Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Za noci v lese

Byli jste někdy v lese v noci? Nemyslím v duchu nad knihou, s Radovanem Lukavským a Jiřinou Švorcovou ve filmu „Král Šumavy“, anebo s rusalkou a vodníkem v Dvořákově opeře. Myslím - uprostřed noci a vprostřed lesa, v tichu a sami. Není k tomu často příležitost.

Stane se, že člověka žene nočním lesem nepříjemná povinnost. Spěchá na vlak, provází návštěvu, utíká pro lékaře. Ani tehdy není les bez kouzla, zvlášť zahouká-li nad vámi sýček. Ale není to ještě to pravé. Udýchaný spěch poesii nesvědčí.

Narodil jsem se a vyrůstal v myslivně. Jít lesem pozdě večer a potmě patřilo k dennímu chlebu. Neviděl jsem v tom nic zvláštního, ani když jsem ještě nechodil do školy. Baterku jsem nemíval a nepotřeboval. Myslel jsem, že je noční orientace otázka zvyku. Někde jsem se dočetl, že je vidění ve tmě vrozená dispozice. Jen dvakrát, třikrát v životě jsem tápal v takové tmě, že jsem neviděl skoro vůbec nic. Nepomohl ani osvědčený způsob - orientace podle světlejší oblohy mezi korunami stromů.

Jednou se mi stala taková příhoda. Po celodenní dřevařině jsem si lehl a usnul. Probudil jsem se, pohlédl na hodinky a vyskočil z postele. Byl nejvyšší čas. V osm hodin jsem měl být na Vrchové cestě. Bydlel jsem v Semicích dole u silnice. Spěchal jsem vesnicí a nevycházel z údivu, kolik lidského hemžení tu je už tak záhy po ránu. Ležel sníh a občas vyhlédl měsíc zpoza nízkých mraků. Na polích pod lesem se pohyboval roj postav. Celá atmosféra časného jitra byla nějak nezvyklá.

Když jsem došel k lidem na sněhu, rozeznal jsem německou polní šeď a přilby. Zastavili mne. „Wohin?“ Skládal jsem v paměti slovíčka a vysvětloval, že jdu do práce, že tam děláme dříví. Dívali se na mne podivně a stroze mne obrátili. „Links kehrt. Je cvičení a v lese teď nemáš co dělat.“ Šel jsem do hájovny, ale tam byla kupodivu ještě tma. Už si nevzpomínám, v které chvíli mi došlo, že není časně ráno, ale pozdě večer. Proplížil jsem se vesnicí, uložil sekeru a pilu a zalezl zpátky do peřin.

V takové situaci také nebývá na poezii noci pravé rozpoložení. Měl jsem ale v životě dost příležitostí, abych ji vychutnal.

Nejraděj jsem měl a mám v nočním lese kouzelné ticho. Jako je bílé světlo tvořeno svazkem duhových barev, není ani lesní ticho za noci bez zvuků. Když dopadne na zem vlas, jen pro nás je to zvuk příliš slabý a neslyšitelný. Nějakému mikroskopickému tvorečkovi z toho možná zaléhají uši. Pokud je má, ovšem. Podobně je tomu v noci v lese s dupotem myšky, s pádem modřínové jehličky, s lehkým vánkem v koruně borovice. Ticho je koncert ze sta jemných zašeptání.

Jako je ticho bohatstvím sametových hlasů, je tma obrazem tisíce tvarů a pohybů. Mění se s roční dobou. Jiné jsou v listopadovém mrholení, za jarního lijáku, za lednové mrazivé noci. Tma přiléhá k tělu. Cítíš ji v zádech, na prsou, v ramenou, na tváři.

Vzápětí po válce jsem chodil střílet do revíru v Chelčicích. Neměl jsem rád společné hony, spíš toulky s puškou na rameně. Dal jsem si do batohu jídlo a přikrývku a chodil večerním a nočním lesem, až se mi oči klížily. Stačilo pak uložit se do mechu a stáhnout klobouk přes tvář.

Šel jsem pozdě večer, už vlastně v noci měkkou lesní cestou. Zleva i zprava husté smrkové mlází, huňaté větve až po zem. Nebe bylo jasné a cesta měsícem stříbrná. Vytušil jsem před sebou pohyb a stanul uprostřed kroku. Z mlaziny se vynesla plavně, jak modelka na módní přehlídce - liška. Zarazila se a nedůvěřivě, pátravě si mne prohlížela. Nehybný špalík uprostřed cesty jí připadal nezvyklý a podezřelý.

Slabý větřík nakláněl stébla trávy od ní ke mně a nejspolehlivější smysl - čich - jí nebyl s to posloužit.

Nestudoval jsem liščí psychologii a nevím, co se jí v hlavě odehrávalo. Horečně jsem přemýšlel, jak na mazanou kmotru, škodnou v revíru a slibnou trofej vyzrát. Stála jako socha, zpola nakročená a nespouštěla mne s očí. Měl jsem pušku v ruce volně podle boku a věděl jsem, že ji k rameni a k líci nezdvihnu. Ve zlomku vteřiny by po zrzavé krasavici „sled zastyl“ - stopa vychladla jak říkají Rusové.

Zvolil jsem pokus, který nesliboval mnoho, ale už se mi jednou povedl. Ránu od boku. Westernoví hrdinové to praktikují běžně. Ti ale mají kolt, revolver, šestiraňák, kdežto já jsem měl shotgun - brokovnici a tou ani John Wayne od boku nestřílel. Kromě toho westernoví pistolníci mají trefu už předem podle scénáře jistou, kdežto můj úspěch byl ve hvězdách.

Prásk! Liška se ve vteřině překulila, jako by ji rána smetla a zmizela v houští. Výstřel na krátkou vzdálenost vyryl do travnaté cesty vryp jako lopatou. Nikde však ani sebemenší známka, že by zrzavá kmotra přišla k úrazu. Ani „barva“ - krev, ani „vlna“ - srst. Mé svědomí bylo čisté. Zvířeti jsem neublížil.

Jediné krveprolití, nijak tragické, bylo na mém prstu. Prostředník, o který se opíral lučík spouště, zachytil celý zpětný náraz výstřelu.

Každá noc v lese nebývá tak dramatická. Nechodíme také pořád a všichni s puškou. Kouzlo nočního lesa není o to chudší. Zvlášť jitra mají osobitý půvab. Patří k nim svěží chlad, rosa a koncert stovek ptačích hlasů. Myslíte, že tak horlivě zdraví blednoucí nebe na východě? Spíš je probouzí zima, jako probudila mne.

Složil jsem přikrývku, protáhl tělo a vydal se na novou obchůzku. Troška nočního prochlazení stojí za to. Pravé čarovné ráno se v podzimním lese probouzí ve tři, ve čtyři hodiny. Tma řídne a ještě není světlo. Panuje šedé příšeří. Jeho odstíny se minutu od minuty mění. Pomalu do černobílého filmu prostupují barvy. Vládu přebírá zelená a hnědá. Postupně žlutá, červená, růžová, oranžová. Mezi stromy bleskne první sluneční paprsek.

V té chvíli je všechna zvěř v pohybu. Z pelíšků a nor je vyhání chlad a hlad. V přírodě se podává snídaně. Bývá za celý den krmě nejvydatnější. Zvířata se řídí gruzínským pravidlem: Snídani sněz sám, o oběd se rozděl s přítelem a večeři dej nepříteli. Proto jsou asi, kromě jezevce, tak štíhlá.

Začíná den. Pohádka v lese skončila a střídá ji skutečnost. Co měsíc začaroval, slunce vysvobodilo. Čarodějnice se mění v keř jalovce, rej rusalek v bílé břízky a z vodníka, smáčejícího vlasy v potoce zbyde jen dutá vrba.

Okouzlení v duši proniklo hluboko a zůstává.

2003 11.19.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: