Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kouzlo hor

Když přijedu do chalupy ve Vodňanských Horách, první, co vnímám a chutnám je ticho. Okusili jste, jakou má chuť? Jemnou, kořennou jak mešní víno. Zvlášť, když máte za sebou měsíce ve městě, v úřadech, v obchodech, na ulicích, v dopravním chvatu a shonu. Mezi těkavými pohledy kolemjdoucích, které teď vidíte a v příští vteřině zapomenete. Které asi už nikdy nepotkáte a je vám to celkem jedno, tak jako jim.

To ticho tady není mrtvé, není hrobové jak ticho márnice. Do ucha šeptá vítr. Zaštěbetá vrabec. Pod oblohou křikne káně.

Šumí les. Hlídá ze tří stran. Zelená podkova je jen v jednom směru otevřená. Jen odtud přichází silnice, lze-li tak úzkou cestu nazvat. Dál může jen traktor, jezdec a zvlášť zasvěcení dva tři řidiči. Uprostřed pokračující cesty, mezi vymletými kořeny jsem našel hříbek. Jako by chtěl napovědět, co si o téhle také - komunikaci myslí.

Les voní tlejícím jehličím a listím. A houbami. Po houbách vůně trvá, i když právě nerostou. To se hlásí mech a podhoubí. Jen sníh a mráz dokáže vůni potlačit.

S večerem nadchází proměna. Poslední projevy života lidí se vytrácejí. Jen žluté světlo v okně na kopci říká, že je tam také člověk. Je to milé. Utekli jste z městského mraveniště a teď máte potěšení z jedné duše nablízku. Asi proto, že je jedna, je vzácná.

Ze stodoly pod kůlnu kmitají netopýři. Je jejich hodina. Poslední mouchy a první noční motýli jsou pomalí na netopýří blesk. Nemají šanci. Kde jsou ty létající myši přes den? Asi někde za trámy v záclonách pavučin. Za léta jsem tu prolezl každý kout, ale netopýra nenašel.

Objevil jsem vosí a sršní hnízda. Jednou jsem našel ve staré kožené brašně černo čmeláčků. Náramně se zlobili, ale neublížili mi. Prý umí také štípnout, ale mne se o tom nesnažili přesvědčit. Kdybych si něco podobného dovolil k sršňům - strach pomyslet.

Za bednou v dřevníku mne polekal nečekaný pohyb - ježek. Přespal tu zimu. Leží mi na svědomí stará bachratá ropucha. Žila tu s námi léta. Poctivě polykala larvy much a komárů. Nepřekážela, vycházela na lov a sběr v noci. Ve vysoké trávě jsem ji - nerad, věřte mi - přesekl. V té chuděře byla plná hrst její černé potravy. Kolika našim štípancům se postavila do cesty.

Často se potýkám s návštěvníkem, kterého bych rád oželel. Krtek. Jednou jsem na ně přitrefil, když za sebou utíkali po dvoře dva a já měl právě v ruce nějaký smrtící nástroj. Jednoho jsem připlácl, ale toho druhého manželka zachránila. Moje, ne jeho.

Do večerního ticha patří zvláštní opakující se houknutí. Jako když si starý člověk uvolní hlasivky. Mezi pravidelnými zvuky je navlas stejné několikavteřinové mezidobí. Interval se jakoby o nepostižitelný moment prodlužuje oproti rytmu, který bezděčně čekáte. Výr. Koho tím hlasem varuje? Své oběti? Aby se každá myš, ptáček, či zaječí mládě chvěli o život? Spíš si vymezuje loviště a upozorňuje kolegy: kam sahá můj hlas je hranice mého hájemství. Je to asi také něco jako inzerát v tisku: Seznámení hledá... Ale neuvádí ani stáří, ani že vlastní byt a auto.

Kdysi před válkou tu jeden pták s filosofickým pohledem páchal spoušť mezi lovnou zvěří. Říká se „lovná zvěř“, ale myslí se tím lovná pro člověka, ne pro výra. Krásný vzácný pták byl chráněný, nesměl se střílet. Tatínek zákaz porušil. Viděl jsem zblízka rozpětí křídel. Bezmála jako když chlap rozpřáhne paže. Vycpaný visel v myslivně. Když nás Němci odtud vyprovodili a v chaloupce u svinětického potoka bylo místa pomálu, ocitl se ve vodňanském školním kabinetě. Za léta vzal nepochybně za své.

Dnes už onu otcovu pytláckou ránu ve vlastním revíru mohu přiznat. Za víc než šest desetiletí je to promlčené. A tatínka trestat nelze. Maminka, podle jeho přání, rozsypala jeho popel po hrázi Záhorského rybníka a po lese, který měl rád. To bylo také protizákonné, ale maminku už také nikdo nepotrestá.

Lidský život opisuje parabolu. Do roviny, z níž vzešel, se vrací. Ve dvaceti jsem odcházel z Vodňan s pocitem, že tuhle kapitolu mám za sebou. Po čtyřicítce se mi začalo stýskat. S každým dalším rokem je kouzlo silnější. Ještě že rodná místa jsou shovívavá a chápající, a city svých ztracených synů, byť opožděné, berou na milost.

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 19] 2002 5.listopadu [str. 6]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: