Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Druhé setkání

Na druhé setkání s rusalkami se parta připravovala jako na nějakou důležitou zkoušku. Vlastně to do jisté míry zkouška byla. Franta tvrdil, že každé další setkání s rusalkami může rozhodnout o dalším pokračování. Buď se s nimi budou rusalky bavit dál, nebo setkání s lidmi definitivně ukončí.

„Klimš měl pravdu, náš svět není jen plný dravců živočišné říše. Tisíckrát horší jsou dravci mezi lidmi. Jen málo dravců mezi živočichy zabíjí, i když nemají hlad,“ tvrdil.

Domlouvali se u Lapků. Rodiče Lapkovi ponechávali svým dětem nejvíc klidu, stačilo jim, že nedělají rámus. Dokonce jim všem občas nabízeli nějakou mlsku. Někdy koláče, jindy buchty, nebo dokonce obložené chlebíčky. Hlavně ale měla parta pro sebe podkrovní místnost, kam rodiče chodili málokdy.

Přesto jim teď chybělo, že neměli mezi dospělými nikoho, komu by mohli svěřit společné tajemství s rusalkami. Rodiče... Lapkovi by to možná pochopili, ale...

„Asi bysme to měli přenechat někomu zodpovědnějšímu,“ mudroval Rosťa, když se o tom odpoledne v podkroví radili. „Ale komu? Naši nám to prostě neuvěří. A kdybysme je o tom přece nějak drasticky přesvědčili, okamžitě by nám to zatrhli. Co vaši?“

Obrátil se s otázkou na zbytek party, Jitku, Pavla, Frantu a Lídu. Jirka s ním souhlasil, bratři byli v tomto názoru jednotní.

„Naši by to určitě považovali za nebezpečné,“ přidala se Jitka za souhlasného Pavlova přikyvování. „Z toho by koukal leda strašlivej sekec a přišli bysme o zdejší klid. Radši bych to neriskovala.“

„Já nevím,“ pokrčil rameny Franta. „Naši by snad měli pochopení, ostatně si myslím, že jsme toho zatím tolik nezkazili, jen si nejsem jistý, jestli by nás nechali pokračovat. Spíš ne než jo. Ať to obracím z které strany, není to obvyklé. Říkejte si co chcete, ale podařilo se nám navázat kontakt s mimozemšťany. Ačkoli jsme se tam dostali pěšky, rusalky nejsou lidi a jejich svět není Země. Kdyby se to prokeclo, zmocnili by se toho vědci, pokud ne něco horšího, ale nás by zaručeně odstrčili.“

Lída se k němu přidala němým přikyvováním, Franta jí mluvil z duše.

„Tak vidíte!“ shrnul to Rosťa. „Kromě toho si myslím, že by to teď spíš zkazili dospělí než my. My to bereme vědecky. Naši by nejspíš koukali, jak na tom něco trhnout. A řekl bych, že by rusalky strašně naštvali, až by na to přišly.“

„Až přijdou na to, že i my jíme maso, naštvou se tak jako tak,“ podotkl Franta. „A řekl bych, že na to přijdou brzy. Určitě nejsou tak pitomé, aby se to dalo před nimi tajit dlouho.“

„Tak jim to hlavně koukej nevyslepičit hned příště!“ napomenula ho Jitka.

„Dám si bacha,“ ujistil ji. „Ale jak říkám, lhát jim nechci a nebudu.“

„A co do toho přibrat ostatní rusalkomluvce?“ napadlo Lídu. „Jednak nebudou mít problémy s uvěřením a za druhé už se tím kdysi zabývali, ne? Co třeba Klimšovi?“

„Jo, jenže z toho všichni vyrostli!“ odfrkl si Rosťa. „Pan Prskavec nás vyhodil a moc nechybělo, aby na nás někoho poštval. Víte, jak nám vyhrožoval, že půjde za našimi nebo na policii... A to jsme ho původně ani neměli na seznamu, prozradil se jen díky tomu, že Frantův výkřik považoval za halucinace. Kovář Nechytal vypadal rozumnější, tu schopnost přijal celkem klidně, ačkoliv o ní dosud neměl ani tušení, ale ani on s tím nechtěl nic mít. Klimšovi nám pomohli nejvíc, ale jsou ze všech nejstarší a kdoví...“

„Pan Prskavec nikam nepůjde,“ zhodnotila to Jitka. „Ten nechodí ani do hospody, prý je na to příliš líný. A k nám je to naštěstí do kopce!“

„Ještě že tak! Dospělí nejsou moc spolehliví. Jak z toho člověk jednou vyroste...“

„Aby nám pak jednou nevyčítali, že jsme to zkazili,“ vzdychla si Jitka.

„Kdo?“ pokrčil rameny Rosťa.

„Všichni!“ opáčila Jitka. „Můžeme to přece zkazit celému lidstvu!“

„A co se stane, když to zkazíme?“ ušklíbl se Rosťa. „No bóže, rusalky zmizí a už se neobjeví. Tím se definitivně přesunou do pohádek, všechno bude při starém a nikdo se nic nedozví. Kdo nám potom může co vyčítat?“

„Třeba Klimšovi!“ navrhla Jitka.

„Ty to ani nenapadne,“ ujišťoval ji Pavel. „Ale s rusalkami nám nepomůžou. Dobře, sdělili nám něco zajímavého, ale za to se od nás dozvěděli něco, na co nepřišli za celý život, tím jsme si snad vyrovnaní, ne? Viděli jste přece, jak jim dálkové spojení přišlo vhod!“

„No právě!“ řekla Jitka. „Kdybysme je slušně požádali, aby se k nám přidali...“

„Kdoví?“ nedůvěřoval Rosťa. „Nechtěli nám ani předvést chození po vodě! Co by na to řekli lidi! Těžko po nich můžeme chtít, aby šli s námi na Žabák!“

„Takže je to zase jen na nás?“ povzdychla si Lída.

„Vypadá to tak,“ přikývl Rosťa.

Frantu ale tížilo ještě něco jiného.

„Když to máme brát vědecky, neměli bychom to někam zapsat?“ napadlo ho.

„Nač?“ pokrčil rameny Rosťa. „Komu to pomůže? Až rusalky zjistí plnou pravdu o nás a o Zemi, až s námi skončí, k čemu budou zápisky, kterým beztak nikdo neuvěří?“

„A co když se od rusalek dozvíme něco, co se dá využít nejen pro nás?“ namítal Franta. „Pak by to přece mělo smysl!“

„Kdyby to mělo smysl, můžeme to zapsat dodatečně,“ mávl rukou Rosťa.

„Neřekl bych!“ namítal Franta. „Pak už to nezapíše nikdo!“

„Tak si to zapisuj!“ navrhl mu Pavel. „Kdo ti v tom brání?“

„Měli bychom to zapisovat všichni, aby to bylo z různých pohledů!“ obhajoval to pořád Franta.

„My ti to pak třeba dopíšeme, ale teď to po nás nechtěj!“ odmítl to Rosťa.

Dohodli se tedy, že se sejdou zítra dopoledne. Dnešek byl i tak poměrně dost nabitý. Rosťovi nevadilo ani nechtěné vykoupání v Prokopčáku. Franta to vzletně nazval obětí položenou na oltář vědy, ostatní to tak přijali a Rosťovi to lichotilo. Než došli domů, byl beztak suchý a na trochu bláta se kluci zpravidla příliš neohlížejí.

Vrcholem spokojenosti byl talíř lívanců, donesený podvečer maminkou Lapkovou pro celou partu. Trochu se sice podivila, když místo čtyřčlenné party objevila v podkroví šestici, ale když se dozvěděla, že jsou to děti nových sousedů, přivítala je docela srdečně. Zejména ráda viděla Lídu.

„Aspoň nebude naše Jitka jediná holka mezi samými kluky,“ řekla. „Kluků je sice převaha, ale holky je v rošťárnách spíš trochu přibrzdí.“

Kdyby tak věděla, kde její dcera s Lídou a s Frantou dnes byli!

A to tam měly holky převahu!


V noci se Franta vzbudil podivnými sny. Zdálo se mu, že sedí ve školní lavici, namísto učitelky stojí za katedrou obrovská rusalka a celou třídu přísně zkouší, přičemž nikdo nic neumí. Ani Frantovi v hlavě neblikla spásná myšlenka, cítil se dutý jako džbán.

A rusalčí učitelka rozdávala nemilosrdně samé bajle neboli pětky a řada ve vyvolávání se zvolna blížila k Frantovi, který se už odevzdaně připravoval na pětkovou pohromu.

Ve chvíli, když už se na něho rusalka přísně zadívala těma obrovskýma očima, se Franta naštěstí probudil.

V první chvíli si nemohl vzpomenout, kde je. Pochopitelně si na tenhle pokojíček ještě nezvykl, všechno bylo jiné než doma v Praze, pokojíček byl užší a celkově stísněnější. Ani u tetičky se tak necítil, ačkoliv tam přespávali jen krátce.

Nejhorší bylo, že se neprobudil na postelovém patře.

Ležel na zemi, úplně zabalený do přikrývky, takže ho ani podlaha příliš netlačila, jenže si nedovedl vysvětlit, jak se sem dostal. Spadnout s postele nemohl, vrchní patro chránila před podobnou nehodou dřevěná zábrana, slézt se dalo jedině v místě, kde byl žebříček. Asi v noci nějak sám slezl, asi byl na záchodě, ani o tom neví, to se přece stává. Divné bylo jen, že měl s sebou dole i přikrývku, naštěstí měkkou, takže se neotlačil.

Lída na dolním patře ještě klidně spala a Franta se na ni podíval tak měkce, jak to šlo. Byla to přece jeho sestřička se šelmovskými dolíčky na tváři. Kolikrát už si přál místo ní raději brášku, aby si mohli hrát po klučičím, ale vždycky to po nějaké době vzal zpátky. Lída přece nezkazila žádnou hru a že se občas nepohodli? Jak ho máma od mala často utěšovala, s bráškou by to nebylo lepší. Spíš naopak, Lidka nejevila takový zájem o Frantovy hračky, aby se o ně pořád tahali, měla svoje, které nezajímaly Frantu. Asi to tak bylo lepší, usuzoval, jak mu odmalička maminka našeptávala.

Jestlipak měla Lidka taky tak divoké sny? napadlo Frantu. Asi ne, spala klidně, ani se nepohnula. Vypadala teď tak hezky... tak honem uklidit přikrývku nahoru, než se vzbudí, aby se mu nepošklebovala, že spadl s postele, ani o tom neví!

Na postel vylezl opatrně, aby ji nevzbudil. Ustlal si, což mu jindy musela maminka nebo i Liduška připomínat. Pak slezl dolů, tiše se oblékl, sedl si ke svému pracovnímu stolku, v zásuvce našel čistý sešitek - nebyl úplně nový, ale pár vytržených listů nic neznamenalo - a zkoušel si vzpomenout, jak to vlastně začalo.

A pak začal psát.

„Třetího srpna jsme se přistěhovali do nového domova. Je to strašná barabizna, ale nic lepšího naši na výběr neměli, takže to musíme vydržet. Seznámili jsme se s partou zdejších dětí - Rosťou, Jirkou, Pavlem a Jitkou. Jitka nám tu ukázala největší místní zvláštnost u rybníka Žabáku. Otevírá se tam občas brána do světa rusalek, jak zdejší rodáci říkají mimozemšťanům...“

Psal tak zaujatě, že si ani nevšiml, že za ním stojí Lída.

„Tak to přece jen sepíšeš?“ uslyšel najednou za sebou tichý šepot a prudce sebou trhl.

„Fuj, lekl jsem se, že je to máma!“ řekl. „Víš, já myslím, že to musíme zapsat, i kdyby to nečetl nikdo jiný než my sami.“

„Když budeš chtít, připíšu ti tam, jak jsem to viděla já,“ slíbila mu tiše. „Fráňo, že je to něco úžasného, viď! To by se nám v Praze nikdy nestalo!“

„Taky si myslím, že je to úžasné,“ souhlasil. „Víš, Lidko, nejde mi z hlavy to chození po vodě. Pravda, Klimšovi to uměli už před námi, ale víš přece, kdo to uměl kdysi dávno před nimi?“

„Taky mě to napadlo,“ přikývla. „Naposledy chodil po vodě Kristus. Ale to už je přes dva tisíce let... jestlipak se tenkrát taky setkal s rusalkami?“

„To už dnes nikdo nezjistí,“ řekl Franta. „Všechno, co se o něm zachovalo, napsali až mnohem později. Právě proto to chci zapsat hned, dokud je to čerstvé.“

„Chceš se stát novým Kristem?“

„To by mě ani nenapadlo,“ otřásl se. „Nač by to bylo? Ale setkání s rusalkami - asi bychom měli říkat s mimozemšťany - je tak jako tak něco... něco úžasného. A my máme nezaslouženou kliku, že jsme se u toho nachomýtli...“

„Nezaslouženou?“ opakovala po něm s otázkou v hlase.

„Je snad nějaká zásluha, že jsme tam byli?“

„Byl jsi první, kdo se s nimi snažil domluvit.“

„Jo, protože utíkat nebylo kam,“ zlehčoval to. „A když už jsme tam byli...“

„Zvládl jsi to nejlépe ze všech,“ trvala na svém Lída. „Ale chceš něco vědět? Dneska jsem měla strašné lítací sny a když jsem se probudila... nebudeš mi to věřit, ale ležela jsem... tady na našich stolech. I s přikrývkou, ale bez polštáře. To se mi ještě nikdy nestalo!“

„Na stolech?“ vytřeštil na ni oči.

„Dyť říkám, že mi to nebudeš věřit! Sama to nechápu. Kdybych normálně spadla dolů, tak bych asi ležela na zemi, ale na stolech... Ještě že na nich nebyl obvyklý čurbes!“

„Hele, já ti to věřit budu,“ řekl vážně. „Musím ti to věřit, protože jsem se dneska taky neprobudil ve svý posteli. Jenže já jsem spal na zemi.“

„To by snad bylo normální, ale na stolech...“

„To bys mi musela nejprve vysvětlit, jak jsem se dostal z postele dolů! Přes ohrádku to přece nejde!“

„Poslyš, Fráňo, jestli to nebude mít taky nějakou souvislost s rusalkami...“

„Myslíš?“ podíval se na ni trochu udiveně.

„Jo,“ přikývla. „Když to chceš vidět... postav se!“

Nechápavě jí vyhověl, zatímco ona od něho poodstoupila až ke stěně. Najednou se mu něco nezdálo. Lída byla přece o půl hlavy menší než on - a teď se jí najednou díval... přímo do očí... jako kdyby rostla, už byla větší než on...

Nebylo to tím, že by rostla.

Mezi jejími bačkorami a podlahou byla mezera. Vešla by se do ní stolička, pak židle... prostě se - vznášela. Po chvilce opět začala klesat, až se zase normálně postavila.

Chvíli zrychleně oddychovala, pak se na něho vítězně obrátila.

„Viděl jsi?“

„Jak to děláš?“ uklouzlo mu jenom.

„Představuji si, že lítám,“ sdělovala mu. „Jenže si to jenom nepředstavuji, já opravdu lítám a jestli je to od rusalek, jakože si to myslím, budeš to umět i ty!“

„Takže nejen chození po vodě...“ vyhrkl tiše.

„Musíme to prozkoumat,“ řekla. „Tam u rusalek jsi přece lítal taky, a mnohem výš. Byl jsi od nás takhle malinký!“

„Máš pravdu,“ vzpomněl si. „Jenže jsem si myslel, že to dělají ony.“

„Máme ještě hodně co zkoumat,“ shrnula to.


K rusalkám se tentokrát vypravili všichni, ale domluvili se, že mluvčím bude Franta. Ne že by i jiní neměli ambice, zejména dosavadní šéf party Rosťa, ale tentokrát bylo všem jasné, že Rosťa výjimečně nemá s rusalkami dost zkušeností. Jitka trvala na tom, aby byli všichni pěkně zticha a nechali mluvit Frantu, že to zmákne nejlépe.

„A kdyby ses přimluvil, aby to utancování zkusily i s námi...“ nesměle navrhl Pavel.

„Jestli to bude možné,“ slíbil jim Franta. „A aby to dokončily u Rosti. Bylo by krásné, být na tom všichni stejně!“

Krátce ještě probírali i novinku, vznášení objevené Lídou, ale protože se to týkalo jen Jitky, byli s tím rychle hotoví. Jitka si to krátce vyzkoušela, ale vznesla se jen do dvoumetrové výšky a rychle zase přistála.

„Odteď budeme mít problémy v tělocviku,“ řekla, když dosedla. „Umíte si představit, jak dopadne třeba skok vysoký? Vždyť přeskočíme i laťku ve výšce světového rekordu pro tyčkaře! To by nebylo fér!“

„Můžeš dělat, jako když skáčeš bez toho,“ navrhoval jí Rosťa, který tuto možnost, stejně jako chození po vodě, neměl, zřejmě to spolu souviselo.

Jitka se trochu rozběhla a lehce přeskočila vysoký plot, přes který by předtím jen těžko šplhala. Na druhé straně se odrazila a stejně lehce se přenesla zpět.

„Je to marný!“ vzdychla si. „Jakmile chceš něco přeskočit a nasměruješ se do výšky, zamíchá se do toho vznášení. Bez toho už to ani nejde.“

„Budeš muset úmyslně shazovat laťku zhruba ve stejné výšce, jako ostatní,“ poučoval ji ochotně Rosťa.

„Když mně se to nelíbí,“ vzdychla si. „Ať tak, nebo tak, byl by to podvod.“

„To budeme řešit až ve škole,“ utěšoval ji Rosťa.

Nejvíc volnosti měli dnes Franta s Lídou. V domku pořád ještě pracovali zedníci, takže děti dostaly velké svačiny na celý den s dovolením seznamovat se s pamětihodnostmi vesnice. Když se Lída mámy zeptala, co by měla proti jejich zapojení do vesnické party, jen se krátce zamyslela.

„Pamatujete si, co jsem vám říkala v Praze? Když s nimi nebudete kouřit, ani páchat vandalismus a jiné nepřístojnosti, nebudeme mít s tátou nic proti žádné partě.“

„Ani nevím, jestli někdo z nich kouří nebo ne, před námi to nikdo nezkoušel,“ ujistila ji rychle Lída. „Ale kdyby kouřili, zkusili by to už včera, ne?“

„To je pravděpodobné,“ přikývla máma. „Kdo si vypěstuje nějakou neřest, obvykle se jí už sám nedokáže zbavit a provozuje ji kde může.“

„Včera jsme obešli část vsi a bavili jsme se s místními lidmi,“ ujistila mámu Lída. „To snad nebylo nic špatného.“

„Pokud jste lidem nedělali neplechu...“

„To nemáme ve zvyku,“ ujistila ji Lída. „Krásně jsme si popovídali s Klimšovými. To jsou takoví starší manželé...“

„Jistě nás s nimi časem seznámíte, že?“ vyprovodila je maminka na zápraží.

Ostatní členové party tolik volnosti neměli, ale z minula věděli, že když přijdou pozdě k obědu, nic moc se nestane. U Lapků dostanou nanejvýš oběd ohřívaný a u Culků studený, ale větší problém z toho nebude. Rodiče dobře věděli, že je někdy těžké vrátit se přesně v poledne a totéž se stávalo i dospělým. Český sedlák není anglická královna, nemůže obědvat vždycky ve stejnou dobu.

Pak všichni vyrazili ve veselé náladě přes pole. Tentokrát mezi nimi nebyl nikdo, kdo by nevěděl, do čeho jdou. Ani Pavel s Jirkou nebyli u rusalek úplnými nováčky, už je předtím několikrát viděli, jen se jim nikdy nepřiblížili. Teď toho trochu litovali, ale utěšoval je Frantův slib, že se za ně u rusalek přimluví.

Čím víc se ale blížili k Žabáku, tím víc jejich veselá nálada uvadala.

Franta, Lída a Jitka ve světě rusalek byli, ale uvědomovali si, že to není nic běžného. Kdo z lidí se setkal s mimozemšťany? Občas něco takového problesklo, ale mnohem spíš to vypadalo jako výmysly. Ani jim by to nikdo nevěřil, kdyby neměli opravdu pádné důkazy, že to nebyl sen ani výmysl.

Pan Bareš si, pravda, také vymýšlel. Ale když přišlo na důkazy, vymýšlel si, až se mu od huby prášilo. Klimšovi důkazy měli, ale rozhodli se všechno utajit a jen si získaných výhod potají užívali. Nebylo to nakonec nejrozumnější?

Jediný, kdo kráčel spokojeně, byl Argo. Byl na provizorním vodítku, protože to staré, přepálené rusalčí bránou, si vzal táta s tím, že je spraví, ale protože se s mámou točili kolem zedníků, neměl na to čas. Argo si jako jediný z nadcházejícího setkání nic nedělal. Což se o ostatních tvrdit nedalo.

Nejhorší na tom bylo, že všichni uznávali pravdivost Jitčiných obav, že by to mohli zkazit. A to nejen sobě, ale celému lidstvu, i když měl jistě pravdu i Rosťa, že se v takovém případě nestane nic víc, než že rusalky definitivně zmizí do pohádek.

Faktem ale je, že by si to vyčítali všichni. Sami sobě.

A nebylo by to příjemnější.


Rybníček je uvítal jako vždycky touto roční dobou. Široko daleko ani živáčka, v rákosí si poklidně kvákaly žáby, ale když přišla parta blíž, žáby postupně umlkaly.

„Tak co?“ začal tišším hlasem Rosťa. „Zavoláte je?“

On jediný, ačkoliv se s ostatními rusalkomluvci domluvil, neboť měl dar rusalčí řeči, neměl na pravé rusalky lavititji a nemohl je tedy zavolat.

„Zkusíme to!“ pokrčil rameny Franta.

Zavzpomínal na jejich tón - a zavolal je.

„Už vás čekáme!“ ozvalo se mu v hlavě. „Chcete k nám?“

„Ano, ale je nás více než minule,“ upozornil je.

„Přivedli jste si s sebou... nějaké hotové bytosti?“

„Ne, jen další kamarády. Děti.“

„Proč?“

„Včera nás tu byla jen část naší skupiny, druhá část byla zaměstnaná jinak,“ pokusil se to vysvětlit Franta.

„Aha, dnes se k vám druhá část skupiny připojila,“ pochopily to správně. „Říkáte snad tomu přátelství?“

„Přesně tak,“ souhlasil Franta. „Přátelíme se i se psem Argem, také je s námi.“

„A přijdete všichni do našeho světa?“

„Když nás k sobě pustíte...“

Blýsklo se nedaleko od nich a objevila se brána. Nejprve v podobě bílého vatového oválu, pak jen modravého ohnivého rámu, za kterým byla oranžová step.

„Jdeme!“ pobídl Franta všechny.

Pustil napřed dívky, takže první proběhl branou pes Argo, ale proběhlo to v pohodě.

Na druhé straně je čekaly jako předtím dvě rusalky.


Sezení začalo tím, že si vítací rusalky pozvaly partu svých kamarádek, aby utancovaly zbytek dětí, jinak by se mohli debaty účastnit jen Franta, Lída, Jitka a Rosťa. Přitom zjistily, že u Rosti již kdysi chitsalvu začaly, ale také, že ji nedokončily, takže tento nedostatek hned napravily. Rosťa se teď mohl těšit, že už nebude v partě posledním.

Ačkoliv se teď mohli domlouvat všichni, mluvil za děti jen Franta. Měl předem aspoň rámcově připravenou řeč a ostatní ho proto nechali, aby mluvil i za ně.

„Nejvíc by nás zajímalo,“ začal, sotva rusalky upravily posledního Pavla, „jak jste ve svém světě vyřešili problém dravců, pokud tam kdysi byli, jak bych očekával.“

„Ano, kdysi žili dravci i u nás,“ připustily rusalky. Dalo se to chápat, jako že to řekly obě, když se nedalo určit, která si to zrovna myslí.

„Pod zemí se dodnes nacházejí zbytky kostí starodávných tvorů a z jejich zkoumání vyplývá, že mnozí z nich byli draví. Ale to už je příliš dávno.“

„Také u nás se pod zemí nacházejí kosti pravěkých zvířat,“ souhlasil Franta. „Některá byla mnohem dravější než dnešní. Dravci ale u nás nevymizeli. Včera jste nám naznačili, že by se to mohlo časem změnit, jen že by to mohlo příliš dlouho trvat.“

„Náš odhad je kolem milionů let a to je příliš dlouhá doba.“

„U nás se ale některá zvířata mění rychleji,“ řekl Franta. „Podívejte se třeba na psa, kterého máme s sebou. Jeho nedávný předek byl vlk, dravec k pohledání. Jenže pak se vlci spřátelili s našimi předky lidmi a když se podíváte na Arga, zjistíte, že to už dávno není vlk, že se může chovat mírněji. Občas se v něm probudí lovecké pudy, ale stačí na něho zavolat, pes si připomene přátelství s lidmi a je konec lovu i zabíjení. Proti původním vlkům je Argo sotva poloviční, místo maskovací barvy má srst strakatou, která by ho v přírodě rychle prozradila a ztížila mu lov. Mění se i celkově, je to vidět i na jiných plemenech psů. Lidé si psy mění podle potřeby i jen tak, dnes máme psí plemena různých velikostí i barev. Dá se z toho usuzovat, že takové změny mohou trvat kratší dobu než miliony let. Ale jedna věc zůstává mimo naše znalosti. Pes byl původně vlk a to byla dravá šelma, jenže po nich psům zůstala trávicí soustava, jak se učíme ve škole. A ta není na rostlinnou stravu stavěná. Pes, kterého živíte rostlinnou potravou, brzy onemocní. Něco mu zkrátka chybí.“

„Aha, chcete říci, že pes nedokáže žít na rostlinné potravě?“ zeptaly se rusalky.

„Tak nějak,“ přikývl. „Předělat psa na vegetariána je velký problém, zkrátí se mu tím život. A u jiných zvířat je to ještě obtížnější. Proto by nás zajímalo, jak jste ten problém, pokud jste na něco takového narazili, vyřešili vy.“

„U nás nebyl tak velký,“ řekla jedna rusalka - ačkoliv se opět nedalo dobře rozpoznat, která. „V našem světě došlo před jistou dobou ke kosmické katastrofě, při které dravci zcela vyhynuli. Život se pak vzpamatoval na jiných principech než dřív. Naši předchůdci získali schopnost živit se částečně ze slunečního záření. I naše povrchová vrstva těla dnes dokáže zpracovávat sluneční světlo jako rostliny.“

Přitom se jedna z rusalek trochu načepýřila. Ukázalo se, že to, co původně považovali za závojům podobný oděv, je ve skutečnosti součástí jejich tělíček. Modrozelené průsvitné sukýnky měly tedy tutéž úlohu jako listy stromů, zpracovávaly sluneční světlo.

„To v našem případě opravdu nevypadá jako možné,“ řekl smutně Franta.

„Není to naštěstí jediná možnost,“ připomněla jim rusalka. „Vývoj může vést různými cestami. Vám bude vývojově nejblíž svět Opalychů, nejvíc se vám podobají a také to byl nejdéle svět dravců. Přechod od dravců tam vlastně skončil nedávno, takže i v tom jsou vám bližší než my.“

„Dobrá, jak to tedy vyřešili oni?“ zeptal se zdvořile Franta.

„U nich to proběhlo více směry,“ řekly rusalky. „Nabídli všem dravým živočichům náhražky složením podobné živočišné potravě. Za normálních podmínek by to způsobilo prudký nárůst počtu dravců, kteří by se zčásti živili rostlinnými náhražkami, ale většinově by setrvávali na původní potravě. Oni ale náhražky vyvinuli tak, aby současně regulovaly rozmnožování živočichů, kteří se jimi živí. Tak mohl vzniknout ustálený stav, kdy je pro všechny nadbytek potravy, ale nedochází k přemnožení zvířat, takže i původním dravcům rostlinné náhražky stačí. Časem se to ustálilo, dravci ztratili dravost a stačí jim rostlinná potrava.“

„Něco takového bychom potřebovali i my,“ řekl Franta. „Náš problém je prakticky stejný. Lidé se snaží vypěstovat dostatek rostlin, jenže tím se přemnoží tvorové, kteří nám je sežerou, říkáme jim myši. Musíme si proto vydržovat dravce, aby myši udrželi na nižších počtech, těm říkáme kočky. A pak vznikne neřešitelný problém. Nemůžeme předělávat dravce, protože by nám myši sežraly všechno. Příroda sice vždycky najde rovnováhu mezi množstvím rostlin, myší a koček, jenže většinou to řeší katastrofami, kdy přemnožení živočichové zahynou hladem. My lidé jsme v tom koloběhu jen dalším článkem. I my můžeme při nedostatku potravin hynout hladem a občas se to v našem světě děje. Proto i my musíme občas podporovat dravce, i když se nám to samotným nelíbí.“

„Myslíte si, že by vám zkušenosti Opalychů pomohly při přeměně vašeho světa?“

„To si netroufnu odhadnout,“ zavrtěl hlavou Franta. „Je to možné, je to dokonce velice pravděpodobné, ale jistotu nemám. Chtělo by to vyzkoušet, aby se daly lépe odhadnout následky.“

„Tohle neodhadneme ani my,“ odvětily rusalky. „Přibereme do řešení problému Opalychy, mohli by nám dát zasvěcenější odpovědi. Navrhuji ponechat tyto otázky otevřené do jejich příchodu. Máte ještě nějaké otázky?“

„Ano, máme,“ oddychl si Franta.

Takže už nedojde na další šťourání v otázce dravců na Zemi a nehrozí okamžité ukončení setkání s rusalkami.

„Zajímalo by nás, jaký úplný význam má vaše chitsalva,“ zeptal se. „Prakticky ihned jste nás seznámili se schopností dorozumívání nejen s vámi, ale i mezi námi, ale povšimli jsme si i dalších schopností, které nám to přidalo. Co nám o tom můžete sdělit? My něco takového jako chitsalvu nedokážeme.“

„Pokud nic podobného neznáte a zejména, když jste ještě nehotoví lidé, něco bychom vám sdělit měli,“ souhlasily rusalky a oběma se mihlo ve tvářích cosi jako úsměv, zřejmě měly i tuhle schopnost. „Operace chitsalva probíhá v urychleném čase, který, jak se zdá, vaše civilizace ještě neovládá.“

„No právě!“ opáčil Franta. „Víte, vy zřejmě v těchto místech náš svět navštěvujete již delší dobu. Díky vaší dorozumívací schopnosti jsme již v okolí objevili několik starších lidí, kteří také kdysi získali alespoň neúplnou chitsalvu. Už jsme si vyjasnili, že ji mohli považovat a také ji považovali za ubližování a proto se vám pak vyhýbali, ale někteří z nich víceméně pokusně přišli na další s tím spojené jevy.“

„Použili jsme ten postup, neboť máte podobnou stavbu těl jako Opalychové, takže jsme očekávali, že bude úspěšný i u vás,“ vysvětlovaly jim rusalky. „Kromě dorozumívání by měl umožnit jisté omezené ovládání antigravitace, jeho pomocí byste se mohli vznášet a přemisťovat těžké předměty, a také řídit rychlost vnímání. Za předpokladu, že se to u vás bude projevovat jako u Opalychů, by to mohlo vylepšit i vaše hospodaření s energií ve vašem těle. Jenže vaše podoba s nimi nasvědčuje, že by to platit mělo a včerejší den potvrdil, že můžete používat antigravitaci. Alespoň jeden z vás včera létal.“

„To jsem byl já,“ přikývl Franta.

„Stejně jako když se zaměříte na sebe, můžete se zaměřit i na okolní předměty a na dálku jimi pohybovat,“ sdělily jim rusalky. „Pozveme sem pár Opalychů, ať vás naučí řídit rychlost vnímání, ale nechme to na příští schůzku. Líbí se nám, že chcete urychlit přirozený vývoj, asi vám pomůžeme víc, než jsme měli původně v úmyslu, ale nedáme vám nic, co byste mohli zneužít. Nemůžeme vás ani pustit do jiných světů, než na krátká setkání u nás. Doufáme, že vy sami brány do jiných světů ještě dlouho neobjevíte.“

„Podívat se do jiných světů by nás lákalo,“ vzdychl si Franta. „Ale to bychom asi chtěli příliš mnoho. Snad kdyby se nám podařilo zlepšit náš svět a přeučit dravce, aby se přestali chovat dravě, ale i vy to odhadujete na příliš vzdálenou dobu.“

„Správně uvažujete,“ souhlasily rusalky. „Dnešní schůzka byla pro nás i pro vás užitečná. Snad si to na příští schůzce ještě vyjasníme. Ale dnes jsme prakticky vyčerpali možné náměty k jednání. Vrátíte se do svého světa a ozvete se nám zítra?“

„Dostali jsme od vás zajímavé podněty ke zkoumání,“ přikývl Franta. „Ozveme se vám rádi. Rozhodně se nám líbí, že setkání s vámi probíhá alespoň takto.“

„Chtěli byste víc?“ opět se obě rusalky trochu usmály.

„Získali jsme od vás víc než vy od nás,“ zavrtěl hlavou Franta. „Nic víc vám nabídnout nemůžeme a co bychom mohli, nebude pro vás nové. Jsme ve vztahu k vám ti chudší.“

„Chudší... proč používáte takový ošklivý pojem?“

„To je přece váš pojem!“ opáčil Franta. „My mluvíme zvuky a v naší řeči se to řekne jinak. Používáme vaše pojmy, protože je máte. Tam, kde naše řeč používá pojmy, vaší řeči cizí, tam jen stěží hledáme opisy. Vezměte si jako příklad váš pojem dravec! Jak jsme pochopili, u vás to znamená tvora, který zabíjí jiné a živí se jejich těly. My pro to ale máme mnohem víc výrazů, jen nevím, jak bych vám je sdělil. Například naše šelma. Je to dravé zvíře, podle vás dravec, který se živí pouze jinými tvory, které zabíjí. Pojem všežravec u nás znamená tvora, který se živí rostlinami i živočichy a ty zabíjí jen příležitostně, většinou se živí rostlinami. Náš pojem mrchožrout znamená tvora, který se živí těly jiných tvorů, ale jen těmi, kteří zahynou z jiných příčin, například věkem, takže je nezabíjejí. Máme pojmy i pro speciální druhy dravců. Hmyzožravci se živí výhradně hmyzem. Když ale máte pro něco pojem a my to při používání vaší řeči vycítíme, proč jej nepoužít?“

„Ano, máme takové pojmy,“ odvětily rusalky. „Ale v našem světě je nepotřebujeme. Máme je jen pro jiné světy, třeba jako je váš. Ano, známe pár dravých světů, kde tyto pojmy ještě mají význam. Bohatý - chudý, spravedlnost - nespravedlnost, válka - mír... U nás se nesetkáte ani s náznakem pojmu válka a proto nepotřebujete ani pojem mír, který je pouhým opakem. Totéž platí o pojmu chudý - pokud jej používáte správně pro jedince nebo skupinu, trpící nedostatkem, ačkoliv jinde je nadbytek.“

„Ale vždyť to používáme správně!“ hájil se Franta. „Máme proti vám nedostatek informací i prostředků, jak řešit problémy dravců. Vy jich máte díky Opalychům dost, když jste to již vyřešili. Jsme tedy ve srovnání s vámi chudší, nebo ne?“

„Mezi různými světy se těchto pojmů nikdy nepoužívalo,“ odvětily rusalky.

„My žijeme jen v jednom světě,“ upozornil je Franta. „Proto ty pojmy používáme tak, jak jsme zvyklí.“

„Znamená to, že pojmy bohatí a chudí používáte často?“

„Dá se to tak říci,“ přikývl Franta. „Známe i nespravedlnost. A možná i některé jiné vaše ošklivé pojmy. Ani se nám to nezdá nemožné. Tak to prostě je.“

„Jste strašný svět!“ řekly - až příliš vážně.

„Možná,“ připustil Franta. „Nejsme s ním sami spokojeni, a to říkám i jako nehotový člověk. Jenže v něm žijeme, jiný si vybrat nemůžeme a vy nás jinam nepustíte.“

„Nemůžeme vás pustit jinam! Zničili byste ještě další světy, to pravidlo potvrdilo již několik odstrašujících případů. Dravci se nesmí šířit!“

„V tom vám neodporujeme, i když tyto zkušenosti nemáme. Jsme rádi, že jste nám pomohli alespoň tak jako dosud. A to i když se vaše pomoc omezila na pár jedinců, kteří ani nemají schopnosti a možnosti změnit náš svět.“

„Slíbili jste nám ale...“

„Slíbili jsme, že se o to pokusíme!“ přerušil je Franta poprvé tak razantně. „Nemůžeme vám ale slíbit, že se to podaří, když i vy sami o tom pochybujete! Můžeme se o to jedině pokusit a to vám také slibujeme. Nic víc.“

„Takže ani vy nevěříte, že se vám to podaří? Proč to tedy chcete zbytečně zkoušet?“

„To nebude zbytečné!“ namítl Franta. „Vy jste řekli, že se to nepodaří. Ale podle nás to má smysl i kdybychom to urychlili jen o sto tisíc let. My se toho třeba nedočkáme, ale aspoň něco pro to můžeme udělat. A to už smysl má, ne že ne!“

„Má, nebo nemá,“ namítly rusalky. „Máme zkušenost s tak dravým světem. Jednu jedinou. Ale strašnou. Ti dravci se zabíjeli i mezi sebou, až se vyvraždili. Tak dokonale, že to na jejich světě přežily jen nějaké bakterie. Pořád se to zhoršovalo, až najednou... obáváme se, že to může potkat každý svět dravců, kde dravci získají dostatečnou inteligenci, aby toho byli schopní. Pak by váš svět neměl před sebou milion let vývoje, ale pár let nestability se zhoršujícím se průběhem... no, pomůžeme vám i tak, ale nemáme příliš velké iluze... ani my to nepovažujeme za úplně nesmyslné, jen máme jisté pochybnosti...“

Franta se zarazil. Milion let, to by se nikoho z nás netýkalo. I urychlení o sto tisíc je spíš akt dobré vůle, ale několik málo let nestability? Náš svět skutečně stabilitou nevyniká a co se lidem nepodařilo v době Pobělohorské píkami a mušketami, to by se atomovými zbraněmi podařit mohlo. A proti něčemu takovému nemohou hnout ani prstem.

Mohli by se věnovat jedině dravcům podle původního smyslu rusalek - tedy tvorům, požírajícím jiné tvory. Má-li se toho náš svět zbavit... i když Frantu v koutku duše blažilo, že je to fuška na milion let - protože si občas velice rád pochutnal na pečeném kuřeti nebo na uherském salámu a představa, že by se měl vzdát maminčiny svíčkové? Těžko! Uvidíme, s čím přijdou Opalychové. A co je to vlastně za bytosti.

Zítra.

 


Zpět Obsah Dále

29.06.2018 22:51