Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Rouhači

Návrat z druhé schůzky byl ještě triumfálnější než předtím.

Především na tom byli všichni stejně. Parta se přestala dělit na šťastlivce obdarované rusalkami a méně šťastné bez jejich darů. Navíc se dozvěděli, že to není všechno a ještě se něco dozvědí.

Frantu potvrdili ve funkci oficiálního mluvčího party ve vztahu k rusalkám. Dosud se mu přece podařilo vyjednat maximum. Rusalky se neulekly ani lidské masožravosti a jak se zdá, jeho názory vedly ke zvýšení jejich zájmu o lidi.

Pravda, nejen jemu, ale všem se hodilo, že samy rusalky považovaly proměnu dravců ve vegetariány za záležitost milionu let. Aspoň se zatím nemuseli omezovat. Takový pečený špekáček u podzimního ohně se prostě nedá srovnávat s pečenými bramborami - ačkoliv ani ty nejsou k zahození. Ale přijít za rodiči s požadavkem na změnu stravy na vegetariánskou? To by nedopadlo dobře. Spíš by se dala očekávat nějaká nepříjemná sankce. Například oběd s pravou svíčkovou, při které by oni ke knedlíkům dostali jen dušenou zeleninu s poukazem na fakt, že i ta omáčka je z vývaru a tudíž pro vegetariány nepřípustná.

Ba ne, musí to jít jinak. Žádné násilné přeučování. Naštěstí - milion let je dost času.

Při návratu napadlo Frantu vyzkoušet vznášení. Ale hned zjistili, že to není tak snadné, jak se zdálo. Vzletět do výšky bylo zřejmě stejně namáhavé, jako šplhat tam po laně. Rosťa to přičetl zákonu zachování energie, ale Frantovi se to nezdálo. Včera přece u rusalek vyletěl do výšky Eiffelovy věže ve Francii a nebyl přitom zadýchaný. A teď tohle?

Výhoda létání se ale projevila i tak. Do výšky to bylo namáhavé, ale když se před nimi ocitlo údolí, zkusil se Franta vznášet vodorovně - a to vůbec namáhavé nebylo. Franta měl jen pocit jako kdysi dávno na dětském hřišti, kde byla malá dětská lanovka. Na jedné straně se nasedlo a už se jelo - až se na druhém konci přistálo do písku. Lano bylo skoro vodorovně, ale co zábavy se tam zažilo!

Jenže tohle bylo bez lana a bez lanovky - a pocity při tom byly podobné.

„Zkuste si to všichni!“ stačil ještě pozvat ostatní, než se dostal z dosahu rusalčí řeči. Pak už se jen soustředil na přistání, ale bylo to jednoduché - stačilo jemně zvednout směr vzhůru a brzdilo to samo. Přistál na poli na hřebenu za nevelkým údolíčkem - a vzápětí sem doklouzali vzduchem i ostatní, jako poslední Lída s Argem.

„Paráda!“ zhodnotila to jedním slovem Jitka.

„Super!“ ještě to zkrátil Rosťa.

To tedy byla výhra! Sice to znamenalo při každém výletu zdolat nejvyšší bod cesty po svých, ale pak už se svět před nimi otevřel jako před piloty ultralightů - až na to, že na to nepotřebovali křídla ani motor.

„Víte, jak se bude lítat v lese?“ rozplýval se Pavel.

„Škoda, že to budeme muset tajit,“ vzdychla si Jitka.

„No jo... ale když si pomyslím, jak by kluci ve škole koukali... Třeba v zimě, jezdíme občas do školy na běžkách, do města je to do kopce, ale zpátky! Místo na lyžích si to frčet těsně nad závějemi...“ představoval si Jirka.

„Zajímalo by mě, jak je to se slibovaným zvedáním předmětů antigravitací,“ napadlo Pavla. „Ten zákon zachování energie to vlastně znemožní! Pak uzvedneme jen to, co bysme uzvedli tak jako tak.“

„Ale představ si, že máš donést nějakou bednu přes údolí!“ napověděl mu Franta. „Než abys ji tahal dolů a zase nahoru, vezmeš to vodorovně přes údolí! A kdo by to uviděl, tomu by vypadly oči z důlků!“

„Právě proto to nesmíme dělat,“ zamračil se naopak Rosťa. „To tajemství musíme držet pod pokličkou, žádné veřejné předvádění!“

„A proč vlastně?“ napadlo Lídu. „Proč to máme tajit?“

„Tak si zkus představit, jak tě hned začnou zkoumat pluky vědátorů, kterým by se taky hrozně hodilo poznat tajemství antigravitace,“ vysvětlil jí rychle Rosťa.

„Nehledě na to, k čemu by to později využili,“ došlo i Frantovi. „Všechno dobré, co kdy lidstvo vymyslelo, se nakonec použilo v armádách. Rosťa má pravdu - musíme to před lidmi utajit. Klimš měl pravdu - nejhorší dravci na světě nejsou tygři, ale plukovníci.“

„Proč ne generálové?“ ušklíbl se Rosťa.

„Protože ti se detaily nezabývají,“ řekl Franta, který na tohle téma v Praze s kamarády debatoval. „Generál jen naplánuje přepadení sousední země, ale plukovníci vydají rozkazy k vyvraždění civilistů.“

„To pak může kdejaký četař, ne?“

„Četař rozkaz k vraždění civilistů nedá, protože by ho čekal soud,“ odvětil Franta. „Zato plukovníky už nikdo stíhat nebude - velkým zvířatům to vždycky projde!“

Tak či tak, na utajování se rychle dohodli.

„I před rodiči?“ napadlo najednou Frantu.

„I před nimi,“ řekl bez milosti Rosťa.

„Já si myslím, že rodiče by to vědět mohli,“ smlouval Franta. „Naši jsou opravdu fajn, ti to pochopí - i s nutností utajovat to před ostatními. Ale v rámci rodiny by měla být důvěra.“

„Vy jim hned svěříte i každý školní průšvih?“ chytal se stropu Rosťa.

„My ano,“ řekl Franta i za Lídu. „Je to lepší než aby se to dozvěděli odjinud. Zatím se nám důvěra k našim vždycky vyplatila. Naši to dokážou ocenit.“

„Naši ne,“ zavrtěl hlavou Rosťa. „Ale v tomhle bysme měli být jednotní. Takže byste to neměli doma říkat ani vy!“

„Ale proč?“ odporoval Franta. „Když vašim v tomhle věřit nemůžete, neříkejte jim to, ale my našim lhát nechceme!“

„Určitě to prokecnou!“ trval na svém Rosťa.

„Neřekl bych,“ namítal Franta. „Naši mají náhodou ještě konspirativní školu! Náš táta se svým tátou poslouchali za komoušů Svobodnou Evropu už když bylo tátovi pět let. A nikdy to neprokecl - a tenkrát to bylo opravdu o hubu!“

„To vám říkal táta, co?“ pochyboval Rosťa. „Nechlubil se jenom?“

„To nám řekl děda, dokud byl naživu,“ odvětil Franta. „Jenže děda vloni zemřel - aspoň se nedožil, jak nás vyhnali z Prahy!“

„Takže vaši opravdu poslouchali Svobodku?“ zajímal se Rosťa.

„Jo,“ přikývl Franta. „Táta nám ale vysvětlil, jako to bylo. Děda vždycky tvrdil, že se pravdu nedozvíš ani od komoušů, ale ani ze Svobodky. Vždycky říkal, že lžou jedni i druzí a pravda je někde mezi tím. Svobodka nám prý tvrdila, jak by nám tady bylo krásně, kdyby komunisti zmizeli. Což se stalo, ale je nám snad o tolik líp?“

„Jo, náš otec taky občas nadává na vrchnost,“ připustil Rosťa. „Jenže říká, že to bylo vždycky a nikdo to nezmění. Vrchnost stála vždycky za starou bačkoru, ať to byli komouši, nebo dnešní demokradouři.“

„Vida, jak se shodneme,“ usmál se Franta. „Jsem vážně zvědavý na názory spolužáků, až budeme chodit do školy.“

„My se ve škole o tomhle nebavíme,“ řekl Rosťa. „Všude se najdou pitomci, kterým se současný stav líbí. Dřív to byly děti komunistů, dneska se všude najde nějaký pracháč, který vrchnost vychvaluje do nebe!“

„No - to my nejsme, ani nebudeme,“ řekl s trochou ulehčení Franta. „A pokud vy taky ne, bylo by to jen dobře.“

„Naši taky nemají vrchnost v lásce,“ přidala se Jitka.

„Asi záleží na tom, kdo kde bydlí,“ rozumoval Rosťa. „My jsme všichni v chalupách, tak budeme držet spolu a nadávat na vrchnost jako za Rakouska. Vychvalovat vrchnost bude naopak ten, kdo bydlí ve vile - podle toho, jestli si na ni nakradl za komoušů nebo dnes.“

„Možná,“ vzdychl si Franta. „Jenže v Praze tohle neplatilo. V panelácích bydleli jak ti, kdo vrchnost nesnášeli, tak i ti, kdo se měli dobře.“

„Nechme to koňovi, má na to větší hlavu,“ zarazil je Pavel.

„Jsem pro,“ přidal se k němu hned Franta. „Ale ve vztahu k rodičům - nechal bych to na uvážení každého z nás. Kdo může znát někoho lépe než vlastní rodiče ?“

„To by ses možná divil!“ strašil je Rosťa.

Ale nakonec povolil a souhlasil, aby si to každá dvojice rozmyslela sama. Rodičům se lhát nemá, ale rodičům se lže - s tím se těžko co nadělá.

Tak se nakonec parta u Lapků rozešla. Před rozchodem se Franta stačil zmínit, aby se doma nikdo nedivil, kdyby se ráno probudil jinde než ve své posteli, zejména pokud mívá často létací sny. Jenže Jitka naopak tvrdila, že se jí minule nic takového nepřihodilo.

„Kdyby se někomu podařilo lítat ve spaní, ať se s tím zítra pochlubí,“ navrhla.

Na to všichni lehkomyslně přistoupili a rozešli se.

Franta s Lídou pak zamířili domů pěšky, ačkoliv cesta k nim mírně klesala a klouzavým letem by byli doma pohodlněji a dřív.

Možná to ale rozhodlo, proč neletět.

Spěchat nebylo proč.


Doma se Franta s Lídou ještě znovu poradili, jak na rodiče.

„Lhát jim nebudeme,“ trval na svém Franta. „Ale nemůžeme jim to říct hned dneska. To by nám zatrhli už zítřejší setkání s těmi... opalychy... a já je chci vidět!“

„Takže jim to řekneš až to všechno skončí?“ nelíbilo se to Lídě. „Víš, já si myslím, že jsme je z toho už od začátku neměli vynechávat.“

„Když si nemůžeme být jistí, jak by to vzali!“ postěžoval si. „Nejlepší by bylo, kdyby do toho šli spolu s námi. Zavedli bychom je k rusalkám a oni by to třeba převzali za nás, ale hlavně aby nás od toho neodehnali!“

„Myslím, že už teď by nás neodehnali,“ mínila Lída. „Museli by uznat, že jsme - tedy spíš že ty jsi to dohodl nejlépe, jak jen to šlo.“

„Culkovi to nejspíš doma neřeknou nikdy,“ připomněl jí.

„V tom případě máme lepší rodiče, ale já bych jim to opravdu řekla raději hned.“

„Počkej tedy do zítřka,“ požádal ji. „Až uvidíme opalychy!“

Vyvstal ale před nimi problém, na který Franta upozorňoval i ostatní. Jitka sice tvrdila, že minulou noc spala jako zabitá a neměla pocit, že by nechtěně opustila postel, jenže Franta s Lídou měli zkušenosti opačné.

„Neměli bychom se k posteli něčím přivázat?“ napadlo Lídu.

„Můžeme o tom uvažovat, kdyby nám noční létání dělalo problémy,“ připustil Franta. „Lepší by ale bylo, kdybychom si na to zvykli a přestali v noci lítat.“

Přivazování tedy odložili a hned po večeři šli spořádaně spát. Až se rodiče divili. Co že je ani televize nezajímá?

„My jsme dneska moc ulítaní,“ vysvětlovala to Lída.

„Nevadí,“ utěšovala ji máma. „Dnes to zedníci dokončili, od zítřka už ven nemusíte.“

„Ale co když chceme?“ řekla Lída. „Víš, mami, našli jsme si tu nové kamarády a když není škola a venku je tak hezky, chceme si to ještě trochu užít...“

„Nejsem proti,“ usmála se maminka. „Když nebudete dělat lumpárny...“

„Sousedka paní Lapková byla ráda, že jsme se k nim přidali,“ sdělovala důvěrně matce Lída. „Byla ráda, že nás holek bude v partě víc. Předtím byla Jitka Lapková sama na tři kluky - jeden je sice její brácha, ale teď jsme dvě na čtyři kluky a to je podle paní Lapkový příznivější poměr, takže můžeme mít na kluky lepší vliv.“

„Kéž by!“ zasmála se tomu maminka. „Taky bych to uvítala!“

Ačkoliv se po večeři hnali do postele, jakmile byli sami, spát se jim nechtělo. Museli si to trochu probrat. Přece jen - létat jako pták, jenže bez křídel, to přece není jen tak! Dostali od rusalek úžasný dárek, i kdyby to dneškem skončilo a už nikdy je nespatřili, jak se ještě ráno obávali. Anebo rusalčí řeč - zejména dálková varianta, tisíckrát lepší než mobily, které od včerejška prakticky na nic nepotřebovali.

„Poslyš, Franto, přece jen jsme si mohli vzpomenout a rusalky nafotit!“ napadlo Lídu.

„To ještě můžeme,“ ujistil ji Franta. „Možná by bylo dobré, kdybychom si oba vypnuli na mobilu blesk, abychom je nepoplašili.“

Oba totiž měli mobily kombinované s fotoaparátem a byl opravdu div, že si na ně tam u rusalek nevzpomněli.

„Jenže ty budeš s nimi zítra zase hovořit - fotit bych tedy měla hlavně já,“ došlo Lídě. „Beztak tam budu zase tiše jako pěna.“

„Mluvit tam jen aby se mluvilo beztak nemá smysl,“ přidal Franta. „Máš ale pravdu, já nebudu mít na focení ani pomyšlení. Zkus to tedy ty! Mohly by to být jediné snímky cizího světa v historii lidstva!“

Lída nemeškala, pro jistotu ještě vstala a vypnula na mobilu blesk, aby mimozemské bytosti - rusalky nebo ty slíbené nové - nevyplašila.

Uvidíme zítra!


Maminka měla pochopení pro Frantu s Lídou, aby se vypravili za partou brzy ráno. Před tatínkem je při snídani hájila slovy: Ať si ještě užijí prázdnin. Také tátovi vyhovovalo, když se půjdou provětrat - čurbes v domku se jen zvolna zmenšoval, jak rodiče zaklízeli věci, kam která patří. Na jednu stranu by mohly děti rodičům pomáhat, ale při zařizování bylo lepší, když se do toho příliš nemíchaly. Dětský pokoj uklízela babička - tam už nebylo co měnit, každá změna by byla jen k horšímu a jak říkala maminka - jak se to zařídí zpočátku, tak to buď bude vyhovovat, nebo se toho už nikdo nezbaví.

Dětem to vyhovovalo ještě víc - měly přece před sebou další setkání s mimozemšťany a koho by bavilo uklízení, zejména když rodiče chtějí mít přehled a mít všechno pěkně pod kontrolou, takže jedinou pomocí by bylo jen přinášení čehokoliv.

Jenže se sešli trochu brzy. Rusalky - podle všeobecného mínění - přijdou až krátce před polednem. Co teď?

Rosťa navrhl trochu se ještě před tím proletět mezi dvěma kopečky - zatím si to ještě moc neužili a tady je nikdo neuvidí, mohli by si ještě zalítat.

Lída navrhla menší změnu. Přeletět údolíčko - stejně není dost široké, aby to stálo za to - a pokračovat k Žabáku, kde by si mohli vyzkoušet chození po vodě, ať si Rosťa spraví dojem z minulého neúspěšného pokusu. Toho se chopili všichni a Rosťa nemohl ztratit tvář odmítnutím. Přenesli se tedy přes liduprázdné pole, přešli přes strništěm porostlý hřeben a pokračovali mírně klesajícím letem k rybníčku, kde se opatrně snesli na rákosím porostlý břeh. Argovi se ani nechtělo dolů a Lída ho musela stáhnout mezi ostatní za vodítko.

„Poslyšte - když létáme, je to snad víc než chození po vodě!“ napadlo Rosťu.

„Z hlediska fyziky možná,“ připustil Franta. „Ale z hlediska efektu je to přesně naopak. Víš ty, kdo naposledy před svědky chodil po vodě?“

Rosťa to bohužel nevěděl, čímž jen dokazoval, jak i na vesnici ubývá nábožnosti.

„Tak si to aspoň zkus!“ pobízela ho Jitka.

„To už jste přece vyzkoušeli u Prokopčáku!“ namítal Rosťa.

„Jo - ale protože jsme nevěděli, že je to létáním, domnívali jsme se, že je k tomu nutné běžet a odrážet se od vody jako žabky, jak to říkal Klimš,“ domýšlel to důkladněji Franta.

„Jenže já jsem tam zahučel jako cihla!“ namítal Rosťa.

„No právě!“ pokračoval Franta. „Hele, co kdybys to předvedl úplně jinak než my prve? Žádný běh jako o závod, žádné poskakující žabky! Co kdybys přešel přes ten rybník pěkně zvolna, důstojně, jen co noha nohu mine, se vznešeností keltského druida? Vsaď se, že by to vypadalo efektněji!“

Keltský druid ovšem zapůsobil a Rosťovi se to samotnému zalíbilo.

„Jo - kdybyste mi k tomu udělali křoví... myslím tím, kdybyste předstírali nějaké to uctívání - to k tomu přece patří, ne?“

Dohodli se tedy, že sehrají divadlo aspoň pro těch pár žab, obývajících rybníček, když sem nezabloudí kromě nich živá duše. Za tu legraci to stojí.

Pomohl mu i pes Argo, který na vodu vstoupil víceméně omylem, když se snažil lovit žáby a nevšiml si, že už pod sebou nemá pevnou půdu, ale vodu.

Rosťa se tedy opatrně nadlehčil a pomalu vstoupil na hladinu. Od bot se mu rozbíhaly kruhy, ale to už zvolna kráčel po hladině se vznešeností, jakou by mu mohla závidět celá keltská svatyně, zatímco ostatní se mu z legrace klaněli.

„Ježíši Kriste!“ ozval se v té chvíli srdceryvný výkřik.


Z aleje podél cesty vyšla stará paní Zahrádková. Zřejmě šla do lesíka na chrastí, když narazila na improvizované dětské divadlo, jenže na rozdíl od Rosti jí došly souvislosti.

Rosťa měl na sobě sice jen normální džíny, ale - chodil po vodě...

Paní Zahrádková klesla do prachu na kolena a s vytržením hleděla na Rosťu, který se k ní otočil a zamířil k ní přímo přes cíp rybníčku, spolu se psem Argem, kterému se chůze po vodě také zalíbila.

„Jé... paní Zahrádková, dobrý den, co tady děláte?“ hrnul se k ní, aby ji zvedl.

„Sakra, průšvih!“ dodal rusalčí řečí, které naštěstí stará paní nerozuměla. Ta slova ale vlila život do ostatních. Najednou by jí pomáhali zvednout se na nohy všichni.

„Ty jsi... ty jsi... chodil po vodě!“ jektala paní zuby.

„No, víte... my si tu jenom něco zkoušíme...“ zkoušela to uhrát do autu Jitka. Ale měla být raději zticha.

„Ty jsi chodil po vodě, Rostislave Culku!“ trvala na svém Zahrádková a bylo znát, že se již vzpamatovává. „Jako Kristus! A dokonce se psem! Jak ses mohl opovážit?! To je škandál! Až to povím vašim!“

Argo se přitočil Rosťovi k noze a jako jediný si mohl dovolit beztrestně na rozdurděnou paní Zahrádkovou vyplazovat jazyk. Psům je v tomto směru obecně mnohé dovoleno.

„Dyť o nic nejde!“ protestoval Rosťa. „A našim už beztak nic nového neřeknete!“

„Oni to vědí?“ zaúpěla paní Zahrádková. „Vědí to - a nic s tím nedělají?“

„A co by s tím dělali?“ ušklíbl se Rosťa. „Není to nic protistátního ani zakázaného. Co by měli proti tomu dělat?“

„Vždyť je to rouhání!“ tvrdila Zahrádková.

„Jaképak rouhání?“ opáčil Rosťa. „Kdo vám to řekl?“

„Nemůžete přece jen tak dělat to samé co Kristus!“

„Takže nesmíme ani dýchat?“ opáčil naštvaně Rosťa. „Ale paní Zahrádková, chození po vodě už dávno není žádný zázrak! Vodní lyžování je dneska sport jako každý jiný! Vždyť se v něm pořádají soutěže!“

„Na vodní lyžování jsou snad nutné vodní lyže... a to... motorový člun, nebo co - jenže ty si chodíš po vodě jen tak!“

„To je věc pokroku!“ mínil Rosťa.

„A vy si to tady jen tak zkoušíte?“ pokračovala zarputile Zahrádková a její zděšení se očividně měnilo v nepřátelství. „Jak si můžete něco takového jen tak zkoušet? Vždyť je to zázrak! A se zázraky se nežertuje!“

„Paní Zahrádková! Tohle opravdu není zázrak! Když to můžeme i my...“

„Když chodil po vodě Kristus, byl to zázrak! Tak je to přece psáno - ale od vás je to bohapusté rouhání!“ trvala na svém. „A především od toho psa!“

„To se asi nedohodneme,“ řekl Franta. „Měli bychom se dát nestranně rozsoudit, nejlépe panem farářem. Určitě tomu rozumí lépe než my všichni dohromady. Shodneme se aspoň na tom, aby nás rozsoudil on?“

„Ano, panu faráři to řeknu!“ uklidnila se trochu. „Ten to určitě správně posoudí!“

„Dobře,“ souhlasil Franta. „Řeknete mu to tedy?“

„To se rozumí!“ řekla. „Škoda, že tady ve vsi nebydlí a přijede až v neděli na mši!“

„To neovlivníme,“ řekl Franta. „Až tady bude, přednesete mu to. Doufám, že si nás taky vyslechne, aby to bylo spravedlivé. My už si to před ním obhájíme.“

„Vy si vážně myslíte, že se takové rouhání dá obhájit i před panem farářem?“ vyhrkla paní Zahrádková zděšeně.

„Řekl bych, že ano,“ přikývl Franta tak klidně, jak to jen šlo. „Neděláme nic špatného, nemyslíme si, že by to bylo rouhání, takže nevím, proč bychom to nemohli obhájit.“

„A to bych se na to podívala!“ nadskočila ještě víc. „Uvidíme, jak to v neděli posoudí pan farář! A vy - přijdete vůbec na mši? Ještě jsem vás tam neviděla!“

„Jo, přijdeme se tam podívat,“ slíbil Franta. „Podle toho, jak to rozhodnou naši.“

„Ani ty jsem na mši ještě neviděla!“ odsekla Zahrádková. „Vy budete asi pěkně čistá rodina! Jaký starý, takový mladý!“

„Jak byste nás tam mohla vidět, když jsme se tento týden přistěhovali?“ namítl Franta. „Zdá se mi, že nějak ukvapeně soudíte! To vás pan farář nepochválí!“

„Jakpak můžeš tvrdit, co náš pan farář udělá a co ne? Dyť ho ani neznáš!“

„Neznám,“ připustil Franta. „Ale farářem může být jen člověk rozumný, takže nemůže nikoho soudit tak ukvapeně!“

Pravda, neznal pana faráře, ale na tohle nemohla Zahrádková říci ani popel.

„To se ví, že je pan farář rozumný!“ odvětila.

„Takže nebude soudit ukvapeně!“ dokončil rychle Franta. „Nechme to tedy na něm, ať to nestranně posoudí - a do té doby tomu proboha neříkejte rouhání, když nevíte, oč jde!“

„Jdete do lesa na roští?“ zeptal se jí Pavel, aby odvedl pozornost jinam.

„Do toho vám nic není!“ odsekla, jak byla ještě v ráži.

„Není,“ chopil se toho i Franta. „My se vás ale nesnažíme z ničeho obvinit, jako vy nás. Ani vás nezdržujeme v cestě - sama jste se u nás zastavila!“

„Taky bych vám neradila zdržovat mě!“ odsekla - a rázně vykročila směrem k lesu.

Konečně! Teď ještě museli počkat, až zajde do lesního výběžku. Ta by rusalky jen tak nestrávila! Zdržela je, úplně přišli o časovou rezervu, ale teď museli ještě počkat, až odejde.

„Vážně půjdeš v neděli za farářem?“ obrátila se Jitka na Frantu, zatímco sledovali okraj lesa, kde se mezi stromy ještě trochu míhal barevný šátek na hlavě paní Zahrádkové.

„Budu muset, když jsem jí to slíbil,“ odvětil bez velkého nadšení. „Jinak by z toho byl větší průšvih než je. Doufám, že se v panu faráři nemýlím a že bude stát při nás.“

„To teda obdivuju tvůj optimismus!“ zasmála se trochu kysele Jitka.

„Proč?“ otočil se k ní. „Pan farář musí být rozumný člověk! Dneska už nemůže nikoho obvinit z rouhání a upálit na hranici! Kdyby na něco takového přistoupil, každý normální soud prohraje. On to jistě ví a nepožene to až k soudu. No a já mu pomohu přijatelně to před věřícími vyžehlit, jak se říká, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“

„Nějak se moc cítíš!“ okřikla ho i sestra.

„Ale, Liduš, uvidíš, že to tak dopadne! Bojím se jedině našich. Buď že mi tam v neděli nedovolí jít, nebo ještě hůř, že by tam chtěli jít se mnou.“

„Jenže ta baba Zahrádková má pravdu, naši do kostela nechodí,“ podotkla Lída.

„V nouzi na tu mši prostě uteču,“ řekl Franta. „Ale nevidím to ještě tak zle.“

„Jak myslíš,“ ustoupila. „Já tě neprásknu. Naopak, budu tě před našima krejt. Ale zlob se na mě nebo ne, nemyslím si, že to bude správně.“

„Proč si i ty myslíš, že by to nebylo správné?“ podíval se na ni udiveně.

„Protože chceš jít proti mámě a tátovi!“

Frantu to zarazilo. Tak to přece nemyslel. Ale pak se přece jen vzchopil.

„Nemyslím to tak, že bychom měli jít proti našim,“ řekl. „Ale shodli jsme se na tom, že to musíme utajit i před nimi, dokud neuvidíme opalychy. Pak už na tom podle mě tolik nesejde. Ale do té doby bych nic neříkal ani jim.“

„No právě!“ pokrčila rameny. „Jestli dneska ty tvý opalychy uvidíme, můžeš to říct našim už večer a čerta starého záleží na tom, co bude v neděli. Kdyby pak šli naši za panem farářem spolu s námi, bylo by to podle mě úplně nejlepší.“

„Uvidíme!“ rozhodl se Franta odložit rozhodnutí na později. „Teď už bychom se měli připravit na setkání s rusalkami. Jsme na ně připraveni?“

Obrátil se na zbytek party a všichni, jeden po druhém, trochu nerozhodně přikývli.

„Takže hurá do toho!“ vzdychl si - a soustředil se na volání do cizího světa...

Partu opět rozechvělo očekávání...


Brána se otevřela jako už po několikáté.

Tentokrát to ale vypadalo trochu jinak. Jakmile se elipsa modrého plamene zbavila bílé vaty, která ji vyplňovala na počátku, zvedl se podivný vítr, jako kdyby se je brána pokoušela vcucnout. Hučelo to a syčelo, ne jako u vysavače, ale ten zvuk nebyl zrovna příjemný.

Franta chtěl dát jako vždy galantně přednost děvčatům, ale tentokrát se Jitka na něho naléhavě obrátila: „Franto, jdi tam první!“

Nevyptával se proč a srdnatě vkročil do brány z modravého plamene. Vzduch se mu opřel do zad a popostrčil ho, takže branou skoro proletěl. Za ním Lída s Argem, pak Jitka, ale kluci Rosťa, Pavel a Jirka se před branou zarazili.

„Franto, co se to tam děje?“ ptal se Rosťa opatrně. „Co je to za vítr?“

„Co by se dělo?“ odpověděl mu rychle Franta. „Je tady větrno, to snad nic není.“

„Není to něco... nebezpečného?“ staral se Rosťa.

„Nemyslím si to,“ odvětil mu Franta. „Tak pojďte, nezdržujte!“

„Nám se to nějak nelíbí!“ přidal se k Rosťovi i Pavel.

V té chvíli to ale luplo - a brána zmizela. Kluci Rosťa, Jirka a Pavel zůstali u rybníčku na Zemi, Franta s dívkami a psem v cizím světě.

„Franto!“ ozvalo se Frantovi v hlavě kovovým tónem. „Ta brána se zavřela! Proč???“

„Jo, všiml jsem si!“ odpověděl mu Franta. „Nevím proč, ale zeptáme se na to rusalek, ty by to měly vědět. Horší je, že tu zatím nejsou.“

„Co ale máme dělat my?“ chtěl vědět Rosťa.

„Počkejte!“ odkázal je Franta. „Neměli jste zdržovat! Až se něco dozvíme, ozveme se!“

Naštěstí jeho diskuse s Rosťou proběhla aniž by se dotkla někoho jiného. Pohledem na dívky zjistil, že se na něho obě dívají s obavami, jakoby věřily, že si bude vědět rady.

Zkusil se vzchopit a rozhlédl se aspoň po rusalkách.

Byly tu. Opět ty dvě. Nebo úplně jiné? To se nedalo rozpoznat. Visely si ve vzduchu kousek nad oranžovou trávou i nad krvavě červenými květy.

„Nějak jsme to všichni nestihli,“ obrátil se na ně.

„Mezi našimi světy začíná období energetické přehrady,“ sdělila mu jedna, a opět bylo těžké zjistit, která z nich. „Nemohli jsme udržet bránu příliš dlouho.“

„Energetická přehrada... nesouvisí to s tím větrem?“ zeptal se Franta.

„Ano,“ potvrdila mu rusalka. „Brána nás stojí více energie než obvykle. Kdyby nám na kontaktu s vámi tak nezáleželo, odložili bychom to na další příznivé období.“

„To opravdu nemohu posoudit, ale díky za snahu,“ odvětil Franta.

„Dnes jsme sem pozvali někoho od opalychů,“ pokračovaly. „Bude to chvilku trvat, počkejte na ně, až sem dorazí!“

Franta krátké přestávky využil ke spojení s Rosťou a uklidnil ho, že nejde o žádný velký průšvih. Rusalky přišly a zdá se, že se nic zlého neděje. Současně ho vyzval, aby uklidnil zbytek party na Zemi a nedivil se, když teď budou chvilku bez spojení s druhou částí party.

„Mají přijít ti další - na nic jiného nebudeme mít čas,“ upozorňoval je.

Pak se ale od Rosti odtrhl a soustředil se na další modravou bránu, otevírající se pár metrů od nich.

Brána se viditelně třásla, ale pak se ustálila a zmizela z ní bílá vata. Skrz ni byl vidět další svět s převažující fialovou a hnědou barvou. Fialových rostlin tam bylo poměrně málo, mnohem víc tam bylo nevzhledného hnědavého kamení. Frantovi připadalo jako oranice, ale na hlínu bylo příliš... kamenné.

V té chvíli branou z tohoto světa vkročily do světa rusalek dvě bytosti, při jejichž spatření všichni tři pozemšťané, Franta, Lída i Jitka, ztuhli jako kusy ledu.

A měli proč...

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: