Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Chleba se salámem

V první chvíli i Frantu napadlo couvnout zpátky na Zem, jenže se ani nehnul. Bylo by to ostatně marné, vždyť brána na Zem tu nebyla.

Jitka vyjekla hrůzou a zůstala stát s rukou na puse, jak se umlčela, aby nekřičela.

Argo začal při jejich spatření temně vrčet, ale nehýbal se. Tázavě se podíval na Lídu, ale zřejmě se už rozhodl reagovat až podle toho, jak se zachová ona. Také Lída ztuhla, jen se rychle přitočila za Frantu, aby byl mezi ní a mimozemšťany.

Protože ti, kdo vstoupili, nevypadali příliš mírumilovně.

Když o nich rusalky prve mluvily, vyjádřily se ve smyslu, že opalychové se lidem Země podobají ze všech bytostí nejvíce. Děti pak logicky očekávaly, že branou přijdou lidé, nejlépe podobní Evropanům - tedy jim samotným.

Tohle ale opravdu nečekaly...

Ano, bytosti se lidem Země podobaly více než rusalky. Proporce měly lidské - ačkoliv mohly mít na výšku nejméně dva a půl metru. To by se ale dalo snést, kdyby...

Snad nejvíc, čím se lidem podobaly, byl oděv a především boty, našim botám nejvíce podobné. Byly oblečené do černých kožených obleků - krátkých vestiček a něčeho vzdáleně připomínajícího šortky. Což nebylo tak šokující jako to, co oblek nezakrýval. A nezakrytých míst na nich bylo opravdu hodně. Pleť těch bytostí byla totiž krvavě červená, navíc všude včetně obličejů porostlá řídkými černými kudrnatými chlupy. Už to by stačilo, jenže tím to nekončilo. Obličej těch tvorů - či spíše netvorů - se od lidského nejvíc odlišoval širokými krvavě rudými rty, mezi nimiž nahoru i dolů vyčnívaly - obrovské bílé špičáky.

Šavlozubý tygr by je považoval za malé, ale ostatní tygři by jim je jen tiše záviděli.

Podle jakési biologické poučky špičáky charakterizují šelmy. A tohle zřejmě opravdu šelmy byly. V jasném denním světle byly dobře vidět i jejich oči s kočičími štěrbinami místo kulatých lidských panenek. Frantovi se zdálo, že něco takového už někdy někde viděl, ale když si vzpomněl, kde to bylo, roztřásl se ještě víc.

Bylo to v prastaré indické knize Rámájanam, popisující mýtickou válku mezi lidmi, opicemi a indickými démony - a takhle vypadala na barevné ilustraci démonka Šúrpanakhá, právě když Rámovi sdělovala, že spolkne Sítu, aby jí nepřekážela.

Ostatně - na spoustě jiných ilustrací tak vypadají i ďáblové podle představ křesťanů.

Panebože - a před chvílí Franta nabízel svěřit úlohu rozhodčího místnímu faráři! Kdyby se dozvěděl, s kým mají jednat... Nemluvě o babě Zahrádkové! Ta by teprve byla na koni!

Obě obludy se po zmizení brány zastavily a se zájmem si prohlížely skupinku dětí se psem. Argo neustále temně vrčel, ale nehýbal se, ani neštěkal.

„Tohle jsou ti nebezpeční dravci?“ obrátila se pak jedna z oblud na rusalky.

„Možná tak nevypadají - ale jsou,“ řekla trochu smutně jedna z nich, opět aniž se dalo určit, která.

„Nevypadají na to,“ odvětil bodře první démon. Pak se natáhl k Argovi, ale ten ihned vyskočil na nohy a vycenil nepřátelsky zuby.

„No - tenhle je dravec určitě!“ řekl téměř spokojeně démon, ale pro jistotu hbitě ucukl rukou. „Dali jste jim biver?“

„Ano - rozumí nám a my jim,“ přitakala rusalka. „Dokonce i to zvíře.“

„No dobře,“ přikývl démon a obrátil se k dětem. „Jak říkáte svému světu?“

Teď bylo na dětech, aby promluvily. Samozřejmě rusalčí řečí, jiná tady neměla místo. Jenže všem jakoby někdo stiskl krky. Až po chvilce se Franta vzpamatoval.

„Země,“ odpověděl nesměle tomu ďáblovi.

„Takže vy ze Země - opravdu máte zájem změnit ve své Zemi zabíjení pro potravu za něco méně mrtvolného?“

„To bychom chtěli,“ přisvědčil už trochu volněji Franta, jak se stihl osmělit.

„Dobře děláte!“ pochválil je. „A mohli byste nám opatřit vzorek vašeho jídla?“

„Jak to myslíte?“ zeptal se ho opatrně Franta.

„No - potřebovali bychom získat vzorek vašeho současného jídla,“ opakoval démon. „Nejlépe kdyby se v něm vyskytovaly nějaké zbytky tkání vašich zabitých obětí.“

„A stačila by vám naše svačina?“ nabídla jim Lída a shodila ze zad batůžek, aniž by věnovala pozornost spojení slov „vašich zabitých obětí“, samozřejmě předpokládajících, že jejich jídlo není vegetariánské.

Zato Franta se v duchu trochu přikrčil - doposud hovořil tak, aby nedával rovnítko mezi dravce a lidi, ale tahle obluda to klidně řekla naplno, aniž by předpokládala něco jiného.

„Stačí nám prakticky cokoliv,“ ujistil Lídu démon. „Nemyslím si, že byste se v jídle shodli s námi, takže se potřebujeme trochu orientovat ve vašem.“

Lída mezitím vylovila z batůžku jednu maminčinu svačinku a podala ji démonovi. Už se před nimi trochu osmělila, takže jí to ani nepřišlo.

„Víte, my se musíme nejprve seznámit se základními vlastnostmi vašeho světa,“ usmál se na ně démon strašlivým úsměvem, při kterém Lídě trochu stydla krev.

Pak rozbalil papír a chvíli si prohlížel chleba s máslem a salámem.

„Váš vzorek nám umožní poznat principy vašeho života,“ pokračoval. „Nejlépe by bylo, kdyby ve vzorku byla část rostlinná a část živočišná, ale pro začátek nám stačí blíže poznat jakoukoliv vaši potravu.“

„Tam je oboje,“ přiznala Lída.

„Takže vy už to mícháte!“ usmál se opalych. „Tím lépe! My to teď vezmeme k nám, abychom to mohli pořádně prozkoumat. A vy zatím budete muset počkat.“

„Co s tím chcete - kromě zkoumání - dělat?“ zajímal se Franta.

„My z toho zjistíme spoustu vědomostí,“ řekl démon. „Máme z vašeho světa i vzorky, získané tady lyzertemi, které vás objevily. Mělo by nám to stačit.“

„Aha - lyzertemi jsou zdejší bytosti?“ přikývl Franta. „My jim říkáme rusalky. Ale co chcete s těmi vzorky dělat - kromě získání vědomostí o jejich podstatě?“

„Podle nich vám vytvoříme náhražky vaší stravy, abyste se zbavili nutnosti zabíjet jiné tvory pro potravu,“ sliboval démon. „Budou splňovat výživné, chuťové i čichové hodnoty, na jaké jste zvyklí. Navíc budou omezovat reprodukci všech tvorů, kteří se tím budou živit. A kromě toho vám dáme rušičku toho omezení, abyste mohli podle potřeby řídit reprodukci všech tvorů, kteří budou konzumovat náhražky. To byste prý také uvítali, považujete prý některá přiživující se zvířata za škůdce a omezujete jejich populaci zabíjením pomocí jiných zvířecích dravců.“

„A jak to všechno chcete dokázat?“ uklouzlo Frantovi.

„Nepodceňujte nás!“ ušklíbl se démon. „Zpočátku budeme všechno zkoumat za vás, ale kdyby byly naše náhražky úspěšné, naučíme vás vytvářet další podle vlastní chuti.“

„A myslíte si, že by nás to zbavilo... té nutnosti?“

„Pomohlo to nám, pomůže to i vám,“ zašklebil se. „Ale dnes už toho víc nevyjednáme, sejdeme se tady zítra touto dobou. Lyzertemi nám jistě vytvoří bránu, i když je to náročnější než jindy. Promluvíme si pak o dalším postupu, který už bude záležet jen na vás. V dalším energeticky příznivém období vyhodnotíme úspěchy a neúspěchy a pak teprve uvidíme, jak bychom měli postupovat dál. Souhlasíte?“

„Máme snad jinou možnost než souhlasit?“ opáčil Franta.

„Máte,“ zadíval se démon přímo na Frantu - až se chlapci začalo dělat trochu nevolno. „Máte možnost nechat to jak to je a naši pomoc odmítnout. Jenže pak zůstanete tím, čím jste dnes - s nebezpečím, že se to bude zhoršovat.“

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl rychle Franta. „Myslel jsem to - mohli bychom vám v tom pomoci více? Třeba bychom mohli získat více vzorků - a tak...“

„Nebude to potřeba,“ odmítl démon. „Variace už necháme na vás. Potřebujeme teď jen základní výzkum vaší podstaty - a tu z vašeho vzorku poznáme.“

„Dobře,“ řekl Franta. „Necháme to tedy na vás. Ale máme ještě něco. Získali jsme od vašich přátel lyzerte... říkají tomu chitsalva. Jenže s tím neumíme zacházet. Řekli nám, že nám s tím poradíte...“

„Ach - málem bychom na to zapomněli,“ zarazil se trochu démon. „Víme, oč jde, taky nám to říkali. Naštěstí je to velice jednoduché.“

„Naučíte nás to používat?“ opakoval Franta otázku.

„Nemáme tolik času, abychom to naučili všechny - ale jednoho z vás to naučím a ten to naučí ostatní, stačí vám to?“ nabídl démon. „Jsi tady hlavní vyjednavač, budeš to beztak potřebovat dřív než ostatní - pojď tedy ke mně blíž!“

Franta si dodal odvahy a přišinul se k démonovi. Ten ho znenadání oběma pařáty objal, přitáhl ho k sobě - a v té chvíli měl Franta pocit podivného klesajícího tónu, který ho úplně prostupoval - a skoro současně cítil, jak se zdvihá do výšky. Vyletěl v démonově náručí pět až šest metrů vysoko a pak se opět spolu snesli dolů.

„Vnímal jsi, jak jsem to dělal?“ zeptal se démon Franty.

„Myslíte ten tón?“ ubezpečoval se Franta.

„Ano, ten,“ souhlasil démon. „Nejde o ten tón, ale o jeho vytváření a řízení. Poprvé jsem ti ho vnutil, ale teď už bys to měl umět sám. Zkus si to raději ještě jednou, dokud jsem tady a mohu tě opravovat!“

Franta se pokusil vyvolat ve své hlavě ten podivný tón sám. Samotného ho překvapilo, jak snadno to šlo, ale zkusil s tím klesat a stoupat - a pak s tím přestal.

„Dobře ti to jde,“ povzbudil ho démon. „No a tím jsi zvládl dvě věci naráz. Pokaždé, když si v hlavě vyvoláš ten tón, získáš z okolního vesmíru energii, potřebnou na létání a na zvedání těžších předmětů.“

„A co to stoupání a klesání tónu?“ zeptal se Franta.

„Když ten tón přinutíš klesnout, urychlíš se. Můžeš se pohybovat rychleji než obvykle, získáš větší postřeh i sílu. Ale poslyš - nedostali jste to k ulehčení zabíjení jiných tvorů - myslím tím k lovu! K tomu byste to používat neměli! My vás chceme té chorobné závislosti na zabíjení zbavit, ne abychom vám v tom ještě pomáhali!“

„Nebudeme to používat k lovu!“ slíbil Franta.

„No proto!“ ušklíbl se opalych. „A mohl bys mi teď plivnout na ruku?“

„Proč?“ zděsil se nad tou prosbou Franta.

„Potřebujeme to,“ odvětil opalych. „Bude to pro nás vzorek tvé podstaty.“

Franta mu tu podivnou prosbu splnil.

„Víte tedy co potřebujete,“ řekl opalych. „Sejdeme se tu, až bude opět vhodné období - ale to se dozvíte od lyzertů. Takže - uvidíme se příště!“

Při posledních slovech se za nimi otevřela brána do fialovo-hnědého světa, kterou oba opalychové prošli. Brána pak ihned zmizela.

„Nemáme k tomu co dodat,“ ozval se všem v hlavách hlas jedné z rusalek. „Vraťte se do svého světa, sejdeme se tu ještě zítra - a pak už nastane období energetické bariéry.“

„Jak dlouho potrvá?“ zeptal se rychle Franta.

„Souvisí to s velikým kosmickým tělesem poblíž vašeho světa,“ řekla rychle rusalka. „Jen když je plně osvícené, vyrovnává jeho síla aspoň částečně chvění vašeho slunce. Jen pak se brána do vašeho světa otevírá snadněji než jindy.“

„Takže budeme čekat na další úplněk...“ povzdychl si Franta.

Pak se všichni, Franta, Lída, Jitka i Argo připravili - a rusalky jim nakrátko otevřely bránu, aby se mohli vrátit. Bylo to obtížnější, museli postupovat proti silnějšímu větru než před chvilkou. Bránou se ale protlačili a zakrátko byli zpět u rybníčku zvaného Žabák, kde je čekali zbývající členové jejich party.

„Teda - až vám budeme vyprávět, co jsme tam zažili...!“ vydechl ulehčením Franta.

„Nemusíš!“ zarazil ho Rosťa. „Víme, co se tam dělo, Jitka po celou tu dobu mluvila s Pavlem. Jen se mi zdálo, že srovnání těch bytostí s ďábly bylo přece jen trochu přehnané!“

„Pokud jde o jejich vzhled, pak - bohužel - nebylo,“ řekl Franta.

„No - můžete se na ně podívat sami,“ řekla Lída a pozdvihla svůj mobil, vybavený vestavěným fotoaparátem. „Mám tam jak rusalky, tak opalychy. Zmáčkla jsem je víckrát. Rusalky hned jakmile jsme tam vběhli - a ty druhé hned jak jsem se trošku vzpamatovala ze šoku, když se objevili. Až to zobrazíme na počítači, uvidíte, jaké to jsou strašné bestie!“

„Ale do zlých bytostí mají hodně daleko,“ namítal Franta. „Zvlášť když si uvědomíme jejich snahu pomoci nám.“

„Kdyby tak nesmrděli, byli by to docela dobří strejcové!“ prohlásila Jitka.

Franta na to namítl, že jemu vůbec nesmrděli - a to ho jeden držel v náručí.

„No - možná se mi to jen zdálo,“ připustila Jitka. „V tom světě je vůbec podivných vůní plno, mohlo mi do nosu zavanout něco jiného.“

Ani Lída si žádných neobyčejných vůní ani zápachů nevšimla. Je ovšem pravda, že to v rusalčím světě vonělo jinak než na Zemi, ale nedalo se tomu říkat zápach. Odlišit od toho pachy či vůně dalších bytostí by ale vyžadovalo hodně jemný čich.

„Uvidíme, s čím přijdou zítra!“ řekl Rosťa.

„To mě taky zajímá,“ přikývl Franta.

Zvědaví byli určitě všichni.


Následující chvíle strávila parta učením. Franta jim ukazoval, jak zacházet s tónem ve svých hlavách, zvětšujícím sílu a rychlost. Nedozvěděli se, jak to vlastně funguje, ale to jim nevadilo, hlavně že to šlo používat. S tónem v hlavě nebyl pro nikoho problém vystoupat do výšky, ze které by shlíželi shora i na Eiffelku. Pak už mohli klouzat vodorovně jako dřív, na to už tolik síly nepotřebovali.

Urychlování myšlení zatím ponechali nedotčené. Jednak nevěděli jak to ověřit a kromě toho si ani neuměli představit, nač je to dobré, takže se tím ani nezatěžovali.

Kdyby tak tušili, co to dostali za sílu! Poroučení větru a dešti se v Čechách vysmíváme už od dob, kdy to nadšený textař zabudoval do jedné budovatelské písně. Urychlení času ale tyhle možnosti má... naštěstí to ještě nevěděli...

Ale i tak byli všichni spokojení. Možnosti létání se jim rozšířily a to bylo v této chvíli vynikající. Samozřejmě se ihned rozhodli pro návrat leteckou cestou, ale Rosťu napadlo vzít to malou zacházkou přes lesík a podívat se přitom za babou Zahrádkovou.

„Čoveče, víš ty, jak by nadskakovala, vidět nás lítat ve vejšce?“ napadlo Jitku.

„Jenže to by se musela dívat nahoru!“ namítal Rosťa. „A pro to nemá důvod. Jestli nese na zádech roští, bude se koukat dolů.“

„Hele, mně se to nelíbí,“ řekl Franta. „Správnější by bylo, kdybychom jí s tím roštím pomohli. Ale jen tak se na ni dívat shůry... to ne!“

Rosťa si jen něco zabručel o zažraných skautech, ale na letu přes les už netrval.

Zbytek dne měli tudíž čistě pro sebe a rozhodli se jak se patří si toho užít.

Komu se poštěstí létat si nad poli a loukami jako ptáci! Nedaleko - jen za nejbližším městem - leželo malé amatérské letiště, odkud občas vzlétala letadélka - ultralighty. Byla to ale zábava jen pro ty, kdo na to měli. Letadlo je příliš drahá záležitost, než aby to bylo pro všechny. Jen ta pořizovací cena - a pak i provoz! Benzín, údržba... pravda, zabývají se tím nadšenci, kterým je létání nade všechno, ale lidová zábava to rozhodně není.

Parta dětí ale získala stejnou možnost úplně zadarmo. Létání bez drahých letadel, bez nákladného pozemního zabezpečení, bez stovek povolení, benzínu, olejů a náhradních dílů! A navíc bez závislosti na počasí. Děti si mohou létat i v mlze, v dešti, možná i v bouřce. Pro noční létání nepotřebují ani přístroje! Nehrozí jim havárie - nebudou-li se bezhlavě někam potmě hnát, což by je tak jako tak nenapadlo. Letadla padají - ale to dětem nehrozí. Letadla narážejí při přistávání na překážky, ale děti mohou klesat zvolna. Ani vrtulníky nemohou přistát tam, kde by si mohly poškodit choulostivý rotor - ale děti se snesou třeba i na dvorku anebo do korun stromů.

Jediné, co jim to trochu kazilo, bylo vědomí, že to mohou využívat jen potají, když je nikdo nevidí. Ani dospělí, ani ostatní děti ze vsi. Létání - taková výhoda - ani teď není pro všechny. Jen se toto privilegium místo od finančního hlediska odvinulo od šťastné náhody. Získali to přece jen díky tomu, že byli ve správnou chvíli na správném místě. A také díky tomu, že Franta nezpanikařil a snažil se s rusalkami dohovořit.

Kdyby to tak bylo možné získat pro všechny lidi!

Jenže chitsalva, která to umožňuje, bude pro lidi Země i nadále nedostupná. Rusalky ji podle vlastních slov daly dětem jednorázově, ale tajemství té přeměny zůstane pro lidi Země i nadále tajemstvím.

Ale možná, že to tak bude lepší.

Kdyby tuhle možnost získali vojáci, změní se každý voják v zabijáka výsadkáře. Dost na tom, co zla dokáží napáchat takhle - kdyby ještě mohli létat, kdyby nepotřebovali snadno zranitelné bitevní helikoptéry, to by se jim to teprve vraždilo!

A jak by to usnadnilo život teroristům!

To raději ne! Ať si to prozatím užijí jen děti, které nikomu neublíží. Na ostatní lidi se dostane, až se zbaví svých dravých pudů. Nejen při zabíjení zvířat na jídlo, ale především až se vzdají vraždění ze všech ostatních příčin.

I když to možná bude trvat trochu déle.

Možná - za milion let...?

Mělo by to být dřív...


Před večeří si Franta s Lídou přivedli všechny čtyři nové kamarády domů. Rodiče proti tomu nic nenamítali - bylo jasné, že se v nevelkém pokojíku žádné nepřístojnosti odehrávat nebudou, zejména když Franta rodiče ujistil, že půjde o předvedení jejich dětského počítače.

„Hlavně tam nedělejte neplechu!“ napomenula je maminka.

Rodiče ale netušili, že půjde především o prohlížení obrázků, pořízených v neznámém světě. Ačkoliv se Lída musela starat o Arga, neztrácela čas. Podle předchozí dohody nechala vyjednávat Frantu a sama nepozorovaně fotila. Rusalky zachytila naprosto věrně a ostře hned na několika obrázcích, což Jitka nadšeně potvrdila. Ty druhé - neboli démony - zachytila až po chvilce, ale i Jitka potvrdila, že se nejprve ze šoku vzpamatoval Franta a obě dívky až po něm. Z toho hlediska byly fotografie prakticky nejlepší možné. Na obrazovce počítače působily skutečně přirozeně - a teprve teď přebíhal mráz po zádech i klukům, kteří se toho vlastní chybou nezúčastnili a celou tu dobu čekali na Zemi. I Rosťa teď musel uznat, že podobnost opalychů s ďábly nebyla vůbec přehnaná, ale velice výstižná.

Kluci toho zaváhání upřímně litovali a umiňovali si neváhat příště ani vteřinu, ačkoliv jim Franta předpovídal, že vítr, který je tak zarazil, bude nejspíš ještě větší.

Rodáci se rozloučili až k večeru. Parta se rozešla v očekávání příštího dne, kdy se měli opět sejít s opalychy. Bude to zajímavé vzhledem ke slibům těch tvorů pomoci lidem Země.

Franta s Lídou rychle stihli večeři a po ní řekli, že jsou správně ulítaní, aby šli spát.

Ulítaní - jak se od základu změnil význam toho slova od chvíle, kdy získali schopnost skutečně volně létat!

Ve skutečnosti pak oba dlouho postupně probírali jednotlivá témata. Franta a Lída spolu občas takhle z jednoho patra postelí do druhého diskutovali už v Praze, ale teprve tady a teď to mělo tu správnou šťávu.

Hlavním tématem byli opalychové.

Jak je možné, že se tak neuvěřitelně podobali pozemským představám o démonech?

Nejvíce se shodovali se staroindickými představami rákšasů zpodobněnými v eposech jako je Rámájanam. Tuhle knížku měli jejich rodiče doma a Franta si v ní rád prohlížel, proto se mu obraz démonky Šúrpanakhá objevil před očima již při prvním spatření opalychů.

Křesťanské představy ďáblů jsou nejspíš z jiné doby, proto se shodovaly méně. Podle jakési poučky patří typické čertovské rohy býložravcům. Staroindičtí rákšasové je na hlavě neměli, zato se honosili mohutnými vyčnívajícími tygřími špičáky, jimiž se řadili mezi daleko nebezpečnější šelmy.

Není možné, aby se opalychové kdysi dávno objevili i na Zemi, konkrétněji v Indii? Tak se mohla jejich podoba zachovat nejlépe - a jak museli Lída i Franta nestranně potvrdit, starodávný obraz z eposu Rámájanam odpovídal vzhledu opalychů poměrně věrně.

Druhá věc byla, proč se tito mimozemšťané stali symbolem zla? K pozemským dětem se chovali vstřícně, neškodili jim, ale chtěli jim pomoci. Kdyby se k nim měly děti chovat podle tradičního pohledu na ďábly, musely by se od první chvíle snažit držet se od nich co nejdál. Frantovi se naopak podařilo od začátku uplatňovat důvěru, nejprve k rusalkám a později i k opalychům - a zřejmě to byl správný tah.

Co bude ale zítra?

To se uvidí!


Ráno se všichni navzájem svolali - museli si to přece všichni vyzkoušet! Dohodli si sraz u Lapků a skoro současně se tam skutečně sešli. Franta s Lídou to sice měli nejdál, ale místo aby těch dvě stě metrů běželi, vznesli se a přelétli to vzdušnou cestou, takže tam byli dřív než bratři Culkovi, kteří to sice měli blíž, ale museli obíhat dům a nenapadlo je vzít to zkráceně vzduchem.

Tentokrát se rozhodli vyrazit dřív, přeletět dál směrem k lesu, do sytosti si tam zalétat a k rybníčku Žabák se pak vrátit ze směru od lesa. Snížilo by se tak nebezpečí, že je někdo uvidí přicházet.

Na setkání s opalychy se všichni těšili. Pravda, ti tvorové vypadali strašidelně, jejich obrovské tygří špičáky budily respekt, ale Franta, Lída i Jitka, kteří je měli na dosah, svorně tvrdili, že se chovají normálně, jako lidi.

„Naopak se mi zdálo, že jsou k nám milejší než rusalky,“ svěřoval se Franta ostatním se svými dojmy. „Rusalky se na nás dívaly s podezřením, že jsme dravci, kdežto oni nás brali, jací jsme. Vzpomeňte si, co říkali: Pomohlo to nám, pomůže to i vám. Zamyslete se nad tím! My jsme podle zubů všežravci, oni typické šelmy! Rusalky je dnes považují za mírné tvory, a to zřejmě jsou, jenže dříve to museli být větší zabijáci než my. Vsadil bych se, že se rostlinami vůbec neživili.“

„Taky jsem zaslechla, co říkali,“ přidala se Lída. „Něco jako: Vy už to mícháte? Tím lépe! Řekla bych, že nás nepovažovali za předem ztracený případ!“

„Uvidíme!“ mávl rukou Rosťa. „Jestli pro nás vymyslí něco užitečného, bude to dobře, ale co se stane, když se nic nestane? No - tak se nic nestane! Vše zůstane při starém, jen se u nás na Zemi rusalky přestanou objevovat.“

„Mně by to vadilo,“ zavrtěl hlavou Franta.

„Ale proč? Vždyť jste o nich donedávna ani nevěděli!“

„Nevěděli,“ souhlasil Franta. „Ale teď už víme, že bychom mohli o hodně přijít.“

„Jsi si tak jistý, že by to bylo o hodně?“ šťoural Rosťa.

„A ne?“ opáčil Franta. „Nedostali jsme už teď úžasné dary?“

„No - dostali,“ připustil Rosťa. „Ale jen nás šest. To je míň než kapka v moři.“

„Jenže to je teprve začátek!“ řekl Franta. „Tím by to přece nemuselo skončit.“

„Ty od nich ještě něco významného očekáváš? Naivko!“ rýpl si Rosťa.

„Slíbili nám ještě náhražku masa a masitých potravin. To by byl obrovský dar! Nejen pro nás, ale pro všechny lidi na světě!“

„Uvidíme!“ trval Rosťa na vyčkávacím postoji. „Až posoudíme, jestli jejich výmysly budou stát za řeč.“

„Já jsem si ale jistý, že budou stát za řeč,“ odvětil Franta.

„Kluci, nehádejte se!“ zarazila je Jitka. „Franta má pravdu, můžeme od nich získat hodně, i kdyby to byly jen zkušenosti. Všechno jim musíme připočítat k dobru!“

„Já se nehádám,“ urazil se Rosťa. „Já jen, abysme z toho nedělali tragédii, kdyby se nic nestalo. Jak jsme to měli v dějepisu - byli jsme za Rakouska, budeme i po něm! Nedělejte z toho konec světa!“

„To máš sice pravdu, ale na druhou stranu bychom se měli snažit nezahodit příležitost, která se nemusí už nikdy opakovat,“ řekl Franta.

„Řekla bych, že tam půjdeme všichni, ale necháme mluvit Frantu, jako vyjednavač se nám osvědčil,“ řekla Jitka hlasem, nepřipouštějícím sebemenší odpor. „Hlavně mu do toho nikdo nekecejte, ať něco nezkazíte!“

„A on to zkazit nemůže?“ rýpl si Rosťa.

„Zatím se mu to nepovedlo,“ řekla. „Má z nás nejvíc vstřícné názory a to je podle mě důležité. Rozkmotřit se s nimi by dokázal každý blbec, ale udržet si je jako přátele nebude tak jednoduché! Nechme to na něm!“

Výsledkem dohadování tedy bylo, že se opět ponechá volné pole Frantovi. Ten to přijal jako samozřejmost - možná by to klidně přenechal někomu jinému, ale měl asi z celé party největší zájem udržet co nejlepší vztah k mimozemšťanům. Ostatní mu to jistě přenechali s ulehčením, ale Frantovi to už ani nevadilo. Zvykl si na to, že s nimi jedná jen on.

A tak také vyrazili na další setkání...


Brána rusalek je slupla jako malinu.

Vítr byl skutečně ještě silnější a Franta měl až obavy, zda jim dovolí návrat. Za branou je jako vždy čekaly dvě rusalky, ale příliš se s nimi nevybavovaly, místo toho jim bez váhání umožnily setkání s opalychy. Ti přišli rychle po nich, jako kdyby na ně už čekali, tentokrát s velikou koženou kabelou, či co to bylo.

„Dobře, že už jste tady,“ uvítal děti jeden z nich. „Jak vidíme, je vás více než minule, ale to jsme víceméně čekali. Přejete si všichni udělat si s námi obrázek na památku?“

Lída zrudla, ale přestala schovávat mobil a opravdu pořídila několik obrázků, kdy se před jedním opalychem vystřídali všichni. Nakonec půjčila mobil Jitce, aby zvěčnila i ji.

Druhý opalych mezitím jednal s Frantou. Rozevřel před ním kabelu a pečlivě mu tam něco ukazoval. Franta jen vážně přikyvoval a na závěr mimozemšťanovi poděkoval.

„My to neděláme jen tak,“ ušklíbl se ďábel. „Děláme to ze sobeckých důvodů. Je nás proti ostatním vesmírným rasám málo a vítáme každého, kdo se nám aspoň trochu podobá.“

Franta konečně sebral odvahu k otázce, která ho zjevně již nějakou dobu trápila.

„Poslyšte - a nebyli jste v našem světě už někdy...?“

„Já rozhodně ne,“ ušklíbl se opalych. „Ale něco se ve starých letopisech najde. Prý jste se tenkrát proti nám postavili. Teda - vy jistě ne, ale nějací vaši předkové. Zmocnili jste se našich létajících strojů a nakonec z toho bylo tolik mrtvol, že se to nedalo pominout. Pak jsme měli váš svět pár tisíc let nadobro zakázaný a lyzerte se postaraly, aby se k vám nikdo z nás ani nepřiblížil. Měly to jednoduché, my k vám nemáme přímou cestu, ale jen přes ně.“

„Našli jsme vás ve staré indické básni, Rámájanam se jmenovala,“ přidal Franta.

„Nic takového neznám,“ mávl rukou opalych. „To muselo vzniknout už bez nás.“

„U nás se pak dlouho tradovalo, že jste bytosti zlé, které nás chtěly zničit,“ řekl Franta.

„Zlé, říkáš?“ ušklíbl se opalych. „Vy jste to ale překroutili! Ale naši předkové se u vás skutečně zachovali nevhodně. Příliš vám věřili.“

„Takže vy nám nevěříte?“ usmál se trochu smutně Franta.

„Víš - jak bych to řekl...“ hledal netvor chvilku vhodná slova. „Přestalo na tom záležet ve chvíli, kdy lyzerte zjistily, že jste na pokraji katastrofy. My jsme proti úmyslu nechat vás prostě vyhynout protestovali a dostali jsme poslední příležitost uplatnit na vás náš vliv. Jen vám nesmíme dát nic technického, abychom naopak nepřispěli k vašemu konci.“

„Takže rusalky tvrdí, že jsme na pokraji katastrofy?“ opáčil Franta. „Zajímavé! Pak vědí něco, co my sami nevíme. A to nám říkaly, že se naším světem nezabývaly systematicky.“

„Systematickým výzkumem se opravdu nezabývaly,“ zastal se jich opalych. „Byli jste pro ně od začátku svět dravců. A když zjistily, že jste dosáhli technické úrovně, kdy již dokážete uvolnit sílu z hmoty, prakticky se od vás stáhly. Od té doby jste pro ně mrtví.“

„Mrtví?“ opáčil Franta. „Nezdá se mi to. Dělaly, jako kdyby o našem světě nevěděly skoro nic. Předstíraly dokonce, že neznají ani psy. Ti přitom žijí s námi lidmi už dlouho.“

„Vy jste jim zase lhali, že nejste dravci,“ odrazil ho opalych.

„Nic jsme jim nelhali!“ vybuchl Franta. „Nechlubili jsme se tím, pravda, ale ani jsme to nezapírali. Prostě na to nepřišla řeč. Bavili jsme se o psech - to jsou šelmy, ale o naší stravě přitom nepadlo ani slovo!“

„My jsme u toho nebyli,“ připustil opalych. „Ale lyzerty nemají ve zvyku zkreslovat výsledky výzkumů. Jsou sice trochu zaujaté proti dravcům, ale to se dá pochopit.“

„Takže jsou proti nám zaujaté?“ povzdychl si Franta. „To je škoda.“

„Také si to myslíme,“ přidal se k němu opalych. „Proto se vámi zabýváme, ačkoliv se nacházíte v oblasti vnějších světů zkoumaných přednostně lyzertami.“

„Díky za zájem i za podporu,“ řekl Franta. „A víte aspoň, v čem nám hrozí očekávaná katastrofa? Nedalo by se proti ní něco dělat?“

„Tu katastrofu si způsobíte sami,“ odvětil démon. „Dokázali jste uvolnit sílu z hmoty a první, co jste s ní udělali, bylo kolosální vraždění. Víš o tom aspoň, nebo ne?“

„Jo, o tom víme,“ přiznal neochotně Franta. „Hirošima a Nagasaki. Ale rusalky to vědí už dávno, že?“

„Ano,“ řekl netvor a podíval se Frantovi zpříma do očí. „Vědí. Od chvíle, kdy se to stalo.“

„Aha,“ zamračil se Franta. „Takže vědí, že jsme na pokraji katastrofy, nechaly by nás vyhynout a když proti tomu protestujete, dají vám poslední příležitost tím, že vám seženou šest nejméně vlivných, dokonce teprve nehotových lidí. Říkám to správně?“

„Téměř správně,“ přikývl démon. „Jen s malou nepřesností. Daly vám chitsalvu. A od nás dostanete taesi. Teoreticky by to mohlo stačit... kdybyste na to měli dost času...“

„Milion let?“ ušklíbl se Franta, jak to právě odkoukal od svého hromotluckého přítele.

„Ne,“ zvážněl démon. „Milion let na to rozhodně mít nebudete. Ta katastrofa by mohla nastat mnohem dřív. Většina odhadů hovoří proti vám.“

„Rusalky - neboli lyzerty - nám nedávno říkaly, že mají zkušenosti s jedním světem dravců, kteří se zabíjeli, až se vyvraždili tak dokonale, že to přežily jen nějaké bakterie. Má to snad být něco podobného?“

„Ano,“ přikývl opalych. „To je, oč tu běží. Byl to svět Medifjú. Nejhorší případ by nastal, kdyby měly pravdu lyzerty a vy byste byli stejní jako oni. Ale i kdyby se mýlily, není to s vámi zrovna veselé. To ani kdyby to šlo podle nás.“

„Máte snad nějaké příznivější odhady?“ zeptal se Franta.

„Máme, to víš, že máme... jinak by nic z toho, co právě děláme, nemělo smysl. Ale ani náš nejpříznivější odhad - dvacet let - není dost krátký.“

„Dvacet let?“ opakoval po něm Franta. „Dvacet let - ale na co?“

„Na přeměnu lidí,“ řekl démon. „Nám to trvalo osm set let, ale vy jste přece jen jiní, vycházíte z lepších počátečních podmínek, proto jsme si vyžádali poslední pokus...“

„Dvacet let na přeměnu lidí ve vegetariány?“ požadoval Franta potvrzení svého odhadu.

Upřímně řečeno, byl by to velice šibeniční termín.

„Ne,“ odvětil démon. „Dvacet let na úplné odstranění zabíjení - a především válek.“

„To je strašně málo!“ namítl Franta. „Dvacet let - pomocí jednoho chleba se salámem? Válek se lidstvo nezbavilo ani za tisíce let!“

„Však jste se o to nikdy doopravdy nesnažili,“ odvětil opalych. „Jenže - to ani zdaleka není všechno. Časový odhad druhého procesu je naneštěstí mnohem tíživější.“

„Jakého druhého procesu?“

„Od objevu energie hmoty do vašeho vyvraždění. Jakmile jste ten objev učinili, je jen otázka času, kdy se při vaší dravé povaze dokonale zničíte. Nikdo neočekává, že byste tomu unikli. Až nashromáždíte dostatečné množství těch zbraní - ten čas se dá opravdu jen těžko odhadnout - prostě k tomu nutně dojde!“

„Takže se vyvraždíme, až nashromáždíme dostatečné množství zbraní... leda bychom se do té doby stihli změnit v beránky,“ zahučel Franta. „Jenže to je nesmysl. Někde jsem četl, nebo snad slyšel, že už dnes je na Zemi atomových zbraní nejméně desetkrát víc, než kolik by stačilo k vyvraždění všech lidí...“

„No právě!“ řekl opalych. „Nejhorší odhad byl do deseti let od prvního zneužití. Nebo jak vy říkáte - do deseti let od Hirošimy. Tak to totiž dokázala rasa Medifjú.“

„Od Hirošimy jsme mnohem dál - a jsme pořád naživu,“ řekl Franta. „Deset let byl asi příliš černý odhad.“

„Možná jste lepší než Medifjúové, odvětil opalych. „Jenomže slovo válka používáte prakticky pořád. Vraždíte se, jste zkrátka dravci, to těžko popřeš.“

„Nechci vám lhát,“ zavrtěl hlavou Franta. „O těch věcech víme. Nejsou nic krásného, ale nezdají se nám být tak katastrofické.“

„Nezdají, ale jsou,“ řekl vážně démon. „Když tomu ponecháte volný průběh, neutečete tomu. A nemáte jinou možnost, jak tomu zabránit, než zbavit se dravčí podstaty. Proto jsme vám dali ty náhražky. Pokud se vám podaří včas je rozšířit, aby převzaly potravinovou zátěž místo zabíjení zvířat, máte jakousi naději. Ale měli byste si pospíšit. Uvědomte si, že čas ubíhá a každým dalším dnem se blíží okamžik, kdy se ráno probudíte ohněm a smrtí.“

„Říkáte - máme na to pouhých dvacet let?“ opáčil Franta. „To je skoro nemožné!“

„Dvacet let - ale spíš méně,“ přikývl vážně opalych. „To nebezpečí není vymyšlené. Skutečně vám to hrozí. Neříkáme ani, že vás dvacet let zachrání. Je to jen odhad, do kdy se to dá stihnout, když všechno půjde dobře. Měli byste si s tím tedy pospíšit. Jiný odhad říká, že se zlepšujícími se vztahy mezi vámi se může zkáza oddálit. Pak by byla naděje, že vám těch dvacet let postačí. Může se ale naopak stát, že zničení vašeho světa propukne dřív. Pak by všechno snažení - naše i vaše - vyšlo naprázdno. Měli bychom pak jen dobrý pocit, že jsme udělali, co jsme udělat museli. Vy byste dopadli hůř.“

„My bychom ten dobrý pocit mohli mít také - jenže by nám nebyl nic platný, co?“

„Tak nějak,“ odvětil démon.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: