Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Škola kouzel

Soukromé vyučování začalo jako každé odpoledne, sotva se žáci usadili vedle sebe na Lídinu postel.

„Pavel a Jirka by měli taky zájem učit se!“ ohlásila Jitka Frantovi. „Rozmysleli si to.“

„Proč si neřeknou sami?“ odvětil klidně Franta. „Ale když už si tě vybrali jako mluvčí, vyřiď jim, že s nimi budu počítat až do dalšího ročníku. Teď už ne. Byli by tak pozadu, že se to nedá dohnat. Jak víte, věnujeme tomu všechen volný čas a nemůžeme se zdržovat.“

„Hele, Franto, a nemohl bys nám věnovat trošku té paměťové drogy i ráno do školy? Je nám hodně blbé znát matiku, fyziku a biologii na úrovni vysokých škol, nebo spíš ještě vejš, a přitom plavat v pitomém zeměpisu!“ stěžovala si ještě.

„Nedám vám ji,“ odmítl. „Podívej se! Tady to má smysl, to snad můžeš posoudit. Já do vás ty vědomosti nalejvám jako kýblem, se mnou by to bez dopingu nešlo. Kdežto ve škole dostáváte látku po tak malých kapkách, aby ji strávili všichni, včetně pomaleji chápajících a bez pomoci drog. Jistě, paměťová droga by vám pomohla i tam, byli byste proti ostatním ve výhodě. Ale proč? Tam ji přece nepotřebujete.“

„Frantíku...!“ přidala se ke kamarádce i Lída.

„Hele, holky, paměťová droga není vepřo-knedlo-zelo, nedá se pěstovat pomocí taesi. Je to hodně složitá záležitost a zkuste mě ocenit za to, že ji pro vás dělám! A dělám to po nocích, protože jindy na to nemám klid.“

„Hele... taesi že nejsou složité? A co jejich antikoncepční vlastnosti?“ namítla Jitka.

„Jsou složité,“ připustil Franta. „Ale dělali je opalychové, já na ně jen montuji vlastní chutě a vzhled. Jako když dá automobilový návrhář na osvědčený podvozek jiné nástavby a karoserie. Vznikají nová a nová auta, ale motor, převodovka ani podvozek se nemění. Paměťová droga je proti tomu jako helikoptéra proti autu. Je mnohem složitější, má jiné funkce a s karoserií taky jen tak nehneš. Paměťová droga je precizní, složitá práce a dělám ji pokaždé znovu.“

„Ale ty sám ses ze školy vyvlíkl!“ řekla ještě Jitka, aby měla poslední slovo.

„Hele, Jituš, vždyť ta škola patří k bezstarostnému dětství! Dost na tom, že vám to kazím tou čarodějnickou školou! Místo abyste si normálně hráli, cpu vás dopingem a učím, až se vám všem z hlavy kouří!“

„A ty nemáš ještě bezstarostnější dětství, když ti i ta škola odpadla?“ rýpla si Jitka.

„Já jsem o dětství už přišel,“ řekl Franta tak vážně, až všechny zamrazilo. „Mně dětství sebrali opalychové. Nejen těma dvěma roky u nich. Nevšimli jste si, že si teď nehraji ani ve škole, ani tady? A že se moje starosti dají srovnávat jen se starostmi našich rodičů? Přitom jsem jim hodil na hlavu starost o zdejší výrobu! Vytváření nových jídel mi zabere nepatrně času - a přece mi čas chybí! Buďte rádi, že vám zbyla z dětských radostí aspoň škola!“

„Škola že patří do dětských radostí?“ odfrkla si Jitka.

„Budeš se divit, ale já si to myslím,“ řekl Franta.

Pak jim rozdal paměťové bobulky - a začal.


Pravda, Franta jim trochu chyběl. Parta teď jezdila normálně autobusem, aby se nelišila od ostatních. Jejich letecké návraty domů brzy přestaly být tajemstvím, ale parta odmítala podat spolužákům vysvětlení, což vedlo k ještě větší - byť marné - snaze o jejich odhalení.

V šatně školy obklopilo Pavla pět kluků, aby jim vydal svůj létací přístroj. Pavel se jen rozesmál, pak se náhle vznesl a těsně pod stropem vykličkoval ze šaten. Přitom se zmocnil čepice jednoho z amatérských lupičů a pověsil mu ji ve vstupní hale na lustr.

Druhého dne ho ale zaskočilo kluků sedm, z toho dva mu zablokovali únikové dveře, kde by musel klesnout níž a dát se s nimi do křížku. Útočníci vytáhli praky a začali ho tvrdě ostřelovat kameny, kterých měli plné kapsy. Přitom zapraštělo i několik zasažených oken, ale toho si útočníci v lovecké horečce nevšímali.

„Budete to platit!“ křičel na ně Pavel, ale tím je nezastavil.

Měl proti nim výhodu létání. Přeletěl vrchem přes několik drátěných stěn, oddělujících šatny jednotlivých tříd, ale ti u dveří ovládali většinu chodeb a zbývající se rozdělili, takže pokryli několik tříd. Byla to hra na kočku a na myš. Pavlovi se zatím dařilo unikat, ačkoliv se ho snažili nahnat do některé z krajních šaten, kde by se mu konečně dostali na kůži.

Situace se ale rázem otočila, když na místo dorazil rozzuřený ředitel školy, přivedený Jitkou. Násilníci se sice dali na útěk, ale pozdě - ředitel všech sedm poznal a ještě téhož dne si dal práci a navštívil rodiče všech výtečníků.

Tři podnikatelé se slibovaných sankcí zalekli a slíbili zaplatit svůj díl škody způsobené jejich ratolestmi na školním vybavení - především sklech oken. Co čekalo jejich synáčky, to už ředitel nezjišťoval, ale očekával, že už se to nebude opakovat.

Dva rodiče se ale s ředitelem odmítli bavit, jeden na něho dokonce poštval psa. Ředitel se ale vrátil na místo s policistou a to se nedalo vyřešit vyhozením. Při sepisování incidentu na služebně se navíc otec jednoho z násilníků pokusil nabídnout policistům úplatek, což věc posunulo do ještě horší pozice.

Není divu, že synáčkové postižených rodičů přísahali krutou pomstu zejména Jitce, která ředitele do šaten přivedla. A možná by ji i provedli.

Tak s tím přišel Pavel za Frantou. Ne osobně, ale zavolal ho rusalčí řečí ještě z policejní služebny, kde se všechno sepisovalo. Pavel tam zaslechl, jak se kluci na chodbě domlouvají.

„Chtějí Jitku pořezat v obličeji!“ svěřoval se Frantovi. „Nebo jí vyrazit zuby!“

„Vážně?“ ubezpečoval se Franta.

„Slyšel jsem je!“ opakoval Pavel.

„Dobře - nechte mi je!“ poradil mu Franta. „Vraťte se co nejrychleji domů.“

Toto odpoledne kouzelná škola odpadla. Jitka přišla ze školy pozdě a Franta kvůli tomu zrušil čarodějné vyučování. Lídě krátce sdělil, že musí ještě něco zařídit.

Jen Lída tušila, že to není jen tak...


Schůzka spiklenců se konala ve vybydleném prázdném domě nedaleko od školy.

Nebyli to ale squatteři ani bezdomovci. Všichni tři byli oblečení do značkových oděvů, žádný nevypadal zpustle. Ale čím lépe byli oblečení, tím podlejší myšlenky je sem přivedly.

„Musela nás vidět!“ rozčiloval se hoch se značkou Nike na zádech drahé bundy. „Jak se tam ale mohla objevit?“

„To je přece jasný, šla si pro bráchu. Ale jít za říďou... bonzačka!“ rozčiloval se druhý. „Musí zkrátka dostat, co jí patří!“

„No jo - ale ti dva teď budou chodit všude spolu!“ staral se hoch s Nike. „Pavláč navíc lítá - to jsme přece viděli!“

„Jituna taky, viděl jsem ji,“ dodal třetí ve vojensky se tvářících maskáčích, posetých skvrnami řvavých barev. „Jediná možnost je, někde je zaskočit, kde jim lítání nepomůže. Byla blbost honit je v šatnách. Tam si můžeme podat každýho, kdo nelítá, ale tyhle ne.“

„Kde by to ale šlo podle tebe líp? Před očima všech by to bylo hodně drsný, ale to by dopadlo blbě i pro nás.“

„Příležitost se najde,“ ujišťoval všechny hoch v maskáčích.

„Nakonec - šutr může přiletět odkudkoliv!“ mínil hoch s Nike.

„Jenže to by nevěděla, za co to je!“ zavrčel hoch v maskáčích. „Ta svině musí vědět, že je to za bonzáctví! Aby si to do smrti pamatovala! Povídám, pořezat ksicht! A pěkně do hloubky, aby se to nedalo spravit ani plastickou operací!“

Nepatrného zavlnění vzduchu v místnosti si předtím nevšimli, ale otočili se, když se za nimi ozval slabý smích.

Toho kluka viděli jen párkrát v životě. Ale jen kluk v maskáčích si vzpomněl, kde to bylo. Viděl ho v Jitčině třídě na začátku školního roku.

„Spřádáte pomstu, co?“ zasmál se vetřelec v černém.

„Co je ti do toho?“ zavrčel na něho kluk v maskáčích.

„Víc, než si myslíte!“ odvětil klidně vetřelec v černém. „Vám zřejmě nevadí, že děláte problémy vlastním rodičům... Ačkoliv to asi nijak velké problémy nebyly, když vás nechají pokračovat v lumpárnách.“

„Co ty vo tom víš?“ pokročil k vetřelci výhrůžně kluk v maskáčích, nejodvážnější ze spiklenecké trojice.

„Jen to, že Pavel i Jitka patří do mé party,“ odvětil vetřelec v černém. „Takže se mě to týká. Poslyšte, nabídnu vám poslední příležitost. Zanecháte pomsty, budete ode dneška sekat dobrotu a já vás nechám na pokoji, souhlasíte?“

„A když ne?“ zasmál se s převahou kluk v maskáčích.

„Až vás hasiči vysvobodí, a vrátíte se domů, budete se mi na kilometr daleko vyhýbat a při pohledu na Jitku nebo na Pavla se vám rozklepou kolena,“ řekl vetřelec.

„To bych rád věděl, co by nás k něčemu takovýmu donutilo! Kdo vlastně seš?“

„Můžete mi říkat Černokněžník, ani nechtějte vědět, proč,“ usmál se vetřelec. „Mohli byste se rozbrečet.“

„Nějak sis, kámo, nevšiml, že jsme na tebe tři!“ upozornil ho kluk v maskáčích.

„Všiml,“ přikývl vetřelec - a roztrojil se.

„Chcete se prát? Tři na jednoho - nebo dokonce sedm na jednoho - to si troufáte, ale co takhle tři na tři?“

Tři spiklenci couvli o krok. Trojice jejich protivníků vypadala silnější a způsob, jakým se tu znenadání objevila, vypadal příliš tajemně, než aby se to dalo přehlédnout. Měřením sil tak uplynulo několik napjatých vteřin.

„Máte neskutečnou kliku, že se zásadně neperu,“ řekl pak vetřelec - a dvě jeho zjevení zmizela. Zůstalo jen to, které bylo spiklencům nejblíž.

„Tak poslyšte!“ pokračoval. „Můj čas je příliš drahý, než abych ho ztrácel s pitomci, co si myslí, že jim tohle město patří. A nemám ve zvyku opakovat se, tak si zapamatujte: při první následující lumpárně dostanete na pamětnou, že na to do smrti nezapomenete a když uslyšíte slovo černokněžník, dostanete třesavku. Jasný?“

„Na pamětnou dostaneš ty!“ vyhrkl kluk v maskáčích a vytáhl z kapsy těžký prak.

Ale zamířit už nestačil.

Najednou se zapotácel - a tak-tak se posadil, jak se mu zatočila hlava.

Nestál v šeru vybydleného domu, ale seděl na malé kamenné plošince, spadající ve všech stranách do nepříjemné hloubky. Všude kolem viděl ve večerním světle pod sebou jen šumící koruny smrků.

„Čárlí! Ty tu seš taky?“ ozvalo se nezvykle bojácně za ním.

Ohlédl se. Na sousedním kamenném sloupu spatřil kamaráda v bundě se znakem Nike. Klečel a křečovitě se držel kamenných výčnělků. Stranou na třetím takovém sloupu klečel třetí z party spiklenců. Byl na tom zřejmě nejhůř, protože zvracel hrůzou při pohledu do propasti všude kolem sebe.

„Tak poslouchejte, darebáci!“ ozvalo se nedaleko od nich.

Čárlí zvedl oči k další skále, vzdálené dvacet metrů vzdušnou čarou a asi o metr vyšší než ta, na které stál on.

Na samotném okraji skalního sloupu stál kluk v černém. Ale nezdálo se, že mu vadí pohled do hlubiny přímo pod ním.

„Pošlu pro vás hasiče, aby vás sundali,“ sděloval jim, jako kdyby o nic nešlo. „Moc se tady nevrťte, ať nespadnete - z téhle výšky byste si zlámali všechny kosti a nejspíš i vaz. Já jen, abyste si uvědomili, že sranda skončila - game over - jak sami říkáte. A doporučil bych vám, abyste si tady na těch skalách velice dobře rozmysleli další darebáctví. Ať provedete od této chvíle cokoliv, ocitnete se někde, kde na vás hasiči jen tak nedosáhnou. A nemuselo by to být ani v Čechách - znám pár takových skal i v Brazílii! A až se vás zeptají, jak jste se sem dostali, říkejte mi Černokněžník - tu přezdívku nemám jen tak!“

„Hajzle!“ vykřikl na něho bezmocně Čárlí.

„Vám to nestačí? Dobře - za každou nadávku tady budete tvrdnout o hodinu déle! Jen si uvědomte, hošánkové - nikdo o vás neví! Nejbližší silnice je kilometr daleko, ale řidiči vás zaručeně neuslyší! A já pro ty hasiče mohu klidně dojít až zítra!“

„Ksindle pitomej!“ zařval vztekle Čárlí.

„Vy dva! Poděkujte kámošovi za příjemné dvě hodiny tady na skalách! Raději zmizím, ať tady opravdu nemusíte trčet do zítřka! Tak přemýšlejte! Ale hlavou!“

„Čárlí! Drž už, sakra, hubu!“ zařval kluk ve drahé bundě se značkou Niké, když viděl, jak se jeho parťák zase vztekle nadechuje.

Skalami se ozvalo vícehlasé zachechtání.

Černá postava zmizela.


O sundávání žákovského trojlístku ze skal si brzy povídalo celé město.

Akce začala telefonickým hovorem hasičům. Volající se představil jako Černokněžník a sdělil jim, že ve skalách za městem uvízli tři amatérští horolezci a nemohou se dostat dolů.

Podivné na tom bylo, že se hasičům nezobrazovalo číslo volajícího. Služba nicméně zanesla povinně hovor do deníku a informovala o tomto podezřelém výjezdu policii.

Služba na Policii potvrdila příjem a oznámila hasičům, že na místo pošle hlídku, aby uvedla volání na pravou míru, nicméně doporučila připravit výjezd, kdyby se to potvrdilo.

Zakrátko ale zavolala policejní vysílačka hasičům, že nejde o planý poplach a ti kluci tam opravdu jsou. A aby si vzali nejdelší výsuvný žebřík, co mají, aby nebylo nutné volat helikoptéru. Poblíž vede polní cesta, takže se dá čekat, že sem projedou.

Naštěstí se ukázalo, že nejdelší žebřík vystačil a auto se dostalo terénem až ke skalám, takže se všichni tři dostali po necelé půlhodině v pořádku dolů. To už byli dole přizvaní také rodiče postižených kluků, aby si je mohli převzít.

Dva ze tří na místě veřejně prohlásili, že to tak nenechají a zažalují v první řadě hasiče, že nevyjeli ihned, a ve druhé řadě neznámého, skrývajícího se pod jménem Černokněžník. Hoši samozřejmě potvrdili, že je na tu skálu dostal, ale neponechali si jeho pravou totožnost pro sebe (což ovšem bonzáctví nebylo), takže pro Frantu neprodleně vyjela policejní hlídka, aby ho zajistila a přivezla.

Chlapci se nyní těšili gloriole nevinných obětí, hrdinů trpících na skále. Byli středem pozornosti nejen policie a hasičů, ale už i mnoha nezúčastněných lidí. Otec Čárlího zavolal svému advokátovi, aby byl přítomen při výsleších a posoudil, jak vysoké odškodnění by se z toho dalo vytřískat. A samozřejmě si smočil i do školy, která v tom jistě měla prsty.

Policejní auto brzy přivezlo Frantu, takže konfrontace mohla začít.

„To je on?“ podíval se na něho opovržlivě Čárlího otec.

„Jo, tati!“ ujistil ho vlastní syn.

„Ale to je nesmysl, ten kluk nebude za nic zodpovědný! Vždyť je nezletilý!“

„Ten kluk zavolal hasiče,“ odvětil policista. „Takže je tu jako svědek.“

„Ten kluk nechal naše kluky viset na skalách, odkud mohli spadnout a zabít se!“ tvrdil otec Čárlího. „Nemohli jste sem vzít jeho rodiče? Ti mi budou muset všechno zaplatit!“

„Proč zaplatit?“ obrátil se na něho Franta. „Vždyť nikomu nevznikla žádná škoda, jako ta, kterou způsobil tady Čárlí škole a kterou zaplatíte vy!“

„To by mu to musel nejprve někdo dokázat!“ odsekl Čárlího otec nasupeně.

„Na to, že stříleli v šatnách z praků a vysklili přitom dvě okna, jsou tři svědci,“ odvětil Franta. „Pan ředitel a dva žáci. Nepomůže vám žádné zpochybňování.“

„Do toho vám nic není!“ odsekl otec Čárlího.

„A co je vám do mě?“ usmál se Franta. „Že jsem zavolal hasiče? Můžete být rád, že je máte dole. Ale tvrdit, že jsem je tam dostal já, to byste musel dokazovat vy! Na to vám ale nepomůže ani pět advokátů!“

„Ti kluci do policejního protokolu dosvědčili, že jsi je tam dopravil ty!“

„Vážně?“ usmál se Franta. „Je to tam tak napsané?“

Policista mu to ale vzápětí potvrdil.

„S radostí si vyslechnu, jak to chtějí dokázat!“ řekl Franta. „Nezdá se vám přijatelnější vysvětlení, že si to celé vymysleli?“

„Jak by se tam ale dostali?“ vybuchl Čárlího otec.

„To by mě také zajímalo!“ odvětil Franta. „Možná mě viděli lézt na skály! Tam co byli, vylezu kdykoliv i před svědky! Třeba se jim zachtělo slávy! Jsem ochoten připustit, že se tam nějak vyšplhali, ale každý horolezec vám potvrdí, že dolů je to horší než nahoru - a to už zřejmě nezvládli! Amatéři se nemají bez výcviku pouštět do něčeho, na co nestačí!“

„A ty máš horolezecký výcvik?“

„Jistě!“ přikývl Franta. „Šestka terén není pro mě žádná překážka!“

„Všichni tři ale potvrdili, že jsi je tam dostal ty. Ne že by někam sami lezli!“

„Tvrdit mohou, co jim slina na jazyk přinese!“ odvětil Franta. „Je otázka, zda se má lhát i do policejního protokolu!“

Kdyby se dalo střílet očima, byl by Franta už dávno jako řešeto. Ale zdálo se, že má na své straně sympatie všech ostatních, nejvíce policistů. Postižení kluci byli po celém městě známí jako rváči, nikdo kromě vlastních rodičů jim nevěřil ani slovo. A i o tom by se dalo pochybovat - pokud Čárlího otec něčemu věřil, pak leda možnosti vysoudit tučné odškodné. Ale i to se mu teď začalo rozplývat před očima. Dokázat tak absurdní obvinění, jako že jeho syna někdo proti jeho vůli vytáhl na dvacetimetrovou skálu, by bylo obtížné, ne-li nemožné.

„My nelžeme!“ vybuchl Čárlí.

„Nelžete? Ale celou pravdu se neodvážíte říct, co?“ obrátil se na něho Franta.

„Jak to tedy bylo podle vás?“ obrátil se suše policista na Frantu a zapnul diktafon.

„Zaslechl jsem tahle tři kvítka domlouvat se v opuštěném domě, teda spíš v ruině číslo čtyřicet osm v Jarní ulici,“ začal Franta. „Domlouvali si odplatu proti Jitce Lapkové za její svědectví, když předtím ničili školní majetek. Plánovali, že jí rozřežou obličej, aby si do smrti pamatovala, že svědčit proti nim je - z jejich pohledu - neodpustitelný zločin.“

„Tak to nebylo!“ vykřikl Čárlí. „To je lež!“

„Chcete slyšet pravdu - ale celou? Tak mě nepřerušujte!“

„Je tohle nutný?“ vskočil mu do řeči Čárlího otec. „To jsou ničím nepodložené kecy!“

„Na vašem místě bych mlčel, nebyl jste tam!“ řekl Franta. „A já to mohu dokázat.“

„Čím?“ vyzval ho bojovně i Čárlí.

„Mám to zaznamenané,“ vytáhl Franta mobil. „Chcete si to poslechnout?“

Policista ho vyzval, ať tedy dokazuje a Franta zapnul přehrávání.

„Poslouchejte!“ vyzval policisty.

- Před očima všech by to bylo hodně drsný, ale to by dopadlo blbě i pro nás.

- Příležitost se najde.

- Nakonec - šutr může přiletět odkudkoliv!

- Jenže to by nevěděla, za co to je! Ta svině musí vědět, že je to za bonzáctví! Aby si to do smrti pamatovala! Povídám, pořezat ksicht! A pěkně do hloubky, aby se to nedalo spravit ani plastickou operací!

Franta vypnul mobil. Situace se rázem otočila. Z nevinných hrdinů a obětí se náhle stali darebáci. O počáteční sympatie přišli nejpozději v okamžiku, kdy lidé ve služební místnosti uslyšeli Čárlího hlas, navrhující pořezání obličeje spolužačky. Získal je naopak Franta, do této chvíle hlavní vyvrhel.

„Dám policii k dispozici celý záznam,“ řekl. „Předem říkám, že dál je mé vyhrožování těm dvěma, že to nenechám jen tak. Ale co je horšího? Plánovat zločin, nebo vyhrožovat jim spravedlivým trestem? Bohužel jsem záznam stopl ve chvíli, kdy se na mě vrhli. Jak se ale dostali na ty skály, to ať vysvětlují oni. Dodám k tomu jen jedno. Přezdívku Černokněžník nemám pro nic za nic. Ale dokazovat mi, že jsem je tahal na skály, to by bylo podstatně těžší než dokazovat těm darebákům, že se domlouvali na zločinu. Bez toho záznamu by byli tihle tři nevinné chudinky.“

„Ale ty jsi jim vyhrožoval!“ chytal se Čárlího otec poslední možnosti.

„Slíbil jsem jim, že při následující lumpárně dostanou na pamětnou, že na to do smrti nezapomenou,“ přiznal klidně Franta. „Je to přece na záznamu! Pak se na mě vrhli a tím to končí. Když ale chcete uznávat pravost záznamu, pak jen vcelku. I s přípravou zločinu proti Jitce Lapkové. Zohavení do konce života je trestný čin ublížení na zdraví a tohle už bylo ve stadiu přípravy. Co je potkalo, je proti tomu pouhé milé pohlazení.“

„Ale jak chcete dokázat, že to bylo namířené právě proti Jitce Lapkové?“

„O té se bavili, než jsem zapnul záznam,“ pokrčil Franta rameny. „Vím to tedy přesně, ale je snad srdečně jedno, jestli to bylo proti Jitce nebo proti nějaké jiné. Mění to něco na povaze zločinu? V každém případě si domlouvali způsob provedení - pořezáním obličeje. Ti hoši jsou nebezpeční sadisté a jestli zůstanou bez trestu, bude to pro ně jen pobídka. Tady na místě ale prohlašuji, jestli se Jitce něco stane, postarám se o takové odškodnění, aby rodiče toho, kdo to spáchá nebo si to jen objedná, přišli na mizinu. A nedokáží si ani vysvětlit jak!“

„To je další vyhrožování!“ ohradil se Čárlího otec.

„Postarejte se raději, aby se Jitce nic nestalo!“ odvětil Franta. „Stačí, když dáte pozor na svého syna! Je to ostatně vaše povinnost!“

„Nikdo mi nebude říkat, co je moje povinnost a co ne!“

„Opakovat to už nebudu,“ opáčil Franta.

„A řeknete nám už konečně, jak jste dostal ty kluky na skály?“ zeptal se ho policista.

„A vy si vážně myslíte, že jsem je tam tahal?“ usmál se na něho Franta. „Nabízím vám vylézt tam - na důkaz, že to jde. Ale bez zátěže! To už byste chtěli trochu moc!“

Vyšetřování se tím dostalo do úplně jiného směru. Darebáci měli štěstí, že ještě nebyli jako nezletilí trestně zodpovědní. Rodiče je sice v tomto případě zachránili před trestem, ale situace se přece jen změnila. Ačkoliv se nevysvětlilo, jak se vlastně trojice spiklenců dostala na skály, kde je našli hasiči, už to nikoho nezajímalo. Sami i nadále tvrdili, že je tam dostal černokněžník Franta, jenže to bylo příliš absurdní a nikdo jim už nevěřil.

Čemu naopak museli uvěřit oni, bylo varování, které dostali od Franty.

Netušili, jak je na skály dostal, ale nezbylo jim než uvěřit, že by to příště bylo horší.

Možná podstatně horší...


Po návratu z policejního výslechu svolal Franta celou partu k menší schůzi.

„Zdá se, že jste se stali ve škole centrem nežádoucí pozornosti,“ začal, když se všichni rozsadili jako ptáčci na hřadu.

Čtyři seděli na pelesti dole a Rosťa se vyšplhal na pelest horního patra postele.

„Budu vás muset něco naučit,“ pokračoval. „Možná jsem to měl udělat už dřív, jenže jsem to zatím nepovažoval za důležité.“

„My ale neumíme to co ty!“ připomněl mu Pavel.

„Nepotřebujete,“ řekl Franta. „Naučím vás používat něco, co máme od rusalek všichni, jen jste to zatím nepoužívali. Upřímně řečeno - není to tak neškodné jako rusalčí řeč a létání a proto jsem to zatím odkládal.“

„Co to je?“ hádala Jitka. „Pokud vím, samy rusalky něco tvrdily o rychlosti vnímání. Že by to bylo ono?“

„Ano - a ne,“ řekl. „Ano, rusalky nám daly schopnost zrychleného vnímání. Jenže to není správný popis toho jevu. Ve skutečnosti jde o lokální urychlení času. Když vyvoláte ten tón, kterým si přidáváte energii, a když ten tón necháte klesnout, začne se ve vás a ve vašem okolí urychlovat čas. Vy si to neuvědomíte, bude se vám zdát všechno normální, létání při tom funguje zdánlivě normálně, ale když se zahledíte na něco, co se poblíž pohybuje, ať to jsou předměty, nebo lidé, zjistíte, že se začnou zpomalovat. Při největším zpomalení budete mít dojem, že se lidé i předměty zastavili. Na vlastním létání to nepoznáte - bude se vám zdát, že létáte jako jindy. Nevšimnete si, že překračujete rychlost zvuku a že vás člověk bez urychlení vůbec nevnímá. Kdybyste se dostali do situace, v jaké byli nedávno Pavel a Jitka, kdy je pár grázlíků napadlo, stačí se urychlit - a zmizíte jim, nebudou si stačit protírat oči. Je v tom ale jisté nebezpečí. Když se v urychlení pokusíte otevřít dveře, vytrhnete kliku, ale dveře se ani nepohnou a kdybyste vzali některou nehybnou postavu za ruce, ulomíte jim je. Na to pozor, setrvačnost je docela prevít! Když potřebujete otevřít dveře, nebo se dotknout nějakého předmětu, zpomalte se. I v urychlení můžete přenášet předměty, zvířata i lidi, ale musíte si je zvednout do výšky a pak teprve se urychlit - pak se totiž urychlí spolu s vámi. Ale na živých bytostech to raději nezkoušejte, ať jim neublížíte.“

„Tak takhle jsi dostal ty kluky na skály?“ došlo Jitce.

„Ne, to bylo přemisťování,“ odvětil Franta. „To je ještě složitější jev. Asi by bylo možné je tam dopravit i takhle, ale toho by si všimli. A dopravit někoho do Moskvy je ještě delší - ani nadzvukovou rychlostí to pod jednu hodinu neuletíte, zatímco přemístění je otázkou tisíciny vteřiny. Ale i urychlení by vám pomohlo řešit napadení nějakými grázlíky. Nestačilo by to, kdyby vás znenadání někdo střelil, to byste se nestačili ani polekat, natož urychlit. Ale kdybyste viděli, že na vás někdo vytahuje zbraň, urychlete se na maximum - a nikdo není tak rychlý, abyste mu nezmizeli.“

„To je super!“ řekl Rosťa. „A to že jsme měli od začátku?“

„Ano, jen jsme o tom zčásti nevěděli, zčásti netušili, k čemu to je. Ale teď vám musím ještě říci, proč to raději nepoužívat.“

„Proč?“ vyhrkla udiveně Jitka.

„Rozhodí vám to všechny časové rytmy,“ řekl. „Nejenže rychleji zestárnete, ale navíc se posunete v čase. Jako kdybyste odletěli do vzdálené země s odlišným časovým pásmem, kde se musíte posunutým hodinám nějakou dobu přizpůsobovat. Opravdu to není zdravé.“

Dívali se na něho všichni s údivem. Ale jistě - věděl to od opalychů.

„Jenže v situaci, kdy na vás střílejí, i kdyby to bylo jen kamením, tam je asi výhodnější obětovat špetku času na záchranu,“ dodal.

„A teď se jde nejkratší cestou ven - musíme si to vyzkoušet!“ řekl na závěr.

Vstal a otevřel okno.


Večer se ho, jako poslední dobou častěji, Lída na něco zeptala.

„Franto, říkal jsi nám, že ti vyvíjení nových taesi zabere jen málo času - a to jsi výrobu přenechal dospělým! Máš pro sebe celá dopoledne a přitom ti čas chybí. Jak to?“

„Víš, Liduš, jsi první koho to napadlo,“ zaváhal trochu. „Radši ti to povím, ačkoliv si toho nevšimli ani naši. Nemám na starosti jen naši výrobu. V současné době jsem patronem dvaceti farem, kde se taesi pěstují. Nacházejí se po celém světě - ve střední Africe, v Číně, v Brazílii, v Mexiku, v Indii i v Austrálii, dvě ve Francii a kromě naší výrobny mám další na Moravě. Všude jsem našel farmáře ochotné experimentovat. Dodal jsem jim taesi a naučil je s nimi pracovat. Všude jsem musel vyvinout taesi pro jejich krajové specialitky, ale to bych musel dříve nebo později tak jako tak. Francouzi požadovali lanýže, ústřice, žabí stehýnka, hlemýždě a trvali i na nejlepších vínech, Mexičané chtěli ostře pálivou papriku, čili, fazole a tequilu. Indové si přáli jídla s kořením kari, v Číně jsem dělal skoro všechno od začátku. Nevěřila bys, co všechno si přáli v Africe! Po jejich rýži bys měla dojem, že polykáš žiletky a jestli dokážeš spolknout lžíci africké omáčky votu, máš můj obdiv. Oni ten tekutý oheň jedí od malinka - pětiletý farmářův synek Modíbo si do toho namáčel pečené antilopí maso - ovšem už taesi - a jen si mlaskal blahem.“

„Prosím tě, jak to všechno stihneš?“ vyhrkla podezíravě.

„Spím urychleně,“ přiznal. „Určitě přitom rychleji stárnu, ale to mi zatím nevadí. Dnes mi je pořád papírově dvanáct, ale biologicky mi bude jistě patnáct, i když to teď nabírám jen ve spánku - anebo když se urychluji. Vidíš - vás jsem varoval, že se při urychlování stárne rychleji, ale sám na to nehledím. Ale když si to v hlavě přesýpám, nic jiného mi nezbývá. Čas je to, co mi chybí nejvíc.“

„Čas - a peníze...“ vzdychla si.

„To už není pravda!“ zavrtěl hlavou. „Když chci, mám peněz dost. Moji farmáři dnes mají peněz jako šlupek - a to jsem některé zpočátku dotoval. Ale třeba Francouzi jsou vážně uznalí. Když jsem nedávno potřeboval peníze na novou halu, nechtěli ani hovořit o půjčce - nakonec jsme se dohodli, že mi zaplatí jakoby za licenci, aby nebyli tak velkými dlužníky. Mám dneska vlastní konta na pěti místech světa a na nich pár milionů.“

„Všichni ti platí?“ zeptala se pro jistotu.

„Všichni ne,“ přiznal. „Ale ti zavedení zaplatili i za začínající. Já totiž některé ve světě pořád dotuji. Ale nevěřila bys, jak se to rozjelo jinde! Čínské zemědělské družstvo, které jsem zakládal na začátku, má dnes dvacet tisíc lidí, zásobuje dvacet milionů Číňanů, koupili si dvě námořní lodě, o stovkách chladících aut nemluvě. Naopak Afričané jsou nejpomalejší - jakmile se jim začalo vést trochu lépe, přestali se o taesi starat - klidné lenošení v chládku bylo pro ně důležitější. Pohrozil jsem jim, že se na ně vykašlu, jestli nechají taesi uschnout bez obsluhy, takže je přece jen denně obcházejí, ale nikdy se nebudou snažit tak, jako Číňané. Mexičany zase nikdo neodnaučí slůvku maňana - to se sice překládá jako zítra, ale znamená to možná někdy později, ale třeba i za rok.“

„Takže v Čechách, kde bys měl mít největší zájem, to postupuje pomalu,“ řekla.

„A víš proč?“ zeptal se jí.

„Nevím - a nechápu to!“ odvětila.

„Protože v Čechách je jediné místo, kde by mě mohli opravdu citelně zasáhnout,“ řekl trochu tišším hlasem. „Všude jinde leží největší riziko na ostatních. Kde to bylo bez rizika - například v Číně, v Indii a v Brazílii - tam jsou dnes nejdál. V Mexiku se farma stala terčem vydírání místní mafie, bylo to opravdu na nože, osm mrtvých a dlouho trvalo, než se z toho vzpamatovali, ale kdyby nás zasáhli tady, byla by to pro mě neodčinitelná ztráta.“

„Osm mrtvých?“ vydechla obavami. „Ty jsi tam taky...“

„Ne, já nezabíjím,“ řekl rychle. „Zabíjela jen mexická mafie. Já nesmím - opalychové by to možná překousli, ale rusalky by mi to nikdy neodpustily.“

„Takže jsi nechal na farmářích, jak se z toho sami dostanou?“

„To neříkám,“ odvětil prudce. „Nesmím nikoho zabíjet, ale nenechám přece darebáky vraždit farmáře! Mám na to jen jiné prostředky.“

„Co jsi s nimi tedy udělal?“

„V Indickém oceánu, v Malajsii a v Indonézii je pár pustých ostrovů,“ řekl. „Některé už nejsou tak pusté, jako byly. V Indickém oceánu jsou na jednom z nich mexičtí mafiáni - od bossů po posledního střelce. Mají dohromady jeden nůž. Ten si musí půjčovat a rozhodně už nemají čas někoho terorizovat.“

„Máš dost ostrovů pro všechny darebáky světa?“ pochybovala.

„Mám,“ přikývl. „Ale mám i drsnější prostředky. Některé ostrovy vyčnívají z vody jen nepatrně a pravidelně je zalévá příliv. V té době je ale navštěvují žraloci.“

„Tys tam nechal někoho sežrat žralokům?“ zděsila se.

„Ne. Každému tam stačilo prosedět pár hodin a sledovat, jak se ostrov nezadržitelně zmenšuje a kolem krouží ty šedivé trojúhelníky žraločích ploutví...“

„Tam bych se snad zbláznila!“ otřásla se.

„Tohle byli ostřejší hoši,“ ujistil ji. „Pravda, pár jich tam zešedivělo. Ale když jsem jim nabídl, že je místo toho prodám do otroctví, brali to všema deseti.“

„Do otroctví?“ nesouhlasila. „To snad nemyslíš vážně!“

„Jistěže ne!“ odvětil. „Ale těm darebákům to připadalo jako neskutečná milost. Hodil jsem je do diamantových dolů v Africe. Zajistil jsem jim tam poctivou práci - od ostatních horníků se liší jen tím, že vědí - když je nenajdu v dole, najdu si je kdekoliv na světě - ale pak je vrátím na ten ostrůvek ke žralokům...“

„Jsi vážně sadista!“ zpražila ho.

„A co bys dělala s chlápkem, který zabil dcerku farmáře, pětiletou holčičku?“

„No - asi bych ho předala policii...“

„Když má bráchu soudce? Ten by ho ještě týž den přátelsky přivítal na své haciendě!“

„To je tam taková nespravedlnost?“

„Spravedlnost dostává na zadek po celém světě,“ přitakal. „Čechy nejsou výjimkou, ale v některých zemích je to obzvlášť drsné. Pak jsou někdy spravedlivější i ti žraloci!“

„A ty tedy někde bereš spravedlnost do vlastních rukou...?“

„Musím, Liduš,“ řekl. „A teď - jdeme spát. Mám na to pět minut, pak letím do Brazílie, potřebují mě tam...“

„To budeš spát v urychlení?“ zeptala se ho.

„Jo. A jestli mě máš ráda, necháš mě aspoň trochu v klidu se vyspat!“

„Mám tě ráda, bráško! Dobrou noc, spi klidně!“ zašeptala.

„Ty taky, Liduš!“

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: