Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Farář a Willy

Souvislost mezi partou a dvěma tornády zůstala pochopitelně tajemstvím. Nikdo z těch šesti se doma nepochlubil. Ze dvou důvodů. Jednak by jim nikdo nevěřil, vždyť měli sami problém uznat, že to opravdu způsobili. Za druhé by s tím rodiče nemuseli souhlasit, ačkoliv to družstvo Culek a spol. zřejmě zachránilo před nevyhnutelným krachem, který by způsobil zákon o zákazu geneticky nepovolených potravin.

Získat povolení na potraviny mimozemského původu? To patřilo mezi bludy, na které bylo lépe zapomenout. Dost na tom, jaké problémy museli i tak překonat. O některých zatím spíš tušili než věděli - například o snaze nalézt v taesi-potravinách něco škodlivého a tím je potopit. To se ale odehrávalo mimo ně - kdosi nelitoval času a peněz na drahé laboratorní testy a vzorky si hygienici odebrali sami v některém z mnoha obchodů. Jenže se ukázalo, že taesi-potraviny skutečně neobsahují žádné škodliviny, kvůli kterým by se daly zakázat.

Bylo to pochopitelné. Suroviny vzorků pocházely z domácí vesnické produkce, která ani z dálky neviděla drahá hnojiva ani pesticidy. Rostlinné i živočišné produkty byly čerstvé a nikdo do nich nedával umělé konzervanty, pochybná ochucovadla a barviva. Expertům by mohlo vrtat hlavou, proč se taesi nekazí ani po naočkování živými bakteriemi a plísněmi, jenže k objevení příčiny by museli rozdekódovat obsažené vzorce DNA, což naštěstí nikoho nenapadlo - ostatně by to s použitím pozemské vědy těžko kdo správně vyhodnotil.

Menší potíž byla s potravinami, obsahujícími pravé živé kultury, obyčejným jogurtem počínaje a plísňovými sýry konče. Tady to nešlo jinak. I tyto taesi-potraviny byly chuťově, vzhledově i obsahem živin k nerozeznání, ale pravé živé kultury v nich nebyly. Použít taesi jogurt jako kulturu pro výrobu vlastního jogurtu z mléka nemělo naději na úspěch - jenže to už dávno nešlo ani s výrobky současných mlékárenských firem, kterým to také procházelo. Ani tady se pověstná hůl na psa ne a ne najít.

Franta se pochopitelně musel od počátku zabývat i antikoncepčními účinky taesi, ale to se mu podařilo vyřešit jednoduše jako Kolumbovi známou úlohu s vejcem. Farmáři pěstující taesi dostanou k dispozici i gupran - rušičku antikoncepce. Museli ji ale pěstovat odděleně, malé kuličky plodnic uzavírat do skleněných lahviček a dodávat je výhradně odborníkům - nejlépe přímo lékařům. Potisk na nich byl zároveň reklamou.

Gupran - čistě přírodní prostředek k léčení neplodnosti lidí i zvířat!

Kde zklame lékař, pomůže Gupran!

Kde zklame Gupran, nepomůže už nic!

Tisíce narozených dětí a šťastných rodičů!

Gupran se prodával poměrně draho, aby nedocházelo k nežádoucímu plýtvání. Žádná kulička se nesměla dostat do odpadu, mohla by způsobit přemnožení hlodavců. Neměl být ale nedostupný a reklamy na nálepkách nelhaly. Gupran opravdu pomáhal - a že přitom rušil antikoncepci? Rozhodující byl výsledek.

Po zrušení úřednického zákazu Evropské unie nestálo taesi ve vítězné cestě po Evropě nic jiného - a začalo se šířit. Španělsko, Itálie, tradičně hladové Řecko a Srbsko. Na severu je přijaly Švédsko, Norsko, Finsko, Anglie a Irsko a na východě Ukrajina a Rusko.

A v té době se Frantovi ozval - farář Josef Kouzar ze vsi.


Když Franta poznal farářovu lavititju, odpověděl mu.

„Dobrý večer, co si přejete?“

„Máš pro mě chvilku času?“ zeptal se ho farář.

„Pro vás vždycky!“ usmál se Franta.

„Přiznám se, také bych si rád popovídal s rusalkami,“ začal opatrně farář. „Jenže jsem byl u Žabáku po dva úplňky po sobě - a ani jednou se mi neobjevily.“

„Nemají důvod,“ vysvětloval mu Franta. „Otevřou bránu, jen když je o to požádáme.“

„No - přál jsem si to opravdu vroucně, ale nemělo to vliv.“

„To nestačí,“ usmál se Franta. „Musel byste mluvit rusalčí řečí, zaměřenou na některou z nich. Jenže neznáte jejich lavititji - to je něco jako telefonní číslo mobilu. A bez toho se na ně nedovoláte. Chcete, abych je za vás požádal o rozhovor? Nejsem si ale jistý, jestli nám vyhoví. Spíš budou trvat na tom, abychom si to nejprve vyřídili sami mezi sebou.“

„Aha!“ pochopil zklamaně farář. „No dobře - pak bych měl pár otázek i na tebe.“

„Prosím!“ souhlasil Franta. „Jsem váš.“

„Poslyš, Frantíku - smím ti snad tak říkat, ne?“

„Jistě, nebudete jediný.“

„Sledoval jsem, co děláte,“ začal farář Kouzar trochu zeširoka. „Nejen ty, ale všichni kolem Culkova družstva. Začali jste prodávat nějaké velmi podivné potraviny. Slyšel jsem, že přinášejí jídlo hladovějícím a u nás je tak zlevnily, že se lidem očividně začalo vést lépe. Asi nebudu daleko od pravdy, když za tím tuším rusalky. Je tomu tak?“

„Rusalky se na tom podílejí jen zprostředkováním,“ řekl Franta. „Jejich vesmír je hned vedle našeho, ale pozvaly si na nás opalychy a od nich máme všechno ostatní.“

„Opalychy, říkáš?“ zpozorněl kněz. „Jestli to správně chápu, jsou to ještě nějaké úplně jiné bytosti?“

„Asi tak,“ přitakal Franta. „Vesmírů je víc a nejsme v nich ani zdaleka jediní.“

„Zajímavé!“ řekl kněz. „Jenže zaslechl jsem také zmínky, že se naši poslanci chystali všechno zakázat, ale pak si to nějak velice rychle rozmysleli, či co.“

„No - tak nějak to bylo,“ souhlasil Franta.

„Ano - ale taky bylo v televizi, že našemu Parlamentu někdo vyhrožoval příšernými katastrofami, jestli ten zákaz odhlasují. A zamotal do toho i nedávné tornádo u Prahy!“

„To jsem byl já,“ přiznal Franta bez mrknutí oka. „Ten zákaz by úplně zničil nejen naši práci, ale vlastně celý náš svět, kterému chceme pomáhat.“

„Nakrmit hladovějící je záslužné,“ souhlasil farář Kouzar. „Ale nezdá se mi správné spoléhat se tolik na pomoc bytostí, které u nás nejsou doma.“

„Jak to myslíte, pane faráři?“ zeptal se Franta. „Podle mě by nebylo správné opovrhnout darem, který nám dali. Ty potraviny jsou lepší než na jaké jsme se kdy jako lidstvo zmohli a je naděje, že pomohou celému světu.“

„Nemyslel jsem samotné potraviny,“ opravil Frantu kněz. „Ty vypadají dobře a dar toho druhu není správné odmítnout.“

„Tak co se vám nezdá správné?“ zeptal se Franta.

„Poslyš, Franto, my dva si snad můžeme nalít čistého vína,“ pokračoval kněz. „Požádal jsi rusalky - nebo jiné mimozemské bytosti - o pomoc proti našemu Parlamentu, viď? Jenže ty bytosti v našem světě skutečně způsobily katastrofu - nedávno u Prahy. Hádám špatně?“

„Hádáte špatně,“ zvážněl Franta. „Skutečnost je jiná. Nebyla to jen jedna katastrofa, ale dvě. Druhá taková se odehrála krátce poté v Bruselu - a obě jsem způsobil já. Postaral jsem se ale, aby se nikomu nestalo nic nenapravitelného. Při obou katastrofách nikdo nezahynul a nikdo se ani vážně nezranil. Donutil jsem ale oba zkorumpované parlamenty, evropský i český, odvolat zákaz našich potravin.“

Farář Josef Kouzar na tu zprávu reagoval téměř minutou ticha. Tolik mu trvalo, než ji vstřebal a než se z ní aspoň trochu vzpamatoval.

„Ty?“ vyhrkl po chvilce. „Ty něco takového dokážeš?“

„Dokážu,“ přitakal pevně Franta. „Naučili mě to opalychové. Naučili mě toho mnohem víc. Nedávno jsem je navštívil a byl jsem u nich déle než dva roky.“

„Ty je znáš už dva roky? Ale to jste přece bydleli ještě v Praze, ne?“

„Je to jinak, než si myslíte,“ začal vysvětlovat Franta. „Byl jsem v jejich světě pět dní, jenže jim ubíhá čas rychleji a tak jsem tam během těch pěti dní zestárl o dva a půl roku.“

„Podivné!“ zahučel kněz.

„Jejich vesmír je jiný než náš,“ opakoval Franta. „Tam je to možné. Až mě zase uvidíte na vlastní oči, budete mít asi problém poznat mě.“

„Takže - nezpůsobili to oni, ale ty sám?“ chtěl se ubezpečit kněz.

„Sám ne,“ opravil ho Franta. „Pomáhali mi v tom kluci i holky z naší party. Sám bych to vyvolal také, ale stálo by mě to neúměrně víc času.“

„A tvoji kamarádi - věděli aspoň, co dělají?“ zeptal se opatrně farář.

„Poprvé ještě ne,“ usmál se Franta. „Ale to jsem si tím nebyl jistý ani já. Požádal jsem je jen o pomoc proti našim poslancům a pomohli mi s radostí. Podruhé - proti Bruselu - už předem věděli, co se stane. A pomohli mi ještě ochotněji.“

„Takže vy spolu dokážete vyvolávat ničivé bouře? To je přece příšerné! Nadlidské!“

„Dalo by se to tak říci,“ přikývl Franta. „Tedy - mohli by to zkusit i beze mne, dokázali by hnout počasím, ale nevěděli by, kde a jak se to projeví. Jen já vím předem, co dělám a co z toho vznikne.“

„Ty?“ nedůvěřoval Kouzar. „Proč zrovna ty?“

„Protože jsem vystudoval u mimozemšťanů,“ řekl Franta. „Tady uplynulo pět dní, tam dva roky, ale vydalo to za deset let univerzity. Proto dokážu, co možná nikdo jiný.“

„Ale poroučet vichřicím...“ otřásl se kněz. „Prosím tě, není to příliš? Nezdá se mi to. Podle mě jsou tajemství, o která by člověk ani neměl usilovat.“

„Podle mě je to jinak, pane faráři,“ nesouhlasil Franta. „Uznávám, že jsou tajemství, která by neměl získat kdekdo - a zejména ne darebáci, kteří by je zneužili.“

„No právě!“ vzdychl si kněz. „Některá tajemství by lidé neměli odhalit nikdy. Ať se je snažíš utajit jak chceš, nakonec se dostanou k vojákům. A ti je zneužijí přímo zákonitě.“

„Pane faráři, k těm darebákům se dostalo tolik tajemství, že dnes celé lidstvo stojí na kraji propasti a stačí jediný krůček, aby do ní spadlo. Opalychové tvrdí, že musíme vývoj hodně rychle otočit, než lidstvo ten krůček udělá a zahyne.“

„Ano - ale proč katastrofami? Není to vyhánění ďábla Belzebubem?“

„Neděláme to katastrofami, ale potravinami, které mohou nejen odstranit hlad, ale také závislost lidí na zabíjení zvířat. A to je veliký zlom. Lidé zabíjejí miliardy zvířat ročně pro potravu. Naše potraviny nahrazují maso. Kupte si náš salám, guláš nebo svíčkovou! Budete mít dojem, že jíte maso, výživnými hodnotami se to neliší, ale žádné zvíře tím nezabijete. Budete jíst totiž houby, vypěstované na biohmotě. Biotechnologie opalychů z nás nenásilně udělá vegetariány, aniž bychom o to usilovali, aniž bychom si toho vůbec všimli! Ty houby mohou ve světě trvale odstranit hlad i přelidněnost.“

„Dobře, to bych chápal a souhlasil bych s tím. Jak je to ale s těmi katastrofami? Proč ses dal na takovou cestu?“

„Zastrašil jsem jen darebáky, kteří nás chtěli potopit díky lobbingu současných firem,“ trval na svém Franta. „Považuji to ale za spravedlivé a ničeho nelituji.“

„No - tím bych si na tvém místě nebyl tak jistý,“ neustupoval ani kněz. „Ty síly jsou příliš strašlivé a není správné přivolávat na lidi neštěstí.“

„Není,“ připustil Franta. „Ale volil jsem alespoň menší zlo. Kdybych to neudělal, bylo by to zlo podstatně větší.“

„To přece nemůžeš tvrdit!“ namítal kněz. „Způsobil jsi tolika lidem bolest a neštěstí kvůli nějakému přízemnímu podnikání a kšeftům. To se nedá srovnávat!“

„Zapomínáte, pane faráři, na miliony lidí umírajících hladem po celém světě!“ odpálil ho Franta. „To se nedá srovnávat s boulemi, odřeninami, a třeba se zlomeninami, když se lidé na poslední chvíli hnali do úkrytů. Ano, v Praze i v Bruselu mohly být desítky mrtvých, ale ty jsem s cesty tornád přímo na místě uklidil. Postaral jsem se, aby té bolesti a lidského neštěstí bylo co nejméně. Osm vteřin jsem poblíž Prahy vlastním tělem zadržoval tornádo, aby mu s cesty stihl odjet vlak plný lidí. Neodsuzujte mě!“

„Nejsem od toho, abych tě soudil,“ namítl farář. „Jen ti chci připomenout, že tě jednou budou soudit podle výsledků tvého snažení. Na to bys měl pamatovat.“

„Pane faráři, nedělám nic, co bych si nemohl srovnat se svědomím,“ nedal se ani teď Franta. „Vám to přiznám - nebudete to snad zbytečně šířit - měl jsem pochyby, než jsem to spustil. Nepochyboval jsem, že je to oprávněné, jen jsem se bál, že někomu ublížím nechtíc. Není žádná legrace vyvolat živly a já to vím. Za svůj největší úspěch považuji, že se nestalo nic tragického. Nikdo nezahynul, nikoho to nezmrzačilo. Oděrky se brzy zahojí a zlomeniny srostou. Ale křivdíte mi, když mě obviňujete z přízemního podnikání a kšeftů. Nedělám to pro peníze, i když mám dnes miliardy. Nepotřeboval jsem je pro podnikání, nepoužil jsem je ani na splacení hypotéky vlastních rodičů - ale abych dostal potraviny do Afriky, Řecka, Srbska a zemí, kde lidé hladoví. Tak mi, prosím, nepodsunujte nějaké špinavé kšefty.“

„No - kdyby to byla pravda, nebylo by to zavrženíhodné,“ snažil se pan farář trochu přibrzdit. „Jestli ses opravdu snažil zmírnit zlo, které jsi sám vyvolal, sloužilo by ti to ke cti. Ale nezlob se - neuvěřím ti, že bys zadržel tornádo vlastním tělem. To přece není možné!“

„Věřím, že se vám to nezdá,“ přiznal Franta. „Netušíte, co je v mých silách. Kroužením nadzvukovou rychlostí umím vyvolat Bernoulliho efekt, schopný postup tornáda když ne zastavit, tak aspoň přibrzdit. Trvalo to jen osm vteřin, ale mně zatím ve zrychleném čase uplynulo devět hodin. Po celou tu dobu jsem musel vydržet rázovou vlnu, která láme křídla i tryskovým letadlům.“

„Vážně?“

„Nepodceňujte mě, pane faráři! Neumím jen chodit po vodě, umím urychlit i čas!“

„Není to zrovna uvěřitelné!“

„Není - ale já vám zase nebudu vyvracet jiné zázraky.“

„Nevyvracej!“ usmál se lehce kněz. „O chození po vodě vím své - ostatně jsem si to sám kdysi vyzkoušel, jen se o tom nikomu nezmiňuji - nebudeš to snad zbytečně šířit.“

„Nebudu,“ slíbil vážně Franta. „Jen bych se trochu zastavil u vašich slov. Říkal jste, že se dá strom soudit podle ovoce, které přináší. Zkuste mě tedy soudit očima těch nasycených, kteří by jinak umřeli hlady. Vyjde vám, že se tomu nedá říkat špinavé kšefty!“

„Ale vždyť přiznáváš, že jsi na tom vydělával!“

„Já ne, pane faráři, já ne!“ opravil ho Franta. „Jak říkám, nepomohl jsem ani vlastním rodičům s hypotékou. Ale máme teď v naší vsi potravinářský kombinát, schopný uživit celé Čechy. Možná jsme způsobili bankrot některých zemědělců i potravinářských firem, ale ti lidé si najdou práci snadněji než dřív - právě protože je dnes jídlo tak levné, lidé mohou víc utrácet za jiné věci a kdo chce, práci si snáze najde. A že se proti nám zvedl odpor? S tím jsem přece počítal. Jenže - se mnou, podle dokumentů jen dvanáctiletým klukem, nebude jednat žádný poslanec, dokud ho nepřesvědčím, že je v jeho vlastním zájmu brát mě vážně. Vybral jsem si k tomu katastrofu. Nevím, možná by to šlo jinak, ale lepší cestu jsem neviděl. Musel jsem je přesvědčit, aby proti nám nešli a třeba je i zastrašit ukázkou síly, jakou musí každý brát vážně. V Bruselu tomu říkají Zbraně Diovy, Doufám, že jsem je přesvědčil a že to už nikdy nebudu muset zopakovat. Budeme i nadále vyrábět jídlo pro celé Čechy a brzy pro celý svět a přesvědčíme lidi, aby přestali zabíjet zvířata a pak i sami sebe.“

„To že máš v plánech?“ zarazil se Kouzar. „To je velice smělé předsevzetí!“

„To není smělé, pane faráři,“ opravil ho Franta. „To je zoufalé. Mohlo by se totiž stát, že se to nepodaří a lidstvo se vyhubí tak dokonale, že na světě nezůstane kámen na kameni a naživu jen bakterie a možná ještě švábi. Umíte si představit, co dokážou atomové hlavice? Nejchmurnější předpověď rusalek říkala, že se vyvraždíme do deseti let od Hirošimy. Zatím se nesplnila, ještě jsme naživu, ale moc nám ke zkáze nechybí. Těch hlavic je už teď dost na pořádnou Apokalypsu. A stačilo by opravdu jen málo.“

„To máš asi pravdu,“ zahučel kněz víc pro sebe než pro Frantu - ale díky rusalčí řeči to oba vnímali jasně a ostře.

„Podívejte se, pane faráři,“ přešel Franta do prosebného tónu. „Zkuste se víc zamyslet a uvažovat, jestli byste nám neměl raději pomáhat.“

„Pomáhat vám? Čím?“

„Tím, co děláte,“ řekl Franta. „Přesvědčováním lidí. Máte na ně vliv, kážete jim o lásce křesťanské, co kdybyste je trochu připravil na to, co se na světě díky rusalkám a opalychům snažíme zlepšit? My také chceme lidi změnit, proč ne spolu?“

„Já je přece nepřipravuji na příchod rusalek, ale Božího království!“

„To sice nechystáme, ale dáváme lidem najíst a chceme, aby přestali zabíjet. Zatím jen zvířata, ale tím jistě neskončíme. Přidejte se k nám!“

„No - nevím,“ znejistěl kněz. „Tak jak mi to líčíš, by to bylo záslužné, ale pořád ještě nevíš, co se z toho vyklube. Aby v tom nebylo čertovo vejce!“

„To zkuste posoudit sám,“ navrhl mu Franta. „Napovím vám - strom poznáte po ovoci.“

„Tak ty na mě s Biblí?“ usmál se trochu kněz. „Ale dobře, přesvědčil jsi mě. Ne že by to všechno bylo dobré - to se teprve ukáže - ale zkusím se na to podívat z jiné strany, třeba očima těch hladových.“

„Zkuste to, pane faráři!“ vzdychl si Franta. „Určitě to uvidíte jinak! Znáte to snad - sytý hladovému nevěří!“

Nebude to jednoduché, pomyslel si už jen pro sebe.

A to je člověk, který už něco ví...

A to ještě neviděl opalychy...


Až na hodiny čarodějnictví, či spíš vyučování vědám, jaké na Zemi nebyly buď vůbec zavedené, nebo se vyučovaly příliš zjednodušeně, Frantovi zbývalo stále méně času pro sebe i pro partu. Snažil se vyučování pokud možno nešidit, ačkoliv ho to nutilo spát urychleně a tím víc se svým vrstevníkům vzdaloval.

Většinu času vedl partu pořád Rosťa.

Když Franta s Lídou poprvé potkali Culkovy a Lapkovy, byl nejstarší Rosťa o půl hlavy vyšší než ostatní a zcela samozřejmě a bez pochybností partě velel. Na Frantu přešla do jisté míry část velení po zásluhách u rusalek a po návratu ze stáže u opalychů se to úplně otočilo jako při palácovém převratu. Nejvyšší a vzhledově nejstarší teď byl Franta - jenže přestal chodit do školy, takže si Rosťa zachoval alespoň pozici zástupce velitele.

Nutno Rosťovi přiznat, nesl ztrátu vůdčí pozice v partě důstojně. Na druhou stranu, velel teď většinu času partě zvětšené o Lídu. Navíc je Franta naučil triky, s jejichž využitím se celá parta považovala za nejsilnější nejen ve škole, ale v celém městě. Čárlího parta se pokusila ještě jednou vyvolat konfrontaci, ale Rosťa se jich zeptal, zda si vážně chtějí zopakovat pobyt na skále - a hoši zděšeně couvli.

Parta Zelených maskáčů z nedalekého učiliště byla tvrdší, ale zrychlený čas byl i nad její chápání. Hoši si zřejmě vzali za cíl opanovat město a vyžívali se v provokacích, ale čím víc ostatní šikanovali, tím víc je štvalo, že je Rosťova parta ignorovala. Při každém náznaku konfliktu se jim rozplynula před očima a Maskáči se mohli uvztekat.

A to ještě netušili, jak krutě by dopadli coby poražení!

Vůdce Maskáčů Willy si nakonec Rosťu sám vyčíhal a oslovil.

„Proč před námi pořád utíkáte?“ řekl pohrdlivým tónem. „Bojíte se nás, co?“

„Proč si to myslíte?“ odvětil Rosťa. „Že o vás nestojíme? A proč bychom měli?“

„Bojíte se, že by se ukázalo, kdo je silnější?“

„Trochu ano,“ přiznal Rosťa. „Mohli byste nás pak žalovat o náhradu škod. O to vážně nemáme zájem. My o vás nestojíme. Proč se na nás nevykašlete? Bylo by to oboustranné.“

„Ale my chceme ukázat, kdo je silnější!“

„Proč? Je vás sedm a nás pět a máme v partě dvě holky. Vám to není trapné?“

„Ale vy nás odmítáte uznávat!“ řekl Willy. „Uznejte naši převahu!“

„Uznáváme vás - nepřekážíme vám a očekáváme totéž od vás. Tím se naše společné zájmy vyčerpávají. Co byste chtěli víc?“

„Musíte uznat, že náměstí a okolní ulice jsou naše!“ řekl Willy. „Znamená to, že máme nárok vybírat tam mýto.“

„Ale!“ zarazil se Rosťa. „Náměstí a okolní ulice jsou veřejné. Znamená to, že na žádné mýto nárok nemáte. Nebudeme vám platit nic. A jestli tam budete vybírat cokoliv od jiných, počítejte s naším odporem.“

„A to je právě to, co chceme!“ opáčil Willy spokojeně. „Musíme přece jednou provždy dohodnout, kdo je tady nejsilnější. My vás neuznáváme, ale vy nás uznat musíte!“

„Ale!“ zvedl obočí Rosťa. „Vy nás tedy neuznáváte, ale chcete uznání od nás?“

„Ano!“ přitakal Willy. „Jsme nejsilnější! Chceme se dohodnout na férovém změření sil, aby to bylo nezpochybnitelné. Ale pak nám budete platit jako všichni!“

„Takže férové měření sil? Ale jo, třeba hned!“ souhlasil znenadání Rosťa.

Vzápětí se ale Willy udiveně rozhlížel - Rosťa mu totiž zmizel z očí. Jenže v té chvíli pocítil objetí dvou rukou zezadu a trhnutí, které ho vyzvedlo do výšky a naklonilo dozadu. Začal kmitat nohama, aby získal ztracenou stabilitu, ale nenašel ji. Pokusil se aspoň naslepo kopat dozadu, aby zasáhl nohy protivníka, ale mával nohama jen do prázdna.

V té chvíli v něm ale ztuhla krev.

Kolem rychle proplul směrem dolů vrcholek pouliční lampy. A když otočil hlavu dolů a trochu se zorientoval, zjistil, že oba, on i jeho protivník, naopak prudce stoupají vzhůru. Lampy zmizely hluboko pod nimi, stranou dole byly střechy domů, až se zastavili dobrých dvě stě metrů nad ulicí.

„Tak co?“ zafuněl mu do ucha udýchaný hlas Rosti. „Budete nás uznávat jako silnější? Nebo tě mám pustit? Z téhle výšky by z tebe dole nezbyl ani mastný flek! Nemusíš se bát, nejsem vrah a neudělám to, ale chci to slyšet: trváš na tom, že jsi silnější?“

„Tohle není fér!“ vykřikl Willy, ale nesnažil se mu už vykroutit. „Jdeš na mě zezadu!“

„Jeden na jednoho je zato férovější než sedm na pět, o holkách nemluvě. Zepředu by ses mi mohl vyškubnout a sám si odhadni, co by z tebe dole zbylo! Sud rozlitého kečupu.“

„Ale jak to, že lítáme?“

„Kdo lítá? Ty? O tom nevím! Lítám tady jenom já a ty se necháváš nosit! Kdybych tě teď pustil, poletíš kolmo dolů a rozpleskneš se na dláždění. Podívej - nezbude ti než uznat, že silnější nejste. Naštěstí my po vás žádné placení nepožadujeme.“

„Ale to není fér?“ opakoval Willy. „Vy máte něco navíc!“

„Není to fér,“ připustil Rosťa. „Ale kdo trval na měření sil? Ty! Chceš to rozhodnout jednou provždy - tak to teď koukej vzdát a já tě v pořádku snesu dolů.“

„A když to neuznám?“ zkoušel Willy odporovat - což nebylo příliš rozumné.

„Vysadím tě na osamělé vysoké skále za městem, odkud sám neslezeš,“ řekl klidně Rosťa. „Zítra oznámím hasičům, aby tě sundali.“

„To nedokážeš!“

„Tím se neutěšuj, nebyl bys první. Znáš snad Čárlího bandu, ne?“

„Ty sraby z vaší školy?“

„Možná máš pravdu,“ připustil Rosťa. „Nebyli tam ani tři hodiny a jeden se pozvracel strachy. Vy byste tam vydrželi déle? To si jenom myslíte, jenže taková větrná, deštivá noc na osamělém skalním sloupu by zkrotila i jiné machry! Takoví drsňáci zase nejste, nedělejte na nás ramena!“

„Čárlí, ten tvrďák, že se pozvracel strachy?“

„Čárlí ne, ten ještě nadával,“ řekl Rosťa. „Ale nepolepšil si tím. Tak co? Uznáš, že na nás nestačíte, nebo si vybereš příjemnou noc na mokré skále dvacet metrů nad zemí?“

„Ve férovém zápase byste na nás neměli!“ trval na svém Willy.

„Ve férovém zápase nás pět na vás sedm? Tak si představuješ férový zápas? Na to ti ale kašlu, já jsem žádné dokazování síly nechtěl, ale ty sis pořád koledoval o přesdržku! Tak naposledy - vzdáváš to?“

„Ne!“ vykřikl Willy zarputile.

„Měj si co chceš! Sbohem!“ řekl Rosťa - a pustil svého protivníka.

Willy pocítil, že je náhle volný, ale současně mu vlétl žaludek až do krku. Nakrátko se ocitl ve stavu beztíže, jenže to nebyl pravý beztížný stav, ale volný pád z dvou set metrů na dlažbu. Úplně zavyl hrůzou, ale v té chvíli ho dvě ruce opět tvrdě zezadu objaly a zabrzdily jeho pád v bezpečné výšce vrcholů pouličních lamp.

Pokud k podobné situaci dojde v letadle při turbulenci, část pasažérů použije oblíbené sáčky. Willy nebyl výjimkou. Žaludek mu vystoupil až do hrdla a přelil se ven.

„Prase!“ ulevil si Rosťa, kterému zvratky polily ruce. Opět začal rychle klesat, až svého protivníka drsně postavil na dláždění. Willyho ale nohy neunesly, složil se před Rosťou na kolena a zvracel dál.

„Ty že jsi drsňák?“ komentoval to Rosťa, vytáhl kapesník a štítivě si otíral potřísněné ruce. „Kdyby ses jenom pozvracel, ale ty... padej domů pro jiný kalhoty a příště se koukejte držet zpátky! A jestli hodláte pokračovat ve vybírání mýta, počítejte s ještě horším výletem! A buďte rádi, že se do toho nevložil Černokněžník! To byste dopadli ještě hůř.“

Ulice byla naštěstí liduprázdná - kdyby nebyla, Rosťa by si to ani netroufl. Ale Willy si o pořádnou lekci řekl. Cožpak ho nevarovalo, co zažil už předtím? Nepochopil, že stojí proti něčemu, co ani nechápe?

Teď už to chápe. A snad už dá pokoj.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: