Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Afrika

Večer Franta zrušil vyučování. Probdělá noc se u Jitky projevila už ve škole, ale naštěstí to učitelé pochopili jen jako ojedinělou indispozici a nedělali z toho problém. Franta to ale poznal také. Jen se na Jitku podíval a ani nezačal rozdávat paměťové drogy.

„Jeden vynechaný den nás nezabije,“ rozhodl. „Ještě že je pátek! Ale další cestování musíme naplánovat lépe, aby se to tak nepříznivě neprojevilo. Naštěstí je zítra volno, takže hned ráno vezmu s sebou Rosťu do Afriky.“

„Poslyš - ty nejsi ospalý?“ zeptal se ho trochu podezíravě Rosťa. „Slyšel jsem, že by Jitka dneska potřebovala podpěru hlavy, jak jí padala ospalostí - a ty nic!“

„Vyspal jsem se urychleně,“ vzdychl si Franta.

„A nemohl bys nás to taky naučit?“ zavětřil Rosťa.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Úplně stačí, když se tím huntuju já.“

„Tak moc to snad vidět nebylo!“ mračila se Jitka. Ale svědectví spolužáků z její třídy bylo jednoznačné. Jitka byla tak ospalá, že se nedokázala na nic soustředit.

„Mělo mi to dojít,“ vzdychl si Franta. „No nic, chybami se člověk učí...“

Rosťa a Jitka se pak rozloučili a odešli. Rosťa doprovázel Jitku s jistým pochopením, ale Jitce sršely z očí blesky. Na cestě před jejich domy, kde by se tak jako tak rozcházeli, se najednou zastavila a obrátila se na Rosťu.

„Jdi domů sám,“ požádala ho. „Já si ještě musím něco vyřídit!“

Pak udělala něco, co nečekal - vznesla se do výšky, přeletěla hřeben střechy roubenky Lapkových a zmizela v počínajícím večerním šeru. Rosťovi nezbylo než se obrátit k domovu, ačkoliv nechápal, co se vlastně děje.

Jitka vzletěla tak, aby nedala Rosťovi najevo, kam má opravdu zamířeno, ale jakmile se přehoupla přes střechu, změnila směr a rychle doplachtila na místo, kam ji před chviličkou Franta přivolával. Vlastně - je to naše první rande! uvědomila si radostně. Ale trvalo mu to! Mohl ji přece vyzvat rusalčí řečí už ve dne. Ale co, utěšovala se, kluci mají delší vedení. Ačkoliv ho to napadlo už první večer, mohlo to být ještě horší.

Franta už tam na velikém oblém kameni seděl a čekal na ni. Nedivila se, bylo to přece jeho přistávací místo. Mohl se sem dostat v tisícině vteřiny a nejspíš to tak udělal, bylo by mu to podobné. Přistávala vedle pomalu, opatrně, aby to nevypadalo, že spěchá. Klukům se nesmí dávat najevo nadšení, byli by moc na koni!

„Posaď se,“ pokynul jí suše na volné místo na kameni vedle sebe.

No to snad ne! Tak příšerně neosobní tón jí připadal jako ledová sprcha. Hned na úvod jí úplně zkazil náladu - to snad ani nemůže myslet vážně!

„Mě nohy nebolí,“ odvětila a zůstala stát trucovitě před ním.

„Nedělej ramena a posaď se!“ trval na svém důrazněji. „Vinnetou říkal, že muži mají při jednání sedět. A to se netýká jen mužů, máme přece rovnoprávnost.“

Až teď si všimla, že sem donesl složenou deku, aby se jim na kameni měkčeji sedělo. Ta starostlivost ji trochu obměkčila, ale ten hrozný tón!

„Když jednal Vinnetou s Oldou Šetrným, zalézaly ženy do vigvamů a trpně čekaly, jak to dopadne,“ zavrčela ještě, ale posadila se na deku. Doufala, že ji teď vezme aspoň kolem ramen, ale k ničemu se neměl, seděl jako dřevo a pořád mezi nimi byla mezera. On je vážně tak nedovtipný, říkala si, ale víc už mu to přece usnadnit nemůžu!

„Tak tedy...“ vzdychl si. „Tys to u Kumárů myslela vážně... holka nešťastná, co tě to napadlo? Vždyť je nám oběma teprve dvanáct!“

Tak - a ještě jí snad chce dělat mravoučné kázání? Tím by to teda dovršil!

„No a?“ odsekla jedovatě. „Kdo měl na mysli hned svatbu? Kumárovi! A mysleli ji tak vážně, jak by to nás dva ani ve snu nenapadlo. Ale copak musíme myslet hned tak daleko?“

„Hele, nemysli si, že tě nechápu,“ začal Franta mírněji, ale ani teď se nepohnul. „Jen tě musím důrazně varovat. Nejsem si vůbec jistý, jestli jsem zrovna já ten pravý kluk pro tebe. Zasloužila by sis někoho lepšího.“

„Lepšího?“ opakovala po něm, ale naštvaněji. „Jak to myslíš?“

„Nedivil bych se, kdyby ses zakoukala do Rosti. Je starší, znáš ho jistě od malička a je to pořád vůdce party - občas mu sice lezu do rozhodování, ale většinou jsem mimo, takže se poměry v partě zase tolik nezměnily - až na to, že se k vám přidala Lída.“

„A nevšiml sis, že jsem po Rosťovi předtím, než jste se přistěhovali, vůbec nekoukala?“

„To jsem si všimnout nemohl, to jsme tu ještě nebyli,“ odvětil klidně.

„No tak ti to říkám a nezbude ti než mi to věřit!“ řekla, ale nevydržela v jedovatém tónu a přešla na měkčí. „Hele, Fráňo, vždyť o tak moc nejde. Svatba je blbost, ta by mě ani nenapadla. Ale... nemusíme hned všechno, stačilo by jen málo, snaž se mě trochu pochopit!“

„Vždyť se snažím, proč myslíš, že jsme teď tady?“ odvětil. „Ale chtěl bych... musím tě tak trochu varovat. Takže ti nejprve budu muset dát pár vědomostí z anatomie.“

„Nemusíš!“ urazila se. „Ty mi dala maminka už dávno, říkala, že mě poučí raději dřív, než aby bylo pozdě, když pořád lítám s klukama Culkovýma! Holky se tohle dozvídají dřív než kluci, víš?“

„Aha!“ polkl trochu rozpačitě. „Jenže já nemám na mysli vědomosti o sexu, jestli jsi to pochopila takhle.“

„A o čem tedy?“ zarazila se trochu.

„No, trochu to souvisí, ale hlavní problém je jinde,“ koktal a nevěděl jak začít. „Jak ti to mám... víš, největší zádrhel je v tom, že já už... tak trochu... nejsem člověk...“

Ztuhla a podívala se na něho s rozšířenýma očima. Tohle byl pro ni naprostý knokaut, jaký rozhodně nečekala.

„Jak to... jak to myslíš?“ vyhrkla po chvilce. „Ty... ty nejsi Lídin brácha?“

„To jsem,“ odvětil rychle. „Jenže... víš... už to nejsem tak úplně já...“

„Tomu nerozumím,“ namítla zmateně.

„No právě! Tak se raději vrátíme k té anatomii, jo?“

„Proč zrovna k anatomii?“ protestovala, ale už jen chabě, vlastně nevěděla proč.

„Protože na ní je postavené moje varování,“ řekl. „Víš, když to vezmeš důsledně, ani ty nejsi úplně stejná holka, jako před rusalčím utancováním. Nebo si myslíš, že rusalčí řeč, lítání, energie a zrychlení času patří do kouzel a černé magie? Kdepak! Rusalčí chitsalva je děsně složitá operace, prováděná na dálku a v urychleném čase. Při té rychlosti ani pořádně nevnímáš, co s tebou dělají. Kdo během změn uteče, tomu v hlavě zůstane nezahojená rána a nepříjemné příznaky... to asi víš. Na konci je ale člověk v pořádku, jenže má v hlavě další mozkový přívěsek, sloužící k telepatii a pro řízení orgánů, umístěných v těle u plic a u jater. Máš je také a díky nim létáš, jen o nich nevíš. Jenže to je ještě nevinná úprava, Klimšovým nevadila po celý život a jak jsem se zatím doptal, děti mají normální.“

„Jak - normální?“

„Jejich děti rusalčí řeč ani nic jiného neovládají,“ upřesnil. „Znamená to, že ty změny nejsou dědičné. Týkají se opravdu jen obdarovaných.“

„Tak v čem je problém?“ zeptala se stručně s očekáváním jasné odpovědi.

„Rusalčí utancování máme všichni stejné,“ pokračoval Franta.

„No a co?“ pokrčila rameny. „Pak jsme na tom stejně, jenže se to týká jen nás, dětí se to nedotkne, v čem je tedy problém?“

„V tom, že změny opalychů jsou závažnější,“ řekl. „Varovali mě, že se v nepříjemné podobě projeví i na dědičnosti.“

„Počkej - jestli jsem to správně pochopila - až budeš mít děti, budou to mít taky? To by snad byla výhoda, ne?“

„Špatně jsi to pochopila,“ řekl tiše. „Na děti jsou vždycky potřeba dva.“

„No - to je snad jasné!“ vyhrkla skoro uraženě, že ji tak podceňuje.

„Ano - jenže když se vezme půlka genů od jednoho a půlka od druhého, musí být obě stejné. Ne snad úplně shodné, ale musí pasovat, jinak se nenarodí životaschopné děti... jen mrzáčci, nebo rovnou mrtvé. Kdybych chtěl mít v budoucnosti děti, musel bych přemluvit partnerku, aby si dala ty změny udělat taky... A to není žádná legrace. Dlouho jsem nad tím uvažoval, když mi to vysvětlovali, ale pak jsem si řekl, že ta oběť bude nutná a v zájmu lidstva snesitelná. Jenže od té doby se považuji... tak trochu za odepsaného. Ty ale odepsaná nejsi, snad si se mnou nechceš zkazit život? Rozumíš mi?“

To jí sebralo dosavadní elán dokonale. Neměla na to co říci. Takže nebyl nekňuba, za jakého ho považovala. Ale - tohle byl příšerně silný tabák! Cítila se jako po ráně palicí do hlavy. Nebo boxerskou rukavicí - a teď ji právě v koutku ringu odpočítávali.

Seděli vedle sebe, dívali se na sebe, ale mezera mezi nimi se pozvolna měnila v zeď.

„A... co kdybych se taky dala... upravit?“ napadlo ji po chvilce s nadějí v hlase.

„To by mohlo být ještě horší,“ řekl tiše, ale snad až příliš suše.

„Ale proč? Pak by snad... ty geny... pasovaly... ne?“

„Ale když se dáš změnit, nedá se to vzít zpět. Je to jednosměrná cesta bez návratu. Zbyl bych ti jako jediný na světě. Děti bychom spolu mít mohli, ale měly by vlastnosti jako já - a vlastně pak už i jako ty.“

„A nebylo by to tak lepší?“ vyhrkla bez dlouhého přemýšlení.

„Ne, protože ani naše děti by si nemohly najít partnery,“ uzemnil ji. „Platilo by pro ně to samé, co teď pro mě. Upravení s neupravenými by měli děti mrtvé nebo těžce poškozené. A když to domyslíš do důsledků, jediné možné řešení by bylo postupně upravit celé lidstvo, jinak by hrozil vznik kasty Upravených, kteří by si nesměli brát nikoho mimo vlastní kastu. To ale zpravidla končí degenerací. V Evropě postihla šlechtice, na Sinaji Samaritány, známé z Bible, kteří se také tak dlouho brali mezi sebou, až dokonale zdegenerovali. Většina jich už v dětství ohluchne... není to nic pěkného. Opalychové žijí v jiném čase, úprava lidstva není v jejich silách. Počítal jsem rovnou s tím, že zůstanu sám. Je to taky jakési řešení. Jenže ty odepsaná nejsi a nechci tě do toho zatahovat a kazit ti život, rozumíš? Seš fakt nádherná holka a budu děsně závidět tomu, koho si vybereš, ale když víš, jak se věci mají, musí ti být jasný, že - oba - nemáme na výběr... Můžeme se spolu dál kamarádit, na tom se nic nemění, ale nic víc. Chodit spolu s vědomím, že se nakonec stejně musíme rozejít, nezlob se - to by bylo asi příliš kruté. Pro oba. Před tím bych tě opravdu varoval.“

A bylo ticho, oba mlčeli. Jitka přemýšlela jak z toho, ale nic ji nenapadalo. Vlastně to byl ortel. Mohla by se ještě rozhodnout? Teoreticky mohla, Franta jí přece nic nenařizoval, nezakazoval - nechal to na ní, jen ji včas varoval. I když - děsivým způsobem. Bylo by asi sebevražedné neposlechnout ho. Pro něho to určitě bylo stejně těžké - až na to, že to věděl už dávno a stihl se s tím nějak vyrovnat.

„Promiň, to jsem vážně nevěděla,“ zašeptala po chvilce.

„Tak teď už to víš,“ řekl tiše. „Jdi domů spát, nech si to rozležet v hlavě, než pochopíš, že se proti osudu prostě nedá nic dělat. Já už jsem si to promyslel - měl jsem na to dva roky u opalychů. Ale chci tě požádat - nezmiňuj se o tom nikomu, hlavně ne našim a nejméně ze všech Lídě. Slib mi to!“

„Budu mlčet!“ slíbila stejně tiše. Taky jí bylo jasné, že necekne ani na mučidlech.

„Díky,“ řekl a vstal. Podal jí ruku a pomohl jí postavit se. Pak zdvihl a sroloval deku, stiskl ji pod paží a opět jí volnou ruku podal. Dotýkal se jí úplně nezúčastněně, ale povšimla si, že se mu taky chvěje ruka. Vyrovnával se s tím už dva roky, ale - asi to nestačilo...

„Tak - poletíme!“ vyzval ji s děsně sehraným klidem.

Poslechla ho jako ve snu. Plachtili chvíli spolu, ale u domu Lapkových se jí vyvinul jemně z dlaní, aby mohla přistát.

„Dobrou noc!“ usmál se na ni příšerně smutným úsměvem - a pokračoval v letu.

„Dobrou noc!“ odpověděla mu čistě mechanicky. Taky jí do smíchu nebylo.

Došlápla oběma nohama na zápraží a ještě ho chvíli sledovala, než jí zmizel v šeru.

Takové rande věru nečekala. Za celou dobu se jí nedotkl, až na konec, kdy jí pomohl vstát. Ale upřímně řečeno, co mohl dělat jiného? Otočila se, pomalu vstoupila do předsíně, ale místo aby šla do kuchyně na večeři, obrátila se do svého pokojíčku.

Tam padla obličejem dolů na postel, zabořila hlavu do polštáře - a rozbrečela se.

Měla proč.


Ještě večer Lída Frantovi vyčetla, že se do světa podívá až jako poslední.

„To není spravedlivé!“ tvrdila. „Budiž, Jitka to vymyslela, ať si cestuje jako první. Ale čím se o to zasloužil Rosťa?“

„Třeba tím, že je nejstarší,“ nadhodil Franta. „Pak budeš asi na řadě ty a až příště vezmu taky Jirku a Pavla.“

Jenže když ráno volal Rosťovi, aby se připravil, sestřička ještě spala. Kdyby Rosťa nebyl tak natěšený, možná by taky bručel, že je příliš brzy.

Dali si sraz na půli cesty, Rosťa tam byl dokonce dřív.

„Teď mi budeš muset vlézt na záda, abych si tě mohl nadhodit,“ řekl mu Franta.

„Akorát že jsem těžší než Jitka, že?“ žertoval Rosťa, ale Franta rozhodně neměl náladu, aby to uváděl na pravou míru.

A najednou byli ve vyprahlé stepi v koruně obrovského stromu...

„To je baobab,“ sdělil Franta Rosťovi. „Víš, já si musím jako záchytné body vyhlížet místa pokud možno nepřístupná, abych se tam nesnažil přemístit zrovna když tam někdo stojí.“

„A kdyby tam někdo stál?“

„Nic by se nestalo, jen přenos by se neuskutečnil. V Brazílii jsem měl zaměřenou skálu s úchvatně krásným rozhledem, jenže si tam rád sedal jeden kondor a nepustil mě tam celé hodiny, až jsem musel ustoupit a zaměřit si tam jiné místo. Když jednou odletěl, nacpal jsem se tam a posunul jsem si kotvu jinam.“

„A co bys dělal, kdyby se ti na tom místě ocitlo něco trvalého?“

„Musel bych se tam dostat z nejbližšího dostupného místa, zjistit co se stalo, případně si zaměřit jiné přistávací místo.“

„Takže ses sem musel nejdřív dostat jinak? To jsi letěl až od nás?“

„Přemisťování je dvojího druhu,“ vysvětloval mu ochotně Franta. „Opalychové říkají tomu prvnímu gechmo. Má nevýhodu, že na místě musí být předem uložená kotva gech, a výhody, že je dostupné z kteréhokoliv bodu na světě a přemístění je bezpečné - když není cílové místo volné, nic se nestane. Druhou možností je vdudeg. Ten nepotřebuje kotvu, ale přemístění je možné jen na přímou viditelnost - ačkoliv to může být od obzoru k obzoru a třeba do osmikilometrové výšky. Vdudeg je i nebezpečnější. Když není cílové místo volné, přesunem se překážející prvek, ať živý nebo neživý, bez varování zničí. Opalychové to tedy povolují jen výjimečně. Na Zemi naštěstí tak hustý provoz není. Když se chci dostat někam, kde jsem ještě nebyl, pokaždé si přenos vdudegem povolím. Jen musím dávat pozor, abych se v cíli nesrazil s letadlem - ale ta létají pomalu a nehrozí, že by se objevila nenadále. Kde už jsem byl, tam mám samozřejmě gechy.“

„Když ti ale u kotvy srážka nehrozí, proč máš zaměřená tak nepřístupná místa?“

„Nestojím o zbytečné čekání, kdyby mi cíl někdo blokoval. Občas se to stává.“

Mezitím oba slétli z koruny baobabu a zamířili k nedaleké farmě.

Ještě že to byl pro Rosťu první výlet! Zatímco Jitka v Brazílii obdivovala obrovskou halu s promyšleným strojním vybavením a v Indii přepychovou nádheru paláce, tady byla farma skromnější. Byla tu sice hala, ale jednoduché konstrukce z vlnitého plechu a vedle ní nevelký dřevěný dům se střechou pokrytou slámou, či co to vlastně bylo. Zatímco v Brazílii pracovaly v moderní hale desítky dělníků a v Indii měli lokaje málem ke každým dveřím, tady byla hala prázdná a celá výroba sestávala z několika desítek vaniček. Proti Brazílii byla výrobní hala Culkova družstva mrňavá, proti Indii příliš prostá, ale proti zdejší obrovská a moderní. Rosťovi okamžitě stouplo sebevědomí, když to takhle porovnával.

Franta s Rosťou bez jakéhokoliv zdržování vstoupili do haly a když tu nikoho nezastihli, vyšli ven a zamířili k chajdě, kde na verandě v pohodlném proutěném křesle spal ve stínu mohutný černoch.

„Modíbo!“ vzbudil ho nemilosrdně Franta. „Kdo je u taesi?“

Černoch sebou trhl, otevřel oči a vyskočil.

„Vítejte, master!“ klaněl se hned Frantovi. „Všechno je v nejlepším pořádku! Ráno jsme sklidili, zabalili a poslali do města plný kamion. Rufa sesbírala a uklidila do sejfu houbičky spór. Všechno je v nejlepším pořádku.“

Navzdory opakovanému ujištění ale Franta spokojený nebyl.

„Máte připravený nějaký další vzorek? Včera jsem říkal...“

„Rufa hned roztopí oheň, master...“ ujišťoval ho černoch.

„Ať ani nezačíná!“ mávl rukou Franta. „Víš, Modíbo, opravdu nemám čas čekat, až začne Rufa roztápět oheň a odhodlá se něco vařit. Ta je ještě línější než ty! Nejsi ale jediný, koho mám na starosti. Přijdu zítra touto dobou a jestli nebudete mít nic připraveného, půjdu jinam. Musím ti říci, že tvá farma je nejpomalejší ze všech. Jinde mívají nové jídlo každý den a jejich farmy vzkvétají.“

„Už máme taky skoro dvacet jídel!“ namítal Modíbo. „To jsme neměli nikdy předtím! Lidi nejsou na takovou rozmanitost zvyklí, kupují hlavně to tradiční.“

„Jenže takhle budou jíst to tradiční pořád!“ odvětil Franta. „V Brazílii nebo v Indii mají více druhů jídel, než je dní v roce. Každý den mohou mít něco jiného. Pravda, některá jídla mi dala zabrat, ale tady? Vymyslíte něco nového sotva jednou za týden, takhle jsem si naši spolupráci nepředstavoval!“

„Nám to stačí!“ pokrčil skromně rameny černoch.

„Poslyš, Modíbo!“ vrtěl hlavou Franta. „Dávám vám příležitost, za jakou by mi jinde samou radostí líbali ruce! Když přijdu jinam, mají všechno perfektně připravené, všude mají čisto, nádobí nablýskané - a co vy? Jste nejhorší farma, co znám! Přitom od vás nic nechci! Ani peníze, ani nic jiného. Chci jen, abyste se taky trochu snažili. Jinde už mají farmy jako obrovské továrny, vy se spokojíte nejprostší výrobnou. Přitom řeší problémy, o jakých se vám tady ani nezdá! Vám se do toho nikdo neplete, nepřekáží vám - ale výsledky máte ze všech nejhorší. A vám to stačí!“

„Stačí, master!“ přikyvoval horlivě černoch. „Vždyť to roste samo! Ani ten traktor by tu nemusel být! Ty houby se spokojí rákosím z jezera, toho tam roste tolik, že nikdy nedojde a stačí jen nakládat... Nač ještě sázet kukuřici, která beztak potřebuje zalévat?“

„No jo - to jsem si mohl myslet!“ vzdychl si Franta. „Tak vy už jste přešli na rákosí? To je bez práce, že... víš, Modíbo, mně by to mohlo být jedno. Klidně vám dodám další druhy jídel odjinud. Ale včera jsem byl ve městě a hladových lidí je tam pořád víc a víc. Tvá farma by mohla zásobovat i víc než dvacet tisíc lidí - a nestačí ani na pět tisíc!“

„Do města se stáhli hladovci z celého okolí, proto jich přibylo!“ namítal Modíbo.

„Ale to jsem ti přece říkal hned na začátku, ne?“ opáčil Franta. „Čekal jsem, že se lidé přirozeně stáhnou tam, kde bude dost jídla pro všechny. Jenže vaše město je pořád hladové jako předtím - a vy se tu válíte a sklízíte jen tolik, jako na počátku!“

„Doteďka to ale stačilo!“ namítal černoch.

„Podívej se, Modíbo!“ rozhodl se ukončit rozhovor Franta. „Řekl jsem ti taky, jestli se o taesi nebudeš řádně starat, zařídím na druhé straně města další takovou farmu a začnete si pěkně ostře konkurovat!“

„Zařiďte, master, zařiďte!“ souhlasil černoch. „Víc farem, víc jídla. Budeme pak na to lépe stačit!“

„Jo - ale pozvu sem na vás Číňany,“ vyhrožoval mu Franta. „Ti tady založí farmu, která stačí zásobovat tři města jako je vaše a od vás už nikdo nic nekoupí!“

„Ach - tím lépe! Sníme to všechno sami!“

„Když nic neprodáte, nebudete mít benzín do auta!“

„Tak auto i traktor prodám Číňanům a koupím si statného osla!“ nenechal se Modíbo zastrašit. „Osel žádný benzín nežere a tady se vždycky někde napase!“

„A hlavně bez práce, co?“ vzdychl si Franta.

Zpoza chatrče se ozval zpěv.

...zastřel si svýho bílýho farmáře...“

Franta sebou trhl a rychle se rozhlédl, ale zpěváka nezahlédl.

„Toho si nevšímejte, master!“ mávl rukou Modíbo. „To je jen takový místní popěvek!“

„Ten popěvek bude muset zmizet!“ řekl Franta přísně. „Já se toho nebojím, ale ti, kdo to zpívají, by se měli hodně rychle nad sebou zamyslet!“

Pak se obrátil na kamaráda.

„Rosťo, vyskoč mi na záda, poletíme jinam!“

A byli pryč.

Černoch Modíbo si vzdychl, pokrčil rameny - a flegmaticky zamířil zpátky ke křeslu.

A to pořádné horko ani nezačalo!


Další zastávka byla pořád ještě v Africe, jen v jiném místě.

„Tady se toho trochu bojím,“ řekl Franta Rosťovi, když seskakovali z velkého balvanu na pokraji pouště u městečka šedožlutých domků, obklopených zelení. Většina domů vypadala jako štokrdlata překocená nohama nahoru.

„To vypadá jako rozestavěné!“ ukázal Rosťa na nejbližší domek.

Přízemí mělo omítku, okna i dveře, ale poschodí bylo očividně rozestavěné - k nebi tam trčely železobetonové sloupky, někde vyplněné cihlami, ale většinou ani to ne. Úplně nahoře trčela z betonu sloupků jen rezavá drátěná armatura.

„To je tu typické,“ usmál se Franta. „Taky jsem se na to ptal. Vtip je v tom, že po dobu stavby je dům osvobozený od domovní daně. Takže jsou úmyslně nedostavěné všechny. Platí to i v okolních zemích. Stejně pitomý zákon - stejná odpověď občanů.“

„Ale vždyť těm domům chybí střechy, dovnitř musí pršet!“ vrtěl hlavou Rosťa.

„Pršelo by, kdyby tady někdy vůbec pršelo!“ usmál se Franta. „Jenže tady jen jednou za deset let trochu mží a to je vždycky svátek. Pojem průtrž mračen tu neznají ani nechápou, stejně jako slova povodeň, záplavy a tak. Sníh znají jen z knížek a pletou si ho se zmrzlinou a led občas vidí v ledničkách, ale bruslení si nedovedou ani představit.“

„Ale jak to, že tu je tolik zeleně, když tu neprší?“

„Studny,“ pokrčil rameny Franta. „Pod zemí je vody dost, jen ji dostat ven.“

„Máš tu taky nějakou farmu?“ zajímal se Rosťa.

„Tady jsou farmy poměrně řídké,“ řekl Franta. „Řeší se to tak, že se biohmota sváží do výrobny přímo ve městě. A tam jdeme. Tohle město má pro mě jednu nevýhodu - nemají tu rádi cizince. Doufám, že už začalo to pravé horko a ulice budou prázdné, ale kdyby nás tady někdo začal provokovat nebo lynčovat, nezbylo by nám než zmizet. Já se v takovém případě vracím na svůj balvan za město a vstup do města si zopakuji, až provokatéři zmizí. Uznává mě tu ale sotva deset lidí - majitel výrobny a jeho nejbližší zaměstnanci.“

Kráčeli horkem po prašné cestě k velké hale, vzdálené přes dva kilometry.

„Proč sis tu nezařídil přistávací plochu blíž, třeba na střeše haly?“

„V tak nepřívětivém prostředí je lépe mít kotvu dál,“ pokrčil Franta rameny. „Kdyby mě viděli objevovat se pořád na stejném místě, mohli by se tam na mě připravit. A krátce po vynoření na kotvě je člověk trochu dezorientovaný... překvapivého útoku bych si mohl všimnout pozdě. Dál mi to většinou prochází.“

Do výrobny došli bez problémů a tam už je přivítali vlídně.

Bodejť by ne, myslel si Rosťa s pocitem neurčité křivdy - vždyť jim tu Franta zařizuje něco unikátního, co může změnit celý svět. Kdyby mu lidi líbali ruce, Franta by se tomu asi bránil, ale bylo by to přirozenější. Ale když ho vítají písní ...zastřel si svýho bílýho... nebo když ho jako cizince nesnášejí a vyhánějí, vypadá to divně. Nevděk světem vládne...

Franta si sedl ke stolku, aby připravil další druh jídla podle předloženého vzorku. Rosťa se mu chvilku díval přes rameno. Nabídli mu ze zdvořilosti také, ale odmítl a byl rád, že ho do toho ani nenutili. Zdejší specialitka se mu hnusila a divil se, že Franta si klidně nabírá plné lžíce smažených švábů či co to bylo, ochutnává je a nepozvrací se. Zárodky taesi odplivoval jako obvykle do mísy a když skončil, odnesli je z místnosti.

Franta se pak chystal rozloučit, ale najednou jako kdyby si na něco vzpomněl.

„Mohl bych navštívit některého místního lékaře?“ zeptal se hostitelů.

„Copak? Není vám dobře?“

„Je mi dobře,“ odvětil Franta. „Ale chtěl bych s ním něco konzultovat.“

„No - nejznámějším lékařem je náš doktor Sulejman, ale k tomu nemůžete, ten by vás nepřijal. Je to místní vlastenec,“ začal přemýšlet jeden ze zaměstnanců.

„Zapomeň na Sulejmana!“ okřikl ho jiný. „Ahmed Františka vyslechne tisíckrát vlídněji!“

„Ahmed ale není doktor!“ namítl první.

„Doktor není, ale lidem pomáhá! A navíc umí anglicky!“

„Dovede nás někdo k němu?“ zeptal se Franta.

Nabídl se mu ten, kdo si na něho vzpomněl a zakrátko ve trojici vyšli z budovy. Těžká kovová vrata za nimi zapadla - a byli na ulici. Několik chodců si ale cizinců doprovázených místním očividně nevšímalo, takže mohl Franta zapomenout na plán B - ústup i s Rosťou.

Ahmed nebyl doktor, spíš místní léčitel, ale měl nevelkou ordinaci na hlavní ulici, kde chodilo nejvíc lidí a konaly se občasné trhy. Když vešli dovnitř, Franta s Rosťou chvíli čekali, až jak je jejich průvodce uvede - z jejich rozhovoru nerozuměli ani slovo.

„O čem s ním chceš jednat?“ zeptal se mezitím Rosťa Franty polohlasem česky.

„O gupranu,“ odvětil stejně tiše Franta. „Myslím, že už je na to nejvyšší čas.“

„Kvůli taesi?“ pochopil Rosťa.

„Jistě,“ přikývl Franta.

Jejich průvodce se mezitím s doktorem Ahmedem domluvil, rozloučil se a zamířil ven ze dveří. Jen na odchodu jim popřál úspěch.

„Can I ask you for a consultation?“ začal Franta, když se k nim doktor Ahmed obrátil.

„Možetě hovoriť po vašem,“ odpověděl mu k jejich nesmírnému překvapení doktor. „Ja som Slovák, my si naisto buděme rozumieť.“

„Slovák? Tady? A jste opravdu doktor Ahmed? Proč se tak jmenujete?“

„Ahmed - to aby mě tu přijali, zdejší město je příliš nacionalistické!“ vysvětloval jim. „Ale co tady děláte vy? Jste první krajané po tolika letech, které vidím!“

„Zavádíme po světě taesi,“ řekl Franta. „Ještě jste se s nimi nesetkal? Jsou to takové hodně laciné a přitom velice kvalitní potraviny.“

„Jo - manaky!“ dovtípil se. „Je jich plné město. No - dají se jíst. Ačkoliv - slovenské halušky to nejsou a nebudou...“

„To se těžce mýlíte!“ usmál se Franta. „Taesi jako slovenské halušky jsou na Slovensku dnes už poměrně oblíbené.“

„Vy je zavádíte i na Slovensku?“

„Všude, kde to jde,“ ujistil ho Franta. „Ale mám pro vás jiný problém. Zabýváte se prý mimo jiné i problémy zdejších žen, takže vás to bude opravdu hodně zajímat.“

„Vás tieto problémy taky zaujímajú?“ usmál se na ně. „Hoši, odbornost na tohle jistě nemáte, jste na to oba trochu mladí...“

„Abyste se nedivil!“ usmál se i Rosťa. „Frantík je náhodou větší odborník než si dokážete představit.“

„Dobře, dobře,...“ usmíval se doktor Ahmed. „Taky jsem si ještě jako malý kluk občas hrál na gynekologa - amatéra...“

„My to myslíme smrtelně vážně,“ zarazil ho Franta. „Brzy to bude obrovský problém, ačkoliv se dosud nemohl projevit. A my potřebujeme někoho, kdo to tady vyřeší.“

„Smrtelně vážný problém? Tak sem s tím!“ vybídl je.

„Jak říkám, nemohlo se to ještě projevit,“ opakoval Franta. „Ale abyste věděl všechno, naše taesi mají stoprocentní antikoncepční účinky. Projevují se tím, že se přestanou množit hlodavci, parazitický hmyz, bakterie i plísně. Proto se také potraviny z taesi nekazí. Jenže to má stejné účinky i na lidi. Mohly by úplně zarazit porodnost.“

„Pánbožko!“ vzkřikl tlumeně doktor. „Veď by to bola genocída! To je horší, než hra s ohněm! A to mi vravítě tak klidně?“

„Říkáme, protože máme řešení,“ odvětil Franta. „Proto jdeme za vámi. Chceme vám dát lék na neplodnost a současně rušičku antikoncepce. Potřebujeme, aby byla v dobrých rukou, nejlépe nějakého lékaře, už proto, že skutečně pomáhá. Vás mi doporučili lidé.“

„Ale proč tak složitě? Trvalá antikoncepce - a její rušička?“

„Současný stav je opačný, víme to,“ řekl Franta. „Ale náš je lepší. V našem systému nebudou žádné nechtěné děti. Když už si žena přeje dítě a bude mít podezření, že to nějak nejde, půjde nejspíš za lékařem. Dostane rušičku antikoncepce a všechno bude v pořádku. Rušička se ale nesmí dostat mimo ordinace, mohla by způsobit katastrofální přemnožení myší. Taesi účinkuje i na ně a když myši rušičku nedostanou, budou ubývat. Jen se nad tím zamyslete, prosím. Je to lepší řešení než současný stav, nebo ne?“

„Kluci, kluci!“ povzdychl si doktor. „Tohle už není nevinná amatérská gynekologie, která by se dala přejít mávnutím ruky, tyhle hračky vážně nepatří dětem do rukou! Neměli by s tím raději zacházet dospělí?“

„Proto vám to přece nabízíme!“ opáčil s úsměvem Franta.

„Vy nemáte žádného dospělého, že s tím posíláte... samé děti?“

„Ale pane Ahmede... nebo jak se jmenujete, nemohl byste nás podceňovat trochu míň? Vás nevarovalo, že s námi všichni ostatní jednají vážně? Všichni už si tu zvykli, že umíme víc, než by do nás kdo řekl!“

„Ale přece jen - něco jiného jsou potraviny, něco jiného léky,“ protestoval.

„No dobře...“ vzdychl si Franta. „Považujete nás za obyčejné kluky, že? Podívejte se na nás - je tohle podle vás obyčejné?“

Požádal současně rusalčí řečí Rosťu, aby se vznesl - a sám šel příkladem.

Pohled na vznášející se kluky pana Ahmeda přivedl do stavu ztuhlosti. Teprve když se opět snesli na zem, vrátila se mu řeč.

„Kluci... kde jste k tomuhle přišli?“ vydechl překvapením.

„Kdybyste byl věřící, pane Ahmede, řekli bychom, že to máme od andělů. Jestli jste modernějšího založení, přesvědčíme vás, že jsme potkali mimozemšťany,“ usmíval se Franta. „Je to blíž pravdě, ale spousta lidí to není schopná ani ochotná přijmout a tak se někdy musíme uchylovat i k těm andělům.“

„Mimozemšťané - a vy? Kde jste se k nim dostali?“

„Říkáme jim rusalky, objevovali se na Zemi už delší dobu,“ řekl Franta. „Jenže je věda neoprávněně odsunula do říše pohádek. Asi jako když vědci tvrdili, že kameny v nebi nejsou a tedy z nebe nepadají. My jsme ten vědecký omyl napravili a vrátili rusalky zpátky do vědy na místo, které jim teď už zase právem patří.“

„Rusalky, říkáte? Takové ty... průhledné?“

„Jo, z dálky tak vypadají,“ připustil Franta. „Když je uvidíte hodně zblízka, zjistíte, že to průsvitné jsou křídla a že rusalky jsou vzhledově mezi lidmi a hmyzem. Mimozemšťanů je víc, jenže rusalky jsou od nás nejblíž.“

„Takže rusalky!“ vzdychl si pan Ahmed. „No dobrá - budu-li vám věřit, co bych měl podle vás dělat?“

Franta mu pak začal vysvětlovat zacházení s rušičkou antikoncepce gupranem, počínaje pěstováním a konče používáním. Na závěr hodinového školení mu předal lahvičky zárodků.

„Myslím si, že se něco takového brzy rozkřikne a budete mít klientelu zajištěnou. Ale mám podmínku: když za vámi přijde nějaký kolega lékař, neodmítnete ho a zásobíte ho bez vydírání a jiných podmínek. Prostě mu gupran prodáte za výrobní cenu. Musí to být pod kontrolou lékařů, ale přitom dostupné pro každého - teda spíš pro každou. Rozumíte mi?“

„Aha!“ usmál se trochu. „Přece jen to nechcete nechat amatérům.“

„Asi tak,“ přitakal Franta. „Starejte se o ně pečlivě. My teď pokračujeme v cestě, máme toho ještě moc na práci. Rosťo, poletíme!“

Vzápětí panu Ahmedovi ztuhl obličej ještě víc než předtím.

To když oba chlapci naráz zmizeli.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: