Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Amerika

Země se otáčela a den se pozvolna přesunoval dál.

Třetí zastávkou byla Brazílie, kde bylo opět časné ráno. Rosťovi se to už začalo míchat, občas se podíval na hodinky, které mu ale nepomohly. Sluníčko je nechtělo poslouchat.

Navštívili opět farmu Velasquézových, kde je stejně skvěle uvítali, jako předtím Frantu s Jitkou a zatímco si Rosťa pochutnával na obrovské sbírce ovoce, Franta si z haldy na stole vybral jen nejhezčí kousky a posadil se s nimi k pracovnímu stolku, kde z nich dělal taesi.

„Vždyť to bude úplně stejné jako ze stromu - případně z keřů!“ nechápal Rosťa.

„Jo,“ souhlasil Franta. „Jenže venku to roste a zraje čtvrt roku, kdežto v taesi přes noc. Spóry nejkrásnějšího ovoce si vezmeme k nám do Čech a budou nám růst i v zimě. Jedl jsi už někdy hrušku máslovku?“

„No jistě - u Lapků mají na zahradě obrovský strom!“

„A víš, proč se tyhle hrušky v Praze vůbec neseženou?“

„To vážně nevím,“ zarazil se.

„Ale dokážeš si to představit, stačí si uvědomit příčiny. Hrušky máslovky se nedají skladovat. Když uzrají, musí se ihned sníst, jinak se zkazí. Tím pádem jsou pro obchodníky naprosto nezajímavé. My je máme na seznamu jako zboží rychle se kazící - ne že by hnilo, ale rychle se omačká a skoro nic nevydrží. Z téhož důvodu se do Evropy nedováží spousta ovoce - nevydrží cestu, leda by se dopravovalo letecky, ale to by bylo jen pro nejbohatší. Když si ale do Čech dovezeme spóry, budou nám sortiment závidět i zbohatlíci v Dubaji!“

„My přece pěstujeme jen naše české speciality, ne?“ namítl Rosťa.

„Jistě,“ přikývl Franta. „Ale to ještě nic netušíš o mém soukromém archivu! Já si totiž všechny druhy spór schovávám pro případ, že by se něco pokazilo. V Čechách neuspějeme s pečenými červy a šváby a nemusíme jíst kdejakou žoužel, ale ovoce se hodí vždycky.“

„Ty převádíš do taesi všechno?“ vrtěl Rosťa hlavou nechápavě.

„Všechno ne,“ řekl Franta. „Všechno ani nejde. Kde pojídají živé tvory, to nedokážu zajistit, ani kdybych se na hlavu postavil. Ani nechci. S pojídáním tvorů zaživa se lidstvo musí co nejdřív rozloučit. Vždyť za to nabízím sortiment, o jakém se nikomu ani nezdá! Tak proč by se lidi nemohli rozloučit s tím nejhorším?“

„Slyšel jsem, že nejdražší restaurace dávají hostům na výběr ze živých ryb nebo třeba kuřat, které přímo před hostem zabijí a připravují.“

„Jo - to chápu, aby si byl host jistý, že je jídlo naprosto čerstvé,“ připustil Franta. „Já si nechám připravit zaručeně nejlepší vzorek, převedu do taesi - a kam se hrabe čerstvá ryba! Beztak už nikdo neprokáže, v jak zaneřáděné vodě žila a kolik je v ní rtuti, olova a kadmia!“

„Ale lidi to budou vyžadovat dál - a když za to zaplatí...“

„Tak to budeme muset zrušit zákonem,“ ztvrdl trochu Franta. „Stejně jako bude nutné vydat zákaz rybolovu i rybaření, býčích zápasů, takzvané myslivosti, štvanic, honů a jiných krvavých lidských kratochvílí.“

„Děláš, jako kdybys poroučel všem parlamentům celého světa!“ ušklíbl se Rosťa.

„Jenže já jim poroučet budu,“ řekl Franta s kamennou tváří.

„A myslíš, že tě poslechnou?“ popichoval ho Rosťa, i když už viděl, že to Franta nejspíš myslí nezvykle vážně.

„Poslechnou. A ještě rádi!“ řekl Franta.


Poslední zastávku udělal Franta s Rosťou za přehradou dalšího pohoří - And. Přistáli na osamělé skále poblíž vysokých hor se sněhovými čepicemi, ale kolem bylo dost horko.

„Navštívíme jednu z nejmladších farem taesi,“ upozornil Rosťu. „Není ještě zavedená, teprve se připravuje. Je to naše předposlední dnešní zastávka.“

„Kde vlastně jsme?“ podíval se Rosťa nerozhodně na hodinky a pak vzhlédl ke slunci, jehož poloha na obloze rozhodně neodpovídala hodinkám.

„Poblíž Cuzca v Peru. Nejsme daleko od rovníku, proto tu je takové horko.“

„No - stěžovat si nemůžu,“ přiznal Rosťa. „Dvě zastávky v Africe, dvě v Americe. Kde bude ta poslední?“

„V Japonsku - pak už se vrátíme,“ sliboval Franta.

„Super!“ pochvaloval si Rosťa. „Takže cesta kolem světa za pouhý den!“

„Jo - tak nějak,“ přitakal Franta.

Nejmladší farmu taesi teprve stavěli. Franta navštívil budoucího majitele v jeho domě na předměstí Cuzca. Vyslechl si zprávu o výstavbě, stesky na drahotu a zapsal si požadavky na finanční pomoc.

„Poslyšte, pane Orlando, peníze vám pošlu ještě dneska,“ slíbil mu. „Ale zkuste trochu víc spěchat na dodavatele. Jde to tu nějak pomalu.“

„To se tak nedá říci,“ namítal pan Orlando. „Tento týden stávkovali autodopravci, zase se to všechno zdrželo. Na stavbě mi přitom lidi stáli.“

„Proč si nenecháte dovézt materiál dopředu? Máte u mě neomezený úvěr a dobře víte, že u mě neplatíte žádné nekřesťanské úroky!“

„Jistě, pane Františku!“ div se neklaněl pan Orlando. „Naštěstí už montujeme řetězové dopravníky. Smlouvy s farmáři na kukuřici už jsou podepsané. Bohužel vzniklo zpoždění, takže jsme první dodávky nemohli zpracovat a museli jsme je vyhodit.“

„Vyhodit?“ zvedl obočí Franta. „Neříkal jsem, že nic vyhazovat nebudete? Nač jsem vám platil plachty? Máte to jen přikrýt, zpracujete to potom!“

„Ale - ono už to bylo trochu zplesnivělé!“ vymlouval se pan Orlando.

„To přece nevadí,“ řekl Franta. „Taesi zpracují i obsah žumpy.“

„Ale to by nikdo nekoupil,“ namítal pan Orlando.

„To sám uvidíte!“ sliboval mu Franta. „Snažte se urychlit stavbu. Chápu, že tu poslední dobou byly stávky a nepokoje, ale to není omluva. Když vaši stavbu srovnávám s jinými, nejste nejhorší, ale do nejlepších máte taky hodně daleko!“

„Vynasnažím se, pane Františku!“ sliboval pan Orlando.

Rosťa tu byl jen jako divák, ale musel si přiznat, že Frantu nepoznával. Kde se to naučil, takhle komandovat dospělé a mnohem starší?

Takhle kamaráda opravdu neznal.


„Člověče, ty je stavíš do latě jako na vojně četař bažanty!“ řekl obdivně, když se opět přemístili. Tentokrát stáli na široké obrubě obrovské vázy plné květin.

„Vítej v Japonsku!“ usmál se na něho Franta.

„Kde tu máš pobočku?“ zajímal se Rosťa.

„Přímo před námi!“ ukázal Franta na obrovský hangár. „Tohle je druhá zdejší výrobna, ta první nedávno přestala stačit.“

Přistávací váza ležela uvnitř areálu, jakže jim odpadl příchod. Ale nezůstali dlouho bez povšimnutí. Zakrátko se k nim už blížila celá delegace - dva Japonci a jedna Japonka. Rosťovi připomínali Dona Quijota a Sancha Panzu - jeden byl vysoký, hubený, druhý nižší zavalitý. Zato Japonka byla přímo vzor elegance. Nenosila tradiční japonské kimono, ale moderní bílý kostýmek se stejnobarevným kloboučkem, vypadala v něm skoro jako letuška.

„Vítejte u nás!“ přivítala je se znatelným japonským přízvukem.

„Jak to tu pokračuje?“ zeptal se Franta, když si potřásl rukou se všemi třemi. Rosťu to také neminulo, ačkoliv tu byl jen jako Františkův přívažek.

„Chtěli jsme na vás počkat, pane, ale Takajima rozhodl zahájit výrobu i bez vás.“

Japonka se sice omlouvala, ale přímo z ní vyzařovala hrdost.

„Vidíš, Rosťo!“ obrátil se Franta na kamaráda - ovšem anglicky, takže to bylo určené spíš Japoncům. „To je vzorná pobočka! Tak to má být!“

„Říkal jste přece, že nemáme čekat!“ připomněla rychle Japonka.

„Vždyť říkám, že je to správně!“ přikyvoval Franta. „Je to vaše výrobna taesi, ne moje. Na vás teď bude záviset rozvoj výroby!“

„Ano - tak je to ve smlouvě,“ přikývl vyšší Japonec. „Nevyčerpali jsme ani úplně váš úvěr. Namísto toho můžeme začít splácet.“

„To nespěchá,“ mávl rukou Franta. „Měli byste si nakoupit ještě kontejnerové kamióny, ať nejste závislí na dopravcích.“

„Máme jich tolik, kolik potřebujeme,“ odpověděl nižší Japonec. „Železniční vlečka je také již hotová a první kontejnery opustily továrnu tento týden v pondělí.“

„Takže začátek máte za sebou,“ konstatoval Franta spokojeně. „Kdyby to všude běhalo tak hladce! Doufám, že jste to pořádně oslavili!“

„Nechali jsme si část oslav i pro vás!“ usmála se Japonka.

„Dobře, půjdu se na to podívat!“

Nechali se vést do obrovské prosklené administrativní budovy. Ve vstupní hale potkali skupinku malých předškolních dětí, vedených ošetřovatelkami. Děti jim okamžitě uhýbaly z cesty a sledovaly je se zájmem jako nevšední kuriozitu.

„Máme tu vlastní dětskou školku a v jižním traktu i vlastní školu,“ rychle vysvětlovala Japonka. „Polovina našich zaměstnanců bydlí přímo v této budově, aby neměla daleko do práce, druhá polovina dojíždí z města. Máme pro ně vlastní autobusovou linku.“

„Výborně!“ schvaloval to Franta. „Cokoliv uděláte pro spokojenost zaměstnanců, to se vám vrátí v jejich výkonu.“

„Máme tu i oddělení pro seniory,“ pochlubila se Japonka. „Náš podnik nemá zatím tak dlouhou tradici, aby tu někdo zestárl, ale zaměstnali jsme rodiče některých zaměstnanců, aby se necítili zbyteční.“

„Tenhle japonský zvyk by se měl rozšířit do celého světa,“ obrátil se Franta rusalčí řečí na Rosťu. „To je rozdíl proti Čechám! Když tu někdo zestárne ve službě továrně a nemá už potřebnou výkonnost, přidělí mu snadnější práci se zachováním platu, ale nevyhodí ho, jak se dnes stalo hnusným zvykem ve zbytku světa, dokonce i u nás. Je sice pravda, že poslední dobou pronikly dravčí móresy i do Japonska, ale tady se tento starý zvyk obnovuje. Továrna se stará o zaměstnance, zaměstnanci jsou jí věrní a nedělají problémy. Tyhle továrny neznají slovo stávka. Ne že by tu byla diktatura, naopak, je tu spokojenost na všech stranách.“

„O tom se ale u nás nemluví!“ vzdychl si Rosťa.

„No - ono to skoro zmizelo i v Japonsku,“ přiznal Franta. „Hon za maximálním ziskem se prosadil i tady. Nejdravější podniky přešly na americký režim, kdy se dělníci využijí jen dokud jsou plně výkonní a pak se vykopnou na dlažbu. Mně se ale starý japonský systém líbí víc a chtěl bych to rozšířit i jinam.“

„To nebude snadné,“ věštil Rosťa.

„Ale jde to,“ namítal Franta. „A když to jde tady, proč ne jinde?“

„U nás je místo toho systém důchodů,“ připomněl mu Rosťa.

„Jo,“ povzdychl si Franta. „Tunelovaný ze všech stran. Kdykoliv stát potřeboval zalátat nějakou díru v rozpočtu, vzniklou rozkradením státních peněz, půjčil si z důchodů a už tam nic nevrátil. Čím dál víc se mluví o privatizaci důchodových fondů, politikové si připravují další lukrativní koryta a příležitosti k rozkrádání pro své přítelíčky, jim samotným jistě také něco ukápne - a kdo to odnese? Důchodci.“

„U nás je to hudba daleké budoucnosti,“ mínil Rosťa.

Japonci je nakonec uvedli do společenské haly, kde se zřejmě nedávno slavilo zahájení výroby. Kuchaři sem teď rychle nosili jídlo, aby se dala oslava prodloužit i pro hosty.

„Všechno je to taesi,“ ukazovala hostům Japonka.

„To je snad spíš tvoje zásluha, ne?“ obrátil se Rosťa neslyšně po rusalčím na Frantu.

„Jistě, já jsem to všechno připravil,“ pokrčil rameny Franta. „Po celém světě je jich už přes tisíc druhů. Ale tady jich mají přes pět set! Novinek od nejlepších kuchařů mi tu vařili několik denně! Od prostých po delikatesy. Hotová jídla i polotovary. Víš, že jsme způsobili zkázu japonské velrybářské flotily? A jak jednoduše - hodili jsme na trh velrybí maso za tak nízké ceny, že je Japonci přestali nakupovat od velrybářů! Skoro se děsím chvíle, kdy si ode mě dají připravit taesi kanibalové - ale já bych jim klidně udělal i hostinu z lidského masa, vědět, že to bude poslední vzorek - jako u velryb a delfínů!“

Kdyby, chudák, tušil, kde mu lidské maso předloží poprvé...

„Když jsi dokázal převádět do taesi červy a šváby...“ otřásl se Rosťa.

„Jo - někdy s velkým sebezapřením,“ vzdychl si Franta. „Ale já udělám všechno, aby se taesi rozšířily. Měl jsem už maso opičí, psí, krokodýlí, velbloudí, velrybí, žraločí... na jaké si vzpomeneš! Vždycky si říkám, že náhradou originálů přestane další zabíjení - no, není to vždycky pravda, ale v mnoha případech ano. Jako třeba u velryb a delfínů.“

„Kde to nebyla pravda?“ zajímalo Rosťu.

„Například u drůbeže,“ vzdychl si Franta. „Uvedení kuřecího masa na trh způsobilo krach drůbežářských velkochovů - jenže když se pánům podnikatelům chov drůbeže přestal vyplácet, nechali celé velkochovy vybít a maso prodat ještě levněji než naše taesi. Nás tím ovšem ohrozit nemohli, bylo to jednorázové, ale drůbež na to padla do posledního kuřete. To samé čekalo velkovepříny i kravíny.“

„Krávy ale lidé chovají i na mléko, ne?“

„Jo,“ přikývl Franta. „Jenže kráva začne dávat mléko až po prvním teleti - které padne u řezníka jako obzvláštní pochoutka. To by trvalo dál - takže jsem všude, kde se chová skot, zavedl i mléko a mléčné výrobky - taesi-mléko je mimochodem stokrát chutnější než mléko z mlékáren, Číňanům a Japoncům jsem už věnoval náhražky hovězí kůže na oděvy a boty... Můžete litovat vybíjené krávy, ale člověk je dravec a podnikatelé jsou dravci největší, lépe bude způsobit rychlý konec chovů hospodářských zvířat, než protahovat věkovité vraždění.“

„Jen aby lidi nevyvraždili hospodářská zvířata úplně!“ řekl Rosťa.

„Krávy zůstanou určitě posvátné v Indii. Koním zůstanou dostihy, někde jistě přežijí i ostatní zvířata. Možná bude od věci uvažovat i o nějakých rezervacích. Lidem ale zůstane jen průmyslová výroba - a bude to tak lepší.“

Ďobli mezitím do několika desítek předkládaných jídel, Rosťa ochutnal i velrybí maso, kvůli kterému bylo už konfliktů! Než začaly poslední velrybářské lodě rezivět v přístavech, když začalo být taesi-velrybí levnější. Ukázalo se přitom, jak upřímně Japonci mysleli onen lov pro vědecké účely... ještě že se takhle vědecky ve světě netvářili i kanibalové!

Pak se rozloučili a Franta Rosťu v jediném okamžiku přenesl na oblý kámen nad domky Culků a Lapků.

„Dnes konec!“ řekl Franta rázně. „Zkontrolujte si školní úkoly, ať nemáte problémy ve škole. Asi si dám taky pauzu a konečně se pořádně vyspím - bez urychlení!“

„Hele!“ ukázal v té chvíli Rosťa směrem ke vsi. „Není to váš pes?“

Franta se tam zadíval. Opravdu, večerním vzduchem si to plachtil jejich Argo. Začalo se už trochu stmívat, ale černobílý pes byl dobře vidět proti obloze i proti zemi.

„Argo! Ke mně!“ nařídil mu rusalčí řečí.

Pes zaváhal, ale pak poslušně změnil směr k pánovi.

„Kde jsi byl?“ vyslýchal ho Franta.

„Ve vesnici!“ odpověděl poslušně pes.

„Co jsi tam měl co dělat?“

„Byl jsem tam za Astou!“ přiznal trochu neochotně pes.

„Jak to? Kdo ti dovolil létat za fenkami?“

„Kdo mi to zakázal? Nikdo!“ opáčil pes.

„Ty, poslyš, z toho bude průšvih! Lidi si myslí, že mají fenky v bezpečí za plotem, ale pro tebe není plot žádná překážka, co? Takže můžeme čekat, že za námi přijdou se stížností, že tě necháváme volně poletovat!“

„Proč by si lidi stěžovali? Co je jim do toho? To se jich přece netýká!“ bránil se Argo.

„Podívej se!“ začal zostra Franta. „O návštěvy snad ani nejde, jako o následky. Nebude ti líto, až budou lidi topit tvoje štěňata?“

„To jste celí vy!“ odfrkl si Argo. „Topit štěňata! Naštěstí žádná nebudou! Když jdu za nějakou fenkou, vždycky jí přinesu dárek - nejlépe věneček buřtů nebo jitrnice. Fenky jsou pak spokojenější - a kdo to nedávno celé smečce vysvětloval, jak jsou ty nové houby skvělá ta... žádná-mláďata?“

„Ty tomu rozumíš?“ zarazil se Franta.

„Vysvětloval jsi to aspoň pětkrát a podrobně,“ odvětil pes. „Proč bych toho občas také nevyužil? A buřtů je ve skladu tolik, že nikdo nepozná, když nějaké chybí!“

„Rošťáku psí!“

„Hele, já ti taky nevyčítám tvoje samičky!“ opáčil pes. „Zejména Jitku.“

„To se šeredně pleteš, psisko!“ vzdychl si Franta.

„Neříkej!“ odfrkl si Argo. „Kdo to nedávno lítal za Jitkou až sem na tenhle kámen? A kdo sem dokonce tahal deku, aby vás kámen tak netlačil?“

Franta zrudl. Ale vždyť je ten pes vedle jak ta jedle! Mrkl raději na Rosťu, ale ten se jen pobaveně uculoval - jestli mu to psí odhalení připadalo jen zábavné, pak to snad pochopil správně a ne, jak by se to dalo chápat jinak.

„Jo, měli jsme tu delší diskusi!“ přiznal raději. „Seděli jsme chvíli a debatovali. Jitka má občas zájem dozvědět se víc než ostatní.“

„Debatovali?“ kníkl psík. „Chceš mi snad tvrdit, že jste tu jenom seděli? Mám si snad představovat, že bych vedle nějaké fenky jen tak seděl? Prosím - nemusela by mít zrovna zájem, ale pak by mě nic nedonutilo poslušně vedle ní čučet! Hned bych šel jinam!“

„Lidi jsou jiní než psiska!“ řekl Franta. „Víš přece, že u nás takhle diskutujeme skoro každý večer.“

„Diskutujete?“ pohodil hlavou pes. „Povídáš jenom ty. Prosím, ani neštěknu, může to být pro vás lidi zajímavé. Ale když pak chceš být s Jitkou sám - konec společné diskuse!“

„Tak proto byla Jitka tuhle tak ospalá!“ řekl Rosťa. „A ono to bylo proto!“

Franta se na kamaráda podíval tak zle, jak to jenom dokázal.

„I ty, Brute?“ zavrčel. „Toho psa chápu - on s těmi fenkami těžko jen tak diskutuje, ale lidi jsou jiní!“

„No - v něčem ano, v něčem ne,“ filosofoval Rosťa. „Já to nikomu neřeknu a ten pes mluví jen rusalčí řečí, které nikdo kromě nás nerozumí, takže to zůstane jen mezi námi.“

„Poslyš - snad si taky nemyslíš, že já s Jitkou diskutujeme jen jako Argo s fenkami?“

„Já jsem to neřekl!“ krčil rameny Rosťa. „Když na to přijde, není to moje starost. Mohl by vám do toho mluvit leda Pavel, jako Jitčin brácha. Pak ještě rodiče, ti na to mají právo.“

„Jste vedle oba - Argo i ty!“ zavrčel Franta. „Jitka je opravdu zvídavější než vy všichni dohromady. A tak se toho zkrátka dozvěděla víc.“

„Odborná přednáška - skoro v noci a na dece?“

„Jo!“ odsekl Franta. „Odborná přednáška, v noci a na dece! Měli jsme tam sedět celou dobu na tvrdém kameni? Proč vás nenapadlo zeptat se mě, jaké to bylo u opalychů? Divím se, že vás to nezajímalo! Jen holky! Lídě jsem to naštěstí mohl vyprávět doma před spaním, kdežto Jitka si o to vyprávění řekla.“

„Proč teda hrála ospalou?“

„Nic nehrála!“ zastal se jí Franta. „Ty nejsi ani trochu utahaný? Jenže my jsme strávili cestováním den a ty teď půjdeš spát. Jitka se mnou obletěla svět v noci a místo aby šla spát, šla s vámi ráno do školy. Tak ji teď nepodezírej, že ospalou jen hrála!“

„A ty jsi spal urychleně, že?“

„Jo,“ zavrčel Franta. „Zkus si to sám, je to jednoduché. Až si lehneš, vyvolej urychlení a zkus třeba počítat ovečky, dokud neusneš. Až se potom probudíš, podívej se na hodinky! Jenže až ti to úplně rozhází životní rytmus, až nedokážeš zbytek noci usnout a neodolatelné spaní na tebe přijde pokaždé až ráno ve škole, pak si na mě nestěžuj!“

„No tak se ráno zase vyspím urychleně! Tím se to srovná!“

„To si jen tak myslíš!“ varoval Franta kamaráda. „Rozházený životní rytmus nesrovnáš jedním urychleným spaním, to ti teda garantuju! Budeš to muset dorovnávat pořád, nejméně měsíc - v nejpříznivějším případě. Jako kamarád jsem ti řekl, jak se to dělá, ale jako ještě větší kamarád tě současně varuji - nezahrávej si s tím! Je to jako u kouření - jednou začneš a už se toho nikdy nezbavíš!“

„Znám lidi, co dokázali s kouřením přestat!“ namítl Rosťa.

„Jo, takový znám taky!“ odfrkl si Franta. „Někteří dokázali přestat kouřit už tisíckrát. Ale pak popadnou cigaretu - aby mohli přestat kouřit po tisíci prvně! Mně táta tvrdil, že on sám má tak slabou vůli, že jediný způsob, jak nekouřit, je nikdy nezačínat. A protože jsem po něm, taky nemám jinou možnost. Naštěstí mě kouření neláká. Jenže jsem spadl do jiné neřesti - rozházeného životního rytmu. Ale jestli doufáš, že máš tak silnou vůli, že dokážeš nějaké neřesti odolat, tak ti zaručím, že tak silný nejsi. Říká se, že i světec zhřeší každý den sedmkrát a když si dává extra pozor, tak sedmdesátkrát!“

„Tak proč jsi mi to říkal?“ naježil se Rosťa.

„Abys nemohl tvrdit, že nejsem kamarád. Ale současně jsem tě dostatečně varoval, že je to děsná žumpa - jak do ní spadneš, už nikdy nebudeš jako předtím!“

„A co Jitka? Jak si jednou začneš s holkou... není to něco podobného?“ vrátil se Rosťa k předchozímu tématu, ačkoliv už Franta doufal, že se mu to podařilo zamluvit.

„Není!“ zavrtěl hlavou. „Nemůžeš srovnávat kamarádku s neřestí! Můžeš jí být vděčný za tuhle cestu kolem světa - koho to napadlo? Jitku! Opakuji ti, mezi mnou a Jitkou nebylo nic víc než mezi mnou a tebou! Na rozdíl od tebe se zajímala i o to, jak to bylo u opalychů. Prosím tě, nedělej z komárů velbloudy! Vždyť nám je teprve dvanáct, co bys mezi námi nehledal? Takové pitomosti ať dělají bulvární novináři, ale mezi kamarády to nemá místo!“

„No, víš... aby ses nedivil!“ nechtěl Rosťa jen tak ustoupit. „Ve dvanácti bývají holky vyspělejší, než bys čekal! A není tobě už čtrnáct - myslím biologicky?“

„Spíš patnáct,“ přikývl Franta. „Ale jednak to u kluků pořád nic neznamená, za druhý mám teď víc jiné zábavy, než abych randil s holkama - když už to chceš tak nazývat. A kdybys byl opravdu kamarád, tak to pochopíš správně a ne jako paparazzi z Blesku!“

„No dobře, dyť říkám, že to nikomu neřeknu.“

„Ale mně nejde o to, že to nikomu neřekneš!“ zaútočil najednou Franta. „Neměl by sis to ani myslet! Když ti jako kamarádovi řeknu, že mezi mnou a Jitkou nešlo o žádné rande, ale o čistou vědu, měl bys mi věřit.“

„Opravdu nešlo nikdy o nic jiného? Nikdy přitom nešlo o něco... osobnějšího?“

„Ale šlo...“ připustil Franta. „V Indii by Jitku provdali za místního frajera, museli jsme jim vysvětlit, že máme jiné zvyky a že jsem ji tam nepřišel nabízet. Ale tam hrozilo jen malé nedorozumění - u nich se totiž takhle mladé dívky skutečně nabízejí a dohazovači tam jsou vážené zaměstnání. Doufám, že ty bys to tak nepochopil ani náhodou!“

„To sice ne... ale nějaký to rande už by se snad chápat dalo,“ nechtěl Rosťa ustoupit.

„Tak na to rychle zapomeň!“ řekl Franta. „Nebo ti předvedu, proč to není možné, jenže pak nebudeš nočníma můrama tři dni pořádně spát!“

„To je to tak děsivé?“

„Děsivé... no, tak bych to neřekl. Ale poslouchej, Rosťo, neměl jsi v mé blízkosti nikdy žádné nepříjemné pocity, jako Jitka?“

„A ona měla?“

„Jo,“ přikývl. „Třeba když jsme vytvářeli tornádo nad Bruselem. Přiznala mi, že má ze mě strach. Klidně přiznám, že je mi někdy úzko taky, když si uvědomím, s čím si to vlastně zahráváme. Rozkývali jsme stratosféru nad Evropou a kdybys sledoval předpovědi počasí, zjistil bys, že od té doby nesedí ani jedna a bude trvat pár týdnů, než se to stabilizuje. Třetí tornádo by zvětšilo nestabilitu ještě víc a to by už mohlo vyvolat katastrofální povodně...“

„No jo!“ připustil Rosťa. „Nepřipadáš si někdy jako Perun Hromovládný?“

„Připadám,“ přikývl vážně Franta. „Od opalychů bylo nezodpovědné dát tyhle možnosti dvanáctiletému klukovi. Měli si lépe vybírat - i z dospělých to měl být sotva jeden z tisíce.“

„A to říkáš ty?“

„Jo,“ přikývl Franta. „Asi bych o tom neměl tak přemýšlet, ale občas mi to nedá. Proč to dali zrovna mně?“

„Protože jsi byl první, kdo se s nimi domlouval,“ odvětil Rosťa. „Protože jsi byl první, kdo je vzal vážně. Protože jsi byl první, kdo byl ochotný vzít to na sebe.“

„Protože jsem byl první vůl?“

„Ale Franto, tak si to přece neber! Možná jsi byl první, kdo jim vyhovoval. Možná jsi byl jediný, kdo jim vyhovoval. Možná jsi jim vyhovoval, protože měli na výběr jen nás šest. Mezi námi jsi mohl být skutečně nejvhodnější.“

„Mezi slepými jednooký králem?“

„I kdybys to bral takhle. No tak jsi jediný, koho si vybrali! Jediný vyvolený!“

„Tohle nikdy neříkej!“ vybuchl Franta. „My tohle slovo nesnášíme.“

„Kdo - my?“ zarazil se Rosťa.

„Já, táta, máma i Lída,“ odvětil Franta. „Vyvolení - to slovo smrdí kremačními pecemi koncentráků. Kolik už bylo na světě národů, které si říkaly Vyvolení? Zkus je vyjmenovat! Asyřané, Egypťané, Římané, Číňané, Japonci, Francouzi, Germáni, Britové, Rusové, Židé, Američané - některé už to přešlo, jiné Vyvolenost nepustila dodnes a všechny ji považovaly za omluvu nespravedlností a prasáren nejhrubšího zrna. Války, vraždění, koncentráky, násilí všeho druhu... Němci - kdysi kulturní národ - spustili neskutečnou vyvražďovací mašinérii, aby ze světa odstranili méněcenné lidi a udělali místo pro nadlidi - sebe. Japonci na opačné straně světa vraždili kam přišli. Rusové se cítili Vyvolení roznášet po světě socialismus - a proto stavěli vyhlazovací gulagy. Vyvolených je dnes plný svět - tobě z nich není špatně?“

„Koukám, že je nemáš v lásce!“

„A kdo má?“ opáčil Franta. „Vyvolené nesnáší nikdo - jen oni sami se považují za cosi lepšího. Přitom je to naopak - Vyvolení jsou nejhorší odpad lidstva.“

„A neznělo by ti lépe spojení slov - Bohem vyvolení? To by přece mělo být lepší!“

„A jak by ti znělo spojení slov - Ďáblem vyvolení?“ namítl Franta. „Když si to přebereš nezaujatě, sedělo by to víc, nejsou snad opalychové podobnější ďáblům?“

„Ale říkal jsi, že nám pomáhají!“

„Říkal. A nepomáhají? Kdybych si tím nebyl setsakra jistý, štítil bych se jich a prchal bych za panem farářem, aby nás před nimi chránil - nevím jak, třeba svěcenou vodou. Jenže opalychové nám nepochybně pomáhají. Ani rusalky nevypadají andělsky - přesto si myslím, že to s námi myslí dobře. Ale Vyvolení? Já tomu říkám nemoc! Nemoc, která se neléčí, ač by měla, nemoc s příznaky Já můžu všechno, jsem Vyvolený - a netrpí tím celé národy, ale i jedinci - piráty silnic počínaje a krvavými diktátory konče. Čárlí a Willy jsou už zárodky.“

„A nemyslíš si to někdy i o sobě?“ rýpnul si Rosťa.

„Kdybys měl někdy ten dojem, řekni mi to, prosím tě!“ řekl Franta. „Ale v současnosti ti to vyvrátím. Můžu hodně, víc než je běžný průměr. Umím vyvolat i přírodní pohromu. Ale nemůžu všechno. Nesmím nikomu nenávratně ublížit a nedejbože někoho zabít, což dokáže kdejaký blbec. Obě mé přírodní pohromy se ale obešly bez obětí na životech a jsem na to pyšný - třebaže mě to stálo pár dní života.“

„Pár dní?“

„V urychlení jsem při tom strávil celkově skoro týden. Kormidloval jsem obě tornáda, aby nezabloudila do obydlených končin, odstraňoval jsem jim z trasy nešťastníky, které by bez mého zásahu semlely jako mlýnek na maso... a nebylo jich málo! Třikrát jsem přitom nevydržel a musel jsem si aspoň na zrychlenou vteřinu usnout - vždycky mi při tom tornádo uhnulo ze směru, ale jinak to prostě nešlo... vy jste si přitom poprvé užívali školy a podruhé bezstarostně spali... kdepak, Rostíku, já nemůžu všechno a proto nadávku Vyvolený neberu!“

„Super! Vyvolený - označení nejvyšší vznešenosti - je u tebe nadávka! To převezmu do repertoáru, není to úplně pitomé.“

„Převezmi. Je to pravda.“

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:06