Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Panna Orléanská

Ještě téže noci odletěl na cestu kolem světa Pavel - Jitka to musela zakamuflovat před rodiči - a na nedělní ráno si Franta nechal Jirku a Lídu. S každým navštívil nějaké místo, kde již byl někdo jiný z party, ale s každým navštívil i místa, kde ostatní ještě nebyli.

Lída měla zájem o Indii, ale Franta ji postrašil, že by ji tam už čekali se ženichem, takže ji vzal do Japonska a Číny, kde nic takového nehrozilo. Aspoň se jako první z party prošla po Veliké Čínské Zdi - i ona se vrátila nabitá nádhernými dojmy.

„Sdělte si to mezi sebou přes týden!“ navrhl jim.

„Přes týden se nikam lítat nebude?“ zeptal se Rosťa.

„Nebude!“ řekl rezolutně Franta. „Nechci žádné problémy ve škole. Kromě toho - moc se mi to nechce říkat, ale je to pravda - bez vás toho stihnu víc. Kde s vámi chodím pěšky, sám jindy létám bleskově. Buďte rádi, když budeme létat o víkendech.“

Partě nezbylo než to uznat - ačkoliv mohli remcat, že je Franta postavil před hotovou věc, ke které nepřipouští připomínky - jenže na druhou stranu, kdo jiný má štěstí cestovat si kolem světa aspoň o víkendech?

Členové party se to chystali Frantovi oplatit tím, že ve škole prodiskutovali vlastní plány. Měly ovšem nevýhodu v tom, že je Franta nemusel přijmout.

Jeden z těchto plánů se ale zalíbil všem, takže ho Jitka přednesla Frantovi.

„Poslyš, Františku - pro tebe je přece snadné přemístit koho chceš kam tě napadne! Neměl bys někam vzít i naše rodiče? Vaše samo sebou taky, ať je to spravedlivý! Nemuselo by to být na obchůzku farem, ale - co kdybys všem postupně zařídil nějakou luxusní dovolenou? Co by ti to udělalo?“

„To by šlo,“ přikývl Franta. „Kam by to mělo být? Do nějakého proslulého letoviska k moři? Nebo jen tak pod stan na pustý ostrov do jižních moří? Na den, nebo na týden?“

„Já nevím - ale co takhle na týden na opravdu opuštěný ostrov?“

„Jenže tam bych musel kvůli nepředvídaným okolnostem spolu s vašimi rodiči hodit i někoho z vás,“ uvažoval Franta. „Nemohl bych vám dělat celý týden doprovod, na to je můj čas příliš drahý. Vy byste tam s nimi byli jako pojistka. Kdyby se cokoliv stalo, jen vy mě dokážete rusalčí řečí přivolat. Ale z principu nejsem proti. Rodiče by si takovou dovolenou asi dávno zasloužili.“

Ačkoliv to Jitka Frantovi navrhovala, kupodivu sama odsunula vlastní rodiče na konec. První se tedy měli rekreovat Culkovi s Jirkou, zatímco rozumnější Rosťa měl hlídat dům a zvířata. Po nich měli týden v jižních mořích strávit Frantovi rodiče s Lídou a úplně na konec se tam měli vypravit Lapkovi, kterým měl dělat společnost Pavel, protože Jitka prohlásila, že se na zodpovědné hlídání domu hodí více než on.

Pavel sice formálně protestoval, že je holka a není správné nechat ji doma samotnou, ale Jitka ho umlčela.

„Kdyby se něco doopravdy stalo, pak nic nevyřeší ani Rosťa!“ řekla. „Ale nebude pro nás problém zavolat Frantu, aby domů v okamžiku dopravil tátu - dospělí by to jistě vyřešili nejlépe. Jde přece jen o strážní službu, ne?“

A protože to uznali všichni, rozhodli se seznámit s tímto plánem dospělé.

Ti to ovšem rozhodnou.


Pan Culek se samozřejmě projevil jako zodpovědný. Ponechat veškeré hlídání i starost o zvířata Rosťovi prohlásil za pitomost, na které se on podílet nebude.

Podlehl ale naléhání, aby to tedy projednalo představenstvo družstva.

Což byli rodiče zbývajících členů party - a přizvali k rozhodování i Frantu, jehož slovo mělo jako u jediného z party patřičnou váhu.

„Jsem pro, abyste si udělali výlet,“ řekl Franta. „Mohli byste si ještě vybrat jiné místo, ale opuštěný ostrov v Indickém oceánu není zas tak špatný nápad. Mohla by to být opravdu kouzelná dovolená pod stanem - ale kdybyste si přáli místo stanu chatu, mohu ji tam zařídit, prostředky na to mám.“

„Poslyš, Černokněžníku - ne že bych ti nevěřil, ale... nebude to trochu nebezpečné, být úplně mimo civilizaci? Pokud vím, Indický oceán občas navštěvují piráti ze Somálska.“

„Proto budete mít s sebou Jirku,“ namítal Franta. „Vždyť už víte, že se nás šest domluví kolem celého světa - i dál. Kdyby se tam cokoliv šustlo, Jirka mě zavolá, budu tam během půl vteřiny a další půl vteřiny by mi trvalo, než bych vás dopravil domů. Bezpečnější pobyt si neumíte ani představit! Autem na Jadran je proti tomu smrtelně nebezpečná výprava mezi piráty - přinejmenším mezi ty silniční.“

„Dalo by se o tom jednat, kdybychom si vzájemně domluvili pohlídání domů,“ trochu ustoupil pan Culek. „Pak by bylo lepší jet tam jako komplet rodiny než nechávat doma bez dozoru třeštidla jako je Rosťa. A vůbec - do letních prázdnin je ještě daleko!“

„Neplánujeme to na letní prázdniny!“ řekl Franta. „Uvědomte si - bylo by to do tropů, tam je horko bez ohledu na roční dobu. Musíme se vyhnout jen monzunovému období dešťů a podobným nevhodným dobám. Nemá smysl trmácet se někam, kde by celou dobu pršelo!“

„A teď tam není období dešťů?“

„Teď zrovna není,“ ujišťoval je Franta.

Chvíli se ještě dohadovali. Nakonec se pan Culek rozhodl, že tam jako první nepůjde. Tady je práce nad hlavu a není čas na pochybné výlety.

Franta tedy operativně navrhl, aby první turnus obsadili jeho a Lídini rodiče. Vyzkoušejí to a umožní ostatním rozhodnout se až podle výsledků.

Tak se nakonec dohodli. První turnus tedy čeká Lídu.

„Vezmu si tam ale Arga!“ řekla.

„Klidně!“ souhlasil Franta. „Zvířata mají instinkty, bude vás tam hlídat. Tak poslední dotaz - stan nebo chata?“

„Říkal jsi přece, že je to úplně pustý ostrov?“ divil se táta.

„Není pro mě problém menší chatu tam dopravit!“ tvrdil Franta.

„Dobře - tak raději chatu!“ vybrala si maminka.

„Budete ji tam mít,“ slíbil Franta. „Teď už jen omluvenku do školy pro Lídu a můžete se chystat na cestu.“


Chata na ostrově byla moderní a podobala se sudu. Franta tvrdil, že ji levně koupil od Číňanů v Indii, aby to neměl moc daleko. Byla totiž větší než bylo v možnostech přemístění, takže ji musel vzít jako spoluzavazadlo při létání. Musel to být zajímavý pohled, když ji před sebou strkal osm set metrů nad zemí rychlostí malého sportovního letadla, ale doletěl s ní až ke zvolenému ostrovu, kde ji zakotvil pod převislou skalou na pobřeží. Teprve potom zevnitř vybalil přenosný chemický záchod, který instaloval za chatou a mohl sem dopravit rodiče, sestru i psíka.

„Chata je pevně ukotvená, aby vás neodfoukl vítr,“ ukazoval jim, když je přenesl pod vysokou palmu poblíž chatky. „A je trochu na kopečku, aby byla nedostupná pro tsunami, ty se tu občas vyskytují. Těch pár metrů k moři vždycky sestoupíte. Pěšinka tu není, ale vy si ji jistě brzy vyšlapete.“

„Co je to za divnou střechu?“ zajímal se tatínek.

„Fotovoltaické panely,“ řekl Franta. „Přes den budou napájet ledničku a nabíjet baterie, v noci si můžete trochu přisvítit. Máte tu malou mikrovlnku, ale pouštějte ji jen ve dne, aby měla dost energie. Nezapomeňte, v noci baterie potáhnou hlavně ledničku. Máte v ní jídlo na celý týden - je to taesi od nás z Čech, nic exotického, případné další požadavky vyřídím, až si je vymyslíte. Normální televize tu nemá signál a satelitní vám taky nic neřekne, nic českého tu nechytnete. Ani rádio nepotřebujete, na případné zprávy z domova máte Lídu. Jo - a voda je ve studánce támhle na kraji lesa.“

„Proč tady s námi nebudeš i ty?“ vzdychla si maminka.

„Protože já si dám dovolenou, až změním svět,“ odpověděl vážně.

„To nemusí být nikdy!“ pochyboval otec.

„To musí být brzy,“ řekl Franta.


V domě tedy bydlel Franta sám, ale většinu času beztak strávil jinde. Síť farem taesi se ve světě zahušťovala ještě větším tempem než na počátku. Franta už vyvinul tisíce jídel téměř pro všechny země světa, teď už se jen občas objevovalo něco, nač si lidé vzpomněli.

Největším Frantovým úspěchem poslední doby bylo vyjádření ajatolláhů v Iránu, že taesi nejsou popřením Koránu. Tím prakticky padla náboženská bariéra u muslimů - bariéra tak jako tak jen fiktivní, nicméně možná a hrozící.

Expanze do muslimského světa započala daleko dřív v umírněnějších zemích, takže tu byla většina tradičních jídel již připravená a zbývalo je jen rozšířit. Muslimové se ukázali jako velmi rozumní a obohatili světově použitelné receptury o množství cukrovinek, fíky, datle a jídla z rozinek.

Baštami starých potravin se ve světě staly už jen dvě oblasti.

V Severní Americe jejich rozšíření bránil federální zákon, zakazující jejich výrobu i dovoz - včetně Kanady, která zákon převzala. Kanada ztratila většinu světových odbytišť na svou tradiční pšenici, o kterou byl zájem už jen u jižních sousedů, zatímco zbytek světa přetékal potravinami taesi a o pouhé suroviny jako pšenice nebyl zájem. Tady to vypadalo na velkou byrokratickou bitvu, na kterou si Franta pořád netroufal.

Druhou tradiční baštou byli Židé.

Remcali i v zemích, které přešly na taesi úplně, až v nich výrobci tradičních potravin vymizeli. Židovské komunitě nezbylo než se přizpůsobit. Buď přejít na taesi - což ale bylo proti jejich náboženským autoritám, nicméně většině nic jiného nezbylo, nebo si zařídit vlastní produkci tradičních košer potravin. Jenže ty byly několikanásobně dražší, už protože šlo zásadně o malovýrobu na malých plochách a s velkými náklady.

Jinak to bylo v samotném Izraeli, který se stal nejen nejzarytější baštou košer potravin, ale i jejich největším vývozcem. Samozřejmě byly ještě dražší než manufakturně vyráběné, zato byly po náboženské stránce zaručeně v pořádku - a ti, kdo na ně měli, je kupovali i za přemrštěné ceny, až dvacetinásobné proti ceně potravin taesi.

Pravda, někteří by na to měli, i kdyby byly ještě dražší.

Franta se pokusil vyjednávat a navštívil proto vrchního rabína ve Francii, kde potraviny taesi vytlačily tradiční výrobce nejdříve. Ohromné úsilí vynaložil už na to, aby se k němu vůbec dostal, ale to byl slabý odvar proti vlastnímu jednání.

„Proč naše potraviny zakazujete?“ zeptal se ho na úvod.

„Tomu vy nemůžete rozumět, mladíku!“ odvětil blahosklonně rabín. „Naše potraviny musí splňovat náročné podmínky. To nemůžete jako jinověrec ani pochopit, natož splnit.“

„Když vám předložím naše a vaše potraviny, a vy poznáte, které jsou které, dám vám tisíc euro - nebo dolarů, podle toho, co si zvolíte!“ nabídl mu.

„Tady nejde o složení, pokud vám jde o tohle,“ odvětil rabín.

„To vidím - protože tady jsou naše potraviny naprosto totožné,“ řekl Franta. „Neliší se od vašich, či přesněji řečeno, nejste vůbec schopni to rozeznat.“

„O tom se nebudeme přít,“ řekl rabín. „To je sice možné, ale zcela nezajímavé. Naše náboženské předpisy požadují jistou - řekněme náboženskou - čistotu. Tu nám při nejlepší vůli nemůžete zajistit.“

„Byl jsem se podívat na výrobu těch vašich košer potravin,“ řekl Franta. „Odebíráte je od normálních rolníků - většina jich je křesťanů, vašich lidí je tam jen pár výjimek. Přesto je jejich produkce košer a naše ne. Jak mi to vysvětlíte?“

„Jednoduše,“ usmál se rabín. „Dokud rostou na polích nebo ve chlévě, musí splňovat jen povšechnou čistotu. Košer se stávají teprve převzetím našimi lidmi, kteří už vědí, jak se k tomu mají stavět. Víte - náboženské důvody jinověrec nepochopí, ale naši je chápou.“

„Tím chcete říci - kdyby naše potraviny přebírali vaši lidé, staly by se košer?“

„Naši lidé nikdy nepřistoupí na vaše potraviny,“ usmál se rabín. „Nikdy nebudou košer a nikdy je nebudeme brát od vás. Zapomeňte na to, nemáte nejmenší šanci.“

„Neříkám to pro sebe, ale pro vás,“ řekl Franta. „Vy se takhle izolujete od všech lidí na celém světě.“

„Na to jsme zvyklí po celá tisíciletí,“ usmál se rabín samolibě. „Po tisíciletí jsme byli rozptýleni po všech koutech světa a vždycky jsme byli izolovaní od místních lidí.“

„Nezdá se mi to,“ řekl Franta. „U nás jsou vaši lidi mezi našimi tak dokonale rozptýlení, že už je jedno, kdo je Žid a kdo ne.“

„Omyl, hochu!“ zavrtěl rabín hlavou. „Všude jsme izolováni, i když nás místní mezi sebe přijmou jako své. My sami se izolujeme.“

„To ale neděláte dobře,“ řekl Franta. „Tím se fakticky zlikvidujete.“

„Proč, hochu?“

„Protože si to zvolíte sami. Víte, nechci se zbytečně dotýkat vaší víry, ale vy jste se už od té původní příliš odchýlili.“

„To urážíte naši víru, hochu!“ ztvrdly rabínovy rysy. „Jsme národ Vyvolený, co vy můžete o naší víře vědět?“

„To, že jste se stali příliš zaslepenými, pane,“ odvětil Franta. „Zaklínáte se Hospodinem, ale přitom ho urážíte. A varování od něho přehlížíte. Neděláte dobře!“

„A ven!“ ukázal rabín na dveře. „Tohle byl vrchol!“

„Vašimi dveřmi neodejdu,“ řekl Franta tvrdším hlasem než dosud. „Ale těmito dveřmi už sem také nikdy nevstoupím. Vždyť ani nevíte, co děláte! Dokážete zahnat i Hospodinova anděla! Následky si ale odhadněte sám!“

„Drzoune gójimská!“ vybuchl rabín.

Jenže pak jen zalapal po dechu. Chlapec totiž zničeho nic - zmizel.

Jen se trochu zavlnil vzduch.


Návrat naplavenin z jižních ostrovů proběhl v pořádku. Lída přinesla suvenýr klukům Culkovým - skoro půlmetrovou mušli rodu Tridacna. Našla ji vyplavenou na pláži.

Pan Culek se až teď dal přemluvit. Svěřil ale hospodářství raději sousedům Lapkovým než Rosťovi. Tvrdil, že chce mít kluky raději pod dohledem. Franta Rosťovi doporučil, ať zbytečně neremcá, že to tak bude lepší. Budou všichni pohromadě - a Lapkovi se o jejich domek postarají stejně jako by to udělal on sám.

Franta pak všechny Culkovy přestěhoval poblíž podivně moderní chaty včetně dalších potravin podle jejich vlastního výběru. Popřál jim příjemnou dovolenou - a zmizel.

Střídání proběhlo lépe než Franta čekal.

Večer ale Frantu vyburcovalo znepokojené volání Pavla.

„Franto! Nevíš o Jitce? Není doma - a nemohu ji vůbec zachytit!“

„Zkus to za chvilku!“ poradil mu Franta. „Kdyby se právě urychlovala, byla by pro nás nedostupná - rusalčí řeč se s urychlováním nesnáší!“

„Ale proč by to dělala?“ strachoval se Pavel. „Nemá k tomu důvod! Volám ji už čtvrt hodiny - kolik času by to znamenalo v urychlení?“

„To je trochu hodně,“ zvážněl i Franta. „Dobře, nech to na mně, podívám se po ní.“

Zrušil spojení s Pavlem a zamyslel se.

Čtvrt hodiny v urychlení - to je trochu moc. Kromě toho - tohle přece prozradil jenom Rosťovi, Jitka by to neměla umět. Ledaže by na to přišla sama.

„Rosťo!“ zavolal kamaráda do Indického oceánu.

„Co je?“ ozval se mu Rosťa. „Děje se něco?“

„Komu jsi říkal, jak se dá urychlit ve spaní?“

„Nikomu! Ani bráchovi ne!“

„To je dobře,“ řekl Franta. „Pak je to v pořádku.“

A odpojil se, ačkoliv nechal kamaráda v nejistotě, co se děje.

Takhle dlouho se Jitka přece urychlovat nemohla. Rusalčí řeč je dostupná kolem celého světa, jak si právě potvrdil s Rosťou. Aby byla Jitka mrtvá? To si nechtěl připustit ani ve snu. Možné by bylo i bezvědomí. Anebo...

Naladil se na jednu z rusalek - je snad jedno, na kterou.

„Nejednali jste poslední dobou s naší kamarádkou Jitkou?“ zeptal se jí.

„Ano,“ ozvala se mu v hlavě odpověď. „Umožnili jsme jí kontakt s opalychy a když se domluvili, sami opalychové nás požádali o výjimku. Umožnili jsme jí návštěvu jejich světa. Není sice příznivé období a stálo nás to neúměrné množství energie, ale opalychové trvali na svém, aby se to stalo okamžitě.“

„Takže ona je u nich?“ zděsil se Franta. „Jak dlouho?“

„Čtvrt zagtu,“ odpověděla mu rusalka.

„A oni si tu výjimku vyžádali...“ opakoval Franta. „No nic, děkuji za informaci.“

„Poskytnout takovou informaci považujeme za svou povinnost,“ odpověděla rusalka.

Spojení se přerušilo, ale Franta ještě chvilku seděl jako ztuhlý.

Čtvrt zagtu - to je šest hodin u Opalychů! To dělá... měsíc jejich času. Proboha, co tam tak dlouho dělá?

Frantovi bliklo hlavou, že si Jitka zřejmě umínila vyrovnat se mu. Vědomosti by jí mohl postupně předat, ale ne genetickou úpravu. Tu mohla získat jen u opalychů. Jenže samotná genetická úprava netrvá tak dlouho, už dávno by mohla být zpátky. Nikdo by to nepoznal, nikoho by to ani nenapadlo. Byl by pro ni jediným vhodným partnerem na světě - ale i ona pro něho. Jenže by to mohla klidně tajit, dozvěděl by se to, až by mu to sama řekla. Jak by se potom zachoval?

Ano - ale... cožpak ji před tím dostatečně nevaroval? Neřekl jí, jak příšerné následky by to mělo pro jejich případné potomky? Chtěla by je mít nešťastné na celý život? Vždyť jí přece vysvětlil, proč takovou nezodpovědnost nedělat! Nebylo to z jiného důvodu?

Ale co? Výjimku požadovali na rusalkách opalychové. A pořádnou výjimku, když jí rusalky otevřely bránu úplně mimo příznivé období. Ačkoliv - příznivé období začne za pár dní, to by už mohl požádat o vysvětlení samotné opalychy...

Jenže - budou ochotní něco mu vůbec vysvětlovat? Jejich čas je přece ještě dražší než jeho. Takže ho nejspíš odkáží na Jitku, ať mu to sama vysvětlí, až se vrátí.

Tedy - pokud se jí bude chtít něco vysvětlovat, když už teď jednala na vlastní pěst.

Musel teď ale především upokojit Pavla. Naladil se na něho a zavolal ho.

„Už něco víš?“ ozval se Pavel. „To jsi vážně rychlej!“

„Jo - ale nepotěším tě,“ řekl Franta. „Jitka je u rusalek. Přesněji, rusalky ji poslaly ještě dál, až k opalychům. Jenže jsem se od nich nedozvěděl proč, ani jak dlouho tam bude.“

„Ty jsi tam byl minule skoro týden, ne?“

„Pět dní - ale neber to jako totéž, nebude to totéž. Víc ti asi nezjistím. K rusalkám jít nemůžeme, není příznivé období.“

„Ale ona mohla?“

„Jo - ale vyžádali si to opalychové a zlomili přitom i odpor rusalek. Nevím, jaký to má smysl, ale nějaký smysl v tom bude. Víc zatím nevíme, ale ona nám to vysvětlí, až se vrátí. Takže bych doporučoval, vysvětli rodičům, že Jitka odešla k rusalkám a vrátí se, až to bude možné. Hlavně nedělejte paniku, jistě to nebude nic zlého.“

„No nazdar!“ vzdychl si Pavel. „Jen aby z toho nebyl sekec!“

„Sekec nebude,“ usmál se trochu Franta. „Nechci moc hádat, ale ty za nic nemůžeš a až se Jitka vrátí, bude možná stejně vybavená jako já, takže může dostat sekec jedině kdyby si to sama přála. Připrav na to šetrně rodiče. A taky jim vyřiď, aby si dcery začali vážit. Mohlo by se stát, že ji budou jednou s velkou úctou přijímat prezidenti největších zemí světa. A to nemyslím v žertu.“

„Tebe už nějaký prezident přijal?“

„Ne - ale jednou to přijde.“

„A seš si tím jistý?“

„Skoro,“ řekl Franta. „Taky je možné, že o to budou stát, ale drahoty budu dělat já.“

„No - to si hodně věříš!“ obrazně si hvízdl.

„Věřím,“ souhlasil Franta. „Ale mám to hodně podložené.“

„Dobře - jdu na to připravit naše...“


V noci navštívil Franta několik poboček a k ránu se na pár vteřin uložil ke spánku doma. Vzbudil se odpočatý - ale zase o pár hodin starší.

Budu si muset pořídit nějakou kalkulačku času - už v tom ztrácím přehled, pomyslel si jen tak, aniž by to myslel úplně vážně.

Jenže první, nač jeho oči padly, byl mobilní telefon, položený na stole.

Blikala na něm výzva.

Kamarádi ho nevolali nikdy - rusalčí řeč byla pohotovější. Jenže dával telefonní číslo majitelům farem, aby ho mohli zavolat v případě nějakého průšvihu.

Nebyl to ale hovor. Jen krátká zpráva - jak jim to dával na srdce, aby ji určitě dostal.

SOS Marcel Derritage, Orléans, France!“

Neboli jedna z nejstarších poboček ve Francii. No - uvidíme, co se tam děje!

Bliknutí - a seskakoval s patníku, kde měl kotvu.

Za další okamžik stál ve vstupních dveřích - nikdo tam nestál, takže to bylo otázkou dalšího bliknutí. Otevřel dveře a vstoupil. Krátká chodba a další dveře.

A za nimi Marcel Derritage osobně, ještě držel v ruce mobilní telefon.

„Vy už jste tady?“ vytřeštil oči. „Vždyť jsem to teprve teď odeslal...“

„To je v pořádku,“ mávl rukou Franta. „Umím být rychlý, když chci. Co se děje?“

„Já myslel, že to víte?“ opáčil pan Derritage. „Máme problém ve městě!“

„Jak to mám vědět, když jste mě na to právě teď zavolali? Před pěti vteřinami jsem byl ještě v Čechách. Vysvětlete mi to!“

„No ale... ve městě už to muselo být znát! Jak jste tudy vůbec projel?“

„Já přece nejezdím autem,“ ujistil ho Franta. „Povězte mi, co se děje - jako kdybych právě teď spadl z měsíce.“

„Taesi explodovaly v městské kanalizaci!“ hlesl zničeně Marcel.

Franta se zamračil.

„Nevaroval jsem vás před tím?“ vyčetl Marcelovi.

„Já vím - ale to nebyla nehoda ani náhoda.“

„Takže to byl úmysl,“ zamračil se ještě víc Franta. „Proč zrovna tady? Čekal jsem to, ale jinde než v Evropě. Víte aspoň, kdo to provedl?“

„Víme,“ řekl Marcel. „Před hodinou nám volala naše nová asistentka Ester Defayová. A chtěla dva miliony, jinak nás to bude mrzet. Podle vašich instrukcí jsem odmítl a zavolal jsem na policii, že nás vydírá. Policie ale odmítla zasáhnout, že nemá čas. Máme prý zavolat později. Jenže když se to pak stalo, nemohli jsme se policie dovolat, byli úplně zahlcení telefonáty z celého města.“

„To si dovedu představit,“ zavrčel Franta. „Kde máte archiv spór?“

„Ve speciálním trezoru podle vašich náčrtů. Máme napustit mezistěnu kyselinou?“

„Jo, to udělejte,“ přikývl Franta. „Teď hned. Kde je nejbližší místo, kde se dostanu ke kanalizaci?“

„Prakticky kdekoliv ve městě!“ vysvětloval pan Marcel. „Nejhorší je, že Ester použila jen jeden druh, chobotničky v kořeněném nálevu. Město je plné rozježděných chobotniček a místy jsou toho obrovské haldy. Doslova se hrnou z každé kanálové vpustě. Doprava je v celém Orléans úplně ochromená.“

„Máte telefonní číslo na některou z blízkých poboček?“

„Jistě, to máme tady za sklem...“

„Zavolejte jim o výpomoc. Ať sem okamžitě pošlou potraviny, jinak nastane ve městě hlad. Máte ponětí o denní spotřebě taesi v Orléans? Tak ať pošlou aspoň dvojnásobek.“

„Máme přece plné sklady...“

„Měli jste,“ opravil ho Franta suše. „Je mi to vážně líto, ale musím taesi zlikvidovat. Ani vaše skladiště neuchráníte. Máte napuštěnou mezistěnu trezoru kyselinou?“

„Moment - hned to zařídím!“

Pan Marcel dal několik pokynů telefonem svým asistentům.

„A připravte se na spoustu žalob,“ pokračoval Franta. „Budou požadovat náhradu škody a budou mít pravdu. Nemá smysl zjišťovat oprávněnost reklamací, oprávněné jsou všechny. Protože taesi se rozloží všude, kde se teď nacházejí. Bude to stát těžké peníze, ale nedá se dělat nic jiného než platit. Ostatní pobočky vám pomohou.“

„Vy chcete zničit taesi v celém městě?“ zarazil se pan Marcel.

„Nemám jinou možnost,“ řekl Franta. „A musím to udělat hned, než se taesi dostanou do řeky a neroznesou se po proudu.“

„Mohly by je rozvézt i automobily na kolech?“

„Taky, ale to by tolik nevadilo, asfalt je pro ně nestravitelný. Samotné plodnice jsou naštěstí skoro neškodné, ale podhoubí v kanalizaci musí teď hned zmizet. Jenže se to bude šeredně podobat skutečné explozi... doufám, že se u vás ta Ester už nikdy neobjeví, přetrhl bych ji jako zmiji!“

V té chvíli ale byl zvenčí slyšet zvuk sirén. Hasiči, záchranka, nebo policie? Vypadalo to na to poslední.

„Počkám ještě na ně,“ rozhodl se Franta.

„Ale mesié - co když vás tady zatknou?“

„Proč?“ usmál se Franta. „Cožpak jsem to způsobil?“

„Ale je možné, že půjdou po nás!“ varoval ho pan Derritage. „Ester nám vyhrožovala mimo jiné i tím, že nás ještě udá na policii!“

„To by bylo pěkné!“ usmál se Franta. „Ta, která to způsobila...“

Na chodbě se ozvalo dupání a vzápětí do kanceláře vtrhla policejní hlídka. Bylo to pět mužů a jedna žena v civilu.

„To je on!“ ukázala žena na Marcela Derritage.

„Ester!“ vykřikl Marcel „Obdivuji tvoji drzost!“

„A tohle bude ten neznámý zloduch!“ ukázala Ester na Frantu.

„Děkuji, to mi stačí!“ řekl Franta. „Přesně to jsem ještě potřeboval vědět.“

Pak se trochu zavlnil vzduch, Franta zmizel - a policisté vytřeštěně zírali na místo, kde předtím stál.

„Jste pan Marcel Derritage?“ vzpamatoval se velitel jednotky a obrátil se k šéfovi této kanceláře. „Jste zatčen!“

„No - to bude zajímavé!“ prohlásil pan Derritage. „Konejte tedy svou povinnost, však ona se pravda ukáže!“

Ale teprve když se ohlédl po vyděračce, uvědomil si, že v místnosti není ani ona.

„Mon Dieu!“ řekl. „To tedy nevypadá dobře!“

Málokdo v místnosti ale tušil, co to znamená.


Ester Defayové se v písku podvrtla noha a málem upadla.

Krátce předtím ji kdosi zezadu objal v pase a zase pustil, jenže mezitím jí blýskl do očí odraz slunce na nedaleké vodní hladině a když mrkla, nechtěla věřit svým očím.

Nestála v kanceláři Marcela Derritage v doprovodu a pod ochranou pěti policistů, ale na úzké a dlouhé písečné kose, obklopené ze všech stran mořem. Slunce se zřejmě pomátlo, protože vyčnívalo jen polovinou nad vodním horizontem a ke všemu, jak se zdálo, zapadalo. Způsob, jakým se sem dostala, vzbuzoval mrazení v zádech, ale ještě větší mrazení jí po nich přeběhlo, když nedaleko spatřila na krátký okamžik nad vodní hladinou velikou šedou trojúhelníkovitou ploutev.

Žraloci!

Tohle nebyl obyčejný ostrov! To bylo - vězení! A jak sadistické! Kolem dokola moře, plné nechutné slané vody, zatímco na tomto ostrůvku - pokud se mu vůbec dalo tak říkat - ani kapka. Kolem ostrůvku žraloci, na písku ani rybí kostičky. Čekala ji tu Tantalova muka - hlad, žízeň a kolem žraloci? To by bylo opravdu sadistické!

Jenže - ačkoliv si jasně vzpomínala na pocit objetí rukou kolem pasu, nikdo tu s ní teď nebyl. Jak je to možné? To přece odporuje všem přírodním zákonům!

Zkusila se posadit, ale rozmyslela si to, jakmile si sáhla na mokrý písek. Slunce zatím znatelně kleslo, teď byl nad obzorem jen tenký proužek. V Orléansu bylo ráno, tady večer. Další záhada! Není přece možné, aby se tak naráz dostala do úplně jiného času!

Co tady bude dělat? Čekat na smrt hladem nebo žízní? Nebo si to trápení nechá zkrátit v zubech těch bestií, kroužících kolem? Ještě že na ni nemohou!

Rozhodla se aspoň přejít ostrov po délce - napříč byl jen pár metrů. Došla zamyšleně na jeden konec, tam co se vlny přelévaly přes písek, obrátila se a počítala kroky. Dvě stě - to opravdu není velký ostrov! Jenže - tady se snad nic jiného dělat nedalo!

Opět se obrátila a počítala kroky opačným směrem, ale tentokrát se dostala jen ke sto osmdesáti. To není možné, řekla si a rozhodla se pro třetí měření.

Tentokrát napočítala do sto sedmdesáti a konečně pochopila plnou pravdu.

Ostrov se zmenšoval.

Může za to nejspíš příliv, došlo jí, ale teď jí těžko někdo řekne, kam až voda stoupne. Může to být ještě půl metru - pak se z ostrůvku stane jen pás dvacet metrů dlouhý, ale může to být i dva metry a pak ostrov zmizí úplně. Uměla sice plavat, ale ne v oceánu, táhnoucím se od obzoru k obzoru - a už vůbec ne mezi žraloky.

Žraloci!

Tohle nebyl obyčejný ostrov! Ani vězení! To bylo - popraviště! A jak sadistické! Až se vlny začnou přelévat přes tuhle písečnou kosu, přijdou si pro ni žraloci. Neuteče jim!

Hrůzou klesla na kolena. Tohle je tedy smrt! Tady ji ty obludy roztrhají!

Ale v téže chvíli vyskočila, protože před sebou spatřila - boty.

Jenže k těm botám patřil mladík, kterého před chvilkou viděla v kanceláři Marcela Derritage a sama ho policistům označila jako neznámého zloducha.

Teď s ním ale byla sama. Na ostrově - popravišti. Hleděla na něho a cítila, jak jí přímo prostupuje vztek, neuhasitelná nenávist.

„Jdete mě zabít?“ vmetla mu do tváře.

„Proč?“ vrátil jí místo jedné otázky druhou.

„To nevím - ale co ti žraloci kolem?“

„Aha - všimla jste si přílivu, že?“ usmál se trochu mladík. „Máte pravdu, tohle není místo vhodné k jednání, tady brzy bude jen voda... půjdeme raději jinam...“

V té chvíli zmizel, na okamžik opět pocítila zezadu objetí, ale to už byla kolem bujná tropická zeleň. Stála na kameni nedaleko podivně futuristické chaty, jak se dalo soudit podle otevřených dveří a oken, ovšem ještě víc se chata podobala sudu.

„Posadíme se, ne?“ ozvalo se za ní.

Ohlédla se. Přímo za ní byla dřevěná plošinka se zábradlím nad srázem, spadajícím až dolů k moři. Nad plošinkou byl dřevěný altánek a na ní stál dřevěný stůl, lavice a dvě židle. Na jedné již seděl ten neznámý mladík.

„Posaďte se!“ opakoval přísně. „Můj čas je příliš drahý, nenechám se o něj okrádat!“

„A proč ne?“ odsekla vzdorovitě.

„Mohli bychom se vrátit ke žralokům,“ navrhl jí. „Tam byste mě velice brzy přestala zdržovat. A posaďte se už konečně!“

Tentokrát poslechla skoro okamžitě. Ze žraloků si už hrůzy užila dost.

„Proč jste podnikla tu sabotáž proti panu Derritageovi?“ začal mladík klidným hlasem.

„A co je vám do toho?“ vyštěkla na něho.

„Podívejte se - považujte náš rozhovor za soud, vedený proti vám. Jste obžalovaná ze sabotáže proti firmě Marcel Derritage a spol. Sabotáž spočívala ve vynesení spór taesi za účelem vydírání - údajně jste chtěla dva miliony, jinak ho to prý bude mrzet. Věděla jste tedy dobře, co děláte, nemůžete se vymlouvat na neznalost. Provedla jste ji nejúčinnějším možným způsobem, způsobená škoda přesáhla čtyřicet milionů - a to je teprve první odhad. Považuji to za prokázané, teď jde už jen o polehčující okolnosti, pokud nějaké máte.“

„To byste mi museli nejprve dokázat!“ vyhrkla.

„Komu?“ odvětil mladík. „Vám? Vy to přece víte. Mně? Já to vím také. Uvědomte si - nejste před oficiálním soudem Francouzské republiky! Nejde o to, zdali jste vinna nebo ne! Oba víme, že vinna jste, rozhoduje se už jen o výši trestu. Od osvobození - až po žraloky, se kterými už jste se trochu, zatím jen na dálku, seznámila.“

„Barbaři!“ vyhrkla.

„Někdy by i ti žraloci byli správný trest za některé zločiny!“ řekl Franta. „Zejména když jde o vraždy a dvojnásob, když jde o vraždy nevinných dětí!“

„Nikoho jsem nezabila!“ vyjekla.

„Oba dobře víme, co jste provedla,“ odvětil přísně mladík. „Jen vám chci naznačit, že jsem tady soudil i vraždy malých dětí. Tak zavrženíhodný případ nejste, ale jako vyděračka jste způsobila škodu za desítky milionů a to si také žádá trest, nemyslíte? Teď mě zajímají vaše polehčující okolnosti. Například - proč jste to vlastně udělala? Jemně vám naznačím, že vydírání považuji za okolnost značně přitěžující.“

„Museli jsme zničit vaše taesi!“ řekla. „Rozvrátili jste zemědělství Francie! Přivedli jste zemědělce na mizinu! Jak jste si mohli myslet, že to zůstane bez trestu?“

„Aha - tak první polehčující okolnost - dělala jste to, abyste vrátila dějiny a zachránila své přátele zemědělce? To bych vám možná uznal - ale nevšimla jste si, že byste způsobila návrat dřívějších cen? Drtivá většina lidí by vás ukamenovala, kdyby se to dozvěděla. Naše levné potraviny způsobily nebývalé oživení celého hospodářství! Navíc skončily dotace - taesi stát nedotuje a zemědělce už také nemusí, peníze tak zbývají na vhodnější účely.“

„Levné potraviny?“ zasmála se kysele. „Levné - ale jen pro chamraď! Pro nás se ceny vaší vinou zvýšily na několikanásobek!“

„Pro vás se ceny potravin zvýšily?“ opakoval po ní nedůvěřivě. „Ach tak - začínám vám rozumět. Neděláte si to ale sami? Není to tím, že taesi odmítáte... tak nějak z principu? Není to tím, že pro vás nejsou - dost košer?“

„Však je vidět, že to víte!“ vybuchla. „Vy jste sem přinesl ty... ďáblovy houby!“

„Přinesl,“ přiznal Franta. „Ale nemůžete tvrdit, že ďáblovy. Strom poznáte po ovoci a nezdá se mi, že by to bylo dílo zlé. Chcete si hrát na bojovnici za spravedlivou věc, chcete být novodobá Panna Orleánská? Na to nemáte! Udělala jste to zase jenom - pro peníze!“

„Rozvrat zemědělství že je věc dobrá?“

„Co pořád máte s rozvratem? Jakýpak rozvrat? Potraviny jsou dnes pro všechny lidi levnější než dřív a dostupné v sortimentu dříve nevídaném. I pro vás jsem udělal maximum! Zpracoval jsem na taesi i košer výrobky, nikdo je od původních neodliší - nemohu za to, že jsou pro vás pořád nepřijatelné. Indové měli výhrady proti hovězímu - vynechal jsem pro ně hovězí. Muslimové nechtěli vepřové a alkohol - nedostali tedy vepřové ani alkohol. Zatím všechna náboženství světa taesi přijala, ačkoliv některá až po splnění rituálních požadavků, jen vy ne! Ale to je především vaše chyba a když se vám zdražily košer potraviny, můžete si za to sami! Sami na tom trváte! Víte co? Teď už pro vás nehnu ani prstem a jestli chcete válku a začali jste nám škodit, můžete ji mít!“

„Smeteme vás!“ zavrčela. „Já třeba ne, mě můžete hodit žralokům, ale nás je víc než si myslíte a máme sílu! Jsme Vyvolení!“

„Vyvolení!“ ušklíbl se Franta. „Tomu říkám diagnóza, vždyť je to nemoc! Ale když na tom budete trvat, pošlu vás k vašim andělům!“

„Prosím - můžete mě zabít! Ale stejně prohrajete!“

„Pošlu vás k andělům a až se od nich vrátíte, budete mluvit úplně jinak, protože ti už vám to z hlavy dostanou, na to se můžete spolehnout!“

„Rouhejte se jak chcete - nás nezlomíte!“

„Lámat vás nebudu, to opravdu nedokážu!“ odvětil. „Vyvolenost je příliš nebezpečná nemoc. Ale mohl bych vás doporučit opalychům - mám na ně spojení. Teď zrovna je u nich moje kamarádka a až se bude vracet, mohli bychom vás za ni vyměnit. Nedělají to zrovna rádi - ale když vzali Enocha, proč by nevzali jednu Ester?“

„Komu říkáte opalychové?“ vyhrkla.

„Bytostem z jiného než našeho světa,“ řekl Franta. „Kdysi se vyskytovaly i na Zemi. Znalo je více náboženství - nejen vaše.“

„Spíš to budou ďáblové!“ prskla. „Co taky jiného?“

„Jenže jak je chcete odlišit od andělů?“ usmál se Franta. „Liší se přece jen skutky!“

„No právě!“ řekla. „Ty vaše ďábelské houby...“

„Přinesly lidem hojnost a zbavily je potřeby zabíjet zvířata,“ řekl Franta. „Může snad být zrušení zabíjení v zájmu ďáblů? Afričané přestali zabíjet slony, hrochy a buvoly, Japonci velryby a delfíny. Vy jste v Evropě poslední, kdo ještě zabíjí zvířata pro maso!“

„To jsou jen vaše ďábelské úklady!“

„Těžko! Ale co se ukázalo? Už jen vy se tvrdošíjně držíte zabíjení a krve! Jen vy jste ti Vyvolenci ďáblů!“

„Co vy o tom můžete vědět?“ vyprskla pohrdlivě.

„A co vy?“ opáčil. „Andělé i ďáblové byli na Zemi v šerém starověku. Setkávali se s nimi předkové vašich předků, ale od té doby je nikdo už celé tisíce let neviděl, nikdo je nepozná, jediné rozlišení může být v jejich skutcích. Opalychové po nás ale chtějí zastavit zabíjení. Lidí i zvířat. A dali nám nástroj, který to umožní. Taesi je náhražka, ale dokonalá náhražka. Jen vy ji odmítáte. Proč? Abyste mohli dál vraždit?“

„Stačilo vaši náhražku spláchnout do nejbližšího záchodu - a ukázalo se, čí je to dílo!“

„Jistě - každý nástroj se dá použít i zneužít. Vy jste udělala to druhé. Poznáte je podle ovoce - vy jste tedy nástroj ďáblů a jako takovou vás musím zneškodnit. K vašemu štěstí mi opalychové výslovně zakazují někoho zabít nebo předhodit žralokům - smím tím jen strašit, ale nechat vás tam nemohu. Nic mi ale nebrání zanechat vás na ostrově šest set mil stranou od nejbližší pravidelné lodní linky. Za vydírání s milionovými škodami je přiměřený trest v rozmezí několika let vyhnanství z civilizace. Jsme v tropech, všude roste plno ovoce, máte tu obydlí a klidně přežijete i několik desítek let - podle toho, jak se vyvine situace v Evropě. Když proti nám povedete válku, budete tu jako zajatec - až do jejího konce. Když se vaši náboženští představitelé umoudří, vrátíte se dřív, ale i pak až po trestu za milionové škody a vydírání. Do té doby tu zpytujte svědomí - pokud nějaké máte. Nářadí i žebřík najdete za chatou. Do té doby... zkusím o vás ještě promluvit s opalychy. Kdyby o vás měli zájem, vzal bych vás k nim. Ale spíš se s vámi nebudou zahazovat, jejich čas je ještě dražší než můj.“

„Okrádám vás o čas hodně?“ ušklíbla se. „To je dobře!“

„To nebylo velké okrádání,“ zavrtěl hlavou Franta. „Co je to pár minut proti nejbližším deseti letům, které vás tu čekají? To byl účelně použitý čas. Ale ten právě skončil. Zpytujte tady svědomí - máte proč!“

Chtěla mu ještě něco peprného odpovědět, ale nedostala se k tomu.

Chlapec prostě zmizel.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: