Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Bandité

Terénní auto zastavilo před závorou, uzavírající vjezd do farmy.

Z nedalekého domku vyšel chlap a zamířil k nečekaným návštěvníkům.

„Jste tady špatně!“ volal na ně. „Tahle cesta dál nevede!“

Místo odpovědi práskl výstřel. Domorodec se skulil na zem a zůstal bez pohnutí ležet, pod jeho tělem se začala zvětšovat rudá skvrna krve.

„Bandítos!“ ozval se odkudsi dětský výkřik, ale nikdo už se neobjevil.

Dva chlapi mezitím zručně ustanovili na střechu kabiny auta kulomet a začali naslepo kropit okna budov, až sklo létalo do všech stran.

Jako odpověď práskl výstřel z pušky, přední sklo auta se rozlétlo na drobné kostičky. Hlaveň kulometu se okamžitě otočila po střelci, ale ten se po výstřelu stáhl a růženec kulek jen vztekle vykousával dolíky do rohu kamenné budovy.

Z kabiny automobilu vyskočil jen zázrakem nezraněný řidič a přidal se automatickou puškou ke střelbě.

Z okna budovy se ozval další, přesnější výstřel, řidič se zapotácel a bok se mu zbarvil krví, ale to ho nevyřadilo, stočil automatickou pušku proti oknu a poslal tam dlouhou dávku.

Dva chlapi na autě, krytí kabinou, mezitím systematicky prostříleli všechna okna. Raněný řidič zastavil palbu a stáhl se za auto, kde ho další chlap začal rychle obvazovat.

„Odhoďte zbraně!“ ozvalo se náhle za autem.

Raněný řidič se tím směrem zrovna díval, ale ani on si nedokázal vysvětlit, jak se na té přehledné silnici mohl tak nečekaně objevit další chlap v černém. Vlastně - chlap by se mu ještě nemělo říkat, byl to pouhý výrostek.

„Je sám - a nemá zbraň! Zastřelte ho!“ vykřikl řidič.

Sám hrábl po své automatické pušce, ale nedohmátl na ni. Najednou byl pryč a jeho kolega, který ho právě obvázal, jen vytřeštil oči.

Vzápětí ale zmizel i on. A po něm se v rychlém sledu vypařili zbývající dva muži na korbě auta. Před závorou stál prázdný terénní vůz a výrostek v černém se trhnutím přemístil o dvacet metrů stranou.

„Nestřílejte!“ vykřikl na obránce haciendy. „Už jsem tady jen já!“

Zamával rukama a zůstal nehybně stát, dokud z domu nevyšel statný chlap s loveckou puškou v ruce.

„To jste vy, seňore Franta?“

„Ano, já, pane Rodriguézi,“ odvětil mu kluk v černém.

„Jste tu velmi rychle!“ pokýval hlavou chlap s puškou. „Sotva jsme se na vás dovolali, jste tady!“

„Tak to přece umím!“ opáčil Franta. „Máte tušení, co to bylo za bandity?“

„Nevíme, co to bylo za lumpy, ale zabili zřejmě Miguela!“

Až teď se z haciendy osmělili další. Dva doběhli k první oběti nájezdníků a zjišťovali, co mu je, jenže po chvilce se oba narovnali a smekli klobouky, takže nebylo třeba slov.

„Dobře, pokusím se je vyzpovídat!“ slíbil Franta.

„Vy víte, kde jsou, seňore?“

„Vím,“ přikývl Franta. „Odnesl jsem je na jeden pustý ostrov na druhém konci světa, do Indického oceánu. A protože mají na krku vraždu, jen tak se z toho ostrova nedostanou.“

„Tam by měli skončit všichni bandítos světa!“ vykřikl chlapec, skoro stejně starý jako Franta, který právě přiběhl a zastavil se u chlapa s puškou. „Byl jste tu, seňore, velice brzy. Kdybych se k vám dovolal dřív, možná byste tu byl ještě než nám zabili Miguela.“

„Nemohl ses mě dovolat?“ obrátil se na něho Franta.

„Nešlo to, seňore,“ vysvětloval rychle chlapec. „Dvakrát jsem uvízl na mezinárodní ústředně. Až napotřetí jsem se dovolal - a pak jste tu najednou byl!“

„Zase ty telefony!“ zavrčel Franta. „Ale co s tím?“

„Možná by pomohl satelitní telefon,“ navrhl nesměle chlapec. „Ale jsou strašně drahé, málokdo si je může dovolit, jenže díky tomu jsou nejspíš volnější.“

„Měl bych možná lepší nápad,“ zabručel Franta. „Ale je trochu... zvláštní. Chystáme to tak jako tak - proč ne právě teď?“

Chlapi mezitím odnesli padlého, další se věnovali opuštěnému vozidlu, zatímco jiní bedlivě strážili, aby se nepřiblížil nikdo nevítaný.

„Jaký nápad je to, seňore?“ obrátil se chlap s puškou, zvaný Rodriguéz, na Frantu.

„Poslyš, Alberto,“ obrátil se ale Franta na chlapce. „Jsi Alberto, ne?“

„Jsem, seňore!“ přitakal chlapec.

„Máš už děvče, Alberto?“

„To ještě ne, seňore,“ zavrtěl rychle hlavou oslovený.

„Škoda,“ řekl Franta. „Můj nápad by se týkal dvojice. Buď mladých manželů, nebo aby k tomu neměli daleko, protože to, co bych jim navrhl, by je nadlouho spojilo.“

„A co byste jim navrhl, seňore?“ zeptal se Alberto.

„Naučili bychom je část toho, co umíme my,“ odvětil Franta. „Létat, přemisťovat se mžikem na dálku - a také hovořit s námi bez telefonu. Pak byste nás mohli zavolat okamžitě bez čekání na ústředny. A v nouzi třeba během pár okamžiků sami zlikvidovat banditos.“

„A jeden... na to nestačí?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Franta. „Potřebujeme dvojici. A pozor - žena z té dvojice bude mít důležitější poslání než muž.“

„Opravdu zvláštní podmínky,“ zahučel Rodriguéz.

„Padre, a co kdyby...“ obrátil se Alberto na chlapa s puškou. „Co kdyby... María by se na to možná hodila...“

„Ty - a María?“ trhl sebou Rodriguéz. „Nikdy, rozumíš?“

„Můžete mi tedy najít jinou dvojici?“ obrátil se na něho nevzrušeně Franta. „Upozorňuji vás, ta dvojice musí složit slavnostní slib, že nikdy nezneužije darů, které dostane, protože ty dary z nich učiní největší sílu ve vašem okolí. Nesmíme dopustit, aby se ty dary dostaly do rukou lidem, jako jsou vaši banditos.“

„Padre! Proč někdo jiný? Proč ne já a María?“ postavil se Alberto Rodriguézovi.

„Protože! Jestli to dobře chápu, pak by sis ji musel vzít za ženu!“

„A proč ne?“ opáčil Alberto vzdorovitě.

„Protože... slyšel jsi! Žena pak bude muži poroučet!“

„Tak jsem to neřekl,“ vložil se mezi ně Franta. „Žena bude mít důležitější poslání, ale to neznamená, že bude poroučet. Bude jen víc vědět.“

„A kdybych svolil?“ zarazil se Rodriguéz.

„Přenesu ty dva naší seňoritě Jitce. Ta je z nás tou důležitější, protože víc ví. Ale ona je oba pozmění na celý život, protože ona jim dá ty dary.“

„Vy ty dary nedáváte, seňore?“

„Říkám přece, že to umí jen seňorita Jitka.“

„A proč... proč jste se o ní nikdy ani slůvkem nezmínil?“

„A k čemu by vám to bylo?“ usmál se Franta. „Jitka se mnou necestuje po světě, má z nás důležitější poslání. Proč bychom ji měli vystavovat nebezpečí?“

„Myslíte... třeba tady?“ rozhlédl se Alberto - a Franta mlčky přikývl.

„Rozumějte, seňore,“ Rodriguéz sklonil hlavu i pušku. „Alberto je můj syn. Nechci mu ublížit, proto nechci, aby si vzal první děvče, které potká.“

„Chcete říci - aby se nezahodil s prvním děvčetem?“ odvětil Franta trochu smutně.

„A třeba tak!“ přitakal chlap.

„Mohlo by se vám ale stát, že mu vezmete jedinečnou příležitost,“ řekl Franta.

„To jistě nechci! Ale co když později potká tu pravou? Teď je ještě mladý...“

„Jakou - pravou?“ zeptal se Franta. „Jak můžete vědět, která to je? A kromě toho, kdo přijme naše dary, stane se jiným člověkem. A je třeba, aby byl lepší než jiní. My si mnohem více ceníme spravedlivé duše než vznešeného původu. Vznešený původ nedokáže převážit zlý charakter. Neptejte se tedy: čí rodičů je to děvče, ale: jaká je? Co o ní víte?“

„No - hodná je... ale to přece nic neznamená...“

„Sežeňte mi tedy jinou dvojici,“ navrhl Franta. „Ale buď teď, nebo mnohem později.“

„Já chci Maríu!“ trval na svém Alberto, neboli syn Rodriguéz.

„Ale bude chtít María tebe?“ podíval se na něho pátravě Franta.

„Určitě, koho jiného...“

„Dobrá - ale až se budeš rozvádět, nechci tě znát!“ ustoupil otec Rodriguéz.

Alberto vyskočil a odběhl.

„Podívám se pak za těmi banditos,“ ujišťoval Franta Albertova otce. „Kdybych zjistil, kdo je poslal, vrátím se. Bylo to nějak... příliš náhlé.“

Alberto se ale vrátil, sotva vběhl do domu - María zřejmě čekala hned za dveřmi. Byla to pohledná dívka s černými vlasy v široké sukni a barevné vestičce. Franta ji letmo obhlédl. Vypadala rozumně a jak se zdálo, ale přítomnost padre ji držela zpátky, Alberto ji sem musel přitáhnout skoro násilím.

„Jsme tu, seňore!“ zahlásil se skoro jako voják.

„Dobře - poletíme,“ přikývl Franta.

„Ale říkal jste, seňore, že unesete jen jednoho!“ vzpomněl si Albertův otec.

„Mohl bych je odnést postupně jako tamty čtyři,“ usmál se Franta. „Ale pozval jsem si na to pomocnici - seňoritu Jitku. Aspoň ji konečně poznáte!“

Jitka se objevila krok od Franty. Krátce se rozhlédla, pak přistoupila k Maríí, objala ji - a zmizela i s ní.

Franta zrušil dočasnou kotvu, umístěnou na cestě pro Jitce, a obrátil se na Alberta.

„A teď my dva,“ usmál se na něho.

Zmizeli - a zůstal jen zmatený Albertův otec, don Rodriguéz. Hořkou pilulku - že se proti němu postavil vlastní syn - musel spolknout sám.

Podle Franty ji potřeboval...


Když Franta zanechal Alberta s Marií v Jitčině péči, vrátil se na ostrov, kde prve vysadil ony čtyři banditos.

Původně zamýšlel ponechat je aspoň půl hodiny na ostrově žraloků, který měl dobrý vliv na darebáky všeho druhu, ale nějak to popletl. S raněným banditou se objevil přímo ve vodě, zalévající celý ostrov - naštěstí jen do takové výšky, že se mezi jednotlivými vlnami ještě vynořoval písek. Jakmile se mu ale vlna přelila přes boty, pochopil, že tu nesmí nikoho ponechat - žraloci se sice zrovna neobjevovali, ale byli jistě všude kolem.

Přenesl tedy raněného na jiný ostrov a vzápětí tam přihodil i zbývající členy komanda smrti. Neměl ale čas se jimi zabývat, raději se vrátil zjišťovat, co se přihodilo u haciendy.

Když to tam ale vyřídil a s Jitčinou pomocí přenesl do Čech dvojici, odhodlanou svěřit se do Jitčiny péče, musel se vrátit do Indického oceánu, aby vyslechl ty desperáty.

Objevil se znenadání přímo na kamenu s kotvou. Tři chlapi byli přímo před ním. Jeden ležel - a zjevně mu moc dobře nebylo, obvaz na boku mu mokval krví. Druhý se nad ním skláněl a snažil se mu nějak pomoci, zatímco třetí stál o kus dál a vyhlížel obzor - to ovšem mohl dělat dlouho, nejbližší lodní linka vedla daleko pod obzorem.

Čtvrtý chlap ale s nimi nebyl a vzápětí Franta pochopil, proč ho nevidí.

Rána do zad ho odhodila dopředu a málem povalila, z hrudi mu vpředu z pořádné díry vystříkla krev a před očima se mu zatmělo.

Ten chlap stál přímo za ním - a byl ozbrojený! Proč ho ale nevaroval sedmý smysl?

Franta se okamžitě přemístil domů - totiž, chtěl se přemístit, ale nešlo to. Zřejmě mu na kotvě stála Lída a nechtěně bratrovi zablokovala ústupovou cestu.

Neztratil ale duchapřítomnost a změnil cíl na přistávací balvan nad Lapkovými, jenže se stejným výsledkem. Sakra, pomyslel si, kdo to tam může blokovat? Jitka je přece doma! Že by toulavá kočka? Ale mohla by to být i pouhá myš - a bylo by asi hodně kruté nechat se zabít kvůli malému blbému hrabošovi!

V panice změnil směrování na kotvu u brány rusalek - stejný výsledek. Zkusil i kotvu na vršku pouliční lampy u školy, pak na vrcholku jednoho ze skalních sloupů, ale když to nešlo ani tam, pochopil, že v kotvě chyba vůbec být nemusí.

Matně si uvědomoval, že v místech, kde ho zezadu provrtala zákeřná kulka, by se měl nacházet umělý orgán vytvořený opalychy, zajišťující přemisťování. Ta chyba je tedy přímo v něm - ale nefunkční přemisťování je hodně velký handicap, zejména když na něho zezadu pořád míří vrah nebohého Miguela.

A jestli vystřelí ještě jednou, stane se nejspíš i jeho vrahem, protože dvě takové rány by byly příliš těžké, než aby se daly přežít!

Sebral poslední síly, přibral k nim kosmickou energii a pokusil se vzletět.

Naštěstí to šlo. Vystartoval kolmo vzhůru, ale hned změnil směr do centra ostrova, kde se zvedal kužel staré, vyhaslé sopky.

Druhý výstřel už neslyšel, ale mohlo to být také tím, že mezi sebe a pistolníka hodil dva nebo tři kilometry.

Přitiskl si ruku na ránu, aby krev tolik nestříkala, ale uvědomil si, že má stejnou díru i v zádech a kromě toho mu krev může téci do plic. Zranění bylo příliš těžké, než aby mohl uletět daleko. Musel dolů - než omdlí a bezvládně spadne z té výšky - to už by nepřežil.

Obrátil směr letu dolů, táhlým klesáním se vyhnul kuželu sopky a přistál v pralese na opačné straně ostrova. Prorazil koruny stromů, zhroutil se na mechovitý balvan, padl na všechny čtyři - a začal kašlat. Na kameni se objevila veliká červená skvrna - to kašlal krev.

Z posledními záblesky vědomí umístil vedle sebe dočasnou kotvu a směrovaně zavolal Jitce, aby mu přiletěla na pomoc. Bylo mu jasné, že tohle sám rozhodně nezvládne.

Předal jí ještě fadkiz kotvy - a omdlel.


Den začal pro Jitku slibně.

Ráno přišel pan Macoun, dychtivý na přeměnu, zajišťující létání. Jitka ji začala ihned, ale při první přestávce jí zavolal z Jižní Ameriky Franta, zda by od něho nepřevzala další dva uchazeče. Přemístila se tedy na označenou kotvu, převzala poněkud vyjukanou dívku Marii a přenesla ji k sobě, Franta jí vzápětí přinesl Mariina chlapce Alberta. Problém s ubytováním jí pomohla řešit Lída, neboť u svých rodičů vyjednala uvolnění komůrky pro Maríu, zatímco Jitčini rodiče slíbili donést do Pavlova pokoje odloženou pohovku z půdy pro Alberta.

Pak chtěla pokračovat v přeměně pana Macouna, jenže započít s tím už nestačila.

„Jíťo, pomoz mi!“ ozvalo se jí v hlavě naléhavé volání, spolu s fadkizem kotvy.

„Počkejte tady!“ požádala pana Macouna - a zmizela.

Ale tam, kde se objevila, nedokázala potlačit výkřik hrůzy. Franta bezvládně ležel pod velikým balvanem, celý od krve. Balvan byl krví postříkaný a pod Frantou jí bylo také plno.

Jitka se k němu sklonila. Nebyl mrtvý, ale... neměl k tomu zřejmě daleko. Naštěstí ji napadlo přenést ho ihned do Čech, kde by se mu mohla lépe věnovat než tady, v džungli.

Popadla ho, nadzvedla a vzápětí s ním přistála ve svém pokoji, kde ji přivítal podobný výkřik hrůzy pana Macouna. Nedivila se mu, také by křičela, kdyby ji nesvazovalo vědomí, že je tu jediná, kdo může pomoci. A protože je jediná, pak pomoci musí, jiná možnost prostě není. A když chce pomáhat, nesmí propadat panice.

„Pomozte mi s ním!“ požádala ho chvatně.

Pokrývač okamžitě vyskočil z pohovky, na které ho Jitka upravovala, aby tam mohla uložit Frantu.

„Proboha! Co se s ním stalo?“ zeptal se, když už Franta ležel na pohovce.

„To nevím, ale... vypadá to na poranění střelnou zbraní!“ ukázala mu.

„Tady? V Čechách?“

„Ne, našla jsem ho v nějaké tropické džungli, ani jsem se tam nestihla rozhlédnout,“ odpověděla chvatně. „On přece občas létá po světě... pomozte mi s ním, prosím!“

„Poslyšte, Jituš, nebylo by lepší zavolat záchranku?“ namítal. „Nevidíte tu spoušť?“

„Než by sem přijela, zemřel by.“

„A vy mu snad pomůžete?“ pochyboval.

„Možná lépe než ta záchranka!“ odvětila rychle. „Mám na to mimozemské školy!“

Na to už nic neřekl. Opatrně, ale rychle z něho stáhli černou kazajku a pak se sklonila k jeho ráně. Vysunula z úst chapadlo, vnořila je do té příšerné díry a pokusila se ji osmým smyslem prozkoumat. Obhlédla orgán gechmo, poničený střelou, srovnala tkáně proti sobě a slepila je. To snad sroste - ačkoliv chvíli potrvá, než se obnoví jeho funkčnost, ale na tom teď nezáleží, bez gechmo se nedá přemisťovat, ale k životu není nutný, teď jde o zastavení krvácení. Spojila a slepila přetržené cévy a provizorně se pokusila zalepit i díru v hrudi.

„Pomozte mi obrátit ho!“ požádala pak pana Macouna.

Pomohl jí a s děsem pozoroval krvavou díru do jeho zad. Střela tam proletěla lopatkou a z rány trčely střípky kostí, ale krev už tak netekla - Jitce se uvnitř podařilo slepit nejhorší díry a tím omezit krvácení, teď už tekla krev jen tady na zádech, ale tady už nejsou žádné velké cévy, aby to ohrožovalo život.

„To je snad nějakým kanónem!“ vzdychla si, když se pokoušela vnitřním chapadlem vytahat z rány úlomky kostí.

„To není kanónem,“ opravil ji pan Macoun. „Ale ráže devět dělá strašné rány!“

„Vy to znáte?“ zavrčela.

„Jo, trochu,“ odvětil. „Já byl ještě na vojně... a krom toho jsem se o zbraně zajímal jen tak, víte... člověk by měl vědět, s čím se může setkat. Devítka s nábojem magnum prostřelí i kolejnici a když projektil vletí do kosti, udělá tam strašnou paseku. Menší ráže člověka taky poraní, ale dá se pak ještě něco dělat, třeba odkulhat nebo se sám obvázat - samo sebou jen když to není průstřel hlavy nebo srdce, u hlavy je to otázka okamžiku, u srdce pár vteřin. Devítka vás ale zabije i když prostřelí jen nohu - roztříští kost, morek vlítne do krve, tam způsobí tukovou embolii a za chvíli jste na prkně...“

„Tomu bych věřila,“ souhlasila. „Vidíte jistě taky, jaká je to příšerná rána. Aspoň že si mě stihl zavolat na pomoc, sám by se už nevrátil.“

„Ale Jituš, kde se to, probůh, pohybujete? V tropech, kde se střílí? Kde to bylo?“

„To nám řekne on sám, až se probere,“ pokrčila rameny.

„Jak to? Vy to nevíte?“

„Byla jsem tam příliš krátce,“ vysvětlovala mu rychle Jitka. „Bylo to někde na ostrově v oblasti Indického oceánu. Umístil tam pro mě jen nouzovou kotvu gech, abych se objevila hned vedle něho a zbytečně ho nehledala. Z toho je vidět, že mu to v té chvíli ještě myslelo. Ale bylo to na hraně - kdyby mě nezavolal, zůstal by tam ležet vedle takového velkého balvanu... a postarala by se o něho už jen zvěř.“

„No to by dopadl!“ přitakal pan Macoun. „Vážně se divím, jak rychle jste mu zastavila krev, to bych do vás nikdy neřekl...“

„Mám na to mimozemské školy!“ opakovala, ale ruce se jí třásly, když s Macounovou pomocí Frantu otáčela do stabilizované polohy na bok.

Měla bych něco udělat, aby neležel ve vlastní krvi, pomyslela si. Shýbla se a zjistila, že krev protekla naskrz a kape teď dole na podlahu.

„Zničil nám pohovku!“ řekla suše, ale to by mu přece nedávala za vinu.

„Čert vzal pohovku!“ mávl taky rukou pan Macoun. „Tady šlo vážně o život - a ještě není vyhráno, ta rána byla opravdu příšerná. Vy mu na to nedáte ani obvaz?“

„Nač, pane Macoun? Nevidíte, že krev už neteče?“

„Ještě to může téct uvnitř!“ strachoval se.

„To už jsem zkontrolovala, já pracuji dobře,“ ujistila ho. „Nikde nic neteče. Teď záleží jen na tom, kdy se dostane ze šoku, ale když doteď nezemřel, pak má naději.“

„To vás naučili... mimozemšťani?“

„Jo,“ přikývla. „Ale úrazy se mnou probírali jen takové běžné... řekla bych, přírodní. Zlomené ruce a nohy, to se vám stane prakticky kdekoliv. Ale střelné rány... ne, na to mě tam nepřipravili.“

„No, věděla jste si rady skvěle!“ pochválil ji. „Jestli bude žít, vděčí za to jen vám.“

Po takové chvále by asi za jiných okolností zčervenala rozpaky, ale teď nic takového necítila. Věděla, že má nejspíš pravdu, ale chvála ji netěšila. Hlavně aby měl pravdu v tom, že Franta zůstane naživu!

Zavolala aspoň rusalčí řečí brášku a rodiče, aby jí přišli pomoci. Nečekala pomoc po odborné stránce, v tom směru udělala, co se dalo, ale přece jen... jestli od nich potřebovala podporu, pak především morální.

Bráška přišel jako první, ale místo aby jí pomohl, vykřikl zděšením. A protože po něm předtím požadovala pomoc rusalčí řečí, vykřikl také tak, čímž způsobil, že se u Lapků brzy poté sešly všechny tři rodiny, nádavkem i s Albertem a Maríou. A právě ti poslední dva hned projevili obavy, zda Frantovo zranění nakonec nesouvisí s dnešním přepadením jejich farmy v Argentíně. Franta tam sice největšímu krveprolití zabránil, ale... sám přece říkal, že se musí podívat za těmi bandítos a vyslechnout je!

„Věřte mi, seňorito, to bude ono!“ obával se Alberto.

Jitce nezajímalo, jak se to stalo, hlavně že to bylo aspoň šest až devět tisíc kilometrů daleko - to je snad dost velká vzdálenost, aby nikdo z těch vrahů nemohl Frantu ohrožovat. Teď šlo o to, jak - a kdy - a zda se z toho Franta dostane. Jitka pro něho udělala co mohla, teď už to záleželo jen na něm.

Přežije to? Jitka by řekla, že ano - ale jistotu neměla.

Jeho rodiče i sestra Lída byli dokonale zdrcení. Až teď si vlastně uvědomili, že Frantovy cesty po světě nejsou a nikdy nebyly obyčejnými turistickými výlety. Neříkal Franta předtím něco o nebezpečných mafiánech, se kterými se občas setkával například v Mexiku? Kam se bál Jitku vzít i jen na návštěvu? To, co líčili Alberto s Maríou, bylo sice od Mexika daleko - ale ani tam to rozhodně nebyl čajový dýchánek. Kulomet se na autě nevozí na návštěvy.

Jenže - nedělo se totéž i v Čechách? Jen za minulé století se dvakrát po našich ulicích proháněla auta s těžkými kulomety na střeše, ze kterých zamračení cizáčtí vojáci stříleli po lidech. Je vůbec někde na světě místo, kde by se občas něco takového nedělo?

Jitka si to nechtěla připouštět, ale až teď si začala uvědomovat, jak těžký podnik si na sebe vzali, když slíbili opalychům, že se zasadí o přeměnu lidstva z bestií na beránky.

Dá se to vůbec stihnout v rozmezí tak krátké doby, na jakou to odhadoval Franta? Stačí na to dvacet let, když sami opalychové tvrdili, že to u nich trvalo několik století?

Nemají nakonec pravdu - rusalky?


Dějiny znají nespočet případů, kdy se veliká impéria po smrti zakladatele rozpadla. Na druhé straně se mnoho takových celků i pak udrželo. Záleželo na tom, jak byla přítomnost zakladatele k zajištění chodu nezbytná.

Frantův systém poměrně samostatných farem měl předpoklady, že se udrží, jen pokud se zde nebudou vměšovat třetí osoby, nebo celé organizace, kterým taesi jakýmkoliv způsobem zkřížily plány.

Bohužel, takových bylo víc než dost a Franta neměl ani tušení, kdo všechno proti němu vystupuje. Bandité v Argentině a v Mexiku byli jen pověstnou špičkou ledovce vyčnívající nad hladinou, mnohem více nepřátel bylo neviditelných a tím i nebezpečnějších.

A nebyli to jen jednotlivci. Byly to i celé mocnosti.

Proti jedincům příliš těžcí protivníci.


Na vesnici a v malém městě se vždycky všechno rychle rozkecá.

Je to výhoda nebo nevýhoda? Zřejmě záleží na úhlu pohledu. Co se jednomu člověku může jevit jako obrovská výhoda, může současně druhému připadat jako katastrofa.

Také o Frantově zranění brzy věděla celá vesnice - přinejmenším ti, kdo měli zájem se to dozvědět. A takových bylo na vsi víc - a nemuselo jít vždycky o blízké sousedy.

Farář Kouzar se to dozvěděl od Miluše Zahrádkové - považované za místní drbnu. Sdělovala mu to nadšeně a dodala, že Boží mlýny melou pomalu, zato jistě.

„Ale, milá dcero, není správné těšit se cizím neštěstím!“ pokáral ji k její rozmrzelosti.

„Pane faráři, celá ta rodina je mi podezřelá!“ nedala se baba. „Na mši byli jen jednou, když tam ten kluk lítal. Od té doby se tam neukázali.“

„To přece nic neznamená,“ usoudil farář. „Málo lidí má dnes čas chodit do kostela.“

„V neděli si čas může najít každej!“

„No - každý ne,“ připustil farář. „Asi to vypadá divně, abych něco takového omlouval zrovna já, když bych měl spíš lidi nabádat, aby chodili do kostela, ale co odpustíme my lidé, to Bůh odpustí tím spíš. Neslyšela jste, že zrovna ten kluk pracuje i o nedělích?“

„To jsem teda neslyšela a nevím o tom,“ odpověděla bojovně.

„Tak vám to tedy říkám,“ nehodlal s ní diskutovat. „Vypadá to asi podivně, ale zrovna u něho je toho podivného víc. Už to, že nechodí do školy a místo toho si létá po světě.“

„No dyť si taky říkám, jak je to možný?“ přidala se. „Jak to, že na jeho rodiče nevlítne sociálka, že nedávají děcko do školy?“

„Také mi to vrtalo hlavou,“ přiznal pan farář. „Ale víte, jak to je? Ten kluk si nedávno složil před komisí všechny zkoušky až do konce povinné školní docházky. Tím ji ukončil, zrovna jako Jitka Lapková, takže už do školy chodit nemusí. Je to sice výjimka, ale zákon ji umožňuje. Tak vidíte, neděje se tam nic protizákonného a ani sociálka nemá nejmenší důvod zasahovat. Kdo to neví, může se tomu divit, ale kdo to ví, musí ty dvě děti obdivovat.“

„Obdivovat? Proč? A zrovna tyhle?“

„Víte, dcero, je přece obdivuhodné, když někdo zvládne školní látku takhle předčasně. Takovým lidem se říká géniové. A můžeme se pyšnit, že máme ve vsi hned dva.“

„Pěkní géniové!“ otřásla se Zahrádková. „Kdo ví, co všechno provádějí!“

„Zatím jsem o nich slyšel jen chválu,“ ukončil to farář. „Když už se o ně zajímáte, co si myslíte o Culkově družstvu?“

„No - to je taky divný podnik, pane faráři!“ rozjela se baba. „Je to snad přirozený, aby se takhle zmohli za pár měsíců? Bejvají v chajdách na spadnutí, ale prej mají miliony! Celý je to ňák podezřelý!“

„Jenže oni tam vyrábějí jídlo pro spousty lidí,“ odvětil farář. „A jak vím, nedělají je tak draho, aby na tom vydělali, naopak. Jenom díky jim je dnes jídlo v Čechách tak levné!“

„Nekoupila bych od nich ani brambor!“ řekla rezolutně Zahrádková. „Já si brambory sama pěstuju na svým záhumenku. A ostatní kupuju v krámě, jako spořádaný lidi!“

Farář Josef Kouzar se jen usmál. Miluška Zahrádková! Že i ona to kupuje od družstva, to už nevěděla snad jen ona sama.

„I v tom krámě je dneska jídlo levnější, nemyslíte?“ zkusil to naposledy.

„Jo, to jsem slyšela. To ale dělá ta... konkurance, ne Culkovi!“

„To jsem slyšel - v televizi,“ vzdychl si farář Kouzar. „Nevěřte všemu, co tam říkají, občas tam hovoří lži, že jim rovno není. Ale teď mě omluvte - mám ještě nějaké řízení...“

Rozloučil se konečně, ale místo aby odjel do další vesnice, obrátil auto směrem, kde bydleli Lapkovi. Chtěl se už dřív Franty na něco zeptat, jenže - ať se snažil, jak chtěl, Franta se mu neozval. Jestli to nebude tím zraněním, napadlo ho. Pak by ale bylo dobré dozvědět se podrobněji, co za tím je.

Sešlápl plyn a rozjel se.


Návštěvu místního pana faráře Lapkovi věru nečekali.

Trabant se po úzké příjezdové cestě sotva vyšplhal nahoru a zastavil před domkem, kde si ale jeho příjezdu nikdo nevšiml, dokud farář nezazvonil na zvonek u dveří.

„Dobrý den, pane faráři!“ přivítala kněze paní Lapková. „Jdete snad k nám?“

„Víte... zaslechl jsem zvěsti, že se mladému panu Františkovi něco přihodilo a že je teď u vás na léčení. Nemohl bych mu nějak pomoci?“

„Ne, kněze ještě nepotřebuje,“ zamračila se paní Lapková.

„O to mi ani nejde,“ usmál se trochu smutně farář. „Ale mohu snad pomoci i jinak, než jak si zřejmě myslíte.“

„Mladému Frantovi těžko pomůžete,“ odvětila paní Lapková. „Pořád je bez sebe a nejvíc mu teď pomáhá naše Jituš.“

„Tak proto mi neodpovídal! Prý jste k němu vůbec nevolali doktora?“ zeptal se kněz.

„Nakonec jsme mu doktora přece jen zavolali,“ řekla paní Lapková. „Někdo z vesnice nám totiž vyhrožoval policií, víte? Jako že ho chceme zavraždit!“

„O tom nevím,“ bránil se vážně kněz. „Kdo mohl...“

„Znáte ji jistě dobře, pane faráři,“ vskočila mu do poslední věty. „Je to vaše nejvěrnější ovečka, paní Miluše Zahrádková. Kvůli ní jsme museli zavolat našeho obvodního doktora a Frantu mu ukázat. Naštěstí je doktor rozumný člověk. Místo aby zavolal policii, jak zřejmě Zahrádková čekala, chvíli se dohadoval s naší Jituší, potom její léčbu schválil a odejel. Ani netrval na tom, abychom dali Frantu odvézt do nemocnice. Pane Kouzare, vyřiďte té babě Zahrádkové, ať se nám radši obloukem vyhýbá!“

„Jo takhle je to!“ usmál se opět trochu smutně pan farář. „U mě si byla také stěžovat, naposledy před deseti minutami...“

„A co vám napovídala?“

„Samé drby! Že kluk nechodí do školy, že je to případ zralý pro sociálku a tak... Skoro mě rozesmála, když tvrdila, že by od vás nekoupila ani bramboru - a přitom všechno kupuje v našem vesnickém obchodě, kde už se dávno nic jiného než taesi neprodává. Někteří lidé se skutečně nedají poučit!“

„A co jste jí na to řekl?“

„Vysvětlil jsem jí, že Franta všechny školní zkoušky složil předčasně, tím školu ukončil a není důvod, proč by tam dál chodil. A že nemá cenu hlásit to sociálce, tam už to vědí.“

„Té by to bylo podobné!“ vzdychla si Lapková. „A kdyby věděla, že do školy nechodí ani naše Jituš, ta by se teprve navyváděla! Než pojďte dál, ať si nepovídáme mezi dveřmi, ještě byste nám vynesl spaní...“

„No - trochu jsem ji umravnil,“ usmál se farář, když vkročil do předsíně. „Ale nepřišel jsem k vám nabízet Františkovi poslední pomazání - na to má vždycky dost času. Víte - já jsem si s ním dříve občas povídal na dálku, máme oba takový dar... ale poslední dobou mi to nějak nešlo, proto jsem se přišel zeptat, co se s ním děje. Jestli je bez sebe, vysvětlovalo by to, proč mi neodpovídá.“

„Vy myslíte - rusalčí řeč? Vidíte - já zapomněla, že patříte k nám...“

„K vám?“ usmál se farář. „Snad k vašim dětem, ne? Nebo jste se už nechali rusalkami také utancovat?“

„Ne, pane faráři!“ odvětila vážně Lapková. „To dnes dokáže naše Jitka i bez rusalek.“

S těmi slovy otevřela dveře do pokojíku dcery Jitky. Ode dveří spatřil pohovku s ležící postavou, u níž seděla dívka. Pravda, takhle ji neznal. Když ji viděl naposledy, byla teprve dvanáctiletá. Teď v černém koženém obleku působila mnohem... dospěleji.

„To jste... vážně vy, slečno Jitko?“ zeptal se jí opatrně.

„Jistě!“ usmála se na něho trochu utrápeně. „Vy jste mě takhle ještě neviděl, že ne?“

„Neviděl,“ přiznal farář. „Pokud se dobře pamatuji, byla jste nedávno v kostele, ale to jste vypadala mnohem mladší...“

„Dobře si to pamatujete. Pak jsem ale byla čtyři roky v učení u opalychů. To jsou...“

„...bytosti ještě za rusalkami, už mi to říkal Franta,“ dokončil za ni rychle. „Taky už mě varoval, že ho nejspíš nepoznám. Viděl jsem ho také naposledy v tom kostele, od té doby jsme se bavili jen na dálku. Je to snad on?“

Ukázal jí na ležící postavu.

„Ano,“ přikývla.

„Nechám vás teď chvilku o samotě,“ vzpomněla si najednou paní Lapková. „Kdybyste něco potřebovali, víte, jak mě zavolat!“

Odešla a nechala je u ležícího.

„Posaďte se tady,“ požádala Jitka faráře, aby nad ní nestál.

Židle se sama pohnula od stolu a aniž by se jí někdo dotkl, přisunula se ke knězi. Ten si ji prohlížel se zájmem, ale bez bázně. Pak ji uchopil, přitáhl si ji a posadil se.

„Smím vědět, co se Františkovi stalo?“ zeptal se.

„Ano - ale nešiřte to,“ požádala ho Jitka. „Někde daleko odtud v tropech ho postřelili bandité. Podařilo se mi ho přenést domů, ošetřit a teď čekám, až se probere.“

„Slyšel jsem, že ho ošetřujete... a byl tu i doktor a prý s tím souhlasil. Nevím, jestli není příliš troufalé nabízet vám za těchto okolností pomoc, když nejsem lékař, ale opravdu bych vám chtěl ulehčit...“

„A víte, že to možná přijmu?“ podívala se na něho. „Jste rozumný člověk... dám vám svoji lavititji rusalčí řeči. Franta vás to jistě naučil, jinak byste se na dálku bavit nemohli.“

„Jistě - to je to nejmenší!“ souhlasil ihned.

Vyměnili si tedy lavititje - jako když si dva lidé vymění telefonní čísla. Jitka mu navíc slíbila, že mu dá vědět, až se Franta probere.

„Poslyšte, pane faráři...“ napadlo ji najednou. „Nesvěříte se mi také do péče? Naučila bych vás přemisťování a pár dalších věcí, které od rusalek ještě nemáte. Dělám to teď úplně cizím lidem - proč ne vám?“

„Přemisťování - to jako že bych s vámi mohl létat po světě? Nakonec - taková misijní činnost by mohla být i záslužná.“

„Na misijní činnost raději zapomeňte!“ usmála se smutně Jitka. „Za náš svět nemohou divoši a obracením na víru nic nezlepšíte. Svět vedou do zkázy civilizovaní divoši, ale ti už většinou nějakou víru mají!“

„Kdyby měli pravou víru, byli by to ještě divoši?“ zavrtěl jemně hlavou.

„A čemu říkáte pravá víra?“ vzdychla si. „Já vím - jako katolický kněz musíte tvrdit, že zrovna ta vaše. Ale kolik zla nejen ve světě, ale i u nás v Čechách napáchali katolíci?“

„Jde o to, čemu někteří říkají víra,“ řekl jemně. „Poslyš, Jitko - smím ti tak snad říkat, celý svůj život se zabývám lidmi a vírou, ale pokud mě považuješ za typického katolického kněze, byla bys asi překvapená. Už proto, že znám rusalky a umím létat - to se, pokud vím, mezi kněžími libovolné víry příliš často nevyskytuje.“

„Ale rusalkám jste tenkrát utekl, nedomluvil jste se s nimi,“ namítla.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se jí. „Vždyť jejich řeč umím.“

„Ano - jenže spíš náhodou a hlavně, nesnažil jste se s nimi domluvit.“

„Proč si to myslíš?“ opakoval. „Protože jsem nebyl tak jako vy v jejich světě? Je to ale tak nutná podmínka?“

„Zatím, co já vím, všichni tomu utancování utekli,“ řekla. „Většinou si ani nevšimli, co se s nimi stalo. Až na manžele Klimšovy, kteří pak využívali rusalčí řeč mezi sebou. Pan Prskavec občas úryvky jejich domlouvání zachycoval, ale protože bydlel na hranici dosahu, vyložil si to jako obtěžování nějakými přízraky. O létání částečně věděli Klimšovi, jenže tomu říkali chození po vodě. Nás ale naučili létat opalychové a na to jsme museli vstoupit do světa rusalek!“

„Vážně si myslíš, že se dá na létání přijít náhodou?“ položil jí vtíravou otázku. „Jistě, tak na to možná přišli Klimšovi. Jenže náhodou přijdeš leda na vodorovný let bez potřeby další energie, ale... vlastně, ty jsi mě nikdy létat neviděla, že? To jsem ukázal jen Frantovi.“

„Jak to tedy bylo s vámi?“

„Asi trošku jinak než s ostatními,“ pokýval hlavou. „Pravda, poprvé jsem jim utekl, ale jim to stačilo, takže jsem od nich získal všechno. Jenže já jsem se potom vracel... pozoroval jsem je z dálky, ale... víš přece, že se dá rusalčí řečí mluvit i na dálku!“

„Ale dálkové řeči s využitím lavititje vás učil až Franta!“

„Mě to musel učit, pravda,“ přikývl kněz. „Neuměl jsem to. Ale pro rusalky to nebylo žádné tajemství, umí to přece odedávna. Mohly si mě zavolat, kdykoliv je to napadlo. A také to dělaly. Jedině tak mě přece mohly naučit létat.“

„I na dálku?“ pochybovala.

„Možná i na dálku,“ připustil. „Jednou jsem se vzbudil, když na mě mluvily ve spaní. To jsem byl zaručeně mimo dosah, ale vysvětloval jsem si to tenkrát tím, že mohly popojít od své brány blíž ke mně. Víš, čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mám dojem, že ani pan Prskavec nechytal rozhovory manželů Klimšových - ti přece bydlí daleko od něho. Možná i na něho mluvily rusalky. Považoval je ale za zlé přízraky, nepřijal je a zatvrdil se proti nim. Proto zůstal nakonec úplně sám.“

„A vy jste se nezatvrdil?“

„Měly přece rozumné názory, aspoň se mi to tak zpočátku zdálo. Nakonec mě přiměly dát se na kněžskou dráhu. Ne že by to po mně samy vyžadovaly, ale zdálo se mi, že právě to by mi mohlo pomoci lépe je pochopit a třeba i něco dobrého udělat. Tenkrát jsem netušil a ani by mi na mysl nepřišlo, že jejich mluvení ke mně ve spánku byla vlastně - hypnopedie a že se pokoušely vložit mi něco do podvědomí. A možná se jim to podařilo, kde jinde bych jako kluk přišel k názorům, za které se dodnes nemusím stydět?“

„Taky vám říkaly, že se náš svět řítí do zkázy?“

„Taky,“ přikývl. „Ale tak to přece stojí i v Bibli, že na svět přijde zkáza.“

„Já vím,“ přikývla Jitka. „A víte, co si o tom, pane faráři, myslím?“

„To mám hádat, nebo je to řečnická otázka?“ usmál se.

„Zkuste tedy hádat!“ nabídla mu. „Když neuhodnete, byla to řečnická otázka a budu pak pokračovat.“

„Dobře - budu asi hodně odvážný, ale podle mě jsi velice chytré děvče, když tě vzali do učení ti... zkrátka - očekával bych, že rusalkám stoprocentně všechno nevěříš.“

Podívala se na něho překvapeně.

„Uhodl jste!“ oznámila mu. „A nejen rusalkám!“

„Nejspíš ani Bibli, že?“ nadhodil.

Podívala se na něho ještě překvapeněji.

„Udivujete mě, pane faráři!“ řekla docela obdivně. „Uhodl jste to! Ale když už si se mnou chcete hrát na pravdu...“

„...to nechci,“ zarazil ji.

„Nechcete? Proč?“ zabrzdila také.

„Nechci přijít o tvé začínající přátelství,“ řekl. „Ta hra na pravdu je totiž spolehlivý způsob, jak přijít o přátele a někdy dokáže rozbít i rodiny, zejména když nejsou dost pevné.“

„To jsem netušila. Proč?“

„S pravdou je to jako s vírou. Samy o sobě mohou být správné, ale víra i pravda se dá krutě zneužít, když se použije jen část. Pravdy i víry. Takzvaná hra na pravdu je nejběžnější způsob zneužití - asi jako víru zneužívají náboženské války.“

„Že se dá zneužít víra, to vím. Ale pravda?“

„Také,“ přikývl. „Obvykle tím, že se neuvádí celá - což většinou ani nejde, zejména když je složitější, než aby se dala vyjádřit jednou větou. Když se z křesťanské víry vypustí ono známé Miluj bližního svého, dá se proti bližním vyvolat i válka. Hra na pravdu je něco jako psychologická válka. Nenech se do ní nikdy zatáhnout!“

„Díky za varování, ale ráda bych věděla - proč?“

„Kdo ve společnosti přijde s takovým návrhem, tomu obvykle o pravdu vůbec nejde,“ začal. „Zato dobře ví, jak klást otázky, aby ta pravda zabíjela. Někdy jen přátelství, jindy doslova. Byla tím kdysi pověstná inkvizice, dnes jsou tím pověstní někteří vyšetřovatelé. I v rukou amatérů to může být docela dobrý psychologický dynamit.“

„Inkvizice snad patřila k vaší, katolické církvi!“

„Tvrdil jsem ti snad někdy, že je katolická církev bez viny?“

„No - netvrdil, ale měl byste!“

„Ale proč?“ usmál se. „Pravda se nedá přelakovat na růžovo! I na katolickou církev se dnes valí skandály - má snad cenu zametat je pořád pod koberec? Když se neustále zavírají do skříní kostlivci, ta nakonec praskne a všechno se vyvalí ven!“

„Ale že tak mluvíte zrovna vy...!“

„A proč ne? Jen si vzpomeň na jiného katolického kněze - Jana Husa!“

„On snad nebyl katolický, ale husitský...“ zarazila se.

„Ale kdež!“ zasmál se. „Byl to katolický kněz, který si upřímně přál katolickou církev napravit - ne ji rozvrátit! Husitskou církev založili jiní - až po jeho smrti!“

„To jste mě ale dostal!“ přiznala.

„Stejně jako se zapomínalo, že Ježíš Kristus byl Žid,“ navázal na to.

„Ale to se snad ví!“ namítala.

„Ví, ale kdo pořádal na Židy pogromy, klidně by zabil i Ježíše Krista, i když to páchal jeho jménem. Tak se dodnes víra zneužívá, ne že by to přestalo!“

„Na kněze máte opravdu podivné názory!“ řekla. „Ale abych pravdu řekla, líbí se mi. Ačkoliv - teď jsem právě překročila hru na pravdu, že?“

„Kdepak!“ zavrtěl hlavou. „To byla obyčejná upřímnost. Hra na pravdu se hraje jinak. Jedna strana klade poťouchlé otázky, na které druhá strana odpovídá, i když je tím donucena vypovídat proti sobě. Když ale řekneš svůj názor sama, bez otázek, je to upřímnost - a té si musíme vážit.“

„Dobře,“ přijala to. „Když jsme tedy u té upřímnosti... Co když už budu mlčet?“

„Na to máš samozřejmě právo,“ usmál se. „Také bych mohl mlčet a tím bychom se pro dnešek mohli rozejít. Jenže mně se chce být ještě chvilku upřímný. Dovolíš mi mluvit?“

„No jistě!“ odvětila. „Nejsem cenzor!“

„Vrátím se k Bibli,“ řekl. „Je to pozoruhodná kniha a dá se říci, že proměnila svět. Ale kdybych řekl, že ani ty Bibli stoprocentně nevěříš, asi bych se strefil, ne?“

„To už je zase hra na pravdu, ale odpovím, protože chci,“ řekla. „Nevěřím tomu všemu až do posledního písmene. Je to příliš krvavá a příliš... nespravedlivá kniha.“

„Hezky řečeno,“ přikývl. „Krvavá jako dějiny a nespravedlivá jako lidstvo samo.“

„V tom se tedy shodneme?“

„V tom - i v mnohém jiném,“ přikývl. „Ale teď bych se zase vrátil k rusalkám. Chtěly na nás mít dobrý vliv - ale pak jako by to najednou vzdaly. Nechápu, proč, ale najednou se mi zdálo, že nám nechtějí pomáhat. Proto se divím, že pomáhaly vám.“

„Možná, že víme, proč to tak bylo,“ zamyslela se. „Mohlo to být, když zjistily, co se stalo v Hirošimě a Nagasaki. Pak ztratily víru, že nás předělají a od té doby se na nás dívají jako na zkameněliny vyhynulých druhů.“

„To by mohlo být,“ uvažoval také.

„Jenže tam nebyly jen rusalky,“ pokračovala. „Byli tam ještě opalychové a ti nad námi tu obraznou hůl nezlomili. A právě ti nám pomáhají.“

„Opalychové...“ opakoval. „Ti tedy plní úlohu našich dobrých duchů...“

„Dobrých duchů?“ zasmála se trochu křečovitě. „Víte aspoň, jak vypadají?“

„Ještě jste mi je neukázali,“ přiznal trochu vyčítavě.

Otočila se a zapnula na stole počítač - Franta nedávno přemluvil její i Culkovy rodiče, aby všem dětem pořídili počítače. Chvilku čekala, než naběhne - a pak jen cvrnkla myší.

Na obrazovce se objevila fotografie opalycha, jednou rukou objímajícího Lídu. Bylo to z návštěvy, kdy se s nimi nechali vyfotit všichni.

Farář Josef Kouzar strnul. Podoba opalychů rozhodně nevyvolávala dojem dobrých duchů, neřkuli andělů, právě naopak! Otevřená ústa s obrovskými šavlozubými tesáky příliš mírumilovně nevypadala. Ano, tak vypadali démoni z pradávných indických bájí, převzatí do všech indoevropských kultur.

Pak se ale vzpamatoval.

„Tak proto jste nespěchali ukázat mi je!“ vzdychl si.

„Co vy na ně, pane faráři?“ podívala se na něho pátravě.

„Kdybych byl pitomec, začal bych se křižovat!“ usmál se, neboť už byl zase nad věcí. „Ale když to posoudím podle známého hesla po ovoci poznáš je, které mi vnucoval už František - a teď teprve chápu, proč na tom tak tvrdohlavě trval - měl bych je přijmout.“

„Tak - a teprve teď jste náš člověk!“ prohlásila Jitka.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: