Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Bandité

Terénní auto zastavilo před závorou, uzavírající vjezd do farmy.

Z nedalekého domku vyšel chlap a zamířil k nečekaným návštěvníkům.

„Jste tady špatně!“ volal na ně. „Tahle cesta dál nevede!“

Místo odpovědi práskl výstřel. Vrátný se skulil na zem a zůstal bez pohnutí ležet, pod jeho tělem se začala zvětšovat rudá skvrna krve.

„Bandítos!“ ozval se odkudsi dětský výkřik, ale nikdo už se neobjevil.

Dva chlapi mezitím zručně postavili na střechu kabiny auta kulomet a začali naslepo kropit okna budov, až sklo létalo do všech stran.

Jako odpověď práskl výstřel z pušky, přední sklo auta se rozlétlo na drobné kostičky. Hlaveň kulometu se okamžitě otočila po střelci, ale ten se po výstřelu stáhl a růženec kulek jen vztekle vykousával dolíky do rohu kamenné budovy.

Z kabiny automobilu vyskočil jen zázrakem nezraněný řidič a přidal se automatickou puškou ke střelbě.

Z okna budovy se ozval další, přesnější výstřel, řidič se zapotácel a bok se mu zbarvil krví, ale to ho nevyřadilo, stočil automatickou pušku proti oknu a poslal tam dlouhou dávku.

Dva chlapi na autě, krytí kabinou, mezitím systematicky prostříleli všechna okna. Raněný řidič zastavil palbu a stáhl se za auto, kde ho další chlap začal rychle obvazovat.

„Odhoďte zbraně!“ ozvalo se náhle za autem.

Raněný řidič se tím směrem zrovna díval, ale ani on si nedokázal vysvětlit, jak se na té přehledné silnici mohl tak nečekaně objevit další chlap v černém. Vlastně... chlap by se mu ještě nemělo říkat, byl to pouhý výrostek.

„Je sám a nemá zbraň! Zastřelte ho!“ vykřikl řidič.

Sám hrábl po své automatické pušce, ale nedohmátl na ni. Náhle byl pryč a jeho kolega, který ho obvazoval, jen třeštil oči.

Vzápětí ale zmizel i on. A po něm se v rychlém sledu vypařili i dva muži na korbě auta. Před závorou stál prázdný terénní vůz a výrostek v černém se trhnutím přemístil o dvacet metrů stranou.

„Nestřílejte!“ vykřikl na obránce haciendy. „Už jsem tady jen já!“

Zamával rukama a zůstal nehybně stát, dokud z domu nevyšel statný chlap s loveckou puškou v ruce.

„To jste vy, seňore Franta?“

„Ano, já, pane Rodriguézi,“ odvětil mu kluk v černém.

„Jste tu rychle!“ pokýval hlavou chlap s puškou. „Sotva jsme se na vás dovolali, jste tady!“

„Tak to přece umím!“ opáčil Franta. „Máte tušení, co to bylo za bandity?“

„Nevíme, co to bylo za lumpy, ale zabili zřejmě Miguela!“

Až teď se z haciendy osmělili další. Dva doběhli k první oběti nájezdníků a zjišťovali, co mu je, jenže po chvilce se oba narovnali a smekli klobouky, takže nebylo třeba slov.

„Dobře, zkusím je vyzpovídat!“ slíbil Franta.

„Vy víte, kde jsou, seňore?“

„Vím,“ přikývl Franta. „Odnesl jsem je na jeden pustý ostrov na druhém konci světa, do Indického oceánu. A protože mají na krku vraždu, jen tak se z toho ostrova nedostanou.“

„Tam by měli skončit všichni bandítos!“ vykřikl chlapec, skoro stejně starý jako Franta, který právě přiběhl a zastavil se u chlapa s puškou. „Byl jste tu, seňore, velice brzy. Kdybych se k vám dovolal dřív, možná byste tu byl ještě než nám zabili Miguela.“

„Nemohl ses mě dovolat?“ obrátil se na něho Franta.

„Nešlo to, seňore,“ vysvětloval rychle chlapec. „Dvakrát jsem uvízl na mezinárodní ústředně. Až napotřetí jsem se dovolal a pak jste tu najednou byl!“

„Zase ty telefony!“ zavrčel Franta. „Ale co s tím?“

„Možná by pomohl satelitní telefon,“ navrhl nesměle chlapec. „Ale jsou strašně drahé, málokdo si je může dovolit, jenže díky tomu jsou volnější.“

„Měl bych lepší nápad,“ zabručel Franta. „Ale je trochu... zvláštní. Chystáme to tak jako tak... proč ne právě teď?“

Chlapi mezitím odnesli padlého, další se věnovali opuštěnému vozidlu a jiní bedlivě strážili, aby se nepřiblížil nikdo nevítaný.

„Jaký nápad je to, seňore?“ obrátil se chlap s puškou, zvaný Rodriguéz, na Frantu.

„Poslyš, Alberto,“ obrátil se ale Franta na chlapce. „Jsi Alberto, ne?“

„Jsem, seňore!“ přitakal chlapec.

„Máš už děvče, Alberto?“

„To ještě ne, seňore,“ zavrtěl rychle hlavou oslovený.

„Škoda,“ řekl Franta. „Můj nápad by se týkal dvojice. Buď mladých manželů, nebo aby k tomu neměli daleko, protože to, co bych jim navrhl, by je nadlouho spojilo.“

„A co byste jim navrhl, seňore?“ zeptal se Alberto.

„Naučili bychom je část toho, co umíme my,“ odvětil Franta. „Létat, přemisťovat se mžikem na dálku a také hovořit s námi bez telefonu. Pak byste nás mohli zavolat okamžitě, bez čekání na ústředny. A v nouzi třeba během pár okamžiků sami zlikvidovat banditos.“

„A jeden... na to nestačí?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Franta. „Potřebujeme dvojici. A pozor, žena z té dvojice bude mít důležitější poslání než muž.“

„Opravdu zvláštní podmínky,“ zahučel Rodriguéz.

„Padre, a co kdyby...“ obrátil se Alberto na chlapa s puškou. „Co kdyby... María by se na to možná hodila...“

„Ty a María?“ trhl sebou Rodriguéz. „Nikdy, rozumíš?“

„Můžete mi tedy najít jinou dvojici?“ obrátil se na něho nevzrušeně Franta. „Upozorňuji, ta dvojice musí složit slavnostní slib, že nikdy nezneužije darů, které dostane, protože ty dary z nich učiní největší sílu ve vašem okolí. Nesmíme dopustit, aby se ty dary dostaly do rukou lidem, jako jsou vaši banditos.“

„Padre! Proč někdo jiný? Proč ne já a María?“ postavil se Alberto Rodriguézovi.

„Protože! Jestli to dobře chápu, pak by sis ji musel vzít za ženu!“

„A proč ne?“ opáčil Alberto vzdorovitě.

„Protože... slyšel jsi! Žena pak bude muži poroučet!“

„Tak jsem to neřekl,“ vložil se mezi ně Franta. „Žena bude mít důležitější poslání, to neznamená, že bude poroučet. Bude jen víc vědět.“

„A kdybych svolil?“ zarazil se Rodriguéz.

„Přenesu ty dva naší seňoritě Jitce. Ta je z nás důležitější, protože víc ví. Ale ona je oba pozmění na celý život, protože ona jim ty dary dá.“

„Vy ty dary nedáváte, seňore?“

„Říkám přece, že to umí jen seňorita Jitka.“

„A proč... proč jste se o ní nikdy ani slůvkem nezmínil?“

„A k čemu by vám to bylo?“ usmál se Franta. „Jitka se mnou necestuje po světě, má z nás důležitější poslání. Proč bychom ji měli vystavovat nebezpečí?“

„Myslíte... třeba tady?“ rozhlédl se Alberto.

Franta mlčky přikývl.

„Rozumějte, seňore,“ Rodriguéz sklonil hlavu i pušku. „Alberto je můj syn. Nechci mu ublížit, proto nechci, aby si vzal první děvče, které potká.“

„Chcete říci, aby se nezahodil s prvním děvčetem?“ odvětil Franta trochu smutně.

„A třeba i tak!“ přitakal chlap.

„Mohlo by se vám ale stát, že mu vezmete jedinečnou příležitost,“ řekl Franta.

„To jistě nechci! Ale co když později potká tu pravou? Teď je ještě mladý...“

„Jakou pravou?“ zeptal se Franta. „Jak můžete vědět, která to je? A kromě toho, kdo přijme naše dary, stane se jiným člověkem. A je třeba, aby byl lepší než jiní. My si mnohem více ceníme spravedlivé duše než vznešeného původu. Vznešený původ není zárukou charakteru. Neptejte se tedy: čí rodičů je to děvče, ale: jaká je? Co o ní víte?“

„No... hodná je... ale to přece nic neznamená...“

„Sežeňte mi tedy jinou dvojici,“ navrhl Franta. „Ale buď teď, nebo mnohem později.“

„Já chci Maríu!“ trval na svém Rodriguézův syn Alberto.

„A bude chtít také María tebe?“ podíval se na něho pátravě Franta. „Musela by sama chtít, poručit jí to nemůžeš!“

„Určitě nebude proti, nikoho jiného nemá...“

„Dobrá, ale až se budeš rozvádět, nechci tě znát!“ ustoupil otec Rodriguéz.

Alberto vyskočil a odběhl.

„Podívám se za těmi banditos,“ ujišťoval Franta Albertova otce. „Kdybych zjistil, kdo je poslal, vrátím se. Bylo to nějak... příliš náhlé.“

Alberto se ale vrátil, sotva vběhl do domu. María zřejmě čekala hned za dveřmi. Byla to pohledná dívka s černými vlasy v široké červené sukni a barevné vestičce. Franta ji letmo obhlédl. Zdálo se, že vypadá rozumně, ale přítomnost padre ji držela zpátky, Alberto ji sem musel přitáhnout skoro násilím.

„Jsme tu, seňore!“ zahlásil se skoro jako voják.

„Dobře, poletíme k nám,“ přikývl Franta.

„Ale říkal jste, seňore, že unesete jen jednoho!“ vzpomněl si Albertův otec.

„Mohl bych je odnést postupně jako tamty čtyři,“ usmál se Franta. „Ale pozval jsem si seňoritu Jitku. Aspoň ji také poznáte!“

Jitka se objevila krok od Franty. Krátce se rozhlédla, pak přistoupila k Maríí, objala ji a zmizela i s ní.

Franta zrušil dočasnou kotvu, umístěnou na cestě pro Jitku, a obrátil se na Alberta.

„A teď my dva,“ usmál se na něho.

Zmizeli a zůstal jen zmatený Albertův otec, don Rodriguéz. Hořkou pilulku, že se proti němu postavil vlastní syn, si už musel spolknout sám.

Podle Franty ji ale potřeboval...


Když Franta zanechal Alberta s Marií v Jitčině péči, vrátil se na ostrov, kde prve vysadil ony čtyři banditos.

Původně zamýšlel ponechat je aspoň půl hodiny na ostrově žraloků, který měl dobrý vliv na darebáky všeho druhu, ale nějak si spletl čas. S raněným banditou se objevil u vody, zalévající celý ostrov, naštěstí jen do takové výšky, že se mezi jednotlivými vlnami ještě vynořoval písek. Jakmile se mu ale vlna přelila přes boty, pochopil, že tu nesmí nikoho nechat. Žraloci se sice zrovna neobjevovali, ale byli jistě všude kolem.

Přenesl tedy raněného na jiný ostrov a vzápětí tam přihodil i zbývající členy komanda smrti. Neměl ale čas se jimi zabývat, raději se vrátil zjišťovat, co se přihodilo u haciendy.

Když to tam ale vyřídil a s Jitčinou pomocí přenesl do Čech dvojici, odhodlanou svěřit se do Jitčiny péče, musel se vrátit do Indického oceánu, aby vyslechl ty desperáty.

Objevil se znenadání přímo na kamenu s kotvou. Tři chlapi byli přímo před ním. Jeden ležel, zjevně mu moc dobře nebylo, obvaz na boku mu mokval krví. Druhý se nad ním skláněl, asi se mu snažil pomoci, zatímco třetí stál o kus dál a vyhlížel obzor. To mohl dělat hodně dlouho, nejbližší lodní linka vedla daleko pod obzorem. Čtvrtý chlap ale s nimi nebyl a vzápětí Franta pochopil, proč ho nevidí.

Rána do zad ho odhodila dopředu a málem povalila, z hrudi mu vpředu z pořádné díry vystříkla krev a před očima se mu zatmělo.

Ten chlap stál přímo za ním a byl ozbrojený! Proč ho ale sedmý smysl nevaroval?

Franta se okamžitě přemístil domů... totiž, chtěl se přemístit, ale nešlo to. Zřejmě mu na kotvě stála Lída a nechtěně bratrovi zablokovala ústupovou cestu.

Neztratil ale duchapřítomnost a změnil cíl na přistávací balvan nad Lapkovými, jenže se stejným výsledkem. Sakra, pomyslel si, kdo to tam může blokovat? Jitka je přece doma! Že by toulavá kočka? Ale mohla by to být i pouhá myš a bylo by asi hodně kruté nechat se zabít kvůli malému blbému hrabošovi!

V panice změnil směr na kotvu u brány rusalek. Stejný výsledek. Zkusil i kotvu na vršku pouliční lampy u školy, pak na vrcholku jednoho ze skalních sloupů, ale když to nešlo ani tam, pochopil, že vůbec nemusí být chyba v kotvě. Uvědomoval si, že v místech, kde ho zezadu provrtala zákeřná kulka, se nachází umělý orgán vytvořený Opalychy, zajišťující přemisťování. Ta chyba je tedy přímo v něm, ale nefunkční přemisťování je hodně velký handicap, zejména když na něho zezadu pořád míří vrah nebohého Miguela.

A jestli vystřelí ještě jednou, stane se nejspíš i jeho vrahem, protože dvě rány by byly příliš těžké než aby se daly přežít!

Sebral poslední síly, přibral k nim kosmickou energii a pokusil se vzletět.

Naštěstí to šlo. Vystartoval kolmo vzhůru, ale hned změnil směr do centra ostrova, kde se zvedal kužel staré, vyhaslé sopky.

Druhý výstřel už neslyšel, ale mohlo to být také tím, že mezi sebe a pistolníka hodil dva nebo tři kilometry.

Přitiskl si ruku na ránu, aby krev tolik nestříkala, ale uvědomil si, že má stejnou díru i v zádech a kromě toho mu krev může téci dovnitř do plic. Zranění bylo příliš těžké, než aby mohl uletět daleko. Musel dolů, než omdlí a bezvládně spadne. Z této výšky už by to nepřežil.

Obrátil směr letu dolů, táhlým klesáním se vyhnul kuželu sopky a přistál v pralese na opačné straně ostrova. Prorazil koruny stromů, zhroutil se na mechovitý balvan, padl na všechny čtyři a začal kašlat. Na kameni se objevila veliká červená skvrna, jak kašlal krev.

Z posledními záblesky vědomí umístil vedle sebe dočasnou kotvu a směrovaně zavolal Jitce, aby mu přiletěla na pomoc. Bylo mu jasné, že tohle sám rozhodně nezvládne.

Předal jí ještě fadkiz kotvy a omdlel.


Den začal pro Jitku slibně.

Ráno přišel pan Macoun, dychtivý na přeměnu, zajišťující létání. Jitka ji začala hned, ale při první přestávce ji volal z Jižní Ameriky Franta, zda by od něho nepřevzala další dva uchazeče. Přemístila se na označenou kotvu, převzala poněkud vyjukanou dívku Marii a přenesla ji k sobě, Franta jí vzápětí přinesl Mariina chlapce Alberta. Problém s ubytováním jí pomohla vyřešit Lída, neboť u svých rodičů vyjednala uvolnění komůrky pro Maríu, zatímco Jitčini rodiče slíbili donést do Pavlova pokoje odloženou pohovku z půdy pro Alberta.

Pak chtěla pokračovat v přeměně pana Macouna, jenže započít s tím už nestačila.

„Jíťo, pomoz mi, prosím!“ ozvalo se jí v hlavě naléhavé volání, spolu s fadkizem kotvy.

„Počkejte tady!“ požádala pana Macouna - a zmizela.

Ale tam, kde se objevila, nedokázala potlačit výkřik hrůzy. Franta bezvládně ležel pod velkým balvanem, celý od krve. Balvan byl krví postříkaný a pod Frantou jí bylo také plno.

Jitka se k němu sklonila. Nebyl mrtvý, ale... neměl k tomu zřejmě daleko. Naštěstí ji napadlo přenést ho ihned do Čech, kde by se mu mohla lépe věnovat než tady, v džungli.

Popadla ho, nadzvedla a vzápětí s ním přistála ve svém pokoji, kde ji přivítal podobný výkřik hrůzy od pana Macouna. Nedivila se mu, také by křičela, kdyby ji nesvazovalo vědomí, že je tu jediná, kdo může pomoci. A protože je jediná, pak pomoci musí, jiná možnost prostě není. A když chce pomáhat, nesmí propadat panice.

„Pomozte mi s ním!“ požádala ho chvatně.

Pokrývač okamžitě vyskočil z pohovky, na které ho Jitka upravovala, aby tam mohla uložit Frantu.

„Proboha! Co se s ním stalo?“ zeptal se, když už Franta ležel na pohovce.

„To nevím, ale... vypadá to na poranění střelnou zbraní!“ ukázala mu.

„Tady? V Čechách?“

„Ne, našla jsem ho v nějaké tropické džungli, ani jsem se tam nestihla rozhlédnout,“ odpověděla chvatně. „On přece občas létá po světě... asi ho tam přepadli, pomozte mi s ním, prosím!“

„Poslyšte, Jituš, nebylo by lepší zavolat záchranku?“ namítal. „Nevidíte tu spoušť?“

„Než by sem přijela, zemřel by.“

„A vy mu snad pomůžete?“ pochyboval.

„Možná lépe než ta záchranka!“ odvětila rychle. „Mám na to mimozemské školy!“

Na to už nic neřekl. Opatrně, ale rychle z něho stáhli černou kazajku a pak se sklonila k jeho ráně. Vysunula z úst chapadlo, vnořila je do té příšerné díry a pokusila se ji osmým smyslem prozkoumat. Obhlédla orgán gechmo, poničený střelou, srovnala tkáně proti sobě a slepila je. To sroste - ačkoliv chvíli potrvá, než se obnoví jeho funkčnost, ale na tom teď nezáleží, bez gechmo se nedá přemisťovat, ale k životu není nutný, teď jde o zastavení krvácení. Spojila a slepila přetržené cévy a provizorně se pokusila zalepit i díru v hrudi.

„Pomozte mi obrátit ho!“ požádala pak pana Macouna.

Pomohl jí a s děsem pozoroval krvavou díru do jeho zad. Střela tam proletěla lopatkou a z rány trčely střípky kostí, ale krev už tak netekla, Jitce se uvnitř podařilo slepit nejhorší díry a tím omezit krvácení. Teď už tekla krev jen tady na zádech, ale tady už nejsou žádné velké cévy, aby to ohrožovalo život.

„To je snad nějakým kanónem!“ vzdychla si, když se pokoušela svým vnitřním chapadlem vytahat z rány úlomky kostí.

„To není kanónem,“ opravil ji pan Macoun. „Ale ráže devět dělá strašné rány!“

„Vy to znáte?“ zavrčela.

„Jo, trochu,“ odvětil. „Já byl ještě na vojně... a krom toho jsem se o zbraně zajímal jen tak, víte... člověk by měl vědět, s čím se může setkat. Devítka s nábojem magnum prostřelí i kolejnici a když projektil vletí do kosti, udělá tam strašnou paseku. Menší ráže člověka taky poraní, ale dá se pak ještě něco dělat, třeba odkulhat nebo se sám obvázat, samo sebou jen když to není průstřel hlavy nebo srdce, u hlavy je to otázka okamžiku, u srdce pár vteřin. Devítka vás zabije i když prostřelí jen nohu. Roztříští kost, morek vlítne do krve, tam způsobí tukovou embolii a za chvíli jste na prkně...“

„Tomu bych věřila,“ souhlasila. „Vidíte jistě taky, jaká je to příšerná rána. Aspoň že si mě stihl zavolat na pomoc, sám by se už nevrátil.“

„Ale Jituš, kde se to, probůh, pohybujete? V tropech, kde se střílí? Kde to bylo?“

„To nám řekne on sám, až se probere,“ pokrčila rameny.

„Jak to? Vy to nevíte?“

„Byla jsem tam příliš krátce,“ vysvětlovala mu rychle Jitka. „Bylo to někde na ostrově v oblasti Indického oceánu. Umístil tam pro mě nouzovou kotvu gech, abych se objevila hned vedle něho a zbytečně ho nehledala. Z toho je vidět, že mu to v té chvíli ještě myslelo. Ale bylo to na hraně, kdyby mě nezavolal, zůstal by tam ležet vedle takového velkého balvanu... a postarala by se o něho už jen zvěř.“

„No to by dopadl!“ přitakal pan Macoun. „Vážně se divím, jak rychle jste mu zastavila krev, to bych do vás nikdy neřekl...“

„Mám na to mimozemské školy!“ opakovala, ale ruce se jí třásly, když s Macounovou pomocí Frantu otáčela do stabilizované polohy na bok.

Měla bych něco dělat, aby neležel ve vlastní krvi, napadlo ji. Shýbla se a zjistila, že krev protekla naskrz a kape teď dole na podlahu.

„Zničil nám pohovku!“ řekla suše, ale to by mu přece nedávala za vinu.

„Čert vzal pohovku!“ mávl taky rukou pan Macoun. „Tady šlo vážně o život a ještě není vyhráno, ta rána byla příšerná. Vy mu na to nedáte ani obvaz?“

„Nač, pane Macoun? Nevidíte, že krev už neteče?“

„Ještě to může téct uvnitř!“ strachoval se.

„To už jsem zkontrolovala, já pracuji dobře,“ ujistila ho. „Nikde nic neteče. Teď záleží jen na tom, kdy se dostane ze šoku, ale když doteď nezemřel, pak má naději.“

„To vás naučili... mimozemšťani?“

„Jo,“ přikývla. „Ale úrazy se mnou probírali jen takové běžné... řekla bych, přírodní. Zlomené ruce a nohy, to se vám stane prakticky kdekoliv. Ale střelné rány... ne, na to mě tam nepřipravili.“

„No, věděla jste si rady skvěle!“ pochválil ji. „Jestli bude žít, vděčí za to jen vám.“

Po takové chvále by asi za jiných okolností zčervenala rozpaky, ale teď nic takového necítila. Věděla, že má nejspíš pravdu, ale chvála ji netěšila. Hlavně aby měl pravdu v tom, že Franta zůstane naživu!

Zavolala aspoň rusalčí řečí brášku a rodiče, aby jí přišli na pomoc. Nečekala pomoc po odborné stránce, v tom už udělala, co se dalo, ale přece jen... jestli od nich potřebovala podporu, pak především morální.

Bráška přišel jako první, ale místo aby jí pomohl, vykřikl zděšením. A protože po něm předtím požadovala pomoc rusalčí řečí, vykřikl také tak, čímž způsobil, že se u Lapků brzy poté sešly všechny tři rodiny, nádavkem i s Albertem a Maríou. A právě ti poslední dva hned projevili obavy, zda Frantovo zranění nesouvisí s dnešním přepadením jejich farmy v Argentíně. Franta tam sice největšímu krveprolití zabránil, ale... sám přece říkal, že se musí podívat za těmi bandítos a vyslechnout je!

„Věřte mi, seňorito, to bude ono!“ obával se Alberto.

Jitce nezajímalo, jak se to stalo, hlavně že to bylo aspoň šest až devět tisíc kilometrů daleko to je snad dostatečná dálka, aby nikdo z těch vrahů nemohl Frantu ohrožovat. Teď šlo o to, jak a kdy se z toho Franta dostane. Jitka pro něho udělala co mohla, teď už to záleželo jen na něm.

Přežije to? Jitka by řekla, že ano, ale jistotu pořád neměla.

Jeho rodiče i sestra Lída byli dokonale zdrcení. Až teď si vlastně uvědomili, že Frantovy cesty po světě nejsou a nikdy nebyly obyčejné turistické výlety. Neříkal Franta něco o nebezpečných mafiánech, se kterými se občas setkával například v Mexiku? Kam se bál Jitku vzít i jen na návštěvu? To, co líčili Alberto s Maríou, bylo sice od Mexika daleko, ale ani tam to rozhodně nebyl čajový dýchánek. Kulomet se na autě na návštěvy nevozí.

Jenže... nedělo se totéž i v Čechách? Jen za minulé století se dvakrát po našich ulicích proháněla auta s těžkými kulomety na střeše, ze kterých zamračení cizáčtí vojáci stříleli po lidech. Je vůbec na světě místo, kde by se občas něco takového nedělo?

Jitka si to nechtěla připustit, ale až teď si uvědomila, jak těžký podnik si na sebe vzali, když slíbili Opalychům, že se zasadí o přeměnu lidstva z bestií na beránky.

Dá se to vůbec stihnout v rozmezí tak krátké doby, na jakou to odhadoval Franta? Stačí na to dvacet let, když sami Opalychové tvrdili, že to u nich trvalo několik století?

Nemají nakonec pravdu - rusalky?


Dějiny znají nespočet případů, kdy se veliká impéria po smrti zakladatele rozpadla. Na druhé straně se mnoho takových celků i pak udrželo. Záleželo na tom, jak byla přítomnost zakladatele nezbytná k zajištění chodu.

Frantův systém samostatných farem měl dobré předpoklady, že se udrží, pokud se zde nebudou vměšovat třetí osoby, nebo celé organizace, kterým taesi nějakým způsobem zkřížily plány.

Bohužel, takových bylo víc než dost a Franta neměl ani tušení, kdo všechno proti němu vystupuje. Bandité v Argentině i v Mexiku byli jen pověstnou špičkou ledovce vyčnívající nad hladinou, mnohem více nepřátel bylo neviditelných a tím ještě nebezpečnějších.

A nebyli to jen jednotlivci. Byly to i celé mocnosti.

Proti jedincům příliš těžcí protivníci.


Na vesnici a v malém městě se vždycky všechno rychle rozkecá. Je to výhoda nebo nevýhoda? Zřejmě záleží na úhlu pohledu. Co se jednomu člověku může jevit jako obrovská výhoda, může současně druhému připadat jako katastrofa.

O Frantově zranění brzy věděla celá vesnice, přinejmenším ti, kdo měli zájem se to dozvědět. A těch bylo na vsi víc a nemuselo jít vždycky o blízké sousedy.

Farář Kouzar se to dozvěděl od místní drbny Miluše Zahrádkové. Sdělovala mu to nadšeně a dodala, že Boží mlýny melou pomalu, zato jistě.

„Ale, milá dcero, není správné těšit se cizím neštěstím!“ pokáral ji k její rozmrzelosti.

„Pane faráři, celá ta rodina je podezřelá!“ nedala se baba. „Na mši byli jen jednou, když tam ten kluk lítal. Od té doby se tam neukázali.“

„To přece nic neznamená,“ usoudil farář. „Málo lidí má dnes čas chodit do kostela.“

„V neděli si čas může najít každej!“

„Každý ne,“ připustil farář. „Asi to vypadá divně, abych něco takového omlouval zrovna já, měl bych spíš nabádat lidi, aby do kostela chodili, ale co odpustíme my lidé, to Bůh odpustí tím spíš. Neslyšela jste, že ten kluk pracuje i o nedělích?“

„To jsem neslyšela a nevím o tom,“ odpověděla bojovně.

„Tak vám to tedy říkám,“ nehodlal s ní diskutovat. „Vypadá to asi podivně, ale zrovna u něho je toho podivného víc. Už to, že nechodí do školy a místo toho si létá po světě.“

„No dyť si taky říkám, jak je to možný?“ přidala se. „Jak to, že na jeho rodiče nevlítne sociálka, že nedávají děcko do školy?“

„Také mi to vrtalo hlavou,“ přiznal pan farář. „Ale víte, jak to je? Ten kluk si nedávno složil před komisí všechny zkoušky až do konce povinné školní docházky. Tím ji ukončil, zrovna jako Jitka Lapková, takže už oba do školy chodit nemusí. Je to sice výjimka, ale zákon ji umožňuje. Tak vidíte, neděje se tam nic protizákonného a ani sociálka nemá nejmenší důvod zasahovat. Kdo to neví, může se tomu divit, ale kdo to ví, musí ty dvě děti obdivovat.“

„Obdivovat? Proč? A zrovna tyhle?“

„Víte, dcero, je přece obdivuhodné, když někdo zvládne školní látku takhle předčasně. Takovým lidem se říká géniové. A můžeme se pyšnit, že máme ve vsi hned dva.“

„Pěkní géniové!“ otřásla se Zahrádková. „Kdo ví, co všechno provádějí!“

„Zatím jsem o nich slyšel jen chválu,“ ukončil to farář. „Když už se o ně zajímáte, co si myslíte o Culkově družstvu?“

„To je taky vypečený podnik, pane faráři!“ rozjela se baba. „Je snad přirozený, aby se takhle zmohli za pár měsíců? Bejvají v chajdách na spadnutí, ale prej mají v bance miliony! Celý je mi to ňák podezřelý!“

„Jenže oni tam dělají jídlo pro spousty lidí,“ odvětil farář. „A jak vím, nedělají je tak draho, aby na tom vydělali, naopak. Jenom díky jim je dnes jídlo v Čechách tak levné!“

„Nekoupila bych od nich ani brambor!“ řekla rezolutně Zahrádková. „Já si brambory sama pěstuju na svým záhumenku. A ostatní kupuju v krámě, jako spořádaný lidi!“

Farář Josef Kouzar se jen usmál. Miluška Zahrádková! Že i ona to kupuje od družstva, to už nevěděla snad jen ona sama.

„I v tom krámě je dneska jídlo levnější, nemyslíte?“ zkusil to naposledy.

„Jo, to jsem slyšela. To ale dělá ta... kokodance, ne Culkovi!“

„To jsem slyšel v televizi,“ vzdychl si farář Kouzar. „Ale nevěřte všemu, co tam říkají, občas tam lžou, že jim rovno není. Ale teď mě omluvte, mám ještě nějaké řízení...“

Rozloučil se konečně, ale místo aby odjel do další vesnice, obrátil auto směrem, kde bydleli Lapkovi. Chtěl se už dřív Franty na něco zeptat, jenže ať se snažil, jak chtěl, Franta se mu neozval. Jestli to nebude tím zraněním, napadlo ho. Pak by ale bylo dobré dozvědět se podrobněji, co za tím je.

Sešlápl plyn a rozjel se.


Návštěvu místního pana faráře Lapkovi věru nečekali.

Trabant se po úzké příjezdové cestě sotva vyšplhal nahoru a zastavil před domkem, kde si ale jeho příjezdu nikdo nevšiml, dokud farář nezazvonil na zvonek u dveří.

„Dobrý den, pane faráři!“ přivítala kněze paní Lapková. „Jdete snad k nám?“

„Víte... zaslechl jsem zvěsti, že se mladému panu Františkovi něco přihodilo a že je u vás na léčení. Nemohl bych mu pomoci?“

„Ne, kněze ještě nepotřebuje,“ zamračila se paní Lapková.

„O to mi ani nejde,“ usmál se trochu smutně farář. „Ale mohu snad pomoci i jinak, než jak si zřejmě myslíte.“

„Mladému Frantovi těžko pomůžete,“ odvětila paní Lapková. „Pořád je bez sebe a nejvíc mu teď pomáhá naše Jituš.“

„Tak proto mi neodpovídal! Prý jste k němu vůbec nevolali doktora?“ zeptal se kněz.

„Nakonec jsme mu doktora přece jen zavolali,“ řekla paní Lapková. „Někdo z vesnice nám totiž vyhrožoval policií, víte? Jako že ho chceme zavraždit!“

„O tom nevím,“ bránil se vážně kněz. „Kdo by mohl...“

„Znáte ji jistě dobře, pane faráři,“ vskočila mu do poslední věty. „Je to vaše nejvěrnější ovečka, paní Miluše Zahrádková. Kvůli ní jsme museli zavolat našeho obvodního doktora a Frantu mu ukázat. Naštěstí je doktor rozumný člověk. Místo aby zavolal policii, jak zřejmě Zahrádková čekala, chvíli se dohadoval s naší Jituší, potom její léčbu schválil a odejel. Ani netrval na tom, abychom dali Frantu odvézt do nemocnice. Pane Kouzare, vyřiďte té babě Zahrádkové, ať se nám radši obloukem vyhýbá!“

„Jo takhle je to!“ usmál se opět trochu smutně pan farář. „U mě si byla také stěžovat, naposledy před deseti minutami...“

„A co vám napovídala?“

„Samé drby! Že kluk nechodí do školy, že je to případ zralý pro sociálku a tak... Skoro mě rozesmála, když tvrdila, že by od vás nekoupila ani brambor a přitom všechno kupuje v obchodě, kde se už dávno nic jiného než taesi neprodává. Někteří lidé se skutečně nedají poučit!“

„A co jste jí na to řekl?“

„Vysvětlil jsem jí, že Franta všechny školní zkoušky složil předčasně, tím školu ukončil a není důvod, proč by tam dál chodil. A že nemá cenu hlásit to sociálce, tam už to vědí.“

„Té by to bylo podobné!“ vzdychla si Lapková. „A kdyby věděla, že do školy nechodí ani naše Jituš, ta by teprve vyváděla! Než pojďte dál, ať si nepovídáme mezi dveřmi, ještě byste nám vynesl spaní...“

„Snad jsem ji trochu umravnil,“ usmál se farář, když vešel do předsíně. „Ale nepřišel jsem k vám nabízet Františkovi poslední pomazání, na to je vždycky dost času. Víte, já jsem si s ním dříve občas povídal na dálku, máme oba takový dar... ale poslední dobou mi to nějak nešlo, proto jsem se přišel zeptat, co se s ním děje. Jestli je bez sebe, vysvětlovalo by to, proč mi neodpovídá.“

„Vy myslíte rusalčí řeč? Vidíte, já zapomněla, že patříte k nám...“

„K vám?“ usmál se farář. „Snad k vašim dětem, ne? Nebo jste se už nechali rusalkami také utancovat?“

„Ne, pane faráři!“ odvětila vážně Lapková. „To dokáže naše Jitka i bez rusalek.“

S těmi slovy otevřela dveře do pokojíku dcery Jitky. Ode dveří spatřil pohovku s ležící postavou, u níž seděla dívka. Pravda, takhle ji neznal. Když ji viděl naposledy, byla teprve dvanáctiletá. Teď v černém koženém obleku působila mnohem... dospěleji.

„To jste... vážně vy, slečno Jitko?“ zeptal se jí opatrně.

„Jistě!“ usmála se na něho trochu utrápeně. „Vy jste mě takhle ještě neviděl, že ne?“

„Neviděl,“ přiznal farář. „Pokud se dobře pamatuji, byla jste nedávno v kostele, ale to jste vypadala mnohem mladší...“

„Dobře si to pamatujete. Pak jsem ale byla pět let v učení u Opalychů. To jsou...“

„...bytosti ještě za rusalkami, už mi to Franta říkal,“ dokončil za ni rychle. „Taky už mě varoval, že ho nejspíš nepoznám. Viděl jsem ho také naposledy v tom kostele, od té doby jsme se bavili jen na dálku. Je to snad on?“

Ukázal na ležící postavu.

„Ano,“ přikývla.

„Nechám vás chvilku o samotě,“ vzpomněla si najednou paní Lapková. „Kdybyste něco potřebovali, víte, jak mě zavolat!“

Odešla a nechala je u ležícího.

„Posaďte se tady,“ požádala Jitka faráře, aby nad ní nestál.

Židle se sama pohnula od stolu a aniž by se jí někdo dotkl, přisunula se ke knězi. Ten si ji prohlížel se zájmem, ale bez bázně. Pak ji uchopil, přitáhl si ji a posadil se.

„Smím vědět, co se Františkovi stalo?“ zeptal se.

„Ano, ale nešiřte to,“ požádala ho Jitka. „Někde daleko odtud v tropech ho postřelili bandité. Podařilo se mi ho přenést domů, ošetřit a teď čekám, až se probere.“

„Slyšel jsem, že ho ošetřujete... a byl tu i doktor a prý s tím souhlasil. Nevím, jestli není příliš troufalé nabízet vám za těchto okolností pomoc, když nejsem lékař, ale opravdu bych vám chtěl ulehčit...“

„A víte, že to možná přijmu?“ podívala se na něho. „Jste rozumný člověk... dám vám svou lavititji rusalčí řeči. Franta vás to jistě naučil, jinak byste se na dálku bavit nemohli.“

„Jistě, to je to nejmenší!“ souhlasil ihned.

Vyměnili si tedy lavititje, jako kdyby si vyměnili telefonní čísla. Jitka mu navíc slíbila, že mu dá vědět, až se Franta probere.

„Poslyšte, pane faráři...“ napadlo ji najednou. „Nesvěříte se mi také do péče? Naučila bych vás přemisťování a pár dalších věcí, které od rusalek ještě nemáte. Dělám to teď úplně cizím lidem, proč ne vám?“

„Přemisťování? To jako že bych s vámi mohl létat po světě? Nakonec... i misijní činnost by mohla být záslužná.“

„Na misijní činnost raději zapomeňte!“ usmála se smutně Jitka. „Za náš zkažený svět nemohou divoši a obracením na víru nic nezlepšíte. Svět vedou do zkázy civilizovaní divoši, ale ti už většinou nějakou víru mají!“

„Kdyby měli pravou víru, byli by to ještě divoši?“ zavrtěl jemně hlavou.

„A čemu říkáte pravá víra?“ vzdychla si. „Já vím, jako katolický kněz musíte tvrdit, že zrovna ta vaše. Ale kolik zla nejen ve světě, ale i u nás v Čechách napáchali katolíci?“

„Jde o to, čemu někteří říkají víra,“ řekl jemně. „Poslyš, Jitko... smím ti tak snad říkat, celý svůj život se zabývám lidmi a vírou, ale pokud mě považuješ za typického katolického kněze, byla bys asi překvapená. Už protože znám rusalky a umím létat, to se, pokud vím, mezi kněžími libovolné víry moc nevyskytuje.“

„Ale rusalkám jste tenkrát utekl, nedomluvil jste se s nimi,“ namítla.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se jí. „Vždyť jejich řeč umím.“

„Ano, jenže spíš náhodou a hlavně, nesnažil jste se s nimi domluvit.“

„Proč si to myslíš?“ opakoval. „Protože jsem nebyl tak jako vy v jejich světě? Je to ale tak nutná podmínka?“

„Zatím, co já vím, všichni tomu utancování utekli,“ řekla. „Většinou si ani nevšimli, co se s nimi stalo. Až na manžele Klimšovy, kteří pak využívali rusalčí řeč mezi sebou. Občas úryvky jejich domlouvání zachycoval pan Prskavec, ale protože bydlel na hranici dosahu, vyložil si to jako obtěžování nějakými přízraky. O létání částečně věděli Klimšovi, jenže tomu říkali chození po vodě. Nás ale naučili létat Opalychové a na to jsme museli vstoupit do světa rusalek!“

„Vážně si myslíš, že se dá na létání přijít náhodou?“ položil jí vtíravou otázku. „Jistě, tak na to možná přišli Klimšovi. Jenže náhodou přijdeš leda na vodorovný let bez potřeby další energie, ale... vlastně, ty jsi mě nikdy létat neviděla, že? To jsem ukázal jen Frantovi.“

„Jak to tedy bylo s vámi?“

„Trošku jinak než s ostatními,“ pokýval hlavou. „Pravda, poprvé jsem jim utekl, ale jim to stačilo, takže jsem od nich získal všechno. Jenže já jsem se potom vracel... pozoroval jsem je z dálky, ale... víš přece, že se dá rusalčí řečí mluvit i na dálku!“

„Ale dálkové řeči s využitím lavititje vás učil až Franta!“

„Mě to musel učit, pravda,“ přikývl kněz. „Neuměl jsem to. Ale pro rusalky to nebylo tajemství, umí to odedávna. Mohly si mě zavolat, kdykoliv je to napadlo. A také to dělaly. Jedině tak mě přece mohly naučit létat.“

„I na dálku?“ pochybovala.

„Možná i na dálku,“ připustil. „Jednou jsem se vzbudil, když na mě mluvily ve spaní. To jsem byl zaručeně mimo dosah, ale vysvětloval jsem si to tenkrát tím, že mohly popojít od své brány blíž ke mně. Víš, čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mám dojem, že ani pan Prskavec nechytal hovory Klimšových, ti přece bydlí daleko od něho. Možná i s ním mluvily rusalky. Považoval je ale za zlé přízraky, nepřijal je a zatvrdil se proti nim. Proto zůstal nakonec úplně sám.“

„A vy jste se nezatvrdil?“

„Měly přece rozumné názory, aspoň se mi to tak zpočátku zdálo. Vždyť mě přiměly dát se na kněžskou dráhu. Ne že by to po mně vyžadovaly, ale zdálo se mi, že právě to by mi mohlo pomoci lépe je pochopit a třeba i něco dobrého udělat. Tenkrát jsem netušil a ani by mi na mysl nepřišlo, že jejich mluvení ke mně ve spánku byla vlastně hypnopedie a že se pokoušely vložit mi něco do podvědomí. Asi se jim to podařilo, kde jinde bych jako kluk přišel k názorům, za které se dodnes nemusím stydět?“

„Taky vám říkaly, že se náš svět řítí do zkázy?“

„Taky,“ přikývl. „Ale tak to přece stojí i v Bibli, že na svět přijde zkáza.“

„Já vím,“ přikývla Jitka. „A víte, co si o tom, pane faráři, myslím?“

„To mám hádat, nebo je to řečnická otázka?“ usmál se.

„Zkuste tedy hádat!“ nabídla mu. „Když neuhodnete, byla to řečnická otázka a budu pak pokračovat.“

„Dobře. Budu asi hodně odvážný, ale podle mě jsi velice chytré děvče, když tě vzali do učení ti... zkrátka bych očekával, že rusalkám stoprocentně všechno nevěříš.“

Podívala se na něho překvapeně.

„Uhodl jste!“ oznámila mu. „A nejen rusalkám!“

„Nejspíš ani Bibli, že?“ nadhodil.

Podívala se na něho ještě překvapeněji.

„Udivujete mě, pane faráři!“ řekla docela obdivně. „Uhodl jste i to! Ale když už si se mnou chcete hrát na pravdu...“

„...to nechci,“ zarazil ji.

„Nechcete? Proč?“ zabrzdila také.

„Nechci přijít o tvé začínající přátelství,“ řekl. „Ta hra na pravdu je spolehlivý způsob, jak přijít o přátele a někdy dokáže rozbít i rodiny, zejména když nejsou dost pevné.“

„To jsem netušila. Proč?“

„S pravdou je to jako s vírou. Samy o sobě mohou být správné, ale víra i pravda se dá krutě zneužít, když se použije jen část. Pravdy i víry. Takzvaná hra na pravdu je nejběžnější způsob zneužití. Asi jako víru zneužívají náboženské války.“

„Že se dá zneužít víra, to vím. Ale pravda?“

„Také,“ přikývl. „Obvykle tím, že se neuvádí celá, což ani nejde, zejména když je složitější, než aby se dala vyjádřit jednou větou. Když se z křesťanské víry vypustí to známé Miluj bližního svého, dá se proti bližním vyvolat i válka. Hra na pravdu je něco jako psychologická válka. Nenech se do ní nikdy zatáhnout!“

„Díky za varování, ale ráda bych věděla proč?“

„Kdo ve společnosti přijde s takovým návrhem, tomu obvykle o pravdu vůbec nejde,“ začal. „Zato dobře ví, jak klást otázky, aby pravda zabíjela. Někdy jen přátelství, jindy doslova. Byla tím kdysi pověstná inkvizice, dnes jsou tím pověstní někteří vyšetřovatelé. I v ruce amatéra to bývá psychologický dynamit.“

„Inkvizice snad patřila k vaší, katolické církvi!“

„Tvrdil jsem ti někdy, že je katolická církev bez viny?“

„Netvrdil, ale měl byste!“

„Ale proč?“ usmál se. „Pravda se nedá jen přelakovat na růžovo! I na katolickou církev se dnes valí skandály, má snad cenu zametat je pořád pod koberec? Když se neustále zavírají do skříní kostlivci, ta nakonec praskne a všechno se vyvalí ven!“

„Ale že tak mluvíte zrovna vy...!“

„A proč ne? Jen si vzpomeň na jiného katolického kněze, známého Jana Husa!“

„On snad nebyl katolický, ale husitský...“ zarazila se.

„Ale kdež!“ zasmál se. „Byl to katolický kněz, který si upřímně přál katolickou církev napravit, ne ji rozvrátit! Husitskou církev založili jiní a až po jeho smrti!“

„To jste mě ale dostal!“ přiznala.

„Stejně jako se zapomínalo, že Ježíš Kristus byl Žid,“ navázal na to.

„Ale to se snad ví!“ namítala.

„Ví, ale kdo pořádal na Židy pogromy, klidně by zabil i Ježíše Krista, i když to páchal jeho jménem. Tak se dodnes víra zneužívá, ne že by to přestalo!“

„Na kněze máte opravdu podivné názory!“ řekla. „Ale abych pravdu řekla, líbí se mi. Ačkoliv teď jsem právě překročila hru na pravdu, že?“

„Kdepak!“ zavrtěl hlavou. „To byla jen upřímnost. Hra na pravdu se hraje jinak. Jedna strana klade poťouchlé otázky, na které druhá strana odpovídá, i když je tím donucena vypovídat proti sobě. Když ale řekneš svůj názor sama, bez otázek, je to upřímnost a té si musíme vážit.“

„Dobře,“ přijala to. „Když jsme tedy u té upřímnosti... Co když už budu mlčet?“

„Na to máš samozřejmě právo,“ usmál se. „Také bych mohl mlčet a tím bychom se pro dnešek mohli rozejít. Jenže mně se chce být ještě chvilku upřímný. Dovolíš mi mluvit?“

„No jistě!“ odvětila. „Nejsem cenzor!“

„Vrátím se k Bibli,“ řekl. „Je to pozoruhodná kniha a dá se říci, že proměnila svět. Ale kdybych řekl, že ty Bibli stoprocentně nevěříš, asi bych se strefil, ne?“

„To už je zase hra na pravdu, ale odpovím, protože chci,“ řekla. „Nevěřím tomu všemu do posledního písmene. Je to příliš krvavá a příliš... nespravedlivá kniha.“

„Hezky řečeno,“ kývl. „Krvavá jako dějiny a nespravedlivá jako lidstvo samo.“

„V tom se tedy shodneme?“

„V tom i v mnohém jiném,“ přikývl. „Ale teď bych se zase vrátil k rusalkám. Chtěly na nás mít dobrý vliv, ale pak jako by to najednou vzdaly. Nechápu, proč, ale najednou se mi zdálo, že nám už pomáhat nechtějí. Proto se divím, že pomáhaly vám.“

„Možná víme, proč to tak bylo,“ zamyslela se. „Mohlo to být, když zjistily, co se stalo v Hirošimě a Nagasaki. Tím ztratily víru, že nás předělají a od té doby se na nás dívají jen jako na zkameněliny vyhynulých druhů.“

„To by mohlo být,“ uvažoval také po chvilce přemýšlení.

„Jenže tam nebyly jen rusalky,“ pokračovala. „Byli tam ještě Opalychové a ti nad námi tu obraznou hůl nezlomili. A právě ti nám pomáhají.“

Opalychové...“ opakoval. „Takže právě ti dnes plní úlohu našich dobrých duchů...?“

„Dobrých duchů?“ zasmála se křečovitě. „Víte aspoň, jak vypadají?“

„Ještě jste mi je neukázali,“ přiznal trochu vyčítavě.

Otočila se a zapnula na stole počítač. Franta nedávno její i Culkovy rodiče přemluvil, aby všem dětem pořídili počítače. Chvilku čekala, než naběhne a pak jen cvrnkla myší.

Na obrazovce se objevila fotografie Opalycha, jednou rukou objímajícího Lídu. Bylo to z návštěvy, kdy se s nimi nechali vyfotit všichni.

Farář Josef Kouzar strnul. Podoba Opalychů rozhodně nevyvolávala dojem dobrých duchů, natož andělů. Právě naopak! Otevřená tlama s obrovskými šavlozubými tesáky mírumilovně nevypadala. Ano, to byla podoba démonů z pradávných indických bájí, převzatí do všech indoevropských kultur.

Pak se ale vzpamatoval.

„Tak proto jste mi je nespěchali ukázat!“ vzdychl si.

„Co vy na ně, pane faráři?“ podívala se na něho pátravě.

„Kdybych byl pitomec, začal bych se křižovat!“ usmál se, neboť už byl zase nad věcí. „Ale když to soudím podle známého hesla po ovoci poznáš je, které mi vnucoval už František ...a teď konečně chápu, proč na tom tak tvrdohlavě trval... měl bych je přijmout.“

„Tak - a teprve teď jste náš člověk!“ prohlásila Jitka.

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 17:53