Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Podraz

Pan Macoun vzbudil pozornost svých kolegů, až když mu ujela noha. Místo aby se jak se patří pádem se střechy potloukl, opsal křivku vzdáleně podobnou loopingu a vrátil se na stejné místo. Kdyby se zrovna nikdo nedíval, bylo by to prošlo bez povšimnutí, ale zděšený výkřik jeho kolegy znamenal, že to přestalo být tajemství. Pak už to přestal tutlat a kdykoliv to potřeboval, prostě si na střechu vyletěl.

Vzbudil tím ale u všech spolupracovníků nelíčenou závist. Pravda, tahle vlastnost byla pro pokrývače k nezaplacení.

Farář Kouzar začal své diecézi šetřit peníze za benzín a vrátil dokonce služební auto. Tajemství se mu ale dařilo zachovávat lépe - jako kněz to měl vlastně v pracovní náplni. Jen ho jeho farníci od té doby neviděli odjíždět ani přijíždět. K některým venkovským kostelům, kde se mu podařilo umístit kotvu nenápadně, chodil pěšky, jiné dokonce odemykal zevnitř, až to vypadalo, že snad uvnitř přespává. Nebylo to ale tak - prostě se znenadání objevoval přímo uvnitř. Zbývalo mu pak více času na diskuse s farníky.

Toho dne diskutoval na obecním úřadě se starostou, známým ateistou. Jeho hlavním argumentem proti věřícím bylo: Vy přece také nevěříte na Neptuna, Dia, Apollóna, Thorna, Šivu, ani na egyptského Ra. Odmítáte tisíc bohů, proč vám tedy vadí, když já odmítám tisíc a jednoho? Starosta miloval diskuse v hospodě, ale před farářem Kouzarem ustupoval, kde jen mohl. Tvrdil, že se s ním hrozně špatně diskutuje, neboť Pepek je moc chytrej a to pak není fér. Jenže na úřadě neměl kam ustoupit a tak se aspoň držel jak mohl.

Okno starostovy kanceláře bylo umístěné výhodně. Měl perfektní přehled po silnici, procházející vesnicí. Proto si farář všiml velikého terénního auta se zablácenou poznávací značkou, které ze silnice odbočilo na úzkou cestu k Lapkovým. Poslední dobou přijíždělo návštěv do Culkova družstva víc, jenže k výrobní hale vedla širší a pohodlnější cesta pro kamiony, tato návštěva očividně nemířila do družstva, ale soukromě k jedné ze tří rodin.

Kdo to může být? pomyslel si farář. Do auta nebylo kouřovými skly vidět, ani počet podivných návštěvníků se nedal odhadnout. Kdybych trpět paranoiou, usmál se farář, myslel bych si, že to jsou gangsteři.

Jenže myšlenka na gangstery se mu přímo vnucovala - Franta se stal obětí takové bandy docela nedávno. Ještě že jsme v Čechách a ne v Jižní Americe...

Počkat! To přece nic neznamená! Kdo může přísahat, že v Čechách takoví nejsou!

„Jitko! Jede k vám auto s divnými lidmi!“ varoval aspoň Jitku, neboť měl lavititju jen na ni a nemohl se tedy obrátit na nikoho jiného. „Dejte si tam na ně pozor!“

„Díky za varování!“ odvětila také tak neslyšně.

Pak už to nemohl sledovat, ale po krátké chvilce se mu Jitka ozvala sama.

„Pane faráři - mohla bych vás poprosit o pomoc?“ požádala ho.

„Jistě - ale v čem?“

„Přemístěte se k nám,“ navrhla mu spolu se sdělením fadkizu dočasné kotvy. Poslechl ji a Jitka dočasnou kotvu ihned zrušila.

Stál vedle ní před domkem Frantových rodičů. Terénní auto se všemi dveřmi dokořán tu stálo opuštěné, posádka nebyla nikde vidět.

„Je to nějaký podraz!“ řekla Jitka. „Jen vystoupili, vytáhli pistole. Nemohla jsem čekat až vejdou a přenesla jsem je raději na Frantův ostrov, ale zůstalo tu jejich auto. Nemohl byste mi s ním nějak pomoci?“

„Tak mě to dobře napadlo!“ zahučel spíš pro sebe kněz. „Jak s ním chceš pomoci?“

„Nemohl byste s ním někam odjet? Já auta neumím řídit.“

„Kam bych s ním měl odjíždět?“ zeptal se.

„Kamkoliv - ale aspoň takových dvacet - třicet kilometrů,“ řekla.

Z jejího hlasu bylo znát, že si není moc jistá.

„Pak ho někde na okraji silnice odstavte a vraťte se domů,“ dodala ještě. „Dám vám na to raději rukavice, ať tam nenecháte otisky prstů.“

„Myslíš, že to postačí?“

„Hlavně ať už to auto není tady,“ prosila ho snažně.

„A co když se sem ti gangsteři vrátí?“

„To bych jim neradila,“ zavrčela. „Ještě se za nimi podívám, zkusím zjistit, co u nás chtěli - ale když všichni tři vystoupili s napřaženými pistolemi v rukou, tak to asi nebylo nic mírumilovného.“

„Dej si na ně pozor! Jestli byli ozbrojení, ať nedopadneš jako Franta!“ varoval ji.

„Dám si pozor!“ slíbila.

Pak mu půjčila jedny starší rukavice. Natáhl si je, nasedl do auta a nastartoval.

Vlastně pomáhám zakrývat stopy zločinu, uvědomil si. Naše zákony chrání darebáky víc než oběti a přenést je na pustý ostrov by soud nepřijal jako přiměřenou obranu. Na druhé straně, kdo jde na návštěvu s napřaženou pistolí, slitování nezaslouží. Z toho hlediska není přenesení darebáků kamsi na pustý ostrov dostačující. Mohli by se vrátit.

Opatrně se otočil na malém prostoru před dvorem a zamířil po cestě na silnici.

Budu muset jet na opačnou stranu než odkud přijeli, uvažoval. Nemá cenu jet zpátky kolem starostova okna. I když jsou tu tmavá skla, mohl by mě poznat.

Přišlápl trochu plyn a auto poskočilo vpřed.

Ale ne moc rychle, okřikl se sám. S kradeným se musí pomalu, to je princip. Ačkoliv - jaképak kradené? Jen je těm darebům uskladní o pár kilometrů dál. Ale nemá smysl nechat je někde na kraji silnice, jak chtěla Jitka, tam by je brzy objevili. Raději zajet někam do lesa, kam není ze silnice vidět. Když je objeví až v létě, žádná škoda.

Ještě že nemusím řešit, jak se dostanu domů, liboval si.

Vlastně, uvědomil si, ta holčina mě právě zapojila do jejich podniku!

Ale co - možná to tak bude užitečnější.


Nervózně kráčel tam a zpět a úkosem pozoroval Jitku, sedící bez pohnutí na písku na zkřížených nohách jako socha Buddhy.

„Dozvím se to tak jako tak,“ řekla po chvíli. „Času mám dost a nějaké zprávy už o vás mám. Rozmysli si to, ještě máš čas a já slovo držím.“

Pohlédl stranou, kde se opět nad hladinou nakrátko objevila a zmizela zlověstná šedivá ploutev. Ano, byli tu. Kroužili kolem líně, mohlo jich být tak pět nebo šest. Nespěchali. Na tu holku nemohli, ale na něho už si brousili zuby, v každé tlamě jich měli... Ta holka musela být z ďáblovy líhně. Navenek dělala, že si ho nevšímá a jen si tu tak medituje, ale když se na ni vrhl, s klidem Angličana se vznesla do výšky, kam za ní nedoskočil, a pak se opět tak klidně snesla na opačném konci zmenšujícího se ostrova, aby pokračovala ve své meditaci.

Ostrov se ale zmenšoval - nebo spíš voda stoupala. Jasně, příliv. Ale podle toho, že na tomhle písku nic nerostlo, je tady za přílivu všude voda.

Voda - ale v ní žraloci. Jednoho odhadl na tři metry, dost na to, aby proti němu neměl nejmenší šanci. A je jich tu víc, budou si ho podávat z tlamy do tlamy...

„Můžeš mlčet - ale dozvím se to odjinud,“ ujišťovala ho. „Možná mi to bude trochu déle trvat, ale vytrvalosti mám dost. Jo - abych nezapomněla - malou poznámčičku. Dokud dokážeš z vody vyskočit, jsem schopná tě odnést. Až budeš ve vodě po kolena, nedokážu tě už zvednout. Bude trvat ještě takových deset minut, než stoupne voda tak, aby vyhovovala žralokům - a celou tu dobu už budeš vědět, že jsi prohrál!“

„A ty se na to dokážeš jen tak dívat, ty bestie?“ vybuchl.

„Ne,“ zavrtěla skoro neznatelně hlavou. „Nemám na to žaludek. Nesnáším krev, tohle divadlo pro mě není. Než se na tebe vrhnou, zmizím. Tobě snad bude jedno, jestli se někdo dívá nebo ne? Žraloci si tě najdou i poslepu a obecenstvo k tomu nepotřebují.“

„Ode mě se ale stejně nic nedovíš!“ trval na svém.

„Víš, jak říkáme takovým, jako jsi ty? Blbej, ale zásadovej! Nebo naopak - zásadovej, ale blbej. Jako tágo. Musím ti taky říct, že tvoji kámoši to budou mít lehčí. Když se žraloci dobře nažerou, čeká jich tu při příštím přílivu dvakrát víc. Pak je to mnohem rychlejší, oni se sápou až na písek, aby na ně něco zbylo.“

„Couro! Ty že nesnášíš krev?“

„Já jsem to ještě neviděla,“ přikývla. „Znám to jen z vyprávění. Ten kluk, co jste ho nedávno málem zastřelili, to viděl už víckrát. Tahle písečná kosa má velice dobrý vliv i na drsné hrdiny, spousta jich tu začala zpívat. Mohl by ses s nimi seznámit, jsou ještě naživu.“

„O to ti nestojím,“ zavrčel.

„No a spousta se jich tu projevila jako opravdoví drsňáci,“ pokračovala. „Jenže žraloci mají kůži drsnější, to se nedá srovnávat. Občas tu zbude pistole, ty žralokům nechutnají.“

„Kdybys mi nechala pistoli, neseděla bys tu tady!“

„Máš pravdu,“ připustila. „Vidíš, jak i ty se tady stáváš pravdomluvným? Ale o takové pravdy, upřímně řečeno, nestojím. Jeden prý tady začal mluvit, až když mu teklo do bot. Ale už to nestihl povědět. Byl druhý na řadě, to je tu vždycky žraloků plno a jsou ochotní vylézt si pro svačinku i na písek.“

Pomalu se vznesla vzhůru asi o pět metrů, pořád vsedě se zkříženýma nohama.

„Žraloci jsou vůbec potvory,“ pokračovala klidně z výšky. „Tady si musí člověk dávat pozor, aby po něm nějaký křivohubec nevyskočil. Když cítí svačinu, jsou schopní skákat jako delfíni. Naštěstí je tady pro vysoké skoky mělko, chybí jim rozjezd, ale na volném moři dokáží vyletět do výšky pěti metrů! Koukej se trochu po nich, ať tě nesrazí do vody! Nebyl bys první. Prý tu po jednom skočili, ještě bylo nad hladinou půl metru písku. Ten musel být překvapený! Ale aspoň to měl rychlý.“

Nervózně přeletěl očima po hladině na jedné straně a pak na druhé. Neviděl tam snad, jak se jedna z těch zlověstných ploutví stáčí k němu?

„Když už jsi mezi nimi, jde to aspoň ráz naráz. Horší je pomalé okusování. Jeden ti uhryzne chodidlo, druhý nohu po koleno, další si ukousne ručičku, člověk přitom pořád žije a řve jako tur - na to opravdu nemám nervy.“

„Bestie! Aspoň už konečně mlč!“

„Ale ale! Vás nebavilo vykládat těm, co jste na ně mířili, takové podrobnosti?“

„Co ti je do toho? Můžu si říkat kdy chci a co chci!“

„A co je tobě do toho, co tady říkám já? Taky si můžu říkat kdy chci a co chci, zvlášť když ty už mi do toho dlouho mluvit nebudeš. Všiml sis, že už si tě všimli? Začali kolem kroužit rychleji než předtím, už se na tebe těší! No - brzy se dočkají. Zdá se, že tě budou okusovat pěkně pomalu! Víš, kdybyste nestříleli i tady, skoro bych tě litovala, ale takhle si říkám, že si zasluhuješ pěkně po kouskách, aby sis jejich zuby pěkně vychutnal - teda, spíš si oni vychutnají tebe. Uvidíš, jak je tvoje krev rozparádí!“

„Bestie! Zmlkni! Už dost!“

„Co - dost? Já si tady jenom říkám co chci, ale až tě začnou doopravdy porcovat jejich zuby, to si teprve užiješ!“

Jitka očima udeřila do hladiny před jedním žralokem. Voda se prudce zavlnila a dravec to vyhodnotil jako kořist. Vrhl se tím směrem, až se vymrštil nad hladinu. Jen to plesklo.

Gangster sebou trhl. Ten žralok byl zase blíž než předtím.

„Pěknej kousek!“ komentovala to Jitka. „Sledujete dravečci, jak se ostrůvek zmenšuje? Však se brzy dočkáte! Tady ten blbec si myslí, že bude mlčet, ale však on začne řvát, až se do něho zahryznete! Jenže to už tady nebudu, zůstane to jen mezi ním a vámi...“

„Mlč už!“ zahrozil jí gangster. „Nebo tě...“

„Ty mi chceš hrozit?“ zasmála se Jitka. „Ty - ty krmivo pro žraloky? Sám sis vybral svůj osud! Nechceš zpívat - budeš řvát! Než se ti plíce zalijí krví! Pak už budeš bolestí jen koulet očima! Ale vybral sis to sám, je to tvá svobodná volba! Taky sis všiml, že ti zbývají už jen dva metry ostrova? Dva metry života - a pak už jen tisíce zubů jako nožů!“

„Ne! Budu mluvit!“ vykřikl gangster.

„Ale trvalo ti to!“ řekla spokojeně Jitka. „Už jsem se chystala odletět! Tak pojď!“

Znenadání ho oblétla, popadla v pase a trhnutím zdvihla. Vzápětí oba zmizeli. Žraloci se mohli začít rozcházet - už tu pro ně nebylo nic zajímavého.

První vlnky se převalily přes písečný hřbet...


„Jak jste nás vlastně objevili v Čechách?“ zahájila Jitka výslech.

Gangster seděl u stolu naproti ní na dřevěné lavici před nevelkým srubem. Zkroušeně jako školáček, aspoň to tak vypadalo - do školáčka měl jistě hodně daleko.

„Jednoduše!“ ušklíbl se. „Zjistili jsme, že si vaše farmy přivolávaly pomoc telefonem. A to už se dalo vysledovat. Poslední stopa vedla přímo do jednoho domu - či spíše chatrče. Nemaskovali jste to nejhůř, světové centrum taesi by v takové chajdě nikdo nečekal... ale mělo nás napadnout, že to budete mít chráněné...“

„Mobilní telefon přece není vázaný na místo!“ namítla. „Franta si ten mobil nekupoval nikde poblíž, měl ho ještě z Prahy!“

„Vypátrali tu adresu podle místa, odkud se nejčastěji připojoval k síti.“

„To byste museli mít svého člověka u mobilního operátora!“ nechtěla tomu ani věřit.

„Když potřebujeme, v každé organizaci najdeme někoho ochotného nám pomoci,“ řekl samolibě. „Postavili jste se proti větší síle, než tušíte!“

„Vy také,“ řekla. „O vaší síle nepochybuji, ozbrojení jste byli dobře, ale vyřídila jsem vás hladce a bez jediného výstřelu.“

„Nevadí, ti po nás budou jistě chytřejší...“

„Nebudou,“ zavrtěla hlavou. „My už mobilní telefony rušíme. Máme lepší spojení.“

„Klidně,“ odfrkl si. „My monitorujeme úplně všechno, co se kde po světě šustne! Nic nám neunikne!“

„Monitorujete rádiové vlny, chcete říci?“ usmála se už zase mile. „To vám nepomůže, naše nové spoje nemají s elektromagnetickými vlnami nic společného. Nevyzařují a nedají se zaměřit. Jak jste se vlastně dostali z toho ostrova?“

„To bylo velice jednoduché,“ řekl. „Měli jsme satelitní telefon, ten funguje kdekoliv na světě. Zavolali jsme o pomoc, zaměřili nás - a pak si pro nás spřátelená námořní síla poslala helikoptéru. Ještě téhož dne nás uvítali na palubě a umožnili nám pokračovat v naší akci!“

„Vida, na to jsme nepřišli!“ komentovala to.

„Oni tyhle ostrovy poslední dobou sledují přes satelity,“ řekl. „Nedávno jste na jiný ostrov uvěznili velice inteligentní ženskou, ale ta si rychle věděla rady. Z prostěradel, co jste jí tam nechali, vytvořila veliký bílý kruh. Ten přilákal pozornost družicového operátora - a pak už ji velice rychle vyzvedli. A to ani neměla satelitní telefon, jen vlastní šikovnost!“

„Aha!“ povzdychla si Jitka. „To byla nejspíš Ester Defayová, Franta o ní mluvil.... Asi jí tam nechal příliš mnoho luxusu, nechtěl jí to dělat tak těžké.“

„Na tak inteligentní lidi nemáte! Dlouho jste ji tam nevěznili!“ chválil ji gangster.

„Takže už je nejspíš doma - nevadí, dojdu si pro ni, měla by to příliš jednoduché.“

„Chcete ji tam snad vrátit zpátky?“ zarazil se.

„Teď už ne,“ odvětila. „Ostrovy byly Frantův nápad, ale neosvědčily se. Zapomněli jsme na družice a na to, že jejich operátoři zřejmě pracují pro vás. Vymyslíme něco jiného. Franta nedávno objevil krásné místečko... Bude to tam horší, ale zato odtud nikdo neuteče.“

„Najdeme způsob, jak se dostat odkudkoliv!“ řekl sebevědomě.

„Na vašem místě bych nebyla tak optimistická,“ zpražila ho. „Na tom místě vám ani satelity nepomohou. Propasti, kam se sluneční paprsek nedostane, jeskyně bez východu... Klidně vám tam ponecháme satelitní telefony, bez signálu budou němé...“

„Naši lidé jsou velice inteligentní a vynalézaví!“ opakoval tvrdohlavě.

„A hlavně ozbrojení,“ řekla s despektem. „Jakou inteligenci jste nedávno projevovali v Argentině? Střílet kulometem po všem, co se hýbe, dokáže kdejaký negramotný primitiv!“

„Myslíte, že kdybychom chtěli, že bychom tu farmu nezlikvidovali?“ odfrkl si. „Nešlo o tu farmu! Účelem bylo donutit je volat vás na pomoc, abychom mohli sledovat, kam půjde volání. Přepadení bylo jen naoko, nechali jsme jim dost času, aby se na vás určitě dovolali. Parádně nás zaskočilo, že byl někdo od vás zrovna poblíž, ale naštěstí jiní to volání o pomoc zachytili. Najít podle čísla telefonu majitele, i když kdesi v Čechách, nebylo vůbec těžké.“

„Zřejmě máme proti sobě větší sílu, než jsme čekali,“ souhlasila vážně. „Z toho úhlu pohledu je dobře, že jsme si to uvědomili.“

„Taky vám to říkám,“ ušklíbl se. „Proti nám jste si vůbec neměli začínat!“

„Nebo vy,“ odpálila ho. „Neuvědomili jste si, jaká síla stojí proti vám. Jste zřejmě dost silní, ale pro nás nebude nemožné síly proti vám zestonásobit. Nevšimli jste si, že proti vám stojí jeden jediný, ke všemu dosud nedospělý - kluk?“

Gangster se zarazil. Ta informace se dala těžko strávit i pro tak protřelého, zkušeného a mazaného mafiána.

„Ten, co ho Daniel zastřelil?“ vykoktal po chvilce.

„Jo, ten,“ přikývla. „Naštěstí jste ho nezastřelili. Ale proto jste se tak snadno dostali na svobodu! Nehlídal vás tam totiž nikdo. Jinak by vás z toho ostrova nedostala ani spřátelená velmoc, ani celé vaše ústředí.“

„Že by to byl jen jeden kluk?“ opakoval nevěřícně gangster.

„Nevšiml jste si, že teď proti vaší bandě stojím jen já, stejně stará, či spíš stejně mladá holka? A to mi je teprve třináct! Jenže naše počty neustále rostou, pomalu, ale jistě. Začal to jeden jediný kluk. Až nás bude sto, zlomíme vám vaz.“

„Vy jste teď jen... dva?“

„Je nás šest,“ řekla. „Ale třem z nás je teprv dvanáct let. Já vypadám starší - ale i mně je papírově jen třináct! Ale nepochybujte o tom, že vás kdykoliv zvládnu.“

„Vy nemáte žádného dospělého?“ zeptal se trochu zděšeně.

„Zatím ne,“ řekla. „Dospělí pro nás pracují v různých farmách a družstvech, pěstují naše taesi, ale nic o nich nevědí, umí je jen pěstovat podle předem připravené nabídky. Když se dostanou do problémů s vámi nebo s jinou podobnou bandou, nemají prakticky žádnou jinou obranu než si nás zavolat na pomoc. A my jim pomůžeme.“

„Vy dva?“ odfrkl si nedůvěřivě.

„Donedávna stál proti vám jen jeden!“ snížila to ještě. „Pravda, byl na vás sám, takže ho váš ctěný kolega Daniel postřelil. Ve velice férovém souboji - zezadu, krátce poté, co se u vás objevil, ani se nestihl zorientovat. Jsme jen lidi a nejsme ani nezranitelní, ale zepředu, z očí do očí, proti nám nemá žádný pistolník šanci. To už snad víte, ne?“

„Vy jdete na člověka taky zezadu. Čemu vy vlastně říkáte férový souboj?“

„My si na férové pistolnické souboje nehrajeme,“ řekla. „Klasické zbraně ani nemáme, ale kdo se nám postaví kriminálním způsobem, jako vy, toho prostě bez řečí zlikvidujeme. A kdyby to nešlo jinak, klidně i přírodní cestou. Žraloci mají vždycky hlad...“

„Není to tisíckrát bestiálnější než takový jednoduchý výstřel?“

„Možná je,“ připustila. „Já na to koukám jinak. Pro nevinného je bestiální i výstřel, pro kriminálníky jako vy jsou naopak i žraloci milosrdní - vždyť nikoho dlouho netrápí, nejvíce strachu si jejich oběti užijí, když ještě o nic nejde. V Argentině jste bezdůvodně zastřelili Miguela, na ostrově jste stříleli taky bez varování a zezadu. Pro vrahy jako vy je zkrátka škoda soucitu.“

„Nehrajte si na neviňátka! Proč se asi stahují žraloci k tomu vašemu potápějícímu se ostrůvku?“

„Na to je jednoduché vysvětlení. Občas tam během odlivu uváznou ryby - a při přílivu už smrdí a to žraloky přitahuje. Tak to může být už odedávna. Vám jsem slíbila, že vás tam nenechám, když budete trochu sdílnější. Dobře - řekl jste mi, co jsem chtěla vědět. Čekali jsme, že po nás půjdou mafie všeho druhu, vy jste jen trochu před ostatními, ale jinak se jim skvěle vyrovnáte. Slíbila jsem vám za pár vět život, ale už ne svobodu. A protože nemám k dispozici oficiální věznice, musím použít věznici přírodní.“

„Vysazujete lidi na pusté ostrovy? Jako ve středověku piráti!“

„Nemáme jen ostrovy,“ řekla. „Vás poprvé nevarovalo, že jste se znenadání ocitli až na ostrově v Indickém oceánu? Tam v té Argentině nebyl poblíž nikdo z nás. Jakmile se naši přátelé dovolali k nám do Čech, Franta se tam přemístil. A přesně tak vás pak přenesl z Jižní Ameriky do Indického oceánu. Vzdálenosti ani přírodní překážky pro nás nejsou problém.“

„Pro naši techniku také ne!“ opáčil hrdě. „Máte možná něco jiného, ale ostrovy dávno nejsou tak nepřístupné, jako za dob pirátů!“

„Ostrovy se podobaly ráji, ale vy jste nám je svými satelity znehodnotili. Budete toho sami brzy litovat,“ řekla klidně. „Dobře, vaše vězení se bude více podobat peklu. Franta pro vás objevil krásnou díru, místními lidmi nazývanou Covacha del Diable, Ďáblova jeskyně.“

V té chvíli mu zmizela, ale opět pocítil trhnutí a náhle byla kolem tma, až po chvilce se nad ním rozsvítilo.

Stál v jeskyni úctyhodných rozměrů. Vysoko nad ním bylo na stropě jeskyně upevněno jakési světlo, ale nestačilo ji osvětlit dost jasně, aby byla vidět celá. Přítmí bylo už přímo pod světlem, dál šero plynule přecházelo do tmy. Jen na jednom místě jeskyně se něco dělo - ze stěny tam vyvěral mohutný podzemní potok, voda spadala se šuměním vodopádem do nevelkého jezírka bez viditelného odtoku, ale někudy odtékat musela, neboť hladina jezírka očividně nestoupala.

Dívka, která ho sem zřejmě přinesla, tu nebyla. Zmizela a neměl koho se zeptat, kde se vlastně nachází. Ďáblova jeskyně... opravdu ponuré místo...

Stranou spatřil tři chýše - každá měla jedno okno, ale žádné dveře. Uvnitř byla tma, nic se tu nepohnulo. Na prostřední byl nápis.

Hope is fading - naděje pohasíná.


Sešli se tu brzy všichni čtyři.

Náhle se tu objevili, každý na jiném místě jeskyně. Jediné, co viděli, byly ty tři chýše, jinak tu nebylo nic. Ta holka jim nechala satelitní telefon i zbraně, jakoby se jim vysmívala. Měla ale pravdu, telefon byl mrtvý, bez signálu. A zbraně mohli použít leda sami proti sobě, tady pod zemí jim chyběl jakýkoliv jiný terč.

Z chatrčí se vyklubaly tři značně opotřebované mobilní obytné buňky, zčásti zaházené zetlelými větvemi. Z jedné strany měly okno, z druhé dveře. Uvnitř byl vedle dveří vypínač, ve střední buňce dva. Kupodivu fungovaly - dala se jimi rozsvítit nevelká světla na stropě každé buňky. Druhý vypínač ve střední buňce byl zřejmě doplněný nedávno a zapínal lampu na stropě jeskyně. Elektrické vedení nebylo nijak zamaskované - táhlo se od buňky ke stěně jeskyně a po ní nahoru, ke skále bylo přichycené běžnými příchytkami, stejně jako přívodní vedení, táhnoucí se od jezírka, kde byla zřejmě malá turbínka.

Zařízení buněk bylo strohé. Uvnitř dvou byly rozvrzané patrové postele popsané podle šablon vojenskými čísly - nedalo se už zjistit, která armáda je předtím vlastnila. Mohlo by tu bydlet za kasárenských podmínek až šestnáct lidí. Prostřední obytná buňka měla zřejmě roli kuchyňky. Byly tu skládací vojenské židličky a stolek, kdoví které štábní kryse předtím patřily. V nevelké poličce byly srovnané vojenské jídelní misky a pár aluminiových lžic, dokonce i kuchyňský dřez, ale bez tekoucí vody, kterou nahrazoval kbelík a konev. Na stole ležel tenký školní sešit, zatěžkaný zhasnutou ruční svítilnou.

Daniel Westland sešit objevil, otevřel a podíval se dovnitř.

„Pojďte sem!“ přivolal své kamarády. „Tady je nějaký plánek!“

Prohlédli si jej všichni tři. Byl to plánek jeskyně, přesněji svislý řez. Vyplývalo z něho, že je jeskyně součástí většího krasového komplexu. Začínal propastí, místními lidmi údajně nazývanou Covacha del Diable, Ďáblova jeskyně. Vrhal se do ní vodopádem nevelký potok, vytvářející jezírko na jejím dně. Voda odtud mizela podzemním odtokem a později vytvářela další vodopád, tentokrát vyvěrající ze stěny veliké jeskyně.

„Občas tudy připluje mršina nějakého zvířete, které spadne do propasti,“ četl Daniel. „Pád do jezírka se přežít dá, ale ne cesta podzemním korytem potoka. Od propasti Covacha del Diable do jeskyně je to tři sta metrů. Dá se to proplout s potápěčským přístrojem, ale návrat proti silnému proudu není možný, takže se odsud dostane jedině člověk, vybavený přemisťováním. Zvířata tuhle šanci nemají, kostry na břehu jezírka to dokazují.“

„To vypadá, skoro jako kdyby to bylo psané pro nás,“ podotkl jeho kamarád.

„Ano,“ řekl Daniel. „Dál je to už jen varování.“

„Co tam je?“

„Voda z jeskyně odtéká rovněž podzemním kanálem,“ četl Daniel. „Protože jsem měl jistotu přemísťování, zkusil jsem tam proplout s potápěčským přístrojem a silnou svítilnou. Domníval jsem se, že je to dostatečné vybavení, ale po kilometru silného proudu jsem se dostal do podzemních peřejí, kde mi nárazy do skal rozbily dýchací přístroj i svítilnu. Musel jsem další průzkum podzemního koryta vzdát a přemístit se na poslední chvíli do bezpečí. Byla to zajímavá zkušenost. Potápěčský přístroj dovolí proplouvat podzemním kanálem, ale neochrání před nárazy na skalní stěny. Dál je to příliš drsné, raději už bych to neopakoval. Po deseti dalších kilometrech je tím směrem mořský záliv. Podzemní potok nikde nevyvěrá a mám za to, že ústí pod hladinou přímo do moře. Znamená to, že cestou překonává dalších sto metrů výškového rozdílu a kdyby jen část vedla podobnými peřejemi, bylo by vyloučené proplout tudy i s potápěčským vybavením. Mrtvoly zvířat, připlavené z propasti Covacha del Diable, se zřejmě dostávají touto cestou do moře, ale protože proti proudu touto cestou nepřiplouvají ryby, zřejmě jim tam cosi brání putovat. Všude kudy jsem proplul by to lososi dokázali proplout i v protisměru, ale dál je zřejmě něco ještě méně průchodného. Zdá se, že tato jeskyně zůstane lidem nepřístupná. Potápěč, který by se dal strhnout proudem v jeskyni Covacha del Diable, by přežil jen sem, ale ne dál. Tam už je to příliš vražedné.“

„Je to jasné,“ řekl Daniel. „Je to varování pro nás, abychom se nepokoušeli odplavat odtokem. Kdyby to byla pravda, byl by každý takový pokus sebevraždou.“

„Myslíš, že je to psané pro nás? Vždyť se to podobá běžnému cestovnímu deníku!“

„Psal to Čech. Proč by to psal anglicky?“

„Ale jak sem dostal tyhle mobilní buňky?“

„Jako nás - co my víme o přemísťování, o kterém je tady řeč?“

„Takže je to vězení...“ zahučel Daniel. „Setsakra dobré vězení. Alcatraz by proti tomu byl rekreační letovisko. Pánové, tohle není oříšek pro génie, ale pro polobohy.“

„Pokud tady nezhebneme hlady,“ podotkl jeho kolega.

Jenže v té chvíli se venku ozval podivný zvuk. Všichni čtyři sebou trhli a pak, aniž by se domlouvali, vyběhli ze dveří.

„Vidíte to?“ ukázal náhle Daniel k vodopádu.

Na hladině jezírka těsně pod vodopádem plavala půlmetrová koule, míč z průhledného plastiku. Pohupovala se na vodě a uvnitř bylo cosi podobajícího se veliké bandasce.

Gangsteři rychle seskákali po kamenitém svahu k jezírku.

Teprve tady si mohli všimnout nářadí, opřeného stranou o kamenný svah. Bylo to něco na způsob rybářského podběráku, jen většího.

„Otázka krmení dravé zvěře je vyřešená,“ zahučel Daniel. „Bohužel v náš neprospěch. Veškeré kontakty dozorců s vězni a tím i případná možnost přepadení anebo podplácení jsou tady zřejmě vyloučené.“

„Myslíš, že je úplně vyloučený i útěk?“

„Po tomhle jsem si tím skoro jistý,“ přikývl Daniel Westland. „Půjdeme vylovit zásilku potravin - předpokládám, že tam nic jiného není.“

„Aspoň to - už mám hlad...“

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:06