Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ohniváci

Mohli si oddychnout, ale volně jim z toho nebylo.

„Poslyš...“ napadlo Frantu. „Neznamená to nakonec, že nás rusalky tajně sledují? Jedině ty by mohly tak podivným způsobem mezi nás zasáhnout.“

„Nevím,“ zamyslela se Jitka. „Nezdá se mi to. Rusalky by mezi nás nezasahovaly, těm se to vůbec nepodobá.“

„Tak kdo?“ krčil rameny Franta. „Opalychové žijí v jiném čase. A jsou dál než rusalky.“

„Mám obavu, že tohle jen tak nevyřešíme,“ otřásla se Jitka. „V každém případě jsme měli namále a nebýt toho... zázraku..., byli bychom oba po smrti. Zázraky se ale neopakují, přinejmenším zásadně ne stejně. Jestli se to stane podruhé, dopadne to hůř.“

„Proč myslíš, že by se to mělo opakovat?“

„Protože jsme zřejmě udělali nějakou krutou chybu,“ řekla. „Ta Martha Simonideová patřila mezi naše přátele, sama jsem ji upravovala! Jak to, že se postavila proti nám?“

„To je přece jasné,“ opáčil Franta. „Tobě to nedošlo, když mluvila o lidech jako o chátře a to i o nás, kteří jsme jí věnovali schopnosti opalychů? A jak mluvila o našich nepřátelích jako o vlastních lidech? Martha zkrátka patřila k darebákům, kteří proti nám všude po světě vystupují! Jen se mezi naše přátele nakrátko vetřela, aby získala naše schopnosti a mohla je otočit proti nám. A to ještě děkujme náhodě, že jsi ji nepřijala mezi ty, kdo získají i všechny vědomosti! Ty by teprve dokázala zneužít!“

„Takže jsme ji přijali jako kukaččí vajíčko!“ kývla hlavou Jitka. „Byla nebezpečnější než gangsteři ozbrojení všemi rážemi i než právníci ozbrojení paragrafy. Málem se stala naší zkázou - nebýt toho, jak najednou úslužně vzplanula a shořela. Samozřejmě neuvěřím na náhodu, zejména takového kalibru, ale je to zkrátka nad naše chápání.“

„Je to pro nás přinejmenším těžké varování,“ pokračoval Franta. „Udělali jsme chybu, která nás málem stála životy. Co to znamená? Podívat se, kolik jiných kukaččích vajec jsme ještě přehlédli. A pořádně si dávat pozor, koho mezi sebe přijímáme.“

„To taky,“ přikývla. „Ale teď sem pozvu našeho pana faráře. Necháme si od něho poradit, co s popelem Marthy Simonideové. Je sice pravda, že nás chtěla zabít, ale přece jen byla člověk a nezdá se mi správné nasypat její popel jen tak do popelnice. Necháme si raději poradit od odborníka.“

Farář Josef Kouzar byl naštěstí ochotný přijít kdykoliv, ale když se dozvěděl, oč jde, zvážněl ještě víc než Jitka s Frantou. Objevil se v Jitčině pokojíčku, jakmile mu předali fadkiz dočasné kotvy, položené čistě pro něho.

„Jakákoliv smrt člověka se má správně ohlásit policii a lékařům!“ napomenul je.

Jitka mu tedy vysvětlila, kdo byla Martha Simonideová a co ji sem přivedlo.

„Takže vražednice!“ vzdychl si farář. „Ke všemu až z Egypta. Ohrožovala vás, přitom zahynula samovzplanutím - připomíná to až úsloví o Božích mlýnech. O tom jevu jsem už párkrát slyšel, ale nikdy jsem se s tím nesetkal. Nezbývá mi proto než vám to věřit. Ale co s ní? Měla by se na ni vztahovat Ženevská konvence o zacházení s nepřátelskými vojáky. Za nepřátelského vojáka bychom ji považovat mohli, ačkoliv vám válku nevyhlásila - na to se dnes nikdo neohlíží. Nepřátelské vojáky se podle konvencí sluší pohřbít v zemi, kde padli. Chce to jen dodržet aspoň minimální úctu k mrtvým. Horší bude, jestli jí dokážeme zajistit pohřeb podle její víry. Jestli byla z Egypta, očekával bych, že byla muslimka - ačkoliv to není jisté, mohla by to být i křesťanka, v Egyptě jich je poměrně dost.“

„Pokud jde o její víru, obávám se, že vyznávala mamon,“ řekl Franta. „Hovořila s námi zásadně z pozice Vyvolených - byli jsme pro ni jen chátra.“

„Židovka?“ podíval se na ně farář tázavě. „Pak bychom ji asi měli přenechat jejím souvěrcům, aby se o ni náležitě postarali.“

„To bych nedělal!“ postavil se proti tomu Franta. „Když ji předáte souvěrcům, udělají z toho aféru velikosti katedrály, víte, že to dokáží. Pošlou sem nejprve skupinu fanatiků, aby se za ni tady v pokoji modlili, a pak pár stejně fanatických odstřelovačů, aby ji pomstili. Nic takového! Pohřbít ano, ale ne s poctami jako hrdinku! Byla to teroristka a vražedkyně, které to nevyšlo, nic víc! Jak byste postupoval, kdybyste měl pohřbít ateistu?“

„Asi stejně jako křesťana,“ vzdychl si. „Možná to tak bude nejlepší. Úctu k mrtvým si zaslouží i kdo byl za života darebák. Ale víc po nás nikdo chtít nemůže.“

„Jak se, pane faráři, díváte na pohřeb rozptylem?“ zeptal se ho Franta.

„To u nás není příliš obvyklé - ale není to ani vyloučené. Jen si nejsem jistý, zdali to uznávají i oni...“

„Není-li to vyloučené - proč se k ní chovat jinak než k jiným? A můžete to zařídit?“

„To mohu třeba hned,“ přikývl kněz. „Když se to vezme podle válečných zvyklostí - a skutečně se to tak dá chápat - je to možné. Budu ji ale muset zapsat.“

„Zapište,“ kývl Franta. „Martha Simonide, občanka Egypta, přicestovala do Čech, aby vraždila, jenže zahynula vyšší mocí. To je asi všechno, co o ní víme.“

„Ale co až ji budou shánět její příbuzní?“ namítal kněz.

„Vzhledem k tomu, že v Čechách nebyla legálně, nikdo o ní nebude vědět,“ řekl Franta. „Nikdo se po ní shánět nebude. A už vůbec ne tady.“

„V tom případě mi aspoň pomozte,“ požádal oba.

Jitka přinesla velikou plastovou láhev, Franta od ní odřízl vrchní část. Popel nasypali do láhve a pečlivě smetli. Na koberci, kde Martha stála, zůstala vypálená díra, koberec byl tedy na odpis, i prkna podlahy byla částečně zuhelnatělá, ale Jitka to znalecky obhlédla a řekla, že se to dá zakrýt.

„Bude nám to připomínat, co se mohlo stát,“ řekla - a ještě teď se při tom otřásla.

Pak spolu s farářem vyšli z domu. Farář odříkal několik modliteb za mrtvé a opatrně rozsypal popel po nejbližším poli. Nebylo to sice podle předpisů, ale rozptyl popela z letadla se také nedá omezit jen na vhodná místa.

„Prach jsi a v prach se obrátíš!“ skončil.

Pak se rozloučil - a zmizel.

Před nimi tu schopnost tajit nemusel.


Vrátili se spolu do Jitčina pokojíku v zamyšlené náladě.

„Jo - a pro jistotu mi teď dovol, abych se na tebe pořádně podívala!“ prohlásila Jitka, když spolu opět osaměli. „Bez přemisťování jsi nám tady platný jen napůl. Tak šup, kazajku dolů, ať mi nepřekáží!“

„Taky bych se na tebe takhle rád podíval...“ řekl šelmovsky, když si pomalu svlékal černou vestu.

„To až potom!“ pleskla ho přes ruku. „Napřed práce, zábava až pak!“

Chapadlo gufuchl se naštěstí vyznačovalo mimo jiné bezbolestností. Bylo v tom ale cosi hrůzu nahánějícího, když jí z úst vylétl jako kroutící se bílý drát, nabodl mu kůži mezi žebry a opatrně se zasouval dovnitř.

Frantovi přišlo na mysl, že bezbolestně začíná i komáří bodnutí - začne svědět až když se nacucaný komár chystá k odletu. Ještě horší byla představa vosičky kutilky, která podobným nabodnutím ochromí oběť, aby na ni mohla naklást vajíčko. Larvička má pak ochromenou oběť jen za živou konzervu, ze které se může hladově krmit, dokud nevyroste.

Franta měl teď stejné chapadlo, ačkoliv do jeho původní výbavy nepatřilo. S tím přišla od opalychů až Jitka. Postarala se, aby vyrostlo i jemu, ale jen ona s ním uměla zacházet.

Byl to úžasný nástroj, ale vyžadoval klid a soustředění. Když ho Jitka vyšetřovala, ani nevnímala, že jí jemně hladil ruku, kterou se o něho opírala. Rejdila mu svým chapadlem uvnitř hrudi, kde nejsou čidla bolesti, takže vnímal jen pohyby v okolí místa vpichu. Byla to pro něho otázka trpělivosti, Jitka od něho nečekala nic víc, než že se nebude zbytečně hýbat. Příjemné to nebylo, ale aspoň to nebolelo a člověk by si na to časem i zvykl.

Konečně se stáhla a zasunula chapadlo.

„Našla jsem to,“ řekla spokojeně. „Střepinka kosti bránila, aby ti to srostlo. Při každém pokusu o přenos sis ránu rozdíral. Teď to nech srůst a zítra můžeš začít opatrně zkoušet.“

„Dobrá práce!“ pochválil ji. „Je teď konečně na řadě zábava?“

„Rošťáku!“ usmála se, ale hned zase zvážněla. „Poslyš... dneska ještě ne, prosím tě.“

„Proč?“ nechápal.

„Protože jsem možná přišla na něco důležitějšího,“ řekla vážně. „Jestli je to jak čekám, mohlo by to být pro nás životně důležité. Frantíku, Fráňo, zkus mě pochopit. Nepřestanu, dokud to teď nerozluštím. Nic jiného nebude mít pro mě cenu, nejspíš bych tě ani nevnímala a to by byla strašná škoda, uznej... Můžeme si spolu lehnout, obejmi mě, ale nech mě zkoumat.“

Trochu ho odsunula dozadu a lehla si k němu. Byla to přece její postel, Frantu tam měla jen kvůli vyšetření. Ale otočila se k němu zády, schoulila se do klubíčka a začala důkladně zkoumat - sama sebe. Zvenčí to tak nevypadalo, jen že zavřela oči a soustředila se dovnitř, ale Franta to znal také, takže mu nezbylo než ji pochopit.

„Nejdřív tamto... pak jsem byl ve stavu neschopných já a teď zase...“ reptal trochu.

„Fráňo, pamatuj, je nám teprv třináct!“ zarazila ho. „Dobře, nebudeme to brát papírově, ale máme před sebou celý život, jeden den nemůže hrát roli... ale může hrát nebetyčnou roli, na co jsem možná přišla. Nech mě u sebe, ale nech mě v klidu, prosím tě...“

„My to takhle opravdu dotáhneme až do osmnácti...“ zabručel nesouhlasně.

Ale jen ji lehce objal. O mužích se tvrdí, že když se zažerou do vědeckého problému, nikdo s nimi nehne. O ženách to ale platí také, jen se to snad neprojevuje tak často.

Když už se to ale projeví, pak to stojí za to.

I když je té ženě teprve třináct let.

A což teprve sedmnáct.


Ráno se Jitka vzbudila dřív než Franta. Bylo znát, že si Franta spánku bez urychlení už dávno odvykl. Teď po svém zranění spal déle než ostatní. Je ovšem pravda, že ostatní ještě chodili do školy a aby nezaspali, budili je rodiče. Jitka ho nevzbudila. Sama ráno tiše vstala a pokračovala ve výzkumech, přerušených večer únavou.

Franta se vzbudil pozdě. Jitka mu jemně položila ruku na čelo, jako když ji samotnou kdysi maminka budila do školy.

„Vstávej, lenochu!“ usmála se na něho. „Oběd bude na stole!“

„Ježkovy zraky!“ vzdychl si Franta. „Už oběd?“

„Máme dneska svíčkovou!“ lákala ho, dobře věděla, že je to jeho oblíbené jídlo.

„Tak to si dám!“ řekl a vstal.

Jitka byla s vařením hotová rychle - taesi na talíři vložila do mikrovlnky a za okamžik mohla prostírat. Co na tom, že obědvali na pracovním stole! Poslední dobou se celosvětově přestávaly prodávat klasické robotizované kuchyně s obrovským sporákem. Zjednodušily se na ledničky a mikrovlnky, nanejvýš rychlovarné konvice a nějaký ten mixér. Naopak přibyly kontejnery na biologický odpad, svážený do výroby taesi. Stále častěji se funkce kuchyně a jídelen stěhovaly přímo do obývacích pokojů. Vaření, za Magdaleny Dobromily Rettigové záležitost dlouhých hodin, se změnilo na pouhý ohřev jídel, která se měla podávat teplá.

Jitka aspoň položila na pracovní stůl dvě dečky a na ně dala talíře.

„Zbude mi asi knedlík - nechceš?“ nabídla mu hned z kraje.

„Beru - díky!“ přijal.

Po svíčkové se samozřejmě jen zaprášilo a Jitka vytáhla dětské nealko šampaňské.

„Narozeniny i svátky v nedohlednu - co vlastně slavíme?“ podíval se na ni udiveně.

„Slavíme můj vědecký úspěch - a kdoví, možná i něco navíc,“ přistrčila k němu pohár, donesený zřejmě jen za tímto účelem.

„Co jsi objevila?“ zeptal se jí zvědavě.

„Tak - na ten úspěch!“ nabídla mu ťuknutí - a když si přiťukli, pokračovala.

„Objevila jsem tajemství autodafé, neboli zpopelnění Marthy Simonideové,“ řekla.

„Nepovídej!“ nijak nemusel hrát překvapení. „Jak je to vlastně možné? A kdy to může nastat? Co je k tomu zapotřebí?“

„To je příliš mnoho otázek najednou,“ namítla. „Všechno ti povím, ale popořadě.“

„Povídej to tedy po svém,“ vybídl ji netrpělivě.

„Nastat to může prakticky kdykoliv a je pro nás dobré znamení, že se to stalo zatím jen jednou,“ řekla vážně. „Protože to, co se stalo Martě Simonideové, může se stát komukoliv, kdo má úpravy od opalychů.“

„Ale! To není dobrá zpráva!“ zvážněl ihned. „To by nám pak mohlo hrozit kdykoliv a byli bychom v neustálém ohrožení.“

„Ano, hrozí nám to prakticky kdykoliv,“ přikývla vážně. „Ale je to jen dobře.“

„Dobře?“ udivil se ještě víc. „Jak to myslíš?“

„Autodafé vznikne, když se kosmická energie nekontrolovatelně uvolní přímo dovnitř těla,“ řekla. „Kosmická energie má úžasnou sílu a co to dokáže, jsme oba viděli - z člověka zůstane jen hromádka popela. Pro nás je ale rozhodující spouštěcí mechanismus. Stane se to jen když sami sebe zapálíme.“

„Martha ale nevypadala na to, že chce vzplanout!“ namítl.

„Ten úmysl se netýká ohně,“ řekla. „Je to fixované na dvě události, které musí nastat současně. Pamatuješ se, jak tě opalychové varovali, že jsi urychlení nedostal k ulehčení lovu zvířat? Tak tedy - když v urychlení uděláš něco, co povede k úmyslné smrti někoho jiného, spustíš místo toho vlastní autodafé. Řekla bych, že se to nebude vztahovat na sebeobranu, nejspíš si můžeš v urychlení dovolit i plesknout dotěrného komára, ale na útok to reagovat bude. Myslí se tím ovšem útok, který by byl smrtící - zkrátka, kdo z nás zkusí v urychlení někoho zabít, vzplane jako Martha.“

„Jinak ne?“

„Jinak ne,“ ujistila ho. „Musí tam být dvě podmínky: urychlení - a úmysl zabít. Přesně to splňovala Martha. Urychlila se a chtěla tě zastřelit. Teď už je jasné, že to nebylo pouhé vyhrožování. Byl tam úmysl vraždit, ale ve chvíli, kdy svalům prstu na spoušti vyslala povel stisknout, vzplála a shořela, dříve než to ty prsty mohly provést.“

„Myslíš, že to byl úmysl opalychů? Že nám nevěřili?“

„Podle mě - ano,“ přikývla. „Trošku tě přece varovali, abys toho nezneužil, ale přímo ti to neřekli. Ani mně, jenže když jsem šla po mechanismech autodafé, našla jsem to. Máme tak uzpůsobenou i dědičnost. Ale když víme, jak to funguje, můžeme se toho vyvarovat.“

„Je ještě otázkou, zda nám nevěřili,“ pokračoval v úvahách Franta. „Nevím, zda nevěřili i mně a tobě, nás snad za těch pár let poznali dostatečně, ale nemohli věřit každému, kdo ty vlastnosti u nás dostanou. Jako pojistka to ale zaúčinkovalo naprosto přesně.“

„Ano - a teď mám další klíčovou otázku,“ řekla. „My dva to teď víme. Smíme to ale dát ve všeobecnou známost? Zejména když víme, že to opalychové neřekli ani nám dvěma! Ta pojistka mohla přece platit i na nás.“

„Mohla,“ přikývl. „Byla schovaná v jejich úpravách jako vedlejší efekt, ale ty jsi na ni přišla. Měl bych takový názor: necháme si to pro sebe, jen budeme všem klást na srdce, že naše úpravy nedostali, aby jim usnadnily lov - nebo zabíjení jako takové. Nemusíme jim ani říkat, co se stane a proč. Stačí, když všechny obecně varujeme, aby toho nezneužívali. Kdo na to nebude dbát, dopadne jako Martha.“

„Říkáš to stejně, jak bych to řekla já,“ přikývla. „Tak to uděláme. Bude správné před zneužitím všechny varovat, ale co a jak za to konkrétně hrozí, o tom se nemusíme šířit. Tak to nejspíš opalychové mysleli.“

„Neznámý trest může být i účinnější,“ souhlasil.

„Dobře - zůstane to tedy mezi námi,“ přikývla. „Ale i my si musíme dávat pozor.“

„Máme to jednodušší - jednak víme proč, ale my ani nechceme vraždit!“

„Tak jsem to nemyslela,“ zavrtěla hlavou. „Nejde o to, že známe tajemství autodafé, ale o to, abychom nepropadli falešnému dojmu, že jsme něco víc než ostatní. To je nejhorší nebezpečí, které nám hrozí, abychom nedopadli jako Martha!“

„Taky si to myslím,“ řekl. „Cítit se jako Vyvolení je strašná kletba!“

„Tak na to, abychom si to o sobě nikdy nemysleli!“ sáhla opět po poháru.

„Nejen my - nikdo z našich přátel!“ doplnil.

Poháry opět cinkly.


Vypálená skvrna v podlaze měla ještě jednu dohru. Neunikla Jitčině mamince, ačkoliv se ji Jitka pokusila zamaskovat. Maminka si ihned všimla chybějícího koberečku a posunutí druhého, pokusila se vrátit vše do původního místa, čímž obnažila zčernalou oválnou skvrnu na podlaze a okamžitě na dceru udeřila.

„Co jste tady vyváděli?“ spustila přísně. „Chcete tady zapálit?“

„Stala se tu velice nepříjemná událost,“ přiznala Jitka. „Před očima nám tady shořela ženská, která nás chtěla zastřelit.“

„A to ti mám věřit?“ podívala se na ni maminka přísně.

„Budeš muset, protože ti nelžu,“ zajiskřilo se Jitce v očích. „Mami, lhala jsem ti někdy poslední dobou?“

„Není to tak dávno, co jsi zatajovala školní známky!“

„To že není dávno?“ obrátila Jitka oči v sloup. „Já vím, mami, pro tebe to možná bylo nedávno, ale mně od té doby uběhlo podstatně víc času. Od návratu od opalychů jsem vám nezalhala ani jednou! Ti mě z toho nadobro vyléčili.“

„Jak to tedy bylo s touhle spáleninou?“ ukázala matka na podlahu.

„Přišla sem ženská s pistolí a chtěla nás zabít,“ řekla Jitka. „Místo toho vzplanula jako sirka a shořela. Zůstala po ní hromádka popela a pistole. Popel jsme s panem farářem pietně pohřbili a pistoli ti mohu ukázat, mám ji tu ještě schovanou.“

„Co do toho taháš pana faráře?“ zlobila se matka.

„Zavolali jsme ho, aby nám poradil, co máme dělat,“ vysvětlovala jí dcera. „Pomohl nám ten popel pohřbít podle zákona, protože o tom ví víc než my.“

„S tím vzplanutím to myslíš vážně?“

„Velice vážně,“ trvala na svém Jitka. „Pan farář se sice také trochu divil, ale ten o tom aspoň slyšel. Říká se tomu anglicky self-combustion, česky sebevzplanutí. Je to velice řídký jev, ale tady se nám to odehrálo přímo před očima.“

„A spálilo to podlahu?“

„Jo - v koberci byla díra skrz, ten popel byl příliš horký.“

„A jak to bylo s tou pistolí a střílením?“

„Ta ženská nám vyhrožovala zastřelením. A protože měla v ruce pistoli, nevypadalo to jako planá vyhrůžka. Jenže pak se zablýsklo a ženská se sesypala jako žhavý popel.“

„Mně se to ale pořád nezdá!“ trvala na svém matka.

„Létání a přemisťování se ti taky nezdálo - ani že to dokážu udělat! Dneska si s tátou lítáte, přemisťujete se a doufám, že aspoň nepochybujete o tom, čí je to práce!“

„Ono je to od začátku divné!“ otřásla se matka. „Vůbec se mi to nelíbí! Uznávám, má to některé dobré stránky. Taesi je užitečné, létání a přemisťování také, nakonec se s tím dalo docela vydělat - ale na druhou stranu, jestli vás někdo ohrožuje pistolí, to už tak dobré není. A taky se mi nelíbí, že ses spustila s Frantou. Neříkám, je to docela fajn kluk, nakonec taesi přinesl on, všichni dobře víme, jak s tím čaroval a čaruje, ale oběma je vám teprve třináct let a zákon zakazuje, abyste spolu žili jako dospělí!“

„Ale mami!“ vybuchla Jitka. „Tak za prvé - kolikrát ti mám vysvětlovat o časovém posunu, díky kterému je mi biologicky sedmnáct? To už přece nejsem ani pod zákonem, jak si myslíš! Chápu, není běžné žít v jiném čase, ale od našeho setkání s mimozemšťany to není takový nesmysl, jako do té doby. A nechci, aby sis o nás dvou myslela kdovíco! Jestli máš čas, poleť se mnou na dětskou gynekologii, dám si tam vystavit potvrzení, že jsem ještě panna! Protože jsem, chápeš? Abys nemluvila o spouštění se s Františkem.“

„Vážně?“ zarazila se matka. „Ale - Franta tady u nás už přece spal! Naposledy dneska, ve tvém pokoji a s tebou! Jak jinak jsem to měla chápat?“

„Ty jsi neviděla tu díru do jeho zad?“ připomněla jí Jitka. „Nechápeš, že jsem ho léčila a vyléčila? A kde jinde než tady? Měla jsem ho poslat do nemocnice, kde by ho léčili měsíc nebo ještě déle a zůstal by napůl invalida s jizvami jako hrom? Ty nevíš, že léčím lépe než všechny nemocnice dohromady? No tak byl tady! Poslední operaci jsem mu udělala včera večer a tím jsem ho úplně vyléčila. Co je na tom špatného?“

„Ale to vám těžko někdo uvěří!“ vrtěla hlavou matka. „Opravdu mi chceš tvrdit, že se tu celou dobu scházíte a k ničemu nedošlo?“

„Došlo,“ přiznala bez mrknutí oka. „Párkrát jsme si dali pusu, na tom by nic nebylo i kdyby nám bylo opravdu jen těch třináct, jakože nám je už o pár let víc - časové urychlení je snad na nás vidět na první pohled! U mimozemšťanů jsme pár let studovali - pěkně každý zvlášť. A jestli opravdu toužíš vidět to potvrzení, že si se mnou Franta ještě nic moc nezačal, budeme se muset sebrat teď hned, dokud je to pravda! Sama se divím, že jsme to tak dlouho vydrželi! No a poslední věc - mami, ty vážně nechápeš, že Franta je dnes pro mě na celém světě jediný kluk na mé úrovni v mimozemských znalostech? A bude ještě dlouho jediný, kdo mě může pochopit? Kdybych věřila na osud, tvrdila bych, že je mi osudem předurčený a jestli si myslíš, že mám ještě čas a že se mám ještě rozhlížet po lepších, tak ti tady na tom místě říkám, že lepší kluk pro mě prostě není a nebude!“

„No jo - ale co na to řeknou lidi?“ vytáhla matka poslední argument. „Co když někoho přece jen napadne udat vás, že jste oba pod zákonem? Mohli by nás všechny popotahovat!“

Jitka se podívala na matku s tak jiskřícíma očima, že ji to zarazilo.

„Chceš vědět, co se stane v takovém případě?“ řekla.

„A víš, že by mě to opravdu zajímalo?“ nedala se matka zastrašit.

„V takovém případě se k udavačům i soudcům zachovám jako ke gangsterům, co naše farmy napadli v Mexiku,“ řekla. „Možná se ti to nebude zdát, ale zavřeli jsme je v podzemní jeskyni, kam se sluneční světlo ještě nikdy nedostalo a nedostane. A budou tam tak dlouho, dokud nám mohou škodit. Máme zkrátka nejen mimozemskou medicínu, ale i spravedlnost. Liší se od naší pozemské, ale podle nás je spravedlivější.“

„Jituš! Jak můžeš něco takového...!“

„Můžeme,“ odvětila Jitka pevně. „Dokonce musíme!“

„Ale co když se vaše spravedlnost dostane s naší pozemskou do sporu?“

„V takovém případě pozemská spravedlnost ustoupí, mami!“

„To se ti snadno řekne, ale...“

„Zatím vždycky ustoupila,“ řekla Jitka.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: