Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Stmívání

Přehnaný výběr opravdu neobvyklého jídla firmě Monsanto rozhodně nepomohl.

Zhnusený soud krátce poté, co Nathan R. Pestin přiznal, že jejich expert skutečně není schopen podle vlastního vzorku taesi vytvořit, vynesl rozsudek.

Současné soudní řízení je nutno chápat jako precedent a firma Monsanto se odsuzuje k zaplacení soudních nákladů ve všech soudních sporech po celém světě ve věci taesi.

US patentový úřad se odsuzuje k pokutě za neoprávněné zapsání patentu a ke zrušení zápisu všech patentů ohledně taesi. Protože si ale skutečný vlastník odmítl podat patentovou přihlášku, zůstává možnost získání patentu otevřená. Patentový úřad jej však smí udělit jen v případě, když žadatel o patent prokáže, že dokáže taesi vyvíjet, nikoliv pouze pěstovat.

„Vám to postačí?“ obrátil se ještě soudce na JUDr. Sanchéze.

„Postačí, ctihodnosti,“ přikývl Sanchéz. „V mnoha zemích světa se nedá patentovat nic živého, tam takový patent nepřipadá v úvahu. A pokud bude bráno jako precedent, že patent smí být udělen pouze tomu, kdo prokáže schopnost byť jen na vzorku patent realizovat, je to postačující podmínka, aby nemohl taesi zneužit.“

„Vy se nebojíte průmyslové špionáže?“ zněla další otázka.

„Ne, ctihodnosti,“ odvětil Sanchéz. „Mimozemské biotechnologie nepotřebují ochranu pozemskými patenty. Ve věci taesi nestačí ukrást výrobní postupy, ani získat spóry. Jistě jste si všimli, jak pracoval náš expert. Žádné přístroje, žádná laboratoř. Má od mimozemšťanů laboratoř přímo v sobě. A je to jediná pravá biotechnologie - nedá se ukradnout, vynést, ani okopírovat. Buď máte v těle mimozemskou úpravu a můžete dělat hotové zázraky, nebo ji nemáte a žádná pozemská technologie vám nepomůže.“

„A co kdyby vašeho experta někdo podplatil a přetáhl na svou stranu?“

„Kterého?“ usmál se Sanchéz. „Na celém světě jsou jen dva. Mimozemšťané by mohli v případě potřeby upravit i další, ale podplatit je? Opravdu jste si nevšimli, že kdyby jim šlo jen o peníze a chtěli by na taesi vydělávat, byli by dnes nejbohatšími lidmi planety? Jenže oni mají jiné cíle a peníze pro ně jsou jen méně důležitým prostředkem, ale ne cílem.“

„Mluvíte tady o mimozemšťanech - ale kde jsou? Kdo je viděl? Kde se skrývají?“

„Mimozemšťané se nikde neskrývají,“ usmál se trochu nejistě Sanchéz. „Oni vůbec na Zemi nejsou. Vím o nich jen málo a sám jsem je nikdy neviděl, to může jen ten, koho si do svého světa pozvou. A k výčtu těch, kdo tam byli, postačí prsty na rukou. A jen dva získali kromě úprav i mimozemskou univerzitu. Bez ní se dá využít jen minimum.“

„Univerzitu?“ podivil se soudce. „Ti dva, co se tu objevili, mi připadali jako nezletilí! Odhadem neměli víc než patnáct a dvanáct let!“

„Oba mají jen dvanáct let, ctihodnosti,“ řekl Sanchéz.

„Jeden ale vypadal starší!“ trval na svém soudce.

„Ten, co vypadal starší, studoval u mimozemšťanů,“ řekl Sanchéz. „Byl tam pár dní, ale zestárl o několik let. U nich běží jinak čas, tak mi to aspoň vysvětlovali... podrobnosti po mně nechtějte, na normálního doktora práv je to příliš složité.“

„Nedala by se cesta tam chápat jako špionáž ve prospěch mimozemšťanů!“ napadlo novináře, který si všechno nahrával na malou kameru.

„Nedala,“ řekl Sanchéz. „Jen si to uvědomte! Nač by byly mimozemšťanům špionážní zprávy od nás? Za pár našich dní jim uplynou celé roky. Než pár zpráv získají, vystřídají se u nich celé generace. Proto nemají o náš svět zájem a netouží k nám cestovat. Naše a jejich světy se prostě časově míjejí a jediný, kdo z toho může něco mít, jsme my. Oni od nás nic nezískají - asi jako kdyby nám neandertálci nabízeli znalosti opracovávání pazourků. Oni nám naopak pomoci mohou a uvolili se k tomu, ale sami výsledek nespatří, dozví se o něm jen jejich pra-pra-potomci.“

„Ale co kdyby nás chtěli... třeba vojensky obsadit?“ trval na svém novinář.

„A co by s námi dělali?“ usmál se trochu smutně Sanchéz. „Nač by jim byl svět, který se s jejich časově míjí? Pro nás je časový rozdíl výhodnější, studium tam trvá pár dní našeho času - ale biologicky tam zestárnete o celé roky a pozemský život si tím citelně zkrátíte. Ba ne - časově se míjející světy nemohou rovnocenně ani spolupracovat. Kolonizace i okupace se dají úplně vyloučit, k ničemu by jim nebyla.“

„Dobře, ale skupina lidí, která pro sebe získá mimozemské znalosti, by mohla na Zemi získat obrovskou převahu!“ domýšlel novinář.

„Už tu převahu získala,“ odpověděl vážně Sanchéz. „Aniž by si toho někdo povšiml, patří jim většina světa - až na pár nepodstatných výjimek.“

„Považujete snad Spojené státy Americké za nepodstatnou výjimku?“

„Považuji - a mám pro to důvody,“ řekl Sanchéz. „Tento soud představoval jen menší konflikt a dal se vyřešit zdravým rozumem. Kdyby šlo o víc a nešlo to řešit smírem, nepřál bych vám vidět řešení silou! Zatím se jim zkusila postavit Evropská unie. Couvla tak rychle, jak to ani sama nečekala.“

„V našich médiích se nedávno žertovalo o zbraních Diových...“

„Je smutné, že jste to pochopili jen jako žert,“ řekl vážně Sanchéz. „Když v Bruselu, který zná tornáda jen z reportáží, demolovalo obrovské řízené tornádo budovu Rady Evropy, zatímco kolem žádné škody nezpůsobilo, všechny uvnitř přešly žerty. Nechci ani odhadovat, jak byste dopadli vy. Slyšel jsem, že jste na tornáda zvyklí, takže by na vás neměla účinek. Pak bych ale očekával katastrofu podstatně většího rozsahu.“

„Nemáte náhodou nějaké povědomí o katastrofách, které postihly firmu Monsanto?“ hádal jiný novinář.

„Nemám,“ odvětil Sanchéz. „Pochopte, jsem jenom právní zástupce Velasquézů. Ale sázet bych na to nechtěl. Zatím jsem slyšel, že se zdejší katastrofy obešly bez sebemenšího zranění lidí v těch zřícených budovách. Podivné, co? Přidám jeden postřeh. V Evropě řádila nezvyklá tornáda také bez obětí na životech. Bylo tam pár zraněných, ale nic vážného. Na tak rozsáhlou katastrofu až nepřirozeně málo.“

„Myslíte si, že by v tom mohli mít i tady prsty ti... vaši experti na taesi?“

„Pochopte - jsem jen obyčejný právník,“ odvětil Sanchéz. „Nechtějte po mně vynášet soudy bez důkazů, jen na základě fám. Musel bych hádat - a to nechci. Spíš by mě zajímalo, proč si Monsanto vybrala jako vzorek jídla lidské maso? Museli přece vědět, že naši experti zvládnou cokoliv. Zdá se mi, že to mělo nějaký význam. Ale jaký? Možná počítali s tím, že náš expert materiál vzorku nepozná, aby toho využili... nevím, co si mám o tom myslet.“

„Máte být také vyslýchán v souvislosti s katastrofou Monsanta,“ připomněl novinář.

„Ale jistě!“ přikývl právník. „Jenže při výslechu jde vždycky o fakta. Kde jsem byl, co jsem tam dělal. Na to poctivě odpovídám - pravda mi nemůže uškodit, proč bych lhal?“

„Ale co kdybyste měl s tím společného víc než přiznáváte?“

„Víc, než jsem si sám vědom?“ usmál se trpce Sanchéz. „Jistě, možné to je. Zastupuji Velasquéze proti firmě Monsanto, která mé klienty napadla podvodnou žalobou. Seznámili mě tedy s aspekty případu - včetně některých podrobností o expertech, kteří Velasquézovým od počátku věnovali pozornost i své znalosti. Seznámili mě s nimi - znám je osobně, ale jen povrchně. Svěřili mi některá tajemství - například přivolávací desky, které jste si asi všimli, umožnila jim přímý přístup do zdejší soudní síně. Ale to je všechno, co o nich vím.“

„I tak znáte dost podrobností. Zejména těch, co by mohly zajímat vyšetřovatele.“

„A velice ochotně vám je sděluji,“ usmál se Sanchéz. „Ano, mám tady několik úkolů a zastupování Velasquézů u zdejšího soudu byl jeden z nich. Úspěch u zdejšího soudu měl pro mě velký význam - zbavil mě několika dalších úkolů.“

„Vyhlásil byste válku nejen firmě Monsanto, ale samotným Spojeným státům?“ zkusil ze žertu navrhnout další z novinářů.

„Ano, byl to jeden z mých úkolů,“ přikývl vážně JUDr. Sanchéz. „Ale ještě záleží na tom, jak dopadnu s ostatními. Právních úkolů, na které stačím, mám více.“

„A nebojíte se, že by Spojené státy pak mohly vymazat celou Brazílii z mapy světa?“

„Ano, bojím se toho, to nebezpečí je reálné,“ přikývl Sanchéz. „Spojené státy k tomu mají prostředky a nerozpakují se sílu použít. Bohužel už není tak známé, že druhá strana má prostředky, schopné vymazat z mapy světa Spojené státy. A připomenu - není to Brazílie.“

„Myslíte snad ty dva mimozemské experty?“

„Mimozemšťané jim dali schopnost vyvolat a řídit tornáda. Nevím, zdali si to dokážete vůbec představit. Ale i taková neočekávaná sopka na místě New Yorku by byla horší než jeden krátký záblesk nad Hirošimou.“

„A co kdyby Spojené státy objevily sídlo těch vašich expertů? Fáma říká, že žijí někde v Evropě...“

„Co by tím Spojené státy získaly? Důležitou špionážní informaci? Návod, kam poslat preventivně pár nukleárních hlavic? Neuvědomujete si, že přemisťovat se kamkoliv na světě patří mezi jejich základní schopnosti? Jen když se potřebují dostat na přesně určené místo, například do soudní budovy, potřebují tam umístit znaménko, ale pak projdou skrz betonové zdi, ploty z ostnatého drátu, bezpečnostní rámy, letištní skenery i bodyguardy. Proč myslíte, že tu byli dva? Jeden byl zaujatý prací hodnou Stvořitele, druhý čímsi jako šestým smyslem vnímal úmysly lidí v síni. Kdyby tady někoho na okamžik napadlo škodit jim, zmizeli by v tisícině vteřiny. Kam? Do Evropy? Možná. Nebo do Afriky, Asie - kamkoliv na světě? Jen krátce se zmínili, že jejich úkryty naše civilizace nikdy nenajde. Já o tom nepochybuji. Dva rozsáhlé úkryty mají i na území Spojených států. Kde? Nevím. To vědí jen oni.“

„Přece nemohou být úplně izolovaní od ostatních lidí! Mohou zmizet jen oni, ale už ne jejich známí, příbuzní a přátelé. Co kdyby teď někdo přepadl Velasquézovy v Brazílii?“

„Rád bych vás upozornil na něco, co si dosud jen málo lidí uvědomuje,“ řekl Sanchéz poněkud zlověstnějším hlasem. „Tornáda způsobila v Evropě milionové škody, ale nikdo při nich nezahynul. Tihle vládnou silám, jaké si nedokážete představit, ale nechtějí ubližovat lidem. Jenže je to čistě věc jejich zábran. Odstraňte jejich zábrany - a Bůh potom ochraňuj Ameriku před peklem, ve které ji promění!“

„To myslíte vážně?“

„Konec světa se blíží, pánové,“ řekl vážně Sanchéz.

Jeho úsměv to ale trochu vyvracel.


JUDr. Sanchéz musel svůj další úkol odložit. V hotelu na něho čekali detektivové FBI, zatkli ho a odvezli - do téže soudní budovy, odkud před chvilkou vyšel.

„Ty cesty jste si mohli ušetřit, pánové!“ podotkl, když ho posadili před vyšetřovatele.

Ten byl ale mnohem zamračenější a nepřístupnější než dosud.

„Máme nové informace,“ řekl. „Vaše dosavadní výpovědi můžeme považovat za křivé svědectví - se všemi důsledky pro vás. Jak je to doopravdy se schopnostmi mimozemšťanů co se týče mžikového přemisťování?“

„Na to jste se mě ale neptali,“ podotkl JUDr. Sanchéz.

„Byl jste vyzván nic nezatajovat!“ obořil se na něho vyšetřovatel.

„Vždyť odpovídám na všechno pravdu a nic než pravdu!“ odvětil klidně Sanchéz.

V té chvíli dostal pěstí do obličeje, až spadl ze židle.

„Vy budete mluvit víc než pravdu!“ zařval na něho vyšetřovatel. „Jak je to s tím vaším přemísťováním?“

„S mým? Nijak,“ odvětil Sanchéz. Pomalu vstal z podlahy, zdánlivě pokorně se opět posadil na židli a utíral si krev ze rtu. „Já tyhle schopnosti nemám.“

„Tak tedy vašich kompliců!“ upřesnil hrozivě policista. „Mimozemských špionů!“

„Nikdo z mých známých není mimozemský špion!“ odvětil Sanchéz.

„To posoudíme my!“ odsekl vyšetřovatel. „Víte dobře, koho myslíme! Těch vašich expertů na taesi!“

„Aha! Ano, ti se přemisťují!“ pokrčil rameny. „Prostě si jen pomyslí - a přemístí se. Vzdálenost pro ně nehraje roli, během tisíciny vteřiny mohou být odsud třeba v Austrálii.“

„Umožnil jste jim přemístění přímo do soudní síně! Vaši komplicové obešli proti všem předpisům bezpečnostní rámy a mohli tak do soudní síně pronést zbraně!“

„Mohli - ale nepronesli,“ řekl klidně Sanchéz. „Nemají ve zvyku chodit ozbrojení. Dá se říci, že vůbec žádné zbraně v našem smyslu nemají.“

„Umožnil jste jim ale přemístit se i do objektů firmy Monsanto!“ vyštěkl vyšetřovatel. „Pak tam nanosili výbušninu a odpálili ji! To je ale spoluvina!“

„Byl jsem v jednom jediném objektu firmy Monsanto,“ odvětil Sanchéz. „V jejich hlavní budově tady v St.Louis. Tím ale nevysvětlíte exploze v ostatních objektech. Že zdejší budova vyletěla do povětří společně s ostatními, má podle mě větší spojitost s tím, že patřila firmě Monsanto, než s mou návštěvou. Ačkoliv - cosi tu být může. Pevně věřím, že by se nic nestalo, kdybych zavolal Velasquézovým, že právní oddělení firmy Monsanto ustoupilo od žaloby proti nim.“

„Byl jste je vydírat a vyhlásil jste jim válku! To nepopřete!“

„Nic nepopírám!“ odvětil hrdě Sanchéz. „Kdyby ustoupili po dobrém, neprohráli by spor u zdejšího soudu a tím pádem všechny ostatní soudy ve světě. Takže jsme tu válku na celé čáře vyhráli a firma Monsanto prohrála. Byl jsem je oficiálně varovat a pokusil jsem se o smír - tomu se ale rozhodně nedalo říkat vydírání.“

„Předat někomu vyhlášení války krátce před ničivým útokem - to je vydírání!“

„Ale pánové! Tak se to přece v dnešní době nedělá! Vy to musíte znát nejlépe - právě vaše země čím dál tím častěji bombarduje bez vyhlašování války!“

„Takže přiznáváte účast na útoku proti Spojeným státům?“

„Nevím o žádném útoku proti Spojeným státům!“ řekl Sanchéz. „Ten teprve nastane, až Spojené státy podniknou vojenský útok mimo vlastní území. To ale nebude pár zřícených budov, ke všemu prázdných!“

„Mluvil jste o použití nějakých super zbraní! Kde je máte?“

„Já?“ usmál se Sanchéz rozbitými rty. „Já mám holé ruce a v aktovce lejstra! Pro lidi jako jsem já je lépe nic nevědět. Vím, že se dá vyvolat tornádo, ale nevím jak.“

„Ještě rád si vzpomenete!“ tvrdil vyšetřovatel mrazivě. „Co máte v té aktovce kromě lejster? Nemáte tam náhodou přivolávací desky, které umožňují vašim komplicům vstoupit přímo do budov?“

„Mám,“ přikývl Sanchéz. „Předpokládám, že ještě mohou být užitečné.“

„Pro vás už ne!“ prohlásil vyšetřovatel a položil na stůl Sanchézovu aktovku. Otevřel ji a obsah prudce vysypal na stůl.

„Tohle jsou ty vaše přivolávací desky?“ zdvihl z hromady lejster jednu fotografii na tvrdém papíře.

„Nijak jsem se s nimi přece netajil,“ přikývl pan Sanchéz.

„Jak se s tím zachází? Prý to stačí položit na podlahu!“

„Přesně tak,“ přikývl bezelstně Sanchéz.

„Dobrá, my tady vašim expertům nastražíme parádní past. Hoši, připravte se!“

Tři policisté vytáhli pistole a rozmístili se, aby měli desku před sebou. Vyšetřovatel ji položil u stěny na podlahu a rychle poodstoupil.

Deska náhle s podlahy zmizela.

„Co se to tu vlastně děje?“ obrátil se vyšetřovatel na Sanchéze.

Právník ale na židli neseděl. Během okamžiku nepozornosti policistům zmizel, stejně jako jeho přivolávací deska.

„Viděli jste to?“ obrátil se vyšetřovatel na policisty.

A zůstal jako přimražený. Byl v místnosti sám. Tři policisté záhadně zmizeli.

Ale než se vzpamatoval, pocítil trhnutí a ocitl se náhle ve tmě. Opatrně udělal krok, ale narazil holení do čehosi tvrdého. Zastavil se a chvíli poslepu hmatal kolem, než ho napadlo shýbnout se. Teprve pak před sebou nahmatal pohovku - nebo to tak aspoň vypadalo. Podél ní se dostal až ke stěně a podél ní postupoval v černé tmě dál. Až náhle na stěně nahmatal nevelkou krabici s překlopným víkem - vypínač.

Světlo na stropě ozářilo nevelkou místnost. Byly tu čtyři pohovky, stůl a čtyři židle. Na stole ležela nevelká knížečka, která se mu bezmyšlenkovitě ocitla v ruce.

Ale už titul knihy napovídal, že se nejedná o beletrii.

Organizační řád zajateckého tábora Devil Creek

Přečtěte pozorně - neznalost neomlouvá!

Otevřel tenkou knížečku na první straně a četl.

Pokud jste se ocitl v tomto zajateckém táboře, trestuhodně jste někde překročil buď hranice zákonů, nebo obyčejné lidské slušnosti. Na zpytování svědomí budete mít času dost, ale hned zpočátku si přiznejte, kde se to asi stalo.

Když už tu jste, seznamte se se svými právy. Zhruba odpovídají Ženevským konvencím o zacházení se zajatci - pokud je znáte, můžete přeskočit na stránku 15...

„Sakra, co je tohle za pitomost?“ vykřikl vyšetřovatel.

Nikdo mu ale neodpověděl.

Místnost měla na jedné užší straně okno, kde ale byla jen černá tma. Na opačné straně byly dveře. Vyšetřovatel je prudce otevřel.

Stály tu desítky obytných buněk, stejných jako ta, ve které se ocitl on. Jen matně na ně svítilo nepříliš jasné světlo, umístěné kdesi vysoko. Když si jeho oči trochu přivykly šeru, pochopil, že všechny tyto obytné buňky jsou vyrovnány ve dvou řadách ve veliké jeskyni, plné nádherné krápníkové výzdoby, díky nedostatečnému osvětlení ale jen málo zřetelné.

Bylo tu ticho, rušené jen kapkami vody, padajícími z výšky. Jeskyně byla vlhká, jako kdyby tu pršelo neustále. Což byla nejspíš pravda - jak už to v krasových útvarech bývá.

Vyšetřovatel se vrhl k protějším dveřím. Otevřel je, ale byla tam tma. Naštěstí už věděl o vypínači hned vedle dveří, ale světlo, které se rozsvítilo, mu mnoho nepomohlo.

Obytná buňka byla prázdná.

„Haló! Je tu někdo?“ vykřikl do šera mezi řadou dveří.

Odpověděla mu jen jeskynní ozvěna. Pochopil, co se stalo a po zádech jako kdyby mu náhle přejel mráz.

V obrovském podzemním komplexu byl - sám...


Cestu JUDr. Sanchéze po Spojených státech lemovaly záhady.

Ve městě St.Louis nejprve vyhrál soud o patentová práva k taesi. To ještě nebylo tak záhadné - až na nenadálé objevení a stejně nenadálé mizení přivolaných expertů, kteří soud za dramatických okolností přesvědčili, že Monsanto není pravým vlastníkem patentů.

Druhou událostí v St.Louis bylo obvinění JUDr. Sanchéze ze spoluúčasti na sabotáži proti firmě Monsanto. Během vyšetřování ale záhadně zmizeli dva vyšetřovatelé a osm policistů. Další vyšetřovatel stíhání Sanchéze po důkladném seznámení s případem zastavil.

Došlo mu, že Sanchézovo obvinění je nedokazatelné? Nebo mu spíš došlo, že zmizení jeho předchůdců nebylo náhodné? Ať tak či tak, stíhání vyšumělo do ztracena.

Osvobozený JUDr. Sanchéz pak odcestoval do Washingtonu, aby u Nejvyššího soudu podal stížnost proti zákonu o zákazu geneticky neschválených potravin. Navrhoval změnu textu - zákaz prokazatelně škodlivých potravin a obrácení procedury zákazu, aby bylo před vydáním zákazu nutné prokázat škodlivost zakazované potraviny. Zato by se zákaz rozšířil i na geneticky neutrální potraviny, pokud by obsahovaly škodliviny nebo jedovaté příměsi.

Nejvyšší soud musel zvážit konflikty mezi Ústavou a všemi jejími dodatky, zákonem, ale i oprávněnými zájmy lobbistů. Jednání trvalo déle než měsíc a bylo dvakrát na několik dní přerušeno, když dva soudci během schůzek s lobbisty záhadně zmizeli - nepodařilo se vyšetřit, zda šlo o běžný tvrdší konkurenční boj mezi lobbisty, při němž by zmizení soudců představovalo vedlejší oběti, nebo o nebezpečnější útok na nezávislost soudců, kdy by byli naopak vedlejšími oběťmi lobbisté. Vyšetřit se ale nic nepodařilo a Nejvyšší soud po delším jednání zákon zrušil a vrátil Kongresu k předělání.

Sanchéz se mohl vrátit do rodné Brazílie jako vítěz. Na tiskové konferenci, uspořádané na závěr soudního jednání, než na letišti nastoupil do letadla odlétajícího do Brazílie, nabídl ještě místním podnikatelům pomoc při zavádění taesi.

Jen na jednu otázku nebyl schopen dát kladnou odpověď.

„Slyšela jsem, že taesi nejsou košer,“ zeptala se Sanchéze televizní reportérka Sarah Wildová. „Ve Spojených státech se to týká nezanedbatelného počtu zákazníků. Co s tím budete dělat?“

„Nic,“ odvětil Sanchéz s úsměvem. „Co bychom s tím mohli dělat? Upřímně řečeno, já těm požadavkům nerozumím. Této komunitě jsme ustoupili označováním taesi za porušující jejich náboženskou čistotu - o tom jsme se dohodli s jejich náboženskými autoritami. Je jen na nich, zda varování respektují nebo ne - to je jejich problém. Když vyžadují náboženskou čistotu, musí si správné potraviny zajistit sami, ale tím se pro ně vůbec nic proti současnému stavu nemění. Vzdali se jich, jako se muslimové vzdali vepřového a alkoholu.“

„Myslím, že byste měli jejich odborníky znovu oslovit,“ navrhovala reportérka. „Třeba by se daly podniknout i nějaké kroky k očištění. Určitě by to stálo za pokus, tento segment trhu je jistě i pro vás velice zajímavý.“

„K očištění čeho? Potravin? To je nesmysl, ty jsou tak čisté, jako žádné jiné! Když na taesi najdete živou bakterii, můžete si být jistá, že jste ji tam zanesla sama a že ta bakterie zanedlouho zahyne. Taesi jsou baktericidní, to je jejich vlastnost. Další čištění je nesmysl.“

„Myslela jsem k náboženskému očištění,“ upřesnila rychle.

„O tom už proběhla jednání v Evropě,“ řekl Sanchéz. „Se záporným výsledkem. Jejich náboženští představitelé potraviny taesi prozkoumali a neodvolatelně je označili za nečisté. Tím se pro nás tento segment trhu, jak tomu říkáte, uzavřel. Naštěstí je zbývající část trhu dostatečně velká, aby nás udržela při životě.“

„Nestálo by to ale za vstřícnější postoj?“ nedala se odbýt Wildová.

„Stálo,“ usmál se Sanchéz. „Ale to jste na špatné adrese. My taesi neblokujeme, my je vyrábíme. Jejich označení není v našich kompetencích.“

„Takže vy tvrdíte, že je to plně a jedině v jejich kompetencích?“

„Jistě. Uspokojili jsme mnoho požadavků různých náboženských skupin. Diskutabilní potraviny pro ně označujeme, abychom předešli soudním sporům. Muslimům nikde na světě nevnucujeme vepřové maso ani alkohol, hinduistům hovězí, v Evropě nenabízíme smažený ani pečený hmyz, který chutná v Africe a všichni jsou spokojení. Ke splnění požadavků této skupiny ale musíme označit jako nábožensky nečisté úplně všechno. Je to jejich požadavek, ne náš. My ho jen plníme - nic víc.“

„Nestačilo by prostě do problémových oblastí nečisté potraviny vůbec nedodávat?“

„Proč bychom měli omezovat menšiny?“ otázal se jí Sanchéz. „Křesťanům a Číňanům, kteří tam žijí, vepřové ani hovězí nevadí. I v Indii si můžete v restauraci objednat svíčkovou a v Egyptě nebo v Saudské Arábii vepřové. Jen jedna jediná menšina ve světě si zakázala všechny taesi bez výjimek. Jejich smůla.“

„Vy to opravdu klidně přenecháte konkurenci?“ divila se hodně okázale Wildová.

„Případná konkurence bude mít proti nám nepopiratelnou výhodu. Její produkty musí být košer, jinak by neuspěly. Jak to ale zařídí, nevím. Nakonec - proč jim to nepřát?“

„A nemohli byste převádět do taesi až potraviny, již schválené jako košer?“

„Mohli,“ přikývl Sanchéz. „Už jsme jim je nabízeli, ale odmítli je, že nemají košer původ. Víte, tak vypadá odpor náboženských fundamentalistů. Taesi nejsou košer, protože je tak prostě nechtějí. Jakákoliv rada je zde marná a zbytečná.“

„A co když budou někteří jejich vlastní předpisy obcházet?“

„Navádět je k tomu nebudu,“ usmál se Sanchéz. „Ale ani stíhat. To není naše starost.“

„Ale mohli byste jim to aspoň usnadnit tím, že odstraníte to varování?“

„Nemohli,“ pokýval hlavou Sanchéz. „Označujeme je podle platné dohody - a my své sliby dodržujeme, i když nejsou pro nás samotné výhodné.“

„Takže ti lidé budou mít smůlu, že narazili na výjimečně čestné výrobce?“

„My si své cti vážíme,“ řekl Sanchéz. „Komu by se podařilo v nějakém taesi prokázat škodliviny, způsobil by okamžité vyřazení toho druhu z produkce na celém světě. Ještě se to ale nestalo, naši analytici už se s různými jedy setkali, ale vždycky je stačili vyřadit dřív než se dostaly do pokusné výroby. A nezkazíme si pověst ani teď.“

Snaha Wildové získat od Sanchéze ústupky ve věci značení tak vyzněla naprázdno.

Náboženský zákaz opravdu přinášel komplikace velkému množství lidí. Výrobce taesi nutil označovat výrobky jako nábožensky nečisté a tím je u této skupiny předem znemožnil. Větší problémy to ale přineslo skupině samotné. Že se pro ně nic nezmění? To byla jen část pravdy. Zkušenosti Evropy byly jednoznačné. Taesi způsobily ve světě cenový skok směrem dolů, kdežto dosavadní dodavatelé košer potravin, kteří u nich zůstali, je naopak zdražovali. Část jich navíc tíhu konkurence neunesla. Buď se potravinami přestali zabývat úplně, nebo se dali zlákat na jednodušší a výhodnější taesi - ale tím vypadli ze seznamu košer výrobců.

V Evropě na to jako první reagovala Ester Defayová. Ale zatímco ona ještě doufala, že nástup taesi zastaví, teď už to nebylo možné. Taesi završovaly vítězné tažení po světě. Po změně zákonů se nedalo čekat, že by se Spojené státy bez nich udržely. V některých částech světa pro jejich přijetí často rozhodl hlad, u Američanů měla větší význam cena.

Navíc se zjistilo, že taesi neobsahují škodliviny, kterých byly americké potraviny plné. Dalo se čekat, že podniky potravinářského průmyslu spustí proti taesi diskreditační kampaň, jenže jediné, co mohlo zabrat, byly jejich nevysvětlitelné antikoncepční vlastnosti. Farmáři taesi je naopak označili za výhodu a většina lidí to také tak pochopila. Místo nepohodlných antikoncepčních přípravků s nejistým účinkem postačilo naopak v době, kdy účinky nebyly žádoucí, po nezbytnou dobu užívat gupran. Byl jednodušší na užívání i na pochopení, pohodlnější a v neposlední řadě i lacinější, neboť byl potřebný jen po krátkou dobu.

Protesty proti označování gupranu za nábožensky nečistého se úplně minuly účinkem.

Kdo nekonzumuje taesi, nepotřebuje gupran, byl hlavní argument protikampaně, jejíž plakáty zobrazovaly mladé lidi, ťukající si na čelo.

Také ve Spojených státech se objevily nové druhy taesi, tradičním svátečním pečeným krocanem počínaje. Řada potravin se zde ale neobjevila - například Coca-cola. Ne protože by firma Coca-cola soudně zakázala její padělání, jak tím vyhrožovala.

Coca-cola je jedinečný symbol svobodné Ameriky! hlásaly billboardy.

Pravý důvod jejího neuvedení na trh v podobě taesi byl ale jiný. Franta ji odmítl převést pro přílišný obsah škodlivin. Dokázal by sice vytvořit téměř shodný nápoj bez škodlivin, ale tím by jen pomohl firmě Coca-cola, která si už neskrývaně brousila zuby na vyhrané soudní spory o ochranu své značky. Raději dal na trh jiné, přírodní, neškodné a neslazené nápoje a Coca-cola brzy poté úplně zmizela z trhu.

Nebylo to Frantovo dílo. Měla dost odpůrců i ve Spojených státech a ti využili upravený zákon o zákazu prokazatelně škodlivých potravin. Jedinečný symbol svobodné Ameriky tak po tolika desetiletích padl díky zákonu, původně ušitému proti konkurenci.

Stejně tak padl další symbol Ameriky - fast-foody. Rozšířily se jako houby po dešti po Spojených státech i zbytku světa díky lidovým cenám a rychlosti obsluhy, jenže taesi měly ceny ještě nižší. A rychlost obsluhy? Tu umožnil McDonaldům, KFC a jiným fast-foodům hlavně minimální sortiment, dovolující zjednodušit obsluhu na rychlou samoobsluhu. Jenže to byl i jejich největší problém. Kdo se omezil na fast-foody, toho brzy přivedla jednotvárná strava s převahou smažených jídel a přeslazených nápojů k obezitě a nemocem, zkracujícím život. Vydatně k tomu přispívaly chemikálie, povzbuzující chuť k jídlu a vytvářející návyk.

Taesi umožnily restauracím při nižších cenách až stodvacetistránkový jídelníček, kde si mohl každý bez dlouhého čekání vybrat ze stovek jídel. Z restaurací zmizeli kuchaři. Na výběr a ohřátí jídel stačili číšníci, kteří mohli být při bohatším sortimentu rychlejší. Taesi lidem zpřístupňovaly zdravější jídla, než kralovala ikonám rychlého občerstvení McDonald, KFC a dalším. Jejich příprava byla navíc rychlejší než u hamburgerů.

Fast foody měly bohužel se svými dosavadními mateřskými podniky nevypověditelné dlouhodobé smlouvy. Z dřívějška měly často výhodnou polohu, která by jim zůstala. Kdyby záleželo na vedoucích provozoven, mohli by přechodem na taesi podniky zachránit. Právě to jim ale současné smlouvy pod hrozbami drakonických pokut nedovolovaly, takže splakali nad výdělkem.

Změna jednoho zákona spustila lavinu, která už se nedala zastavit.

Největší pevnost ztratila sílu vzdorovat.


Několik následujících dní strávil Franta ve Spojených státech.

Nad každou novou farmou, specializovanou na taesi, měla jako dosud patronát jiná, již zavedená. Na internetu se objevil seznam internetových adres, úslužně setříděný podle času, který jejich poradci mohou věnovat novým zájemcům o zavedení výroby taesi. Stačilo jim poslat e-mail a domluvit si návštěvu.

Potíž byla, že poradci většinou pocházeli z jihoamerických farem. Farmáři Spojených států se bohužel chovali nejhůř ze všech. Na severoamerickém kontinentě byly nejhlouběji zakořeněné konkurenční zásady Urvi co můžešKaždý ať se stará o své. Farmáři přijímali pomoc rádi, ale jakmile se jim podařilo na trhu uchytit, odmítali pomáhat jiným. Pomáhat nově zakládaným farmám tak museli jejich kolegové z Jižní Ameriky.

Franta doufal, že se to časem změní, zatím mu stačilo, že všichni dodržovali ceny.

Jenže poradci z Jižní Ameriky to měli obtížnější, než by to měli místní.

Kongres Spojených států sice uvolnil hlavní překážku - zákon zakazující taesi - ale ta nebyla ani zdaleka jediná. Překážkou byly i kontroly a prohlídky na letištích, kde imigrační úředníci poradcům nepovolovali vstup na území Spojených států. Často bezdůvodně a bylo vidět, jak se tím sami velice dobře baví.

Nakonec to vyřešila Jitka. Přednostně upravila více lidí z Jižní Ameriky, aby tam bylo dost poradců schopných nejen pomáhat a poradit, ale aby se i sami dostali na místo, aniž by museli použít letecké linky a procházet kontrolami.

Nejde to legálně? Bojíte se teroristů v letadlech? Dobře - vynechme letadla, beztak jen zdržují. Stačí, když nám pošlete obrázek z mapy, kde přesně označíte váš dům. My už se tam nějak dostaneme.

Samozřejmě to tak jednoduché nebylo. Na jednoho skutečného zájemce připadaly čtyři pasti nastražené federální policií FBI nebo tajnou službou CIA. U legálních návštěv házely expertům klacky pod nohy letištní bezpečnostní agentury, u nelegálních zase hrozily pokusy o zatčení na místě dohodnuté schůzky anebo později během jednání. Ozbrojení agenti stále častěji neváhali tasit zbraně a někteří by neváhali je použít, zejména když zjistili, že poradci na stručnou výzvu: „Ruce vzhůru!“ ještě stručněji mizí.

Na podobné návštěvy musela proto vždy cestovat dvojice, aby se vzájemně hlídala.

To, co JUDr. Sanchéz nazýval šestým smyslem, byl ve skutečnosti smysl sedmý. Jako šestý označovali přátelé Rusalek a Opalychů orientační smysl, který jim umožňoval zjistit vlastní polohu po přemístění na neznámou kotvu, známou jen podle fadkizu, a vycítit do sta kilometrů polohu nejbližších kotev. Šestý smysl byl poměrně silný a přesnější než satelitní navigace - bohužel vyžadoval k orientaci aspoň několik krátkých okamžiků.

Sedmý smysl svým nositelům umožňoval zachycovat silné emoce lidí v okolí. Útočící člověk se často prozradí zvýšeným nervovým vypětím krátce před útokem, což sedmý smysl zachytí a vyhodnotí. Nebyl ale natolik spolehlivý, aby vždy varoval dostatečně včas. Stačilo soustředit pozornost na cokoliv jiného a varování mohlo přijít až v okamžiku útoku - tedy pozdě. U profesionálních střelců, vycvičených střílet intuitivně, bez přemýšlení a bez citu, mohlo takové varování chybět úplně. Právě to se Frantovi stalo na ostrovech, kde se soustředil na tři chlapy před sebou a přehlédl slaboučký signál o nebezpečí za svými zády. Skoro totéž se stalo Frantovi a Jitce v případě útoku Marthy Simonideové.

Psychologické testy během první světové války odhalily, že jen něco kolem patnácti procent vojáků je schopno vystřelit na nepřítele jako první s úmyslem zabít ho i zezadu. Jen o málo víc jich bylo schopno zabít nepřítele v sebeobraně, když už jde o život.

Ve druhé světové válce tato procenta stoupla zhruba na padesát procent při aktivním zabíjení a téměř stu procent při sebeobraně, hlavně díky systematickému vtloukání do hlav vojáků, že nepřítel vlastně není člověk, ale untermensch, zvíře nebo pouhý neživý terč.

V moderní době toto číslo v americké armádě stouplo téměř na sto procent, převážně díky počítačovým hrám, tak zvaným střílečkám, kde protivníkem opravdu člověk není - je to přece pouhá snůška nějakých elektrických impulsů. Tak zpracovaný voják nemá zábrany vystřílet mateřskou školku i s učitelkami a tito vojáci jsou největší - a nejžádanější - bestie.

Bohužel právě na takové profesionály teď často naráželi poradci, vyslaní na pomoc při zakládání nových farem ve Spojených státech. Pevnost Spojené státy přišla o své ochranné hradby zákonů, ale zůstali jí oddaní obránci, ozbrojení pistolemi pětačtyřicítkami a schopní ve zlomku vteřiny tasit i stisknout spoušť.

Dvojice se ale proti nim osvědčily.

První z dvojice položí dočasnou kotvu a přemístí se někam poblíž, odkud má přehled o jejím okolí. Pak rusalčí řečí přivolá druhého, který se přemístí na kotvu a pokračuje pěšky do cíle, přičemž ho první sleduje, aby ho mohl včas varovat. Když kolegu přivítají a pozvou do budovy, položí tam další dočasnou kotvu, na které se vynoří první z dvojice a pokračuje ve sledování bezpečného setkání. Když si domluví spolupráci, zruší dočasné kotvy a položí dvě trvalé, kam pak cestují během dalších návštěv.

Nedopadalo to vždycky tak snadno, nicméně princip se osvědčil, zejména když dvojici stále častěji na místě čekalo přepadové komando - v tom případě se oba bleskově přesunuli do bezpečí, stejně jako při jakémkoliv přepadení nové farmy policií, agenty FBI nebo CIA.

Navzdory pastím a přepadovým komandům počet farem ve Spojených státech neustále vzrůstal. Úměrně s tím se zvyšoval i podíl taesi na potravinovém trhu ve Spojených státech, a díky klesajícím cenám vzrůstala i nezávislost obyvatel na penězích.

Američané, nezávislí na penězích? To vypadalo jako protimluv, ale když mohli víc peněz věnovat na hypotéky, přestaly je tížit. Člověk, nezávislý na bankéřích, je svobodnější, než kdyby mu to garantovalo dvacet dodatků ústavy.

Nad klasickými potravinami se začalo stmívat. Na celém světě zůstávala už jen jediná souvislá oblast, kam taesi díky vylučující poptávce po nábožensky čistých košer potravinách nepronikly.

Tím ostrovem zůstal Izrael.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: