Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Přednášková síň

Nejpalčivější problém rusalčí řeči byl, že se nedala zapsat.

Ideální by bylo, kdyby Jitka zaznamenala nové vědomosti do učebnic buď jako knihy, nebo ještě lépe do počítače, kde by se daly libovolně množit a šířit. Tak se přece nejčastěji šíří pozemské vědomosti. Převedou se do podoby textu, knih, skript nebo odborných článků, odkud si je příjemci přečtou a osvojí.

Jitka se o to zpočátku pokoušela, ale velice rychle zjistila, že to prostě nepůjde.

Omezené možnosti pozemské řeči nebyly schopné zachytit pocity, které rusalčí řeč tak snadno přenášela a sdělovala. Jenže rusalčí řeč nebylo čím zaznamenat.

Jitka doufala, že zapíše aspoň něco. I třetina vědomostí by napomohla jejich šíření. Ale ukázalo se, že by tak šlo zapsat opravdu jen to nejjednodušší.

Druhým problémem bylo, že by to dokázala zapsat jen česky - a většina světa by nic nechápala, dokud by se česky nenaučila - jenže to se po nikom nedalo požadovat.

U angličtiny by to bylo ještě horší - asi by stouply počty těch, kdo by to uměli přečíst, jenže zůstávala otázka, zda by to pochopili. Oříšek nad Jitčiny síly bylo myslet rusalčí řečí a zapisovat to vědeckou mateřštinou, tím obtížnější bylo zapisovat to cizí řečí, u které měla ještě omezenější slovní zásobu.

U angličtiny kdysi vymysleli Basic English - zhruba osm set základních slov, s jejichž použitím se dá vystačit, šla prý tak zapsat i Bible. Bible snad - ale určitě ne věda opalychů, která se má k pozemské vědě jako vysokoškolská matematika, nutná k popisu atomových reaktorů, k počtům pro prvňáčky obecné školy.

Jitka to nakonec vzdala. Pochopila, že to bude muset učit nejprve sama a teprv až když předá vědomosti dalším, začnou to šířit i oni. Takže nemá smysl pořádat odborné přednášky pro partu pěti tisirínů. Aby to bylo víc než plivnutí do rybníka, bude potřebovat stovky žáků.

Výuku svých kamarádů dočasně ukončila zacházením se šestým a sedmým smyslem, aby byli lépe vybavení pro všechny případy, ale pak se plně soustředila na získávání dalších přeměněných ze všech koutů světa. Tam měla výhodu, že vybírala z lidí již zapálených pro věc taesi. Uměli s nimi zacházet alespoň jako obsluha ve výrobnách a byli s podivuhodnými novými vlastnostmi již trochu seznámeni, přinejmenším od vidění u svých poradců.

I mezi nimi si musela dávat pozor, aby mezi žáky nevpustila náboženské fanatiky jako byla Martha Simonideová. Před ní je zachránila víceméně náhoda - kdyby se neurychlila, zabíjela by, zbraň měla a chuť vraždit také. Největším nebezpečím pro lidstvo jsou ti, kteří se sami považují za Vyvolené a ostatní neuznávají za lidi. Těm už chybí i lidskost a necítí se vázaní sliby, jen to umí velice přesvědčivě sehrát. Vždyť jde jen o oklamání nevyvolených!

Jitka všechny přeměňované řádně proprala. Navenek to vypadalo jako souhrn poměrně nevinných otázek, většinou se týkajících rodiny a nejbližších sousedů, jenže se zapojením sedmého smyslu vždy pochopila, kdy jsou odpovědi upřímné a kdy se její protějšek pokouší lhát. Na tom by nebylo nic špatného, každý člověk má třinácté komnaty, do kterých nepouští ani své nejbližší. Šlo o to, co v nich je. Běda, když tam byl syndrom vyvolenosti!

Bohužel takové nacházela i mezi farmáři taesi. Ale nepatřili vždy do náboženské obce, odmítající nečisté taesi. Nemoc Vyvolenosti není výsadou jediného náboženství. Málokteré s touto nemocí vydrželo tak dlouho, ale kolik jiných společenství touto nemocí trpělo? Dají se jich vyjmenovat desítky - a u některých se projevovala tisíce let. Jak říkal Franta, Vyvolení byli svého času Egypťané, Babyloňané, později Židé, Římané, v jiném koutu světa Číňané, Japonci a Mongolové. I v modernějších dobách jich známe spousty, stačí si vzpomenout na impéria britské, francouzské, německé nebo italské. Německé übermenschen vystřídal nový, sovětský nadčlověk, aby vyklidil místo současným nadlidem, kteří je co do krutosti úspěšně dohánějí, pokud je již dávno nepředčili.

Nemoc Vyvolenosti nepostihuje jen celé národy. I ve vyvolených národech se najdou výjimky, ve kterých lidskost ještě nevymřela. Dohánějí to jednotlivci v národech, které jako celek touto nemocí netrpí. I mezi obyčejnými a jinak srdečnými národy se někteří jedinci považují za Vyvolené, domnívají se, že je jim všechno dovoleno a považují za diskriminaci, křivdu a zločin, když proti nim policie použije zákon a nedejbože i násilí, které jinak sami vůči jiným považují za své nezadatelné právo. Setkáte se s nimi již od dětských tlup, které si rády berou výklad spravedlnosti a zákona do vlastních rukou, až po bezohledné piráty silnic, kteří svou vyvolenost sobě i jiným dokazují agresívní jízdou. Jsou přitom přesvědčeni, že kdo jim neuhýbá jako hasičům a sanitce, je zločinec a zaslouží si pořádnou lekci, kterou jim hned sami rádi udělují. Nejzavilejší se považují za tak nedotknutelné, že i zásah policie proti sobě považují za zločin a střelbu proti nim za své přirozené právo Vyvoleného.

Nemocí Vyvolených trpí někdy i ti, kdo se ani za elitu nepovažují. Takový může být i bezdomovec - běda tomu, kdo mu neuhne z jeho lavičky anebo ho nenechá bez jízdenky spát v tramvaji, kterou si vyhlédl jako noclehárnu. Imunní proti ní zkrátka není nikdo.

Jitka brzy dokázala odhalit i její slabší formy. Bohužel, mírnější průběh najdete všude. I otec Alberta Rodriguéze by chtěl chránit syna, aby se nezahodil s obyčejnou dívkou Marií. Vlastně i pan Culek se občas choval k druhým povýšeně. Opalychové je důrazně varovali, aby té nemoci nepodlehli i oni - ačkoliv to říkali jinými slovy. Ale něco na tom bylo. Vždyť se i tisirínové občas chovali přezíravě k zákonům - i když některé z nich byly bezpochyby praštěné a nespravedlivé. Kdo to měl ale posoudit? Nestranný soud? Existuje vůbec někde takový? O tom by se občas dalo úspěšně pochybovat.

Tisirínové se alespoň snažili dodržovat některé zásady.

První a nejdůležitější byla, že nesmí nikomu ublížit nenávratně. To po nich vyžadovali opalychové i rusalky a někdy to bylo obtížné dodržet. Třeba když Franta pacifikoval mexické mafiány, kteří krátce předtím zabili děti farmářů, to měl cukání nechat vrahy bez pomoci na žraločím ostrůvku. Ještě horší bylo, když je vrtulníky z americké letadlové lodě osvobodily. Mafiáni se po návratu do Mexika nezměnili a pokračovali v tom, čím se zabývali dosud - a Franta si mohl jen vyčítat, že je proti útěku lépe nezajistil.

Druhou zásadou tisirínů bylo, že se snažili postupovat tak spravedlivě jak to šlo, i když to vždycky nebylo tak jednoznačné, jako u mafiánů. Zatím se ale vždycky dalo zjistit, komu se děje větší křivda a kdo ji činí.

Až třetí zásadou bylo dodržovat zákony, pokud jim nebránily v činnosti. Klidně se ale postavili proti těm nespravedlivým. Jitka během své návštěvy u opalychů věnovala několik hodin diskusím s jejich filosofy, kteří také neprojevovali úctu k pozemským zákonům, takže to měla do jisté míry předem schválené. Ale i opalychové dávali přednost změně špatných zákonů před jejich porušováním, ačkoliv uznávali, že to není vždycky dost dobře možné.

Poslední důležitou zásadou bylo, že je třeba napravovat následky vlastních chyb. Sem patřilo Frantovo opatrné manévrování tornádem, aby lidem neublížilo, ale i uvěznění mafiánů pod zemí, když se ukázalo, že rajské ostrovy nejsou ke zneškodnění darebáků spolehlivé.

Franta musel brzy vytvořit oddělené vězení pro Ester Defayovou. Původně ji umístil na ostrov, odkud ji ale vysvobodila helikoptéra americké námořní flotily, kterou si dokázala přivolat. Zkušenost ale Ester nepoučila. Místo aby se po návratu do Francie uklidila někam na venkov a snažila se být nenápadná, podala hned po návratu trestní oznámení na Marcela Derritage, kde ho obvinila z rasově motivovaného únosu, vydírání a dalších zločinů. Tím na sebe připoutala pozornost nejen Marcelových přátel, ale hlavně Franty.

Krátce poté skončila mezi spřízněnými Vyvolenými v Covacha del Diable, neboť Franta došel k názoru, že ostrovy nejsou dost bezpečné vězení, na rozdíl od podzemních jeskyní.

Marcel Derritage byl naštěstí při obou únosech v péči policie, která mu sama poskytla nejlepší možné alibi, takže jí nezbylo než ho pustit na svobodu.

Bohužel se krátce poté ukázalo, že ani Vyvoleným se nevyhýbají nectnosti, které by se daly čekat spíš u primitivů. Ester si brzy stěžovala na znásilnění, ačkoliv měla samostatnou buňku a jiní než Vyvolení v Covacha del Diable nebyli.

Frantovi nezbylo než přiznat chybu a oddělit ji od mužů. Vzhledem k tomu, že žádnou specializovanou podzemní ženskou věznici neměl, musel pro ni upravit aspoň tu nejmenší.

Ester si tím ale příliš nepomohla. Ocitla se úplně sama v šeré, vlhké jeskyni, kde byly jediným zvukem neustále padající kapky... Měla sice pro sebe suchou a přiměřeně teplou obytnou buňku, jenže tam byla sama a to snad bylo ještě horší.

Po ostrovním ráji mohla jen tesknit...


Zatímco Franta se vrátil ke svým chráněncům po světě, Jitka žila změnami lidí. Nejprve přeměnila dvacítku dětí ze vsi a z okolí, jak to nabízela na karnevalu. Pak přednostně měnila dobrovolníky z celého světa, aby v každé farmě byli alespoň dva lidé vybavení rusalčí řečí a přemisťováním. Nemuseli to být samotní majitelé farem, ale většinou tomu tak bylo - pokud tu výsadu majitelé nenabídli svým dětem. Jak se zlepšovaly vazby mezi tisiríny a farmami, snižovala se i nutnost Frantových inspekčních cest po světě.

Teď už se dalo tvrdit, že taesi dobyly svět...

Nepronikly jen na území jednoho jediného státu. Izrael taesi na své území nepustil ani pro své menšiny. A protože cena konvenčních potravin stále stoupala, začaly menšiny stát Izrael houfně opouštět.

Co se nepodařilo dosáhnout válkou, dosáhly košer potraviny bez ohledu na to, zda se za čisté považovaly nebo ne. Rozhodující bylo, že byly drahé. Přitom v sousedních zemích už byl potravin větší výběr a byly podstatně levnější. Levné taesi pozvedaly i ekonomický rozvoj, takže se u sousedů brzy dala sehnat snadněji i práce. Není tedy divu, že Izrael začali hromadně opouštět všichni, kdo se nemohli počítat k Vyvoleným.

V dávné historii se už jeden národ obehnal masívní zdí, aby zabránil okolním národům vstoupit na své území. Nějakou dobu ta zeď opravdu účinkovala. Jenže oddělením od světa se vývoj v této zemi zastavil, až jednoho dne se tento národ probudil a s hrůzou zjistil, že svět kolem jejich zdi je mnohem rozvinutější - a silnější. A že jejich dokonalí lukostřelci se proti puškám a kanonům příliš neuplatní.

Těch zdí bylo od té doby postaveno víc - a stávaly se symbolem. Zeď kolem Berlína, zeď kolem Izraele.

Ani nemusely mít mohutnost Velké Čínské Zdi.


Jedna věc byla biologické přeměny lidí a druhá věc byla předávání vědomostí.

Jitka v podstatě vzdala vyučování party tisirínů. Nepřestala jim poskytovat paměťové drogy do školy, kde z toho důvodu všichni patřili mezi nejlepší žáky. Dodávala jim je i pro jejich spolužáky, neboť existence paměťových drog už dávno přestala být tajemstvím a ti chytřejší včas pochopili, že bude pro ně výhodné vycházet s partou tisirínů zadobře. Učitelé to samozřejmě věděli, ale protože se žáci ve znalostech neuvěřitelně zlepšili, mlčeli. Jen ředitel školy, když si jezdil do vsi podle Frantova slibu k Culkům pro benzín (deset let zdarma - nejprve se trochu upejpal, ale brzy si sem zvykl jezdit tankovat) Frantu při každém spatření přemlouval, aby se pokusil paměťové drogy rozšířit ještě víc.

O tom však Franta nechtěl ani slyšet a nesouhlasil s Jitkou, když paměťové drogy dávala jen tak školákům.

„Nediv se, až na nás vletí protidrogové komando!“ varoval ji.

Jitka to ale přecházela mávnutím ruky.

„Povzbuzovače paměti nejsou na žádném seznamu zakázaných drog,“ tvrdila sebejistě. „A mám od opalychů povoleno odstranit každého, kdo by je tam chtěl dát.“

„To že ti řekli?“ podíval se na ni s podezřením, že si vymýšlí.

„Ne tak přesně,“ uklidňovala ho. „Ale když jsem jim říkala, jak nás chtěla odstavit ta baba z Hygieny, cos ji odeslal do Moskvy, zasmáli se tomu a řekli, že to nebylo špatné. To je skoro stejné, jako kdyby nám ten postup schválili.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ zavrčel, ale jen se usmíval, na Jitku se nedokázal zlobit. Ale ustoupit jen tak také nechtěl.

„Dáváš jim paměťové drogy, aby se učili blbiny, jako je dějepis a zeměpis. Dějepis je přitom věda-nevěda a zeměpis se taky mění každou chvilku.“

„Ve škole tady mají v učebně dějepisu veliký nápis: Historia magistra vitae - historie je učitelkou života.“

„Já jsem zase četl: Historie je ze všech věd největší děvka - slouží vždy těm, kdo jsou momentálně u moci a ti si ji neustále upravují a přepisují, aby jim sloužila co nejlépe.“

„Možná,“ brala to Jitka s klidem. „Ale já se tím hlavně udržuji ve cviku, abych mohla, až to bude potřeba, vytvářet paměťové stimulátory pro stovku lidí. Možná že bys s tím mohl začít i ty, budeme to potřebovat.“

„Ale kdy?“ zajímal se.

„Až budou na každé farmě tři upravení, aby mohli jednoho - nebo spíš jednu - na nějakou dobu postrádat. Protože pak začneme s výukou ve velkém.“

„Ale kde?“ chtěl vědět.

„Máme víc možností,“ řekla. „Buď si postavíme posluchárnu, kam by se všichni vešli. Nebo si na to pronajmeme vesnickou sokolovnu - kdybychom s posluchárnou narazili. Třetí možností by bylo udělat tu posluchárnu v podzemí - to kdybychom narazili kromobyčejně.“

„Jak to myslíš?“

„Pořád musíme počítat s protiakcí našich protivníků,“ usmála se. „Taková koncentrace tisirínů na jednom místě by je mohla lákat k nějaké záškodnické akci, nemyslíš?“

„A kde budou všichni bydlet?“ chtěl vědět.

„Každý doma,“ pokrčila rameny. „Cestování pro nás není žádný problém. Každý bude bydlet doma a do školy bude docházet - či dojíždět - vlastně dolétávat jen na přednášky. Jediná potíž může být v časovém posunu. Někteří budou spát normálně v noci, jiní ve dne. Ale to už se dá zařídit.“

„Dobře - ale co ty?“

„Já budu přednášet tady v Čechách,“ řekla. „Tím je určený čas přednášek - budou tady spořádaně přes den, aby nebyly problémy s dětmi - protože je do toho zapojíme také.“

„A jak v tom počítáš se mnou?“

„Dokud budu přednášet co znáš, budeš mít volno, abys stačil pozvolna omezovat své cestování. Až začnu přednášet, co ještě nevíš, přidáš se k posluchačům. Ale bylo by žádoucí, kdybys mi pomohl s paměťovými drogami - než je odpřednáším, protože pak už si je bude dělat každý sám.“

„A nechceš pomoci s tou přednáškovou síní?“ nabídl se jí. „Uvaž, mám teď zkušenosti se stavbami po celém světě a znám i několik dobrých architektů.“

„Jo, to budu potřebovat co nejdřív,“ připustila. „Každou pomoc vítám.“

„A pak bych měl ještě něco,“ řekl, ale použil rusalčí řeč směrovanou jen na ni. „Budeš mě ještě dlouho odmítat?“

Podívala se na něho - a zrudla.

„Já vím,“ odpověděla mu stejným způsobem. „Možná je to ještě brzy... pořád platí ta otázka, jestli je nám třináct nebo sedmnáct...“

„Ale když už jsme si to slíbili...“ připomněl jí a jemně ji vzal za ruku. „Můžeme to ještě odkládat, stejně nás to nemine...“

„Jen ti připomenu, že je to návykové jako droga - jak s tím jednou začneme, těžko dokážeme přestat!“ varovala ho, ale nesnažila se uvolnit ruku, naopak mu ji sama stiskla.

„Ale na rozdíl od drog je to normální a přirozené!“ namítl. „Uvažuj, když už máme za sebou oba biologickou univerzitu, nemůžeme pořád předstírat, že věříme na čápa. Díky taesi nemáme problém ani s antikoncepcí...“

„Já vím,“ přikývla. „Ale když už, měl bys aspoň vymyslet něco romantického, ať máme jednou na co vzpomínat...“

„Jsem pro!“ řekl rychle, aby si to nestačila rozmyslet. „Vždyť už to mám nějakou dobu připravené! Ale aby to bylo tajemnější, pojď ke mně - odnesu tě tam!“

To objetí už k tomu vlastně patřilo. Objala ho a zavřela oči, ale místo aby ji okamžitě někam přemístil, jak očekávala, nejprve ji dlouze políbil.

„Už se na to přece dlouho těšíme!“ řekl, když se na okamžik přestali líbat.

V té chvíli to oběma trochu trhlo - a byli na slíbeném tajemném místě.

Jitka rychle otevřela oči a rozhlédla se.

„Myslela jsem si to,“ usmála se. „Romantické to tedy je...“

Stáli před soudkovitou chatičkou na typickém plochém korálovém ostrůvku s nevelkou lagunou uprostřed. Podle šestého smyslu nebyli v Indickém oceánu, ale v Korálovém moři na pokraji Melanésie. Ostrov byl opravdu malý, ani hustý porost nebránil přehlédnout ho od moře k moři. Laguna nebyla větší než běžný plavecký bazén a ani chatka nebyla přehnaně velká - byl to jen větší obytný sud, v jakém se nedávno rekreovaly rodiny Culkova družstva. Tady byl ale víc ukrytý pod korunami stromů, aby nebyl shora pozorovatelný.

„Tak pojď!“ otevřel dveře a vtáhl ji nedočkavě dovnitř. „Hnízdečko je připravené!“

Uvnitř byla jen jedna místnost - ale pro dva tam bylo místa až až. Pod okénkem byl sklápěcí stolek a skládací židličky, stranou stála lednička s mikrovlnkou, zastupující kuchyň. Nejvíc plochy zabírala v chatičce široká pohovka s lehkými přikrývkami a polštáři.

„A opravdu tady nikdo není?“ zeptala se ho pro jistotu, když zavřel dveře a začal jí pomáhat svlékat černý opalychovský oblek - pod kterým už nic neměla.

„Tenhle ostrov je dnes jenom náš!“ ujistil ji. „A doufám, že jenom náš zůstane. Nikdo tu nemá co pohledávat. K našemu štěstí tu nejsou hadi ani opice, jen ještěrky a ptáci. Je tak malý, že na něm není vůbec nic zajímavého - až na tuhle chatku.“

„Pro nás dva bude určitě zajímavý dost,“ řekla, když ji konečně objal.

„Budeme sem chodit často?“ ptal se jí.

„Nejsem proti,“ odpověděla mu.


Z plánované stavby veliké posluchárny sešlo, když s tím úmyslem seznámili faráře.

„Nač stavět jednoúčelovou halu, když můžete jednu zachránit přímo v Praze?“ nabídl jim, když vyslechl jejich nadšené plány. „Jestli máte peníze na stavbu, kupte si radši hotový dům. Vím o domě se zrovna takovou halou, jakou potřebujete, dokonce je tam pořád ještě stupňovitá podlaha. Hala byla původně postavená jako modlitebna, pak dlouho sloužila jako přednáškový sál a skončila jako skladiště. Současní majitelé ji nedokáží využít, klidně by ten dům dali zbourat, aby se tam mohla postavit nějaká supermoderna. A to by byla opravdu škoda. Určitě vám to ochotně prodají, nebudete potřebovat ani velké úpravy, jen zvenku obnovit omítku. Přednáškovou halu zařídíte snadno, potřebujete jen nové lavice. Bylo by to rychlejší než stavba na zelené louce.“

„Tak sem s ní!“ řekla Jitka a obrátila se na Frantu. „Jak jsi na tom finančně? Pamatuji si, že jsi měl peněz dost.“

„Mám,“ přikývl. „A navíc je ve světě plno lidí, kterým se dnes daří dobře a jsou mi zavázaní z doby, kdy jsem pomáhal já jim. Je to jen otázka převodu peněz do Čech.“

„Můžeme tedy jít sepsat smlouvu?“ navrhl farář.

„Musíme mít s sebou někoho dospělého,“ připomněl Franta.

„Nestačil bych vám já?“ usmál se farář.

„Stačil,“ přikývl Franta. „Vlastně je jedno, komu ten dům bude patřit. Potřebujeme jen tu přednáškovou síň. Když nám ji necháte k užívání...“

„Koukám, že si nelámete hlavu s podvodníky!“ usmál se farář.

„Nelámeme,“ přikývl Franta. „Jednak vás trochu známe, vy podvodník nejste. Za druhé, kdybyste nás chtěl podvést, věděl byste už, že to jen tak nenecháme. Za třetí - proč by si lidi nemohli aspoň občas trochu víc věřit?“

„Ten třetí důvod je nejlepší,“ přikývl. „Půjdu to tedy zařídit.“

„Moment!“ zarazil ho Franta. „Potřebujete na to bankovní konto. Máte nějaké?“

„Nemám,“ zarazil se farář.

„Tak s tím musíme začít,“ řekl Franta. „Já jich mám víc, ale ne v Čechách. Založíme konto na vaše jméno, já tam pošlu peníze a pak teprve můžeme jít vyjednávat o ceně.“

Jitka zůstala doma, peníze ji nelákaly. Farář byl v tomto směru nezkušený, potřeboval proto Frantovy rady. Museli se především přesunout do nějaké banky. Naštěstí měl farář kotvu v jednom dvorku téměř ve středu Prahy a za okamžik už oba stáli u přepážky, kde založili bankovní konto na farářovo jméno.

Pak se opět spolu přemístili na jinou farářovu kotvu na jiný dvorek.

„Tohle je ten dům,“ ukázal farář na poněkud oprýskanou budovu.

„Koukám, že jste se už o něj zajímal,“ řekl Franta.

„No - původně to byla modlitebna,“ připomněl mu farář. „Pak tu byla dlouho církevní škola, než se stala ta nepříjemná záležitost s jejím správcem. Nadělal obrovské dluhy a ručil za ně tímhle domem, ačkoliv mu nepatřil. Exekutoři pak všechno zabavili - nezajímalo je, komu dům skutečně patří, zajímaly je jen peníze, které získají.“

„To přece nejde!“ vyhrkl Franta. „To nebylo spravedlivé!“

„Exekutorům nešlo o spravedlnost nikdy v historii, chlapče,“ pokýval hlavou farář.

„A ti, komu dům skutečně patřil, se nebránili?“

„Bránili,“ pokýval hlavou farář. „Podali vylučovací žalobu, ale soud ji zamítl.“

„Co to bylo za soudce?“ nasupil se Franta.

„To ti nemohu říci,“ usmál se smutně kněz. „Od té doby, co soudci v Čechách vynesli rozsudek, že pojem soudcovská mafie je nactiutrhačný a trestný, neboť všichni soudci jsou spravedliví a bezúhonní, se to nesmí ani říkat, jinak si koledujete o trestní stíhání. Nestranný soud nahrál exekutorům a společně pak ten dům v dražbě zpeněžili. Bylo to nespravedlivé, ale přesně podle zákonů, takže proti tomu není možné žádné dovolání.“

„Na to se budeme muset podívat,“ řekl sveřepě Franta. „Ale nejprve musíme být silnější než všechny justiční mafie světa.“

„Jenže noví majitelé, kteří dům v dražbě díky známým exekutorům a soudcům velice levně získali, dům vlastně nepotřebovali, ale dobře věděli, co s ním udělají - za pětinásobek jej prodali dál. Pecunia non olet - peníze nesmrdí a jak řekl kdysi náš prezident, špinavé peníze se od čistých odlišit nedají. Nic bych za to nedal, že se pak se soudci i s exekutory rozdělili, ale to se nedá dokázat, takže se to nesmí ani říkat.“

„A co ti další majitelé?“ chtěl vědět Franta.

„Ti brzy zjistili, že přestavba na nájemní byty by byla příliš složitá,“ pokračoval kněz. „Rozsáhlá, vysoká hala se na byty dost dobře rozparcelovat nedá. Rozprodali aspoň lavice a pronajali ji jako skladiště, jenže když zisky z nájmu nesplňovaly jejich představy, začali se shánět po lepším využití. Bohužel se jim jako nejvýhodnější zdálo prodat ji ke zbourání - je to přece v Praze, kde má parcela někdy větší cenu než budova, která na ní stojí.“

„A vy byste ji chtěl obnovit jako modlitebnu?“ zajímal se Franta.

„Modlitebnu už ne, to je dneska pasé,“ vzdychl si farář. „Ale mám k té boudě srdcový vztah... v té hale jsem vyslechl pěknou řádku přednášek, dokud jsem ještě studoval a patřila církvi. Zbourat si přece jen nezaslouží, využít ji jako přednáškový sál by bylo ideální.“

„Ale my s církví opravdu nemáme nic společného!“ namítl Franta.

„Já vím,“ usmál se farář. „Jenže tu budovu stavěli nadšenci, nadšením tam všechno jen dýchá, jedině byznysmeni nikdy nic z toho necítili. Můžete jí vrátit smysl! Nezáleží na tom, že už nebude sloužit víře, ale... Poslyš, Františku, ani tím si nejsem jistý. Vždyť to, co vy děláte, je vlastně také takový druh víry.“

„Víry?“ podíval se Franta na faráře udiveně. „My na rusalky ani na opalychy nevěříme, my je známe na vlastní oči! Setkali jsme se s nimi, navštívili jsme jejich svět, to přece nemá s pouhou vírou nic společného! Naopak - popírá to Bibli, Korán, indické Védy... a vy nás tu pasujete na víru! To snad ne!“

„Bibli to nepopírá!“ nesouhlasil farář. „Jen je to o něčem jiném. Hudba se s vědou také vzájemně nepopírají. A přitom má hudba s vědou ledacos společného, věda přece popisuje, jak zvuky vznikají a jak působí na lidi... vy máte také ledacos společného s křesťanstvím!“

„Co?“ vyhrkl Franta.

„Víru!“ odvětil s úsměvem farář. „Víru v lidi. Věříte, že se lidé mohou změnit, jinak byste přijali víru rusalek, že to nemá cenu a lidi se stejně vyvraždí. Totéž platí o křesťanství. Bez víry v přeměnu lidí v něco lepšího by také nemělo smysl.“

„Takže vy jdete s námi, protože máme zrovna tohle společné?“

„A nestojí to za pokus?“ mrkl na něho spiklenecky.

„Poslyšte - tohle není pokus!“ řekl Franta vážně. „Nám jde o všechno! Můžete tvrdit, že se to včetně Armagedonu děje přesně podle Bible, a že po zničení světa nastane království nebeské - jenže rusalky tvrdí, že po vyhlazovací válce bude na Zemi pustina jako na Marsu. A já si myslím, že je pitomost nic nedělat, jen čekat, až to za lidi někdo vyřeší, a dočkat se nakonec potvrzení, že měly pravdu rusalky.“

„A co kdyby měla pravdu Bible?“ nadhodil kněz. „Na Zemi vypukne Armagedon, pak nastane království nebeské a rusalkám se spolu jen zasmějeme!“

„Vaši víru obdivuji,“ řekl prkenně Franta. „Obdivuji, ale nesdílím. To slibované nebeské království by bylo nezasloužené - na rozdíl od zkázy světa předpovídané rusalkami. Podle opalychů si musíme náš svět zachránit sami - a to by bylo nejspravedlivější.“

„Bible slibuje nejspravedlivější soud, na jaký se dá vůbec pomyslet,“ vzdychl si kněz.

„Slibuje?“ opáčil Franta. „To je to! Slibuje, ale nedělá! Chápu, že opalychové na Zemi nemohou zasahovat! Žijí v jiném čase a musí se pokaždé dovolovat rusalek, kterým je náš osud lhostejný. Ale snaží se nám pomoci aspoň tak, jak pomáhají. A kdo jiný skutečně něco dělá proti zlu na světě?“

„Zapomínáš na Krista!“ napomenul ho farář.

„Nezapomínám!“ odvětil Franta. „Já jeho pokus o změnu našeho světa považuji za dost nepodařený. Leccos dobrého udělal, jenže dva tisíce let se jeho jménem vedly vyhlazovací války a není jim konce! To měla být změna? To byl hodně nepovedený pokus! My se také snažíme o změnu, jenže jsme pod Damoklovým mečem - když se nám to nepovede, budou mít pravdu rusalky.“

„Tomu my křesťané říkáme: Člověče, přičiň se a Pán ti pomůže!“

„Víte, pane faráři, mám strašnou obavu, že je to úplně jinak,“ podíval se František zpříma na kněze. „Bible byla po tisíciletí majetkem jednoho Vyvoleného národa - podle mě to není lichotka, ale diagnóza - a ten si ji přepisoval podle svých potřeb. Jen Nový Zákon je trochu mimo, ačkoliv ani to není jisté. Veškeré zlo Bible přičítá ďáblům. Jejich popis nejvíc sedí na opalychy, kteří nám kupodivu jako jediní pomáhají. Dobro se naopak očekává od andělů. Kdyby to měly být rusalky - mají křídla a jsou jemné - považoval bych to za nebetyčnou lež. Ale i tak - nezdá se vám, že Bibli sepisovali nepřátelé lidstva?“

„Takhle nesmíš mluvit, synu,“ napomenul ho kněz. „Bible je takový návod, jak se má člověk dívat na svět.“

„Návod?“ vybuchl František. Zabíjejte muže, ženy i nemluvňata, zbořte domy, vykácejte stromy... a zlořečený bude, kdo zadrží meč svůj - pěkně děkuju za tak krutý návod!“

„To sis ale vzal hodně špatnou část Bible!“ napomenul ho kněz.

„Ano, táta mi ji kdysi ukazoval jako nejhorší. A tohle má být návod, jak se má chovat Bohem Vyvolený národ? Dokud vyznává správnou víru, je mu dovoleno a dokonce přímo nařízeno páchat Dobro - i ve formě genocidy. Táta říkal, že se to ničím neliší od tvrzení, že spravedlivé války vedl jedině Sovětský svaz a nespravedlivé byly všechny ostatní. Ale koho Bible od samého začátku líčí jako ztělesnění Zla? Satana, Baala, Aštartu, cizí bohy, démony, ďábly, jinověrce, odpadlíky - a to i mírumilovné, které Vyvolení zákeřně přepadali. Nevede v Bibli čára, oddělující Dobro od Zla, úplně mimo realitu?“

„Ale ti nositelé zla skutečně zlo konali!“ namítal kněz. „Baala jeho přívrženci uctívali lidskými oběťmi, Molochovi hromadně obětovali i nemluvňata!“

„Kdyby tvůrcové Bible znali opalychy, pasovali by je na nositele zla také!“ řekl tvrdě Franta. „Přitom nás opalychové naopak učí nezabíjet a nejenže to říkají, ale pomáhají nám, abychom zabíjet nepotřebovali. Tomu já říkám správný návod! Čerta starého záleží na tom, že není nikde zapsaný - jako kniha všech knih! Nechci vám sahat do svědomí, pane faráři, ale přiznejte si, kdybychom vás nejprve neseznámili se vším dobrým, co pro nás opalychové udělali, ale ukázali bychom vám hned na začátku jejich skutečnou podobu, jestlipak byste se od nás neodvrátil?“

„Naštěstí v Bibli opalychové nejsou,“ zkusil to kněz.

„Nejsou?“ pokrčil rameny Franta. „Nejsou tam pořádně vykresleni ani andělé, ale o to snad nejde. Jde o dobro a zlo. V Bibli je Dobro předkládáno k víře i když jde o chemicky čisté zlo a Zlo je tam označené, kde bych já žádné zlo nehledal.“

„Hochu - ty to bereš tím nejhorším směrem!“

„V tom se asi neshodneme, pane faráři,“ řekl klidně Franta. „Jestli je vážně ten nejlepší směr vyvražďování a nejhorší směr skoncovat se zabíjením, pak já uvažuji přesně naopak. Nepřesvědčíte mě, že zabíjení je něco dobrého. Opalychové jsou podle Bible ďáblové, ale vedou nás od zabíjení ke snášenlivosti a já trvám na tom, že kniha Zla je naopak ta, co vede nás lidi k vraždění.“

„Ale Bible přece nevede lidi k vraždění!“ nesouhlasil kněz.

„Ne?“ podíval se na něho Franta zle. „Proč se tedy téměř nepřetržitě vedou války s Biblí v jedné ruce a s mečem v druhé? Proč zavedli křesťané koncentrační tábory, továrny na smrt a neustále stoupající zbrojení? Kdyby byla Bible mírumilovná, jak říkají, dělali by to přímo proti ní, ale oni se tou knihou neustále zaštiťují jako návodem, jak se máme dívat na svět!“

„Ale to přece strašně překrucuješ!“

„Překrucuju,“ přistoupil na to Franta. „Ale míň než Bible. Ponechal bych ji historikům jako připomínku nejkrvavější minulosti lidstva a zaměřil bych se na odstranění násilí mezi lidmi. Není třeba o tom psát žádnou knihu - jednak ji nikdo číst nebude a za druhé, nikdo se knihami neřídí. Místo toho musíme začít ze života lidí vylučovat násilí. A samozřejmě se snažit o zavedení spravedlnosti. Ne o její obnovení, vždyť podle mě ve světě nikdy nebyla. Rozhodně nejde o slepé dodržování zákonů, které se dávno spravedlnosti zpronevěřily.“

„Spravedlnost je strašně složitý problém,“ namítal kněz.

„Je,“ souhlasil Franta. „Ale řekl bych, že se s tím musí něco udělat. To, co se dnes ve světě děje, nemá se skutečnou spravedlností nic společného.“

„Jak tě tak poslouchám, máš dalekosáhlé plány, ale pochybuji, zda jsou vůbec v silách jednoho člověka...“

„Bude nás už brzy víc,“ sliboval Franta. „Až nás bude stovka, rozdáme si to s justičními mafiemi celého světa.“

„Ale zatím... raději to nezkoušejte!“ pokoušel se ho kněz zchladit. „Ani netušíš, proti čemu byste se vrhli. Kdyby nic jiného, měli byste lépe poznat sílu svých nepřátel. Mohli by vás nepříjemně zaskočit!“

„Jo - dokud nás je pět a půl,“ připustil Franta. „Nechme to na jindy, teď bychom měli vyjednat zakoupení toho domu. A pak uvidíme!“

„Uvidíme!“ opakoval tiše kněz.


Zvykli si teď scházet se na ostrůvku, kde měli nejvíc klidu. Na těchto schůzkách občas řešili i důležité otázky. Ostrůvek byl stranou lodních cest a jak se zdálo, nikdo se tu za celou dobu neobjevil. Chatku ani nezamykali, jen si sem občas donesli další zásoby.

„Kolik sis už připravila žáků?“ zeptal se Franta Jitky.

„Zatím kolem třiceti,“ odhadovala to. „Předělaných mám samo sebou třikrát víc, ale za své žáky z nich přijmu jen část. Jednak se na to někteří nehodí, za druhé jsou potřebnější tak jak jsou - obránci farem nepotřebují umět víc než zacházet se svými novými vlastnostmi - a konečně, za žáky si vybírám jen takové, kteří nás nezklamou. A na to si je musím pořádně proklepnout sedmým smyslem. Jenže to nejde při banálním rozhovoru, na to potřebuji, aby projevili silnější city.“

„Ode dneška máme přednáškovou halu a farář Kouzar objednal v truhlárně lavice.“

„Tu halu má ale na sebe napsanou Kouzar, ne?“ opravila ho.

„Ano, ale je to náš člověk,“ uklidňoval ji.

„Moc jsi do něho ryl,“ připomněla mu jejich rozhovory, jak jí je sám nadšeně vylíčil při nejbližší příležitosti.

„Kouzar je náš člověk,“ opakoval. „Je asi fakt, že mu nabourávám jeho názory, ale on snese ledacos, zejména když musí uznat, že v tom je kus pravdy.“

„Ano, ale - celý život žije pro nějaké ideály a ty mu je takhle bezohledně ničíš!“

„Je to silná osobnost,“ trval na svém Franta. „Toho tím nezlomím.“

„To ne, ale mohl by se také postavit proti nám,“ varovala ho.

„To neudělá,“ tvrdil. „Já mu zkrátka věřím. Je pro nás nejlepší kamufláží. Málokdo ví, že je na naší straně.“

„Jak myslíš,“ řekla. „Na lavice bych ani nečekala, ale bude lepší, když budu mít žáků víc než jen pár. Dělám na tom od rána do večera.“

„Kromě našich schůzek tady!“ usmál se.

„Když už jsme začali... upřímně řečeno, chce to trochu odpočinku. Někdy si připadám jako vyždímaný citron. Už aby nás vědoucích bylo víc!“

„Kasta Vědoucích!“ vzdychl si František.

„Neměli bychom zůstat kastou,“ opravila ho. „Budeme to přece šířit!“

„Ale i ty si z nich vybíráš, koho přijmeš za žáky.“

„Jen pro začátek!“ řekla. „Zpočátku musíme vyloučit, aby to získali lidé jako Martha.“

„I to je jistým způsobem diskriminace,“ uvažoval.

„Možná máš pravdu,“ zamyslela se. „Možná bychom si měli dát už teď limit, po jehož překročení s veškerou diskriminací přestaneme. Co takhle po předělání prvního milionu?“

„Klidně bych to číslo zvýšil, když z toho uděláme závazné pravidlo,“ souhlasil.

„Takže sto milionů?“ navrhla.

„Třeba,“ přistoupil na to.

„To budu mít co dělat!“ usmála se.

„My žáci ti s tím pomůžeme,“ sliboval jí.

„Dobře, postarej se o přednáškovou síň,“ pověřila ho. „Jdu pokračovat!“

Postavila se - při odletu to nebylo nutné, mohla odletět i vleže, ale v cíli se objevovali orientovaní podle kotvy a bylo proto lépe odlétat vstoje.

„Mohl bych vás oba tady na chvilku zdržet?“ ozvalo se oběma v té chvíli v hlavě.

Franta i Jitka ztuhli. Rusalčí řeč! Znamenalo to, že je někdo sledoval! Ale kdo? Najít je na tomhle ostrůvku mělo být naprosto vyloučené!

„Kdo je to?“ vyhrkla Jitka.

„Smím vstoupit?“ ozvalo se jim v hlavě.

„Jsi-li náš - vstup!“ vyzval neznámého srdnatě Franta.

Klika ve dveřích cvakla a dveře se zvolna otevřely, ale nikdo za nimi nebyl vidět.

„Kdo je to?“ opakovala Jitka.

„Já,“ ozvala se nic neříkající odpověď.

Jenže v té chvíli se cosi malého protáhlo dveřmi dovnitř - a Franta zkoprněl.

„To jsi ty?“ vyhrkl rusalčí řečí.

„Ano, já,“ ozvala se odpověď.

Ve dveřích stál - pes Argo.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:19

Komentáře: