Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vosí hnízdo

Spojené státy se ze ztráty atomové letadlové lodi George H.W.Bush nemohly dlouho vzpamatovat.

V první fázi se tu zprávu pokusily utajit. Jenže amatérské fotografie i videa převracejícího se kolosu, pořízené z pobřeží Kolumbie a pohotově umístěné na internetu, však příliš zřetelné, než aby se daly dlouhodobě zpochybňovat, zejména když k tomu Rusové přidali potvrzení na základě ruských satelitních snímků.

V druhé fázi proto velitelství US-Navy ztrátu přiznalo, ale pokusilo se rozšířit do světa vlastní verzi, podle níž došlo k bezprecendentnímu nevyprovokovanému útoku na americké lodě ze strany Kolumbijské armády nebo drogových gangů.

Skutečnost, že poblíž nebyly mimo americké flotily žádné jiné lodě, neboť všechny civilní i vojenské před nimi ve zmatku prchly, obešli mluvčí US-Navy spekulací o miniponorce, která k vlastní akci vysadila komando potápěčů s magnetickými minami, dálkově odpálenými po přichycení na loď.

Bohužel, ani tato verze nebyla dlouhodobě udržitelná. Stálo proti ní svědectví několika stovek amerických námořníků, kteří se nenadále objevili v texaské poušti a tvrdili, že patří k posádce potopené letadlové lodi. Nedovedli vysvětlit, jak se mohli tak záhadně objevit ve vzdáleném Texasu, ale všichni svorně popřeli jakýkoliv výbuch, předcházející potopení lodi.

Nejhorší pro US-Navy byla ztráta celého velení lodi a skoro všech pilotů. Zachránění byli jen piloti, sestřelení krátce před potopením lodi, kteří zase nedokázali vysvětlit, co je to vlastně sestřelilo. Nikdo z nich si nevzpomínal na žádný výbuch. Prostě znenadání ztratili nad letadly kontrolu a ta se s nimi začala točit. Rovněž piloti hlídkových helikoptér svorně popřeli, že by poblíž spatřili jakákoliv cizí letadla, případně kouřové stopy raketového ostřelování.

Pozorovatelé helikoptér navíc pořídili dokonalé snímky otvorů v boku letadlové lodi krátce po jejich vzniku. Byly pak dlouho přísně tajné, záhadu však neobjasnily, naopak ji zvýšily. Spolehlivě tím vyloučily jen výbuchy magnetických min - hladké okraje otvorů rozhodně nevznikly výbuchem. Po předložení těch snímků odborníci jednoznačně potvrdili, že tak rozsáhlé otevření boků lodi záhadnými dírami na čáře ponoru vysvětluje její poměrně rychlé převrácení i následné potopení, nevysvětlili však, jak se tam mohly objevit.

Záchrana většiny námořníků se dala vysvětlit prakticky jediným možným způsobem. Vzbuzoval ale mrazení v zádech všech, koho to napadlo. Už proto, že stopy vedly tam, kde by se dalo očekávat i vysvětlení ostatních záhad.

Nebylo to přece tak dávno, co se město St.Louis otřáslo hromovou ranou ohlušující exploze, když tam vyletěla do povětří budova firmy Monsanto. Také tam vytrhla neznámá síla z budovy lidi, kteří později vypovídali, že je také na poslední chvíli cosi neznámého okamžik před výbuchem zachránilo, jako námořníky z potápějící se lodi. Ani tam se přece neobjasnilo, co vlastně budovy Monsanta vyhodilo do povětří. Byli tam ale svědkové záhad. V soudní síni se záhadně objevovali a mizeli lidé, údajně šlo o experty malé brazilské firmičky Velasquéz, která tenkrát dosáhla neuvěřitelného úspěchu v soudním sporu o odebrání patentů firmě Monsanto na houbovité taesi.

Jenže od tohoto neobvyklého soudu s firmou Monsanto, neobvyklého nejen tím, že se proti všemocné americké firmě postavila jakási bezvýznamná brazilská firmička a k překvapení znalců i právníků soud o americké patenty vyhrála, dokonce na americké půdě, přestal být tajemstvím i mimozemský původ taesi. Jen proto mohl její právník sebevědomě tvrdit, že ani firma Monsanto, ani prakticky žádná jiná není schopná taesi vytvořit.

Bylo to ale pouze tajemství výroby taesi, co dělalo firmu Velasquéz úspěšnou? Jak si vysvětlit, že se její experti dokázali znenadání objevovat kdekoliv, i uprostřed soudní síně?

Dosud bezvýznamná potravinářská firma Velasquéz zřejmě stála i za bleskurychlým rozšířením taesi ve Spojených státech krátce poté, co Kongres Spojených států zrušil diskriminační zákony, nedávno proti nim přijaté. Byla za tím opět jen ta bezvýznamná firmička Velasquéz? Odborníci tomu odmítali uvěřit. Podle nich za ní musela stát mnohem větší síla. Pesimisté za tím viděli mimozemšťany, proti kterým nemá Země obranu.

Farmy, pěstující taesi, které jako houby po dešti vznikaly ve Spojených státech, byly ale bezpochyby americké. Jako majitelé byli zapsáni američtí občané a farmy zaměstnávaly výhradně americké zemědělské dělníky. Jeden zásadní rozdíl ale finančníky přímo udeřil do očí. Od drtivé většiny amerických podniků se odlišovaly kromě znalostí tajemství pěstování taesi ještě jedním společným příznakem.

Farmy, vyrábějící taesi, neměly žádné dluhy!

Nebylo by divné, když se firma, zabývající se výnosnými produkty, jakými byly taesi, zakrátko vypracuje z bezvýznamné farmy na potravinářský kombinát a přitom z trhu vytlačí většinu dosavadních firem. Nezvyklé bylo, že žádná ta firma nezačínala, jak by se dalo čekat, úvěrem u některé banky, který by vedl k prověřování bonity a důvěryhodnosti jejího majitele.

Ne že by tyto farmy vůbec nevyužívaly bankovních služeb. Ale jejich vznik se až příliš podobal společné šabloně. Všechny začínaly tím, že si nějaký do té doby neznámý americký občan založil konto, na které znenadání a podle finančních odborníků neodůvodněně přišlo větší množství peněz. Za ně nechal postavit výrobnu a pak už jen sklízel taesi jako na běžícím pásu. Finanční policie samozřejmě toky těchto peněz vysledovala, od toho tady přece byla. Jenže nic neobjasnila. Počáteční kapitál poskytovaly zcela nezištně jiné podniky, zabývající se taesi. A jakmile se nový podnik uchytil na trhu, což se rovněž stalo železným pravidlem, nezačal podle očekávání své dluhy splácet, ale spolu s jinými poskytoval stejně nezištně počáteční investiční a provozní kapitál dalšímu začínajícímu podniku. Připomínalo to řetězové zakládání provozoven McDonaldu, až na to, že tady za vším nestálo jedno všemocné ústředí, kam se později soustřeďovaly veškeré zisky. Farmy pěstující taesi byly krátce po svém zavedení samostatné a pokud některé z nich potřebovaly finanční výpomoc, nikdy se neobracely na banky, ale na příbuzné podniky. A co na tom bylo nejpodivnější, dostaly ji. Žádná banka se nemohla chlubit, že by měla některý z podniků taesi zcela pod finanční kontrolou. Byly zaznamenány i případy, kdy s bankou při jejím bankrotu zmizely veškeré prostředky některého taesi podniku. Pak si jeho majitel ihned otevřel konto ve zdravější bance, kam mu vzápětí přilétla nezištná finanční pomoc od sesterských, jinak zcela nezávislých podniků.

Tak nezištná pomoc neměla ve Spojených státech obdoby! Takové chování přece popíralo samotné principy konkurence! Ale zatímco si taesi podniky vzájemně nijak nekonkurovaly, nebo jen neznatelně, ve vztahu k ostatním firmám byly konkurencí přímo smrtící. Z dosavadních mohutných potravinářských kombinátů zůstaly zakrátko kostry. Přežilo to pár malých rodinných farem, životně závislých na kosher výrobcích, drobné provozovny a obchůdky. Držely se i soběstačné podniky amerických Amishů se svými zákazníky.

Stejně dravě, což ovšem bylo ještě závažnější, vtrhly taesi podniky na trh s palivy. Taesi benzín, nafta a univerzální mazací oleje nebraly ohledy na zavedené a zpočátku mnohem silnější značky. Ruční lis na taesi tykve byl zanedlouho nepostradatelným příslušenstvím, pokud automobilista neinvestoval do dražšího automatického lisu s nezávislým podáváním tykví ze speciálního zásobníku. A protože se palivové tykve prodávaly v obchodech s potravinami, měly benzinové pumpy podél dálnic nedostatek zákazníků. Zastavovali u nich jen zapomnětlivci, kterým se za jízdy rozsvítila kontrolka nedostatku paliva, ale ti si kupovali jen tolik benzínu, aby dojeli k nejbližšímu obchodu s taesi palivem.

Ropné společnosti se bránily usilovně, často hrdinně, někdy i nezákonně, ale marně.

Firmu, vyrábějící taesi paliva, nepomohlo ani žalovat, ani potají vypálit. Taesi podniky měly nezávislý právní servis, který rozmetal kdejakou žalobu. Katastrofou pro ně nebyly ani ničivé požáry, ani kartelově řízené bankroty méně důležitých bank. Taesi podniky si nezištně pomohly a jako celek byly nezničitelné.

Že by je řídila jakási brazilská firmička rodiny Velasquézů, nedávno ještě neznámá?

Jenže k firmě Velasquéz vedly stopy událostí v St.Louis a nebezpečně podobné stopy i od břehů Kolumbie.

Záhadná zkáza letadlové lodi George H.W.Bush a předtím i moderních letadel dávala tušit, že se Spojené státy setkaly s větší silou než čekaly. Bylo ale možné, aby za něčím obludným, jako bezesporu bylo potopení atomové letadlové lodi před očima tisíců námořníků i svědků na pobřeží, stála nějaká bezvýznamná potravinářská firmička?

Byla »jen« nejpodezřelejší.


Záhadné objevení generálporučice Margarety Steelové, velitelky stejně záhadně potopené letadlové lodi, bylo přímo ve Washingtonu stejně nečekané a záhadné, jako cokoliv předtím.

Objevila se na místní ulici časně po ránu, zastavila prvního strážníka, dala se odvést na nejbližší policejní služebnu a žádala po policistech, aby jí okamžitě umožnili spojení se samotným prezidentem Spojených států.

Protože měla na sobě zašpiněnou uniformu, strážníci jí nevěřili, ale nejpozději na služebně zjistili, že generálporučice nemluví do větru, ačkoliv jim i nadále odmítala sdělit, v jaké věci se chce s prezidentem spojit.

„Nenaléhejte, boys!“ varovala je. „Nebo vám to povím a pak budete padesát let nositeli tak příšerného státního tajemství, že si nikde ani neškrtnete!“

Vzhledem k tomu, že se na služebně dalo ověřit, že jde skutečně o zmizelou velitelku záhadně potopené letadlové lodi, nikdo jí už nekladl překážky a policisté se jí snažili v maximální míře vyhovět. Nikdo se nedivil, když pro ni přijela prezidentská limuzína, aby ji odvezla přímo do Bílého domu. Tím to pro policisty mělo skončit, jenže někdo se asi prořekl a ještě před odjezdem prezidentské limuzíny byli na místě paparazzi reportéři s fotoaparáty a kamerami, čímž utajení generálporučice Steelové vzalo za své.

Mluvčí Bílého Domu, zatlačený novináři do kouta, se neodvážil nic z těch skutečností popřít, nicméně je prohlásil za státní tajemství a tím odmítl »do konečného vyšetření« podat jakékoliv další informace.

Novináři sice vyšli s prázdnou, ale zavětřili.

Otázkou zůstalo, zda budou úspěšní.


Nálada v Oválné pracovně by se dala krájet.

„To jsou strašné zprávy!“ opakoval pořád dokola prezident.

„To říkám také,“ souhlasila generálporučice. „Děkuji Bohu, že v této těžké chvíli nemám na krku vaši odpovědnost. Ale já to tak zkrátka vidím.“

„Vzdát se velmocenského postavení?!?“ lamentoval prezident. „To je nesmysl! Kdo jiný než my může být největší velmocí světa? Desítky let tu pozici budujeme!“

„Ve světě bychom byli největší velmocí nejbližších sto let,“ přikývla. „Jenže musíte pochopit, nestojí proti nám lidé, ale mimozemské příšery. Můžeme si blahopřát, že si nás nechtějí dát k večeři! Lidé, kteří jim slouží, je sice líčí jako vegetariány, ale do této chvíle jsme se nesetkali se záhadami, jaké nám v Karibiku předvedli. Pokud sem nepočítáme Sodomu, Gomoru a pár dalších civilizací, zaniklých v dávnověku. Můžete mi tvrdit, že tenkrát měli lidé proti vetřelcům luky a šípy, dnes máme supersonická letadla, balistické rakety, špičkovou elektroniku, atomové zbraně a družice. Jenže vesmírné bytosti se na naši techniku dívají s útrpným úšklebkem, jako my na luky a šípy. Vysmívají se nám, jako se my smějeme primitivům! Svět můžeme i několikanásobně vyvraždit, ale vetřelců se naše zbraně nedotknou. Ani okem je nespatříme, až nás budou decimovat!“

„Jenže pokud je pravda, co říkáte, že veškeré velení vaší lodi je někde v jejich zajetí, to by přece znamenalo, že obětí na životech bylo extrémně málo!“ namítl prezident.

„Víte, čím se mi nejvíc chlubili?“ podívala se na něho Steelová. „Oni si považují, že se celá akce obešla bez lidských obětí úplně! Rozumíte? Žádné collateral damage! Vyřídili nás bez mrtvých! Nechtěla jsem tomu věřit, ale přesvědčili mě a tady mi to jen potvrdili. Většina mužstva se prý objevila stejně náhle kdesi v Texasu, jako posádka velitelského můstku v zajateckém táboře. Rozumíte? Pro ně je naše mužstvo tak neškodné, že jim ani nestojí za zajímání!“

„To je skutečně podivné,“ připustil prezident. „Potopení velkých lodí bývá provázeno oběťmi, ale tady to bylo výjimkou. Z výslechů zachráněných navíc vyplynulo, že záchrana lidí byla extrémně rychlá i z míst, nacházejících se v hlubokém podpalubí. Aby se někdo staral o lidi protivníka, to se opravdu nevidí. Někteří v tom ale viděli projev slabosti.“

„Slabosti?“ zavrtěla hlavou Steelová. „Spíš pohrdání! Naši lidé jim nestáli ani za váhu munice. Vždyť jejich lidé, kteří se mnou jednali, neměli vůbec osobní zbraně! Nám je odebrali, ale tím našim lidem jen účinně zabránili v sebevraždě.“

„Spíš mi vrtá hlavou, proč vrátili na naše území veškeré mužstvo, ale dál drží v zajetí důstojníky. Jsou pro ně cennější? Doufají snad, že za ně dostanou výkupné?“

„O výkupné nemají zájem,“ nesouhlasila Steelová. „Mně to řekli naprosto jasně, Oni považují válku za zločin. Mančaft podle nich za nic nemůže, podle nich to jsou hlupáčci, co se přihlásili do armády buď z vlasteneckých pohnutek, nebo pro peníze, ale žádné zločiny na svědomí nemají. Zato naši piloti v Kolumbii zabíjeli civilisty. Ty bestie neuznávají collateral damage, neboli vedlejší škody. Každého mrtvého civilistu posuzují jako úkladnou vraždu, zasluhující trest jako úmyslné zabití souseda ve městě.“

„To by pak nikdo nemohl vést války!“

„To není všechno!“ pokračovala. „Ještě přísněji než vlastní střílení posuzují vydávání rozkazů ke střílení. Pokud tedy piloti podle nich zasluhují několikaleté vězení za zločiny vražd, potom dvojnásobné tresty zasluhují důstojníci, kteří jim vydali rozkazy.“

„To je přece proti všem dosavadním dohodám!“ nesouhlasil prezident.

„Oni mají jiná pravidla,“ pokrčila rameny. „Nepropustili mě ani jako ženu, ani že by mě posuzovali jako nevinnou, naopak. Podle nich mám na všem vraždění vinu nejvyšší, ale uznali, že jedině já mohu přednést jejich požadavky jednak vám, jako vrchnímu veliteli, jednak do Hlavního štábu.“

„Jaké požadavky?“ zpozorněl prezident.

„Stáhnout naše vojska z celého světa,“ řekla. „Máme zrušit všechny vojenské základny a vrátit vojáky domů, omezit plavby válečných lodí a přelety vojenských letadel jen na pobřežní oblast našich výsostných vod.“

„To je nereálné!“ trhl sebou prezident. „Nač by nám potom byla naše armáda, letectvo i naše skvělé námořnictvo?“

„Na nic,“ přikývla. „Obávám se, že to tak dopadne. Protože Oni - a teď nemyslím těch pár idealistických človíčků, kteří po světě nezištně roznášejí mimozemské potraviny i zdroje paliv taesi, ale jejich mimozemské vládce, Oni nám nedovolí nic.“

„Pokud se jim nepostavíme!“ vzchopil se prezident.

„Nepostavíme?“ usmála se smutně Steelová. „Jak se jim chcete postavit? A kde? Vždyť se ti mimozemšťané, kteří za vším vězí, vůbec nenacházejí na Zemi! Žijí údajně ve svém vlastním vesmíru, kam za nimi nemůžeme!“

„Kdyby žili ve svém vesmíru, jak by nám mohli škodit?“

„To je právě to! Mohou! Oni ovládají nadprostor, ne my! Oni se dokáží kdykoliv objevit na kterémkoliv místě Země, ale lidé Země se do jejich vesmíru dostanou pouze když jim to Oni milostivě umožní! Nemůžeme tam za nimi poslat ani armádu, ba ani obyčejné komando smrti. Vlastně ani nevíme, kde je hledat.“

„Ale mohli bychom vysledovat lidi, kteří pro ně na Zemi pracují, ne?“

„To asi ano,“ pokrčila rameny. „Ale k čemu nám to bude? Jakýkoliv útok na ně jejich pánové označí za zločin, zasluhující trest. Nemusí se na Zemi objevit sami, stačí když tady na Zemi vybaví zbraněmi své vazaly a ti se už postarají o pomstu.“

„Zbraně se přece dají ukořistit?“ navrhoval prezident.

„Možná ano, možná ne,“ pokrčila rameny. „Co by se stalo, kdyby se nějací primitivové zmocnili našich nejmodernějších stíhaček? Myslíte, že by jim k něčemu byly? Obávám se, že se dá totéž tvrdit o našich špionech. I kdyby se jim podařilo ukořistit zbraně protivníka, nebudou je umět použít. A co hůř, obávám se, že ani nepochopí, co se jim podařilo ukořistit. Jako kdyby divoši někde našli naše skvělé pušky, ale používali je jen jako kyje, protože by vůbec nepochopili jejich účel.“

„To snad ne!“ nesouhlasil prezident. „Nevěřím, že by někdo nedokázal rozpoznat zbraň, která se mu dostane do rukou!“

„Tím bych si nebyla jistá,“ vrtěla hlavou generálporučice. „U nikoho z těch, s kým jsem se tam setkala, jsem nezpozorovala nic, co by se podobalo zbrani. Pár jich mělo cosi jako mobilní telefony, ale nikdy je nepoužívali k telefonování. Létali bez letadel, ale nikdy se mi nepodařilo zjistit, že by u sebe měli něco, co by je nadnášelo. Dokázali během okamžiku zmizet, nebo se stejně náhle objevovali, aniž by na to měli nějaké stroje. Přitom se dokázali objevit i mizet uvnitř našich lodí. Na vlastní oči jsem to viděla přímo na velitelském můstku naší lodi. Jako kdyby pro ně prostor a hmota nepředstavovaly žádnou překážku. Ale co bylo nejhorší, mám podezření, že mohou poroučet i času.“

„Poroučet času?“ zarazil se prezident. „Co vlastně pod tím rozumíte?“

„Dovedou čas podle svých potřeb urychlit nebo zpomalit,“ řekla. „Jen díky tomu se jim podařilo v neuvěřitelně krátké době dostat z lodě tolik tisíc lidí. Nás byl plný můstek, navíc tam bylo i několik členů pohotovostního komanda, ale přesun všech do jejich zajateckého tábora netrval déle než pár vteřin. Urychlení času je jedno z mnoha možných vysvětlení, které mě od té doby napadlo, jenže se obávám, že je nejpravděpodobnější.“

„To by bylo vskutku vážné,“ mínil prezident.

„To je vážné,“ přikývla. „Nechci vyvolat zbytečnou paniku, ale neuvěřitelná lehkost, s jakou nás v Karibiku během pár vteřin vyřídili, je pro nás strašlivé znamení. Lituji jen, že jsem to nepochopila včas, mohla jsem nám zachránit loď.“

„Zachránit loď? Jak?“

„Kdybych včas poslechla jejich ultimatum a dala flotile rozkaz k návratu.“

„To by ale bylo ustoupení jejich vydírání!“ namítl.

„Proto si myslím, že jsem to udělat nemohla,“ souhlasila. „Co jsem do té chvíle zažila? Že se mi na lodi, navíc přímo na mém můstku, znenadání objevili dva neozbrojení cucáci a drze mě žádali o ukončení výpravy? Nemohla jsem přece tušit, že jejich řeči jsou víc než plácání dvou nezletilých! Kdybych je poslechla, musela bych si sama naplivat do obličeje! I kdybych tím zachránila loď, což by mě ani ve snu nenapadlo. Co jsem ale měla udělat jiného než pokračovat v akci? Postupovala jsem tedy tak, jak by na mém místě postupoval každý americký velitel. Jak to dopadlo, to už víte!“

„Vím. Ale stěží se tomu dá uvěřit.“

„Proto také poslali mě, jako vrchní velitelku akce, i když mě považují za největšího zločince. Jinému by podle nich nikdo neuvěřil. Mám to chápat jako mimořádnou službu své vlasti, čímž bych si jejich milost tak nějak zasloužila.“

„Jejich milost?“ opakoval nevěřícně.

„Jistě,“ přikývla. „Oni tomu tak říkají. Mám vám vysvětlit vážnost situace i co od nás očekávají. I když je to kapitulace.“

„No právě!“ přitakal prezident. „To po nás přece nemohou chtít! Kdybychom ustoupili takovým vyděračům, vrhli by se na nás všichni ostatní!“

„To je jiná otázka,“ řekla Steelová. „Oni mi totiž tvrdili, že hned po nás půjdou jednat s mocnostmi světa, od těch největších, tedy Ruska a Číny, až po ty nejmenší místní vladaře. Ještě mi řekli, že mi přičtou k dobru, když jim jejich vyjednávací pozici usnadním. Mínili tím, že je ostatní spíš poslechnou, až uvidí, jak největší velmoc světa stáhla ocas mezi nohy a zalézá do doupěte.“

„Tomu by se to ale opravdu podobalo!“ vybuchl prezident.

„Podle nich to přesvědčí i ostatní, aby včas couvli, dřív než je potká demonstrace síly, jaká potkala nás.“

„To se načekají!“ holedbal se prezident. „A co kdybychom udělali přesný opak?“

„Přijdeme zbytečně o další lodě,“ pokrčila rameny.

„Nemusíme podnikat námořní akci!“ namítl. „Máme snad ve světě vojenských sil víc, nejen námořních! Nebude problém vyprovokovat konflikt, který by si vyžádal náš ozbrojený zásah!“

„Tá bych teď více uvažovala,“ řekla Steelová. „Uvědomte si, že je něco takového napadlo, když mi předem kladli na srdce, abych vás před tím varovala.“

„Máte mě před tím varovat?“

„Ano,“ přikývla. „Protože řekli doslova: Nezapomeňte vyřídit vašemu prezidentovi, že si v případě jakéhokoliv konfliktu přijdeme rovnou pro něho a nezachrání ho před námi ani tisíc bodygárdů, jako vás nezachránilo vaše komando, ozbrojené až po uši a umístěné přímo ve vašem velitelském můstku.“

„Tím chcete říci, že by si v případě nějaké další válčičky přišli přímo pro mě?“

„Tvrdili to. A vzhledem k tomu, že z mé lodi dokázali vytáhnout i poslední strojníky, nacházející se na samém dně lodi a dohlížející na stav a teplotu hřídelů lodních šroubů, kteří by se o nebezpečí potopení lodi dozvěděli až by se loď obracela kýlem vzhůru a na jejich záchranu by bylo zaručeně pozdě, dovedu si představit, že by si pro vás přišli až do protiatomových krytů.“

„Mohl bych odletět letadlem, mám přece Air-Force-One!“

„To nebyl dobrý nápad!“ zavrtěla hlavou. „Během vteřiny sundali všech šest stíhaček, tak jak odstartovaly z naší paluby. Nepodceňujte je, prosím. Ve vlastním zájmu.“

„Máte opravdu chmurné předpovědi!“ vyčetl jí.

„Pouhé úvahy,“ odmítla to. „Rozhodně bych nechtěla, aby to byly předpovědi toho, co se skutečně stane. Jen dovádím do konce všechno, co mě v tom směru napadne a co mohu porovnat s tím, co už znám. Už o tom uvažuji dlouho, rozhodně déle než jiní. A také už více než jiní vím. Něco mi sami řekli a ledacos jsem u nich viděla.“

„A když o tom tak dlouho uvažujete, co mi doporučíte?“

„Chcete slyšet radu? Ale upřímnou? Já bych na vašem místě ustoupila. Nepovažovala bych to ani za zbabělost. Dostali jsme příšerné varování, co to znamená podcenit nepřítele. Za těchto okolností není hanba ustoupit. Nemusí to být natrvalo. Můžeme zmobilizovat naše tajné služby a dát jim za úkol rozkrýt organizaci našich protivníků. Ale postupovat musíme s nejvyšší opatrností. Musíme si uvědomit, že dokážeme rozkrýt jen lidské pomocníky těch vesmírných příšer, zatímco ony budou pro nás nedostupné. Což neznamená, že jsme i my nedostupní pro ně. Je to kapitulace? Ne tak úplně, to by nežádali stažení našich armád na naše území, ale jejich likvidaci. To prozatím nechtějí. Nechtějí zasahovat do naší suverenity, ponechají nám i naši vládu. Zůstane nám svoboda shromažďovat o nich všechny dostupné informace. Tím nám ponechali naději, že objevíme i způsob, jak se jim dostat na kobylku. Ale prozatím... prozatím nám nezbývá než uznat, že jsou silnější.“

„My že jsme slabší? My - světová velmoc číslo jedna?“

„To i nadále zůstaneme ve vztahu k ostatním zemím světa,“ řekla. „Oni nezamýšlejí pomáhat proti nám žádné mocnosti světa. Naopak, zřejmě se rozhodli pokořit všechny stejně. To ještě není nejhorší. Světovou velmocí číslo jedna zůstaneme, jejich houbové výrobky nám pomáhají řešit i věčný problém potravin i paliv. Nemusíme ani udržovat svou nadvládu nad světem vojensky. Ale na skutečnou válku proti mimozemšťanům máme příliš málo informací. Jistě budou mít i oni slabé stránky, kterých můžeme proti nim časem využít, ale dnes o nich ještě nevíme.“

„Takže radíte ustoupit jen naoko? To přece vypadá lépe!“

„Naoko a s vědomím, že tento stav může trvat léta a možná i desetiletí. Nemáme zatím ani ponětí, čím začít. Snad jen tím, že naše tajné služby musí dostat životně důležité informace, aby protivníka nepodceňovaly. Jejich úkolem není protivníka vyhledat a na místě zničit, jen vyhledat a odhalit jeho slabiny. Ukvapená akce může skončit katastrofou. Ne pro ně, ale pro nás. A ještě by je upozornila na nebezpečí.“

„Takže doporučujete maximální opatrnost?“

„Přesně tak. Jen nic neuspěchat! Mohlo by to být horší.“

„Přesně podle našeho bojového hesla: pružná reakce?“

„Ano, to bude to správné heslo. Vyhledej a znič musíme dočasně odložit.“

„Díky vám tedy za zprávu i za vaše vlastní názory!“

„Konám jen svou povinnost...“

 


Zpět Obsah Dále

29.06.2018 22:51