Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 1. Opět Rhodos

Zpět Obsah Dále

V blízkosti tureckého pobřeží se nacházejí dva řecké ostrovy, Rhodos a Kos. Oba nestojí za mnoho, jediná jejich přednost je, že si na nich kdysi rytíři řádu Johanitů vybudovali pevnosti, aby se obránili před nájezdy vojsk sultána Bayazida, zvaného Blesk. Což se moc nepodařilo, byli nuceni odejít a stáhnout se na Maltu, ale zanechali za sebou dobrou vzpomínku a spoustu památek, které tam zůstaly a slouží turistům k prohlížení. Z turistů zase mají zisk místní obyvatelé, takže si svých dějin velice váží.

Současnost není tak skvělá. Ostrovy patří Turecku, ale vláda v Istanbulu o ně téměř nedbá, má dost svých starostí. Jediné, co místního guvernéra zajímá, je vybírání daní; není jisté, jsou-li úředníci do hlavního města Rhodu posíláni za odměnu či za trest. Ať je to jak chce, je jim kromě peněz všechno jedno.

Obyvatelstvo se skládá z Řeků, Turků, cizinců a spousty osob neidentifikovatelných, tak zvaných Levantinců. Důvodem existence většiny těch lidí je obchod. Zřejmě každý z nich má i jiné zájmy, ale získávání peněz má přednost přede vším, i morálkou. Nedokážu se přesně vyznat ve všech souvislostech, ale tohle vím.

Proto řádový komthur Palmiro Corsi ze všeho nejdřív navštívil místní orgány, mírně je podplatil a slíbil další (větší) úplatky, pokud se věc řádně podaří. Hodnostáři pochopili zcela správně; od té chvíle přestali vnímat a nechali Templáře dělat, co chtějí. To je informace, kterou obdržel komthur Rienzi; právě teď mě zajímá, jak to bude vypadat v praxi.

Hlavní štáb si zařídili v hotelu, který není přímo ve městě, ale asi hodinu cesty daleko v krásné zátoce. Přes moře je vidět na staré město s mohutnou pevností, velice krásný a romantický pohled, který ovšem místní moc nevnímají. Kromě hotelu je blízko shluk vesnických stavení, malý kostelík, několik krčem a obchodů. Další podobné vesničky jsou rozesety po celém pobřeží, jejich obyvatelé jsou chudí, líní a neteční, přičemž nedělají nic, aby svou mizernou situaci změnili.

Ve městě samém už se proslechlo, že se vrátili rytíři. Většinu obyvatel to potěšilo, určitě s sebou mají spoustu peněz. Pokud se skutečně chtějí usídlit ve své staré pevnosti, klidně můžou, ty zříceniny nikomu nepatří. Budou potřebovat spousty služebnictva, což je vítaná možnost zisku. A to rychle, protože brzy je napadne zas něco jiného a potáhnou dál.

Hotel, v němž se usídlila převážná část Templářů, patří ruskému emigrantovi Arsenu Rostovskému, přesněji jeho matce. Všichni ostatní majitelé čehokoliv mu začali okamžitě závidět to štěstí, ale řekněme si po pravdě, nebylo co. Hned po příjezdu se všichni začali chovat podle své mentality, bez ohledu na mínění obyvatel. Je fakt, že si místní lidé nestěžovali, jsou zvyklí poslouchat. Stěžovali si jiní, asi ještě pošetilejší.

Vrchním velitelem veškerých ozbrojených sil Rhodu byl turecký plukovník Selim Goranič. Ačkoliv se honosil titulem mir-alaj, ve skutečnosti byl na ostrov uklizen pro svou mimořádnou náklonnost ke světským požitkům: ženám, alkoholu, drogám a penězům. Na tom by samozřejmě nebylo nic závadného, kdyby využíval pouze těch rozkoší, které mu patřily. Ovšem Selim Aga měl rád ženy v pestrém výběru, od manželek cizích diplomatů po nedospělá děvčátka, která si kupoval od pochybných podloudníků. Cizinky okouzloval kromě určitého šarmu též alkoholem a hašišem, otrokyně musel platit. Na to potřeboval mnoho peněz a protože sám žádné neměl, musel je sehnat. K čemuž se nejlíp hodí úplatky. Byl v dostatečně vysokém postavení, aby nějaké dostával, a byl ochoten zajistit komukoliv cokoliv. V podstatě nedělal nic jiného.

Jméno Goranič není turecké, nýbrž srbské, z čehož vyplývá, že pocházel ze staré janičárské šlechty. Navzdory vžitým představám nebyl jeho předek uloupen zoufalé matičce při nějakém nájezdu, nýbrž dal se do tureckých služeb dobrovolně, neboť lépe platili. Tuto tradici si Goraničové udržovali trvale a protože byli mnohem inteligentnější než jejich okolí, zdárně prosperovali. Momentální vyhoštění plukovníka Selima rovněž nebylo zcela trvalé, v hlavním městě zůstala řada jeho přátel a mohl být kdykoliv povolán zpět, naskytne-li se potřeba. Jeho synové sloužili v ozbrojených silách po celé turecké říši, dcery výhodně provdal.

Co se týče financí, jsou zprávy o jeho situaci poněkud zmatené. Na jedné straně neměl ani piastr, naopak byl každému dlužen. Na straně druhé disponoval rozsáhlými investicemi a všichni ostatní jeho příbuzní také. Jeví se tedy, že měl buď ve svých penězích naprosté nepřehledno, nebo soustavně všem něco předstíral.

S Palmirem si samozřejmě rychle porozuměl. Měli společné zájmy, neboť pokud janičáři narazili v minulosti na Templáře, okamžitě odhadli svoje možnosti a zkusili se dohodnout po dobrém. Občas to nedopadlo, potom bojovali a potvrdili svoji nebezpečnost, o důvod víc být k sobě zdvořilí. Selim Aga zastrčil do tajné zásuvky tučný úplatek a pozorně vyslechl různé obchodní nabídky; okamžitě s nimi seznámil svoje přátele a byl spokojen.

Jak očekával, na jeho stůl se začaly sbíhat protesty: hosté se po areálu hotelu pohybují nazí, výstředně ozdobení, tropí podivné kejkle a přehlížejí mravní cítění obyvatelstva. Selim Aga všechny stížnosti ledabyle pročetl a odložil. Vyslal na místo hlídku dvou strážníků kavasů; bohužel se jednalo o hlupáky, kteří se nechali příšerně opít a po návratu vypovídali takové nesmysly, že byli okamžitě zavřeni, aby se z toho vyspali.

Takový turecký kavas je postava zvláštní. Strážníkem se stává ve Středomoří člověk, který je příliš hloupý na obchodování a moc líný, než aby se uživil prací. Vstoupí tedy do státních služeb, kde je placen velmi špatně a nepravidelně; dostane uniformu, šavli a pušku, vyřazenou z armády pro nespolehlivost. Pak obchází svěřený úsek a předstírá, že udržuje pořádek; kdyby se v dohledu vyskytl zločinec, nejspíš by utekl. Postačí na to, aby strašil malé děti a babičky sbírající klestí; je však nebezpečný, neboť cokoliv vidí, hbitě rozkecá po celém kraji, takže je obezřetné dát mu menší úplatek. Ne že by to zarazilo jeho žvanivost, avšak líčí události příznivě pro šlechetného dárce.

Plukovník Selim neměl o ničem přílišné iluze. Donesli mu však, že se v Arsenově hotelu dějí zajímavé věci, takže se tam včera ve večerních hodinách vypravil. Aby udělal dojem, vzal si parádní uniformu se všemi medailemi, kterých dosáhl on i jeho předkové za léta služby; byl radostně uvítán, usazen a pohoštěn. Překvapilo ho, že se tu velmi málo pije alkohol, zato pach hašiše ucítil jeho citlivý nos okamžitě. Šířili ho jeho souvěrci, Arabové někde z Alžíru či Maroka. Tyto nesnášel, neboť je považoval za hloupé fanatiky. Selim byl samozřejmě věřící muslim, ale vyhýbal se všem náboženským otázkám, jak jenom mohl. O Bohu nechtěl slyšet, jeho pozemské zástupce považoval za obchodníky s iluzemi.

Co ho však zaujalo okamžitě, byly ženy. Nebylo jich tu moc, ale všechny krásné a exotické. Seděl s Arsenem, kterého už znal, byli si navzájem sympatičtí a rádi spolu kšeftovali. Arsen se cítil mezi Templáři poněkud podceňován, ale před Selimem se mohl jevit jako znalec, takže ochotně vyprávěl všechno možné. Vylíčil půvaby a milostné umění těch ženských tak dokonale, že plukovníkovi začaly vlhnout kalhoty. Jmenovitě upozornil na svou oblíbenkyni, řeckou dívenku Eleni, na svoje mládí pozoruhodně zdatnou; právě teď zlobila, neboť se vsadila se dvěma děvčaty z Německa o něco velice nepěkného: která svede za večer víc kluků. Arsen by jí za normálních okolností vyhrnul sukýnku a nasekal na holý zadek, ale ostatní by asi nepochopili důvod, chovají se všichni tak.

Dalšími hvězdami byly: řádová čarodějka Flor, která si čerstvě vyholila hlavu a vypadala velmi zvláštně. Ještě zvláštnější žena jménem Christy, bojovnice z nějakého ne zcela ověřeného ostrova Arminu; po těle měla tygří pruhy, barevné tetování, na oholené hlavě černožlutý cop a spoustu ozdob všude, kde to šlo. Arsen měl to potěšení přihlížet jejímu cvičení a varoval plukovníka, aby se nepokusil s ní bojovat. Selima Agu to vzrušilo, považoval se za skvělého šermíře a rád se předváděl. Taky dobře střílel, lovil zvěř a tak vůbec; bavily ho veškeré aktivity, kterými se zabývali jeho předkové v jeskyních.

Naopak velmi se mu nelíbila mladá žena jménem Britta, Švédka se zlatými kadeřemi načesanými podobně jako Christy, tedy částečně vyholená. Byla arogantní, nafoukaná a na první pohled praštěná; asi proto zastávala funkci čarodějky. Bavila se se Skotem jménem Donald, svým manželem Svenem a dvěma děvčátky, čarodějnickými učednicemi. Líbily by se mu a docela rád by je zbavil panenství, ale rychle pochopil, že by s tím měl víc starostí než zábavy.

Přestože mu nenalili žádný alkohol, pouze čaj podivné chuti, přivedlo ho to do stavu vytržení mnohem většího, než kdy předtím. Což se mu samozřejmě zalíbilo; v tom stavu mu byla představena Christy, na niž se pokusil rozehrát svoje osvědčené milostné finty. Zareagovala správně, má ráda silné samce se zvířecími sklony, takže se nechala jednou brutálně přemoci a potom se už chovala podřízeně, jak se na ženu sluší. Jediný rušivý prvek byla její malá dceruška Kris, která se znenadání objevovala a všelijak otravovala; jen počkej, tobě nasekám na zadek, jen co to půjde! Plukovník byl velmi spokojen a byl by ještě více, kdyby...

Ti šílení čarodějové uspořádali jakousi seanci, snad zvrhlý náboženský obřad, během něhož nejdřív zhasli světla a na Selima se vrhly podivné ženštiny, které od něj požadovaly lásku. Protože chvíli před tím vyčerpal všechny svoje síly zápasem s Christy, moc mu to nešlo, ale nalily mu do těla tolik energie, že přece jen něco dokázal. Potom začali pouštět jakési podivné obrázky starodávných božstev; Selim Aga se smál, říká se tomu biograf a vymysleli to kdesi ve Francii, tak už to přišlo i sem? Bohužel, něco se jim v tom poškodilo, dostal kopanec elektrické energie a ještě mu to ožehlo hlavu. Přišel o účes, který si nechal večer pečlivě vylepšit homosexuálním holičem ve městě, jediným místním skutečným odborníkem. Ještě, že za to nic nezaplatil, holič je nucen mu poskytovat služby zadarmo, aby jej nenechal zavřít. Být teplouš je protizákonné, copak to nevíte?

Potom se mu nějakou dobu zdály všelijaké pitomosti. Přece znáte sami, co se vám může zdát v opilosti: nacházel se na podivných místech, setkával se tam se zvláštními lidmi a povídal si s nimi o nesmyslech. Teď se probudil, potřásal nechápavě hlavou a rázně požadoval kávu a snídani. Přestože do včerejšího večera neuměl pořádně žádnou řeč (ani turecky), teď vnímal dokonce i švédštinu. Značně ho to mátlo, jako ostatně spousta věcí.

Kolem bylo totiž rušno; chystaly se nějaké šílené akce. Většina lidí změnila účes, mnozí se vlasů zcela zbavili, což ho zejména u žen silně mátlo. Zbývajícím ohořela hlava od čela k temeni, což považoval z nejasných důvodů za zlomyslnost a chystal se vyřídit si to s pachatelem, jen co ho dopadne. Aby uvedli všechno ještě víc do zmatku, pomalovali se těmi nejšílenějšími barvami, někteří v barvách svého národa, jiní dle vlastní fantazie. Ale málokdo si něco oblékal.

Selim Aga naopak s pomocí kluka jménem Janis shledal všechny součásti své uniformy, dle možností je očistil a oblékl se. Teď vypadal patřičně důstojně, se všemi těmi medailemi a zlatem na náramenících. Snídani taky dostal, i s kávou, takže jeho štěstí nestálo nic v cestě. Rozumné by bylo, aby se odebral zpátky do úřadu, ale tady to bylo mnohem zajímavější a jeho podřízení budou jen rádi, když ho neuvidí.

Jelikož neměl co dělat, poručil si chladný šerbet, usadil se na terasu pod slunečník (kousek dál blblo to dítě Kris s nějakým ohýnkem, že mu to vůbec dospělí dovolí!) a zabýval se oblíbenou zábavou: sněním na téma obnovy a rozmachu Turecké říše. Když neměl co na práci (bohužel příliš často), představoval si, kdyby ho udělali ministerským předsedou nebo velkovezírem, jak by tvrdě a nelítostně zasáhl proti všemu šlendriánu, úplatkářství, kšeftům a podfukům, nechal penzionovat staré dementní generály, zavřít šmelináře, napíchnout na kůl zrádce a dosadit mladé schopné muže, kteří by pod jeho vedením pozvedli zemi k výšinám. Dokonce už v tomto smyslu vypracoval několik plánů, bohužel jen v hlavě, na praktické důsledky byl příliš líný. Když teď viděl mladé vojáky řádu, jak rychle a prakticky zajišťují něco (co?), vrátil se mu jeho sen a dokonce ho napadlo, aby je na to najal.

Přišoural se Arsen, sedl si vedle něho a tupě zíral. Strávil noc se ženou, jejíž totožnost mu byla záhadou, ale považoval ji za vtělení své matky z doby před padesáti lety, což ho mátlo. Svou maminku velice miloval, snad jako jedinou ženu upřímně. Taky byla jeho ideálem a kdyby potkal něco podobného ve skutečnosti, okamžitě by si ji vzal. Měl pocit, že se mu to zdálo.

(Jelizaveta měla pocit, že její syn je budižkničemu. Nemýlila se.)

Selim Aga byl v tak nadšené náladě, že se svěřil Arsenovi se svým plánem na přebudování turecké říše. Arsen si to v depresi představil a zděsil se; carská říše se s Tureckem odjakživa tvrdě střetávala všude, kde spolu sousedily: na Krymu, na Černém Moři, na Dunaji... A teď by se tenhle chlap chtěl znovu dát do boje? To skutečně nelze připustit! Arsen tedy začal chválit velké hrdiny rusko-tureckých válek, Suvorova, Kutuzova, Nachimova a další; jen několik vět stačilo, aby se začali strašlivě hádat a dokazovat si vzájemně, kdo je větší hlupák a ničema. Oba to bavilo.

Christy obdržela vysílačkou příznivé zprávy: přepad se podařil, dívky jsou osvobozeny a naloženy na lodi, které se nyní urychleně přesouvají. První zastávkou je Kypr, další je možno učinit někde na tureckém pobřeží, ale mnohem lepší by bylo plout rovnou ke břehům Rhodu, pokud možno nenápadně. Co je nenápadnost v pojetí Ostrovanů, byli všichni dost zvědaví.

Donald se zajímal o bližší okolnosti. Dozvěděl se, že nedošlo k závažným ztrátám, pár našich sice v boji padlo a mnozí utržili zranění, ale vcelku nám štěstí přálo. Očekává se, že nejrychlejší plavidla se dostanou k cíli během noci či časně ráno a zítra bude celý den jediný blázinec.

Štáb se krátce poradil. Pak svolali velitele jednotlivých čet a poděkovali jim za dosavadní činnost. Nařídili po zbytek dne klid a relaxaci, třeba v bahenních lázních, kde je k tomu účelu velmi vhodné prostředí. Po rušné noci by se leckdo prospal...

Když se to dozvěděl Selim Aga, s povzdechem se zvedl z lehátka a usoudil, že bude muset odjet. Což učinil, ale když se loučil, sliboval, že se ještě vrátí. Arsen doufal, že ne. Christy ani jiná velitelka se k problému nevyjádřily.

Deirdre a Dagmar si postavily opodál v hájku oltář, obětovaly na něm květiny, zpívaly a občas upadaly do transu. Kris uhasila Oheň a se zarputilým výrazem se odešla bahnit. Zlobila mimořádně víc než jindy a odmítala vysvětlit proč.

V průběhu dne připlulo několik menších lodí s celkem průměrnými členy řádu. Zůstali bydlet na lodích, případně se ubytovali někde v soukromí, neboť hotel byl přichystán na výcvikové středisko. Většinou se odebrali na pláž a koupali se jako všichni.

Když se slunce klonilo k západu, objevilo se poblíž bahenních lázní hejno delfínů. Kris na ně něco zakvákala, skočila do vody, plavala k nim a začala se s nimi potápět. Christy se jen smála.

S večerem se vrátil Selim Aga. Spolu s ním několik předních občanů města, vesměs Turků či poturčenců; Christy je označila za nařvané chrapouny. Požadovali alkohol, hašiš a ukázku filmu, co se tu včera promítal. Když Flor vysvětlovala, že to nebyl žádný film, posmívali se plukovníkovi a pronášeli nechutné poznámky o jeho inteligenci, což ho rozčílilo. Zatím se choval zdvořile, ale už to v něm začínalo vařit.

„Sakra, co s tím provedem?“ ptala se Barborka, „Něco ukázat jim musíme, jinak nám ti otrapové můžou kazit práci...“

„Mě do ničeho netahejte!“ bránila se Britta už předem, „Včera mi to stačilo, tady jde o život...“

„A nedalo by se zavolat tu holku Ditu?“ otázala se prostomyslná Eleni, „Včera s ní byla taková legrace...“

„Proboha, drž hubu! Právě tu bych sem teď nevolala...“

„Ale proč? Byla včera taková milá...“

„Eleni!“ Barborka popadla mladou Řekyni za ucho a kroutila jím, aby jí způsobila co největší bolest, „Zapamatuj si: Jestli ještě někdy uvidíš Ditu, zdrhej z toho místa, jako by tam hořelo! Bude to pro tebe i pro všechny kolem to nejrozumnější!“

Eleni se chytila za ucho a skučela. Neodvážila se ptát, proč.

„To neřeší základní problém.“ řekla Flor, „Co s těmi chlapy?“

„No dobře,“ řekla Christy, „Nedá se svítit, něco s tím udělám.“

Selim Aga byl jejím příchodem velmi potěšen. Představil ji těm ostatním, zejména chválil její milostné umění. Rovněž povídal něco o těch dívkách, co přišly za tmy. Samozřejmě ničemu nevěřili a posmívali se jemu i všem okolo.

Tehdy povolily nervy Brittě. „Varuji vás všechny!“ prohlásila bez varování, „Ty ženy včera byly lamie, duchové zemřelých. Byli jste to především vy Turci, kdo máte na svědomí jejich životy. Ty ženy bloudí v meziprostoru a hledají cestu, jak se vrátit do normálního koloběhu. Střezte se jich!“

„Konečně to začíná!“ liboval si tlustý ředitel banky, původem Ital, bohužel v rodné zemi hledaný pro zpronevěry a podvody, „Tak nám ty duchy zemřelých ukaž!“

„Ukázat vám je nemůžu, protože nemají těla. Ale radím ti, radši je nepřivolávej. Mohly by přijít a ublížit ti...“

„Zakousnou mě a vypijí mi krev?“

„Nevím přesně, co udělají. Jenom vím, když se některé podaří se ti vloupat do srdce, budeš ji hledat po zbytek svého života. A nenajdeš, protože není z tohoto světa...“

„Tak počkej, děvče! Je mi přes padesát a znám život! Neříkám, že jsem jako studentík nebyl zamilovaný, ale to jsem byl pěkně hloupý a je to tak dávno, že už to ani není pravda! Teď jsem dospělý a měl jsem pěknou řádku žen, tak říkám: všecky jste jen obyčejný kurvy! Žádná z vás nestojí za víc než pár stříbrňáků, ty poctivě zaplatím a jsem zvědavej, co mi předvedeš!“

Brittě se začaly blyštět oči. „Neprovokuj, nebo...“

„Tak, chci vidět to nebo! Jseš čarodějka? Tak se předveď! Ale ty nejseš čarodějka, jen obyčejná pouliční šlapka! Žádná ženská není nic než zbytečný maso okolo píče!“

Britta vymrštila ruce a zařvala cosi ve féničtině. Christy se pokusila ji zadržet, ale nešlo to, byla v afektu a ječela jako vzteklá. Ti chlapi se smáli, jak ji vytočili.

„Máte deset minut na to, abyste došli do svých pokojů a ulehli na lůžka.“ řekla jim Flor, která Brittě rozuměla, „Doporučuji vám zhasnout všechna světla a radši se nestarat, kdo přijde!“

„Výborně, to jsem chtěl slyšet!“ řekl ředitel banky, „Jdeme, pánové, dámy se zajisté dostaví...“

Odešli, poslední Selim Aga.

„A tebe bych někdy s chutí nakopla.“ řekla Christy Brittě.


Ráno všechny vzbudily signální trubky. Jak je v řádové armádě zvykem, každý vyskočil z lůžka (svého či partnerova), rozběhl se ven a hnal se rovnou k moři, teď za svítání příjemně chladnému. Někteří se do vody rozběhli, jiní se opatrně osmělovali a někteří to vzdali, ale většina se chovala statečně. Po koupeli následuje cvičení, vedla je Christy a rozproudila všem krev tak, že padali na hubu. Mimořádně si vychutnávala Brittu, ale tu cvičení bavilo, zvlášť když se začaly učit údery karate.

Kuchyňská směna zamířila do kuchyně, ostatní do chrámu, kde se konala první ranní bohoslužba. Po obřadu přednáška, po přednášce snídaně, jak se sluší a patří.

Flor se starala, zda hosté z města přežili noc. Jak se zdálo, dokonce ve zdraví, nepočítáme-li nějaké škrábance a kousance na krku. Nepodařilo se jí nikoho probudit, tak jim alespoň přiložila na rány dlaň a zašeptala ochranné zaklínadlo.

Teprve po snídani se ze svého pelechu vyplazil ředitel banky. Vypadal otřeseně, ale když kalným zrakem postřehl Brittu, došel k ní a pravil poněkud zkrotle: „Tak mi promiň ten včerejšek, děvče. Myslel jsem, že nic neumíš a vytahuješ se – ale tohle bylo vážně dobrý. Díky...“ Vložil jí do dlaně hrst bankovek a zase se odplížil spát.

„Co jsi na něj poslala?“ zajímala se Mariechen.

„Taky bych ráda věděla.“ řekla Britta přemýšlivě.

Doprostřed toho všeho jsme přišli my.


Pobřeží Libanonu, kde se odehrál přepad sídla pašeráka žen Alí Šamira, bylo chráněno vládní flotilou, sestávající z mnoha lodí různé úrovně. Ty nejlepší během času ukradl či koupil, některé opakovaně. (To se dělá tak, že se ukradená loď obratem prodá jiné části armády, pak se zase ukradne a tak dál. Je k tomu zapotřebí taky úplatků, aby si nikdo nevšiml.) Momentálně ty lodi přepadlo řádové komando, Šamirovy lodníky naházelo přes palubu a využilo pro nás. Rychlé čluny byly nazvány Erynie I.-V. a vyslány na Rhodos s tak těžce raněnými, že by se nemohli zúčastnit předpokládaných těžkých bojů v okolí Kypru, kam mířila hlavní flotila. Já byl jmenován velitelem člunu číslo čtyři.

Posádka se skládala ze šesti mužů a dvou žen. Muži patřili dva k Ostrovanům, zbývající byli přidružení Egypťané. Dívky byly družky Arminů a ošetřovaly raněné, přesněji snažily se je udržet při životě, dokud nedorazíme. Ranění byli ošetřeni Živým Ohněm, ale potřebovali další léčebné zásahy a pak klid na lůžku. Z toho důvodu bylo nutno dostat se k cíli rychle a na nic se neohlížet.

Moji podřízení se dokonale vyznali ve své práci. Armini uměli plout po moři, dívky uměly léčit, Arabové uměli poslouchat příkazy a plnit je. Já se bohužel nevyznal v ničem. Proč jsem byl tedy jmenován velitelem? Jako jediný jsem vypadal dost přijatelně pro vyjednávání s místními úřady.

Vypluli jsme časně zrána a už před polednem spatřili pobřeží Kypru. Příkaz zněl moc se nezdržovat a pokračovat dál, což jsme disciplinovaně dodrželi. Naše čluny neměly žádné plachty, zato naftové motory nejmodernějšího typu, takže letěly jako expres. Dokonce jsem ani nedostal mořskou nemoc, jak jsem se obával. Taky vítr byl příznivý, ač jsme ho nepotřebovali.

Před večerem jsme dorazili k pobřeží Turecka a drželi se ho. Měl jsem v úmyslu na noc zakotvit v nějaké odlehlé zátoce, ale moji lodníci viděli potmě a nechápali, proč by neměli plout dál. Noc výjimečně jasná, svítil měsíc, moře příznivé, až jsem se divil. Že by výsledek zaklínání Ostrovanů?

Abych totiž přiznal, ti čtyři při každé příležitosti prováděli podivné obřady. Pokud jedli nebo pili, pokaždé obětovali vzorek od všeho moři. Když jim bylo horko, nabrali vodu do plátěného vědra a polévali se, ale pokaždé před tím poděkovali za chladivou tekutinu. Dokonce i když močili přes zábradlí (zcela veřejně), zazpívali jakousi průpovídku. Dívky vyměňovaly raněným obvazy; všechen odpad schraňovaly v kovové síti, ve vhodnou chvíli vše zapálily a teprve popel nechaly propadnout do vody. Jejich činy byly divné, ale jak se zdálo, i ranění s tím souhlasili.

Město Rhodos se nachází na severní špičce ostrova, hotelový komplex v zátoce za ním. Pluli jsme za kalného svítání podél pobřeží; bylo nutno obeplout město a zakotvit na místě, kde na nás už čekali. Samotné město vypadá jako pevnost, všechny uličky jdou strmě do vršku a jsou bráněny rozličnými obrannými systémy z doby Johanitů, nyní pokud možno udržovanými, aby z nich něco zbylo pro turisty. Udržovat kamenné stavby není náročné, což je dobře. Řekové si na ostrově postavili svoje domečky, místy kláštery a kostelíky. Turci vládnou ostrovu pět set let a za tu dobu sice nic nezničili, ale ani nic většího nepostavili. Hlavně je tu klid a všeobecná spokojenost.

Když jsem si představil, co s těmi milými lidmi udělá náš nájezd, bylo mi jich trochu líto.

Hotel jsme poznali snadno, je to největší stavba na pobřeží. Přístaviště bylo před ním, kotvilo tam už několik lodí větších i menších. Před hotelem byla vztyčena spousta praporců; povšiml jsem si různých zvláštních standart taky na pevnosti, ale tady jich bylo ještě víc, některé jsem znal, jiné nikoliv. Templáři mají svéráznou představu o suverenitě území, berou stejně laxně miliónový stát jako dvacetičlennou skupinu rváčů, co si dělají nárok na vlastní vlajku, přitom nemají ani zahrádku s petrželí. Existuje u nich Neviditelná říše, šlechtické seskupení, které nikdo jiný neuznává.

(Když na to přijde: byl jsem už dotazován, kde a co je panství Lehndorff, jaké jsou moje výsostné znaky a proč nemám vlastní standartu. Takže: jsem šlechtic, obec Lehndorff skutečně existuje a částečně nám patří, bohužel nikoliv v žádoucím rozsahu. Máme dost složitý znak a jsme zapsáni ve šlechtickém almanachu, avšak to všechno je hodně málo proti hrabatům a baronům.

Dívka Dicky, která se rozhodla pečovat o moje blaho víc než já o její, tuto situaci malinko přetvořila; a sice takto: Jsem hrabě Wilhelm von Lehndorff, říšský kníže, kurfiřt Svaté Říše Římské národa Německého, císařský poradce atd.; ona je samozřejmě paní hraběnka, spřízněná s většinou významných rodů, zvláště slavnými Baarfelty. Zajisté ano, vyměnili jsme si zdvořilostní sexuální styk, čímž jsme se stali větví rodu. Dicky slíbila, že ve volném čase vytvoří můj praporec a umístí na čestné místo.)

Zatím jsem měl jiné starosti; sotva jsme přistáli, vrhla se nám vstříc parta úděsně zmalovaných kluků a holek, dle pokynů se chápali raněných a odnášeli je do části hotelu, přestavěné na operační sál. Když tyto úpravy prováděli, majitel nechápal důvod, nikomu se přece nic nestalo a kdyby, ve městě existuje skutečný lékař! Je to Francouz, oslizlý perverzní dědek, kterému sebrali diplom za potraty, ale lékařské vzdělání má a zatím si nestihl propít úplně všechen rozum. Ty potraty skutečně umí, je to hlavní zdroj jeho příjmů. Čarodějky odmítly se na něj jít jen podívat.

Zatímco odnášeli ty raněné, já si upravil uniformu a šel se představit majiteli hotelu Arsenovi, který právě vstával a nebyl námi moc nadšen. Dále byl přítomen jakýsi plukovník Selim, který mne uvítal dosti radostně. Jako Němec mám všude vysoký kredit, moje vlast dodává už po staletí spolehlivé žoldnéře každému, kdo o ně má zájem. V poslední době spíš instruktory. Usadili jsme se na terasu pod slunečník a já byl vyzván, abych vysvětlil situaci. Vyprávěl jsem, popíjeli jsme kávu a pánové koukali poněkud tupě.

V přístavišti zatím přistávaly další čluny a vše šlo správným tempem. Čarodějka Flor se sešla s jinými WZ, Christy představila bojovníkům velitelku dívčího pluku Barborku, místní představitelka Eleni dělala oči na kluky, které ještě neznala a začínající čarodějnice Britta špicovala uši, aby se dozvěděla něco nového. Pokud jsem někoho znal, představil jsem ho panstvu a oni byli spokojeni, ani ho moc nezdržovali.

Nejvyšší postavení v řádu měl velkokomthur von Ahlbeck. Starý, velmi rezervovaný pán, dle vzhledu kněz, jinak velkoobchodník s diamanty. Téměř se neprojevoval. Jinak se choval Skot Donald, jehož lékařské znalosti byly okamžitě využity a když přišel za námi na terasu, byl zacákán od krve jako řezník. Očistil se zcela jednoduše, vstoupil do Živého Ohně a vystoupil dokonale očištěn od všeho včetně zbytku vlasů. Plukovník Selim nechápal, ačkoliv už začínal věřit, že mu neblbneme hlavu.

Okolo poledního přistála první loď se zachráněnými děvčaty. To už byli všichni ranění v pořádku a teď klidně spali, stejně jako valná část operačního týmu. Donald se dal uvést do posilujícího spánku, ale okamžitě se probudil, když mu to ohlásili; většina děvčat pocházela z jeho anglosaské oblasti a měl smysl pro plnění povinností. Selim Aga měl zpočátku zájem některou dívku koupit (možná i zaplatit), ale byli jsme proti.

Všechny dívky prošly Ohněm, takže byly holohlavé, bez peněz i všech prostředků, oblečené do triček a šortek, jaké se fasují na řádových lodích. Některá trička měla na levé straně hrudi červený řádový kříž, jiná ani to ne. Šortky byly krátké, což byl kámen úrazu; slušná dívka prostě nikdy neukazuje nohy! Přestože řada ostatních chodí nahá, mladé začínající prostitutky se velice styděly a měly spousty připomínek.

Eleni je rozdělila po deseti a přidělila jim pokoje. Zjistila, že děvčat je víc než místa, zvlášť když někde musí bydlet i ty dosavadní. Elsa si představovala, že v každém pokoji by mělo být devět nových a jedna instruktorka; souhlas. Byla ochotna vzít si na komando četu, další Mari, Britta a...

Mezi tím vznikly mezi děvčaty tvrdé hádky a spory. Londýnské dívky rázně odmítly sdílet pokoj s venkovskými husami, za což by jim byly vesničanky brutálně vyškubaly vlasy, kdyby nějaké měly. Angličanky se štítily děvčat ze Skotska a Wallesu, všechny svorně pohrdaly Irčankami; byly vysoce zbožné, avšak Angličanky vyznání protestantského, Skotky a Irky katolického. No fuj! Bílé cítily jako křivdu, že by měly být pohromadě s Arabkami; ty zase velice hrubě odháněly černošky. A všechny se bály Arminek.

Po půlhodině diskusí se naštvala Barborka, začala ječet a dávat jim ošklivá jména. Osobně odpočítala na každý pokoj devět holek, přičemž dávala pozor, aby ani dvě nepatřily do stejné party. Ke každé přidělila jednu instruktorku a nařídila jí rázně zamezit jakýmkoliv sporům rasovým, národnostním a náboženským. Která si bude stěžovat, dostane deset ran devítiocasou kočkou. Jasné?

Všichni se uklidnili, kromě pubertálních děvčátek z Ostrova, které lechtání devítiocasou kočkou považují za eroticky dráždivé. Barborka jim nevěnovala pozornost a pokračovala v ubytovávání; tak přišla na to, že ani teď se tam všechny nevejdou, byla tedy nucena využít chodby a podobná místa.

Odpoledne se vyploužili ze svých pokojů totálně vyčerpaní páni z města; včera museli pěkně řádit. Blekotali cosi o záhrobních strašidlech, která se s nimi celou noc milovala v podobě krásných dívek a vysávala z nich energii, aby se mohla převtělit do něčeho jiného, nejlíp do skutečných žen. Usoudil jsem, že je Templáři zhypnotizovali nebo přiotrávili nějakými drogami. Každopádně byli pánové velmi spokojeni a těšili se na příště. Což nechápu.

Do toho přistávaly další lodi, teď už s bojovníky. Vznikla tedy otázka, kam je všechny ubytovat; někteří mohli bydlet na lodích, jiní měli vlastní stany, další se nabídli, že budou trávit celé noci po hospodách a spát přes den na pláži. Všichni dohromady byli plni nadšení a toužili oslavit svoje vítězství; přežili to, dokonce bez vážnějších zranění, dosáhli svého a někteří i získali cosi jako kořist. Tu je ovšem nutno propít, aby se štěstí neurazilo a neuteklo příliš daleko. Až se řádně napijí, začnou vyvolávat strašidla a duchy, komunikovat se všelijakými božstvy, přivolají si nebeské tanečnice a podobně. Mezitím vznikne spousta jiných konfliktů, do kterých bude možno se zaplést, ať to má nějaký smysl či nikoliv. Ej, veselo nám tu bude!

Plukovník Selim přišel na geniální myšlenku najmout si tyhle Jezdce a uskutečnit s nimi v Turecku převrat. Mnozí byli pro, ale až po zasedání, zatím tu bude legrace dost a dost. Jiná varianta byla, že by se zasedání protáhlo natolik, aby se to stihlo; potom však dohoda ztroskotala na nejasných finančních otázkách.

Pořád ještě to však nebyli všichni; hlavní síly pod velením Denise, Jany a Julie Baarfeltových se stáhly na Kypr a vyčkávaly, zda je někdo nebude pronásledovat. Samozřejmě se tak stalo, došlo k honičkám, potyčkám a drobným bitkám, během kterých se Armini zmocnili několika dalších lodí. Potom na moře padla mlha, později tma a nakonec větrná bouře, která dokonale rozehnala nepřátele po celém okolí. Naše flotila unikla včas, díky bohu.

Díky komu? Čarodějové se netajili míněním, že hlavní příčinou úspěchu je spokojenost bohyně Afrodíté, paní Kypru, která se tam kdysi dávno v zátoce Limassol zrodila z mořské pěny. Zúčastnila se předminulé noci zábavy, která ji velmi potěšila, od té doby je nám přízniva a zainteresovala do věci i Poseidóna, vládce všech moří. Naopak nepřátelé vyvolali hněv bohů, protože už jim jdou na nervy dlouho a nikdo s tím nic nedělá.

No, ještě že tak.


Příjezd vojenských jednotek byl skutečně impozantní, stejně jako oni sami. Evropští Jezdci o arminských prozatím jen slyšeli, neviděli je na vlastní oči, Christy považovali za něco zvláštního a... vůbec. Teď poznali, že tělesné změny jsou na Ostrově běžný standart; vypadal tak skoro každý, kdo se počítal k vyšší kastě. Dále vynikali značnou vstřícností a smyslem pro humor; zastávali názor, že svět je třeba měnit dle vlastního uvážení. Většinou se svět bránil, což řádoví bojovníci naopak vítali.

Problémy s ubytováním jim daly možnost vyhledat si nějaké místo na postavení stanu, ať v areálu hotelu, nebo přilehlé vesnici. Stany obvykle instalovali v případě, že chtěli někde bydlet delší dobu, a soustřeďovali je do městeček, protože rádi bydleli blízko sebe a vytvářeli smečky. Ke kterým přidružovali kohokoliv, kdo se dost účinně nebránil.

To velmi záhy zjistili místní mladíci; je pravda, že měli již určité genetické zkušenosti z doby Johanitů, teď se ujistili, že na zvyklostech křižáků se nic nezměnilo a s chutí se zapojili. Do teďka se mluvilo hlavně o dívkách, které bystře obhlédly situaci a nacpaly se do smečky; teď pár zmínek o chlapcích. Fakta: každý rytíř potřebuje sluhu. Obvykle to sám neví, ale dobrý služebník mu to ochotně a včas připomene a dokonce si sám vybere, komu chce oddaně sloužit.

Takový Levantinec je služebník přímo ideální, má všechny správné vlastnosti sluhy: je drzý, nepoctivý, prolhaný, chamtivý, smilný, podlézavý, vychytralý. Přitom dokáže být veselý a zábavný, mladší kusy vynikají přirozeným půvabem. Svoje přirozené sklony potom, není-li úplný pitomec, maskuje aspoň před pánem a ochotně předstírá oddanost, zejména je-li dobře placen. Jezdcům se trvale nedostávalo sluhů, v západních zemích o takové postavení nikdo nestál a v Arminu teprve ne. Tady jich byl naopak přebytek, mnoho mladíků s dobrodružnou krví a neochotou poctivě pracovat.

Jen blázni se domnívají, že člověk práci se vyhýbající má snadný život; mnohý se třeba udře, jen aby nemusel nic dělat. Lítat celý den po městě a vlastní hubou stavět vzdušné zámky, to není námaha? Slibovat, přemlouvat, ukecávat, nechat se vyhazovat, vysmívat, štvát na sebe psa, dát se obviňovat ze spousty podfuků, být nenáviděn, tupen, občas dokonce zbit; nevykašlali byste se na to? A přitom výdělek nic moc, sotva stačí na obživu, žena a děti ať se o sebe koukají postarat sami. Kdyby praštil se svými podfuky a začal chodit řádně do práce, vedlo by se mu líp, ale přinutit se, to je ten vtip!

Takže se to dělá takhle: šikovný mladík si vyhlídne statečného válečníka, nejlépe v okamžiku, kdy má sníženou hladinu rozumného uvažování následkem alkoholu, sexuálního pudu či nadšení nad vlastními schopnostmi. S dotyčným se seznámí, usilovně mu lichotí a navrhuje, že by za něj převzal ty drobné zbytečnosti, které mu ztrpčují život, třeba shánět něco k jídlu. Stačí dát sluhovi něco peněz a ejhle: na stole je hostina, džbán vína, krásná dívka se příjemně usmívá a život je veselý. Co zůstalo na nehty sluhovi? Zhola nic, milostivý pane, sotva že kosti oblízal! A takhle to bude pořád, dokud ti nedojdou peníze; ale to se nemůže stát, tvůj věrný sluha se o tebe vždy postará! Bojovník nevychází z údivu a souhlasí, proč by ne?

Arminské Impérium je ovládáno učením o kastách. Levantinci se s ním seznámili a ihned postřehli hrubý nepoměr mezi kastami válečníků a sluhů. Ve zdravé společnosti je pouze jedno procento bojovníků, stopové prvky bráhmanů, zato devět procent obchodníků a devadesát procent šúdrů, osob bez kvalifikace. V Arminu téměř naopak, deset procent bráhmanů, šedesát bojovníků a pouze třicet připadá na obchodníky a šúdry. A to bereme jen lidi, šelmy patří zas do jiné kategorie. S tím je nutno okamžitě něco dělat!

Významnou posilou těmto tendencím byl příjezd vznešeného pána jménem Ba M'Burru, dědičného otroka řádu Templářů, černé pleti, objemného břicha a sbírky zlatých řetězů na krku. To postavení otroka řádu na první pohled vypadá jako ponižující, ale reálně znamenalo, že dotyčný otrok je odpovědný pouze Bohu a komthurům, což se dá unést. Jeho syn Šahin to dotáhl na předního bojovníka, dokonce assassina čili zabíječe; zúčastnil se boje se Šamirem a získal hojnou kořist, na což je otec právem hrdý. Kromě jiného zajal několik významných osob, drží je teď v zajetí a čeká, až se vykoupí.

Takový rytíř, zejména řádový, musí totiž přísně dodržovat svoje zákony, jinak by uvedl v pochybnost čest svou i řádu. Otrok nic takového nemusí; může prodat komukoliv cokoliv. Ba M'Burru proto kšeftoval s bílými zajatci, řád to věděl a nikomu to nevadilo, maximálně mu za to velmistr čas od času vynadal a pohrozil peklem. M'Burru neměl iluze o svém osudu, do pekla přijde zcela jistě, ale co se dá dělat, když je ubohý otrok? Velmi litoval své špatnosti, občas dokonce slíbil, že se polepší. To bylo tak asi všecko.

Prozradil těm mladým, že existuje určitá specialita Arminu: kastovní šúdra, něco jako osobní sluha, který se nějakým způsobem sveze se svým pánem a vetře se s ním i do ráje, ať už si ho představuje jakkoliv. Stačí usilovně se starat, a je to hned. Což se týká též služeb dámám, zvláště princeznám; součástí toho bývá ukájení jejich vášní. Ba M'Burru tohle dělal rád a často, byl talentovaný a tělesně nadměrně disponovaný. Šlechticům dokonce ani příliš nevadí, když za jejich nepřítomnosti sluha zlepšuje náladu jejich dámě; stane se tím způsobem členem rodiny, něco jako příbuzným v nižším postavení. Velmi příjemné!

Válečníci Impéria převzali zvyk šelem, přijímat další osoby do rodu výměnou partnerek. Ustanovili zákon, že když pán domu hostu v rámci pohostinství předloží svou manželku, stává se příbuzným rodu, spolumanželem. Totéž platí naopak, takže se stalo zvykem vyměňovat si partnery tak dlouho, dokud není každý s každým spřízněn. Výjimku tvoří příliš mladí a šíleně zamilovaní – tento stav však obvykle moc dlouho netrvá. Na druhé straně neexistuje vůbec žádná forma rozvodu, takže kdo se jednou s někým vyspal, je jeho manželem nadosmrti. Současně se předává kasta; stykem se šlechtičnou se mladík stává bojovníkem, ať byl předtím čímkoliv.

Ba M'Burru vznesl námitku: stává se členem rodu, ale nikoliv bojovníkem, nýbrž třeba sluhou. Jeho postavení bude přiměřeně nižší, ale tomu bude taky odpovídat míra zapojení ve věcech domu, třeba nemusí za svůj rod padnout v boji. Bojovníci se smáli, bylo to pro ně nové a líbilo se jim to, takže neměli námitek, aby si jejich družky vybraly mezi domorodci služebnictvo. Byli ochotni nové služebné řádně uvítat v rodu a požehnat je svým stínem; což samozřejmě dopřávali i ženám. V Impériu může být žena absolutně samostatná, dokonce hlavou rodu; často se to stává, když všichni muži padnou a zůstanou jen ženy a děti.

Ve Středomoří je naopak rozdíl mezi chováním ženy a muže velice výrazný. Zatímco žena, která se oddá cizímu muži, je automaticky považována za prostitutku a označena spoustou ošklivých jmen, muž se stejným jednáním prokazuje jako vychytralý a všemi obdivovaný hrdina. Zejména jsou na něj pyšné jeho matka a sestry; maminky jsou na ostrovech mimořádně vlivné a ovládají všechno. Cizinky pak jsou považovány za sexuálně vyhladovělé, protože je jejich chlapi nedokážou uspokojit, tak jezdí sem hledat pořádného samce. Mladík, který se v tom vyznamená, získá úctu a bohatství.

Všechny ty věci se děly pomalu, individuálně, ale stále. Tím se počet Templářů stále zvyšoval; rytíři souhlasili, neboť existovala šance, že se sluhové v řádu něco naučí a budou moci být povýšeni, aspoň na vojáky. Samozřejmě časem...

Plukovník Selim Aga byl rovněž seznámen se zvyklostmi Impéria. Zaujaly ho, ačkoliv když poprvé slyšel, že se Christy stala jeho zákonitou manželkou, smál se a vykřikoval, že se jí jako muslim může velmi snadno zbavit. Pak ale zjistil, že tímto manželstvím se propojil s většinou předních rodů Ostrova, včetně Baarfeltů, což nebylo k zahození. Když mu to došlo, rychle otočil a dokonce přinesl Christy další drobné ozdoby do uší i na krk.

Velmi se spřátelil s Ba M'Burruem, nechal si od něj vysvětlit záležitost s Alí Šamirem a dozvěděl se další novinky. Na rozdíl od jiných Ba M'Burru nebyl přesvědčen, že se Šamira na věčné časy zbavili; zatím ho pouze odeslali do nebytí, na nějaký čas. Není pochyb, že se dřív či později vrátí s posilou různých džinů, démonů, příšer a podobně; což dokáže tím spíš, že ho Ba M'Burru osobně učil černošské magii, když spolu ještě byli zadobře, a Šamir byl nesmírně talentovaný žák.

Selim položil další upřesňující dotazy. Dozvěděl se, že černoch dobře zná nejen Šamira, ale pestrou plejádu pochybných kšeftařů, pašeráků, šmelinářů, podloudníků a jiných podnikatelů. Rovněž oni mají velmi dobrý přehled o záležitostech řádu, často mu pomáhají a pokud vycítí, že by se to Templářům nemuselo líbit, bez váhání jdou řádu z cesty. V jeho podání se spor posunul z verze statečné záchrany nevinných dívek do polohy rvačky o podíl z kořisti mezi dvěma loupežníky. Je fakt, že řád neobchoduje s bílým masem, ale ví o tomto obchodu a držel hubu, pokud dostával pravidelně svůj úplatek. Pokud Alí Šamir zapomněl na svoje povinnosti nebo zpychl natolik, že to nepovažoval za potřebné, dobře mu tak.

Selim se zajímal též o tu černošskou magii; dozvěděl se různé věci, které mu jednak naháněly hrůzu, jednak jim nevěřil, ale nic konkrétního. Vznikala otázka, zda Ba M'Burru vůbec skutečně umí nějaké takové věci; cenil bílé zuby v černé tváři a prohlašoval, že nikoho nenutí, aby mu věřil.


Deirdre a Dagmar došly k názoru, že se mezi všechny ty lidi raději nebudou plést. Našly si vhodné místo v olivovém sadu, ani příliš daleko, ani příliš blízko, prohlásily to za posvátný háj a nastěhovaly se do pastýřské chatrče, již dlouho opuštěné. Měly to kousek k malému pramínku, který vyčistily a používaly jak na pití, tak ke koupelím. Postavily oltář a použily na něj staré omšelé kameny, které už podle nich kdysi k podobným účelům sloužily. Tam zpívaly, tančily, obětovaly květiny a přivolávaly různé bytosti, kterým chtěly prokázat nějaké dobrodiní.

Zakrátko se odtamtud začaly proslýchat podivné zvěsti. Týkaly se již zmíněných lamií, podivných bytostí, vzniklých ze zabitých žen, nepohřbených, nepomstěných, dokonce záměrně zavražděných či obětovaných v barbarských obřadech. Tyto nešťastnice se trvale potulují v blízkosti místa své smrti a hledají způsob, jakým by se vrátily do života. Oblíbené je zejména vycucat z nějakého muže tolik jeho tělesných šťáv, aby si z toho mohly stvořit tělo, jít mezi lidi a udržet se tam, dokud nezahynou normálním způsobem. Je k tomu samozřejmě zapotřebí pomoci zkušeného čaroděje, což dívky dle vlastního úsudku byly.

Deirdre se na to zeptala Matky Andarty, keltské bohyně medvědů. Obdržela vysvětlení: nejlepší pro lamie je, když přinutí nějakého muže, aby s nimi strávil noc a oplodnil je. Doporučuje se dělat to zásadně potmě, ona taková lamie bývá sice krásná, leč mnohdy morbidním způsobem. Ve chvíli extáze se může objevit v přirozené podobě několik set let staré mrtvoly, což milenci obvykle příliš chuti nedodá. V případě oplodnění se sice postavení lamie samotné nevyřeší, ale narodí se sama sobě jako svá dcera, nějakou dobu existuje ve dvou tělech (samozřejmě jsou obě poněkud zvláštní, ale zas ne tak moc) a potom matka uhyne, kdežto dcera náhle rozkvete do krásy i inteligence. Deirdre tomu věřila, jinak už nikdo, ale neodvažovali se odporovat někomu tak vznešenému jako Dea Andarta.

Výsledkem Brittina zásahu, přivolání ke všemu odhodlaných lamií z nadprostoru pro zhovadilé staříky z města Rhodu, bylo skutečně oplodnění dotyčných a získání těla; dá se očekávat, že co nevidět přijdou sem a pokusí se své postavení upevnit. Není dokonce vyloučeno, že zde už jsou a maskují se, jako Afrodíté za krásnou, leč velmi naivní Ditu. Barborka nařídila přísné prověrky všech přítomných žen, zda nejsou lamie; jak to dělaly, netuším. Ani důkladným vyšetřením však žádné záhrobní příšery nebyly objeveny, čímž byla Barborka poněkud rozladěna.

Jinak mohla být se vším spokojena. Byla bez problémů uznána za princeznu, potvrzeno její postavení velitelky a přizvána do každé rady, ať chápala její účel či nikoliv. Musela však zásadně přehodnotit svůj názor na účelnost panenství, když zjistila, že panny můžou něco, co ona nikoliv. Stejně se jí pořád něco nezdálo – třeba že musí o všechno žádat čarodějky. Kdyby si to mohla udělat sama, bylo by vše daleko jednodušší!

Dokonce i Britta má víc možností, proč vlastně? Čarodějky se svým názorem netajily: protože je psychicky nemocná. Okamžitě si ji oblíbily, učily ji co se dalo a všestranně o ni pečovaly. První dojem, že se snaží ji vyléčit, byl naprosto chybný, naopak její úchylky posilovaly, aby se zbláznila definitivně. Svenovi se to moc nelíbilo, ale Britta zářila. K čemu je dobré mít zdravý rozum ve společnosti, která je tak šílená?

Žádosti o návrat Dity se vyskytovaly nadále, přestože před tím WZ důrazně varovaly. Dokonce komthur Donald MacLawwen, vlastní otec Deirdre, se přišel zeptat, zda by to skutečně nešlo. Dita se mu velmi zalíbila, má dokonce pocit, že se do ní zoufale zamiloval a od té doby po ní touží.

„To je v pořádku,“ sdělila mu dcera, „Bohyni má člověk milovat.“

„Zajisté,“ usmál se Donald, „Ovšem v tomto případě se nejedná o vztah ideální duchovní lásky, nýbrž o něco, co ty asi nedokážeš do důsledku pochopit. Zaujala mne jako žena, víš?“

„Zkrátka a dobře, chceš se s ní vyspat!“ řekla Deirdre, „To se nemusíš přetvařovat, můžeš to říct rovnou. Myslím, že ona bere takové uctívání jako nejdokonalejší. Kromě toho každý ví, že sis s takovými věcmi nikdy nedělal problémy!“

„Děkuji za odhalení, jsi velice milá. Ale můžeš to zařídit?“

„Drahý tatíčku! Jsem ochotna udělat pro tebe cokoliv, i shánět ti holky do postele, dokonce bych ti tam s chutí poslala i svoji nejlepší kamarádku...“ pohladila Dagmar po kočičí srsti, „...ale co se týče Dity, nemám na ni sebemenší vliv. Můžu jen poprosit, ale co udělá, zkrátka nevím...“

„Chápu, že neovládáš božstva, aspoň zatím...“

„Afrodíté nebudu ovládat nikdy, jako nikdo v celém vesmíru. Jen bych tě ráda varovala: když budeš moc často vést takové řeči, ona si toho může všimnout a přijít. Nevím, co se stane potom!“

„To právě chci.“

„Zkoušel jsi na ni zapomenout s jinými děvčaty?“

„Tvoje otázka zní, jako bys vůbec neposlouchala drby. To bylo samozřejmě první, co jsem udělal. Nestačí mi to.“

„Protože jsi takový extra samec, nebo že ses zamiloval?“

„Moc by tě překvapila ta druhá možnost?“

Deirdre zvážněla. „Tak to je mi tě líto.“

„Nemusí. Moje citová sféra je dost odolná.“

„Obávám se, že si to jen myslíš. Jestli ses do Dity skutečně zamiloval, mohlo by tě to držet po zbytek života. Ona umí věci... tati, dobře ti radím, rozmysli si to!“

„Až se zamiluješ ty, vrátím ti to!“

Deirdre se otřásla. „Náš rozhovor začíná být příliš vážný. To doopravdy chceš? Nemohl bys být milý a nevážný jako vždycky?“

„Pokusím se. Ty se zas pokus...“

„Myslím, že zpráva byla už odeslána. Vyčkej času.“

Donald se uvolnil a ještě tak půl hodiny s nimi vtipkoval. Pak odešel po svých a dívky se vrátily k běžnému zaměstnání.

Ale neskončilo to; myslely na to obě, ačkoliv o tom nemluvily. Až když se vyčerpaly a odpočívaly, řekla Dagmar: „Jak jsi to myslela, že bys mě klidně tátovi předhodila?“

„Zkus hádat. Přesně tak, jak myslíš.“

„Jak víš, že se mi líbí?“

„Vím o tobě úplně všechno, stejně jako ty o mně. Vím dokonce, že není jediný, líbí se ti spousta mužů. Dokonce vím, že jsi sem přijela, abys to konečně zkusila; a ne s jedním!“

„V tom případě taky víš, proč jsem to neudělala. A bylo to na poslední chvíli; proč ta pitomá Britta musela říct, že poprvé to musí být někdo jiný než člověk?“

„Nemusela jsi ji poslechnout!“

„No jo, ale když už to vím... přemýšlím, jestli je tak zlé nechat se zasvětit od někoho z druhé strany...“

„Je to vůbec technicky možné?“

„Když nám dokázali udělat tu značku, proč ne?“

„Vrtá mi hlavou Dita. Když dokázala přijít, mít lidské tělo, mohli jsme na ni sahat, dokonce ji ostříhat, umíš si představit? Kluci se ní milovali, a přežili to!“

„Takže teoreticky bysme mohly přežít i my?“

„Za starých časů Zeus oplodňoval ženy, kde na ně narazil. Musí to tak být, když měly čas porodit děti a vychovat je. Dokážou to nějak usměrňovat; ovšem ty děti pak stojí za to!“

Chvilku obě mlčely a uvažovaly o svých záležitostech. Konečně se Dagmar odvážila položit otázku: „Já vím, kdo se líbí tobě...“

„Nepochybuju, že víš.“

„Ty si vážně myslíš, že by za tebou přišel?“

„Proč ne? Je kluk jako já; jsme asi tak stejně staří...“

Dagmar vyprskla smíchy. „Jo, vypadá. Proč on a ne ten druhý?“

„Když ho Dita sežehla tím Ohněm, bylo mi ho líto. Potom, když to dělali, se na mě díval. Všimla jsem si toho. Vypadal, že by třeba i hodil řeč, kdyby On dovolil...“

Dagmar považovala za potřebné se zvednout a obejmout ji.

„Nevžíváš se do toho už trochu moc? Uvědom si: jenom vypadá jako kluk, je tisíciletý, ne-li věčný! A je vynálezcem veškeré magie, alchymie, matematiky... chápeš, co je zač?“

„Myslím, že chápu.“

„A co když shoříš, jen se ho dotkneš?“

„Kdyby přišel, určitě by přijal lidské tělo! Pochopitelně velmi krásné a vznešené, ale takové, kterého se můžeme dotýkat...“

„Kvůli tobě, jo?“

„Vsadila by ses?“

„O co?“

„Počkej, to musí být něco speciálního! Třeba... když přijde, ty už nebudeš čekat na žádný zázrak a zkusíš svést tátu!“

„Jsem pro. Ale proč se o něj tak staráš?“

„Chtěla bych mu dát nějaký pěkný dárek. Málokdy jsem...“

„Že bys mě ještě převázala růžovou stužkou?“

„Leda bys řekla, kam ti ji mám uvázat!“

„Jsi potvora, Deirdre! Tak dobře, ale já si taky něco řeknu: až si to vyřídíš s ním, nebudeš se vzpouzet zas mýmu tátovi!“

„Baarfeltovi? Blázníš? Ještě by se mnou chtěl mít dítě!“

„No a co? Tak bys měla moji malou ségru...“

„Ty! Teď se nebudu zvedat, ale večer při cvičení tě dokopu...!“

„Cha cha cha! Leda bys mi předtím svázala ruce!“

Nějakou chvíli to vypadalo, že se začnou kočkovat, ale bylo vedro a obě byly příliš líné. Až konečně řekla Dagmar: „Jak se vůbec přivolává takový Hermes?“

„Neříkej jméno! Uslyší tě a...“

„Nepovídej, že odposlouchává všechno, co řekneme!“

„Co víš? Já radši nikoho z nich nejmenuju zbytečně. Ono to není tak blbý ustanovení, nebrat jméno nadarmo...“

„Když se od něj chceš nechat svést, tak to není nadarmo!“

„Jo, já vím. Ale stejně...“

Zvedly hlavy obě naráz, protože slyšely zaharašení kamení na stezce. Mohla to být ovce, ale ta by tak sprostě nenadávala. Tak znechuceně vstaly a přísně se zamračily na rušitele.

Nemohla být trapnější a zkormoucenější postavička, než se před nimi objevila. Kluk tak kolem sedmnácti, vytáhlý, ale hubený jako lunt, s propadlým hrudníkem, dlouhými vlasy neurčité barvy, oči nechápavě pomrkávající za brýlemi. Škobrtal po cestě a zřejmě něco hledal. Když je uviděl, zarazil se a tupě zíral.

„Co tady chceš?“ řekla Deirdre s vrcholnou nelibostí.

„Jé... to je fajn, že jste tady!“ řekl inteligentně.

„Není to fajn a my jsme tady pořád. Co tu děláš ty?“

„Tady má bejt... nějaká zázračná studánka – ne?“

„Studánka tady je, ale naše. Co s ní chceš?“

Odhodil si vlasy z obličeje, posunul si brýle a zatvářil se tak zkroušeně, že by ho člověku až bylo líto. „Poslali mě sem...“

„Proč? Co ti je?“

„To... já nevím, jak to říct. Takovej... ekzém. Na kůži.“

„A to se chceš vykoupat v naší studánce?“ Nedodala sice, že je prase, ale znělo to tak.

„No... třeba pod ní, ne? Vy se tam prý taky koupete...“

„Kdo tě poslal?“

Udělal neurčitý pohyb rukou. Mluvil s přízvukem odněkud ze severní Itálie, možná Švýcarska. Řekl: „Já jsem Martin.“

Představily se taky. Koukal po nich a pomrkával.

„Kde že máš ten ekzém?“

Svlékl celkem ochotně pruhované tričko a potom, s podstatně většími rozpaky, i šortky. Když si ho prohlížely, celý zčervenal, asi nebyl zvyklý chodit před děvčaty nahý.

„Nic moc, trochu zarudlá kůže Neříkali ti, že to máš vystavit co nejvíc větru, slunci, vodě...“

„Říkali. Jenže když já se hned spálím. Mám moc citlivou kůži!“

„Seš vůbec celej... a neškrab si to!“

„Když ono to... svědí.“

Chvilku se domlouvaly pohledy. Pak jedna řekla: „Koukej, všecky tvoje problémy určitě pocházejí z psychické nevyrovnanosti. Necháme tě vykoupat a trochu ti to v tý hlavě srovnáme, ale potom půjdeš po svých a necháš nás být, jo?“

„Protože máme spoustu práce a řešíme důležité problémy!“ dodala druhá, „Když jsi šel až sem...“

„Jo... dík!“ vydechl, „A třeba... mohl bych vám pomoct! Byl jsem ve škole premiant; měl jsem samý jedničky!“

„Jo, o tom nepochybuju! Tak pojď, my si tě otestujem...“

Testováním mínily, že ho nejdřív uvedly do hypnózy a důkladně prověřily vše, co říkal. Skutečně nelhal, byl vědecký typ, vynikal v matematice, fyzice, chemii, všech exaktních vědách. Byl syn dlouholetého člena řádu, takže mu umožnili studovat na nějaké speciální střední škole v Ženevě a po maturitě chtěl jít rovnou na Sorbonnu v Paříži. Zato v jakýchkoliv sportech byl tak uboze a beznadějně poslední, že ho všichni kamarádi chránili.

Koupání tady nahoře byl problém, vody v prameni bylo sice dost na pití, ale na nic jiného. Od pramene stékala do veliké louže a odtud do potůčku, který po pár stech metrech mizel mezi kamením a kam šel dál, netušily. V louži se koupaly tak, že si tam lehly; uprostřed byla kaluž čistá, po okrajích bahno.

„Třeba je taky léčivý, ne?“ otázal se s nadějí Martin.

„Mohlo by být,“ řekla Dagmar. Rozhodly se naplácat mu to bláto na tělo a dát psychický pokyn, aby ekzém zmizel. Jak reaguje na mentální pokyny, nebylo jasné, ale nechat se omatlávat relativně něžnýma dívčíma rukama se mu zřejmě docela líbilo.

„Teď musíš vydržet, než to uschne. Nejmíň hodinu, teprve potom to můžeš umýt. Neboj, bude to účinkovat!“

„Tak jo.“ souhlasil, „A co... můžem si zatím povídat, ne?“

„S tebou? Schválně, o čem?“

„Já nevím... co jste dělaly do teďka?“

Právě o tom by jemu dost nerady povídaly. Průzkumem myšlenek došly k názoru, že je beznadějný ateista a nevěří ničemu, na co si nemůže sáhnout. Jak by mu mohly vyprávět o vznešených řeckých bozích? Ještě by se jim vysmál a musely by ho potrestat.

„Tak povídej třeba něco ty!“

Nepovídal nic. Jak se zdálo, rozhovory s dívkami mu moc nešly, asi jich absolvoval málo. Ačkoliv, na jeho škole bylo i několik spolužaček. Vyprávěl nějaké příhody se spolužáky, profesory... Bylo to docela vtipné, postupně se začínaly upřímně smát.

„Proboha, radši těch keců nech! Chceš trochu chleba a sýra?“

„Ale jo, třeba! Mám docela hlad...“

Spráskal toho pozoruhodně velké množství, na svoji postavu. Až se divily.

„Jo, já jsem vám sežral celou svačinu? Tak to mi odpusťte, já moc nejím... trpím avitaminózou a celkovým nechutenstvím!“

„Proboha, já z něj nebudu... spíš žereš jak kyselina!“

„Ne fakt, holky! Já vám něco přinesu, jo? Třeba nějaký maso...“

„Maso nám? Seš blázen? My jsme čarodějky!“

„No tak promiňte...“ lekl se a vypadal velice smutně.

„Ale jdi, ty... tak už se můžeš umýt!“

Ukázalo se, že bahno jde smývat velmi špatně, zvlášť na místech těžko dosažitelných. Byly nuceny mu pomoci.

„Taky tvoje vina, že seš na nohách chlupatej jako opice! To je stejně divný, na prsou ani chlup a ty nohy...“

„Já už jsem uvažoval... že bych si je oholil. Ale...“

„Ještě by ses podřízl! Hele, co kdybysme ho...“

„Ne!“ Martin zrudl ještě víc, „To neuděláte!“

„A to teda uděláme! Znehybni ho!“

Dagmar mu vyslala do páteře impuls energie, Martin zařval a už se kácel. Pokusil se zvednout, ale nešlo mu to.

„Nemel sebou, nebo to bude bolet ještě víc! Lež klidně!“

„Proboha ne, holky! Tohle mi nedělejte! Ne, já nechci...“

Deirdre si přinesla svoje toaletní potřeby a přebírala je.

„Co, ještě břitvou? Ne, prosím! Já už nebudu...“

„Čeho se bojíš, sakra? Bolet to nebude a pohyblivost ti snadno vrátím, jen co to doděláme! Ještě bys nám utekl...“

Mluvit mohl, takže se pokoušel je ukecat, ale začalo je bavit ho nějak zlobit, takže mu znovu natřely tělo jemným bahnem a pak oholily veškeré ochlupení, kdekoliv je našly. Při tom vysvětlily blahodárnost masáží a hned demonstrovaly, jak to myslí.

V průběhu masáže se rozpohyboval, to jinak nejde. Ačkoliv už zase vládl svým tělem, nezlobil se a uprchnout nezkoušel.

„Hele, když už jste... celý tělo... udělejte mi taky hlavu!“

„Ale nepovídej! A co bys chtěl?“

„Kluci mají takový... copy.“

„No jo, ale bojovníci! Když budeš mít cop jako kšatria, ještě tě někdo napadne a první ranou zabije! A my tě máme na svědomí!“

„Já vím. Proto mi to nikdo nechce udělat. Ale já bych chtěl...“

„Koukni, my ti klidně vyholíme i hlavu, ale musíš slíbit, že se při cvičení budeš držet zpátky!“

„Jasně, slibuju! Tak jo?“

Spletly mu z temene hlavy parádní copánek, až kam dosahoval; vše ostatní potom hladce vyholily. Na bradě a pod nosem mu rašilo pár divných chlupů, ty vzaly při jednom; a když si nasadil brýle, Deirdre přišla na praštěný nápad vyholit mu i obočí. Teď už skoro vůbec nevypadal jako člověk.

„Bezvadný!“ liboval si, „Až mě uvidí kluci...“

„Tobě se vysmějou a nám nařežou. Prosím tě, už jdi!“

„Tak jo... ale můžu zítra zas přijít? Víte, ten ekzém...“

Rozesmály se. Nařídily mu, že může, ale musí až do zítřka chodit nahý, aby kůže mohla přijímat blahodárné vlivy okolí.

„I v noci? A nebude mi zima?“

„V noci spíš, ne? Tak si zalezeš pod deku, no!“

Když sebral svoje věci a ztratil se mezi stromy, neměly už ani chuť přemýšlet nad vznešenými záležitostmi starých bohů. Spíš se smály a bavily se o Martinovi.

„Konečně, je to docela sympaťák.“ usoudila Deirdre.


Když Donald neuspěl u Panen, zkusil to s Brittou. Vyprávěl jí o všem, co projednával; naslouchala s velkou pozorností a kladla mu řadu otázek. Potom se hluboce zamyslela, dokonce to vypadalo, že usnula; Donald ležel vedle ní a snažil se ji neprobudit. (Bylo to v jeho pokoji a lůžko bylo pro oba dost úzké).

Konečně řekla: „Asi ti nemohu pomoci. Víš, když se pokusím něco zjistit o Ditě, pořád se mi do toho pletou fénické záležitosti. Je to všechno takové divné...“

„Být Féničanka? Jak jsi na to vůbec přišla?“

„Taky otázka. Byla jsem odjakživa vlažná křesťanka; vychovali mě tak, ale moc mě to nebavilo. Ale ne že bych k tomu měla odpor, prostě jsem dělala, co řekli. Měla jsem spoustu jiných problémů, sama se sebou a tak. Nikdy by mě nenapadlo...

Až teď, když mě Flor uspala. Najednou jsem byla dcera fénického obchodního knížete. To byla u nich speciální šlechtická kasta. On měl spoustu dětí, takže jsem princezna, ale zas ne tak významná. Poslal mě zemřít na Krétu, vyprávěla jsem ti...“

„Jo, to znám. Tanečnice s býky.“

„Ale do té doby jsem uctívala Ištar. Zlatou lvici... je taky žena, samozřejmě, hrozně krásná a... no prostě. Když myslím na Afrodítu jako bohyni, ta lvice se mi tam pořád plete. Vyžaduje moje uctívání a lásku, chápeš to?“

„Měl bych chápat. Proč ti nedovolí uctívat Ditu?“

„Ale ona dovolí! Spíš... připadá mi, že je to ona sama. Trochu se v tom nevyznám, je to jedna holka nebo dvě? Nebo žádná?“

„Koukám, nemáš to lehký. Tak promiň...“

„Jaký promiň? Co seš pořád takovej nedůtklivej? Pokouším se ti pomoct radou a pokynem, jak se sluší na čarodějku, tak...“

„No dobře. Já počkám.“

„Nebude to dlouhý ani složitý. Od teďka, kdykoliv se ti bude líbit nějaká holka, zkus v ní hledat Ditu. Mám podezření, že tak docela neodešla, jenom změnila podobu. To by jí šlo dokonale. Asi to nebude žádná z těch, který už jsi měl, to bys poznal. Některá ze zcela cizích děvčat. Musíš podniknout hloubkový průzkum.“

Pozorně sledovala, jak se na to zatváří.

„Ano vidím, že to ty docela rád. Ještě pár poznámek: nejsi to jenom ty, kdo ji hledá. Může se to docela dobře podařit. Ona se chce nechat chytit, jen si předtím chce trochu hrát. Mohla by vás taky zkusit trochu rozeštvat proti sobě, ale nic vážnýho, nemá ráda mrtvoly a krve tak maximálně z rozbitýho nosu. Pomůže ti to nějak?“

„Netuším. V každým případě ti děkuju.“

„Není zač. A teď mi pěkně, ale opravdu pěkně poděkuješ!“


Ve východním Středomoří vzplanula válka. Na jedné straně stáli Templáři; na druhé v neuspořádaném zmatku spojenci Alí Šamira, různí pašeráci, podloudníci, šmelináři a jiní piráti. Proč vůbec bojovali, není tak docela jasné, Šamir jim k srdci nepřirostl; že by snad chtěli taky podíl z kořisti? Proč válku udržovali naši, je samozřejmě jisté: bavilo je to, vyhrávali. Velitelé jako Denis či komthur di Rienzi se osobně nezapojili, ale smáli se a říkali, že to bude pokračovat, dokud poslední piráti zbaběle nezalezou do svých smrdutých děr.

Nejvíc se zlobil Ahlbeck. Celá myšlenka řádového shromáždění se mu moc nezdála, utíkaly mu peníze z diamantových kšeftů a neměl pocit, že by tady mohl něco vydělat. Naléhal, aby se už konečně začalo, což však nešlo, dokud tu nebude arminský císař. Jeho loď i s císařovnou Dianou, ostrovním velmistrem Baarfeltem i bývalým velmistrem Evropy a světa Mario di Carialtim se blížila, ovšem velice pomalu. Že by si Diana prohlížela turistické památky?

Každopádně byla válka skvělou příležitostí k vykonávání hrdinských činů. Většina jich vypadala tak, že bojovníci přepadli sídlo nějakého ničemy, sebrali co se jim líbilo a pobili stráže, když se snažily jim v tom zabránit, načež unikli do tmy či mlhy na moři. Kořist pak přivezli na Rhodos, aby se pochlubili. Byly to různé cennosti jako šperky a peníze, ale také obrazy a sochy, vzácné knihy, perské koberce a maličkosti, které třeba neměly velkou cenu, ale majiteli na nich velmi záleželo a zlobil se, že o ně přišel. Pokud zůstal naživu, strašně zuřil a vzkazoval jim, jak si to s nimi vyřídí, čemuž se jen smáli.

Neinformovaní jedinci by mohli položit otázku: „A není to loupež?“

„Samozřejmě není! Pokud něco bereme, tak jen ničemovi, který si to zaslouží; a dobře ví proč! Kdyby náhodou nevěděl, tak mu to vysvětlíme i s výčtem jeho ohavných skutků! Je to trest Boží a my jsme tou rukou, která trest vykonává!“

Čímž bylo vše jasné.

Bojovníci z Ostrova byli zpravidla krásně vyzdobení; to si ti evropští samozřejmě nemohli nechat líbit. Účesy, tetování, šperky a zvláštní oděv odlišovaly šlechtice od hloupého davu, bylo tedy nutno co nejrychleji příslušně vyzdobit jak sebe, tak svoji dívku (i více kusů), případně mladšího brášku, který sloužil jako páže. Zejména ti nejmladší po tom přímo prahli.

Velikým hitem sezóny se staly bojové copy. Kdo měl vlasy dosti dlouhé, okamžitě si nechal od své dívky uplést co nejkrásnější cop, vyzdobil ho všemožnou parádou a zbytek si dal vyholit. Horší to bylo s těmi, kdo nebyli dosti prozíraví a jejich hřívy byly ostudně krátké; ti se nechali buď docela vyholit, nebo jim zůstal uprostřed hlavy krátký naježený hřebínek. Nebylo to ono, ale dalo se to uznat za slušné.

Až do chvíle, kdy jedna šíleně zamilovaná panenka přišla na to správné řešení; sama měla krásné vlasy, kdežto její chlapec pouze ubohého ježka, takže ho hladce vyholila. Potom si nechala (od něho) uplést mohutný dlouhý cop, a když byl kolektivem schválen jako dostatečně krásný, ustřihnout těsně u hlavy a vylepšit dvěma spínacími háčky. Do kůže lebky mu vbodla dva kroužky (osobně a s velkým potěšením, jejich mazlení bylo občas trochu brutální). Když mu cop takto připjala, vypadal úchvatně, jen ho nikdo nesměl za tu parádu chytit a prudce škubnout. Slečna vypadala o dost hůř, ale to jí vůbec nevadilo, spletla si po stranách hlavy dva další copy a zbytek dala oholit. Výhodou této úpravy bylo, že si mohla nechat udělat tetování, což se jí moc líbilo. A vypadala jako nikdo jiný. Ne ovšem navěky, neboť ji záhy řada jiných napodobila.

Přes veškerou snahu bylo dívek v armádě pořád míň než kluků. Takže se průběžně doplňoval počet; zatímco tmaví Ostrované jeli po bílé kůži, kluci z Evropy se sháněli po tmavých Arabkách, ne-li přímo po černoškách. Nejvíc v kursu byly ty se zvířeckými návyky, které bylo nutno nejdřív naučit základní poslušnosti. Ale o to se kluci moc nesnažili, divokost jim vyhovovala. Bělošky nad tím ohrnovaly nos, a byly naopak kritizovány, že jsou moc upjaté a nedokážou se správně odvázat.

Ba M'Burru se pochlubil, že kromě syna Šahina má stejně krásnou a nadějnou dceru Fionne; bylo jí patnáct a byla nedostižná v boji křivou šavlí. Na tatíčkův příkaz byla ochotna podříznout okamžitě krk každému, koho určil; mnohým by usekla hlavu i sama od sebe. Jinak to byla moc milá dívenka; kdo pamatovali Denisovu černou leopardici Dévi, považovali ji za její inkarnaci. Což byl ovšem nesmysl, ty dvě se dokonce kdysi sešly a moc se mazlily.

Na rozdíl od slavné Tori (černá dcera velmistra Baarfelta) byla Fionne absolventkou všech škol a kursů, které v řádu probíhaly; ve všech obsadila přední místo. Měla v plánu stát se odbornicí na teologii a etnologii kultur Západní Afriky a dokázat, že černá kultura je stejně skvělá jako bílá, ne-li ještě lepší. Sbírala tedy veškeré příběhy o božstvech tam žijících národů a kmenů, chystala se tam vyrazit k osobnímu sbírání zkušeností a slíbila zpracovat svoje poznatky do ucelených skript. Otec Ba M'Burru pak slíbil, že to všechno bude financovat.

Příchod Fionne, vysoké, nádherně stavěné černé dívky s dlouhými vlnitými vlasy, většinou nahé a zdobené zlatými šperky, neustále se šavlí na dosah ruky, byl poslední kapkou, která ničila nervy zachráněných dívek. Nelíbilo se jim tady téměř nic. Požadovaly, aby byly vráceny domů a odškodněny za vše, co musely vytrpět, zvláště za křivdy spáchané během zachraňování. Kdyby byla jedna, bylo by to jednodušší, ale bylo jich hodně a když začaly sborově diskutovat, vypadalo to, že se jim u Šamira líbilo, zatímco zde jim každý ubližuje. Ale pak se objevila Fionne, pohlédla jim do tváře zlatě zářícíma očima a ony postupně ztichly a pokusily se předstírat, že tam vůbec nejsou.

Interní pokyn pro Jezdce byl, aby si je individuálně rozebrali a snažili se vštípit jim nějaké lepší způsoby, ale kupodivu nebyl moc přijímán. Bojovníci raději sehnali (koupili od otrokáře) přítulné černé zvířátko, které si mohli vychovat podle svého, než aby trpělivě odstraňovali zábrany vzniklé špatnou výchovou. Ano, pár děvčat si někdo vzal pod křídla a ty udělaly rychlý pokrok, ale o ty teď nejde. Pořád jich ještě zbývalo dost, které odmítaly chodit na přednášky, stěžovaly si na stravu, důsledně se oblékaly do směšných rouch a kontrolovaly před zrcadlem, jak jim roste srst. A vzájemně se podporovaly, když některou přece jen napadlo zamyslet se nad sebou.

Atmosféra ve středisku připadala přítomným jako klid před bouří – očekávala se spousta důležitých věcí, ale žádné doposud nenastaly. Čekalo se na Ostrovany; někteří byli blízko, ale zatím se zaplétali do bezvýznamných potyček, toulali po přístavech, nakupovali hlouposti a vyvolávali veselé výtržnosti. Mentalitě Levantinců takový styl vyhovuje, takže je viděli rádi.

Z nudy a nicnedělání vznikají výstřelky, které lze souhrnně definovat jako šlechtické zábavy. Za dávných časů to bývaly často lovy, postupem času se však omezily a nyní téměř ustaly, neboť většina bojovníků se chrání zabít jakékoliv zvíře, dokonce ani nejedí maso. Vyprovokovat kamaráda k souboji už jim takové starosti nedělá, zvlášť když na terase téměř neustále hoří Živý Oheň a drobná zranění se likvidují okamžitě. Už dávno jej nemusela hlídat pouze Kris, bylo tu několik zaklínaček a střídaly se, přičemž ještě cvičily další.

Postup souboje byl jednoduchý: někdo někomu vzal něco, co mu patřilo, často dívku. Když se majitel dožadoval svých práv, řekl: „Nakašlu ti – ale můžem si o to cinknout!“ Ve většině případů se dočkal odpovědi: „Tak jo, ale co vsadíš ty?“ A už to jelo.

Abychom nezapomínali na zásluhy vznešených dam, mnohé potyčky vyvolaly ony bezuzdnou koketností. Oblíbená zábava byla svést několik kluků po sobě a pak štvát jednoho proti druhému. Čas od času dostala nářez i dáma, ale až po rvačce kluků; potom se všichni omyli Ohněm a uzavřeli skupinové manželství.

Koupelí v Ohni silně trpěly účesy, takže se všichni urychleně preventivně ostříhali. Splétaly se mandaly, copánky se uvazovaly na praporce, zasvěcovaly se lodi a podobně; každý z těch postupů byl jiný, všechny autorizované a každá čarodějka tvrdila, že ten její je nejlepší a ostatní nestojí za nic. Během doby se bohužel většina postupů projevila jako neúčinných, nebo se alespoň žádné příznivé důsledky neprokázaly; očekávaly se převratné výsledky od WZ z Ostrova, ale ty buď zklamaly také, nebo se stavěly ke všemu zcela lhostejně. Příkladem byla Kris, která si sice chránila svůj tygří ocásek, ale jiným jak kdy.

Po určitých neblahých zkušenostech se začalo šířit ošklivé podezření, že není pravdou, že by nic lepšího neuměla, nýbrž si jen tak hraje. Rozumní lidé namítali, že je dítě a hrát si je její přirozené právo, stejně tu moc zábavy neužije. Jiní naopak navrhovali pokusit se s ní o rozumnou domluvu. Zakrátko zjistili, že nemají šanci; vyslechla počátek připomínek, pak se ošklivě zamračila a odešla se vzteklou arminskou nadávkou. Její matka se dcery nijak nezastala, jen vzkázala, že když budou ještě jednou Kris nadávat, může se na všecko vykašlat a Oheň nezapalovat.

Čímž vzplanul další díl rozsáhlé ságy na téma: jak se domluvit s čarodějkami. Začátečníci žehrali, že domluva je téměř nemožná. Středně pokročilí vysvětlovali, že čarodějové se prostě nemohou starat úplně o všechno; co je pro lidi nesmírně důležité, je pro ně maximálně zdržování na cestě. Ne že by jim tak hrozně vadilo se trochu zdržet, ale po pravdě, proč? Když se nějaká holka strašlivým křikem a ječením dožaduje zachování svého účesu, aby ho mohla o hodinu později rozdat v copánkách, je to bezúčelná námaha. Čarodějky vlasy nenosí a vůbec je to nezajímá, proč taky? Když chtějí, mohou vytvořit jakoukoliv iluzi a...

Ti nejlepší se k problému nevyjádřili nijak.

Jenže pozoruhodné detaily připojili nováčkové z Afriky, ať už Arabové či černoši. Jejich nazírání na problémy i dosavadní znalosti byly jiné; magii se učili docela rádi a používali způsoby velmi neotřelé. V mnoha případech nebyli bílí ani schopni pochopit, v čem ta věc vězí. Většina otroků byla na zcela primitivní úrovni a chovala se podle toho: jejich zájem byl se najíst, napít, pobavit se, odpočinout, být v bezpečí. Všechno to je pro Evropany naprosto běžné a nechápou, proč jiní tolik usilují o splnění tak normálních přání. Ale primitivové ty věci ani zdaleka nepovažují za trvalé; může se kdykoliv stát, že to přestane a je zapotřebí získat do té doby, co se dá.

Právě primitivní živočišnost je hlavním důvodem, proč jsou Afričanky tak oblíbené. Pro bílého kluka je taková otrokyně něčím přechodným mezi člověkem a zvířetem; polozkrocená, nebezpečná šelma ve vlastní posteli. A co teprve černoch pro bílou dívku! To zvířátko je milé, vycvičené, dobře zkrocené – ale kdykoliv může nabýt svých přirozených vlastností a pak je nebezpečné! Právě ten trvalý pocit nejistoty je vzrušoval.

Nejlepší důkaz: Fionna. Je tak vzdělaná, že by mohla získat na kterékoliv univerzitě doktorát, kdyby nebyla žena a ještě ke všemu černá. Další studia si nepřetržitě dopřává; přitom však zůstala polodivokým primitivem, reagujícím přesně stejně jako každé jiné zvíře. Je to prokázané, sama na to téma napsala řadu článků a chystá se je seřadit do knížky. Na dotazy se smíchem odpovídá, že nevidí důvod, proč být jiná; prožívání zvířecích emocí ji nesmírně baví a ráda provokuje své okolí. Když se někomu nelíbí, ať jí to zkusí říct do očí!

Muži se samozřejmě snažili ji získat; někteří uspěli, jiní mají prozatím možnost se těšit. Řekla: 'Dám každýmu, ale vyberu si, kdy a jak!' Jak se dá na takový příslib reagovat? Snad přemoci ji násilím; to si klidně nechá líbit, pobavilo by ji, kdyby ji někdo přemohl, dokonce je vyzvala a slíbila odměnu. Ale na druhé straně pohrozila, že kdo s ní prohraje, bude muset trpět jako její otrok a ona ho bude rafinovaně mučit. Při milování ráda kouše a škrábe, pěkně do krve, aby zůstaly jizvy. Co by udělala muži, který se jí vydá na milost a nemilost, není jasné, mnozí se o tom s potěšením dohadují. Komu se to nelíbí, ať se jí vyhýbá!

Flor došla k názoru, že nejlepší by bylo vycvičit Fionnu na zaklínačku, kombinaci FF/WZ. Fionna byla nadšeně pro, je to jeden z důvodů její přítomnosti tady. Testovaly ji celou noc, hrabaly se jí v mysli, prováděly přepisy a korekce vzpomínek. Byly velmi spokojeny, Fionne se nejen bránila, ale odvážně útočila, je schopna proniknout do mysli druhých a tam působit zmatek. Udělaly s ní, co mohly. Pak jí doporučily, aby se kontaktovala s co největším spektrem partnerů, všechny propojila a prosondovala jim mysl. Od té doby to dělá.

Flor se velmi rychle měnila, když byla v kontaktu s čarodějkami z Ostrova. Ani tohle nebyly ty nejlepší, ty teprve přijdou, ale dokážou taky dost. Co nejvíc všechny ničí, je jejich bohorovná lhostejnost ke všemu, co nepovažují za potřebné. Symbolem této laxnosti je jejich vzhled. I Flor už bylo fuk, jak vypadá.

Při jednom semináři to definovala:

„Samozřejmě je možné vylepšovat svůj vzhled v reálu, ale dá to dost námahy a vyžaduje investice do oblečení, kosmetiky atd. Je jednodušší vytvořit iluzi, že jsem tak krásná, jak je možné, běžnou stimulací vnímání subjektů. Ale i to je zbytečné. Pokud o někoho stojím, jednoduše mu vsugeruji pocit, že se mu právě taková líbím. A samozřejmě naopak, pokud o něj nestojím, odradím ho pocitem, že jsem mu protivná. Je to rychlé, účelné, bez problémů. Divím se každému, kdo postupuje jinak.“

Oponoval Haakon jako mluvčí podnikatelů: „V tom případě bys položila na lopatky celý průmysl módy! Mnoho nás žije z výroby luxusních oděvů, kosmetických přípravků a tak; abychom něco prodali, přesvědčujeme ženy, že budou tím krásnější, čím víc si toho koupí. Kdyby zjistily, že za á) nikdy nebudou tak krásné jako běžná čarodějka, a za bé) lze tohoto výsledku snadno dosáhnout duchovním vzděláváním, zkrachujeme!“

Flor se zasmála: „Koukej, nemám nic proti tvýmu podnikání. Jsem dokonce ochotná se předvádět ve tvých reklamách a předstírat, že moje krása je výsledek tvých mastiček. Ale nechtěj ode mne, abych si ty šmejdy doopravdy patlala na svoji čistou kůži!“

Její výroky byly přijímány různě. Čarodějky se smály, členové kupecké kasty se vztekali nebo dohadovali o detailech, třeba jak se dají vylepšit fotografie, dle názoru odborníků neovlivnitelné. Bojovníci se tiše dohadovali, jestli nebude líp vypadnout a jít si zaplavat do moře. A šúdrové? Nechápavě zírali.

Tím míním hlavně děvčata od Šamira. Byly klasický případ; dělaly určité pokroky, ale hrozně pomalu. Samozřejmě se každý snažil jim pomáhat; úspěchy byly dost viditelné, aby stály za to, ale nebyla to ta rychlá akcelerace.

Hlavní důvod neporozumění byl vztah k Bohu. Všichni Templáři jsou hluboce, až fanaticky zbožní; přesto jsou často považováni za kacíře, heretiky, úchylkáře a podobně, protože se nehodlají podřizovat lidskému názoru na věc. Věří a slouží Bohu, nikoliv kdekterému faráři, který si něco vymyslí a trvá na tom.

Naopak dívky byly na tomto postoji tvrdě závislé, celý život jim někdo vštěpoval svoje pravdy a ony jim věřily tím víc, čím víc se setkávaly s opozicí, třeba konkurenčním sborem. Katolíkovi jsou protestanti kacíři svedení Satanem; protestant vidí katolíky jako hlupáky, kteří se dali tímtéž Satanem obelstít a odchýlit od Pravdy Boží. A obojí svorně nenávidí muslimy a jiné, aniž by se odvážili kritizovat nebo přesvědčovat ateisty.

Učení Templářů (ano skutečně, oni nějaké mají, ačkoliv obvykle odpovídají, že nic takového neexistuje) mluví jasně: jsem sluha Boží, přijímám Pána ve všech Jeho podobách a pokud něco nechápu, je to moje chyba a nikoliv Jeho. Která Písma znám a jak jsem byl vychován, je součást mé osobní Cesty; rozšířím ji a půjdu po ní dál. Pokud se někdo domnívá, že dělám chybu, má určitě pravdu, nejsem nejmoudřejší na světě. Je-li jeho rada dobrá, přijmu ji. Když nestojí za nic, máš smůlu, vysvětlím ti svůj názor. Pokud ho nepřijmeš, Bůh s tebou. Já na tebe nemám čas.

Jako služebník Boží nemohu udělat chybu. Pokud ji přesto udělám, znamená to, že je vůle Boží, abych ji udělal; nebudu se tedy nad ní trápit, naopak hledat východisko. Bůh má právo nechat mne procházet nejhoršími kanály světa, mást mne iluzí, posílat mě třeba do pekelných regionů; jsem silný, vydržím všechno a budu mu sloužit i za těchto podmínek. Modlím se: Ano, Pane, je-li to Tvá vůle, dej mi těžký úkol, který nezvládne nikdo jiný. Pokusím se to udělat já; a pokud při tom padnu, buď mi milostiv.

Výsledkem toho je totální fanatik, ale nepředstavujte si ho jako asketu, který sedí uzavřen ve své cele a chrání se udělat cokoliv pro svoje potěšení. Spíš jsou to normální kluci a holky, kteří mají rádi zábavu, dobrou hudbu, příjemnou společnost a taky lásku ve všemožných, až rafinovaných podobách; je na to vhodný čas. Až přijde čas bojovat, vrhnou se do toho taky s vášní; teď to můžete pozorovat, když trénují. Nebojí se smrti, a to doslova; když potkají při potápění žraloka, snaží se ho dráždit. Prozatím se nikomu nic nestalo, ale...

Blbost, nemůže se stát! Chrání nás Poseidón, bůh moře; přece ho každý den vzýváme! Provádíme k jeho poctě zvláštní rituály a prosíme ho o ochranu, jak by nás tedy nechránil? Jeho dcery jsou nymfy, proměňují se v delfíny a doprovázejí nás; kromě toho sídlí v hlubinách mocní Krakeni, velmi nebezpeční, ale nejlepší na ochranu. Kdyby se nám tak povedlo některého probudit!

Mezi mládeží, zvláště ve stanovém táboře a bahenních lázních, začaly vznikat zcela nové prvky Učení, jinde doposud nevídané. Kdo je ve skutečnosti vymýšlí a za jakých okolností, nebylo dost jasné, šířily se ústním podáním a leckdo si něco přimyslel. Když se někdo vyptával, nikdo se k autorství nehlásil, ale všichni to znali a dodržovali v míře, kterou považovali za správnou.

Některé novinky (netvrdím, že pro všechny, určitě ale pro mne):

Slunce je posvátné a nesluší se zastírat před ním svoje tělo. Obřady Slunci je třeba provádět v obnaženém stavu, povoleno je pouze tetování, pomalování, ozdoby a šperky. Nejúčinnější obřady jsou ráno při východu, večer při západu Slunce. Postupně se možná vytvoří vlastní kult, založený na obřadech k poctě Amóna Ra v Egyptě.

Moře je posvátná očišťující síla. Stejně jako řeka Ganga, která očišťuje celou Indii, pak se vlévá do oceánu a taky jej očistí, protože pramení u lotosových nohou Višnua, padá na hlavu Šivy a během cesty se v ní omývají četní svatí muži. Koupel v Ganze je možno nahradit koupelí v moři, což všichni dělají rádi a často. Při omývání, zvláště tom prvním brzy ráno, se hodí myslet na věci posvátné a vznešené, nikoliv na zimu kolem.

Mezi čaroději, obřadníky a vizionáři se vede spor, jsou-li všechny tělní tekutiny posvátné. Zajisté krev a sperma, o tom už není pochyb a obětovat je přinese kladný výsledek. Někteří ovšem tvrdí, že se to týká i moči; jiní nesouhlasí. Prozatím to není jisté a taky jsem nechápal, dokud mi nevysvětlili, že moč nese určitou genetickou informaci o osobě, je důležitým identifikačním znakem. Jak správně vědí třeba psi, kteří si posílají vzkazy na patnících. Vyčurání do moře nelze považovat za urážku, ale je to svého druhu oběť? Někteří tomu věří a dělají to slavnostně, větší část aspoň řekne ochrannou mantru.

Rituály. Ach ano, ovšem. Někteří dodržují oficiálně vykonávané, jiní se jim smějí. Existuje názor, že nejlepší je nekonat vůbec žádné rituály. Já se přikláním k názoru, že každý jedinec dříve či později odhadne prospěšnost věcí a sám si stanoví, jaké by měl vykonávat obřady a v jaké míře. Pokud je dělá sám a neobtěžuje jimi ostatní, dejme tomu, ale řada lidí má ve zvyku nutit druhé, aby se jich aktivně zúčastňovali. Je-li to možné, odmítám; avšak třeba Dicky trvá na tom, abych večer i ráno uctíval její tělo, a to co nejdokonaleji. Vyložila mi, kterým božstvům tím přináším oběť a zajišťuji si jejich přízeň; ona to dělá taky a tvrdí, že čím větší je její uspokojení, tím je spokojenější i bohyně. Teda, moc jistý si účinností této metody nejsem.

Nevím čím to je, ale správná víra se rozvíjí nejvíc konflikty s kacíři a nevěřícími. Bylo zapotřebí nalézt někoho, kdo je proti, aby bylo možné vynalézat argumenty pro. Nezáviděníhodné funkce se ujala Britta a argumentovala, že nějaké moderní nápady a vynálezy nejsou hodny pozornosti zkušeného čaroděje. Okamžitě ji snadno setřeli: uctívání řeckých božstev není žádný nový vynález, pouze to dva tisíce let nikdo nedělal. V podstatě se vracíme k tradici, ovšem že si ji upravujeme, ale to jen proto, že jsme příliš nezkušení a nezvládli bychom to vcelku.

Britta to uznala. Nicméně přišla na další nápad, totiž cítila podezření, že se mezi kamarády nachází hmotné podoby řeckých bohů osobně, jako byla Dita. Takové nutno odhalit a hlídat, případně zneškodnit, jde-li to. Mohli by být nesmírně nebezpeční, třeba takový Áres, Apollón či Athéna. Smůla je, že se nepochybně přestrojí a můžou vypadat jakkoliv, takže nikdo není zcela mimo podezření. Snad jenom ti, které známe delší dobu...

„Tak počkej!“ namítla jedna FF, „My se už pár let známe, ale tebe vidíme poprvé! To bysme se mohly ptát, co ty seš zač!“

„O mně je to snad jasný! Jsem fénická kněžka Lvice Ištar!“

„To říkáš ty! Já bych tě spíš tipovala na inkarnaci některé ze skandinávských bohyní. V úvahu přichází Freya, ale tu už známe, projevila se jako Agnes Wulffssonnová; už aby přijela, je s ní legrace. Ty bys mohla být Sif, Thorova žena.“

„To nemyslíš vážně!“ vybuchla Britta vzteky.

Dvě kamarádky po ní skočily, jedna po nohách, druhá jí chytila ruce. Mluvčí pokračovala: „Nějak moc rychle sis zvykla, když jsme tě ostříhaly! Na cizí holku... Zatímco Sif už jednou o své zlaté vlasy přišla, ukradl jí je Loki...“

„Co se mnou chcete dělat?“

„Mučit tě, dokud se nepřiznáš – samozřejmě!“

„To teda neuděláte!“

„To rozhodně uděláme!“

Uvázaly ji ke klepadlu na koberce, tam se obvykle mučili. Ihned sestavily inkviziční tribunál a vrchním katem jmenovaly Fionne, která šla zrovna kolem. Obvykle se malichernými spory odmítá zabývat, ale Britta byla kamarádka.

„Vy jste blázni!“ ječela Britta, „Proč bych to dělala?“

„Sama jsi řekla, že božstva ze sousedních regionů přijdou na výzvědy! Jak bys to věděla?“

Britta se vztekala a zmítala v poutech, ale nic platné.

„Co se mnou uděláte, když se nepřiznám?“

Obrátily se na Fionne; ta se zatvářila jako skutečná divoška:

„Koukám, na princeznu máš pozoruhodně málo zlata v kůži. Pro začátek ti propíchneme uši, aby se ti tam vešlo víc...“

„Ještě? Už mi propíchli nos a bradavky, tak...“

Fionne si přejela dlaní po těle. „Je spousta dalších míst!“

Mohla takhle mluvit, dostávala četné dary od svých milenců. Nejvíc na universitě, kde objevila perfektní věc: když se učila před zkouškami, nechala si vždycky někde něco propíchnout, aby ji bolest stimulovala a nedovolila jí usnout. Britta hodlala někdy v budoucnu taky studovat, může se jí to hodit...

„Mějte rozum! Jak budu vypadat?“

„A musíš se před každým hned svlíkat?“

Skutečně ji hned propíchli; Fionne na to dokonce věnovala jeden ze zásobních kroužků, měla jich dost. Britta ukázněně vyčkala, až to udělají; ale stejně se nechtěla k ničemu přiznat.

„Nevadí, zkusíme něco jiného...“

Přivolaly ke spolupráci jednu dívku z Ostrova. Jmenovala se Ki-Nan, původem z Vietnamu, měřila ani ne sto šedesát centimetrů, ale byla celá pokrytá barevným tetováním, takže se zdálo, že má oblečen nějaký pestrý trikot. Perfektně ovládala jehly.

„Máš krásnou bílou kůži, tý to bude slušet!“

„Sakra, opaluju se od začátku, co jsem tady! Samozřejmě nemůžu být černá jako Fionne!“

„Ale na Féničanku to je stejně málo!“

Ki-Nan se začala dohadovat, co by Britta chtěla a kam. Ostatní radily; nakonec se shodly na květinách na prsou a klíně, to měla skoro každá, dokonce už i Eleni. Ki se dala do práce, Fionne to nebavilo a odešla, některé další se naopak snažily provokovat. Britta zůstávala v pohodě, většinou na invektivy neodpovídala, až ji jedna holka vytočila otázkou:

„No jo, ale jestli je tohle Sif, kdo je potom Thor? Určitě by ji nepustil jen tak...“

„Jejího Svena teda nepodezírám, ten na to nemá!“

„Sven bude spíš nějaký níže postavený sluha. Nevšimla sis, že mu ani moc nevadí, když si s jeho ženou někdo hraje?“

Britta zasyčela: „S tebou se bavit nebudu, ty krávo pitomá!“

Většinou se rozesmály. Dotyčná se urazila a stěžovala si, čímž jim nahrála. Jedna FF se rozhodla položit otázku: „Proč jsi řekla, že je Lynn kráva?“

„Protože je to pravda.“ řekla Britta neuváženě.

„Kráva je Hathór egyptská.“ pronesla dívka zamyšleně, „Tys byla nedávno hostem u Rienziho, co?“

„Jo, to byla...“ přiznala Lynn, „A co?“

„No... že tam se Hathór uctívá jako jedna z hlavních bohů. Může to být pravda... poznamenávám si tě na příště...“

„Počkej – co se mnou chcete dělat?“

„Nic zvláštního. Jenom, že by tě někdo měl prověřit...“

Začaly se hádat mezi sebou a přestaly si všímat Britty. Těšilo ji to, Ki-Nan pracovala sice rychle a snažila se minimalizovat bolest, ale přece jen ji to ničilo a pouze pomyšlení, jak krásně bude vypadat, bránilo, aby neřvala. Když si jí nevšímaly, mohla se aspoň nějak tvářit...

Najednou zvedla oči a střetla se s pohledem Dity. Stála mezi ostatními, ale nesmála se Lynn, kterou zatím týraly jen hrozbami; pozorně sledovala Brittu a usmívala se.

Britta zařvala a omdlela. Ki se zalekla a přestala, dívky hned Brittu odvázaly a křísily. Kris měla zrovna zapálen Oheň, takže ji omyly, čímž přišla k sobě. A někdo ji zbavil bolesti, pokud by požadovala dokončení práce.

„Ale ne, o to mi nejde! Mám ráda, když to trochu bolí... ale viděla jsem Ditu! Stála mezi váma!“

„Bohyni Afrodíté? Jak vypadala?“

„To je právě ta smůla, jako všechny ostatní! Co jsme se koupaly v Ohni, nerozeznáš na pár metrů, kdo to je... až když jsem viděla její oči! Je tady, pohybuje se mezi námi...“

„Britto vážně, není! Podívej, je tady jenom...“

Vyjmenovaly jí všechny přítomné, hlásily se jmenovitě a nikdo nezbyl. Britta se vzpamatovala, ale zůstávala otřesená.

„Ať je to jak chce, já ji viděla, byla tu s námi. Začínám mít dojem, že je schopná všeho!“

„Tak ji musíme chytit!“ Lynn potěšilo, že přestala být na programu.

„Říkám ti, že seš blbá! Nikdy ji nemůžeme chytit; myslela jsem, že je to jen taková hra, ale teď se bojím...“

„Leda by se chtěla nechat dopadnout! Už to jednou udělala!“

Britta pokrčila rameny. Potom vstala a požádala Ki-Nan, aby jí dodělala tu parádu.

„Tak jo; ale pak si na chvilku lehneš! Vypadáš blbě...“

Souhlasila. Ki-Nan dodělala květinky, Britta si omyla zbytky krve a šla se opalovat na terasu.

Jak mohla očekávat, zdál se jí velice blbý sen. Setkala se sama se sebou; ta druhá ovšem měla skutečně zlaté vlasy až pod zadek, žádné šaty a rozesmátou tvář. Kupodivu i to tetování.

„Dík, ségra, žes za mě zaskočila! Nezapomenu ti to!“

Tak se Britta probudila a začala brečet.


Arsen důkladnou úvahou dospěl k přesvědčení, že na Templářích nevydělá tolik, jak očekával. Samozřejmě byli ochotni zaplatit za ubytování, ale spoustu věcí měli svých a od něj žádné nechtěli. Vařili si sami, obsluhu nevyžadovali a alkohol užívali v malých dávkách, ovlivněných magií. Zpočátku zkoušel všelijak přispívat radou či pomocí, ale potom to vzdal, nemělo to smysl.

Jak tedy vydělat víc? Zamyslel se a uvažoval, až přišel na něco zajímavého: zážitek hodnostářů z města, na který nijak nemohli zapomenout. Zajel tam a pod nějakou záminkou se vetřel Selimovi; ten byl potěšen a ochotně se nechal pozvat. Arsen s ním promluvil o případných zájmech jiných významných pánů a nadhodil, že jeho čarodějky by byly ochotny přizvat kamarádky z jiného světa nejen do hotelu, ale i na jakékoliv jiné místo.

Třeba do nevěstince Madame Glorie. To byla zkušená příslušnice cechu, již nikoliv mladá, zato dost chytrá, aby se vyznala. Arsen ji občas navštívil, dá se říct, že byli přátelé. Dovolovala mu vždy otestovat nově příchozí dívky a vůbec. Samozřejmě nemusel platit; byli však provázáni složitým řetězcem půjček, které snad někdy budou vyrovnány (a zjištěno, v jakém jsou stavu).

Když tam přišel, zastal u Glorie elegantní dámu s tmavě rudými vlasy, zdobenou zřejmě pravými a cennými šperky. Živě si povídaly a Arsena uvítaly velmi přátelsky; dostal kávu a koláče a cizinka mu byla představena jako bývalá společnice kdesi v Evropě, nyní spolumajitelka několika bank a všelijakých akcií. Arsen se začal zajímat, peníze na něj vždy působily magickým kouzlem; bohužel Zrzka (tak jí říkali) sice ochotně souhlasila s intimním vztahem, nicméně na bankovní konto by si nedala sáhnout.

„Co se to tady vlastně děje za blázinec?“ zajímala se.

Arsen se pokusil jí to vysvětlit, mírně po svém, takže z toho ani jedna nebyla moc moudrá. Zároveň se pokoušel naznačit Glorii, co by od ní očekával v záležitosti Selima Agy a ostatních. Zrzka poslouchala klidně až do chvíle, kdy začal mluvit o Brittě.

„Co že je?“ zeptala se.

„Kněžka nějaké fénické bohyně. Říká jí Lvice Ištar a...“

Elegantní majitelka bank mírně pobledla.

„Asi se zdržím podstatně kratší dobu, než jsem myslela!“

„Proč? Ta záležitost není vůbec nebezpečná, spíš k smíchu...“

„Bohyně Ištar nebo Aštóreth mě připravila o muže, kterého jsem měla ze všech nejraději. Dal se kvůli ní zabít, blázen!“

„To snad ne, madam!“

„To zcela jistě ano! Měla bych to vědět, jsem... byla jsem její kněžka. Přestavěli jsme tehdy v Německu jeden parádní bordel na ještě parádnější a pořádali tam všelijaká mystéria – chlapi platili jako blázni. Naštěstí jsem nebyla úplně pitomá a peníze ukládala... pak jich spousta padla v boji a prachy bohužel zůstaly mně. Ráda bych je vrátila, ale chápejte...“

„Netušil jsem, že je to tak vážné...“

„Je to vážné!“ řekla Zrzka důrazně, „Jestli ti můžu poradit, vem nohy na ramena a zdrhej od Ištar, dokud můžeš!“

„Stejně už to asi skončilo; ta Britta se prý nervově zhroutila, teď ji ošetřují a možná s ní budou další problémy...“

„Její kněžka se zhroutila?“

„Dostala jakýsi záchvat. Prý viděla bohyni... Ifrodítu. Já vím, je to blbost, ale oni tvrdí, že se přestrojila za jednu z nich. Mluvil jsem s tou holkou, velice hezká, než ji ostříhali...“

„Ona se od nich dala ostříhat?“

„Vypadá teď tak trochu... hm, mysticky. Ale že by bohyně...“

„Taky jsem si kdysi myslela, že jsou to jen hloupé řeči. Ale pak jsem viděla na vlastní oči draky a všelijaké příšerky! Můj Bello se z toho zbláznil a nechal se zabít, úplně zbytečně v blbé a nesmyslné potyčce... jen aby mohl jít za ní! Já ji nenávidím!“

„Ištar? Tu fénickou bohyni?“

„Všechny dohromady, když to chceš vědět! Všichni kradou lidi; když se někdo zakouká do některé z těch bytostí, přestanou ho zajímat lidé! Umíš si to představit?“

„Právě toho bych chtěl využít. Když byla ještě při smyslech, přivolala pár významným pánům speciální milenky ze záhrobí, říká se jim lamie a jsou prý vynikající. Neviděli je, tak nevědí, jestli to byly skutečný holky nebo co... od té doby na ně nemůžou zapomenout a pořád prosí...“

„A co chceš jako ode mne?“

„Jestli bys to nemohla nějak zařídit. Přivolat je...“

„Strašidla? Ty ses zbláznil! Začni si s nima něco a...“

„Dokázala bys to, nebo ne?“

„Sakra! Když chceš vědět, tak dokázala, ale... bojím se! Takový hry přinášejí smůlu a já už jednou narazila!“

„Čeho se bojíš? Máš peněz, že nevíš co s nima!“

„No právě! Od té doby se mi všecko zázračně daří, ať vsadím na co chci, vyjde to – i kdyby to byla blbost. Všechny astrální síly mi jdou tak na ruku, že začínám tušit něco zlýho!“

Arsen ji začal ukecávat. Přidala se Glorie, nesmírně zvědavá, co by mohla vidět a zažít. Společně ji nalomili, až řekla: „Kvůli vám to zkusím – ale doufám, že z toho nic nebude! Jak říkám, já už jsem jednou narazila a příště nechci!“

„Dobře. Pozvu sem Selima Agu a představíme tě!“

Arsen spokojeně odešel, zatímco dámy popíjely a vzpomínaly na staré časy. Kupodivu zájem byl veliký, přišli i další významní páni, kteří se nudili a byli zvědaví co a jak. Arsen jim slíbil, že to bude nebezpečné, takže se tvářili odvážně a říkali, že jim se už v jejich věku nemůže nic stát.

„Můžete ztratit svou nesmrtelnou duši!“ řekla jim Zrzka, která se na ně netvářila ani trochu přátelsky. V průběhu čekání si na leccos vzpomněla a ten nápad jí připadal ještě nesmyslnější. Taky jí byly představeny místní dámy; některé už by si zasloužily mít vlastní rodinu a vychovávat děti, jiné byly děvčátka v rozpuku, leč poněkud prostomyslná. Jejich pohnuté životní příhody raději ani nechtěla slyšet, jsou pokaždé na cituplný román. Ale o žádné se nedalo říct, že by byla nevšedně přitažlivá.

„Vážená dámo,“ řekl jí zdvořile jeden z důstojných úředníků, „Já sice jsem pokřtěný a později jsem z důvodu zaměstnání přestoupil na islám, ale co se týče víry v Boha netrpím iluzemi. Zajisté něco někde je, ale že by se to týkalo nás a tady...“

„Když udělám co chceš, tak začne!“ odpověděla ponuře.

Hovořili francouzsky, tak se domluvili nejlépe. Někteří Turci nerozuměli, ale souhlasili i tak.

„Minule jsme se rozešli do pokojů a tam čekali, až dámy přijdou za námi.“ řekl Selim Aga, už viditelně se těšící, „Bude to také tak, nebo máme očekávat nějaké... příjemné překvapení?“

„Ano, to bude nejlepší.“ řekl Arsen, když se Zrzka k ničemu neměla; vytáhla ze svého kufříku křišťálovou kouli, nakreslila na stůl pentagram a začala rozkládat ohmatané karty. Pánové její produkci sledovali se zájmem, leč bez jakékoliv důvěry.

„V žádném případě se nepokoušejte rozsvítit lampu!“ varoval je ještě, „Uvědomte si, že to budou velmi zvláštní bytosti...“

Pánové se tedy s pomocí služebnictva odebrali do pokojů, aby se svlékli a uvolnili. Zrzka se mračila čím dál víc.

„Tak – co mají děvčata dělat?“ ptala se Madame Gloria, „Nebo je necháme ještě trochu čekat, aby se víc těšili?“

Zrzka se ohlédla; její hlas zněl omrzele: „Chtělo by to nějaký efekty, ale na ty nejsme tady zařízený. Já jenom... koukla jsem se, co a jak. Vychází to... asi bych to měla zrušit. Kromě toho, měli by dostat... speciální čaj. Ten vařil vždycky někdo z těch bláznů, nevím co do něj dávají...“

Arsen chápavě přikývl. O jejich čajích měl své znalosti.

„Koukejte, můžu přednést takovou formuli; v jaký je řeči, ani nevím, tak jsem si ji radši napsala. Ale za výsledek neručím!“

„Bezva. Tak dělej!“

Zrzka vyložila ještě pár posledních karet. Gloria se v kartách taky vyznala, ale co jí viděla přes rameno, jí připadalo jako naprostý nesmysl, takže se nedivila, když s tichým zavrčením zase karty shrábla a odložila.

Začala hlubokým, naléhavým hlasem pronášet formuli. Uprostřed zaváhala, pak pokračovala; nikdo si nevšiml, že zkomolila slova, aby vznikla záměrná chyba. Z jejich hlediska se žádné závady nedopustila, jen ona to věděla. Nemohla si pomoci, bála se příliš. Ne, raději sem nic takového nepustí!

Arsen a Gloria se tvářili skepticky. Děvčata, přihlížející pro jistotu z bezpečné vzdálenosti, byly naopak napjaté.

„Myslím, že z toho nic nebude.“ řekla konečně, „Počkáme chvíli; a když nic, tak holky normálně zajdou na pokoje a budou se snažit pány uspokojit. Je vám to jasný?“

Horlivě přikyvovaly, zvláště ty, které jí moc nerozuměly.

„Jak dlouho máme čekat?“ ptal se Arsen.

„Co já vím?“

Zrzka se ohlédla na veliké parádní hodiny v koutě. Když pak otočila hlavu zpět, postřehla jakési jiskření ve své křišťálové kouli; zaujalo ji, natáhla krk a podívala se pozorněji. Potom se rozhlížela, co se tam tak může odrážet; po zádech jí přebíhaly vlny mrazu a na čele vystoupil pot.

„Proboha, ne!“ vykřikla, „Já nechci... už ne!“

To už si jiskření v kouli povšimli i ostatní, přihlíželi a jen se divili. Arsen složil mimovolně prsty do ochranné jantry, jakou viděl u Ahlbecka, ale nebylo mu to nic platné.

Elegantní dáma, kterou měli čest hostit, se náhle začala chovat velmi zvláštně. Už po příjezdu odložila některé části svého parádního kostýmu, ale jako slušná dáma zůstala dokonale oblečená, sic poněkud nestydatě. Teď si rychle rozepínala korzet, uvolnila všechny spony, rozepjala knoflíky a svlékala se, spíš ze sebe strhávala šaty a odhazovala je stranou, až zůstala docela nahá. Vydechly údivem, když si všimly tetování na jejím těle. Teď už jí začínaly věřit, že je skutečně kněžka.

Vztáhla ruce ke kouli a opakovala zaklínání, tentokrát správně. Nevšímala si ničeho kolem sebe, dokonce ani stínů, zběsile tančících po zdech. Holky zapištěly a přitiskly se k sobě.

Náhle jako by se Zrzky zmocnila nějaká neviditelná bytost. Vykřikla rozkoší a objala ho, jak do ní vnikl; pak pohybovala tělem, aby si způsobila ještě větší potěšení, ale nikdo jiný nic cizího neviděl, ta žena se viditelně milovala s ničím. Sténala při tom a křivila tvář jako v extázi.

Hrála to?

Neměly čas si to promyslet. Všechna světla naráz zhasla. A co se dělo potom, to nikdo nedokázal přesně vyprávět.

 


Zpět Obsah Dále

24.08.2020 15:08

Errata: