Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 3. Neubližujte holubicím

Zpět Obsah Dále

Wolmarr von Ahlbeck měl starosti. Z nevysvětlitelných příčin se cítil nesvůj, jako by ve vzduchu viselo něco zlého. Nevěděl co, jinak by se patřičně připravil a utkal se s tím. Takhle musel jen čekat, co to bude.

Když ho Sancho požádal o rozhovor, řekl to dokonce nahlas.

„Mám takový dojem, že jsou tu s námi někteří, kteří tu nemají co dělat. Já teda nevím... zjišťuju, že spoustu lidí vůbec neznám. Netuším, zda patří k řádu nebo jak...“

„Nediv se. Já taky ne... to jsou ti mladí...“

„Kdyby se tady náhodou objevil někdo cizí, ani na to nepřijdem!“

„Cizí – v jakém smyslu?“

„Jistě ti nezůstalo utajeno, otče, že kromě nás existují ještě jiní Templáři. Ovšem ti jsou nám nepřátelští a dělají všechno, aby řádu uškodili...“

„Aha... zvláštní. Ještě jsem se s nimi nesetkal.“

„Buď rád. Já na ně pořád narážím.“

„Co dělají tak hrozného?“

„Slouží Satanovi, když to mám říct rovnou. Urazili se, když jim nebylo dáno, co požadovali. Proto se obrátili na černou stranu a využívají svých schopností k našemu poškozování!“

„Ano, vím. A dopouštějí se ještě horšího zločinu: říkají totéž o nás, Sancho. O mně a o tobě...“

„Poraď mi, co mám dělat!“

Ahlbeck si rozpačitě přejel dlaní po bradě. Vždy si zakládal na svém elegantním vzhledu, teď byl neoholený a měl dvě možnosti: buď použít břitvu jako dřív, nebo zajít za službu konající holkou u Živého Ohně a vykoupat se v něm. To druhé bylo lehčí a dělali to všichni, ale z nejasných příčin mu to připadalo hloupé.

Pohlédl z terasy dolů na hřiště, kde tlupa kluků a děvčat hrála nějakou šílenou míčovou hru, snad volejbal? Ječeli u toho jako blázni. Nejvíc ze všech řádila Dita a ta nová, Ari; vrhaly se po každém míči, jako by jim šlo o život. A málem ano, brzo si někde zlámou kosti a budou skučet... Ale že jsou jako z gumy!

„Promiň, Sancho, uvažoval jsem.“

Sancho neřekl nic, jenom smutně koukal.

„Proč jsme vlastně na tohle zasedání pozvali Impérium?“

„Jak to, proč? Potřebujeme je! Ostrov je základna...“

„Při posledních volbách, když jsme volili tvého otce, se podařilo definitivně vystrkat z řádu Baarfelta a jeho kliku. Tak dlouho jsme o to usilovali, až se nám to povedlo. Baarfelt dlouho odolával, ale to se už konečně urazil, odešel z řádu a založil svou vlastní lóži. Už nikdy o něm neuslyšíme... připíjeli jsme si na to, vzpomínáš? Teď ho čekáme jako spasitele.“

„To trochu přeháníš, otče...“

„Vůbec ne. Uteklo pár let a z řádu jsou trosky: zmizeli všichni staří, připadám si jako poslední mamut. Velení se ujali podivní kluci, jako Corsi a MacLawwen. Takové bych v životě nepustil ke kormidlu, nemají rozum ani zkušenosti, nechávají se zotročit svými pudy, třeba náklonností k ženám... A koukej na ně! Oni tu loď vedou docela dobře! Co ty na to, Sancho?“

„No... já to vidím jinak. Já je nějakou dobu znám!“

„Jsi taky mladý, co? Tak se neboj opřít o mladé. Dej jim právo velet, oni to už nějak zvládnou!“

„Těm, co se nejdřív ze všeho napatlali barvami a přivolávají strašidla?“

„Tys to nikdy nedělal, když jsi byl... hm, asi ne. Obávám se... víš, jsem komthurem Jižní Afriky. Tam od nás to vypadá jinak. Mám spoustu černochů a každý z nich má něco společného s magií. Jinou než my, černošskou. Kdybych se toho měl děsit... no, prostě bych asi dlouho nevydržel. Je to jižní výspa, pochop...“

„Ale kam až to může dojít?“

„Nemám tušení.“

„Že tedy jsi tak klidný?“

„Jsem starý, Sancho. Nelíbí se mi to, ale v životě se mi toho už tolik nelíbilo... Co mám dělat, hádat se?“

„Kdybys aspoň... Kdyby do toho aspoň nezasahovali jiní!“

„Tím myslíš koho?“

„Nevím, jak to říct... staré bohy. Mám podezření, že mezi námi jsou pohanští bohové. Skrývají se, ale... přibývá jich.“

„Tys nějaké viděl?“

„Třeba tam ta černovlasá... Dita! Říkají o ní, že je vtělení Afrodíté, řecké bohyně lásky!“

Ahlbeck vyhlédl a chvíli dívku pozoroval. Kromě jiného rozhodně nebyla černovlasá, před chvílí se všichni omyli Ohněm, takže nikdo neměl sebemenší stopu osrstění. Od chvíle, kdy se Christy a Kris zbavily svých copů, dávali chlapci i děvčata přednost tak identickému zjevu, že nebyli k rozeznání.

„Každá holka se vytahuje, že je inkarnací některé bohyně.“

„Všechny snad ne!“

„Omlouvám se. Těm husičkám z přípravky. Ty nevědí, o co jde.“

„Jsou to slušná děvčata, otče! Nejsou s nimi potíže...“

„A taky nic nechápou. Nevadí, nezlobím se na ně a nic proti nim nemám. Asi nešlo nic jiného...“

„Vidím, že tě to trápí víc než infiltrace cizích božstev!“

„Mysli, Sancho! Během dneška by měl dorazit di Rienzi. S ním se určitě vynoří řada... hm, bytostí z Egypta. Pak Denis Baarfelt. Asi jsi slyšel, co vyváděl v Mekce; kromě jiného se oženil s těmi Mohamedovými Vznešenými Labutěmi, starými bohyněmi...“

„Cože? Vysvětli mi...“

„Existují prostě tři bohyně kočovných Arabů, které Mohamed proklel a odeslal do zapomnění. Denis je oživil a dal jim tolik energie, že se můžou zjevovat. Jedna je Al-Uzzá, druhá Manát a tu třetí jsem zapomněl. Provdaly se za něho.“

„Aha... a přijdou sem?“

„Bez pochyb.“

Sancho cosi zamručel a tvářil se znepokojeně.

„Neboj se, nemyslím, že by s nimi byly zásadní potíže. Nanejvýš se servou s řeckými bohyněmi; kluci se s nimi nějak dohodnou. Víc mě zajímá, co s sebou přivedou Ostrované. Božstva šelem.“

„Ti nás taky nějak zajímají?“

„Chceš si najmout šelmy jako ochranku? Počítej s tím, že každý je chráněn nějakými svými... jak jim to říkají? Zářící duchové předků. Takový Zářící duch je součástí božstva, všechny šelmy se cítí být částmi boha, které seslal na zem pro vyplnění nějakého úkolu. Navíc mají aktivní snahu zabírat cizí území; tím způsobem, že když zemřou, nechají někde strašit svoji kožešinu. Té se ten Zářící duch drží a ovlivňuje okolí...“

„Jeden z těch, co hlídali náš palác, uhynul na zkažený žaludek. Nechal jsem ho vycpat a postavit do salónu. Chceš tvrdit, že tam od té doby straší?“

„Kdyby jen on! Taky všichni jeho předkové!“

„Hm... bezva. Tak to máme strašidla šelem. Můžeme dál: císař Charry a jeho keltská božstva. Zvlášť zvířecí. Potom císařovna; s ní nás navštíví kolem tří tisíc indických polobohů a démonů, pokud ne sám Kršna ve čtyřruké podobě Višnua...“

„No vidíš, jak to znáš!“

„Děkuji, to snad taky nemusím! Co ještě?“

„Počkej, Kršna je hodnej kluk! Maximálně nám zahraje na flétnu!“

„Done Wolmarre, ty se pokoušíš dělat si ze mě blázny!“

„Já to bohužel myslím vážně, Sancho. Jenom doufám, že si vybere nějakou snesitelnou podobu. A to pořád ještě není konec; zbývají slovanská božstva velmistra Baarfelta, třeba Veles se psí hlavou. No a potom bytosti, které uctívá tvoje sestra Valérie.“

„A Veronika. Nezapomínej...“

„Nezapomínám, ale její nebezpečnost je proti Valérii minimální. Její božstva jsou aspoň z tohoto světa; ale Valérie sem přivolává něco zcela odlišného. Těžko definovat, co to vůbec je.“

„Proč si to myslíš?“

„Já si to nemyslím, já to vím. Já je viděl.“

„To jsou tak příšerný?“

„No... jsou z jinýho světa. Dá se říct, vzhledově by ušly. Není mi dost jasný, co jsou vlastně zač; tedy ty komunikativnější kusy. Jsou některý, se kterýma se domluvit prostě nejde.“

„Ovšem Valérie to zvládá!“

„Valérie dělá pokusy a výzkumy. Prolamuje Brány; jednou narazí, až se potká s někým mocnějším, ale zatím jí všechno prochází.“

„Jak je to možné?“

„Nevím. Argos si myslí, že je to tím místem.“

„Myslíš Arminem?“

„Ano. Mluvil jsem s ním o tom. Argos považuje Ostrov za místo, kde věci fungují líp než jinde. Třeba ty změny na těle...“

„Nesmysl. Tady to funguje taky!“

„Ano, ale ovládají to Ostrované. Nesou si svou sílu s sebou.“

„Hm... Co si ještě myslí Argos?“

„Že dokázali probudit Gaiu. Matku Zemi.“

„Pch! Tak na tu taky nevěřím!“

„Oni poměrně dost. Kult Matky Země se tam rozvíjí souběžně s jinými kulty, zvláště plodnosti. Já bych...“

„Aha, už jsme zase u toho! Armini a jejich rozmnožování...“

„Ano, chápu. Ty nejsi moc na ženské, co?“

„Že bych nebyl, to ne, ale... zásadně v soukromí a pokud možno potichu, bez zbytečného rozruchu. Jsou diskrétní možnosti...“

„Tak. Jenže oni to povýšili na nejdůležitější obřad. Teď mluvím o uctívání Matky Země; když muž nemůže nastříkat své semeno do lůna ženy, má je nechat stéci do země. Je to obřad. Někteří to vykonávají v rámci ranní pobožnosti...“

„Pokud vím, přesně to v Bibli zakázal sám Bůh Onanovi!“

„Tak vidíš, že to nějaký smysl má!“

„Stejně mi to připadá nechutné!“

„Jim ani trochu. Stříkají svoje semeno na všechno, co chtějí zasvětit; třeba na zbraně, posvátné kameny, stromy... Když chtějí vymezit půdu, která jim patří, taky ji označkují. Krev, vlasy a sperma jsou nejdůležitější části vlastní osoby, jimiž bojovník přenáší svou energii. Některé sekty považují semeno za tak posvátné, že jím značkují i podřízené...“

Sancho znechuceně nakrčil nos. „Doufám, že ti sem nepřijdou!“

„Nechápeš Ostrovany, Sancho. Třeba něco aktivně nedělají, ale drží v úctě každého, kdo to dělá. Všimni si, jak se všichni snaží zdobit v okolí klína. Nic nezastírají, oni se tím chlubí!“

„To jsou zvyklosti nečistých zvířat!“

„Mýlíš se, lykantropové to nedělají tolik jako čistí lidé. Něco je vliv císařovnina plánu na zvýšení porodnosti, ale myslím, že další významný prvek je působení Gaii, Matky Země. Ona si přeje, aby vše plodilo co nejvíc. Každé omezování cítí jako křivdu!“

Sancho se tvářil nešťastně. „Ach otče! Kam jsme se to dostali?“

„Nehněvej se, chlapče. Všechno to bylo součástí našeho světa; my jsme pouze odmítali brát to na vědomí. Ale pravda je taková; jsme součástí tohoto světa a týká se nás to. I tebe...“

„Takže bych si místo dělání starostí měl narazit nějakou novou milenku, nejlíp pohanskou bohyni, jít s ní hrát volejbal a na všechno se vykašlat?“

„Třeba by to bylo moudré. Taková bohyně by tvé starosti snadno a rychle vyřešila...“

Sancho vstal; chvíli koukal na hráče, kteří se sprostě hádali. Šlo o to, že někteří obviňovali jiné, že používají magie. Ti však namítali, že žádnou ani neznají, natož aby jí mohli zneužít. Ze všeho nejvíc to vypadalo na hromadnou rvačku.

„Víš co, otče? Tvoje rady jsou na prd!“

„Vím. A cos čekal?“ usmíval se Ahlbeck.

A na hřišti padla první facka. Dostala ji Dita, už dlouho si o ni koledovala. Ari strašně zavřeštěla a vrhla se na pachatele, začala ho kousat a škrábat, takže jiní zase začali do ní kopat. Nepustila, dokud ji někdo nepraštil do nosu, až vystříkla červená – tehdy začala vřískat, že je posvátná božská osobnost a její krev mimořádně očišťuje vše, na co dopadne. Nepochybovali o tom, jen jim to připadalo k smíchu, tak si její (i jinou) krví namalovali značky na čelo a hlavu. Potom ji přinutili strčit čumák do Ohně, aby se rána zahojila.

„Nebreč a nic si z toho nedělej!“ řekl jí někdo, „Takovejch mezi náma ještě dostaneš...“


Denis Baarfelt hanebně zklamal. Nepřiletěl na draku, nepřinesla ho Sfinga ani se nezjevil za rachotu blesků, ale připlul normálně na egyptské bárce s doprovodem několika arabských kluků a jejich partnerek. Okamžitě se nadšeně zapojili do všeho, co se dělo; vyučoval technice kulových blesků, malých kuliček Živého Ohně, které dokázal zhmotnit třeba kamarádce v útrobách, odkud jí s dramatickými efekty vyšel ven.

Vrátil se Palmiro Corsi; obhlídl situaci, podiskutoval se všemi přítomnými, strávil příjemnou noc s náhodně vybranou dívkou a zas odjel za dalšími svými povinnostmi.

To Llago di Rienzi jako faraón Horního i Dolního Egypta se předvedl v plné parádě. Připlul s válečnou lodí, doprovázen mnoha plavidly spřátelených bohatých a vlivných Arabů i evropských přistěhovalců, vesměs podnikatelů až pirátů. Okamžitě uspořádal mohutný a velmi nemravný večírek, jehož se Ari odmítla zúčastnit; radši strávila noc vyvoláváním příšer v posvátném háji. Připojila se k ní větší skupina děvčat, částečně panen, částečně žen, které Živý Oheň očistil a jejich panenství obnovil. Společně přivolaly některé další, které zpočátku měly určité problémy s udržením svého hmotného těla pohromadě a v neměnící se formě. Postupně se jim podařilo vlastní tělo ovládnout natolik, že bylo možné je příslušně našlechtit a poslat na Rienziho večírek, kde byly rychle a bez váhání použity, jak mají dívky být. Pokud by někdo zapochyboval o jejich lidskosti, už nebylo proč.

Dita chytila dalších pár facek, tentokrát od svalnatého mladíka tmavé pleti s dlouhými tmavými vlasy, který si pro ni přišel až na večírek a tvrdil, že je její manžel. Chvilku na sebe ječeli, pak přešli na jazyk obecně nesrozumitelný. Jak vyrozuměli přítomní empatici, vyčítal jí nemravné chování a výstřelky, zcela nevhodné pro bohyni. Na dotaz upřesnil, že mu ani tak nevadí její sexuální hříčky s lidmi, ale zásadně nesouhlasí, aby se spouštěla s jinými, exteritoriálními bohy. Její odpověď byla nesouhlasná a dost sprostá. Pak přestali rozumět i pokročilí čarodějové, ale vzhledem ke značné opilosti jim to bylo fuk, jen se smáli. Během hádky oba partneři několikrát změnili podobu a občas zmizeli, což bylo hodnoceno jako zábavné.

Jak přesně hádka skončila, není jasné. Donald se s nasazením života pokusil mladíka uklidnit, což se kupodivu podařilo. Řekl Ditě, ať si dělá co chce, sedl si ke stolu bojovníků a příšerně se s nimi ožral. Začali vínem z Arsenových sklepů, ale pohádali se, že je příliš slabé, takže Áres vyčaroval odněkud pár lahví nazelenalé tekutiny, chutnající jako roztavené žiletky. Přestože účinek byl stejný jako rána palcátem do hlavy, přišla ochutnat spousta přítomných a všichni pití chválili. Jakési námitky měl pouze mládenec v kostýmu Rytíře Jaguárů, který se představil jako Quetzalcoatl, Opeřený Had, bůh Aztéků; nabídl kaktusovou kořalku, co do účinku zhruba stejnou, ale jiné chuti. Byl pochválen a požádán o další dodávku, nicméně mezitím spousta přítomných ztratila přehled, co se vlastně děje. Pokud se někteří pamatovali, v průběhu pitky vyhlásili někomu válku, ale nikdo si nedovedl vzpomenout, komu a proč.

(V zájmu pravdy: manželem Afrodíty je kovář Héfaistos, Áres je pouze oficiální milenec, kvůli kterému občas dostane pěkně na budku. Pokud se prohlašuje za manžela, znamená to, že vzal vážně zákony císařovny Diany. Není to pozoruhodné?)


Ráno řada mužů nebyla schopna mluvit, někteří ani vstát. Byli šetrně ošetřeni Živým Ohněm, uloženi a nerušeni. Dámy se vzbudily poněkud snadněji, ale zas měly problémy vzpomenout si, za koho se včera provdaly, v jakém pořadí a jakým způsobem. Pokud se vám zdá divné, proč je to tolik zajímalo, vězte toto: arminské dívky jsou velmi mravné a zásadně odmítají spát s někým, kdo se řádně nezaznamenal do jejich seznamu manželů. To by přece nešlo, jen tak se s někým vyspat a ani nevědět, jak se jmenuje!

Ahlbeck, Sancho a Argos provedli průzkum a zjišťování, kteří pohanští bohové se včerejší pitky zúčastnili. Zatímco Donald nad tím mávl rukou a vyjádřil se, že je mu to fuk, řada jiných trvala na stanovisku, že žádní bohové tu nebyli a ani nemohli, ježto neexistují. Argos se urazil, vykřikoval že on sám je bůh Zeus a na dotvrzení předvedl několik jednoduchých efektů s bouchacími kuličkami, za což byl poslán do ošklivých míst, protože většinu začala tím víc bolet hlava. Nakonec byly zakázány veškeré podobné diskuse a hádky, jakož i jakýkoliv jiný hluk; na celý hotel padlo ospalé ticho, nadšenci se přesunuli k moři a do bahenních lázní.

Dagmar, Deirdre a Ari, vedeny nepřekonatelnou láskou k lidstvu, připravily léčivý čaj; podávaly ho k odpolední svačině, mnohým jako jediné dnešní jídlo. Na některé působil jako dávidlo, jiným zajistil prudké uvolnění svěračů močového měchýře i konečníku. Nebožáci obsadili všechny záchody i koupelny a setrvali v nich, dokud se zcela nevyprázdnili. Poté se odplížili na terasu, kde se děti (Kris, Iris, Rolf, Michal a neidentifikovatelná smečka jiných) učily vytvářet a ovládat Denisovy ohnivé koule. Šlo jim to všelijak; někteří pacienti při průchodu Ohně útrobami strašně řvali bolestí, ale jiní přišli opakovaně.

Následkem toho se chodbami přestaly ploužit zhroucené postavy, někteří byli dokonce schopni chápat, co se kolem děje. Prohlásili veřejně a před svědky, že takhle se už víckrát neopijí, dokonce v životě nevezmou do úst kapku alkoholu. Skutečně to tento večer dodrželi, dokonce i spát šli brzy a téměř každý sám.

Následujícího dne dorazila May-Britt Baarfeltová se svým novým milencem, o kterém tvrdila, že je čistokrevný elf a odmítala se přiznat, kde k němu přišla. Upřímně řečeno, je to možné: mladík byl vysoký, mimořádně krásný, měl velké, zářivě modré oči, drobné bělostné zoubky s ostrými špičáky a zlaté vlasy až na ramena, pod nimiž mohl mít špičaté uši. Řada přítomných se okamžitě začala těšit na jeho průzkum, jen co ho budou moci svléknout a ostříhat. Sklaplo jim; k Ohni se odmítl třeba jen přiblížit, stáhl se do svého pokoje a práskl za sebou dveřmi.

„Nesmíte se na něj zlobit,“ smála se May, „Je velice plachý!“

Ostatním připadal spíš protivný, ale to mohl být optický klam. Měl jakési zcela nevyslovitelné jméno, May mu říkala Avaen, na což slyšel, když chtěl. Obvykle nechtěl, dokonce předstíral, že nerozumí lidské řeči. Mínění o lidech měl extra špatné.

May se ovšem nadšeně vítala se všemi ostatními, zejména svými sestrami Julií, Maryškou, Janou, Magdou (?) a bratrem Denisem. Dětem se pochlubila dceruškou Sif, stejně roztomilou jako maminka, bohužel jen na fotografii. Byla to škoda, do smečky by okamžitě zapadla. Namísto ní přidala Frigg, dcerku Freyi Wulffssonnové, na rozdíl od jiných černookou po arabském tatínkovi.

Freya přijela samozřejmě taky. Kdo ji znávali předtím, s údivem konstatovali, že se jí během let mírně protáhl čenich, zatímco špičáky má mimořádně dlouhé a ostré. Skutečně vypadala jako kočka své bohyně, ale ohromně jí to slušelo.

A poslední host: dívka kolem patnácti, s nepřístupným výrazem tváře a dlouhými zlatými vlasy, skoro tak krásnými jako Avaen. Nebyla však elf, aspoň podle aury; jmenovala se Sollweig a byla míněna jako dar pro Denise Baarfelta. Užasl, když to slyšel, na druhé straně z ní vycítil určitou odtažitost. Zaváhal.

„Dostala jsem příkaz, abych se od tebe dala oplodnit.“ řekla mu mrazivě, „To je ovšem rozhodnutí předáků našeho rodu, nikoliv moje vlastní přání. Tak počítej s tím, že se sice nebudu bránit, ale nebudu ti to ani usnadňovat. To bys ode mne chtěl moc!“

„A co jsem já, podle tebe? Nějakej plemennej hřebec?“

„Je mi úplně jedno, co jsi. Udělej rychle svoji práci a pak mi dej pokoj. Čím dřív to bude hotové, tím líp!“

„Víš co, panenko? Trhni si laskavě nohou!“ řekl a šel po svých.

Sollweig se urazila a stěžovala si Freyi, ale ta se jen smála.

„Zůstaň klidná, on se taky časem uklidní! Nemusela jsi na něj být tak nepříjemná, není to přece špatnej kluk!“

„Je mi úplně jedno, jaký je!“ sdělila chladně.

„Já jsem se tě na nic neptala, ale když už je o tom řeč, co bys vlastně chtěla ty? Souhlasíš s tím, co rozhodl tvůj otec?“

„Souhlasím – nesouhlasím? To je snad fuk! Poslechnu...“

„Tak dost, holka. Já nejsem žádná otrokářka, nedělej si z nás blázny. Zatím se drž bokem a vyčkej, až si to rozmyslíš.“

Denis byl naštvaný. Ne že by měl málo partnerek, ale zajímala ho a líbila se mu, takže měl důvod se urazit. Každému vykládal, že jí nechtěl nijak ublížit, třeba na ni ani nesáhne...

„Správně, hochu! Tady máš seznam krásných a vznešených dam, kterým by ses měl věnovat: Britta, Eleni, Elsa, Mariechen, Flor, Christy, Dita... každá z nich si zaslouží tu poctu!“

„Jo, to stihnu za dopoledne. A co budu dělat večer?“

Ve skutečnosti byl Denis tak slušně vychovaný, že bez odmlouvání dělal, co mu naplánovaly sestry Julie, Jana a Magda, s výraznou pomocí Maryšky. May-Britt vysvětlily situaci tak, že Denis je vzácná osobnost, schopná intimního styku s mnoha jinými formami života a Propojení těchže do šíleného řetězce; je třeba toho využít, zvlášť dokud má dobrou náladu. To se může snadno změnit, pokud některá z jemu milých dívek odmítne; případ se Sfingou je smutným příkladem. Sestry mají o té činnosti přesný přehled, neboť vnímají vše, co dělá; samozřejmě se také rády zúčastňují a pomáhají, co jim síly stačí. Když je o tom řeč, nechtěla by půjčit do hry svého elfa?

May nebyla proti, bohužel nesouhlasil Avaen, na slušnou nabídku ani neodpověděl. May-Britt jim vyprávěla řadu příhod, ve kterých se projevila jeho naprostá nechuť jednat o čemkoliv s lidmi; to už radši se zvířaty. Vyzvídaly, jak ho dokázala odchytit a nač ho vůbec má, ovšem lezlo to z ní pomalu a raději se zajímala, jak se daří ostatním. Zkrátka, po dobrém to nešlo.

S nadšením se naopak zapojila do projektu Snového paláce. Šlo samozřejmě o záležitost dost nesmyslnou: dámám nevyhovuje Arsenův hotel, je jim příliš přízemní a prosáklý neřestí. Vymyslely, že si na moři na dohled od břehu postaví palác z jantaru, zlata a křišťálu, pochopitelně za pomoci magie; bude ovšem zakotven na hmotné plošině pro případ, že by přestala fungovat, aby se hosté případně neutopili. Byla to nejrozsáhlejší a nejkomplikovanější vize, jakou se zatím rozhodly uskutečnit, trvale udržovaná několika WZ tak, že vždy jedna bude mít velení. Z toho vyplývá, že palác by se příležitostně měnil, což by mohlo lidi pobavit.

Měly to promyšlené do všech detailů: přístup by byl pouze přeplaváním, třeba v podobě delfína. Bytosti od anděla výš mohou přeletět vlastními křídly. Božstva se samozřejmě můžou zjevovat, chtějí-li. V celém objektu nebude nic, co by bylo skutečně hmotné, ani jídlo a pití. Přesto se tam bude hodně jíst, pít a milovat; s výhradou, že nikdy nebude jisté, je-li partnerka skutečná bytost nebo jen představa či něčí projekce. Naprosto reálná bude ovšem energie, kterou čarodějky odsají každému hostu a použijí dle vlastního uvážení. Jaké to pro něj má mít následky, mu neprozradí; ať je aspoň něčím překvapen!

Kupodivu, zájem měl každý, kdo se o tom doslechl. Jedinému Arsenovi se to moc nelíbilo, vypadalo to na konkurenci. Nadšený byl naopak Selim Aga, který se přijel pochlubit svými úspěchy. Od minulého týdne zemřelo na pevnině okolo dvaceti významných pánů, vesměs jeho politických nepřátel, všichni v extázi radosti. Větší část v Turecku, ovšem někteří v jiných zemích, kde sloužili jako diplomati. Zajímalo ho, do jaké vzdálenosti je možné vyslat to záhrobní komando a jaká je účinnost, na což mu nedokázala odpovědět ani Zrzka. Zeptal se Flor, ta se urazila a vyhodila ho; je v poslední době nějaká nedůtklivá.

Sestry Baarfeltovy ho s potěšením uvítaly, vyslechly jeho řeči a zajímaly se, takže se rozhodl je okouzlit. Trochu ho mátly, ale nepřičítal jim žádné zlé úmysly, i když upozorňovaly, že tímto způsobem se může snadno dostat do některého zvlášť vykoumaného pekla. Selim Aga oponoval, že se zatím nikomu nestalo nic zlého, všichni postižení s tím souhlasili a odešli šťastní; kromě toho mu pomáhá zkušená nekromantka, špička ve svém oboru. Souhlasily, měl pravdu. Vyjádřily ochotu popovídat si se Zrzkou a ještě líp s jejími strašidly, dokud ještě nějaká zbývají.

Podle jejich odhadu (a Selimova tvrzení) totiž každým úspěšným případem jedna ne zcela mrtvá dívka ubyla, inkarnovala se zřejmě do nově zplozeného dítěte a narodí se nic netušícím rodičům jako dítě od malička krásné, inteligentní, působící všem radost atd. Určité problémy nastanou později, ale to už bude pozdě.

Zrzka se netajila míněním, že nejlepší možnou ochranou by bylo takovému čarodějnickému spratkovi rychle zakroutit krkem. Nejspíš z ní mluvily zkušenosti, i když vlastní děti neměla. Ne že by se tím něčemu pomohlo, ale problém by se odložil o pár let, než se zas někam vsomruje. Většina dětí je beztak jen pro zlost, a tyhle budou ještě vyvolávat závist kamarádek, které nic tak dokonalého nemají. Chudáci rodiče...

S tímto názorem zásadně nesouhlasila Kris. Dokonce natolik, že sama od sebe přišla do shromáždění a promluvila k ostatním, navíc v řeči srozumitelné. Prohlásila, že je mluvčím dětské bohyně zvané Inti, která má za úkol dohlížet, aby se pokud možno všechny děti, z různých důvodů uhynulé v minulých obdobích, narodily a zdárně vyrostly, přičemž musí vyplnit nedořešené úkoly. Opačná situace zatěžuje všechny ostatní bohy, takže se na Inti hněvají, což ona přenáší na své kněžstvo, tj. Kris a její kamarády. Ten projev byl o něco delší a méně srozumitelný, toto je stručný výtah. Kris potvrdila, že řada dětí byla již umístěna, přesto jich stále přibývá a není jasné, odkud. Situaci popisovala jako svéráznou variantu hry Chcete mě?

Faktem je, že WZ na Kris dost zíraly. Prozatím netušily, že o jejich jednání vůbec ví, obvykle působila nepřítomným dojmem a ničeho si nevšímala. V rozpacích jí poděkovaly za účast, načež Kris pohodila hlavičkou, jako by ještě měla svůj cop, a odešla. Zrzka se zvedla, poděkovala za kafe a projevila snahu vzdálit se do svého bordelu ve městě; nicméně byla pozvána, aby setrvala, neboť se bude ještě pokračovat.

Další hodinu věnovaly dámy rozporům mezi magií černou a bílou. Názory se různily; členky řádu Čistého Srdce například tvrdily, že žádná černá ani bílá magie neexistuje, jedná se pouze o různé využívání existující energie. Jedna z evropských WZ tvrdošíjně prosazovala zásadu pozitivního myšlení, vycházející z premisy: Já jsem se rozhodla přijímat všechno kladně, tak to kladné bude! Ty ostatní považovaly její názor za nereálný, ovšem měla dost síly některé věci skutečně zvrátit a šlo jí na ruku několik mocných ochranných duchů, takže byly nuceny brát ji vážně.

Maryška zaklepala prsty na stůl a navrhla vrátit se zpátky k prvnímu problému, totiž vystavění Paláce snů uprostřed moře. Od té věci všichni utekli, mnozí někam hodně daleko. Vykreslila jim některé krásy té stavby a vyzvala, aby si každý řekl svoje, jak by měl palác vypadat. Uvolila se řídit diskusi.

Po několika celkem bezvýznamných připomínkách promluvila paní Amfitrité, manželka boha moří Poseidóna. Její přítomnost nikoho příliš nepřekvapila, tím spíš že vypadala přijatelně: zelené vlasy, do nich zapletené perly, barevné korály a volně plovoucí okrasné rybičky, plovací blány mezi prsty rukou a šupinatý ocas. Prohlásila, že už dávno chtěla všechny nějak pohostit a pobavit, když se každý den potápějí do jejího moře, skvěle se baví a je jim fajn; při tom málokdy projeví trochu ohledů a úcty k ní a jejímu manželovi, Vladaři všech moří. Uznejte, to jednoho zamrzí. Kdyby se podařilo postavit ten palác, mohla by se možná předvést v nějaké lidštější podobě a zapojit do zábavy, což na zemi z blíže neurčených důvodů nemůže.

Potom se (rovněž z nejasných důvodů) poštěkala s Ditou. Něco si vyčítaly, kromě jiného účes. Amfitrité měla nějaký důvod kecat Afrodíté do života, asi že se zrodila z mořské pěny. Pokud dobře chápali, mořská královna nemůže být ostříhaná na ježka, nýbrž musí mít dlouhé zelené vlasy, něco na tom záleží. Britta se dotázala, co jí sakra brání vyčlenit část své osoby, kterou vyprojektuje do ženy přijatelnější pro ostatní svět, tu pošle mezi lidi a nechá ji tam přijímat různé zábavy, jak to dělá Dita, případně někteří další. Amfitrité to promyslela, srovnala s jinými případy (?) a odsouhlasila. Potom se změnila na krásnou ženu okolo třicítky, požádala, aby jí říkali Fay a zacházeli s ní jako se všemi ostatními. Všichni byli rádi, jak úspěšně dokázali tento zapeklitý případ vyřešit.

Zrzka, když už se zdržela, navrhla vyřešit ještě pár jiných záležitostí, vesměs se ženskými bytostmi z okruhu strašidel. Dámy byly nadšeně pro, zvláště Denisovy arabské manželky Al-Lát, Al-Uzzá a Manát, které se skvěle bavily. Manát, která měla z nich nejtmavší pleť, ale moc jí to slušelo, dokonce prohlásila před svědky, že by ráda poznala něco příšernějšího než je sama. Zrzka začala něco vykládat, ale dostalo se jí doporučení, aby nejdřív vypracovala přesný přehled, co by chtěla, a pak pracovala. Mírně se urazila, nicméně zůstala, bavilo ji to.

Tehdy se u nich zastavil Ahlbeck, přehlédl společnost, přičichl k jejich čaji a prohlásil, že drogy jsou svinstvo.

Jeho názor byl odsouhlasen, avšak Wolmarr vzápětí kritizován, že málo chodí do společnosti a straní se kolektivu, přestože by mohl přispět řadou podnětných rad. Překvapilo ho to, nechal si taky nalít ten čaj a poseděl. Vychrlily na něj, co se dalo, on se nad tím hluboce zamyslel a málem se rozplakal.

Potom začal dojemně vzpomínat na svoje lásky za mlada. Většina mu v tom přesto nebránila, byla to jedna z mála šancí něco se na něj dozvědět. Bohužel zakrátko v tom nastal přirozený zmatek, buď si něco přesně nepamatoval, nebo jim bezostyšně lhal.

Mezitím došlo k diskusi mezi Denisem a Áresem, jak vlastně bohové pojímají sexuální styky mezi sebou a nižší bytostí včetně člověka. Áres měl tu výhodu, že byl značně přímočarý a používal nepříliš vybraného slovníku, nicméně dalo se věřit, že nelže. Tak se dozvěděli, že většina božských bytostí považuje lidi za něco přechodného, na úrovni malých dětí; důvodem je hlavně krátký čas života. Pokud bohyně zhřeší se smrtelníkem, je to většinou považováno za zábavu, konec konců lidé jsou od toho, aby vyšší bytosti všelijak uctívali. Co se týče mužů, nevšímá si jejich pletek se smrtelnými ženami vůbec nikdo, dokud nepřijde na svět míšenecké dítě. S tím určité problémy bývají, protože žije déle než lidé, ale ne příliš zásadní.

Amfitrité vzápětí přispěla do programu obsáhlým vyprávěním o milostných aférách svého muže Poseidóna. Jak to vypadalo, nejen že měl snahu svést kdejakou lidskou ženu, ale dokonce i příšerky, jako třeba ohavnou Medúzu. A kdyby jen svést, on je oplodňuje! Tak přišla na svět řada lidí i nestvůr a jak se zdá, budou brzy následovat další, protože právě teď splétá nějaké intriky kdesi poblíž, důkladně zamaskován za velkoobchodníka s rybami.

„Tak mu to třeba zkus oplatit!“ navrhla Američanka Gwen.

„A na co myslíš, že jsem tady?“

Nezkrotný Áres se pokusil zopakovat nedávnou ožrávačku, pokud možno ještě rozsáhlejší. Neuspěl, ještě se pamatovali a nechtěli se zcela zlikvidovat. Otravoval s tím kdekoho, když se ale nikdo nedal nachytat, zamračil se a zalezl někam do kouta.

„Já vás varuju!“ upozornila Dita, „Radši mu dejte napít, ať je od něj pokoj! Střízlivej bývá někdy nebezpečnej!“

„Nemyslíš, že je nebezpečnej pořád?“ ptala se Britta.

„No, vlastně je; ale ke mně je docela milej!“

Postupně se dostával do ráže i Ahlbeck. To proto, že někteří členové řádu, jmenovitě Caesare Mendoza, začali kritizovat, že se neberou do úvahy křesťanští svatí. Ahlbeck zaváhal.

„Já bych na tvým místě tolik neriskoval, chlapče!“

„Myslíš, že by nám mohli být nějak nebezpeční?“

„Tak se to říct nedá. Nebezpeční snad ani ne – ale...“

„Tak vidíš! Je možné je sem přivolat?“

„No, možné to je, ale stejně bych si to rozmyslel!“

„Vznešený komthure, žádám tě oficiálně, abys přivolal na toto místo někoho ze svatých patronů křesťanské církve!“

„Jak chceš. Kterého?“

„To nechám na tobě. Někoho aspoň trochu příjemného...?“

„Dobře. Zkusíme Marii z Magdaly, Ježíšovu... přítelkyni.“

„Co tím chceš naznačit, otče?“

„Já? Vůbec nic; jenom to, že Pán jí věnoval jedno evangelium. Měl by sis je přečíst, jsou tam některé zajímavé pasáže...“

„Které třeba?“

„Tak například tohle:

Pamatuji si jasně jedno. Pamatuji si skutečně a pravdivě život Toho, kterého ukřižovali, protože mluvil o lásce. Satan Ho neustále pomlouval a nyní vidím, že z Jeho slova nezůstalo téměř nic. A v tom, co zůstalo, je pravost často přítomná jako nepravost a pravda jako nepravda. Levé tam udělali pravým, bílé černým, důležité zatajili a rozhodli se je vyrvat i s kořenem.

Což není horší zhýralosti než prázdné slovo?

Což nepozná holub holubici před očima všech? Což nehyne lidský rod od lži, největší ve vesmíru? Což nenapadají běsové a nouze všechny hrdiny a spravedlivé?“

Caesare ten text samozřejmě znal, či spíš měl znát. Ovšem druhá otázka je, jak se mu hodil do systému hodnot, jež vyznával.

„Jestli se Pravdivost a Láska milují, musí být nahé.

A když jsou muž a žena nevinní, musí být nazí.

Nevinní jsou ti, kteří svatě naplňují přikázání Boží: Milujte se a množte se. Ale i zde zatajil Satan pravdu, když škrtl slovo rukou kněží a znesvěcovatelů písma. Hanobitelé písma zatajili, jak vzniká a vždy se děla Láska rozmnožení v celém Vesmíru. Lidský rod se může rozmnožovat jen láskou a jen před zraky Božími. Jestli se třetí dozví o spojení dvou, věřte, že jsou předáni Ďáblovi. Tak je jen na Zemi. Ale v nebi blahoslavení vše vědí, a proto se všichni radují.“

„A co z toho všeho vyvozuješ, otče?“

„Já? V podstatě ani nic. Jenom cituji text Evangelia Marie z Magdaly. Uzávěry si udělej sám!

Adam se díval víc do dáli a na nebesa a na Evu si vzpomněl pouze jednou za měsíc. Byl ještě stále Synem Božím. Satan jí tehdy našeptal: „Ať sní maso!“ A Adam jedl maso a zapomněl na příkaz Boha: nejíst zakázané. Tak se Adam spřátelil se psem, šakalem, hyenou, a jak to bývá, začal jíst těla zvířat. Tehdy si najednou přál mít Evu. A čím víc Adam zabíjel a jedl zvířata, tím více si přál svou ženu. A Satan zajásal.“

„To evangelium je apokryfní a pochází od gnostiků! Neplatí pro všechny!“

„Kdo má uši k slyšení, slyš.“

Caesare udeřil pěstí do stolu: „Tím chceš říct, že bych se stejně nedokázal se skutečným světcem domluvit, takže je zbytečné ho sem volat, co? Že to pro mě zkrátka neuděláš?“

„Když budeš chtít, tak udělám. Ale proč ten výbuch hněvu?“

Mladý muž vstal. „Nebudu se s tebou hádat. Vy staří už máte svoje za sebou a nás mladý považujete za pitomce! Když si to chceš myslet, tak si to mysli! Já už si nějak poradím...“

A odešel, aniž jej opustil jeho hněv.

Ahlbeck pociťoval pouze smutek; povzdychl si a šel taky.

Denis zahájil s (mírně opilým) Áresem diskusi, v níž si chtěl vymezit pojmy Nejvyšší Pán, bůh, plná inkarnace, částečná nebo nezávisle jednající inkarnace, expanze, plně ztotožněný oddaný, lhostejný oddaný, nezúčastněná osoba. Konkrétně chtěl vědět, zda a jak moc je takový bůh (třeba války) schopen ovládat ostatní živé bytosti, ať chtějí či nechtějí. Byla to nejvhodnější chvíle, Áres byl právě tak akorát opilý, aby se chtěl vytahovat a ještě ne dost, aby se chtěl rvát.

Samozřejmě si uvědomoval, že ačkoliv je bůh, není všemocný. Je mocnější než lidé, zvláště ti bez duchovního poznání; vyjadřoval se o nich jako o pitomcích. O něco líp na tom byli ti, kdo něco věděli o vyšších bytostech a uměli se případně chránit; ne že by jim bohové chtěli schválně ubližovat, ale někdy prostě neuniknou průvodním znakům jejich her. Ještě raději měl svoje oddané, mocné a statečné bojovníky; je vždy ochoten propůjčit jim část své síly a dodat energii, takže se mohou jevit jako jeho ztělesnění, ať už inkarnace či expanze. Taky se může zjevit sám v hmotném těle, což právě učinil; v tomto stavu se může měnit dle své nálady, což má chuť udělat a nechat si vytetovat na tělo nějaké znaky. Jestli mu časem zmizí nebo zůstanou, ho samotného dost zajímá.

Denise zajímalo, když se řecký Áres sejde s jiným bohem války, třeba Aztéckým Tlalocem, zda je to jedna osoba nebo dvě. Áres se potutelně šklebil a odpovídal tak, aby bylo znát jeho chytrost. Samozřejmě dvě, jak jinak by mezi sebou mohli bojovat? A to oni budou bojovat rádi, je to jejich vášeň! Navíc každý vyšší bůh se může rozdělit na tolik nezávislých osob, kolik chce, a všechny mohou nezávisle bojovat jedna proti druhé. Aby to dokázal, pozval ke stolu již zmíněného Tlaloca, gótského Thora a slovanského Radegasta, což byla zvláštní pozornost vůči Denisovi. Každý byl jiný, všechny viděl Denis před sebou, mohl se jich dotknout a oni ho s potěšením plácali po zádech. Taky všichni pili jako hovada, což jim vytkla nádherná dívka s modrou pletí a náhrdelníkem ze 108 lidských lebek; indická Kálí Tisíciruká. Na Denisův dotaz uvedla, že je zároveň jejich sestra i jiné vtělení, a že nemá námitek si s nimi pohrát, nejlíp mečem.

Když vyskočili a chopili se svých zbraní, ještě jich přibylo; Denis měl nějaké další dotazy, ale bylo mu doporučeno nevměšovat se do sporu, protože za chvilku začne pěkně tvrdá rvačka. Do níž zasáhla i jeho manželka, Manát Ničitelka, jen co si vzala brnění. Ostatní bohyně, do teď známé jako laskavé a dobromyslné, zřejmě přesný text lidských legend neznaly, protože byly okamžitě také přestrojeny, včetně nejkrásnějších možných válečných ozdob. Dita se konečně předvedla v plné kráse jako Afrodíté; šla do potyčky nahá, jen ve zbroji, zpod přílby chránící obličej se řinula řeka dlouhých černých kadeří. Chechtala se už předem.

Arsen Rostovskij byl sice opilý, ale zas ne tak moc, aby mu bylo jedno, jak dopadne v té rvačce jeho hotel. Vyskočil na nohy, začal řvát a vykřikovat, aby laskavě vypadli a vyřídili si to někde venku, stejně je tam víc místa!

„Hele, jestli ti jde jen o to, já písknu na manžela a bude tu místa dost všude!“ slibovala Kálí, „On je Šiva a tancem ničí celé vesmíry, takže...“

„Má paní, já uznávám tebe i tvého muže, ale mohla bys být tak laskavá a skutečně vypadnout ven? Tady je trochu moc chudáků lidí a nemají s vaší rvačkou nic společného!“

„Ale válku vždycky odnesou nevinní lidé!“ poučila ho laskavě něžná blondýnka v kožené zbroji, walkyrje Brynhilda.

„Hele, on má pravdu, jdeme ven!“ odpověděl jí nějaký Peršan, kterému už hořely oči nadšením, „Áresi, ty zvíře; vyřídíme si to konečně za ten Marathón?“

Skutečně vypadli; venku se začali proměňovat do ještě mnohem divočejších podob, čistě z legrace. Denis ze otázal, zda se jejich hry můžou zúčastnit taky lidé. V tom neměli jasno.

„Můžou – ale nesmějí se divit, že přijdou o život! Lidé umírají strašně snadno...“ šklebil se Tarannis.

„Ale my je můžeme zase snadno oživit, dokonce zbavit zranění!“ slibovala další Valkýra, tentokrát rudovlasá.

„Uděláme to jednoduše!“ prohlásil Šiva a nakreslil trojzubcem kruh okolo Arsenova hotelu, „Kdo chce zůstat pod ochranou, ať se zdržuje za čárou a nevylejzá. Kdo se opováží vylézt, dostane sice nadlidskou moc, ale taky do čenichu!“

„A to jo, to berem!“ ozvalo se hned několik hlasů, zejména od Jezdců, „Musíme se jmenovitě přihlašovat ke svému Ochránci?“

„Dělejte si co chcete!“ ječela bohyně koní Eponé, „Jenom už začněte, nemůžu se dočkat!“

„Abys nelitovala! Už tě někdy znásilnil Kentaur?“

„Ne, ale těším se!“

Vyzývala je celkem nesmyslně, první souboje už probíhaly od chvíle, kdy vyšli z hotelu. A že to bylo na pláži, z moře se vynořil Poseidón s celou řadou mořských stvoření; jeho manželka Amfitrité nelenila a vrhla se mu na pomoc. Thor objevil v jejich doprovodu svého oblíbeného nepřítele, mořského hada Midgärdsona, tak se vrhl do vody a hned se do něj dal.

„Má tohle nějakej smysl?“ zajímala se Britta, ale oči jí zářily a vypadala, že by se s potěšením připojila.

„Já nevím – zkus to!“ krčil rameny Denis.

Přiřítily se Deirdre a Dagmar, měly zbroj Panen Měsíce a vlasy dlouhé až na záda. „Sollweig, jdeš s náma? Jsi ještě Panna...“

Denis měl skvělou možnost pozorovat její proměnu. Nepokoušel se jim v ničem bránit, o kousek dál na ně čekala Artemis a rozhodně nevypadala, že by s ní měly být žerty. Její bráška Apollón už do davu nepřátel pouštěl svoje stříbrné šípy.

Kolem prolétla Lucille des Merveilles. Stěží ji poznal, změnila se do podoby pekelného démona, ovšem křesťanského. A byla krásná, až se mu tajil dech.

„Jo, tak takhle opravdu vypadáš!“

„A zadávím tě, jestli jenom špitneš!“ ukázala mu dlouhé špičáky.

Okolo nohou se mu protáhla šelma. Denis usoudil, že Artanna, tak ho mechanicky pohladil, ale ze srsti kočky šlo tolik energie, že si ho prohlédl lépe. Trochu se polekal: Quantá Chilcox.

„Je dovoleno se připojit k zábavě?“ vycenil tesáky.

„Co já vím? Támhletoho se zeptej!“

„Jenom pojď!“ smál se Tlaloc; jaguár byl jeho totemové zvíře.

„Tak to teda ne!“ vztekal se Áres, „Zvířata nebrat! To bysme mohli taky dovolit přijít...“

Eponé zařehtala, změnila se v klisnu a nakopla ho do rozkroku.

„Ty mrcho!“ zaječel vysokým hlasem, „Za tohle se ti pomstím!“

„Schválně jak?“ zeptala se Kálí a změnila se v tygřici.

Jaguáří bůh se rozhlížel po vhodném soupeři; objevil Sfingu, se kterou měl nedávnem drobné problémy Denis.

„Počkej! S tebou jsem si to chtěl vyřídit za brášku!“

„Tak jo, bezva!“ odpověděla a vrhla se na něj.

„Počkejte!“ řekl Denis a seběhl za nimi na pláž, „Moje problémy teď neřešte, tolik mi zase nevadí, že...“

Nejdřív dostal pořádnou pecku do čenichu, až mu vytryskla krev; pak si uvědomil, že to přežil, takže nemůže mít lidské tělo. Hned se prohlédl, cítil se poněkud zvláštně, ale...

„Neočumuj, jdeme do hry!“ Z jedné strany se postavil bráška Christoph, z druhé bráška Jerzy. Za nimi viděl ještě nějaké další okřídlené bytosti, vyzbrojené křižáckými meči.

„Ale já ještě žiju!“ upozornil poněkud nejistě.

„Nevadí, to vyřešíme!“

Na malou chvíli si připomněl, že se kdysi dávno vzdal veškerého násilí a slíbil, že neublíží žádné živé bytosti. Byl si vědom, že všichni o tom vědí, ale jen se tomu smáli, zvlášť dívky.

„Hlavně se ničeho neboj! Chráníme tě...“

Nebál se, pevněji sevřel meč a vrhl se do boje. Vzápětí dostal do čela Apollónův stříbrný šíp; zůstal mu trčet v místě, kde se má otevřít mystické třetí oko a nepředstavitelně bolel.

„Aby sis nestěžoval!“ ušklíbl se Apollón.

Byla to nádherná, očišťující, křišťálově průzračná bolest. Měl ten pocit rád, děvčatům dokonce tvrdil, že bez mučení není žádný správný orgasmus. Teď byl rozhodně uspokojen, cítil mocnou extázi a zdálo se mu, že je přes ten stříbrný hrot propojen se všemi, kdo tu jsou; cítil všechno co oni.

„A proč myslíš, že bych to jinak dělal?“ smál se Apollón.

V tu chvíli měl Denis pocit, že stojí na válečném voze a svírá v rukou luk a šípy. Jeho vozataj se s úsměvem otočil; měl modrou pleť a paví péro v kučeravých černých vlasech.

„Tak co, koho si vychutnáme?“ ptal se.

„Počkej, nejdřív mi vysvětli: k čemu je dobré utrpení?“

„Čím víc trpíš, tím víc chápeš! Ale copak tebe něco bolí?“

„Od chvíle, co ses objevil, už ne...“

„Ani předtím nebolelo. Jen tvoje tělo si to myslelo!“

Denis pocítil k tomu chlapci takový příval lásky, až se zachvěl.

„Můj Pane! Jak moc bych ti chtěl sloužit...“

„No a co? Copak to právě neděláme?“

„Kdybys mi třeba řekl, co ode mne žádáš...?“

Chlapec vozataj se jen smál. „Právě tohle! Tak jedem, ne?“

Denis se rozhlédl. Bylo jich tady hodně, ale poznával všechny; že by od Apollónova třetího oka?

„Možná bych... abysme tu Gaiu moc nezdevastovali! Neznáte někdo nějaký jiný pěkný místo, kde by to tak nevadilo?“

„No jasně! Jedem!“

A potom všichni zmizeli lidem z očí.


Caesare Mendoza Valverde se k této hře nepřipojil. Zůstal sedět ve svém koutě, opíjel se vínem a vztekal se, že s ním zacházejí jako s pitomcem. V duchu měl obavy, jestli to není správně.

Když se nad ním zastavila nějaká dívka, pocítil prudkou nechuť se s ní bavit; určitě bude nějaká děvka, vypadá tak! Sice je nevšedně krásná, ale ruce má až po lokty zdobené barevnými kvítky a dokonce na tváři a spáncích tetování; že by Ostrovanka? Ovšem vlasy má dlouhé, tak co je sakra zač?

„Proč jsi smutný?“ zeptala se mírně a laskavě, „Je možné, abych se s tebou nějak rozdělila o tvoji bolest?“

„To by šlo dost těžko! Radši jdi; copak tu není dost jiných?“

„No – ubylo jich.“ rozhlédla se po sále.

Caesare zaznamenal, že společnost skutečně prořídla, zvláště ti nejlepší někam zmizeli. Asi šli spát, padavky!

„Tak si sedni,“ řekl neochotně, „Co chceš pít?“

„Ochutnej ty moje víno!“ nalila mu z matně zelené karafy.

Napil se; bylo sladké a ostře kořeněné, zachutnalo mu na první pokus. I dívka se mu líbila, ale copak může Templář podlehnout lákání nějaké prostitutky?

„Já nejsem děvka!“ ohradila se, „Náhodou chovám holubice pro oltář bohyně Astarté; jenomže dívek, které chtějí obětovat Paní holubici, je tak málo! Tak co mám dělat, když mi nějaký přítel přinese na večeři chléb a víno? Co mu mám nabídnout já?“

Caesare uznal, že to je vskutku problém. Představil si, že by tahle dívka žila v jeho rodné vesnici, chovala holuby a pěstovala na poli za domkem zeleninu. Jak rád by k ní občas zašel, přinesl měch vína, poseděl s ní za tichého večera ve stinném loubí...

„Jak se jmenuješ?“

„Marie.“

Znovu si ji prohlédl. Vypadala trochu orientálně, měla tmavou pleť, černé vlasy, jiskrné oči. Hádal jí tak šestnáct.

„Jak ty ses sem vlastně dostala, děvče?“

„Tak... potřebovali mě.“ usmála se.

„Děláme v tom našem řádu pěkný ftákoviny, co?“

„Ani mi nepřipadá...“

„No jasně, tobě ne! Chceš se stát čarodějkou?“

„Budu dělat, co bude zapotřebí.“

„Jo, to jsem si myslel. Tak to vždycky začíná!“

Opět se napil jejího vína. Byl nucen přiznat, že se mu líbí; nenápadně se rozhlédl, většina starších a významnějších rytířů byla pryč. Kdyby s ní prohodil pár slov a pak se pokusil dostat ji k sobě do pokoje, třeba by...

„Chtěla bych, abys byl šťastný.“ řekla mírně.

„No, tak zlý to zas není...“ bránil se.

Vztáhla ruku a dotkla se jeho čela. Ta ruka byla chladivá a tak něžná, jak nezakusil od chvíle, kdy ho hladila maminka.

„Nepřemýšlej,“ pravila laskavě, „Dnes večer nemáš žádný důvod se trápit. Zítra bude taky den a všechno bude lepší...“

„Ale já jsem se pohádal se svým Mistrem, víš?“

„Opravdu? Třeba je tvůj Mistr dost moudrý, aby ti odpustil!“

„Co mi má co odpouštět? Já jsem měl pravdu!“

„Aha. Tak to ti tedy určitě neodpustí.“

Caesare se chvilku tvářil zmateně. „Ty si ze mě děláš legraci!“

„A co bys chtěl, abych si z tebe dělala?“

„To není žádná maličkost! Kdybys věděla, o co jde...“

„Ale protože nevím...“

„Tak já se pokusím ti to vysvětlit!“ Jenže pak jí pohlédl do rozzářených očí a povadl: „Radši ne. Ani bys to nepochopila!“

„Máš pravdu, asi ne. Já nejsem moc chytrá!“

„Nesmysl, tak hloupá být nemůžeš. Jde o to, že jsme křesťanský řád, chápeš? Jako takový bychom měli vysvětlovat pohanům, že naše víra je správná, lepší než ty jejich bludy. Tak jak je možné, že se do naší víry pořád mísí... ty jejich pověry?“

„Aha. Tak to chápu. A je to vážně tak hrozné?“

„No ovšem! Jenom se podívej kolem sebe, kdo je tu křesťan? Těm tupověrcům prostě nevysvětlíš...“

„Určitě ne... co dělají špatného?“

„Nemilují Ježíše Krista, našeho pána!“

„To je fakt blbý... a ty ho miluješ?“

„No jistě! Nade všechno na světě!“

„A víš toho o něm hodně?“

„Všechno!“

„Tak to seš dobrej. Já jenom... dost málo. Co například?“

„Zemřel za nás na kříži!“

„To je pravda. To vím.“

„Třetího dne vstal z mrtvých a přislíbil nám vzkříšení a věčný život, když ho budeme následovat!“

„Jé... dáme se taky přibít na kříž?“ zazářily jí oči.

„Copak ses zbláznila? Proč bychom to dělali?“

„Když ho máme následovat...?“

„Ale ne! On myslel jeho cestu! Řekl: Já jsem ta Cesta, Pravda a Život. Nikdo nepřichází k Bohu než skrze mne!“

„Ano. To je pravda. To jsem slyšela.“

„Tak vidíš! A proč tedy všichni jdou jinou cestou?“

„Nemám tušení... A je ta jejich cesta hodně jiná než ta naše?“

„Nevím, nezjišťoval jsem to!“

„Aha... tak že by ses třeba podíval?“

„To je právě ten problém! Každý, kdo začal studovat ty jejich pohanské praktiky, jim beznadějně propadl! A to já nechci!“

„Tak to máš těžký.“ povzdychla.

„Nebo myslíš, že bych měl?“

„Jak to mám vědět? Já neumím vlastně ani číst!“

„To je lehký, to bych tě naučil!“ potěšilo ho.

„No, vlastně kecám! Některý písmena znám! Hlavně velký!“

Rozesmál se. Poprvé ho napadlo aspoň ji pohladit po vlasech; od nich přešel na útlou šíji, sklouzl po rameni... a zarazil se, neboť tímto tempem by se snadno mohl dostat do nebezpečných míst. Jí to ani trochu nevadilo, mazlila se asi ráda.

„Ještě mi povídej o tom... o té tvé víře!“

„Ale to není jenom moje víra! To je víra celého světa! Všechny národy ji musejí poznat a pochopit a přijmout!“

„Aha. A co když nebudou chtít?“

„Tak jim ji musíme vnutit.“

„Mečem?“

„Když to nepůjde jinak...“

„Aha. A to chtěl Kristus.“

„No ovšem! Řekl: Nepřišel jsem zavésti pokoj, nýbrž meč!“

„Jo ták. Já myslela, že říkal něco o lásce!“

„My to taky děláme z lásky! Bože, ty seš tak nechápavá!“

„Už jsem řekla, že jsem hloupá. Mně musíš všecko pomalu a pak ještě vysvětlit. Myslíš, že takovej pohan začne milovat Ježíše, když mu usekneš hlavu?“

„To určitě ne; ale aspoň přestane být pohanem!“

„Hmm... a není ti ho trochu líto?“

„Nepřátele víry nesmíme litovat!“

„No jo, tak co se dá dělat...“ Marie vzala ze stolu velký nůž a podala mu ho do ruky, „Uřízni mi hlavu, schválně!“

„Co... co?“ zarazil se.

„No – budeš mít o pohana míň. Jsem zvědavá, jestli v sobě potom najdu tu správnou lásku k tvému bohu...“

„Ne! To rozhodně nemůžu udělat!“

V očích jí rošťácky zablikalo. „Tak já tobě, jo?“

Něžně mu zvrátila hlavu dozadu a jediným rychlým pohybem prořízla hrdlo. Krev vystříkla mocným obloukem na celý stůl a Caesare zařval bolestí a hrůzou.

„Takhle se obětují holubice Paní Astarté!“ vysvětlila.

Caesare si přiložil ruce ke krku a pokoušel se zastavit krev. Se značným překvapením zjistil, že žádná neteče; i ta na stole už zmizela, zřejmě se jednalo o šikovně provedenou iluzi.

„Kdyby sis všiml, že jsem řízla jenom tou tupou stranou...“

Chápal to taky, ale přesto se strašně vztekal.

„Já tě přehnu přes koleno a nasekám ti na holou...!“

Zamrkala a dala najevo, že by se příliš nezlobila.

„A potom mi budeš tvrdit, že nic neumíš...“

„Nehněvej se! Ale když ty sis o to říkal!“

„Ty si taky o leccos říkáš – a myslíš, že to udělám?“

Zamyslela se; pak se usmála: „Určitě...“

„Poslechni, děvče, já bych tě nejradši...“

„Já vím.“ řekla a zase se usmála.

Na chvilku mu bliklo hlavou nejasné podezření: „Kdo ty vlastně jsi?“

„Hádej, můžeš třikrát.“ ušklíbla se.

„Mám takovej dojem, že...“ začal, ale došel mu dech.

„Nepřemýšlej. Nestojí to za to. Stejně se stane, co řeknu já.“

„Ale co když...“ začal se zvedat.

Položila mu ruku na čelo a něžně ho pohladila.

„Stane se, co řeknu já.“ opakovala.

Potom odešla a odvedla ho s sebou.


Noc byla veselá, plná radostných dobrodružství. Trochu horší bylo ráno; většinu lidí ukrutně bolela hlava. I Denis měl pocit, že má uvnitř v lebce ještě jednu větší. Když se sám nad sebou zamyslel, nebyl si tak zcela jist zdravým rozumem. Nicméně vstal a vydal se na okružní cestu do kuchyně, kde měl v úmyslu vyškemrat šálek kávy. A vskutku, objevil tam svou drahou choť Mardžánu ve společnosti švagra Omara, vařili si pravou arabskou a udělali i jemu, což ho dohnalo k slzám.

„Ty mě máš asi stejně nejvíc ráda!“ zaštkal, „Takovejch mám manželek, ale na tebe je největší spolehnutí!“

Mírně zaváhala při myšlence, kolikrát mu během posledních dní byla nevěrná a jestli na to přijde.

„Ale ne!“ mávl rukou, „Na tom, s kým chodíš, mi vůbec nezáleží! Pokud jsou samozřejmě hodni té cti být mými příbuznými!“

Omar pocítil neurčitou povinnost se sestry zastat.

„Jak se zdá, nejsi právě v nejlepší náladě!“

Denis zaváhal, ale právě dostal vytouženou kávu, napil se a jeho tvář se rozzářila blahem. „Proč? Mně je fajn!“

„Možná by ti bylo ještě líp, kdybys zachovával příkazy Prorokovy a nepil tolik omamných nápojů!“

Denis chvilku nechápal; pak se rozesmál. „V podstatě máš pravdu – až na to, že jsem včera pil jen bylinkovej čaj. Na druhý straně to byl magorák, kterej bych Prorokovi... no prostě, nerad bych vyvolával falešný dojem. Nejsem tak zcela ve své kožešině!“

„Nepřipadá mi, že bych na tobě pozoroval patrné změny!“

„Jo, díky bohům nejsou vidět. Do čela mě střelili šípem, ještě teď to bolí. Necítím lopatky, zvlášť druhej pár, co jsou na něm ukotvený křídla. Pěkně blbá představa, že si andělé užívají, když poletujou jako vlašťovky. Když složíš perutě a jdeš nosem dolů, je to pěkně o hubu... Na to konečně časem přijdeš.“

„Hm... mohl bys mi upřesnit, o čem mluvíš?“

„O včerejšku, Omare. Zamotal jsem se (se spoustou jinejch) do hry bohům. Většina ještě chrápe a počkej, až se vzbuděj. A to byla jen hra, nikdo nepřišel o život, což se taky stává. Byli tak laskaví a dopřáli nám nesmrtelnost.“

„Obávám se, že stejně nechápu.“

„Nesmrtelnost a nezranitelnost ještě není bezbolestnost. Vtipem tý hry je, že každý zranění tě bolí jako doopravdy. A oni se ti ještě smějou, že seš měkkej! Já bych je nejradši...“

Mardžána zarazila bratra, než začne vykládat nějaké hlouposti.

„Ty chceš naznačit, že ses prolámal do duchovního světa? Tam jsi bojoval s nějakými... bytostmi, a ony tě zranily?“

„Jo, přesně. Až na to, že jsem se nevloupal, oni mě pozvali. Já jenom nebyl dost opatrnej a to pozvání přijal.“

„Ale... říká se, že duchovní svět je nepřekonatelně nádherný!“

„To je taky pravda. Už se těším na příště. Ale...“

„No...?“

„Vkrádají se mi do mysli různé pochybnosti. Jiná možnost je, že jsme byli všichni zfetovaní do nepoužitelna a ty věci se nám jen zdály. Ten svět je příliš krásný, chápete? V reálným světě téměř nemožný... jistě, může to být vyšší dimenze, ale taky třeba iluze. A těžko to můžu poznat...“

„Někteří Templáři říkají, že celý tenhle prostor je kompletně v mohutný vlně iluze. Že na něj někdo hodil deku; proto všichni lidé přijímají zdejší události tak samozřejmě!“

„Ano, správně jsi pochopila. Je to tak.“

„Nedal by se ten závoj iluze nějak odstranit?“

„Obávám se, že je to mnohonásobná deka, kterou každý udržuje s péčí a láskou. Kdyby se zvedla, nejdřív ze všeho by chudáci lidi dostali strašnou depresi; už jen z toho, jak vypadají!“

Mardžána koukla do zrcadla a ujistila se, že ona dobře.

„Proč? Co jim vadí?“

„Třeba tetování na hlavě. Za prvé, že je hlava vyholená. Potom, že si ji nechali vyzdobit magickými znaky. A ještě...“

„To přece není nic špatnýho! A vůbec, po včerejšku mají na hlavě tetování i Dita a Fay, a to jsou bohyně!“

Denis chvíli zíral. Pak řekl: „No, právě!“


Zcela jinak se cítil Caesare, když se probral a zjistil, že sen o krásné Marii byl pravdivý. Dokonce i lůžko bylo provoněno její dráždivou vůní; zabořil tedy tvář do polštáře a plakal.

„Co je, děje se něco?“ zeptala se, když vyšla z koupelny.

„Ty jsi ještě tady?“ vytřeštil oči.

„A kde bych měla být?“

„Poznal jsem tě! Pochopil jsem... jsi Marie z Magdaly. Kterou všichni křesťané uznávají jako svatou...“

„Za á, zdaleka ne všichni. Za bé, jsem Marie, ale s tou svatou mám společnýho jen to, že se po ní jmenoval náš sirotčinec. Tam jsem byla, dokud mě nevykopli za... hm, toulání a kluky.“

„Nemusíš nic předstírat. Poznal jsem tě!“

„Fajn. Tak aspoň víš, že už nemáš ubližovat holubicím.“

„Ale... tys mě zachránila! Dala jsi mi... jsi tak laskavá, že ses ke mně snížila, ke mně hříšníkovi...“

Pozorovala ho, nejistě se usmívala a kroutila hlavou.

„Co chceš, abych udělal?“

„Co já vím? Hlavně klid, ne?“

„A neubližovat holubicím, co?“

„No!“ rozesmála se bezstarostně.

Tak opět zabořil tvář do polštáře a plakal.


Rádiovým spojením došla zpráva, že loďstvo císařské rodiny se přiblížilo natolik, aby bylo možno zahájit práce ke slavnostnímu uvítání. Arsen si povzdechl, pokusil se slavnostně obléci a hodit řeč s dívkou Asti, která mu prokázala tu čest a přijala té noci pozvání do jeho lože. Když si ji prohlížel teď ráno, připadalo mu to poněkud neuvěřitelné; byla lykantropka, po celém těle porostlá jemnou zlatohnědou srstí neurčité kočkovité šelmy. Měla i další kočičí znaky, jako třeba velké zašpičatělé uši, hmatové vousky na horním rtu a dlouhý pohyblivý ocas, který při milování používala k dráždění partnera. Všecky ty znaky byly, jak najisto věděl z přednášek, pouhé iluze, které vytvářela. Ale viděl je, dotýkal se jich a nedokázal si je odmyslet, i když někteří čarodějové to jistě dokážou. Nechápal. Kdyby to mohl nějak odčinit, asi by si ji nevybral, ačkoliv její nasazení v lásce překonávalo vše, co doposud poznal.

Zcela určitě nespala; probouzela se při každém šustnutí, avšak pouze otevřela jedno oko, (zlaté, v noci svítící), nastražila slechy, případně zavětřila. Když se ubezpečila, že se nic neděje, zase pokračovala v dřímotách. Taky teď.

„Měli bychom asi vstávat, Asti!“ vyzval ji.

Otevřela oko a řekla: „Hm?“

„Dostal jsem zprávu, že přijíždí vaše císařovna!“

„Aha. Už je tady?“

„Ne, ale během několika hodin...“

„Tak co se plašíš?“

Arsen správně vyhodnotil, že s ní rozumná řeč nebude, takže se osprchoval, oblékl a šel na poradu. Problém byl s kým, všichni významnější tvrdě spali a kdo ne, s tím taky nešlo mluvit. Proč? Těžko říct, tak divně koukali. Ahlbeck odešel časně ráno někam do vesnice, údajně na obřad zdejšího kněze otce Avvakuma. Sancho se s Felipiem naopak vypravili do města na poštu. Občas to dělali.

Vzhůru byla Barborka. Seděla v jídelně, snídala a vyprávěla při tom o svých nočních příhodách každému, kdo měl chuť ji poslouchat. Arsen naslouchal jen chvíli, ale dospěl k názoru, že si buď nestydatě vymýšlí, nebo si dělá z posluchačů blázny, nebo je ještě ve stavu podnapilém. Ne-li něco horšího. Každopádně ho to zbavilo chuti se s ní bavit o čemkoliv.

Zabloudil taky na terasu. Tam ležely v lehátkách Dita a Fay, zřejmě chytaly bronz, což ta druhá potřebovala naléhavě. Arsen na ně vytřeštil oči: obě měly čerstvě vyholenou hlavu a na ní zcela nové barevné tetování, pokud mohl identifikovat mořskou příšeru, každá jinou. Jeho znalosti podvodní zoologie byly bohužel nulové, omezoval se na ryby, které jedl či podával hostům.

„Děje se něco?“ otázala se ho Dita a zvedla se z lehátka.

„Ne... ani nic.“ řekl rozpačitě. Kromě hlavy měla tetování taky na zadečku. Nedokázal rozeznat, co to je.

„Ale stejně tě něco trápí!“ řekla Fay a taky se zvedla. Ta měla něco vytetovaného dokonce v klíně, tím spíš nezjišťoval, co.

„No, když to chcete vědět... přijíždí císař a císařovna Arminu. Jejich loď zakotví v přístavu během několika hodin...“

„Aha... plavem jim naproti?“ koukly na sebe.

„Jasně!“ Zvonivě se zasmály a odšupajdily pryč.

Vznosným krokem prošla Eleni; připadalo mu, že udělala další krok na společenském žebříčku, asi sbalila někoho významného.

„Kam šly holky?“ otázala se.

Arsen se pokusil jí to vysvětlit. Pak požádal, jestli by si nemohla vzít na starost uvítání.

„Jo, to bych mohla.“ řekla k jeho překvapení, „Uděláme nějakou legraci, miláčku?“ obrátila se na svého průvodce, svalnatého mladíka s osmahlou pletí a dlouhými vlasy. Arsen by přísahal, že před chvílí tu nebyl, odněkud se zjevil. Kdosi mu ho představil jako boha války Árese, ale to si určitě dělal legraci.

Áres se ušklíbl. „Proč ne? Konec konců, Charry je inkarnací Pána Hromu a Blesku Torria-sawa; v Indočíně ho část obyvatelstva ještě uctívá, zvláště zloději... Měl bys taky, Arsene!“

Arsen mohl namítnout, že není zloděj, ale radši mlčel.

„Ví o tom?“ zeptala se Eleni.

„Jistě mu to řekli, ale on na to kašle. A nic nevymýšlej; toho se ti docela určitě svést nepodaří, žena ho tvrdě hlídá. Ona je císařovna Diana, Pastýřka Draků. Nechci ji chválit...“

„Nechci draky!“ zakňourala Eleni, „Včera stačilo!“

„Nepochybuju, mně taky...“ smál se.

Arsen si potvrdil, že nemá smysl cokoliv. Ještě chvíli bloumal svým hotelem a pokoušel se najít někoho, komu by mohl dát rozkazy a doufat, že budou skutečně splněny. Pak rezignoval a odpadl.

Přesně v tu chvíli se organizace ujaly sestry Baarfeltovy, takže se vše začalo dařit. Připojil se Denis a podobně; během krátké chvíle bylo všechno vyřešeno a lodi se mohly objevit.

Jelikož se neobjevily, odešli všichni na pláž, koupali se a odpočívali. Potom hráli plážový volejbal a vodní pólo, přičemž zakázali měnit se v delfíny každému, kdo to dokázal. Zlobili se, ale chápali, co je fair play.

Komthur Ahlbeck měl zvláštní pocit, že se děje něco špatného, ale nedokázal předem odhadnout, co to je. Jen tušil, že by se měl urychleně připravit; tak si vzal slavnostní řízu.

Císařské loďstvo se zjevilo na obzoru okolo druhé hodiny odpolední, za největšího žáru. Kromě vlajkové lodi Griissirno a dvou křižníků v něm byla řada menších plavidel, jejichž posádky hodlaly přispět ke zvýšení lesku dvora. Ty menší lodi dojely dřív než velké, zakotvily kdekoliv, bojovníci vyskákali do vody a na břeh přeplavali; pokud se zmáchali, velmi je to těšilo.

Byl jsem na břehu, dokonce ve slavností uniformě armády německé říše. Když jsem zjistil, že se blíží, doběhl jsem se převléci, na rozdíl od řady jiných. Doufal jsem, že udělám dojem.

Arminský císař Charry je velký a velmi svalnatý; má černé vlasy a občas i vousy, ale teď byl vyholen až na nápadný knír pod nosem – vypadal docela mušketýrsky, neboť vlasy měl dlouhé. Delší než císařovna Diana; ta ovšem zářila do světa svými četnými šperky. Oba byli oblečeni v bílých uniformách se zlatým zdobením, měli důstojnické čapky a smáli se na svět, jako by se někdo chystal je fotografovat. (Ano, každý kdo měl aparát). V jejich doprovodu byl arminský velmistr řádu kardinál kníže Baarfelt i evropský velmistr Mario di Carialti, oba v bělostných sutanách, dále řada hodnostářů a důstojníků, každý vystrojený, až oči přecházely. Samozřejmě i abatyše Valérie, s vyholenou hlavou a zlatou berlou biskupa. Lidem pod nohy se pletla spousta šelmoidů, většinou se zlatými náhrdelníky zdobenými drahokamy a perlami. Prostě každý, na kom v Arminu něco záleží.

Jak je tedy možné, že za těchto okolností vyvolal absolutně největší pozornost nenápadný chlapík v bleděmodré uniformě, ještě dost mladý a nijak zvlášť významný? Když ho viděl Sancho Mendoza, zrudl jako krocan a upozornil na něj Felipia a Caesara; společně si pak šli postěžovat Ahlbeckovi. Ani ten nebyl rád.

Císařovna jen zářila. Už když loď přistávala, mávala davům a nadšeně odpovídala na projevy extatické lásky, zejména cizích lidí. Její vlastní poddaní se ani tolik nesnažili, spíš dovedně organizovali ostatní, jak bylo předem určeno. Charry se choval značně umírněně, samozřejmě vlídně kynul, ale nic nekřičel ani se nepokoušel přeskočit zábradlí a plavat na břeh.

Už během přistávacích manévrů začala v přístavu hrát hudba, převážně vojenské pochody a jiné příhodně optimistické písně. Po spuštění kotvy byl přisunut můstek, císařský pár sestoupil na molo a začal se s každým vítat. Charry podával všem ruku, dívky občas objal a políbil, kdežto Diana padala kolem krku snad každému, ať ho znala či nikoliv. Téměř pořád mluvila, ale většinou rozumně, takže nebylo ani co zaznamenat do análů.

S Ahlbeckem se vítala nadšeně. Sancha pochválila, že vyrostl a zmužněl, což nevím, zda byl správný způsob, jak mu polichotit. Zatímco velmistr Baarfelt převážně moudře mlčel, velmistr Mario se snažil dávat najevo, že přes všechno je dosud pánem Evropy. Vypadalo to, že ho každý bere vážně.

Až do chvíle, kdy Diana postrčila dopředu chlapíka v uniformě.

„Počítám, že se znáte, co? Jaká bezva náhoda, potkala jsem Toniho v Džiddě a on byl tak laskav, že mi ukázal staré město Al-Hidžr, bývalé sídlo Lianitů a pak Nabatejců. To byl moc divnej národ, oni uctívali sfingy a orly...“

„Ano,“ řekl Sancho mrazivě, „Známe toho pána!“

„Já taky, z Německa. Toni Braganza za nás bojoval, ještě jako Jezdec; kde bych čekala, že to dotáhne na komthura!“

„Cože, on je komthur?“ vybuchl Caesare, „Jak a za co?“

„No, já to vidím tak,“ vykládala Diana, „Když jich tolik ubylo, je potřeba to někomu dát, ne? Jinak bysme neměli dost lidí...“

Toni mlčel, usmíval se a snažil se vypadat přátelsky. Ostatní se naopak tvářili nepřívětivě.

„Jo, ti Dedanité... a Lianité. Měli moc zajímavý božstva, Pána Světa Zušaraha, boha života a smrti Manata a Habala, ochránce karavan. Nejsem si jistá, jestli to nemá nějakou souvislost s předislámskými legendami Arabů. Saphir mi zkusila některé vyvolat, ale...“

Tím se pozornost upřela na mladou ženu tmavší pleti, s velkýma zářivýma očima a smolně černými vlasy, „Saphir je Toniho sestra, čarodějka. Je moc šikovná a já myslím...“

„Prosím tě, radši nemysli!“ řekl Ahlbeck, „Směl bych vám mírně objasnit situaci ohledně pana Braganzy? Je trochu jiná...“

„Ale jo, jasně!“ souhlasila nadšeně Diana.

„Pan Toni Braganza totiž vůbec není Templář nýbrž renegát, odpadlík a dokonce... někteří říkají, že zrádce. Kromě jiného též způsobil smrt některých zasloužilých rytířů a komthurů...“

„Jo, slyšela jsem, že spolu máte nějaké rozepře,“ kývla hlavou Pastýřka Draků, „Ovšem nepochopila jsem, co jste si vlastně tak hroznýho udělali. Jo, rafli jste se o peníze, to je jasný; ovšem kdybych měla hned upírat úřad každýmu, koho nemám ráda, tak...“

„Počkej, Diano! Skutečně bys měla chvilku poslouchat! Tak za prvé, pan Braganza je... abych to řekl slušně, uctívač Satana. Odpadlý kněz, který obětuje nevinné lidi knížeti pekel! Zřejmě ne sám, ale prostřednictvím této dámy, která vůbec není jeho sestra, nýbrž milenka, jinak pouliční šlapka! Já bych nerad...“

„Jé!“ řekla Diana a vůbec se nelekla, „Satana umíš taky?“

„Lituji, neumím.“ řekla Saphir hlubokým znepokojivým hlasem.

„A abych nezapomněl,“ dal tomu Caesare korunu, „Slečna Saphir je navíc lesba jako prase, miluje jenom ženy a...“

„Jó?“ protáhla Diana a pohlédla na Saphir se zájmem.

„Rovněž není pravda.“ odvětila Saphir, „Je na tom asi tolik pravdy, jako že vznešený don Caesare Mendoza je impotent a dosud nikdy nevstoupil do lože ženy, ač o to byl žádán; to nikoliv ze zbožnosti, jak tvrdí, ale ze strachu...“

„Tak to už kór není pravda!“ rozčílil se oprávněně Caesare, až mu přeskočil hlas, „Mohl bych ti dokázat...“

„Tak dokaž!“ vychrlila mu do tváře a ušklíbla se.

„Já nevím, budeme se hádat tady na place?“ ptala se Diana, „Jak se zdá, všichni se znáte a máte se nevšedně rádi...“

„Jo, známe se docela dobře.“ usmíval se Braganza, „Dovolíš mi taky nějakou poznámku? Já netvrdím, že patřím do vaší lóže; ale Templář jsem, byl jsem řádně zasvěcen a pasován, takže mám větší právo mluvit do řádových věcí, než řada jiných, kteří nikdy žádné svěcení neobdrželi. A prosím, aby tuto moji otázku bral každý vážně a zodpověděl ji poctivě: Může mi někdo vytknout nějaký jiný zločin než rozepře s ostatními bratry? Vraždu, loupež, zradu... něco obecně dokazatelného?“

Diana se rozhlížela po evropských rytířích; dusili se vztekem, ale žádný neřekl nic, co by tak mohlo vyznít.

„Kdežto já o vás bych mohl napovídat spousty věcí; neudělám to však, neboť se to příčí mému smyslu pro spravedlnost. Dalo by se povídat o spoustě loupeží, podvodů a násilností, ale k čemu by to vedlo? Maximálně by vznešený císař ztratil důvěru k nám...“

„Okamžik,“ řekl Ahlbeck, „Jak se zdá, zamotáváme se do detailů. V každém případě požadujeme, aby tento člověk byl ihned vyhnán z tohoto zasedání. Jinak nemáme o čem jednat!“

„Tak počkej!“ řekla Diana, „Nevím, že by něco zlého udělal, tak nevidím důvod ho vyhánět. Naopak; požádal Arminský stát o pomoc, takže bychom mu měli vyhovět...“

„O pomoc? Naposledy proti nám?“

„Ne, proti bezbožným ateistům, kteří se na nás spikli.“ usmál se Braganza, „Tím nemám na mysli vás ani jinou skupinu; ani Zlatý Úsvit, ani Růži a Kříž, tím méně Ordo Templi Orientali. Dovolím si označit je jmenovitě: Spectrum.“

Tváře většiny přítomných zaplály hněvem.

„Cože, ta hnusná verbež ještě existuje?“

„Téměř ne; ale než bídně pochcípala, infiltrovala svoje zbytky do běžné státní struktury několika zemí. Nikdo tam netuší, že má co jednat s ubohým zločincem... oni se tím taky nechlubí...“

„Taky odštěpená součást řádu?“ ptala se Diana.

„No... snad ani ne. Naši odchovanci, to ano. Ale pokud vím, žádné svěcení nikomu z nich nikdo neudělil...“

„To Spectrum skutečně někomu ubližuje?“

„Ano, dost. Taky zapříčinilo naše spory s Alí Šamirem...“

„Ach... už zase ta trapná záležitost?“

„Já bych to řekl tak: spiknutím řady osob se stalo, že bylo položeno nepřátelství mezi některými členy řádu a významným místním knížetem Alí Šamirem. Situace se jevila tak, že Šamir je zločinec, který obchoduje s nevinnými ženami a odmítá spolupráci s řádem, pročež byl oprávněně potrestán smrtí. Já netvrdím, že něco z toho nebyla pravda. Ovšem na druhé straně, byl to skutečně nejhorší z místních předáků, nebo jen jeden z mnoha? A dál: jsou ty dívky ubohé nevinné oběti, nebo si přesně takový osud zasloužily a představovaly? Máte s nimi zkušenosti a...“

„Jak ty to sakra víš?“ vybuchl Sancho.

„Ale prosím vás! Copak jsem slepý nebo hluchý? Všichni všechno vědí, na to si pomalu zvykni...“

„Opakuji otázku,“ řekla Diana, „Budeme se hádat tady, nebo se půjdeme posadit někam, kde dostaneme něco studeného na pití?“

„Nehneme se z místa, dokud nerozhodneme, zda tenhle člověk má právo zúčastnit se zasedání!“

„No, já to vidím tak: moje šelmy ho prověřily a vydaly o něm rozhodnutí. Jeho charakter není tak křišťálově čirý, aby se mohl stát šelmou. Ale nijak zvlášť se morální úrovní neliší od jiných lidí, se kterými běžně jednáme. Takže ho bereme a budeme si na něj dávat pozor; ovšem to si kočky myslí o většině...“

Dianino prohlášení (se zářivým úsměvem) uťalo veškeré diskuse. Vydali se tedy na pomalou cestu do hotelu, přičemž se nadšeně zdravili s každým, kdo se tu nacházel. Rovněž Braganza podával mnoha lidem ruku a oni ho vítali; například Jezdec Argos.

Madame Jelizaveta Ivanovna Rostovská trávila to odpoledne pod slunečníkem a pojídala zmrzlinový pohár. Přivolala k sobě Flor, kterou požádala o vysvětlení, co se vlastně děje. Věděla, že se právě slaví příjezd císařské rodiny Arminu, ale za poslední dny už přijelo tolik lidí, že si je pletla. Dávala si tedy vysvětlit, kdo je kdo a proč je tak významný.

„Takže ta hezká mladá dívka je arminská carevna? Zvláštní...“

„Není tak mladá, jenom vypadá. Koupele v Ohni...“

„Ale má dlouhé vlasy! Víš jistě, že...?“

„Vím jistě. Všechno ovládá ta žena v bílém, abatyše Valérie. Nejvyšší kněžka Živého Ohně. Milenka arcibiskupa Baarfelta. Taky ledacos... všechno ostatní. Nejvýznamnější osoba u dvora.“

„Carevna ví, jak významná je její dvorní dáma?“

„Velmi dobře. Jsou kamarádky. Všichni žijí v určité... duchovní symbióze. Existují různá trvalá i dočasná telepatická spojení, do čehož jsou zapojeny i jejich šelmy. Dá se říct, že mezi Arminy neexistují žádná tajemství. Dokonce ani ložnicová.“

„To si lidé nechají líbit?“

„Ale ano, je to velmi příjemné. Taky si zvykneš. Já se těším; pokud je to tak jak myslím, v podstatě se rozplynu ve spoustě ostatních. Budu mít malý problém odlišit sebe od jiných...“

„Tak to taky nechápu!“

„Typický problém telepatů: která myšlenka napadla mne a kterou jsem jenom slyšela a přijala za svou. Každý vnímá každého...“

„Aha. Teď mi vysvětli tu záležitost... s odpadlíky.“

„Jo, to je složitější. Odkud začít? Snad od minulých řádových voleb. Ten muž v bílém je kardinál Baarfelt, arminský velmistr. Když byl zvolen, řád se rozpadl na dvě poloviny a evropská část si zvolila Diega Mendozu. Všichni se objímali a líbali...“

„Chápu. Dál!“

„Baarfelt a Mendoza byli přátelé, příbuzní, spojenci... všechno co si vzpomeneš. Mendoza má tři děti: Veroniku, Valérii a Sancha, všichni jsou přítomni. Veronika se provdala za Loba Villablancu; tam ten v arabském... no, berberském kroji. Veroniku poznáš podle tetování na lícních kostech, ačkoliv to dneska má spousta dalších. Ano, támhle je. Valérie je ta Kněžka Ohně. Teď se objímá s bratrem Sanchem, významným komthurem Evropy...“

„Až sem tomu rozumím! Co se stalo s jejich otcem?“

„Zemřel na infarkt, velmi krátce po zvolení. Škoda ho, byl... měla jsem ho ráda. Arminský řád právě vedl válku v Německu. Řada lidí se zúčastnila. Já u toho byla taky, i když jsem nebojovala přímo v akci. Měla jsem určité jiné povinnosti. Evropa jmenovala velmistrem Mario Carialtiho, ten mladší muž v bílém. Po skončení války odešla většina lidí na ten jejich Ostrov a zůstala tam. My Evropané jsme si v podstatě oddychli, konečně jsme mohli... no, dalo se dělat, co jsme chtěli. Bohužel došlo k problémům...

Jak bych ti to řekla? Rozkol v řádu dal špatný příklad jiným. Po válce se řada lidí prohlásila za komthury. Nebo... podívej, to není jednoznačné. Prostě nastala potřeba, aby se ten či onen stal velitelem svého území. Tak to udělal, jak je jeho povinností. Jestli si ten titul přisvojil nebo ho zvolili jeho rytíři, o tom se diskutuje. Řada starých komthurů zemřela nebo byla zabita, mnozí taky v dost bezúčelných potyčkách. A do řádových věcí se začali plést členové jiných lóží. My tvrdíme, že nejsou Templáři, oni tvrdí, že ano. Na světě je řada lóží...“

„Kolik přesně?“

„Nikdo neví, snad víc než tři sta. Některé vůbec nemají zájem se s námi o čemkoliv hádat, ale další ano. My jsme hlavní část řádu; aspoň si to myslím. Velmistrem je don Mario, komthury Ahlbeck, Sancho, Caesare, Felipio... a mnozí další. Mario byl nucen před časem opustit Španělsko... no, celou Evropu. Odjel na Ostrov a požádal císaře o ochranu a pomoc, což mu slíbili. Teď se vrací a bude se jednat o tom, jestli se vrátí nebo... co.“

„To zní hezky! Ale kde je problém?“

„Část řádu se odštěpila. Jejich mluvčím je Toni Braganza, ten v modré uniformě. Má titul admirála, dokonce osmihroté kříže na límcových výložkách, jak jsem si všimla. Mimochodem, pěkná drzost – ovšem spousta lidí ho bere vážně. Velká část našeho úsilí se soustředila na snahu mu zabránit, aby se sem dostal a mohl se plést do jednání; jenže on nás oblafnul perfektním trikem, když si někde počkal na Dianu a vetřel se jí. Zřejmě to šlo docela snadno, stačilo předvést jí nějakou starou civilizaci, kterou Diana neznala. Na svou vychytralost je dost prostomyslná, věří jen svým šelmám.“

„Je to tak důležité?“

„Zdá se. Jedním důležitým bodem zasedání je získat podporu od arminské části řádu, hlavně jejich vojáky, přesněji zabíječe. Ale tu samou šanci má taky konkurence, dejme tomu Braganza. Jak se zdá, udělal dost plus bodů.“

„Aha. A ta žena, co je s ním?“

„Čarodějka Saphir. Tady přicházíme k problému... neměla bych ji mít ráda. Je to špinavá konkurence, satanistka a... kdoví co. Já o ní nevím prakticky nic, jenom že je divná. Ovšem ona o mně může zase říkat, že jsem upír nebo cokoliv. Nepříjemné...“

„Co na ni říká abatyše Valérie?“

„Zajímavá otázka. Caesare před chvílí plácl, že je lesbička. To pro Valérii není tak příšerný hnus jako pro jiné...“

„Chceš tím říct, že vrchní čarodějka Arminu je úchylná?“

„To bych klidně řekla i jí do očí, ale není to tak docela. Homo či hetero jsou pomocná označení, platná pro svět lidí. Znamenají orientaci na kteréhokoliv jedince toho druhu, tedy schopnost si vyhledat partnera mezi všemi muži nebo všemi ženami. Čaroděj je vyladěn podstatně jemněji; třeba já... jak to mám říct?“

„Slyšela jsem nějaké povídačky i o tobě, ano...?“

„Tak jo: čaroděj si volí takové sexuální partnery, od kterých může získat jejich manu, životní sílu. Je mu jedno, jestli je to muž, žena nebo sedmihlavý drak; ale tu manu musí mít. Nedokáže se spojit... nemá důvod se spojit s někým, kdo manu nemá.“

„To už mi někdo vysvětlil. A zároveň řekl, že každý má nějakou manu. Aspoň malé množství...“

„Ano, to je pravda. Proto v podstatě nemá smysl odmítat...“

„Ale někdy je energie ta správná a někdy ne. Když je špatná, je to horší... a někdy se nedá přesně určit, jaká je.“

„I to je pravda. Je to složité, matko...“

„Schválně, jestli správně rozumím. Občas se uspořádají hromadné hry, kdy se pospojuje každý s každým. Jak jsem slyšela, chystá se to i dneska. Zdá se, že si čarodějky nejsou jisté, jestli jim energie Saphir přinese prospěch nebo škodu.“

„Ano. Přesně jsi to pochopila.“

„Dalo by se to považovat za ohrožení?“

„Co? Jistě, že je to ohrožení! Dost závažné...“

„Takže ji nepřipustí k obřadům?“

„Určitě ano! Za prvé, všechny čarodějky rády riskují; za druhé je lepší mít nebezpečnou osobu na očích než za zády. Kdyby ji nějak vyhnaly, pomstila by se... Mohla by se pomstít.“

„Schválně, jak?“

„Mohla by na nás vypustit nějaké další bytosti. Obávám se, to ovládá dokonale. Snad líp než...“

„Co ses zarazila? Líp než kdo?“

„Ale... přišla mi na mysl ta malá Lucka. Lucille des Merveilles.“

„Ach, ta... roztomilé děvčátko!“

„Přímo miláček. Ale spousta lidí ji podezírá, že je chytřejší než vypadá, jak se zdá právem. Včera večer se předvedla jako dost nebezpečný démon...“

„Ale to je velice vzrušující!“

„No, právě! Řekla bych, že naše kráska umí i další věci!“

„Tak dobře. To máme Lucii, Saphir... co dál?“

„No, to je právě ten problém. Dál nevíme. Jen tušíme, že by tu mohli být další agenti někoho zvenku. Ale kdo to je...?“

„Jak se pozná... ne, to je hloupá otázka.“

„Co chceš vědět? Řekni to jakkoliv!“

„Spousta lidí se umí celkem realisticky měnit. Je nějak možné, aby se ukázali ve vlastní, skutečné podobě?“

„Vidíš, právě to chce Diana. Vydala směrnici, že při dnešním večírku má každý vypadat jako v reálu a nijak se nevylepšovat. Všichni napjatě čekáme, co bude.“

„Co uděláš ty?“

„Já si na nic nemusím hrát. Půjdu, jak skutečně vypadám. Ani se nebudu dělat mladší, jako spousta jiných...“

„To zní zajímavě. Myslíš, že poslechnou všichni ostatní?“

„Problém je, co udělají bohyně. A bohové. Vlastně dva problémy: jak si vytvořit přijatelné tělo – a jak zajistit, aby to setkání všichni přežili.“

„To zkus vysvětlit trochu víc!“

„Tak jo... podívej, bohové jsou vícerozměrné bytosti. Jejich těla existují v mnoha dalších dimenzích, které my nevnímáme. Co my považujeme za jejich podobu, je trojrozměrná projekce, něco jako náš vzhled po úpravách. Kdyby se projevily v plné síle, možná by došlo ke zborcení struktury; samozřejmě u nás. Zmačkalo by nás to jako špinavý papír...“

„Jediným dotykem? Proč?“

„Já nevím, jak to vysvětlit. Oni prostě... musí se sebou něco udělat, nějaké omezení, aby se s námi mohli stýkat. Jejich mana, vnitřní energie, nás prostě zabíjí. Nebo aspoň hodně ničí. Jestli poslechnou ten příkaz, mohlo by to...“

„V noci se něco takového dělo – a všichni přežili!“

„No právě! Jen díky tomu, že dostali pozvánku do světa o více rozměrech. První schopnost, kterou nám propůjčili, byla libovolně měnit svoje tělo. Libovolně... potřebovali jsme jejich pomoc. Tak jsme byli takoví, jaké oni chtěli. Třeba Denis lítal jako anděl, měl na zádech křídla a mohl... vlastně nevím. Já se zajímala o fauny a dryády. Měla jsem tělo dryády, chápeš? Byla jsem strom a zároveň člověk... neumím to vysvětlit.“

„Hlavně, když se ti to líbilo.“

„Ano, je... potřebovala jsem to. Zvláštní pocit; jsi hlasem stromu. Máš kořeny a listy, přijímáš energii ze slunce a živiny z kořenů... jsi jednoduše strom. Byla jsem svým způsobem šťastná. A mohla jsem si povídat s jinými stromy.“

Jelizaveta se nad tím zasnila, ale rychle se vzpamatovala.

„Co se skutečně bude dít dnes večer?“

„To neví vůbec nikdo. V podstatě cokoliv, co koho napadne. Jak jsem ti právě vysvětlila, závisí to na bozích.“

„Pověz mi ještě toto: jsou to skutečně bohové, nebo někdo... něco jiného? Víš, jsem křesťanka a celý život mne varovali před pokoušením Antikrista!“

„Rozumím. Ale odpověď není lehká. Jsou to bytosti. Nedali nám doposud možnost prozkoumat je ve skutečné síle. Musíme se zatím spokojit s tím, co víme. Prostě si zvyknout.“

Jelizaveta přikývla. „Děkuju. Budu o tom teď přemýšlet. Mohla bys zařídit, aby mi přinesli ještě jednu kávu?“

Flor na ní postřehla únavu, takže ji nechala odpočívat a znovu promýšlet, co se dozvěděla. I ona měla nad čím uvažovat.


Zrzka dospěla k názoru, že kdyby poslechla prvotní impuls a odjela první lodí z Rhodu kamkoliv, udělala by nejlépe. Hlavně ve chvíli, kdy se její zrak setkal s hlubokýma moudrýma očima čarodějky Saphir; tehdy se zachvěla a hodila zpátečku. Marně; ta elegantní dáma se nenásilně protáhla mezi ostatními a vyhledala si ji. Usmívala se a vypadala velmi přátelsky.

„Jsem ráda, že se s tebou setkávám, sestřičko!“

Zrzka se prudce nadechla: „Já ani ne. A netuším, čím jsem si zasloužila tu přízeň... No, spíš proč mě otravuješ.“

„Ale proč tak nepřívětivě? Jsem prostě ráda, že tě vidím!“

„Já vůbec. Radši bych byla na druhém konci světa.“

„Myslíš, že je místo, kde se přede mnou můžeš schovat?“

„Nevím. Ale budu se bránit!“

„Bránit? Schválně, proti čemu? Kdo ti ubližuje?“

„Nikdo. Ale mohl by...“

„Své nejmilovanější kněžce? Ale fuj! Proč bych to dělala?“

„Odpadlé kněžce, chceš říct!“

„Kdo tady od čeho odpadl? Že jsi pár dní nedělala praxi? Dovol, abych se zasmála...“

„Mohla bych tě taky...“

„Ano, skvělý nápad! Můžeš mě proklít a zavrhnout. Udělej to nejlíp veřejně, to bude skutečně působivé! Mohla bys mne třeba nazvat ohavným démonem a popisovat moje špatnosti; zkusila bych se průběžně proměňovat dle tvého popisu!“

„Děláš si ze mě legraci!“

„Jo. A s potěšením.“

„V životě by mě nenapadlo, že přijdeš až sem!“

„Je tady legrace, ne? Spousta kamarádů...“

„Spousta jich už taky uhynula!“

„Ano; dobrá práce! Jsem s tebou spokojená, pokračuj!“

Zrzka vydala podivný, nepříliš příznivý zvuk.

„Ano, mám na mysli ty zábavy u tvé kamarádky Glorie. Baví mne. A moji družinu taky...“

„Nevadí ti to neustálé ubývání základního stáda?“

„Rozhodně ne! V nexusu je krutá nuda; to konečně poznáš, až uděláš nějakou extra blbinu a uvázneš tam. Udělám samozřejmě všechno, abych ti pomohla, ale...“

„Jak se zdá, všemocná nejsi!“

„To jsem snad ani nikdy neřekla. Ale netěš se, že mi utečeš, že se třeba někomu narodíš a začneš jako dítě. I kdyby se ti to povedlo, já si počkám a včas si tě odchytím.“

„Jak jsem se do toho vůbec dostala?“

„Nebuď zbytečně zvědavá. Byla bys moc chytrá a...“

„Mohla bych s tebou úspěšně bojovat?“

„To bychom musely být obě lvice, víš? Ty bohužel nejsi. Ráda bych někdy zkusila bojovat s někým na své úrovni, ale...“

„Tak pár otázek, má paní: Když jsem přišla, ovládaly pole řecké lamie, nemrtvé ženy, co zahynuly v průběhu bojů a nebyly dosud pomstěny. Od chvíle, kdy jsem... jsi... no, prostě teď převládly spíš... jak to mám říct?“

„Démoni. Strašidla. A co?“

„Jak se snesete mezi sebou?“

„Jako palec s ukazováčkem. Proč?“

„Kontakty mezi bohy se někdy líčí jako nesmiřitelný boj.“

„Ano, to skutečně je. Až do posledního uctívače...“

„Tím chceš naznačit, že za sebe necháte bojovat lidi? A to ti nevadí, když trpí a umírají?“

„Tobě vadí pobít v počítačové hře spoustu panáčků?“

Zrzka vykulila oči. Saphir potřásla hlavou: „Promiň, to jsem... to se týká tvého příštího vtělení. Jednou budou stroje, které ti budou ukazovat pohyblivé obrázky. Už jste vynalezli film?“

„Počkej, neleť tolik! Ty mi vykládáš, co bude v příštím životě?“

„V jednom ze životů, ano. Mimochodem, budeš třeskutě dobrá!“

„Když tě poslechnu a budu ti sloužit?“

„Za jakýchkoliv okolností, má drahá. Tvůj život je... už nyní definován. Včetně mnoha detailů. Můžeš jej modifikovat, ale...“

„Trochu mi motáš hlavu! Jak tohle víš?“

„Pro tebe jde čas jenom dopředu. Pro nás obousměrně. Vím, co jsi dělala v příštím zrození. A říkám rovnou, neřeknu ti to. Jsou kolegové, kteří svým oddaným život různě upravují, zjevují se jim a dávají pokyny... Každý to hrajeme jinak. Já to nedělám.“

Zrzka na ni chvíli zírala.

„A ano, čtu ti myšlenky. Právě teď si myslíš: Sereš mě, má paní. S chutí bych tě zabila, kdybych to dokázala. Nedokážeš.“

„Je možné se tě zbavit?“

„Dokonce ti řeknu, jak: schovat se pod křídla někomu vyššímu. Ale to ty neuděláš. Jsem bohyně, která ti vyhovuje.“

„Ví to tvůj milenec?“

„Udělala jsem z něho komthura.“

„A ostatní Templáři?“

„Chystají se s námi bojovat. Tedy, parta kolem Sancha. Denis se zatím rozhoduje, co udělá; včerejší kontakt na něj udělal hluboký dojem, má teď trochu zmatek. Diana nám jednoznačně fandí; Sancho je jí jenom pro smích. Mluvím o těch, kdo tuší, co jsem.“

„A velmistr Baarfelt?“

„Trefa! Ano, s tím bych bojovala ráda; protože vůbec netuším, jak by to dopadlo. Ovládá různá templářská kouzla; bohužel jedno z nich je vyhýbat se konfliktům s cizími božstvy. Nedokážu ho dost vyprovokovat, aby si to se mnou rozdal.“

„Ani kdybys mu třeba zaútočila na Denise?“

„Uznávám tvoji snahu, ale neraď mi, jo? Denis... dostala bych ho, kdybych se mu předvedla ve své lví podobě. Dokonce by mi to prospělo, jenže... kdo ví? Ta včerejší akce byla...“

Zrzka čekala, co ještě řekne, ale už nic.

„Takže všechny naše konflikty jsou pro tebe jen hra?“

„A co jiného? Když si chceme hrát, vstoupíme do vašeho světa a namixujeme figurky. Zhruba tušíme, jak to dopadne; detaily nás nezajímají, to by už nebyla zábava. Jednou za mnohokrát dojde ke skutečně nečekanému vývoji, to nás opravdu baví. Dobré hráče si pěstujeme a ochraňujeme; jako třeba tebe.“

„A svobodná vůle člověka?“

„To je právě ten faktor změny, o kterém mluvím. Bohužel většina lidí jsou zbabělci a drží se programu.“

„Třeba nechtějí naštvat svoje bohy!“

„Tak jim řekni, ať... Zkus jim to vyložit takhle: vaše děti si rády hrají se zvířátky, co? Můžou mít plyšového psa, nebo živého. Plyšák je nikdy ničím nepřekvapí. Ale kterého mají radši?“

„Chápu. Ale co já mám komu co vykládat?“

„Jsi velekněžka, ne? Tak poučuj a vychovávej ostatní!“

„Právě teď se cítím mimořádně mizerně. Nejradši bych utekla.“

„Ano, to bývá. Ale vydrž, bude to ještě... zábavnější.“

Zrzka to vzdala; ať řekne cokoliv, je to pro Saphir jen legrace. Má ji v hrsti a nehodlá pustit.

Teď se usmála: „No, ještě pokecáme. Já jenom, že jsem tady a budu tě ochraňovat. Ničeho se neboj a buď odvážná!“

Zrzka řekla: „Polib mi prdel!“

Saphir vyprskla smíchy. Jemně, aniž se jí dotkla, jí způsobila nádherný orgasmus. Potom odešla a nechala ji být.


Zcela jinak vypadalo setkání Diany s Ditou. Dita se opalovala na terase, momentálně sama, Fay někam zmizela. Když přistoupila Diana, postrčila si černé brýle na čelo a otevřela oči.

„Promiň... chtěla jsem...“

„Jo. Lehni si. Čekám na tebe.“

Diana zaváhala, pak se složila do lehátka. Prohlížela si Ditu, zvláště čerstvě vytetované obrázky na kůži.

„Vypadáš pěkně... sluší ti to!“

„Dík. Ale blbý lichotky vynech; stačí mi kecy kluků, co se se mnou chtějí vyspat. To ty nechceš. Začni vážně.“

„Mluvila se mnou Flor. Pochlubila se, že se jí podařilo dostat sem větší množství... hm, bytostí z nadsvěta. Nejvýznamnější asi budeš ty, tak s tebou chci... mluvit.“

„Nejsem nejvýznamnější. Jsem první, koho poznali.“

„Jo, dík. Facka, že?“

„Neděkuj. Bude jich víc.“

„Hm... tak jo. Víš, vydala jsem takovou... směrnici. Pokyn pro dnešní večer. Aby se každý předvedl, jak skutečně vypadá.“

„Vím. Chápu. Dál?“

„Když jsem to řekla, myslela jsem lidi. Nenapadlo mi, že by se tu mohly objevit... bytosti jako ty. Asi to zruším. Promiň.“

Dita se na ni pozorně zahleděla. Potom řekla: „Počkej. Nemusíme být hned splašení. Já jsem taky... nechtěla přesně to, co se stalo. Dostali jsme se do hloupé situace.“

Diana si povzdychla; nevěděla, co říct.

Dita pokračovala: „Mně se ten nápad strašně líbí. Já bych se hrozně ráda předvedla v plné parádě. Zvlášť tobě. Jenom musíme něco vykoumat, aby to... prošlo. Chápeš?“

Diana se zeptala: „Proč zrovna mně?“

„No víš... pamatuješ, když ti bylo osm? Otec vykopal takovou starou fresku. Dívka, koupající se s delfíny. Stála jsi nad tím obrazem a cucala si palec. Pamatuješ se, na co jsi myslela?“

Dianě trvalo vzpomínání trochu déle. „No, v podstatě... nic moc důležitého. Že bych se ráda koupala s nimi. Tak něco.“

„Byl to můj chrám, Diano. Moje zpodobnění.“

„Hodně poškozené, v mizerném stavu. Nedalo se...“

„Tys to viděla jasně. Já tu fresku pamatuji, když vznikala. Byla to moje zábava chvíli před tím, než jsem vystoupila z mořské pěny. Malíř byl... tehdy velice zamilovaný. Dal mi tvář své dívky a vložil do toho tolik lásky, že jsem... neodolala. Prodloužila jsem jí život o deset let. A ochránila je před... chm!“

„Jsi laskavá, Afrodíté.“

„Vlastně ne. To udělal Áres. Měla být válka, ale já ho opila a zblbla mu hlavu. Ta válka se pak odehrála jindy a jinde. Lidem to přišlo jako po spoustě let. Ta freska je dneska v jednom museu ve Francii a čeká na rekonstrukci. Nevím. Už mě nezajímá.“

„A holka, co před ní stála s prstem v puse?“

„Snila jsi o světě, o kterém ti vyprávěl otec. On byl velmi... uměl probouzet fantazii. A tys byla velice vnímavé děvčátko.“

„Já vím. Pořád zasněná. Pokud jsem nedělala alotria!“

„Jo, občas jsi potřebovala ochranu. Ale jsi Pastýřka draků, co s tím naděláš? Na svoje postavení jsi byla ještě hodná.“

„Dito, já bych vážně...“

„Chtěla jsem ti jenom poděkovat, nic víc. A dohodnout se na tom dnešním večeru. Řeknu to takhle: je nás tady víc. Některým se líbí, že je lidé poznávají a... dejme tomu uctívají. Už jsi o tom asi slyšela. Jiní dávají přednost skryté přítomnosti. Nemyslím, že by se všichni podřídili, když jim něco doporučím.“

„Já to zruším, Dito. Řeknu holkám, ať zůstanou v pohodě...“

„Počkej. To by vypadalo, že jsi velkomyslnější než my. To mnozí z nás nemůžou připustit. Máme svou hrdost!“

„Ach ne! Proboha, ještě tohle...“

„Kdybys na tom trvala a snažila se prosadit svou, tak by se ti dalo odporovat, dokonce se urazit; ale když ustupuješ... A navíc jsi tím nic zlého nemyslela, jenom chceš jasně vyložit karty. To je šlechetné a já bych souhlasila, ale někteří další...“

„Dito, je mi líto, ale já... uděláme to takhle: Pro lidi bude platit ten můj pokyn. Bohové ať se zařídí, jak chtějí. Jo?“

„Jo, jasný. Teď ovšem ještě...“

„Proboha, co ještě?“

„Pro mne, tohle: co ti, kteří jsou současně bůh i člověk? Tím mám na mysli: někteří bohové se inkarnovali už dávno. Někteří lidé jsou jejich částečné expanze. Třeba to ani nevědí, ale my to víme a kdyby to přišlo ven, měli by zbytečné problémy.“

„Ale fuj! Kteří lidé?“

„Začněme od začátku: ty a tvůj manžel.“

„Charry? To byl jenom takovej můj vtip!“

„Já vím. A dobrej!“

Diana se oklepala. „Hele, tvý vtipy jsou taky docela... no nic. Zkus mi to říct nějak po dobrým, abych to pochopila!“

„Když to je trochu... měla by sis promluvit s Athi. Athénou, mou sestrou. Jenomže ona je někdy... dost protivná. Mohla by ti vysvětlit všechny ty pitomý okolnosti tvýho narození.“

„Je to tak složité?“

„Fakticky dost. Tys totiž přišla na svět jako... ne, začnu od tvýho táty. Byl až nepříjemně vzdělanej, ve spoustě oborů. Jenže na druhý straně děsně netrpělivej; jak něco nebylo jak si přál, už sháněl, jak to udělat jinak. Poprosil třeba některýho boha o přízeň; ale my taky nevíme, kam skočit dřív, chápeš? Takže než se dočkal, už se zas obrátil na jinýho.“

„Ohledně mne taky?“

„No právě! Když tě chtěl poprvé, byl zrovna v Řecku, takže je snad logický, že požádal Athi. Dle její vůle jsi měla být nadána veškerou moudrostí světa; ale zůstat navždy pannou.“

„Proč?“

„No, když se do tebe částečně expanduje? Chápej, taková bohyně se nemůže moc... znemožnit před ostatními. Jenže jak povídám, to už se do věci pletla Isis a Aštóreth, přidala se Lilith, Adamova první žena a v konečný fázi ještě někdo nadřazenej, jenomže to už byl takovej zmatek, že tě při tom málem zabili. Víš, že ses narodila skoro udušená?“

„Vím. Museli mě plácnout po zadku.“

„Řešilo se taky, jestli vůbec budeš žít. Potom někdo upozornil, že kdyby tě zadrhli ještě před narozením, nesplníš všechny svý důležitý významný činy, tak jsme to museli nechat tak. Konečně, tak hrozně to zas nedopadlo!“

„Začíná mi být líto, že jsem se vůbec narodila.“

„Ale ne, s tím si nedělej starosti. To je náš průšvih. Vydrž to těch pár desítek let a ničeho se neboj, každej ti pomáháme, jak umíme. Občas to samozřejmě skončí konfliktem zájmů a potom se to lidem zdá trochu nelogický, ale tím se netrap...“

„Ty si asi neuvědomuješ, jak hrozně to zní, co?“

„Hrozně?“

„Bezohledně k nám lidem. Jako kdybysme byli nižší bytosti!“

„No a nejste?“

Diana se nadechla, aby něco řekla; pak jí došlo, že ta holka ji schválně provokuje, dokonce to na ní bylo vidět. Když postřehla změnu nálady, rozesmála se.

„Já už o tom přemejšlela, náhodou! Jediná možnost mi vychází udělat lidi tak odolnejma, aby to přežili. Průšvih je v tom, že nejsem tak mocná jako některý jiný, z vyšších kruhů. Sakra práce... já bych leccos mohla, ale kdyby mi to někdo rozboural, tak to lidi naráz odnesou a to nechci!“

„Tuším správně, že seš fajn holka!“

„To jsem, ale to zas není takovej problém. Jsem zvyklá se milovat s lidma, to musí být jedna taky opatrná... Natož taťka Zeus, jeho dotyk by nepřežila žádná živá bytost, kdyby se... tak nějak by se to mělo zmírnit. Já to promyslím a projednám.“

„Dito, mám takovej... no, jako problém. Víš, zaráží mě, že za celý dějiny se bohové před lidma spíš schovávali; a teď najednou za náma nejen přicházejí, ale ještě se dávají všem poznat. Není to trochu divný?“

„Nevím, možná je! Ale nemysli si, my mezi lidi chodíme pořád, jenom vy nás nechcete vidět. Když vidíte něco neobvyklýho, tak si prostě řeknete, že to není pravda. Dokonce máte doktory, který to ostatním rozmlouvají... k smíchu! Proč neberete věci, jak jsou?“

„Zeptej se Svena, to je právě takovej doktor!“

„Já vím. Schválně jsem se s ním vyspala, abych ho prozkoumala. Je docela milej. A těm svým nesmyslům hrozně věří.“

„Taky seš miláček. Co na to Britta?“

Místo odpovědi se Dita plynule a bez problémů změnila v Brittu. Pak spiklenecky zamrkala a změnila se v hezkého kluka.

„Myslíš, že nic nedokážeme? A tohle ještě není magie, jenom malá iluze. Vlastně, taky nesprávně. Je to prostě jedna moje podoba. Jak se můžeme ukázat lidem ve vlastní podobě, když žádná není tak důležitá, abych ji mohla označit za svou? Já jsem každý, kdo tady je; prostě jsem! Otiskla jsem do sebe jeho mysl, takže...“

„Dito, neporadím ti. Ani nevím, co na to říct. A říkám rovnou: nedělejte si problémy s mými příkazy. Byly nesmyslné, já se jich vzdávám a řekla bych... necháme to radši plavat, ne?“

„Ale to potom nebude žádná zábava!“

„Tak víš co?“ vybuchla Diana, „Tak se projevte se všemi svými božskými energiemi a pozabíjejte nás, když vás to baví! A můžeš začít se mnou, napal to do mě, ať v tu ránu shořím!“

Dita byla zrovna kluk; teď se proměnila na svého manžela Árese: „Taky by to nebyl špatnej nápad! Docela bych to použila, ale vzhledem k naší božské laskavosti...“

„Je-li někdo osobně zabit bohem, odchází na jeho planetu, kde se mu dostane neskutečných radovánek. Nebo už ani to neplatí?“

„Když ty seš tak příšerně vzdělaná! Právě proto bývá většina z nás opatrná, aby nepůsobila zmatky. Dimenze, víš, a... prostě, kašli na všecko a bav se, jak umíš.“

„Ano.“ odsouhlasila Diana a vstala, „Půjdu se bavit.“

Dita se změnila do vlastní podoby. „A... Diano?“

„Ano?“ otočila se císařovna.

„Nic. Jenom – nezlob se na nás!“

„Nebudu.“ řekla Diana a pokusila se usmát.

 


Zpět Obsah Dále

24.08.2020 15:08

Errata: