Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 4. Večírek na uvítanou

Zpět Obsah Dále


Že o něčem rozhodla císařovna Diana a dokonce to vyhlásila, nebylo ještě závazné pro Eleni. Samozřejmě vzala na vědomí, že se večírku zúčastní ve své skutečné podobě; ale když usedla před zrcadlo a zkusila si představit, jak bude vypadat, výsledek nebyl ani zdaleka uspokojivý. Nějakou dobu si lámala hlavu, jak mít současně krásné černé vlasy a předvádět svoje parádní tetování; pak došla k názoru, že to je problém neřešitelný a zasmušila se. Tento svět chystá na ubohé nevinné dívky řadu pastí a nástrah!

V ten moment vlezla do jejího pokoje Mariko a začala škemrat. Bylo celkem jedno o co, beztak chtěla spíš ujištění, že dělá dobře, když dělá to, co dělá. Není to moc k pochopení? Skutečně nebylo, problémy Mariko byly složité a jejich jádrem bylo, zda není chyba, když se vyspí s tím či oním. Samozřejmě se začala okamžitě chlubit, kdy a s kým, ale Eleni to moc nezajímalo, sama mohla vyprávět a ještě před týdnem by skutečně povídala, až by té malé děvce vypadly oči. Teď... dokázala by ještě kohokoliv zděsit nebo nadchnout, kdyby se chlubila? Snad jen otec Avvakum by byl vyveden z míry, ale na toho zrovna nemyslela.

Napadl jí bráška Janis. Je dítě, samozřejmě; ale snaží se jak nejlíp umí. Někteří muži jsou úchylní a takoví kluci se jim líbí; jiní jsou normálně na děvčata, ale když se hodně vtírá, dovolí mu někde se přišmajchlovat. Tohle všechno by bylo normální, kdyby za to dostával peníze nebo drobné dárky, jako děvčata. Jenomže on už o žádné odměny nestojí, chce se učit a to co nejvíc. Dokonce cosi žvanil o tom, že se stane (nebo už je) templářským Jezdcem, vydá se do světa a bude lidi zachraňovat před zkázou. Tak si jdi a ať tě tam peklo pohltí, pitomče!

Eleni dospěla od plánu stát se přístavní prostitutkou někde ve světě přes plán zařídit si vlastní bordel, později hospodu či obchodní dům k další fázi: usídlí se na nějakém hezkém místě, kde je klid a nic se neděje, stane se čarodějkou a bude lidem dávat dobré rady. Určitě to potřebují, jen se podívejte, jací jsou pitomci! Dokonce takoví, že nechápou její dobrou snahu; ale jen počkejte, ono na vás dojde! V tom případě jí už ovšem nemůže vadit plešatá hlava s barevným tetováním; naopak patří k jejímu vzhledu, tak má čarodějka vypadat!

Rázně zatrhla Mariko další žvásty, jsou to nesmysly! Když bylo jednou nařízeno, půjdeme ve své přirozené podobě, ať císařovna nejančí. Kdoví, co by z toho ještě bylo za průšvih. Samozřejmě, namalovat se můžeme. Šperky si taky můžeme vzít. Ale paruku ne, to by bylo... hrome, šaty si vem jaký chceš, stejně máš jedny, a to ještě darovaný ode mne! (Mariko se vztekle bránila, naopak si pořídila za poslední dva dny šestero kostýmů, jeden hezčí než druhej; všechno dary od princezen. Milenci zas dávají šperky, jak Eleni velmi dobře ví...)

Eleni jí ještě jednou zopakovala, aby sakra vypadla a přestala otravovat, chce si něco promyslet. Mariko se urazila, vstala a na chvilku to vypadalo, že opravdu půjde; pak ale chtěla vědět, co tak důležitého bude promýšlet, a byla z toho další diskuse. Řádně se pohádaly a Eleni ztratila poslední zbytky dobré nálady.

Co to sakra bylo, co jí tolik vadilo? Něco složitého, nějaké nepostřehnutelné ohrožení... od Ostrovanů nebo... Kdyby si jen mohla vzpomenout, určitě by přišla na to, co to bylo!


Když přišla do sálu, bylo jí okamžitě jasné, že zdaleka ne každý poslechl a přišel v přirozené podobě. Například Lucille des Merveilles! Kdekdo žvanil, že včera viděl tu holku jako zlého démona, a dneska tu klidně chodí, usmívá se na kluky a vypadá tak nevinně, jako by neuměla do pěti počítat. A co Dita? Baví se zvesela se sestrami Baarfeltovými, zřejmě někoho pomlouvají; možná Fay, která tu naopak není vůbec. Chybí vůbec mnozí, na které by Eleni byla zvědavá, třeba elf Avaen; ten od příjezdu ani na chvilku nevystrčil nos z pokoje, nechává si nosit k jídlu jen syrovou zeleninu a nic lidského ho nezajímá.

Zábava se rozjížděla poněkud toporně; hosté vytvořili hloučky dle svých dosavadních přátelských kontaktů a jednali v nich, pokud možno řečí, kterou ostatní neovládali. Zvláště dámy; chlapi se naopak přemístili k baru, kde po zásluze kraloval císař Charry a opíjel všechny roztodivnými značkami alkoholu ze své ostrovní palírny. Krátkou chvíli hledali, čím mu za to polichotit, pak si Argos vzpomněl na hrdinské činy za války v Německu a začali se vzájemně chlubit a vytahovat. Dámy to pochopitelně nezajímalo, takže postupně odešly jinam.

(Přiznávám se: byl jsem zatažen do toho kroužku jako jediný reprezentant poraženého nepřítele, takže si se mnou každý chtěl připít, aby dokázal, že proti mně {nám} nic nemá. V krátké době jsem tak přestal rozeznávat rozdíl mezi fikcí a realitou.)

Jídlo bylo chutné, hudba krásně hrála, mnozí tančili a všichni se skvěle bavili, ale pořád to nebylo ono: chyběl nějaký skandál. Každý na to čekal a nikdo nechtěl začít; kdyby se aspoň ta Diana s někým pohádala nebo třeba porvala, ale ona ne! Chodí si mezi ostatními, šveholí zdvořilosti a se vším souhlasí, dokonce se vtírá čarodějnici Saphir, která dle všeobecného mínění uctívá nějaké démony. (Dle jiné verze je sama démon). Nebo by třeba šlo, aby nastal nějaký vhodný milostný skandál, třeba se někdo pokusil někoho svádět a... jenže koho? Je to tady mrtvý...

Mrtví? Eleni se otřásla tichou hrůzou. Kdo může zaručit, že se mezi hosty nenachází někdo, kdo už dávno nežije, nýbrž vystoupil z hrobu vyvolán magií Flor či některé jiné? Snad jedině zákaz císařovny by mohl zabránit... jenže, co záleží lamiím na nějakých zákazech? Přijdou, odejdou...

Eleni bloumala sem tam a uvažovala, koho by čím vytočila. Snad Brittu? Ta se dnes chovala až nepřiměřeně klidně, zírala do blba a když promluvila, tak zdvořile a laskavě. Chvilku si povídala s Američankou Gwen, která se v podstatě nudila a přemýšlela, jak ztropit nějaké alotrium. Eleni mírně stoupla nálada. Přišla blíž, nenápadně prohodila pár slov s Brittou a snažila se něčím zaujmout pozornost, což se po chvíli povedlo. Gwen začala dorážet dost hloupými dotazy, Eleni odpovídala, pak ji odvedla stranou a začala zvolna hecovat.

Je pravda, že Gwen je vhodná oběť, má pozoruhodné nápady i chuť je realizovat, i kdyby zbytek světa byl proti. V poslední době se jí nejvíc líbí, když se může opalovat nahá. Momentálně byla ovšem oblečená, bohužel v americké verzi přepychu, tedy do současných moderních šatů. Což mezi lidmi oděnými do roztodivných kostýmů z minulosti i budoucnosti nebyl takový zázrak, jak by sama chtěla; o důvod víc být nespokojená.

„A co – máme snad chodit nazí?“ nadhodila Eleni.

„Tak kupříkladu mně je to jedno!“ zdůraznila Gwen, „Já se za svou postavu stydět nemusím...“

„Jde o to, jestli císařovna myslela ten svůj pokyn tak, že když se má každý předvést ve skutečné podobě, tak se šaty nebo bez. Já si myslím, že to tak určitě nemyslela!“

Gwen si to nechala projít hlavou. „No ale to by se... Pořádali jste někdy maškarní bál? To se každý vystrojí, jak nejlíp může, ale o půlnoci se koná odmaskování a to se každý ukáže v přirozené podobě! Tak by se to mohlo udělat i teď!“

„Jo, myslíš?“ zeptala se Eleni okouzleně.

A Gwen rozjela fantazii. Prohlížela si jednotlivé dámy a každou kritizovala, jak asi vypadá bez oděvu a bez magie. Většinu znala a nebyly pro ni překvapením, ale u některých si nebyla jistá, zvláště u Ostrovanek. Třeba lykantropky; co z jejich vzhledu je realita a co trvalá mentální projekce? Kdyby se odmaskovaly...

Eleni ji pobídla nějakou poznámkou o bohyních.

Teď se Gwen skutečně naštvala. Tomu ona prostě nevěří! No ano, zkrátka nevěří na žádné bohy ani bohyně, žádné astrální jevy, ani na elfy; ten Avaen je obyčejný kluk, navíc dost nevychovaný, jen svoji odlišnost předstírá. Ať ji někdo přesvědčí...

Eleni ji zavlažila ochutnávkou pastisu; uspěla, Gwen potěšily nezvyklé chutě alkoholu. Pobídly ji k ještě odvážnější vlně kritiky vůči každému a všemu; často a ráda srovnává chování druhých se svým, které je naprosto bez vady. A skutečně, ona se na Rhodu prozatím ničím neznemožnila, dokonce ani významného milence si nepořídila, ačkoliv by zajisté mohla! Je mladá, krásná a bohatá, má vysokou inteligenci a nedá se ošálit nejapnými triky pouťových kouzelníků – na rozdíl od jiných!

Eleni vbodla další osten: někde slyšela, že Gwen se chtěla učit magii, dokonce se dost vehementně hlásila. Gwen to potvrdila; ale jak záhy zjistila, magie existuje v Arminu dvojí: opravdová, kterou dělá Denis, jeho otec Tomáš a snad čarodějka Valérie, a pak sestava laciných hloupých triků, kterými oslňují pitomou veřejnost ti ostatní. Gwen by nikdy neklesla tak hluboko, aby to dělala po nich; to radši bude chodit a odhalovat jejich triky, aby každý věděl, co jsou zač! Jediný kdo za něco stojí, je Denis a jeho otec; ačkoliv kdo ví, zda i oni to jen nepředstírají! To by potom byl svět jediná šalba a klam a Gwen jediná poctivá osoba na celé zeměkouli!

Všechny tyto věci říkala víc než nahlas a rozhlížela se při tom po všech okolo, zda dobře slyší a zda se opováží něco namítat. Nenamítal nikdo nic, většinou se smáli. Gwen se patřičně urazila, ale ani to nehnulo nikomu svědomím. Eleni ji popichovala dál, co nejpodivnějšími dotazy; a Gwen ochotně prozrazovala, co věděla. Třeba že oděv a vlasy Baarfeltovských princezen jsou od á do zet samá magie, žádná na sobě nemá ani nitku a mentální projekci dávají přednost před skutečným strojením. Což se týká Julie, Jany, Maryšky, Magdy atd.; jak ve skutečnosti vypadá May-Britt, neví vůbec nikdo a z Ostrovanů to nikoho netočí. Stejné zvyklosti převzaly Denisovy manželky včetně Nebeských Labutí. U těch je to ovšem čirá zlomyslnost jako u všech bohyní.

Eleni se pokusila popíchnout ji dalšími invektivami a řídit až ke skutečnému skandálu, ale hra se jí náhle vymkla z ruky, neboť Gwen ji obrátila jiným směrem: začala probírat své ušlechtilé záměry v kontrastu s nechápavostí všech ostatních. Vyprávěla, jak na začátku bylo vše veselé a hravé, jak byla hbitě provdána za většinu významných pánů včetně Denise, Dunbara, Llaga a další. Jak v rámci svatebních obřadů procházela mentálními přenosy, co vše při nich zažila a poznala a jak to skvěle fungovalo, když to pak zkoušela sama nebo s dalšími kamarády. Pochlubila se, že občas získala za partnera někoho zcela nečekaného, prostě ji bafnul a odvlékl stranou (z cesty kolemjdoucím), kde si prožila nezapomenutelné chvíle. Jenže to se stalo jen několikrát; pak většina ztratila zájem...

Současná situace je následující: Gwen je řádnou členkou cowenu, má dostatečné znalosti a ovládá nižší magické akce, které tak pohrdavě označuje za triky. Dostane-li nějaký úkol, provede ho ke všeobecné spokojenosti. Ráda by se ještě zlepšovala, ale obvykle ji nikdo o nic nežádá, nebo aspoň už dlouho to neudělal. A co hlavně vadí: už dávno jí to nikdo pěkně neudělal. Po bouřlivých sexuálních začátcích se situace uklidnila až k nezájmu, stálého partnera si nenašla a ti občasní nejeví zájem. Důvod: příliš mnoho jiných zájmů a povinností, zejména z důvodu přítomnosti osob považovaných za božstva. Přenosy energií...

Eleni se jí zželelo a poradila, aby se víc nabízela. Vlastní zkušenost jí říkala, že chudák holka se musí snažit, aby něco bylo, jinak budou chlapi do nekonečna vysedávat v hospodě a pořád žvanit o práci, válce, koníčcích, sportu a tak; když je hospodský konečně vyhodí, odpotácí se domů, obtáhnou ženu jednou rychlovkou bez zájmu o věc, jen aby je to přestalo dráždit, a usnou. Jejich počáteční rafinované hry se ustálí na několika nejjednodušších, nejspíš pro vlastní uspokojení...

Gwen se rozbrečela a potvrdila jí to. A co horšího: s novými dívkami ty rafinované hry hrají pořád! Začala povídat o Denisovi, toho sleduje nejvíc a zřejmě do něj byla zamilovaná, ačkoliv on na ni už dávno zapomněl. Ví, že ji ani na chvíli nebral vážně – strávit s ní noc patřilo k jeho společenským povinnostem, další zážitky potom ke zlepšování její osobní úrovně (?). Jakmile byl přesvědčen, že lepší to prozatím nebude, začal se starat jinde, což byl ochoten logicky vysvětlit. Gwen vysvětlení nechtěla, naopak chtěla, aby to pokračovalo.

Eleni zcela vypadla z koncepce a začala si taky stěžovat. Její zájmy byly trochu odlišné; v podstatě nikdy neprožila případ, že by doopravdy chtěla nějakého muže. Má mentalitu prostitutky, což nijak nezastírá; pochází ze světa, který ostře dělí ženy na slušné (provdané a neotřesitelně věrné) a ty ostatní, které byly zbaveny panenství za jiných okolností. Přišla v patnácti sloužit do hotelu, kde ji Arsen téměř okamžitě svedl a pak používal, kdykoliv mu bylo libo. Nevyvolávalo to v ní žádné reakce, je přece její pán a má právo s ní dělat, co ho napadne, platí jí za to. Kdyby se provdala za muže vybraného rodinou, dělal by s ní totéž, tak co? Později byla párkrát předhozena někomu z hostů, což se jí docela líbilo, byla aspoň nějaká změna. Žádný z nich se jí ani zvlášť nelíbil, ani jí nebyl odporný. Bylo jí to prostě jedno, dostala nějaký dárek nebo odměnu a byla spokojená.

Potom přišli Templáři. Od první chvíle ji šokovali, obraceli vše jinak, než je zvyklá. Pokoušela se s tím vyrovnat, dost ji to bavilo, má ráda změny; ale od začátku ví, že jednou to skončí a nastanou zas všední dny. Co bude dělat potom? Těžko říct jasně, kdo ví? Určitě už nikdy nebude taková jako dřív.

Gwen si posloužila další sklenicí a začala vzpomínat na své začátky doma v Americe. Jako řádně vychované dívence z lepší společnosti jí bylo zdůrazňováno, co slušná dívka musí a nesmí... až když se o ni začal ucházet slušný chlapec z diplomatických kruhů, bylo jí dovoleno jej občas políbit a chodit s ním za ruku na odpolední promenádě. Což jí nestačilo, při nejbližší vhodné příležitosti ho svedla a dokonce mu rozmluvila úmysl pokorně se přiznat a požádat za odpuštění. Od té chvíle jej sváděla často a ráda, na což si postupně zvykl; nicméně vždy spěchal a obával se odhalení. Gwen to naopak dráždilo, ráda zapomínala zamykat dveře a kochala se představou, že by v nejlepším vstoupili rodiče a byli patřičně šokováni. Dále: po prvních zkušenostech zjistila, že jejímu chlapci stačí k uspokojení daleko méně než jí; pořád to byl slušný mladík, který považoval všechno podobné za hanebnost, kterou se snažil odbýt rychle a pokud možno hygienicky. Gwen se líbilo mazlení, dotýkání v intimních oblastech, dlouhodobé rozsáhlé dráždění, nejlépe opakované. Ráda chodila nahá a žádala, aby se také uvolnil; marně. Dotýkal se jí, protože chtěla, občas ji pohladil po kožíšku, avšak potom si hned pečlivě umýval ruce... štvalo ji to. Copak je její tělo tak špinavé? Koupala se ráda a často, potěšilo by ji, kdyby ji celou namydlil a umýval, jak to dělali rodiče, když byla malá, ale on...

Její představy? V současné době se ustálily na tomto programu: hezký mladý muž se s ní setká na nějakém příjemném místě; výměna pohledů, později dotyků, nejasné narážky, opatrné dráždění, cítí jeho zájem, snahu dominovat a vládnout, vzít si ji a vlastnit. Přemůže její odpor, mírným násilím si ji odvede do soukromí a tam se jí zmocní. Gwen kapituluje, otevře se mu a dá mu vše, po čem touží. Následuje několik nocí rozsáhlých milostných her, ve dne se buď spí nebo chodí po příjemných místech, užívá různých zábav a naznačuje, co bude večer. Milenec se ukazuje jako muž tělesně dokonalý, moudrý, s nevyčerpatelnou fantazií v erotické oblasti, dokáže ji uspokojit i rukama, jazykem... baví ho to, má to rád. A především hluboce zamilovaný; přestože má řadu vlastních zájmů, všechny je odloží kvůli ní. Ona se stane středem jeho vesmíru...

Fáze druhá: ve vhodné chvíli je přepadá parta přátel, nejlépe skutečně při tom. Nepropadají panice ani studu, naopak uvítají ty kamarády a předvádějí svou lásku, čímž získají všeobecný obdiv. Ve společnosti jsou jeho bývalé milenky i milenci Gwen, všichni tiše závidí. Potom se připojují ke hře, ale Gwen má neustále vše pod kontrolou a rozdává svou přízeň dle vlastního uvážení; její milenec dělá totéž s ostatními děvčaty, ale nakonec ji ujistí, že ona je ta nejlepší v jakékoliv konkurenci. Což se jí líbí...

Fázi třetí zatím dokonale nepromyslela, ale určitě nějaká je. Její problém byl, že se zadrhávala už fáze jedna, pokud se do role milence pokusila obsadit kohokoliv z přítomných. Fázi druhou zažila, bohužel však s jinou ženou v roli ústřední dámy, obvykle některou z princezen. To není přesně to, co chtěla!

Eleni přikyvovala a moc nechápala. Od ní muži naopak soustavně vyžadovali, aby rozverně skotačila nahá po pokoji a byla přítulná jako koťátko. Nechápala oč jim jde, jí to nic příjemného nepřinášelo. Ale když to chtěli, prosím... Nahota partnerů jí byla většinou k smíchu, jejich tělo nebylo nijak krásné a obdiv k jejich samčí síle musela předstírat. Sama by dala přednost co nejrychlejšímu uspokojení, jen aby to už měla za sebou a chlap vytáhl peníze nebo nějakou ozdobu. To ji skutečně vzrušovalo, to se jí chamtivostí rozzářily krásné oči!

Od malička byla oslnivá krasavice, což jí bylo často sdělováno, ovšem nikoliv jako poklona, nýbrž výstraha; neboť krása je od ďábla, který soustavně útočí na takové nerozvážné holky a snaží se strhnout je do bahna nemravnosti. Bylo jí trpěti mnohé ústrky od svých příbuzných a sousedek, které jí prorokovaly, že bude-li takto pokračovat, stane se z ní děvka, flundra, kurva, čubka... vyberte si. Slýchala to tak často, že si na to zvykla a vyhověla, skutečně se z ní něco podobného stalo.

Gwen nebyla nikdy nijak oslnivě krásná, spíš dobrá kamarádka. Co by za to dala, kdyby po ní muži šíleli; jenomže oni nešíleli ani po Eleni, leda byli ochotni něčím přispět na výživu.

V té chvíli dospěly obě k plnému pochopení, že vlastně hledají odjakživa romantickou lásku a nalézt nemohou, protože už nic takového na světě neexistuje. Daly si další sklenici, počaly se objímat a brečet; Gwen se rozhodla vysvětlit Eleni názorně, co je to naprosté uspokojení, vrazila jí ruku mezi stehna a dráždila, jak nejlíp uměla. Eleni naopak došlo, že Gwen vlastně taky patří mezi bohaté cizince a že by z ní mohlo leccos koukat, ačkoliv to třeba nebude hned a ve směnitelné formě, takže se pokusila jí to dle možností oplatit. A protože Gwen měla ještě jednu ruku, vzpomněla si, jak se stimulují bioproudy a začala jí hladit holou hlavu, což Eleni přijala s potěšením. Propojení mysli bylo za té situace mimořádně lehké, ani jedna nebyla při smyslech...

Čarodějka Saphir tiše vystoupila ze stínu a pozorovala ty dvě, jak se mazlí a nevědí o světě. Pak se vzdálila dostatečně daleko, aby ji s touto věcí nikdo nemohl ani náhodou spojovat, usedla a hluboce se zamyslela. Nebyla bohyní sváru Eris, ale mohla být – v každém případě přemýšlela, co by ji pobavilo.

V podstatě nebyla zlá. Jenom měla ráda větší dávky energie, která vzniká při konfliktech různých osob. Lidé jsou neuvážliví, rádi se nechávají vyprovokovat. Zkusila to se Zrzkou, ovšem ta se ukázala jako příliš málo odvážná, než aby vyvolala skutečně vážný konflikt. Saphir si představovala mocné citové výboje, které však nemusí končit bojem a smrtí; spíš pěkné podráždění. A objektem by mohly být ty praštěné holky Dita, Ari, Flor...

Z jejího hlediska byly mladé bohyně bláznivé puberťačky, které se ještě nenaučily slušnému chování. Saphir je malinko starší, o pár tisíc let. A není bohyně, alespoň ne v tom smyslu, jak mu rozumějí v Řecku. Co přesně je? Těžko definovat. V této chvíli se nachází ve smrtelném těle, takže je projekcí své mocné Paní, Lvice Ištar. Třeba šakal, který svému pánovi nadhání kořist?

Její šachovnice taky vypadala jinak než ta, jakou vnímali lidé. Nejvíc se třeba bála Denise; jeho figurka je vezír, Evropa si ji přeměnila na dámu. Nejpohyblivější a nejakčnější, schopný poslat kohokoliv zpátky do stínů. Druhé nebezpečí: Lucie. Luciferella, dcera nejmocnějšího démona. Prozatím skrytá, ale pro Saphir jasně rozeznatelná. Její záměry jsou naopak nejasné, proč tu vlastně je, když doposud neudělala vůbec nic, jen se na pár okamžiků odhalila lidem? Je divná, pochází z jiného světa... světa křesťanství.

Saphir se otřásla. V podstatě proti těm lidem s kříži neměla nic závažného, měla je svým způsobem ráda, byli takoví naivní a dávali se lehce ulovit. Ale jejich Pán je všelijak chránil; před nějakým časem jaksi přestavěl pravidla, některým starým moc ponechal a jiným ji sebral. Saphir tyhle zásahy shora neměla ráda, jednou byla hra nějak stanovena a hrála se dost dlouho, aby tak mohla zůstat. Ale s křesťany nastoupily změny, na což někteří bohové reagovali kladně (a zapojili se), jiní včas nepochopili a teď to mají. Ištar kdo ví, ale Saphir...

Na okamžik ji napadlo, že by to mohla taky vzdát a stáhnout se do ústraní. Nikdo by jí neublížil. Její milenec Toni Braganza by pochopil, konečně popíjí opodál s arminským císařem a chová se, jako by hodlal být na věčné časy oporou trůnu a podporovat velmistra Carialtiho. Ale je tu ještě ten druhý, který má důvod stěžovat si, že mu bylo ukřivděno. Alí Šamir. Byl skutečně tvrdě postižen, dle vlastního názoru nespravedlivě, a právě od těch nejlepších, Baarfelta, Dunbara, Rienziho... žádá pomstu!

Saphir se rozhlédla. Někde tu určitě byl, ale kryl se jak uměl nejlíp, ti ostatní nemají rádi démony. A řekněme si pravdu, Šamir za posledních tisíc let nebyl nic jiného. Saphir vnímala jeho verzi četných konfliktů s řádem: arabský šlechtic, který padl při dobývání Jeruzaléma, benátský kapitán, který přispěl k vyplenění Cařihradu, později označenému za omyl; dokonce mnich Dominikán, který se aktivně zapojil do likvidace Albigenských kacířů, co to mělo společného s řádem? Saphir se v tom moc nevyznala, ale byly tam bytosti ze světla a Šamir neodolal, aby si na nich nezgustl. Zkusila jít ještě víc proti proudu; no ovšem, byl při Ukřižování jako jeden ze členů sanhedrinu, židovské rady, která odsoudila Ježíše. Příliš zbabělý, než aby na něj zaútočil na rovinu, avšak dost zákeřný, aby ho pomlouval...

„Šamire, vylez!“ řekla znechuceně, „Budu tě krýt...“

Chvilku mu trvalo, než si vytvořil hmotné tělo. Pak přistoupil blíž a usmíval se, hezký mladý muž, trochu Orientálec... Posadil se k ní a jen tak ze vzduchu si vytvořil kávu.

„Tak co by sis představoval?“ zeptala se.

„Jsi moc hodná, že mi pomáháš!“ řekl medově a políbil ji, „Co bych tak pro tebe mohl udělat?“

„Přestaň blbnout a nevtírej se!“ varovala ho, „Požádal jsi nás o zásah, ale zatím se nerozhodlo, jaký má být. Je to tady pěkně rozdaný, tak jestli máš nějakej nápad...“

Usmál se a nenápadně ukázal prstem, o které lidi mu jde. Byli to bohužel ti nejmocnější; Saphir se ušklíbla.

„Jestli si myslíš, že půjdu kvůli tobě do otevřenýho konfliktu, tak ti haraší v bedně víc než kdykoliv jindy. Mně je sice fuk přijít o tohle tělo, není zas tak parádní, ale zbytečně...?“

„Neříkám zlikvidovat, to přece nikdo nežádal! Ale nějak je mírně rozhodit by šlo, ne? Zbavit té nafoukanosti... copak to na nich nevidíš, jak jsou spokojení a jak se skvěle baví?“

„Jo. A vidíš ty tu jejich ochranku? Třeba Denisovy bratry? Jen co tě zmerčí, udělají z tebe škvarek! A ten jejich jaguár, to je vůbec kousek, vidím ho poprvý a doufám naposledy...“

„Když se ti povede třeba Denise rozhodit natolik, aby ho jeho bratři přestali chránit, dostaneme ho! Je náchylnej na chlast a ženský, dobře to víme! Docela pěkně máváš s tou kurvičkou Eleni, tak mu ji předhoď, ne? Co když zabere?“

„Jseš slepej? K Denisovi žádnou nepustí jeho Labutě; ty bys je jako muslim měl znát nejlíp...“

„Nejsem muslim, nýbrž drúz, to je rozdíl. Ovšem nevzdělanýmu démonovi, jako seš ty, bych to těžko vykládal!“

„Polib mi laskavě...“

„Mazlit až potom, jo? Začnem uvažovat rozumně? Nejslabší jsou tady všecky ty holky od Řeků, na ty docela určitě máš. Křesťanům tak dalece nevaděj, maj se očuchaný a snášej se, takže od nich nic zlýho nečekají. Kdyby třeba Artemis...“

Saphir natočila hlavu a nenápadně se ohlédla ke stolku, kde se zřejmě docela dobře bavily Dagmar, Deirdre a Ari, spolu s nimi seděl Martin a Janis; ozývaly se výbuchy smíchu. Ari se chovala vstřícně, dokonce se občas nechala pohladit.

„Tak tu bych neprovokovala. Je schopná ti rozbít hlavu!“

„Hm... a co ten mladej? Je Hermes nebo není?“

„Tvoje dotazy jsou mimořádně blbý. Je a není, trochu jo, trochu ne. Rozuměj tomu: není, ale může být. Stejně jako támhle Argos může občas mluvit za Dia Hromovládce.“

„Nějaká lidská specialita?“

„Malej Janis je Kentaur, to ti nevadí? Od tý doby uteklo pár tisíc let, ale pořád má viditelný kopýtka, dokonce růžky, to koně nemají! Vybavení z minulejch zrození... Už mě štveš!“

„Může mu to bejt na něco dobrý?“

„Nevím, netuším. Já nejsem bohyně a nevím, jak to hrajou oni; jenom sloužím své Paní, ona mě poslala sem a svolila, že ti můžu sem tam nahrávat. Jak to vidím já, máme tady sakra málo figur na pořádnej zápas; kdyby bylo po mým, tak se stáhnu.“

„Protože seš zbabělá krysa, Saphir. Malá vystrašená myš!“

„Ale jo, klidně si do mě kopni! Zato umím rychle zdrhat, až nám na to přijdou a vrhnou se na nás. Tobě to doporučuju taky...“

Pohlíželi jeden na druhého nepřátelsky, neměli se moc rádi, ale potřebovali se navzájem. Šamir byl absolutně na nepřátelském území, neměl tu nic svého a cokoliv mohl udělat, bylo zlé. Saphir byla aspoň připuštěná, když už ne pozvaná.

„Že nás ještě nikdo neobjevil...“ podivil se mírně.

„Jsou si moc jistí sami sebou. A dobře se baví, zdá se.“

„Nebo jsme jim jenom pro legraci...“

Kolem prošla Diana, přes určitou dávku alkoholu při smyslech, svěží a veselá. Vlekla pod křídlem Arsena, který byl naopak jako carský oficír, mávalo to s ním a soustavně blekotal:

„Tak to ne, to teda ne! Příšery tady nechci! Já ve svým hotelu žádný strašidla nedovolím, to jsme si nedohodli!“

„Jaký strašidla, prosím tě?“ smála se, „Kdo je tady strašidlo?“

„Tak se jenom podívej kolem sebe, copak je nevidíš?“

Diana se rozhlédla, usmála se na Saphir i Šamira a řekla:

„No jo, pár démonů – a co? Jsou docela zábavný, ne?“

Arsen se pokusil upřít zrak na Šamira; oči mu plavaly ve vodce.

„Ten je už taky hezky dlouho mrtvej! Já to nevydržím! Šel bych spát, ale co kdyby se mi zase o takovejch zdálo? Mně je blbě...“

Diana se jenom zasmála a vlekla ho pryč.

„No, tak vidíš!“ řekla Saphir pochmurně.

„Jsme docela zábavný!“ procedil Šamir mezi zuby, „Jen počkej!“

„Zajíci.“ dodala Saphir ještě pochmurněji.

„Cože?“

„Nic. To bude za sto let takovej seriál.“

Denis objevil bezva hru; zjistil totiž, že Dita, Ari i další bohyně jsou přebornicemi ve vrhání energetických blesků. Uměly dát pár pěkných ran i v reálu, ale hry s energiemi je bavily přece jen víc, stejně jako jeho, takže se snadno dohodli. Nebyl ani zdaleka tak podnapilý, jak se domnívala Saphir, takže ze všeho nejdřív požádal, aby mu spravily hlavu plným zásahem energie; potom bude schopen s nimi bojovat na patřičné úrovni.

„Seš blbej!“ sdělila mu Dita, „Kdybys dostal plnej zásah, budeš tak maximálně mrtvej, a dost dlouho. Hoď se do klidu...“

Prásk! Pošimral ji bleskem pod lopatkami, zaječela vzteky a už po něm šla. Přidalo se pár lidí (včetně Dagmar, Deirdre, Jany...) a jaguár Quantá Chilcox; šťávu to však dostalo teprve ve chvíli, kdy někdo nešikovně práskl do Lucky a ji chytnul vztek.

„Hele, nevypadnem někam?“ navrhovala Dita, „Jestli podpálíme Arsenovi ten jeho hotýlek, tak už nás v životě nikam nevezmou!“

„Já kašlu na tuhle barabiznu!“ ječela Lucka, „Já vás spálím všecky na škvarek, šašci počmáraný!“

Denis se kryl a hbitě počítal: zatímco on znal a uměl vrhat čtyři druhy energií, Lucka jich znala osmnáct a Dita šestadvacet, ale některé nebyly jisté, ve které fungují dimenzi. Většina těch vyšších se vyřádila někde jinde, lidé je více méně nevnímali.

Ari ho ve vhodnou chvíli přibila na zeď a držela tam, že se ani pohnout nemohl. „Hele, co s ním budeme dělat? Je docela dobrej; já bych ho zabila a přetáhla k nám, ať je legrace!“

„Od začátku říkám, že seš blbá!“ sykla Dita, „V naší dimenzi už byl, teď má nějaký kšefty tady, tak ho nech, nebo...“

„Ale mučit ho snad můžu, ne?“

Klidně mohla, až do chvíle, kdy ji zákeřně napadl anděl Jerzy. Chvilku se rvali v jiném prostoru a pak se vrátili smíření.

„Hele, zklidníme to!“ navrhovala Dita, „Sedneme si na svý místa a budeme se jen tak něžně pošťuchovat, to musí stačit, ne?“

Moc velké nadšení svým návrhem nevzbudila.

„Tak jo, ale stejně bych si to s někým ráda vyřídila!“ vrčela Ari.

Nepříjemně rozladěná byla rovněž Lucille; jednak že ji odhalili a potom, že si to možná zavinila sama. Od chvíle, kdy se ujistil, že je démon, na ni Denis dělal oddané psí oči a zkoušel ji balit; zatím ji to rozčilovalo.

„Že ty kluku tak letíš na potvory!“ řekla mu Ari, „Sotva někde narazíš na nějakou šílenou příšerku, už tě to chytá...“

„No a co mám dělat, když s tebou nic není?“

Dostal facku, že ho to málem popálilo. Takové žerty neměla ráda.

„No tak vidíš! Lucka je aspoň něžná...“

Lucka k nim došla plavným krokem šelmy, div nešlehala kolem sebe ocasem. Podívala se po řadě z jednoho na druhého, nakrčila pohrdavě nos a zase odtančila.

„Ach jo!“ řekl Denis okouzleně.

„Tak a dost!“ řekla Dita, „Začínám chápat, kvůli komu chce mít Diana to odmaskování o půlnoci. Dokud neuvidíš Lucku tak, jak ji vidíme my, tak ti bude harašit a probublávat hormony!“

„Potom ještě víc! Já se znám!“

„Pomohlo by nějak, kdybych tě svedla a ukázala ti...“

„Potěšilo by mě to. Na druhý straně bych nerad lezl do zelí Donaldovi, on tě tak hrozně miluje!“

„Hele, jsem bohyně, dokážu být najednou s tebou i s ním!“

„Dík, pozapomněl jsem. Asi stárnu!“

„Asi jsme sem neměly lézt.“ konstatovala Ari.

Dita chvilku zhluboka dýchala a uvažovala, co říct.

„Denisi, musíme si skutečně vážně promluvit. Já bych neměla, je to cizí terén, ale nedá mi... měl by ses opravdu hodit do klidu. Budeš na tomhle světě minimálně ještě osmdesát let, to je na naše počítání... no prostě dlouho. Při svým talentu bys mohl přivolat kohokoliv a napáchat škody...“

„Nebo užitku, ne?“

„Proč myslíš, že z nás lidi mají užitek? Za řecký éry jsme ve vašem světě pobývali dlouhodobě, zasahovali do něj a vůbec, znáš to dobře. Pak se to trochu zklidnilo, pro vás lidi skončila jedna velká civilizace a pro nás... dejme tomu jeden vandr. Byli jsme prostě na jiném místě a hráli si jinak. Vám uběhly dva tisíce let, nám pár měsíců v podřízeném světě. Chápeš?“

„Chápu. Co vám brání strávit dalších pár dní v našem světě?“

„To není tak jednoduché. Za řecké éry byl tohle náš svět, my jsme ho... mám říct projektovali? Řím už byl varianta, začali do něj hodně zasahovat lidé jako ty, schopní jedinci, vyšlechtění námi. Ovlivňování není jednosměrná záležitost, i my máme určité vazby na svoje oblíbence. Existuje zákaz ochočovat si obzvlášť přítulné lidi jako svoje miláčky, nepřináší to užitek.“

„Tak proč jste přišli?“

„No, jak bych... je to tady zajímavé. Uteklo pár měsíců a my se chceme bavit... Když někdo z vás použije magie... ne, špatně! To správné slovo je energie. Vyvinete určitý druh energie, ten láká a přitahuje. Jiné druhy zas odpuzují, třeba utrpení za války. Vy používáte svůj mozek k myšlení, to je... příjemné, víš?“

„Myslím, že rozumím.“

„Takové sešlosti jako tady prostě přitahují pozornost. Sejdeme se z různých světů a je legrace; jenomže někdy až moc, potom dochází k ovlivnění budoucnosti a to nahoře nemají rádi. Nejsme ani zdaleka nejvyšší vrstva, jak si někteří myslí, jenom takový... střední technický personál. Nad námi je spousta dalších úrovní. I tvoji bráchové jsou výš než třeba já...“

„A ty netoužíš se tam dostat?“

„A co myslíš, že jinýho dělám? Vždycky tam vlezu, dostanu po šňupáku, sletím dolů a namlátím si. A pro velký úspěch replay.“

„Je mi tě líto. Nebolí to?“

„Jasně že bolí; ale je to hra. Snad nebude průšvih, když ti to řeknu, asi to už stejně víš: odtamtud znám tebe, Donalda, Maria a spoustu dalších. Teď si tam líže rány Miguel Estragon, ale brzo zas vyrazí do útoku. Vy to hrajete jinak, vždycky berete těla na celej život a plníte určitý úkoly podle danýho programu. My máme širší spektrum, ale zas nemáme tak složitý programy...“

„Přestávám ti rozumět.“

„To je informatika, to budete používat... no, ty ještě jo.“

„Ty víš, jak dlouho budu žít a co se se mnou stane?“

„Vím, jakej máš program. Nevím, jak ho zrealizuješ. Mohla bych ti ho objasnit, ale dostala bych po šňupáku. Což o to, já bych to třeba riskla, ale nevím, jak by ti to pomohlo...“

„Fajn, tak jeden zákeřnej dotaz: Mohli byste nám pomoci dostat se o znatelnej kus dál, kdybyste nám něco předali?“

„Jistě. Vám... tý partě, jak je tady?“

„No, třeba!“

„Právě to děláme. Dá se říct, že je to odzkoušený postup.“

„A výsledek?“

„Větší část sajtny dostane chuť opustit tenhle svět a odejít jinam. V důsledku toho nesplní momentální program. Konečný efekt negativní pro váš svět. Opravdu to chceš?“

„Nevím. Připadá mi, že nechápu.“

„Koukej, jak bych... už vím. Akce Šamir a ty holky, co se tak bezúčelně poflakují a nic s nima není. Provedli jste akci; tím jste jednak pošťouchli cizí ochranku, jednak přitáhli k sobě stádo holek, který jednoznačně neměly na vaši úroveň. Teď je tu teda máte a jste z toho dost na větvi, jak koukám. Usilovně se snažíte je pozvednout, ony sice nějak reagujou, ale slabě. Větší část jich vezmete s sebou do svýho světa a ony tam tenhle život nějak doklepou. V příštím už budou v pohodě, ale teď...“

„Jo. Asi chápu.“

„Včera jsme vás vzali na čumendu do svýho světa. Moc se vám to líbilo, spousta kamarádů tam chce odejít, i kdyby měla brzo zařvat. Nevylučuju, že to někteří udělají; tím zmizí odtud, ale objeví se u nás jako... nižší figurky v šachu. Pěchota, chápeš? Jen tím, že se u nás nechají bez účelu pomlátit, dostanou příště šanci na lepší zrození. Není to špatný, ale...“

„Dobrý. Až sem rozumím.“

„No. Jenže když se měli narodit, byly jim přidělený určitý úkoly. Tady, ve vašem prostoru. Křesťanská sféra na tom programu trvá víc než některé jiné, na rozdíl od nich jsou pro ně důležitý závazný termíny. Například různá milénia. Vy máte významný rok 1900, začátek posledního století. Na rok 2000 se plánuje nějaká mohutná katastrofa a tu je nutno připravit.“

„To snad ne!“

„Určitě jo, když jsem o tom slyšela. Tohle století by mělo být významný, detaily neznám, taky mi po nich až doteď vůbec nic nebylo. Obávám se, že nikomu z nás. A jestli odejdete, tak to dopadne o poznání hůř než s váma.“

„Dito, já tě ujišťuju, že tomu věřím. Jenom tě nechápu.“

„Speciálně vaše křesťanská civilizace je projektovaná na řadu různejch skoků, kterejma se má posunovat dopředu. Zatím se to moc nedaří, i když ten program má nejvyšší prioritu pod dohledem samotnýho Šéfa. Teď momentálně odhadli vývoj na dva dost sprostý masakry a chtějí jim zabránit. Jedna z variant byla, že řád ovládne Evropu, jenže to nezvládl Charry, Mendoza a tvůj táta. Těšte se přijít na oči Payensovi a Molayovi, ti vám dají!“

„Takže je to v režii templářských velmistrů?“

„Je to v režii křesťanských svatých. Ve vaší kultuře se to dělí jinak než u nás. Nemáte polobohy, tak jejich funkci přebírají vyspělí lidé, kteří po smrti dostanou něco jako... prostě zcela zvláštní postavení. Patronů, ochránců... jako tvoji bráchové. Nás to malinko odsunulo do pozadí, křesťanský svět je... agresivní, rozpínavý, nekomunikativní. Tak nějak bych to řekla.“

„Způsobilo křesťanství vaše oslabení?“

„Dá se říct. Dostali jsme jisté signály, abychom se nepletli. Pokud nechceme konstruktivně spolupracovat, a to jsme nechtěli. Vnucovat se není náš styl. Někteří křesťané byli skutečně trochu nepříjemní... no, začátečníci.“

„Nezlobíte se? Neuráží vás to třeba?“

„Nijak zvlášť. Nás se to moc nedotklo, hrálo se to tady, na lidským prostoru. Nám tak nějak... občas nám tam padalo smetí. To myslím ty... zbloudilé duše. Třeba lamie nebo děti, co někde přišly o život a uvázly v meziprostoru. Křesťanská specialita jsou vaše přijímací a odchodný rituály: křest a pohřeb. Za naší éry když se někdo narodil, tak prostě byl. U vás je a není, dokud není pokřtěnej, neexistuje, a když to nestihne, tak se zamotá a uvázne. Za staletí se to nasbírá...“

„Podle naší verze v pekle!“

„To je další problém. Vaše peklo má taky určitý svoje teritoria... na to by ses měl ale opravdu zeptat někoho z čertů!“

„Je nepříjemné, že se vyptávám tebe?“

„Ani ne. Jenom toho moc nevím. Není to moje hra.“

„Jak vnímáte, když se na vás tlačí něco nového?“

„Koukej, ta věc byla ustanovena Pánem. Tím byla jasná, uhnuli jsme z cesty a čekali, co bude. Ze začátku to vypadalo na dobrou zábavu, potom se to všelijak posunulo. Někdo může říct, že na to měl dohlížet a neměl odcházet, ale... kritizovat Ho můžeme, těžko Ho přinutíme dělat, co chceme my.“

„Ježíše vnímáš jako Nejvyššího Boha?“

„Ježíš byl... já vlastně ani nevím. Kdyby se vrátil, padla bych mu k nohám... ale odešel a lidi nechal, ať to vedou jak chtějí. Každopádně je moc vysoko na to, abych k Němu mohla.“

„Tak bezva, už jsme se na něčem dohodli. Jak to bylo dál?“

„Skutečně se nechceš zeptat radši někoho z vašich?“

„Ne. Zajímá mě, jak to vidíš ty. Zvenku!“

„No, když sestoupil, bylo to docela pěkný. Sledovali jsme to, že se zapojíme, jen co bude vhodná šance. Jenomže to vzal hrozně zkrátka, rychleji než předešlé akce. Založil tu kulturu a nechal ji vyvíjet se čistě v lidský režii, maximálně občas do ní zasáhne pár andělů. Někdy nám vrtá hlavou, jakej to má smysl, ale je to prioritní záležitost, co my o tom víme?“

„Nezajímá vás to?“

„Když všecko jde takovým fofrem! Než se stihneme podívat, už je to pryč! Vy lidé žijete hrozně krátce a stíháte toho za ten svůj život strašně moc. Stačí chvilku koukat jinam...“

Denis chápavě přikyvoval, oči mu zářily. Rozhlédl se kolem, do půlnoci chyběla slabá půlhodinka. Jelikož tušil, že se něco bude dít, měl ještě čas na jeden dotaz: „Jak to vyznívá, když mezi křesťany dojde ke konfliktu?“

„Jo, to u vás pořád. Obvykle ani nechápeme důvod, ale sledujeme výsledky. My jsme dejme tomu spustili Trojskou válku; o té víš, je dost zevrubně popsaná. Skončila, účastníci byli patřičně vyhodnocený a odměněný a konec. U vás ty věci prostě nekončej. Po smrti účastníků pokračujou hádky nahoře na nebi...“

„To mě speciálně zajímá! Jsem Čech, jak víš, a jeden z nás byl Mistr Jan Hus, velký křesťanský filozof. Byl upálen v roce 1415 po rozsudku koncilu v Kostnici, což bylo důvodem k dlouhým válkám u nás i po celý Evropě. Na něj pak navazoval Martin Luther, od něj vede přímá linie k Třicetiletý válce...“

„Jo, vím o čem mluvíš.“

„Jak dopadl ten spor v nebeských sférách?“

Dita si v rozpacích promnula nos.

„To je... Za á, nic mi po tom není. Za bé, pokud vím, zatím se to nevyřešilo nijak, čeká se na... další pokračování. Vy máte takový přísloví o Božích mlýnech, co? Pokud vím, ten Hus byl jen jeden z mnoha, co tam přišli. Potom jich byla úplná lavina, jeho kamarádi i odpůrci, všichni nadšení se rvát až do nekonečna. Nebe se pěkně otřásalo, když se do sebe pustili...“

„Ono to pokračovalo?“

„Pokračuje ještě pořád. A co vím, těch nadšenců stále přibývá, ne že by se vyčerpali a nechali toho. Speciálně se to líbí Ásům, ti mají takový hry rádi...“

„Počkej, zaraz! Ásové jsou Germáni, Niebelungové...“

„No a o čem mluvím? Jejich hra je Ragnarök, válka mezi bohy. Do křižáckých výprav se ochotně přimotali taky, aby se nenudili.“

„Pleteš dohromady různé kultury a období!“

„Já? To oni se smíchali! Co za to já můžu? Payens to hlídal, na první výpravy bral jenom skutečný křesťany, ale když Zikmund Lucemburk vyhlásil proti husitům křižáckou výpravu, brali na to už každýho, kdo chtěl, ať byl křesťan nebo Tatar. Kdybys věděl, co za exoty dodali třeba z těch... Uher! To je švanda!“

„Jo, začíná mě mrazit!“

„A co? Když je to baví...“

„Týkají se ty věci nějak řádu?“

„To bych řekla! Celý ty války jsou templářská záležitost. Na jedný straně Templář Pippo Spano z Odori, na druhý Templář Jan Sokol z Lamberka – a samozřejmě jeho odchovanec Jan Žižka, pán na Trocnově a ještě kdesi...“

„Sokol z Lamberka byl především loupežník!“

„Cha! To mu řekni a facek se nedopočítáš!“

„Cože, on taky někde... no jo, jasně!“

„Dokonce zůstal strašit na tom svým hradě na řece Oslavě, to je kdesi na Moravě. I když ten hrad už je dávno kupa kamení. A na tvým místě bych se o něj moc neotírala, je to tvůj příbuznej.“

„Hm... tak ahoj, strejdo! Jak to myslíš, že je Templář?“

„Z linie Bavora ze Strakonic. Mohla bych ti vyjmenovat různý jejich kontakty, ale...“

„Začíná se mi z toho trochu motat hlava!“

„Ještě bude. Pamatuješ se na bitvu u Grunwaldu? Tam se Sokol předváděl proti dalším templářským mistrům, který vedli Německý rytíře. Bratři Jungingenové například...“

„Němečtí rytíři se Templářů slavnostně zřekli!“

„A jejich zlato si nechali. Slavnostní přísahy jsou krásný, to nepopírám. Ale skutečnost byla malinko jiná!“

„Dito, já jsem z toho trochu mimo!“

„No vidíš, a já to znám jen z občasnýho nakouknutí! Počkej, až ti rozestřou jednotlivý linie...“

„Která z těch linií je ta správná?“

„Která z větví Yggdrassillu je víc kmenem než jiná? Z odstupu to vypadá jako strom: kmen je templářská linie do roku 1307, no dejme tomu 1312. Pak se začíná tvrdě větvit, Jean d'Eclair, Kateřina z Flammelu a tak, ale to je jenom řád Blesků! Na jiných místech to pokračovalo jinak, třeba ve Skotsku, Portugalsku...“

„Rozumím. Čas běžel a linie se rozbíhaly...“

„A když se zase sešly, hned se servaly. Inu, křesťané!“

Denis si zoufale sevřel hlavu rukama a zmlkl.

„No a potom ta válka, kdy jsme se postavili proti sobě. Vyplenění Konstantinopole.“

Denis se zatvářil, že on za to nemůže, ale Dita se nenechala zmást.

„Byli jste to vy Templáři, kdo zničil nejmocnější říši Středomoří! Vy psi křesťanští, zničit slavnou Byzanc jste nemuseli!“

Denisovi vzkypěla krev: „Když byla tak mocná, proč se nedokázala ubránit?“

„Počkej, až tě potká Apollón! Kdyby se s tebou srazil tam, zabil by tě!“

„Chceš říct, že jste Konstantinopol bránili vy?“

„A co? Nejsme křesťané, ale jsme Řekové! Byl to náš domov! Teď se v našem chrámu Boží Moudrosti roztahují pohanští Turci! Nestydíš se?“

„Co mám podle tebe dělat? Vyhlásit jim válku?“

„Nikdo tě nenutí. Ale aspoň si přiznej, že v sídle tvého otce visí byzantské ikony, které tvoji předkové nakradli v Orientu! Po celé západní Evropě, ve všech katedrálách...!“

„A co, chceš je snad zpátky? Ty se k nim modlit nebudeš!“

V té chvíli vypadala Dita jako divoká kočka, cenila zuby a oči jí blyštěly. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, aby se uklidnila.

„No, promiň. Tvoje vina to samozřejmě nebyla. Ale je to důvod, proč Templáře nenávidím!“

„Dáváš to najevo dost zvláštním způsobem!“

„Dostali jste, co jste zasloužili, když vás vyštvali z církve. Bavila jsem se, když vás honili po Evropě jako zvěř. Ale díky tomu jste přestali být nafoukaní a začali trochu myslet!“

„Poslouchej, kočičko, co s námi vůbec máte v plánu?“

„Mohl bys vědět, že vy lidé se umlátíte sami. My jsme tady a čekáme, co bude. Reagujeme na vaše vlastní nápady; jestli se tu a tam vyspím s Donaldem nebo s tebou, to neznamená, že vám fandím jako celku. Jestli sis nevšiml, jsem tak trochu mrcha!“

„Spíš hodně!“ ocenil a políbil ji na tvář.

Dita se chvíli se zájmem rozhlížela kolem. Vztáhla ruku a položila mu ji na hlavu. Vytetovaná znamení jakoby zazářila.

„Koukni lásko, já sleduju, že se něco bude dít. Kdyby náhodou, že bysme se už nepotkali, tak ses mi moc líbil. Jestli chceš, za odměnu ti neodolá žádná lidská ženská...“

Denis se otřepal a překvapeně zamrkal.

„Jo já vím, ty seš spíš na tu exotiku. Hrozně ráda bych ti něco poslala do cesty, ale u tebe je skoro škoda zasahovat, máš to sám od sebe dost pestrý. Tak...“

Chtěl zaprosit, aby neodcházela; ale v té chvíli začaly zvony katedrály odbíjet půlnoc. Jejich velebný zvuk mocně zahřímal, lidi to vytrhlo z jejich podnapilosti a donutilo je pozvednout hlavy. Bylo to o to zvláštnější, že nikde v dosahu nebyl žádný chrám, kde by nějaké zvony byly.

A u stolku v čele sálu se zvedla totálně opilá Gwen.

„Hele, půlnoc je tady! Slíbilo se kompletní odmaskování, ne?“

Eleni ji mohla stáhnout a zpacifikovat, ale připadalo jí to jako docela zábavné; rozesmála se a nechala ji.

„Tak dělejte! Ukažte se každej, jak opravdu vypadáte!“

Gwen při těch slovech rozepjala spony na svých šatech a nechala je sklouznout na zem. Z hlavy si stáhla parádní paruku, zlatou až do rezava, a pohodila na stůl. Udělala dva tři kroky dopředu, aby ji všichni viděli: „Tak tohle jsem já! Co ostatní?“

Eleni, pořád ještě s hlasitým smíchem, se vzápětí svlékla taky. O nic jí nešlo, byla přirozeně krásná i tak.

Diana se pokusila něco namítat, ale kdosi ji podržel za hřívu jejího slavného hada, který jí už zase zářil z oholené hlavy. Než se vyprostila, chvilku to trvalo.

Mezitím přijala výzvu vévodkyně Julie. Nesvlékala se, pozvedla jen dva prsty pravé ruky a magie z ní začala stékat jako voda. Parádní kostým se spoustou šperků a nádherné černé vlasy zmizely; zůstala mladá žena s pletí osmahlou od slunce, docela hezká, ale rozhodně už ne éterická víla jako před chvílí. Na její postavě zanechaly stopy dvě děti a četné význačné hostiny u dvora; ne že by byla tlustá, ale dost se jí rozšířily boky i zadek, též poprsí bylo bujné a netrčelo tak pyšně vzhůru jako dřív.

Magda vypadala jako Julie, jen o pořádný kus menší; takže když přibrala, byla skutečně při těle. Teď to ještě nebylo tak hrozné, ale za pár let bude jako kulička; nicméně vzhledem k dobré náladě tohoto večera jí to bylo fuk.

Naopak Jana byla téměř vychrtlá; její vznosné prsy, které tak rádi laskali její četní manželé, byly podstatně menší než Julie, kterou si vzala za vzor. Taky měla tenký krk a krátkozraké oči, takže divně pomrkávala a vypadala, že se rozbrečí.

May-Britt se proměnami svých sester docela bavila. Počkala si ještě na Maryšku; ta se lišila od sester zejména robustními rameny a lýtky, důsledek nadšeného pěstování sportu. Když se své magie zbavila May, nebylo jasné, co na ni říct: vypadala skoro normálně, jen na ní bylo něco strašně cizího, jako by patřila do jiné lidské rasy. Nebo snad ne lidské? Nebyla dryáda ani elf, ale vypadala na to.

Denis, magická jednička, z toho měl podivný pocit; jako kdyby se jeho sestry neobjevovaly ve skutečné podobě, naopak opět přeháněly a zdůrazňovaly svoje chyby místo předností. Je snad tohle taky mentální projekce? Jsou vůbec schopny vzpomenout si, jak skutečně vypadají, po těch letech? On sám se měnit nemusel, stačilo mu zrušit projekci. Obvykle vypadal trochu dospělejší a chytřejší než ve skutečnosti, ale... nemohl porovnat, jestli je v této chvíli nějak jiný než předtím.

Řada přítomných magii neovládala, takže se jen svlékli. Patrně nejvýznamnější z nich je císařovna Diana; ta skutečně vypadala jak vypadala, všechny změny na ní byly realistické. Stejně tak většina mužů; chlapům obvykle bývá jedno, jak vypadají. Výrazně se od reality odlišovali snad jen mladí bojovníci z Ostrova, ale pro ty zas bylo zábavou předvést se v normální podobě.

Zajímavě se změnila Freya, kdysi Agnes Wulffssonnová. Rozhodla se ukázat v reálu včetně toho, že vyšroubovala z různých otvorů kovové ozdoby, i svoje slavné špičaté uši s rysími štětičkami. Celkem bezvýrazná žena těsně za dívčím rozpukem, s bledou pihovatou tváří, zrzavé vlasy ostříhané na ježka. Větší část těla měla tetovanou, rozhodně ne tak parádně jako v kočičí verzi. Nezaujatý pozorovatel by mohl říct, že se vlastním přičiněním stala z ošklivé ještě ošklivější.

Její příklad byl pokynem pro lykantropky, aby se tedy předvedly taky. Mnohé byly po odmaskování těžko k poznání, každý je znal jen v pozměněné verzi. A projevoval se u nich zvláštní povahový rys: bylo jim celkem jedno, jaké bude mít jejich změna důsledky, nebyly zvědavé na lidské ženy ani na sebe navzájem. Vyčkávaly, až dostanou svolení vrátit se zas do podoby, kterou si oblíbily. Když dávaly něco najevo, tak ochotu vyhovět, jsou-li požádány.

Je jim skutečně lidský svět tak dokonale lhostejný, nebo je to jen další maska? Denis nevěděl, zkoušel je zkontaktovat myslí, ale byly naprosto klidné, dávaly najevo právě tohle.

Pokud někdo očekával nějaké převratné změny od Valérie nebo Veroniky, měl smůlu. Valérie se samozřejmě dokázala proměnit na cokoliv, vyučovala to; ale sama neviděla důvod předvádět druhým něco jiného než je, maximálně se udělala mentálně neviditelnou. Veronika mohla dělat to samé, kdyby chtěla. Nechtěla.

Lucille des Merveilles se pokusila nenápadně vyklouznout ze sálu, jen co to začalo; ale povšiml si jí Jezdec Argos, zastoupil jí cestu a začal si s ní povídat, přičemž ji nenápadně manévroval zpátky. Když se odhalily všechny lidské ženy, naznačil, že teď se to očekává od ní. Mnozí byli velmi zvědaví.

Lucka tedy udělala pár kroků doprostřed sálu. Snad poprvé, co ji znali, dala najevo, že není hloupoučká mondénní kráska, která shodou okolností zdědila hotel, obchodní dům a kdoví co ještě. Rozhlédla se kolem a všichni pocítili silný výboj negativní energie; pak se začala pozvolna, v mučivé extázi, svlékat. Nebylo to poprvé, koupala se a sportovala nahá, jinak měla vždy vhodný společenský oděv pro každou příležitost, tahala s sebou dokonce dva kufry. Taky neviděli nic víc než hezkou dívku; ale čišelo z ní něco zlého, co přeběhlo jako mráz po zádech všem mužům, kteří s ní kdy spali. Zejména Will Gordon byl na infarkt; docela jsem mu to přál, náfukovi!

(Abych se pochlubil: moje Dicky vypadala celkem stejně, nebyla jenom tak hezká. Vypadala spíš jako kluk, kde nic tu nic. Ale jak jsem teď sledoval Lucku, byl jsem docela rád, že se mi nikdy nepovedlo se s ní vyspat, i když jsem si to často přál.)

Jak mám (u všech rohatých) vlastně popsat démona? Lucille se nijak viditelně nezměnila, nedošlo k žádné změně, snad byla ještě krásnější. To zvláštní a překvapivé je energie, jakou vyzařovala: zlo a zmar, zkáza všeho. Proč tady byla? Měla nějaký smysl její přítomnost, ublížila někomu, poškodila něco? Vlastně ne, od nikoho nežádala úpis krví (leda že při milování kousala, ale to v extázi a mužům se to líbilo), nikoho nechtěla odvléci do pekla, tak sakra co komu udělala? Proč na ni najednou všichni pohlíželi s takovou nenávistí?

A aby to vylepšila, řekla téměř pohrdavě: „Tak co, spokojeni? Nebo si panstvo přeje ještě rohy a kopyto?“ (Přidala si elegantní růžky a kopýtko na levou nohu, vypadaly jako doplňky karnevalové masky). „Ale můžu vás uklidnit, tohle je jenom jedna ze spousty variant. Můžu vypadat jako cokoliv, dobře to víte!“

Arsen Rostovskij byl po pravdě řečeno po většinu večera nalitý jako dělo. Když se začaly dít zajímavé věci, trochu se probral, opřel se o sloup a přihlížel; teď jeho mysl vyprodukovala úvahu, že by si s Luckou dal říct i v této podobě. Zaznamenala to.

„Tak vy byste mě chtěli ošoustat?“ ušklíbla se, „Tak prosím, když máte chuť!“ V jediném okamžiku naplnila nás všechny (muže, ženy a kdoví, zda ne i šelmy) obrovským neřestným chtíčem. Nebyla to láska, dokonce ani přirozená sexuální touha zdravého jedince, byla to hnusná, úchylná touha zprznit a zkurvit něco pěkného, kterou každý skrývá v nejhlubším zákoutí duše a nedovoluje jí nikdy projevit se, pokud není psychicky nemocný. Teď způsobila, že všem se uvolnily všechny zábrany a ovládly je zvířecké... ne, přímo démonské pudy. A Lucka se jen šklebila:

„Tak co, ještě máte málo? Tak si pochutnejte!“

Mé tělo mne přestalo poslouchat, dělalo si... určitě víte co. Pokud jsem viděl, těla všech, mužů i žen. Třeba Denis to mohl zvládnout, ale nechtěl, líbilo se mu to. Pokud jsem dokázal, rozhlížel jsem se sálem a registroval, kdo se dokáže vlivu vymknout. Ano, někteří... třeba Dita, Ari...

Dita totiž nastoupila proti Lucce. V jediném okamžiku změnila podobu, na pár vteřin měla dokonce svou dlouhou hřívu, ale pak usoudila, že by jí překážela a zase se jí zbavila. (Nebo to byla demonstrace kvůli nám?) Než jsem si to stačil uvědomit, už se ty dvě daly do sebe jako divoké kočky, kromě viditelných úderů také výboji energie. Mohl bych popsat jejich blesky jako zelené a červené, tak se odlišovaly, i když neměly žádnou barvu; prostě jeden byl kladný, druhý záporný. Přitom jejich potyčka asi nebyla míněna nepřátelsky, vypadaly, že je to baví.

„Ale no tak, holky!“ zabručel na nezbednice Argos.

Okamžik předtím jsem měl chuť jít někomu rozbít hubu; ale ten rozložitý vousáč naplnil všechny okolo důstojným klidem. Byl to bůh Zeus nebo snad Odin? Ano, obojí, ještě spousta dalšího a snad i někdo z křesťanských svatých. Všechno dohromady, část celku; prostě typický Templář. Blahosklonně nechával pošetilé dcery, aby se vyřádily a potom už nezlobily.

Není jasné, čím přičiněním vyšlo najevo, že Lucka není jediný démon přítomný v sále. Čarodějnice Saphir se změnila částečně na lvici, částečně na démona. Její společník (až teď jsme si ho pořádně všimli) byl Alí Šamir, mnoho přítomných ho poznávalo. Byl nedávno zabit, samozřejmě, ale už měl nové tělo a chystal se asi vyřídit si to s těmi, kdo ho předtím zabili.

Měl smůlu, byla přítomna mladá Artemis. Sotva postřehla jeho totožnost, vyskočila jako šelma, skokem přeletěla sál a kopla vší silou proti jeho krku. Už jste někdy slyšeli výraz ukopnout někomu hlavu? A viděli jste to na vlastní oči? Já ano.

Zasáhla chodidlem jeho hrdlo a způsobila, že se hlava prostě odlomila, s hnusným zapraštěním krčních obratlů a svalů. Odporný zvuk. Z přervaných tepen začala stříkat krev, tělo zůstalo stát a ta hlava se chvilku kutálela po zemi.

A co Ari? Dopadla na šlapky a usmála se. Vypadala jako pes, který zdárně provedl nějaký obtížný cvik a očekává pochvalu. Mít ocas, zavrtěla by jím.

Lvice Ištar příšerně zařvala a vrhla se jí po krku. Artemis to nečekala; snažila se samozřejmě taky změnit do šelmí podoby, ale nestihla by to, kdyby se lvici do ledvin nezapíchl stříbrný Apollónův šíp. Bylo to trochu zákeřné, ale nechat sestru v těch spárech taky nešlo. Z druhé strany přiskočil na pomoc Áres, celý nadšený, že se bude moci servat. Za ním se hnal jeho kamarád Tlaloc s dřevěným pomalovaným kyjem, osázeným čepelemi z úlomků obsidiánu. Cosi vykřikoval, ale nebylo mu rozumět. Ištar se na pár okamžiků rozdvojila, aby mohla čelit oběma.

„Tak holky, vážně!“ zařval Argos mocným hlasem, „Chovejte se slušně, jste ve společnosti! Nebo vám vypráším kožich...“

Saphir nechala Ari, změnila se do podoby ženy a stáhla se do kouta, ale rozhodně se netvářila přátelsky.

„Nedodržujete pravidla!“ ječela, „Tvoje dcerunka, ta mrcha...“

„Máš pravdu. Omluv se, Ari!“

„Tak promiň, no!“ zavrčela Artemis a myslela si o tátovi přesně to, co jiné puberťačky.

Saphir stoupla sebedůvěra. „To ale není jediná chyba! Donalde MacLawwene, nechtěl by ses taky představit?“

Donald byl viditelně v rozpacích. „O co ti jde?“

„Aby ses ukázal ve své pravé podobě!“

„Hm... ve které?“

Dita se s potěšením vmísila: „Já znám dvě: hrdina Coocoolain z Erinu a Svatý Patrick. Co dál?“

„Ale... já nejsem ani Chuchulain, ani svatý Patrik! Já jenom...“

„Ale seš jejich expanze!“

Nastala krátká vzrušená hádka. Stanoviska jednotlivých stran byla poněkud nepřehledná.

Opět zasáhla Saphir: „Tak jo, a co tamten? Jestli ten není démon, tak mi udělejte na ocase uzel!“

Všichni sledovali, kam míří její prst.

Mario Carialti vypadal ještě rozpačitěji než Donald.

„No dobře. Tak jsem démon. A co?“

„Tak nic. Zkus mi vysvětlit, jak může být démon velmistrem řádu!“

„Když jsem přebíral tu funkci, netušil jsem to. Bohužel, démoni jsou jak známo v kvalitě nevědomosti. Když jsem poznal skutečnou totožnost, samozřejmě jsem se funkce vzdal a požádal císaře Charryho o ochranu a pomoc...“

„To je hezký – ale proč ses nepřiznal hned?“

„A proč by se měl přiznávat?“ vyštěkla Diana.

„Ty se taky moc neozývej! Tvůj chlap ať se ukáže!“

„No, já...“ začal Charry obezřetně.

„No ty! Chtěla bych tě jednou vidět ve tvý skutečný podobě, jako Ničitele Vesmíru...“

„Já nejsem Šiva!“ řekl Charry o stupeň nervóznějším tónem.

„Ale Šiva je démon, to snad nezapřeš!“

Diana vyletěla jako drak: „Šrí Šankar Šiva je první oddaný Pána Kršny a já nedovolím...“

„Tvůj Kršna mi může...“ nadechla se Saphir, pak si to radši rozmyslela: „Může mé paní Ištar...“

Diana se taky nadechla k odpovědi. Současně jí došlo, že zřejmě má rozsáhlé zkušenosti a dost dobré důvody krýt se za svou paní. Takže řekla: „To by rozhodně mohl!“

Zároveň si připomenula, že její oblíbenou inkarnací je Nrsimha-dév, Pán se Lví hlavou. Představa lvice a lva, kteří spolu zápasí, až rvačka přejde do podstatně něžnější hry, jí způsobila slastné zamrazení; vzápětí se jí zježila hadí hříva na zátylku, začínalo tu být až příliš energie. A více osob, než...

„Hele, já bych pro jistotu vypadla někam na volnej terén! Je tady dost těsno...“ nadhodila.

„A to je pravda!“ zahřměl Argos a otevřel průčelní stěnu hotelu do nádherných terasových zahrad, končících na mořském břehu. Celé to bylo velké několik hektarů, dost místa pro cokoliv.

„A smím-li prosit, žádné maskování!“ řekla Artemis, „Čarodějky a hrdinové se můžou přidat do hry, slabší kusy ať se radši krejou na chráněným prostoru. Zaručuju každýmu člověku nesmrtelnost a nezranitelnost, ale netvrdím, že to nebude bolet!“

Lidé zatím nad podobnými problémy nepřemýšleli, spíš zírali na tu nádheru kolem; mnohým nebylo jasné, kde se ocitli a jak. Denis vyhodil námitku, že jestli se mají přidat do hry, musí to udělat v nějakém jiném než přirozeném těle; Ari to uznala a začala se s ním dohadovat na detailech, což druzí nechápali.

„Nám je jasný, že se musíte nějak chránit,“ souhlasila Dita, „Tak jo, koho si všichni prohlídli, může se proměnit dle potřeby. My se stejně řídíme podle...“ (výraz nepochopitelný; dal by se přeložit podle čichu nebo podle aury, jak chcete).

Jedna z prvních se vzpamatovala Saphir: „Tak dobře, budeme pokračovat v představování. Lorde Ahlbecku!“

Starý pán z Jižní Afriky se usmál: „Nechceš mě doufám obvinit, že jsem taky nějaký démon?“

„Ty a démon? Ani náhodou. Ale jsi bývalý drak, to nezapřeš!“

„Drak?“ řekl nejistě a prohlížel si sám sebe.

„A odkud myslíš, že máš tu schopnost vyhledávat poklady? Pokus si vzpomenout a uvidíš sám!“

„To je náhodou hezký,“ řekla Jana, „Já bych chtěla být drakem!“

Saphir se po ní ohlédla. Zatímco sestry Janu napadly za hloupé řeči, ježibaba pronesla autoritativně: „Moc, kterou mi propůjčila moje paní, je veliká! Dovoluje mi dát dočasně tělo draka každému z vás, kdo bude chtít... a kdo má na kůži alespoň jeden dračí znak.“

To prohlášení vyvolalo ještě větší nadšení, u Arminů je drak jedno z nejoblíbenějších zvířat na tetování; není divu, původní vzory pocházejí z Asie.

„Já rozhodně chci!“ Jana měla na těle draky hned tři, mohla ještě někomu půjčit, „To bude bezva!“

„Kromě toho, drak je obojživelný a může si hrát pod mořem!“ dodala Amfitrité, „Já bych už skutečně ráda pozvala všechny na návštěvu do naší říše...“

„Tak nezdržujem a jdem hned, ne?“ řekl Denis, roztáhl blanitá křídla a prohlížel si vzory svých rudozlatých šupin.

„Jo, vypadněte!“ souhlasil blahosklonně Argos, „Brácha bude potěšenej, už dlouho neměl žádnou pořádnou zábavu...“

Ukázalo se, že terasy pokračují stejně nádherně i do mořských hlubin. Začali se proměňovat na pláži, někteří sami od sebe, jiní s pomocí Saphir. Určité zádrhele nastaly s děvčaty jako Eleni, Elsa, Mariechen atd., které sice měly vytetovaného nějakého draka (většinou na hlavě), ale styděly se přijmout jeho podobu. Britta se naopak dožadovala proměny v mořského hada Midgärdsona, kterého si zřejmě oblíbila už z dětských pohádek.

„Na tvým místě bych si dával pozor!“ varoval ji zrzavý mladík, který přijel na voze taženém kozly a pohrával si s mohutným bojovým kladivem, „Jestli tě chytnu, tak...“

„Tuším, že bych se tě měla bát, Thore!“ zasmála se mu do tváře, „Ale na druhý straně, tehdá jsi taky moc nezaperlil!“

„Poslouchej, nejseš ty nějaká drzá? Opovážit se provokovat boha?“

„Mám takovej dojem, že se necháváte provokovat hrozně rádi!“

„No teda! Počkej, co s tebou udělám!“

„Tak schválně, co?“ syčela a vlnila se do moře.

Během krátké chvíle zmizela v mořských hlubinách větší část hostí, zvlášť ti lepší: Baarfeltové, čarodějky Ostrova i jejich družky z kontinentu. Diana se nějakou dobu dohadovala, pak se změnila v něco japonského a odešla i s Charrym; dostal slíbeno, že bude moci na oslavě vítězství ochutnat Poseidónovy zásoby alkoholu, takže byl předem spokojen. Problémům s lykantropy předešla Amfitrité, když poukázala na existenci tygřích žraloků; některé jiné bytosti byly zas nahnuté spíš do fantasy stylu, ale nikomu to nevadilo. Odešla taky Afrodíté, nechtěla o nic přijít, tak změnila sebe i kdekoho z kamarádů v delfíny a všichni zmizeli ve vodě.

Zvláštní podobu si vybrala Madame Jelizaveta: velkou chobotnici s mnoha chapadly, která se mohla po dně velmi dobře pohybovat. Nehodlala se zapojovat do žádných her mládeže, takže kdyby ji někdo napadl, mohla vypustit oblak černého inkoustu a zmizet.

Její syn Arsen naopak zůstal na svém místě, nedůvěřivě obhlížel zmizelou stěnu svého hotelu v místě, kde ji Argos odstranil a bručel, zda zase uvede vše do původního stavu. Nebyl už tak moc opilý, spíš protivný a nedůvěřivý.

„A co budeme dělat my?“ zeptala se mne Dicky, „Bavíš se vůbec tak skvěle jako já, miláčku?“

Zamyslel jsem se nad tím. Nemohl jsem se bezstarostně bavit, musel jsem si nějak srovnat v hlavě, co se tu děje. Jak se v tom mám vyznat? Lidé se před mýma očima proměňovali v démony, démoni v lidi a staří bohové v cokoliv. Až do budu někomu vyprávět, asi mě zavřou do blázince. Na druhé straně, když to nenapíšu správně do hlášení, budu podezírán, že něco tajím před nadřízenými...

„Chápu, nemáš to lehký!“ Dicky mi jako obvykle četla myšlenky, „Víš co, já ti pro tvůj klid předhodím pracovní hypotézu: všecko je to iluze a klam. Ber to, že tady kdekdo ovládá hypnózu, takže si navzájem předvádíme zábavný hry. Některý lidi si vymýšlejí příběhy, my je realizujeme...“

„No jo – ale to není správná verze!“

„A jaká podle tebe? Celý hmotný svět je ovládán vnější iluzorní energií Nejvyšší Osobnosti Boha; některý jedinci ji prostě dokážou upravovat dle potřeby. Co je na tom divnýho?“

„Jo, chápu... ale On s tím musí souhlasit!“

„Kdyby nesouhlasil, tak už nám dávno přiškrtil uzdu. Neboj se nic, jsou tady s náma podstatně výš postavený kusy a kdyby něco, Šéfův hněv se sveze po nich a nám se nic nestane! Teda nic... ono by mohlo, ale... to nám už v tu chvíli bude jedno!“

Sešel jsem dolů na pláž, po kolena do vody, tam jsem zastavil a pozoroval rvačku mezi delfíny a žraloky, kteří se za mohutných světelných efektů honili ve vodě, na souši i ve vzduchu.

Vedle mne stanul starý velkokomthur Ahlbeck. Usmíval se.

„Docela hezkej večer, starej pane...“ řekl jsem.

Zarazil se a otočil ke mně hlavu. „Jo, to máš pravdu. Hezkej... tak co, připojíme se? Jo, ty nemáš na těle žádnýho draka!“

Měl pravdu; ale co se teď dalo dělat...

„Co myslíš, kolika let se může dožít takový drak? Na mě už je toho vážně dost; už bych chtěl mít trochu klid!“

Když mi došlo, jak to myslí, málem jsem se lekl. Vycítil to.

„No jo, já vím. Tak jdi a neboj se!“

Tak jsem se vydal do moře. V dračí podobě jsem byl větší.

A ještě jsem zaslechl jeho tichý povzdech:

„No, hlavně že už víme, kdo je kdo!“

 


Zpět Obsah Dále

24.08.2020 15:08

Errata: