Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 7. Nějaký jiný svět

Zpět Obsah Dále

Kalná bývají opilcova rána. Ještě horší zážitky mají ti, co se rozhodnou pod vlivem speciálních čajů čarodějek prožít nějaké dobrodružství v jiné dimenzi. Ať už je to realita nebo fikce, ta rána jsou strašlivá. Bolí vás celé tělo...

Například já byl pevně rozhodnut už nikdy nic takového nedovolit. Mám zapotřebí každé ráno tak trpět? Kdybych se jako slušný člověk a řádný křesťan normálně ožral jako dobytek, bylo by mi sice špatně od žaludku, hlava by mě taky bolela, ale mohl bych si být jist, že nejsem démon. Takhle...

„Není to jedno?“ Dicky se mazala opalovacím krémem a chystala opět celý den povalovat na pláži.

„Neříkej mi, že to všecko byly jenom vize nebo divadlo!“ začal jsem na ni křičet, „Leda bys mi chtěla vysvětlit, co je zač těch třiadvacet andělů, co se do toho zamotali!“

„Bývalí velmistři. Sancho je požádal, aby se vrátili.“

„V tom je zas nějakej podraz!“

„Jo, jeden tam byl. Vůbec nechápu, jak to udělal. Nějaká nová odrůda magie, nevím jestli to pochopíš. Pokud správně chápu já, současná přítomnost tam i tady. Dvojitá existence!“

„Ne, to skutečně nechápu!“

„Víš, Denis požádal, aby se vrátili, ale normálním způsobem; aby se narodili jako malé děti a prožili další život. Jenomže oni přišli jako dospělé osoby, dokonce nadané magickou silou!“

„Mně připadali všichni dost mladý!“

„To bych neviděla jako závadu, leda že... jo, je to divný! Něco novýho a výrazně odlišnýho od normálu. Něco křesťanskýho!“

„Proč ti to připadá tak divný?“

„Protože zatím se veškerý povědomí o magii u křesťanů dělí na dva zásadní směry: jeden je ubohej satanismus, druhej využívání poznatků jiných kultur. Vypadá to, že zasloužilí Templáři dokážou uskutečnit přímý spojení s Bohem, tím pádem získají schopnost si poradit nějak jinak. Jsem z toho na větvi!“

„Co na to říká Denis?“

„Tomu radši ani nechoď do rány. Je zmatenej, stalo se něco, co vymyslel někdo jiný než on. Ale přitom něco, co by měl znát, když se chce chlubit, že je čaroděj!“

Nechápal jsem. Dicky mírně uvažovala, vypadala rozpačitě a něco ji trápilo, což jsem u ní málokdy pozoroval.

„Poslouchej, miláčku, vadilo by ti moc, kdybych umřela?“

Šokovalo mě to. Netušil jsem, že jí něco hrozí; první impuls byl rozsekat na kousky toho, kdo to zavinil, pokud možno dřív, než jí ublíží. Pak mi došlo, že to nebude tak snadné; taky mi blesklo hlavou, že by se tím snadno odstranil problém, jak ji vzít s sebou do Německa a nevyvolat aféru.

Smála se. Vnímala všechno, jako obvykle.

„To je tak, víš: Když se zbavím těla, budu moci prožívat hodně zajímavých věcí. Ne že bych tak moc chtěla zemřít, ale kdyby se to stalo, nebyla bych tak smutná jako dřív. Přesvědčila jsem se, že to není konec, jen brána do jiného světa.“

Nebyl jsem si úplně jist smyslem toho, co povídá. Ale moc dlouho jsme se o tom nedohadovali, protože hned u snídaně vypukla celá řada hádek a sporů. Téma bylo jako obvykle zajímavé:

Včerejší zábava byla koncipována jako souboj bytostí andělských a démonských. V určité fázi do hry zasáhli lykantropové, šelmy a jiné podobné osoby, s nemalou pomocí jakýchsi mohutných postav polo lidských a polo zvířecích; ti byli oblečeni do barbarských oděvů z kůže se zvláštními ozdobami a na čele měli cosi jako pancíř chránící lebku. Odkud pocházeli, nebylo dost jasné; možná z jiné dimenze, každopádně se s nimi nikdo nemohl domluvit. Šelmy fungovaly jako třetí síla, tedy zasahovaly nevypočitatelně a dost nečekaně, dle okamžitého nápadu. Zřejmě to způsobilo, že během jedné bitvy došlo k mohutné sexuální hře, kdy znásilnily většinu démonů a také nějaké anděly. (Jak to šlo technicky, nemám tušení; já u toho nebyl!) Teď ráno se to probíralo a démonům se to velmi líbilo, takže navrhovali opakování a rozšíření.

Otázkou je, do jaké míry došlo k propojení mysli. Pravděpodobně víc než hodně, což by znamenalo, že jsou informováni o situaci, jak se včera vytvořila. Je to dobře nebo špatně? Ta neschopnost utajení čehokoliv mi zpočátku šla na nervy, ale už si zvykám. Je příjemné, když nadřízení nemusí informovat podřízené o svých příkazech, dokonce si mohou přečíst v jejich mysli, co o tom skutečně soudí. A nenaštvou se kvůli tomu.

Lucku vyzvali, aby si nedělala násilí a projevovala se ve zcela přirozené podobě, to jest s rohy a ocasem; pokud si však někdo myslel, že ji tím uvede do rozpaků, opak byl pravdou. Klukům se líbila ještě podstatně víc než v lidské, dokonce jim způsobovala spontánní erekci, ať se snažili krotit, jak chtěli. Smála se tomu a když ji dívky (opatrně) kritizovaly, vzrušila je také. „Dokážu udělat s kýmkoliv cokoliv; ještě to nechápete?“

Když ji uviděl Sancho, upadl do ještě větší deprese, než v jaké byl po včerejšku. Tiše zaskučel a šel si postěžovat tomu, koho považoval za jediného schopného: Denisu Baarfeltovi.

Denis byl naprosto klidný, pil čaj a usmíval se.

„Jistě, něco bych možná udělat mohl; ale co to má být?“

„Nevím. Neumím to vymyslet. Nic mě nenapadá!“

„Když jednáš s čarodějem, Sancho, musíš jasně definovat, co od něho chceš. Jinak mu dáváš moc prostoru ke svévolnému jednání!“

„Neposmívej se! Já se vážně trápím!“

„To je mi líto. Ale stejně ti těžko pomůžu...“

„Víš... jednal jsem s velmistry. Těmi... anděly. Jenomže... já si nejsem jist, jestli to jsou oni. Vůbec nejsou takoví, jak jsem čekal. Molay... on není ten, kdo pro svoji víru položil život! Je to kluk, který si dělá ze všeho jenom legraci!“

„Kdybych prožil to co on, taky bych si dělal ze všeho legraci!“

„V podstatě mi vůbec nic neporadili. Říkali samé hlouposti; jako třeba o alternativních liniích. Víš, co to je?“

„Vím.“

„A je možné, aby existovalo několik variant vývoje světa? Tedy souběžně, zároveň tam a zase tady? Třeba existuje svět, ve kterém neexistuje řád Templářů; je tam nějaký Sancho Mendoza, ale ten studuje práva a jde na nervy svému otci, zatímco jeho sestry se řádně provdaly a pohoršují se nad zpustlým bratříčkem...“

„A co?“

„Říkal mi to ten... Barres. Takovej frajer namyšlenej!“

„Proč si to o něm myslíš?“

„Copak jsi ho neviděl? Chová se jako nezodpovědnej puberťák; co je to za anděla? Pořád se jenom chtěl rvát s Fionnou...“

„Divíš se mu? Fionne je krásná holka!“

Sancho mávl rukou. „Alternativní světy! Pěkná blbost!“

„No... nevím. Jednou jsem se dost zabral do meditace. Měl jsem to štěstí, že jsem měl vizi světa, ve kterém se někdo z našich dostal včas na dvůr císaře Sigismunda Lucemburka. Víš...“

„Jo. Zikmund, liška ryšavá. Kostnický koncil a tak...“

„Přesně. Zikmund zapnul myslivnu a pozval si Jana Husa k malé filozofické disputaci. Trvala tři dny a je fakt, že se při ní malinko přiopili. Honzík nebyl takový asketa, jak si myslíme, rád jedl a chutnalo mu víno. S tím Zikmundem se dohodli; druhý den ho představil koncilu a požadoval, aby ho na místě zvolili papežem. Kardinálové se poněkud cukali, ale Pippo Spano dal zasedací síň obstoupit strážemi. Tak to udělali.“

Sancho kroutil hlavou a nezdálo se mu to. Denis se smál:

„Jan Hus nastoupil na papežský stolec jako Jan XXIV. Nějakou dobu musel válčit s ostatními kandidáty, ale Zikmund ho podpořil a uherská jízda palatina Gara Januse mu prosekala cestu až do Říma svými šavlemi. Mezitím se Štěpán Páleč, papežský tajemník, vrátil do Čech a rozhlásil, jaká čest potkala jejich krajana. Ve všech kostelích se rozezněly zvony a lid provolával slávu císaři, synu velkého Karla IV. Tisíce mužů se hlásilo do zbraně na křížovou výpravu za očistu církve...

Zikmund pochopil správně jednu věc: pokud Hus prosadí, aby se církev navrátila k biblické chudobě, všechen její majetek připadne jemu. Podporoval tedy očistu i za cenu sesazení několika kardinálů, kteří s tím nesouhlasili. Z koptských textů přeložili evangelia, která nabádají, aby kněží chodili nazí a živili se žebrotou. Tu nahotu jim malinko kazí nepříjemné počasí, ale při slavnostních příležitostech chodí do chrámů všichni bez oděvu. To ovšem nezavedl Hus, ale nějací jeho následovníci.

Do čela císařských vojsk byl postaven velký vojevůdce Jan Žižka von Trotznoff. Po několika slavných vítězstvích byl povýšen na vévodu, oženil se s italskou princeznou a zemřel na mor kdesi pod Ravennou. Po něm se stal vrchním velitelem Prokopius des Barres, příbuzný tvého kamaráda Barrese. Ten dobyl Řím a zbytek Itálie, která tím byla konečně sjednocena pod císařskou vládou. Podrobily se další země, dokonce Francie a Anglie, znesvářené mezi sebou a zároveň se Španělskem. Císař Zikmund se odmítl do jejich hloupých sporů vměšovat a papež Jan rovněž. Církev prohlásila, že se bude starat pouze o věci duchovní a světské ponechá králům, za což opět očekává, že králové nebudou zasahovat do věcí kléru.

Požehnaný pontifikát Svatého Otce Jana XXIV. trval třiadvacet let, od r. 1415 do 1438. V jeho průběhu se konalo několik velmi důležitých zasedání a dva koncily. Koncil v Pise r. 1421 znamenal málem jeho sesazení, když došlo ke sporu mezi nahými a oblečenými mnichy. Oblečení si přinesli pod kutnami zbraně a hodlali ostatní pobít, ale spiknutí bylo naštěstí prozrazeno. Papežův tajemník Jan Rokycana tehdy objasnil, jak moudrá a potřebná je rituální nahota kněží; také vyzval, aby při vstupu do chrámu všichni lidé odkládali oděv na znamení pokory před Bohem a znamení, že nemají co skrývat. O několik let později to už vyhlásili jako zákon. Také ustanovili zvyk, že ti, kdož dospěli ke stáří a moudrosti, jejichž děti dosáhly dospělosti a nic je již nepoutá, slavnostně odkládali oděv a stávali se pro zbytek života mnichy, což bylo považováno za nejvyšší poctu.

Druhý koncil se konal roku 1434. Svatý Otec byl již poněkud churav, nicméně jeho jasnozřivost se tím ještě zvýšila. Hlavním jeho blahodárným rozhodnutím bylo obnovení Templářského řádu, leč jako společenství zaměřeného výhradně na výchovu, léčení a činy všestranně ušlechtilé. Pokud mladí mniši chtěli bojovat, směli tak činit pouze holýma rukama a nohama, kterémužto umění je učili spřátelení mniši z Kataje a Tibetu...“

„Tak počkej!“ Sancha vyprávění zaujalo, „Chceš říct, že tam se při slavnostech všichni svlékají do naha? Jak potom zajistili, aby nedocházelo k sexuálním výstřednostem?“

„Nestarali se o to. Pokud vím, pohlíží církev na sex více méně shovívavě. Organizuje se to po mocenské linii, tedy nadřazený má právo na sex s podřízeným, ať je muž nebo žena. Většinou se to vyřeší po dobrém, prostě funguje to bez závad. Řekl bych, že ta společnost není o nic nemorálnější než naše.“

„Hm... tak povídej dál!“

„V té době dobyl Cařihrad turecký sultán Bayazid zvaný Blesk. Sedmihradský kníže Vladimir, zvaný Dracula, proti němu požadoval křížovou výpravu za účasti císaře, ale zestárlý Zikmund neměl na žádné podobné dobrodružství chuť. Raději přijal nabídku jednání, kterou mu přinesl sultánův bratr Džem, uzavřel se sultánem mír a dokonce si vyměnili učence a teology, kteří se zabrali do řady učených disputací. Křesťanští mniši a muslimští derviši se začali okamžitě mezi sebou hádat o správnou znalost Písem, ale činili tak rádi a hodlali v tom pokračovat ještě dlouhá léta. Zatím se dohodli i kupci, znovu otevřeli Velkou Hedvábnou Cestu a začali usilovně bohatnout, takže platili císaři tučné daně. Spokojený Zikmund přehlédl své dílo, uznal je za dobré a klidně umřel.

Jeho následovníkem se stal uherský král Matyáš Corvinus, soused a úhlavní nepřítel Vladimira Sedmihradského. Je pravdou, že ti dva spolu často a rádi spolupracovali na loupežných výpravách proti tureckým sousedům, ale pohádali se nejspíš o kořist a pak se vzájemně podráželi, kde to šlo. Chytřejší byl český panovník Jiří z Kunštátu, který za Corvina provdal dceru a podpořil ho při kandidatuře na císaře, za což se stal říšským maršálem (poněkud směšným, protože se nedokázal udržet na koni, pro tloušťku a řadu chorob, na které po mnoha letech skonal). Vladimir vedl válku ještě asi tři sta let (dokonce se kvůli tomu dal svými čaroději změnit na upíra, nemrtvou bytost velmi obtížně zničitelnou). Moc smyslu to nemělo, maximálně přispělo k odtržení Karpat od zbytku kulturní Evropy.

Na opačném konci Středozemního moře se nacházel Pyrenejský poloostrov, rozdělený mezi mocný Granadský Emirát a řadu ubohých křesťanských státečků. S emírem Boabdilem usilovně válčil zejména Fernando Aragonský a Isabella Kastilská, kteří za tím účelem dokonce uzavřeli sňatek. Škemrali o nějakou pomoc kde se dalo, ale bohužel marně, nikdo neměl snahu jim pomoci, zejména ne papež a císař. Nakonec přijali nabídku obchodnického rodu Pinzónů, kteří vypravovali tajně lodi na doposud utajený kontinent na Západě; vyslali jistého dobrodruha Cristofora Colomba z Janova, aby tam sehnal nějaké zlato a spojence. Colombo úkol splnil, čímž byla existence Západní Indie slavnostně odtajněna.

Na rozdíl od nás Colombo nikdy nepropadl iluzi, že se dostal druhou stranou do Číny. Fungovala Velká Hedvábná Cesta, chodily po ní karavany a styk Evropy s Asií byl natolik častý, že místní reálie znali. Nějakou dobu existovaly pochybnosti, ale odstranila je příští expedice.

Fernando a Isabella vymysleli chytrý plán: vyslali bezohledného dobrodruha jménem Hernando Cortéz, aby jakýmikoliv prostředky získal spojenectví a pomoc Velkého Chána Kataje, případně císaře ostrovní říše Nipponu. Cortéz objevil pevninu a na ní království Aztlan s hlavním městem Tenochtitlánem. Obyvatelé byli početní a měli spoustu zlata, nicméně byli poněkud prostomyslní; podařilo se mu přesvědčit císaře Montezumu, aby se svojí armádou vytáhl přes moře do Španělska a zachránil království. Společně porazili Boabdila, přinutili ho podrobit se koruně a provdat svoji dceru za Fernandova syna, čímž Granada připadla Kastilii.

Aztéckému císaři Montezumovi se v Evropě zalíbilo. Postěžoval si, že doma má neustálé problémy se svým kněžstvem, jehož kulty vyžadují stálé války kvůli zajatcům, kteří bývají obětováni místním krvežíznivým božstvům. Jediný laskavější bůh Quetzalcoatl se spokojil květinami a ovocem, což se líbilo křesťanským kněžím; vyslali tedy postupně do Aztlanu řadu nadšených misionářů a ti, pokud nebyli obětováni vyříznutím srdce, získali postupně lid na svoji stranu. Trvalo to dlouho, ale podařilo se.

Montezuma, oplývající zlatem, si žil v Evropě značně vesele a bez zábran utrácel. Když už neměl za co pít, rozdával místním šlechticům léna ve svém království a provdával za ně svoje dcery; rovněž jeho šlechta se ráda usazovala na evropských panstvích, takže docházelo ke značnému křížení krve. Z druhé strany činili totéž šlechtici Maurští a Saracénští, takže šlechtě postupně tmavla pleť. Také často docházelo k soubojům a drobným žertovným válkám, zvláště když do dění zasáhli Japonci a Číňané a seznámili Evropu s kodexem Bušidó. Souboje často končící smrtí udržovaly počet šlechty na zdravé úrovni, jinak by je stát neuživil.

Šlechta měla četná privilegia, z nichž velmi významné bylo mnohoženství; bylo zvykem, že šlechtic měl tolik manželek, kolik jich jeho léno uživilo. S každou měl řadu dětí, a ještě další se ženami, s nimiž se setkal náhodně. Vdovy (bylo jich dost) se brzy opět provdávaly a měly další děti, takže šlechtické mládeže bylo kupodivu hodně. Ne tak dospělých, protože o všechno museli tvrdě bojovat a často umírali, ke značnému pobavení ostatních. Kolem šlechty se pletla řada umělců, kteří jejich hrdinské činy různě opěvovali a vylepšené šířili po celém světě.

Je pravda, mnozí papežové se pokoušeli krvežíznivé souboje omezit a naučit šlechtu větší lidskosti. Zejména německý papež Martin Luther a britanský Thomas More vyzývali k dobrotě a lásce; nejušlechtilejší ze všech byl Alessandro Borgia, jenž se spolu se synem Caesarem a dcerou Lucrezií stal příkladem morálky pro celou Evropu. Lucrezia Borgia byla pravým andělem smíření; kdykoliv byl některý šlechtic s papežem v rozepři, navštívila ho, provdala se za něj a vyjednala mír.

Přemnožení šlechty se podstatně omezilo až v sedmnáctém století za pontifikátu Jana XXV. Commenia, druhého Čecha na papežském stolci. Šlechtici pocházející z krve Aztéků se rozvzpomenuli na zvyklosti svých předků a pořádali každodenní rituální souboje, při nichž vítěz vyřízl poraženému srdce a obětoval bohům války. Tento zvyk se šířil i do nejvyšších vrstev; francouzský král Ludvík XIV. si získal zbožnou úctu a obdiv všeho lidu, když po souboji obětoval Slunci srdce dvou svých mladších bratrů. Bohužel v té době se začalo vhodných kandidátů nedostávat; postupně tedy byla dovolena účast (za patřičný úplatek) bohatým kupcům, nakonec i poddaným, pokud se odvážili. Zájemců bylo dost, vítězství totiž znamenalo automatické povýšení do šlechtické kasty. Tyto obřady trvaly třicet let a mravokárci je nazývali Třicetiletou válkou. Války se v té době nevedly, kromě občasných hromadných obětních rituálů, při nichž přežívala sotva čtvrtina účastníků.

Skončily, když značně poklesla zbožnost v celé společnosti. Na americkém kontinentě se udržely o mnoho déle, zvláště v Severní Anglodakotské Unii; ta vedla dokonce války s Apačsko-Komančskou Konfederací, jen aby dopřála sebeobětování více bojovníkům. To však bylo daleko a Evropa o tom téměř nevěděla; naopak se cele soustředila na rozvoj průmyslu, podnikání, obchodu a vědy. Počet šlechticů silně poklesl, Nazí mniši se rozešli po celém světě do četných misií a obyvatelstvo žilo v poměrném blahobytu.

Za pontifikátu Jana Commenia konečně došlo ke spojení křesťanské, židovské a muslimské církve do jednoho celku. Jejím centrem se stal Jeruzalém, Svaté Město Míru, v němž nikdo nenosí zbraň. Většina jich ji nemá na čem nosit, protože patří k Nahým. Druhé takové centrum je Lhasa v Tibetu, jejich styk je velmi častý a zdá se, že postupně povede k čím dál těsnější spolupráci.“

„Tak počkej! Chceš říct, že se vůbec nevedly náboženské války? Že nevzniklo protestantství?“

„Jak sis jistě všiml, vzniklo a rozvíjí se, v rámci oficiální obecné církve. Právě papež Commenius vytyčil tezi, že správné je vše, co Bůh připouští, čemu dovolí vzniknout a rozvíjet se. Na základě toho integrovala církev jak muslimy, tak Aztéky a Inky. Tamní teologie je dost zajímavá, ale těžko ti ji tady můžu vysvětlovat, taky jsem ji nestudoval. V podstatě to vím, protože to dokonale zná a ovládá můj dvojník, který tam žije. Přečetl jsem si jeho vzpomínky a později si v klidu ujasnil, co jsem viděl.“

„Říkáš, že se rozvinula věda a průmysl. Hodně?“

„Mnohem rychleji než u nás. Už Leonardo da Vinci postavil první parní stroje, za Ludvíka se začaly stavět železnice, vynalezly spalovací motory a první automobily. V 18.stol. začala rychlá elektrifikace, telefonní spojení, určitá forma televize. Potom bohužel začaly občanské války, tak se to zbrzdilo.

V průběhu osmnáctého století se šlechta vzpamatovala a znovu jí přibylo. Narůstala však bezbožnost; málokdo z kněží již putoval po cestách v asketické nahotě, prachem i blátem bosýma nohama, naopak se odívali do drahých obleků a jezdili na oslech, ba i na koních a v autech. Lid tuto rozmařilost kritizoval a ještě více pustnul, nemaje náležitého vychování. Vzrůstalo bohatství všech, zvláště měšťanů, kteří požadovali šlechtická privilegia, avšak nechtělo se jim dodržovat kodex Bušidó. Často docházelo k různým bouřím a nepokojům, ale stát neměl moc chuti do věci zasahovat, ponechával šlechtu, ať si svoje problémy vyžere sama.

Za pontifikátu papežky Sofie II....“

„Co?“ vyjekl Sancho zděšeně.

„No ano, víc než polovina kardinálů byly ženy a několikrát se stalo, že zvolili ženu i papežem. Většinou to byla vláda klidná, bez výrazných výkyvů. Bohužel Matka Sofia se ukázala nevhodnou; byla sice dobrá čarodějnice a vynikající léčitelka, ale starala se převážně o rozvoj nemocnic a nekladla důraz na teologii. Prý se jednou vyjádřila, že ve vědě o Bohu již bylo všechno objeveno; teď je zapotřebí věnovat se lidem. No, nevím.

V každém případě prestiž církve značně upadla. Už dřív spousta absolventů církevních škol po skončení výuky odcházela jinam, stávali se šlechtici nebo dokonce kupci, ale teď to dosáhlo vrcholu; nazí už chodili převážně jen studenti a děti, výjimečně nějaký starý profesor. O teologii se zajímali jen pošetilí blázni a v chrámech sloužilo pár veteránů. Matka Sofie jen trpělivě spínala ruce a chlácholila kardinály, že se to zlepší.

Nezlepšilo se nic, dokonce ani za pontifikátu papeže Voltaira. Sepsal sice řadu filozofických pojednání, podporoval vědu, umění a všechny kladné vlivy ve společnosti, ale způsobil tím pravý opak toho, co chtěl. Lid přestal mít jakoukoliv úctu ke šlechtě a duchovenstvu, začalo se říkat, že jich ani není potřeba. Což vyvrcholilo Velkou Francouzskou Rebelií, která se rozšířila po celé Evropě a částečně i světě.

Byla to hrozná doba. Tlupy vzbouřené chátry přepadaly sídla šlechticů a připomínaly jim, že dle kodexu Bušidó je jejich povinností obětovat život; když se jim moc nechtělo, popravili je sami, čím dál barbarštějším způsobem. Šlechtici se bránili, avšak od Třicetileté války značně zapomněli bojovat. Dav masakroval se zvláštní oblibou jejich četné manželky a děti, pořádal hony na mnichy a upaloval je. Králi, královnám a všem jejich dětem uřízli hlavy na gilotině. Universita se změnila na občanské sdružení a vydala pokyn, že rituální nahota už není vyhrazena duchovním, ale nahý může chodit kdokoliv, jak sám chce.

To byl začátek Letních bouří, šílené exploze vraždění a krutého mučení. Vzhledem k horkému počasí začali všichni chodit nazí jako mniši; universita vyhlásila heslo Rovnost – Volnost – Bratrství, čímž chtěla dosáhnout sbratření celého národa, ale chátra to pochopila tak, že si každý může vzít z majetku bohatších, co sám chce, a ostatní zničit. Heslem chudiny bylo: Když my nic nemáme, ať nikdo nic nemá! Přepadali chodce na ulicích a nutili je, aby se svlékli a okamžitě zničili všechno, co mají. Zapalovali domy, často i s majiteli. Páni z University se pokusili zastavit je, ale dav vtrhl dovnitř, vyházel je z oken a ty, kteří přežili, na nádvoří utloukl palicemi. Potom zapálil Universitu; shořela zejména Velká Knihovna, pokladnice umění a kultury. Nějakou dobu se bojovalo o bývalé královské paláce, Louvre a Versailles; také ty byly vydrancovány a zničeny.

Letní bouře nakonec přešly do údobí, kterému se říká Vraždění Opilců; to bylo v době, kdy už skutečně nebylo koho týrat. Vůdce lidu Marat veřejně zalitoval, že šlechtice a kněze zabili příliš rychle, měli si je ponechat a mučit pozvolna. Nějaká ženská ho vzápětí ubodala ve vaně. A dav se dožadoval nových obětí; někteří se dokonce hlásili sami, jiní byli namátkou vybráni z diváků. Obvykle byli všichni totálně opilí, proto ten název. Oblíbené bylo svrhávání opilců z Eiffelovy věže; tu si nechal krátce před revolucí postavit král jako památku své vlády. Nikdo nevěděl, zda se vrátí domů nebo bude namátkou vybrán a umučen, přesto se všichni motali po ulicích a se smíchem přihlíželi.

Podobné hrůzy se děly po celé Evropě, jak se zprávy šířily do světa. Zahynula většina šlechty, duchovenstva a vzdělanců. Další se ukrývali po lesích nebo se přestrojili za chátru, aby unikli krveprolití. Čím větší město, tím bezuzdnější vraždění; v malých městech a na venkově byla situace klidnější, dav se obvykle dřív uklidnil, když mu došly zásoby alkoholu.

Nakonec došla trpělivost mladému korsickému seržantovi četníků, který se jmenoval Napoleon Buonaparte. Shromáždil okolo sebe pár přeživších šlechticů, sestavil z nich armádu, vylodil se na kontinentě a táhl na Paříž. Protože všichni už měli vraždění dost a toužili po klidu, získal okamžitě rozsáhlou podporu a do jeho armády se hlásilo mnoho dalších. Naopak ti, kdo chtěli v krutých výstřelcích pokračovat, prchali do Paříže; obvykle se tam střetli s místními a došlo k dalšímu krveprolití. Vedení buřičů chvíli diskutovalo, co si počít. Někteří navrhovali se bránit, dalším se zdálo lepší pozabíjet se sami. Po několika zuřivých rvačkách se spoustou mrtvých se rozhodli k obraně, což jim vydrželo až do chvíle, kdy se Napoleon přiblížil k hlavnímu městu. Potom někteří spáchali sebevraždu, pár jich uteklo a zbývající město zapálili, aby se nedostalo do ruky vítězům. Hořelo tři dny.

Napoleon bez boje obsadil trosky Versailles, jmenoval se císařem a vyhlásil Program Obnovy a Rozvoje, později nazývaný Stoletý Plán. Vydal řadu přísných zákonů; kromě jiného zrušil za většinu zločinů trest smrti a nahradil jej dlouholetými nucenými pracemi, tzv. galejemi. Potřeboval mnoho dělníků na obnovení sítě železnic, dálnic, elektrického a telefonního spojení; vytvořil mohutnou síť policajtů, špiclů a donašečů, kteří slídili po všech a okamžitě hlásili, kdo se čeho dopustil. Ten byl okamžitě dopaden, odsouzen a poslán na galeje; některý na týden či měsíc, někdo na rok, vážnější na dvacet let nebo celý život. Znamením galejníků bylo ostříhání dohola; mnozí neopatrní chodci náhle zmizeli a vrátili se třeba za čtrnáct dní s hlavou ostříhanou, protože přešli křižovatku na červenou nebo zapomněli pozdravit domovnici, agentku Dohlížecí služby.

Kromě jiného byla přísně zakázána nahota, vyhrazená opět pouze pro mnichy; dokonce i koupání a sportování bylo nařízeno pouze ve zvláštním oděvu zvaném plavky. Přísně se trestalo i znásilnění; když nějaká dívka ohlásila, že byla přinucena k souloži násilím, dostal pachatel pět až deset let na galejích. Když však několik osob potvrdilo, že se jim dotyčná žena nabízela a požadovala od nich za sexuální rozkoš peníze, byla prohlášena za kurvu a rovněž skončila na galejích. Občas se proslýchalo, že některé rozsudky nejsou zcela ve shodě se spravedlností; za tím účelem vytvořili Odvolací soud, který občas poslal některého soudce či velitele policie taky na galeje, aniž ovšem osvobodil nevinné. Soudilo se, že trocha nucených prací každému darebákovi jen prospěje.

Nástupcem Napoleona I. se stal jeho syn Napoleon II., zvaný Orlík. Již od doby dospívání projevoval pozoruhodné státnické sklony; kromě jiného kritizoval systém galejí, který se přežil a nebyl tak dokonalý jako na počátku. Vymyslel program dobrovolné práce pro společnost, do něhož se hlásili všichni mladí po složení maturity či jiné zkoušky. Vyvolal skandál, když se v den svých osmnáctých narozenin objevil s hlavou ostříhanou dohola a oznámil, že tak bude chodit, dokud tuto povinnost nesplní. Dle jeho příkladu se mladí s nadšením hlásili do oddílů, pomáhajících při různých veřejně prospěšných pracích.

Je pravda, že v této době je již Evropa protkána dokonalou sítí železnic a silnic, nikoliv však telefony a telegrafem, ty jsou vysílány přes umělé družice. Vyspělé státy poslaly první lidi do vesmíru; kosmonauti Francie, Anglie, Španělska, Německa, Ruska a Velké Ameriky soupeří, kdo bude první na Měsíci. S rozvojem techniky však bohužel zcela nedrží krok péče o nemocné, staré, různě postižené; ti jsou ve většině ponecháni péči církve, značně oslabené, bezvýznamné a národem vnímané jako spolek podivínů, kteří se z hlouposti odmítají zabývat technikou či obchodem.

Nyní nadchází dvacáté století, ohlašované dalším mohutným rozvojem vědy. Došlo k několika bezvýznamným potyčkám mezi státy, většinou o právo na suroviny (železná ruda, nafta, uhlí). Války většího rozsahu se nevedou, ač neustále trvá obava z takového vývoje a tím trvalá nedůvěra ke šlechtě, hlavním aktérům bojů všeho druhu. Vedou se ovšem úporné obchodní války; zároveň se jedná o vytvoření Spojených států Evropských, což se očekává v průběhu několika let. Mezi státy narůstá nezdravé napětí, ale nikdo si neumí vysvětlit, proč a jak to řešit.

A objevil se zbrusu nový problém: malá, leč významná skupinka mládeže, která prohlašuje, že se zajímá o duchovní hodnoty. Jsou nepočetní, ale s velkými schopnostmi a snahou své nápady vyhlašovat prostřednictvím tisku, televize i jinak. Hlavním znakem je, že chodí nazí; to je doposud zakázáno, ačkoliv ne násilně trestáno. Sdružují se do místních skupin, chodí po světě a šíří zcestná učení, většinou nepochopitelná. Přesto mají mezi mládeží popularitu a získávají četné stoupence, z nichž někteří se k nim k hanbě a smutku svých rodičů přidávají. Co bude dál, nikdo neví.“

„Ale to je zajímavé!“ řekl Sancho, „Můžeš mi o tom říct víc?“

„Právě proto jsem se zajímal. Můj dvojník s tím hnutím silně sympatizuje a podporuje je, i když se k nim oficiálně zatím nepřipojil. Je to trochu složitější; v případě kněží je veřejné svléknutí oděvu a oholení hlavy významným obřadem, jehož se zúčastní celá rodina a všichni dotyčného obdivují. Ale v případě těch mladých se jedná o obřad výrazně rouhačský, parodický; něco jako černá mše, chápeš?“

„Zdá se... co na to církev? Má nějaké orgány, které...?“

„Myslíš něco jako inkvizici? To je obtížnější; výrazným znakem církve je moudrá tolerance. Ani to jinak nemůže být, když dokáže sdružit tak odlišná učení jako islám a aztécký kult obětí, ačkoliv už nevyřezávají nikomu srdce, samozřejmě. Vytvořili jisté synkretické učení, které to vysvětluje...“

„No dobře, ale ta mládež do toho nezapadá, nebo ano?“

„Církev se vyjádřila, že jim samozřejmě nelze zabránit, aby se stali novou sektou, dokonce že očekávají jejich představitele na nejbližším koncilu k vysvětlení jejich postoje a vyjednávání. Ale nikdo neodpověděl, nikdo nic nechce vysvětlovat ani vyjednávat. Každý mluví za sebe, neexistuje jednotný názor ani vedení.“

„Proč to tedy dělají?“

„Hledají něco, Sancho. Především sami sobě chtějí odpovědět na spoustu otázek. Možná potom odpovědí i druhým.“

Mladý komthur si přetřel dlaní čelo a zahloubal se.

„To všechno je pravda a skutečně se to někde stalo? Nebo sis to jen vymyslel pro moje poučení?“

„Když jsem to viděl v meditaci, měl jsem nejdřív pocit, že jsou to přeludy mé vlastní mysli. Mnohdy k nim dochází, to dobře vím. V té době jsem kromě jiného řešil otázku vlastního oblečení, měl bych chodit oděný větrem, jak se sluší. Navíc rád chodím nahý, je to příjemnější, jak vidíš...“

„K čemu jsi dospěl?“

„K ničemu, Sancho. Nikdy nemáš jistotu, že co vidíš, je pravda. Když provádíš meditace, rychle si zvykneš neměřit realitou.“

„Takže co je to, cos mi vyprávěl?“

„Příběh. Jenom příběh, nic víc.“

Sancho si zhluboka povzdychl.

„Dobře. Tak o něm tedy budu přemýšlet.“

 


Zpět Obsah Dále

24.08.2020 15:08

Errata: