Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 10. Řešení

Zpět Obsah Dále

Ráno přineslo všem klidné a šťastné probuzení. Dá se říci, že téměř každý byl spokojen; až ovšem na Aethalwer, princeznu elfů. Ta se naopak spravedlivě naštvala; tohle už na ni bylo moc! Když se ještě jako Avaen smířil s různými zábavnými milostnými hrami se sestrami Baarfeltovými, když se pak stala ženou a nechala se svést od těchže (i jiných) v mužské podobě, bylo to snad jen proto, aby se ráno probudila zas jako samec? Včera si přece zdaleka nestačila sdostatek užít se všemi přítomnými, vyzkoušet všemožné varianty a vůbec – a už má být opět muž a dobývat ženy? Tak to tedy ne; za tohle je potřeba se pomstít. Ještě sice nevěděl komu a jak, ale na to zcela jistě dojde.

Denis se pokusil vysvětlit mu, že se vlastně nestalo vůbec nic zvláštního, jen se vše jen vrátilo k normálu; jenže právě to elfa tolik iritovalo. Nemohl napadnout Denise, protože s ním včera měl určité techtle i mechtle, nemohl vlastně vůbec nic; a to bylo zdrojem jeho vzteku. Jako všechna jeho citová hnutí, i ten vztek postupně vzrůstal a měnil se do dokonalejší podoby. Chraň bůh, až dosáhne vrcholu!

„Máš v podstatě jedinou možnost,“ smál se mu Denis, „Vyřídit si to s řeckou bohyní Afrodíté, ta nejspíš všechno zavinila. Ovšem měl bych tě asi varovat předem, je mocnější než ty...“

Avaen vycenil drobné zoubky, zamračil se a chvíli to vypadalo, že Denise napadne. Pak se zřejmě rozhodl jinak:

„Jsi můj vzdálený příbuzný, aspoň se to povídá; jsi bratrem mé družky a se mnou jsi spojen poutem lásky. Vyzývám tě tedy, abys mi byl druhem i v boji proti té jedovaté zmiji!“

„No... dejme tomu. Ale co s ní chceš udělat?“

„Máš nějaký návrh?“

„Uspokojilo by tě, kdybys ji někde o samotě přepadl a potupil? Kdyby ses třeba rozhodl ji surově znásilnit, pomohl bych ti!“

Elfovi to sice myslelo poněkud zvláštně, ale není rozhodně pravda, že by byl hlupák. „Nemyslím, že taková věc by jí mohla nějak uškodit či způsobit hanbu; naopak soudím, že na to čeká! Zajisté je to dobrý plán, ale jen jako počátek něčeho většího!“

Denis se zarazil. Po očku koukl na elfa, který vypadal tak něžně a nevinně, že okamžitě vzbudil jeho nedůvěru. „Co máš sakra za lubem?“

„Přesně to, co navrhuješ: svedu tu proklatou děvku a přinutím ji, aby se do mne zamilovala! Aby samou láskou zapomněla na svoji rozvahu a dělala, co jí navrhnu – chápeš?“

„Jo, chápu. A dál?“

„Až mne bude milovat tak, že nebude schopná rozumné úvahy, vrátím se domů na Sever. Určitě bude chtít jít se mnou; já ji tam vezmu a zavedu do svého světa, kde ji svěřím soudu svých bohů! Uvidíme, jak se jí bude líbit tohle!“

„Neblázni, Avaene! To by mohlo znamenat válku mezi bohy!“

„Co? Samozřejmě! Cos čekal jiného?“

„Když jí tvoji bohové nějak ublíží, její bohové ji budou chtít bránit! Když bojovali mezi sebou, ničili celé kontinenty; v takové válce by mohla být zničena celá Země!“

„To zajisté bude. A co?“

„Ty chceš dopustit zkázu celého světa?“

„Ať zhyne v plamenech tvůj svět Země i můj svět Arda, bratře. Ale můj hněv musí být usmířen!“

„A co ti udělali tak strašnýho? Proč se vlastně opravdu vztekáš? Že už nejsi holka? Nikdy jsi nebyl, jen ten jeden den!“

„No právě! Mně se to začínalo líbit!“

„To mně taky, ale nehodlám kvůli tomu dělat virvál! Podle mýho šlo o docela bezva vtip, tak nechápu, proč...“

„Samozřejmě, jak bys mohl? Jsi člověk, ubožák bez fantazie! Jak bys mohl pochopit duši elfa?“

„Avaene, uklidni se a zkus se chvilku ovládat! Dobře, slibuju, že ti nějak pomůžu. Ještě nevím jak, ale... třeba o tom zkusím promluvit s Ditou. Taky jsem s ní včera spal; a taky jako s holkou, je skvělá a umí se proměňovat v různý zvířátka. Já myslím, že by ti mohla nějak pomoci...“

„Dobře; ale řekni jí rovnou, že jestli budu nespokojen, potom se jí krutě pomstím!“

„Bezva. Nespokojen s čím? Co když ti za pár dní přestane vyhovovat i dívčí podoba a přijdeš zas s nějakou námitkou?“

„Copak vím, co mi bude vyhovovat za pár dní? Teď se chci vrátit do podoby Aethalwery; až se jí nabažím, budeme jednat dál!“

Jak se zdálo, Denis pochopil. V každém případě odešel, kroutil hlavou a uvažoval, co si počne.


Jak jsem to viděl já: Celá sešlost byla v totální destrukci. Nikdo nic neovládal, nikdo ničemu nevelel. Po předvčerejší pochmurné diskusi a následném rozhodnutí o likvidaci všech nevhodných variant dnes naopak došli k názoru, že život je veliká legrace a někdy stojí za to nechat bohy, aby si vymýšleli různé zábavy.

Někteří významní jedinci vyspávali až do oběda.

Denis vyhledal na pláži čarodějku Valérii; podřimovala a své krásné tělo vystavovala slunci, dalo by se říct, že se opalovala, kdyby v jejím případě taková činnost měla nějaký smysl. Už teď měla barvu kůže, jakou nikdo nedokáže získat přirozenou cestou.

Denise samozřejmě zaregistrovala a pokynula mu, aby si lehl k ní.

Co potřebuješ?

Testovala jsi včera A.? Jaký máš výsledky?

Chceš je porovnat? Vím, že ty taky.

Propojili svá vědomí. Jak se sluší, včera se milovali a bylo velmi vhodné vzájemně se pochlubit svými dojmy. Ulpívali na tom nějakou dobu, oba to bavilo. Pak vzpomínali na další partnery, zvláště ty, s nimiž byli spojeni. To všechno nemuseli, bylo to už jednou probráno, ale bavilo je to.

Několikrát se otřeli vědomím o Avaena. Ubezpečili se, že mezi člověkem a elfem je skutečně mnohem větší rozdíl, než by kdokoliv soudil podle tělesné podobnosti. Do některých oblastí vědomí se vůbec nedokázali dostat, jiné stáhli a uložili do vlastního, ale průzkum bude vyžadovat delší meditaci a obnovování vzpomínek.

Ještě složitější to bylo s A. V jejím případě existovala navíc cílená blokáda proti lidem, Často se s nimi stýkala a tušila, že ji ti zkušenější sondují. V podstatě proti tomu nic neměla, ale taky se nechtěla nechat přečíst. Byla to hra.

Dokázala bys udělat něco z toho, co ona?

Valérie si přečetla jeho rozmluvu s Avaenem; zavrněla blahem, když si představila, že mu nabídne pomoc a při té příležitosti ho svede a přiměje k rozsáhlejšímu milování.

Něco možná jo, ale těžko můžu změnit Avaena na holku!

To právě on požaduje. Dost zostra.

Je blbej. Nestačilo by dát mu nějakou pěknou iluzi?

Nestačilo, oba to věděli. Vytvářet iluze umí Avaen sám, a možná líp než oni dva dohromady. Když ženské tělo, tak se všemi příslušnými funkcemi!

Denis chvíli meditoval na téma, že by chtěl mít dítě. Jako žena samozřejmě; otěhotnět, nosit je v bříšku, nakonec porodit, kojit a vnímat příslušné hormonální změny...

„Jseš pitomej!“ řekla nahlas a oba se rozesmáli.

Jako obvykle, jejich dohadování vzbudilo pozornost celého cowenu a každý telepat se na ně okamžitě napojil, sledoval je a sám se přidával se svými postřehy. Nějakou dobu se tak něžně a zábavně hádali; vím to proto, že Dicky najednou vytuhla, přestala mne vnímat a moje pokusy odmítala vrčením. Tušil jsem, co a jak.

Nakonec hádka vtáhla i ty dva, o něž se jednalo: Avaena a Ditu. Na verbální úrovni by velmi ostře protestovali a poslali všechny do tělesných otvorů, které nevynikají pohostinností. Byli však na úrovni telepatické, kde ostrý konflikt vypadá směšně. Tak nejdřív osondovali, co si o nich ostatní myslí a co si na ně vymysleli, pak to odsouhlasili a začali rozvíjet. Nakonec zůstali v hádce jen oni dva a přemístili se do vyšší hladiny, kde je druzí mohli sledovat, ale ne jim do toho kecat.

Zhruba: Dita vzala na vědomí, co s ní Avaen zamýšlí. Velmi ji to zaujalo a byla všemi hlasy pro; líbila se jí potyčka mezi Ásy a Wany při zajetí bohyně Freyi (v jiné verzi je Freya ona sama), a přála by si zahrát něco takového s bohy elfů. Zřejmě je zná, nikoliv však dostatečně důvěrně. Že by při boji mohlo dojít ke zničení lidských světů, jí nepřipadá pravděpodobné, ale možné to je; co ale na nich záleží? Hlavně že bude legrace!

Avaenovy odpovědi byly lidskou myslí nečitelné; tvrdošíjně však prosazoval přeměnu na dívku a trval na tom. Kupodivu mu to Dita nerozmlouvala, spíš uvažovala, jak to zařídit a neuškodit. Ani jemu, ani někomu druhému.

Komentáře lidí ji při tom více méně obtěžovaly. Když už jich bylo příliš a byla nucena je vnímat, odeslala jim:

Hrejte si chvilku sami! Když jste si nás přečetli, tak si zkuste v praxi, co jste se naučili!

Nastala trochu bouře a zmatek, až všechny překřičela Valérie:

Navrhuji: dneska odpočinek a přípravy. Zítra slavnostní ples, na kterým každý předvede, co umí. Změny všeho druhu povoleny!

Další bouře, tentokrát nadšená. Nejrůznější směska názorů. Taky jeden dotaz, okamžitě podporovaný řadou dalších:

Fajn. Potyčky mezi sebou jsou povolený taky?

Valérie hbitě promyslela různé varianty. Pak řekla:

Jemné cvičné bez škod na lidech a zařízení. Povoluji.

To můžeme napadnout i tebe? zeptal se kdosi naivně.

Valérie se zasmála: Zkusit to můžeš! Ale těš se...

K nemalému potěšení A. se vzápětí začal cowen rozpojovat, naopak se každý ohradil mohutnou hradbou proti průniku druhých. Bylo to pochopitelné, museli vymyslet, jak na konkurenci.

Takže Afrodíta a Avaen měli klid a soukromí na svou hádku.


Hodně děvčat se těšilo, jak se jim Denis začne mstít za svoje včerejší znásilnění. Nejvíc se těšila Sollweig, která měla pořád ještě ty dlouhé vlasy a moc o ně chtěla přijít. Jestli se takto vrátí domů, nikdo jí neuvěří, že byla zprzněna hrubým násilím; a jestli ji ostříhá někdo jiný a pak se to rozkecá, bude to ještě větší ostuda. Těšila se, jak bude o svých příšerných zážitcích vyprávět všem kamarádkám, ale zatím to nevypadalo, že by jí někdo byl ochoten ublížit. Dokonce ani stopy na tváři po boxerském utkání nebyly tak výrazné, jak chtěla.

Bavily se o tom, Denise často jmenovaly a pronášely různé invektivy, kterých si zaručeně musel všimnout. Vyslovení jména obvykle vyvolá reakci, ale Denis se tvářil, jako by nic nevnímal. Odešel někam do ústraní a zkoušel se transformovat na děvče. Když dokáže na delfína, proč ne? Přišla za ním Valérie, zkoušela to na kluka a všelijak se napadali, aby vyzkoušeli stabilitu výsledku. Nešlo jim to, ale to WZ nemůže trvale odradit.

Někdo mi předložil dotaz, proč se říká „zmazali se jako čerti“, když čerti včera zůstali jediní střízliví. Chvilku jsem nechápal, než mi došlo, že zmazat se znamená pořádně opít. Došlo mi, že i já jsem toho včera vypil dost málo. Teda, vypil jsem dost, ale málo na to, abych utopil svůj smutek. Nebo vztek? Nebo... co vlastně? Nikdo mi nic neudělal, bylo to naopak krásné – tak proč jsem vzteklý jako čert... ne, oni nebyli ani vzteklí. Ono se vůbec moc přehání.

Dicky mě vyhnala z dosahu. Vysvětlila, že se musí přichystat; sice mi dovolila poskytnout všemožná potěšení jejímu tělu, ale jak mně došly síly, dostal jsem kopačky a pokyn jít do hospody a tam se bavit, jak umím. Poslechl jsem.

Nepopíjel jsem však v hotelovém baru, ale v jedné vesnické hospůdce, za přítomnosti nejrůznějších kamarádů i zcela cizích lidí. Čím déle to trvalo, tím víc ve mně narůstala neurčitá obava, že se něco stane. Když jsem v pozdních hodinách odešel (vypotácel se?), měl jsem pocit, že bych měl nějak zasáhnout, jen mi nebylo jasné, jak a proti komu. V té náladě jsem narazil do velmistra Ahlbecka; ten se vracel od svého přítele otce Avvakuma, posílen jeho modlitbami a červeným vínem.

Vychrlil jsem na něj své obavy; trpělivě mě vyslechl, pak mi začal líčit pro změnu svoje starosti. Musím se přiznat, že ty moje byly proti jeho ještě slabé, takže jsem se stáhl. Povídali jsme si asi hodinu, při té příležitosti se stavili v ještě jedné hospůdce a mám dojem, že jsem mu slíbil podporu a pomoc, avšak nevím, v jaké věci. Kdybych si to tak pamatoval...

Bohužel, Ahlbeck byl nucen odejít za svými povinnostmi a já se ještě chvíli zdržel. Narazil jsem tam na jednu lykantropku a byla mi tak nesympatická, že jsem jí prostě musel říct svůj názor na holky, které mají po těle srst jako leopard, ozdobné uši a vousky u nosu ze stříbra, podivně znepokojivý pach šelmy a chování... Než jsem jí to všechno vyložil, skončili jsme pod převráceným rybářským člunem na opuštěné pláži.

Není to všechno. Ještě ke všemu ty potvory koušou.


Domů jsem se vrátil v časných ranních hodinách a doufal, že si Dicky ničeho nevšimne. Samozřejmě všimla a vzbudilo to v ní překvapivé nadšení; začala si číst vše, co jsem prováděl, se zvláštním zaměřením na ženy. Nebyl jsem bohužel ve stavu, kdy bych jí dokázal v čemkoliv odporovat. Takže mě akorát uložila a sama se zabývala svými meditacemi.

Probral jsem se akorát k obědu. Snad bych to neměl říkat, ale bylo mi nádherně, ani hlava mě nebolela. Dicky vysvětlila, že mi odebrala veškerou přebytečnou energii a přetransformovala ji, protože ji zrovna potřebovala. Cestou na oběd mi vykládala, že se ve svých meditacích dostala do několika světů na jiných ramenou spirály, kterou si však nemám představovat trojrozměrně, ale jinak a víc. Udělala si tam nějaké kamarády, se kterými se hodlá setkat při nejbližší možné příležitosti, například po smrti tohoto těla. Tvrdila, že se na to těší.

Kromě jiného se dostala do světa, kde žijí polo lidé polo šelmy se zvláštními zvyklostmi: oblékají se do kůže a kovu, bojují se zbraněmi, dokonce snad lítají do vesmíru v nějakých lodích, ale rvou se a zabíjejí navzájem, což považují za čestné a správné. Jsou jí velmi sympatičtí a pozvala je na dnešní slavnostní večer, ale neví, zda přijdou; není to tak snadné. Když to líčila, poslouchali nás kamarádi kolem, ale málokdo jí asi věřil. Smáli se a pobízeli ji, ať je pozve.

Většina lidí přišla v základní podobě, to znamená bez veškerých vylepšení; dokonce se na to mnozí vykoupali v Ohni. O večerních přípravách odmítali hovořit a chránili se nejrůznějšími způsoby; což chápu, když to bude maškarní. Ani já nedokázal přečíst Dicky, tak byla její obrana dokonalá. A to (znovu opakuji) jsem neměl sebemenší problémy po té včerejší akci!

Velmistr Ahlbeck se objevil jen na chvíli, zmučeně přehlédl dav, zakroutil hlavou, vzal svůj tác s jídlem a odešel do svého pokoje. Dle všeobecného názoru vytvářel slavnostní projev na nějaké další zasedání, nejspíš zítra. Nebo pozítří, pokud slavnost bude příliš náročná a lidé budou dlouho vyspávat.

Po obědě Dicky někam zmizela a já se setkal se Sanchem a jeho kamarády. Kupodivu byli taky v dobré náladě, těšili se a chystali na slavnost; problémy žádné nečekali. Sancho naopak prohlásil, že po svých zážitcích v ženském těle je mu už všechno jedno.

(Že by nebyl tak docela jeptiškou?)

Netvrdím, že jsme nic nepili, ale ani zdaleka ne tolik, kolik jsme mohli. Proč? Těžko říct jednoznačně; trochu mě znepokojilo, když se slunce koulelo k západu a okolo nás se začal prolamovat a křivit prostor. Nebylo to nic nebezpečného, jen čarodějky si hrály; zatím ne proti sobě, ale ve vzorné spolupráci.

Dicky se snížila k tomu, aby mi vysvětlila situaci: existují obavy, že by Arsenův hotel mohl dojít k úhoně. Ježto tomu nedokážou předejít, vytvořily jakýsi ideální prototyp toho objektu, zbavený všech problematických faktorů, jako jsou ucpané odpady, vypálené žárovky, okopané zdi a tak; tento zkopírovaly do chráněného prostoru a bezpečně uložily. Používaly při tom skutečné transformace hmoty, žádných iluzí, což je mimořádně velkomyslné a náročné na energii. My se v současné době nacházíme v hmotné kopii téhož paláce, která je určena k použití, tedy možnému poškození, zničení a tak. Až bude po plese, budou vzniklé škody vyhodnoceny a rozhodnuto, zda se bude hotel opravovat, nebo bude radši přesunuta záložní kopie.

Moc jsem tomu nevěřil.

„Z toho si nic nedělej, Arsen taky nechápe. Eleni mu to zkusila vysvětlit, ale on je prostě tupej!“

„Arsen je především chudák...“ politoval jsem ho.

„To máš pravdu. Ale může si za to sám!“

„Čeho jste ještě udělali záložní kopii? Lidí taky?“

„Jak to myslíš?“ naježila se.

„Jestli v rámci akce dojde ke škodám na lidech...?“

Pohrdavě mávla rukou. „A co? Nám to neva, my to vydr...“

Pokusil jsem se ji obejmout a políbit. Souhlasila nadšeně.

„Co se vlastně bude dít?“

„Nevím. Ale těším se.“

Našli jsme strategicky výhodné místo, odkud bylo dobře vidět na celý sál. Kousek od nás seděla Britta, Eleni a ta parta, na druhé straně Baarfeltové, dokonce i s elfem Avaenem. Vypadal vztekle, ale nijak se neprojevoval.

Dita kroužila po sále, zřejmě ve výtečné náladě, neboť se všemu smála a vtipkovala s přítomnými.

Prozatím byli všichni v normální podobě; jen výjimečně měli na sobě nějaké skutečné šaty. Dicky vysvětlovala, že ve vhodné chvíli hodlají překvapit ostatní nějakou parádní iluzí; odsekl jsem jí, že je mi to zcela jasné.

Tak abych řekl pravdu, nebylo. Naposlouchal jsem se za poslední dny tolika řečí na toto téma, že namísto abych vše chápal, jsem měl ve všem totální zmatek; ale budiž:

Magii lze rozdělit na iluzorní, transformační a kreativní. Při iluzorní věc, kterou vidí oko diváka, ve skutečnosti neexistuje, je pouhý přelud. Transformační magie už je dost velké umění; při ní objekt existuje ve skutečnosti, ale je jiný než jaký ho vidíme. Kromě jiného takový zůstane, i když jeho tvůrce odejde nebo na něj přestane působit. U iluzí v tom případě okamžitě zmizí, nač by taky přetrvával. Nedochází však ke změnám struktury hmoty, to jest ani tato změna není trvalá.

A pak je magie kreativní; při ní WZ skutečně vytvoří něco, co vydrží stejně dlouho, jako by to vzniklo normální cestou. Jak se to dělá, o tom neměla Dicky sebemenší představu, ale byly dívky, které právě to hodlaly předvést. My ostatní jsme měli tvořit porotu, která to bude hodnotit.

Dicky nesoutěžila, na to neměla. Vytvořila iluzi bílých šatiček z krajkového hedvábí, kterými prosvítalo její opálené tělo. Také si vytvořila dlouhé černé vlasy a spoustu šperků, vše podle vlastní představy o nádheře a přepychu. Nehodlala být lepší než princezny, jen nechtěla být horší. Byla krásná.

Myslím, že jsem byl velice zamilovaný.

Většina děvčat udělala totéž, vystrojila se do největší nádhery. Dokonce i lykantropky a začínající čarodějky z Ostrova; menší část si vymyslela kostýmy oblíbených hrdinek z literatury či dokonce svých božských patronů a Ochránců. Dohadovali jsme se, co která podoba znamená, jak se povedla a tak. Ale nakonec se stejně všichni těšili na mistrovské ukázky.

Odstartovala to Artemis. Náhle se zjevila uprostřed sálu, zcela nahá, jen s lukem a toulcem šípů přes plece. Vlasy svázané do bojového copu až na zadek, přestože jako Ari se koupala v Ohni. Ovšem zbytek hlavy kolem copu měla vyholený, to si nemohla nechat ujít. Nahé tělo zářilo stříbrným leskem, obličej pýchou.

Deirdre a Dagmar přišly vyzdobené téměř stejně, ale neodpustily si drobnou provokaci: vlasy a chloupky v klíně v barvě lesní zeleně. (Artemis nemá ochlupení žádné; když jsem viděl v museu sochy antických bohů, překvapovala mě jejich hladká pokožka, ale takovou mají i v reálu. [Opravdu?]) Dicky mě upozornila, že mají na zeleno nabarvené i prsní bradavky; jestli jsem tento signál správně chápal, už měly služby panenské bohyni po krk a tímto vyzývaly kluky, aby s tím něco udělali.

Afrodíté se okamžitě před zraky ostatních proměnila do své nejkrásnější božské podoby a radostně sestru vítala. Tím zahájila (celkem neformálně) vítání významných hostí, převážně bohů obého pohlaví. Bylo to poněkud zvláštní: zjevovali se zčista jasna uprostřed parketu, vítali se s ní i mezi sebou, potom se vmísili mezi hosty nebo zkrátka zmizeli. Dicky se cítila poctěna, jako by to sama vymyslela.

Nějakou část večera jsem řešil otázku, zda to skutečně jsou ty samé osoby, které starodávné národy považovaly za božstva. Jsem Němec, jak známo; náhle jsem byl ve společnosti Thora, Freyi, Baldra, Tyra, Sif, Fricky... jak se na to mám dívat? Co je pravda a co obratně předvedená iluze?

Uvědomoval jsem si jedno: už delší dobu nevěřím ničemu, co na vlastní oči vidím. Už nikdy nebudu ničemu věřit. Dotýkal jsem se bohyně Afrodíté, spal jsem s ní a ona se mnou, když si hrála na muže a mě změnila v ženu. Všichni se chovají, jako by šlo o pouhý sen; ale já to přece viděl a cítil!

Raději jsem sledoval, jak se zdraví a povídají s princeznami z Baarfeltu. Byly tu všechny a vymyslely si bezva nápad: oblékly se do přepychových kostýmů (ať už vytvořených jakýmkoliv druhem magie), ale všechny je udělaly průhledné. Hosté se s veselou myslí přizpůsobili, taky jim to připadalo jako vtip.

Císařovna Diana přišla oblečená převážně do zlata. Trochu později než druzí a s určitou pomocí, protože to, co měla na sobě (a na císaři Charrym) byla její vlastní magická práce. Diana totiž moc čarovat neumí a každý to ví; ne že by nebyla obdařena příslušným talentem, ale je nesoustředěná, roztěkaná, stará se víc o všechno ostatní, takže každou chvíli něco splete a vznikají tím pozoruhodné exotické trapasy. Čarodějky ji právě proto milují, pořád ji něco učí a dohlížejí, aby to vyšlo; jenže Diana je Pastýřka Draků, částečná inkarnace čehosi i něčeho jiného. Vznikla okolo ní už i jakási svérázná teologie.

Když jsem sledoval, jak se čarodějky volně mísí s bohy, pořád se mi vracela myšlenka: jsou skutečně lidé? A když, tak do jaké míry? Zač je bohové považují? Za svoje uctívače a obdivovatele nebo za svůj dorost? Kolik jich dosáhlo v předcházejícím zrození božského postavení? A kolik jich dosáhne v příštím?

Řekl jsem: Diana byla ve zlatě. Tím myslím skutečně oblečená do zlata, drobných zlatých plíšků nějak připevněných ke kůži. Byly tak malé a jemné, že se mohla bez problémů pohybovat, nebyly ani těžké, prostě povlak ze zlata. A když tančila (tančí moc ráda), začaly okolo ní poletovat sukně a dlouhé vlasy, které předtím neměla. Všichni na ni zírali a nestačili se divit. A co víc, byla to všechno její vlastní magická práce, takže byla nepředstavitelně pyšná, jak to zvládla. Určitě s asistencí, ale stejně!

Potom přišla vrchní čarodějka Valérie. Měla šaty z broušeného křišťálu, pokud ne rovnou z diamantového prachu, ale elastické, nějakým způsobem to vše učinila ohebným. Taneční střevíčky měla z broušeného skla a cinkaly, když tančila. Její oděv byl naprosto bez konkurence, neumím si představit nic lepšího.

Zatímco ženy (a bohyně) se soustředily na parádu, muži včetně bohů se starali o dobré jídlo a pití. Pochybuji, že něco z toho bylo skutečné, ale rozlišit, jakým druhem magie to vzniklo, bych nedokázal za živý svět. A protože mnozí hosté pocházeli z Asie, Afriky a Jižní Ameriky, téměř vše bylo kontaminováno silnými halucinogeny s různými účinky. Čarodějům to nevadilo, očekávali to a byli schopni i tak silnou energii zpracovat a využít. Lidé na nižší úrovni to odnesli zvláštními vizemi, ale že tvůrci byli odborníci, bez nežádoucích zdravotních důsledků.

Byl jsem zvědavý, zda dojde k orgiím, kdy a s jakou účastí. Tak mě Dicky ujistila, že k tomu dochází neustále, ale já to prostě nejsem schopen vnímat, protože je to v jiných prostorech a nějak zajištěné proti nežádoucí pozornosti. A hned mne uklidnila, že se během večera hráze uvolní a po půlnoci už bude docházet k volnému míšení, z čehož můžou vzniknout zajímavé zážitky. Doporučila, abych se připravil a snažil se využít jakékoliv příležitosti; proč by se nemohla stát spolumanželkou některé bohyně?

V naprosto nevhodnou dobu mi napadlo, zda se akce zúčastní též Černá garda Lucille des Merveilles. Dicky se zasmála; určitě ano, jakmile jim jednou byl povolen vstup, přijdou už pokaždé, když se něco bude dít. Ale neublíží nám; i oni mají svoji čest. Naproti tomu Bůh buď milostiv každému, kdo by nám byl nepřítelem.

Pak do mě někdo něco nalil, pravděpodobně dost ostrého, neboť jsem začal ostřeji vnímat dění kolem, bohužel v mnoha rovinách a zřejmě i prostorech. Zatímco můj mozek pracoval nesmírně rychle, tělo mu nestačilo a končetiny se vlekly jako želva; nemluvě už o dalších tělesných pochodech. Je mi líto, ale kdyby mě dnes v noci chtěla některá svést, asi bych se na nic nezmotal, než by mi došlo, co se děje, už by byla pryč. Ale myslelo mi to skvěle!

Nějakou dobu mám natolik zmatené zážitky, že nevím. Hovořil jsem s někým, dokonce tančil a... někdo mne prosondoval, bylo to víc osob najednou. Jistě to ovšem nevím.

Potom vím náhle něco jistě. Všechny nás zasáhl úder, kterým někdo na jedinou ránu zabil tygra Mourka. Velel hlídce šelem, jíž byla svěřena ostraha celého objektu; kdo jej napadl, musel být už hodně dobrý. Zemřel v několika vteřinách; ale stačil vyslat tak mocný varovný impuls, že se polovina přítomných chopila zbraní.

Potom... vím velice přesně, co se dělo. Avšak neudělal jsem nic, ani nemohl, hýbal jsem se jako zpomalený film. Nechť mi to odpustí Bůh i všichni jeho služebníci.

Nepřátelé zaútočili současně z mnoha stran a v obrovské, téměř nepochopitelné přesile. Všichni byli vyzbrojeni automatickými puškami, chrlícími rozžhavené olovo se strašlivou kadencí. Mnozí měli ještě strašlivější zbraně, které ani nedokážu popsat. Byli to lidé? Ano, někteří. Další pocházeli z jiných světů; nedivím se tomu, když bohové prolomili hranice, mohl procházet i kdokoliv další. Ne všechno jsem viděl a pochopil...

Většina našich se dala okamžitě do boje. Ovšem měli podstatně ozdobnější a méně účinné zbraně, třeba Artemis svůj luk a šípy. Sice každou ranou někoho usmrtila, ale... Elf Avaen měl neustále po ruce svou harfu, teď napínal nejdelší strunu a vystřeloval jí drobné šipky, což doplňoval vhodnými smrtícími kouzly. Konečně si mohl s někým vyřídit svou nenávist!

Čarodějka Valérie neměla vůbec žádnou zbraň a nějakou dobu ani chuť bojovat; názor změnila až ve chvíli, kdy pod střelami padla Jana Baarfeltová. Její sestra Julie zavyla jako šelma, vrhla se k ní a pokoušela se ji zachránit, zatímco Maryška, May-Britt, Magda a další vyrazily okamžitě do útoku. Jana se chvíli svíjela a vyla bolestí; potom zasáhl Denis, otec Tomáš a kupodivu Avaen. Nevím, co s tím udělali, ale Jana opustila svoje tělo a přidružila se (téměř okamžitě) k andělům Christophovi a Jerzymu.

V ten moment se do boje zapojili draci, gryfové, sfingy a pes Anúbis, pán pohřebišť. Diana bojovala pravou rukou katanou, kdežto levou ovládala disk Sudaršana, posvátnou zbraň boha Višnu. Jednoho z nepřátel proklálo Odinovo posvátné kopí, kdežto jiného pohltil vlk Fenrir, shodou okolností i s plamenometem.

A teď musím říct... jak už jsem přiznal, nedokázal jsem za celou dobu udělat nic. Naopak; trčel jsem jako dřevěný svatý přímo v cestě kulkám a nechápal, že bych měl aspoň padnout na zem. Zachránila mne Dicky, srazila mne k zemi a zakryla vlastním tělem. Doslova zakryla; cítil jsem, jak její tělo rvou na kusy hned tři kulky. Ještě dokázala zvednout hlavu a vyrazit válečný pokřik šelem; potom ji zasáhly další a ona se skácela na moje bezúčelně ležící tělo.

Bože, odpusť mi! Zemřela kvůli mně! Jak mne musela mít ráda; a já to za celou dobu nepochopil!

Velmistr Wolmarr van Ahlbeck zareagoval mnohem rychleji a snad správně; padl na zem a ukrýval se až do chvíle, kdy postřehl na hrdle jednoho z nepřátelských velitelů osmihrotý kříž. V té chvíli pochopil, kdo nás napadl: ti útočníci byli rovněž Templáři, jenom z jiné organizace, z jiného světa, možná dokonce z jiného času. Chvíli se pokoušel pochopit, co je k tomu vedlo, potom mu došlo, že to nemá vůbec žádný smysl. A ve stejnou chvíli jej zasáhla první kulka.

Tak udělal přesně to, co měl: pozvedl ruce k nebi a vyslal do prostoru strašlivé prokletí všeho a všech. Byla to bráhmanská kletba, i v té rychlosti pečlivě promyšlená: aby se všichni, kdo padli ve službách řádu, vrátili zpátky do hmotného světa a znovu a znovu jej pozvedali z bahna, kam jej zašlapávají hříchy bezbožných ničemů. A jejich krev očistí další... Nikdy nekončící služba těch, kdo přísahali Bohu lásku a věrnost...

Potom Ahlbeck zemřel. Vrátí se, vím to. Nemůže neuposlechnout své vlastní přání. A s ním Dicky, Jana, Mourek... všichni. I já se jednou vrátím, ač nejsem Templář. Nebo jsem? Copak vím?

Zatím jsem jenom ležel a nechápal, co mám dělat. Když jsem se pokusil vstát, přehnala se přes naše těla smečka strašlivých válečníků přes dva metry výšky, polo lidí polo šelem, oblečených do kůže a kovu, s podivnými zbraněmi, kostěnými hřebeny na čele a zřetelnou aurou jiného světa. Vrhali se do boje, jako by to pro ně bylo největší potěšení.

Vítězství se klonilo chvíli na tu, chvíli na onu stranu. Oni měli více a lepších zbraní, my bojovníky, kteří nepodléhali tak snadno smrti. Těla bohů sice střely rvaly na kusy, ale vzápětí se rány hojily a mizely beze stopy. Jedna rána zasáhla i Valérii, ale ta vytvořila okamžitě kuličku Živého Ohně, prohnala ji dírou v hrudníku a ve chvíli zůstala jen jizva a rozbité sklo šatů.

Většina těch, kdo byli oblečeni čistě v iluzi, se zbavila všeho zbytečného; namísto toho si vytvořili zbraně. Někteří bojovali údery energie, které nezabíjely, ale ochromovaly; když nepřítel v bolesti klesl, vždy se našel někdo, kdo ho dorazil.

Protivník zřejmě očekával podobné problémy, připravil se. Znovu se ozval řev a do boje se vrhla druhá vlna; potom i třetí. Další střely zabíjely a ničily, noví a noví nepřátelé se hnali do boje, schopni nás ušlapat jenom svým počtem. Na chvíli jsem zkusil pochopit, odkud se vzali, jakým způsobem je sem přepravili, ale nemělo to smysl, lidi snad na lodích a ty ostatní...?

A pak se stalo to, co se muselo stát. Do boje se vmísila princezna Luciferella, nádherná se svými rohy a dlouhým ocasem. Náhle se zjevila uprostřed ostatních, dupla kopytem a pronesla kletbu toho, jenž býval Strážcem Božího trůnu. Zachvěla se země i nebe, a ze spár mezi dlaždicemi začaly vystupovat Stíny. Poznal jsem je, byli to titíž, kdo s námi předevčírem tančili a mnozí se s námi milovali. Teď přicházeli ve své nejstrašnější podobě. Nebojovali, neměli vůbec žádné zbraně; pouze každý objal jednoho z nepřátel a propadl se spolu s ním do hlubiny pekelné. Slyšeli jsme zoufalý křik těch nešťastníků...

Luciferella, princezna pekel, se nebála kulek, trhajících na kusy její tělo. Smála se jim; smála se všemu, co se kolem dělo. Sama se nedotkla nikoho z nepřátel, snad se jen sklonila nad umírajícími kamarády a drápkem jim natrhla kůži, aby si vzala trochu krve jako oběť na usmířenou. Nejnebezpečnější na ní byly její oči, obrovské a zářící rudým ohněm. Kam pohlédla, tam se ze země vynořil stín, uchopil provinilce, ať živého či mrtvého, a už ho odnášel, kam patřil. Peklo si bralo svou odměnu...

Ale žeň smrti ještě neskončila, další a další umírali v boji. Padl komthur Caesare Mendoza. Zahynula nešťastná Mariko, kamarádka Eleni, skoro ještě dítě. Padla krásná rudovlasá Signe Wulffssonnová, jedna z Denisových oblíbených manželek. Padla čarodějka Ornella, lykantropka Yvetta i ta zlatohřívá šelmička, se kterou jsem se miloval včera pod převráceným člunem. Odražená kulka zasáhla dokonce šimpanze Tiggyho, že se dost rychle neschoval.

A potom náhle nepřátel ubylo; to vítězili podsvětní démoni. Naši toho využili a přešli do protiútoku. Velitel nepřátel se pokoušel přinutit svoje bojovníky, aby vytrvali, křičel na ně cosi nesrozumitelného, ale Lucka se na něj vrhla, ovinula jej pažemi, zaťala do něj spáry a zmizela i s ním v rudém plameni. To byl konec; pak už se zbývající pokoušeli jen spasit útěkem, ale neměli šanci, Černá garda svou kořist vždycky dopadne.

A tak přišla chvíle, kdy umlkla střelba a nastalo ticho, rušené jen sténáním raněných. Postupně jsme zvedli hlavy, potom se pokusili i povstat. Bylo to strašlivé, všude se válely mrtvoly. Byl jsem celý zbrocený krví, Dicky i někoho jiného, ani nevím. Pořád ještě jsem se potácel jako ve snu.

Tehdy začali postupně odcházet bohové. Jako by zhasínalo jedno světlo za druhým; beze slova se loučili, někteří pokynuli, jiní se vytratili docela tiše. Kam šli? Nemám tušení, ale podezřívám je, že boj nebyl ještě u konce. Tato bitva se neodehrávala jen v našem světě, ale i v mnoha jiných...

Je mi to fuk. Stačilo mi, co jsem viděl tady.

Kousek ode mne seděl na zemi Mario Carialti a plakal.

Z koutů zničeného sálu vystoupili proti sobě ti, kdož přežili: Tomáš Baarfelt, Ludvík d'Enghiem, Donald MacLawwen, Llago di Rienzi. Staří, zkušení hodnostáři řádu, na jejichž bílých rouchách zářil rudý osmihrotý kříž. Nemuseli si nic říkat – jen se beze slova rozmístili do čtyř světových stran, vztáhli ruce a počali šeptem odříkávat jakousi modlitbu v posvátné řeči.

Tehdy se v celém prostoru začala vytvářet zářící mlha, která velmi rychle naplnila vše kolem; začala se vlnit a přelévat, až se z ní stal světelný kruh, který obsáhl všechno. Procházel mnou nebo mne obtékal, vmžiku vyléčil bolestivou ránu (ani nevím, jak jsem k ní přišel), ale zároveň se tělo mé družky Dicky zvolna rozplynulo a zmizelo. Klečel jsem a držel její ruku, takže to vím úplně přesně: náhle jsem prostě měl prázdné ruce.

A srdce, ve kterém kdosi najednou nebyl.

Když se mlha zvedla a rozplynula, nebyli tu žádní mrtví. Ranění vstávali a ohmatávali si rány, ale ty už téměř neexistovaly. Jen bolest zůstala; a nejenom tam.

Už se skutečně nedalo nic. Podklesla mi kolena a já padl na zem tváří dolů. Pokusil jsem se zvednout, ale byl jsem tak slabý, že ani to jsem nedokázal. Kdosi mne podepřel a volal pomoc; a potom jsem ztratil vědomí a propadl se pro změnu do černé mlhy.


Ráno zářilo slunce, obloha byla jasná a čistá a moře azurově modré až k zešílení. Ptáci zpívali chválu Hospodinovi a všude rozkvetly tisíce květin. Jenom smysl už to nemělo.

Vypotácel jsem se na terasu a tam se zhroutil do křesla. Hotel byl neporušený a zářil parádou, jako by zrovna prošel generální rekonstrukcí. Jeho majitel Arsen se zmítal v horečkách, Eleni o něj obětavě pečovala. Pod slunečníkem seděla stará Jelizaveta Rostovská, zadumaně hleděla do dálky na moře a uvažovala, proč to musela být zrovna ona, kdo přežila včerejší masakr.

O řádovém velení jsem se dozvěděl, že zasedá.

Dali mi najíst, nějakou příšernou směs ze všeho možného. Všude chodili ozbrojení strážci, lidé i šelmy. Don Palmiro Corsi odjel ještě v nočních hodinách na pevninu, aby vyhledal a potrestal někoho, kdo měl podíl na včerejšku. O co šlo, nemám potuchy.

Byl bych velice vděčný za trochu otupělosti a letargie, aby mi pomohla zahnat smutek; ale bohužel, hlavu jsem měl přímo křišťálově jasnou. Ať jsem pohlédl kamkoliv, všude jsem viděl znovu a znovu včerejší zážitky, celou tu strašlivou bitvu, po níž už nezůstala jediná stopa.

Stalo se to vůbec? Zahynula včera v noci skoro třetina našich kamarádů, nebo ti lidé nikdy neexistovali? Co dělat, komu se pomstít, koho proklínat? Co se vůbec skutečně stalo?

Když jsem se podíval do tváří těm, co zbyli, viděl jsem na nich, že je trápí stejné problémy. Ale nikdo nic neříkal.

Taky já jsem mlčel, šel se vykoupat do moře, potom jsem usedl na terasu a lhostejně upíjel víno. Čekali jsme.


Řádová rada se sešla bez pozvánek i bez omezení ve složení, které považovala za potřebné. Sancho a Felipio, MacLawwen, di Rienzi, Toni Braganza, Ernaye Lasquier, Tomáš i Denis Baarfeltové, císař Charry s Dianou, Ludvík d'Enghiem, Jan Dunbar, Lobo Villablanca, Mario di Carialti, Tošio Yamanaki, který až doposud byl bez práce. V dalším koutě Valérie a Veronika, sestry Baarfeltovy a elf Avaen.

Přítomnost toho posledního leckoho překvapila a obávali se, co chytrého ho zase napadlo. Že má vražednou náladu, bylo jasné na první pohled; ovšem kdyby jeho kecy byly nějak příliš hloupé, byli ochotni jej rázně usměrnit. Kupodivu se vyjádřil jasně:

„Nehodlám se zabývat ničím, co bylo. Ale jsem připraven bránit se, pokud dojde k dalším útokům!“

„Nedojde,“ řekl Denis Baarfelt, „Ujistili mne, že ne. Včera to byla dlouhodobá a vychytrale připravená akce, která zaskočila dokonce i Ochránce. Nepřejte si slyšet, jak zuří!“

„Můžeme předpokládat, že teď už budou hlídat pořádně?“ zeptal se poněkud rozmrzele di Rienzi, „Kdyby totiž ne, tak bych mohl sehnat určité vlastní strážce...“

„To skutečně nebude třeba!“ řekl Denis a v hlase mu zazněl stín jakési nasupenosti; na to taky nebyli zvyklí.

Vzápětí se otevřely dveře a vstoupila Lucka; sedla si k čarodějkám a řekla: „Nedělejte si starosti. Tamti možná ještě někdy někomu ublíží, ale tak za deset tisíc let. Dřív je nepustí...“

„Kdo to byl?“ zeptal se Ernaye.

„Co ty se o to staráš? Co je ti po tom? Můžu ti říct jen jedno: nebyli to lidé jako ty. Stačí?“

„Komando odjinud?“ otázal se skoro šeptem MacLawwen.

„Několik spojených komand. Mohla bych vám povídat nějaké další informace, ale... tak koukejte! Kdybych vám to řekla, mohlo by někoho z vás napadnout zkusit se spojit s dalšími podobnými kamarádíčky a oplatit jim to. Za těch okolností... hranice mezi povoleným a nepovoleným je dost úzká. Mohli byste ji přešlápnout a za to by vás někdo z mých kolegů pěkně sejmul. Což bych nerada viděla, takže budu držet hubu. Jasný?“

Všichni koukali rozpačitě, jen Denis řekl: „Naprosto.“

Tomáš si odkašlal: „Tímto bych udělal za veškerými dřívějšími záležitostmi tlustou čáru. Jestli někdo má ještě něco, co by se jich týkalo, má poslední možnost, než to uzavřeme!“

Všichni ukázněně mlčeli. Vypadalo to pochmurně.

„Takže: Je nutné zvolit nového velmistra evropské části řádu. Navrhuji, aby jím byl Donald MacLawwen.“

„Tak počkej!“ zvedl ruku Donald, „Pokud vím, je zvykem nejdřív takové věci projednat se všemi zúčastněnými a až potom...“

„Špatně, Donalde. Diskusi později; teď prostě převezmeš funkci a začneš vydávat rozkazy. Nebo má někdo z vás lepší nápad?“

Neměl. Vypadalo to, že všichni jsou rádi, že to nepadlo na ně.

„Bod druhý: ukončení zasedání a rozjezd. Nemyslím, že bychom se tady ještě chtěli zdržovat.“

Ani na to nikdo nic neřekl.

„No... my jsme měli vlastně namířeno na safari do Afriky.“ řekl císař Charry, „Tak tam teda pojedeme!“

„Já se vracím do Arminu.“ řekl Tomáš, „Předpokládám, že moje dcery a ostatní dvořané pojedou se mnou?“

„Jistě, tati.“ řekla Julie naprosto sklesle.

„Já musím do Španělska. Tam jsem doma.“ řekla Maryška.

„Jistě, chápu.“ řekl Tomáš.

May-Britt neřekla nic, ani Avaen. Ale bylo jasné, že oni jedou zpátky na Sever. Ať už je to kdekoliv.

„Jak by měla vypadat ta... spolupráce?“ řekl nejistě Sancho.

„Jako doposud. To snad bylo jasné od začátku, ne?“

Sancho mohl něco říct, ale neřekl. Jedině Toni Braganza:

„No... jak komu.“

Potom zase mlčeli a tvářili se neurčitě.

Felipio měl pocit, že by se měl taky ozvat. Tak řekl:

„Přece odtud neutečem jako spráskaní psi! Měli bysme...“

„Jen tak pro pořádek, kdo o tom ví?“ zeptal se Donald, „Všichni nepřátelé padli, mrtví se rozplynuli a živí... Kdo může dokázat, že se něco takového opravdu stalo?“

„Nemysli si! Nakonec se to vždycky někdo dozví!“

„Tak se dozví! A co? Že jsme zvítězili, zlikvidovali a přemohli všechny nepřátele. Řád Templářů opět slavně zvítězil!“

„A přišel o třetinu svých členů!“

„Přijde jich desetkrát tolik!“

Chvíli koukali jeden na druhého a měli vztek.

Potom řekl Tomáš: „Řekli jsme, že odjedeme. Netvrdím, že budeme spěchat. Zítra, pozítří, za týden... ale kdo skončil svou práci, má právo odejít, kam chce. Tak jsme to mysleli.“

„Jo.“ řekl Avaen, „Tak se tady všichni mějte.“

A potom se v klidu rozešli.


Na jiném místě a v jinou dobu se sešly Britta, Flor, Eleni, Elsa a Mari a ještě pár dalších. Byl tu Haakon, čerstvě povýšený na kapitána, protože velitel Královny Dagmar Knud sice nezahynul, ale ležel ve špitále a zápasil se smrtelným zraněním. Omyli ho Živým Ohněm, jinak by už koukal na svět z druhé strany.

„Chci vám všem říct toto:“ pravila autoritativně Britta, „Mám už po krk tohohle hnusnýho světa. Chci odejít. Proto připomínám, že jsme se poměrně nedávno dohodly, že půjdeme jinam.“

„To jinam znamená svět, který nám vytvoří staří bohové!“ řekla Eleni a neznělo to moc sebejistě.

„Ano. To mám na mysli.“

„Jenže... platí vůbec ještě ten slib?“

„Nemyslím, že by se něco změnilo tím, že... někdo odešel.“

Trapně mlčeli. Měli pocit, že se změnilo všechno; tu dohodu přece uzavřeli před tak dávnými časy, že to ani nepamatovali. Tehdy tu ještě nebyli Ostrované, většina komthurů...

„Za chvíli tu nebudou zas. Ale my...“

„Ty bys tam vážně odešla, Britto?“

„Ano, já jo.“

„Jseš vdaná! Co tvůj Sven?“

Britta se kousla do rtu; ale promluvila bez zachvění hlasu:

„Před chvílí jsem s ním o tom mluvila. Nemá námitek.“

„To určitě nemyslíš vážně!“

„Myslím a on taky. Dost jsem se změnila a on to ví. Když si mě vzal za ženu, byla jsem poněkud mentálně zaostalé dítě s takovou řadou psychických problémů, že o mně začal psát knížku. Teď má materiálu na deset knížek, o nás všech. A obrovské plány...“

„Do kterých se mu nehodíš?“

„On ví, že bych mu stejně jednou odešla. Žádná čarodějka nikdy nevydrží na jednom místě, u jednoho chlapa... dřív nebo později ji to chytne a zmizí. Občas se teda vrátí, no ale...“

„Co ti skutečně řekl?“

„Bude mu to líto. A bude už navěky sám. Možná si vezme nějakou hospodyni, tlustou venkovskou holku, která umí vařit a štupovat ponožky, ale nebude mu nakukovat do jeho knih, natož aby zkoušela nějaké pokusy... Bude po mně celý život držet smutek. Už se na to těší; v podstatě hned po svatbě litoval, že se oženil.“

„Nemluvíš o něm zrovna moc pěkně!“

„Tak, jak si zaslouží. Řekl, abych šla. Sepíše naše příběhy, vydá vlastním nákladem a nabídne kolegům psychiatrům. Všechno vysvětlí tak dokonale, že bude sbírat diplomy na fakultách. To přece od začátku chtěl; třeba si ho všimne i pan profesor Freud, pozve ho do Vídně a dá mu tam nějaký čestný doktorát...“

„Dobře. Beru na vědomí, že chceš jet.“

„Co ty, Eleni?“

Eleni si krátce povzdychla. „Co na to mám říct? Zhroutilo se mi všecko, co jsem považovala za trvalé. Chtěla jsem kdysi... hodně jsem toho chtěla a nic z toho nemělo cenu. Ano, jdu s vámi. Snad to bude tak perfektní zábava jako tady těch pár dní...“

„Není to snad kvůli Mariko – viď?“

„Ano, je. Kvůli ní taky. Věřím tomu, že tam někde na mne čeká, živá a rozesmátá... Všichni tam někde čekají. Já tam chci!“

Elsa a Mariechen si už chvilku vyměňovaly pohledy, teď dokonce něco špitaly. Pak začala Elsa mluvit za obě: „Nebudete se zlobit, když nepojedeme? Tentokrát... nevíme. Našim by se to asi moc nelíbilo. A my jim nechceme... dělat starosti.“

„Správně to děláte, holky. Povinný to není!“

„Když...“ Mariechen uvažovala, jestli se nemá dát do breku, „Nás to tak strašně mrzí, že nemůžem... víš, kdybych věděla, že doma to bude stát za takový... nic jako doposavad, tak bych...“

„Já vím, naděje. To je fakticky nejlepší kámoška.“

„Počítám, že chcete jet na Královně Dagmar,“ řekl Haakon, „Ono je to logický, je to plachetnice a zvládla by i veslovat; takže se hlásím. Počítám, že spousta kluků bude chtít taky...“

„Ale co na to kapitán Knud?“

„Těžko říct. Když přežije, určitě mu ji vrátíme. Pokud se dokážeme ještě někdy vrátit zpátky!“

„Jasně, chápu. A co jeho táta, nebude zuřit?“

„Tak ten mi starosti nedělá; klidně může.“

„Mluvila jsem s Christy,“ řekla Flor, „Jde taky. I malá Kris.“

„To jí není líto, že se nevrátí na Ostrov?“

„Slíbila jsem jí, že i tam je nějaký Ostrov. S příšerama. Mají tam trojhlavý psy, lidožravý koně, kentaury... Moc se těší.“

„Kris se jednou vrátí,“ vzdychla Britta, „Ale to už bude velká. A úplně jiná, než by byla tam. Nikdo neví, jaká bude.“

„A jací budeme my všichni.“ řekl Haakon.

„Ale i tak je nás málo; budeme muset verbovat. Rozšíříme zprávu o akci mezi všechny kamarády, třeba se někdo přihlásí!“

O tom nebylo pochyb; jakmile to vyhlásili, byli zaplaveni vlnou dotazů a různých diskusních příspěvků, nikdo z přítomných se nehodlal pustit do pochybného podniku bez důkladné úvahy.

A někteří byli vyloženě na rozpacích. Třeba Barborka.

„Vypadá to, že už nebudu spokojená nikdy a nikde! Například jsem si moc zvykla chodit nahá; docela mě štve, že se budu muset zase navléct do korzetu a všech těch pitomých hader a cestovat v nich přes celou Evropu! A potom celý zbytek života; snad někde na koupališti nebo...“

„Tak pojeď s náma, ne?“

„Ani nápad! Řeknu vám na rovinu: ten váš svět bude pěkně vylhanej! Vymyšlenej od začátku až do konce!“

„A co ti na tom vadí? My to víme!“

„Jenže já chci něco dokázat ve skutečným světě! Přišla jsem, abych se naučila, jak zatočit s lidma doma v Mnichově! Změnit Německo na dokonalý stát, nejlepší možnou společnost...“

„Fajn. Tak to udělej, ne?“

Barborce začaly blýskat oči vzteky. „A o čem pořád mluvím? Štve mě to čím dál víc; už teď mi ti pitomci jdou na nervy!“

„Tak buď jsme mimořádně nechápavý, nebo jsi přeskočila pár vět ze svýho projevu. Můžem ti bejt nějak užitečný?“

Barborka postupně přelétla zrakem Eleni, Flor, Brittu...

„Mohly byste, kdybyste jely se mnou do Mnichova a pomáhaly mi přežít. Říká se tomu magická podpora čili cowen!“

Nemohla očekávat, že tím někdo bude nadšen, zvláště teď. Avšak měla promyšlenou i další větu:

„U nás je taky možný v případě potřeby přejít jinam! Kousek od nás je Teutoburskej les; tam by se dala otevřít Brána!“

Byla napojená na Brittu a Flor a okamžitě poznala, že obě se zarazily a začaly to promýšlet; ale pak Britta potřásla hlavou: „Hezká nabídka, jenže... já se už zapojila ve Středomoří! Víš, někdy se ti stane, že se ti nejvíc líbí první návrh...“

„No tak nic, no!“ urazila se Barborka, „To byl jenom návrh!“

„Tohle je taky návrh: pojeď s námi!“

Ale věděly, že nepůjde. Naopak, tvrdohlavě se vrátí domů, ačkoliv ví, co ji tam čeká: spory a hádky, neustálé nepochopení, marné pokusy prosadit se... a dvě strašlivé války.

„Seš vlastně docela kurážná holka.“ řekla jí Flor.

„Zatím jsem holka v depresi už předem! Štvou mě zejména chlapi; o co jsem horší než oni? Od malička poslouchám, že bejt holka je něco mimořádně fuj; táta byl málem na prášky, když čekal kluka a narodila jsem se já. Samozřejmě, on už viděl, jak svýho synáčka dostane do vojenský akademie a bude mu umetat cestičku, aby byl v pětadvaceti kapitán a v padesáti generál...“

Smály se; ale docela chápaly.

„Já jsem holka a líbí se mi to!“ rozčilovala se Barborka, „Jsem mladá, hezká a docela chytrá – a co nejsem, to jsem se naučila docela dobře předstírat. Proč nesmím přiznat, že se mi líbí spát s chlapama? Každej mužskej to klidně říct může!“

„Tak to zrovna ne...“ začala Eleni.

„Prosím tě, ty drž hubu! Víš, jak to myslím, ne?“

Samozřejmě věděla, ale neodolala pokušení.

Barborka si přejela po vyholeném klíně. „Ano, já říkám hrdě a bez zábran, že si mě může ošoustat, kdo chce! Někdo se mi líbí, tak ho svedu; od jinýho se nechám, protože od něj něco potřebuju a někomu třeba dám, aby mu nebylo líto, že jsem dala všem ostatním. Sakra, je na tom něco špatnýho? Každej chlap to dělá; byla jsem chlapem jedinej den, ale tohle vím úplně přesně!“

„No, správně. Ale proč to povídáš zrovna nám?“

„Protože komu to mám říct? Až se vrátím do Mnichova, budu tuhle jednoduchou pravdu muset vykládat pořád znova a znova každýmu, koho potkám! Nedělám si iluze, že pochopí třeba moje rodina; to bude zas keců o bláznivých feministkách! Ale řekněte sami, nemám stejný práva jako každej chlap?“

„Máš, Barborko. Dokonce ještě nějaký navíc. A co?“

„Mám koncepci, mám vizi dokonalýho státu, mám energie, že bych s ní mohla převrátit celej ten prohnilej zvetšelej svět naruby! Tak mě nechte dělat, co chci; já už si nějak poradím!“

„Asi jo.“ řekla Flor, „Ale to nic nemění na faktu, že tam budeš sama a ten cowen si budeš muset vytvořit z dalších holek, který postupně posbíráš po kraji. A pokud platí věštby, nedokážeš nic z toho, co plánuješ. Svět se tak divně otočí...“

„Německo bude středem Evropy a nejmocnějším státem světa! A já v něm budu nejvyšší čarodějkou! Ještě uvidíte...“

Smály se. Nic proti tomu neměly, docela jí fandily, ale neměly chuť jet tam s ní a pomáhat jí. Bohužel...


Yves Renard se chystal odejít. Balil si svoje věci a jeho tvář byla zachmuřená jako před bouřkou; padli mu dva kamarádi. Když za ním přišel Sancho Mendoza, neprojevil žádné potěšení.

„Spěcháš moc?“ zeptal se Sancho.

„Mám snad nějaký důvod tady zůstávat?“

Na to nebyla žádná odpověď kromě blbých. Ale Sancho naléhal: „Takže domů, jo?“

„A kam jinam?“

„No... já bych věděl.“

Až teď se Yves otočil, ale nevypadal vůbec nadšeně: „Co je to zas za nápad?“

„Vysvětlím, když se přestaneš tvářit takhle.“

Yves položil všechno, co zrovna držel v ruce. Když se rozhlédl, povšiml si Toni Braganzy, který bloumal okolo a taky vyčkával.

„Tak o co sakra jde?“

„Udělali jsme některé průzkumy. Jde o to, že... nemáš chuť jim to oplatit? Vpadnout pro změnu na jejich území?“

„Nemyslím, že území je právě výstižné slovo. Pokud všeobecně kolující drby říkají pravdu, je to spíš nějaký svět mimo našeho. Když to chceš vědět, nemám chuť. Nevím, o co jde. Mám dost práce v tomhle našem, nemám schopnosti ani dost zkušeností a...“

„Fajn, to všechno vím. Ale poslouchej: chystáme se udělat jim to, co oni udělali nám! Šlo by o jeden krátkej nájezd...“

„Stop! Ty, já a ještě kdo? Toni?“

„Seženeme si komando, neboj se! Toni už udělal průzkum?“

Braganza mlčel a usmíval se. Yves potřásl hlavou.

„Dali jste se pozoruhodně rychle dohromady! Před několika dny jsi mu nemohl přijít na jméno... kde vezme ty chlapy? Počítám, že naverbuje někde na pobřeží! Piráty a různý šmelináře...“

„To taky, ale to by nestačilo. Oni mají dost nebezpečný vojsko, z různých... už jednou zabitých. Musíme je mít taky.“

„Jo, takže příšerky? Nemrtvoly, stínový válečníky a tak? To už jsi docela ztratil rozum?“

„Toni je dokáže kontaktovat! Už jsme o tom mluvili; s normálními lidmi bysme tam moc nepořídili, to snad chápeš! Oni měli taky pěkně nebezpečný bytosti, to jsem si všiml...“

„Sancho, vzpamatuj se! Neviděl jsi, jak dopadli? Tak dobře, pozvali si nemrtvé a všelijakou chamraď z několika světů; ale to neznamená, že to my musíme opakovat!“

„A jak jinak bys tam chtěl něco pořídit? Uvědom si, je to asi daleko mocnější svět než ten náš! Počítej s tím, že i když tam nechci být o nic dýl, než bude bezpodmínečně nutný, asi zažijeme pěkný horrory! Ale mám to promyšlený, zkusíme objevit, kde mají zasedání svýho štábu, vpadneme tam a vyrušíme je, ještě než se na týhle akci stačej domluvit. Chápeš?“

„Nijak zvlášť. To je chceš předběhnout v čase?“

„Jo; to jsem neřek? Toni by uměl obrátit čas...“

Toni byl dostatečně blízko, aby se zapojil do hovoru.

„Teda, ne že bych to uměl já. Ale Saphir má známosti...“

„Aha, takže Saphir! Pokud vím, ostatní čarodějky ji moc neberou?“

Toni pokrčil rameny, kdežto Sancho se ušklíbl.

„To je spíš... etnická záležitost. Na Ostrově frčí dva směry: křesťanskej včetně židovskýho a hinduisticko-buddhistickej. Snad teď Denis připojil islám, no! Ale další jsou silně nevyužitý; jako perskej, chaldejskej, babylónskej...“

„Všecko, co Bible výslovně zakazuje!“

„To není tak úplně přesný! Kdyby sis přečetl knihu Danielovu, tam se mluví o jeho pobytu v Babylóně a kontaktech s jejich kněžími; když s nimi mohl jednat on...“

„Kniha Danielova jasně říká, že jejich hadači a věštci totálně neuspěli a byli pro svou neschopnost popraveni. Domníváš se snad, že během těch let v nebytí získali větší znalosti?“

„To nevím, ještě jsem s nimi nejednal. Třeba není všechno tak špatný, jak se říká. Třeba Saphir tvrdí, že...“

„Komthure Mendozo, byl bys tak laskav a vzpamatoval se? Saphir je krajně pochybná čarodějnice, která vzývá temnou stranu a se kterou nechtějí nic mít ani její kolegyně. Před několika dny jsi ji proklínal a se zde přítomným Tonim nechtěl ani mluvit. Možná, že se situace změnila; já osobně jsem v podstatě vůbec nepochopil důvod vašeho sporu. Jenom jsem slyšel povídat o jistém Šamirovi, který byl členem řádu a...“

„Přívržencem! Spolupracovali jsme...“

„No dobře, to je fuk. Alí Šamir dělal původně věci, který byly na úrovni, ale buď je nezvládal, nebo se mu nedařily dost rychle. Mínění se různí a většinou jsem slyšel řeči Zlých Jazyků. Takže otočil a zkusil to za pomoci všelijakých sil, které zaručovaly rychlejší výsledky. Jaké byly povahy, nikdo neví – jenom se říká, že vyžadovaly oběti. Jak říkám...“

„Nic o tom nevíš!“

„Ani nijak zvlášť vědět nechci.“

„Klid, nevzrušuj se! Taky jsem měl takový řeči; ale viděl jsi sám, měli jsme kontakt se starými bohy a bylo to docela fajn, ne? Dospěl jsem k názoru, že se ve starých knihách občas přehání!“

„Jednali jsme s několika bohy v dobré náladě, Sancho. Prozatím neznáme všecky a nevíme, jak se chovají, když se naštvou. Navíc po včerejšku narychlo odešli a nevypadá to, že by se chtěli vrátit. A co se týče nálady...“

„To je jasný, šli si to tam vyřídit! Třeba by uvítali, kdyby jim po boku stálo pár schopných pomocníků...“

„Chceš říct naprosto neschopných, ne?“

Sancho mávl rukou. „Takový dohadování nemá smysl! Taky bych si uměl dělat ze všeho legraci, to není žádnej zázrak. Ale doufám, že dáš aspoň na moje zkušenosti, podepřené váhou těch pár století, co existuje řád. Odjakživa jsme používali magické podpory, to sis snad už mohl všimnout...“

„Jistě. Kdyby s tím přišel třeba Denis Baarfelt, váhal bych. Denis je znám jako odborník; stejně pár dalších. Například tvá sestra Valérie. Co ta o tom soudí?“

Sancho neodpověděl, ale výraz jeho obličeje mluvil za všechno.

„Takže chápu. Ty chceš mermomocí dokázat Denisovi, Valérii a kdekomu, že jsi stejně dobrej Templář jako oni. Že ovládáš meč i magii, že se dokážeš pomstít konkurenci a tím pádem bys mohl být vhodnej kandidát na velmistra, až přijde čas. Nech toho, Sancho. Jde o hubu. Mohl by ses probudit někde v pekle.“

To bylo víc, než Sancho dokázal snést. Vzbouřila se v něm krev.

„Jakým právem se mnou takhle mluvíš? Kdo vůbec jsi? Připlul jsi před pár dny a ani nevěděl, co to řád je, tak...“

Yves Renard zarejdil očima po okolí, kdo je poslouchá. Potom promluvil, podstatně dospělejším hlasem než obvykle: „Když už to chceš vědět: Yves de Bragelonne, preceptor z Bayonne, upálený spolu s Molayem a ostatními. Ale ne že by na tom záleželo...“

Sancho Mendoza udělal dva kroky zpět a vytřeštil oči.

Zato Braganza namítl: „To sis vymyslel!“

„Kašlu na to, co si ty myslíš. Nebo kdokoliv. Zeptali jste se, tak odpovídám. Klidně vám to řeknu takhle: udělám, co považuji za potřebné a je mi naprosto fuk, co budete dělat vy. Když chcete, klidně si to jděte rozdat do Agarthy nebo kamkoliv. A když se tam potkáte s komandem, který už to řeší, tak je pozdravujte!“

„Počkej; co tím chceš říct?“

„Kam podle tebe odešli všichni bohové? A řada jiných bytostí?“

„Myslel jsem... víš to jistě?“

„Slovo jistě je v našem oboru značně pochybná hodnota. Nemusíš mi věřit v podstatě nic. Klidně si řekni, že třeba kecám.“

Sancho polkl dvakrát naprázdno. Ohlédl se na Toniho, ale ten neměl chuť přispět ničím závažným. Tak řekl: „Hm... no tak ahoj. A měj se...“

„Jo, dík.“ odpověděl Yves.

Potom odešli a on pokračoval v balení svých věcí.


Ve večerních hodinách uspořádali Baarfeltové hostinu na rozloučenou. O jejím průběhu nevím nic; byla jen pro zvané a já pochopitelně pozván nebyl. Zato tam byl elf Avaen a dle Zlých Jazyků dokonce dovolil princeznám, aby si provedly detailní průzkum jeho těla. A dodal, že na to v životě nezapomenou.

Zlé Jazyky toho vůbec napovídaly dost a dost. Jisté je jenom to, že celý ten prostor (střežený nějakým ochranným polem) celou noc vydával velmi silnou energii, dokonce tak silnou, že jsem ji pocítil i já. Padla na mne příšerná letargie a stesk po Dicky; v tomto stavu jsem upadl do mrákot a probral se až za svítání.

Tou dobou už loď komthura Rienziho byla daleko na moři a na San Angelu vévodkyně Maryšky vytahovali plachty. Kdo plul s nimi a kdo se vracel jiným způsobem, není jasné. Výjimku tvořil císař Charry, císařovna Diana a jejich doprovod včetně Denise Baarfelta; ti měli v úmyslu pokračovat dál do Afriky.

Předpokládám (ale nevím to jistě) že Avaen a May-Britt odjeli po souši přes Balkán do Besarábie, odtamtud buď přes Kyjev na Moskvu a Sankt Petěrburg, nebo přes Krym na Kavkaz, odtud na Ural a přes Sibiř do... kam vlastně? Kde je doopravdy jejich domov? Všechny ty končiny jsou tak vzdálené, divoké a tajemné...

Zajímavé překvapení nám připravil Toni Braganza. Zmizel během noci i s čarodějnicí Saphir a nikdo neví jakým způsobem, protože prokazatelně nepoužil žádné z přítomných lodí, aby se dostal na pevninu. Někteří se dokonce domnívají, že využil její schopnosti proměnit člověka na ptáka či rybu (spíš draka či vodní příšeru, to by jí sedělo líp.)

Arsen Rostovskij bloumal sem tam jako vrtohlavá ovce a zřejmě počítal, co mu to celkem vyneslo. Ať to počítal jak chtěl, v podstatě nic; nula pošla od nuly. Řád samozřejmě zaplatil vše, co se snědlo, vypilo a zničilo, ale bylo toho bohužel dost málo; řada přítomných si přinesla vlastní zásoby a některé věci, jež Arsen na vlastní oči viděl, vznikly před jeho očima magií. Navíc nebylo jisté, zda peníze, které mu dali, časem nezmizí; i tento trik mu někdo ukázal. Nejrozumnější by bylo uložit vše do banky; potom ať se bankéři hádají, kam to zmizelo.

Ale to nebyl hlavní problém. Arsen marně uvažoval, co vlastně ho nejvíc tíží, ale nebyl uvyklý přemýšlet a analyzovat vlastní pocity, tak mu to trvalo pěkně dlouho. Vlastně až do chvíle, kdy se pokusil přimět Eleni, aby s ním strávila noc jako za starých časů; ne že by odmítla nebo vzpouzela se, přijala to s potěšením, jen upozornila, že teď zrovna nemá čas, neboť se musí chystat na cestu. Vychrlila na něj, jaké má problémy ona a jaké ostatní, což všechno musí řešit, jsa poddůstojnicí; vyslechl to, avšak okamžitě pustil z hlavy a ponechal si jedinou závažnou informaci: s ním rozhodně už nepočítá. Nemá ho ráda, nepovažuje ho za svého pána, dokonce ani peníze, které je jí dlužen, ji nezajímají. Jen se s ním pomiluje, snad z touhy vzpomínat na staré časy.

A teprve tehdy pochopil, že se věci změnily, že nic už nebude takové jako dřív. Bylo mu z toho smutno. Nějakou dobu bloumal bez užitku; přemýšlel, s kým se poradit, ale každý, na koho narazil, se na něco chystal a jejich záměry se většinou různě křížily, takže se dohadovali, kde se sejdou, kdy a za jakým účelem. Bylo to odvážné, optimistické, významné; ale bez něho, s Arsenem už nikdo nepočítal. Řád Templářů jej v jedné chvíli pohltil, přežvýkal, dal mu možnost získat částečné vzdělání a zase mu je sebral. S úsměvem.

Nebo snad ne? Když se zamyslel nad situací, definoval by svoje postavení slovem rezident. Místní velitel, u kterého se zastaví, když někdo popluje kolem. Může to být za měsíc, za rok, za celou věčnost, to nikdo neví, každý má svoje starosti. Pochopitelně by je měl mít i Arsen, měl by začít budovat svoji organizaci, vyhledat si v okolí vhodné kandidáty, naučit je všemu, co budou potřebovat a pak ty, kteří uspějí, zapojit do řádu. Dělá to tak každý, třeba ten kluk Yves. Místní organizace, která mu jednou bude k nějakému užitku. Jenže teď má jen prázdné ruce.

A svoje bohatství. Ví přece, jak je účelně používat, naučili ho to. V hlubinách jeho paměti je uloženo vše, co se dozvěděl, možná mnohem víc než to. Jsou tam základy všech věd, včetně vznešeného umění magie. Jenom se přestat bát a vstoupit do té zapečetěné komnaty. Je tam uložen poklad, ale je nebezpečný; a Arsen doposud nikdy neměl odvahu udělat cokoliv.

V těchto úvahách se toulal po okolí; a když náhle procitl, aby se rozhlédl kolem sebe, našel se k vlastnímu překvapení před chatrčí otce Avvakuma. Nechápal, jak se sem dostal; zůstal tedy stát a zíral dost tupě před sebe.

Kněz Avvakum samozřejmě ví, že jeho přítel velmistr Ahlbeck je mrtev. Možná odsloužil i nějaký obřad za jeho nešťastnou duši; to však nezmenšilo jeho smutek a podivnou rozladěnost. Teď postřehl, že se před jeho vrátky zastavil někdo, koho zná; vyšel tedy na zápraží a když poznal Arsena, jen rozevřel náruč.

A Arsen Rostovskij, aniž uvažoval, udělal pár kroků k němu, klesl na kolena a objal jeho nohy.


Zjistil jsem, že Barborka je docela príma děvče. Ne že bych měl předtím k ní a jejím záměrům averzi, jen jsme doposud neměli čas se dokonale seznámit. Když jsme se tedy probudili bok po boku, znali jsme se dokonale, dokonce mi prosondovala mysl; je výjimečně chápavá a hodně se naučila.

Než jsme vstali a oblékli se, dohodli jsme operační plán. Mojí povinností je vrátit se ve vhodnou chvíli do Německa a předat hlášení; ta vhodná chvíle nastane, až odjedou poslední významní hosté. Což bude brzy. Barborka se rovněž chystá domů do Mnichova, pojedeme tedy spolu. A abychom zbytečně neutráceli, přihlásím ji jako podřízenou agentku Tajné služby a vyplní si cesťák.

Barborka nadšeně souhlasila. Co se týče vlastenectví, nelze jí nic vytknout, je ochotna pro ideu Velkoněmecké říše učinit cokoliv. Císaře miluje a obdivuje, skoro tak, jak by obdivovala bavorského krále, kdybychom ještě nějakého měli. Dokonce navrhla řadu opatření, jak naši práci vylepšit.

Poslal jsem do Berlína telegram a dostal kladnou odpověď.

Potvrdila mi, co před nedávnem prorokovala Dicky: jednou budu vysokým důstojníkem říšské armády a Německo povede mohutnou válku za účelem dobytí světa. Je mojí a Barborčinou povinností vykonat pro to, co se dá.

Že bychom se třeba vzali?

Ne že by Barborka byla proti; chce se vdát, ale vezme si někoho významného, bohatého, vlivného, nejlíp krátce před smrtí. Nechce mu uškodit, naopak mu hodlá zbytek života všestranně zpříjemnit, co to půjde. Potřebuje jen těch pár desítek miliónů jeho majetku, což nebude problém. Moje pomoc se očekává. Kromě toho se hodlá ze zištných důvodů vyspat s kýmkoliv důležitým, a každému se to bude líbit; taky ona se na to těší.

Ať to beru jak chci, čeká nás docela príma život.


Ať už si Arsen myslel o schopnostech Eleni co chtěl, rozhodně nebyly bezúčelné. To se ukázalo, když začala tvrdě organizovat výjezd jejich party do odlišného světa, který jim slíbila bohyně Afrodíté (asi jako odměnu za poskytnutou zábavu). Zjistilo se, že jich je na to pořád ještě trochu málo, zejména se nedostává běžných podřízených, nutných k obsluze panstva a založení případné lidské kolonie. Velitelé se sehnali: čarodějka Flor, velitelka Britta, ostrovanky... ale dál se nikdo moc nehrnul. Eleni se tedy bystře rozhlédla a její zrak padl na nešťastné dívky z harému.

Jejich postavení se od začátku v podstatě nezměnilo. Templáři se usilovně snažili nějak je vzdělat, přinutit něco pochopit, naučit se být k užitku, ale vše marno, zůstaly hloupé a jen vytřeštěně zíraly. Až do chvíle, kdy Eleni povolily nervy, začala je obcházet a úlisně přesvědčovat. Nelze říct, že lhala; jen jim neřekla pravdu celou, nýbrž část. Dala si taky tu práci vyslechnout, co by si přály; pak jim to slíbila. Zejména:

- odjedou někam, kde je skutečně nikdo nezná a nemá tušení, odkud přišly a jak se sem dostaly,

- nebudou se muset vrátit do Anglie, Irska, Skotska a jinam, kde se jim skutečně nelíbilo,

- nebudou muset ani do věznice Alí Šamira (dodnes neuvěřily, že toto vězení před jejich očima v pár minutách lehlo popelem),

- ani do nějakého harému na Blízkém Východě, jak je strašili,

- nebude tam Llago di Rienzi, Denis Baarfelt, Julie z Dunbaru ani jiní Templáři, ze kterých měly hrůzu,

- budou si tam moci žít, jak se jim bude líbit,

- ty znalé polních prací si budou moci zúrodnit kousek pole, pěstovat tam obilí a zeleninu a nemuset se motat mezi panstvo,

- bude jim povoleno postavit si na vhodném místě dům (chatrč),

- bude jim konečně dovoleno nechat si narůst vlasy.

Eleni jim to vše poctivě slíbila. Taky jim (dle vlastního tvrzení) vyložila, jak se tam dostanou a proč, ale to nepochopily a převážně se radovaly, jak to vyřešily. Většina si tedy sbalila věci, nastěhovaly se na Královnu Dagmar a pochvalovaly si, že konečně utečou nepříjemnému osudu.

Ale jednu podmínku Eleni měla: každá musí být těhotná. Stejně jako ona sama, Britta, Flor a další; dokonce i Barborka měla jakési temné podezření. Aby se to posichrovalo, nařídila jim utvrzovat se v tom po celou dobu až do odjezdu, zejména pak veselým večírkem na rozloučenou. Dívky souhlasily, měly jen otázku, s kým se to má stát.

„S kýmkoliv!“ řekla, aniž se rozhněvala.

Sama si pečlivě prošla seznam přítomných mužů a byla nucena s potěšením konstatovat, že kromě několika výjimečně trapných kusů dostala každého. Tak si to ještě zopakovala s těmi, se kterými se jí to mimořádně líbilo, a ujistila se, že pro zdar věci skutečně nemohla udělat nic víc.

Těsně před odjezdem se ke skupině připojila ještě Američanka Gwen. Bylo jí samozřejmě důkladně vysvětleno, kam se jede a co je tam čeká, ale jen se smála; ano, je jí to jasné, ale přece nepřijde o tak skvělé dobrodružství! Když si představí, že by měla strávit zbytek života v té nudě doma, to se tam radši už nikdy nevrátí! Podmínku těhotenství splňovala, tak ji vzali.

Naopak černá bojovnice Fionne, kterou Britta silně ukecávala, se smíchem odmítla. Vysvětlení měla značně svérázné: „Kdyby šlo o to jít do světa našich černých bohů, tak bych se nerozmýšlela ani na okamžik! Konečně kdo ví, jestli to jednou neudělám; nepochybuješ doufám, že bych to dokázala! A třeba se tam ještě někdy někde setkáme...“

„Těžko! Myslíš, že by ty dva světy mohly být v kontaktu?“

Fionne si ji bezohledně podržela jednou rukou v rozkroku a druhou sevřela ňadro, až to zabolelo: „Přála bych ti, bílá dívko, abys poznala na své jemné kůži, co je to láska našich afrických mužů! Abys věděla, jaké zábavy nám dali naši černí bohové; aby se tvoje bříško nafouklo, až bys nosila černé dítě...“

Britta si samozřejmě černé milence nenechala ujít a docela se jí to líbilo; dokonce i Fionne v ní vyvolávala vzrušující pocity. Nicméně řekla: „Kdo ví, co tam všechno bude!“

„Ať je to jak chce,“ Fionne ji objala, „Hodně štěstí!“

Chvilku si ležely v náručí a vzájemně se mazlily; pak spěchaly každá za svým cílem a už nikdy se nesešly.

Královna Dagmar vyplula nazítří ráno, dokud nad mořem ještě ležel opar mlhy. Pro případ nějakých potíží je doprovázela Lucie des Merveilleux, přesvědčená, že ona se dokáže vrátit. Kdyby se náhodou stalo, že by se jim nepodařilo projít, kam chtějí, mohly se klidně vrátit, samozřejmě s rizikem posměchu od ostatních.

Nevrátil se nikdo.

Myslím, že si je můžeme (až na Lucku) škrtnout ze seznamu.


V průběhu dne odjel komthur Donald MacLawwen. Překvapil mne; poprvé, co ho znám, byl oblečen zcela konvenčně a vypadal nejspíš jako úspěšný obchodník. Nechal se převézt trajektem na pevninu, tam přestoupil na linkový parníček do Athén a dál... dle možností a obvyklých zvyků. Určitě má několik pasů na různá jména.

S milovanou dceruškou Deirdre se rozloučil velice klidně a bez zbytečných emocí. Konečně se rozhodla, co vlastně bude dělat dál: spolu s Dagmar odjely jednou arminskou plachetnicí na Ostrov, aby tam pokračovaly ve školení na čarodějky. Zbytek posádky tvořila obvyklá směs chlapců a dívek z bojovnické kasty; uměli z magie, co ke svému životu potřebovali, ale neměli snahu dosáhnout nějak významných špiček. Čarodějky v dětském věku brali jako zábavnou kuriozitu, včetně jejich stále ještě nedotčeného panenství.

Donald se na to dcery dokonce zeptal. Dozvěděl se, že doposud nedospěly ke vhodnému rozhodnutí, za jakých okolností a v kterém příznivém okamžiku se toho zbavit. Ačkoliv už se moc těší a možná dokonce správný okamžik propásly, třeba se studentem Martinem, který klidně mohl být bůh Hermes. Ale člověk občas udělá chybu.

„Je to blbý, táto.“ řekla docela vážně Deirdre, „Mám ten dojem, že vhodnou chvíli nás propáslo víc, nejen my. Události se původně měly odvíjet docela jinak. Ale když jste rozhodli takhle...“

„Myslíš, že to bylo na základě našeho přání?“

„Ani nevíš, jak vysoký máš postavení ve vyšším světě. Pořád je ještě vůle Templáře posvátná; a když řádová rada odmítla ostatní varianty vývoje, dostala přednost tahle. Na neštěstí nepřátelé tak ohleduplní nebyli... no, stalo se.“

„Tak dobře, když už věštíš: co bude dál?“

„Už nikdy nic nebude, táto. Nic významného.“

Chvilku mlčel; pak ji objal a políbil.

„No... tak se teda měj.“


Nějakou dobu jsem hledal vhodného společníka, se kterým bych mohl trávit volný čas. Měl jsem ho náhle velkou spoustu, nejradši bych byl taky okamžitě odjel domů, ale nešlo to, pořád tu ještě byla řada důležitých lidí a já směl odejít, až bude konec. To samé se týkalo Tošio Yamanakiho, císařova prvního samuraje; jaký přesně dostal rozkaz, to nevím, ale zůstával na místě, nic nedělal a neprojevoval žádný neklid. Asi mu to skutečně poručili, ten chlapík nikdy nedělá nic bez rozkazu.

Je neurčitého věku mezi třicítkou a čtyřicítkou, prostřední postavy, žluté pleti silně opálené do tmava. Vlasy míval černé, ale když nastaly všeobecné zmatky se stříháním, vyřešil to zcela jednoduše: ustřihl si copánek a uložil na rodinném oltáři. Od té doby se může koupat v Ohni a nechat si vlasy spálit, kdykoliv je to společensky vhodné. Vypadá tím pádem trochu jako mnich, což je v pořádku; je mnich.

Jiná situace nastane, když obdrží rozkaz nastrojit se do svého slavnostního oděvu a zvyšovat lesk císařského dvora. V takovém případě se objeví v dokonalém oděvu samuraje včetně toho copánku, se všemi meči a odznaky svého postavení, stojí za císařovým trůnem a nepohnutě sleduje, co se kolem děje. Kdyby se stalo něco, co se stát nemá, pravděpodobně by účinně zasáhl, ale zatím k ničemu takovému nedošlo, pochopitelně. Že nemá co dělat, mu nijak nekazí náladu. Je tady právě proto, aby předcházel závadám.

Někteří lidé se domnívají, že vůbec nechápe nic, co se děje kolem něho; nerozumí anglicky, německy ani jinak. Je to omyl, ale Tošiovi naprosto nevadí, že ho podceňují. V podstatě mu nevadí nic. Je pravda, že jsem s ním chtěl už několikrát pohovořit, ale vždy bylo málo času a bylo nutno nejdřív něco projednat s jinými, tak jsme se k tomu zatím nedostali.

Samozřejmě jsem si vybral chvíli, kdy neplnil nějaký rozkaz. To se pozná tak, že v podstatě lelkuje opodál a snaží se přizpůsobit ostatním. Má-li být oblečen civilně, chodí v šedivém kimonu, jaké se používá ke cvičení karate; když se jde na pláž, chodí nahý. Celé tělo má pokryté barevným tetováním. Když se koná nějaká zábava, vypije přesně tolik alkoholu, kolik je nutné ze společenských důvodů; potom udělá přesně to, co je zapotřebí a co mu dal císařský pár za úkol. Jestli někdy dělá něco o své vůli, jsem si zatím nevšiml, a docela by mě to zajímalo.

Když jsem tedy zjistil, že já ani on nemáme co na práci, zašel jsem za ním, pozdravil ho a zeptal se, zda s ním mohu pohovořit. Odpověděl, že ano. Zeptal jsem se ho, jestli mne zná a... zkusím uvést části dialogu, pokud si je pamatuji.

„Ano. Willi von Lehndorff, důstojník Německého císaře.“

„Pamatuješ se, že jsme se setkali za války v Německu?“

„Ano. Chodil jsi na má cvičení v boji mečem.“

„Jsem rád, že si na to pamatuješ!“

„Pamatuji si každého.“

„V jedné přednášce jsi řekl, že mezi bojovníky existuje jistá sounáležitost, přestože jsou samuraji na rozdílných stranách. Ta slova ještě platí? Považuješ mne za bojovníka?“

„Ano.“

„V současné chvíli sloužíme na stejné straně!“

„Ano.“

„Byl bych rád, kdybys mne mohl považovat za přítele.“

„Ano. Já také.“

„Také bych tě rád poznal blíž, myslím jako člověka. Ovšem mám trochu obavy, abych se tě nějak nedotkl nebo tě neurazil, kdybych se nevhodně vyptával. Směl bych tě poprosit, abys mi to odpustil a v takovém případě mne upozornil, že dělám chybu?“

„Není co odpouštět. Můžeš mi klást jakékoliv otázky.“

To vše říkal naprosto klidně a vyrovnaně, jako by dostal předem správné instrukce. Nevěděl jsem, co říkat, ale byl jsem odhodlán prorazit ten jeho krunýř stůj co stůj.

„Vidím, že jsi nahý, ale máš předpisový copánek. Přesto jsem tě viděl s oholenou hlavou. Jaká je pravda?“

Usmál se. Potom udělal lehké gesto rukou a jeho vlasy zmizely.

„Nenosím vlasy a většinou ani oděv. Zvykl jsem si chodit nahý, je to pohodlnější. Dokonce i při slavnostech; moje knížecí kimono a lakované brnění, které jsi mohl vidět, je ve skutečnosti uloženo v naší rodinné svatyni. Používám iluze.“

„Netušil jsem, že to umíš! Jak ses to naučil?“

„Od svých milenek. Jsou to čarodějky.“

„Cože? Ty máš taky nějaké milenky? To si neumím představit!“

„Ano, mám. Mnoho.“

„To nechápu. Leda že bys to dostal příkazem!“

„Ano.“

„Cože? Tobě to opravdu někdo nařídil? Kdo?“

„Velmistr Baarfelt. Přesné znění bylo, abych se spojil s každou dámou, která bude mít zájem.“

„Můžeš mi objasnit, jaký to mělo mít důvod?“

„Zajisté. Přenos energie.“

„Ale problémy ti to nedělalo, co?“

„Ani ty nejmenší.“

„Ještě řekni, že ses občas na některou vrhl a znásilnil ji!“

„Ano.“

„To jsi taky dostal příkazem?“

„Ano, samozřejmě.“

„Vybíral jsi je namátkou nebo podle nějakého klíče?“

„Podle vyzařované osobní energie.“

„???“

„Vybíral jsem ty, kterým to prospělo.“

Když jsem se nad tím jen stručně zamyslel, znělo to věrohodně. Nicméně zkusil jsem na něj naléhat: „Ale určitě se ti taková dobročinnost vyplatila! Líbilo se ti to s těmi holkami, ne?“

„Dosažení plného uspokojení je základním předpokladem úspěchu. Ano, snažil jsem se, aby všichni účastníci byli šťastní.“

„Zajímá mne, jestli v průběhu docházelo k mentálním přenosům.“

„Ano.“

„Obousměrným? To znamená, ty ses od nich naučil jejich magii; co se naučily ony od tebe?“

„Co potřebovaly. Například Valérie mne pozvala, když se chtěla seznámit s texty japonské poezie a některými příběhy, které jsem studoval v dětství v klášteře.“

„Pro zajímavost, jak ti to řekla?“

„Nepamatuji si přesné znění. Zhruba nějak takto. Nejdříve jsme v přátelském kruhu diskutovali o poezii a já si pokusil vybavit nějaký text. Což se nepodařilo, má paměť není zcela bezchybná. Diana navrhla mě podrobit protonaci. Když jsem souhlasil, napadlo Valérii, že Sjednocení by bylo lepší.“

„Co když chtěla hlavně poznat tvoje sexuální mistrovství?“

„Ano, to samozřejmě chtěla.“

„A tys ji taky chtěl?“

„Pochopitelně. Vyvinula patřičnou snahu.“

„Jestli správně chápu, tak na tebe použila magii?“

„Ano.“

„A to ti vůbec nevadilo?“

„Valérie občas tyto fenomény předvádí.“

„A každý to ví a nikdo se na ni nezlobí?“

Yamanaki vytvořil na obličeji grimasu zdvořilého údivu:

„Kdo a proč by se měl zlobit?“

„Je obvyklé používat magii, aby někdo získal milence?“

„Je to nejpříjemnější způsob tréninku. Mladí to zkoušejí neustále, jeden na druhého. Komu se to podaří, získá bod.“

„To mi připadá jako známkování ve škole!“

„Ano.“

„Jak jsem slyšel, další body dostávají za bojové hry.“

„Ano.“

„Také ses jich zúčastnil?“

„Když jsem byl požádán, tak ano. Ale nebývá to často; jsem v nich příliš dobrý a nikdo mne nedokáže porazit. Spíš jsem býval častěji přizván jako rozhodčí nebo instruktor.“

Nepochyboval jsem, že nelže. Viděl jsem ho v akci. V podstatě si nedokážu představit, že by...

„Poslyš Tošio, lhal jsi někdy?“

„Samozřejmě. Když bylo zapotřebí...“

„Myslím z vlastní vůle, bez souvislosti se zadaným úkolem!“

„Ne, to ne. Nebylo třeba.“

„Máš vůbec nějaké vlastní zájmy? Myslím kromě péče o svou rodinu a tak; jestli se bavíš jako ostatní lidé!“

„Nevím, jak se baví ostatní lidé. Často bývám přizván ke hrám; samozřejmě se rád zúčastním.“

„Proč? Je ti to příjemné?“

„Ano. Když mne přizvou, je to čest. Zřejmě si přejí, abych tam byl.“

„Zkusil jsi někdy uspořádat něco sám?“

„Ovšem. Několikrát jsem vedl obřady k uctění našich božstev.“

„Nemyslel jsem přesně tohle. Mám na mysli něco hluboce osobního...“

„Například co?“

„Například... když to je těžký! Třeba vyspal ses někdy s holkou jen proto, že se ti líbila?“

„Ovšem, často.“

„Ale vzápětí dodáš, že jí to přineslo nějaký prospěch kvůli tvé kladné energii, ne? Nebo se potřebovala naučit koncentraci, přenést na sebe tvoje bojové umění nebo...“

„Ano.“

„Věděl jsi předem, že něco takového potřebuje?“

„Ne. V průběhu známosti se člověk dozví, co druhý potřebuje.“

„Můžu si to představit tak, že se ti zalíbí nějaká holka, ty ji svedeš a pak přemýšlíš, čím bys za to zaplatil. Ona má třeba zájem o tvoji zenovou filosofii, tak jí ji předáš?“

„To není zcela přesné. Za prvé, málokdy najdu někoho, kdo neví, kdo jsem a co je možno ode mne získat. Za druhé, někdy je dívka natolik mladá, že ještě netuší souvislosti a získá je až spojením naší mysli. V každém případě k tomu dojde.“

V hlavě mi blikla varovná kontrolka. „Natolik mladá? To by asi musela být ještě dítě!“

„Podle vašeho počítání ano.“

Přiznávám, že jsem se zděsil. „A to jsi schopen udělat?“

„Samozřejmě. Někdy se nechám chvíli prosit a ukecávat, ale to především kvůli zvýšení jejich pocitu cennosti tohoto spojení. Je správné nevyhovět dětem hned; jsou pak zbytečně rozmazlené a mají dojem, že dostanou vše, o co požádají.“

„Já snad omdlím! Jak se k tomu vůbec dostaneš?“

„Zpravidla mne o to požádají jejich rodiče, starší sourozenci nebo dosavadní partneři. Málokdy je to vlastní rozhodnutí; mnozí zkušenější dostanou takový nápad jako dárek těm mladším.“

Zkusil jsem si to představit, ale nešlo to.

„Chceš říct, že existují lidé schopní navrhnout dceři, aby se vyspala s knížetem Yamanakim, protože se od něj dozví zajímavé podrobnosti o zenové poezii?“

„Ano.“

(Drobná poznámka: svoje odpovědi doprovázel příslušnými gesty, grimasami obličeje a podobně. Všechny byly naprosto stejné.)

„Jak to probíhá? To ti tu holku přivedou a... počkej, není ti třeba trapné o tom mluvit?“

„Ne. Proč?“

„Už se tě na to někdy někdo ptal?“

„Občas. Většinou to každý ví.“

„Tak mi to zkus vyprávět!“

„Pokusím se vysvětlit ti to výstižně. Přátelé mne často a rádi navštěvují v mém sídle nebo si mne zvou k sobě. Je-li přítomno nějaké dospívající dítě, je obvykle mnohem nedočkavější a má větší zájem než dospělí, takže se dožaduje více zábav. Dojde-li ke spojení ostatních, neumím si představit, jak by mohlo být vynecháno bez vysvětlení, proč je vyřazeno z kruhu.“

Chvilku jsem si to urovnával v hlavě. „Řekl jsi... předtím jsme mluvili o děvčatech! Kluků se to týká také?“

„Samozřejmě; chlapci velice touží studovat bojové umění.“

„A co má společného... jo počkej! Převedení sexuální energie na jinou formu vhodnou k využití v boji?“

„Ano.“

„Jak probíhá takové sexuální spojení?“

„Obvykle nejdříve zjišťuji, jaké zájmy má můj partner. Častěji se ovšem jedná o případ, kdy se mládež připojí ke hře dospělých. Odehrává se to ve vícestranném vztahu...“

„Jak dlouho takové... setkání trvá?“

„Podle potřeby. Tvoje iluze zřejmě vychází z předpokladu, že je něco předem definováno a rozhodnuto. To je omyl; pochopitelně si stanovíme, kdy mám přátele očekávat nebo kam mám přijít, ale co bude dál, se přizpůsobí momentální situaci. Jako tady.“

Zarazil jsem se. Pochopitelně jsem předem netušil, co všechno zde zažiju, ale myslel jsem, že někdo jiný by to mohl vědět. Jak se zdá, Tošio taky nevěděl, ale vůbec mu to nevadilo.

„Jaký názor má na to tvoje manželka? Pokud vím, jsi ženatý!“

„Máš-li na mysli moji první manželku Kamiči, je paní mého domu a rozhodla se mi pomáhat; přebírá část mých povinností, zejména se stará o hospodářské zajištění všech těch akcí. A samozřejmě mne zastupuje, jsem-li nepřítomen.“

„A samozřejmě se zúčastňuje těch akcí?“

„Ovšem; dosáhla vysokého postavení v cowenu a velmi mi pomáhá.“

„Co bys řekl, kdyby ses dozvěděl, že si vybrala nějakého chlapa jenom pro jeho fyzickou sílu?“

Nerozhněval se, začal o tom vážně uvažovat. Nejspíš přemýšlel, jak to správně formulovat německy: „Takové povzbuzení bude potřebovat zejména v pozdějším věku. Kamiči je zatím velmi mladá. Nepotřebuji se starat o její energetickou rovnováhu, naopak se ona stará o moji. Myslím, že jí prozatím postačí příjem v rámci běžného...“

„Ale to nemyslím! Sakra, copak v tom vašem světě nikdy nedojde k normální nevěře? Nestává se, že někdo někomu jen tak zahne, bez důsledků pro tu vaši šílenou magii?“

Tošio chvíli soustředěně uvažoval. Pak se postupně začínal čím dál víc smát; nejdřív nesměle, ale pak čím dál hlučněji, asi jak mu docházelo, o čem mluvím. Nakonec řekl:

„To by bylo velice zábavné!“

Tak jsem to vzdal. S tím chlapem nemá smysl diskutovat.

Ale zůstali jsme sedět ve stínu na terase, bylo tam příjemně. Ještě tak kdyby tady měli řádně vychlazené bavorské pivo...

„Jak chutná takové pivo podle tebe?“ zeptal se Tošio.

Pokusil jsem se mu to vysvětlit. Už samozřejmě pivo pil, moc mu nechutnalo, ale bral v potaz, že chutná císaři Charrymu i jiným.

„Dokázal by sis je představit?“ položil další dotaz.

Skutečně jsem to zkusil; ani jsem nepostřehl, jak se před námi na stolku objevily dva napěněné krígly. Rozpačitě jsem ten svůj pozvedl, řekl: „Na zdraví!“ a napil se. Bylo vynikající, o takovém se mi celou dobu tady zdálo.

„Tvoje magie?“ zeptal jsem se a otřel si pěnu pod nosem.

Přikývl. Málem mi zlomilo srdce, když jsem si uvědomil, že ten božský nápoj ve skutečnosti neexistuje, to jenom moje mysl...

„Pokoušíš se narušit moji iluzi?“ usmál se, „No, zkus to!“

„Ale ne, nechtěl jsem... ach jo!“ Radši jsem se rychle ještě jednou napil, než se něco stane a všechno to zmizí.

„Co všechno dokážeš vytvořit iluzí?“

„Nevím. Nejsem v tom příliš dobrý. Jen tak, co je třeba.“

„Začal ses zajímat, když tě o to požádala Valérie?“

„Vyplynulo to ze situace.“

Jistě, to jsem si dokázal představit.

Možná to bylo tím kouzelným pivem, ale něco mi napadlo.

„Vzpomínám, jak jsme byli... jak nás vzali do svého světa. Mám na mysli bohy, víš? S tebou se tam často objevovala taková... šlo o ženu, velice krásnou, s téměř zářící pletí...“

„Amaterasu, Sluneční Paní. Pramáti všech Japonců.“

„Osobně?“

„Možná v nějaké hmotné inkarnaci. V každém případě mi milostivě dovolila být jejím přítelem.“

„Mám tomu rozumět tak, že včetně...“

Tošio se samolibě usmál. „Ano. Směl jsem se stát jejím manželem.“

A ejhle! V tomto případě byl konečně na něco hrdý. Všechny svoje erotické kontakty ve světě lidí bral jako něco normálního, spíš projev vlastní dobré vůle. Tímto byl poctěn!

„Nejen to,“ pravil, když jsem to opatrně naznačil, „Dovolila mi, abych pro ni bojoval s jejími nepřáteli z říše démonů.“

„Vážně? A to jsi nad nimi zvítězil?“

„To ne, to není možné. Ale padl jsem jako čestný samuraj!“

Musela to pro něj být nádherná vzpomínka; na pár okamžiků jeho obličej vyzařoval téměř lidské štěstí. Pak se ovládl.

„Bohužel jsem tam měl tolik práce, že jsem vám nemohl věnovat odpovídající pozornost.“ řekl jsem a měl jsem v plánu povzbudit ho, aby začal vyprávět, „Smím vědět, jak to probíhalo?“

Tošio se zamyslel. „Jedná se o velmi spletitý příběh; přesněji o několik vzájemně propojených příběhů. Mohl bych ti je zajisté vyprávět, ale nevím, zda máš sdostatek touhy je poznat.“

Překvapeně jsem zamrkal. Pokud správně chápu, naznačoval mi, že můj zájem je povrchní. Zaváhal jsem, co říct.

„Vpravdě přiznávám, že mi bylo Sluneční Paní uloženo, abych ty příběhy dokonale zpracoval všemi dostupnými způsoby, upravil do co nejskvělejší podoby a všestranně šířil. Hodlám se té činnosti věnovat, až budu mít dostatek času vstoupit do meditace, důkladně si na všechno vzpomenout a seřadit do příběhů, jimž by mohli rozumět ostatní lidé. Tehdy mi bude ctí učinit z nich součást učení, pro něž si ke mně přichází zejména mládež.“

(Tak jestli správně chápu: Tošio z toho udělá podobnou legendu, jaké ho naučili v dětství v klášteře. Předávat je bude mentálním spojením, jak jsme o tom mluvili před chvílí. No nazdar!)

„Také jsi se s ní miloval? A jaké to bylo?“

„Skvělé. Pokaždé jsem několikrát zemřel.“

Chápal jsem jeho slova; v oněch hrách je normální, že křehké lidské tělo nevydrží a zahyne ve strašlivých bolestech. Avšak to nebývá na věky, po chvíli klidu na vzpamatování se stejná bolest opakuje v opačném směru, až opět získám dokonalé tělo, schopné dalšího využití.

Zaručili nám nesmrtelnost a nezranitelnost – ne bezbolestnost.

„Jaký je vztah mezi bohyní Amaterasu a ostatními bohy?“

Tošio se zamyslel. Zároveň složil prsty do gesta dobrá otázka; to ještě neudělal. Odpověď byla:

„Je velmi těžké říct přesnou definici. Jsou jednotlivé osoby, ale zároveň části jednoho celku. Ve většině případů spolu nějak bojují nebo se přátelí, ale rozpory, které vidíme my, nejsou tak antagonistické povahy, jak se zdá.

Na různé úrovni vypadají tyto vztahy buď jako smrtelný boj, nebo zábavná hra. Těžko definovat bez bližšího označení. Představ si: při cvičení buším chodidly a hranami dlaní do tvrdé podložky, až to v nich vzbudí bolest a drobné poranění. Ale může někdo myslet, že své ruce a nohy nenávidím?“

Pochopil jsem. „A co my? Jsme také jejich součástí?“

„Ano. Občas je nám to dovoleno.“

„V současné době řeší filozofie vztah osobnosti ke svému okolí. Mnozí učenci se snaží jej stanovit a jsou velmi hrdí na to, že jsou něčím jiným než všechno ostatní, mohou se proti tomu postavit a posuzovat to z hlediska nezávislého pozorovatele. Co si o tom myslíš ty?“

Tošio tentokrát příliš dlouho neuvažoval.

„Dokud si živá bytost myslí, že je nezávislá, je v iluzi. Teprve až pochopí, že je součástí pevně provázaného celku, ve kterém ji ovlivňuje velké množství faktorů, a ty všechny jsou součástí Jediné Bytosti, je skutečně nezávislá.“

„Nezávislá? To nechápu!“

„Ano. Bůh si přeje, abychom jednali nezávisle.“

Pokusil jsem to promyslet, dejme tomu o tom meditovat. Vím, že Templáři považují za iluzi jakoukoliv možnost nezávislého jednání; nicméně propracovávají teorie, jak se vymknout nutnosti poslouchat ostatní a rozhodovat se samostatně. Je to podstatně složitější a Tošio je v tom mistr.

„Ty sám jsi už někdy dosáhl nezávislého činu?“

Zaváhal, usmál se; potom řekl:

„Doposud ne. Ale těším se na tu chvíli.“

Myslím, že to mi stačilo.


Donald MacLawwen pochopil, že musí nějakým způsobem uzavřít svoji romanci s Ditou, která může a nemusí být hmotnou inkarnací bohyně Afrodíté. Zastavil se po cestě v jakémsi bezvýznamném městečku, v omšelém hotýlku, kde se anonymního poutníka z běžným pasem na nic neptali a za levný peníz mu popřáli klid a soukromí. Zavřel se ve svém pokoji a přestože tam bylo zavedeno elektrické světlo, rozžal svíce a na desku stolu namaloval posvátné symboly; na ty pak položil odznaky svého postavení a použil Moci, aby ji přivolal. Cítil, že to není zcela v pořádku, ale přišla.

Teď spolu leželi v objetí na lůžku na nějakém místě, které nedokázal identifikovat; bylo to někde pod zcela cizími hvězdami, nebylo tam nic než oni dva, měkká pružná podložka pod nimi a mírný vánek, který ochlazoval jejich rozpálená těla. Shůry tiše a něžně padaly hvězdy. Donald už si zvykl na takové zážitky.

„Už nikdy tě neuvidím.“ řekl a věděl, že má pravdu.

Neodpověděla. Jenom prudce dýchala.

„Vyprávěj mi něco – na rozloučenou!“

„Možná se ještě setkáme,“ namítla, „Někdy, někde...“

„I kdyby se to stalo, bude to za dlouhý čas, a budou to už docela jiní lidé. Vím, jaký je tvůj čas a vím, jak to vypadá se mnou. Jsem teď nejohroženější člověk v řádu?“

„Ano. Je dobře, že to víš.“

Zvrátil hlavu dozadu a díval se na ty hvězdy.

„Ty znáš všechny varianty budoucnosti?“ zeptal se.

„Některé.“

„Je nějaká, ve které jsem také velmistrem?“

„Ne.“

„Je nějaká, ve které řád dosáhne dokonalosti v řízení světa?“

Tentokrát neodpověděla okamžitě, ale přesto: „Ne.“

Tiše vydechl. Pak řekl, ale možná si jen pomyslel: „Tušil jsem, že nejsem opravdový velmistr. Je to něco, co jsi zařídila ty?“

Odpověděla nahlas: „Ne. To je původní skutečnost.“

„Ale jestliže nemá další varianty, potom nemá ani smysl. Nebudu dobrým velmistrem. Nevykonám nic zásadního ve prospěch světa.“

„To ne. Ale povedeš několik let řád.“

Byl v pokušení pokládat otázky: kolik let, jak dlouho, co bude potom. Ale nezeptal se, odporovalo to zvyklostem, které zavedli.

Nějakou dobu leželi vedle sebe a mlčeli. Donald přemýšlel, kdy bude pokračovat jejich milování. Cítil prudkou touhu po ní a při tom celkem příjemnou ochablost těla; věděl také, že až touhu pocítí ona, dokáže ho celkem snadno vyprovokovat.

„Není taková budoucnost. Ale můžu ji pro tebe vytvořit.“

Až po chvíli pochopil, co vlastně řekla. Dokonce se zvedl.

„Budoucnost, v níž nebudou slepé odbočky. Svět, kde koncily prvních tří století rozhodly ve prospěch křesťanství, ne proti němu. Svět, kde dobro vždy zvítězilo nad zlem, kde neupálili Molaye ani nepopravili Thomase Mora. Dokonce ani Václava Českého nezavraždili, nýbrž vládl v míru řadu let a dvakrát se oženil. Co se týče tvého národa, Alžběta nikdy nezískala přívlastek Veliká, neboť se v mladém věku zamilovala do jakéhosi Španěla, utekla s ním z domu a prožila většinu života na Karibských ostrovech, kde si pro její krásu rozbíjeli hlavu chlapi jako Henry Morgan a Francis Drake, romantičtí piráti a dnes hrdinové televizních seriálů.“

O věci zvané televize už několikrát mluvila, uměl si představit přístroj, který ukazuje lidem filmy doma v pokoji.

„Vlády se ujala Marie Stuartovna, usmířila se s klany Vysočiny a najala horaly do své armády, takže zdárně vyřešila všechny své politické problémy doma i v cizině. Skotská šlechta patří k elitě Británie i světa; Spojené státy nikdy nevyhlásily nezávislost, nýbrž jsou řádným členem britského společenství a vláda v Bostonu se počurá blahem, když je navštíví některý člen královské rodiny. Stačí, nebo chceš ještě něco?“

„To všechno by se skutečně mohlo stát?“

„V tom tvém světě nebyly náboženské války, ani Třicetiletá, ani Napoleonská. Vlastně ano, došlo k nějakým nepokojům, ale vyřešily se rychle a bez problémů všeobecným smírem. Zahynulo pouze pár lidí, převážně ti, kteří si to zasloužili. Dokonce i Válka růží byla romantickou potyčkou několika členů vznešených rodů...“

„Taky o nich točí televizní seriály?“

„Velmi často. A pěkně pitomý, bohužel.“

Donald se nahnul a políbil ji na tvář. Dita využila okamžiku, položila mu dlaň na čelo a zlehka jej uspala...


Velmistr řádu Chrámových Rytířů Scottie sir Donald Francis Oswin MacLawwen procitl v ložnici své přepychové rezidence uprostřed stinného háje. Bylo nádherné ráno, na bezmračném nebi zářilo narudlé slunce a na polích, táhnoucích se k horám na obzoru, zlátlo obilí. V zahradách tiše zurčely fontány a jásavě zpívali pestrobarevní ptáci. V dáli se tyčily věže Edinburghu.

Dívka, která se při jeho pohybu rovněž probrala ze spánku, se zvedla, usmála a zašveholila cosi francouzsky. Byla jeho nejnovější manželkou, dcerou generálního guvernéra Francie, která s ním před týdnem přijela na státní návštěvu a hned využila příležitosti získat významného manžela. Guvernér už se chystal k návratu, ale co udělá princezna, bylo prozatím nejasné; asi co ji zrovna bude bavit. Byla přívětivá, rozmarná a neustále roztoužená, měla ráda skoro každou zábavu a kromě jiného skvěle pilotovala stíhačku, kterou jí daroval jako svatební dar. Právě teď měla chuť vyrazit někam do pásu asteroidů a prozkoumat jeden, který automatické sondy označily za nadějný.

Zcela jiného názoru byl počítač, který se automaticky zapjal při Donaldově procitnutí. V průběhu noci nasbíral některé vzkazy, jeden dokonce prioritní: místokrál prosí lorda velmistra, aby se pokud možno co nejdřív stavil v Paláci, napojil se na Systém a seznámil s některými problémy, které by ho měly zajímat z titulu jeho funkce Nejvyššího vědeckého poradce. Hrubé informace Donald vyslechl v průběhu své ranní hygieny, důležitější během snídaně. Marianne snídala rovněž, sledovala jeho počínání a pronášela ke všemu svoje postřehy; používala mimořádně komického nářečí, snad své osobní varianty francouzštiny – dost ho to bavilo.

Protože se během snídaně zmínil, že by si rád protáhl tělo, nadefinovala mu potají Soupeře, aby byl nucen se bránit a bojovat s ním asi půl hodiny, než ho přemohl. Marianne mohla očekávat, že se jí ve vhodné chvíli pomstí, ale ne teď, když to čeká; posílat na kamarády úkladné vrahy patří k rozšířeným zábavám.

V celé Rezidenci byli úplně sami; obsluhovali je servisní androidi, většinou Donaldovi, ačkoliv Marianne si taky nějaké vytvořila a další zbyli po jiných hostech. Bylo dost důležité, komu co patří; pojem vlastnictví znamenal ovšem něco zcela jiného než ve světě, který znáte vy.

Protože Rezidence, Počítač, Vozidlo, androidi a téměř vše byly součástí Donaldovy osoby; kombinace biologických a kovových mechanismů. Základní buňky biologických součástí poskytl Donald, vzal je z vlastního těla a namnožil, takže dům i všechno v něm bylo také jeho tělo. On určil, jak co bude vypadat, jen kovové konstrukce byly původní, ovšem jím osobně pečlivě vybrané. Vzhled i funkce biosoučástí se mohly měnit dle potřeby, většina lidí je čas od času obměňuje a vylepšuje.

Takže samozřejmě: stíhačka, kterou daroval Marianně, byla její, odebral jí na to živé buňky, napojil na kovovou konstrukci a dle svých nejlepších znalostí dopěstoval až do dokonalosti. Prozatím dárek testovala a dokonale jí vyhovoval. Sama se od něj naučila některým lepším postupům při vytváření vlastních mechanismů; když chtěla, dal jí cokoliv darem a ona si s tím udělala, co bylo právě zapotřebí.

Jiný způsob vlastnictví možná znal, ale byl mu cizí. Nebylo mu líto ničeho, co sám vytvořil nebo co vytvořili kamarádi, používal to dokud bylo zapotřebí, pak se toho bez zaváhání vzdal nebo to vrátil do cyklu přeměny. Určitou hodnotu přikládal snad historickým památkám, těch však bylo málo.

Neznal také pojem nepřítele; zajisté, občas se někdo postavil proti němu, ale to bylo z neznalosti, zaslepenosti, hlouposti. Řada lidí byla hloupých, některé z jejich pošetilostí průběžně odstraňoval, další mu působily problémy. Nepřítelem může být jen někdo na stejné či vyšší úrovni; v Donaldově světě nebyl nikdo vyšší a jen málo těch, kdo se mu mohli rovnat. Průběžně se snažil vychovat jich co nejvíc, z vlastních dětí i dalších lidí, které považoval za svoji součást. Celý tento svět byl jeho ve smyslu, jak posuzují svět bráhmani: stvořil jej, aby mu sloužil.

Samozřejmě, určité problémy mu působila příroda. Překonávání přírodních katastrof byl nejlepší sport, který znal, docházelo k nim však příliš málo, než aby se pobavili všichni. Sotva se vyskytly první příznaky, slétli se Bratři ze široka daleka a předháněli se v návrzích řešení. Občas si dokonce nějaké obtíže vymýšleli, když se nudili.

Měli k tomu celý vesmír; protože Scottia nebyla ten hornatý poloostrov kdesi na Staré Zemi, nýbrž planeta, kterou před lety objevili a kolonizovali jejich předkové; i jejich duchovním učitelem a rádcem byl Templář, Donaldův pradědeček. Dnešním lidem je trochu líto, že jim zbylo tak málo zábavy; někteří mladí se chystají vyhledat a kolonizovat nějakou další divokou planetu, jiní už to dávno udělali. A co udělá syn Donalda a Marianny, až vyroste a dostane chuť si hrát? Kdo ví; ale těšíme se!

A někde v nevlídném hotelovém pokojíku procitl tentýž/jiný Donald MacLawwen ze svého sna a překvapeně se rozhlížel po zbytcích dohořelých svíček a rozmazaných kresbách na stole.

Potom se tiše rozplakal.


Řádové shromáždění tálo jako sníh na jarním slunci, každého dne odjela řada lidí různými způsoby; svými plachetnicemi, linkovými loděmi, speciálními plavidly, ti nejlepší pak zcela nečekaně zmizeli beze stopy. Barborka naléhala, že chce odjet taky, když už se nic neděje; jinde je určitě větší zábava. Už jsem jí chtěl podlehnout a vzdát to, když...

Z Athén přijel Palmiro Corsi. Jako vždy měl skvělou náladu, přivezl s sebou kufr peněz a pod křídlem Lucku, rozesmátou a tak hezkou, až se srdce zastavovalo. Naposledy jsem ji viděl na palubě lodi odplouvající do nenávratna; jak je možné, že teď je tady?

„Ale to se docela jistě mýlíš, Willi!“ usmála se zářivě, „Sice jsem na pár dní odjela, ale jenom do Athén koupit si nějaké ženské drobnosti; víš, došla mi kosmetika...“

„Vím, kde jsi byla a co jsi tam dělala!“ rozkřikl jsem se na ni, „A vůbec mi to nevadí, jenom mi odpověz: dopluli v pořádku? Jsou ještě někde, nebo na ně mám myslet jako na mrtvé?“

Chvíli zírala nechápavě, pak řekla:

„Vůbec netuším, o čem mluvíš.“

Arsen Rostovskij dostal ten kufr peněz. Navíc obsahoval další pozoruhodné dokumenty: proplacené směnky a dlužní úpisy, které už delší dobu zanechával všude kam přišel, obchodní smlouvy, dispoziční práva na různé účty u různých bank a pověření, na jejichž základě se měl vyrovnat s dalšími osobami na ostrovech, na Turecké pevnině, v Řecku i jinde. Každá z těch věcí byla sama o sobě v pořádku, ale dohromady jsem z nich měl pocit, že někdo provedl řadu pozoruhodných transakcí a těžko poznat, které jsou čisté a které poněkud páchnou.

Nicméně Arsen je spokojeně přijal, podepsal Palmirovi několik listin o převzetí a smlouvu o další spolupráci, ve které by se nevyznal ani dlouholetý právník. Byl spokojen.

Štíhlá (trochu vyjevená) černovláska, která přišla to odpoledne požádat o práci v hotelu a byla ochotně přijata, byla též spokojena; nový pán se ukázal jako laskavý a vůbec zbytečně nevyzvídal, kolik je jí let a proč ji rodiče vyhnali ze svého domu. Že jí nejdřív nařídil, aby se svlékla a podržela mu, ji taky nepřekvapilo, očekávala to celou dobu, co sem šla.

Potom v kuchyni chvilku plakala, ale rychle ji to přešlo.

Jmenovala se Dimitra; připadalo mu to jako blbé jméno, tak jí začal říkat Duňa. Není to o moc lepší, ale je to rusky.

Madame Jelizaveta Ivanovna se o tom dozvěděla ještě téhož dne. Neřekla nic, jenom si odplivla.


Lucille des Merveilleux jsem si vyčíhal, když se opalovala na odlehlé části pláže až u velkých balvanů, o něž se tříští moře. Docela klika, že má ráda klid a samotu. Když mne vycítila, zvedla tmavé brýle a usmála se. Bezelstně.

„Rád bych si s tebou popovídal, Lucinko.“ řekl jsem.

„Jistě,“ usmála se ještě zářivěji, „A co bys rád?“

„Když říkám popovídal, tak upřímně. Jsi poslední, s kým chci mluvit, než odejdu. A jde mi o to, abys mi pomohla vyřešit ještě jeden problém, který mne trápí. Nepředstírej, že jsi tak hloupá, že nevíš, o čem mluvím. Jestli se budeš vytáčet, uškrtím tě tvým vlastním šátkem, zatáhnu do vody a uvážu ti na krk kámen, abys nemohla vyplavat, než odjedu!“

Vůbec nepropadla emocím. Dokonce se přezíravě usmála:

„Vážně myslíš, že by ses mě takhle zbavil?“

„Vůbec ne. Naopak nepochybuji, že jsi schopna mě zabít jen za to, co jsem ti právě řekl.“

„To si ještě rozmyslím. O co ti jde?“

„Odpověz mi na jedinou otázku. Co je to Peklo?“

„Jedno místo ve vesmíru.“ řekla klidně, téměř šeptem.

„Odpověz!“

„To nejde tak říct. To bych ti musela... ukázat.“

„Tak ukaž! Nebo se chceš nejdřív pomilovat, abychom dosáhli mentálního spojení?“

„Nemysli si, že je to pro mne závazné. Klidně se s tebou budu milovat a potom tě stejně klidně zabiju.“

„Až odpovíš nebo předtím?“

„Tak dobrá – ale zlobím se na tebe!“

Ve skutečnosti jsem umíral strachy; musela to cítit. Neřekla však nic, položila mi ruce na hlavu a tiše mě hladila.

Viděl jsem pusté, neutěšené místo, kde bezcílně bloudili lidé. Bylo jich hodně, nevím kolik. Bloumali sem tam a jejich tváře byly stejně šedivé a bezvýrazné jako to místo; někteří tiše skučeli a hořekovali, jiní se tvářili tupě. Nebylo to zlé, jenom to vůbec nemělo smysl.

„Co je to?“ zeptal jsem se.

„Peklo. Cos myslel?“

„Vždyť oni nijak netrpí!“

„Myslíš? Prozkoumal jsi je?“

Pokusil jsem se proniknout do jejich mysli. Ach ano! Zločinec, krutý bezcitný zloděj a podvodník, byl ponořen až po krk v kádi rozžhavené smůly, občas k němu přiskočil čert a bodnutím vidlí jej přinutil ponořit i hlavu. Vrah se potácel v kruhu kostlivců s ohnilými zbytky masa, kůže, vlasů, svých dřívějších obětí; jejich kostnaté prsty mu vyštípávaly z kůže kousky a chechtaly se při tom. Lakomec do nekonečna přepočítával svoje zlaťáky a ony byly rozpálené jako oheň... Děvce neustále zaživa páraly rozkrok podivné hnusné příšery jen s nepatrnými rysy lidí...

„Ale vždyť nikdo nikomu nic nedělá!“ namítl jsem.

„Já vím. Jenom si to představují.“

„Proč?“

„Jsou to jejich hříchy. Oni věděli už zaživa, co nemají dělat; teď pociťují vinu a ta vina je trýzní. Kdyby se jí zbavili, byli by vysvobozeni. Ale oni ve skutečnosti chtějí trpět, a to právě tímto způsobem. My jim to jenom umožníme.“

„Cožpak jim není pomoci?“

„Jsou v nevědomosti. Zkusil jsi odstranit ze světa hloupost?“

Pokusil jsem se alespoň některé, ty nejbližší zachytit, mluvit na ně, vytrhnout je z jejich polomrákotného stavu. Nevnímali mne, byli plně soustředěni na svoje utrpení. Nedokázal jsem nic.

„Co bude se mnou, až zemřu?“ zeptal jsem se.

„Copak já vím?“

Procitl jsem. Luciferella se potměšile usmívala.

„Děkuji. Myslím, že už vím vše, co jsem chtěl vědět.“

A teď jsem mohl odejít.

 


Zpět Obsah Dále

24.08.2020 15:08

Errata: