Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 11. Nesmysly

Zpět Obsah Dále

Barborka se skutečně projevila jako příjemná společnice; ani říšské výzvědné službě nebyla neužitečná, poněvadž mi během cesty vykládala spoustu užitečných podrobností. Když jsme se v Mnichově byli nuceni rozloučit, bylo mi to docela líto.

Cestou do Berlína jako bych procital z nějakého snu. Skoro se mi nechtělo věřit, že ještě existuje něco jako spořádané, klidné, dle zákonů fungující Německo. Jak zvolna odplýval sen o Středomoří, stával jsem se opět své cti dbalým říšským důstojníkem.

Moji nadřízení mne uvítali se vším respektem.

„Jistě však pochopíte, milý Lehndorffe, že si potřebujeme vaše poněkud výstřední tvrzení ověřit!“ řekl jeden z nich, „Souhlasíte zajisté, abychom vás nechali prohlédnout našimi lékaři?“

„Zajisté.“ řekl jsem.

Takže jsem byl převezen do sanatoria pro významné osobnosti, kde byl dostatek klidu a příjemných procedur, sestávajících z uhličitých nebo sirných koupelí, zdravé diety a procházek v tichém parku. V pracovní době jsem dle svých poznámek sepisoval tento traktát; postupně jsem jej předával lékařům, kteří jej pročítali a doplňovali další otázky.

Pokud mohu posoudit, jejich mínění se různila. Menší část soudila, že všechny moje zážitky byly iluze způsobené Ostrovany; většina se sice domnívala totéž, ale eminentně je zajímalo, jak toho dosáhnout a způsobit tytéž iluze dalším osobám. Pokoušel jsem se jim to vyložit, ale bylo to mimořádně obtížné. Rozhodně mne nebrali vážně.

Na rozdíl od náčelníka tajné služby, který mě navštívil s několika dalšími důstojníky neurčitých hodností; všichni byli v civilu, avšak povědomé držení těla a zejména chování mne nenechávaly na pochybách.

„Přál bych si, abyste odpovídal zcela bez zábran a tak, jak můžete nejlépe dle svého svědomí.“ řekl mi velitel.

„To udělám, pane!“

„Zajisté tušíte, že jsme se nespolehli pouze na vaše informace, ale vyslali na ono místo řadu dalších nezávislých agentů. Přiznávám, žádný nepronikl do struktury protivníka tak dokonale jako vy, Lehndorffe; ale jejich hlášení potvrzují vaše zprávy.“

„Nezastírám, že jsem tomu rád, pane.“

Jeden z pánů se začal prohrabávat svými papíry.

„Pro začátek bych se zeptal... píšete, že v průběhu toho střetnutí se na místě objevili podivně vypadající bojovníci, kteří vám připadali jako z jiného světa. Můžete je popsat?“

„Jistě. Byli to muži vysocí ke dvěma metrům, oblečení do brnění z černé nebo tmavé kůže, spojované kovovými přezkami a různými... nevím, jak to definovat. Používali podivné zbraně s mnoha čepelemi a pistole, ze kterých vystřelovali jakési paprsky.“

„Popište jejich tváře!“

„Tmavé, zachmuřené, s jakýmsi kostěným hřebenem od kořene nosu až do týla. Vlasy jim rostly po stranách. Většinou měli vousy.“

„To zní poněkud ďábelsky!“

„Nemyslím. Rohy v žádném případě neměli.“

Potřásl hlavou, zdálo se, že mi nevěří.

„Bytosti s rohy jsem viděl také, pane. Tihle to nebyli. Trvám na své výpovědi: nebyli to démoni, jen bytosti z jiného světa.“

„Jenom muži, nebo i ženy?“

„Někteří mi připadali... nevím. Nedalo se to v té rychlosti tak snadno zjistit. Neprohlížel jsem si je.“

„Jak se tam dostali?“

„Nic bych za to nedal, že je přivolala Dicky.“

„Ta dívka, která vás kontaktovala?“

„Ano. Je... byla Ostrovanka. Začínající čarodějka.“

„Že je začátečnice, vám řekla ona nebo někdo jiný?“

„Všichni se na tom shodovali. V cowenu se vědělo, kdo je na jaké úrovni. Neodvážila by se předstírat vyšší úroveň.“

„Aby mohla vytvořit iluzi takových bytostí, musela mít úroveň podstatně vyšší! Nemyslíte, že jste něco přehlédl?“

„Pane, v té chvíli nevytvářela žádnou iluzi! Jen je přivolala z jiného prostoru; a oni přišli.“

„Mohla vás obelstít!“

„Nemohla, prosím. Neměla na to čas ani pomyšlení, bojovalo se! Kromě jiného, ty bytosti tam zůstaly i po její smrti.“

„Jak dlouho?“

„Nevím. Bylo to zmatené. Jak přiznávám, nebojoval jsem; byl jsem ovlivněn nějakým... útlumem.“

„Přiznáváte, že často předváděla jiné iluze, vám i dalším!“

„Ano, to dělala ráda. Ovšem nezastírala to.“

„Rozmyslete si ještě jednou, co říkáte. Do jaké míry mohlo být něco předstírané a nezastírané, jak to definujete?“

„Ve společnosti telepaticky propojených lidí neexistuje cokoliv předstírat či zatajovat. Samozřejmě jsou takoví, co to dokážou; ale je zase zřejmé, že něco zatajují!“

„Dobrá, můžeme mluvit o telepatickém propojení. Píšete, že jste byl připojen na jejich... nazýváte to cowen? Jak to vypadalo?“

„Přesně tak, jak to popisuji. Požádal jsem Dicky... ne, to není správně. Většinou to navrhla ona nebo to vyplynulo ze situace. Rozumějte mi, prosím: nebyl jsem významným členem spolku, jenom začátečníkem nebo spíš přítelem začínající čarodějky. Řadový kus, který se může všeho zúčastnit, ale nic na něm nezáleží.“

„Ale oni přece tušili, že jste členem naší tajné služby!“

„Věděli to jistě. Od prvního okamžiku. Přečetli si to v mých vzpomínkách a často o tom mluvili.“

„Příslušník Říšské tajné služby není nikdy bezvýznamná osoba!“

„To já vím, pane. Bohužel oni na to mají jiný názor. Zdá se, že náš stát neberou příliš vážně.“

„Který tedy ano? Anglii, Francii, Rusko?“

„Pravděpodobně žádný z nich. Náš svět je pro ně prostor, ve kterém žijí a přijímají z něj obživu, ale neztotožňují se s ním. Jejich svět je řád Templářů a různé jeho lóže; ani nežádají, abychom my brali vážně je. V podstatě je jim jedno, jestli o tom vůbec víme. Netají se s ničím, jenom se s tím nechlubí.“

„Jejich organizace je ovšem tajná!“

„Není. Pokud se jich někdo zeptá, řeknou mu vše, co chce. Problémem je to správně pochopit. Jejich myšlení je jiné; tomu našemu se většinou smějí.“

„Jakou perspektivu by mělo možné spojenectví?“

„Slovo spojenectví je poněkud... neurčité. Vyžaduje společné zájmy, které zde chybí. Lepším řešením by mohlo být najmout si členy řádu na některé speciální práce. To by šlo zařídit.“

„Najmout? Jako žoldnéře?“

„Jistě. Není jim to proti mysli, jsou na takové vztahy zvyklí. Celá staletí ochraňovali karavany a zajišťovali jim volný průchod přes velmi nebezpečné kraje. Sami neobchodovali, ale měli určitý podíl na zisku.“

„Říkal jste, že jsou velice zbožní a neustále myslí jen na to, aby plnili vůli Boží! A teď najednou je označujete za sprosté žoldnéře! Nezdá se vám to příliš pokleslé?“

„Mně možná ano, jim ne. Nepředstírají, že je nezajímají peníze; z něčeho konečně být živi musejí. Kterýkoliv z nich přijme dobře placenou práci a vykoná cokoliv, co není v rozporu s jeho vírou. Dokonce je ochoten chápat naše zájmy a brát na ně ohled; jsou velice přátelští a vstřícní. Zato jejich zájmy jsou pro nás dost často nepochopitelné. Ale oni nežádají, abychom je chápali.“

„Co od nás tedy potřebují?“

„V podstatě jenom peníze.“

Jeden z generálů si vztekle odplivl. „Mizerní žoldáci! Nafukují se, kdovíjak nejsou dobří; přitom ani nechápou... Má vůbec cenu se s takovými lidmi zahazovat?“

Chvíli jsem váhal, ale pak mi to nedalo: „Dovolte, abych něco připomenul, pane. Když je nenajmeme my, najme je konkurence.“

Otočil se, jako kdybych ho píchl: „Co jste to řekl?“

„Někteří jiní nejsou tak úzkostliví. Například jsem tam potkal Gordona z britské armády. Plukovník William Gordon, nějak se zná s jejich císařem. Snažil se nevyčnívat, ale byl tam!“

„Co od nich požadoval?“

„V podstatě nic. Zjišťoval situaci. Jak jsem řekl, je nesmírně obezřetný a nerad se zapojuje. Kromě jednoho případu.“

„Vím. Záležitost toho Alí Šamira a dívek, které prodával. To se ovšem týkalo jejich prostoru a jejich zájmů, nemyslím, že bychom se tím měli příliš zajímat.“

„Co tam přesně dělal ten Gordon?“

„Vůbec nic, pane. Povaloval se u bazénu a balil děvčata. Občas si dal pár kol boxu s císařem Charrym. Dalo by se říct, že ho to učil, ale Charry se neustále zlepšoval. Má sílu a talent.“

„Vyvozuji z toho, že sportování je jeho koníčkem?“

„Ano. V podstatě se o nic jiného nezajímá.“

Navázal další pán: „Píšete, že byli ochotni vyhovět dokonce jakémusi obskurnímu Turkovi. Jak to dopadlo?“

„Dotyčný se jmenuje Selim Goranič a je spíš Srb než Turek. Snad se takovému postavení říká janičár. Dále nezapojil do svých zájmů celý řád, ale jen jednu čarodějnici, která mu pomohla zbavit se jeho konkurentů a získat výhodnější postavení.“

„To je v tom spolku běžné?“

„Ne zcela běžné, ale stává se to často.“

„Co rozumíte pod slovem čarodějnice?“

„Žena, která na požádání svých zákazníků přivolává ze záhrobí duchy a strašidla a s jejich pomocí dosahuje změny stavu věcí.“

„Hm. Jak to dělá?“

„Přesně tak, jak jsem řekl, pane.“

„Ona skutečně věří v existenci těch strašidel a duchů?“

„Nejen to. Ona je dokonce na požádání předvádí druhým. Několik takových seancí jsem viděl a připadají mi přesvědčivé.“

„Viděl jste ty duchy a strašidla?“

„Viděl jsem určité bytosti z jiných světů. Nebo alespoň... něco co se za takové bytosti vydávalo. Osoby projevující neobyčejné schopnosti, řečeno co nejopatrněji.“

„Jak si to vysvětlujete?“

„Pane, vysvětlení kteréhokoliv případu bylo tématem velikého množství diskusí. Ani odborníci se častokrát neshodli; nemyslím, že bych byl schopen zaujmout fundované stanovisko.“

„Jestli správně rozumím, ta ženská obelstila i znalce?“

„Nejednalo se o jednu ženu. Ty experimenty prováděl skoro každý, kdo tam byl. V mnoha případech společně a s následným sympoziem pro odborníky.“

„Nepřipadalo vám to jako... víte, v některých případech různí cirkusoví a jiní 'umělci' pořádají svá setkání, kde si navzájem předvádějí, co se naučili. Nebylo to něco takového?“

„Ano; v každém případě.“

„Takoví rádoby umělci ovšem vyžadují přítomnost diváka, který se jejich umění obdivuje a nechápe ho. Nemáte pocit, že jste to byl v tomto případě vy? Že to vás chtěli obelstít a okouzlit?“

„Ujišťuji vás, že můj názor byl pro ně naprosto bezvýznamný. Nemyslím, že dělali cokoliv kvůli mně. Mnozí o mé přítomnosti neměli tušení. V podstatě jsem nepostřehl snahu získat nějaké ocenění vyjma... uznání nadřízeného. Kardinála Baarfelta, jeho syna Denise, případně dcer. A čarodějky Valérie.“

„Kdo z nich stojí nejvýše?“

„Nejsem si jist. Jedná se o příslušníky jedné rodiny; dokonce ta Valérie je milenkou Baarfeltů.“

„Kterého z nich?“

„Všech, myslím. Oni rádi dělají všechno společně.“

„To je hnusné a nemravné!“

„Jak si kdo myslí. Oni naopak považují za nemravné odepřít bez důvodu kontakt bratrovi či sestře z cowenu.“

„To funguje bez ohledu na pohlaví?“

„Bez ohledu na cokoliv. Myslím, že jsem to dost jasně vysvětlil!“

„Zúčastnil jste se těch věcí?“

„Ano.“

Pozorovali mne jako exotické zvíře. Už jen to je přesvědčilo, že jsem... ani jsem to nechtěl domyslet.

„Jaký jste měl na takové počínání názor?“

„Přiznávám, že rozporný. Když jsem byl mimo dosah, nesouhlasil jsem a pokoušel se vzepřít. Když jsem se připojil k cowenu, zdály se mi veškeré námitky směšné a bezvýznamné. Ujišťuji vás, pánové, že vám by to připadalo také tak.“

„Ponechte prosím kritiku našeho jednání mimo okruh diskuse!“

„Kdybyste tam byl, pane, takhle byste nemluvil.“

Jeden z uvážlivějších pánů zaklepal vidličkou na skleničku.

„Prosím, pánové, uklidněte se! Lehndorffe, zkuste odhadnout, co by se stalo, kdyby se nám podařilo pozvat některou čarodějku na přímé jednání! Jak by asi probíhalo?“

Chvíli jsem si to rozmýšlel, možná trochu demonstrativně.

„Především, sama by stanovila vhodný čas a místo. Naopak by asi neměla námitky k výběru účastníků. V určenou dobu by pak přišla, aniž by bylo možno její příchod sledovat. Existuje schopnost oklamat stráže, dokonce i hlídací psy.“

„Efektní předvedení vlastních schopností?“

„Pravděpodobně. Pak... představila by se, nejspíš křestním jménem nebo přezdívkou. Vyslechla požadavky a odpověděla, zda je ochotna a schopna je splnit. Možná by řekla i cenu.“

„Zřejmě značně sebevědomá osoba!“

„Ve většině případů odzbrojujícně pravdomluvná. Mají tendenci říkat druhým do očí, co si myslí. Vypadá to zajímavě a naznačuje, že čarodějka umí víc, než zatím předvedla. Její hodnota je v tom, že se absolutně nepředvádí. Jen dělá, co je potřeba.“

„Hm... co dál?“

„Po uzavření smlouvy naznačí snahu odejít. Pokud ji nebudete zdržovat, skutečně odejde.“

„V kterém případě se zdrží?“

„Je několik možností. První, že jí někdo položí zajímavou či přitažlivou otázku. Což neočekávám, většinu dotazů oni hodnotí jako jednoznačně hloupé. Když se mi podařilo zabodovat otázkou, bylo to pro mě vyznamenání.“

Na očích jsem jim viděl, že mne považují za blbce, který se ani neuměl bavit s cirkusovou podvodnicí. No, když chcete...

„Možná... jak ji přinutit, aby předvedla nějaké výstřednosti?“

„To jsou další možnosti. Například se jí můžete líbit. V tomto případě se zdrží z vlastní vůle. Přiměje vás nabídnout jí třeba pohostinství. Obvykle se jedná o velmi krásné ženy...“

Jeden z pánů hledal v mých poznámkách. „Tady říkáte, že jejich krása je z valné části iluze! To bychom snad prokoukli?“

„Iluze je vytvořena k tomu, aby ji nikdo neprokoukl.“

„Iluze... dokáže se proměnit v draka?“

„Snadno. Tím se baví malé děti.“

„To jste viděl na vlastní oči?“

„Pane, za války jsme s drakem dokonce bojovali. Zeptal jsem se, jak se to dělá; předvedli mi to. Mohl jsem si vybrat velikost, barvu, počet končetin, jestli má z tlamy šlehat oheň... vytvořili mi draka podle mého přání.“

„Některá z vyspělých čarodějek?“

„Ne, pětiletá holka. Musel jsem jí ho detailně popsat, protože neumí číst. V průběhu akce draka všelijak měnila a bavila se tím. Ani mi nepřipadala příliš vyčerpaná.“

„Počítám, že dospělí si takhle nehrají!“

„Často ještě víc. Vytváření iluzí a jejich kombinace jsou velmi oblíbená zábava. Asi jako u nás karty nebo šachy.“

„Nevadí jim, že jim někdo předvádí neskutečné věci?“

„Většina umění zobrazuje neskutečné příběhy. Byla tam dívka, která pro zábavu ostatním vytvářela příběhy, do kterých zaplétala každého, kdo u toho byl. Předávala je jako zážitky, které se jim skutečně staly. Byla velmi oblíbená. Ani nevím, jestli ji pak zabili, nebo odešla do jiné dimenze.“

„Odbočili jsme od tématu. Takže, čarodějka přijme pohostinství. Co se bude odehrávat dál?“

„Provede důkladnou sondu mysli všech přítomných. Nejdřív trochu opatrně a na dálku, ani to nepostřehnete. Říká se tomu hrubé osáhnutí. Tím odhadne, jaké rozkoše by se komu líbily; a ty potom nabídne. Nějak chytře, přivede na to řeč nebo řekne, že to dělá ráda a nemá odpovídajícího partnera. Člověk zareaguje sám.“

„I v případě, že se bude jednat o něco... nechutného?“

„Bude se řídit tím, co nepovažujete za nechutné. Možná někdo občas něco v tom smyslu říká, ale to proto, aby nevypadal úchylný. Někteří z nás rádi a často předstírají, že se jim hnusí, po čem vnitřně, ve skutečné hlubině své mysli, touží.“

Zaváhali, pohlédli jeden na druhého. Odhadovali se navzájem.

„Říkáte, že vytvoří iluzi podle přání?“

„Když bude mít chuť, tak ano.“

„Co kdyby někdo z přítomných ostře nesouhlasil?“

„Vynechá ho, uspí nebo jinak pacifikuje.“

„Je možné obrátit něčí názor zcela do protisměru?“

„Jistě. Ale obvykle to nedělají, jen výjimečně.“

„Jaké jsou ty výjimky?“

„Když je to potřeba.“

„Tyhle vaše řeči mě štvou, Lehndorffe! Často říkáte, že dělají věci nahodile, podle okolností, když je potřeba. Copak nemají žádnou vlastní koncepci, kterou je možno vysledovat?“

„Většinou ne. Přesněji řečeno mají, ale my ji objevíme až po velmi důkladném studiu. Rádi ji plasticky mění, baví je to. Jsou potěšeni neobvyklými okolnostmi...“

„Očekával bych, že jim to naopak bude vadit! Když připraví nějakou složitou situaci a partner reaguje opačně?“

„Jsou rádi, že se konečně něco děje. Když vše jde příliš podle plánu, začnou se nudit a hledat rozptýlení.“

Generál vztekle zafuněl. Celý život se hrozil improvizací.

„Co dál? Kdy začne to... vysávání energie?“

„Za normálních okolností to nepostřehnete. Snad kdyby... ne, to nastat nemůže. Mám na mysli příliš velký energetický deficit, ale to by čarodějka musela bojovat s někým z vlastních lidí. Většinou vám nechce brát energii; ale vy jí to nabídnete.“

Proti tomu se vzbouřili všichni.

„Nabídnete jí výměnu. Budete ji prosit, aby vás propojila. Už to nebudete moci vydržet.“

„Hm... zkuste odhadnout, jak daleko by mohla zajít!“

„Nechápu bohužel otázku.“

„Pokud správně chápu, jejich cílem je ovládnout všechny ve svém okolí. Má to nějaké hranice?“

„V podstatě ne.“

„Zastavila by se dejme tomu před vysoce postavenou osobou? Generálem, představitelem církve, vysokým hodnostářem?“

„Většina jejich přátel jsou generálové a vysocí hodnostáři.“

„Ani před... císařem?“ (To slovo téměř zašeptal.)

„Charry Guyrlayowe je císař.“

„No jistě, ale jakéhosi zatraceného ostrova... mám na mysli skutečného panovníka státu, jako je třeba...“ opět zaváhal.

„Domnívám se, že teď už otázku chápu. Ne pane, nezastavila by se před svedením císaře Německa.“

Vyměnili si pohledy, v nichž bylo téměř všechno negativní.

„Mluvíte o panovníkovi, člověče!“

„Mluvím o hypotetickém případu, kdy nějaký král, dejme tomu Polska, pozve na svůj dvůr vyspělou čarodějku. Dejme tomu, že by ji požádal, aby vyřešila některé jeho problémy politického, hospodářského a diplomatického rázu. Myslíte to tak?“

„Echm... no ano!“

„Takže dotyčná dáma by přijela; zjistí se, že je to dívka okolo dvaceti let, velice krásná a jen docela mírně výstřední, jak by všichni spokojeně konstatovali. V první chvíli by ji každý chválil, není vůbec čeho se bát a pověsti jako obvykle značně přehánějí. Rychle se zapojí do společnosti, najde si řadu přítelkyň, obdivovatelů a přátel; zjistí se, že se vyzná ve finančnictví, filozofii a vůbec...“

„Dobře, chápu. Co král?“

„Král bude okouzlen. Několikrát ji pozve dejme tomu na vyjížďku, procházku po galerii, nějakou oblíbenou zábavu. Mírně mu rozmluví možnost pozvání na lov, oni odmítají zabíjet jiné živé bytosti. Zajímal by se, co v tom případě jedí, takže mu uvaří nějaké svoje speciality. Odmítá alkohol, naopak nabídne ovocný čaj, po kterém člověk získává zajímavé zážitky. Bývá běžně kontaminován nějakou drogou...“

„Ano, na to jsem chtěl poukázat! Oni používají drogy?“

„Ne ty běžné jako opium, heroin a tak. Mají svoje vlastní, daleko jemnější. Téměř bezvýhradně rostlinné výtažky.“

„Jedí a pijí vůbec něco jako ostatní lidé?“

„Když je to zapotřebí, tak ano. Třeba když cestují... ale jen co mají možnost, uvaří si něco vlastního. Někdy jsou to podivné zeleninové směsi, ale velice chutné!“

„Dobrá. Pokračujte ve svém hypotetickém případu!“

„Tedy, král by měl pravděpodobně řadu různých chorob. Čarodějka mu je bez problémů vyléčí; podnítí ho, aby sportoval, častěji se koupal na veřejnosti. Omládne, jeho tělo získá nebývalou pružnost, začne se zajímat o zábavy z mládí...“

„Koupali by se v plavkách nebo nazí?“

„Dřív nebo později koupací oděvy odloží. Zpočátku asi zavede novou módu, zjevně odvážnější než vše, co bylo předtím. Pak ji ještě zkoriguje...“

„A reakce veřejnosti?“

„Tou dobou by už byla královou oficiální milenkou. Kolik lidí se odváží proti ní otevřeně vystoupit? Kromě toho, kdyby byla přítomna, nikdo by nic neřekl; dokonce ani ti, kteří za tímto účelem přišli. Zpacifikovala by je.“

„Nějakým nátlakem?“

„Vlastní roztomilostí a chytrostí. Například... hm, arcibiskup. Přijde si stěžovat na roztodivné nemravnosti u dvora. Králova milenka jej vlídně uvítá a požádá, aby jí pomohl právě těmto nemravnostem zabránit; stane se jejím zpovědníkem, vyloží jí některé pochybnosti ohledně výkladu Písem a...“

„A dědek jí odpustí cokoliv, chápu.“

„V tomto případě se snaží vmanévrovat do postavení dcery. Církevní hodnostář obvykle děti nemá, nebo je aspoň nesmí přiznat, takže po nich velice touží. Zejména pokud je dítě tak krásné, vysoce inteligentní, žádoucí...“

Jiný důstojník vpadl: „Proč se tvrdí, že čarodějnice jsou staré a ošklivé ženské?“

„Na mou duši netuším, pane. Jenom... Dicky kdysi povídala, že když nechce, aby ji obtěžovali, zestárne.“

„Narážíte na tvrzení, že cokoliv vidíme, je naše představa a nemá se skutečností nic společného?“

„Má se skutečností společné výchozí body. Čarodějka si obvykle ponechá tentýž typ vzhledu, jaký má v reálu.“

„Čímž zároveň potvrzujete, že to ovládá. Dobře, pokračujme. Je mezi státními hodnostáři aspoň někdo, kdo dokáže reálně uvažovat a její moci se postavit?“

„Obávám se, pane, že nikdo. Samozřejmě, mimo její dosah by tak mohl uvažovat leckdo, ale jakmile překročí sféru vlivu, všechny takové myšlenky jej opustí. Oni vytvářejí mentální pole...“

„Jak to vypadá?“

„Jak to mám vysvětlit? Například když vstoupíte do chrámu, vaše myšlenky se automaticky obrátí k zbožnému rozjímání...“

„No...“ na generálovi bylo vidět, že jeho rozhodně ne.

„Dobře! Tak třeba jdete do kabaretu; tam se jdete bavit a nic vám nevadí, třeba si vám slečna sedne na klín a bude vás tahat za vousy. Dovolil byste jí to na jiném místě?“

„To snad... Mezi kostelem a kabaretem je jistý rozdíl, ne?“

„Jsou to dvě místa s určitým účelem, pane. Chci vysvětlit, že lidská mysl je navyklá na příslušném místě reagovat adekvátním způsobem. Pokud získáte pocit, že se máte chovat právě tak, vůbec vás nenapadne uvažovat jinak!“

„To mentální pole, jak tomu říkáte, vytváří záměrně?“

„Ovšem. Navíc je neustále rozšiřuje. S pomocí ostatních.“

„Jakých ostatních?“

„Tou dobou už jich bude na místě víc. Někdo za ní přijede jako pomocník, jiné si vycvičí z místních zdrojů.“

„Nemůže dojít ke konfliktu?“

„Jedině že by chtěla. Ovšem proč by to dělala?“

„Je to ženská! Ženské se pořád mezi sebou hádají!“

„Pokud se hádají telepaticky, nepostřehnete to. Samozřejmě se trumfují a všelijak zlobí, ale to je spíš legrace...“

Nevěřili. Dělali si poznámky a tvářili se divně.

„Ano, jedna možnost tu je. Mohlo by se stát, že někdo by mohl nesouhlasit tak zásadně, že by to přetrvalo i při kontaktu. Tehdy by na něj asi nasadila některou pomocnici, která by ho získala na svou stranu. Svedením nebo tak něco.“

„Tím chcete říct, že časem by se celý stát dostal pod vliv jedné falešné ženské?“

„Já to netvrdím proto, že chci. Takové věci se staly.“

„Jistě. Historie královských milenek je nám známa, například z Francie.“ (což vyslovil velmi pohrdavým tónem).

„Nevím, která ta dívka byla na jaké úrovni,“ přiznal jsem, „Jen o jedné mi vyprávěli; Gabriele d°Estrée.“

„Neznám!“ zafuněl generál.

„Milenka Jindřicha IV. Navarrského, šestnácté století. Dopřála mu odpočinek a klid, aby mohl tvořit svůj spořádaný stát. Mohlo by se říct, že mu kryla záda. Taky když zemřela, zabili ho.“

„Mravná a ctnostná, téměř světice?“

„Rafinovaně nemravná, pokud historie nelže. Mravnost v pojetí svíčkových bab je něco jiného než mravnost Templářů.“

„O tom mi něco povídejte! Tvrdíte o sobě, že jste spal s jednou z těch 'bohyní', že?“

„Pánové, kdybych vám měl vyprávět, s kým vším jsem se spojil, asi byste mne považovali za mluvku a vychloubače!“

„Není třeba – přečetli jsme si to v hlášení!“

Měl jsem nepříjemný pocit, že jestli všechno, tohle mi nevěří. A pokud věří, potom mě začali upřímně nenávidět.

„Chcete nám tvrdit, že všechny milenky francouzských králů byly agentky Templářů, čarodějnice vyškolené řádem?“

„Ani zdaleka ne. Pokud vím, poslední úspěšnou byla Louisa de la Valićre, milenka Ludvíka XIV. Ovšem okolo ní se děly všelijaké podivné věci, tam... řád utrpěl četné porážky. Důvodem bylo... mínění se různí, ale já myslím, že příliš dokonalé vyškolení řady osob, které nebyly na úrovni.“

„Tím chcete říct co?“

„Nejhorším nepřítelem Templářů jsou jiní Templáři, pane. Řád se celá staletí zabývá výchovou a výcvikem lidí znalých magie. Což zpočátku vypadá dobře, někdo se něco přiučí, odejde s tím a pak to používá celkem v souladu s ostatními. Ale v průběhu doby něco naučí dalšího, který už vnímá nadřazenost Templářů zcela volně. V další generaci už o nich třeba ani neví...“

„Oni nedohlížejí na lidi, které vyškolí?“

„Jak říkám, vše se děje velmi postupně. Zkusím příklad: třeba já jsem díky Dicky a ostatním získal řadu schopností, které jiní lidé nemají. V současné chvíli je prozrazuji říšské tajné službě. O tom Templáři samozřejmě vědí a celkem s tím souhlasí. Co s těmi informacemi uděláte vy, to už jen odhadují. A co bude za deset dvacet let, to...“

„To samozřejmě neví nikdo!“

„To právě teď projektují. Pokud vím, všeobecné mínění je, že za normálních okolností by měly přijít dvě války, ve kterých Německo bude hrát významnou, ne-li hlavní roli. Kromě jiného se později stanu generálem. Slíbili mi to.“

Vrhli po mně pohrdavý pohled. Jeden řekl: „Mně jedna stará cikánka předpovídala krásnou mladou ženu a čtyři děti; jen když jí dám nějaké peníze. Když jsem ji vyhnal, křičela, že mi děti pochcípají na choleru. Klidně jsem to riskoval, pokud vím, žádné děti nemám.“

„Ale prosím... pokračujte o těch válkách, Lehndorffe!“

„Jedna vypukne okolo patnáctého roku tohoto století. Důvodem je zabití syna rakouského císaře někde na Balkáně, ale Německo se záhy připojí. Válka totálně zničí Rusko a zdevastuje Evropu.“

„Jak to dopadne?“

„Nerozhodně. Do hry vstoupí nová generace čarodějů. Podstatně jiného zaměření než dosavadní. Nová náboženská sekta.“

„Uctívači ďábla?“

„To zrovna ne, ale... lidé žijící v představě, že vládnout by měli šúdrové. Důvod: je jich nejvíc. Dicky jednou pozvala jakousi vizionářku, zkoumaly tu společnost a moc se tomu smály.“

„Podle vás by ta společnost byla funkční?“

„Na Východě ano, pane. Vznikne v Rusku; tam mají všelijaké podivné nápady rádi. Ale rozšíří se po celém světě a jako každá správná sekta nikdy nezanikne.“

„Znak?“

„Rudá hvězda špičkou nahoru.“

Podívali se jeden na druhého. Pak někdo řekl: „Blbost.“

„Co si o té možnosti myslí Templáři?“

„Věnovali řešení řadu diskusí. Řekl bych že každý, kdo chápe oč jde, má jiný názor. Převážná většina soudí, že násilné zastavení té sekty by mělo mnohem horší důsledky než ponechání samovolnému vývoji. Pravděpodobně vůbec nezasáhnou. Menší část to chce řídit a dost se na to těší.“

„Přes zjevnou nebezpečnost takového vývoje?“

„Nebezpečné věci je vždy dráždí. Polemizují; domnívají se, že zas tak nebezpečné to nebude.“

„Co si o tom myslíte vy?“

„Je mi líto, pane. Nemám tolik informací, abych si mohl vytvořit nějaký smysluplný názor.“

„To je dost zvláštní! Většinou lidé vyslovují své názory, aniž o čemkoliv vůbec něco vědí!“

„Ne Templáři. Existuje interní pokyn nevytvářet další vlastní varianty, pokud ty stávající jsou... použitelné.“

„Poslouchají ten pokyn všichni?“

„Obvykle ne, pane.“

„Jaký je tedy ten mechanismus ve skutečnosti? Co se stane?“

„Velení řádu navrhovalo přidusit vývoj, aby k válce nedošlo. Různé varianty sjednání míru kompromisem. Návrh sice padl, ale více méně do ztracena, všichni přikyvovali a nikdo nic neřekl. Buď se nechtějí angažovat vůbec, nebo věci spíš zhoršit.“

„Zvláštní způsob myšlení, vskutku!“

„Charakteristický. To byste s nimi musel jednat, chápete? Každý má velice přesnou představu, jak by se věci měly řešit. Jenomže to má dvě chyby: nesouhlasí s tím ostatní a on sám nemá dost energie nebo zájmu dovést věci do důsledků.“

„Vaše tvrzení je krajně podivné. Mluvíte o osudu světa!“

„Ano, jistě. Každý z nich vynáší různé katastrofické vize. Ale ti ostatní se jim smějí a neberou to vážně.“

„Proč?“

„Jsou bráhmani, pane. Vlastní smrt a zánik planety berou jako celkem bezvýznamnou věc; alespoň ne tak významnou, aby kvůli tomu museli přerušit meditaci, zvednout zadek a jít něco dělat.“

Vyměnili si několik významných pohledů. Pak pokračovali:

„Mluvil jste o dvou válkách.“

„Ta druhá bude přímým důsledkem první. Uctívači Hvězdy zaútočí pomocí svých agentů na základy evropské civilizace; budou chtít ovládnout svět, zničit starou kulturu a přetvořit ji na svou. Zruší jakékoliv pozůstatky kastovního systému: šlechtu, církev, bohaté obchodníky. Všechny podřídí šúdrům. Pokleslá úroveň všeho se stane normou, které se každý bude muset přizpůsobit. Pokud ne, bude zabit nebo označen za blázna.“

„Ale proti tomu je nutno bojovat!“

„To skutečně zkusíme, pane. Postavíme proti nim ještě horší sektu, tentokrát vytvořenou v Německu. Ta zahájí válku.“

„Ještě horší sektu?“

„Dav šúdrů, povýšených na bojovníky. Potoky krve a nelítostné týrání celých národů. Smrt všude, kam se podíváš.“

„To je ale hrozné! Jak to můžete říct?“

„To řekla vizionářka, pane.“

„Co na to ostatní?“

„Smáli se a byli příjemně vzrušeni.“

„Nevěřili jí? Mysleli, že si vymýšlí?“

„Nemyslím, že by se pokoušeli to nějak posuzovat. Přijali to jako něco ve vzdálené budoucnosti. Později rozhodnou.“

„Kolik lidí podle vás v důsledku těch událostí zahyne?“

„Odhady se různí. Od dvou set do čtyř set miliónů.“

„Cože? Opakujte to!“

„Dvě sta až čtyři sta miliónů mrtvých, pane.“

„To říká kdo? Vizionáři?“

„Ano.“

Byli ohromeni. Zírali na mne i jeden na druhého, jako by se jim právě zdál nějaký otřesný sen.

„Tomu je přece nutno zabránit!“

„Tato schůzka řádu se konala i za tímto účelem.“

„Ovšem bezvýsledně!“

„Pochopitelně. Mnozí to předpokládali už předem.“

„S tím je nutno okamžitě něco udělat!“

„Kdybychom věděli co, pane...“

„Tak prosím, uklidníme se! Podle čeho se řídí, jestli to budou dvě nebo čtyři stovky miliónů?“

„Podle taktických variant. Zásahy různých lidí...“

„Členů řádu?“

„Mnoha různých osob. Někteří jsou Templáři, jiní nikoliv. Taky je těžké říct, kdo je a kdo není. Někteří patří k jiným lóžím; toto byla schůzka jen jedné z nich, řádu Blesků.“

„Kolik je těch templářských lóží?“

„Okolo sto padesáti. Možná víc, po všech změnách.“

„Každá z nich má vlastní variantu řešení?“

„Každá silnější osobnost v řádu.“

„Byly by některé účinné?“

„Kdybychom to věděli, udělali bychom to.“

„Zdá se, Lehndorffe, že jste začal mluvit jménem řádu!“

„Promiňte, pane. Považoval jsem to... ujelo mi to.“

„Ne, prosím! Mluvte jménem řádu dál. Máte na to oprávnění?“

„Řekl bych stejné jako řada jiných. Jsem Templář, pane. Zasedal jsem v jejich radě, jedl jejich jídlo a pil jejich víno.“

„Dobrá. Jaký navrhujete mechanismus řešení?“

„Je to velmi obtížné. Každý z bojovníků má vlastní návrh. Bráhmani je posuzují, ale vidí zároveň jejich slabiny a technické nemožnosti, které brání v realizaci. Upozorňují na ně, čímž vznikají další různé varianty. Neshodnou se na ničem.“

„Jaké řešení máte vy?“

„Moje řešení je jen další v řadě jiných. Navíc, po pečlivém prozkoumání možností jsem je stáhl.“

„Co by věc vyřešilo?“

„Silný velmistr. Osoba znalá všech souvislostí.“

„Proč tedy...?“

„V řádu není nikdo na patřičné úrovni.“

Reakce se podobala šoku po výbuchu granátu. Koukali jeden na druhého a nevěděli, co říct.

„Co Baarfelt?“

„Tomáš, kardinál? Je starý a nechce se do ničeho plést. Denis je ještě dítě; navíc jeho řešení jsou značně fantastická.“

„A další? Mendoza, Carialti, MacLawwen?“

„Sancho Mendoza je naprosto neschopný. Carialti se už jednou spálil, kromě toho poznal svůj karmický dluh z minulosti; nikdy se už do ničeho nebude plést. Ahlbeck, kdyby zůstal naživu, by se snažil udržovat řád funkční a čekat, až se objeví někdo nový, kdo jej bude umět použít. Je tam ještě jeden: Ludvík d°Enghiem. Vysoký teoretik, zásadně se vyhýbající jakékoliv praxi. A současný velmistr Donald MacLawwen. Obávám se, že ani on nic neudělá.“

„Proč?“

„Je Skot, pane. V podstatě Kelt. Bude-li napaden, bude tvrdě a nelítostně bojovat, třeba dlouhé roky. Ale plánovat dopředu, to není jeho styl. Kromě toho ztratil většinu svých zájmů.“

„Neříkejte, že z nešťastné lásky k té... Ditě!“

„Obávám se, že ano.“

„Má tedy ten váš řád vůbec nějaký smysl?“

„Pane, nad touto otázkou jsem se zamýšlel po celou dobu. Také všichni ostatní o tom rozsáhle diskutovali. Výsledek je sporný: jak pro koho.“

„Pokud víme, řád je mohutná organizace, sdružující ty nejlepší lidi z celého světa. Morálně nejvyspělejší, podle nich! A přitom je výsledkem toho všeho naprostá rezignace?“

„Nedefinoval bych to právě takto. Každý Templář udělá dle svých možností všechno pro zlepšení situace. V dosahu své působnosti. Přestože ví nebo tuší, že to nemá smysl.“

„Proč tedy?“

„Je to jejich povinnost, pane.“

„Nechápu. Nemá-li nějaká činnost smysl, proč ji dělat?“

„Má smysl pro zlepšení jejich osobní karmy. Jestliže splní svůj úkol a padne při jeho uskutečňování, zrodí se znovu na stejné či vyšší úrovni. Pokud couvne, poklesne.“

„Tomu věříte, Lehndorffe?“

Neodpověděl jsem hned, napřed jsem chvíli zvažoval, co říct. Potom jsem se omezil na přikývnutí.

„Jak byste navrhoval, aby reagovala na situaci Říše?“

„To na mou duši nevím, pane.“

„Říkáte, že jednou budete generálem. Měl byste vyvinout iniciativu, aby to bylo co nejdřív, ne?“

„Pane, pokud se mám stát generálem, pak se jím zcela určitě stanu, dříve či později. Pokusy urychlit vývoj by mohly vést spíš k ohrožení tohoto vývoje.“

„Na čem to podle vás záleží?“

„Na tom, jak rychle poznají nadřízení moje schopnosti.“

„Považujete svoje nadřízené za idioty?“

„To bych si nedovolil, pane!“

„Považují nadřízené za idioty ostatní Templáři?“

„Inu... často.“

„Pokud jsou dle vlastního názoru chytřejší, proč neudělají nic, aby se prosadili do vlády?“

„Právě jejich vysoká úroveň je překážkou, pane. Ti nejlepší si jsou vědomi, že by také oni situaci jen zhoršovali.“

„To je přece strašný nesmysl!“

„Vyplývá to ze skutečného stavu věcí, pane.“

Důstojníci se chvíli domlouvali očima; pak jeden řekl:

„Jedním z důvodů naší rozpravy je rozhodnout, zda by bylo pro Říši přínosem spolupracovat s Řádem a jeho čaroději. Někteří hodnostáři jsou umírněně pro, jiní to striktně odmítají. Co na to říkáte vy, Lehndorffe?“

„V určitém smyslu by to pomohlo. V jiných nikoliv. Například by se silně zlepšilo školství, zdravotnictví, úroveň církve. Trochu jiná situace by nastala v zahraniční politice. Myslím...“

Postřehli moje zaváhání, pobídli mne.

„Templáři by se snažili ovlivnit politiku směrem k míru.“

„Naším cílem je ale přesvědčit všechny o nadřazenosti Německa!“

„Ano, právě o tom hovořím. Postavili by politiku na zásadě: náš stát je tak mocný, že dovolí svým satelitům cokoliv, dokonce proti vlastním zájmům. Zkuste si to, naše základy nenahlodáte; jsou tak pevné, že vydrží všechno!“

„To mi ovšem připadá trochu nebezpečné!“

„Jistě, je to nebezpečné. Oni se však nebezpečí nebojí.“

„Myslím, že začínám rozumět, proč jsou mezi nimi neustálé hádky a spory. Za těchto okolností by příliš přívrženců nenašli!“

Mlčel jsem. Obávám se, že by situaci rychle změnili, kdyby...

„Náš stát je založen na silné armádě a policii.“ řekl jiný pán, „Souhlasíte s tím, Lehndorffe?“

„Samozřejmě! Navíc nechápu, co by můj názor mohl změnit.“

„Jste mluvčím řádu, ne? Trváme na armádě, která je silná, mocná a dobře vyzbrojená. Oni jsou také dokonalí bojovníci, ne?“

„Ano. Ale když se budete ptát, zjistíte, že každý osobně má mimořádně velký odpor k zabíjení. Mluví o tom, že šetří dokonce život sebemenšího hmyza; většina jich ani nejí maso, aby nemuseli zabíjet zvířata. Někteří jsou tím přímo posedlí!“

„Ale jaká je praxe?“

„Inu... občas zaslechnete takové heslo. Vyhýbej se nepřátelům. Ale když se jim nemůžeš vyhnout, bojuj tak, aby se příště vyhnuli oni tobě!“

„A tuhle zásadu dodržují?“

„Velmi rázně. Řada lidí by mohla povídat...“

„Takže jejich řeči jsou jenom póza?“

„Tak to taky nelze říct. Někteří to berou vážně, někteří to jen říkají. A u některých nikdy nevíte, na čem jste.“

„Názor organizace snad musí být jednotný!“

„Nemusí.“

„Navštívil jste svět, který nechápeme!“

„To už jsem napsal do hlášení, pane.“

Ukončili to a nechali mne odpočívat; přišli však další den a kladli další otázky, někdy tytéž co včera, aby zjistili, zda budu odpovídat stejně. Nezlobil jsem se na ně, dělali svou práci. Byla bohužel hloupá, ale co se s tím dá dělat?

Zajímali se o spoustu věcí. Třeba o obchody se zbraněmi, které probíhaly paralelně s jednáním řádu. Byl tam jakýsi Rougiére, francouzský agent, který snaživě šmelil s kdečím a byl kvůli tomu trnem v oku plukovníka Gordona. Byli tam Italové, Skandinávci, Angličané a leckdo další. Bylo tam několik Američanů, kterým bylo všechno úplně jedno a prodali by i čerta, kdyby se jim podařilo ho zatlouct do bedny. O tom jsem v těchto vzpomínkách nepsal, byly by příliš dlouhé a možná i nudné.

Zajímali se o šelmy a moje zkušenosti s nimi. V podstatě jsem se přátelil jen s několika: tygrem Mourkem (padl v boji), lvem Džaínem a dvojicí Denisových leopardů, Artannou a Díwarr. Všichni mají k lidem postoj mírně přezíravý; vzpomínám si, jak se jednou mluvilo o Suezském kanále, kterým zrovna propluli. Gordon byl na toto dílo anglické techniky nepřiměřeně hrdý, šelmy lhostejné.

„Takový potok? Proč s tím naděláte tolik cavyků, viděl jsem širší a mohutnější řeky...“

„Ale tenhle průplav prokopali lidé!“

„No a co má být? Potřebovali ho, tak ho vykopali...“


Několik dní mi dali pokoj; zřejmě někde na vyšších místech mou výpověď hodnotili a posuzovali ze všech stran. Potom se objevili znovu, dokonce s dalším a ještě významnějším odborníkem, kterého jsem také neznal. Ale jeho otázka byla zajímavá:

„Co víte o Lucille des Merveilles?“

„Velmi záhadná postava, pane. Vnější identita je: bohatá podnikatelka z Paříže, majitelka obchodního domu, několika činžáků a řady akcií v dalších podnicích; patří do lepší společnosti, je přítomna ve všem, co...“

„To nemyslím. Co je ve skutečnosti?“

„Podle názoru většiny Luciferella, vtělený ďábel.“

„Četl jsem všechny zmínky o ní, které jsou ve vašem hlášení. Jak se zdá, zpočátku jste jí nevěnoval pozornost.“

„Žádnou nevyvolávala, pane. Jevila se průměrná až hloupá. Teprve později ji donutili se odhalit.“

„Jak na to reagovala?“

„Normálně. Nijak zvlášť ji to nevzrušilo.“

„Několikrát v průběhu zasedání přivolala bytosti... zkuste to říct vlastními slovy!“

„Přivolala pekelné démony, pane. V jednom případě se zúčastnili večírku a chovali se relativně přátelsky. V druhém zlikvidovali útočné komando nepřítele. V podstatě jedině oni byli schopní to udělat, nepřátelé patřili... ke zvláštním bytostem.“

„Co si o tom případu myslíte? Považujete jej za skutečný nebo to byla jen nějaká další iluze?“

„Nevím, co si o tom myslet, pane. Jejich příchod na večírek mi připadal jako nějaká legrácka. Takových dělají spoustu. Ten druhý případ... byl jsem v extrémně vypjaté náladě. Nedokázal jsem nic střízlivě posuzovat, dokonce ani chápat. Když okolo vás sviští kulky a umírají kamarádi, přijmete pomoc i od samého pekla!“

„Takže na tom trváte?“

„Ano. Popsal jsem, co jsem viděl.“

„Hm. Co bylo dál?“

„Ráno Lucie vypadala a chovala se, jako by se nic nestalo.“

„Takže ráno byla na svém místě? Píšete, že později doprovázela tu ztracenou loď do... jiné dimenze se to říká?“

„Ano, i tak by to šlo říct. Odplula s ní; ale během krátké doby byla zase zpátky. O ničem se nešířila.“

„Jak to vysvětlila?“

„Nikdo se jí neptal.“

„Chcete říct, že jí nikdo nekladl žádné otázky? Ani vy?“

„Nemělo to cenu; normálně se jim vyhýbala.“

„Proč se domníváte, že je Satanova dcera?“

„Domnívám se... to není správná definice. Ostatní na to občas naráželi, většinou v žertech. Lucka se jim smála jako druzí.“

„Chcete říct, že to nikomu nebylo divné. Všichni o tom vědí?“

„Asi tak.“

„Všichni Templáři jsou extrémně zbožní v intenci svých... no, církví. Lze to říct i o ní? Zúčastňovala se obřadů?“

„Ano. Krásně zpívá a tančí. Byla při všem, pokud pamatuji.“

„Prováděla i nějaké vlastní? Mám na mysli černé mše a tak!“

„Ne, nic takového.“

„Viděl jste cokoliv, co by se dalo zařadit pod pojem blasfemie? Rouhání Bohu, znesvěcování svátostí, proklínání...?“

„Ne. Občas se o tom žertovalo, ale nikdo to nedělá.“

„Víte to naprosto jistě?“

„Pokud o tom mluvili, považovali to za nesmyslný postup. Zcela neúčinný, pokud vím. Určený pro nižší třídy lidí.“

Vysoce postavený pán to porovnával se svými poznámkami. Zřejmě byl spokojen s mou výpovědí.

„Kde je ta žena nyní?“

„Nevím. Pravděpodobně v Paříži. Na svém místě.“

„Ano, zprávy našich agentů to potvrzují. Potřebuji, abyste ji navštívil a přiměl ke spolupráci.“

„Já, pane?“

„Jste snad její přítel, ne?“

„Tak bych to nedefinoval. Několikrát jsem s ní promluvil, ale ke skutečnému přátelství snad ani nedošlo.“

„Spal jste s ní?“

„No... po pravdě řečeno, nevím. Některé věci se seběhly...“

„Neposuzujeme nyní vaši morální úroveň, Lehndorffe. Příkaz byl chovat se přiměřeně, včetně místních zvláštností, takže by vám nikdo nevyčítal, kdybyste ji svedl!“

„Pane, zřejmě dost jasně nechápete situaci. Některé kontakty se uskutečnily jen na základě mentálního ovlivnění... zatímco mně se mohlo zdát, že se něco uskutečnilo, v realitě...“

„Jistě, to chápu. Chci říct: cítí k vám nějakou náklonnost?“

„To na mou duši nevím.“

„Vzdali jsme se myšlenky, že sem přilákáme některou čarodějku. Pravděpodobně by to Říši nepřineslo takový užitek, jak se zdálo ze začátku. Ovšem ta Lucille...“

„Lucille des Merveilles sem nepřijde. A kdyby, nic neudělá. Bude se jen vymlouvat; předstírat, že vůbec nechápe, o čem mluvíte. V krajním případě označí moje hlášení za lež a nesmysl.“

„Nehodláme se s ní hádat, ale získat ji! Co by jí mohlo udělat radost? Třeba nákladný dar?“

„Sama rozdává dary. Její podnikání dost vynáší...“

„Peníze nalákají každého!“

„Podle názoru Templářů veškerý majetek patří ďáblovi, pane.“

„Zvláštní! Podle toho... Šrí Išopanišádu patří celý svět Bohu se vším, co se na něm nachází!“

Přiznávám, že takovou vzdělanost jsem od něho nečekal.

„Ano, jistě. Bůh svěřil zlato, peníze a takové věci ďáblovi, aby je spravoval a ovládal jejich pomocí smysly lidí.“

„Jak se k tomu názoru stavějí teologové?“

„Máte na mysli Templáře, pane? Různě; někteří dokonce zastávají názor, že veškerý hmotný svět je podřízen démonům. Proto se také snaží co nejméně s ním kontaktovat.“

„Dobře, považujme to za prokázané. Takže ještě jednou: Jakým způsobem přilákat Lucille do Německa a přimět ke spolupráci?“

„Nevím. Nedomnívám se, že bych to zvládl.“

„Koho navrhujete vyslat na tu akci?“

„Nedomnívám se, že by to zvládl kdokoliv.“

„Proč?“

„Lucille des Merveilles jedná vždy nezávisle.“

„Dobrá. Vyšleme někoho jiného.“

Opět porovnával svoje poznámky; já si konečně uvědomil, o čem ten člověk mluví: chystá se spojit se samotným ďáblem, aby prospěl své zemi. Je zajisté obětavý; ale po tom, co jsem viděl na své cestě, bych si to rozmyslel.

„Co myslíte, Lehndorffe; potěšila by ji nějaká oběť?“

„Nevím. Nemyslím.“

„Jakým způsobem se ovlivňuje ďábel?“

„Ani to... nevím. Myslím, že na jakékoliv ovlivňování reagují pouze jejich nižší... třídy. Luciferella patří k nejvyšší.“

„Takže nemáme šanci?“

„O žádné nevím.“

Poděkovali mi a odešli. Zůstal jsem... zděšený.


Potentáti už nepřišli. Místo nich mne navštívil můj přímý nadřízený, plukovník F. Usmíval se a vypadal spokojeně.

„Nenudíte se, Lehndorffe?“

„Myslíte, že mám nějakou jinou možnost, pane?“

„Jistě. Sbalit se a vypadnout odtud. Po zbytek týdne máte placenou dovolenou a v pondělí vás očekávám ve službě.“

„Ale pane... to znamená, že je konec? Všeho?“

„Pouze této mise, chlapče. Konec všeho přijde až za velmi dlouhou dobu, pokud to mohu odhadnout.“

Pochopil jsem to. A byl jsem šťastný.

„Další novinka. Máte slavnostní uniformu? A v pořádku? Protože během několika dní budete pozván na slavnostní audienci. Budete tam vyznamenám Železným křížem za zásluhy. Kterého stupně, to se prozatím řeší.“

„Pane... tomu už můžu těžko věřit!“

„Proč byste nemohl? Staly se už pitomější věci!“

„Za tu misi na Rhodu? Nemyslím, že bych...“

„I kdepak; prozatím za akci Šamir, osvobození těch děvčat. To zapracoval váš přítel Gordon, byla to jeho záležitost. A protože jste se tam tak skvěle osvědčil...“

„Pane, vy žertujete! Při té akci jsem nedělal absolutně nic! Jediná moje zásluha je, že jsem seděl na palubě a čekal, až to ti ostatní všechno vyřídí za mne!“

„To určitě nebude pravda, Lehndorffe. Naopak, zachoval jste se jako čestný německý důstojník, takže dostanete Záslužný kříž. Kdo říká něco jiného, poškozuje čest celé armády Říše!“

„Prosím, pane. Zajisté chápu.“

„To mě těší.“

„A co mám dělat dál?“

„Vrátit se do úřadu. Nějakou práci vám už najdeme.“

„Samozřejmě vše, co jsem zažil, je přísně tajné...?“

„Ne, vůbec. Naopak, povídejte si klidně co chcete. Přehánějte, vylepšujte svá dobrodružství jak umíte. Bavte tím děvčata na večírcích. Třeba o tom napište knížku; postaráme se, aby vyšla tiskem. Cokoliv uděláte, bude v pořádku.“

„Tím chcete pravděpodobně říct, že tomu nikdo nebude věřit?“

„To si nedejte líbit! Trvejte na tom a podepřete to dalšími věrohodnými důkazy! Konečně, jste přece hrdina!“

„To zní, jako byste si ze mě dělal legraci, pane!“

„Proč? To docela klidně obstarají všelijací žvanilové, až vyjde ta knížka. Počítejte s tím, že vás kritika roztrhá na kusy!“

Neříkal jsem už nic.

„Představuji si to takhle: Zdůrazněte tam patřičně nadřazenost německého muže a důstojníka nad vším ostatním. Můžete přece svou roli trochu vylepšit, ne? Samozřejmě základní kostru příběhu je třeba zachovat, ale... vaši postavu bych vylepšil. Přidejte tam pár zmínek, jak jste přemohl významné nepřátele a udělal ten nejlepší dojem na představitele cizích států. Císaře Charryho třeba... on se neurazí, když ho vylíčíte třeba jako barbarského vladaře divokého národa...“

Očekávalo se, že něco řeknu. Vydal jsem ze sebe určitý zvuk, ale srozumitelné to nebylo.

„Potom ty čarodějky, že. Co je zajímavého na dívkách, které se celé dny povalují u bazénu, hrají odbíjenou a dělají vtipy? Podle vkusu čtenářů musí správná čarodějka dělat nějaké hrůzné obřady, ne? Nějakým způsobem vzývat temné síly...“

„Ale pane! To by se mi smáli, kdybych...“

„Neříkal jste, že si sami vymýšlejí všelijaké hlouposti?“

Byl jsem nucen to přiznat.

„Možná byste měl pochopit, čeho si přejeme dosáhnout. Německo se musí stát velmocí, chápete? Naši přední filozofové už přišli s ideou vzorového Germána, statečného muže sdružujícího v sobě ty nejlepší vlastnosti Arminiových bojovníků z Teutoburského lesa, středověkých křižáků, pruských vojáků císaře Friedricha a... no však víte, co chci říct. Musíme naučit německý národ sebevědomí, lásce k vlasti, ochotě obětovat se...“

„Ano, pane. Jistě.“

„Říkáte, že přijdou dvě války. Musíme je vyhrát!“

„Ale pane...“

„Chcete se snad stát tím generálem, ne?“

Neměl jsem ten pocit. Teď bych se raději stal malou šedivou myškou a zalezl do nejhlubší díry.

„Je mnoho způsobů výchovy lidí, Lehndorffe. Jedna z nich bude váš příklad. Konečně, vykonal jste řadu hrdinských činů.“

Tak jsem to vzdal. „Ano, pane.“

Ale jednu otázku jsem přece jenom měl:

„Co mám dělat, kdybych se ještě někdy setkal s Templáři?“

„Nemyslím, že by se to stalo. Podle toho, co jste říkal, zbyly z řádu jen roztříštěné zbytky. Kdo za něco stojí, odešel na ten jejich Ostrov a doufám, že tam zůstane. Ti zbývající... nejsou příliš významní. Ne, myslím, že řád už neexistuje.“

Vzal jsem tuto informaci na vědomí.

 


Zpět Obsah Dále

24.08.2020 15:08

Errata: