Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Afrika!


Afrika

 

(Safari 4)

Fantasy

Mojmír Kříž

© 1976 Mojmír Kříž

Nakladatelství: Autobus


Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Kdy už konečně vyjedeme?

Obsah Dále

 (Denis)

Ležel jsem na rozpáleném písku pláže, podřimoval a nudil se. Pokoušel jsem se meditovat, nešlo to; světy, které se mi podařilo navštívit, byly zoufale nudné a bezúčelné, a nikam jinam se mi nepovedlo proniknout. Kdyby stála v cestě nějaká překážka, docela rád bych s ní změřil síly, ale to ne, všude jen měkká houbovitá hmota, která přede mnou ochotně uhýbala; v podstatě dělala, co jsem chtěl. Měl jsem pocit, že jsou to pouze přeludy mé mysli, která se snaží mi vyhovět, ale neví jak.

Z hlubiny moře se vynořila Diana, doplavala ke břehu, postavila se a vycházela na břeh. Došla ke mně a zastavila se nade mnou; kapičky vody se dráždivě třpytily v jemném zlatém chmýří jejího klína. Z toho, že jsem meditoval na toto téma, můžete vidět, jak hluboce jsem se nudil. (Nezakázala mi o tom přemýšlet ani mluvit, naopak, když si to jednou v mé mysli přečetla, smála se. Doslova řekla: 'Ale já jsem ráda, když po mně chlapi marně touží! Baví mě je provokovat a probouzet v nich vzrušení; a stejně jim nedám! Ani tobě, i když se mi líbíš!' Tehdy jsem s ní vedl diskusi, až nakonec řekla: 'Nudíš se, máš málo starostí. Měl by ses pořádně zamilovat!'

Pcha! Jako kdybych nebyl zamilovaný pořád!

Teď tu stála a plácala nějaké nesmysly, jako že v hlubinách moře je zima; jako by to nevěděla! Tak co tam lezla? Musela vidět, co to se mnou dělá, ale asi ji bavilo i to. Dokonce požádala, abych ji pustil na svoji deku, a když jsem uhnul, lehla si a dala ke mně hlavu, jako by mi chtěla číst myšlenky. (Což ovšem nedokáže; jinak by se nade mnou slitovala a pomohla mi aspoň rukou, jako každá správná holka v takové situaci.)

„Ano, nudíš se.“ řekla a obdařila mě jedním ze svých osobitých šklebů, „Měli bysme pomalu vyrazit dál. Už tady oxydujem příliš dlouho a Llagovi brzo vyžerem všecky zásoby.“

Řekl jsem: „Hm. Asi jo.“

„Těšíš se do Afriky?“

„Jo, jistě.“

„Neboj. Tam bude holek, až tě to bude mrzet!“

Tak ona, potvora, moc dobře ví, co se mnou cloumá! Teda tohle; za to bych tě měl potrestat! Jenomže jsem váhal, přece jen je císařovna, naštval bych Charryho, tátu a možná i ji samotnou. Diana má tak divný reakce...

„Kdybys aspoň měla nějakou mladší sestru, kolem patnácti! Viděla bys, co bych ti s ní udělal!“

„Třeba v některým z tvých alternativních světů mám, ne? Ty bys to měl vědět, ty se tam touláš...“

„Existuje svět, ve kterém nejsi tak zlomyslná! Tam jsi ke svým poddaným laskavá a vlídná a dáš každému, co si přeje...“

„Jo, chápu. Hlavně že v těch světech je to vždycky tak, jak si ty přeješ. Co když si to třeba jenom vymýšlíš?“

Na to už nebylo co říct. Tak jsem se aspoň natáhl a opatrně ji políbil na ten jemný zlatý kožíšek; i tak jsem cítil, jak celá strnula a napružila se, jen mě praštit. Ale strpěla to.

Stejně jsem urychleně uhnul a opatrně jí koukl do očí. Blyštěly se velice nepřátelsky, člověk by se dokonce bál! Ale neudělala nic, dokonce ani neřekla. Jenom byla pořád napjatá.

A pak jsem zaslechl tichý smích. Kousek od nás stál Charry, měl v ruce harpunovou pušku a toulec s kovovými šípy. Každý je metr dlouhý a má špici, která prorazí i žraločí kůži. Dostat takový třeba do ledvin, děkuji nechci!

Ale smál se, dokonce řekl: „Tak sis konečně troufl? Hádal bych, že ze všech máš největší šanci!“

Diana přimhouřila oči a obrátila se k němu. „Hele, neprovokuj toho kluka, nebo to jednou udělám!“

„To by mě schválně dost zajímalo!“ řekl a přistoupil blíž.

Pocítil jsem mezi nimi určité jiskření; občas se hádají zajímavě, to vědí všichni. Přemítal jsem, co by Charry dělal, kdyby mu opravdu s někým zahnula; a co by udělala ona, kdyby ho svedla třeba Valérie nebo některá z mých sester. Radši nechci vidět!

Nějakou chvíli na sebe vrčeli, potom přešli do legrace a šli se podívat, co se vaří v kuchyni. Mne ponechali mému osamění a depresi, což bylo beztak nejrozumnější, co mohli.

Má smysl vysvětlovat, jak jsem na tom? No, když teda... Na mága číhají různé pastičky, nejhorší je přílišná vlastní dokonalost. To se nevytahuju, to říkám na rovinu. Jsem absolutní špička a neznám nikoho, kdo je lepší než já. Ti, kteří jsou stejně dobří, se občas dají vyprovokovat, aby se pustili do hry, ale museli by se zbláznit, kdyby se mnou chtěli zápasit. A já s nimi; jedna z podmínek dokonalosti. Nesmíte nikomu ublížit, ani náznakem. Tak si všelijak hrajete a je to jako turnaj ve Člověče nezlob se. Z nudy...

Diana cosi blábolila, že mi sem pošle některou z Llagových holek, pokud možno takovou, co ještě neznám. Proboha, proč? Bude to v nejlepším případě blboučká začátečnice, která se bude ze všech sil vtírat, aby ode mne něco pochytila a získala. Dokážu telepaticky přesvědčit kteroukoliv, že se do mě právě bez váhání zamilovala; ale brzo začne nudit. Ty lepší všecky znám a ony znají mne, tak co?

Ta pastička je v tom, že se člověk naučí potulovat po jiných světech, nejlíp pěkně vzdálených, dokonce neexistujících. Já bych to vysvětlit uměl, ale vy nejste schopni pochopit tak, jak to prožívám. Jednou nastane chvíle, kdy pro mne už vzdálené světy budou tak důležité, že se odmítnu vrátit do tohoto těla; ale zatím to snad nehrozí, takže...

Takže Diana přiběhla, oblečená do klukovského kostýmu a ochotná potulovat se po tržišti; trvala na tom, abych šel s ní, protože jsem nejspíš jediný, kdo je ochoten ji poslechnout. Dokonce mne přinutila se skutečně obléknout, ne pouze vytvořit iluzi oděvu. Taky peníze jsme si vzali skutečné, ačkoliv jsem nesouhlasil se žádným utrácením. Diana se jenom smála.

Na tržišti jsme strávili několik hodin, rozhodně víc, než bych byl ochoten z vlastní vůle. Diana pobíhala sem tam, povídala si s trhovci a občas mi překládala, ačkoliv to nepotřebuji. Ti lidé hovořili častokrát velmi zvláštními nářečími a Diana plánovitě vyhledávala ty nejzajímavější.

Snad proto okamžitě zbystřila pozornost, když zaslechla odkudsi hlučnou hádku; ta se strhla mezi skupinou místních a vysokým mužem v tmavomodrém plášti a turbanu, který měl tvář zahalenou hedvábným šátkem, jen oči mu blýskaly malou škvírou. Jinak byl oblečen v pískově žluté kazajce a úzkých kalhotách, bos. Ozbrojen byl krátkým ostrým mečem v podivně pracované pochvě a velmi dlouhou ručnicí, která byla ale nepoužitelná, neboť ti muži byli tak blízko, že na ně nemohl zamířit.

„Co se děje, dobří lidé?“ zeptala se, „Proč ty zbraně?“

Skutečně, většina mužů šermovala před nosem aspoň dýkou, ne-li mávala šavlí; cizinec ustupoval, jednu ruku na meči, druhou na ručnici. Nevypadal, že by se nedokázal bránit.

„Nepleť se do toho, kluku! Ten chlap je zloděj, ukradl chlebové placky a chtěl je odnést bez zaplacení!“

Diana se ohlédla na cizince, pak potřásla hlavou.

„Nemýlíš se? Kde tady vidíš jaké placky?“

„Byl tady jenom on – a placky zmizely! A vůbec, kdoví co je to za darebáka! Když jsem ho žádal, aby zaplatil, hrubě mě odbyl!“

„Zmýlil ses, musel to být někdo jiný! Viděl ho někdo krást?“

„Ať je to jak chce – ať zaplatí, pak může odejít!“

„Bijte cizáka!“ vykřikl jakýsi chlap a vytáhl z kapsy starodávnou bambitku. Než stačil namířit na cizince, předvedla se Diana tím, že mu zbraň rozžhavila a on ji s výkřikem pustil.

Ocenil jsem její umění, čekala na to.

„Zastrčte zbraně!“ poručila, „Ostatně, tento šlechtic jistě nemá zapotřebí krást; omluvte se mu!“

„Proč říkáš, že je šlechtic?“

„Mám oči a vidím, že je z národa Tuáregů. Sice mi není jasné, ze kterého kmene, ale na to by se časem dalo přijít...“

Cizinec se po ní na vteřinku ohlédl, ale přitom nepřestával mít pod kontrolou svoje protivníky. Něco řekl, ale nic dostatečně srozumitelného. Zamávala rukama, aby jej zarazila.

„Ach ne, prosím tě, radši arabsky! Tvoje nářečí je trochu...“

„Nehádej se s těmi psy, vznešená paní! Jsem Khassim Rafájí-al-Barúdí ben Wallah As-saffar; a i kdybych byl psancem a tulákem po své zemi od obzoru k obzoru, nemám zapotřebí krást! Placky vzal někdo jiný a já nebudu platit, co jsem ani neviděl...“

„Věřím ti, Khassime. Tak slyšeli jste?“

Tlupa Arabů postupně schovávala svoje dýky; jenom ten, kterého předtím postihla svým kouzlíčkem, zamručel: „Ty jsi žena!“

„Byl bys radši, kdybych byla medvěd?“

Zarazil se a ucouvl; zato já se dal do smíchu:

„To bych rád viděl, jak bys to udělala!“

Chvilku váhala, zda nemá něco odseknout, pak se radši starala o nepřátele. Tuáreg zatím uvolnil napjatý postoj, lehce před ní sklonil hlavu a pronesl: „Kdo jsi, paní? Hovoříš jazykem Arabů a znáš národ Vládců pouště, ale nejsi ze žádného z nich; ale ani bílá...“

„Původem jsem Evropanka, ale poznala jsem Tuáregy, když jsem jako dítě cestovala s otcem do Tassili, prohlédnout si skalní kresby. Znáš ta místa?“

„Znám mnoho míst.“ řekl opatrně, „Vodil jsem karavany společně s otcem a dalšími příbuznými, než mne zlý osud přinutil...“

Vytušil jsem, co to mohlo být: al-fath, krevní msta, obvyklý důvod nejpřekvapivějších přemetů osudu. Na jejím působení mne nejvíc fascinuje, jak zasahuje bez výběru vinné i nevinné a jak se bohatý a mocný náčelník celého kraje může stát přes noc ubohým psancem. Když má štěstí a dozví se včas, co si jeho příbuzní vzájemně provedli.

Diana to zřejmě chápala taky. „Dovol, vznešený Khassime, abych tě pozvala do našeho domu a poskytla ti pohostinství. Doufám, že nežiješ v nepřátelských vztazích s Llago di Rienzim, který je naším hostitelem?“

„Mluvíš o šajchovi assassinů se zubatým křížem?“ zaváhal.

„Ano, právě o tom.“

„V tom případě chápu tvoji odvahu, s jakou ses postavila těm ničemům. Ne, nejsem s tvým dervišským řádem ve válce; avšak jsem si vědom, že přidat se otevřeně na vaši stranu by mi mohlo někdy v budoucnu způsobit problémy...“

„To vím taky. Tak co, odvážíš se?“

„Khassim Rafájí-al-Barúdí se nikdy ničeho neobává!“ řekl hrdě.

Tak jsme ho vzali do sídla. Už po cestě z něj Diana začala tahat rozumy ohledně jeho kmene a dalších zajímavých faktů; taky požádala, aby používal co nejvíc slova ze svého nářečí, aby se něco přiučila. Snažil se vyhovět, ale moc si nerozuměli.

Llago byl nadšen přiměřeně. Diana mu sdělila, jakou pověst má řád i on osobně mezi Tuáregy, což pokud mu polichotilo, dokázal to dokonale skrývat. Na oplátku se vyjádřil (pro jistotu arminsky), co si myslí on o pouštních jezdcích. Potom přikázal pro hosta vystrojit slavnostní večeři.

Diana byla v extázi, pro ni typické. Vytrvale se držela po boku našeho hosta a neúnavně jej zpovídala ohledně jeho záležitostí; naštěstí byl povídavý (v rámci svých možností) a rád se svěřoval. Což myslím takto: postupně z něj vytáhla, že rod Barúdí sídlí v nějakém zastrčeném údolí v Berberských horách, kam nikdy nikdo cizí nepřijde, což je dobře, protože by v žádném případě nebyl vítán. Jak je jasné z tetování v obličeji, patří ke staré Tuáregské šlechtě, dokonce jejich jméno znělo původně jaksi jako Bar-chadž nebo tak, ale jelikož tou dobou ještě neuměli psát, nic z té doby se nezachovalo. Diana chtěla vědět, nejsou-li původními potomky Karthagiňanů; Khassim řekl, že klidně být můžou, protože nemá tušení, kdo to byl. Diana mu vypověděla stručné dějiny Karthága, načež se rozhněval a souhlasil, že Římana Scipiona nutno potrestat za porážku jeho velkého předka Hannibala; představu, co jsou dva tisíce let, neměl valnou.

Rád bych jasně připomenul: nezaujímám žádné stanovisko k tomu, co si ti dva povídali a jak se zachovali. Jenom bych rád zapsal první verzi příběhu, než ji zkorigoval dle Dianiných rad. Takže Khassim byl mladším synem nějakého šajcha, který doprovázel a ochraňoval karavany a sídlil v již zmíněném údolí. Z nejasných příčin se dostal do konfliktu se sousedy, kteří byli mocnější, lépe zapsaní u státní moci a vůbec; jaká je příčina sporu, snad ani pořádně nevěděl, otec mu prostě nařídil, aby se sebral a zmizel, je-li mu život milý. Khassim to udělal a připojil se ke karavaně, která šla přes oblast Velkých Šotů, solných jezer, do Káhiry a dál, nejspíš do Mekky. Během cesty přes Lybijskou poušť mu onemocněla velbloudice, takže byl nucen zůstat v Káhiře a zde se živit příležitostnou prací. Byl na tom všelijak, rozhodně ne dobře, takže naše pomoc mu byla vítána.

(Jestli ukradl ty zatracené placky, to taky nevím).

Vše další je částečně ovlivněno Dianinými fantaziemi. Ona by přísahala, že všechno zapsala s vědeckou spolehlivostí a mávala pochybovači před nosem svými záznamy; měla je při ruce a pilně do nich zapisovala vše, co řekl. Jenže ouha: cílevědomě jej nutila vzpomínat na věci, které nevěděl a možná ani vědět nemohl. Khassim má jako většina obyvatel Orientu vztah k pravdě poněkud básnický, což znamená: přizpůsobuje průběžně pravdu tomu, co chce slyšet jeho partner. Když se zajímala, nekolují-li v jejich kmeni zajímavé legendy o jejich vznešeném původu, rychle si vzpomněl, co mu vyprávěla jeho babička, když byl malý. Původně to byly příběhy jednoduché, ale jak Diana kladla doplňující otázky, postupně rozkošatěly.

Berte to tak: já s nimi nebyl pořád, odcházel jsem a zas přicházel. Takže vím třeba tohle: na počátku diskuse se nemohli shodnout na významu nějakého slova a Diana mu musela důkladně vysvětlit, co má na mysli. Za hodinu už tento termín běžně užíval a choval se, jako by se jej dozvěděl v dětství, aniž si ona té změny všimla. Nebo to velmi dobře věděla a cílevědomě ji vytvářela? Považuji to za dostatečně pravděpodobné.

Charry měl názor jednoznačný: jen ať si hraje se svojí novou hračkou. Lepší než kdyby se nudila.

Při diskusi čas ubíhal rychle, Khassim se dobře najedl a napil a okolo něj se vlnily Llagovy tanečnice. Když jsem dospěl k názoru, že už toho má dost, šetrně jsem Dianu upozornil; okamžitě pochopila a ponechala ho v péči dvou nejkrásnějších. Samotné jí to vyhovovalo, musela uspořádat svoje zmatené poznámky, které celý večer zaznamenávala na ubrousky a různé útržky papíru. Plná nadšení mi sdělila, že hodlá na to téma napsat knihu, protože je plně přesvědčená, že Khassim je přímým potomkem nějakého slavného šlechtice, který patřil k velitelům jízdy numidského krále Jugurthy, spojence Karthága.

„Fajn,“ řekl jsem, „Co s ním uděláme potom?“

„Co jako? Jaký potom?“

„Ptám se na rovinu: bereme ho s sebou?“

„Jako kam? Co tím vůbec myslíš?“

„Myslím od začátku na totéž: ten chlapík je pronásledovaný člen nějakého divokého kmene; kdybychom se ho neujali, bude se toulat, vyhledávat příležitostné práce a postupně se stávat darebákem. My jsme jeho osud změnili, ukázali možnosti, o kterých neměl předtím ani zdání. Teď už nemůžeme couvnout: buď ho přijmeme jako bojovníka do řádu, nebo mu dáme z jeho hlediska mohutné dary a vykopnem ho na ulici. S rizikem že nevíme, co udělá.“

„Já tě nechápu, Denisi! Co to vůbec plácáš?“

„A ty si počínáš jako Stařec z Hory, co o něm psal Marco Polo. Přesně stejná záležitost: dovolíš bojovníkovi spatřit ráj, o jakém celý život snil, jídlo, pití, ženy, bezpečí. A přátelství vysoce postavených lidí. Ale ta věc může snadno zas skončit, až ti dovypráví všechno, co chceš vědět...“

„Denisi, děláš přesně stejné věci – třeba s Alím...“

„Ano, vím. Taky si Alího nechám. A Khassima?“

„Tak dobře, no. Ano, chci ho přibrat do výpravy.“

„Fajn, to jsem chtěl slyšet.“

Vlastně jsem chtěl odejít, ale Diana postřehla jisté napětí.

„Počkej – jak jsi to vlastně myslel?“

Chvíli jsem se nechal prosit, ale pak jsem vysvětlil:

„Díky naší společné péči se přítel Khassim právě dozvěděl řadu věcí, které mu získají značné výhody v jeho světě. Například se seznámil s Llagem, významným představitelem řádu. Od tebe dostal poučení, že je velmi vznešeného rodu, téměř královského; až se vrátí domů a řekne to ostatním, značně jim stoupne sebevědomí. Následně úcta u všech sousedů a vůbec; pokud je do té doby jejich nepřátelé nevyhladí, budou možná ochotnější se smířit. Průvodci karavan jsou podivná společnost; jak víš, co jim Khassim napovídá a co z toho oni udělají, než dojdou do Maghrebu?“

„Neblázni, Denisi! Jen jsme si tak nezávazně povídali!“

„Myslíš? Během několika hodin se ti podařilo toho kluka totálně přeprogramovat; v tuhle chvíli už věří, že je potomek králů a má právo na vládu ve své zemi! Ještě tak čtrnáct dní s námi a dostane chuť se vrátit a vyvolat lidové povstání!“

„Tak ty myslíš, že to není pravda, co povídal? Že nepochází od Beni Bachrúna, který...“

„To jméno ti řekl on, nebo ty jemu?“

„Já nevím... snad jsem to řekla já, ale on okamžitě...“

„Souhlasil, že? Má drahá, ten kluk bude souhlasit se vším, jen aby dostal najíst i zítra! Klidně se přizná, že je potomek samotného Hannibala, jestli si na to jméno vzpomene!“

„Chceš říct, že je podvodník?“

„Je Arab. No dobře, Berber; ale jeho vztah k pravdě nemá nic společného s naším! Já jsem potomek Bharwalda, gótského jezdce, to vím naprosto jistě; ale vím, že nejsem potomek Karla Velikého, císaře Franků. A když se mě zeptají, řeknu to! On vůbec netuší, že by mělo mít nějaký význam, kdo byli jeho předkové před dvěma tisíci lety!“

„A ty seš zbytečně zlej, Denisi! Je to fajn kluk a...“

„Jo, chápu. Taky se mi líbí. No dobře, uvidíme co dál!“

Nechal jsem všemu volný průběh.


Diana ještě před usnutím zběžně srovnala a očíslovala svoje lístky, plna rozhořčení se přesvědčila, že nelže ani se nemýlí a šla spát s pocitem zadostiučinění. Charry má rád, když je v nějakém afektu, její počínání při milování je pak sice zmatené, leč zábavné. Té noci si přišel na své, akorát musel vydržet, že se s ním čas od času hádala, ač on se s ní nehádal.

Llago di Rienzi trávil noc s paní Esset, která byla něžná, chápavá a věděla, jak bývá unaven po těžké práci. Když unaven nebyl, dokázala ho samozřejmě i pobavit, ale dnes byl rád, že má klid.

Khassim si užíval s těmi dvěma děvčaty. Vykoupaly ho, zušlechtily mu vousy i dlouhé vlasy (Tuáregové nosí pod tím turbanem někdy celý život nestříhané kadeře), natřely mu tělo vonnými oleji a vůbec, pečovaly o něj jako o významného hosta. Byl si zcela jist, že je v ráji.

Já zůstal sám. Byla krásná teplá noc, uložil jsem se na střeše pod hvězdami, vstoupil do meditace a přál si poznat různé varianty jeho budoucnosti, jak by se mohly projevovat.

Když svítalo, probudil jsem se. Už jsem věděl všechno; včetně toho, že prakticky nelze udělat závažnou chybu. Uklidnil jsem se, poděkoval a šel po své práci.

Diana od časného rána seděla u psacího stroje a pilně sepisovala vědeckou práci. Už měla promyšleno, komu ji pošle: v první řadě mému otci, aby se pochlubila. Smůla, já s ním mluvil dřív; uklidnil mě, že je to stejně jedno. Nic není důležité, stejně se stane jen to, co se má stát.

Dianě jsem se s tím samozřejmě netajil. Trochu zaváhala, pobavilo by ji, kdybych nesouhlasil a třeba jí práci trochu kazil, aby mi mohla dokázat, že je lepší. Řekl jsem, že může klidně přecvičit Khassima na prince a přimět ho zvítězit ve své kmenové válce. Potom zas chtěla vědět, co mu chystá budoucnost, ale to jsem jí neřekl. Budoucnost není jedna, vždycky je jich několik. A ona to moc dobře ví.

Khassima jsem potkal u bazénu, ještě rozespalého. Byl značně nesvůj z toho, že je (snad poprvé v životě) nahý před cizími lidmi. Nechápal nic, co se kolem děje, jenom okouzleně zíral.

No nic; však on si zvykne.

 


Obsah Dále

24.08.2020 21:50

Errata: