Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Rytíři dalekých cest


Rytíři-dalekých-cest

 

(Safari 7)

Fantasy

Mojmír Kříž

© 1976 Mojmír Kříž

Nakladatelství: Autobus


Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 1. Příkazy

Obsah Dále

 (Chris)

Matka mi přikázala, abych si vedl cestovní deník. Dále abych jej psal ve formě obecně srozumitelné, aby to mohli číst lidé. Tak je to všeobecně zvykem a tak bych to měl dělat i já pro poučení ostatních. Účelem je přinutit mne, abych se naučil číst a psát, jako lidé. Plním rozkazy, pokud je pochopím a pokud mi příliš nekomplikují život.

Bezprostředním důvodem k tomuto příkazu je nenadálý odchod mého staršího bratra Denise ze svých funkcí. Budu bohužel asi nucen jej zastoupit; doufám že ne hned, ale časem. Jsem totiž ještě dítě. Kamarádi a hlavně kamarádky mi slíbili všestrannou pomoc, ovšem jak bude účinná, nevím.

Jsem Christian Baarfelt, syn čarodějky Valérie z Mendozy a Tomáše Baarfelta, velmistra Templářského řádu Blesků a kancléře císařství Arminu. Jsem předurčen, abych se rovněž stal čarodějem. Veškeré matčiny příkazy s tím souvisí a předpokládám, že jsou rozumné a správné.

V poslední době sílí názor, že čtení knih je nesmysl. Většina WZ nečte ani to, co dostanou přikázáno; jednoduše na chvíli přiloží knihu k hlavě, prosondují a vytvoří si o ní stručnou představu. Pouze pokud je něco zaujme víc než obvykle, začnou číst, ale to bývá málokdy. Obvykle reagují jediným slovem: „Blbost.“

Také záznamy vlastních dobrodružství pořizují vzpomínkou a předávají mentálním přenosem. Když chce někdo něco vědět, jednoduše vyhledá toho, kdo to zná, a ten mu to tepne. Pokud se přitom tělesně sladí, je to i příjemné. Vím to, přestože sám takové věci nedělám. Ale vnímám vzpomínky. Matčiny i všech ostatních, s kým jsem ve spojení.

Příkaz je, abych podpořil úsilí těch, kdo vedou cestovní deníky. Takže ať chci či nechci, musím se dát do práce. Možná bych se měl předem trochu víc zmínit o dalších důležitých okolnostech.

Prvním příkazem je zůstat naživu. Matka požaduje, abych nejen chránil vlastní život, snažil se nedostávat příliš často do nebezpečí opuštění těla, ale pokud možno bránil i ostatním riskovat. Zejména jsem zodpovědný za členy vlastní smečky, včetně Sif a Iris.

Dívky se všeobecně považují za ohroženější. Častěji než chlapci opouštějí tělo, ať již definitivně, nebo z dočasných důvodů. V tomto směru jsem dobře informován, neboť od narození žiji v klášteře na hoře Atanoru, kde k těmto případům dochází často. Kolik WZ je ohroženo? Asi desetina.

Ano, to myslím vážně. Každá desátá čarodějka zahyne či propadne psychické deprivaci v důsledku vlastních pokusů. Mým úkolem je zabránit, aby se to stalo někomu z našich. Nebo alespoň co nejpozději.

Pokud to mám vysvětlit, musím krátce popsat, co se děje se studentkami na Atanoru. Kluků se to týká taky, ale v méně případech. Tak: holka se seznámí s jinými WZ a začne se jí na nich něco líbit, přijde za nimi a tak dlouho otravuje, až ji někdo začne učit. Těch, co se na Atanoru zdržují dočasně a něco se učí, je strašně moc a starší WZ jim nevěnují pozornost, dokud na sebe něčím neupozorní. Nejlíp průšvihem. Když vyvolají něčí zájem, vezme si je bokem a dělá s nimi testy. Když dopadnou dobře, dá to vědět ostatním. Od té chvíle si holku pamatují, berou ji vážně a chtějí, aby byla přítomna jejich akcím.

Nějaký čas se motá po place jako žákyňka. Mezitím se přizpůsobí vzhledem: oholí si hlavu, odloží šperky a naučí se vhodně formulovat věty. Zhruba rok až dva dělá, co jí poroučí instruktorka, je v tom čím dál lepší a ostatní na ni začnou čím dál víc spoléhat. Postupně začne školit mladší, vyjíždět na různé akce do kraje a tak; tomu se říká praktikovat. Rozhoduje se, jakou zvolí specializaci, diskutuje o tom s jinými, vzdělává se...

A potom nastává zlom. Někdy ho naznačí konflikty s ostatními, jindy spíš ztráta zájmu o praktické věci. Stává se, že dívka vyslaná na nějakou akci vůbec nedorazí na místo, zabloudí, zůstane někde jinde a na dotazy odpoví, že ji to prostě přestalo zajímat. Častěji než dřív chce být sama, přestává mluvit s kamarádkami, rozchází se s partnerem, je roztržitá, neodpovídá na otázky nebo říká něco jiného, než dává smysl. Pozor: tohle všechno se stává běžně, nemusí to znamenat nic nebezpečného. Ale může.

Meditace jsou součást života WZ. Každá, která je nasycená, v teple, jistá si bezpečím a sexuálně vybouřená, má sklon ulehnout v cele na rohož a upadat do transu, na krátký čas nebo na dlouho. Většina se po probuzení chlubí svými zážitky, ale některé to nedělají. Nebo... nespočetně variant. Mně jde o ty nebezpečné, totiž ty, při nichž dotyčnou kamarádky po nějaké době najdou mrtvou nebo nereagující na nic. V druhém případě se snaží ji probrat, někdy se jim to podaří, jindy ne. A velmi mnoho jich bez váhání opustí tělo a odchází. Je nám to líto.

Mým úkolem je zajistit, aby se to nestalo našim. Jsem jmenován velitelem cowenu; ovšem to Sif a Iris nesmím říct, okamžitě by mě začaly provokovat, napadat a dělat naschvály. Stejně se mi zdá, že hlavní důvod té práce je, abych se sám držel zpátky a nedělal blbiny. No tak dobře; budu se chovat co nejrozumněji.

Legrační je, že jsem velení převzal uprostřed Afriky, ve městě Simbabwe. To město je zvláštní samo o sobě, dějí se tu zajímavé věci. Znáte dosavadní záznamy členů expedice? Tak to víte. Když ne, tak si je přečtěte, nebudu se zdržovat doplňovacími kursy. Začnu od chvíle, kdy jsem dostal příkaz převzít funkci nejvyššího čaroděje.

Což se stalo ráno po té příšerné chlastačce s čerty. Šel jsem spát hodně brzo a vytvořil si na to chráněný prostor, ježto jsem neměl chuť poslouchat jejich řev, tu příšernou muziku a opilecké hádky. Když jsem ráno vylezl, byli všichni tuhý jak prkno a vypadali, že jich nejmíň polovička už v Pekle je a další budou následovat. Oběhl jsem camp, zkontroloval aury a ujistil se, že jsou kupodivu všichni naživu; tak jsem chvíli hledal něco poživatelného k snídani, pak jsem si trafnul pár kamenů na tvarohový buchty a dojatě vzpomínal na matčiny dobroty.

V ten moment se zjevila a dala mi ty pokyny. Napřed jsem myslel, že si někdo dělá legraci, dobrých iluzionistů je tu většina. Tím spíš, že přišly Sif a Iris, koukaly jako vrány a otravovaly, jestli bych se s nima nešel proletět. Po startu upřesnily, že k nějaké sopce, co včera vybuchla a doposud chrlí oheň, nejspíš v souvislosti s erotickými zábavami čertů. Tuto souvislost je ovšem nutno prozkoumat.

Spustili jsme se nad vulkán tak nízko, až nám začalo doutnat peří. Potom jsme si sedli na strom, který ještě včera byl zelený, ovšem dneska zůstaly jen ohořelé pahýly. Holky opět koukaly jako vrány.

Řekl jsem: „Koukáte jako vrány!“

„A co? Myslíš, že tě netepujem, když sis to pomyslel poprvé?“

„Budem na sebe slušný, nebo se rovnou porvem?“

S-I proti rvačce v zásadě nebyly, ale teď byly zvědavé na něco jiného.

„Co ty si myslíš o Pekle a o těch, co z něj přišli?“

„Já jsem hlavně rád, že už zas odešli.“

„Kromě Axhar, ovšem.“

„Axhar beru. Kromě toho je naše příbuzná.“

„Ale neumí lítat. To Lucka aspoň v afektu dokázala!“

„Jakto, že ne? Že jsme ji neviděli...?“

„Stejně je to fuk! Je dospělá, bude se držet Denise a vtírat se chlapům. Kdyby byla aspoň děcko jako my! Jenže mají vůbec čerti děti?“

„Samozřejmě! Nemůžou se rodit rovnou dospělý!“

„Lvíčata jsou taky napřed malý. Jenže to se ještě držej mámy; ten čas, co je s nima dobrá hra, je hrozně krátkej. Jak dlouho trvá dětství čertům?“

„Jak to mám sakra vědět? Co o nich vůbec víme?“

„Budeme je muset důkladně prozkoumat.“

„No, já nevím; moc bych se s nima nekamarádil! Kdoví, co jsou zač!“

„Čerti, no! Nejhorší rasa, na jakou jsme mohli narazit!“

„Kromě démonů. A naštvaných místních bohů!“

„Čert jako démon. A ti zdejší bohové... taky fuj!“

„Takže jsme si neuškodili, ale taky nepomohli...“

Chvíli jsme tam seděli a uvažovali, co dál. Michala napadlo trafnout se cvičně na supa; má daleko větší křídla a lepší létací schopnosti. Ale žere mršiny, což S-I striktně odmítají. Já... matka mi důrazně kladla na srdce, že se nesmím ničeho štítit, protože nevím, jaká bude situace. Zkusili jsme traf na supy všichni, pak se chvíli posmívali holkám, že jim moc sluší holá hlava a zahnutý zobák. Tak jsme vzlétli a chvilku se honili a rvali. Pak jsme objevili nějaké zvíře, leželo v rokli, zjevně mrtvé. Slétli jsme níž, ale měli jsme podezření, že je tam jedovatý kysličník uhličitý, takže jsme byli opatrní. Hyeny tam taky ještě nejsou...

„Seš velitel, tak to vyzkoušej!“ naléhaly holky.

Nebylo zbytí, snesl jsem se opatrně na mršinu a přesvědčil se, že nám nic nehrozí. Byla to horská antilopa, oběť výbuchu; dali jsme se do ní a nakonec si daly říct i holky, když viděly, jak nám chutná. Supí žaludek je dělaný na supí stravu, jasný?

Pak se objevily i ty hyeny, párek šakalů a nějací praví supi, takže jsme se i správně porvali. I když jsme nevyhráli, peří z nás lítalo pěkně; holky byly spokojené, hlavně Sif, které jedna hyena málem ukousla křídlo. Uletěli jsme do bezpečí a tam se zregenerovali do původního vzoru; nakonec jsme se vykoupali v jakémsi jezírku (na hranici snesitelnosti), lehli na sluníčko a diskutovali, jaké je asi koupání v hořící síře.

„Já se vsadím, že Denis to vyzkouší!“ protahovala se Iris, „Určitě se jim nějak vnutí; je to nebezpečný, ale on si nějak pomůže!“

„Jo! A to je důvod, proč se stal Chris vrchním čarodějem!“ dodala Sif.

„Já věděl, že je to nějakej váš podraz!“ smál jsem se, „Kdepak bych tomu věřil, je to naprostá blbost a...“

„Jenže to není blbost! Copak nepoznáš vlastní mámu?“

„Až mi to řekne rovnou do očí, tak tomu budu věřit!“

„Pokud vím, jsi jedinej, kdo to zachytil! Nikdo z nás...“

„Takže myslíte, že je to autentický?“

„Uvažuj, Chrisi! Denis vypadne; moje máma ztrácí zájem o praxi, ostatní dospělý mají svý starosti. Takže zbýváš jedině ty!“

„Ale neboj, my ti budem všestranně pomáhat!“

„Jo, toho se právě bojím! K čemu mi budete?“

„Povídám, neboj se! Především tě necháme v klidu meditovat, aby ses brzo dostal na patřičnou úroveň. Jseš už velkej kluk!“

„Vy jste taky velký holky, ale přesto bych vám moc...“

„Jo, tak on nám nevěří! Sif, seřežem ho?“

„Jasně; to nikdy nemůže škodit! Pořádnej vejprask...“

Dostal jsem pořádný výprask. Líbilo se mi to. Jsem B'.

Na zpáteční cestě jsme se hádali, hlavně holky. Taky dostaly, ale málo; stěžovaly si, že se jim špatně lítá, jsou moc těžké po té žranici. Slíbil jsem jim nářez, ale vůbec jsem to nemyslel vážně.

Po přistání jsem zjistil, že si naší nepřítomnosti vůbec nikdo nevšiml. Sice už byli většinou vzhůru, ale protahovali se, skuhrali a sháněli se po kávě. Mohl jsem jim vyčistit hlavu E impulsem, ale nechal jsem je se v tom plácat, když chlastají jako prasata.

Denis zmizel. Podle neurčitých svědectví odešel s bohy.

Charry na to řekl: „Hm... aha.“

Diana pronesla několik nadávek v různých řečech, otočila se na druhý bok a pokračovala v nesoustavném a potrhaném spánku.

Ještě jsem mohl zkusit otravovat Julku, ale ta se probrala kupodivu brzy, sedla na zebru Julču a zmizela s ní kdesi ve stepi. Mentálně nebyla k dosažení, pravděpodobně se přikryla štítem.

Taky jsem se stáhl stranou a schoval pod deku; pak jsem opatrně pátral po okolí, jak mě to učili. Neobjevil jsem nic mimořádného. Objevil jsem Axhar, s někým se milovala na skále nad jezerem, celkem konvenčně. Zkontroloval jsem všechny, které poznávám podle aury; pak jsem se napojil na Iris, která impuls zachytila a chvíli jsme si hráli, i se Sif a Michalem. Bonny pejsek běhala se svou smečkou kdesi po stepi. Pozdravil mě Ríša a jeho sestry, moji sourozenci, Gina, pár dalších dětí z cowenu. Taky jsem je zdravil.

Když jsem srovnal svou E bilanci s celým okolím, zrušil jsem deku a šel se porozhlédnout po něčem k snědku; spíš pro chuť, byl jsem ještě nacpaný té mršiny. Assama mi dala nějaké placky se sladkou kořeněnou marmeládou, něco jako čatní. Když jsem si pochutnával, šel okolo Charry.

„Co je to za řeči po campu, že ses stal vrchním čarodějem?“

Zůstal jsem v šoku. To už ví i císař?

„No, já... vlastně ani moc ne! Nebral bych to vážně!“

Charry nespokojeně zavrčel, ale neodešel, nýbrž usedl naproti mně.

„Když ne ty, tak kdo?“

„Eee?“

Vztáhl ruku a letmo se dotkl mé hlavy, jako by se bál, že vybuchne.

„Já chápu, chlapče, že se ti to nezdá. Já z toho taky nemám žádnou velkou radost; radši bych někoho dospělýho. Ale co naděláš? Seš Baarfelt a podobáš se dost hodně Denisovi. Je fakt, Denise jsem potkal, když byl maličko starší. Teda, o moc ne, ale... ty ses zas narodil v Arminu. Oči máš stejný jako máma. Valérii beru, je na úrovni. Seš s ní propojenej, co? Nojo... co se dá dělat, že? Tak to máme jako tak brát?“

„Pokud jsem správně pochopil tvou otázku, tak... asi ano. Taky si teprve zvykám. Teď jsem dělal průzkum okolí. Nic k hlášení. Všude klid.“

„Ani nečekám, že by se něco dělo. Včera se toho stalo dost na pořádně dlouho. Teď snad bude klid – aspoň dokud se nevrátí Denis.“

„Nějaké rozkazy do té doby?“

„Koupat se, opalovat, cvičit. Vy děti můžete i zlobit. A hlavně, o to tě prosím, žádné magické pokusy.“

„Samozřejmě. Já to nedělám rád!“

„Hm... jako bych slyšel Denise. Ten se čarování taky vyhýbá, jak může.“

Na to se nedalo říct vůbec nic. Tak jsem mlčel.

„Jednu výhodu máš, hochu. Zatím žádný kontakty s bohy. Dost mě to těší.“

S tím skutečně odešel. Zíral jsem za ním poněkud vyděšeně.

Má pravdu, bohové se se mnou zatím moc nebaví. Asi proto, že jsem malý. Nemám odvahu si představit, co bude, až povyrostu.

Jednou z výhod čarodějů je, že si mohou dělat, co chtějí. Například já bych v tuhle chvíli nejradši vypadl co nejdál odsud. A to kam? Rozhodně ne do Arminu; ani někam, kde by mě mohla vychytat máma. Rovněž tak nikam, kde se vyskytuje Denis, Julie, Sif a Iris... nojo! Takže kam?

Šel jsem k vodě. S-I tam samozřejmě byly; potvrdily, že i je by naplnilo štěstím, kdybych se ztratil někam hodně daleko od nich. Dodaly, že co jsem se stal šéfem cowenu, není se mnou zábava, nýbrž otrava. Dále dodaly, že by byly rády, kdyby mne vzal čert.

Axhar zareagovala správně a přišla se na nás podívat. Byla poněkud rozladěná a holky mi prozradily, že má problémy s pohybem, zvláště v kyčlích; to asi po včerejšku. Rozdali jsme si to s tyčemi a pak rukama, byla skutečně viditelně pomalejší, takže jsem vyhrál. Navíc jsme zjistili, že na rozdíl od nás je nervově labilní a když ji chvíli tlučete, upadá do afektu a začne zuřit. To bude bezva, někdy ji pořádně vytočíme!

Jenže jsem nebyl ve své kůži. Vypadá to na žaludek; asi jsem neměl žrát tu mršinu. S-I se okamžitě nabídly, že mne budou léčit, ale podařilo se mi odmítnout a zahnat je. Pak se přiznaly, že ani jim není nejlíp; ačkoliv jen ochutnaly, nikoliv se přecpaly jako já. Chvíli jsme se hádali o vlivu supí podoby na trávicí systém, ale velká hádka to nebyla, ani jsme se neporvali. Dokonce mi daly užitečnou radu: navštívit reortského lékaře Přeraženého Tesáka a nechat si od něj udělat masáž břicha. Dělá to jazykem, nesmírně rád, jako každá šelma.

Pochopitelně byl přímo nadšen; hned mne celého olízal tak důkladně, že mi málem sedřel kůži. Poděkoval jsem mu a upozornil, že ani děvčata se necítí dobře, takže se přímo rozběhl na pláž, chytil Iris, podržel si ji packou a začal důkladně olizovat. Vřískala a bránila se, ale to mu nevadí; Michal se pokusil ji zachránit, ale Tesák ho švihl ocasem a zavrčel, že ho vezme do parády, až vyřeší Iris a Sif. Sif se též pokoušela sestřičku bránit, ale ve skutečnosti se určitě těšila. Kdyby ne, podržíme ji.

Po olízání zůstal s námi a povídal si. Zajímá ho lidské tělo, rád by je léčil, ale než se s námi setkal, málokdo jeho péči přežil. Zvláště černoši před ním zbaběle prchali a nechtěli se dát vědecky zkoumat; leda když se mu podařilo objevit nějakého natolik zraněného, že nedokázal utéci. Většinou je opravdu vyléčil; a myslíte, že mu byli vděční?

Naše těla mají tu výhodu, že všechny kosti jsou jasně vidět. Třeba holky vůbec nemají svaly, jen kosti potažené kůží. (Když to slyšely, okamžitě mě začaly mlátit, ale pravda je pravda!) Také mají rozsáhlé lékařské znalosti, které mu dokázaly mentálně předávat. I když si trochu stěžoval, že to není ono; jiné ženy se při tom ještě dokážou milovat se svými partnery, nejlíp na jeho hřbetě. Ano, rád jim dělá podložku...

Nenápadně jsem ho trochu pošťouchl. Začal otravovat a naléhat; vysvětlovaly mu co nejjasněji, že jsou ještě malé a nedospělé, což chápal, ale ony se při tom dostávaly do čím dál většího afektu. Nakonec jim došlo, že s tím mám něco společného, a trochu mě zbily. To se Tesákovi moc líbilo; a ještě víc, když se někdo pokouší zmlátit jeho. Takový lev je hodně veliký, odolný a hravý; zato když vás natře packou, letíte pár metrů. Ztloukli jsme ho, ale pořád to nestačilo, ještě měl chuť si hrát. Holky už vřískaly, abych s tím něco udělal, ale mě nic nenapadalo...

Ale jo! Když jsem byl maličký, učil mě Denis dělat kuličky Ohně a pouštět je do těla vnitřkem. Na lvy Oheň moc nepoužíváme, ničí srst (nebo ji musíme složitě chránit). Teď jsem udělal kuličku někde ve střevech, docela maličkou, a projížděl jí všechny průchodné spoje. Když to dělám lidem, obvykle řvou a brání se, ale lev držel, ani se nehnul, nanejvýš se zkroutil, aby mi to šlo líp. A když jsem skončil, poděkoval; lidé mě většinou proklínají.

Čímž nám příjemně uběhlo odpoledne; když se stmívalo, vedla se diskuse, zda bude zas nějaká správná zábava. Ovšem zjistilo se, že na orgie má chuť jediná osoba: Axhar. Všichni ostatní měli dost ještě od minule. Axhar sice nabízela, že si zavolá posilu svých přátel a příbuzných, ale ani to nikoho nenadchlo. I když přiznávám, Červené Kopýtko je hezká holka!

Takže se nekonalo nic. Kromě diskuse mezi mnou a Tesákem; ježto se týkala převážně mezilidských (mezišelmích) vztahů, holky se časem urazily, obvinily nás ze zvrhlých úchylek a zmizely. Důvod? Zalíbila se mu Díwarr. Což mě nepřekvapuje, mně se líbí taky, jenže jemu víc, než je zdrávo.

Mám takový dojem, že ačkoliv jsou Artanna a Díwarr Denisovi miláčci, moc se o jejich manželství nerozepisuje. Budu muset já. Ještě víc mě zaráží, že přestože je do nich obou zamilovaný (do všech koček), málokdy se s nimi fyzicky spojí; dokonce i při orgiích. Zatím mě to nezajímalo, považoval jsem to za neoddiskutovatelný fakt. Teď bych se měl...

V průběhu cesty měla dvakrát mláďata, pokaždé s Artannou. Bez dalších genetických příměsí; dokonce se zdá, že neměla zájem ani o jiné leopardy. To Artanna je jiný pašák, pilně se zúčastňoval Tanců nejen leopardů, ale také gepardů, ačkoliv pochybuji, že dosáhne nějakého výsledku. Určitě se zapojí i do lvích Tanců, jen co přijde správný čas. I když, lvice se nejvíc těší na pravé tygry; Artanna je sice z jisté části tygr, ale...

Ale teď se bavíme o Díwarr. První mláďata byla dvě; jezdí s námi, kluk je členem Taššova oddílu a slečna se chystá vdávat. Před třemi měsíci se pak narodili další tři maličcí tmaví leopardíci; když Díwarr navštívíte, rychle vás přesvědčí, že mají zoubky sice maličké, ale jako jehly. Velké kamarádky jsou s Assamou; Díwarr jí pomáhala při porodu radou i pomocí, vzájemně si hlídají děti a dokonce jim dávají pít svoje mléko, což Assamě nezávidím. Odborníci sice říkají, že lidské mléko leopardům rozhodně nestačí, kdežto mléko leoparda je lidskému mláděti vyloženě škodlivé; ale co ti vědí? Aspoň se Edward od malička naučí uhájit svůj kus žvance proti přesile šelem.

Bez ohledu na to se Přeražený Tesák do Díwarr beznadějně zamiloval. Jeho smůla, neboť ona je ve svých projevech velmi rezervovaná a trvá jí dlouho, než se nechá uprosit, aby ho aspoň vyslechla. Vymlouvá se všelijak: že není právě její čas, že se musí starat o koťata, že ji lvi fyzicky nepřitahují a tak dál. Já bych to vzdal, ovšem Tesák je zamilovaný.

Holky mu neporadily nic, aspoň nic rozumného. Nedojímal je, považují jeho lásku jenom za mrzký chtíč, navíc vyvolaný její krásnou černou kožešinou. Nabídly mu, že přebarví kteroukoliv jinou leopardí kočku na černo; druhou možností je vytvoření přeludu, který by mu splnil veškerá přání, ovšem fungoval pouze na podkladě jeho mentálních impulsů, tedy nikdy by neudělal nic ze své vlastní vůle. Jak už tak přeludy fungují.

Sif se pokusila mě přesvědčit, abych vytvořil pro Tesáka fyzické tělo, do něhož bych stáhl nějakou volně se pohybující duši leopardice; určitě bych to zvládl, když jsem Velký Čaroděj. Poslal jsem ji do... ehm. Nevím, možná bych to dokázal, ale nepřineslo by to správný výsledek; Tesák touží po té jedné, nikoliv po kterékoliv. Copak to ty strigy nechápou?

„Nemohu pro tebe udělat nic.“ řekl jsem mu.

„Nebuď smutný, bratře,“ olízl mi nos, „Potěšilo mne již to, že jsi mne vyslechl a vyjádřil soucit s mým smutným osudem. Není to poprvé, co byly mé city tak krutým způsobem rozdrceny na prach...“

Ale stejně se ještě jednou pokusil. Shodou okolností jsem je vnímal.

„Ne, řekla jsem ti to už několikrát – nemůže to být!“ odpověděla mu kupodivu rázněji a přesvědčivěji než jindy.

„Proč? Co ti ještě brání? Jaký máš důvod?“

„Pouze jeden, zato rozhodující: mým mužem a pánem je Artanna. I když právě není přítomen, nedává to žádnému z Reortů právo, aby se o mne ucházel. Ani tobě, i když si tě vážím jako přítele...“

„Jsem víc než přítel – líbíš se mi, Díwarr, miluji tě. Můj zrak doposud nikdy neměl tu čest potěšit se dívkou tak krásnou...“

„Tvá vášeň je šílená! Jsi lev a já leopard! Jak by se mohlo stát, že bych se do tebe zamilovala? Zbláznil ses!“

„Ano, jsi leopard; navíc černý leopard, bytost tak krásná, jakou jsem doposud v životě neviděl. Jsi krásná jako temná noc, která je tvojí matkou; jako noc, která nám nabízí kořist i lásku...“

„Tobě svou lásku nedám. Jak tě to vůbec mohlo napadnout? Jsme z různých národů, nepatříme k sobě!“

„To nevadí; stává se přece, že k sobě pocítili lásku i příslušníci zcela odlišných národů! Neboj se, neublížím ti; miluji tě, Díwarr...“

„Tvá myšlenka je hloupá a opovážlivá. Jdi pryč!“

„Ne, nepůjdu, má černá květino. Musíš mne vyslechnout...“

„Je snad u Reortů zvykem obtěžovat dámu, která tě nechce?“

„Ne; ale je to zvykem u lidí, kteří jsou našimi přáteli. Cožpak jsi sama nebyla při tom, když bůh lidí Apollón překonal počáteční odmítání princezny čertů Axhar? Zpočátku nesouhlasila, ale teď souhlasí a je spokojená!“

„Oni ať si dělají, co jim velí jejich zákon. Já jsem leopard!“

„Co dělají lidé, je dobré a správné. Viděla jsi přece sama, že princezny lidí mění svoje milence a všichni jim to schvalují; byla jsi u toho! Proč se nezařídit podle jejich zvyklostí, když jsou dobré a prospěšné?“

„Protože nechci. Jiné to možná dělají, ale já ne!“

„Prosím tě, Díwarr! Přece ke mně nebudeš horší než lidé!“

„Nemám s lidmi nic společného. Nebudu tvoje; ani kdybys mne chtěl přemoci násilím. Budu bojovat a potrhám tě drápy, než se to stane! To mi věř, nebojím se tebe ani tvé zlaté hřívy!“

„Ne, násilím bych tě nikdy nedobýval; to ani lidé nedělají, ačkoliv... někdo mi vyprávěl i o tom. Ano, Maryška... podlehla muži, který ji přemohl; a měla ho ráda a byli spolu šťastní...“

„Mohla být. Ale já patřím Artannovi; a také ty máš ženu a děti, jak jsem slyšela. Nesluší se to! Odejdi...“

„Jsi zlá! Lidé jsou lepší než ty, jejich dívky neodmítají toho, kdo je miluje! Budu plakat a zpívat tesklivé písně, dokud nebudeš přesvědčena, že tě miluji! Má láska k tobě je větší než svět, Díwarr – zemřel bych za jediný tvůj vlídný pohled...“

„Věřím ti, Reorte. Chápu, co cítíš; ale dokud žije Artanna, patřím jemu. Kdyby nebyl on, snad bych o tom uvažovala; ale on je a já patřím jemu a jen jemu. Je mi tě líto, ale – jdi!“

„Tvé srdce je tvrdší než skála, princezno. Pamatuj, že jsi a budeš moje láska na věky; půjdu za tebou jako stín, kamkoliv se hneš. Budeš moje, ať chceš či nikoliv; budu tě obléhat jako pevnost, až tě získám...“

„Raději se starej o své věci a mne nech být, říkám ti! Tady pro tebe není místo – a nikdy nebude!“

V té chvíli je kdosi vyrušil; Díwarr využila příležitosti a utekla pryč. Zdrcený lev odešel, aby zpíval své tesklivé písně a lkal nad ztracenou láskou; až příliš citlivý pro tento svět...

Bylo mi ho líto, že jsem se málem rozplakal.

Stejně kecám když říkám, že jsem rád daleko od mámy. No jasně, ve dne jo; určitě by mi kecala do života a kazila mi zábavu. Ale večer, když se ještě navíc něco takového stane, to potom... bych docela rád, kdyby mě pohladila a dala mi pusu na dobrou noc. Každý si k někomu vleze pod deku, jen já jsem sám. Za takových nocí... No nic. Život, víte...


Charry si mne ve vhodném okamžiku odchytil a zeptal se:

„Jak dobře plaveš, Chrisi?“

„No... hůř než delfíni nebo lachtani, to je jasné. Ale neutopím se.“

„Fajn. A ostatní? Třeba Sif a Iris?“

„Sif bych klidně s tím delfínem nechal závodit.“

„A co potápět? To se taky umíte?“

„Samozřejmě, s potěšením! Máš pro nás nějaký úkol?“

„Bohužel váhám. Je to trochu nebezpečné. Je při tom zapotřebí potopit se do velké hloubky a něco odtamtud přinést. Pokud správně chápu, je tam dost těsná díra, kterou se budete muset protáhnout...“

„Hele, jestli jde o krk, stačí holkám jen říct, a už se jich nezbavíš. Co je znám, neodmítnou žádnou příležitost rozbít si hubu!“

„Ano, znám vaši rodinu. Dobrá, zkusím to s vámi.“

„Kdy, kde a jak?“

„Počkej. Nejdřív se musíme dohodnout s Vládcem.“

Vcelku jsem tušil, o co půjde. Kromě svých lvic a lvíčat se totiž Reorti chystali přestěhovat do Arminu spoustu jiných cenností, také státní poklad. Což není jednoduché; nebyl na jednom místě, jeho součásti porůznu uložili na různých místech, v různých dobách a za všelijakých okolností. Mnozí, kdo svoje věci ukládali, zemřeli, aniž místo pokladu jasně označili potomkům; nebo si to ti potomci řádně nezapamatovali. Reortů je mnoho samostatných rodů, které mají k věcem rozdílný vztah.

Kolik toho víte o dračí magii? V určitém období života je zdrojem energie WZ jeho osobní (nebo společný) poklad, sestávající z krystalických struktur (kovových, kamenných aj.) nabitých energií. Na čarodějce to poznáte snadno: je celá propíchaná ozdobami na všech možných i nemožných místech, vášnivě sbírá šperky a peníze (ty jsou jí samozřejmě zcela lhostejné) mění za zlato a drahokamy. Někteří se závislosti na strukturách nabitých E nezbaví celý život; jiní je mají už jen z nostalgie. Třebas moje matka nemá vůbec osobní poklad, předala jej do společné pokladnice ve sklepeních Atanoru.

Zatímco draci na svých hromadách pokladů spí a meditují, běžným WZ stačí vědět, kde je uložen, dokážou se napojit na dálku. Pak jsou specialisté: ti mají E uloženu v knihovnách, sbírkách cenných předmětů či třeba kuriozit, majících smysl jen pro ně. Dokázal bych o tom udělat přednášku s kritickým zhodnocením. Oni také, ovšem kritika by se týkala pouze ostatních, ne jich samotných. Čarodějové vždy vědí, kde udělal chybu kolega; ale oni sami?

(Ještě: mladé WZ občas mívají touhu pomilovat se na hromadě zlata. Lepší jsou na to mince než zlaté cihly. Šperky zase způsobují, že si je milenci začnou v přestávkách prohlížet a zkoušet. Například u Wulffssonnů, ti mají ve sklepení Wulffborgu velikou hromadu nepotřebného zlata a Denis si tam vodil mladé Wlčice. Stařešinové Wlků proti tomu nic neměli, když ten poklad rozhojňoval o další kousky.)

Já osobní poklad nemám, ani nepotřebuji. Mám společné vědomí s matkou. Co se týče S-I, když vidím to nadšení nad každou cetkou, začínám je podezírat. Denis se směje a vysvětluje: až budu dospívat, budu rozdávat milenkám šperky jako odměnu za vrcholný výkon, nebo čistě jen z nadšení. No nevím. Když už, tak jim přetransformuji kůži na trvalou kovovou ozdobu, vypadá moc hezky a nic nestojí.

Zde v Simbabwe je situace ještě o něco složitější. Řekl jsem, že WZ berou z krystalů energii; jenže ji tam napřed někdo musí uložit. Dělá se to tak: když má holka (třeba po delším sexu) E přebytek, vytvoří si nějaký předmět. Vyspělé WZ přepychovou stavbu (nebo její část), mladší a méně zkušené třeba hezký prstýnek. (Kruhový tvar je jednodušší). Tak může pilná žákyňka přijít během rozverných nocí k hezkému pokladu; zvlášť když to na ni praskne a kamarádi si zvyknou ji navštěvovat a pomáhat radou i skutkem. Ještě: vytvořit kopii něčeho je jednodušší než vymyslet něco vlastního. Proto má tolik holek doma korunovační klenoty.

No a zatímco doma na Ostrově je na Tvoření potřeba spousta energie, tady ve Městě to dokáže kdekdo z volný ruky. Větší problém je struktura; aby něco vzniklo, musíte vědět, jak to vypadá. Myslím zevnitř; každý kov a kámen má vlastní strukturu a tu musíte chápat. Doma žádná křeč, nepovedené pokusy se prostě zhroutí a rozpadnou. Zde občas vydrží, ač to není technicky možné. Denis se směje a pokyvuje hlavou.

Jak sami vidíte, nadrásal jsem už celou stránku o pokladech, které mě ani trochu nezajímají. Co by o nich teprve napovídali ti, kdo je milují? Taky Reortský poklad v nás vyvolával zajímavé emoce.

Reorti, hlavně lvi, nosí poměrně dost ozdob: v uších, na krku, postroji svých koní. Chudák nebožtík Gordon, kdyby to viděl, tekly by mu nervy. Já se spíš zajímal, zda je k něčemu potřebují; obvykle po důkladné úvaze odpovídali, že na nic, jen se jim líbí. Po ještě lepším promyšlení řekli, že se dají používat k jistému druhu magie: uklidňuje je, když je mají. Což je pro mne jasná diagnóza. Ovšem rádi rozdávají.

Lepší WZ, třeba matka nebo Julie, taky rozdávají šperky; zpočátku ty bezvýznamné, později čím dál intimnější. V jistém smyslu i darované poklady zůstávají jejich majetkem; zajišťují vazbu na obdarovaného. Starší WZ bývá šťastná, když její věci nosí co nejvíc mladých; v případě potřeby by mohla od nich stáhnout a využít éčko. V praxi je to naopak, mladé vysávají svoji Mistryni a dělají různé šaškárny; matka se tím baví.

Problém by mohl být, kdyby mladá WZ přešla na temnou stranu a začala využívat E mistra k destrukci; Mistr by ji správně měl na dálku zabít, ale obvykle to nestihne. Zlé WZ bývají obvykle dost našláplé. Taky přemýšlím (to čistě brum-brum nezávazně), kdyby někdo daroval svoje věci někomu z démonů, třeba Červenému Kopýtku, a ona je vzala s sebou do Pekla. Kterým směrem by teklo éčko v kterých případech? Zajímavá teorie, ne? Ovšem praxi bych rozhodně zkoušet nechtěl!

Svět je nekonečně složitý. Příklad: existuje zlá holka Priscilla, temná WZ. Žádná křeč, každý to o ní ví a dobře ji hlídá. S-I vyloženě baví, jak Priss občas dostane chuť někomu ublížit; většinou na to přijdou včas a zasáhnou, někdy na poslední chvíli. Užitečný trénink. Dřív chodila s Omarem, ale ten po kontaktech se starými bohy získal novou oblast zájmu, takže Priss vyhledává jen v případě nejvyšší nouze. Priss je klasickou sběratelkou cenných předmětů, samozřejmě. A ještě něčeho:

K řádu patří také lehkomyslné a bezstarostné holky jako Juanita a Bella, zasvěcené otrokyně. Taky se jim říká laborantky; za dřívější situace byly nepostradatelné jako pomocná síla, teď je všude na práci spousta rukou, tak se trochu nudí. Z dlouhé chvíle a vrozené dobrosrdečnosti vytvořily spolek s Priss, kterou se snaží naučit žít lépe a radostněji. Ještě jedna skvělá vlastnost: tyhle holky souloží výhradně pro potěšení, bez magických efektů. Totéž se pokoušejí učit Priss; ona z nich zase postupně vytváří svůj cowen, který by mohla k něčemu použít.

Určitě by vás zajímalo, jaké vztahy navázala zlá holka Priss k čertům. No, opatrně rezervované. Nejvíc ji šokovalo, že vůbec existují; na rozdíl od Janet, která o nich slýchala od malička, takže ji nepřekvapili. Spíš ji zaráželo, že jsou mnohem sympatičtější, než v líčení jejího otce pastora. Ovšem jsou zákeřní, to sami hrdě přiznávají. Priss v nich nenašla zalíbení, v mužích ani ženách; oni ji přecházejí bez bližšího zájmu jako někoho, koho už dávno vyřešili a teď se mu nemůžou věnovat, mají spoustu práce s jinými, dosud vyžadujícími pozornost. Asi jako když matka odbyde starší dítě: ty dej pokoj, nejsi hladová ani podělaná, tak...

Zajímavější je, jak Priss reaguje na místní bytosti. Ti jsou dvojí: dobří duchové, kteří se k nám přidali (bylo jim dovoleno se přidat), obvykle pod vlivem Otce Nga, a všichni ostatní, kteří zatím mají strach. Nejsou zlí, to bych kecal; spíš hrozní pitomci. Jakž takž se smířili s bohy, jsou silnější a nahánějí jim strach; ale čerti, to už je moc! Jak se opovažují roztahovat v naší Africe? Nikdo je sem nezval, ani bohové je nemilují, tak vezmeme oštěpy a štíty a do nich! Axhar se směje; lord Belfegor se naopak na střetnutí těší a doufá, že bude co nejdřív. Ještě je tu kočkovitý lord Behemont, čerstvý manžel Daniely, tím pádem povýšený do vyšší úrovně. Jeho zájmy detailně neznám, ale dost mě zajímají.

Všem nahání strach Wašoriwe, démonský lev. Taky mu říkají Dlouhozub, je praotcem tharrů a do jisté míry patron Reortů; asi tak jako Satan patří do křesťanské teologie. Otázky: je jeden nebo celý národ, kde žije, zda zasahuje do našeho světa a tak. Asi se s ním jednou střetneme a bude to pořádně nebezpečný boj. Čerti o něm slyšeli poprvé, ale protože nejsou až tak hloupí, nepodceňují ho.

Jo, tak o Priss a o sexu. Ne že bych měl osobní zkušenosti, ale povídá se o tom všude, tak jsem to slyšel taky. Miluje klenoty pro jejich cenu, možná i magickou energii; v každém případě dá ochotněji tomu, kdo jí něco daruje. Klukům je pro legraci; samozřejmě slyšeli o prostitutkách, ale nikdy žádnou neviděli a jsou pro ně romantickými zjevy. Tak jí dávají oč si řekne, ona už má plné sedlové brašny a stále si stěžuje, že má málo. Zatím s tím nic nevyvedla; ale kdoví, co by mohla!

Na poklady Reortů si ovšem musela nechat zajít chuť. Ani by je neodnesla; třeba zlaté přílby, velice těžké a zářící na dálku, byly součástí zbroje dávných vládců. Mnohé mají velmi zvláštní tvary, které měly nahánět strach; jako by dostatečná hrůza nešla už z jejich vlastníků! Sedla z čistého zlata posázená velkými zářivými drahokamy. Na jakého koně se dala vložit? Zvíře, kterému by dali na hřbet takové sedlo a na kterého by usedl Reort ve zlatém brnění, by se musel naráz přelomit v kříži.

„Možná jsme dřív nejezdili na koních, ale na jiných, větších zvířatech!“ soudil jeden z Reortů, „Dřív byli jiní tvorové!“

„To už je ale strašně dávno! Milióny let...“

„No jistě! To pochází z dob, kdy přišli první Reorti; však uvidíte!“

U některých předmětů nebylo vůbec jasné, k jakému účelu mohly sloužit. Jiné by se mi hodily jako hračky; třeba ty zlaté lodi, sice rozebrané na kousky, ale je možné je složit, možná by se na nich dalo i plout po jezeře. Diana říká, že podobné dávali faraónům do hrobu, aby na nich přeplouvali na Západ, do jiného světa. Ale Reorti mají docela jiné pohřební obřady a žádné nebe na Západě neznají, tak proč?

Záhada na záhadu! Když se zeptáte někoho z Reortů, nikdy neřekne, že neví. Naopak vám začne vyprávět, jak jeho pradědeček pátral po tomto nebo nějakém obdobném tajemství, vykonal dlouhou cestu, něco se dozvěděl, řadu dalších věcí však nezjistil, takže byl nucen požádat své přátele a příbuzné, aby to zjistili oni, načež se vypravili jeho synové, synovci a vnukové; potom se setkali s nějakými přáteli, ale zjistili, že nejsou až tak úplně přátelé, rozešli se ve zlém, ale byli nuceni se spojit proti nepřátelům, kteří se však pokusili je rozšťourat, takže nejdřív bojovali mezi sebou a... tak dál do nekonečna. Většinou zajímavé příběhy na hodně dlouhý večer; ale během času se zapomene oč původně šlo, a když si na to vzpomenu a chtěl bych to připomenout, začnou další příběh. Nebude to jednoduché.

Teď ovšem dali najevo rozhodnost a ráznost; chystali se k nějakému jezeru dva dny cesty odtud, kde mají být uloženy další poklady. Nejspíš pod vodou, za kterýmžto účelem jsme byli přibráni do expedice. Holky se chystaly letět jako dravci, ale mě víc lákala možnost jet na koni se lvy. Fascinují mne; jejich zdrženlivě sebevědomé chování, hluboké důstojné hlasy, hrdost a přirozená moudrost, dokonce i jejich vůně. Jsou krásní, vznešení... prostě mě lákalo využít příležitosti, že mě vezmou mezi sebe.

„No, proč ne?“ zauvažoval Přeražený Tesák, „Zákon nepraví, že Reort musí být pouze lev nebo leopard. Mohli bychom tě přijmout za mládě...“

„Chceš, abych změnil podobu?“ trafnul jsem se cvičně na lvíče.

Rozesmál se. „Vypadáš směšně! Podobáš se malému Ocáskovi...“

Nebylo divu, dělal jsem podobu podle Ocáska. Trochu jsem ji změnil...

„Ne, to není ono! Nemyslím, že je zapotřebí, abys vypadal jako lev. Buď člověkem; ale přizpůsob se znaky a chováním!“

„Myslíš ozdoby do uší a na krk?“ vytvořil jsem si patřičné šperky.

„Myslím především zbroj, jak se sluší na bojovníka. Pancíř, přílbu...“

„Jezdit v plechách? Jako Johanka?“

O Johance už slyšel, dokonce jí byl jednou představen, když za námi přišla. Její zvyk chodit v brnění mu vyhovuje; mám mu prozradit pravdu?

„Jenže Johanka poslední dobou brnění nenosí! Co vidíš, je trvalá iluze; je nesmrtelná, dokonce nezranitelná, tak nač by ho měla?“

„Aha... a ty bys to taky uměl?“

„Zkusit to rozhodně můžu!“

Tak jsme se do toho dali. Nadupaný energií jsem byl, jako vždy ve společnosti šelem. Jsem na ně asi citlivý (a chápu Denise). Odešel jsem do bezpečné vzdálenosti a začal si představovat, jak by měly ty moje plechy vypadat. Nejdřív mi došlo, že je blbost začínat odshora, musím si vzít něco pod drátěnku, aby mi nerozedřela kůži. A nemělo by v tom být horko; to bych musel myslet i na to, aby mi tekl pot a...

Udivuje vás, že chci, aby mé iluze vypadaly realisticky? Doma za každou chybu proti reálu naskakují trestné body, tady jistě ne, ale... Iluze jsou v určitém směru dvojstranné. Když chci přesvědčit ostatní, že mám na sobě dvacet kilo železa, začnu do jisté míry cítit jeho tíhu. Později též horko, zimu, žízeň a hlad... příliš se vžívám do role, chápete? Čas od času někdo říká, že na něj vlastní iluze nepůsobí, ale obvykle to znamená spíš, že je příliš hloupý, než aby to vnímal. Některé magické školy vysvětlují, že WZ má být vůči skutečnosti imunní; taky je možné, že hlupák jsem já, když to nedokážu, avšak... No, nechme toho.

Prostě, jestli mám trvale celé dny jezdit v iluzorním brnění, musím na to mít taky iluzorní prošívanou vestu nebo něco takového. Reorti mají pevnější kůži, docela trvanlivou... No ano, to je nápad! Kazajku ze lví kůže, včetně srsti! Prozkoumal jsem strukturu Tesákovy kožešiny a vytvořil si obdobnou; lev ji očichal, pochvalně zamručel a první problém byl vyřešen.

Johanka nosí drátěnku. Některé holky taky, zvlášť pokud jim bolest působí dráždivou rozkoš. (Občas si ve hře navzájem obracejí ostny dovnitř.) Viděl jsem drátěnou košili taky na Markétce a Kateřině, ty jsou ovšem svaté, tak jim působí rozkoš trpět. Já jsem kluk a když toužím po bolesti, nechám se zbičovat. Takže drátěnku ruším a ty plechy přijdou rovnou na lví kůži, jako u Reortů. Bude to paráda! Ještě zafixovat a...

Okamžik. Když budu fixovat podobu, mohl bych zároveň udělat pár drobných změn. Třeba hřívu; Reorti jsou na ni tak pyšní! Jak dlouho jsem už vlastně nezažil, co je mít vlasy? Matka se jich zbavila zásadní likvidací už před časem. Mně doposud rostou, ale nikdy ne dost, aby bylo možno poznat jejich barvu. Když pracuji s Ohněm, automaticky mi shoří; prozatím to nevadilo, na Atanoru nosí vlasy jen naprostí začátečníci. Ani holky to nepřekvapilo, ovšem lvi... Takže hříva.

Uši by z ní měly vyčnívat. Moje jsou bohužel maličké... co kdybych si je trochu zvětšil? Neříkám moc, ale trochu zvětšit, posunout do stran a nahoře do špičky, jako mají elfové. No vida, hned je to lepší. Na elfí mládě jsem ovšem dost malý. To se dá vyřešit; prostě se udělám trochu větší! Stejně je každý lev proti mně tak velký! Proč musím dodržet poměrnou velikost?

„Hele, abys byl ještě potom k poznání!“ varovala mě Sif.

„Myslíš, že nejsem?“

Prohlédla mě patřičně kriticky, dokonce obešla kolem dokola. Usoudila, že mi to sluší; pak si vytvořila lví kazajku a hřívu a když už byla přitom, posílila taky lví rysy vlastní tváře. Protáhla si čelisti, vytvořila vousky okolo čenichu a prodloužila špičáky. Skoro bych se do ní zamiloval.

„Ne, vážně? Opravdu se ti líbím?“ vycenila tesáky.

„Líbíš se mi samozřejmě vždycky, ale teď...“

„Upřímné varování!“ vpadla Iris, „Líbí se mu všecky holky, je Baarfelt!“

„Ty taky, sestřenko!“ upozornil jsem, „A budou se ti líbit všichni kluci, takže dáš každému, jen mít půl hodiny času...“

Správně: vrhla se na mě, začala kousat a drásat mě spáry. Přeražený Tesák nás chvíli nechal se rvát, ale když mu to začalo být dlouhé, vlítl mezi nás a rozházel všecky na různé strany. Ježto jsme měli dost, nebránili jsme se, ani ho společně nenapadli.

„Nejsem Baarfelt, jsem Mendoza di Castro!“ upozornil jsem.

„Ano, se jmény bude zapotřebí něco udělat,“ vzdychla Iris, „Už mě nebaví pořád se představovat všemi tituly... budu se psát Iris von B'Dunbar. Dokud se za někoho nevdám...“

„Pokud vím, jsi vdaná za mne a ostatní kluky z cowenu!“

„Nesmysl. Axhar nám jasně vysvětlila, že veškeré Denisovy sňatky jsou... něco jako církevní desátek. Žádný Baarfelt nemůže být legálně ženatý nebo vdaná s jiným Baarfeltem, protože to je něco jako odvedení daně, povinnost strávit aspoň jednu noc s jiným členem smečky. Z čehož vyplývá, že skutečné manželství můžu uzavřít jen s někým, kdo nemá s klanem nic společného!“

„Z čehož vyplývá, že jsem vůbec nepochopil, o čem mluvíš.“

„To nevadí; je nám známo, že seš tupej. Prostě, s ostatními princeznami se můžeš vyspat, když budeš chtít, ale oženit se musíš s někým mimo. Nejlíp z jiné kasty a... no prostě s nějakou cizí holkou!“

„A nesmí být čarodějka! Prostě, musí být úplně blbá!“

„Nesmysl. Kde mám tady takovou sehnat?“

„Nevadí. My ti něco vhodnýho seženem!“

„Ne, to neuděláte! Jinak vás seřežu!“

Přeražený Tesák výhružně zavrčel.

Iris pronesla slavnostně: „Stanovuji právem: Od teďka používáme jména B'Dunbar, B'Aswastarr, B'Mendoza, B'Escambrray... Ostatní pouze v rozšířených rodokmenech, nebo když se někdo bude speciálně ptát...“

Tesák se zeptal: „Musíte se o tohle hádat zrovna teď?“

„No a kdy? Jindy se Chris může bránit!“

Tento argument na něj platil; přihlížel, jak si vytvářím brnění, holky mě pozorovaly a napodobovaly, občas parodicky. Ještě se pohádaly o meč, ten by čaroděj vůbec neměl nosit, podle předpisů.

„Dámy, strčte si ty předpisy do kteréhokoliv otvoru!“ požádal jsem.

S potěšením se urazily, ale neporvali jsme se, v plechách mi nemohly moc ublížit. Nějakou dobu se hádaly, jestli si je nevytvořit taky, ale nemohly by v nich lítat. Ještě jsme diskutovali o létajících bytostech, které jsou pancéřované (třeba draci), až konečně roztáhly křídla a odletěly.

Ještě jsem měl trochu problémy s koněm. Spíš jeho postrojem; když nad tím přemýšlím, ještě jsem na ničem tak složitém neseděl. Od malička jezdím nahý na neosedlaném koni; když si musím vzít sedlo, pochopitelně musím mít taky kalhoty, abych si nerozedřel stehna. Ale teď...

„Tak jedem! Meditovat můžeš cestou!“

Ano, to je pravda. Pomalý pravidelný pohyb karavany se skutečně výtečně hodí na meditaci; není divu, že Reorti jsou tak moudří, nic jiného vlastně ani nemůžou dělat než přemýšlet. Nebo zpívat; obvykle dlouhé epické balady se spoustou postav a množstvím událostí, jež mají vliv na konečný výsledek příběhu. Velmi často k němu vůbec nedojde; zřejmě je zapotřebí poslouchat příběhy častěji, aby si v nich člověk zjednal jasno. Pro člověka však nejsou určeny, a Reorti mají docela jiný vkus.

Vedl nás Jednooký, který zřejmě jediný ze všech znal cestu. Bylo nás víc než dvacet a měli jsme hodně soumarů, ovšem o ty jsem se nemusel starat. Vlastně jsem se nestaral o nic, jel jsem ve strážním oddílu hned za velitelem a v klidu se zamýšlel nad vlastními záležitostmi.

První dost důležitá věc: v magii neexistuje pravda, jen různé názory. Na cokoliv, i jízdu na koni. Bojovník použije klasický způsob: sedlo či pokrývku, jezdecké kalhoty a péči o vlastní zadek. Pochopitelně je to nutné u nezkušených jezdců, co toho zatím moc nenarajtovali a tudíž nemají zadek patřičně otlučený. Pro mládež důvod k veliké legraci.

Správná čarodějka ovšem mívá kůži hebkou jako samet kdekoliv; pokud tedy ji nechce mít extrémně citlivou, čehož se dosáhne nejlíp velkoplošným tetováním. Vyrazit krátce po tetování na delší cestu je samotrýznění vyššího stupně. No a které vyloženě hrabe, může na chvíli změnit srst svého koně na ježčí bodliny. (Nebo jí to provedou kamarádky, ale nevydrží dlouho a později se jim strašlivě pomstí.)

Já jsem kluk a pyšním se tím, že mám rozum. Takže s tím zkušenosti nemám, ale ježto vyrůstám na Atanoru, slyším všelijaké řeči. Nestaral jsem se o to až doteďka; myslíte, že je na čase? Takže fakta: jsem ve skutečnosti nahý, jezdím na složitém reortském sedle z kůže, se spoustou kovových součástek, v tom horku dost rozpálených. Situaci by vyřešilo, kdybych si strčil pod zadek silnější látku nebo nějakou kůži. Ale taky můžu zkusit vytvořit iluzorní izolační vrstvu...

Zkušenější WZ jezdí na koni zásadně nahé, vnímají stehny každý pohyb. Říká se tomu jezdit na kentaura; jiní namítají, že opravdický kentaur je fyzicky srostlý, takže cítí obě svá těla jako vlastní. Jde to; Julie vnímá zebru Julču do té míry, že jedna na druhou přenášejí své pocity. Jinak by zebra ani nešla řídit, je to dost divoké zvíře. Jednu chvíli byl populární sex na klusajícím koni, přičemž se všechny pocity přenášely i na něj. Pak je začalo bavit zapojovat šelmy; těm to dělá ještě mnohem větší potěšení.

Dokázal bych vnímat svého koně přes všechny ty věci, co jsou na něm i na mně navěšeny? Zkoušel jsem to, pochopitelně; koně samozřejmě cítím, to je začátečnická hra. Myšlenky koní nejsou složité, stejně jednoduché je způsobit jim potěšení či bolest, obojí různé intenzity. Ke hrám patří dělat to kamarádovu koni. A bránit se jeho útokům. Je bohužel zvykem, když někdo začne něco cvičit, spolužáci ho začnou sledovat a pokud se jim zdá, že to nejde (nebo moc dobře), kecají mu do toho, pomáhají... Až budu jednou moct něco ovlivnit, zakážu to. Strašně to zdržuje.

Tím nemyslím dvojky jako S-I; ty jsou propojené do té míry, že si vzájemně pomáhají, jedna obohacuje nápady druhé. Nikdy se nehádají ani neperou, což obdivuji, já bych zabil obě. Stejný kontakt udržovaly donedávna Julka s Maryškou, až teď se to malinko narušilo. Máma jako mladší ségra byla ze začátku pod supervizí starší sestry Veroniky; zrušily to až když se dostala dál a Veroniku začaly víc bavit společenské akce. Já bohužel nikdy nikoho tak dobrého ku pomoci neměl.

Takže zpět k věci. Sedím nahým tělem na reortském sedle, které je vrcholně nepříjemné na dotyk. Mělo by to bolet, dřít a pálit. Můžu chránit kůži transformací na odolnější, tím bych si sice pomohl, ale necítil nic. Nebo můžu citlivost zvýšit a propojit se se zvířetem; vnímat koně přes všechny věci. Je to těžší než normálně – ale jde to!

Jako bych s ním skutečně srostl; takhle cítím, když jsme oba zcela nazí. Snížit aktivitu vlastních myšlenek a nechat koně převzít velení; když jsme součástí karavany, je možné mu to dovolit. Vnímat prostředí; zlepšil se mi čich, sluch, zrak, vnímám kopyty půdu pod sebou. Zase už mi sedla na zadek moucha, švihnu po ní ocasem, vzlétne a pokouší se dostat někam, kde na ni nedosáhnu. Automaticky jsem ji plácl rukou, a bude klid. Jsem bytost složená z obou dvou bytostí: skutečný kentaur. Skvělé!

A hlas: Jak se ti to líbí, lvíče?

Na okamžik jsem vypadl z koncentrace. Kdo? Přeražený Tesák, je to možné?

Ty jsi telepat?

Tvoje myšlenky cítím. Jiných lidí jen zřídka.

Můžeš mi pomáhat dál? Vypnu se...

Souhlasil. Úplně jsem vypnul vědomí. Vnímal prostřednictvím koně. Potom jsem připojil myšlenky ostatních koní; ten můj je trochu vnímal, v omezeném rozsahu. Zvířata žijící ve stádech mají vnímání osobní i stádové, to je známo. Bylo mi skvěle. Nic mě nerušilo.

V době největšího žáru jsme zastavili, abychom si odpočinuli. Celý den mi bylo skvěle, zvlášť ve spojení s koněm – i se lvem. Při odpočinku požádal, zda bych se s ním mohl propojit a předávat mu své znalosti. Udělal jsem něco jednoduššího: on mi dělal polštář, já se na něj položil, propojil s ním mysl a nechal ho, aby si v ní hledal, co se mu líbí. Částečně jsem vnímal, ale tělesně byl zcela mimo.

Dělo se přesně to, co jsem očekával: matka zachytila spojení a protože je taky obdivovatelka kočkovitých šelem, ohlásila se a připojila; zakrátko se stala řídící silou a dostala lva pod kontrolu. K tělesnému spojení mezi nimi dojít nemohlo, ale i takhle na dálku to bylo nádherné.

Probudil jsem se po několika hodinách; slunce už nebylo tak palčivé, koně i lvi byli odpočatí, mohli jsme pokračovat. Odpoledne jsem strávil v mírném útlumu, nevšímal jsem si v podstatě ničeho a jenom jel. Večer jsme dorazili k potoku, který rozhodně nestačil na vykoupání, sotva na napití; ale lvi mě olízali tak důkladně, že jsem málem řval bolestí. A pak jsme šli hned spát; taky jsem toho měl za celý den dost.

Příští dopoledne jsem byl opět v útlumu, ale bez zřejmého důvodu. Zkusil jsem se o tom poradit s ostatními. Holky si stěžovaly, že je začínají bolet křídla, asi dlouho nelítaly. Rudi a Michal... Aha! Už je to jasné!

Tepnul jsem: Únava, úbytek sil a útlum je důsledek vzdalování od Simbabwe jako zdroje energie. Změřte se a pozorujte, jak se E bilance mění!

Takže to bylo v pořádku; když víme, od čeho to je, neděláme si starosti.

Zkusil jsem si vytvořit něco na mls. Vytvořit z volné ruky mi to nešlo vůbec, akorát jsem se zbytečně vyčerpal. Sebral jsem nějaký kámen, zkusil ho trafnout a dosáhl, že se začaly tavit okraje; pak jsem to musel nechat, nevyždímám ze sebe všechnu energii, abych se nemohl ani hnout. Tesák sledoval co vyvádím, dokonce to i chápal. Tepnul jsem to holkám, ať se smějí jak chtějí; nesmály se vůbec.

K horskému jezeru jsme dorazili krátce před soumrakem. Napadali jsme do vody a nabírali sílu; potom nás Reorti pozvali k jídlu, které bylo (pro ně samozřejmě) čerstvě ulovené maso, nějaká antilopa. Čekal jsem, že se pohádáme, přesto jsem se ale jako první zakousl do mizerně opečené nohy a podal ji dál, ať si ostatní dají taky. Nikdo nic nekritizoval, najedli jsme se jako lvi, pak jsme se přitulili k jejich teplým kožíškům a usnuli.

(Jak kdo; já si před spaním chvíli povídal s matkou. Smála se, že jsem se dal na pojídání masa; slíbila, že až sem za námi přijede, okamžitě se trafne na lvici, bude s nimi chodit lovit a svede každého lva, který se jí bude líbit. Proč? Pro zábavu. Razila názor, že i čarodějka má dělat věci nikoliv ze závažných důvodů, ale jen tak, aby jí to dělalo radost. [Komentář nějaké další WZ: Ty si to už na své úrovni můžeš dovolit!])

Ráno bylo nádherné. Dokonce nám byla zima, zvlášť když jsme naskákali do jezera a plavali tak dlouho, až nám naskočila husí kůže. Holky vyprovokovaly rvačku, když se to lvům nelíbilo a chtěli nás potrestat, trafli jsme se na lvíčata a zlobili tak dlouho, až nám vyprášili kožich. Líbí se mi být lev, je to příjemné. A líp se nám snídalo maso, dokonce syrové.

V tom jezeře jsou ryby; Jednooký nás vyzval, abychom jich pár nachytali, když chceme změnit jídelníček. Všeobecně se soudí, že nás nemá příliš rád, nejen děti, ani dospělé lidi. Podvoluje se nutnosti, trpí nás jako spojence, jinak mu ničím sympatičtí nejsme. Dá se říct, že se vyhýbá kontaktu? Skoro ano.

Po snídani jsme si trochu povídali, trochu experimentovali a místy se pohádali. Zjistili jsme, že situace je nevyrovnaná: zatímco některé nacvičené akce nám jdou skvěle i tady, jiné (které v Simbabwe šly snadno) tady nejdou vůbec, nebo jen velmi obtížně. Zvlášť traf a kreace; iluze sviští jedna radost, dokonce jdou i Tesákovi. Cowen souhlasil, abych ho učil i nadále, je talentovaný a mohl by se stát prvním lvím čarodějem. Nebo aspoň vynikajícím lékařem lidí, lvů i jiných bytostí.

Budu si muset vypracovat telurické mapy: směry, kudy proudí energie. Osy horských pásem, řeky, geometricky orientované útvary. K tomu lidská sídliště, domorodé svatyně, sídla místních božstev, dobrých a zlých duchů... Což všechno stačí zapsat do paměti a doplňovat, když já sám nebo někdo jiný něco upraví nebo otočí do protisměru. Pak se stačí jen orientovat a přebírat energii z uzlových bodů. Je to docela jednoduché.

„Jo! A jak se bude orientovat Denis v jiných světech?“ uvažovala Sif.

„To bych taky rád věděl. Doufejme, že mu udělají patřičné školení!“

Tak jsme chvíli leželi, povídali si a snili o tom, jaká dobrodružství zažívá Denis ve světě Egyptských bohů. Záviděli jsme mu.

„Jsi také čaroděj, Christiane B'Mendozo!“ upozornila Iris, „Očekávám od tebe, až povyrosteme, že nás přivedeš na úroveň, jakou si zasloužíme!“

„Ty si zasloužíš leda výprask!“ odpověděl jsem, ale neudělal sebemenší pokus jí ho dát. Iris chtěla pokračovat, pak si to rozmyslela. Stejně vím, co mě v budoucnosti čeká.

Přišel Jednooký: „Začnete se už konečně potápět?“

Když se WZ rozhodne pobývat ve vodě, provede následující opatření:

1.zbaví se veškeré srsti. Uvede se do ideálně aerodynamického tvaru.

2.zminimalizuje ušní boltce, zakryje ušní otvory. Omezí tím sluchové vjemy pod vodou, ale to nevadí; vlnění lze lépe vnímat čárou na bocích.

3.přes oči přetáhne průhledné třetí víčko.

4.uzavře nosní otvory, pokud možno zminimalizuje nos; ale po vynoření je dobré prudce vyfouknout vzduch nozdrami, několik vdechů a výdechů.

5.změní přední ruce na ploutve, ale s citlivými prsty.

6.změní zadní nohy na plochý ocas.

7.přizpůsobí vnitřní orgány, hlavně žaludek, na syrové ryby.

Po těchto opatřeních je bytost na vzduchu méně pohyblivá, avšak ve vodě dokonalá. Nejvhodnější je okamžitě padnout do vody a začít plavat.

Reorti sledovali naše počínání se zájmem; plavou dost dobře, ale potápění rozhodně není jejich oblíbenou kratochvílí. Sif jim vyprávěla, že existují mořští lvi lachtani, na ty by se celkem snadno mohli trafnout; určitě ano, ale Jednooký naléhal, abychom se začali starat o ten poklad.

Jak vysvětlil, nachází se v jeskyni, do níž je vstup pouze pod hladinou jezera. Na příslušném břehu se lvi ponořili do vody a plavali k místu, kde se potopili a podpluli převis do jeskyně. Nám to šlo skvěle, jim průměrně. V jeskyni bylo šero, světlo pronikalo jen podmořským tunelem – a pak několika malými otvory vysoko ve stropě.

„To není v pořádku!“ prohlásil Jednooký, „Zdá se, že za ta léta se strop propadl; snad kvůli zemětřesení!“

Těžko můžu posoudit, je-li jeskyně přírodního či umělého původu; existuje tak dlouho, že pravdu už všichni zapomněli, mínění a všelijaké legendy se různí. Snad byly kdysi ve stropě zasazeny soustavy čoček, které zajišťovaly osvětlení. V každém případě, dvě třetiny břehu jsou tak strmé, že se na ně nedá vystoupit; zbylou třetinu tvořil písečný nános. A na tom písku ležely poklady, jaké svět dosud neviděl: talíře, mísy, džbány, nádoby nejrůznějšího druhu z čistého zlata, tu prosté, tu zdobené diamanty a jinými drahokamy. Některé rozměrnější nádoby měly na vnější straně reliéfy z drahokamů, představující výjevy ze života na dvoře Vládce lvů, ale také z válek; mezi lvy a tygry, mezi lvy a leopardy a všelijakých dalších, které jsem v tomto nedokonalém světle nedokázal rozeznat.

„To také není v pořádku!“ tvrdil Jednooký, „Všechny ty věci mají být řádně uloženy, ne rozházeny po celé jeskyni!“

„Myslíš, že sem někdo vlezl krást?“ ptal se leopard Tašša.

„Spíš myslím, že to bylo zemětřesení. Pohyby půdy a tak...“

„To máme všechno vynést?“ ptala se Iris.

„A pohněte kostrou! Ještě to není všechno!“

Tak jsme se do toho dali. Jednooký plaval s námi ven z jeskyně a rozhodl se hlídat na břehu, ačkoliv široko daleko nebyl nikdo, kdo by měl na jejich poklady zálusk. Vynesli jsme v každé ruce jeden předmět (z těch menších); pak jsme se začali hádat, jak je snadno dostat ven všechny.

„Naprosto jednoduchý!“ prohlásila Iris, „Trafnu se na chobotnici nebo krakatici, ta má spoustu chapadel, každým chňapne jednu věc...“

„Chci vidět, jak to uděláš!“

Iris zkusila proměnu, ale moc jí nešla; navíc někteří si z ní dělali legraci, takže se naštvala, ztratila koncentraci a začala nám hrubě nadávat. Já se choval samozřejmě zdrženlivě, jako Velký čaroděj...

„Jo, ty seš taky důležitej jak hovno na koberci!“ zaječela na mě, „Kdybys přestal nafukovat hubu a radši mi pomohl...“

Ke rvačce nedošlo, Reorti naléhali. Podařila se nám celkem zdárně přeměna dolních končetin na chápavé, takže jsme mohli nést až čtyři věci a ještě při tom plavat. Když jsme to dělali několik hodin, byli jsme dost unaveni. Ale všechny ty věci z písku jsme vynesli na břeh.

„To je dobře,“ konstatoval Jednooký, „Teď se můžete začít potápět pro ty skutečně důležité...“

„Proboha, ono je toho ještě víc?“

„Je to poklad celého našeho národa. Samozřejmě; tyhle věci jsou jen malá část. Důležité jsou masky, sochy a disky se záznamy.“

„Tak to ne! Já do té jeskyně snad prorazím tunel!“

„Zkus to, jestli můžeš!“

„Vážně bys to dokázal?“

Zkusil jsem to, ale nedokázal. Lvi mne sledovali kriticky.

Holky si kupodivu nedělaly legraci. Mračily se a snažily zabránit, abych jim četl myšlenky. Stejně bylo jasné, nač myslí: že tady chybí Denis.

Ani já jsem se nevzpouzel.

Termín masky znamenal obličejové masky dávných Vládců Reortů. Bylo zvykem v průběhu života či těsně před smrtí (někdy i po ní) vytvořit přesný obraz jejich tváře, pochopitelně ze zlata a drahokamů; tyto masky byly porůznu ukryty ve všelijakých dírách a dutinách jeskyně, některé venku, jiné pod vodou. Bylo nutno se potopit, vlézt do díry, uvolnit tam masku, vytáhnout ji ven a vynést tunelem na břeh. Teď už jsme pochopili, proč se k tomu víc hodí naše drobná hubená těla, než těla dospělých. Pravděpodobně by se do těch děr ani nevešli.

První z nás odpadl Paddy McHill; zhroutil se vyčerpáním a přestože ho lvi začali okamžitě olizovat, řekl dokonce pár nepřívětivých slov o těch jejich pokladech. Například, že by bylo lepší nechat je, kde jsou.

„To v žádném případě,“ prohlásil Jednooký, „Masky dávných Vládců jsou naše posvátné dědictví. O největších svátcích je nejvýznamnější bojovníci nosili v průvodech a národ jim vzdával úctu.“

„Proč se to teď už nedělá?“

„Proto je také náš národ v tak hlubokém úpadku!“

Výsledek: Reorti se pohádali ještě mezi sebou. Jednooký byl významným členem státní rady, s jejímiž závěry často nesouhlasil; neboť tu byli další členové rady, kteří měli odlišné představy. To není nic divného, jejich dějiny jsou sporů a hádek plné.

Masky jsme začali rozkládat po břehu a lvi pod vedením Jednookého je různě přeskupovali podle časové souslednosti. To jsem si alespoň myslel; další třídící hledisko je příslušnost k jednotlivým rodům a kultům, tedy náboženským představám. Kromě rodových linií a božských linií existují filosoficko politické systémy; některý Vládce byl sice členem nějakého rodu, ale ten opustil (byl z něj vyhnán), případně byl vyhnán i z církve, přešel ke konkurenční (nebo si založil vlastní), což bylo důvodem k jeho sesazení a nastolení dalšího, ale on se sesadit bez boje nenechal, vedl válku a zvítězil nebo prohrál. V mnoha případech bylo Vládců víc najednou; kupodivu všichni jsou považováni za významné a jejich masky uloženy. Těžko jsme chápali, který byl dobrý a který zlý.

„Co na tom záleží? Všichni byli stateční bojovníci!“

Když se to vezme, co je na tom divného? Dávných králů lidí si také vážíme, přestože někteří byli pitomci a tyrani a válčili mezi sebou.

Jednooký trval na tom, že všechny masky musí být vyzvednuty a přeneseny na nové místo, které určí po příjezdu do Arminu. Jinak by Reorti nemohli na Ostrově žít, přesněji byli by tam jako ve vyhnanství.

„Samozřejmě! Mnohé z těch masek pocházejí z Antisu; odnesli jsme je před jeho zkázou. Některé i po ní; byly v hlubinách, ale potopili jsme se pro ně i tam. Tehdy jsme měli technické přístroje...“

„A to jsou skutečně všechny uloženy v této jeskyni?“

Jednooký přece jen zaváhal. „Tím si nejsem jist. Ale až prohlédneme naše záznamové disky...“

To byla další věc. Spousta tenkých kulatých destiček, popsaných různými záznamy z různé doby, třemi druhy písma, z nichž to nejstarší dokážou číst pouze čarodějové. Což je další nesmysl; nejméně čitelné je písmo středního období, kdy se přestalo vyrážet do kovu speciálními razidly a začalo vyrývat primitivnějšími nástroji. Když na to přišli, zjednodušili je, což sice pomohlo, ale způsobilo další problémy.

„Původní strojem vyražené písmo je složité, ale dobře čitelné...“

„Strojem vyražené?“

„Měli jsme psací stroje, kterými se daly rychle popsat celé disky. Skoro tak rychle, jak mluvil ten, kdo diktoval. A daly se odlévat kopie, které jsme posílali do jiných sídel Reortů...“

„A všechny ty věci se dělaly ze zlata?“

„Zlato je velmi trvanlivé. Zvlášť tehdejší, speciálně tvrzená slitina.“

„Takže tohle je nejstarší státní archív Reortie?“

„Inu... ne tak docela. Nejstarší je v Antisu. Ale vyzvednout se asi nedá. Naši předkové to zkoušeli, ovšem...“

„Taky v nějaké jeskyni?“

„To ne! Samozřejmě ve sklepeních pyramidy!“

„Aha. A důkladně zajištěné, aby se tam nikdo nedostal!“

„To je samozřejmé.“

„Chápu. Co když jsou tam i nějaké masky, které jste neobjevili? A protože nevíte, kterým Vládcům patřily, ztratili jste jejich ochranu...“

Lev ke mně obrátil svoje jediné oko a chvíli na mne zadumaně zíral. Potom zavrčel nepřívětivě: „Ano, to by mohlo být.“

Vzdychl jsem. „Je v tom případě nutné, abychom vyzvedli...“

„Ano, je to nutné! Musíme vyzvednout vše, co patří našim předkům! Jak bychom vysvětlili těm, na které jsme zapomněli, že jsme jejich posvátné dědictví ponechali někde válet? Možná se naši předkové kdysi dopustili chyby; ale to není důvod, abychom my dělali další!“

Ano, to jsem byl nucen chápat a respektovat. Taky jsem nepřišel na žádný způsob, jakým bych mu to rozmluvil. Diskutovat s rozhněvaným lvem je potěšení, kterého byste se taky rádi vzdali.

Rudi Aussengraben zanechal potápění jako další, celý rozklepaný zimou. Aby byl užitečný aspoň venku na slunci, pomáhal Reortům rovnat masky, disky a všechno další, co jsme vynášeli; při tom si povšiml, že jeden disk je na rubové straně poškrábán vlasově tenkými čárami, ale těsně vedle sebe.

„To je jistá stará legenda,“ vysvětlil mu Jednooký, „Původním účelem těch disků bylo zaznamenávat údaje ještě starším a jednodušším způsobem; nějakým strojem se zapsaly a pak vypálily, aby tam zůstaly navěky.“

„Ale jak bylo možné je číst?“

„Očima ne. Zase tím strojem. Takových strojů bylo hodně, různého druhu. Když jsi nechal jeden zapsat něco na disk, pak jej přenesl a dal přečíst dalšímu stroji, třeba na druhém konci zeměkoule, snadno to zvládl a udělal, co bylo zapotřebí. Některé takové stroje ovládaly lodě, létadla, dokonce i mezihvězdné koráby...“

„Budeš nám tyhle pohádky vyprávět večer u ohně?“

„To nejsou pohádky! Legenda říká, že je to pravda!“

„Tím líp! Pravdivé příběhy jsou ty nejlepší!“

V jedné škvíře jsme objevili sošky. V první chvíli se mi zdálo, že je to vyobrazení vybájených draků. Většina byla zhruba stopu dlouhá, ačkoliv některé byly větší a jiné zas menší, ba trpasličí. Až po chvíli průzkumu jsem si uvědomil, že vyobrazení takových tvorů obsahují Baarfeltovy knihy; sice jsem je osobně neviděl, ale Denisova paměť je obsahuje, dokonce i s názvy. Patří k vědě paleontologii, o vyhynulých zvířatech z pravěku, ohyzdných plazích obludách. Nebo obyvatelích Argerranu, jak chcete.

Poznal jsem býložravé Diplodocy a Brachiosaury s dlouhým krkem a ocasem, Stegosaura s kostěnými destičkami na hřbetě, vytvářejícími jakýsi hřeben, dravého Tyrannosaura s tlamou plnou ostrých zubů, Triceratopse s třemi rohy vyrůstajícími z kostěného límce. Také tu byl Pterodactylus, létající ještěr, a nějaký vodní ještěr podobný delfínovi; avšak většinou jsem byl na rozpacích, jak se které zvíře jmenuje a pevně věřím, že i nejlepší vědci by zaváhali, kdyby to viděli. Všechny ty sošky byly z čistého zlata, namísto očí měly vsazeny různobarevné drahokamy; měly taky slušnou váhu. Vynesli jsme je ven na břeh a zjistili další zvláštnost: jejich končetiny byly pohyblivé, břišní dutiny se daly otevřít a obsahovaly vnitřní orgány, provedené přesně do nejmenšího detailu.

„To souvisí s kultem uctívání nějakých bohů?“ ptal jsem se.

„Nemyslím. Kdysi to vytvořili naši vědci, aby měli přesný záznam, jak vypadaly jednotlivé národy Argerranu. Mnohé z nich jsme pak vyhubili...“

„Proč vlastně vznikla válka mezi Reorty a Argerranci?“

Už když tu otázku Michal položil, mi bylo jasné, že je nešťastná. Odpověď by zabrala (s veškerými odbočkami) několik večerů. Naštěstí lvi měli jakýsi zbytek rozumu a odmítli historii své války vyprávět.

V průběhu přerovnávání jsme zjistili, že každý druh živočicha je vytvořen v páru, vždy samec a samice; holky měly potápění taky dost, tak se rozhodly je rovnat k sobě. Snadno zjistily, který chybí, takže byl důvod se znovu potápět a hledat. To nás bavilo a byli bychom pokračovali, kdyby nás nezaskočil večer.

Uložili jsme se hned vedle té ohromné kupy zlata; zepředu nás příjemně hřál oheň, zády jsme se rozložili na kožešiny lvů.

„Bude to krásná pravěká zoologická zahrada!“ libovala si Iris, „Škoda, že nemáte vytvořená současná zvířata...“

Nejdřív musela vysvětlit, co je to zoologická zahrada. Většina z nás nic takového nikdy neviděla; zabodoval však Paddy, který navštívil ZOO v Londýně, Paříži a Madridu, bezkonkurenčně nejvíc. Lvi měli problém pochopit, co může lidi tak zajímat, aby se chodili dívat na běžná zvířata.

„Když tolik touží nás poznat, proč za námi nepřijdou?“

„Obávám se, že většina těch lidí by se nikdy neodvážila! Báli by se tvých zubů a drápů...“ vysvětlila Sif, vzala tlapku jednoho lva na klín a tiskla polštářky prstů, aby drápy vyjely z lůžek.

„Lidé jsou zvláštní.“ konstatoval lev a olízl jí tvář.

Mně vrtalo hlavou něco jiného. „Když máte o všem tak dokonalý přehled – kde jsou uschovány sochy vašich bohů?“

„Ty nemáme.“ odpověděl Jednooký.

„Proč?“

„Jak bychom se mohli odvážit udělat obraz někoho, kdo proměňuje své tělo, jak se mu zlíbí? Co kdybychom je třeba udělali nedokonale?“

„Takže vytvářet obrazy bohů je zakázáno? Jsou některé národy, které také zakazují zpodobení božstev, ale...“

„Proč zakazovat? Když si někdo myslí, že ví, jak bůh vypadá, může takovou sochu udělat. A pokud se mu dokonale podaří, vozí ji stále se svým nejcennějším majetkem. Nebo ji postaví někde ve svém sídle...“

„Takže vy vůbec nevíte, jak vaši bohové vypadají?“

„Není důležité, jak vypadají právě teď. My je stejně můžeme vidět pouze ve čtyřech rozměrech; to je velice nedokonalé!“

Chápal jsem, že se nedohodneme, měli příliš odlišné zvyky. Jen jsem přemýšlel, jak vlastně posuzují naše počínání naši, lidští bohové. Asi vlídně a shovívavě, když jsou na nás tak laskaví... Zvlášť na Denise. Kde asi teď zrovna je? A s kým? Pokud je tam večer jako u nás, odhadoval bych, že právě v této chvíli v lůžku některé bohyně. Určitě nesmírně krásné...

Matku taky navštěvují všelijaké bytosti. Některé hodně zvláštní. Občas se s nimi miluje, ale výsledku to nemá; pochopitelně. Nebo aspoň v naší dimenzi; jinde možná mám nějakého brášku nebo sestřičku božské rasy, ale...

Co bude navštěvovat mne, až budu velký?

Usnul jsem téměř nepostřehnutelně.


Ráno bylo – no, co myslíte? Samozřejmě, potápění a vynášení předmětů jako včera. Až na to, že jsme museli do větších hloubek a nešikovnějších děr. Je jasný, že se nám to nelíbilo, ani to nikdo nečekal. Na Michala se zřítila kupa kamení, naštěstí ji Iris rozbila na prášek. Vytáhli jsme Michala i na smrt vyčerpanou Iris, lvi začali oba olizovat a my se natáhli na slunce.

Pokračovalo se v diskusích a hádkách. Náš názor byl, že čím dál míň se nám chce potápět do hloubky, potmě a spíš po instinktu, abychom vytáhli pár dalších předmětů; byť ze zlata, starobylých a možná posvátných. Lvi trvali na svém, zvláště Jednooký; nezlobil se a chápal náš strach, avšak považoval za důležité vynést všechno, pokud od toho má odejít.

„Tím myslíš co? Že tady nějací Reorti zůstanou?“

„Ano, to asi budou muset.“

„Tak proč ne? Nestalo se to už někdy předtím?“

Výraz jeho tváře nebyl jednoznačně vstřícný; ovšem obličeje lvů bývají na první pohled dost neproniknutelné. Víc to zaujalo například Sif:

„Stalo se někdy v minulosti, že se Reorti odstěhovali do jiného světa? Já nemyslím všichni, samozřejmě; ale třeba nějaká část!“

„Ano, to už se stalo.“ přiznal neochotně.

„Ale tyhle věci si v tom případě s sebou nevzal!“

„Ne, to ne.“

„Takže to není bezpodmínečně nutné?“

„Tehdy odcházely jen bezvýznamné skupiny! Teď se stěhuje celý národ!“

„Určitě ne celý! Několik jedinců jistě zbyde!“

„Ano... to nelze vyloučit.“

„Potom se tedy sluší, aby tu zůstaly i některé části pokladu!“

Jednooký to promýšlel dlouho a důkladně. Konečně prohlásil:

„Ale vy to neříkáte z úcty k nim. Vám se jenom už nechce potápět!“

Ujistili jsme ho, že bysme se strašně rádi potápěli, ale už nedokážem nic kloudného najít. Nezdálo se mu to a měl fůru dalších námitek, ale postavil se za nás Přeražený tesák. Co přesně použil jako argument, to vlastně ani nevím, nedokážu pochopit. Jednalo se o nějakou záležitost minimálně tisíce let starou, kdy se nějaký Vládce pohádal s jinými Reorty a rozhodli se jít jinam. Postupně se do diskuse zapletli další lvi, dokazovali si navzájem, že to nebylo tak a bylo jinak; my jsme poslouchali, snažili se něco pochopit a při tom si tak skvěle odpočali, že jsme mohli zas do vody.

Domluvili jsme se tak, že do nebezpečných děr polezeme jen tři: já, Iris a Sif. Michal měl nějaké bojovné řeči, ale utlumili jsme ho. Holky plavou jako vydry, ty se odstavit nenechaly a já... přece musím nějak vyzkoušet, jestli mi ta magie opravdu jde, ne?

V každém případě jsme prolezli všechny skrýše a vynesli všecko, co jsme našli. Víc už skutečně nešlo, ať se Jednooký třeba vztekne. V diskusi sice svůj názor obhájil (nebo získal četné přívržence), ale zklidnil se až dost, aby přestal blbě kecat. Dá se říct, že den skončil úspěšně a večer u ohně byli všichni spokojení.

Tedy byli by; kdyby praštěná Irča dokázala držet zobák a neptala se, jak to bylo doopravdy s tou záležitostí, o které se hádali odpoledne. Bylo jí jasný, že to nemůže dopadnout jinak, než že se budou hádat dál, ale těšila se na hezkou pohádku. A protože požádala, aby nejdřív svou verzi vyprávěl Jednooký, bylo jisté, že to bude vyprávění pěkně dlouhé.

Poslouchal jsem samozřejmě taky, i já mám rád pohádky. Zároveň jsem vnímal Tesákovu verzi, protože jsem ležel opřený o jeho kožíšek, takže jsem ho průběžně tepoval. Věděl o tom a líbí se mu to; jsme docela dobrá dvojka, asi jako Denis a Artanna. Tím si hned nepředstavujte nějaké erotické spojení; já bych proti nebyl, ale jsem na to ještě moc mladý.

Dětství je hrozně blbá doba. Když seš jednou dost daleko od mámy, aby na tebe přestala dohlížet, a dokážeš se od ní šikovně odpojit, aby tě netepovala, tak tě podtrhne tělesná nedokonalost. Holky to taky říkají.

Třeba Irča tvrdě balí Jednookýho. Jako my všichni je perverzní na kočky, on se jí zvlášť líbí, protože je velikej, nezkrotnej a brutální. Některý ho pomlouvají, že na nás dětech se mu nejvíc líbí představa, že by nás roztrhal a sežral. Kecají; sice ho to občas napadne, když nás očichává, olizuje a tak, ale spíš nás bere jako lvíčata z jiný smečky. Ty taky pokaždý nezakousne, leda kdyby měl s jejich rodem nějaký spory. S-I vzrušuje myšlenka, že by je fakt zkusil sežrat, ale zatím jsme... (Nojo, dost!)

Ty příběhy mě hezky uspaly; celou noc jsem měl pěkně divoký sny a nejsem si jist, zda to byly úplný pitomosti; taky to mohla být regrese či dokonce věštba. Při snídani jsme se o to trochu porafali, holkám se taky něco zdálo a byly mírně zdivočelý.

Což nebyla ani tak moc chyba, ježto nás čekala pěkně drsná cesta s kupou zlata zpátky do Simbabwe. Vznikla samozřejmě otázka, jak to provést; D by s ní buď přelevitoval, nebo se trafnul na velblouda, nebo něco takovýho. Na mě všichni koukali, jako že bych to měl zkusit. No, teda udržím ve vzduchu tužku, nanejvýš pár kamínků. Několik tun zlata, to bohužel.

„Naložit na koně!“ navrhl některý lev.

„Ani těch není dost!“

Takže přemýšleli, až konečně opět promluvil Tesák. Další kameňák:

„Neumíte se trafnout ani na koně?“

Irča si nedala ujít, aby se předvedla: „Já umím na zebru!“

Nepochybovali jsme, to se naučila od mámy. Julka se jí taky dost smála, když pobíhala sem tam a vztekala se, protože nemá otřískaný přední kopyta a při zatížení ji to dost bolí. Ani řeč, že by na ni něco naložili; Michal se na ní chtěl projet, udělala s ním pár koleček okolo tábora, pak ho shodila a ještě kousla. Dobře mu tak, nemá si s ní začínat.

Taky jsem zkusil něco zvířecího. Napřed koně, pak pakoně a dokonce slona. Kromě běžných problémů (že holky očumovaly a radily) mi dělala problémy velikost; těžko se dokážete trafnout na něco proporcionálně většího, je to jasný? Takže: já dokážu slona, ale je to pořád slůně v mým věku! Kdybych chtěl dospělej kus, tak musím nejdřív důkladně prozkoumat...

Ale kruci! To je nápad!

Největší zvíře, který kdy po zemi chodilo, je Brachiosaurus. I kdybychom vzali mládě, bude pěkně veliký. Sloupovitý nohy, veliký břicho s několika žaludky, dlouhej krk s maličkou hlavou, ocas s obrannejma špicema. Ne jako u Stegosaura, pochopitelně, ale stejně... A můžu ho perfektně prozkoumat, mám nádhernej model, dokonce aktivně nabitej! Zajel jsem do hromady zlata; jak jsem se dostával do transu, začaly mi prsty samy jiskřit, až jsem si to zvířátko našel, položil do klína a začal zkoumat.

Holky tentokrát držely klapajzny, jenom zíraly.

Tu sošku dělal dobrej WZ, ať byl lev nebo cokoliv jinýho. I přes celou tu dobu a divný uložení byla pěkně E+. Cítila to i máma, její impulsy mi šimraly podvědomí, ale nekecala mi do toho. Použil jsem ji jako Vzor a začal se pomalu (a opatrně) přetvářet. Jak se mi měnilo tělo, začal jsem taky postupně ztrácet inteligenci, utlumovat se. (S tím se dá leccos dělat, ale ne najednou a na první pokus). Ten Brácha se mi docela povedl, dokonce jsem mírně oblafnul i věkové rozpětí; nebo má vnitřní kontrola nepočítala vývoj ve vejci? Zkrátka, podařilo se mi to a tepnul jsem Míšovi (mluvit jsem tou blbou tlamou nemohl), že můžou začít nakládat.

Jedna dobrá vlastnost Bráchy je, že má širokej hřbet. A nevadí mu, když po něm dupou a nakládají ho jako vagón na železnici. (To bych jednou chtěl vidět, kdy už tu pitomou dráhu dostavějí?) Další výhoda: měl jsem dlouhej krk a mohl při nakládce spokojeně opásat koruny stromů kolem jezera. Zároveň jsem zkoušel ovládat různý tělesný funkce. Třeba aby mi to listí začalo chutnat. Ty vnitřní žaludky jsou přežvýkavý. Semelou jako nic dřevo, trnitý akácie, dokonce i hnízdo divokejch vos. Strčil jsem mezi ně jazyk, ony mi do něj dávaly žihadla, ale já jim spokojeně vylizoval med a nakonec zblajzl i je. Myslelo mi to dost pomalu, ale holky jsem tepoval dobře; lvy o trochu hůř, nejsem na ně tak zvyklej.

Pomalý přemýšlení má svý výhody. Víc si pamatujete detaily.

Když mě naložili tak, že se na mě už víc nevešlo, chvilku jsme se dohadovali. Zlata zbývala ještě fůra, holky se chystaly ze sebe taky něco udělat (každá něco jinýho) a dost se ode mne naučily, aby to zvládly; ale čekat na ně se mi nechtělo. Rozhodli, že vyrazím na cestu okamžitě, a doprovodí mě pár Reortů, aby na mě dali pozor. Jednak aby mě něco nenapadlo (chtěl bych to vidět!) a pak abych nezabloudil; už jsem přece řekl, že jsem jako Bráška dost pitomej! Když to rozhodli (a když jsem to pochopil) dal jsem se na pochod a spokojeně si dusal krajinou; lvi kolem a přede mnou.

Chodit Afrikou jako Brachiosaurus je docela fajn. Zvedl jsem krk, prohlížel si krajinu z výšky a cítil se příjemně. Další výhoda zvířecí podoby je, že vám spousta věcí přestane vadit. Tu sošku, ze který jsem bral Éčko, jsem měl uvázanou na krku. Když jsem měl pocit, že mi něco vadí, tak jsem se na ni jednoduše napojil...

Holky jsem vnímal. Střihly si a vyhrála Sif, takže šla první a Iris ji jistila. Vybrala si Triceratopse, taky pěknou obludu. Zvlášť krásnej je ten kostěnej límec se třema špicema, kdyby ji někdo napadl. Nakládka jim docela šla. Mezitím na kraj padla tma, ale já pokračoval bez váhání v cestě, takový maličkosti nám sauropodům nevaděj. Akorát jsem trochu zpomalil, když mi začalo tuhnout tělo; jsem studenokrevnej, chápete? Taky mi to v noci myslí ještě pomaleji než ve dne; a když konečně usnu, řídí moje nohy zvláštní uzlina míchy, takže sice spím, ale pochoduju v klidu dál. Dobrý, ne?

Za ranního rozbřesku jsem potkal Julii, hnala se cvalem s krkem nataženým dopředu a jen mi tepla, že se chystá srovnat dcerušku, jen co ji dopadne. To bych rád věděl jak, Iris se právě pevně rozhodla, že bude Stegosaurus. Julka sama zebrovala, její miláček Julča za ní cválala jako druhá a nejspíš nechápala, proč se šéfka stáda žene jako trhlá. Cvičně jsem jí osáhl mysl; Julča bere Iris (i Sif) jako mladé zebry, dcery své šéfky, které se zamotaly do nějakých potíží, a Julie je jde vysvobodit. Jak jí pomůže, nad tím se doposud nezamyslela. Ani by to nebylo moc platné.

No a já v pohodě šlapal. Během dne jsem začal líp přemýšlet; nejdřív jsem myslel, že to je vlivem tepla, ale pak jsem pochopil příčinu: blížíme se k Simbabwe. Vylepšil jsem si E bilanci, napásl se na akáciích, při přechodu řeky vypil cisternu vody a vyděsil stádo hrochů, kteří do té doby nevěřili, že může existovat něco většího a nebezpečnějšího než oni. Pak jsem spokojeně pokračoval k táboru; už nám někdo jel naproti.

Triga Sif už byla na cestě, pěkně naložená, šla po mé stopě a posmívala se mým pachovým značkám. Iris byla Stegáč a nakládali ji; mámu vyzvala na souboj špicema na ocase, ale Julka nějak vycouvala, když je viděla. Určitě se nebojí, ale rozdáme si to asi někde blíž k E vlně, pro jistotu. Uvažoval jsem, jestli si někdo zkusí dravého Saura, třeba T-Rexe. Docela bych si rád zahrál nějakou bojovku, až složím ty pitomosti z hřbetu...

Skvěle mi fungoval mozek. Povídal jsem si s mámou, tátou, bráškama; holky mi záviděly a vyhrožovaly. Ozval se taky Denis, skvěle se bavil. Dokonce mě chytala i Diana; no tebe bych rád viděl, jak se budeš trafovat!

A přišla mi naproti taky Bonny se svou smečkou; už zase jich od posledně přibylo! Jsem zvědavý, jak velkou smečku chce nakonec mít! Vyhrožovali, že zaútočí a roztrhají mě, ale pak mě uviděli a ani to nezkusili. Jo, frajeři ušatý, to byste se divili!

Běželi ale se mnou a povídali jsme si. Bonny je parádně chápavá, když se něco týká pejsků. A zlata; miluje blýskavý ozdoby. Když už otravovala moc dlouho, vyzval jsem ji, aby udělala další sošku (tedy dvě) afrického psa; tady v S. by se jí to mohlo podařit. Hned o tom začala přemýšlet a dala mi až do města pokoj.

Dorazil jsem k cíli. Do středu města mě museli navádět jako letadlo(?!?), všude si nastavěli všelijaký přístřešky a ty bych jim pobořil, stačilo by se o ně nešikovně otřít ocasem. Navedli mě na hlavní náměstí a tam Dunbar rozhodl, že ze mě můžou zlato složit, pak můžu konečně zrušit traf a vrátit se do vlastního vzoru. Než z toho docela zblbnu.

Přemýšlel jsem, zda skutečně blbnu z té přeměny; já na sobě vůbec nic nepozoruji! Ostatní mě ubezpečovali, že jo. Maryška dokonce cosi kecala, že to se stává každýmu a je na to téma spousta vědeckejch prací, jenomže já jsem starej negramot, nic nečtu a tím pádem jsem zabedněnej. Uvažoval jsem, že bych ji šlehnul ocasem, ale má v podstatě pravdu.

„Je divnej!“ konstatovala Maryška, „Kdyby byl ve správný kondici, už by se rval; jsem moc zvědavá, co dělá to moje hodný děťátko!“

A mě napadlo, jak situaci vyřešit: trafnout se dostatečně pomalu, aby ty věci ze mě mohly spadnout (sklouznout!) na zem. Z těch mohutných nohou by mohly být docela pěkný sestupový rampy... Jako u těch letadel!

„Co furt máš s těma letadlama? To je nějaká regrese?“

Nedokázal jsem to vysvětlit, jenom jim předat vizi: veliké letiště pro spoustu velkých letadel, uprostřed řídící věž a správní budova, z ní kryté rampy do všech stran, pojízdné schůdky, naváděcí auta...

„Nějaký scífko!“ usoudila Bonny a ohrnula čenich.

„Takhle to s Denisem začínalo taky,“ dělala chytrou Maryška, „Tak dopadne každej, kdo si moc zahrává s transformací. Jen počkej...“

„To jako já, jo?“ vrčela Bonny, „Já to náhodou zvládám!“

„Jo, fakt? Dokážeš ještě vůbec obnovit čistě lidskej a čistě psí vzor? Nebo už ani nevíš, kterej je co? Jak tak na tebe koukám...“

Nestaral jsem se o ně, měl jsem dost vlastních starostí. Změnil jsem se na nakládací rampu a postupně nechal sjíždět balíky i jednotlivé předměty ze zlata. Lidé je dole chytali a přenášeli do skladišť, nebo kam. Nemusel jsem se o to už starat, stačilo mi... dělat, co říkali.

Janek s Charrym se dohadovali, jak to všechno přepraví na pobřeží, až bude čas nakládat na lodi. Z jejich diskuse jsem vyrozuměl, že by bylo daleko nejlepší, abych tenhle kousek zopakoval; kromě jiného dokážu zajít do vody i dost daleko a postavit se tak, že bude možné překládání lodním jeřábem.

„Taky bych s tím případně mohl do Arminu doplavat!“ navrhl jsem a příjemně mě překvapilo, že už zas můžu srozumitelně mluvit.

„To bys vážně zvládl?“ zeptal se Charry s obdivuhodnou důvěřivostí.

„Neber ho vážně, kecá!“ smála se Maryška, „Nevidíš, že si dělá blázny?“

Diana to viděla jinak. Začala něco plácat o možnosti proměnit se v draka a odnést náklad do Arminu letecky. Pochopitelně vyvolala hádku.

Dunbar tepoval Stega Iris, která už si to taky dupala krajinou, naprosto spokojená sama se sebou i s nákladem, který měla uložen mezi hřbetními deskami. Julka ji doprovázela a vymýšlela možnosti, kterými by se sama trafla na saura a něco dělala. Byla s tím spousta technických nesnází, které musel cowen pochopitelně projednat a vyřešit.

„Hele, ty toho musíš mít plný kecky,“ řekla mi Diana, „Klusal's bez zastávky a odpočinku od jezera až sem... Jdi si lehnout!“

Šel jsem si lehnout, ale k jezeru; vykoupal jsem se, pak natáhl na písek deku, zastínil se slunečníkem, vykouzlil si mísu všech dobrot, na jaký jsem si vzpomněl, pak jsem si lehl, pochutnával si a podřimoval.

Hlava mi bzuněla od těch diskusí. Uvažoval jsem, jaké zaujmout stanovisko pro případ, že by se mě někdo zeptal. Kdyby tu byl Denis, nechal bych to na něm. Nebo na mámě. Nebo na kterýmkoliv ze starších wézetů. Jenže dřív nebo pozdějc někdo přijde s něčím na mě. Vím to (téměř) zcela jistě.

Právě jsem si zkusil na vlastní kožešině (šupinách), že transformace má podstatný vliv na duševní činnost. Byl jsem Bráchou v kuse tři dny. Poprvé, a hned natvrdo; třeba dravým ptákem jsem v různých variantách byl mockrát, čím dál delší dobu, ale nikdy ne kriticky dlouho. A s podporou ostatních; to je dost důležitý. A s Denisem, co mi kryl záda. Teď je na mně, abych byl supervizorem pro ostatní, dokonce i pro holky. Který jsou lepší než já.

Nevěřte iluzím, podepíše se to na vás. Jakákoliv magie; stokrát můžete kecat, že se vrátíte zpět do původního vzoru a nic, žádný stopy. Jako když si přečtete nějakou knížku; nikdy už nebudete takový jako předtím. Už ve vás něco zůstane. Když nejste dubově blbý. A já náhodou umím číst!

Je pravda, že čím mladší jedinec, tím líp mu jdou transformace? Nemyslím, že se to týká zrovna kojenců, to by z nás byla nejlepší Gina (Ahoj!). Spíš bych fandil puberťákům; čím blíž, tím to jde líp. A tím větší nebezpečí. Co třeba Julka? Je dobrá, o to nic; umí dobře zebru, určitě i všelijaký jiný kopytníky, v afektu předvedla draka, ale už stárne a má co dělat, aby byla lepší aspoň než její vlastní dcera...

(Já tě kopnu! Ať poznáš, jaký má zebra kopyta!)

Nepochybuju, TP Julce jde. Jasně že Irču překoná; to by taky bylo pěkně trapný, kdyby ne. Ale jak dlouho? Než se dvojka S-I rozejde, vypracujou se obě na perfektní WZ, pro který bude jeden svět malej. Nebo nevíš, že se chystají vybudovat každá svůj vlastní svět? (Varianta: vpadnou do některýho světa, kde není dobrá WZ, a přebudujou ho podle svýho). Často se o tom baví a čekají jen, až ještě trochu vyrostou. Pak si dají souboj, až se budou nebesa třást. A ty to víš, Julko!

(Taky jsem o tom uvažoval. Ale jak to vypadá, budu muset zůstat na Zemi. Jestli to Denis myslí vážně s tím odchodem...?)

Denis se kontaktoval s polobohy tak často, až to od nich chytil. Jako nakažlivou nemoc. Dejme tomu příjemnou pro něho samotného. Ale už není tak docela člověk. Já ještě ano, doufám. Máma by mě přerazila, kdyby ne. Nesmysl. Máma mi nedokáže nic udělat. Jenže...

Postřehl jsem cizí auru ve svým rajónu. Bonny. Uvítal jsem ji.

„Máš chuť si popovídat?“ zeptala se a začenichala k míse s dobrotami. Pokynul jsem jí na svou deku a doplnil mísu, stačila hrst písku.

„Jak jsi to myslel s těma soškama?“

Vyzval jsem ji, aby se se mnou spojila a tepnul jí všechny svoje myšlenky během trafu na Bráchu. I některý související. Brala je perfektně; objímala mne při tom a tiskla se ke mně, já vnímal teplo jejího těla, její psí auru, dokonce i psí vůni. Jemnou srst na hlavě, dokonce i po těle; řídkou na psa, ale příliš hustou na člověka. Taky se mění s postupem času. Tohle už je její skutečná osobnost, důsledek dlouhodobé transformace...

Začala brečet: „Ty seš tak strašně milej kluk! Moc mě mrzí, že se nemůžeme dokonale propojit... Nikdy se nepotkáme. Až budeš dost velkej, budu už já strašně daleko... Ale po tobě se mi bude stýskat...“

Objímal jsem ji, vnímal její auru a pil její vůni. Věděl jsem, že říká pravdu. Brzy odejde. Má tohle být její loučení?

„Změnila jsem se skutečně tolik?“ zeptala se.

Vytvořila si zrcadlo a prohlížela se. Pevné, opálené ruce a nohy, štíhlé až hubené tělo, drobné prsy. Takhle vypadala i předtím, ne? Jenže postřehl jsem změny na kloubech, hrudníku, bříšku... pohyblivou kostrč, nehty měnící se v drápy, chodidlo zkracující se v tlapku...

„A tohle je můj lidský vzhled!“ zdůraznila, „Ten nejlepší, na jaký si dokážu vzpomenout! Měla jsem si uložit Vzor, jenže tehdy mi to nenapadlo!“

(Nesmysl. Všichni jí to říkali, ale považovala je za pitomce.)

Přejela si rukou po tváři. Levá, rozseknutá šavlí, byla zdobena klikatou stříbrnou jizvou. Moc jí sluší. Stejně jako protažené špičáky, vysunutá čelist, nos zvolna se měnící na čenich. Je krásná a exotická. Nikdo si netroufne pochybovat, že je člověk. Zatím.

„Proč není možné, aby byl někdo jako já? Pes i člověk zároveň?“

„Prakticky dokazuješ, že to jde!“ zasmál jsem se.

„Ještě nejsem pes. Nejsem schopna dát potomstvo. Štěňata.“

„Ani s člověkem? Lidské dítě?“

Neřekla nic, ale věděl jsem, že mám pravdu. Měla by s tím potíže. Ostatní ženy dokážou i ve vyšších fázích těhotenství transformace i návraty zpět, aniž by to na dětech zanechalo stopy. Pochopitelně žádná tak dlouho a tak do hloubky jako ona. A žádná plánovitě nesměřuje na druhou stranu.

„Já už ale nechci zpátky! Kdybych měla být jen člověk, už by mi to nestačilo, chápeš? Vyla bych smutkem, kdybych nemohla běhat se smečkou a lovit!“

Promýšlel jsem to. V matčiných knihách jsou příběhy o lidech, kteří se vzdali magie. Většinou dopadli špatně. Buď se z nich stali nepřátelé a začali pronásledovat to, co předtím sami dělali, nebo... Se jí nevzdali. Snad na čas; ale trvale? Čím by nahradili to úžasné sepětí s vesmírem? Někteří dokonce raději zemřeli. Steskem.

Bonny mne pořád ještě vnímala. Olízla mi tvář. Rozumíme si.

„Chceš, abych udělala totemy afrického psa, než odejdu?“

Pomohla mi: použila správné slovo. Ano, Lycaon je její totem. Jednou za pár století vezme některý WZ její totem a změní se na psa, jako jsem se já změnil v Brachiosaura. Veliké a důležité dílo.

V té chvíli jsem už věděl, kterým Reortům bylo dáno právo ztvárnit podoby jejich bohů. Není divu, že si to většina netroufla; příliš zodpovědná práce. Totemy psů, které vytvoří Bonny, budou dobré.

„Jsem ráda, že mi věříš.“

Nebyla to pouze důvěra. Také smutek; už ji dlouho nebudu vídat. Ta práce pro ni bude loučením; až ji dokončí, odejde. Upne se k ní a vloží do ní vše nejlepší, co v ní je. Tím to ze sebe dostane. A už nebude mít nic, co by ji drželo v lidské společnosti...

„Ne, to se mýlíš. Mně se tam líbí... jak to říct? Víš, mezi vámi lidmi jsem dost nízko. Bonny, jedna holka z cowenu. Moje znalosti zdaleka nestačí na ostatní wézetky. Ale tam jsem nejvyšší čarodějka Lycaonů. Ochránkyně, Velká Matka kmene. Můžu svůj kmen chránit a pomáhat mu...“

Nepochyboval jsem o tom. Určitě je to tak, jak říká.

Na moment mi napadlo, že kdyby se zpejskovala, mohla by mě olízat. Sotva tu myšlenku postřehla, už se začala měnit.

„Ne, prosím! Pomalu – chtěl bych tě sledovat!“

Proměňovala se tak pomalu, jak jen zvládala. Záměrně to ovládala; normálně jí stačí jen uvolnit se a vklouzne do své feny; do Vzoru. Dovolila mi dokonce, abych se jí dotýkal během transformace; to nedovolí žádný WZ, když si není jist svou schopností. Taky by ji moje ruce mohly poškodit. Bonny už je to jedno. Dovolila by mi to během opačné, zpětné TF?

Ve psí podobě byla ještě krásnější než v lidské. Hladil jsem ji a ona mě celého důkladně olízala. Pak dokonale vyluxovala tu mísu s dobrotami. Měla přece nárok na odměnu, ne?

 


Obsah Dále

25.08.2020 11:27

Errata: