Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 4. Poklady mořských hlubin

Zpět Obsah Dále

 (Chris)

„Sedněte a držte huby, potřebujete školení jako prase drbání!“ prohlásila Veronika a bedlivě obhlédla, zda jsme všechny děti přítomny. Přiznávám, že mnohem ochotnější se školit byli někteří dospělí.

„Takže žraloci... že jich je spousta druhů od patnácti centimetrů až po osmnáct metrů (to je žralok velrybí, ale žere jen plankton a nemusíte se ho moc bát), to zdůrazňovat nebudu. Máme důležitější věci. Třeba že se za celý vývoj od třetihor nezměnili, takže reortské sošky zobrazují vlastně i současnou realitu. Mohli byste je docela dobře použít...

Takže zoubky! Žralok je vybaven dvěma mobilními, na sobě nezávislými čelistmi, podsunutými pod hlavu, ovládanými mimořádně mocnými svaly. Jejich síla stisku byla změřena na tři tuny na cm2, takže jestli jim někdo budete strkat prstíčky do tlamičky, máte po nich. Pro srovnání, u člověka je to pouze 200 kg na 1 cm2. Ty zuby jsou uloženy v pěti rezervních řadách, vnitřní sklopeny, aby nepřekážely a pokud si žralok nějaký zub vylomí, nastoupí za něj další, takže se neustále obnovují.

Žralok má mimořádně vyvinuté smyslové orgány. Pod vodou slyší na vzdálenost několika tisíc kilometrů. Je specializovaný na trochu nižší tóny než člověk, od 10 po 1000 hertzů. Když harpunujete rybu a ona se začne zmítat v předsmrtné křeči, slyší to žraloci po půlce oceánu. Problémy budete mít při větším hluku, nad dvacet decibelů; zvykněte si, že vám bude nepříjemný.

Čich je taky skvělý. Když zakroutíte nozdrami, můžete ucítit na půl kilometru pach člověka, krev i na kilometr. Perfektní je postranní čára, kterou máte od čumáku k ocasu po obou stranách; funguje jako sonar, jsou tam kanálky a v nich smyslové buňky, které registrují tlak okolní tekutiny. Postranní čáru doprovázejí zvláštní orgány zvané smyslové dutiny.

Zrak... no, ve dne nebude nejdokonalejší, zato máte schopnost nočního vidění. Ve větších hloubkách docela dobrá věc. Patnáct až dvacet metrů jasného vidění by vám mělo stačit. To mluvím všeobecně, různé druhy jsou značně variabilní. Třeba žralok bílý výborně vidí ve dne a skvěle rozlišuje barvy, ale v noci vidí líp citrónový nebo modravý.

A ještě: perfektní vynález jsou Lorenziniho ampule. Nacházejí se na hlavě a vnímají změny teploty, vibrace, slanosti, tlaku, dokonce i změny elektrického pole. Takový detektor vám nahradí jakýkoliv orgán.

Což konečně poznáte sami, až se pokusíte o transformaci. Já bych vám jen chtěla připomenout, že není úplně bezpečné zůstávat žralokem příliš dlouho, protože jejich myšlenkové pochody jsou dost... primitivní.“

Irča už nějakou dobu usilovně třepetala rukou. „Je pravda, že se žraločí mláďata požírají navzájem, ještě než se vylíhnou?“

„Ale fuj!“ reagovala Zuzanka, jak jsme očekávali.

„No, pravda to je, aspoň u některých druhů. Vajíčka dozrávají v samičím lůně a nejživější, nebo první narozené embryo sežere ostatní ještě v děloze, takže se narodí jako jedináček. Příroda to tak zařídila...“

„Ale je to nechutné!“ trvala na svém Zuzanka.

„Pokud se ti to nezdá, vysvětli jim to, až nějakého potkáš. Nepředpokládá se ovšem, že byste zůstali ve žraločím vzoru tak dlouho, až by slečny otěhotněly a byly nuceny rodit malé žraloky!“

Aspoň jsme se mohli holkám vychechtat.

„V podstatě to žralocký tělo budete potřebovat akorát po dobu potápění do hloubky a pátrání; pak se zas budete muset trafnout na lidi, protože žralok nemá dost šikovný ruce. Ještě je tu jedna možnost: chobotnice. Jenže s tou nejsou žádný zkušenosti, nevím jak byste to zvládli.“

„A co je to vůbec za loď, co máme najít?“

„Grosvenor. Dne 4. srpna 1782 ztroskotala na východním pobřeží Afriky. 450tunová elitní plachetnice britské Východoindické společnosti. Na palubě bylo asi stopadesát lidí, kteří dílem zahynuli při katastrofě, dílem byli zabiti černochy. Loď zatím leží asi čtyřicet metrů hluboko v zátoce, která se podle toho ztroskotání jmenuje Grosvenorská.

V podpalubí lodi je uloženo 720 zlatých a 1450 stříbrných prutů, desítky truhlic se zlatými mincemi, 19 šperkovnic s diamanty, safíry, smaragdy a rubíny zvlášť vybranými a značné množství slonoviny. Dohromady se cena toho nákladu odhaduje na 40 miliónů liber sterlingů.

Dále se v lodi nachází tak zvaný „Paví trůn“ indických Velkých Mogulů, vystavený kdysi v největším chrámu v Dillí; v roce 1665 jej viděl francouzský cestovatel Tavernier a tvrdí, že to byl neuvěřitelný klenot. Podle něho byly silné nohy trůnu z ryzího zlata, stejně jako dvanáct podpěr baldachýnu. Zadní opěradlo mělo podobu dvou načepýřených pavích ocasů a bylo samozřejmě také z ryzího zlata. Avšak celý trůn byl tak bohatě pokryt ozdobami z tisíců diamantů a jiných drahých kamenů, že se pod nimi kostra téměř ztrácela. Cena materiálu asi 5 milionů liber, ovšem historická a umělecká cena je daleko vyšší, jak jistě chápete.“

„To chápem,“ řekla Efka, „Jenomže ta loď ztroskotala v roce 1782. To je víc jak sto dvacet let; co když zatím někdo poklad vyzvedl a zmizel s ním?“

„Těžko,“ řekl Lobo s úsměvem, „Probral jsem archívy a přesně vím, jak se snažili. Poprvé poslali vojenskou expedici v roce 1789, další v roce 1800 a 1842. Nepodařilo se to. Naposledy se pokusili o vyzvednutí v roce 1905, tedy docela nedávno; pokud vím, chtěli dostat celou loď na pevninu bagry a náložemi dynamitu. Naštěstí přišla bouře a zničila jim lodi. Ten poklad tam leží a čeká, kdo ho vyzvedne; nejspíš to budou Angličané, jsou pány na tom pobřeží, kde se to stalo. Máme jim ho nechat?“

Několika nám blesklo hlavou, že právně ten poklad rozhodně není náš; jenže jsme bojovníci a takové maličkosti nás nemůžou odradit.

„Jde o to, že vrak bude zarostlý korálem a všemi možnými mořskými potvorami, ne-li zapadaný pískem a bahnem. Dokážeme ho uvolnit?“

„Prohlídli jste si pořádně mou loď Jitřenku? Tak víte, že na ní mám potápěčský zvon pro šest lidí, dýchací přístroje, dva těžké skafandry, sací zařízení jako na bagru. Dále máme sbíječky, vrtáky, mechanické drapáky, jeřáby, výbušniny. Je to speciální plavidlo pro podmořský výzkum a různé práce, ať už povolené nebo nikoliv. Korály odsekáme a bahno odsajeme. Co?“

Je pravda, že jsme se namlsali na reortském pokladu. Proč to nezkusit?

„Přece jen bych ráda podotkla, že právně patří Angličanům jak ten vrak, tak i celé pobřeží,“ zdůraznila Veronika, „Ne že by mi jejich práva dělaly moc velké starosti, ale nepochybně se tam budou objevovat jejich hlídky. Už dopředu varuju: nechci slyšet žádný kecy, že se jich nebojíme a kdyby něco, dokázali bysme je přemoct. Jediná rozumná možnost je, aby o nás vůbec nevěděli; což znamená pečlivý hlídky. Ve vodě, ve vzduchu... všude!“

Všichni jsme byli tou myšlenkou nadšeni. Aspoň se bude něco dít!

„Spustíme to, až většina odjede zpátky do Simbabwe,“ rozhodla Veronika, „Možná by ani nebylo naprosto nezbytné prozrazovat předčasně naše záměry Charrymu; třeba by to nepochopil. Když se to nepovede, tak jsme měli smůlu. A když jo, budeme mít aspoň pro císaře dárek k nějakýmu výročí!“

„Souhlas,“ řekla Julka, „Docela by mě to lákalo, ale s tímhle břichem se mi moc nechce potápět do hloubky. Radši se vrátíme...“

„Však počkej,“ smála se Maryška, „My si najdeme nějaký vlastní poklad!“

V každém případě jsme zrušili tábor a rozjeli se na různé strany; většina zpátky do Simbabwe a my na cestu po moři. Reorti měli pro náš nápad značné pochopení; vyslali větší skupinu bojovníků do blízkosti zátoky, aby byli v pohotovosti pro případ, že by něco nevyšlo.

Počasí bylo ideální. Pluli jsme podél pobřeží; vedl nás nějaký cizí delfín, kterého poslal Darkka, ale dokonale znal své povinnosti a hlásil nám předem i černošské bárky. Potkali jsme také jednu britskou válečnou loď, té jsme se vyhnuli právě díky rozvědce. Trafli jsme se na žraloky a plavali si ji prohlédnout. Zvlášť Sif se hrozně líbila, chtěla ji zabavit a odplout na ní domů do Ősgardu, snad aby ji dala darem nově narozenému bráškovi. Hezký dárek, ta loď má tři paluby a aspoň dvě sta děl, takže by si bráška nepochybně vyhrál.

Zátoka Grosvenor je kouzelná. Utopená mezi ostrými skalami, do nichž vytrvale naráží příboj, obrostlá spoustou zelené vegetace, včetně vějířových palem, obydlená drobnými opičkami a papoušky, kteří v jednom kuse nezavřou zobáky. Byla tu zářivě žlutá pláž s jemným pískem, ve kterém jsme se váleli; moře bylo modré a teplé a nosilo nás vlídně a přátelsky, když jsme se v něm koupali. Člověk by ani nevěřil, že v sobě ukrývá stopy tragédie.

Zakotvili jsme Jitřenku mezi skalisky a důkladně zamaskovali, aby ji ani náhodou někdo neobjevil. Samozřejmě kdyby přijeli těsně k ní, museli by ji spatřit, ale doufali jsme, že se tu nikdo nebude potulovat.

Konečně se objevil delfín Darkka; rychle propátral zátoku a dokonce našel i místo vraku, takže jsme nemuseli hledat. Což mě mrzelo, protože ze sebe dokážu udělat krásného žraloka. Učili jsme to Zuzanku a moc se nasmáli, její pokusy byly vážně kouzelné.

Ovšem Darkka i druhý delfín se těžce urazili. Žraloci jsou pro ně smrtelní nepřátelé a vybrat si jejich podobu je drzé a sprosté, když se můžeme transformovat do něčeho tak krásného a ušlechtilého jako delfín. Navíc to už někteří z nás vyzkoušeli a šlo jim to. Tak jsme se napřed několikrát pohádali a nakonec rozhodli, že se zdelfínujem.

Samozřejmě jsme se těšili na Zuzanku. Všichni, včetně ní samotné. První traf jsem s ní udělal já s pomocí S-I a za dohledu J-M i Veroniky. Byl to samozřejmě žralok, ještě tam na pobřeží. Pochopitelně jsme vzali v úvahu, že je mimořádně nechápavá a adaptace jí bude dlouho trvat; ovšem nečekali jsme takové potíže. Tolik a různých. Začnu od začátku.

Úskalí transformace je v tom, že když chcete měnit vlastní tělo (i cizí), musíte mít co nejdokonalejší představu, co vlastně chcete. Ve chvíli, kdy se vám to podaří, se změní také pocity, vnímání, myšlení... všechno. Pokud propadnete zmatku a začnete dělat blbiny... tak jste Zuzanka.

Julka radila, abychom začali od něčeho úplně jednoduchého, třeba změnit barvu kůže na černou nebo vlasů na blond. S-I předváděly na sobě. Protože je jednoduché věci nebaví, měly pokožku černobíle pruhovanou a na hlavě tu zebří hřívu; zároveň ovšem stíhaly tepovat Julču, která se relativně klidně pásla opodál; když postřehla příjemný zážitek, začala vyrušovat. Julče se totiž zalíbila minulá transformace na holku a protože ani v lidské podobě nemá moc rozumu, začali jsme vnímat její erotické představy. Což byl konec, S-I se začaly smát a Z propadla vzrušení. Pak jsme se začali hádat...

Julka ze všeho nejdřív seřvala dcerky. Ne že by za všechno mohly, ale už jí jdou na nervy dlouho. Potom vyhnala Julču co nejdál od tábora. Pak si vzala Z na delší nesouvislej pokec verba i menta ve stíněným P; nás hnala, ať se jdem koupat. Šli jsme si zaplavat a doufali, až budeme zpátky, bude Z srovnaná aspoň tak, abysme mohli začít dělat. Chyba lávky; na jedné straně dychtivá po nových zážitcích, na druhé zfrustrovaná myšlenkou, že by mohla neobstát. Navíc se jí do všeho pletly ty její sex představy; fakt je hrozný dělat s dospívající holkou. Při pokusných tf je občas třeba se dotýkat těla rukama na různých místech, pomáhat při tvarování a vůbec; pro S-I prostě jen práce s tělem, ale Z, ať se jí dotkneš kdekoliv, začne obvykle jančit, protože jí to vadí nebo líbí až moc. Já si nedokážu představit, až budou S-I starší; jestli budou takhle vyvádět, si hodím mašli nebo zdrhnu meditovat do Himálají.

(Poznámka S-I: Jen počkej, zajíci! Na tebe taky dojde!)

Fakt je, provádět začátečnické pokusy pod dozorem celého cowenu, vnímat posměšné poznámky dvou mladších sestřiček, poblázněné zebry a vrchního čaroděje, který je o pár let mladší než vy, musí být děsný. My jsme zvyklí, tím to je. Došlo to tak daleko, že J-M navrhovaly přestat; tehdy Z začala ječet a dožadovat se pokračování, přece není hloupá. Nedala pokoj, tak jsem z ní udělal psa (fenu) a předhodil ji smečce.

Nebylo to pro ni jednoduché. Nejen že se musela vyrovnat se všemi změnami vlastního těla, ostatní psi ji očmuchávali, olizovali, feny na ni varovně vrčely. Byla sice mládě a pod ochranou vůdčí feny Bonny, ale to neznamenalo odstranění veškerých nesnází. Vera řekla jasně:

„Buď vyhraje, nebo už se nikdy nenechá transformovat!“

Zuzanka vyhrála. Vrátila se naprosto okouzlená; tedy, maličko orvaná od cvičných rvaček, ale to jsme vyřešili při návratu do Vzoru. Většinou se jí to líbilo a když se něco nelíbilo, začala tvrdě vrčet a odkázala ostatní do příslušných mezí. Svou ochránkyni Bonny zatím nenapadla, ale určitě na to brzy dojde. Bonny se bavila přímo skvěle.

Ujasnila si hlavní věc: cítí sexuálně a už jí to zůstane. Bude s tím muset žít; a nejen to, i čarovat. Tím pádem to ostatní budou vnímat a ona se nemůže nijak bránit. Musí si na to zvyknout, dokonce najít zalíbení. Snášet pohledy, dotyky i řeči. Nemít soukromí. Zvyknout si, že nejtajnější myšlenky a frustrace jsou majetkem všech; ba co horšího, můžou být pro zábavu vyvolány někým zvenčí. Ano, tohle všechno vydržet.

A my to museli vydržet s ní. Postupně se zklidnila a začala se projevovat jen ve dvou verzích: za denního světla uvažovala střízlivě logicky, dokonce se sebou nechala ledacos dělat. Jakmile se však setmělo, začínala trojčit, vnímala rozjitřeně, všemu přikládala sexuální podtext a sama po tom toužila. Byla si toho vědoma; hodně to ovlivňovala činnost ostatních, kteří na popud Veroniky pořádali své orgie. Tehdy se Z nebyla řeč; ovšem začínala Vnímat, nejen lidi, i leccos kolem. Napřed nás to dost šokovalo, ji kupodivu ne; dokonce se jí to líbilo.

Jo, a ještě ty její vlasy. Je extrémně citlivá na vše, co se jich týká. Stačí jediné pohlazení... nebo když se jí dlouho nikdo nedotkne. Měla by se nechat konečně oholit; jenže to by ji rozhodilo. Zatím se nechává škubat, a to ode mne; vlásek po vlásku. Po pěti minutách je spolehlivě mimo sebe.

Jak je možné, že holky stejné věci zároveň nenávidí i milují?

„Tyhle věci by si měla Z psát sama,“ povzdychl jsem si.

„Nekecej! Dostals' to za úkol, abys nebyl negramotnej, tak makej!“

„Ale co já o tom všem vím?“

„To proto, že seš kluk.“ řekla Sif s despektem.

A Iris dodala: „Ne. To proto, že jsi blbej.“

No dobrá, dámy, jak chcete. Držíte se Zuzanou, tak...

Tak třeba jedno ráno v zátoce. Probudil jsem se a zjistil, že obloha je modrá, sluníčko příjemně hřeje, vzduch je čistý jako křišťál a život mě moc těší. Bohužel to trvalo jen chviličku, než jsem začal vnímat zvuky.

Sif a Iris na sebe zběsile ječely ty nejhrubší sprosťárny, na jaké dokázaly přijít. Neviděl jsem je, ale stačilo je slyšet.

„Ty – mě, jo?“

„Jo, já tebe!“

„To teda ne!“

„To se ještě uvidí!“

Stály po kolena v příboji a měřily se nenávistnými pohledy. Iris vytvořila japonský meč a pro jistotu ještě do levé ruky dýku tantó; Sif si raději vybrala elfský meč s vlnitou čepelí; od té doby, co se dozvěděla o narození svého bratříčka, dává přednost věcem, jež označuje za elfské. Na levou ruku si vytvořila kulatý štít s bodcem uprostřed.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jich.

Obrátily ke mně nechápavé zraky a řekly najednou: „Nic! Proč?“

Pak se do sebe pustily; honily se sem a tam, sekaly a bodaly do sebe, až se Sif podařilo škrábnout Iris do ramene.

„Řeklo se do první krve?“ sklonila Sif zbraň.

„Řeklo se na tři zásahy!“ zavyla Iris a vrhla se na ni znovu.

Z pelechu se vyhrabala Zuzanka, zívala a potřásala hřívou.

„Co se to zas děje?“

„Nemám tušení. Nejspíš trénujou.“

„To u toho musejí tak řvát?“

Přiloudala se k moři, zašla do něj aspoň po kolena a osvěžovala se. Konstatovala, že voda je pěkně studená. Ačkoliv jí nikdo nepodrazil nohy, skácela se rovnou do vln a vydržela tam, dokud nezačala jektat zuby.

Když vylezla, S-I ještě nebyly hotové se svým tréninkem. Teď se už honily jen s tyčemi; lákaly Z, aby si šla zatrénovat s nimi, ale ta...

„Co takhle udělat něco k snídani?“ volala od ohně Naike, „Kdybyste se místo těch blbin radši učily vařit, kačeny!“

Pokusil jsem se nenápadně někam zalézt, ale Zuzanka si mě všimla.

„Budem se před snídaní učit transformaci?“ ptala se.

„Nic nebude!“ zareagovala Naike rychleji než já, „Jak se zdelfínujete, nacpete se syrovýma rybama a bude vám zas špatně!“

„Mně to neva,“ pohodila Z hřívou, „Já maso ještě pořád jím!“

Sif a Iris se trafly na podivné mořské příšery, tloukly se drápatými packami i křídly, kousaly se zubatými tlamami a občas bodaly otrávenými žihadly na ocase; nadávat těmi tlamami nemohly, tak aspoň vrčely.

Zuzanka si dřepla do příboje a řekla okouzleně: „Jé!“

„Ani nedejchej,“ zarazil jsem ji, „Ale můžeš zkusit delfína, no...“

„A ty bys to uměl?“

Odmítl jsem se nechat vtáhnout do diskuse, natož do předváděček.

„Delfín! Dělej! Jak jsem tě to učil?“

Vzhlédla ke mně pohledem, pod nímž by se kámen ustrnul. Lehla si na břeh a udělala ze sebe nepopsatelnou potvoru, natolik neživotaschopnou, že sotva se nadechla, začala se dusit a mlátit sebou. Zrušil jsem to.

„Sakra, co mělo tohle bejt?“

Nasadila ještě žalostnější výraz a neřekla nic.

„Tak hergot, co to bylo? Řekni, cos chtěla udělat?“

„No – delfína, ne?“

„Vážně? To za krkem bylo co, žábry? Víš jistě, že delfín nějaký má?“

„Když jsme dělali žraloka...“

„Žralok je ryba, přesněji paryba. Má žábry. To je v pořádku; jenže delfín je savec a dýchá normálně plícemi, jako ty. Vyfukuje horní dírou na šňupáku!“

„Já přece vím!“

Udělala delfína. Už se nedusila, ale stejně se mi na ní něco nelíbilo.

„Co ta kůže? To není kůže delfína! Takhle bys moc neplavala!“

„Já nechci mít slizkou kůži!“

„Delfín není slizkej. Jistě, má ji prosycenou podkožním tukem, takže je extrémně pružná. Přece ses včera vozila na Darkkovi!“

„Tak mi to ukaž!“

Předvedl jsem delfína. Prohlédla si mne, osahala, ale...

„Jenže ty seš delfín kluk! A já jsem holčička! Jak mám...“

„Prosímtě, snad víš, jak vypadá samice delfína!“

Nevěděla. Co horšího, její pokusy zaujaly S-I, takže nechaly rvačky a šly se podívat. V rámci kolegiální pomoci se zdelfínovaly, dokonce ve výskoku; vymrštily se do vzduchu, udělaly salto a na hladinu dopadly jako delfíni.

Zuzanka na ně začala ječet, že se jí posmívají.

„A pár facek byste nechtěly?“ zeptala se Efka, která si přišla umýt ruce.

Chtěly, ovšem teď měly lepší zábavu. Snažily se vyprovokovat nás.

Ovšem nepovedlo se, zůstal jsem klidný a udržel v klidu i Zuzanku. Takže se trafla na celkem ucházejícího delfína; nepostřehli jsme na ní žádné funkční nedostatky, tak jsme se vydali na moře, zaplavat si. Potápěli jsme se, chytali ryby a polykali je; chudák Naike se svou snídaní!

Pak jsme objevili hejno divokých delfínů; byli krásní a chovali se k nám vcelku přátelsky až do doby, kdy Zuzanka začala provokovat vůdčí samici; využila zájmu jejího partnera a snažila se ho bezostyšně balit. To si žádná holka dovolit nesmí, mezi lidmi ani delfíny. Stěží jsme ji donutili, aby to vzdala a utekla společně s námi.

„Já tě snad praštím!“ řval jsem na ni, když jsme byli na břehu, „Co máš v tý hlavě, piliny? Musíš vždycky a všude dělat potíže?“

„A co jsem udělala tak hroznýho?“

„Víš dobře! Ta delfínka tě nechtěla napadnout, až když ses začala motat kolem jejího samce! Myslíš, že si to můžeš dovolit?“

„Ale že jsem se mu líbila?“

„Jo. Bohužel až moc!“

Tímto stylem to pokračovalo celý den. Jakž takž se umravnila, když s námi byl někdo dospělý a dohlížel; ale připomínky nás zkušenějších dětí jednoduše nebrala na vědomí. Jak jí to vysvětlit? Žalovat nechceme...

Místo, kde by měla být ztroskotaná loď, nám ukázal Darkka. Byl jsem velmi zvědav, ale čekalo nás zklamání; zavedl nás k podmořskému pahorku nakupenému z písku a korálů, tam zastavil a obeplouval kolem dokola. Neviděli jsme nic, tak jsme museli věřit jeho ujištění; postupně jsem začal vnímat rozdíly akustického smyslu, naznačující, že je tam něco jiného než okolo. Nevím, jak to líp vysvětlit. Delfínsky...?

Lobo měl v plánu spustit k vraku potápěčský zvon, ve kterém bychom mohli pracovat jako lidé. Lodním jeřábem jej vytáhl z prostoru na přídi, kde byl doposud uložen, dopluli jsme na místo a spustili do vody. Lobo se svým prvním důstojníkem, Mexičanem jménem Domingo, se spustili na dno v těžkých skafandrech s ocelovými helmami, těžkými botami, zátěží a celogumovým trupem, aby našli vhodné místo pro usazení zvonu. Musel být dostatečně blízko vraku a zase ne tak blízko, aby překážel při práci. Nakonec jej instalovali asi deset metrů od předpokládaného boku lodi, zajistili kotvami a ocelovými vzpěrami, aby se hýbal pokud možno co nejméně. My jsme zatím plavali kolem a snažili se nezlobit. Využili nás, když bylo zapotřebí natáhnout vzduchovou hadici a připojit ke zvonu, aby se dal načerpat dýchatelný vzduch. Samozřejmě jsme jej hned vyzkoušeli. Se všemi problémy, když se Z měla přeměnit z delfína na člověka pod vodou. A neutopit se.

Naše denní práce byla taková: po snídani jsme se potopili a nalezli do zvonu. My, co umíme transformaci, celkem snadno, lidé neznalí této techniky se museli potápět zvolna, aby vyrovnali rozdíl tlaku. Po vstupu do zvonu museli dokonce ještě půl hodiny odpočívat! Až pak se mohli dát do práce; muži odsekávali sbíječkami tvrdé části nánosu, ženy odhrabovaly ulámané kousky, případně odhrnovaly jemný nános. Lobo velel a Veronika se pokoušela pomocí spirály přesně určit dislokaci vraku. Taky jsme se učili; asi bych se měl přiznat, vůbec neumím pracovat se spirálou ani s virgulí, jakž takž se siderickým kyvadlem. My to moc nepoužíváme.

Až po čtrnáctidenní usilovné práci jsme se dostali k lodi v místě, kde se mohl nacházet poklad; Lobo nařídil bok prolomit sbíječkami, neboť teakové dřevo, z něhož byla loď postavena, dlouhým pobytem ve vodě téměř zkamenělo. Ujali se toho nejsilnější muži; pracovat se sbíječkou ve vodě, tlumící pohyby, je velmi obtížné. Zkusili jsme to...

Po celodenní vyčerpávající práci jsme si rádi večer odpočali; většinou se sedělo u ohně a povídalo. Tehdy jsem objevil dalšího Zuzančina koníčka: miluje příběhy. Odjakživa hodně četla a dokonce si všechno pamatuje, což bych měl obdivovat. Leda detaily občas pletla do sebe; ani zde si nejsem jist, jestli ne schválně, aby byla legrace. V Africe jí to chybělo, tak otravovala tak dlouho, až jsme začali něco vyprávět. Ze mě usilovně tahala příběhy z Atanoru a bylo jí fuk, zda jsou pravdivé; když jsem si dost rychle na žádný nevzpomínal, chtěla, abych něco vymyslel.

Ne že bych já měl něco proti příběhům, ale dost ostře rozdělujeme, co je pravda a co někdo vymyslel. Obvykle je přebíráme v Propojení; přečteme si v paměti partnera, co se mu přihodilo i co v životě přečetl, viděl na divadle a tak. Samozřejmě jsou ty vjemy povrchní; je-li to důležité, můžeme si je znovu vybavit během meditace, ale ne každý to zvládá. Vlastně...

Od malička jsou všechny informace, které procházejí kolem mne, protože je bere matka, součástí mých znalostí. Naučil jsem se vnímat daleko dřív, než jsem se mohl naučit číst. Všichni kolem byli telepati, samozřejmě někteří zkušení a jiní začátečníci. Někteří jsou taky bez nadání, to vím; netušil jsem ale, že existují lidé, co se telepatie bojí nebo o ní v životě neslyšeli. I když mi o tom říkali, spoustu takových řečí pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Informační přetlak se tomu říká; dítě prostě nadbytečné inf zapomíná. Já vypouštěl všecko, co se netýkalo přímo mne. Nebo co mi máma důrazně nepřipomínala.

Přes všechny řeči vlastně nejsem nijak zvlášť geniální. Doma na Atanoru mě považovali za roztěkané, nesoustředěné, povrchní a rozmazlené dítě. Moji metodu »ucho«ucho vysvětlovali tím, že se uprostřed není o co zarazit. Kromě jiného proto, že když si někdo netroufá na matku abatyši, může se za utrpěná příkoří pomstít jejímu synovi. Jejím dětem, přesněji; ostatním se vedlo stejně. Máma tvrdě dohlíží, abychom nechodili žalovat a bránili se proti běžným útokům sami. My? My na ně kašlem.

Není-li technicky možné zvládnout všechno, zvládáme co se dá. To se týká taky výuky; možná mám všechny ty inf uložené někde v hloubkové paměti, snad je odtamtud dokážu i vyvolat, až bude třeba. Ale pamatovat si je v operační paměti, to bych se zbláznil. Už se to pár lidem stalo.

Zuzance ovšem ne; ona si pamatuje i všechny díly sešitových románů o ušlechtilém loupežníkovi Rinaldo Rinaldinim, který žil někdy před sto lety a o co míň loupil, o to víc chránil bezbranné panny, vdovy a sirotky. Vůbec jí nevadí, že jsou to nehorázné nesmysly. Dokonce vyžaduje, abychom si pro její potěšení vymýšleli ještě další díly! Vyhecovala samozřejmě S-I, aby ji v tom podporovaly. Ale kdo to má jako vymýšlet?

Veronika si vzpomněla, že v době zasedání na Rhodu bylo přítomno několik Vypravěček, zvláštních osob schopných vytvořit Příběh a mentálně ho předat ostatním, jako by se skutečně přihodil. Ty nejlepší zapojovaly do hry přítomné podle toho, jak sami chtěli, takže jste se mohli i s kamarády dostat do jejich světa. Bohužel ta nejlepší padla v boji a ostatní někam odešly, možná mimo tuto realitu. Veronika se domnívá, že Zuzanka má nadání pro tuto práci; měla by v ní však být soustavně cvičena.

Jistý pokrok je, že už neodmítá mentální spojení, i když je ještě pořád nepovažuje za běžnou věc. Smůla je, že většinu inf lze předat jen mentálně; jakkoliv jinak by to trvalo hrozně dlouho. Chtěl jsem se poradit s matkou, ale požádala, abych nerušil. Má zrovna důležitou návštěvu několika WZ...

Nedalo mi to, pochlubil jsem se Z. V podzemí Atanoru matka vybudovala Zrcadlový sál, místo určené k setkávání bytostí z cizích světů. Ta zrcadla jsou pohyblivá, přestavitelná dle potřeby, neboť jejich pomocí vstupují do našeho světa. Omezení: nemohou tento prostor opustit bez svolení cowenu a volně se toulat po Atanoru, natož po celé zemi.

Což je velice moudré; pamatuji si na jednu čarodějnici, ke které jsem měl přísně zakázáno se třeba jen přiblížit. Kromě toho, že je perfektní alchymistka a znalkyně rozličných drog a jedů, má dalšího koníčka: za největší lahůdku považuje maso malých dětí. Zda je žere syrové nebo předtím upeče, netuším. Nesměl jsem se ukázat ani poblíž, není vyloučeno, že se orientuje čichem a kdyby mě zvětřila, nastanou potíže. Teď už jsem snad dost velký, abych se ubránil; v každém případě by vznikly diplomatické potíže, o něž máma rozhodně nestojí.

Když jsem to líčil Zuzance, třásla se vzrušením a vyhrožovala, že v noci nebude moci hrůzou spát. Přesto vyžadovala další podrobnosti; moc jsem jich neznal, tak se naštvala a posmívala se, že jsem mrně. Opět se připojily S-I; o co těm sakra jde, aby je ta striga sežrala? Mám to s nimi trápení!

Kvůli mému vyprávění o lidožroutské pedofilní čarodějnici vznikla u ohně vynikající nálada, všichni se příjemně báli a vymýšleli hrůzostrašné varianty. Například S-I začaly spekulovat, jak postavit ta zrcadla, aby ji mohly nalákat na sebe; doufaly, že jsou ještě dostatečně nedospělé, aby reagovala a dostala chuť. Ve chvíli, kdy zaútočí, ji nalákají do pasti; využijí faktu, že jsou téměř stejné, až na barvu očí, a budou předstírat, že jsou jedna. Braly v úvahu, že ta WZ je zvyklá prokouknout a zrušit cizí magii; také to, že souboj může dopadnout i špatně. Vzrušovalo je to.

Ke konci večera došlo ke sporu (téměř hádce) ohledně démonů. Napadlo je, že by si mohly přizvat jako ochranku Lucku nebo Axhar; v nejhorším by je pohlídala a zlou strigu odnesla do pekla.

„No, já nevím!“ řekla pochybovačně Bonny, „Už se stalo, že někdo porazil i tu vaši slavnou Lucku! A Axhar? Ta by nestačila ani na moji smečku!“

To si nemohly nechat líbit. Že někdo napadá je osobně, no budiž; ale pomlouvat jejich milované ďáblíky, to teda ne! Vyrazily do boje proti každému ošklivému podezření, ochotny je bránit třeba vlastním tělem. Bonny zdárně provokovala, přidaly se Efka, Naike a ostatní jedovatice a nastala hádka, které jsme se smáli ještě pěkně dlouho. Já přemýšlel o tom, jak se snášela matka s tou ježibabou a jestli by s ní nedalo nějak rozumně domluvit; každý problém má přece řešení! Možná kdybychom se setkali...

Silnou trojku Bonny-Efka-Naike hádka příjemně rozdráždila. Když jsem viděl, jak jim začínají oči blýskat zelenými plamínky, vytušil jsem i jak to bude pokračovat. Teď se trafnou na psy, seberou zbytek smečky a vyrazí do stepi lovit. Nepochybně něco uloví, což jejich vzrušení ještě posílí; každá má svého oblíbeného partnera, vycvičeného aby je uspokojil v podobě lidské, psí, žraločí a několika dalších. Co byli ti muži původně, už přestává být důležité, teď jsou v podstatě jejich sexuální otroci. Už jsem slyšel o takových případech, hlavně u dívek z bojovnické kasty. Jsou dokonce i muži, kteří po takovém osudu nesmírně touží.

Kromě magie WZ, zodpovědné a řídící se určitými pravidly, existuje také, ačkoliv nemá, magie bojovníků. No, možná WF, zaklínačů, osob polovzdělaných a dost lehkomyslných. Vzniká tak, že se přiučí od někoho pár triků, aniž by si dělali starosti s jejich důsledky. Přesně takhle uvažuje Bonny a spol. Jedním z mých úkolů v dospělosti bude tyto úchylky potírat. Bohužel zatím nemám tušení, jak bych to asi měl udělat. A holky ještě ke všemu tvrdí, že mě to časem začne bavit a budu je podporovat. No – uvidíme!

Když smečka odběhla a my ostatní jsme zalezli do pelíšků, pokusil jsem se znovu spojit s matkou. Také ona měla klid a byla ochotna se mnou hovořit. Dokonce si postěžovat; ty dámy patří k nějaké mocné organizaci na mnoha planetách ve vesmíru (nejspíš v altisvětě), zabývají se genetickým inženýrstvím a zlepšováním lidstva. Byly velmi nelibě překvapeny uvolněnými mravy a celkovou lehkomyslností, již pozorovaly na Atanoru. Též jim nevonělo, že uctíváme velké množství všelijakých bohů, polobohů, duchů, démonů a tak; co horšího, žijeme s nimi ve vřelém přátelství. Oni připouštějí existenci pouze Jednoho, i toho se bojí a snaží se jakkoliv vyhnout jeho pozornosti. Ani je nenapadne dopouštět se nějakých nezbedností, vůbec ne aby nenaštvaly své Ochránce, prostě proto, že mají morální převahu. Atanorské dívky je označily za studené čumáky. Samozřejmě nemohou zdejší abatyši nic zásadního vytknout, zvlášť proto, že jim do toho nic není. Dokonce by jim přišla vhod určitá pomoc ve sporu (válce?) s nějakými jejich nepřáteli (odloučenou částí organizace?). Máma se vyjadřovala opatrně; jejich svět je značně vzdálený a o dost složitější než náš, a když jsou ty naše holky tak neschopné...? Nic jim neslíbila, ale taky nic neodmítla.

Bohužel, matčiny zkušenosti s pomocí ve válkách jsou dost špatné. Na svůj Zrcadlový sál přišla tak, že se jí jednou ve vlastním zrcadle zjevil jakýsi Kieran Allistair McFingaill-Korrath, dle vlastního tvrzení král/velekněz/vrchní čaroděj jednoho kmene elfů. Radu kontaktovat ji dostal od příbuzných z Ősgardu, možná dokonce May-Britt. Požadoval pomoc alespoň padesáti nejlepších akolytek a sliboval za ni všechno možné; první splátka byla potřebná konfigurace zrcadel. Holky se hlásily davově, elfové se jim nesmírně líbili pro svoji krásu, vznešenost až povýšenost. Vybrala jich dvacet; ani jedna se nevrátila, některé tam padly (za nezjištěných okolností), ostatní si rozebrali vítězní elfové do svých harémů. Jako konkubíny se slibem, že je vrátí, až se jich nabaží, ovšem průměrná délka zamilovanosti elfa je tak sto let, takže... Račte chápat, od té doby máma elfy moc nebere.

Na tu čarodějnici vzpomínala spíš pobaveně. Byla to odpudivá babizna, ovšem možná v jejím světě je to vzhled žádoucí. Kde je a jak se tam dostat, si nebyla jistá; rozhodně se tam nechystá.

Každopádně mámě naše spojení vylepšilo náladu. Dokonce mi zazpívala ukolébavku; zítra se bude zas celý den hádat s těmi Ctihodnými Matkami a bude čím dál vzteklejší. Možná si večer zase popovídáme...

Sotva jsem usnul, probrala mě Zuzanka. Vsomrovala se postupně ke mně do pelíšku, a tam se vrtěla a kňučela jako štěně tak dlouho, až jsem se probudil. Šuškala mi do ucha, že se hrozně bojí, má ošklivé sny a když nebude spát u mě, bude jí smutno a bude brečet, takže... Byl jsem dost rozespalý, tak jsem ji jen objal, přitiskl se k ní a zas usnul.

No a samozřejmě jsem zaspal. Když jsem se vzbudil, svítilo slunce; S-I už byly pochopitelně vzhůru a koukaly překvapeně. Legraci si z nás ani nedělaly, zato Z, sotva vstala, měla plno řečí.

„Od teďka budu spát s Chrisem!“ oznámila jim autoritativně, „Slíbil, že mě ochrání před všemi strašidly, duchy, démony, ďábly a jinými potvorami. Včetně těch, který vy dvě na sebe lákáte!“

Málokomu se povede, aby dvojčata ztratily dech.

Ale ne myšlenky. Blesková výměna:

Vlastně má kus pravdy, lákáme je a neuvažujem, jestli někomu neublíží!

Máme to pod kontrolou, ne?

Sebe; Z je chráněná mizerně, ne-li vůbec.

To máš pravdu, značek po sobě moc nemá!

Chtělo by to důkladně označkovat, ale bude chtít?

Ať ji hlídá Ch, když se za něj chce vdát!

No snad; ale co když ji to za chvíli přejde a půjde jinam?

Ch-ovo doupě je chráněný dost. Lepší když bude tam než jinde!

Musíme ji nějak označit, aby si na ni nikdo netrouf!

Co my? Ať si ji označí Ch! Je jeho?

Pořádně ocejchovat ji nedokáže; neblbni!

Padlo ještě několik myšlenek pošetilých; pak jedna chytrá a odvážná:

Co takhle poradit se s Axhar? Když ji trochu zmáčkem...?

Zvážil jsem to. Nikomu není tajemstvím, že vztahy mezi démony nebývají jednoznačně přátelské; jsou lovci a nemusejí povinně vřele milovat ty, kdož loví ve stejném revíru. Čerti patří k jednotné organizaci s jasným velením, některé vyšší představitele dokonce známe. Dostanou-li přímý rozkaz od některého arciďábla, jistě se neodváží neuposlechnout; ale proč by přihrávali konkurenčnímu čertovi kořist?

Axhar dostala za úkol zastupovat Peklo u císařova dvora. Co přesně to má znamenat? Rozdíl mezi diplomatem a špiónem je velmi malý. Ale dá se čekat, že když ji požádají o spolupráci dvě zkušené čarodějky...?

Jenže, čím nám doopravdy může být užitečná? Jakoukoliv ochranu, kterou by jí mohla poskytnout, jí můžu zajistit taky. To se nevytahuju, jenom moc nevěřím, že nějaká čertice je tak strašně dobrá. Neříkám špatná, to zas ne; prostě další kus ze smečky. Že ji holky rozmazlujou...

„Co povídaly?“ hodila dotaz Zuzanka.

„Jak víš...?“

„Nejsem blbá ani slepá. Když takhle stáhnou oči, aby je nerušily...“

„Chceš to přehrát?“

„Stačí jednoduchá rešerše. Něco se jim nezdá?“

„Dohadovaly se, jak tě ochránit před bytostmi, které jim neublíží, tobě by ale mohly. Je jich dost; zvažovaly, jestli by nepomohla Axhar. Pak taky, jestli by pomohly ochranné symboly na těle. Tetování a tak.“

Čekal jsem, že se začne bránit, ale zamyslela se.

„Jo, tetovaná bych bejt měla. Co myslíš ty, jak moc?“

„To je těžký. Pro to nejsou pravidla, každej jak chce...“

„Kecáš. Každej přesně ví, kdy a proč jakou změnu na těle provedl.“

„To jo! Jde o to, že každý se řídí vlastním přáním a nenechá si radit od jiných. Vyjma samozřejmě...“

„Stačí. Jmenuji tě svým... A vůbec, odpovídej pravdu, jenom pravdu a nic než pravdu a nic nezatajuj! Přísahat nemusíš. Chci od tebe, abys mě přijal do své smečky tak, abys mě ochraňoval a radil mi a bylo to podle pravidel. Existuje nějaká taková možnost?“

„No...“

„Dík, stačí. Hele, chci se provdat za tvýho bráchu Denise. Chci dokonce, aby byl první chlap, kterýho si vezmu. Platí u vás, že manželka nějakého muže se stává automaticky ženou všech jeho bratrů?“

„To je u Wulffssonnů; my to neuznáváme...“

„Tvoje sestry ovšem ano!“

„Žádný zákon to neříká.“

„Ale zvykové právo. Opět stačí. Jak na tebe kouknu, nemusíš ani nic říkat. Když se provdám za tebe, budu tím automaticky manželka Denise?“

Na to jsem neřekl nic. Jenom se začal smát.

„Tak vidíš. Jaké musím splnit podmínky, abych byla tvá právoplatná žena?“

„Jsem příliš mladý na to, abych se ženil!“

„Kecáš. Dokonce lžeš. Sif a Iris jsou tvý legální manželky, aspoň mi to tvrdily. Jak jsi k nim přišel?“

„Nepřišel. Vlastně... nevím. Když to říkají...“

„Platí, že princezna má právo požádat muže, který se jí líbí, aby se s ní vyspal? A on nesmí odmítnout?“

„Právo... nesmí... no víš...“

„Samozřejmě, pokud nechce jejímu rodu vyhlásit válku...“

„Ale ne! Může odmítnout, třeba z náboženských důvodů. Nebo...“

„Ale v podstatě nemůže. Případy, kdy někdo odmítl, jsou zaznamenány, protože jsou výjimky. Běžné je přijmout.“

„No... ano.“

„Jsem já princezna?“

„Jistě.“

„Žádám tě, aby ses se mnou oženil. Co ty na to?“

„Mám jednu námitku. Jsem moc mladý. Nemůžu s tebou spát.“

„Spát se mnou můžeš, nemůžeš se mnou mít sex. To mi nevadí; až vyrosteš, samozřejmě ti s radostí dám. Do té doby ještě spoustě jiných, ale určitě ti o tom řeknu; vlastně, ty to nějak poznáš, že?“

„Podle aury. Zůstávají otisky...“

„Bezva. Co ty na mou oficiální žádost?“

„Souhlasím. Beru. Se všemi těmi podmínkami.“

Objala mě a dala mi ukázkovou pusu. V rámci toho objímání mi přeskládala ruce na všechna místa, kam má ženě sahat pouze její manžel. Učinila to tak nápadně, aby si toho všichni všimli; a hned vysvětlila:

„Vdávám se! Tímto vás všechny zvu na svatbu!“

Čekala, že to někoho překvapí, ale nestalo se tak. Zůstali klidní.

Tak mě pustila a pokračovala v dotazování:

„Budu moct používat tvoje jméno a znak?“

„Hm. To bude těžký. Matka užívá jméno Valérie Mendoza di Castro. Otec je Tomáš kníže Baarfelt. Jaké jméno bych měl mít já, o tom už jsme jednali; asi B'Mendoza. A ty... to už vůbec nevím. Nechceš si nechat svoje? Predikát d'Arnoisville jsem ještě neslyšel a zní docela hezky!“

„A princezna z Baarfeltu bych nemohla být?“

„No... vlastně, proč ne? Už jich je tolik, že jedna navíc nevadí.“

„Wulffssonnů je taky spousta a jsou na to hrdí!“

„Máš ve všem pravdu. Teď ovšem nejde o pravdu, ale o zdravý rozum. Chceš být jistě důležitou osobou, kterou si každý pamatuje. Zkusíme, aby tě vzali na vědomí jako významnou osobnost...“

„Tu Zuzanku, co si vzala Chrise Baarfelta, jo? Ještě: čarodějku Zuzanku. Zkratkou: WZ Z.“

„Dost odvážný přání. S tím bude práce!“

„Je to jeden z důvodů, proč si tě beru.“

„To chápu. No dobře, asi jo. Ale budeš muset hodně vydržet.“

„Můžeš mě třeba mučit, když budeš chtít. Hlavně mě něco nauč!“

Zasmál jsem se. Tentokrát to asi znělo pohrdavě.

„To myslím vážně! Proč se čarodějky nechávají schválně týrat?“

„Především to nedělají všechny. Jenom některé...“

„Schválně, která z těch lepších to nedělá?“

„To jsou spíš koncentrační cviky, víš? Mentální ovládání...“

„Když se tvá sestra Julka dá uvázat za ruce a zbičovat?“

„Já nevím, co dělá Julka, ani proč. Prostě chtěla, tak se dala spráskat; dělá jí to dobře a drobná zranění si vyléčí Ohněm...“

„Mám se taky naučit ovládat Oheň?“

„Rozhodně. Nechceš přece pokaždé někoho žádat!“

„Je to těžký?“

„Já vlastně ani nevím. Poprvé jsem vnímal práci s Ohněm, když jsem bydlel u mámy v bříšku. Zkus pochopit tohle: všecko co se týká magie je pro mě tak přirozené jako dýchání. Přemýšlela jsi někdy, jak dýcháš? Nebo jak chodíš? Jestli dáváš pravou nohu před levou... zkus si to...!“

Zuzanka se smála. „Myslím, že to chápu.“

„Když jsem byl malý, překvapovalo mě, že to někdo neumí.“

Mávla rukou, aby mě zastavila. „Nejlepší způsob vysvětlení je TP?“

„Ano, v podstatě jediný. Než bych ti to vyložil verbálně...“

„Co je to zápis na krystaly?“

„Krystalické struktury, kovové i kamenné, jsou vhodné k ukládání informací. Záznam se provádí zhruba tak, jako kdybys předávala jiné osobě. Krystal držíš v dlaních. Přebíráš tak, že jej vezmeš a napojíš se na něj. Záznam na krystalu samozřejmě zůstane pro další osobu.“

„Krystalická struktura je v podstatě všechno. Proč kameny a kovy?“

„Čistá krystalická mřížka je vhodnější než znečištěná. Nejlepší jsou drahokamy. Možná proto jsou tak vzácné. Kromě krásy, ovšem.“

„A předměty ze zlata?“

„Ano, samozřejmě...“

Zuzanka se zamyslela. „Ten záznam je pouze záměrný, nebo může taky vzniknout spontánně?“

„Nechápu otázku...“ řekl jsem opatrně.

„Ale jo, určitě chápeš. Vy Templáři nosíte na krku takové kříže, viď? Tak bylo by možné napojit se na takový kříž a stáhnout z něj, co se v blízkosti té věci v minulosti stalo?“

„Nesmysl!“ Už ve chvíli, kdy jsem to vyslovil, jsem začal mít pochybnosti. Zamyslel jsem se nad tím; byl jsem nucen konstatovat, že nevím.

„No?“ Zuzanka vyčkávala a vychytrale se usmívala.

Udělal jsem jediné, co jsem mohl: ohlásil to cowenu.

Počáteční ohlasy byly přesně stejné jako ten můj: je to blbost a co vůbec otravuju dospělé svými dětinskými nápady. Matka se rozhněvala skoro vážně, opět jednala s těmi Ctihodnými Matkami, dost pod tlakem. Pak jí to začalo vrtat hlavou, ztratila koncentraci a naštvala se ještě víc.

Přilítly Sif a Iris, které si všimly, že se něco děje. Řehnily se.

Odhodlání podniknout výzkumy ohlásily Julka a Maryška. Některé kolegyně z Evropy, tam je dračí magie dost oblíbená. Sif to bonzla May-Britt; ale přímo mě šokovalo, když se ozval někdo... něco... no...

Bylo to tak: náhle jsem pocítil dotyk cizí, nelidské mysli. Složitější, než mají šelmy. Šelmy pro mě nejsou cizí, ani náhodou; naučil jsem se brát třeba i bytosti jako Axhar. Je čert, jistě, ale náš čert, v podstatě trochu odlišný člověk. Tohle bylo jiné. Ještě odlišnější než elf. Nevím, co to bylo. Pouze rázný příkaz: Opakuj informaci!

Poslechl jsem a zopakoval informaci. Aniž odpověděl, odpojil se.

Sakra fix. Zůstal jsem v šoku, jenom zíral.

„Co je? Stalo se něco?“ zbystřila Z.

„Nic. Jenom jsem dostal... pecku.“

Zuzanka vyniká intuicí. Neřekla nic, jenom mě objala a silně stiskla.

Realisticky zareagovala Veronika. Přišla k nám a tvářila se otráveně:

„Budete tady stát a kecat, nebo začneme něco dělat? Jděte se nasnídat, po jídle máme pokračovat v práci!“

Měla pravdu. Hurá do akce.

Konečně se nám podařilo prolámat otvor do trupu, aspoň tak velký, aby se jím protáhlo dítě. To dítě jsem měl být já, takže mě Lobo přivolal a gesty naznačil, ať to zkusím. K nelibosti S-I. Ale neprotestovaly.

V trupu byl velmi malý prostor a naprostá tma; světlo našich pracovních reflektorů dopadalo dovnitř sotva na ruce. Už když jsem se tam protahoval, uvažoval jsem, jestli si nepomoci nějakou transformací; rozhodně to nebylo vhodné prostředí pro lidské tělo. Snad kdybych měl to vybavení, co nosí pod vodu Ősgarďáci: malé kyslíkové bomby na zádech, přílba s vestavěnými dýchacími trubicemi a svítilnou na čele. Vykládala o tom Sif; tak proč ho taky nepřivezla, káča?

Upravil jsem si oči, aby viděly potmě, a pod klíční kosti přidal žábry. Dočasně samozřejmě; ani náhodou to nebyl vyvážený, životaschopný organismus, každý instruktor by mě za to musel nakopat do... ano správně, hodil by se mi elegantní delfíní ocas. A ještě štíhlejší tělo...

Byl jsem v jedné z námořnických kajut, skrčen na palandě, šikmo zvednuté, neboť loď ležela na boku. V kajutě byla změť všemožných námořnických krámů, pytle, kufry, nábytek, stará visutá lůžka, vše konzervované nehybnou vodou jako věčná připomínka katastrofy. Vždycky tu bylo těsno, nyní obzvlášť; lezl jsem přes ty věci ke dveřím do spojovací chodbičky.

U těch dveří jsem se trochu lekl, protože jsem spatřil kostru člověka, nějak zaklíněnou mezi zřícené skřínky, s rukama opřenýma o dveře. Ještě pořád měl na sobě zbytky námořnické uniformy; bílé zuby svítily z lebky s nalepenými cáry vlasů. Zašeptal jsem mantru za mrtvé; pak jsem jej narychlo obalil jednou starou přikrývkou a dle možností nacpal pod palandu, aby nepřekážel. Možná půjde někdo za mnou a vyděsit se nemusí.

Dveře na chodbu se nedaly otevřít. Změnil jsem si ruku v sekeru a zkoušel sekat do zámku i okolo, ale už dávno zkameněly a zrezavělý mechanismus kliky se nechtěl pohnout. Už jsem myslel, že to budu muset vzdát, ale pak mi napadlo podsunout čepel pod dveře a pokusit se je vysadit z pantů. Panty byly naštěstí mizerné už před ztroskotáním, tak po chvíli povolily.

Chodba byla úzká a vedla šikmo vzhůru. Usoudil jsem, že nákladní prostor se bude nacházet na zádi a také odhadl, kde je asi záď. Lezl jsem po stěně, opíraje se o dřevěné obložení; při tom jsem prohlížel dveře. Na jedněch jsem objevil označení JÍDELNA MUŽSTVA, na dalších SPIŽÍRNA - VSTUP ZAKÁZÁN! Obojí mi bylo částečným důkazem, že jsem na správné stopě.

Pak jsem objevil mříž; důkladnou, z masivních ocelových prutů, které nezrezivěly ani za stodvacet let. Nevím, jak bych se byl tou mříží dostal, ale naštěstí byla pootevřená; zřejmě někdo z posádky měl snahu ve chvíli ztroskotání buď zachraňovat poklad, nebo si případně něco přivlastnit. Otevřel jsem mříž ještě víc a protáhl se do další části lodi.

Byly tu jednotlivé dveře, všechny obité železnými pláty a opatřené důkladnými zámky. Mohl jsem vmáčknout do zámku prst, proměnit na klíč a zkusit odemykat, ale odhadl jsem, že bude silně zrezavělý, tak jsem ho radši ukroutil. Po chvíli tvrdé bitvy s dveřmi se mi podařilo je otevřít.

Instinkt mne nezklamal; spatřil jsem vyrovnané hraničky zlatých prutů. Některé se sice zřítily, ale jiné držely pevně díky velké váze zlata. Ten nejbližší jsem vzal a urychleně se vracel. Dost jsem se vyčerpal neobvyklými činnostmi; sorry, jsem fakticky ještě dítě!

Překvapilo mě, když jsem v chodbě postřehl další osobu; osahávala mříž, aby zjistila, kudy dál. Čekal bych Sif nebo Iris, ale když si posvítila baterkou, ke svému údivu jsem poznal Zuzanku. Ukázal jsem jí zlatou cihlu, ale ona zas ukazovala nahoru; pochopitelně, nemohla dýchat jako já. Plavali jsme zpátky a já jí přidržoval dveře a odsunoval nepříjemné překážky. Díru jsme našli snadno díky světlometům zvenčí; když jsem pomohl Z prolézt ven, někdo ji chytil za ruce a pomáhal z druhé strany. Pak tatáž ruka převzala můj zlatý prut, a já vylezl ven.

Když na mne padlo světlo, Zuzanka na mě koukla, zařvala leknutím a pochopitelně se začala topit. To vypadám tak hrozně?

Lobo ji chytil pod rameny a táhl do zvonu; jak se na mne ohlédl, ukázal mi gestem, že jsem idiot. Radši jsem zrušil všechny pomocné změny, než jsem tam doplaval. Lobo zatím vsunul Zuzanku dovnitř, vysadil ji na podlážku jako malé děcko a předal ji někomu vevnitř.

Iris se vlnila kolem a veslovala ocasem; v rukou držela ten zlatý prut.

Když jsem vlezl do zvonu, Zuzanka vykašlávala vodu, ani nenadávala.

„Nejseš ty kluku pitomej?“ otázala se Vera, která ji ošetřovala, „Kde ses vůbec toulal takovou dobu? Měl ses jenom podívat, kde jsme, ne dělat průzkumy po celý lodi! Ta holka se málem rozbrečela, že ses utopil!“

Zuzanka už přišla dostatečně k sobě a nabrala dech.

„Brečet? Ani nápad! Doufala jsem, že tě tam něco sežralo, ty...“

Dovnitř vklouzla Sif, nechala si podat zlatý prut a pomohla Iris.

„Hezký! Je jich tam víc?“

„Spousta. Akorát že je budem muset vynášet po jednom, jsou hrozně těžký a nešikovný. Taky jsem tam viděl nějaký truhlice...“

„Bezvadný! Jdem na to, nebo co?“

Do našich zmatených úvah vnesl správnou metodiku Lobo. Abychom dostali to zlato nahoru a do lodi, bude zapotřebí postavit improvizovanou lanovku. My WZ děti se trafnem na něco šikovného, rozmístíme se na klíčová místa a budeme si podávat zlaté cihličky, které se budou vytahovat nahoru. Dohadovali jsme se o tom, jak by měla vypadat; až se naštvala Veronika, prohlásila že jsme už pod vodou moc dlouho a hnala nás všechny na hladinu.

Když jsme se povalovali v teplé vodě na mělčině a opatlávali se mořskými řasami, naštvala se Zuzanka. Doznávám, hodně napomohlo naše rejpání; ovšem ona moc nepotřebuje. Napřed mi vynadala, že jsem vypadal skutečně příšerně; holky si zkusily tu trafku i různé další varianty, některé mnohem děsivější, ale ježto to bylo ve dne a před Z, vůbec se nevyděsila. Naopak chtěla, abysme ji to taky naučili. Tak jsme cvičili TF, až nás Vera seřvala. Proč? Nechápu, kromě řevu a šaškáren jsme nic nevyváděli.

Vera navrhla (nařídila) na večer oslavy. Rozzářené obličeje princezen nám jasně vysvětlily, jakou budou mít náplň. Z nakrčila čumáček, označila všechny za prasata a ohlásila, že na to rozhodně koukat nebude. S-I se chechtaly; ze zkušeností odhadly, že koukat bude, a to s nadšením, ba přímo slintat. Dále pronesly pár hloupých žertů na téma jejího statusu vdané dámy; průběžně kontrolovaly stav její naštvanosti a ve chvílích mimořádné emocionální nestability jí podstrkovaly pod ruku všelijaké ostré čepele v naději, že je napadne. Vydržela kupodivu dost dlouho, a když nakonec skutečně zaútočila, tak ne na ně, nýbrž na Bonny, která jí vcelku nic neudělala, jen žbleptla něco hloupého. Ovšem Bonny to stejně potěšilo, hbitě se trafla na svou oblíbenou fenu a pokousala ji.

To jsme si nemohli nechat líbit, uznejte! Do rvačky se přidali naprosto všichni, kdo byli v dosahu; dokonce Lobo a Veronika, oba v podobě mořských vlků. (?) Prokousli mi ocasní ploutev a někdo mi přerazil žebra, kromě bezvýznamných drobných šrámů. Když jsme se vrátili do vlastního Vzoru, bylo mi nařízeno udělat Oheň a všechny ošetřit. Chtěl jsem zaintegrovat Z, aby mi pomáhala, ale Vera řekla, ať přestanu blbnout.

Oheň jsem zapálil těsně před soumrakem. Bonny & spol. to potřebovaly, byly pořádně dokousané. Některé z přítomných jsem znal od vidění, patřili do její psí smečky. Jiné jsem neznal a ježily se mi z nich chlupy (?), zřejmě přišli z moře. Momentálně vypadali jako lidé, ale koupání v Živém Ohni pro ně byla opravdu mimořádná událost. Usoudil jsem, že pronést víc ochranných manter rozhodně nebude chyba.

Z se ode mne nehnula po celou dobu, co jsem pracoval s Ohněm. Pozorně mi koukala na ruce a něco jí vrtalo hlavou, ovšem nevím přesně co, nechlubila se a já neměl čas ji sledovat. (No fakt; nejlíp uchráníte tajemství před WZ, když jim zadáte nějakou práci.) Z se to nelíbilo; chtěla klást dotazy, ale bylo by lepší mentálně. Tak jsem chytil jen jediný:

Proč se nikdy nezachováš tak, jak chci já?

Nevím. Možná proto, že holky nikdy neudělají, co po nich chcete.

A ještě se zlobí, když... a, to nemá cenu.

Konečně jsem skončil, zrušil Oheň a šli jsme sednout k normálnímu ohni, abychom si odpočinuli. Zuzanka měla ve tváři přemýšlivý výraz.

„Jaká zranění vlastně Oheň léčí?“

„Všechno, co zvládne. Samozřejmě useknutou ruku ne, ani rozpárané břicho. Ale takové rány vyčistí, spálí infekci...“

Zatřepala rukou. „Nekecej blbiny. To všechno vím. Jak moc ho ovládáš?“

„No...“

Opět zatřepala prsty. „Umíš to zaměřit. Vlasy po stranách mi spálíš, teda jejich zbytky. Ale nahoře jsi je nechal. A to se říká, že spálí všechno, co není živé. Ty... no, ty hosty jsi důkladně hlídal, aby je nepoškodil. Umíš zařídit, aby nám nezarostly dírky v uších... například.“

„Jo, to umím.“

„Bonny má po těle ozdobné jizvy. Těch se Oheň nedotkne... co kdyby chtěla ještě nějaké další? Udělal by jí je?“

„Bonny baví nechat si dělat jizvy od svých psů!“

Mlčela a mračila se. Několikrát zformulovala větu:

Chtěla bych umět přetvářet své tělo. Ale sama, podle vlastní vůle!

Mlčel jsem. Zamračila se ještě víc: „Tak odpovíš, nebo ne?“

„Nevěděl jsem, že mám odpovídat na mentální dotazy!“

„Neštvi mě! Sakra, neštvi mě!“

„To je nějaká fóbie, nechtít svěřit své tělo jinému? Ani kamarádovi?“

„Seš blbej!“ zaječela a doplnila to mentálně:

Nenávidím, když na mě kluci šahají! Tolik bych chtěla, aby na mě šahali!

Nedalo mi, abych odpověděl: Kterej konkrétně?

Začala mě tlouct pěstmi, chvílemi i kopat. Ještě by mě pokousala, ale neumí se trafnout na žádnou správnou šelmu. Aspoň řvala vzteklé nadávky.

Sif a Iris se řehnily. Určitě chápaly správně.

Když jsem se vůbec nebránil, přestalo ji to bavit.

„Přesně tohle jednání bych ti dneska večer neradil.“ řekl jsem a potahoval nosem, abych si zastavil krev. Pochopitelně mi tekla čím dál víc a při pokusech jsem si ji dekorativně rozšmudlal po tváři.

Zuzanka začala brečet.

Tak jsem tu iluzi zrušil.

Začala vztekle ječet a obviňovat mě...

S-I se smíchy kroutily. Počurat se je nenapadlo.

„Je vůbec něco pravda, co vyvádíš?“ ptala se Zuzanka. Už byla klidnější.

Dvojčata přišla blíž. Došla k přesvědčení, že je na čase zasáhnout.

„Ch má pravdu, Z. Dneska v noci není vhodná emocionální nestabilita. Nebo sis nevšimla, že se něco chystá vylézat... na tu hostinu?“

„Vím, že teta Veronika je přivolává. Ale...“

„Támhleto je přivolává!“ ukázala S zlatý prut, ležící na improvizovaném oltáři, „Něco, co patřilo moři, teď to je naše a bude to opět patřit moři, až přijde čas. Takový je zákon.“

„Jenže napřed to musí přijmout naši energii.“ dodala I, „Teda aspoň...“

„Já vím.“ řekla Z hlasem velmi hlubokým a plným hněvu, „Vylepšilo by situaci, kdybych se do toho nějak zapojila?“

Blesková výměna pohledů modrých i černých očí.

„My si to nemyslíme. Jiná věc je, co o tom soudí tamti. Drž se zpátky, co nejblíž k nám a Chrisovi. A nevymejšlej blbiny. Ty je totiž provokuješ.“

„Provokuješ totiž každýho. Nevíme, proč to děláš, ale...“

Až vyrostete, pochopíte...

„Až vyrosteme, pochopíme. Ale zatím...“

„Zatím držte huby a jděte do hajzlu!“

Mrkly na sebe, zavřely pusy, prošily si rty ševcovskou dratví a potom se postupně od kotníků zanořily do země, až docela zmizely.

„Káči pitomý!“ řekla a nasupila se.

Neříkal jsem nic. Nemyslím, že by bylo třeba.

„Myslíš, že je tu opravdu někdo... z vody?“ nevydržela dlouho mlčet.

„Určitě ano.“

„Mohl bys někoho z nich... třeba přivolat? Počkej! Myslím někoho, kdo by se... ke mně hodil. Kluka sympaťáka, tak mýho věku...“

„Ty si vážně musíš zahrávat? Voda splní, co chceš!“

„TAK CHCI!“

Než jsem jí stačil říct něco jedovatého, povšiml jsem si výrostka, který bezcílně bloudil po táboře, zvědavě se rozhlížel a tvářil se bezradně. Byl o něco větší než Zuzanka, na první pohled cizí bytost: světle zelená pokožka, tmavozelené dlouhé vlasy, zlatě zářící oči, podmanivý úsměv.

Kývl jsem na něj; přišel blíž, mírně se usmál a sklonil hlavu.

„Myslím, že princezna Susanne d'Arnoisville tě ráda táborem provede!“

„Ach, skutečně?“ usmál se, vzal její ruku a přiložil si ji k čelu.

„Jo, ráda...“ prohlížela si ho se zájmem, „Ty seš kdo?“

„Vodní elementál. K tvým službám, princezno!“

„Říkej mi Zuzanko a nedej na blbý kecy mýho... Chrise. Znáte se?“

„Jsem voda. Znám vás oba. Ty jsi bratr Denise Baarfelta, že?“

Na pár sotva postřehnutelných okamžiků se změnil na dívku. Potom zpět.

„Ano, to jsem.“

„Jak se jmenuješ ty?“

„Nejmenuji se nijak. Jsem vodní elementál. Část mořské vody. Ale jestli...“

„Budu ti říkat Gérard. Byl to jeden můj bratranec...“

Vzpomínka: zahradní altán v nejvzdálenějším koutě zahrady. Dvě děti, které se právě vymáchaly ve vodotrysku, teď si svlékají a ždímají šaty. Přitom si jejich zraky povšimnou odlišností na těle toho druhého. Prstíky, které nervózně zkoumají tajemné území. Vzrušený dech...

Aha, tak tenhle Gérard!

A trocha lítosti: nikdy jsem nic takového nezažil. Nikdy nezažiju. Od nepaměti vím, jak vypadá ženské tělo; je to součást mých lékařských vědomostí a dokonce jsem se zúčastňoval zkoušek. Sám jsem je neskládal, není proč.

Další myšlenka: měl jsem velké potíže pochopit význam slova tajemství.

Vodní elementál Gérard se usmíval.

„Můžu se vyptávat?“ zahájila Z sérii otázek.

„Samozřejmě!“ Standardní odpověď: úsměv, mírná úklona, vstřícnost.

„Co přesně je vodní elementál?“

„Dočasně oddělená část vody. V podobě bytosti, se kterou jednáš.“

„Tomu nerozumím. Jsi člověk?“

„Ano, samozřejmě! Copak nevidíš?“

„Ale můžeš být i cokoliv jiného!“

„Ano. Cokoliv budeš chtít.“

„Vysvětli termín: dočasně oddělený.“

„Od chvíle vzniku do zániku. Jednám jako jedinec, ne jako voda.“

„Kdy zanikneš? A není ti to trochu líto?“

„Nevím, podle potřeby. Líto? Zánik osoby není důležitý. Voda je věčná.“

„Ale teď jsi jedinec. Mladý kluk; uvažuješ a jednáš jako člověk, ano? Tak by ti mělo být líto, že zemřeš, ne?“

„Můžu kdykoliv znovu vzniknout.“

„Takže jsi vlastně personifikace Neptuna, boha moří a oceánů?“

„Tak bych to neříkal. Neptun je samozřejmě mocná bytost...“

„Jako mořský král je věčný, nebo se rozpouští... ve vodě?“

„Obojí.“

„Takže jsi jeho součást, nebo on tvojí?“

„Jsem vodní elementál. Bytost z vody.“

Přestože otázky i odpovědi byly zjevně nesmyslné, Zuzanka se skvěle bavila. Gérard se usmíval, poněkud standardizovaně.

„Dotýkám se tě, cítím pevné lidské tělo. Můžeš všechno jako člověk, viď? Ale voda je neuchopitelná, plastická, proměnlivá...“

„Můžu všechno co voda. Dočasně jsem ztuhl na potřebnou úroveň.“

„Některé ženy tady se třeba později budou chtít milovat. S tebou...!“

„Se mnou asi ne...“

„Tak s jinými elementály; ale všichni jsi ty!“

„Ne. Jsou to jiné dočasně oddělené bytosti.“

„Až se vrátíš do vody, splyneš s nimi, ne?“

„Samozřejmě.“

„Budeš mít všechny jejich vzpomínky?“

„Ano.“

„Takže máš i vzpomínky na předchozí setkání?“

„Voda si pamatuje vše, čeho se dotkla.“

„Já se koupu strašně ráda; to taky víš? Včetně detailů umývání?“

„Ano. Vím, co se ti líbí.“

„Víš, že jsi nebezpečný, Gérarde?“

„I to umím být.“

Na chvilku ztichla a rozvažovala, nač by se ještě mohla zeptat.

„Existují i jiné bytosti jako ty?“

„Mohou existovat. Vše, co si lze představit, může existovat.“

„Bytosti z ohně, ze vzduchu? Také mohou mít pevné tělo?“

„Ano, když je umíš stvořit.“

„Závisí na mém přání?“

„Na přání člověka, který nás umí přivolat.“

Teď by Zuzanka chtěla, aby se rozhovořil obšírněji, ale neudělal to, jen se usmíval. Každou otázku mu musela položit samostatně.

„Kdo vás přivolal tentokrát?“

„Více lidí. Je to společné přání.“

„Také moje?“

„Tvá přání ovlivňují mne. Jak vypadám, jak s tebou jednám. Reaguji na tebe; budu reagovat, dokud budu existovat.“

„Ale já jsem tě nevolala! Teda jo, ale... nemyslím, že by moje přání mělo tolik účinnosti. Někdo musel...“

„Máme závazek vám pomáhat. Starý závazek, odvěký. Čarodějka Veronika poskytla impuls. Uvolnila nás. Zlomila okovy, které nám brání.“

„Takže vy chcete přicházet k lidem?“

„Máme rádi lidi, ano.“

„Ale za normálních okolností nesmíte?“

„Ne za normálních. Za výjimečných. Nesmíme.“

„Nerozumím. Proč nesmíte?“

„Jsme spoutáni. Žádný osobní kontakt. Řetězy, pouta.“

Zuzančiny oči byly doširoka otevřené úžasem. Nechápala.

„Za dávných časů se různé bytosti volně mísily. Potom byla vložena pouta.“

„O jak dávných časech mluvíš?“

„Než vznikli lidé.“

„To zní fantasticky! Neuvěřitelně!“

„Lidé rádi hodnotí. Pravda/nepravda. Uvěřitelné/fantastické. Přikládáte mnoho důležitosti vlastním názorům.“

„Ty nemáš vlastní názory?“

„Jsem voda. Mám paměť vody. Od počátku stvoření.“

„Mohla bych mluvit i s jinými elementály, jako s tebou? Třeba z ohně?“

„Mohla bys, kdyby ses naučila jim rozumět.“

„Ty víš, jak se to dělá?“

„Vím, jak bych to udělal já. Nevím, jak to uděláš ty.“

„Elementálové vody, ohně, vzduchu... jací ještě?“

„Země; Éteru; Světla; Tmy; Lásky; Strachu...“

„Počkej, s tím nespěchej! Chápu trochu pomalu... Bytosti stvořené z lásky?“

„Ano.“

„Jak vypadají?“

„Jak budeš chtít. Tak, aby se ti líbily.“

„Opět závisí na mně? Jaké si přivolám?“

„Ano.“

„Ty o nich něco víš?“

„Něco vím. Všechno... je nesdělitelné. Můžu říct, ale ty nepochopíš.“

„Zkus to!“

„Nejsou lidská slova. Slyšela bys jen šumění vody.“

„Jak ti mám věřit, že nelžeš?“

„Chceš-li, abych lhal, můžu. Je důležité, čemu věříš?“

„Víš o někom z lidí, kdo dovede stvořit... přivolat elementály?“

„Je jich mnoho. Ty, které znáš: Denis, Valérie, Julie... mnozí další. Až se naplní čas, naučí se. Také ty.“

„Ty znáš i to, co se stane?“

„Znám, co cítím. V tobě je síla. Jestli to zvládneš, je tvoje věc.“

„Tím chceš říct, že se stanu čarodějkou?“

„Byla jsi, budeš. Kdy a jak, to neovlivním. Čas plyne v kruhu.“

„Co Chris? Taky by to mohl...?“

„Ano. Umí vycítit energie. Umí je ovládat.“

„Co Denis Baarfelt?“

„Ano, ten je Velký Mistr. Určuje, co se má stát.“

„Budu si to muset trochu probrat v hlavě. Ne vždycky chápu...“

Gérard trpělivě čekal. Zuzanka uvažovala, až se jí z hlavy kouřilo.

„Slovem voda míníš jenom H2O, nebo každou tekutinu?“

„Všechno je voda. Krev, moč, tělové šťávy...“

„Dokážeš z nich získávat informace?“

„Jistě. Kdyby se něco změnilo, poznal bych to.“

„Takže informace o mně už máš!“

„Tvoje voda vždy nakonec steče do mé vody.“

„To mi něco říká. Takhle mluvila Maryška, když...“

„Když jste se spolu koupaly. V posilujícím roztoku. To byla moje voda.“

„Víš i to, o čem jsme mluvily?“

„Vím i jak jste se dotýkaly. Učila tě...“

Zuzanka zčervenala. On zůstal stejně bledě zelený.

„Maryška už tady není. Ale paměť její vody zůstává?“

„Samozřejmě. Nemůže se vzdálit příliš daleko od vody. Nějaké vody; každá jsem já. I v jejím těle je voda.“

I když jsem nechtěl záměrně sledovat tok jejích úvah, cítil jsem, jak se jí vzrušením ježí hříva. Všechny její myšlenky.

„Maryška mi vyprávěla... předala vzpomínky na milování s různými bytostmi. Teď nemám na mysli zrovna vodní elementály; ale bytosti... hm! Poslyš, když jsi voda, to dokážeš projít každým otvorem, aniž bys jej poškodil!“

„Ano, to je pravda.“

„I otvorem do těla?“

„Chceš mne vypít?“ Vztáhl ruku a z jednoho prstu mu začala kapat voda. Ne, sladká limonáda nebo něco takového; Zuzanka to okamžitě pochopila, nastavila pusu a napila se. Když měla dost, zastavil to.

„Zrovna moc tě neubylo!“

„Nedokážeš vypít všechnu vodu na světě.“

„A ty dokážeš kouzla. Ještě nějaká jiná?“

„Nevím, co považuješ za kouzla. A jaká máš na mysli.“

To já jsem dobře věděl, jaká si představuje. Maryška se zas jednou vytáhla; vážně jí musela všechno vykecat? I když, v Zuzančině případě... nemám pochyb, že otravovala tak dlouho, až si ji pustila do vědomí. Zuzanka je...

Zuzanka byla především naštvaná. Kupodivu, na mne. Najednou se otočila, z očí jí šlehaly docela přesvědčivé blesky. To ji naučily S-I.

„Hele, chceš mi zase všecko zkazit?“

„Nevím, co jsem ti už kdy zkazil a...“

Vztekle mávla rukou. „Koukej Chrisi, nech si svý kecy a odprejskni! Ty víš moc dobře, na co myslím. Přečti si to! Okamžitě si mě přečti, hloubkově nebo jak se to říká, ať je ti jasný... A potom zmiz! Ztrať se, abych mohla dělat co chci a nemusela čumět na tvůj blbej ksicht!“

„Já ti snad v ničem...“

„Sklapni! Hlídáš mě, aby se mi něco nestalo, jo? Něco zlýho a nenapravitelnýho... Jenže já chci, aby se mi něco stalo! Jsem tady právě proto, aby se mi konečně něco stalo! Celej život mám nějakýho debila za prdelí, aby mě hlídal přede mnou samotnou! Copak jednou nemůžu...?“

Mohl jsem se vyptávat, proč zuří. Mohl jsem...

„Co mám podle tebe dělat?“

„Chcípnout! Táhnout do hajzlu! Zmizet, abych tě už neviděla... Ne, prostě jdi odtud někam jinam a mě nech s Gérardem; myslím, že na mě dokáže dát pozor stejně dobře jako ty. Nikdo mi neublíží a když jo, tak proto, že chci! Ty si jdi někam meditovat a... a vůbec.“

Udělal jsem přesně to, co chtěla. Šel od ní pryč a nechal ji s ním.

Matčino poučení: když příliš mnoho víme, naplní nás bezbřehý smutek.

Věděl jsem, co si přeje Zuzanka. Je tady hlavně proto, aby si něco užila. Možná to bude nepříjemné. Možná to bude bolet. Je dost velká, aby věděla, že hry dospělých jsou takové. Ale nemohou být horší než její sny. Dlouho se jí už zdají věci, které... které bych si nepřál.

Ale ve skutečnosti... já totiž vím, že přijde chvíle, kdy asi i já budu toužit po takových věcech. Zkusil jsem si představit, že by namísto Gérarda přišla holka. Taková, jakou bych chtěl mít. Jednou, až povyrostu. Představy bych možná dokázal dát dohromady už teď. I když...

Měl jsem intenzivní pocit, že bych se měl rozbrečet. Ale nešlo mi to.

Tak jsem zavolal mámu.

Ozvala se okamžitě, ale hlavu měla přeplněnou problémy Ctihodných Matek; celý den o nich poslouchala. Jejich válka, jejich složité problémy s jinými organizacemi, o kterých nic nevíme kromě toho, co nám samy řekly. První reakce: taky bych si nejradši dala příjemnou relaxaci s vodním elementálem. A když na to přijde, ještě radši s pořádně divokým démonem, který by moje tělo krutě a nelítostně roztrhal na kusy, nejlíp zevnitř; však už bych se nějak dala dohromady. Po poskládání zpátky do Vzoru bych měla příjemně unavené tělo, ale čistou hlavu; rozhodně by se mi líp přemýšlelo, co budu zítra povídat těm čarodějnicím.

Když na to přijde, Zuzančiny představy jsou proti jejím ještě krotké.

Jenže teď ji ovládly mateřské emoce; zatoužila mě objímat a líbat a muchlat, dojímala se nad tím, jak jsem maličký a křehký a nevinně dětský, taky si uvědomovala, že už dlouho takový nebudu a jestli by neměla otevřít teleport nebo zrcadla a vrátit si mě na Atanor, aby si mě užila, dokud ještě jsem dost malý, protože brzo vyrostu a...

Uklidni se, mami; mimino už nejsem! To sis snad všimla...

Neuvažovala; měla záchvat hysterické lásky. Dost debilní...

Když jsem si to uvědomil, došlo mi taky, že to vnímá i ona; rychle se zas uklidnila. Konečně, na muchlání má dvojčata, na rozdíl ode mne skutečně bezbranná a... teda, já bych je mimochodem nepovažoval za roztomilá, jsou to prostě další mí sourozenci, uřvaní a zasraní... Ne, dost!

Dík, synáčku; vážně mi pomáháš! Tak co jsi vlastně chtěl?

Už nic, mami. Myslím, že mi to stačilo.

To jsem ráda. Pozdravuj Veroniku a Zuzanku a... všecky.

Odpojila se bez rozloučení. Pokud se skutečně definitivně odpojila; možná mě tepuje a v případě potřeby se ozve. Taky používáme letmý TP; to když sice pracujeme na něčem jiném, ale část pozornosti funguje jako hlásič pro případ, že by se něco dělo.

Pozdrav Veronice jsem nevyřídil. Právě prováděla zvláštní obřad: ulehla zády na vodu, ten můj první zlatý prut si položila na břicho a plavala tak daleko, až se dostala nad hlubinu; tam se zvolna ponořila a nechala jej spadnout na dno jako oběť Bohu Moří. Neptunovi, nebo snad jiné bytosti? Jak to můžu vědět?

Zuzanka a Gérard sledovali obřad spolu s ostatními. Gérard měl ruku položenou okolo jejích ramen; ona ho objala kolem pasu. Také ostatní se volně mísili s bytostmi...

Až budu velký, taky si něco pořídím. Démonku. Nebo holku čertíka, abyste měli vztek. Požaduju tmavě rudou pleť, ohnivě rudé vlasy; v případě potřeby se změní na skutečný plamen. Pořádné rohy; s přestavitelnou konfigurací, ve stavu klidu ohnuté dozadu, aby nepřekážely, v boji se sklopí dopředu, nebo kam bude potřeba. Dost drsnou, aby nadělala cucky z každýho, kdo by...

E, sakra. Radši půjdu spát.


Ráno bylo docela... Nesmysl. Ráno byli všichni ospalí, nikomu se nechtělo vstávat. Až na Zuzanku; bezohledně mě vytáhla z pelechu a požadovala, abych ji učil vařit posilující nápoje. Protesty a výmluvy zamítala. Abyste rozuměli: ona nechtěla, abych ten nápoj uvařil, žádala, abych to naučil ji. Že jsem dost rychle nechápal, považovala rovněž za výmluvu. Překvapila rozsáhlými znalostmi ohledně tekutin; přiznala, že zkusila jakési cvičné mentální spojení s Gérardem, jiného typu než znám já. Abych byl v obraze, přímo vyzvala, abych si přečetl její zážitky. Takže vím: došlo ke všemu vyjma tělesného spojení. Gérard odmítl; vnímal její strach a nechtěl s ní nic dělat, dokud si sama neujasní, co vlastně chce. Že bych si ho začal vážit?

Aby jí to nebylo líto, aspoň si ji označkoval. Ne tetováním, ani vyleptáním do kůže jako my; udělal ji po stranách těla žraločí postranní čáru, vnímající změny v dosahu. Technikou, kterou nechápu. Ještě to nezvládá, bude muset cvičit v moři. Krásný dar od mořské bytosti.

V jednom kuse žvanila. Přestože jsem ji přečetl, považovala za potřebné mi to ještě zopakovat verbálně. Proč? Možná jsem dost vstřícně nereagoval; to mám jásat a obdivovat ji? Nojo, asi ano. Jenže nechápu proč.

Jak se kamarádi probouzeli, vítali jsme je zdravotním čajem. Koukali jako vrány. Jejich zážitky byly roztodivné; pochopitelně se každý chlubil (v míře, v jaké byl schopen soustředit myšlenky a vyjádřit je slovy); taky byli zvědaví na naše dobrodružství a Z chvíli zvažovala, zda se nemá začít chlubit cizím peřím; pak to zamítla, mnozí vnímají aury.

Veronika na tom byla perfektně. Jí sex (ať s kýmkoliv) slouží k získávání velkého množství energie, takže přímo překypovala a vybízela, abychom se co nejrychleji dali do vynášení věcí z vraku. Lobovi v noci dohodila rovněž pořádné energetické nabíječky, takže na tom byl fajn. Tak se mohli ostatním posmívat, což Vera dělala, kdežto Lobo se držel spíš zpátky. S-I, přestože se zúčastnily jen jako pozorovatelky, byly v klidu. Neútočily.

„Co tys vlastně dělal v noci?“ ptala se I při snídani.

„Já? Nic. Šel spát.“

Že na mně nejsou žádné mentální stopy, to věděla. Na ní taky ne.

„Měla jsem pocit, že jsi směroval nějaký výboje.“

„To asi s mámou. Pokecali jsme; chceš report?“

„To nemyslím. Něco s Peklem?“

(Zrudl jsem; okamžitě jsem se začal bránit). „To jsem nemyslel vážně; jen jsem tak uvažoval... ale nic jsem nikam nesměroval!“

„My máme citlivější senzory na takový věci. Můžu vědět...“

Mohla; mohly. Na chvíli rozostřila oči a prosáhla svoje registry. Potom to konzultovala se S. Docela mě zajímalo, k čemu dojdou.

„Nedělej tyhle věci sám. Dobře ti radím!“

Mohl jsem se bránit, že jsem nic neudělal. Měl jsem samozřejmě pravdu, to věděly; ale rozum mi říká, abych se víc spoléhal na názory ostatních. Když mi to blesklo hlavou, spokojeně kývla.

Ale stejně mi zkazila náladu.

Vytvořili jsme chutnou snídani, zdravě pojedli a spěchali do vody. Zuzanka se ohlédnutím ujistila, že ji sleduji, než si vytvořila ukázkově nádherné žábry; ani jsem nepoznal původního živočicha. Plácla sebou do vody, nadechla se a nechala tekutý živel procházet celým tělem, včetně výstřiku ze všech tělních otvorů. Takto si počínají jen dost vyspělé jogínky; ovšemže jsme ji to učili, ale až dosud nereagovala vstřícně. Teď tedy...

Dovlnila se nad hlubinu, roztáhla ruce i nohy a začala padat ke dnu jako kámen. Nejspíš si něco udělala s váhou těla, jinak by jí to tak snadno nešlo. S-I se dohadovaly mezi sebou, co se naučila ovládat a od koho; bez dlouhé hádky se shodly, že to má od Gérarda. Neodpověděla. Vnímala?

Čekala nás na dně, spolu s Gérardem. Oba se usmívali. Gérard zazpíval jako kosatka a ptal se, jestli nás nemá do vraku doprovázet, ale...

„Tak dost! Možná se z tebe přes noc stal mistr světa, ale to ještě...“

Zuzanka se usmívala. Chtěla něco říct, ale jak se nadechla vody, hned se zakuckala a málem utopila. Přece jen neovládá všechno!

Lobo si nás prohlédl, zamračil se a ukázal na prstech:

„Když máte tolik energie, můžete jít šmejdit do vraku!“

„Vyneseme ty zlatý pruty!“ přála si Zuzanka.

Všichni souhlasili; bylo však třeba prolámat novou a větší díru, abychom se tam mohli protáhnout. Když to Gérard pochopil, opřel se rukama o usazeniny na boku lodi a rozvibroval dlaně; chvíli mu zpod nich odletoval písek, pak kusy dřeva, dokonce i kování. Nakonec vznikl otvor a postupně se rozšiřoval. Inu, voda má sílu!

Do vraku vlezly Sif a Iris, podávaly nám cihly a my je nosili do zvonu. Gérard nechápal, proč tolik zdržování; sotva jsme mu vysvětlili, co vlastně máme v úmyslu, posbíral náruč zlatých cihel a bez problémů s nimi vyplaval na hladinu, kde je od něj odebírali námořníci. Někteří z něj byli poněkud vyděšení; přece jen, za denního světla působí vodní elementál trochu hrozivějším dojmem než večer při mejdanu.

Se Sif a Iris jsme se doštěkali, jestli umí číst myšlenky či nikoliv. To poštěkání se vkrátku změnilo na akustické, aby z toho něco měli i ostatní.

A postupně přerostlo ve vymýšlení čím dál hrubších urážek Zuzanky, zvláště se sexuálním podtextem. Když ji začaly obviňovat, že svoje znalosti získala po společně strávené noci s Gérardem, přímo zářila spokojeností; a ještě je popichovala, přestože věc byla sporná.

Zkoušel jsem sledovat Gérardovy reakce. Ostatní samozřejmě taky. Bohužel, nedočkali jsme se ničeho, Gérard nás pozorně sledoval a měl nadšený výraz, ale ten ho neopouštěl, ať jsme žvanili cokoliv. Vyhodnotil jsem to, že mezi námi lidmi se mu velice líbí, za všech okolností.

Díky jeho pomoci jsme vynesli z vraku mnohem víc zlata, než jsme mysleli. V přestávce děvčata proplavaly lodí, objevily bednu se šperky, vynesly ji na břeh a hned si část rozebraly. No dobře, částečně i pro svoje matky, tety a jiné dámy z příbuzenstva. Asi bych taky měl... jenže co, máma beztak žádné ozdoby nenosí!

Zavolal jsem ji hned večer, ještě než se setmělo. Jak jsem očekával žádná radost, byla právě v nejhorší diskusi s Ctihodnými matkami. Téma: genetické experimenty. CM se nějak domákly, že zkoušíme vkřížit do lidského genofondu geny zvířat, zvláště velkých šelem. Přesně totéž dělá ta odštěpená skupina, výsledkem jsou perfektní vojáci, cosi mezi lidmi a zvířaty. CM je nemají a rády by měly, ve verzích: tygři, leopardi, medvědi, psi. Malá Gina navrhla Hromkočky, což CM zpočátku urazilo, potom kupodivu souhlasily i s touto verzí. Zajisté chápete, že jakákoliv moje iniciativa nebyla vítána.

Když jsem se dostatečně vychechtal, seznámil jsem cowen se situací. Kromě Gérarda chápali všichni a jemu to ochotně vysvětlovaly všechny holky. Dnes se nemělo konat nic zvláštního, Vera navrhovala celkovou regeneraci. S tím všichni souhlasili a...

Hlavní atrakcí byl Gérard. Na rozdíl od ostatních vodních elementálů byl stále přítomen, udržoval si oddělenou konzistenci a nezdálo se, že by chtěl v dohledné době odejít a spojit se s vodou. Nikdo to ani nepovažoval za důležité; dospělí byli rádi, že si máme s kým hrát.

„Ty bys se mnou rád dělal výzkumy, Chrisi?“ ptal se Gérard a oči mu zářily.

„Docela jo. Jenom přemýšlím, co všecko s tebou můžu podnikat...“

„Cokoliv! Jsem voda, můžeš mě třeba rozemlít na masovým mlejnku...“

A samozřejmě, holky se chystaly mi ze všech sil pomáhat. Jakkoliv se dřív nesnášely(?), teď utvořily pevný svazek s úmyslem působit potěšení Zuzance. Cíl výzkumu: zjistit, jak dalece může proniknout G do Z a naopak, aniž by došlo k většímu poškození. Byl jsem jmenován zapisovatelem, aniž bych chtěl nebo se dokázal ubránit.

„Celej život si přeju poznat správný středověký mučení,“ vykládala Zuzanka, až se jí uši třepaly, „Od tý doby, co jsem četla všelijaký knížky... to vám nekecám, spousta ženskejch z našeho rodu byla obžalovaná z čarodějnictví, surově mučená a nakonec upálená na hranici...“

S-I ji okouzleně obdivovaly; když jsem namítl, že pořádná WZ by všelijaký inkvizitory rozházela po krajině jako smetí, naštvaly se.

Z požadovala: skřipec, španělské boty, palečnice, pálení ohněm. Vyhověly jí iluzí a delší dobu ji týraly, povzbuzovány jejím příšerným řevem. Když ji občas uvolnily, chvilku brečela a pak se dožadovala pokračování. Nechala se lámat kolem, zbičovat devítiocasou kočkou a stahovat z kůže. Gérard se zájmem přihlížel a dobře se bavil.

Když ji zrestaurovaly do původního stavu, doufal jsem, že má dost, ale to jsem se mýlil. Zahájila diskusi, zda skutečné mučení bolí víc než iluzorní; a nedala pokoj, dokud nevyhověly. Opět ji natáhly na skřipec, tentokrát jí však propichovaly různá místa těla, aby tam mohla nosit ozdoby: ušní lalůčky (několikrát), boltce i vnitřní chrupavku, nos, obočí, spodní ret. Prsní bradavky (zvonečky!) a pupík (velký rubín).

„No a dál?“ ptala se, když přestala brečet.

„No to snad ne!“ pohoršily se S-I, docela věrohodně.

„To snad ano!“ vzepjala se na mučidlech, „Nebo snad nejsem velká holka?“

Chvilku se hádaly, jestli vážně chce být propíchaná i tam. Trvala na tom.

Když jí napíchaly kroužky do stydkých pysků (Gérard se zájmem přihlížel), kňučela kromě bolesti i hanbou. Pak se hádala, že při tom prožila orgasmus. Potom diskutovala...

Potom na ně přišla Vera, všem nám vynadala a prohlásila, že už má jejich výtržností dost a ať s tím okamžitě přestanou. Přestože nebylo jasné, co by dělala v případě neuposlechnutí, ukáznili jsme se. Holky vytahaly Zuzance z příslušných otvorů téměř všechny ozdoby a uložily je, ale dírky ošetřily a zafixovaly, aby se neztratily ani Ohněm.

Potom... opět zapojily Gérarda. Zjistily totiž, že dokáže vytvořit vodní lázeň na kterémkoliv místě a udržet ji libovolně dlouho. Takže jsme se sesedli, propletli si všelijak končetiny a Gérard nás všechny zalil vodou; tma byla příjemná a mohli jsme si vyprávět děsivé příběhy.

Teda, já. Líčil jsem jim, že v Čechách žije vodní příšera zvaná hastrman, která chytá neopatrné plavce, topí je a jejich duše schovává do hrníčku pod pokličku. S-I-Z měly blbé připomínky, že duši nelze uvěznit, zvlášť ne tak hloupě, ale mráz po zádech jim běhal pěkně. G prohlásil, že si není ničeho takového vědom, ale když budeme chtít, je ochoten příslušnou bytost vytvořit dle našich požadavků. Jeho jediného neděsila; proč taky?

Od vodníků jsme přešli na upíry. Na žádost Zuzanky; pro S-I je vampír jen jedna z bytostí, které obývají blízký prostor a občas z něj proniknou do našeho, kde se mohou chovat nebezpečně; zajímavé, ale nic moc. Pro Zuzanku zdroj příjemné hrůzy; už když byla malá, klepala se pod dekou děsem, že jí něco takového vleze do pokoje, zaleze za ní do postele, ohmatá oslizlými prsty, prokousne ostrými tesáky krční tepnu a bude jí sát krev.

„No – ale s tím by se snad dalo něco dělat, ne?“ namítla Iris.

„Upír nemá oslizlý prsty. Má malý ruce přirozené teploty. Ale drápky!“ dodala Sif, jako by měla bůhvíjaké znalosti.

Zuzanka jejich námitky zamítla jako bezpodstatné. Pro ni bylo podstatné, že se mohla před usnutím klepat hrůzou. A ještě něco...

„Ale fuj!“ vykřikly naráz dvojčata.

„Jaký fuj? Proč fuj?“ vyletěla Zuzanka, „Však počkejte, až vyrostete...“

Začaly ječet něco v tom smyslu, že ony dvě teda nikdy.

„Zrovna vy dvě, a nejspíš spolu!“

„Máš s tím snad nějaký zkušenosti?“

„Jo!“ zařvala a tepla jim roztříštěné vzpomínky, jak se čas od času před usnutím vzájemně děsily s kamarádkami, a aby se tolik nebály, objímaly se a líbaly, což plynule přešlo v mazlení...

(Tehdy mi došlo, že je to divadýlko. Kvůli komu asi? Gérardovi?)

Gérard byl jediný, kdo zůstával naprosto klidný, poslouchal je a ukládal do společné paměti vody. Nebo už o tom věděl, chodily se přece umývat.

Konečně naše ječení vyprovokovalo Veru, aby na nás přišla. Připomněla, že zítra budeme pokračovat v potápění a definitivně nás zahnala spát.

Když jsme se ukládali, začala Zuzanka kňourat, že ji bolí rozpíchané tělo.

Veronika explodovala. Vzpomněla si, že na sebe převzala zodpovědnost za Zuzančinu řádnou výchovu, za což odpovídá své drahé příbuzné a kamarádce Mich?lle; což ale nemůže splnit, když jí do toho fušují tak nezodpovědné a podrazácké holky jako Sif a Iris. Pokračovala kritickými připomínkami, jak je vychovávají jejich matky May-Britt a Julietta, přičemž se dopustila řady hrubých urážek bez ohledu na to, že S-I zprostředkovávaly TP přenos. Vyzvala dotyčné, aby se jí postavily tváří v tvář, aby jim mohla svoje námitky vmést přímo do očí, případně doplnit nějakou tou fackou.

Bohužel, ke zjevení May ani Julky nedošlo, ač jsme se všichni těšili.

Tak Vera akorát odebrala Zuzance bolest a poslala nás všechny do pelíšku.

Gérard během noci zmizel, snad odtekl do moře.

Ráno jsme byli fit a bylo nám fajn. Zuzanka si prohlížela rozpíchané tělo a byla velmi spokojená, dírky zůstaly a ani nebolely. Vera se sice přes noc uklidnila, ale pohrozila, že jestli ji naštve znovu, budou ji bolet nejen ty díry, ale i zadek. Své hrozby bohužel nerealizovala.

Bylo na čase jít znovu pátrat. Že se Gérard připojil, sotva jsme se ponořili, je jasné.

Opět jsme prolamovali další díru, za Gérardovy pomoci mnohem snadněji. Na tom místě byly boky lodi zpevněny měděnými deskami, takže bychom byli nuceni používat trhaviny; Lobo jich měl docela dost. Gérard použil metody vibrační; několikrát si olízl prsty, pak začal projevovat neklid, nakonec se vykašlal na práci a začal soustavně olizovat odštěpky kovu. Překvapilo nás to, až nám došlo, že kovy na něj působí jako pamlsek, možná i droga.

O důvod víc k zábavě. Uvažoval jsem, proč se nezajímá o zlato; v podstatě k němu byl netečný. Možná proto, že zlato se téměř vůbec nerozpouští ve vodě? Železo mu chutná taky, ale měď nejvíc.

Nicméně díru udělal, holky/vodní hadi se jí protáhly a pátraly uvnitř. Já šel až v druhém sledu, tak jsem pouze vnímal vzrušení Zuzanky a zíral, když plavala naproti mně a nadšeně mávala rukama. Plaval jsem za ní a nahlédl do otvoru v dřevěném obložení, za kterým byl další sklad. Tak jsem mohl spatřit ocas páva, pokrytý spoustou obrovských drahokamů. Viděl jsem paví trůn; druhý žijící člověk, který ho může uvidět. Málem jsem taky nadšeném vzlétl jako Zuzanka.

Vytáhnout jsme ho hned nemohli; vrátili jsme se do zvonu a vzrušeně diskutovali. Potom jsme urychleně vyplavali na břeh, museli jsme se poradit. Mladší holky a kluci navrhovali nález patřičně oslavit; Gérard s úsměvem vyzvídal, jestli budou opět pozváni. Kupodivu Vera navrhovala slavit až po práci, tedy vyzvednutí trůnu.

Gérard neměl námitek, vytvořit jakkoliv velký otvor mu nedělá problémy. Pro jistotu nás odehnal kus stranou; tentokrát použil mnohem mocnější vibrace než dřív. (Otázka: jsou vibrace jeho jedinou skutečnou zbraní? A pokud ano, může vybudit tak silné, že zlikviduje celé kontinenty? Asi jo.)

Když nás přivolal zpátky, byl v boku lodi prolámán právě tak velký otvor, abychom mohli zlaté křeslo dostat ven. Nejdřív ovšem truhlice se šperky, to si holky nemohly nechat ujít. Paví trůn bychom možná vyzvedli lodním jeřábem; ale s Gérardovou pomocí to šlo i ručně. Samotnému se mu líbilo pomáhat nám; říkal že chápe, proč to děláme, i když nevím.

Nakonec stál paví trůn na kapitánském můstku Jitřenky a holky ho pilně leštily, aby se blýskal; zlatu ani drahokamům moře příliš neublížilo. Právě včas; během dne za námi přijela skupina dvorských hodnostářů v čele s císařem a císařovnou. Diana se nudila a dostala chuť se vykoupat.

Lobo pyšně zavedl Charryho na můstek a předváděl mu kořist.

„Je mnohem krásnější než můj trůn v Kingtownu!“ ocenil Charry, „Získal jsi skutečně nádherný poklad, Lobo...“

„Ale ten není můj, Césare Imperátore,“ uklonil se Lobo, „Patří tobě! Ty jsi nástupcem Velkých Mughalů, nejvyšším pánem Arminu i Světa...“

„No počkej! Když jsi ten trůn vylovil z moře...?“

„Nebudeme se hádat!“ Lobo obrátil dlaně s dlouhými zlodějskými prsty směrem k němu, „Pokud je to jak říkáš, přijmi ode mne Paví trůn jako můj dar! Ne, nic neříkej; komthur Templářského řádu Blesků Securio Villablanca, zvaný El Lobo, si může dovolit dát svému pánovi takový dar! Před lety, když jsi mne přijal mezi svoje občany, jsem ti daroval svůj meč a své srdce; neboť to byly dary, které můj otec dal mně. Víc jsem od něho nedostal; vše ostatní co mám, jsem ukradl!“

Charry vyjádřil své mínění tím, že jej objal. Když ho uvolnil ze sevření, zářily Lobovy oči oprávněnou pýchou.

„Moji předkové byli námořníci, kteří se toulali po všech mořích světa a těžce si vydobývali svůj chléb. Můj otec počal sloužit řádu, bojoval v jeho službách; první ze všech získal dost peněz, aby si mohl koupit šlechtický titul, statky a ženu, moji matku. Řád ho chránil a zavíral oči nad původem jeho jmění; jinak by můj drahý otec skončil na šibenici jako mnoho předků. Řád nám umožnil stát se rytíři; a nakonec, když nastal čas chránit náš svět, mne učinil i komthurem.

Ty, pane, jsi mi dal domov, postavení a titul říšského granda – za přísahu věrnosti, kterou jsem ještě neměl možnost dokázat. Ponejprv v dějinách mají piráti a lupiči Villablancové svoje sídlo, svou důstojnost, úctu svých spoluobčanů. A také poprvé v dějinách smí dát říšský grand Villablanca svému císaři dar, jaký je ho hoden!“

„Za takový dar by měl být skvělý i dík císaře,“ řekl Charry, „Nevím, co bych ti měl dát; ale budu si to pamatovat – a věřím, že jednou přijde chvíle, kdy se ti budu moci odměnit.“

„To mi stačí. Přátelství císaře je největší poklad, jaký mohu získat. Větší než zisk, který pro mne bude znamenat poklad lodi, která leží pod našima nohama.“

„Nicméně patří tobě...“

„Patří mé zemi. Je nějaký zákon o nalezených pokladech, který by určoval, jaká část odměny patří nálezci?“

„V Arminu není – zatím nebylo třeba takového zákona.“

„Tedy ho zaveď; ve světě je zvykem, že nálezce získá desetinu nebo čtvrtinu ceny pokladu...“

„Máš pravdu. Nech si třeba polovinu; půl pokladu objeviteli, půl státu.“

„Skvělé! S výhradou, že zaplatím veškeré výlohy akce!“

S tím císař i ostatní souhlasili. Nedivil jsem se, podaří-li se nám vyzvednout celý náklad, vzroste jmění Villablanců i arminského státu o dvacet milionů liber. Na chviličku mi dokonce napadlo, co by asi tomuto dělení arminských grandů říkali britští královští úředníci; ale proč o tom dumat, je to snad naše starost?

Večer se pochopitelně konala veliká oslava s příslušnými efekty. Charry s Dianou samozřejmě jen přihlíželi, zato členové jejich ochranného oddílu (kluci i holky) se zapojili přímo s nadšením. Jak často se jim podaří pobavit s vodními elementály?

Já se zajímal, kde se toulá Denis. Odpověď byla rozpačitá, nikdo nemá tušení. Od chvíle, kdy odešel s Atti a jejími supohlavci, ho nikdo neviděl; dokonce se ani nepřišel podívat na děti, pravděpodobně své potomky, kteří se narodili morankám. Velekněžka Assama dokonce tvrdí, že jeden syn se narodil její božské sestře Assi; jelikož má podezřele světlou barvu pokožky, není vyloučeno, že pachatelem je rovněž Denis, ačkoliv jiné názory tvrdí, že člověk za žádných okolností nemůže oplodnit bohyni. Nicméně matka Assi i kluk jsou zdraví a dědeček Nga se nafukuje pýchou.

Tak to je další synovec, kterého (doufám) v životě neuvidím.

{Tím nechci říct, že bych měl něco proti bohům; to by mi snad ani strach nedovolil. Jenom říkám: radši dál od nich. A ode všeho takovýho.}

[Pochopitelně naše pitomý holky si musejí takový bytosti tahat rovnou do postele. Dokonce si poručily vybudování lusthausu, nádherného pavilónu částečně nad a částečně pod vodou, kde si hodlaly různě užívat. Nechtějte vědět jak, ani já to nevím a nechci. Prý až budu velký...]

Další dny pokračovaly práce na vyprošťování pokladu; proráželi jsme stěny mezi jednotlivými kabinami s poklady a vytahovali zlaté pruty a šperkovnice nahoru. Zdatně nám při tom pomáhali delfíni a různé vodní bytosti; rejdili nahoru a dolů a dělali si z nás legraci, že potřebujeme spoustu času na aklimatizaci v hloubce a pak zas při vynoření. Tedy, jak kdo; Zuzanka od doby známosti s Gérardem a po částečné úpravě těla plave čím dál líp. Taky pod vodou skvěle vidí, dokáže si z nohou udělat ploutve a... no zkrátka, začíná z ní být čarodějka.

Zlaté cihly využil Lobo zajímavě, vyházel z podpalubí zátěž a nahradil ji zlatem. A to se tam ještě bude muset vejít stříbro, toho je v Grosvenoru ještě víc! Docela hezká příruční pokladnička...

Když se po několika dnech objevil na břehu leopard a dával nám znamení, vzal jsem to jako příjemnou zábavu. Charry i Lobo byli zrovna pod vodou, tak jsem doplaval na břeh a sháněl se, co se děje.

„Po pobřeží přijíždí oddíl vojáků; je jich deset, s nimi jeden poddůstojník. Prohlédli jsme si je dobře, jsou to obyčejní vojáci v červených kabátech. Co máme dělat?“

„Jak jsou daleko?“

„Mohli by tady být dneska odpoledne.“

„To je blbý, do tý doby nestihnem zmizet. A vědět o nás nesmějí, to by byl průšvih; asi se zkusím dohodnout s Charrym, co dělat...“

I stalo se. Charry se chvíli drbal na hlavě a pak řekl:

„Kdyby tady byl Denis, nařídil bych mu zamaskovat všechno, aby to neviděli. Myslíš, že bys to dokázal taky?“

„Určitě ano! Vytvářet iluze umíme dokonale!“

Samozřejmě, to už mi za zády stála Sif a Iris, plné odhodlání. Zahanbit se nedali ani Michal, Rudi a Patrick. Také Zuzanka hrdě vypjala hruď, aby dala najevo, že je čarodějka.

„V podstatě je potřeba schovat loď mezi skály,“ pokračoval Charry, „Bude nutný odpojit zvon... Vrak necháme bez dozoru, kdyby se kolem něco hemžilo, mohli by si všimnout... Ne že bych ti nevěřil, ale co kdyby někdo...“

„Dobře, tak ji schovejte. Tábor bychom měli taky zamaskovat...“

„Když si ničeho nevšimnou, přejedou a bude klid. Když ne...“

Takže nastala horečná činnost. Všichni okamžitě nechali práce a vystoupili na hladinu; Lobo dole odpojil zvon, který ponechal na místě, jen tažná lana a hadici čerpající vzduch jsme vytáhli. Lobo osobně manévroval za pomoci benzínových motorů; zajeli mezi pobřežní skaliska, přirazili bokem k jedné skále, pod kterou byl dostatek vody, a přivázali loď k hákům, které jsme do kamene narychlo zatloukli sbíječkou. Charry, Lobo, Diana a Domenico vylezli nahoru na stěžně a zavěsili velikou maskovací plachtu; byla neutrálně šedivá jako ta skála a doufali jsme, že nebude nápadná. Kdyby jo, budeme muset použít víc magie.

Žít na lodi nebylo snadné, museli se chovat tiše a používat elektrické svítilny, protože kvůli maskování tam byla tma. Proto jsme raději odplavali na břeh, kde Veronika se svou skupinou likvidovala tábor. Naštěstí jsme tam nevybudovali žádné stavby; chatrče a přístřešky se daly snadno povalit a rozházet, i kdyby je někdo našel, považoval by je za zbytky obydlí domorodců. Na tom snad není nic divného, ne?

Po dvou hodinách tichého ležení v křovinách nás našel další leopard a oznamoval, že lidé jdou; naši Reorti je sledovali pokud možno tak, aby nebyli sami viděni. Čekali jsme tedy dál a skutečně se lidé za chvíli objevili; jeli na koních, byli zarostlí a zanedbaní a jejich uniformy umatlané a odřené. Erár o ně zřejmě příliš vzorně nepečoval, hlavně na hlídkách. Očekávali jsme, že v klidu projedou a budou pokračovat po pobřeží, ale namísto toho zastavili, sesedli s koní a začali se připravovat k táboření. Jevili snahu zůstat zde do rána; dva se vydali na dříví (málem na nás šlápli), pár jich chytalo ryby, další se svlékli a koupali v moři. Zřejmě se jim tahle zátoka zamlouvala stejně jako nám.

Jeden z nich rozdělal oheň z trochy klestí, hlídal jej a čekal, až mu přinesou další dříví, aby mohl pořádně zatopit; z dlouhé chvíle pozoroval cachtající se kamarády, najednou vyskočil jako píchnut sršněm a řval:

„Pozor! Bacha chlapi, zpátky, jsou tam žraloci!“

Žraloci se v zátoce neukázali po celou dobu našeho pobytu, kromě jiného proto, že delfíni je spolehlivě odháněli. Asi bychom na ně taky uspořádali hon; když máme čas, rádi plaveme s Gérardem do hloubky a tam lovíme všechno možné. V tomto případě – kdo to mohl být?

Koupající se vojáci se každopádně polekali a plavali rychle ke břehu; ale ten, co byl nejdál, se nějak moc lekl a naráz se potopil pod vodu. Počal sebou hloupě tlouct a zřejmě se topil. Ostatní uchopili ručnice, protože se domnívali, že je napaden žralokem; střílet ale nechtěli, aby ho netrefili, takže pobíhali po břehu a zvyšovali zmatek.

Až se náhle tělo toho muže znovu objevilo na hladině a rychle se přibližovalo. Chápal jsem, že je strká nějaký delfín, a když se přiblížil na mělčinu, poznal jsem Darkkův červený trojúhelník. Vysunul chlapíka co nejdál mohl, pak vystrčil hlavu z vody a skřehotal přátelské věty ve své řeči; ti chlapi na něj zírali s úžasem, ale už pochopili, že žralok to nebude a šli si pro kamaráda. Položili ho na písek a počali křísit umělým dýcháním. Darkka chvíli plaval kolem, asi si chtěl hrát; když mu nevyhověli, obrátil se a zmizel v moři.

Osobně soudím, že delfíni nejspíš vůbec nepochopili, že vojáci patří do jiné skupiny než my. Mezi nahým chlapem není velký rozdíl, leda že neměli těla oholená koupáním v Živém Ohni. Možná Darkka něco pochopil, ale ostatní považují stejně veškeré naše jednání za pošetilou hru.

Rybáři mezitím nachytali nějaké ryby, hodili je do kotlíku a vařili polévku; další ryby napíchali na klacky a opékali nad ohněm. Protože ten přiutopený se zatím probral, posadili ho taky k ohni a nahlas diskutovali o jeho dobrodružství. Byli jsme dost blízko, abychom je slyšeli.

Hlavní slovo mezi nimi vedl seržant, který jim velel; slyšeli jsme, jak bručí s fajfkou mezi zuby: „Takovejch věcí jsme viděli... jste ucha zelený, nic neznáte a chcete kecat! Já když jsem sloužil v Indii, tam jsme zažili jinší věci...“

„Ale aby vytáhla ryba člověka z vody, to jistě ne!“ namítal blonďatý mládeneček s načepýřeným knírkem pod nosem.

„To zrovna ne; ale se slonama co jsme zažili za věci!“ nedal se starý vyvést z rovnováhy, „To jsme měli slona, ten dokázal sebrat člověku z kapsy u kabátu flašku kořalky, tím rypákem si ji vodšpuntoval a všecko z ní vychlastal! Potom se lek, že by se na to přišlo, tak ji zase tomu chlapíkovi strčil zpátky do kapsy, aby nic nepoznal!“

„Doufám, že ji aspoň taky zašpuntoval!“ řekl jiný voják.

„Nedělej si ze mě srandu!“ zavrčel seržant, „Přisámbůh, že jsem viděl tu flašku na vlastní voči; slon se motal po dvoře sem tam a pletly se mu packy, málem rozbořil stáj! Jeho indickej mahut padl na zem a brečel, že mu slona očaroval bůh Šíva, nebo kdo – a zatím byl jenom vožralej...“

„Ty seš vožralej, že tak kecáš!“

„Jenom svatou pravdu! Sloni jsou vobzvlášť chytrý zvířata; jeden jednou narazil na cestě na tygra, dal se do něj a tak ho podupal, že bylo v tu ránu po tygrovi. Afghánci ho přinesli do tábora a chtěli za něj deset rupií, že ho zabili, ale poručík se jim vysmál a dokázal, že ho zabil slon...“

„Tygr?“ blonďáček se otočil jako píchnut, „Hele, jestli si zas ze mě budete dělat srandu, tak já...“

„Tak ty co, chlapče? Že blbneš z horka, to je jednou jasný, protože žádnej normální člověk nemůže vidět v Africe tygra! Tygrové totiž v Africe co? Nežijou, víš?“

„Viděl jsem ho, při sám Kristus! Na chvilku se objevil v křoví, a byl celej pruhovanej! Věřte mi to, sakra!“

„Ty si byl pruhovanej, ale strachy! Zatoulala se sem zebra nebo něco takovýho, a tys už viděl dravou šelmu. Však jsem tě viděl, jak si přiběh!“

„Šak to taky bylo leknutí! Chvíli jsem myslel, že se už na mě vrhne; pak se najednou otočil a už byl v křoví. Měl jsem kliku, že mě nezakousl!“

„Prosím tě! Něco se pohnulo za křovíčkem, tys viděl stín od větví a hned tě napadl tygr! Nesměli bysme tě znát...“

„No já nevím,“ řekl další muž, „Kdyby byla pravda to, co se povídá, tak by bylo lepší vzít rovnou roha...“

„Co se povídá, No co, jen to klidně řekni!“

„Povídá se, že se do nás dávají nějaký lvi, nebo co.“

„Tos slyšel v kantýně u piva, žejo?“

„Nahoře u Viktoriinejch vodopádů prej na to zařvalo dvacet kluků. Ztratili se a našli až po dlouhým hledání ve skalách, pobitý a vobraný vo všecko. Postřílený z ručnic, jak zjistili podle kostí. Někdo tvrdí, že to provedli nějaký divný lvi.“

„Tys už někdy viděl lva s flintou?“

„Voni se s tím prej taky potkali poprvně. Kdyby věděli, že v tom je něco takovýho, tak by jim nelezli do rány, to dá rozum...“

„A jak to přišlo ven? Von některej z nich zůstal?“

„Ne. To povídali negři, když je vyslýchali. Že prej někde ve stepi žijou lvi, co jezděj na koních a střílej flintama. Negři se jich hrozně bojej!“

„Ty se bojej všeho. Kecají, nejspíš sami naše kluky pobili! Černej by tě voddělal třeba kvůli gumovejm botám!“

„No, já nevím...“ mluvčí se odvrátil a začal si honit blechy.

„Jestli bych já k tomu něco mohl...“ ozval se blonďáček.

„No chlub se, ať se zasmějem!“

„Totiž... jak jsem byl na štábu, tam povídali o jednom, co je prej viděl. Nějakej lord ze Skotska a jeho kluk se s nima potkali, když jim utekli jejich černoši i s koňma a voni se nemohli hnout, ježto mladej byl marod...“

„Jo. A ti dva to přežili?“

„Copak vo to. Chlap přijel od Vodopádů úplně vyřízenej, žvanil všecky možný nesmysly; například jeho kluk ležel už na smrtelný posteli a von byl úplně zoufalej; najednou přijel lev a dva leopardi, ten lev navíc v plechovejch plátech, jako brnění; a všecky vozbrojený. Vedl je takovej kluk, malý dítě, ale bílý, ne černý, jenom nahý jako vopice a hrozně zubožený. Podle toho lorda byl ale hrozně zdvořilej a dobře vychovanej. A teď se držte: ten lev kluka operoval, rozřízl ho svým nožem, přišil mu střeva a ten ostatní pajšl, kam to patřilo, a zas ho zašil...“

„A ani nevochutnal! Pohádky pro děti...“

„Jenže to ještě pokračuje! Ráno se začal starat ten kluk; strčil prej toho raněnýho do ohně, a von vůbec neshořel – jenom vlasy mu prej vohořely, ale to si moh ustřihnout. A co víc, rána se mu úplně ztratila, jen asi dva dny bylo vidět červený místo; pak se uzdravil a je fit jako předtím...“

„Hele, to sis vymyslel ty nebo někdo na štábu?“

„Že prej toho chlapa mají všichni za blázna. Když to povídal, neměl jedinej důkaz, že je to pravda; vyjma jakýsi černošský zbraně, kterou prej dostal, jenže ta věc vypadá spíš na arabskou práci, snad je i ze zlata. Kluka prohlídli doktoři a zjistili, že mu vůbec nic není a v životě nebyl na žádný operaci; navíc je čilej a zdravej jako rybička. Zato jeho tatík je na tom dost zle; vypadá to, že si odpočine v nějakým cvokhausu.“

„A jejda, sakra. To abysme ho tak dostali za velitele! Prý všecky lordi, když jim prdne v bedně, tak se stávaj velkýma zvířatama u armády. To že je prej takový jejich privilegium...“

„Ale jdi – on je přeci civil!“

„No, jen aby! Já už viděl všelijakejch věcí; a teď, když se chystá nějaký tažení, je jim každej pošuk dobrej. Chlap zná Afriku a byl na severu, dokonce i to jeho vyprávění můžou nahoře vzít vážně a jít tam blbnout...“

„Hele chlapi, a je to pravda, že se tam někde ztratilo deset tisíc vojáků i s generálem? Povídá se, že vyrazili odněkud z Mombassy a od tý doby prej o nich nikdo nic neví...“

„Doufám, že je nenapadne hnát nás je hledat! To by stálo za pěkný ho...!“

„Chlapče! Rozkazy, který jsem já dostal, stávaly vobvykle právě za to; ale co s tím chceš dělat? Navrchu pánům pozvolna měkne mozek a my to vodnášíme, to tak vždycky bylo a bude.“

„Ale nějaká ofenzíva se chystá, že je to tak?“

„A možná že jo, a možná že ne. Co my víme?“

„A to abysme táhli na sever mezi negry, žejo? A voni nám napálej šíp do zadku, jen co se ukážem...“

„Klid, hoši, klid!“ seržantovi to začalo jít na nervy, „Jestli se něco má konat a jestli do toho někdo půjde, tak oddíly z měst a potom sipáhiové, gurkhové a peršani. Na co je sem asi natahali, co myslíte? Pošlou je proti negrům, na to vemte jed. My jsme hlídková služba, nás bude potřeba, i kdyby se něco strhlo. Sipáhí přeci nemůžou poslat na obhlídku, to by to vypadalo! Oni půjdou na věc a my zůstanem na svým místě...“

„Jen aby! A o co vůbec jde, že se tak blbne?“

„Nevím jistě, ale vypadá to na nějaký prachy... snad se jedná o černošský poklady nebo tak něco...“

„Tak to se generalita pohrne, jak jde o to hrabat peníze, hned je každej statečnej. Dočkáme se i generálů v první linii, jak budou cinkat kulatý!“

„Nevěř tomu. Hele, tadyhle kousek od nás v moři leží čtyřicet milionů liber; a nikdo je nevytáhne. Potopila se tady jakási loď, leží tam už stodvacet let; a žádnej si nejde na to zlato šáhnout!“

„Fakt? To je pravda?“ blonďáčkovi přeskočil rozčílením hlas, „Šéfe, co kdybysme se potopili a vylovili si pár šestáků? Snad by to nebylo tak těžký, já umím dost dobře plavat...“

„Nojo, jenom neblbni...“

„Vono to není tak blbej nápad! Co kdybysme nejeli dál, radši tady pár dní zůstali a zkusili ten vrak najít? Co by se stalo?“

„Seš blbej!“ mávl seržant rukou, „Když to nenašly vybavený expedice, tak co zmůžem my s holejma rukama? A ještě by tě sežraly ty ryby, co tady kolem plavou. Nechte poklady bejt!“

„Ale je to škoda! Aspoň pár drobnejch...“

„Prdlajs. Je to čtyřicet metrů hluboko, jak to chceš vůbec dostat ven? Přestaňte kecat blbosti, chlapi, a jdeme spát! Už mám těch blbejch keců až po krk! A ty půjdeš za trest na hlídku!“

Po té přátelské výzvě muži zmírnili oheň, zamotali se do dek a ulehli; chvíli si ještě tiše povídali, co by podnikli se svým podílem na tom pokladu, ale pak postupně usnuli. Blonďatý mladíček chvíli obcházel tábor a dával najevo, že hlídá; potom se stulil pod strom, zachumlal se do deky a za chvíli už rovněž chrápal, jako když pilou řeže.

Tehdy tábor ovládly neviditelné stíny. Chvíli hledaly, co by těm chlapům provedly; pak nás seštěkala Veronika, kdyby jim jen blesklo hlavou, že zde někdo můž žít, určitě by po něm podnikli pátrání a zdržovali nás ještě delší dobu. Sif, Iris a zbytek dětí to uznal; Bonny skuhrala, že se jí ten blonďáček moc líbí, takže se chtěla pod závojem tmy doplížit k němu, zjevit se mu a svést ho, načež by ho spolehlivě zase uspala a vsugerovala, že to vůbec není pravda a jen se mu to zdálo. Pro jistotu by se mu předvedla v takové podobě, aby po probuzení neměl pochyb, že to byl pouhý sen. Jenže ani to jí Veronika nechtěla dovolit; trochu na sebe vrčely.

Zuzanka reagovala nevyrovnaně. Na jedné straně jí bylo jasné, že je třeba zachovávat bezpečnostní opatření, na druhé však toužila po seznámení s někým novým. Vedla dost divné řeči, jako že přestože naše společnost je nejlepší možná, přece jenom by zas ráda viděla někoho nového a tak. Zmínila se taky o Gérardovi, jenže: přála by si, aby nebyl vodní elementál, nýbrž člověk jako my. Jaký je v tom rozdíl? Když jsme se zeptali na tohle, naštvala se a začala vyvádět, že jestli to nechápeme...

Zuzanka je vážně emocionálně nevyrovnaná; říkají to všichni a když se nad tím trochu zamyslí, tak i ona. Na druhé straně ji to však vůbec netrápí; je ochotná klidně přiznat, že je to součást její osobnosti a jestli ji chce někdo převychovat, klidně může, ale stejně se mu to nepodaří. Pořád lepší, když ji budeme vychovávat, šikanovat, trestat a mučit, než kdyby si jí nikdo nevšímal jako doteď! Vera ji ujistila, že ji nikdo nehodlá trestat, natož pak týrat; na to se rozbrečela a... jako obvykle.

To vše se odehrávalo s přestávkami, když se jednotliví hádající se navzájem uklidňovali, aby je nebylo slyšet až k vojákům. Někteří jednotlivci naopak navrhovali je přepadnout a pobít. Zejména Gérard; vůbec nechápal, proč je necháváme naživu, jestli jsou naši nepřátelé. Navrhoval, že pokud je nedokážeme zahubit, může je klidně utopit on sám, a my si je potom klidně sníme; co je na tom špatného?

Charry mu vyčetl, že nemá naprosto žádné morální cítění.

Gérard přiznal, že skutečně nemá. Samozřejmě se už řada lidí pokusila mu vysvětlit, co to je a proč by to mít měl, ale doposud marně.

Nepletl jsem se jim do toho. Leda jsem chvíli uvažoval, co vlastně je ve skutečnosti takový vodní elementál; měl bych mít jasno, než začnu s takovými bytostmi vážně komunikovat. Představa smrti jako neodvolatelného zániku jedince je pro něj vzdálená, ale pro nás v podstatě taky! Kolik znám čarodějek, pro které je hmotné tělo v podstatě přítěží a těší se na chvíli, kdy se ho zbaví a budou moci odejít jinam? Kolik se jich bez zábran vydává do nebezpečí a podniká divoké hry, jen aby se ho zbavily?

Zuzanka samozřejmě nic takového v úmyslu nemá. Ale proč se jí tedy Gérard tak drží, že se nespojil s ostatní vodou, jak měl původně v úmyslu, nýbrž zůstává oddělenou osobností? Mohl bych si myslet, že po ní prostě jede jako kluk po holce; což je celkem v pořádku. Ale snaží se u ní dosáhnout vnitřní změny, a dost se mu to daří. Z se už bez problémů transformuje v bytosti, nějak spojené s vodní říší; učí se vaření lektvarů, mnohé už ovládla; umí 'z volné ruky' (pěkná blbost, že?) změnit vlastní moč v chutný nápoj. Bude pracovat s vodou a využívat možností, které z toho plynou? Nebo se nakonec změní v nymfu a zmizí v hlubinách moře?

„Ty tak máš co mluvit!“ potěšila mě Iris ohavným podezřením, „Když se sám zaplétáš s ohnivými démony, obdivuješ Peklo a chceš si odchytit čertici!“

„Hele, tobě jsem se s tím nechlubil, tak co ryješ?“

„Inzeroval jsi to po celý Sféře, tak se nediv!“ podpořila své dvojče Sif, „Seš profláklej po půlce Vesmíru, bráško!“

„A ty snad ne? Akorát že pocházíš ze světa, kde mají i Peklo z ledu!“

Píchl jsem ji dobře; každý ví, že Sif se ledových démonů trochu bojí. Asi se s nimi jednou potká, možná bude muset i bojovat, ale rozhodně se na to nijak netěší. Zvlášť bez ochrany svých bohů...

Hele, to myslíš jak? Co jsem provedla, že mám být bez ochrany?

To víš moc dobře, Zlatovlásko!

Ty mě budeš napadat? Takovej úchyl, kterej škube holkám vlasy...?

Zatím jsem oškubal jenom jednu a líbilo se jí to!

Z postřehla, že jsme se začali hádat mentálně a chtěla být taky v obraze. Propojení už umí, akorát mívá drobný potíže s rychlým chápáním obrazů. Tak jsem jí vysvětlil, že k potření ledových obrů je třeba vytvořit ohnivý žár, nejlíp slunce (zlatou barvu), což ne každá WZ bez zlatých vlasů dokáže.

Samozřejmě jsem věděl, že se do mě dají obě dvojčata naráz; Sif předváděla, že dokáže roztavit led i bez vlasů, Iris samozřejmě taky. Oboum dvoum šlehaly z hlavy docela přesvědčivé plameny, Sif změnila barvu pleti na zlatou (s černými aplikacemi), Iris vzápětí na černou (se zlatými ozdobami).

Ty když si můžeš vybrat barvu, tak vždycky červenou! Satanskou!

Pěkně kecaly, panenky; mám podstatně větší rozpětí, i když přiznávám, že pokud si vybírám automaticky, bez rozmyšlení, obvykle volím škálu od oranžové po fialovou. No dobře, ale co je na tom zlýho?

„Tak jo,“ navrhla Sif, „Už dlouho jsme si nesrovnali účty, co? Navrhuju vypadnout někam mimo a vyřešit to! Co ty na to, Zuzanko?“

„Ne že bych se bála, ale...“ (Co nedořekla: neumím tam odejít!)

„Neboj, tebe budeme šetřit! Ale Gérarda teda ne!“

Vytvořit iluzorní hřiště (i když dočasně) umějí od Julky, já od Valérie. Nechali jsme to na Sif; nezvolila svou oblíbenou ledovou pláň, nýbrž (asi kvůli Gérardovi) vyprahlou poušť docela bez vody. Vhodné místo pro vyzkoušení energetických impulsů. Jen co jsme tam byli, už jsme po sobě metali ohnivý koule a snažili se jeden druhýho upražit na škvarek.

Jednou v Kingtownským Velkým Divadle (jediným na Ostrově) hráli českou operu Rusalka. Znáte, jak tam Vodník zpívá:

„Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá...!“

Gérardovi chvilku trvalo, než pochopil situaci. Než mu došlo, jak se to hraje, dostal tolik tvrdejch šlehů, že se málem vypařil. Ale namísto co by se stáhl do obrany, zazářily mu oči zeleně, zavlnil hřívou a proměnil se na něco jako chobotnici. Proti našim fireballům vrhal vodní bomby; chvilku to bylo 1:1, potom nasbíral odkudsi (z podzemí nebo z vesmíru?) dostatek vody, aby mohl zaútočit. To už jsme pochopili, že nemáme bojovat proti sobě, ale soustředit se na něho. Tak jsme zaútočili, až se nám písek spékal přímo pod chodidly, ale všechno marno.

No, když to chcete vědět: utopil nás všecky. Voda je prostě silnější. Asi má na své straně skutečně veškerou sílu Oceánu, a dokáže ji přetáhnout i do cvičnýho vesmíru. Kdybych tak já věděl jak!

Chvilku nás topil, pak jsme to vzdali. Díky Bohu nás rovnou nezabil; jestli to můžu posoudit, mohl by. Tak jsme se zas vrátili.

Někdy si to musíme zopáknout.

 


Zpět Obsah Dále

25.08.2020 11:27

Errata: