Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 5. Přístavní krysy

Zpět Obsah Dále

 (Chris)

Ráno jsme se probudili dřív než vojáci, tak jsme mohli sledovat, jak se probouzejí, protahují a klejí, myjí se v moři a potom vaří kávu a snídají. Po snídani všechno uklidili, nasedli na koně a odklusali po pobřeží dál na sever. Náš leopard se vypravil za nimi a Charry po něm poslal vzkaz tomu neopatrnému tygrovi, že mu vypráší kožich, až z něj budou chlupy lítat na všecky strany, aby si pamatoval. Leopard slíbil, že to rád vyřídí.

Odvolali jsme poplach na lodi, Jitřenka zase vyplula na původní místo, delfíni snesli dolů tažná lana i hadici na čerpání vzduchu a my to připojili ke zvonu. Celý den nám ale trvalo, než jsme vše uvedli do provozuschopného stavu, protože zvon naplnila voda a vzduch utekl potrubím; bylo nutno tam napumpovat nový. Ztratili jsme vojenskou návštěvou skoro dva dny; a při našem podnikání se každý den doslova platí zlatem.

Charry a Diana se rozhodli, že zůstanou s námi a budou se rekreovat. Čímž mysleli potápění atd.; jenže bohužel se ani jeden neumějí trafnout na nic vodního, takže moc na hloubku nemůžou. Nesmějeme se jim, to bysme si samozřejmě nedovolili. I Gérard chápe, že tohle jsou naši vladaři.

Práci jsme už naštěstí končili; většina pokladů byla bezpečně vynesena na Jitřenku, jen jsme vytahovali zbytek, většinou úspory bývalých koloniálních úředníků, kteří byli mezi cestujícími. Vybírali jsme právě figurky ze slonoviny, když se objevil Darkka a žádal, abychom urychleně vypluli na hladinu. Poslal jsem po něm vak se slonovinou a spolu se Zuzankou plaval napřed ke zvonu a pak nahoru; oba jsme byli v hybridní podobě, takže jsme netrpěli kesonovou nemocí.

„Proč jste neodvázali lana od zvonu?“ přivítal nás Lobo.

„Protože jsme nevěděli, že bysme to měli udělat!“

„Darkka vám nic neřekl?“

„Že toho z jeho řeči tolik chápeme! Něco blekotal, ale o čem...“

„O támhletom.“ Lobo ukázal na oblohu na západě, která se počala podivně zatahovat, „Vypadá to na pořádnou bouřku. Musíme nechat práce a vyjet na širé moře, nebo to s náma praští o skály a potopíme se vedle Grosvenoru!“

„Tak já se potopím a odvážu to!“ navrhoval jsem.

„Nikam! Půl hodiny dolů, půl nahoru, to by nás zdrželo; během čtvrthodiny musíme být na moři, postupuje to dost rychle. Co říkáš ty, Charry?“

„Dvakrát dvacet a pryč, Lobo. Čím dřív budeme na moři, tím to bude lepší; vypadá to na nějakej tajfun nebo co...“

„Porco Dío! Usekat tažná lana i s hadicí!“ velel Lobo.

„Ale je to škoda!“ namítal jsem, „Nemohli bysme zvon radši vytáhnout?“

„Jak, ty chytrej, Dole je zakotven, to bysme museli urvat!“

„Ale to znamená, že už nebudem moct pokračovat!“

„Kolik toho tam zůstalo?“ ptal se Charry.

„Nějaký drobnosti. Slonovina, všelijaký truhličky s penězi a věci cestujících.“ hlásila Diana, která pečlivě vedla evidenci.

„Jeden až dva milióny. Spral je ďas, mažeme odsud; necháme to tady i s tím zvonem, pořídím snadno novej.“ rozhodl Lobo, „Bouře všecko na dně převrátí a do Grosvenoru nahrne těma dírama pár tun písku a bahna. Museli bysme čekat čtrnáct dní, než bysme vůbec mohli začít něco vytahovat!“

Černé mraky nad pevninou houstly; lodníci urychleně připravovali útlou Jitřenku k plavbě. Charry se objevil navlečený do gumového pláště a s řemenem, kterým se hodlal připoutat k zábradlí na můstku; taky Lobo se oblékal. Pomohl jsem chlapům zatlouci palubní průvlaky a všechny ostatní poklopy, které nebyly nezbytně nutné; pak jsem se chystal připojit k ostatním, kteří byli připraveni na jakýkoliv zásah.

„Chrisi!“ Charry mě chytil za ucho, „Vem si něco na sebe; vestu z plachtoviny nebo tak něco. Dostával jsi už hodiny a hodiny výprask od dešťových kapek? Taky by ti to mohlo pěkně sedřít kůži z ramen! Jen si pěkně vem bundu s kapucí...“

Natáhl jsem si bundu s kapucí, sedl si s námořníky na záď do důstojnické jídelny a napájeli jsme se čajem, který vařila Veronika a Zuzanka. Zatím se setmělo, chlapi seděli na zemi a obšťastňovali nás vyprávěním o tom, kdo se kdy a za jakých okolností potopil, kolik se jich zachránilo a jaké scény se odehrávaly v záchranných člunech, na opuštěných ostrovech, pustých pobřežích a podobně. I ženy si přisedly, Zuzanka se vecpala napůl do mojí bundy a když vyprávěl Domenico ty nejhroznější historky, tvořila se jí na zádech husí kůže.

Loď už byla na širém moři, když nám zabubnovala na střechu první sprška deště. Vzápětí se začala kymácet částečně od větru, částečně od vln; neupevněné nádobí se sesmeklo s háčků a začalo kutálet po podlaze. Nad hlavami nám šlehaly blesky, déšť tloukl do paluby a zmítal lodí sem tam; ubohá Jitřenka sténala a praskala, až jsme měli strach o její pevnost. Občas jsme se naklonili natolik, že jsme se sesypali na jednu hromadu; za normálních okolností by to byla legrace, ale teď se nám to tak veselé nezdálo. Ani nevím, jak dlouho to trvalo; mně se zdálo, že několik hodin, než se otevřely dveře a dovnitř vpadla sprška deště a Lobo, zachumlaný do pláště. Plášť hodil na zem u dveří, kašlal, prskal a proklínal všechny svaté.

„Domenico, padej na můstek! Vem starýmu flašku rumu, ať nám tam nezmrzne! Veroniko, mně grog...“

Sedl si na zem, natáhl nohy a plival kolem sebe vodu. „Nevidím vůbec na oči. Starej je ze železa, to není k vydržení – já se měl co držet, abych nepřeletěl přes palubu, a on ještě pomáhá držet kormidlo. Jděte někdo vystřídat kormidelníka!“

„Můžu já?“ zeptal jsem se.

„Cože, ty? Naprosto nepřipadá v úvahu!“

Nedělal jsem si iluze, že bych kormidlo zvládl, ale chtěl jsem se jít podívat na palubu. Ještě nikdy jsem neviděl pořádnou bouři! Zuzanka taky ne, a to je vodní stvoření, aspoň teď! Přemýšlel jsem, jak to udělat...

„Mrzí tě, že seš v bezpečí a v suchu? Co ty tam zmůžeš?“

„No... něco podat, podržet...“

„Všecko dávno přelítlo přes palubu. A ty budeš další!“

„Nebudu, mám u moře protekci!“

Každopádně se Lobo začal smát. „Dobře, když se chceš učit! Dokážeš donést Charrymu flašku horkýho grogu? Jestli jo...“

Mávl rukou, já vytřepal ze své bundy Zuzanku a šel na můstek. Málem mě spláchla vlna, naštěstí jsem se držel zábradlí, tak jsem chvíli vlál nad mořem, zpěněným a rozbouřeným. Na můstek jsem dolezl po kolenou a zachytil se kormidelního kola, o něž se opíral z jedné strany Charry a z druhé kormidelník. Podal jsem jim plechovou polní láhev s horkou tekutinou; Charry nechal gentlemansky nejdřív napít toho muže.

Obrátil ke mně tvář, mokrou a rozšklebenou námahou i nadšením. „To je čina, co? Nauč se kluku lodničině, ať Val neříká, že jsme o tebe nedbali!“

Rozhlížel jsem se kolem; na Jitřenku dopadala shora spousta vody, okolo se tyčily vlny jako dvacetipatrové domy. Občas na nás některá ta vlna spadla a v tu ránu jsme se topili jako koťata. Naštěstí naše Jitřenka byla pevnější a odolnější, než si příroda myslela, její drzá příď se pokaždé vynořila a napíchla další vlnu. Charry mi ukazoval, jak se postavit, abych sebou necloumal při každém zhoupnutí lodi. Mezitím se doplazil taky náhradní kormidelník, předali si kolo a ten původní se po čtyřech plazil k průvlaku. Kormidlo se chovalo vyloženě zákeřně, škubalo sebou v nejneočekávanějších okamžicích. Charry jen napínal svaly a držel je, jak bylo potřeba; když ale bylo třeba jím otočit třeba jen o kousek, museli oba vyvinout všechnu sílu, aby jím vůbec pohnuli. Přišel k nim i Domenico, stál vedle na můstku a občas se dohadoval s Charrym o úpravách směru; když bylo třeba, pověsil se na kormidlo i on a táhli ho tři.

Během okamžiku jsem měl ústa i nos plná vody, plival kolem sebe a snažil se protřít si oči, pálící slanou vodou. Charry se zachechtal a taky mi nabídl tu polní láhev. Horký pálící rum mě málem zadusil, ale pomohl překonat slabost v kolenou, tak jsem stál a pomalu si zvykal na poskoky lodi, které mi občas bolestivě udeřily do chodidel. Předvídat pád vlny na palubu, nadechovat se těsně před přívalem vody a po opadnutí vlny rychle vydechnout a vzpamatovat se před další vlnou. Pochopil jsem, nač kazajka z plachtoviny; tak bit jako tehdy jsem nebyl za celý život, i bičování devítiocasou kočkou je příjemnější než průtrž mračen na moři. Akorát Charry dokáže vydržet všecko bez mrknutí oka a ještě se tomu smát. Teprve když mu došel grog, podal mi prázdnou láhev a zařval:

„Jdi a pošli mi sem někoho s plnou flaškou! A že jim děkuju...“

Měl jsem toho docela dost; sotva jsem se doplazil do kabiny. Holky hned zahájily pečovatelskou činnost, stáhly ze mě promáčenou bundu i kalhoty a začaly mě důkladně masírovat nějakou speciální směsí. Bolestivě pálila, ale byla bezpochyby účinná; však jim to jednou oplatím! Holky matlaly s Veronikou nějaký další posilující grog; už jen podle vůně jsem poznal, že to bude životu nebezpečný experiment. Holky si střihly, vyhrála Iris a získala právo roznést jej po lodi. Sif jí záviděla, Zuzanka se vztekala.

„Na tvým místě bych mlčel! Tu bouřku dělá tvůj Gérard!“

„To teda pěkně kecáš! Že je vodní elementál, ještě neznamená, že ovládá všechnu vodu na planetě! Akorát ji reprezentuje...“

Měla naprostou pravdu; věděli jsme to, ale nálada byla napjatá.

„Hele, ty toho máš plný brejle!“ rozhodla Diana, „Koukej mazat spát!“

Poslušně jsem ulehl, ale hned neusnul, nedalo se. Loď sebou zmítala jako jankovitý kůň. Zabral jsem se do meditace a...

Když jsem se probral, byla situace přesně stejná; vedle mne spali další námořníci, Charry byl schoulen v koutě a zamotán do deky. Nebyl tu Lobo ani Domenico, zato mokro a mizerný vzduch. Do střechy stále bubnoval déšť, loď se kymácela jako opilá. Kdosi mi vrazil do ruky misku rozvařené rýže se zeleninovou omáčkou, dlabal jsem to lžící i částečně rukama a občas se netrefil do pusy, takže než jsem dojedl, byl jsem pěkně zapatlaný. Ještě jsem do sebe nalil hrnek grogu a už mě hnali na palubu pomáhat.

Příjemné zjištění bylo, že je aspoň něco vidět. Na druhé straně – když se nad vámi zvedne vlna pětkrát větší než celá loď a pak na vás z výšky spadne, nedokážete se ubránit strachu. Zuzanka stála s rukama zapletenýma do smyček lan u zábradlí a jenom zírala.

Napřed mě poslali, abych vlezl zespodu do palubního průvlaku a přitloukl tam zevnitř plachtu, protože voda prosakovala. Sotva jsem to přibil, musel jsem dolů k pumpám, pomoci vypumpovat vodu, co tam natekla nebo prosákla. Strojníci byli umaštění jako čerti a vyjadřovali se už jenom nezřetelnými kletbami; byli čtyři a střídali se jako lodníci nahoře, ale všichni už byli k smrti unavení. Roznesl jsem jim posilující nápoj a vylezl zase ven; hned jsem tam dostal facku od utrženého lana, že mi tvář opuchla v tu chvíli. Nějakou dobu jsem se motal po palubě, potom mě zachytila Charryho silná pracka a zvedla jako utopenou myš; díky Bohu mě zatáhl do závětří.

„To nic, hochu!“ prskal mi do ucha, „Tohle je aspoň parníček... já sloužil na plachetnici, tam se musí ještě na stěžně a vázat plachty...“

„Dyť já vím...“ řekl jsem a chtěl ke kormidlu, ale poslal mě do kabiny, „Buď rád, že tu být nemusíš!“

V jídelně ležel na stole (přišroubovaném k podlaze) jeden z námořníků a sténal; jeho levá noha byla roztříštěna, krvácela a z rány lezly úlomky kostí. Řekli mi, že na něj spadla dole v podpalubí nějaká špatně upevněná bedna, přitáhli ho sem v bezvědomí. Uvázali ho ke stolní desce a Veronika s Dianou ho ošetřovaly, jak to šlo. Sif a Iris vytvořily kuličky Živého Ohně a čistily otevřené rány, Zuzanka se opírala o stůl bledá jako křída, avšak byla odhodlaná pomáhat. Podložil jsem nohu hliníkovou mísou na salát a oživil Oheň v ní; Diana se hrabala v ráně přímo v plamenech a podařilo se jí jakž takž složit kost dohromady, sevřít do destiček a spojit trochu i tkáň. Námořník mezitím několikrát omdlel a zas se probral, než jsem ho uvedl do transu; jinak by to asi nevydržel.

Kontakt s Ohněm mi pomohl, už jsem se necítil tak vyčerpaný. Nalil jsem do sebe šálek horké polévky a šel zase na palubu, podívat se, kde bych mohl pomoci. Charry mě požádal, abych ho protáhl Ohněm zevnitř a srovnal mu tím energetickou bilanci. Zkusil jsem to; podařilo se.

Pak jsem nějakou dobu pomáhal v podpalubí, u strojů i u pump. Přece jen je jistá výhoda, když je někdo malý jako já a všude se protáhne, dokonce i pod nohama ostatních. I tak jsem skončil unavený a vyčerpaný, stěží jsem dolezl do kajuty k odpočinku.

Jak dlouho jsem spal nevím, ale když jsem se probudil, bouře byla slabší, Charry seděl vedle a hltal rýži, dokonce s masem. Zasmál se a řekl, že jsme z nejhoršího venku a za pár hodin už bude po všem. Poslal mě zase k pumpám, asi jsem se osvědčil; tak jsem tam pracoval až do vystřídání, pak vylezl a zjistil, že nebe je olověně šedé, už přestalo pršet a vlny jsou velké jen jako třípatrový dům.

Potom se mraky protrhaly a zasvitlo slunce; zdálo se, že je odpoledne, taky to potvrzovaly hodiny. Podle časomíry jsme se zmítali v bouři tři dny a tři noci. Nikdo netušil, kde jsme; naši delfíni někam zmizeli, pochopitelně se nechtěli vystavovat řádění živlů. Charry přikázal změřit polohu a zorientovat se podle hvězd, jen co vyjdou; ale při západu slunce se obloha zase zatáhla a ostrý vítr nás hnal podle kompasu na severovýchod. Charry jen krčil rameny, Lobo proklínal všechny svaté.

Noc jsem prožil klidně, dokonce mě nechali spát. Ráno jsme vyběhli na palubu; bylo krásné jitro, modrá obloha, vlnky jemné jako rouno beránčí, moře přívětivé a laskavé. Všichni vylezli na palubu, odbednili průvlaky a Lobo slezl dolů podívat se, jak to vypadá s nákladem. Zjistil, že vše je v pořádku, jen v podpalubí o trochu vody víc než být má, ale to zvládnou pumpy. Důležité teď bylo, kde jsme a kudy zpátky k Africkému pobřeží.

Okolo jedenácté hodiny dopolední oznámila hlídka, že se blížíme k zemi; rozběhli jsme se na palubu a zjistili, že skutečně se vpředu před námi objevil úzký proužek pobřeží. Než jsme se k němu dostali, Charry změřil polohu a zakreslil ji do mapy; takže mohl s potěšením oznámit:

„Dámy a pánové, připluli jsme k jednomu z nejkrásnějších ostrovů, které jsou v Indickém oceánu. To pobřeží před námi je Madagaskar; přistání a odpočinek na souši se povoluje...“

Plní nadšení jsme přistáli v jakési zátoce u rybářské vesničky, jejíž obyvatelé na nás zírali hodně překvapeně. Jejich náčelník uměl francouzsky, tak se s námi jakž takž dokázal domluvit. Snesli nám vše co měli a dostali za to různé šatstvo, korálky a jiné dárky, jež je uvedly do stavu nadšení. Na našeho raněného se přišel podívat i jejich kouzelník, který kolem něho dlouho tančil, poskakoval a mumlal svá posvátná zaříkávadla; taky na ránu přiložil všelijaké rostliny, které jsme se rozhodli tam nechat až do uvadnutí pro případ, že by to mělo nějaký smysl. Námořník byl míšenec odněkud z Malajska, takže mu šamanova péče udělala radost.

Zuzanka zjistila, že má ještě ve skladišti schovaný kufr šatstva. Jelikož si mezitím zvykla vytvářet oděv iluzí, vyměnila s domorodými dívkami svoje košilky, halenky, botičky, kloboučky, sukničky a dokonce i kalhotky za kalikovou sukýnku, různé náhrdelníky z lastur, čelenky z barevných pírek, náušnice ze všeho možného a další ozdoby; na tělo jí namalovali veselými barvičkami všelijaké obrazce a holky ji učily tancovat. Kluci se opatrně dotýkali její světlé kůže a nechápali, jak je to možné. Sif a Iris pohoršeně odsuzovaly její fintivost, laškování s kluky a jiné morální poklesky, ale moc rády se nazdobily taky.

Charry ležel na houpacím lůžku, nataženém mezi dva stromy, upíjel mléko z tykve a malý černoušek od něj odháněl mouchy; vedle se vyvaloval Lobo Villablanca a oba nahlas uvažovali.

„Já potřebuju zpátky do Afriky, nejlíp do Beire nebo aspoň Lourenço Marques,“ tvrdil Charry, „Ale abys tam jezdil ty s Jitřenkou, v tom nevidím žádný smysl. Chce to otočit loď a jet rovnou do Arminu, tam vyložit náklad a rychle se vrátit na začátek zasedání.“

„Nejsem proti; ale jak ty se dostaneš do Beire?“

„Najmu si nějaké místní plavidlo. V nejhorším ho koupím.“

„Zdejší Malgaši mají jen člunky, na jakých nedojedeš ani dvacet mil daleko. To bys mohl rovnou plavat!“

„Náčelník tvrdí, že v nějaké vesnici tady výš má jeden člověk plachetnici, se kterou dopravuje zboží. Asi pašerák...“

„Skvělý. Veronika pojede se mnou, ale Zuzanku bych vám tu rád nechal...“

„Není problém. Takových už tu máme...“

Zuzanka se mezitím rozhodla nám dokázat, že i když neovládá schopnost se mentálně spojit s cizími lidmi a naučit jejich řeč, je schopna domluvit se s každým. V rámci důkazu se ochotně bavila s mladými bojovníky a kývala jim na všechno, co povídali. Až když na sebe dva začali vykřikovat a vytahovat nože a oštěpy, seznala, že nejspíš udělala nějakou chybu.

Starý náčelník s mnoha omluvami vysvětlil, v čem je problém: přislíbila oběma, že se za ně provdá. Dle vžitého zvyku teď o ni musejí svést souboj, pokud se pro některého nerozhodne; ovšem ten druhý bude hrubě uražen, což by do budoucna mohlo přinést nesnáze. Také náčelníkovi, protože oba jsou shodou okolností jeho pravnuci, každý z jiné rodové linie.

„To bych rád věděl, jak si s tím poradíš!“ smál se Lobo.

„Já si nechci vzít žádného z nich!“ ječela Zuzanka.

„A to myslíš, že ti to jen tak projde?“

„No – a nespravil by to třeba výprask?“ smlouvala a už dopředu si přejela rukou po zadečku; na takové řešení prohřešků byla zvyklá.

Sif a Iris s potěšením přihlížely a těšily se na legraci; navrhovaly, že vytvoří iluzorní podobu Zuzanky (ze sebe nebo z kohokoliv jiného), pak ji nabídnou těm klukům a dopřejí jim strávit s ní noc, takže by mohli být oba spokojeni, aspoň než si vzájemně vyjasní své zážitky.

Lobo označil jejich nápad za pitomost.

Zuzanka se mezitím vzpamatovala.

„Přeložte jim, že už manžela mám. Jestli s ním chtějí svést souboj...“

„Já v žádným případě s nikým bojovat nebudu!“ upozornil jsem.

„Ty!“ ohrnula pohrdavě nos, „Myslela jsem Gérarda!“

Vyměnili jsme si pohledy, poněkud znepokojené.

„Toho bych do věci radši nezatahoval!“ varoval Lobo.

„Já jo!“ vztekala se Z, „Ještě mu mám něco vracet – za tu bouři!“

Přes náš nesouhlas zašla hluboko do vody a pokusila se Gérarda přivolat. Nějakou dobu se to nedařilo; byla nucena použít extra silná zaklínadla a do vody vypustit svůj osobní pach, než se zjevil.

Oba černí mladíci seděli tou dobou v písku hned u břehu a vyčkávali, co se bude dít. Když z vody vystoupil mládenec se zelenou pletí, překvapilo je to, ale strach neměli. Gérard vyslechl Zuzanku a jen se smál.

„Potěší mne, když tě budu moci vytáhnout z nějakého průseru!“

„Když uvážíme, že jsi nás do něj dostal...“

„Jakpak to? Co jsem podle tebe zavinil?“

„A co ta bouře? Že jsme se málem utopili? A nesměj se tak blbě!“

„Kdyby ses utopila, tvoje voda by se smísila s mojí vodou. Proč...“

Její hádka byla nádherná. Jakožto znalci divadla a francouzsko-italsko-španělského temperamentu jsme ji obdivovali. Gérard se smál.

„Tak budeš za mě bojovat, nebo ne?“

„Ale s radostí! Jaká jsou pravidla?“

Bylo nám vysvětleno, že k soubojům se používají oštěpy nebo válečné kyje. Pokud má být souboj patřičně čestný, musí z něj účastník vyjít s viditelným zraněním, kterým by se mohl dost dlouho chlubit. Gérard souhlasil.

„Na kterém místě chce mít který z vás to zranění?“ ptal se.

Jeho vychloubačnost vyvolala pohoršení nejen u obou mladých, ale i všech jejich příbuzných a přátel. Takže se na břehu rychle sešla celá vesnice, aby přihlížela. Někteří se dokonce začali sázet.

Gérard neměl zbraň, ale nechal si předložit na ukázku oštěp a válečný kyj místní výroby, nabral do dlaně vodu a vytvořil si podobné. V průběhu příprav mu taky ztmavla kůže a rysy obličeje se přizpůsobily místním.

Přestože s námi G několikrát absolvoval ranní rozcvičku, bojoval nerad; i teď se jeho zápas skládal především z úhybných manévrů. Prvního soupeře několikrát škrábl oštěpem, i když docela lehce. Sám byl taky párkrát zasažen, což ale na něm nezanechalo žádné stopy. K údivu domorodců.

„Jsi zřejmě mocný šaman, když tvé dceři slouží tak zvláštní bytost!“ řekl náčelník Lobovi. Lobo mu nehodlal objasňovat jejich rodinné vztahy.

„Známe i mocnější.“ řekl Lobo, aniž se k obvinění vyjádřil.

S druhým mladíkem bojoval Gérard válečným kyjem. Hned po začátku obdržel drtivou ránu do hlavy, až se rozstříkla na všechny strany; ale hned se zase spojil dohromady a pokračoval v boji. Mladík byl viditelně otřesen, soupeře se obával a asi by to vzdal, kdyby mu nehrozil posměch ostatních. Sotvaže ho Gérard lehce poranil, přiznal porážku a Zuzanky se vzdal.

„Bylo mi velkým potěšením!“ usmíval se Gérard, „Abych vás ale odškodnil, snad dovolíte, abych za vás provdal svoje sestry. Jsou to vodní nymfy...“

Na jeho pokyn vystoupily z vody dvě dívky, naprosto dokonale krásné dle vkusu místních obyvatel; pouze se zelenou pletí. Dokonce i ozdoby měly jako zdejší děvčata. Gérard je svým soupeřům jednoduše přidělil, ony je bafly za ruku a už se zajímaly, kam s nimi zalézt.

„Takové způsoby jsou u vašeho národa normální?“ divil se náčelník.

„No... v podstatě ano.“ Lobovi nezbylo nic než souhlasit.

„A ty... ženy z moře s mými vnuky zůstanou navždy?“

„Ne. Až je to přestane bavit, vrátí se zase do vody. Ale přinesou svým mužům i celé vesnici štěstí a přízeň mořských bohů...“

I s tímto řešením byl náčelník velmi spokojen. Takže se konala oslava, na kterou byly pozvány jakékoliv další mořské bytosti, dle přání domorodců.

Jediný kdo nebyl spokojen, byla Bonny. Vyčítala si, že s námi vůbec neměla jezdit; svoji milovanou smečku byla nucena nechat v Africe, a zde nebyl v dosahu žádný pes kromě podivných kříženců domorodců, kteří se jejího pachu už napřed báli a zděšeně před ní zdrhali. Uvažovala, co by tak nejlíp podnikla; pak si vzpomněla, že je čarodějka.

Tedy, přesně řečeno... ono to není tak docela jasné. Bonny už se dlouho nemusela zamyslet nad tím, co vlastně ve skutečnosti je. Odříznuta od své smečky a přinucena chovat se jako člověk měla pocit, že o něco přišla, ale jinak ji to docela bavilo. Ať je to jak chce, je mladá, dobrodružně založená dívka, ochotná se bavit. I riskantně.

Za večerního šera, kdy si každý vybral (či vymyslel) společníka pro noční zábavu, ona se vydala na procházku do lesa. Hned za poslední chatrčí se trafla na jakousi psovitou šelmu a vyrazila rychlým klusem; když se jí nálada zlepšila, byla už velmi hluboko. Vnímala neobvyklé pachy, stopovala pár místních zvířat, ale neměla hlad, takže lovit nemusela.

Nejvíc ji přitahovali lemurové. Na Madagaskaru jich žije spousta druhů; lidé je obvykle označují jako poloopice, ovšem s opicemi toho nemají příliš společného. Dnes je největším žijícím tvorem lemur gatta, vynikající hlavně krásným dlouhým ocasem, černobíle pruhovaným. Avšak v dávných dobách žili na ostrově obří lemuři, už asi vyhynulí. I když...

Ale první bytost, která přišla na její mentální volání, byla fossa. Velká šelma, sice vypadá jako kočka, ale patří mezi kunovité. Asi. S tímto ostrovem je veliká potíž, pravděpodobně je posledním pozůstatkem Lemurie, zbytku velikého kontinentu zvaného Mu. Někteří přírodozpytci ji označují za část bývalého Arminu, zničeného v průběhu války s Antisem.

Římané považovali lemury za strašidla, pomstychtivé duše zemřelých. Dost se jich báli a rozhodně by je nevyhledávali jako Bonny. Ona uvažuje trochu jinak než dívky z vnějšího světa; například pomyšlení, že by jí mělo něco hrozit, snad chápe, ale nepovažuje za reálné. To ona je nebezpečná všemu kolem; pokud má pocit, že jí něco hrozí, zježí se jí srst na zátylku, vycení zuby a jde po tom. Schválně. Aby zvítězila, nebo zemřela.

Ale teď v noci, když bloudila temným cizím lesem a vysílala impulsy pro nejmocnější bytosti ostrova, cítila příjemný strach. Dráždil ji, stimuloval ji bojovně i eroticky. Ano, to si přiznávala a byla na to pyšná: je šelma, miluje lov a vítězství, ale také se ráda podrobí silnému samci. Kde jsou ty časy, kdy byla malá holčička a snila o dobrodružství! Teď...

Teď se jí zježila srst, protože něco přicházelo. Ještě to bylo dost daleko, aby se mohla připravit. Udělala další pachovou značku, přitom pečlivě očichala předchozí stopy, ale nic z toho nebyl vzkaz pro ni. Přizpůsobila by tomu příchozímu své tělo, kdyby věděla, jak vypadá, kdo vůbec je. Samozřejmě viděla potmě, ovšem ne v takové temnotě cizího lesa.

Větření nepřinášelo výsledek, stejně tak naslouchání, i když natáčela uši do různých směrů. Věděla, co to znamená: ten, kdo přichází, není tak docela hmotná bytost. Nezamýšlela se nad tím, co přesně je; takové hlouposti ať si pouštějí do hlavy kamarádky a kamarádi, kterým své zážitky předá. Jenom na okamžik ji napadlo, že by taky mohla zemřít; vzrušilo ji to tak příjemně, že začala roztouženě kňučet.

Pak se Stín ukázal. Viděla jeho rudé oči, stříbřitou srst, mohutné drápy na tlapách. Zablýskly se bílé zuby, laškovně jí chňaply po uchu a roztrhly špičku boltce; uznale zakňučela bolestí a kousla ho do krku, dost bezúčelně při hustotě jeho srsti. Konečně, uši má dost orvané z předchozích rvaček.

Byla to dlouhá honička a několik pěkných potyček. Byl podstatně mocnější než ona; ale i když mu podléhala a snažila se přizpůsobit svoje tělo, nikdy se nedozvěděla dost, aby mohla jednoznačně říct, co skutečně je. Věděla, že nepatří k žádnému druhu, který znala z dřívějška. Nevěděla, je-li živý, či přišel na její vyžádání ze světa Stínů. Možné bylo obojí...

Za ranního úsvitu se loudala domů, příjemně unavená a vyzdobená čerstvými stopami jeho zubů. V každém případě vrcholně spokojená; život byl zábavný. A určitě ještě nějaký čas bude, než Bonny narazí na někoho, kdo bude ještě silnější a dravější než ona. Zbytkem své lidské osobnosti si uvědomovala, že by si měla v životě počínat opatrněji a nelákat k sobě nebezpečné bytosti, zvlášť když o nich nic neví. Ale proč? Záleží na tom nějak?

Ano, v takových chvílích si uvědomovala, že je člověk. A že některé jiné dívky by se takových věcí bály. Dokonce zapřemýšlela, jak by se jí líbilo být jako ony. Jenže: promyslela to a zavrhla. Byla by to nuda.

A konec.


Takže jsme strávili v rybářské vesnici den a noc, a potom jsme Jitřenkou odpluli dál podle pobřeží na sever. To už nás taky objevili delfíni a ujali se své funkce lodivodů, takže cesta do Arminu byla zajištěna. Objevili jsme i onu větší vesnici a v ní loď dosti zvláštní konstrukce, sestavenou snad z bedniček od slanečků, s oplachtěním ze špinavých potrhaných hadrů. Majitelem tohoto královského plavidla byl arabsko-černošský míšenec; jehož důstojnost se odrážela od ostatních domorodců zejména tím, že chodil oblečen do různobarevných roztřepaných hadrů, zatímco Malgašové nosili jen sukýnky. Když jsme projevili přání najmout si jeho loďku, počal vykřikovat jako šílenec, požadoval neuvěřitelné sumy a nabízel nejrůznější další služby za ještě větší peníze. Charry s ním trpělivě smlouval arabsky a když mu vsugeroval, že není na hlavu padlý, docela se shodli.

Rozloučili jsme se s Lobem, který se okamžitě vydal kolem Mysu Panny Marie do Indického oceánu a dál k Maledivám; my vyrazili s pomocí Alláhovou na moře a pluli rychlostí pořádně unavené želvy k západu. Charry se rozčiloval, ale Arab a jeho dvojčlenná černá posádka se hrozně radovala, jak nám ta cesta pěkně ubíhá. Charry s naší pomocí zavedl pořádek do oplachtění, prolezl podpalubí a aspoň částečně vylepšil hrozivé díry, které se tam nacházely; když to viděl majitel, nechal pana cestujícího ochotně loď i řídit a starat se o veškeré blaho. Jedině druhý den plavby, když jsme byli uprostřed moře, se rozhodl přispět ke zdaru cesty tím, že se počal handrkovat o přídavek, protože prý musejí vynakládat příliš velké úsilí. Charry mu jednu vrazil, až chlap přeletěl přes palubu do vody; ale vzápětí ho zase vytáhl za jeho rozdrbané hadry. Od té chvíle už darebák neprotestoval, snažil se nechodit nám moc na oči a ve všem se podvoloval.

Městečko Beire, kam jsme připluli, se kupodivu změnilo z ospalé provinční vesničky v živé sídliště; když jsme vystoupili z Arabovy loďky a zaplatili mu za dopravu, ocitli jsme se na téměř rušné ulici, kde posedávali všelijací povaleči a procházely zmalované ženštiny nepochybného povolání. Mnoho mužů nosilo u pasu revolvery nebo ručnice přes rameno; takhle nějak bych si představoval dobytkářské městečko na Divokém Západě. Místní starousedlíci včetně policejních orgánů reagovali tak, že zakopali peníze, zabednili okna a snažili se vydělat na prodeji všeho možného těm vagabundům.

V místním hotelu, kde bychom před měsícem bez obtíží dostali nocleh pro kolik lidí bychom chtěli, hostinský jen odmítavě zakroutil hlavou a nepřestal jí kroutit ani po obdržení spropitného. I lokál byl plný a bylo tam živo, jen vypuknout nějaká roztržka. Námořníci, obchodníci, povaleči, pašeráci a dobrodruzi všeho druhu se tam houfovali, popíjeli, kouřili, žvýkali tabák, hráli karty, kostky a různé jiné hazardní hry, kleli a spouštěli se s ženštinami, které radostně výskaly a předstíraly veselou zábavu. Charry rozhodl opustit město a odejít strávit noc do stepi pod strom, jako vždy; ale nejdřív chtěl vyzvědět, co se tu děje.

S přestrojením si dělala nejmenší starosti Bonny; vmžiku z ní byl hezký pejsek a vyrazil očmuchávat nároží a seznamovat se s ostatními psy po městě; ti byli většinou mnohem menší a méně divocí, takže se příslušně báli. Ostatní se rozptýlili po okolí; já zůstal s Charrym a Dianou, protože dítě mého věku se těžko může potloukat samo po světě, a oni v jejich věku měli nárok na takového rybízka. Zapluli jsme do kteréhosi lokálu pod širým nebem k zastrčenému stolu do společnosti poněkud otrhaného gentlemana, který tu zamyšleně popíjel rum a vedle sebe měl postavenou winchestrovku jako hrom. Charry ho zdvořile pozdravil „ahoj!“ a chlap beze slova ukázal, abychom si přisedli.

„Co se tady děje, že je tu tak rušno, kamaráde?“ zajímal se Charry; chlap se zašťoural nehtem v zubech a zavrčel:

„Když nevíš, co se děje, tak co sem lezeš?“

„No... jel jsem vokolo a vidím takovejch lidí; tak si říkám pokoukáme, promyslíme a uvidíme...“

Vagabund si nás změřil chladně oceňujícím pohledem. „Podle mýho patříš k fochu, můžem mluvit na rovinu. Vypadá to, že kápne dobrej kšeft!“

„Ale jdi! A copak? Já bych dost potřeboval...“

„Já sem taky černej. A vypadá to slibně – na pěkný prachy!“

„Pořád si mi eště neřek, za co!“

„Bude válka. Asi se budem rvát s Anglánama. Nejseš Anglán?“

„Ne, Němec. Co ty?“

„Katalánec. Ale sou tu i Angláni, co maj něco se svou vládou. Rozhodně do toho chtěj šlápnout taky...“

„Hm. Kdo se bude rvát s Anglánama?“

„Slyšel si někdy o Templářích? A o Arminským císaři?“

„A do... jetele! Co má bejt?“

„Angláni se chystaj na Arminy a na řád. Sbíraj po celým pobřeží chlapy, aby za ně šli do stepi se rvát s řádovou armádou a šelmama toho chlapa; tak jsme si říkali, že bysme mohli pro změnu vydojit druhou stranu...“

Charry potřásal nedůvěřivě hlavou; otrhanec postřehl, že mu moc nevěří, chytil ho za rameno a přesvědčoval:

„Hele kámo, neblbni! Já vím, že Angláni jsou na první šajn sichrovější než Tygr, ale víš ty, jak to může dopadnout? Já myslím, že budou bitý jako žito a nepostačej zdrhat; a chceš se snad nechat roztrhat Tygrovejma kočkama? Nebuď blbej a dej se tam, kde máme šanci vyhrát!“

„A víš ty jistě, že ten... císař shání vojáky?“

„No jakpak ne; s čím by šel proti Anglánům? Tuhle do Beire se sleze jeho flotila, všecky komthurové řádu. Jistě každej bude nabírat vojsko. Tam se uživí všelijakejch aplégrů, to by ses divil! Co seš vyučenej?“

„Námořník.“

„No to ti utrhaj obě ruce! Námořníky dycky brali, obzvlášť ty zkušený, to ty vypadáš podle ksichtu. Hele, když se jim zalíbíš, můžeš získat koryto rovnou přímo u nich v tom Arminu a máš do smrti postaraný o živobytí! Nevím jak ty seš na tom s vejdělkem, ale já bych to bral...“

„Nojo – ale je jistý, že nás vemou?“

„Záleží na tom... jako cos vyved. Hele, ty fakt nevíš nic o Arminech a o tom všem, nebo to jen tak děláš? To je nějaký moc divný; ptáš se jako blbej a mluvíš... seš ty vůbec náš, do prdele čertový babičky?“

„Co mám hergot vědět, když jsem byl šest roků mimo? V Chăteletu byla poněkud horší informovanost, to snad chápeš!“ Charry nadzvedl čapku a dopřál mu pohled na krátké štětiny na hlavě.

„Jo ták!“ vagabund poněkud roztál, usmíval se jako měsíček, „A za co jsi jako bručel? Někoho si voddělal?“

„Ani ne; měl jsem lodičku a vozil se ze Španěl do Francie, pak do Anglie a tak všelijak. No a v Le Havru spadla klec; vybrali mě a šel jsem do báně. Děsnej pech, kamaráde...“

„Tak to máš fajn. To tě vezmou, ani se nebudou cukat; starej Tygr nevidí pašování jako hrdelní zločin. Já jsem na tom hůř; já musel vzít šmíra a maj tam pro mě schovanej provaz. Dostal jsem se do takovýho ošklivýho maléru kvůli bráchovi; voni ho zkrouhli a já je musel... no, však to znáš. Jestli se toho domáknou, mohli by vohrnovat nos. Ale bylo to na nože v hospodě a docela čestný, to ti vodpřisáhnou všecky moje příbuzný!“

„Tvejch příbuznejch se tak akorát budu ptát! Když si někoho oddělal kvůli pomstě, bylo to určitě na rovinu. Cos dělal potom?“

„Ale, co se dalo, po přístavech a tak. Kat aby to spral; život prokletej, mizernej, furt na útěku. A že ty ses dostal po propuštění z lochu až tak daleko od sladký Francie... dokonce i s paničkou a tuhle s juniorem!“

„Když mi moje milovaná celou tu dobu hlídala mý prachy? Radši jsem ji tam nechtěl nechávat, aby jí ještě něco nepřišili...“

Diana udělala příslušný úsměv. Já se tvářil, že nic nechápu.

„To docela chápu. Kam jste teď měli namířeno?“

„Nevím. Asi někam... do vnitrozemí. Chtěli jsme zkusit... třeba bychom tu někde dostali kousek půdy a mohli farmařit...“

Chlap konečně na chvíli zmlkl, nejspíš nebyl mocen slova. Vytřeštil oči na Charryho, podíval se na Dianu, potom si prohlédl i mne a nedůvěřivě při tom kroutil hlavou. Očividně nechápal, co slyší.

„Vy chcete... farmařit? To jako... pracovat?“

„No... samozřejmě ne úplně sami, že. Třeba bychom sehnali... pár nádeníků z místních černochů...“ pokoušel se Charry vysvětlit.

„No...“ aspoň se nad tím zamyslel, „Jako nápad to není špatný, ale máš na tu farmu nějaký prachy? A na ty negry? Než taková farma začne vynášet, bude to chtít spoustu investic! Teda, ne že bych to někdy zkoušel... a na to si na všecko vyděláš jedině s náma, chápeš?“

Charry pokýval hlavou, jako že chápe.

„Koukni, to je tak: možná je hezký mít nějaký plány; ale napřed budeš muset něco udělat pro to, aby se splnily. Dej na mě, sám nezmůžeš nic!“

„A to mám jako čekat tady v Beire, jestli sem někdo přijede?“

„Neblbni, mysli logicky! Tygr musí přijít verbovat, jinak to není možný! Dostaneš foršus na dlaň, možná hadry a zbraň. Ještě nikdy nikoho nevošidil, to bys mohl vědět; s Němcama válčil před sedmi... no, už možná osmi lety. Kluci, co sloužili v jeho armádě, na něj přísahaj jako na evangelium; vykládaj, co je to za vohromnýho chlapa...“

„Na vejšku nebo na šířku?“

„Ale sakra! Na vejšku je taky pořádnej klacek, ale já myslím jako na ten karaktér! Jestli nekecají, tak je to chlap, kterej ti zabije bejka jednou ranou! A když si vzpomene, vymlátí hospodu na to šup; a chlastá jako pámbu, všecky jsou už vožralí a von furt stojí na nohách, jen se rvát! Jo pane, to je správnej chlap!“

„Ty myslíš, že to je u chlapa nejdůležitější?“

„To já nevím. Ale vím, že co kdy dělal, dycky dotáh do konce a nikoho nepodtrh. Na vostatní papalášové bych naplil, kdykoliv si řeknou; ale todle bude asi fakt jiný kafe. No jak povídám: je tu jakejsi Ital Bartolomeo, ten by tě zabil, kdyby si vo Tygrovi něco špatnýho řek. Sloužil pod ním v Německu a dodneska na to vzpomíná...“

„Bartolomeo? Neznám.“ Charry se zamračil.

„Můžu tě s ním seznámit. Za sklínku rumu ti bude vyprávět, jak starej Tygr nechal pověsit dva lampasáky, že byli syčáci a vokrádali vojáky, fakt. Hej, Pietro, neviděl jsi někde pajdavýho Bartolomea? Tak ho pošli sem!“

„Snad by ani nebylo potřeba...“ řekl Charry opatrně, ale ten Pietro už vypadl z lokálu a kdesi zmizel.

„Na něco si vzpomínám,“ řekl Charry opatrně, „Mluvíš o tom řádu, co... já slyšel, že mají na svý příslušníky všelijaký... morální požadavky. Jako že to musej bejt lidi dost honěný ve víře... přísný věřící, morálně bezúhonný a takový věci. Templáři jsou přeci náboženský vojsko, ne?“

Chlap se začal drbat ve strništi na bradě. Asi ho žraly vši.

„Tož teda... no jo, vlastně jo. Ty s tím máš nějaký potíže?“

„Jak se to veme. V Boha věřím, to jo; ale že bych byl extra zbožnej...“

„Tak to si s tím nedělej starosti!“ zašklebil se, „Oni už tě vycvičej! Po pár tejdnech v jejich armádě si začneš Boží jsoucnost uvědomovat sakra živě, to si buď jistej! Začnou se dít takový věci...“

„To mě zajímá; jaký?“ zvedla hlavu zvědavá Diana.

„Aby ses nedivila, holka! Zázraky! Viděla jsi někdy zázrak?“

„Ne... to jsem teda neviděla.“

„Tak jen počkej, uvidíš! Můžu tě ujistit, že se budeš sakra divit!“

„Eště řekni, že kdo padne pod řádovým praporem, půjde rovnou do nebe!“

„A co?“ zamračil se, „Ty tomu nevěříš, nebo jak? Já vím, že každá taková šlapka nemusí bejt zrovna pobožná, ale doufám, že se nebudeš rouhat!“

„To bych si v životě nedovolila...“ zaváhala Diana opatrně.

„No proto!“ udeřil pěstí do stolu, „Moje chudák nebožka maminka mi vždycky kladla na srdce: můžeš bejt lump jakej chceš, můžeš krást, pašovat, však vím, jak je život těžkej a jakou dá práci se uživit; ale jestli se nebudeš každej večer pěkně modlit k Panence Marii, tak nebudeš mít v životě žádný štěstí, chytnou tě četníci a zavřou do kriminálu, a já se budu v hrobě vobracet, že si se stal mizerným bezbožníkem!“

Ta představa ho tak vyděsila, že se na to musel napít.

A Charry řekl: „A tys ji doufám poslechl!“

„To jo!“ rozepnul špinavý límec rozdrbané košile a ukázal medailónek, co měl na krku: „Tuhle Madonku si máma přinesla ze svatý pouti do San Jaga di Compostella a vlastnoručně mi zavěsila na krk! Od tý doby ji nosím, každej den se modlím a ještě mě nechytli! Jestli tohle není zázrak, tak mi řekněte, co teda je!“

Dianě začala škubat ramena. Když se to tak vezme, zázrak to byl.

To už se vracel Pietro; s lumpem ještě zarostlejším a ještě špinavějším.

„Hele, Bartolomeo, tenhle kamarád ti zaplatí sklínku rumu, když mu budeš povídat vo tý válce v Německu a vo Arminským císaři!“ agitoval náš společník, „Ale dej si záležet, dost ho to zajímá!“

Bartolomeo přišel blíž, zastavil se u našeho stolu a kalnýma očima se na nás zahleděl. Chvíli zíral připitoměle, pak mu v očích kmitl záblesk poznání, uskočil, vztáhl ruku a z hrdla se mu vydralo kuřecí zapípání. Vrazil do Pietra, který nechápal co se děje, jen vyjeveně čuměl.

Charry se zamračil a vztyčil v celé své výšce; tehdy Bartolomeo padl na kolena a počal rychle drmolit: „Prosím tisíckrát za vodpuštění, Vaše Svatosti, že estli sem něco skopal nebo si přilhal, ale při sám Kristus, já nevěděl, že se to dovíte a přijdete mě za to zdrbat! Panna Maria a Svatej Eustach ať mě chráněj, ale nikdá sem se proti vám ani jediným slovíčkem; kdyby se teda Vaše Svatost ráčila slitovat...“

„Co blbneš, sakra?“ ptal se Ital Pietro, který nechápal vůbec nic.

Rovněž náš dosavadní spolubesedník zíral, co to Bartolomeo vyvádí.

„To je von!“ vykřikl náš bývalý voják a obrátil se do sálu, „Při sám Kristus, já ho poznal, i když má vorajbovanou hlavu; to je Arminskej císař, Charry de Guyrlayowe!“

Nastala hrozná vřava; Charry se opřel o stůl a pozoroval ty darebáky, jak vyskakují od svých sklenic a karet, otáčejí se a kulí oči, děvky jak piští a rázem se snaží vypadat jako dámy, hospodského, který se zastavil s plným tácem sklenic uprostřed a brada mu poklesla. Čekal, dokud nenastalo hrobové ticho, rušené jen brumláním jakéhosi opilce; pak řekl klidně:

„No a co má bejt?“

„Vivat Imperátor!“ zařval Bartolomeo, „Ať žije císař!“

„Ať žije!“ zařvali sborem chlapi a pozvedli sklenice, „Na zdraví starýho Tygra, ať ho ďábel nechá dlouho naživu!“

Charry se zatvářil majestátně a pokročil dál do sálu. Zvedl ruce a naráz bylo ticho. „Děkuju pěkně za přivítání. Napijem se, doufám, na šťastný setkání...“ Vytáhl z kapsy nějaké bankovky a podal hostinskému, který sklapl hubu a horlivě kýval.

Nastal hluk, křik a rámus, chlapi dopíjeli sklenice a vraceli je černým číšníkům, ti nalévali; zvenčí se sem hrnuli další muži i ženy, každý chtěl být účasten na tom pití, neboť tušili, že se císař ukáže jako grand a zaplatí to všechno. Charry měl bankovek dost, dokonce i nějaké zlato, ovšem to bychom vytáhli až jako poslední trumf. Proč nepohostit přátele, kteří o nás mají (nechápu proč) dobré mínění?

Charry se vrátil; otrhaný vagabund se okamžitě začal zdvořile klanět:

„Ráčejí vodpustit, Vaše Svatosti, estli mně ujela držka; já neměl tušení, že voni sou ňákej lepší člověk...“

„Jakej lepší člověk? Mám dvě ruce, dvě nohy a všechno ostatní jako ty; a říkají mi Charry, tak mi tak říkej a tykej mi, když já tykám tobě. A co se týče verbování, o tom se ještě domluvíme...“

„No jasně, to by se ani nehodilo, teďkom. Ale budeš brát vojáky, žejo? Nebo aspoň nějaký tvý důstojníci...“

„Nemůžu to vyloučit. Jestli je pravda to o Angličanech.“

„Hele, Bartolomeo, kde je ten Anglán, co to rozkecal? Pozvi ho sem, ať nám poví co a jak!“

„Támhle chlastá. Harry, pojď sem a povídej, co víš!“

Harry měřil ke dvoum metrům, byl zrzavý a zarostlý jak Ezau, jen oči mu koukaly z hustých fousů. Zvedl se a napil z našeho, načež pravil sveřepě:

„Říkám, co vím! Angličani verbujou po všech přístavech chlapy, který se nebojej vzít pušku do ruky; slibujou jim podíl na pokladech nějakýho národa z Afriky, když si to vybojujou. Já byl při tom a dva mý kámoši to podepsali. Já nemoh, páč by mě zašili pro ty bejvalý věci; tak sem tady.“

„Takhle verbovali už před dvouma rokma,“ mávl rukou náš známý, „Ňákej Gordon to organizoval a šla s ním fůra chlapů. Není mi vůbec známo, jak to s nima skončilo.“

„Špatně,“ řekl vážně Charry, „Natáhli brka, protože šli proti nám. A ještě ke všemu děsně blbě.“

„No, tak to vidíte. To sou ty anglánský podniky; žádnej se nevrátí a ty, co se vrátěj, nedostanou nic než pár šestáků. Jak platíš ty, cézare?“

„Podle válečnýho práva. Plus podíl z kořisti, jako vždycky.“

„Řád platí dobře, to je známý. Hele, tak co, vezmeš nás?“

„Já ne; ale přijedou sem moji důstojníci. Když budou vidět, že stojíte za to, aby vás vzali, tak vás možná i vezmou. Jenže sloužit u mne znamená odpřisáhnout poslušnost a věrnost; viď, Bartolomeo?“

„Přísahal jsem, že budu dycky věrnej Tvojí Svatosti; a taky sem byl, při sám Kristus! Nikdá sem ani stýblem proti tobě!“

„A co se týče nastěhování do Arminu, to je ještě těžší. Každý přistěhovalec musí projít prověrkou, o tom víte?“

„Já věděl, že ta vendetta mě přijde draho!“ bručel náš kamarád, „Že já do toho parchanta tu kudlu vrážel!“

„Tebe beru,“ řekl Charry, „Jestli tě odsouhlasej mý kočky, tak můžeš jít s náma. Ovšem na Ostrově už nikoho nezabiješ, rozumíš?“

„Byla to krevní msta! To není zločin! A přísahám, že kdyby mi měla ruka upadnout, tak už nikdá nikoho... Fakt, šéfe!“

„Věřím ti. Jak se jmenuješ?“

„Diego. Diego Alvarez Rocas.“

„Fajn, dobře. Až pojedem zpátky, tak se stav a když to bude v pořádku, já tě vezmu. Co umíš kromě zapichování kudlou?“

Diego se zamračil. „Jako doma? No, pěstoval jsem víno... ale jaký víno, ne tyhle smradlavý patoky! Já když vylisoval růžový, tak se po něm voblizovala i Panenka Maria! To bylo víno, který znali v celým kraji, jezdili si pro něj až z Marseille; co povídám, až z Paříže si páni posílali!“

„Tak budeš pěstovat víno. Platí, Diego Alvarezi!“

„No dobře – ale co my vostatní?“

„Zatím se pokuste vytvořit armádu; ale armáda aby to byla, ne houf marodérů a zlodějů! Vytvořte oddíly, zvolte si poddůstojníky a důstojníky; taky si nacvičte aspoň střelbu na cíl. Máte vůbec nějaké zbraně? Když ne, sežeňte si co nejrychleji, i zásobu střeliva. A koně budete potřebovat... Nechám vám tady dvacet tisíc liber... pokladníkem bude Diego Alvarez a bude vám vydávat dle potřeby, každýmu kdo bude zapsanej u vojska. Umíš číst, Diego? I psát? Výborně, tak budeš zapisovat. Můžeš být štábním písařem i pokladníkem. Důstojníky zvolíte sami, já vám do toho kecat nebudu. Vaším nejvyšším velitelem bude Tošio Yamanaki, kterýho sem pošlu, až bude potřeba; Bartolomeo ho zná a ví, co to obnáší. Souhlasíte?“

Souhlasili přímo nadšeně – a hned zvedali sklenice. Pikolíci se nestačili otáčet a hospodský se tvářil spokojeně; ačkoliv si nejsem jist, zda jinak měl ze svých neurvalých a nevychovaných hostí velkou radost. Charry nechal řečnění, usedl, popíjel a zdravil se s těmi, kdo k našemu stolu přisedali; byli to muži i ženy a většinou se zajímali o tak skvělou osobnost, kterou Charry je. Bartolomeo vyprávěl jen o Charrym a Dianě, mě si nikdo nevšímal a já o to ani nestál. Podle těch zážitků bych odhadoval, že sloužil v pluku Palmiro Corsiho jako prostý jezdec.

Oživení nastalo, když se přibelhal jakýsi chlap o berlích, nalitý jako vepř. Skácel se na jednu z židlí a vykoktal:

„Hele, šéfe... teda Vaše Svatosti! Bartolomeo povídal, že jste v Německu měli voheň, co léčil rány. Totiž já mám zatraceně zanícenou hnátu, jak sem šláp na ňákej trn, a furtum furt se né dát do rychtyku. Tak jestli nekecal, že jestli byste mě mohli laskavě vyléčit...?“

Charry obhlédl jeho nohu, zamotanou do špinavého hadru. „To se nedivím, že se ti to zanítilo, chlape, když to máš tak špinavý! Nestydíš se? Dyť bys mohl zajít na otravu krve! Chrisi, podíval by ses na to?“

Přiznávám, trochu jsem zaváhal. Až dosud jsem nekomentoval jeho počínání, přece jen je můj pán a Vládce Impéria. Ovšem nelze se nezmínit, že náš vřele milovaný císař už sem tam něco vypil, přesněji připíjel si s každým, kdo sem přišel. Že to platil, by ani tak nevadilo, ale většina byly příšerné kořalky nejhorší kvality. Já tedy nechci kritizovat...

A to jsem zdaleka nezuřil tak jako Diana. Samozřejmě si uvědomovala, že každý správný chlap se tu a tam potřebuje napít. Taky připíjela, i když mírněji a opatrněji, on ne každý ji k tomu nutil. Občas vrhla po manželovi takový dost zvláštní pohled; a když se náhodou podívala na mě, vyčetl jsem z jejího pohledu touhu to tady skončit a zmizet.

Když pochopila, že se chystá další kolo, tentokrát vylepšené magií, taky si uvědomila, že tento večer neskončí dobře. V tu chvíli mohla zasáhnout; možná bychom to nějak ukecali nebo něco vymysleli... jenže právě v ten moment se k nám přišmajchlovala Zuzanka. Zachytila poslední dění, vykulila oči a zašeptala: „Jú, Chrisi! Ukaž, jak to děláš!“

„Chtělo by to jít někam, kde bysme nic nepodpálili!“ Charry uvažoval na svou hladinu alkoholu ještě dost realisticky, „Kam tak nejlíp... na pláž! Tam je jenom písek a moře. Jak je to odtud daleko?“

Vzdušnou čarou ani moc ne, ale to bychom tam museli jít hned a bez většího rozruchu. Což neprošlo, ježto Bartolomeo dostal příležitost dokázat, že není tlučhuba a žvanil. Okamžitě jí využil:

„Teď něco uvidíte! Nechtěli jste mi věřit, tak to uvidíte na vlastní oči!“

A v tu ránu bylo kolem nás husto. Každý přihlížel, ba přímo čuměl. Charry nařídil přemístit se na pláž; takže si každý vzal nějakou tu flašku na posilněnou a vyrazili. Předstírali, že nás vedou, ale protože se mezitím dost setmělo a něco jako osvětlení v Beire ještě nevynalezli, padali přes každý hrbol, vzájemně si pomáhali vstát a smáli se tomu.

„Tady bude ještě veselo!“ pištěla Zuzanka.

Když jsme na pláž došli, ujal se Charry vedení a vydal řadu příkazů. Jeho slova ochotně opakovali samozvaní poddůstojníci a důstojníci a začali dav různě šikanovat, takže zmatek utěšeně narůstal. Já zatím našel vhodné místo, kde Oheň nemohl ničemu ublížit, nasbíral pár vyplavených kusů dřeva, udělal z nich hraničku a zapálil ji.

„No... žádnej zázrak.“ konstatoval kdosi, „Oheň je to hezkej, ale...“

„Ale neublíží živé tkáni.“ řekl jsem a strčil do plamenů ruku.

Ano, určitou pozornost to vyvolalo.

„Pěkný,“ uznal Diego, „A... nám to taky neublíží?“

„Tak to zkus!“ trval na svém Bartolomeo, „Maximálně vypálí vši z kožichu, jinak se ti nic nestane. Ale musíš shodit ty svý špinavý hadry, ty by shořely docela jistě!“

„Pokud můžu v tý věci něco poznamenat,“ řekl jsem, „Nejlepší je vstoupit do Ohně i s oděvem. Nechci nikoho urazit, ale každý z přítomných pánů i dam je jistě hostitelem několika set, případně tisíc cizopasníků, jako jsou vši a blechy; považoval bych za vhodné, aby shořely i s oděvem. Když si na čisté tělo navléknete zavšivené hadry, nebude to mít žádný význam.“

Nezatvářili se moc přívětivě; jenom Zuzanka kulila oči a usmívala se tak nadšeně, že jsem dostal chuť jí udělat radost.

„Nojo – ale v čem potom budeme chodit?“ zeptal se někdo, „Ty bys klidně o ty svý hadry přišel, že tak radíš?“

Byl jsem oblečen, ovšem můj oděv byl na nejvyšší míru špinavý a pořádně rozedraný; chtěl jsem ho zahodit okamžitě, jak vyjdeme z města.

Nezaváhal jsem: „Samozřejmě! Račte přihlížet, dámy a pánové!“

Vstoupil jsem přímo do Ohně a mé hadry naráz vzplanuly včetně cizopasníků, kterých jsem pochopitelně ani já nebyl ušetřen. Všichni o krok ustoupili, ženské začaly řvát; já klidně vyčkával a vychutnával si to. Po chvíli koupání jsem vystoupil z Ohně očištěn a zcela zdráv.

„Prosím – je to jednoduché, rychlé a zdravé. Máte možnost!“

Váhali, samozřejmě; nic jiného jsem nečekal. Ale po chvíli ten s poraněnou nohou praštil svou berlí o zem a řekl: „Ať to vezme čert! Podrž mi tenhle váček s penězi; já to zkusím!“

Váček 's penězi', jak ho hrdě nazval, obsahoval dvě drobné mince; zřejmě v dané chvíli celý jeho majetek. Pak vlezl do Ohně a zařval, protože ho to strašně popálilo; ale to už mu chytl hadr na noze a Oheň ho nepustil, když ho jednou měl. Celý chlap vzplanul jako fakule, potácel se, málem upadl, kdybych ho nebyl podepřel. To už si všiml, že bolest ustala, a nechal se Ohněm zvolna obtékat; když to skončilo, vystoupil z Ohně, udělal pár krůčků a tvářil se vyjeveně. Vypadal o dvacet let mladší, chodil pružně bez kulhání; zvedl svoje chodidlo a nevěřícně je zkoumal.

„Fakt, na mou hříšnou duši! To bych nikdy neřek, že to je pravda! Jizva je úplně pryč, i zánět... jenom taková červená skvrnka zůstala! Zázrak!“

„Chodíš jako srnka,“ pochválil jsem, „Zapomněl jsem vám říct, že při vstupu do Ohně je to trochu nepříjemné; totiž chvíle, kdy všechno hoří, špína, ochlupení a tak. Ale to přejde během pár vteřin. Při druhé koupeli už je to lepší. A my si to vyloženě vychutnáváme!“

„Takže to teda bolí?“ zeptal se přihlouple vypadající mladík s mohutným šrámem na tváři, „Tak to já teda nejdu!“

„Bolí to pár vteřin. Chtěl sis opravit tu rozfiknutou hubu? Klidně, hned by to bylo pryč!“

„Fakt? Já musel kvůli tomu vzít šmíra, všude to měli napsaný na zatykačích! To kdybych ji neměl, tak by mě nemohli chytit, ne?“

„Prosím. Můžeš to klidně zkusit sám!“

Vyndal z kapsy krátkou černou pistoli a náprsní tašku, a všechno odložil do písku. Potom vstoupil do Ohně, kupodivu se ani nepolekal, ani nic nevyváděl. Když vystoupil sebral jedné z ženštin zrcátko a prohlížel si tvář. „No jo, fakt! Je to už úplně pryč! Fajn, výborný; od teďka mě nikdo nepozná, tak mě nechytnou!“

„Pokud tě nepoznají podle otisků prstů nebo podle týhletý bouchačky. Dej si radši pozor!“ poradila mu Diana přátelsky.

Jenže on měl ještě jeden problém; hlavně Zuzanka to zaregistrovala hned na první pohled, dokonce správně pochopila. Totiž on měl velmi krásné tělo, mladé a zdravé; když mu byla dodána čerstvá energie, způsobilo to mohutnou erekci, vytrvalou a dlouhodobou. Nebyl zvyklý chodit nahý, a když si to uvědomil, upadl do rozpaků a rychle (a zmateně) uvažoval, jak se jí zbavit; což nešlo nijak. Všichni to viděli, začali se pochechtávat, zvláště dámy pronášely různé poznámky. Zuzance svítily oči nadšením; přestože Diana vztáhla ruku, chytila ji za ucho a začala jí s ním kroutit.

„Ale já za to nemůžu!“ bránila se.

Diana neřekla nic, jen zakroutila o to bolestivěji.

Konečně mladíka napadlo, že i když s tím nic nemůže udělat, může alespoň zacouvat do tmy, aby to nebylo vidět. Což učinil.

Ten první se ukryl ve tmě podstatně dřív, vlastně okamžitě; když si teď prověřoval stav svého těla, zjistil tutéž situaci, i když ne tak závažnou. A rovněž některým dalším to začalo docházet.

„Hele, ono to nějak... působí na... tyhle věci?“ ptal se Diego.

„No jasně!“ odpověděl za Charryho Bartolomeo, „Víš, jak bylo fajn, když nás v Německu koupali v Ohni každej den? To bylo...“

„No jo, ale...“ váhal Diego.

Diana mezitím pustila Zuzančino ucho, aniž ho příliš povytáhla; neprozřetelně, ovšem. Z postřehla svou šanci, prosákla ke mně a vysílala zběsile mentální vlny, aby mě přinutila uspořádat další zábavu. Zejména řekla, že se jí moc líbí krásní mladí muži se svalnatými těly; a baví ji přihlížet proměně, když se ze špinavého zarostlého vagabunda vyloupne jako motýlek z kukly krásný mladý muž, celý nahý. Celé své dospívání si přála spatřit co nejvíc nahých mužů, aby si mohla porovnat jejich vybavení; taky by jednou chtěla se všemi (či aspoň většinou) strávit noc, nebo aspoň je vyzkoušet v praxi. Co se divíte? Je přece čarodějka; WZ Z.

A co já s tím mám dělat?

Ty to zařiď! Chci, aby byli všichni nazí!

Mohl jsem namítnout, že je může bez problémů prohlédnout i skrze šaty, ba dokonce skrz kůži, svaly, kosti... prostě zrentgenovat pohledem. Jenomže to na mysli neměla, chtěla se eroticky vzrušovat. Trochu k tomu přispěla taky Diana, když jí způsobila bolest (tím taháním za ucho).

(Diana nás kupodivu vnímala. Profackovala by nás, kdyby dovedla.)

Ještě jsem se poohlédl po dvojčatech. Samozřejmě tady někdy byly a vřele souhlasily se vším, co vymyslí Zuzanka. Podporovaly mě; tím myslím, že hned začaly vytvářet patřičné mentální pole.

Tady to dneska v noci dobře nedopadne.

Tak do toho! zajásala Zuzanka.

Připotácel se opilý mládenec, od pohledu buran, na druhý pohled kamarád toho s jizvou; hovořil poněkud nepřehledně, zato jeho myšlenky byly jasné. „Hele, a když jako... tó, tak já bych jako taky... tó? Jako že bych... to by jako fakt šlo, jo?“

Jo! Bude ti stát až do rána, spolehni se! tepla mu WZ Z, než jsem stačil otevřít pusu. Můžeš mít každou holku, na kterou si vzpomeneš!

Ve svém stavu nedokázal rozlišit, co slyší a co se mu ozývá v hlavě. Jen vyházel z kapes těch pár věcí, co měl, a už se hrnul (potácel) do Ohně. Je dost přísně zakázáno dopřát koupel lidem pod vlivem alkoholu (i drog). Ale jak jim v tom zabránit, žádný duchovní mistr neradí.

Oheň splnil svůj úkol dokonale. Mladík se mírně vzpamatoval a správně vzrušil; obé ho naplnilo spokojeností, takže už podstatně hbitějším jazykem začal vychvalovat účinky Ohně všem kamarádům. Včetně zlepšení funkce svého oblíbeného nástroje a záměrů, jaké má s přítomnými děvkami. Neřekl bych, že byl naprosté hovado, v jeho světě je asi tohle chování běžné. Taky nikomu nepřipadalo zvláštní, spíš ostatní nalákalo.

Zuzanka usedla obkročmo na obrácenou židli těsně u mne a s potěšením sledovala první reakce mužů po vykročení z Ohně; obzvlášť ji bavilo, když některý přemrštěně reagoval na náhlou nahotu, které nebyl uvyklý, zakrýval se, případně i červenal. U chlapů, kteří se právě zbavili dlouhých vousů a měli opálený pouze nos a čelo, to bylo ještě vidět. Ovšem stejně pozorně jako Z sledovaly toto divadlo též místní dámy, prostitutky nevalné úrovně; sotva zjistily, že se některý z mužů stydí a nejsou mu příjemné jejich pohledy, počaly se vyzývavě chichotat, okázale si ho prohlížely a pronášely štiplavé poznámky. Zuzanka špicovala uši a občas po nich střelila pohledem.

Chrisi, holky taky! Ať je nějaká legrace! Udělej to kvůli mně!

Neřekl jsem na to nic, spíš se věnoval práci. Oheň hořel dobře, nevznikal žádný popel ani jiné zbytky, takže nebylo třeba zasahovat. Objevení drobných zrnek popela znamená vždy chybu v ovládání Ohně; rozumný WZ jej okamžitě uhasí, než dojde k nějakému neštěstí. Pohrabal jsem se trochu rukama v plamenech, pak jsem poodstoupil a otázal se hloučku těch žen:

„Dámy nevyužijí téhle příležitosti zlepšit svoje zdraví?“

„Cože, my? Ty si se zbláznil, hošíku!“ odpověděla jedna hlubokým prochlastaným altem, „Přeci se nezhyzdíme jako... To bysme musely bejt na hlavu padlý, nemyslíš?“

„No jak chceš,“ usmál jsem se, „Je vám ale známo, že použití Ohně čistí pleť a zlepšuje celkovou tělesnou kondici? Koupelí v Ohni žena zeštíhlí...“ poplácal jsem jednu přes tučné pozadí, „...kůže na rukou i nohou zvláční, z obličeje se ztratí vrásky... vypadáš o dvacet roků mladší!“

„To bych já musela bejt v peřince!“ zasmála se ženština, která dle mého skromného odhadu pamatovala čtyřicítku, „Děláš si srandu, mladej?“

„Ale nepotřebovala bys půl kila pudru každej den, krásko!“ usmál se na ni kdosi, „Nebo se snad mejlím a ty se nemažeš?“

Ostatní se začaly pochechtávat; já se vytáhl jedné až k uchu a pošeptal do něj: „To nejdůležitější jsem neřekl: Oheň vyléčí i takové nemoci, které vám kazí zaměstnání...“

„Cože? Ty myslíš, že by vyléčil i ...?“ vyjekla.

„Ručím za výsledek. Já se v tom vyznám!“

„I když už to trvá pár roků?“

„V zastaralých případech po několikerém opakování budeš už zcela zdravá. Všimni si, že i chlapy to vyléčilo...“

Přitáhla k sobě dvě kamarádky a zopakovala jim to poněkud stručněji a méně slušně. Zuzanka se mohla pokochat pohledem na jejich vyjeveně rozšklebené obličeje, když to slyšely.

„Vem to čert, já to zkusím!“ vyjekla a podala kamarádce váček s penězi.

Vrhla se do plamenů bez zaváhání; napřed jí chytla široká sukně, potom všechny spodničky a další pitomé ženské serepetičky, které vždycky vadí při rozepínání (to koukáte, jak to znám, co?). Pak jí chytly vlasy, taky líčidlo na obličeji. Zuzanka kulila oči, chechtala se do dlaně a nádherně se bavila; kamarádky té odvážné zíraly taky, pochopitelně i chlapi, neboť obnažená dáma není ani v Africe zcela běžným zjevem. Konečně vystoupila z Ohně, oklepala se jako zmáchaný pes a prohlížela se s trochou ostychu.

„Vono to vypadá, že to fakt pomohlo!“ řekla a teprve nyní se počala zakrývat dlaněmi, „Rozhodně je mi líp než bylo!“

„Holky!“ zasykla ta tlustá, „Vona ta mrcha vypadá vopravdu o deset roků mladší než před chvilkou! Jak je to sakra možný?“

„Já to přece říkal!“ uklonil jsem se jako na divadle.

„Já na to kašlu,“ řekla nějaká jiná, „Mám v kufru nahoře jednu francouzskou paruku... já do toho jdu!“

„A taky že jo!“ řekla tlustá, „Dělej, jdu hned po tobě!“

To rozhodlo a šly všechny; Zuzanka měla možnost se pobavit. Kupodivu jsme přišli na to, že některé nejsou tak úplně ošklivé, Oheň jim pomohl připomenout si bývalou krásu, což překvapilo i jejich obdivovatele. Ty mladší se sice zakrývaly, ale ostatní si rychle zvykly na současný stav, dokonce hned začaly s muži koketovat a snažily se využít příležitosti.

Něco bych měl vysvětlit ohledně rasy a národnosti těch děvčat; výslovně na žádost Zuzanky. Nejdřív: vůbec nejsem rasista, myslím že v Africe to ani nejde. Z naopak tvrdí, že rasistka je, velice přesně ví, kdo patří k jaké národnosti, sleduje to a vyvozuje ze svých výzkumů všelijaké uzávěry. O mém postoji tvrdí, že je to lenost pořádně se na člověka podívat.

Takže: ženy v Africe se dělí na černé, bílé a všelijak smíšené. Ty černé se stávají prostitutkami hlavně v případě, že ovdoví nebo je manžel z nějakého důvodu vyžene. Ve svém postavení nejsou příliš šťastné, jejich životní náplň je být poslušnou manželkou, či spíše otrokyní svého pána. Ani když je život přinutí, nedokážou v tom krásném povolání příliš vynikat.

Ženy bílé se dostávají do Afriky, když jim zkrachují všechny ostatní možnosti; v podstatě ze zoufalství. Jediná přednost je, že průšvihy, kvůli nimž byly nuceny opustit rodnou vlast, zde nepokračují, či aspoň se o nich neví. Zato obvykle přesahují podnikavostí a snahou nahrabat peníze celé okolí, takže po vzpamatování z utrpěných traumat začnou zdárně podnikat, nakonec dosáhnou vážnosti i postavení.

Nejvíc se v prostituci osvědčují míšenky nejrůznějšího druhu. V dětství narazí na první bariéru: nejsou ani černé ani bílé, takže se nehodí na bezprávné služky, ale taky nedokážou bezcitně odírat své okolí. Jistě, jejich první srážka s realitou světa bývá drtivá; ale když se vzpamatují, srovnají se s ní a začnou spokojeně proplouvat. Pomáhá jim, že jsou obvykle velice hezké; genetičtí odborníci důrazně doporučují míšení ras a národností. Když si je žádný černoch za manželku nevezme a na bělocha nemohou ani pomýšlet, stanou se ve vhodném věku (13-14) také prostitutkami, rychle otěhotní a co nejdřív přivádějí na svět další nadějný dorost. Často pod vedením svých matek, babiček atd.; vznikají celé rody, velmi spokojené.

Z našich nových kamarádek patřila do této skupiny většina. Míšenky mají řadu výhod: nemají sklon dramatizovat problémy, když si můžou vybrat, berou skutečnost radši jako zábavu než jako tragédii. Například občasné ostříhání hlavy může být účelný hygienický zásah, aspoň je nesežerou vši; a když je následováno pěknými orgiemi...

Ani jsme to nemuseli podněcovat, dali se do hry ochotně sami. Někteří se na to odpotáceli do bezpečné vzdálenosti, ti nejopilejší si to rozdávali přímo na pláži, kde se skáceli. Zuzanka se nádherně bavila a Gérard...

No ovšem, Gérard. Jak by mohl chybět? S tím svým zdvořilým a mírně přezíravým úsměvem, když už si nechal krásné zelené vlasy shořet. (Kdy a jak? Já ho do Ohně nepustil, pochybuji že by to šlo!)

Když už vstupovali do Ohně poslední z mužů, přitočila se ke mně pokojská, mladá služtička, červená až za ušima. „Ráčejí vodpustit, milostpane, ale já bych... kdyby to bylo možný, tak já bysem... teda jako já slyšela, že to pomáhá!“ upadla do strašných rozpaků a nemohla ze sebe vypravit ani slovo.

„Onemocněla jsi? A potřebuješ vyléčit?“

„No... to jo. Já... víš, byl tady jeden lovec a on... a já teď... když to vyléčilo je, tak já...“

„Samozřejmě, pomůžeme. To byl ale darebák, co?“

„No...“ řekla nepřesvědčivě, „Byl ale moc hezkej! A nešlo by to udělat... jako aby to nebylo tak přede všema?“

Byl bych jí umožnil seanci v soukromí, ale byla u toho Zuzanka a slyšela všechno. „Nešlo! Jen pěkně zůstaň tady! Jestli chceš, aby ti něco zůstalo, tak já ti to pohlídám...“

„Ale já bych... třeba... já třeba nemám v šatech vši a...“

„Jenom nepovídej!“ Z byla zvyklá jednat se služebnictvem, suď bůh, kde se to naučila v jejím věku, „Já to dobře znám! Dej sem klíče, peníze a prstýnek a už mazej!“

„Ano, milostpaní!“ dívenka byla zvyklá poslouchat, „Prosím, tady jsou moje peníze...“ Taky toho moc nebylo.

Pozorovali jsme, jak na holčičce chytla prostá kartounová sukně, živůtek, potom světlé copánky; vypadala hodně bílá, ale určitě byla míšenka. Koupel v Ohni ji uchvátila, že nemohla na nic jiného myslet; teprve pak vystoupila, červenala se a bledla, celá se hroutila pod nestoudnými poznámkami okolí. Byla štíhlá a pěkná, její zdravé čisté tělo přitahovalo pohledy všech mužů daleko víc než vyžilé a strhané ženštiny; bylo mi jí líto, ale Zuzanka se jen potměšile šklebila.

„Seš ty ale mrcha jedovatá!“ zašeptal jsem jí.

„To víš, že jo! Pochyboval jsi, že jsem bestie?“

Cítil jsem, jak je vzrušená; koupel prostitutek ji sice bavila, ale ani zdaleka nenadchla tak jako tahle nevinná panenka, která pobíhala splašeně sem tam a nevěděla, co si má se sebou počít. Skutečně, skvělá zábava pro říšskou princeznu!

„Hele, ještě někoho takovýho!“ škemrala, „Udělej mi radost a najdi ještě nějakou... třeba panskou dcerku! Jako když byla máma ve škole...“

„Z nejlepší krve, pokud možno?“

„Kdyby to bylo možný, tak třeba princeznu!“

Šlo to rychle; chňapl jsem ji za ruku, zatočil s ní jako s dětskou káčou a posunul ji blíž k plameni. Byla rychlá a šikovná, ale tím zatočením ztratila orientaci a než stačila uklouznout, chytly jí prodřené botky i kalhoty z hrubé látky. To už jsem ji ponechal osudu.

Je to holka duchapřítomná; když vystoupila, usmívala se a vypadala, jako by si to speciálně objednala a bylo to jejím nejvroucnějším přáním.

„Ale seš ty parchant mizernej!“ řekla s milým úsměvem.

„Taky dovedu kamarádku pobavit, ne?“

Není jisté, zda Zuzanka byla jednoznačně nadšená; ovšem Diana ano.

„Už to vypadá, že jsem na řadě, co? Neboj, já se cukat nebudu!“

Skutečně se s potěšením nechala omýt Ohněm; všechny překvapila, když jí na těle vystoupilo nádherné barevné tetování, na jaké tu nebyli zvyklí. Ale každý věděl, že je císařovna, tak se ani moc nedivili.

Čímž bylo mezi pány a jejich poddanými dosaženo naprostého souladu, začali si zvykat i na nahotu a holé lebky. Až na tu malou pokojskou to všichni hodili za hlavu, ježto jejich morální zábrany byly velice slabé. Charry pak usoudil, že hlídat peníze, když nemá kapsy, je zbytečnost, a bude lepší je propít. S čímž zase nadšeně souhlasili všichni hostinští v okolí. Alkoholu měli dost a peníze shrabovali velmi dychtivě; a konečně, když hosté platí, můžou si dělat, co je napadne.

A tak se popíjelo; počalo se i zpívat, napřed italské milostné, pak vznešené španělské, levantinské odrhovačky, řecké a turecké táhlé zpěvy; potom už to šlo ráz na ráz, opilí chlapi i ženské se drželi kolem krku a vyzpěvovali, vyprávěli si vtipy a různé příhody ze svého pestrého života, vychloubali se krádežemi, podvody, pleněním a rabováním, znásilňováním a sem tam i nějakou tou vraždou. Ženské se tomu chechtaly, jako by se jim vyprávělo o růžích a radostech nebeských.

„Tady to dneska dobře nedopadne!“ řekl jsem tiše Zuzance.

Oči jí zářily jako hvězdy. „Tady to dneska skončí správnými orgiemi!“ šeptala nadšeně, „Těšíš se? Já se těším!“

Měla pravdu.

(Diana)

Taky už máte Chrisových keců až nad hlavu? Já mu nechci ubližovat nebo ho kritizovat, ostatně nikdo neví, co z něj jednou vyroste; ale jeho osvědčená dětská naivita už přestává být roztomilá. No dobrá, je Baarfelt a jako každý Baarfelt je galantní k ženám; ale musí se kvůli tomu nechat oblbovat takovou malou vychytralou mrškou, jako je Zuzanka? Jistě, soustavně prosazuje myšlenku, že žádná žena nemůže být jiná než krásná, vlídná, laskavá, dobrá, žádoucí... zkrátka hotovej anděl. To jsem poznala u Tomáše, u Denise a teď i u toho malýho, že zatímco veškeré muže hodnotí střízlivě a rozumně, ženám přisuzuje vždycky jen ty nejlepší vlastnosti. Včetně mě.

No a já jsem v týhle partě císařovnou. Nebudu zapírat, chtěla jsem to – tak to mám, no! Dostala jsem na krk partu, která je sama zralá pro blázinec a schopná přivést k šílenství kohokoliv dalšího. No dobře, se mnou už není potřeba se snažit, já byla vždycky hodně svérázná. Ale zas ne úplně blbá, věříte mi?

To, co se stalo tohoto večera, mi pěkně hnulo žlučí. Nejvíc pochopitelně Charry; to se musel s těmi bandity ožrat a kývnout jim na všecko, co povídali? A ještě slibovat hodnosti, tituly, majetek a dobrodružství? Samozřejmě na to slyšeli, kdo by taky ne? Jenže, mně se moc nelíbila ani válka v Německu; teď se hrnem plnou parou do ještě horšího průšvihu.

Večerní události líčí Chris vcelku podle pravdy, skutečně to tak nějak probíhalo. V noci taky až na to, že šel spát dostatečně včas, aby neviděl ty nejhorší zpustlosti. A nejspíš to za čerstva naprášil Valérii, s tou si povídá každý večer před usnutím. Ráno se probudil osvěžený, v dobré náladě.

Jako jeden z mála; většina ostatních se probírala jen s obtížemi a těžko si ujasňovala, kde je a co se dělo včera. Zvlášť měli pochybnosti, že se skutečně koupali v Ohni; což je na pováženou, ježto stopy na nich byly doposud jasně vidět. Šířily se kecy, že jsme je zblbli nějakou magií a vůbec.

„Nedá se nic dělat, Chrisi. Musíš to předvést ještě jednou!“ rozhodla jsem.

Nemusel, mohly to klidně udělat Sif a Iris, ale neměly zájem, radši jen přihlížely a kritizovaly. Dokonce ani nezkoušely nějak zasahovat, rušit a zlobit. Což jim pochopitelně jde velice skvěle.

Tentokrát jsem si koupel patřičně vychutnala. Potřebovala jsem skutečně nutně nechat si dokonale očistit tělo a zároveň pročistit mysl; existuje sestava meditačních cvičení, jejichž pomocí se dá uklidnit a nabrat rozvahu. (Pak mě kritizujte, že nic neumím!) Po mně šla Zuzanka a dokonce Bonny, která se vrátila z toulek za úsvitu, vrcholně spokojená, ale nechtěla říct, co zažila. Kupodivu se jedna z prvních hlásila Siky, ta malá pokojská; moc se jí líbilo, jak hladkou a čistou má po koupeli kůži. Obdivovala naše ženy, zvlášť moje tetování; tak jsem požádala, aby se jí někdo věnoval a postaral se o její duševní rozvahu. K mému velkému překvapení se dobrovolně přihlásila Zuzanka; byla k tomu vhodná, Siky je jen o málo starší, přiměřeně bezstarostná a lehkomyslná. Svěřila jsem jí tu malou, co se na ní ještě dá zkazit?

Zuzance tím pádem značně stouplo sebevědomí; získala někoho, kdo ji obdivoval a vážil si jí jako velké čarodějky. Sif a Iris to jednoznačně nebyly, ty si z obou dělaly jen legraci. Ale ochotně si nechaly prozkoumat tetování a pochlubily se, jak a za jakých okolností ke kterému přišly. Siky se totiž hrozně líbilo a přála si být taky vyzdobená obrázky.

„To není problém! Ale bude to bolet...“

Za včerejší večer Siky zažila tolik překvapivých věcí, že jí taková maličkost nemohla nahnat strach. „Tak ať!“

Daly se do ní hned a na místě. Nejdřív jí cvičně udělaly pár menších kreseb na zápěstí, kotnících a tak; když nadšeně souhlasila a líbilo se jí to, začaly se zády a bříškem, od podbřišku nahoru. Samozřejmě nepoužívaly klasického tetování jehlami, ale leptání energetickými impulsy, což jde dělat špičkami prstů a nedá ani moc práce. Při té příležitosti jí taky mírně upravily psychiku, třeba aby ji bolest příjemně vzrušovala, aby si nic nedělala z nahoty, víc si vychutnávala milování s chlapy... Jejich počínání bylo sice mírně nezodpovědné, ale proč ne, když měly možnost si to nezávazně vyzkoušet?

Ležela jsem na převislé větvi, tlapy nechala volně viset dolů (no jasně, jako leopard; to čumíte, co?) a přihlížela. Na tu trafku na leo mi Julka vymyslela perfekt fintu: vyrobila amulet, který můžu aktivovat pouhým dotykem, v nouzi mentálně; tím automaticky přejdu do druhého Vzoru. Je to speciální dárek k narozkám, momentálně se to učím plynule ovládat. Kdyby se něco nepovedlo, stačí zařvat o pomoc a Julka přiletí; i když nerada, teď co bude mít to malý. Taky bych ji rozhodně nechtěla obtěžovat, zvlášť když mám Chrise. Jo, ten amulet mi zatavily do kůže na volný místo pod levou klíční kostí, je pěkně ozdobnej.

Holky o mně věděly, pochopitelně, akorát Siky ne. Nemyslím, že by se chovala jinak, kdyby jo; vyzvídala spoustu otázek a některé byly dost pitomé, ale budiž. Zuzanka excelovala, S-I ji podporovaly a chechtaly se oběma. Já je poslouchala, podřimovala a najednou mě chytl prudký záchvat nostalgie; začalo mi být líto, že už mi není patnáct. Kdyby se tak ten čas mohl vrátit, já bych... Sakra, co bych? Určitě bych toho náležitě využila, ale jak vlastně? Co bych měla ve svým životě změnit?

Číháte, jaký mám blbý nápady? Přece vám musí být jasný jako facka, že i kdybych se změnila nevím jak, zůstanu pořád stejná a budu dělat furt ty samý věci. Valérie mi to jasně vysvětlila, je to zkrátka moje karma. Možná v příštím životě. Ale stejně je mi líto, že už nejsem tak krásně blbá jako Z. Ale jen počkej, zajíci; už teď tě silně bere magie, děláš všelijaký pokusy, za pár měsíců se vyškolíš a než se stihneš rozkoukat, budeš WZ s tak vysokou kvalifikací, že všecky tvý úlety budou braný jako zvláštní Mistrovo podivínství. A máš to!

A když to tak probírám, další dobrou čarodějku bysme potřebovali jako prase drbání. Jasně, nafukuju se, co jich mám a jak jsou všecky dobrý; jenže podívejme se na fakta v realitě, ne státní propagandě. Alfa je Valérie, bez debat; Veronika (dřívější beta) definitivně vyklidila pozice, zacouvala do svých (několika) rozestavěných sídel a omezuje se na drobné praktické akce. Kdo je beta? Julie z Dunbaru. Neohrozitelná; Maryška je snad gama, ovšem...

Nesmysl, celý povel zpět. Sestry Baarfeltovy to takhle nehrají, nezajímá je nějaká vnitro soutěž. J-M pracují v tandemu, s ideovou podporou ostatních sester. A sestřenic; matka Va a Very byla Tomášova sestra. Kdoví, jestli i tahle Z není z jejich krve, aspoň vzdáleně. Následující generace jsou jejich učednice; řada je jich dobrých, ale žádná prozatím tak dobrá, aby ji vytáhly do vyšší třídy. Valerie by docela ráda; tvrdí to a já nevidím důvod jí nevěřit. Třetí generace jsou S-I, dcery; aniž bych chtěla zpochybňovat jejich schopnosti, bude ještě chvilku trvat, než dospějí.

A co tu máme dál? Nic!

Tak už chápete, co mi dělá starosti? Nevšímala jsem si ničeho, dokud ze dne na den nevypadl Denis. Jistě, je naživu a máme vcelku přehled, kde se asi nachází. Nevíme jen maličkosti: kdy přijde, jak dlouho pobude a kdy zase zmizí. A jestli se s námi bude chtít o něčem bavit. Případně jestli oplodní svým vzácným semenem nějakou další holčinu, třeba zrovna Zuzanku. Nebo mu bude málo kočkovitá? V každým případě jsem po jeho odchodu pochopila jedno: kdokoliv z nich se může kdykoliv sebrat a jít si po svých. Nějaký důvod si samozřejmě najde, chytří jsou na to dost. Bude zkrátka pryč a zbude po něm akorát díra.

Po Denisovi zbyl Chris. Dobrej, o to nic; připomíná mi Denise v jeho věku. No, je ještě o trochu mladší; ale zas je další generace, takže bude rychleji dospívat. V deseti bude Mistr, ve třinácti začne s holkama a v patnácti zmizí v nenávratnu. Doufejme, že do té doby nestihne všechno rozvrtat a pokazit, co se dá.

Valérie ze své skály neodejde. Aspoň myslím. Je to její sídlo, její žákyně; je na Atanor hrdá. Pro Julii je rodina... no nevím. Rozhodně jí nic nebrání odejít na měsíc, rok i víc jinam. Třeba na návštěvu za svými sestrami, včetně May-Britt. Co by to znamenalo, to si ani já neumím představit. Může ji napadnout dovést Sif domů. Může na oplátku do Ősgardu poslat Iris a jet se podívat, jak se jí tam bude líbit. Může udělat cokoliv, ale rozhodně bych se na ni neměla spoléhat.

Jsem císařovna. Bohužel bez poddaných; alespoň takových, jaké bych potřebovala. Překombinovala jsem to; ty moje WZ jsou prostě tak dobré, že je nebaví sedět doma a sloužit, jak by měly. Na to posílají žákyňky. A ty si z nich samozřejmě berou příklad. Bude náš Ostrov sloužit jako vysoká škola, odkud si po promoci každá vyletí jako vrabčák z hnízda a pošle tam maximálně nadějnou dcerušku?

Takže: naší nadějí je Zuzanka. Princezna d'Arnoisville, klenot... jak jsem si ji prohlížela, nezdála se mi zrovna moc nadějná. Možná až se vycuká a vycvičí. Práce s tou Siky jí dost jde, nebudeme ji rušit. A navíc: osobně je mi docela sympatická. Je s ní legrace, tím si mě vždycky koupí. No ano, malá potměšilá bestie; ovšem umí se přišmajchlovat, a jak člověk vidí ten její rozzářený ksichtík, třeba když ji Chris násilím vecpal do Ohně, jak se na ni má zlobit? Že touží po dalších neobvyklých zážitcích? A která z nás ne, řekněte?

Hm, ano; ten její vodní elementál Gérard. Nejsem si jistá, že ho vidím ráda; na druhé straně udržovat dobré vztahy s cizími bytostmi je nutné a potřebné. Já bych taky... někdo by mi mohl vyčítat ledacos. Teda, kdyby si troufl!

Oklikou jsem se vrátila zpátky k čarodějkám. Spousta holek, které by mohly být dokonalé WZ, v průběhu výcviku uhne docela jinam. Klasický příklad: Bonny. Nedávno jsem se s ní na to téma chtěla pohádat, že by mohla být čarodějkou mezi lidmi, ale ona se jen usmívala a vprostřed té diskuse se začala spontánně měnit ve psa. Když si to uvědomila, rychle se vrátila do původního vzoru, ale stejně, koukala na mě psíma očima a jazyk měla vyplazený až k bradě, jak rychle dýchala. Přiznala, že v lidském světě ji vcelku nic nebaví; jo, jistě, ráda se trafne na holku, když se koná hezký večírek a někdo ji speciálně pozve, ale... Nejevila ochotu vysvětlovat mi detaily, kdybych nebyla šéfka státu, asi by se se mnou nebavila vůbec. Na moji námitku: je přece nejvyšší čarodějkou Lycaonů, tak co?

A stárne. Uvědomila jsem si důsledek té transformace, její tělo ve psí podobě stárne psí rychlostí. Za půl roku se změnila jako za tři roky; když to takhle půjde dál, dožije se s bídou dalších deseti let. Ví to, hloupá není; jenom jí to nevadí.

A opět: je pouze předvojem dalších. Na ostrově žije mnoho lykantropů; kdo přesně ví, jaké změny na sobě spáchali? Prováděli je bez řádného výcviku, v podstatě výzkumným způsobem. Nikdo je nekontroloval, nikdo nedělal zápis. Zmizí a jejich znalosti s nimi, pokud se nenajde šikovná WZ, která je navštíví, otestuje a vše zaznamená. Ale co s tím? Ať v jakékoliv podobě, jsou to naši občané a stát je za jejich počínání odpovědný! Já budu volána k odpovědnosti... Jenže, kdybych chtěla jejich počínání nějak ovlivňovat, třeba vydáváním zákonů, jen by se smáli. Tohle není jednoduchá funkce!

Když jsem dospěla až sem, zachytila jsem Charryho pach, čímž jsem seznala, že se konečně probral z alkoholického opojení. Nejvyšší čas, jinak bych se už začínala bát, že to konečně přepískl. Ale ne, chodil sice poněkud nepevným krokem, ale rozeznával lidi od ostatních předmětů, byl schopen téměř srozumitelně mluvit a jeho osobní aura nebyla úplně černá. Tak jsem počkala, až se umyje a vzpamatuje, a zatím si chystala námitky vůči včerejším rozhodnutím.

Ta hlavní: nechci další válku. Nechci ani většinu těch lidí, jsou to opilci, rváči a ničemové. Vím, že přesně takové jsme měli v Německu a já se s nimi kamarádila, ale víme taky, jak to dopadlo. Někteří sice šli s námi do Arminu, ale namísto co by se dali do poctivé práce, za krátkou dobu je to přestalo bavit, nechali svoje ženy a děti na přidělených farmách a sami zmizeli kdesi ve světě pod záminkou, že jdou vydělávat peníze. Zatím o řadě z nich není nic známo. Tihle nebudou lepší...

„Ale no jo,“ řekl Charry, když jsem mu to řekla, „Ale co s tím mám dělat? Navíc, můžeš mi zaručit, že se na nás Angličané opravdu nechystají? Pak by se nám hodili! Ať si zatím uspořádají armádu, zvolí poddůstojníky a důstojníky a začnou trochu cvičit. Slíbili mi to! Až bude potřeba, pošlu sem Yamanakiho...“

„A co kdyby nic?“

„To jsem jim taky řekl. Kdyby k válce nedošlo, tak bych je pochopitelně nepotřeboval; pak to můžou rozpustit a jít domů.“

„Nechceš mi říct, kam domů? Většina žádný domov nemá!“

„Podívej, nejsem vševědoucí. Udělal jsem opatření pro případ, že by to bylo potřeba; tak jsem jim to taky řekl. Ani jsem se jim netajil, že bych raději viděl mírové řešení...“

„Tak proč jsi jim potom dopředu uděloval ty tituly a vyznamenání?“

„To... to jsem vážně udělal? No... asi jsem byl trochu...“

„Trochu? Strašlivě! Vyváděli jste jako dobytek!“

Chvíli na mě zíral, dost tupě. Potom se jeho oči začaly smát: „I když se ti to zdá divné, Diano, i já mám občas náladu žertovat...“


Abychom to trochu vyjasnili: chystali jsme se vypadnout z Beire co nejdřív, už mi ta zatracená díra lezla na nervy. Než se to ale stane, bylo zapotřebí se nějak vyrovnat se situací. Měli jsme na krku armádu, v současné chvíli převážně nahou a bez prostředků. Nicméně se v ní nacházelo pár osob komerčně zdatných; s jedním se Charry dohodl už v noci při té spářce, že má dobré kontakty na jakéhosi armádního dodavatele v blízkém okolí, který má plný sklad khaki uniforem; kdysi je koupil v naději, že je armádě výhodně prodá, avšak vojsko kvůli svým vlastním problémům platí pomalu a nerado. Určitě by je dal se slevou; on vlastně není tak úplně jejich původním majitelem, přišel k nim kdysi při jakési... Charry nad tím mávl rukou. Ani se ho neptal, která armáda a kterého státu to vůbec je. Vydal mu balíček bankovek a podepsal nějaké směnky, se kterými si může dělat, co ho napadne. Čímž bude armáda vybavena, bude přiměřeně vypadat a může verbovat další muže i ženy, pokud budou mít chuť.

Ovšem tu malou Siky jsem si na chvíli vzala stranou, strčila jí něco peněz a dala dobrou radu: pokud má trochu rozumu, ať kouká zmizet co nejdál od Beire i od ostatních a zařídit se nějak rozumněji. Pokud ovšem touží po kariéře barové tanečnice a milenky každého, kdo jí zaplatí skleničku, může samozřejmě zůstat. Koukala na mě psíma očima, přiblble se usmívala a vypadala, že zvažuje obě možnosti; přičemž ta druhá jí nenahání ani zdaleka tolik hrůzy, jak jsem myslela. Moc hezká holka, skoro bílá, ale vzdor útlému mládí už značně rozverná od pasu dolů; kdyby se aspoň na chvilku zamyslela, zformulovala by své stanovisko nějak tak, že správná holka nemá nikdy spát sama.

Její názory se nesmírně líbily Zuzance. Vlastně, zírala na ni okouzleně a nechala si vyprávět o všech dobrodružstvích s muži; po pravdě jich bylo zatím tak málo, že si je dokázala všecky pamatovat. A ještě trochu pravdy: zatím se odehrávaly převážně tak, že starší příbuzné, u níž Siky bydlela, zaplatil někdo, kdo měl chuť na mladší masíčko; prostě shrábla peníze a holce nařídila, aby se čistě umyla a zašla za tím mužem na pokoj. Tam mu podržela, jak chtěl, a když jí měl dost, šla zas pryč; dostala za to pár drobných nebo něco na ozdobu, a byla ráda. Až na naše vyzvání se poprvé zamyslela, jestli se jí to líbí. Asi líbilo. Taky nevěděla, co by se dalo dělat, kdyby ne.

„Co kdybysme ji třeba vzali s sebou?“ kulila oči Zuzanka.

Přiznávám, že jsem tu možnost taky zvážila. Ovšem představa, že bychom své řady rozmnožili zrovna o tohle stvoření, mě moc nelákala.

„A ptala ses jí, co chce ona?“

Z energicky zavrtěla hlavou. „Je ještě moc blbá na to, aby se rozhodla!“

„Tak vidíš. Kde bereš jistotu, že není moc blbá i na to, aby s námi šla a byla šťastná? Co když bude po čase kňourat, že to nechtěla?“

Z zamručela něco v tom smyslu, kam ji nakope.

„Tak koukej: je-li to vůle Boží, ještě se s ní setkáme. Jestli ne, tak jí přeju všecko dobrý a sbohem a šáteček!“

To musela uznat i Zuzanka, tak nechala diskusí a radši se chystala na odjezd. Docela s potěšením, už se taky nudila.


Co mám povídat o cestě? V podstatě se nedělo nic zajímavého; jeli jsme co nejrychleji otevřenou stepí a dávali pozor, aby se nezaběhli nákladní koně (spíš mezci) a aby nám někdo z domorodců něco neukradl. Hlídání měla jako vrchní velitel na starosti Bonny; vynikající hlídací pejsek! Černoši z ní a její smečky měli panický strach.

Přestože děti měli volně povoleno zlobit, aby byla po cestě aspoň nějaká zábava, téměř jsme je neviděli. S-I se staraly o dálkový letecký průzkum, v odůvodněných případech vzlétali i všichni ostatní, kromě Zuzanky, která se definitivně ujistila, že lítat se už nenaučí, má na to příliš těžké tělo. Považovala to za další křivdu. Obvykle z ohleduplnosti k ní zůstal na zemi i Chris, ovšem S-I žádné ohledy necítily a obvinily Z, že je líná a pitomá. K následné rvačce došlo u vody; dětské rvačky se od jisté doby zásadně odehrávají pouze na místech k tomu vhodných. Asi nejsou tak spontánní, jako bývaly dřív.

V čase odpočinku se učila mentálním přenosům, čtení myšlenek a jednoduché praktické magii, třeba transformaci na zvíře. Nešlo jí z toho nic; ovšem já ji nekritizovala, protože mám ještě v živé paměti, když to holky dřely mne. Jestli jsem se něco naučila či nikoliv, o tom se dodneska vedou diskuse. J tvrdí, že mě asi budou muset pro každou maličkost vybavit jednočinnými amulety; umíte si představit, co by se mnou dělaly, kdybych nebyla císařovna? Správně: nic.

Odměnou pro Zuzanku bylo, když mohla večer u ohně vyprávět nějaký svůj příběh. Ze začátku probírala náměty ze své četby; ale jednak si sama ráda vymýšlela vlastní varianty, jednak ostatní chtěli, aby je nějak zapojila do děje; takže vymýšlela fantastické příhody, promýšlela je přes den, pak vyprávěla a sklidila zdrcující kritiku. Hlavní námitka: dotyčný má v ději příliš malou roli. Nevadilo jim, že to byla většinou role záporná, být brutálním ničemou každého těšilo; dokonce sami vymýšleli další varianty. Příležitostně některý z příběhů uvedu, byly pro všechny zdrojem zábavy. Zuzanka se stávala značně populární.

Zhruba po třech týdnech cesty jsme dorazili do Simbabwe. Město se zatím rozrostlo o několik desítek stanů, v nichž se usídlily rody z bližšího okolí; tito Reorti přijeli i se svými stády, která se teď popásala na žloutnoucí trávě a tvořila částečně obživu celého seskupení. Téměř každý den přijížděli další, hlavně lvi; většinou velmi zvědaví na lidi a neuvyklí dosud našim zvyklostem. Zmatků a překvapení bylo tedy dost a dost.

Hned po dojezdu mi bylo nahlášeno, že se vrátil Denis; což se dalo poznat podle toho, že před jeho stanem stáli? seděli? trčeli! dva supohlavci a obezřetně sledovali okolí zlými pohledy. Supohlavci jsou protivní už od pohledu, a tihle ještě... jak to říct? Dle dostupných informací patří Denisovi, byli mu darováni. Jejich páni jsou totiž přesvědčeni, že supohlavec, který si příliš zvykne na cizí lidi (bytosti), je z obranného hlediska k ničemu; tudíž váhali, zda je zařadit do potravního řetězce či darovat Denisovi. Zvítězila varianta b), ovšem supohlavci si té cti moc nevážili, jejich inteligence skutečně není vysoká. Denis po návratu okamžitě ulehl a usnul; spí už druhý den nepřetržitě a nezdá se, že by měl v úmyslu se brzy probudit. Poručil si však, že po procitnutí a nakrmení bude chtít dívku k zaznamenání svých zážitků.

Z to zaslechla a vyzvídala, o co jde. Vysvětlení: WZ používají místo zápisníků žákyňky, kterým v Propojení zaznamenají do paměti vše, co prožili. Šikovní kousci jako Denis při tom dokážou provádět určité korekce, ale obvykle to nedělají, je jim fuk, co si o nich kdo bude myslet. No tak jsem se z jejich jídla posral, poblil, bylo mi dva dny špatně – no a co? Prostě, taková dívka záznam přijme a na požádání předává dalším zájemcům. Doporučená zásada: vybírat pro záznam ty méně bystré, chytřejší mají občas snahu dělat korekce vlastní, zcela nevhodné.

„Jú! Vemte na to mě!“ přála si Z.

„Zrovna ty seš ten nevhodnej případ! Inteligence na vysoké úrovni, morálka veškerá žádná a fabulační schopnost přímo umělecká. Na záznam tě nikdy nikdo nevezme, leda by na ostatní přišel mor!“

Co měla chudák dělat? Aspoň se urazila.

Kousek dál pod stromem seděla Julie, ruce sepjaté na ohromném břiše; tiše meditovala. Oči měla zavřené. Kovový proužek od kořene nosu přes holou lebku a páteř až dolů ke kostrči mírně jiskřil a občas měnil barvu. Když jsem se dostala do sféry její aury, otevřela oči, usmála se, ale neřekla nic a zas je zavřela.

Povšimla jsem si, že nějaký druh zdobení těla změnou barvy či tvaru používal skoro každý. Mocný energetický zdroj Simbabwe fungoval skvěle; nic není lehčí než uskutečnit jakékoliv přání, jak chci vypadat. Dokonce i mně to tady funguje, to je co říct! Metodiku se bleskurychle učí jeden od druhého Propojením, včetně bytostí jiných než lidských. Mladí lvi a leopardi se běžně měnili v lidi a naopak, jak chtěli. Přes den ve městě dával každý obvykle přednost lidské podobě, pokud možno bez zbytečností; tzn. ozdoby, účes, oděv a tak. Na lovecké výpravy do stepi si vybírali podobu šelmy, která jim byla nejvíc sympatická, na dlouhé běžecké trasy třeba zeber, žiraf či pakoňů. Až na večerní zábavy si vymýšleli nějaké fantastické kreace, často podle bytostí, které v realitě vůbec neexistovaly.

Pokud se náš miláček Axhar domnívala, že bude královnou společnosti, měla dost smůlu. Její specializace nalákala každého, to samozřejmě; ale sotva ji patřičně prozkoumali a užili si s ní, co se jim líbilo, zařadili čerty prostě jako další zajímavou rasu a kromě několika umanutých jedinců je pustili z hlavy. Axhar uměla, co ji naučili v Pekle, bohužel však nic víc; naši mladí naopak toužili po stále nových, vysoce vzrušujících zážitcích. Ty jim zajistit nedokázala, takže postupně poklesla do běžného průměru.

Naopak bodovaly bytosti, odvozující svůj původ z dávných legend Reortů, případně černých domorodců. V tomhle případě přesně nevím, o co šlo, nepřišla jsem s nimi tak do styku. S oblibou přicházeli na vyzvání, když se dotyčný trafnul na příslušného živočicha opačného pohlaví. Jak to vysvětlit? Samozřejmě mi druhý den ráno obšírně vyprávěli, co během noci zažili, ale ty jejich zážitky bývaly roztodivné a já s nimi měla dva problémy: a) jak si je utřídit, b) zda jim vůbec věřit. Spousta těch příhod se přihodila jen ve fantazii vypravěče. Spousta těch bytostí se sytí fantazií člověka. Příklad: Gérard, vodní elementál.

Za Denisovy přítomnosti k nám s oblibou přicházeli černí bohové, případně jejich oponenti. (Ne démoni, ani temní bohové – spíš bohové stranící nepřátelům). Tak vysoká úroveň už teď nefunguje, ačkoliv si ani tím nejsem jistá. To, co přichází na vyzvání, jsou spíš neklidní duchové, kteří neodešli tam, kam měli, nelíbilo se jim tam anebo... prostě takové nějaké případy. Zoufale touží po kontaktu, málokdy se ho dočkají. Běžná praxe je, že je šaman zahání jako škodnou. Byli by ochotni být k užitku, ale bohužel po svém, což je ne vždy žádoucí. Kontakt s námi na tomto místě jim umožní krátkodobě získat nějaké tělo, čímž mohou dořešit všelijaké bývalé záležitosti. Pokud v jejich průběhu uhynou, zvlášť jim to nevadí. Když v souboji zahyne někdo z našich, je to větší průšvih, bohužel těžko s tím něco dělat.

Ráčíte chápat? Zkusím to ještě víc vysvětlit: Kdysi dávno byl nějaký konflikt mezi duchem a duchem. Možná tou dobou byli ještě živí, já nevím. Teď jsou mrtví, ale jejich konflikt pokračuje. Když jeden naláká dočasně živého, aby se jím začal zabývat, má šanci. Nalákat ho může zejména příslibem zajímavé zábavy. Sexu, velmi často. Zajímavého, exotického sexu. Tím se dotyčný bojovník dostane do klanu příslušného ducha, může vstoupit do jeho světa a dát se tam do boje s jeho nepřáteli. Taky duchy, zajisté. Do tohoto boje se časem zapojí další, živí i mrtví, až nastane mohutná mlata se spoustou mrtvých; v příznivém případě jsou mrtví pouze ti, co byli už předtím, v nepříznivém ještě někdo další. Ti mrtví, pokud byli zabiti zbraní či rukou zasvěceného bojovníka, odcházejí do další dimenze, kam měli původně namířeno. Pokud je to jakkoliv jinak, setrvají v nebytí a zlobí nás i nadále. Variant je nespočetně.

Zuzanka, sotva tu situaci pochopila, rozzářila oči a chystala se připojit. Uvědomila jsem si, že ji budeme muset co nejrychleji provdat; bezpochyby bude chtít získávat informace v Propojení, co nejdokonalejším. I kdyby se ona sama nechtěla spojit s tím, od koho je získá (blbost, co?), ten kluk žádné zábrany mít nebude a použije ji jako každou jinou holku. Kde vzít jistotu, že to bude člověk? Zuzanka bude pro většinu velmi lákavý cíl, zvlášť jestli její čarodějnické aspirace ještě stoupnou. A nepochybuji, že do hry vnese vlastní přání.

V současné době se celý tábor chystal na narození spousty dětí. Jako obvykle se uzavíraly sázky, která z významných řádových dam porodí nejdřív; ne že by to bylo důležité, ale zrození se mohlo stát důvodem k obrovské ožrávačce, kterou nepochybně zaplatí šťastný otec. (Pochopitelně pokud je znám; v tom směru bude prováděna řada různých testů). Nejdůležitější je samozřejmě aspekt astrologický; v Evropě začínal duben, naši malí tedy budou beránci a ovečky – Bůh buď milostiv jejich rodičům!

Byla jsem přítomna na Julčině semináři, kde probírala otázku duchů připojených k živým lidem, také čerstvým novorozencům. Pokud jsem vůbec jejím řečem rozuměla, byla to v podstatě polemika s jinou odbornicí jménem Fionne d'Arres, Skotkou, Irkou, Keltkou či dokonce elfkou (nepřítomnou), jejíž knihu rázně vyvracela. Pochopila jsem to tak, že zatímco Fionne duchy jednoznačně nemá ráda, bojí se jich a nenávidí je, takže jim přisuzuje všechny špatné vlastnosti, Julie je docela bere, ochotně si s nimi povídá a nechává si od nich prokazovat různé pozornosti, což doporučuje i ostatním lidem. Zuzanka duchy přímo milovala, zvláště ty, kterých se mohla bát, třeba i pištět děsem. Strávila s nimi část mládí na temné půdě jejich rodinného sídla, kde se přehrabovala ve starých knihách, kterým převážně nerozuměla, a když někde něco zaskřípalo či zavrzalo, málem se počurala leknutím. Čím víc se bála, tím byla šťastnější. Což chápu.

(Komentář Julie: Diano, že jsi trdlo, jsem věděla odjakživa. Ale že až takový... Napsala jsem příručku, ve které jasně vysvětluju svá stanoviska. Tu knížku jsem nadrásala hlavně proto, že jednou větou se moje zkušenosti říct nedají! Takže jestli se o tom chce kdokoliv něco dozvědět, ať si najde záznam v Atanorské knihovně!)

A já pokračuju. Měla bych vysvětlit: když záznam v paměti živé osoby přestane být aktuální, je překonaný vývojem nebo tak něco, udělá se v něm poslední korekce, vytřídí všechno zbytečné, opraví se chyby a výsledný záznam se zapíše na krystal, který se uloží do archivu. Takovou práci by si měl udělat autor sám, případně nějaký jeho dobrý kamarád, protože je to poslední příležitost něco doložit, vysvětlit, vypustit a tak.

No a Zuzanka... Ne! Teď vám umožním přečíst si její verzi příběhu. Je krásná. Podstatně roztomilejší než realita, dokonce i než sama autorka. Kdyby to záleželo na mně, snad bych nechala zbytek příběhu dovyprávět Zuzanku.

 


Zpět Obsah Dále

25.08.2020 11:27

Errata: