Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 6. Jak Zuzanka (se všemi vy...) nad všemi vyhrála

Zpět Obsah Dále

 (WZ Z)

Zuzanka byla ubohý sirotek. Už od útlého mládí ji všichni nenáviděli pro její nevšední krásu, vysokou inteligenci a především vrozenou dobrosrdečnost, s níž nezištně pomáhala každému, na kom spočinuly její soucitné oči. Přestože ji však tolik nenáviděli a dělali jí neustále to nejhorší, na co přišli, ona zůstávala neposkvrněně čestným nevinným kvítečkem a její duše byla křišťálově čistá jako horská studánka.

Největší příkoří jí činila teta Veronika, zlá čarodějnice, která toužila to nevinné dítě zákeřně zahubit, aby mohla její nevinnou krví omýt svoje stárnoucí tělo a tak si znovu obnovit povadající krásu. Sotva ji spatřila na dvoře prarodičů, kteří snad nebyli bytostně zlí, avšak stáří a nepříliš vysoká inteligence jim dávno pomátly šedivé hlavy, byla rozhodnuta: právě tuto nevinnou dívku bude s sebou vláčet širým světem, nutit ji sloužit svým potměšilým rejdům a nelítostně trýznit pokaždé, když po tom její zvrhlá duše zatouží. Ach, jaká strašlivá nebezpečí číhala na ubohé dítě v širé dáli! Zlá ježibaba ji hodlala odvléci do daleké africké divočiny plné nebezpečných šelem, strašlivých příšer a nelítostných divochů, živících se doposud lidským masem. O nic menší nebezpečí jí hrozilo i na místě, kde měla nalézt domov: u dvora Arminské císařovny Diany, nesmírně kruté a zkažené, jíž sloužily tisíce divokých válečníků a více než sto čarodějů.

Snad slabší povaha než Zuzanka by propadla zoufalství. Ne tak toto hrdinné dítě; okamžitě se rozhodla vytrpět vše, co osud připraví, jít do nebezpečí a slavně tam zvítězit nade všemi protivenstvími. Neboť je nad slunce jasnější, že i na takovém místě lze konat dobro, je-li ovšem dívka patřičně odhodlaná a připravená postavit se každému zlu čelem. Zuzanka byla nejen nesmírně statečná, ale vynikala též moudrostí zcela neobvyklou v jejím útlém věku. Proto se rozhodla, že se sama stane čarodějkou a bude trpělivě napravovat všechny zločiny, jichž se dopouštějí zlí nepřátelé.

Neboť naděje trpících se upíraly k jedinému muži, který byl schopen odvrátit zlo a potrestat zrádné rejdy černokněžníků. Tím byl Denis Baarfelt, mocný mág, který odmítal podrobit se všeobecné ničemnosti světa, naopak proti vší zkaženosti stavěl svůj čistý štít a ostrým mečem ničil každé zlo a nespravedlnost. V současné chvíli ovšem zmizel kdesi v širém světě, nebylo vyloučeno, že jej ty zlé čarodějnice zaklely a poslaly někam mimo čas a prostor. Zajisté by jej rády za živa zabily a tím se navěky zbavily jeho nebezpečenství, avšak On byl tak mocný, že jej nedokázala navždy přemoci žádná lidská síla. Ano, odešel do dálky – ale hrozilo akutní nebezpečí, že se může kdykoliv vrátit a všem se pomstít.

K tomu slavnému návratu upírala své naděje též Zuzanka. Nicméně teta Veronika byla nadána ďábelským věšteckým duchem, takže rychle odhadla, co má v úmyslu. Ke svým hrůzným pokusům potřebovala její čistou, nezkaženou, přímo panenskou krev; musela se tedy postarat, aby Zuzančino panenství nebylo nikým a ničím porušeno. Sám ďábel jí vnukl správné řešení: aby ji před započetím cesty opatřila pásem cudnosti z ušlechtilé oceli legované magicky upraveným zlatem, od něhož pouze ona vlastnila klíč. Nedala se obměkčit pláčem ani prosbami, jednoduše do něj Zuzanku zamkla a ještě se chechtala: „Teď si něco zkus, holčičko!“

Jiná holka by se možná rozbrečela, leč Zuzanka byla odvážná, žádnými nepříjemnostmi se nedala zkrušit. Hbitě si promyslela strategii a rozhodla se, že nemá cenu se o cokoliv pokoušet, dokud je pod dozorem. Však až dorazí do Afriky a setkají se s císařovnou, bude mít teta docela jiné starosti, než ji hlídat. Pak se jí určitě podaří se osvobodit!

Po dobu plavby předstírala, že je šťastná a spokojená, dokonce se pokoušela reagovat na cizí exotické kraje, které viděla kolem sebe. Čarodějnice Veronika se rozvzpomenula, že je vlastně její dobrotivou tetou a pokoušela se ji bavit a poučovat o všem, co viděly kolem sebe. Zuzanka úslužně přikyvovala a tvářila se zaujatě, ale uvnitř v duši trpěla nesmírným ponížením.

Cesta byla dlouhá a nesmírně nepříjemná. Zuzanka trpěla hladem a žízní, když jí konečně dali něco k jídlu, bylo to mimořádně nechutné a vyrobené určitě z nějakého odporného hmyzu, ještěrek, hadů a podobných fujtajblů. Je nesmírným štěstím, že měla tak dobrý žaludek, že jí to nic neudělalo. Také ji sužovalo vedro, prudké tropické lijáky a v nočních hodinách dokonce lezavá zima; ani si nedovedla představit, že to v Africe je možné. Rozhodla se však trpělivě snášet veškeré ústrky, strázně i ponížení; bylo to třeba, aby dokázala všem svou odolnost a morální převahu.

Teta Veronika měla též manžela, pirátského kapitána, o jehož charakteru dokonale vypovídala přezdívka Lobo, což znamená Vlk. Jeho chamtivosti po penězích se vyrovnala snad pouze nezřízená touha po krásných ženách; je samozřejmé, že jeho chlípný zrak neminul ani Zuzanku. Zajisté by se nesmírně rád pokusil setřít pel její nevinnosti, kdyby se neobával vlastní ženy. Ne že by mu snad nedovolila sem tam nějaké dobrodružství v přístavních krčmách nejnižší úrovně, se ženami různých národností a ras, jaké se tam nacházejí; ale Zuzanku si chtěla ponechat pro svoje rejdy. Dívka se naopak obávala, že kdyby se zvrhlému kapitánovi nějakou náhodou přece jen podařilo se jí zmocnit, nejspíš by ji po zneužití hodil přes palubu do rozbouřených vln, aby jej později nemohla usvědčit.

Může se někdo divit, že se těšila, že jejímu utrpení bude konec, jakmile loď dorazí k cíli? Avšak jak krutý omyl! Nejen že se nezbavila zvrhlé čarodějnice i krutého piráta, hrozilo jí ještě další nebezpečí: císařovna Diana a její dvůr. Lidské oko by nevěřilo, co vše shromáždila ta nelítostná žena ve svých službách: lidské válečníky, kteří se dokázali proměnit do různých zvířecích podob, ale také šelmy, jež získaly částečně lidský rozum. Šílené sektáře a vyznavače pohanských bohů, kteří dokázali vyvolávat z podsvětí příšery tak děsivé, že se jich sami k smrti báli. Duchy a strašidla, mnohé z nich mrtvé již několik staletí, avšak protože jejich těla nebyla uložena do posvěcené půdy, stále nenacházející klid smrti. Dokonce tam bylo lze potkat čerty přímo z pekla, kteří lovili neprozřetelné dušičky mezi císařovninou družinou. O samotné Dianě bylo známo, že se dokáže proměnit v draka tak hrozného, že jej ostatní draci poslouchají a nosí mu ze strachu své poklady. Tak získala bohatství, jímž ovládá zbytek světa.

Než Zuzanka přišla k císařskému dvoru, mohla se snad domnívat, že alespoň nevinné děti nejsou dočista propadlé pekelné kletbě. Když však spatřila ty odporné čarodějnické zmetky, pochopila, že i to byla jen milosrdná lež; neboť děti, které tam spatřila, byly od chvíle zrození zasvěceny Zlu a šířily kolem čirou hrůzu, chlapečkové i holčičky. Právě ty, dvojčata Iris a Sif, se rády proměňovaly v různé létající dravce a pronásledovaly svou kořist s úporností harpyjí; sotva jejich krvavý zrak padl na Zuzanku, ozvalo se jim ze zahnutých zobáků příšerné syčení a drápy se svíraly chutí na čerstvou krev a maso. Dokázaly se však prozatím ovládnout, změnily se na nevinně vypadající dítka a dokonce se vlídně usmívaly, aby ji obelstily.

„Proč s sebou vláčíš to děcko?“ zeptala se císařovna pohrdavě, „Nevypadá moc chytře! Nebylo by lepší hodit je lvům?“

„Odpusť, že nevyplním tvé přání, má paní, ale rozhodla jsem se vychovat z ní čarodějku. Jak zajisté vidíš, je panna, mohla by se tedy stát Strážkyní Posvátného Ohně; aby její panenství bylo zachováno, uzamkla jsem ji do tohoto pásu cudnosti!“ S těmi slovy Veronika servala z nebohého dítěte veškerý oděv; Zuzanka zůstala stát přede všemi nahá, oblečená pouze do onoho železného trýznícího nástroje. Plakala a rděla se studem.

V té chvíli se probral z dřímot též císař, který obvykle nevycházel z alkoholického opojení, pokud to nebylo ještě něco horšího. Přímo slintal nemravnou touhou, když si to nevinné dítě prohlížel. „Budeme ji mučit?“ zeptal se hlasem plným naděje.

„Zatím ne, miláčku,“ usmála se na něj jeho žena, „Jen když se nenaučí to, co od ní budeme chtít. Měla by být kněžkou Ohně!“

„Ach! Nebožátko!“ pravil císař, ale jeho duše se chvěla potěšením.

„My ji budeme mučit!“ hlásily se Sif a Iris a vysunovaly z prstů zahnuté drápy, „Propícháme jí tělo skrz naskrz a vložíme do otevřených ran zlaté jehlice, aby se nemohly zhojit! Její nářek zní příjemně našim uším!“

„Mýlíte se, strigy, pokud si myslíte, že budu brečet!“ vykřikla Zuzanka.

„Ne? Tedy tě donutíme! Pohleď!“ vykřikovaly a předváděly jí nejrůznější mučicí nástroje; Zuzanka na chvíli štítivě odvrátila zrak, ale potom na ně upřela pohled plný pohrdání:

„Dobrá, tedy mne mučte, vyhovuje-li to vašim barbarským vášním! Probodejte mi tělo a palte mi údy ohněm, ale neuslyšíte jediný můj vzdech!“

„To mě zajímá,“ smála se císařovna, „Začněte hned, ať se pobavíme!“

Pero se zdráhá vypsati, jakým strašlivým torturám podrobily ty ježibaby nebohou dívku. Zuzanka by již začasté bolestí vykřikla, ale představa, jak by její mučitelky jásaly, jí vždy zmrazila bolestivý sten na rtech. Naopak, pohlížela na ně hrdě a s převahou, jaká vždy chrání čistou duši před každým nebezpečenstvím. A tak setrvala, než bolestí docela omdlela.

Když se probudila, ošetřovaly ji drobné ruce malého chlapce.

„Jsem Christian, bratr Denise Baarfelta. Nejsem čaroděj, teprve se učím, ale pokusím se ulehčit tvému utrpení, jak jen mohu...“

Zuzanka byla nucena podrobit se jeho citlivým rukám; bylo jí sice jasné, že ji ošetřuje jen proto, aby mohla zítra opět trpět, přesto byla ráda. Ten kluk byl jediným, kdo jí projevil trochu lidského citu. Soucitně ji hladil po krásných dlouhých vlasech a bylo mu jí líto.

„O ty vlasy také přijdeš,“ varoval ji, „Jistě víš, že kněžky zasvěcené uctívání Ohně si holí hlavy. Ani ty je nesmíš mít.“

„To ne!“ vykřikla zděšeně, „Budu bojovat třeba s celým světem...“

„Stačí se mnou,“ ušklíbl se, „Bude to moje ruka, která tě o ně připraví!“

Zuzance nezbylo, než se rozplakat. Nicméně nebylo zbytí; byla přivlečena před celé shromáždění, kde jí za posměchu davu Chris bolestivě vyškubával celé hrsti vlasů a házel je do plamenů. Teprve na její úpěnlivé prosby se slitoval, zbytek ostříhal nůžkami a vyholil břitvou.

„A drž jako ovečka!“ poradil jí, když se chladná ocel dotýkala její hlavy.

Když byla takto bezpříkladně zohavena a ponížena, přijaly ji kněžky Ohně do svého středu. Přislíbily jí, že až se dostatečně vyučí zaklínání Živého Ohně, bude požívat náležité úcty; ovšem utajily, že než se tak stane, bude muset vytrpět mnoho příkoří a protivenství. Neboť učení bylo nesmírně těžké, téměř nepochopitelné pro normálního člověka; a kněžky ji za každou, byť nejdrobnější chybu, krutě trestaly.

Tak žila v jejich středu a často v noci před usnutím plakala do polštáře, když se jí nic nedařilo; ale časem se i to začalo lepšit a Zuzanka byla čím dál lepší. Dokonce začínala mít pocit, že se jednou skutečně dočká chvíle, kdy ji někdo za něco pochválí a řekne, že to udělala dobře. A možná by se to skutečně stalo, jenže...

Jenže jedné noci po dni, ve kterém se jí skutečně absolutně nic nedařilo, každý se jí smál, křičel na ni a týral ji, byla tak smutná, že by nejradši umřela, i kdyby se měla po smrti dostat přímo do Pekla. A jak tak byla tak smutná, najednou se stal zázrak: zjevil se před ní sám Velký Čaroděj Denis Baarfelt, ve stříbrném brnění a na bílém oři, jehož srst taky zářila jako rozpuštěné stříbro. Náhle stál uprostřed její mnišské cely, vlídně se usmíval a na něco se tázal, ale ona mu téměř nerozuměla. Jen plakala.

Jeho pevná, laskavá, spolehlivá a hřejivá dlaň ji pohladila po vlasech. Tedy po tom, co z nich zůstalo. Ještě lépe po tom, co jí po ostříhání dorostlo, což nebylo moc. Ale nevadilo jí to; možná to dokonce bylo dobře, alespoň cítila teplo té dlaně přímo na kůži. Objal ji, sevřel do náruče a něco jí povídal, ale ani teď nechápala, co to je; jenom byla šťastná. Pak mu ta ruka sklouzla níž, hladila ji po ramenou, zádech, sklouzla k pasu a ještě níž. Stačilo, aby se jen zlehka dotkl jejího pásu, ve složitém zámku to zarachtalo a rozpadl se na části. Denis se usmál a...

Zuzanka konečně pochopila, co je to být šťastná.


Jenže čarodějky mají také svoje povinnosti. Zvláště nyní, když měly začít přicházet na svět děti; přestože to každý nedočkavě očekával, první porod je překvapil tím spíš, že rodit začala Juanita, tu nikdo za první kandidátku nepovažoval. Zuzanka byla jedna z prvních, kdo vstoupil do bílého stanu, který pro tento účel zřídili lékaři; to už však bylo po všem a mladá matka odpočívala na připraveném lůžku, vyčerpaná, zakrvácená, ale nesmírně šťastná. Rázem vypukl rámus, křik a gratulace; velmi vhodné prostředí pro čerstvou rodičku, jak si uvědomil doktor McHill a všechny vyhodil. Hned venku se začalo hodnotit, jak porod dopadl; taky se projednávaly sázky a bylo konstatováno, že Juanitu netipoval nikdo.

Císařovna Diana tím byla nesmírně zklamaná, těšila se, že vítěz uspořádá oslavu s mohutným popíjením alkoholu. Nepodařilo se jí překřičet ostatní, tak raději moudře mlčela a teprve když se uklidnili, nadhodila zajímavou otázku: kdo vlastně provede oběť dítěte Slunci, dle zvyku nedávno zavedeného v Arminu. Byla to samozřejmě povinnost otce, avšak ten se u Juanity nedal snadno zjistit; chvíli o tom diskutovali a pak Charry rozhodl, že to provede některý z kněží. Dobrovolně se pak přihlásil Mario Carialti, který obvykle prováděl veškeré náboženské obřady.

„Bylo by vhodné také omýt dítě Ohněm,“ poradila Maryška, „Případně i s matkou. Třeba ji to posílí...“

„Hned, jen co přijde někdo, kdo ho umí zapálit...“ souhlasil doktor McHill.

Diana se ohlédla a všimla si Zuzanky. „Co bysme čekali, až se někdo uráčí přijít? Zuzanka to umí taky!“ ukázala na ni.

Když se k ní obrátily všechny pohledy, Zuzanka zacukala bradou, jako by se chtěla dát do pláče. „Já... já nevím, jestli bych...“ zakoktala.

„Ale jo,“ smála se Julie, „Já viděla, že ti to šlo! Jenom to zkus, jednou přece musíš začít pracovat samostatně! Já ti poradím, když bude třeba!“

Při zvláště slavnostních příležitostech zapalovali Oheň v tradiční bronzové míse, zdobené po okrajích starodávnými runami. Podle tvrzení některých pamětníků vyrobili tu mísu kdysi dávno trpaslíci z kovu tak ušlechtilého, že jej Oheň nedokázal zničit. K té míse nyní Zuzanka poklekla a snažila se zachovat klid. Všichni kolem byli zasvěceni a obřad Ohně dokonale znali, takže sledovali její práci velmi kriticky. Nicméně přes přesně dodržování všech praktik se nedařila; Zuzance už tekl s čela pot a prsty se jí chvěly. Veronika pomáhala, pak i další, jak to šlo; svorně přesvědčovaly vyděšenou holčičku, aby nebyla nervózní, soustředila se a pracovala klidně. Nakonec se jim podařilo jakýsi oheň zapálit; hořel jasně a vysoko, už se zdálo, že je to v pořádku; Zuzanka tam odvážně strčila ruku, ale vzápětí ucukla s popálenými prsty. Tohle by dokázal každý.

„Co děláš, prosím tě?“ rozčilovala se Veronika, „Přece jsi to uměla, teď najednou... to vážně musíme zavolat někoho jiného?“

„Snad bych vám postačil?“ otázal se Denis, který již chvíli stál za jejich zády a přihlížel. Okamžitě se ujal Ohně; přestože je jeho zvykem ostře komentovat každou neschopnost či zanedbání svých bližních, tentokrát neřekl nic, chvíli čaroval a pak se ujistil, že Oheň oživil; vzal Zuzanku za ruku a vsunul do plamene, aby se pokožka očistila od spáleniny. Zuzanka na to neřekla ani slovo.

Poté bylo provedeno Očištění Ohněm; napřed Juanity, pak jejího syna. Byl to pořádný klacek, už na první pohled zdravý jako řípa. Juanita si pro něho přála jméno Lorenzo; příjmení neměl, ostatně ani jeho matka nikdy žádné nepotřebovala. Řádová šlechta soudí, že pro potomky černých otroků s rytíři či komthury je příjmení zhola zbytečné. Juanita dokonce řekla, že až Lorenzo dospěje, sám si nějaké zvolí.

Když se většina lidí rozešla po své práci, zůstali v úzkém kruhu jenom ti nejdůležitější. I Zuzanka chtěla odejít, ale Veronika ji zadržela:

„Vrtá mi hlavou, miláčku, že ti nějak nejdou kouzla s Ohněm. Můžeš mi nějak logicky vysvětlit, proč je tomu tak?“

„Asi jsem byla rozčílená. Ono to není tak lehké dělat tak náročnou práci...“ vysvětlovala již uklidněná Zuzanka mile.

„Ach tak. Teď už jsi doufám klidnější?“

„No... už je to lepší.“

„Aha. Tak to zkus teď, pěkně v klidu. Už na tom tolik nezáleží, takže ti to snad půjde. To víš, musíš pilně cvičit...“

„Ale když na tom nezáleží, tak snad...“ Zuzanka ztratila klid, „Oheň nemá rád, když ho někdo přivolává zbytečně...“

„Jaképak zbytečně? Já se vykoupu, to zbytečné není. Ty ne, Diano?“

Císařovna též projevila přání se očistit. Zuzanka se počala ošívat, koukala sem tam a kroutila pusou, škrábala se na nose a drbala ve vlasech, pokud to tak lze nazvat. Jenom k práci se neměla.

„Tak co? Nebo snad myslíš, že to zase nepůjde? Nebo to dokonce víš jistě?“

„Já to teda zkusím...“ jenom pípla jako vrabčáček.

„Jestli to totiž víš jistě, tak se nehoň zbytečně, aby ses zas nepopálila!“

„Já... když já...“ Zuzanka se začala třást děsem.

„Je totiž jen jedna možnost,“ řekla Veronika tvrdě, „Ty sama to dobře víš. Předstup a nech se prohlédnout!“

„Ne... ne, to ne!“ zakňučela Zuzanka jako štěně, „Já nechci...“

„Diano, podrž ji!“

Císařovna chňapla vzpouzejícímu se mláděti po rukou, Veronika na ni klekla a provedla částečnou lékařskou prohlídku; Zuzanka sebou cloumala a nechtěla si to dát líbit, ostatní se smáli. Denis stál opodál a přihlížel tomu s němou výčitkou. Ale neutekl, na to je moc statečný.

„Myslela jsem si to!“ konstatovala Veronika, „Kdo to byl?“

Zuzanka neřekla nic; pohodila pyšně hlavou a zahalila se v důstojné mlčení. Veronika naléhala, dokonce jí pohrozila zbičováním; tehdy Denis přistoupil blíž a vzal Zuzanku za ruku:

„To je zbytečné. Byl jsem to já!“

„Ty čuně!“ zasyčela Veronika jako jedovatý had, „Jenom mi vysvětli, jak se ti to podařilo! Vždyť jsem ji hlídala jako ostříž a když jsem ji pustila z dohledu, dávala jsem jí ten pás...!“

Denis pokrčil rameny: „Co bych to byl za zloděje, kdybych nedokázal otevřít takový ubohý zámek? To už jsem uměl v deseti letech...“

„Ty pacholku!“ sípěla Veronika, „Jak ses to mohl opovážit? Jak jsi nám mohl provést takovou ničemnost?“

„Co se dá dělat?“ upřel na ni pohled svých nebesky modrých očí a zalkal: „Když ona je Zuzanka hrozně hezká! To se nedalo dělat nic jinýho...“

Přihlížející dámy i pánové se srdečně rozesmáli.

„Moc hezká! A to je snad důvod, abys ji hned svedl?“

„No... jak pro koho,“ přiznal Denis upřímně, „Bylo to silnější než já...“

„Bože, jak je ten svět zkaženej! Maryško, umíš si to představit?“

„Živě,“ usmála se Maryška, „Já to čekala už dávno...“

„Cože? Nejsi už naposledy taky...“ Veronika chytla svou neteř za křídlo a mrštila jí k doktoru McHillovi. Zuzanka nabyla ztraceného sebevědomí natolik, že se prohnula ladně jako luk a nechala se bez vzpírání vyšetřit. McHill provedl vyšetření a počal se nervózně hrabat ve vousech: „Tedy... nedá se vyloučit, že slečna je skutečně... poněkud gravidní.“

„Já tě zabiju!“ zaječela Veronika, „Oba vás zabiju, tebe i toho spratka! Denisi, ty syčáku, ty pacholku, ty mizero jeden...“

„Jen slušně, prosím!“ zvedl Denis ruce na obranu, „Jsou tu také částečně nezkažené děti, ty by snad nemusely poslouchat takové výrazy!“

Jenže Veronika už přišla na to, kam si jít stěžovat. K císařovně, ovšem.

„Diano, je Denis ještě pořád tvoje páže? Žádám, aby byl bezodkladně přísně potrestán za zneuctění dvorní dámy! Aby si to do smrti pamatoval, lump!“

Císařovna obdařila Denise nekonečně pohrdavým pohledem.

„Naprosto souhlasím! Kromě toho též neuvěřitelně podlým způsobem urazil moji sestru Assamu, svou zákonitou manželku. Za to si rovněž zaslouží ten nejpřísnější trest. Smůla je, že zatím na to neexistuje zákon!“

„Cože? Arminské císařství postrádá zákon o veřejné mravnosti?“

„Bohužel. Žádná z vás ho doposud nenavrhla!“

„Tak ho musíš vydat. Jsi císařovna, máš na to právo!“

„Jak chcete. Jsou zde čelné představitelky Řádu Čistého srdce; sice kromě matky abatyše, ale ta bude souhlasit, nebo ji přerazím. Veroniko, jmenuji tě předsedkyní návrhové komise, ostatní dámy budou členkami. Vypracujete návrh na potrestání, který já uzákoním a necháme to provést. A bude to precedent pro všechny ostatní!“

Dámy byly spokojeny; Zuzanka a Denis byli zatčeni císařskou gardou a pod stráží odvedeni do jednoho baráku, kde byli uvězněni do oddělených cel. Leopardi měli oči navrch hlavy, když jim císařovna poručila zavřít jejich miláčka a dívku, která si s nimi ráda hrála; obdrželi sice vysvětlení, co je toho příčinou, ale nedokázali pochopit, v čem provinění spočívá. Jejich morálka je přece jen poněkud odlišná. Zachránil to sám Denis, který jim vyložil, že je to taková lidská hra, velice zábavná.

Soud se radil celý den a k ničemu nedošel, takže Denis a Zuzanka strávili ve vězení i noc; osaměle, pokud je leopardi nepustili k sobě. Císařovna zuřila, protože císař Charry se tomu smál a hádal, že se rozčiluje kvůli Assamě. Ta seděla jako hloupá, chovala Edwarda a usmívala se.

„Mně by to nevadilo,“ prohlásila, „Ani jsem to nevěděla. Mě nezanedbával.“

Diana napřed užasla, co všecko ten klacek zvládne najednou. Pak se rozhodla nechat všechny dělat, co chtějí. Pomsta byla v těch správných rukou.


Dvorní dámy přes noc stvořily memorandum a při snídani je předložily císařovně k odsouhlasení. Dokonce si daly tu práci a úhledně to sepsaly na list papíru:

Zákon o mimomanželském pohlavním styku

§ 1.Za trestný čin dle tohoto zákona je považováno:

a) Svedení dívky doposud bez zkušeností v lásce (tzv. panny)

b) Dlouhodobý poměr s ženou mimo zákonitou partnerku

c) Dlouhodobý poměr s ženou bez úmyslu uzavřít zákonný sňatek

d) Znásilnění cizí ženy

e) Znásilnění známé ženy při odmítnutí z její strany

f) Pohlavní styk s dívkou mezi 13 až 15 rokem věku.

Z hlediska tohoto zákona není trestným činem:

a) Krátkodobý poměr s cizí ženou

b) Poměr s ženou volnějších mravů

c) Poměr s cizí ženou v rámci milostných her, organizovaných jako společenská zábava (tzv. orgií)

d) Znásilnění ženy v rámci milostných her

§ 2. Muž, který spáchá trestný čin, specifikovaný pod body a) – f) § 1., bude potrestán veřejným zneuctěním tímto způsobem:

Bude mu oholena hlava a další tělesné ochlupení, dále bude natřen dehtem a vyválen v peří, a nato uvázán na čtyřiadvacet hodin k pranýři na hlavním náměstí příslušného centra; to v den většího shromáždění lidu (výroční trh, neděle, svátek). Dále bude k pranýři připevněna tabule, označující jeho jméno a stav a stručný popis jeho provinění, aby s tím veřejnost mohla být seznámena a posloužilo to jako výstraha dalším podobným.

§ 3. Pokud dojde k trestnému činu, specifikovanému body a), b), c), f), jichž se současně dopustila z vlastní svobodné vůle i dotyčná dívka, a její spoluvina bude soudu nezvratně dokázána, bude i ona potrestána stejným způsobem, s tímto zpřísněním:

Oba provinilci budou připoutáni k sobě co nejtěsněji tak, že ruce jednoho budou spoutány pouty na zádech druhého, takže budou stát tváří k sobě v objetí. Účelem tohoto zpřísnění trestu je znechutit jim veškerý tělesný styk, aby již nikdy nebyl podobný trestný čin opakován.

§ 4. Vykonáním trestu zaniká trestní odpovědnost za další opakované činy těchže partnerů. Při opakování trestného činu s jinými partnery se soudní řízení i rozsudek opakuje dle počtu mimomanželských partnerů.

Sotva Diana dočetla, už jí Veronika přistrkovala pero. Císařovna se moc nerozmýšlela, uchopila a podepsala co nejkrasopisněji; pak poslala Michala Estragona, aby s tím zaběhl za Charrym a rovněž ho požádal o podpis.

Načež se zamyslela: „Jsou v tom ovšem některé drobné závady. Například nemáme dehet. Ani peří.“

„Dehet máme!“ zajásala Veronika, „Reorti od řeky Kongo staví loďky a vysmolují je dehtem; mají ho s sebou v tuhém stavu, stačí jen rozpustit. Bella to viděla!“

„A peří sice nemáme,“ dodala Maryška, „Ale leopardi od jihu přihnali stádo oveček. Ostříháme jim vlnu a použijeme ji místo peří, co říkáš?“

„Skvělé,“ přikývla Diana, „Kdo to vymyslel?“

„Všechny, rukou společnou a nerozdílnou.“ chlubila se Veronika.

„Tak bychom to mohli oznámit Denisovi a Zuzance. Jistě se neudrží smíchy, až se to dozvědí!“

„Jen si nemysli,“ stála na svém Maryška, „Ono jim dobře nebude, až jim to budeme dělat! Já už se těším, jak budou vřískat!“

„Kdy se to má konat?“ ptala se Karolína, „Hrozně ráda bych byla při tom! Nemohlo by to pár dní počkat?“

„Je to dokonce v zákonných ustanoveních,“ upozornila Veronika, „Má se to provést, až bude nějaký sběh lidu. Například až se budou zapíjet křtiny vašich dětí. Počkáme týden, za tu dobu se snad narodí...“

„Aby to nebylo dřív,“ zatvářila se Karolína nešťastně, „Zdá se mi, že to moje už strašně moc chce ven!“

Ale nebylo kam spěchat; Karolína se zbytečně hrnula do nesnází. Teprve za dva dny přišla chvíle pro Maryšku; přivedla na svět děvčátko jako obrázek, které pojmenovala Helenka a nad kterou Ernaye Lasquier dokázal přesně tři minuty a šestadvacet vteřin mlčky lapat po dechu. Malý Michálek se v sestřičce taky viděl; Baarfeltovská krev se i u něho projevuje vřelou náklonností ke všem sourozencům. Potom přivedla Magda na svět holčičku Klárku a Julka, aby se nedala sestrami zahanbit, holčičku Lydii. Dunbar požadoval kluka, dědice rodového jména a majetku; no nevadí, je o důvod víc zkusit to co nejdřív znovu. Zajímavé bude, co se narodí Baarfeltovic Belle, ale její čas doposud nenadešel. Kupodivu ani Karolína ještě nebyla na řadě, ačkoliv si dost stěžovala a čekala to každý den.

Když konečně k její hodince došlo, byla to rána pro celý tábor, ježto se jí postupně narodila trojčata: dva kluci Joachim a Jürgen a holčička Paulina. Willi Lehndorff byl pod opálením rudý jako krocan, když mu gratulovali; s velkou Mariovou pomocí provedl předepsané obřady, potom se téměř zhroutil a vyléčil ho až Charry hojným naléváním alkoholu do hrdla. Tím se duševní pohnutí změnilo v běžnou opilost, Willy se potácel po městě, vychloubačně pokřikoval a líbal se s každým, připíjeje si na bratrství.

Z těch, kdož měli přijít na řadu v nejbližších dnech, zbývala ještě Maureen; zatím byla v porodnici sama, ostatní ji chodili pilně navštěvovat a poptávat se po jejím zdraví.

Denis prožíval ty dny v nerušeném klidu a pohodě; věděl sice o rozsudku, ale též o odkladu, který byl určen. V současné době se nejlíp vyznal v ovládání Ohně, tudíž byl zcela nepostradatelný a o svůj osud se nebál. Naopak se zdálo, že je na svoji situaci dost pyšný, chodil všude se Zuzankou a při každé příležitosti zavdával příčinu k dalším potvrzením oprávněnosti rozsudku. Zuzanka se při vyhlášení soudního nálezu nádherně rozbrečela, což Veroniku potěšilo jako satisfakce; ale brek ji přešel po několika hodinách, asi jí to Denis rozmluvil. Od té doby všude povídala, že se na to těší a že jí holky z Atanoru budou zcela určitě závidět.

„Ne dlouho,“ řekla Veronika, „Až jim ten zákon zavedeme, bude asi potřeba přistavět nové pranýře...“

Tak plynul čas ve starostech o potomstvo a nic se nedělo; jenom ze všech stran se blížily karavany Reortů: lvů, leopardů, gepardů i menších kočkovitých šelem, psů, vlků, šakalů, hyen a všemožných dalších. Přišli také vyhublí medvědi z pralesů Konga, dokonce i kunovité šelmy se chtěly přidat, v čele s fantastickými fossami. Charry a náčelníci Reortů pořizovali soupisy příchozích i jejich majetku, propočítávali potřebné množství lodí i další důležité náležitosti, třeba výživu během plavby; počítalo se i s tím, že bude nutno vézt s sebou velké množství potravy. Reorti znali jediný způsob konzervace, sušení na slunci; Charry je učil maso udit a nasolovat, dokonce chtěl zavést i výrobu konzerv, ale lvi neznali obyčejný plech a do konzervy z lístkové oceli by se těžko dostávali nějakým nástrojem.

Jednoho dne leželi všichni u koupaliště a Charry počítal, jaké množství zátěže na lodi Vycházející slunce lze nahradit zlatem, aniž by došlo k ohrožení. Tehdy zaslechli vzdálené basové bzučení a když pozvedli hlavy, spatřili na obloze jakousi nestvůru podobnou bájnému draku. Mělo to štíhlý trup, protažený dozadu a zakončený trojúhelníkovitým ocasem, podobným žraločí ploutvi; vpředu namísto hlavy tupý čumák, kolem něhož se cosi kmitalo, a nahoře na zádech lesklý zasklený příkrov. Po stranách trupu trčely dva páry dvojitých křídel, pospojovaných dráty, zespodu vepředu i vzadu pár kol z motocyklu. Celý trup byl pomalován živými barvami a též arminským znakem, umístěným po stranách mezi křídly. Letělo to sto metrů nad zemí s blafáním a bručením a právě teď asi hledalo místo, kam se bez nebezpečí posadit.

Nechali všeho a běželi za město na jediné vhodné místo, rozlehlou planinu, kde se konala ta vojenská přehlídka. Zvědaví byli i Reorti, kteří sice nevěděli, že se ta věc jmenuje letadlo, ale soudili, že není třeba se jí bát. Zato mnozí černoši padli obličejem k zemi a jen se klepali, aby je ten ohromný pták nesezobal k večeři. Zkušení řádoví bojovníci však již letadla viděli (celkem dvě, na obrázku), takže zachovali hrdou důstojnost.

Pilot viděl, kam všichni míří, zakroužil nad městem a nad planinou a pak zvolna dosedal na zem; snad se trochu bál, aby v cestě nebyla nějaká termití hnízda nebo výmoly. První by mu mohly přerazit křídla, druhé utrhnout kola. Nebylo tam nic, diváci mávali rukama a někteří i částmi oděvu, aby ho přiměli se posadit; učinil to, přiškrtil motor a pomalu se blížil, až konečně zastavil před největší skupinou.

Všichni obklopili letadlo; mezitím se zasklená kabina odsunula a objevily se hlavy tří lidí v leteckých kuklách a s brýlemi na očích, takže se nedalo určit, kdo to je. První vylezl pilot; svezl se po předních křídlech, oběhl je, odklopil kryt motoru a něco v něm kutil, až motor zhasl. Po něm se vysoukal další a pomáhal třetímu; už podle postavy a podle té vrozené galantnosti bylo možno poznat Tomáše Baarfelta. Kdo je však ten třetí? Těžko si představit, že by to mohla být Eva-Marie, jeho manželka; vypravit se do samého srdce Afriky aeroplánem, to by nedokázala ani za milión. Naštěstí jí překážela kukla, shodila ji a potřásla oholenou hlavou; teď už každý poznal abatyši Valérii Mendoza di Castro, sestru Veroniky.

První byl u letadla Denis; sotva Tomáš postavil Valérii na zem, skočil mu syn kolem krku, div ho neporazil. Byl už o kus větší než táta a širší v ramenou; Tomáš nikdy nebyl střízlík, ale proti Denisovi neměl šanci. To proti Chrisovi ano, ten se mu mohl na krk pověsit. Většina přítomných neviděla Tomáše víc než dva roky; za tu dobu mu ještě víc prošedivěly vlasy, i v krátké bradce se objevily dva stříbrné proužky. Možná to bylo opálením, ale zdálo se, že mu přibylo vrásek; zato Valérie, pravidelně se koupající v Ohni, vypadala stále jako děvčátko. Pilotem byl, jak tušili, Vítek Jeřábek; odložil kuklu a potěšeně se usmíval.

Všichni hovořili jeden přes druhého, vlastního slova nebylo rozumět. Až Charry zjednal klid, když houkl tím svým mohutným hlasem, aby všichni mlčeli, než domluví on; objali se s Tomášem a ten řekl:

„Vzkázali jste mi, abych přišel na sněm; asi sis myslel, že připluji lodí, ale podařilo se nám koupit letadlo a Vítek je trochu vylepšil. Tak jsme se odvážili tohoto letu. Víš, že to trvalo jenom tři dny?“

„Fantastické!“ vydechl Charry, „Jakým způsobem jste ale přespávali? Na moři přece není kde přistát...“

„Jak to? Ty přece po moři pluješ jako ryba a nic ti to nedělá! Přistávali jsme na plováky, tam ty velké nádrže nad koly; je v nich vzduch a docela dobře nás udrží. První den jsme doletěli na Maledivy a zakotvili v jedné zátoce; v letadle se dá taky spát, není to sice pohodlné, ale možné. Druhý den z Malediv na Madagaskar; tam jsme přistáli taky na moři, hned u břehu. A dneska ráno jsme se probudili u jezera Nyassa a přeletěli sem; to už ani nepočítám za den cesty, to byl jenom skok...“

„Jakým způsobem to letadlo poháníš? Přece musí mít obrovskou spotřebu...“

„Však taky jsme na dně; ale máme s sebou přístroj, který přetavuje živočišný tuk na palivo, něco jako glycerín. Budeme muset ulovit nějaké dobře vykrmené zvíře, vybrat mu tuk a přetavit ho...“

„Úžasný!“ vzdychala Diana, „Ale proč má tvoje letadlo dva páry křídel? Já viděla v časopisech letadla, ta měla jen jeden pár...“

„Vítek spočítal, že je to výhodné. Já tomu taky nerozumím, vezl jsem se jenom jako pasažér; ale lítá dokonale, nemyslíte?“

Chvíli se ještě mluvilo o letadle, až potom se Tomáš zeptal, co je u nás nového. Denis už nevydržel: „Mám syna, tati! Jmenuje se Edward a je docela do naší rodiny...“

„Výborně, hochu! Kdo je šťastná matka?“

Denis vytáhl z davu Assamu i s chlapcem. „Ona je sestra Diany. Našli jsme jejich otce, ale dceru jsem si vzal o chvilku dřív. Úplný poklad...“

Tomáš nebyl vůbec překvapen, že Assama vyhlíží tak divošsky; objal ji a políbil, taky vnoučka. Též Valérie se s Assamou přátelsky přivítala; zato Veronika si neodpustila prozradit:

„Kromě toho má na cestě další děcko. S naší Zuzankou, Vali – nepodařilo se mi ji uchránit...“

„Ani jsem to nečekala,“ mávla Valérie rukou, „Denis je Baarfelt, nikdy neztrácí čas. Že, kluku?“

„Co jsem vyvedl, to se stalo; však si to taky pěkně odskáču!“ smál se Denis, „Víš tati, co se mnou udělají? Uvážou mě na pranýř, namažou dehtem a ovčí vlnou a tak. Zuzanku asi taky... to je teďka zákonitej trest za manželskou nevěru!“

„Jejda!“ řekla Valérie, nepříjemně překvapena, „A platí to pro všechny? Ne že bych neměla úctu k zákonům, ale kdyby se to bralo paušálně...“

„Nojo!“ vykulil oči Denis, „To mě nenapadlo, taťko; tebe to asi taky čeká, jestli si tě ty strigy vezmou do parády! Zákon je zákon, Valérie, takže když ti na to přijdou...“

„Vždy jsem uznával všechny zákony,“ prohlásil Tomáš pyšně, „A když jsem některý z nich přestoupil, nikdy jsem nenamítal nic proti trestu. Když se mi nepodaří soud přesvědčit nebo podplatit, tak se asi svezu s tebou...“

(To celé od začátku byla drzá lež, a každý to věděl. Tomášovi byly zákony každého státu tak dokonale fuk, že se ho nikdo neodvážil obtěžovat s jejich dodržováním. Snad to ani nepředstíral).

„Tak jsme to samozřejmě nemyslely,“ pravila Veronika zdvořile, „Samozřejmě, tebe z nevěry nepodezíráme!“

„No dovol?“ rozhodila rukama Valérie, „Myslíš, že se sem jedu opalovat, nebo co? To bys mě teda urazila!“

„V případě, že se jedná o vyššího představitele státu (jako třeba kancléř arcibiskup), tak se zavírají obě oči.“ prohlásila Diana, „Veroniko, nic nevíš a nic jsi neslyšela. Nebudeme dělat národu žádnej tyátr!“

„Jo, správně! Je vás tady jako psů, jestlipak jste nastudovali nějakou divadelní hru?“ začala Valérie, „To se nestydíte? Pluje sem celá arminská šlechta; to se tady budou hrát kuličky, nebo jak se máme bavit?“

„Valinko, proboha! Nemohli jsme nic nastudovat, protože spousta děvčat je těsně po porodu a další před. Máme hodně dětí; taky tvých vnoučat, Tomáši. Maryška, Julka a Magda mají dcerky, každá jednu. To není zbytečné říct, například Karolína má trojčata. Další budou následovat...“

„Neztrácíte čas, pozoruji!“ smála se Valérie, „Viděli jste moje kluky? Nechala jsem je doma, tím letadlem se mi to přece jen nezdálo...“

O toto téma měl Denis víc než živý zájem, vyptával se velmi detailně.

(A její otázka vůbec není blbá. Někteří z přítomných ty děti mohli vidět, ačkoliv se s nimi nikdy nepotkali. Ovládají to.)

Tomáše zatím zaujala dívka, stojící doposud skromně stranou. Axhar.

Když si všimla jeho pohledu, předstoupila a mírně se mu uklonila. Přejel pohledem její rohy, pak další fyziologické zvláštnosti, ale vydržel to.

„Jsi naše příbuzná, tuším?“

„Jsem Axhar, tvoje vnučka. Denisova dcera. Poněkud... nelegitimní.“

„Nepochybně. A neoznačkovaná!“

Zaváhala, jak to myslí. Položil si dlaň na hrudní kost a vytvořil iluzi řádového kříže, transformovaného z vlastní kůže, jaký nosí mnoho mladých. Když vztáhl ruku proti ní, v hrůze ucouvla.

„Strach – u démona?“ usmál se téměř pohrdavě.

„Nejsem démon. Jsem čert!“ řekla, ale neznělo to tak hrdě jako obvykle.

„V tom případě bys měla nosit svůj znak. Obrácenou hvězdu!“

„Ty myslíš, že bych mohla...?“

„Proč ne? Jsi přece říšská princezna, dcera komthura a vnučka velmistra! Jen se nestyď nosit patřičné označení!“

Tentokrát už neuhnula, když jí vložil dlaň na hrudník. Pod prsty mu zajiskřilo, zaškvířila spálená kůže – a když dlaň odtáhl, měla v hrudní kosti vpálenou pěticípou hvězdu hrotem dolů, z rudě svítícího kovu. A co víc, na každém z hrotů se třpytil diamant, znamení velmistra.

„Teď každý vidí, že jsi moje vnučka!“ řekl a objal ji.

„Děkuji... dědečku!“ pravila s náležitou opatrností.

Valérie se jenom smála. „Navštiv nás někdy na Atanoru, dcerunko!“ pravila hlasem tak laskavým, že by ji duchovně méně vyspělí lidé mohli považovat za potměšilou a úskočnou, „Bude nás nesmírně těšit!“

„Jistě... ráda.“ vykoktala zmatená Axhar.

„A překvapuje mne...“ pokračovala Valérie a z malinových rtíků jí kapaly celé tuny medu, „Že navzdory tvé přítomnosti se tu vyskytuje ještě spousta poměrně nezkažených jedinců...“

Axhar chápe obvykle dost rychle, tentokrát ovšem jen kulila oči.

„Je snad tvojí povinností svádět lidi k odporným hříchům, ne? Tak bys to měla dělat! Předpokládala bych, že se budou všichni topit v mravním bahně; ale ty si se svými povinnostmi neděláš moc starostí, co? No nevadí, začni třeba se mnou; já bych tak hrozně ráda byla zkažená!“

„No ale... jak?“

„To mám snad vědět já? Obracím se na tebe jako na odborníka, protože jsem dle názoru svého i jiných dívka téměř nezkažená; a nezkažená jsem proto, že mě žádný způsob, jak se zkazit, nenapadá. Kdyby napadl, tak se zkazím sama a nebudu otravovat tebe; už to chápeš?“

Pravda je, že ďáblové nejsou příliš nápadití, pokud jde o žertování.

„Ještě bych dodala, že běžné způsoby hříchu, jako alkohol, omamné drogy, smilstvo různého druhu s muži, ženami, dětmi, zvířaty, duchy, démony, polobohy, elementály atd., mučení, vraždy a transcendentální meditace jsem už vyzkoušela, nenacházím v tom žádnou zábavu a nudí mne to. Snad vyjma kontaktu s několika blízkými přáteli. Co můžeš nabídnout ještě?“

„Já... to už vážně nevím!“ vzdychla Axhar nešťastně.

„Nojo... tak si z toho nic nedělej!“ pohladila ji Valérie po rozích, „Už jsem tutéž otázku položila Satanovi, když jsem si ho naposledy pozvala na kafe. Taky nevěděl, co mi poradit. Začínám ho podezřívat, že není ani zdaleka tak dobrej, jak si o sobě sám myslí.“

„No... já nevím! Snad v tom sexu...?“ špitla Axhar.

„Ale jo, technika by ušla. Dokonce mu přiznám, že pokud má holka ráda násilí a bolest, je na špičkový úrovni. Emocionální složka trochu pokulhává; a co se týče příjmu energie, což je pro wézetku dost důležitý, tak bohužel: ubohý. Nechytá se, panáček, znám větší borce.“

Axhar jen pípla: „No... jo...“

„Možná bych tě měla varovat předem. Taky brzo přestaneš stačit normálnímu člověku; snad pro nějakýho puberťáka bys byla ideální, ale počítej, že až pochopí, co jsou citový vazby, nechá tě kvůli nějaké lepší. Nebo snad umíš emoce nejen předstírat, ale taky procítit?“

Na to už vážně nevěděla, co říct. Přitom s ní Valérie hovořila tak laskavě a vlídně, že pouze zkušené jedovatice by postřehly osten zrady. Přitom ji objímala, hladila a mazlila se s ní jako s dítětem.

„No nic, ještě pokecáme,“ řekla nakonec a nechala ji být, „Přišla jsem si sem odpočinout, takže předpokládám, že tu bude nějaká zábava. Kdyby ne, tak holt budeme muset nějakou odstartovat...“

„Správně,“ řekl Tomáš a pohladil pro změnu zas Valérii, „Dopřejeme si pár týdnů příjemné dovolené. Chutné jídlo, zdravé nápoje, koupání, opalování, mladá krásná milenka a pokud bude rozsudek s Denisem proveden, též ušlechtilá zábava. Co bych si mohl přát víc?“


Pokud se někdo domníval, že Tomáš či dokonce Valérie budou mít chuť Denise a Zuzanku bránit, rozhodně se mýlil; spíš vymýšleli, jak jim utrpení ještě opepřit. Val dost vážně uvažovala, že by se připojila, pokud jí není dovoleno dívku zastoupit; jedním z jejích koníčků na Atanoru je teorie přežití ve zcela nevhodných podmínkách. Mladé WZ to berou jako způsob relaxace: vypravují se do vysokých hor, do hlubin oceánu nebo létají na podivných instrumentech vysoko až nad oblaka; nejoblíbenější jsou hry, při kterých snadno mohou přijít ke zranění, případně o život. Va je velitelka, všeobecně považovaná za rozumnou, takže se těm nejhorším nebezpečím vyhýbá, což jí ale nebrání si občas něco vyzkoušet.

Zuzanka se o jejích zážitcích dozvěděla hned při prvním Propojení, okamžitě ji okouzlily a nalákaly k následování. Poměrně snadno se dohodly, že až přijde na Ostrov, bude studovat na Atanoru; samozřejmě pokud přežije to mučení. Opačná varianta v ní vyvolávala pocit příjemné hrůzy.

Neboť den, kdy se mělo pokoření Denise a Zuzanky konat, se kvapem blížil. Oba se na to chystali velmi odhodlaně, dá se říct i nadšeně; například od oznámení rozsudku si začali chránit vlasy před Ohněm, aby jim aspoň trochu narostly. Také pozvali všechny, kdo vůbec byli v dosahu, aby se na tu slávu přišli podívat, a nedali pokoj, dokud to každý najisto neslíbil. A když ten slavný den nadešel, bylo tam opravdu plno lidí i šelem, neboť se to konalo v nějaký jejich svátek; město oživlo, procházeli jím slavnostně vyzdobení Reorti, dokonce i lidé se objevili v plné parádě. Například Diana zářila v oděvu egyptské princezny se složitou parukou a výrazně nalíčenýma očima; Charry se nechal přesvědčit, aby se objevil v plné faraonské důstojnosti, Tomáš si vzal bílé roucho kněze s leopardí kožešinou přes levé rameno.

Denis a Zuzanka byli od rána opět uvězněni v kriminále, a po shromáždění všeho lidu pod stráží předvedeni, v okovech a se surovostí odpovídající jejich vězeňskému postavení. Neboť se sluší postrkovat vězně patkami oštěpů a před soudci a panovníkem s nimi mrštit o zem, až Zuzanka zakňučela. Denis se choval jako správný vězeň pokorně, nicméně sebevědomě. Soudu předsedal Charry, veřejného žalobce dělala Veronika, a přednesla žalobu na ty dva velmi ostře, téměř vášnivě, jako by ublížili jí samotné. Charry naslouchal pozorně a pokyvoval moudře hlavou; potom si nechal přečíst znění zákona, který dívky vypracovaly, a který ostatně podepsal; protože Denis neměl obhájce, nařídil, aby se k věci vyjádřil osobně.

„Můj Vládče, já se přiznávám v plné míře k proviněním, jež jsou mi kladeny za vinu. Přestože souhlasím se skutkovou podstatou obvinění, nepovažuji svá provinění za činy nesprávné či dokonce zločinné, a nebudu je za takové považovat nikdy. Nicméně souhlasím s tím, abych byl potrestán, povolíš-li to ty a přeje-li si to soud. Nechť je můj smutný osud výstrahou pro ostatní a potěšením pro tvůrce onoho nádherného zákona...“

Charry přešel uštěpačný výrok bez pozastavení a pokynul Zuzance, chce-li snad také něco památného pronést. Zuzanka samozřejmě chtěla, a přednesla to patřičně hrdě: „Právem soudu je soudit dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Právem odsouzeného je podstoupit rozsudek, ať je sebepitomější; a to s tím větší hrdostí, čím nesmyslnější je trest, který byl udělen. Kdybych soudila já a na mém místě byla kterákoliv z vás, klepala bych se nadšením, až by to prováděli...“

Valérie dostála své povinnosti, když řekla: „Upozorňuji tě, že se trestu můžeš vyhnout prohlášením, že se to vše stalo proti tvé vůli...“

Zuzanka pohodila hlavou: „Takovou zbabělost a podlost bych odsoudila nejhlubším pohrdáním! Ty bys to udělala?“

Valérie se rozhlédla a usoudila, že některé řečnické otázky je třeba zodpovědět. „Ovšem že ne! Jenomže já jsem dospělá žena a ty téměř dítě!“

„Tím líp! Přece si nepokazím život takovou ostudou! Ostatně varuji vás, milé dámy; těžko najdete muže, který by zatoužil mít s vámi nedovolený poměr. A vím dobře, že mnohé z vás na to netrpělivě čekají!“

Schylovalo se k ostré hádce, ale Charry nezasáhl, i když by to odpovídalo vážnosti chvíle. Ostatně horké hlavy po chviličce vychladly, když Veronika rozkázala: „Vykonejte rozsudek!“

K vykonání rozsudku byly určeny Sif, Iris a kluci. Veronika usoudila, že taková hra dostatečně pobaví děti, tím spíš, že budou při trestání podstatně krutější a bezohlednější než dospělí, kteří mají přece jen jakési zkušenosti a mohli by pocítit soucit. Děti žádný soucit neznají, zato mají velké pochopení pro drsné žertíky.

Nejdřív se chopily Zuzanky (v Arminu vládne heslo 'Ženy a děti napřed!'), srazily ji na zem a držely, zatímco ji Rudi ostříhal a Michal oholil hlavu břitvou; stejně tak další místa. Někdo přivlekl kotlík dehtu a holky začaly svou oběť natírat od hlavy k patě; tu a tam se při tom umatlaly samy, jindy se přemázly štětkou, aby ten druhý nepřekážel, ale po chvíli usilovné práce ji měly natřenou celou. Svalily ji do kupy ovčí vlny, která se jí okamžitě nalepila na tělo, takže se změnila v roztomilé strašidlo. Diváci se samozřejmě váleli smíchy. Poté vzali na pořad Denise, který se taky smál, když to prováděli se Zuzanou, a veselá nálada ho příliš neopustila, ani když mu dřeli hlavu břitvou a pak ho natírali dehtem.

Nyní stály před dvorem dvě podivné příšerky neurčitého druhu, jenom oči jim koukaly zpod nalepené vlny. Děti, zmazané jako čerti, zářily nadšením a mrzelo-li je něco, pak jen to, že už je konec; ale nebyl, ježto to zřejmě napadlo i Veroniku, takže řekla: „Jelikož se oba odsouzenci chovali k soudu hrubě a urážlivě a slovně napadali jeho orgány, žádám o zpřísnění trestu! Natřete je ještě jednou!“

Charry chvilku nedovedl pochopit; potom se začal chechtat a pokynul, aby se tak stalo. Děti se daly zase do práce; přetřely nalepenou vlnu ještě jednou dehtem a znovu je vyválely, takže podivná strašidýlka nabyla na objemu. Nyní už nebyli téměř k poznání, aniž by byli podobní lidem; teprve nyní však byla Veronika spokojena.

Denis a Zuzanka byli postaveni tváří k sobě a jejich ruce spojeny za zády partnera, takže byli přitisknuti k sobě; na rukou jim zapadla ocelová pouta. Tak byli odvlečeni k ráno zaraženému kůlu a přivázáni k němu, zatímco nad jejich hlavy byla přibita cedule, oznamující jejich přečiny. Diváci se shlukli okolo nich a všichni, hlavně děti, pokřikovali všelijaké posměšné poznámky a obhroublé žertíky. Denis a Zuzanka přecházeli samozřejmě jejich žerty mlčením, jak se ostatně sluší; jen Zuzanka se pokoušela občas odrážet ty řeči ještě méně mravnými prohlášeními. Tak měli vydržet čtyřiadvacet hodin; první dvě hodiny z toho byli středem všeobecné pozornosti, ale ta pozvolna upadala, jak se lidé nabažili podívané a rozcházeli se nebo zabývali vlastními záležitostmi.

Jenom děti uličníci využily té fantastické příležitosti, vymáchaly se ve zbytku dehtu a vyválely ve vlně; pak si hrály po ulicích s reortskými koťaty. Všeobecně považovali utrpení Denise a Zuzanky za nevinnou hru.

Jenže záhy zjistili oba mladí milenci, že to není tak jednoduché; spoutané ruce, když neměly dostatek pohybu, počínaly trnout a bylo nutno je procvičovat, jak to šlo; jakékoliv pohyby byly obtížné právě pro ten kožich z dehtu a ovčí vlny, který je pokrýval, dokonce dvojnásobnou vrstvou. Denisovi začalo být Zuzanky líto, neboť pod kožichem bylo velké horko a nemohli si nijak pomoci. Ale Zuzanka na nic nedbala; zlákalo ji pomyšlení, že bude trpět pro svoji lásku a těšila se jen na to, jak to bude povídat děvčatům na Atanoru. Nepochybovala o tom, že její patronka Valérie zcela určitě nezapomene jí to dosvědčit.

K polednímu už opustila dobrá nálada i Zuzanku; především strašlivé vedro oba ničilo. Dehet stékal po těle dolů, slepoval ovčí vlnu a pálil spoustou stružek; ale na místech, odkud tekl, ho zůstávalo stále dost, neboť děti nešetřily péčí. Navíc se oba mladí k sobě lepili a pohnout se znamenalo odtrhnout od sebe, což trochu bolelo. Smáli se tomu, ale byl to hořký smích.

Přinesli jim oběd a krmili je lžící, polévkou, potom rýží se zeleninou, slepenou ostrou omáčkou. Každý dostal také vypít láhev vody; avšak ani při tom jim neuvolnili ruce, takže se sice posilnili, ale o mnoho lépe jim nebylo. Poté nastalo časné odpoledne, čas siesty, který byl obvykle tráven na břehu koupaliště nebo ve spánku ve stínu. Všichni skutečně odešli a Denis se Zuzankou zůstali sami pod pálícím sluncem; jen opodál chrupalo několik líných lvů. Řetěz, na kterém byli uvázáni, byl dosti dlouhý, aby si mohli sednout, ba i lehnout; usedli tedy a Denis se i v této chvíli snažil poskytnout své milé trochu stínu.

A přece nebyli sami: v písku zapleskala bosá chodidla a z jedné uličky se vynořila dívenka tak deset let stará – dlouhé měsíce neměla na sobě ani nitku, takže její kůže zhnědla a zhrubla sluncem, celé tělo vyhublo a zešlachovatělo, nohy a ruce se proměnily v hůlky. Vlasy měla na několik milimetrů po předchozím koupání v Ohni, zato jí přibylo divošské tetování. Z hubené tvářičky vyhlížely oči modré jako obloha, velké a udivené; byly tím nejvýraznějším v celém kostnatém obličejíku.

Zastavila se asi dva metry od trestané dvojice, usedla do písku a složila ruce do klína, jak se to dělává. Seděla tak nehybně velmi dlouho, až Zuzanka otočila hlavu a podívala se na ni.

„Chceš něco, malá?“ zeptala se.

Holčička vstala a přišla k nim blíž; usedla těsně vedle a pozorovala jejich tváře, pokud se to vůbec dalo rozeznat. Tvářila se zamyšleně a mlčela; Denis taky mlčel a Zuzanka uvažovala, co si s ní povídat.

„Jaký to je?“ zeptala se holčička, „Špatný?“

„Je to takové, jaké to být má.“ řekla Zuzanka, „Je to trest.“

„Já vím. Kluci říkali, že jednou budu taky takhle uvázaná. Je to špatně?“

„Je to špatně. Ale krásné je být vinna.“

„Můžu se tě na něco zeptat, Zuzanko? Nebudeš se na mě zlobit?“

„Nebudu.“

„Budu jednou taky taková jako ty? Tak krásná... a tak... taky budu jednou... budu se líbit klukům?“

„Kolik je ti let, malá?“

„Bude mi deset... no, devět. Až mi bude jako tobě, budu tak krásná? Ano?“

„Budeš ještě krásnější. Kluci tě budou prosit, abys je měla ráda. A až ty budeš mít ráda některého z nich, budeš šťastná.“

„Ty seš šťastná, Zuzanko?“

„Ano, moc. Právě teď nejvíc. Věř mi.“

„Věřím. A až... taky mě takhle uvážou?“

„Nejspíš ano.“

„To je moc dobře. Kluci povídali, že jsem ošklivá a že mě nikdo nikdy nebude chtít. Ale když říkáš, že mě taky budou takhle soudit... tak je to dobrý. Viď, že je to dobrý?“

„Je. Ale opravdu jsi na to ještě malá.“

„Já vím. Já mám přece čas. Ale není to krásný na to myslet?“

„Možná je. To poznáš sama, až přijde čas.“

Holčička seděla a pozorovala je. Denis už to nevydržel.

„Podívej, děvče – mohla bys nám přinést trochu vody? Kdybys nás polila, bylo by nám líp. Je tady trochu... trochu horko.“

Dívenka vstala, neřekla ani slovo a odběhla pískem. Nečekal, že ji ještě uvidí, ale vrátila se za hodnou chvíli, a na těle se jí perlily kapky vody. Nesla si vak z kozí kůže plný vody a zastavila se u nich.

„Napřed Zuzanku,“ žádal Denis, „Já vydržím...“

Dívenka nahnula vak a lila chladivou vodu Zuzance na hlavu – ta zavřela oči, nechala se polévat a blaženě oddychovala. Na Denise vyšel zbytek vody, bylo to sice méně, ale neprotestoval.

„Ještě něco?“ zeptala se.

„Už nic. Nebudou se na tebe zlobit, že se couráš?“

Rozesmála se, mávla rukou, pak namočila konečky prstů do roztaveného dehtu na Denisově čele a přejela si po tváři, až udělaly černé šmouhy.

„Kluci a holky si hrajou na soud. Miguel Estragon dostal výprask, protože se vymáchal v téru a vypadá jako vy. Možná že taky dostanu, co říkáte?“

„Tak utíkej, abys nedostala...“

„O jednou víc nebo míň... já dostávám výprask každou chvíli. Říkají, že je to pořád ještě málo. Co myslíte, mají pravdu?“

„Jistě. Škoda rány, která vedle padne. Říká se, že čím víc dostávají holky výprasku, tím jsou krásnější...“

„Tak to já budu obzvlášť krásná. Poraďte mi co vyvést, aby mě seřezali!“

Zuzanka se počala smát; pak řekla: „Musíš si něco vymyslet sama. Kdybychom ti poradili, tak by ten výprask nepatřil tobě. Dostala bys ho za druhého a to bolí víc!“

„Já něco vymyslím. Můžu potom ještě přijít?“

„Těžko ti můžem poroučet. Klidně přijď.“

Děcko sebralo svůj vak a odťapalo pryč. Zuzanka se ještě chvíli smála, potom řekla: „Přesně takhle jsem vypadala v jejím věku. Věříš, že svět je pořád stejný? A taky se mi v noci zdálo o tom, jakýho budu mít muže. Byl ti dokonce podobný. Věřil bys tomu?“

„Věřím. Škoda, že mně se nikdy nezdá o děvčatech...“

„O čem se zdají sny tobě?“

„Poslední týden o letadlech; taky o létajících ptácích z kovu, ve kterých přiletěli Reorti z hvězd. Až budu veliký, budu létat v takových ptácích... Nejdřív v letadlech jako je tátovo, potom si postavím vlastní. Nevím ještě jaké bude, ale poletím určitě...“

„A svezeš mě taky?“

„To víš, že jo. Poletíme třeba spolu... Chceš se mnou letět na hvězdy?“

„Ano. Chci být s tebou kdekoliv, jakkoliv a kdykoliv. I kdyby to mělo být takové až do smrti...“

Odpoledne, když pominul nejhorší žár, se lidé znovu shromáždili a slavili a bavili se; taky se popíjelo, protože už se mohlo, řádové dámy kojily svoje děti a chlubily se jedna druhé, jak pěkně jim rostou. Postupem času se všichni přivedli do veselé nálady, zpívali, žertovali a hráli veselé společenské hry. Denis a Zuzanka přihlíželi, občas se na ně někdo obrátil s nějakou otázkou či vtipem, a ani jim nebylo špatně; nakonec se vzdálily ženy, co měly novorozeňata, i většina jejich partnerů, zůstali jen ti, kdo mohli a chtěli. Ti pokračovali v pitce a ta se po západu slunce zvrhla v orgie. Byl tu i Tomáš s Valérií, udávali prim mezi všemi; nakonec se všichni se zpěvem a smíchem odpotáceli domů spát a Denis se svou Zuzankou osaměli.

V té chvíli opět zapleskala bosá chodidla a holčička se znovu objevila; její velké oči zářily ze tmy. Přistoupila k nim a usedla na bobek.

„Měla bych pro vás udělat něco dobrého?“

„Nevím,“ řekla Zuzanka, „Udělala jsi pro nás už to dobré, že jsi.“

„Ale ano,“ řekl Denis, „Pojď blíž a dobře poslouchej. Napadlo tě někdy, že bys chtěla být čarodějkou?“

„Jasně, často. To bych mohla?“

„Něco tě naučím... když přineseš mísu na vyvolání Ohně.“

„Jasně, to není problém! Všichni jsou ožralí jako dobytek!“

Odběhla, až se jí za patami prášilo; vmžiku byla zpátky, postavila mísu před sebe do písku a dychtivě k ní poklekla. „Co mám dělat?“

„Říkej po mně, co ti budu povídat. Vztáhni ruce nad mísu... viděla jsi, jak to dělám já? Tak dobře, opakuj po mně...“ Denis jí tiše předříkával magické formulky, a dítě je tenkým, leč pevným hláskem opakovalo. Zuzanka promluvila, ale Denis jí přitiskl tvář na ústa a ona zmlkla; jen hlasy mladého muže a dítěte zněly tmou.

Potom zaplál pod rukama té holčičky plamínek, drobný a chvějivý; ale zesílil, až planul jasně a svítivě. Opatrně do něj vsunula ruku a okouzleně pozorovala, jak jí hladí prsty; pak se po Denisově svolení omyla celá.

„Nyní vem tam tu pochodeň a zapal ji. Omyješ Ohněm napřed Zuzanku a potom mne. Kromě obličeje a končetin a zad, ty by měly zůstat nadehtované, aby se nehněvali. Chápeš, jak?“

Malá jen přikývla hlavou, vzala pochodeň, zapálila a provedla, jak jí to říkal. Pak zahodila pochodeň do písku a ta shořela, až z ní nic nezbylo.

„Teď jdi spát. A nech nás už. Dobrou noc, děvče; jednou z tebe bude velká čarodějka. Věř mi.“

Dívenka popotáhla nosem, sfoukla Oheň, sebrala mísu a odcházela; chvíli bylo ještě její drobnou postavičku vidět v měsíčním světle, než zmizela.

Když ráno přišli dozorčí podívat se, jak Denis a Zuzanka strávili noc, nalezli je spící v objetí, těsně přitisknuté k sobě. Divili se trochu, ale podezřívali Valérii a věděli, že abatyše si dělá vždy, co sama chce a tak, jak chce; proto si to nechali pro sebe.

V určenou dobu byli Denis a Zuzanka odvázáni, Valérie zapálila posvátný Oheň a omyla je; když to bylo skončeno, vzal Denis jemně Zuzanku do náruče a políbil ji na ústa.

Valérie klečela u Ohně a usmívala se. „Jste první, ale ani zdaleka ne poslední. Nehněvejte se na soudce ani na svoje katy, je to pro ně zábava; jako bude pro vás, až to postihne jiného. Kdyby můj milý nebyl Velmistrem a kancléřem říše, zcela určitě bych to prožila i já. A chtěla bych prožít, je to zcela jistě krásná zábava...“

„Zmiň se Veronice, třeba ti to zařídí,“ zasmála se Zuzanka, „Myslím, že jsem si vybojovala právo mít svého chlapce ráda!“

Možná si skutečně vybojovala nějaké právo; alespoň všichni tak soudili. Nějaký čas se ještě smáli a připomínali to, občas také někdo popíchl Tomáše a Valérii připomínkou, že jim by to slušelo také, ale nikdo se neodvážil; možná by si troufl Charry, možná Diana, ale mladí přece jen cítili k Tomášovi jakousi nevysvětlitelnou úctu. Snad proto, že jejich intelektuální špičky byly výsledkem právě jeho nemanželských vztahů.

A tak život v ležení plynul krásně, vesele a šťastně; pouze Reorti neustále přijížděli ze všech krajů, kde je zastihla výzva jejich Vládce. Černé kožené stany se kupily, malá koťata si hrála po ulicích a bojovníci se cvičili v zacházení se zbraní na cvičištích. Plynul čas, a všem bylo dobře.


 (Willi)

Byl jsem požádán, abych předcházející příběh dopracoval a posoudil z hlediska pravdivosti. Ovšem nikdo mi neřekl, jakým způsobem to mám udělat; dle mých zkušeností je totiž pravdivost (realita) příběhu to poslední, co moje přátele z Ostrova zajímá. Takže:

Tento příběh se nikdy nestal. Bez ohledu na to, že většina mladých bude tvrdit, že jej prožili a že probíhal přesně tak, jak je popisován; dokonce ještě mnohem drastičtěji a se spoustou detailů, které byly zde pominuty. Ty detaily vám bude popisovat a ještě nenápadně zdůrazní, že to byl právě on, kdo je prováděl. Navzdory tomu, je to nesmysl.

Dva fakty: jednou z nejdůležitějších osob je Veronika; ta byla v inkriminované době na cestě do Arminu, tudíž vůbec nebyla přítomna! A ještě mnohem důležitější: Denis a Zuzanka rozhodně v té době nebyli milenci, dokonce se znali jen velmi letmo. Ani Denis nebyl trvale přítomen, odcházel a přicházel podle toho, jak potřeboval. Byl jsem přítomen jejich prvnímu setkání, jak si je pamatuji já; proběhlo takto:

Denis seděl u ohně a popíjel posilující čaj, který mu připravila nejspíš Julie; ta taky přivedla Zuzanku a představila ji:

„Tohle nám tady nechala Veronika, než odjela. Susanne d'Arnoisville, asi budoucí wézetka. WZ Z. Buď na ni hodný!“

Denis řekl „ahoj!“ a zkoumavě si ji prohlížel. Zuzanka rudla, klopila oči a mlčela jako ryba. Její trapné pocity vyplývaly z faktu, že před ním stojí nahá, ostříhaná a beznadějně zamilovaná. Hlavou jí kmitaly představy, jak by měla být krásně vystrojená, načesaná a vyzdobená, aby ho svedla; vůbec nepřihlížela k faktu, že všichni přítomní chodí nazí a Denis rozhodně nijak nehodnotí pokusy o zdobení. Navíc pokusy tohoto druhu považoval za dětskou nezralost, jaká ho určitě nemohla připoutat. Její zamilovanost si přečetl na první kontakt, ale nebral ji vážně; různá duševní hnutí dospívajících dětí ho dávno nepřitahují.

Což ovšem neznamená, že by měl něco proti ní a její lásce. Především se mu tyto příhody stávají dost často; za druhé si je vědom, že ovlivnit city a myšlenky puberťáků je téměř nemožné; a nakonec, přiznejme si, snad by ani neměl nic proti reálnému kontaktu, až Z trochu povyroste. Nikdy nelze předem vyloučit, že se k sobě při nějaké oslavě dostanou a prožijí spolu hezkou noc; tak proč to dopředu kazit?

Nám jde o momentální situaci. Denis prohodil k Zuzance pár přátelských slov, ale věnoval se převážně svému čaji; odpovídala jednoslabičně, občas vůbec, jen se červenala a koukala vyplašeně. Když pochopil, nechal ji být v naději, že se časem uklidní a osmělí. Což se v podstatě stalo, posadila se vedle něho, poslouchala diskusi s Julkou a ostatními o nějakých odborných problémech a když se jí zdálo, že by se měla k věci vyjádřit, špitla: „ano“ či „ne“ dle potřeby. Nikoho to nezaujalo; pak Denise odvolali a Z se s ním už nesetkala.

Nicméně od té chvíle se označovala za jeho vyvolenou, nedostupnou pro ostatní. Případní zájemci snadno poznali (už podle aury), že je dosud panna; přestože neměla vnější znaky (rudě nabarvené bradavky) ani vyhlášenou aroganci, kterou vynikají Panny z Atanoru. Za druhé, těch zájemců nebylo moc; je velmi hezké dítě, což však znamená něco jiného než sexuální přitažlivost. Krom toho na kohokoliv, kdo si s ní chtěl něco začít, od začátku ostře útočila. Řekl bych, že jí jako partner vyhovoval nejvíc vodní elementál Gérard. Kluci ze smečky ji vzali na vědomí jako případnou budoucí partnerku, ovšem až ji přejdou ty její nálady a až se trochu ochočí. Kdo ji má ochočovat a užít si její první (nepochybně dlouhodobě spletité) erotické hry, nebylo jasné; třeba Denis, když je jeho holka? Nikomu se nelíbila natolik, aby se kvůli ní namáhal. Ale jinak ji měli rádi; byla zábavná.

A ještě bych zdůraznil: zábavná přesně v té podobě, v jaké byla. Rozpustilá holčička, která vede spoustu zvláštních řečí a působí rozruch všude, kde zrovna je. Málokdo byl tak zábavný jako ona, když se všichni nudili a vítali každé rozptýlení. A věděli, že stačí nechat Z chvíli mluvit bez kontroly, a určitě přijde na něco, co je pobaví.

Teď bych měl něco vysvětlit o příbězích. Většina mladých nečte; říká se, že neumějí, což je ovšem blbost. Nečtou, protože příběhy vnímají. Mají na to svou metodu. Dobře se pamatuji, jak před odchodem z Evropy každý sháněl co nejvíc knih, nakládali je na své lodi a odvezli do Arminu, kde na ně postavili nádherné knihovny. Byli vedeni ušlechtilou snahou odnést s sebou veškeré poklady kultury; a ne pokaždé vybírali, zda jde o dílo myšlenkově a duchovně hodnotné, nebo bezcenný škvár. Taky má každý odlišný vkus, jistě. Důležitý je ovšem výsledek.

Vezměme něco, co každý zná a považuje za hodnotné. Třeba Charles Dickens: Oliver Twist. Příběh nešťastného sirotka, kterému všichni ubližovali. Mladá FF tu knížku vezme, přiloží na čelo (demonstrativně, vnímat dokáže kteroukoliv částí těla) a chvíli sonduje. Samozřejmě ji nevnímá v celkové dokonalosti, spíš jen roztříštěnou změť obrazů: Oliver v sirotčinci, hlad, zima, šikanování starších dětí i dozorců; pak u krále zlodějů Faggina, přátelství s jinými malými zloději, pobyt u laskavého boháče... atd. Prosonduje příběh a rozhodne se: nečíst vůbec, odložit na později nebo přečíst dokonale, včetně vlastních reakcí. Většina to zamítne, pro třetí variantu se rozhodne zhruba deset procent; převážně holky.

Ale teď: čtenářka nevnímá příběh cizího kluka Olivera, nýbrž sama sebe na jeho místě. Projektuje se do příběhu; třeba se pokouší vypracovávat vlastní varianty, jak by reagovala. To nedělá záměrně ani jednorázově, knížku čte delší dobu, s přestávkami a tak. Vytvoří si v mysli určitý příběh a ten zafixuje. Pak knížku vrátí, odkud ji vzala; od té chvíle není důležitá.

Neboť ta dívka chodí s klukem, taky bojovníkem. Dotyčný nečte nic, je na to příliš líný; kromě jiných předností oceňuje u své dívky taky vzdělanost. Když pak nemají co dělat, požádá ji, aby mu nějaký příběh vyprávěla, tj. předala. A vnímá Olivera jako její zážitky, možná s jistými náznaky, že jde o fiktivní příběh, ale to ho moc nezajímá. Pokud ho situace zaujme, vytvoří si vlastní variantu. Za měsíc či rok ji předá další dívce; ta má nějakou představu o původní tvůrkyni příběhu, ale už minimální o Oliverovi a Charlesu Dickensovi. Příběh si přesune do současna a konkrétního sirotčince; řada mladých nějakým podobným zařízením prošla a umí si to představit. A příběh koluje dál...

Ale dobrých příběhů je málo. Takže existují osoby, většinou dívky, které je vytvářejí záměrně, z vlastní fantazie. Už o tom byla řeč při setkání na Rhodu, kde jich bylo několik a vytvořily pár dobrých legend. Potřebné předpoklady: mohutná fantazie, průbojnost a nechuť nechat se spoutat realitou. Příběhy příliš krotké, podřizující se přáním veřejnosti, nejsou dobré ani oblíbené. Nejlepší jsou plné prudkých vášní, nezkrotné lásky, krve, bolesti, utrpení, vítězství, a pochopitelně taky nádherného sexu. Jediná věc není důležitá: pravda. Příběh nemusí mít vůbec nic společného s realitou, nebo ještě lépe: odráží posunutou realitu. Když vypravěč dokáže do hry zapojit konkrétní přítomné, vyslouží si jejich obdiv a úctu.

No a přesně tohle Z dokáže. Naučily ji to Veronika, Valérie, Julie a jiné WZ, které by to snad také dokázaly, ale nemají čas, zájem ani fantazii. To vše Zuzance nechybí, takže hurá vpřed a dělej, co umíš.

Ještě: účastníci netrvají na tom, aby hráli kladnou roli. Spíš naopak; klaďáci jsou nudní, takže ze mě udělej pořádnou bestii, krutou, nemravnou, výlupek všech neřestí. A pochopitelně chytře, na úrovni; ne nějakou dětsky naivní čarodějnici ze Sněhurky, která nic nedokáže. A tu ježibabu ve mně musí každý poznat, takže konkrétní vazby na realitu jsou vítané.

Výše zmíněný příběh potěšil každého. Denisovi, který většinu děvčat kdysi svedl a zanechal v nich rozporuplný pocit (skvělý milenec, ovšem naprosto nechápající pojem věrnosti), by to docela přály. Zuzance samozřejmě taky. Dokonce i podstatně krutější mučení, proč ne? Ať si holka užije! A cítily se na jejím místě; to je připoutali k milenci, natřeli dehtem a nechali na slunci trpět. Některé události jsou naprosto nesmyslné, třeba možnost, že by si to Denis nechal líbit. Ale proč nad tím uvažovat?

Pokud vůbec něco kritizovaly, tak pouze krátkou dobu utrpení. Správná FF má ráda mučení dlouhodobé, po němž zůstanou viditelné stopy; čím by se chlubila kamarádkám, až ji dají dohromady? Příklad: stříbrná jizva na hlavě Bonny. Jistě, může se stát, že by v průběhu mučení zemřela. Myslí na to ale zřídkakdy, snad budu mít štěstí a moji Ochránci mi budou nakloněni. Kdyby se to muselo stát... snad se v příštím životě zrodím znovu jako správná bojovnická holka!

Zuzančiny příběhy měly o přednost víc: jedna z mála dokázala procítit ponížení, stud, hanbu. Tento pocit většinu FF fascinuje; slyšely o něm často, četly v literatuře, vyprávění, ale do důsledku si to nedokážou představit. Moc by si to přály, jenže jejich mysl je orientována opačně. Mám s nimi už rozsáhlé zkušenosti.

Nad tím jsem přemýšlel, když jsem odpočíval u ohně. Bonny ve psí podobě se ke mně přivinula, zavrtala mi čenich do klína a nechala se hladit. Možná skutečně stárne rychleji než člověk, rozhodně je jiná, než když jsem ji viděl poprvé. Má dcera... vybrala si mne, a pořád nevím proč. Ale vím, že mě má ráda, občas je dokonce ochotná se mnou hovořit. Nosí mi drby, co se děje ve smečce. Myslí jí to pomalu, na lidské věci. Což je dobře, mně taky. A je ke mně zvláštně ohleduplná; třeba tím, že se nesnaží mne svádět v jiné poloze než lidské. Ano, když přijde jako dívka, pomiluji se s ní. S bojovníky se miluje raději v hodně exotických podobách, čím neobvyklejší, tím lepší. To jsem prostě odmítl a mám pocit, že jsem tím na ni udělal dojem.

Moje postavení je jasné: vyslanec Německého císařství u dvora Arminského císaře. Jako takový nemám absolutně nic na práci, ale můžu se zúčastňovat čehokoliv. Kromě toho mám tři děti, které mají arminská občanská práva, což taky něco znamená. I kdybych se chtěl odstěhovat na Ostrov, asi by mi nikdo nedělal problémy. Pokud tedy nějaké mám, vyplývají zásadně z toho, že se tu krutě nudím a nenacházím rozptýlení.

Všichni se nudí, pochopitelně. Čarodějky nejmíň, ty si zkoušejí všelijaké nové pokusy, takže tráví většinu času v transu pokud možno daleko od ostatních, aby nebyly rušeny. FF to zkoušejí po nich a zde, v proudu +Energie, jim to jde. Snaží se zafixovat vše, co se naučili, aby to mohli využívat i později, ať v Arminu nebo ve světě. K čemu to budou využívat, o tom mají malou představu; obvykle individuální.

Například Iris se rozhodla napevno, že až skončí zde v Africe, odjedou se na nějakou dobu (půl roku, víc ne) rekreovat do Arminu. Nedivte se, po té dřině tady! Pak ale odejdou do Ősgardu a kdy se vrátí, je ve hvězdách. Hlavní impuls bylo narození Julčiny další dcery; tím je zajištěno, že rod nevyhyne, i kdyby se Iris nevrátila vůbec. Kontakt s mámou bude umožněn i přes vzdálenost; vidím to na Sif, která je s May v trvalém mentálním spojení. Možná drobnou zmínku o Gině: příšerně zuří, že ji nevzali sem, pod nicotnou záminkou, že je ještě moc malá. Chystá se krutě pomstít mámě, starší sestře i mladší sestřičce, i když se ještě nerozhodla jak. Ty tři se jí zatím pouze smějí.

Zkušenosti klanu Wulffssonnů radí, aby se několik členů drželo vždy mimo centrum ostatních; to pro případ, že by je někdo napadl a bylo zapotřebí zasáhnout. Nepochybuji, že kdyby byl napaden a zničen klan Dunbarů, dokázala by se Iris z Ősgardu vrátit a příslušně se pomstít.

Tento záměr je zářným příkladem pro ostatní. Mnozí se chystají vypravit do světa; zvláště pokud dokážou utajit zvláštnosti svého vzhledu nebo jich příslušně využít. Budou to specializovaní jedinci; u takového lze přehlédnout netradiční účes, tetování, dokonce i morální odchylky. A těch bude asi dost, protože mladí se rozhodně nehodlají podřizovat ostatním. Už jenom ten nápad je okamžitě zaktivizuje; možnost prosadit svoje názory, v nejlepším případě bojem? Ano! Chci! Hned!

Zuzančin příběh dodal tvůrcům osobité Arminské kultury další nový impuls. Být potrestána za nedovolenou sexuální aktivitu? Zvláštní nápad, ale proč ne? Však my něco vymyslíme, abychom se pobavili. Ovšem abychom mohli fundovaně odpovědět, měl by konečně někdo jasně říct, co je dovoleno, co zakázáno a co dejme tomu... přehlédnutelné.

Mimořádný impuls to byl i pro Maria Carialtiho. Vytáhl do boje za morálku církve katolické a usilovně přesvědčoval každého, kdo ho chtěl slyšet. Lze říct, že docela poslouchali, někteří s tichým úžasem; ovšem musel začít od úplných základů, vysvětlit co je hřích a jak se projevuje.

Z druhého konce prosazovala tutéž koncepci Axhar, nešťastná z faktu, že její pokusy šířit nemravnost a hřích jsou zcela neúčinné. Hlavním projevem nemravnosti je nedovolený sex; takže je správné jej stíhat a trestat, v tom se oba vzorně shodovali. A holky z bojovnické kasty nadšeně souhlasily, chtěly být potrestány. Kromě Bonny, té to je fuk; když bude nejhůř, trafne se na psa a zmizí ve stepi. Lidi ať si trhnou nohou.

Transformace na všelicos se staly oblíbenou hrou nejen dětí právě přítomných, ale i těch připojených. Když mají holky dobrou náladu, učí změně těla i na dálku. Nejlepší je v tom Gina, Frigg a Danae od Senty, ale mají spoustu dalších kamarádů a nikdo pořádně neví, kde. Jak reagují matky, když se jim dítě náhle a zcela nečekaně promění ve lvíče? Ty zkušené to snad zvládnou.

Jaké budou moje děti? Příležitostně jsem nabídl Karolíně sňatek, ovšem ona odpověděla, že dle jejího názoru jsme se vzali již dávno a nevidí důvod, proč pořádat ještě nějaké obřady a nechat vztah schvalovat zrovna katolickým knězem, když je luteránka (nebo něco takového). Čímž se opět dostala na přetřes otázka, kdo je vlastně pověřený kněz a jaké má pravomoce. Toto téma se dá diskutovat dlouho a bezvýsledně.

Co každého vzrušilo bezprostředně ihned, byla možnost zavedení inkvizice. Jakmile se ta myšlenka objevila, hlásili se někteří za její orgány a jiní za případné oběti; poměrně nejmíň se projednávalo, podle jakého náboženství má být stanovena závazná morálka. Ony se totiž některé křesťanské sekty nedokážou dohodnout ani na Desateru; třeba Adventisté sedmého dne zařazují mezi hříchy i nesvěcení sabathu. Takže po dlouhodobé diskusi... já vlastně vůbec nevím, jak to skončilo. Podle mých vzpomínek Inkvizice založena nebyla; což však nikterak nebrání některým jedincům, aby jako její příslušníci stíhali nejrůznější hříchy a na místě je trestali.

Zklidnění situace by jistě napomohlo, kdyby k věci zaujal jasné stanovisko císař, případně císařovna. Neudělali nic z toho. Charry po dlouhém zvažování odpověděl, že se do ničeho nehodlá míchat, k ničemu se nebude vyjadřovat předběžně a vyčká, jak rozhodne jeho osvícený parlament; leda kdyby rozhodl špatně, využije svého práva veta. Diana dodala, že její hlavní starostí je, aby zákony byly patřičně zábavné; už tak je ve státě nuda, což jí potvrdí většina občanů. Třetí v pořadí je lord kancléř, kníže kardinál Tomáš Baarfelt. Jeho stanovisko je dostatečně jasné z faktu, že kromě manželky Evy-Marie vlastní též milenku Valérii, Nejvyšší Čarodějku. Když ho požádali o vyjádření, připravil si na to téma rozsáhlou přednášku, ve které zejména uvedl:

Řád Templářů si po dlouhých a obtížných bojích uvědomil, že každá lidská společnost časem vytvoří svou vlastní kulturu včetně morálních imperativů, jež sice její členové ne vždy dodržují, ale v případě napadení jsou ochotni za ně dlouhodobě a účinně bojovat; často o to míň, o co míň je chápou a poslouchají. Takže přijde-li někdo cizí a začne jim do toho krafat, srotí se proti němu a začnou se bránit. Jediný rozumný přístup je nechat je být, případně posbírat ty, kterým se to samo od sebe nelíbí a přecvičovat je na rozumnější model. Bod druhý: tyto modely nejen existují, ale stále vznikají nové a další, včetně takových, se kterými nesouhlasíme nebo jim nerozumíme. V tom vynikají zejména mladí, včetně našich dětí. Není vyloučeno, že někteří to dělají naschvál. Například dcery velmistrů.

V takových případech je nutno nejprve zachovat klid. Reagovat klidně, což může znamenat i nereagovat nijak. Může se stát, že tvůrce altikultury stupňuje svoje úsilí; v tom případě reagujeme pobavenou pochvalou. Ve většině případů se časem zklidní a zařadí do proudu. Pokud budeme reagovat protiakcí, bude boj mnohem delší a náročnější, zasáhne mnohem víc lidí a vůbec...

„Mluvíš o situaci ve vlastní rodině?“ zeptala se Maryška, protože Julka momentálně nebyla přítomna; toulala se kdesi ve vyšších sférách.

„Především, miláčku. Na otázku číslo dvě: Ano, hlavně o tobě.“

Maryška měla připravenu řadu námitek. Ovšem po této odpovědi se pouze zářivě usmála a pravila: „Děkuji, tatínku!“

Tomáš pokračoval dál a bylo vidět, že dlouho nepřednášel studentům a dost mu to chybí. Když začal kreslit (do vzduchu) grafy, začali se posluchači zezadu postupně vytrácet; až zbyli pouze nadšenci, které to nejen zajímalo, ale taky mu rozuměli. Tomášovy přednášky z psychologie jsou zajímavé hlavně pro tento druh lidí.

Nějaká holka, dle vzhledu Valériina studentka, se posléze zeptala:

„Co soudíš o incestu?“

Tomáš ji požádal, aby předstoupila, a důkladně si ji prohlédl.

„Pokud můžu soudit, nejsi moje dcera; tak proč tě to zajímá?“

„Co bys se mnou udělal, kdybych byla?“

„Zajímavá otázka. Bylo by možné ti napráskat rákoskou na zadek, ale to by tě spíš potěšilo, máš to ráda. V podstatě tě těší cokoliv kromě nevšímavosti. Jsi vzorově správná mladá wézetka. Často dostáváš plus body, co?“

Pyšně přikývla. Valérie se spokojeně usmívala.

„Mám lepší nápad. Co když svěřím velení tobě?“

Ano, o tom snila už dávno. Přečetl si to v její mysli. Má spoustu skvělých nápadů a obvykle v nich hraje nějakou roli. Rozesmál se.

„Prosím tě, radši mlč a sedni si!“ zasyčela na ni Valérie.

„Já bych jenom poznamenala... že kdybys potřeboval nějakou manu, myslím, teda všichni říkají, že mám spoustu čisté plusové energie...“

Tomáš po ní bez výstrahy šlehl bleskem. Holka zařvala a chytla plamenem; vzápětí se vzpamatovala a začala bránit, dostatečně účinně, aby se probrali ti, kdo se do tématu přednášky zabrali tak důkladně, že upadli do meditace, bezvědomí či spánku. Nastala krátká bitva, která začala být zábavná zvláště ve chvíli, kdy se do ní zapojili i další, kteří už odešli; taky děti, které nikdo ani nepodezíral, že by je něco bavilo.

Když to skončilo, zůstala původní inspirátorka sedět na trávníku, opatrně si ohmatávala části těla a brečela.

„Tys mě vážně popálil!“ vzlykala, když se přišel podívat, co se jí stalo. Z opatrnosti nedodala: A přitom tě mám tak ráda! A chtěla bych s tebou...

Čímž u něj vyvolala druhou fázi zájmu.

„Ty si neumíš zregenerovat takové drobné popáleniny?“ zeptal se a v pohledu, který upřel na Valérii, znělo varování.

„Umím, ale...“ zrozpačitěla, musela provádět hojení před jeho očima a to jí nepříjemně připomínalo skládání zkoušek. Kromě toho uvažovala, jak mu říct, že bojové hry jsou jí v podstatě nepříjemné, navíc se domnívá, že by WZ jeho úrovně neměl nacházet potěšení v tak dětinských činnostech. Na její myšlenky nijak nereagoval; rozum jí říkal, že je dozajista vnímá, naproti tomu ji mátlo, že to doposud nedal nijak najevo.

Když to tak bleskurychle a s pokusy o utajení přemílala v hlavě, napadlo jí taky, co se povídá o B a jeho dětech: že si rádi hrají s energetickými blesky. Což může znamenat, že ji také považuje za dítě! Což je hrubá urážka a sprosté podceňování, jaké se už dlouho nikdo netroufl. Násilím se zkusila ovládnout; čím dál víc měla pocit, že se zmítá jako moucha v pavoučí síti. Ti pavouci byli dva, Tomáš a Valérie; a nemysleli to zle, jen si tak hráli.

Zkusila se zamyslet, jak by měla reagovat, aby se mohla bránit. Především ovládnout citové výlevy, zbavit se veškerých emocí + i -; obojí jsou teď na škodu. Opačná možnost jí taky prolétla hlavou: vzdát to, poprosit o milost. Určitě by vyhověli, ovšem... je lepší dostat výprask, než to vzdát bez boje. Taky mohla požádat o time-out, přestávku na vzpamatování. Zkusit předstírat bolest... nesmysl, její zdravotní stav dokonale vnímají. Ne, má jedinou možnost, vyžádat si pauzu.

Ve chvíli, kdy dospěla k tomuto rozhodnutí, T i Va současně přikývli. Od té chvíle o ni přestali jevit zájem, ale stejně ji neztráceli ze zřetele.

„Budeme pokračovat,“ řekl Tomáš nahlas, „Nějaké další otázky?“


Na té přednášce byla taky Zuzanka. Všichni ji pozorovali úkosem a čekali, kdy vypadne, neboť všeobecné mínění bylo, že nemůže docela ničemu rozumět a jenom se předvádí. Na co asi myslí? No, říct vám to můžu: přemýšlela usilovně, a sice o jediném: co všichni tihle lidé mají proti ní.

Neboť se skutečně pevně rozhodla zapůsobit na dospělé a zařadit se mezi ně. Stát se dospělou ženou, což pochopitelně znamená zúčastnit se v první řadě těch jejich slavných orgií. Samozřejmě jí o tom každý vykládal nejrůznější věci; každý něco jiného, ale na to si zvykla. A pokud můžu nabourat pyšné řeči mladých, není to s těmi orgiemi zdaleka tak divoké, jak povídají. Tím nechci říct, že nebyly vůbec; říkám jen, že jejich řeči jsou přehnané. A Z na to začala přicházet.

Když taková holka začne dospívat... Ne. Nejdřív si to uvědomí jen ona sama. Okolí ji rozhodně mezi ženy počítat odmítá, ani na to nevypadá. Reaguje střídavě vyzývavě, stydlivě a vztekle, občas zmateně a většinou v různých kombinacích. Rodiče či jejich zákonní zástupci by jí nejradši napráskali na zadek, kluci ji přehlížejí jako krajinu a holky vyhrožují, že tohle drzé škvrně utopí, uškrtí... atd.

Pokud se nerozhodne stát Pannou, má v úmyslu se co nejdříve tohoto nepříjemného handicapu zbavit. Problém 1: majitelé s tím zásadně nesouhlasí. 2: Kluci ji považují za dítě, ne za potenciální partnerku. 3: Má různé vlastní obavy, pochybnosti a tak. Na druhé straně, jakmile úspěchu dosáhne, má v úmyslu se s ním pochlubit každému, kdo to spolehlivě rozkecá dál.

Měla by s tím mít něco společného láska, nejlépe romantická. Jestli se tím myslí náhlé a nečekané smrště emocí, tak je to pravda. Emoce všeho druhu Zuzankou cloumaly často a silně. Ovšem nazývat je láskou by bylo dosti přehnané – dejme tomu zamilovanost?

Dobře, po řadě útrap se dívce konečně povede někoho sbalit. Obvykle to není nic tak mimořádně skvělého, jak slyšela a četla; hlavní kouzlo spočívá v tom, že se může chlubit. A tajit před dospělými, to patří k věci. Někteří by s tím možná souhlasili, ale je mnohem krásnější organizovat spiklenecké akce, než dělat všechno veřejně a nemít žádnou romantiku. Občas dostane vyhubováno, v ještě lepším případě výprask; občas se serve s nějakou soupeřkou sama a když má veliké štěstí, občas ji nějaký kluk přepadne neplánovaně. V tomto věku ještě může prožívat duševní traumata. O dva roky později by jen potřásla hlavou a udělala si čárku. Tyhle holky prožívají traumata rády, i když to usilovně popírají. Někteří psychiatři přiznávají, že mnoho žen má duševní problémy hlavně proto, že je chtějí mít.

Potom zkrásní a začnou se o ní povídat řeči, takže se zájem zvýší, až si může vybírat. Ale nevybírá si, nýbrž sbalí každého, koho může. Zvláště žádoucí jsou dospělí jedinci, učitelé, rodiče spolužáků a jiné významné osoby, kvůli kterým může být skandál. A opět pokračují již zmíněné traumatické zážitky s příslušným rozruchem kolem.

V té fázi Z doposud nebyla, ale sledovala ostatní. Jejich prožitkům odpovídaly rovněž změny, které se sebou provedly; třeba výzdobu vlastního těla. Vypozorovala, že zvyšování zkušeností v lásce vede ke změnám účesu, odstranění posledních zbytků oděvu, velkoplošnému tetování a ozdobám všude, kde to jde. Tomu s chutí propadla, přesně jak popisuje Chris. Má to i odborný název: divočení. Každá dívka má chuť jevit se jako co největší dravec, v žádném případě tatínkova hodná holčička. Tato touha je možná přepadne podstatně později, okolo třicítky a po několika dětech. Příklad: Valérie.

Ovšem Va je něco jiného než FF. Její činnosti se řídí praktickou potřebou čarodějky, získávání energie. Řídily se dřív, přesněji; teď už může E bez váhání rozdávat, má jí dost. Stejně jako řada jiných. Jenže než dokonalosti dosáhly, stačily ovlivnit celou generaci svých následovnic, zhruba úvahou: když něco potřebuješ (nebo chceš), klidně si to vem. Nějak to dopadne.

Z hlediska muže přiznávám, že milování s čarodějkou je fantastické. Vysaje ti energii, to jistě; ale zároveň poskytne úžasné zážitky. Lepší než cokoliv, co jsem prožil kdy předtím. Ještě lepší jsou prý bohyně, ovšem to... si nejsem jist. A démonky, říkají někteří. Nevím. V této chvíli mě zajímá hlavně ten morální dopad na nic netušící mládež.

Pokud WZ souhlasí, aby se vytvářely osobní modely morálky, znamená to pro ostatní přímou výzvu. Křesťanská morálka je jednotná a závazná, což u čarodějek neplatí; Maryška nemusí dělat totéž, co dělá Julie, naopak může dělat věci přesně naopak a nikomu to nevadí. Jak si z toho má vybrat mladá holka bez zkušeností? Tak prostě udělá, co chce, vymyslí svoji vlastní kulturu a spokojeně ji prosazuje. Ostatní jí to schvalují.

Trochu jsem utekl od Zuzanky, ale nikam daleko; zhruba na totéž myslela i ona při té přednášce. A rozhodovala, kam se v tomto světě zařadí ona. Úspěch prvního pokusu, vytvoření Příběhu, ji povzbudil; teď je jejím úkolem vypracovat si vlastní osobnost, pokud možno překonávající vše dosavadní a omračující celé okolí. V případě, že by někdo nesouhlasil, hodlala s ním bojovat; jen pojďte, když si troufáte!

Přestože vytvořit magické zrcadlo nedokázala ani zde v E proudu, dokázala si dostatečně kriticky prohlédnout sama sebe. Bez problémů si vyjasnila, že tělo má doposud hodně dětské, na to by mohla nalákat leda úchylného pedofila. (K tomu drobná výhrada: co je pedofil, věděla především ona; mládež z Ostrova má minimální zkušenosti se sexuálními úchylkami, protože nikdo se neobtěžoval jim vysvětlit, co je normální a co ne. Když jim Z líčila, co všechno zlí dospělí dětem provádějí, zírali užasle a nebylo jasné, jestli se bojí nebo spíš těší; kdyby na ně takový vyjel, roztrhali by ho na kousky. Hlavně ve dne a bezpečné partě kamarádů.)

No ale: Z se prohlížela a neshledávala na sobě mnoho kladů. No jistě, už udělala první kroky k vlastnímu vylepšení: vlasy jí ohořely, tělo zdobila postranní čára od Gérarda, teď daleko od moře dost nefunkční, a několik dírek na šperky. Ovšem že by to z ní udělalo oslnivou krasavici? Až tak naivní zas nebyla. Dokonce si chvílemi přiznávala, že by jí Denis nemusel být okouzlen, a i kdyby se jí povedlo ho sbalit, rychle by ji pustil z hlavy.

Taky ji napadlo, že ještě nemá všechno zmeškáno a že by se mohla stát čarodějkou. Lákalo ji to, samozřejmě; vše kromě usilovného studia, které bude nejspíš podmínkou. Holky měly řeči o škole na Atanoru; tam se těšila, jenom ji odrazoval ten název. Škola, fuj! Copak nevypadla z Evropy hlavně proto, aby se všech takových povinností zbavila?

Na druhé straně ji nelákala ani bojovnická kategorie; to hlavně každé ráno při rozcvičce, když pozorovala ostatní holky, rychlé a tvrdé, pohybující se s elegancí šelem. Většina jich taky nosila na těle šelmí znaky, některé už i na obličeji. Že jsou do šelem stylizovaní kluci, jí nevadilo, k těm to tak nějak patří; ale ty holky? Udělaly by z ní trhací kalendář, kdyby se je odvážila vyzvat. Nebo ještě hůř, pohrdavě by ji šetřily. To se nesmí stát, to už radši... Radši co?

Ještě je jedna kategorie: WF, kombinace čarodějky a bojovnice. Nejsou ani tak znalé jako WZ, ani tak tvrdé jako FF. Nejsou vlastně nic, ovšem dokážou občas překvapit. Nemusí dodržovat celibát, můžou mít dokonce děti, a to s kým chtějí. Zuzanka rozhodně nějaké dítě chtěla, zvlášť když viděla ty vzorky kolem sebe. Zatím si ještě neuvědomovala, že by to znamenalo starat se o ně soustavně, ne namátkou jako teď.

Ale představovala si svůj budoucí život za několik let. V Arminu, někde na výstavné farmě, nejlíp se spoustou nájemců, aby toho nemusela moc dělat. (Tuhle část ještě neměla důkladně promyšlenou). Ba ani manžela si prozatím nepředstavovala nijak konkrétně, i když samozřejmě nějakého chtěla. Nejspíš významného bojovníka; nevadilo by, kdyby občas vypadl do světa, třeba pod velením Loba Villablancy. Že by si dokázala udržet Denise, s tím nepočítala ani ve snu; taky ji cosi podvědomě varovalo. Protože Denis... v jeho blízkosti se často objevují zvláštní bytosti, se kterými by se sice nesmírně ráda seznámila, ale zároveň se jich trochu bála.

Její kontakty s nelidskými bytostmi se zatím omezily jen na Gérarda. Ten se jí líbil. Pak je tu Axhar, která se jí nelíbí vůbec; proč nepřiznat, že se jí trochu bojí? I všech ostatních z té kategorie; čerti mají mizernou pověst a Zuzanka rozhodně necítí potřebu ji napravovat. To radši bude jenom zpovzdálí přihlížet, jak to s nimi koulejí jiní. I když... o polobozích se povídají i některé příjemné věci.

Zuzance mírně zčervenaly tváře, když si uvědomila, o čem přemýšlí, co si představuje. Mnoho mladých žen, které patří do cowenu tety Veroniky, považuje za svou povinnost překlenout vlastním tělem propast mezi astrálními a lidskými bytostmi. Odborně: přijímat čistou energii shůry a předávat ji lidem, kteří ji potřebují. Nejlíp mužům, ale kdyby potřebovala kamarádka... a kdyby to šlo, sezvat jich větší množství, uspořádat pořádnou slavnost a doufat, že se připojí někdo další, kdo nebyl pozván. Večírek s překvapením? A proč ne?!

Poslední dobou se šíří názory, že různí bohové nižšího řádu se občas rádi přestrojují za lidi a navštěvují ty, kterým chtějí prokázat svou přízeň. Je možné, že návštěvník je obyčejný člověk, ale také může být tvůj Ochránce, který tě přišel vyzkoušet; umíš si představit, kdybys mu nevyhověla? Nebo to taky může být pomstychtivý démon, kterého je třeba uspokojit, aby nezpůsobil škodu; některé kulty v případě ohrožení přivazovaly k obětnímu stromu či kameni vhodnou dívku (nejkrásnější z osady) a nabízely. Pokud ji v noci navštívil, potěšil se s ní a ponechal ji naživu, byl uspokojen, čímž byla osada v bezpečí a všichni spokojeni. Pokud nepřišel vůbec, mohlo to mít řadu příčin: třeba se mu nelíbila, nebo mu oběť byla málo, nebo... třeba vůbec neexistuje. Ale taky ji mohl zabít...

Ještě se klepala slastnou hrůzou, když si uvědomila, že je dávno po přednášce a většina odešla na večeři. V rozpacích se zvedla a přemýšlela, zda má nějak vysvětlovat, co se s ní děje, nebo to nechat tak. Porozhlédla se; jediný, kdo byl v dohledu a nějak si jí všímal, byl jeden z bojovníků, kterého si od vidění pamatovala, ale nikdy s ním o ničem nemluvila. Dokonce si ani nepamatovala jeho jméno...

„Říkej mi Vašku,“ usmál se, „Taky by šlo Wenzel nebo Wena... jak chceš.“

„Ty seš nějakej... cizinec?“

„Jak se to vezme. Přišel jsem s Pietrem Soicou z Moravy. Patřím k tomu samému národu, co Denis. Slyšela jsi o tom?“

„Ne... nevím. A řekla bych, že kecáš. Taky čteš myšlenky, což nemám ráda!“

„Jsem zaklínač. Kasta WF; bojovník a čaroděj zároveň.“

„Jo, je to na tobě vidět. O důvod víc, abys odprejskl a nechal mě být.“

„Copak? Máš něco proti zaklínačům?“

„Hlavně mám něco proti otrapům, který se vtíraj holkám, co je nechcou!“

„To mě moc mrzí. A kdybych ti prozradil svou skutečnou identitu? Jsem lví démon Wašoriwe, momentálně v lidské podobě; to zíráš, co?“

Skutečně si ho prohlédla. Byl docela hezký, měl vypracované tělo do zlata opálené, rozsáhlé rituální tetování. Skutečně řadu lvích znaků, včetně mocné zlaté hřívy, spadající až na ramena. Nepochybně magie. A na levém rameni starobylý znak dvojocasého lva, na pravém pak červenobílou orlici. Nebylo vyloučeno, že skutečně patří k Denisově gardě.

„Lví démon – ty, jo? Tak něco předveď, frajere!“

„Zbláznila ses? Tady, v Simbabwe? Kdyby Reorti měli jenom tušení, že jsem se mezi ně vplížil, okamžitě by mě zabili. Proto jsem v lidské podobě; musím se skrývat a nikdo to nesmí dozvědět!“

„Chachá! A zrovna tě prásknu, abys věděl!“

„To bys udělala? Seš pěkná potvora!“

„Jo, klidně! A až tě budou mučit, budu se dívat a kňučet blahem!“

„Mučit, jo? Ty mě? Co když já tebe?“

„To by sis mohl zkusit! Zuby na to máš dost krátký a jestli... Au! Tohle mi nedělej! Ty hajzle, tys mě vážně kousl!“

„To jen abys mi věřila. Bolí? Jestli ne, kousnu ještě jednou!“

Dala se na útěk; těsně před tím, než ji dohonil, prudce změnila směr, on to nestihl a napasoval se do zdi. Když se dostatečně vysmála, už ji nechal, šli spolu na večeři a vzájemně si vyhrožovali.

Cestou z večeře potkali Bonny. Prohlédla si pozorně Vaška, pak naježila hřívu, ukázala všechny zuby včetně zadních stoliček a hluboce, varovně zavrčela. Taky Vašek naježil hřívu a zavrčel jako lev. Zuzanka se rozesmála.

„Vy jste se na mě domluvili! Víte, že neberu telepatii a...“

„Zato sis našla pěknýho kamaráda!“ řekla Bonny s hlubokou nenávistí, „Tohle si chceš přivést na orgie? Myslela jsem, že jsi opatrnější!“

„Jo, hraješ to dobře, skoro bys mě přesvědčila. Kdybych tě neznala!“

Bonny zatřepala ušima, zamávala oháňkou a odběhla. Bez komentáře.

Vašek sklopil hřívu a opět se přátelsky usmál.

„Milá holka. Škoda, že divocí psi nesnášejí lvy!“

„Ty s tím nepřestaneš?“

„Chceš, abych přestal?“

Zarazila se. Rozhodně způsobil, že se zamyslela.

„Nechci. Naopak; chtěla bych, abys byl opravdu lví démon. Aspoň by s tebou byla nějaká legrace. S nikým tady nic není...“

„To bys vážně chtěla?“ v jeho hlase zazněl hluboký nebezpečný tón.

„Jo. Jestli si na mně chceš něco zkoušet, tak... můžeš.“

Neodpověděl. Mlčky kráčel po jejím boku.

„Byls na přednášce,“ řekla, „Chceš studovat, zvyšovat si kvalifikaci. Být démon... Wašoriwe je dobrá legenda. Působivá. Měl by sis to cvičit. Kolik už toho umíš z hypnózy? Dokážeš třeba iluzi... toho démona?“

„No, víš...“ rychle hledal nějakou výmluvu, „Jistě to dokážu, ale jestli je přesvědčivý... na nějakého domorodce, to leda. Na tebe... nevím.“

„Tak to zkus! Hele, půjdem trochu bokem, ať na nás kdekdo nečumí; tam si to můžeš zkusit a já tě budu opravovat. Jako když jsem cvičila žraloka... víš vůbec, že umím vodní živočichy? Měla jsem kamaráda Gérarda, to byl vodní elementál a naučil mě...“

„Vím. Už jsem si tě párkrát všiml.“

„Já jsem čarodějka, víš? WZ Z. Moje logo.“

„Vím. Spřádáš příběhy. Docela dobrý.“

„Chceš, abych vytvořila příběh o tobě?“

„To by asi chvilku trvalo, ne? Kromě toho, moc o mně neznáš!“

„Hlavně neznám vůbec nic o tom lvovi. Co je to vůbec za démona?“

„O tom neví nic nikdo.“

„Chyba. Jestli ho máš dobře zahrát, musíme o něm něco vědět. Co kdybychom ho zkusili evokovat?“

„Vyvolat lvího démona? Blázníš? Oba by nás zabil!“

„Třeba ne. Třeba hledá... kontakt! Nemusí bejt tak zlej!“

„Dvojčatům zabil matku.“

„To jsou ti... jo, já vím. Jenže teď vedou válku v Infernu, nemyslím, že by se vrátili. Já se mezi božstva moc nepletu...“

„Já taky ne.“

„To spíš Denis, tvůj muž.“

Zuzanka zrudla. Po chvíli řekla: „Jo, to leda.“

Město Simbabwe je rozsáhlé a lze v něm nalézt řadu opuštěných koutů. To, co si vybrali, byla zřícenina jakési svatyně. Podle Vaška silně magická. Tam vytvořil iluzi čehosi mezi lvem a... čímkoliv. Zuzanka ho obcházela, dotýkala se ho a kroutila hlavou.

„To ne, to by neprošlo. Co ty rohy, prosímtě? Kdo kdy viděl lva s rohama? Navíc mi připomínají rohy Axhar; to by se ti všichni smáli. Dej je pryč. To už radši... co ta hříva? Co to má být za barvu? Já bych ji hodila do ruda, nebo ještě spíš... páni! Dokázal bys na konečcích plamínky? Zkus to!“

Vašek zavlnil hřívou a rozzářil ji jako vánoční prskavky.

„To je ono! Bezva! Teda... počkej, to přeháníš! Jiskřičky jsem říkala, ne bengálskej oheň. Ten můžeš spustit jako poslední varování, než se budeš muset dát doopravdy do boje. Jo, sakra! Vždyť ty budeš muset taky někdy bojovat! To je hrůza... co když ti někdo ublíží?“

„Kdo by dokázal ublížit démonovi?“

„Nikdo, to je jasný. Ale tobě skoro každej. Třeba Bonny, kdybys na ni na slavnosti vyjel a jí se to nelíbilo!“

„Kašlu na Bonny. Večer budu tančit jenom s tebou, slibuju!“

„Jo, až takhle? Hele, že ti pomáhám s tou trafkou, ještě neznamená, že na mě máš nějaký nároky! Tak bacha, abys nenarazil!“

Hluboce, varovně zavrčel. „Já varuju tebe, panenko! A koukej se trafnout na lvici, jestli se chceš prát! Lidský tělo je moc křehký!“

Jestli se chtěla prát, není jisté, ale rozhodně si chtěla zkusit lvici. Nejlíp nějakou, která by se hodila k Wašoriwovi, tedy démonku. Spustila to rychleji, než si to stihla promyslet, najednou stála na tlapkách a švihala pyšně oháňkou. Zbystřil se jí zrak, sluch, čich...

„Skvělý! Tobě to jde líp než mně!“

A ještě něco pocítila: hlad. Večeře byla pochopitelně vegetariánská, ale Zuzanka je zvyklá na maso.

„Jdeme lovit?“ navrhla.

Jednoznačně souhlasil. „Jenomže to bysme museli daleko, tady v okolí už je všecko vybitý. A to se pak nestačíme vrátit na slavnost!“

„A to vadí? Musíme očumovat, jak si to ostatní rozdávají?“

(Až doteď měla právě to v úmyslu; teď na to kašlala).

„Nevadí. Jdem, než nás někdo uvidí...“

Vyplížili se z města jako dva temné stíny. Nikdo je nepostrádal.


Když ráno vyšlo slunce, leželi dva těžce přežraní lvi na nízkých větvích stromů, tlapy svěšené dolů. Zuzance bylo špatně, ve lví i v lidské podobě; ovšem v té lví to snášela o něco líp.

„...jsem ti říkal, že nemáš polykat kusy syrovýho masa i s chlupama,“ řekl Vašek, „Na takový věci nejseš zvyklá. Tak se nediv.“

„Ty s tím asi nějaký zkušenosti máš...“ zaskuhrala.

„Jo, nelovím poprvé. Snad jsem ti říkal, že jsem...“

Zavrčela; nechtěla poslouchat žádné rady.

„Vydrž tak dvě, tři hodiny. Potom začneš trávit. Kdybys měla lvíčata, tak bys jim mohla maso vyvrhnout ze žaludku. Tak se to dělá...“

Opět zavrčela. Myslela tím, že žádná lvíčata nemá a s ním rozhodně nikdy mít nebude. Nezdálo se, že by to na něj udělalo dojem.

Z přemýšlela. Snažila se myslet pokud možno logicky, ovšem dělalo jí to problémy. Přemýšlela, na koho se obrátit, koho požádat o pomoc; zamítla bez rozmyšlení Sif a Iris, i když by nepochybně přiletěly. Kdyby byly v podobě supů či orlů a kdyby chtěly, mohly si doobírat kosti antilopy impaly.

Dostala žízeň; tehdy si vzpomněla na Gérarda. Mohla by slézt a dojít si k napajedlu, ale pořád ještě jí bylo zle. Když se jí zachtělo močit, pustila to klidně z výšky, aniž si připadala trapně. Je přece lvice.

Ale ne, není lvice. Je něco mezi; přemýšlela co přesně, a nedošla zatím k žádnému výsledku. Vůbec se jí nedařilo se jasně rozhodovat; pokaždé když měla pocit, že už ví něco jistě, začalo to být komplikované. Složité, nejasné, nepochopitelné. Moc ráda by si o tom s někým promluvila, ujasnila myšlenky. Mohl by to být třeba Vašek?

Ohlédla se na něj. Spal a ze spánku tlumeně mručel. Zdá se mu snad ještě teď o lovu? Byl tak bezstarostný... a líbil se jí, to si musela přiznat. Na chvíli jí napadlo, co by asi dělala, kdyby byl skutečně to, na co si hraje nebo co ze sebe chce udělat: Wašoriwe, lví démon. Dokázala by se mu nějak bránit? Poznala by to vůbec? Jistě, kdyby měl zuby a drápy a příšerný vzhled, jaký mu pomáhala vytvářet. Ale co když takový démon dokáže být taky milý a sympatický? Sakra, jak tohle vyřešit?

Takže, momentálně má tři nápadníky: Denise, Mistra čaroděje, vodního elementála Gérarda a lvího démona Vaška. Všichni tři jsou pěkně nebezpeční! To by tak byla legrace, kdyby o ni začali bojovat!

V podstatě to byla jediná příjemná věc, která ji dnes ráno potkala.


Kdo říká, že démoni jsou hloupí a ani za tisíc let se nic nenaučí? Nevěřte mu, není to pravda; někteří démoni jsou taky chytří. Třeba Axhar.

Už dlouho nebyla řeč o čarodějnické učednici Priscille. Možná jste na ni dokonce zapomněli, není příliš důležitá. Ale byla s ostatními, sledovala cvrkot a vymýšlela, co provést. Aby neztrácela čas, občas někoho svedla; to proto, že i ona to čas od času potřebovala, a taky že si od něj mohla něco stáhnout. Mimořádně oblíbená nebyla, kluci o ní říkali, že toho moc neumí ani v tom sexu. Jak se mohla uživit jako prostitutka, bůh suď.

Netajila se úmyslem vymýšlet podrazy, ale nikdo jí to neměl za zlé; jestli se jí něco podaří, bude aspoň legrace. Když ji napadlo, že se chce učit lítat na koštěti, dokonce jí fandili a pomáhali; není to neřešitelný problém, stačí zvednout jakýkoliv kus dřeva do výšky (antigravitací) a sednout si na něj. Nejdřív to zvládly S-I, potom holky jako Efka a Naike a nakonec skoro každý, kromě Priss. Ta z koštěte soustavně padala a narážela do nejrůznějších překážek, pochopitelně k všeobecnému pobavení. Strašlivě zuřila; nebrala na vědomí, že ostatní pro zábavu dělají větší šílenosti a vztekala se doopravdy a tvrdě.

Mezi ní a Axhar byly vztahy... no, samozřejmě taky složité. Neměly se rády, to ne; ale cítily k sobě jakousi vnitřní vazbu. Občas se někde o samotě slezly a povídaly si, dalo by se říct kuly pikle. Axhar neusilovala získat duši Priss; že už by jí patřila? Zato se důkladně (s použitím hypnózy) vyptávala na jejího miláčka Armanda i na další zákazníky, pokud si na ně Priss dokázala vzpomenout. Dokonce to vysvětlila:

„Kdo se zaplete s kurvou, propadne Peklu!“

Priscilla je nelitovala, patřilo jim to. Stejně byli všichni hnusní.

Samozřejmě, Priss věděla na své dřívější přátele spoustu ohavných hříchů; pili alkohol, brali drogy, prováděli podvodné obchody a okrádali svoje zákazníky i obchodní partnery. Axhar to vše pozorně vyposlechla a hned za tepla předávala dál jiným čertům, kteří si dotyčné hříšníky našli i v Americe, sledovali je a dělali si poznámky. A protože každý podnikatel se rád sdružuje s dalšími toho druhu, kteří taky usilovně hřeší, zaznamenávali si jejich nemravné činy a chystali pro ně pořádně veliké kotle. Priss to samozřejmě věděla, ale jen se tomu smála.

Samotné Axhar bylo jasné, že by ji měla něčím odměnit. Dlouho nevěděla, co by to mělo být; až si Priss vzpomněla na vyprávění o Rhodu a všeobecné změně pohlaví, kterou tam na jeden den provedla Afrodíté. Ale ne že by to chtěla zkusit; přála si podle libosti změnit pohlaví ostatním, a to tehdy, kdy jim to bude nejvíc vadit. Axhar se vypjala k neobyčejnému úsilí, našla tu techniku kdesi v informačním nexusu a vyslepičila jí to.

První pokusy skončily velkým úspěchem; zvláště když se stalo v průběhu milostného aktu, že oba partneři byli náhle stejného pohlaví. Nejdřív to způsobilo obrovský šok, ale potom namísto výbuchu vzteku nebo pláče záchvat smíchu; a všeobecné přesvědčení: tohle nám někdo dělá schválně.

Je totiž prvním impulsem arminských bojovníků, ať se stane cokoliv, brát to jako něčí vtip. I kdyby se objevil sedmihlavý drak, budou si myslet, že je to hra; co by se muselo stát, aby se vážně polekali? Samozřejmě se dají do boje, od toho přece bojové hry jsou. Tak i tentokrát začali okamžitě hledat pachatele a podezření padlo na kdekoho z čarodějů, na Priss ovšem až na konec; obvykle totiž ničím zábavným nepřispívala.

Když na ni konečně přišli, nikdo se nezlobil, dá se říct, že její popularita se krátkodobě zvýšila. Vyšlo však najevo, že takhle to nemyslela; ten úspěch ji spíš odradil, takže se naštvala ještě víc a zase stáhla do nenávistného ústraní. Ale to už byl čert z pytle vypuštěn a každý mohl začít zkoušet ovlivňovat ostatní dle svého přání.

Sami sebe měnili i dřív, ostatní s jejich souhlasem; zrovna to dělala Z s Vaškem. Teď si to začali dělat naschvál a vymýšleli právě ty podoby, které kamarády spolehlivě nejvíc naštvaly. Nemusí být přece jen člověk opačného pohlaví, může být třeba odporné zvíře, příšerné strašidlo nebo cokoliv... Bohužel, pro většinu lidí neexistuje nic dostatečně odporného, strašidelného či ponižujícího, zvlášť když to jde zvrátit. Znamená to pouze jedinou povinnost: vytvořit základní podstatu své osoby a uložit jako Vzor. Pak se sebou mohli nechat udělat cokoliv, a když je to přestalo bavit (nebo to přestávalo být životaschopné), jednoduše se do svého Vzoru vrátili.

No a samozřejmě, přišlo se na zajímavé detaily. Třeba: ti, kdo jsou označeni posvátnými symboly, byli mnohem méně náchylní k podléhání magii druhých. Nejúčinnější je kříž vpálený do hrudní kosti, ten chrání proti většině útoků, pokud jejich původce nebyl taky zasvěcen. O stupeň méně účinné jsou znaky vytetované a trvale implantované (piercingy), další snadno odstranitelné kresby atd. Konalo se na to téma několik přednášek a seminářů, kde se do nekonečna diskutovalo, co je lepší a účinnější; samozřejmě s předváděním a vzájemnými souboji. Někteří vymýšleli ještě další finty: jako nejúčinnější navrhovali nastřelení čipů přímo do mozku, což je technika vyvíjená prý v Ősgardu. Jiní oponovali, že mnohem lepší je zvýšení osobní úrovně magické energie; od určité doby jsem jim přestal rozumět a jejich diskuse se dostaly na tak odbornou úroveň, že tam běžně uvažující lidé mohli přestat chodit.

Tehdy nás nečekaně přišel navštívit Denis. Jeho supohlavci přivedli s sebou (jako zajatce?) podivné stvoření, které snad bylo kdysi člověkem, avšak v průběhu života bylo prošpikováno tolika kovovými implantáty, že se lidská podoba téměř ztrácela. Například levé oko měl nahrazeno přenosovou kamerou s rudě poblikávající kontrolkou, pravou paži vylepšenou o nějakou zbraň, kterou mu ovšem sebrali. S lidmi komunikoval špatně a nerad, zato s ostatními svého druhu na dálku telepaticky, případně nějakou mechanickou cestou. Denis to nazýval Kyborg; řádovému shromáždění vysvětlil, že host je tady z větší části dobrovolně, nicméně je moudré jej soustavně hlídat, aby někoho nenapadl. To obstarali supohlavci, je to jejich povinnost. Kyborg se dal bez odporu prohlédnout, zodpověděl (vybraným odborníkům) některé otázky a na závěr navrhl spolupráci; spočívala v tom, že zájemce asimiluje, totiž připojí k jejich Společenstvu. Zahrnovalo to již zmíněné implantáty a podle Kyborga to bylo výhodné; nicméně se nenašel nikdo, kdo by měl zájem.

Denis tedy hosta zase odvedl do jeho světa. Od té doby jsem o něm neslyšel. Ale občas se mi o něm zdá. A i tak mi nahání hrůzu.

 


Zpět Obsah Dále

25.08.2020 11:27

Errata: