Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 7. Žijeme rychle

Zpět Obsah Dále

 (Charry)

Nalil jsem si další sklenici a vypil ji na dva hlty. Samozřejmě vím, jakým způsobem naše čarodějky získávají alkohol, ale už dávno mi to přestalo vadit. Dokonce vám prozradím jako znalec: když se náhodou někde dostanu k alkoholu vzniklému kvašením obilí či něčeho takového, už mi nepřipadá tak chutný jako dřív. Nevím, jestli je to exaktní fakt nebo dojem; chuť věcí je vůbec hodně osobní věc. A nemám chuť se o tom rozkecávat, jako někteří mladí, co s oblibou ukecávají oblíbené kamarádky, aby jim daly napít rovnou od zdroje. Další příklad toho, kam se dostala moje země. Mně stačí, když natáhnu ruku a někdo mi do ní vloží láhev.

Ano, když chcete, stávám se pomalu flegmatickým alkoholikem. Neměl bych. Měl bych být vůdčí osobností, hybnou silou veškerého dění. Místo toho jsem ve vleku událostí, většinou mě ostatní do něčeho navezou a já užasle zírám, co se to zas děje. Když mě v důsledku toho popadne vztek či deprese, někdo mi vrazí do ruky flašku – a já se uklidním. Postupně, jak mi stoupá hladina alkoholu v krvi. A klesá v té láhvi. Pokud vůbec klesá; ono se dá zařídit, aby byla pořád ve zhruba stejné výšce.

Nejraději se mnou pije Tomáš Baarfelt. Můj kancléř, kardinál, velmistr řádu a vůbec všechno. Tedy, pije... sedí se mnou a vychutnává si ten nápoj. I on samozřejmě ví, jak vznikl. A nebaví se o tom; maximálně se zasměje. Na rozdíl ode mne nikdy nebývá opilý. Dokonce tvrdí, že ani já nejsem, pouze si přeju být, takže se mi to vyplní. Tomáš říká hodně zvláštních věcí. Asi budou pravda, nevím. Zatím měl pravdu pokaždé.

Ani on však nezná odpověď na otázky, které mě trápí. Především tu hlavní: co bude dál. Zatímco mladí se zabývají pletkami s děvčaty a vymýšlením čím dál méně věrohodných příběhů, mně nejdou z hlavy řeči těch lidí v Beire. Jsou zcela nepodstatné a bezúčelné, lze je jednoduše hodit za hlavu? Znám ten typ lidí líp než jiní a dobře vím, že málokdy mluví jen tak do větru. Možná nic přesně nevědí, jejich informace jsou zkreslené a vylepšené frajerským postojem k životu, ale pokud je prozkoumáme logicky, můžeme v nich najít hodně pravdy.

Nepochybuji, že mocní tohoto světa nemají zájem na zdaru naší expedice; ani o tom, že Gordonův pokus nebude jedinou akcí Britského impéria. Tím spíš, že Gordon hanebně ztroskotal, zmizel a nepodává o sobě zpráv; jeho nadřízení, když mu svěřili armádu, výstroj a peníze, si jistě budou přát, aby se jim investice vrátila. Nebo alespoň aby našli viníka nezdaru a patřičně mu to osladili.

Jejich informační služba funguje po celém pobřeží Afriky, nejen na jejich území, ale i na jiných, neboť celé pobřeží se hemží spoustou dobrodruhů, tuláků a lotříků, mezi nimiž se lehce ztratí pár vyzvědačů. A ve štábech sedí moudří koumáci, kteří různé kusé, zlomkové a spletené informace rozebírají, skládají dohromady jako mozaiku a vytahují z nich spoustu užitečných znalostí. Například jistě sledovali celou cestu Maryščiny lodi; její výprava byla vypravena s takovým halasem a popularitou, že nevšimnout si jí by mohl jen hlupák. Kdoví, zda ještě nyní se mezi jejími členy neskrývá nějaký agent. Sledovat stopu nevycválaných řádových princezen je lehké, díky jejich neuvěřitelným výtržnostem se zprávy o nich jistě šíří po přístavech rychlostí blesku. Co jedou provádět, je nabíledni, ostatně se netají, že se chtějí spojit s námi, a o nás mají Angličané informace od Gordona. Předpokládám, že od odjezdu do stepi je pustili ze zřetele; už je nepotřebují.

Jistě byli také informováni o příjezdu arminských lodí do Mosambiku, nalodění Reortů a možná i nakládání pokladů, pokud naši nebyli dost opatrní. Arminští námořníci jsou jen o malý chlup lepší než jiní a nepochybuji, že některý z nich po investování několika sklenic kořalky vypověděl svým vyjeveným posluchačům všecko, co věděl i nevěděl. Zabránit se tomu nedá ani nejpřísnějšími opatřeními, to je mi dávno jasné; musel bych lidem vytrhnout jazyky nebo rovnou uříznout hlavu.

Doufám, že Angličané nic nevědí o záležitostech lodi Jitřenka a vyzvednutí pokladu Grosvenoru; pokud se to už dozvěděli, dá se předpokládat nějaký infarkt na britské Admiralitě a tvrdá protiopatření vůči nám. Ale vzhledem k tomu, že Jitřenka je malá a nenápadná, neudala v Beire cíl cesty a nepotkala po cestě žádnou loď, dále po vyplutí z Grosvenorské zátoky a mezipřistání na Madagaskaru plula rovnou do Arminu s ochranou zkušených Darkkových delfínů, doufal jsem, že se to nerozkřikne; aspoň v nejbližší době.

Ovšem zcela jistě budou vědět o příletu Tomáše s jeho letadlem. Každý takový stroj je v současné době neuvěřitelnou kuriozitou, to jeho navíc na první pohled odlišné od ostatních na celém světě. Navíc, letěl přes... kudy vlastně letěl?

„Co se chceš zeptat?“ otázal se Tomáš a podal mi láhev.

„Přečti si, na co myslím!“ zavrčel jsem, ale poslušně se napil.

Rozesmál se. Má nějaký smysl, abychom se zrovna my dva bavili o etice čtení myšlenek? Asi ano, větší než ti ostatní; ti o tom nepřemýšlejí vůbec, prostě jen přistrčí hlavy k sobě. Tomáš ještě ví, že někteří lidé by přenos mohli považovat za neslušný.

„Chceš reportáž?“ zeptal se s úsměvem.

Zaváhal jsem, ale pak jsem chtěl.

Odjel do Evropy s Valérií, lodí ze Singapuru. Jak se dostal tam, netuším, nebylo to součástí akce. V Indii a Indočíně chodila Va v šafránovém rouchu kněžky, až tam se změnila v Evropskou dámu, dokonce s dlouhými vlasy. Tomáš vystupoval jako koloniální úředník, případně obchodník. Plavba byla příjemná a zábavná. Končili v Thessalonnice, kde přijali pohostinství naší kamarádky Eleni; má tam hotel, tedy... hm, nevěstinec.

Tomáš odtamtud odjel do Říma. Valérie zůstala a dělala... stala se na ten čas ozdobou Elenina salónu. Důvod: závidí Julce a Maryšce jejich zážitky z Paříže. Užila si pěkně, ve volných chvílích poznávala Balkán. Zda se opravdu naučila měnit v netopýra a sát nějakým nešťastníkům krev, nebo se tím jen Tomášovi vychloubala, není jasné. Hrála si.

Ve Vatikánu přijali Tomáše významní úředníci papežské konzistoře. Jednali spolu o možnosti, že by skutečně přijal kardinálský klobouk a stal se tak představitelem arminské církve v Římě a arcibiskupem v Kingtownu. Přál jsem si to už dlouho a Tomáš byl ochoten to udělat, ačkoliv hrozilo, že bude muset nějak zkorigovat svoje názory, odlišné od katolických. Jednání nebylo jednoduché, ale skončilo dohodou. Tomáš je kardinálem. Papež jej přijal na slavnostní audienci a vložil mu na hlavu červený klobouk.

„Gratuluji!“

Nebylo jisté, je-li k čemu. Kromě teologických sporů existoval jen jediný sporný bod: dislokace Arminu a možnost jeho nalezení. Tomáš se nějakou dobu vykrucoval; potom se pokusil vysvětlit, že i když zadá přesné souřadnice, není jisté, zda je podle nich cizí kapitáni dokážou najít. Úředníci konzistoře chápavě přikyvovali hlavami, pronášeli moudré připomínky, ale bylo jim jasné: Templáři chtějí mít svou ostrovní pevnost utajenou. Neprozradí, kde je a jak ji najít, i když prozradí všecko. Na tom mohlo jednání ztroskotat, ale kúrie si dohodu přála, tak se s vysvětlením spokojila. Opačná varianta by znamenala pokračování nepřátelství.

„Co vlastně opravdu chtějí?“

„Vědí totéž, co my: že zbožnost lidstva upadá a ve dvacátém století bude přímo katastrofální. Potom přijde podle proroctví něco nového; někteří jsou ochotni přijmout možnost, že z Východu. My jsme Orient; snad nepožadují, abychom jim pomáhali, stačí když nebudeme škodit. To jsem slíbil.“

„Víš, Tomáši, já nejsem katolík. Jsem... těžko říct, co vlastně.“

„Správně. Tak jsem to vysvětlil i já jim. Templář připouští možnost jiné varianty, než je jeho vlastní. Mnoha odlišných variant.“

„Děkuji za poučení.“

Napadlo mne, jestli si ti lidé v Římě uvědomovali, koho mají před sebou. Že jeho dvě dcery se pro vlastní potěšení... (Řekni kurvily!) v pařížském nevěstinci. Jeho milenka provádí totéž v Soluni. Tomáš pohlíží na tu jejich zábavu s pobaveným pochopením, možná dokonce...

„Ale ano, baví mě to. Je to legrační myšlenka. Víš, občas jsem s přáteli také navštěvoval taková místa. Dřív, když jsem byl mladší a potřeboval to. Dokonce jsem se s mnoha takovými děvčaty spřátelil. Pomohl jsem jim...“

„Umím si to představit. Nepochybuji, že jsi jim převrátil život naruby!“

„Ale ony to chtěly!“

I tomu jsem byl ochoten věřit. Stačilo se zmínit a začaly se dít věci.

„Mám rád zajímavé experimenty, to přece víš...“

„Jedním z těch experimentů je morálka našeho státu.“

„Ale já jsem ji nijak neovlivňoval!“

„No právě. Necháváš všechno běžet vlastní cestou. Jsme poslední generace, která má nějakou povědomost o evropském názoru na ty věci!“

„Máš pocit, že tím mladí o něco přišli?“

Ať jsem přemýšlel jak chtěl, napadalo mi jediné: pokrytectví. Říkat jedno a konat druhé; ne jako Tomáš, který se klidně přizná k návštěvě bordelu. Ne jako jeho dcery, které klidně přiznají, že sex je baví a svádět cizí muže je pro ně potěšení. V Evropě lidé celá staletí předstírají opak toho, co si skutečně myslí. Páchají hříchy, ale stydí se za ně.

„To všechno je otázka obchodu,“ odpověděl Tomáš, „Navštívil jsem také pár dalších míst. Například Vídeň; samozřejmě v dokonalém přestrojení. Nesetkal jsem se se žádným ze starých přátel. Jenom... mnoho věcí už není v pořádku. Nejsou v tom pořádku, v jakém jsem je zanechal. Majitelé začali přestavovat staré domy, přemísťovat věci, měnit je. Možná je to dobře, nevím. Ale není to moje přání. Na žádném z takových míst nechci být.“

„Žiješ v Arminu. Ten je úplně nový, odlišný od všeho...“

„Je takový, jaký má být. Vídeň už není taková, jakou jsem měl rád. Všude se roztahují bohatí obchodníci. I krásu a nostalgii už prodávají za peníze. Kšeftují s ní. V jedné cukrárně, kam jsem chodil na kávu, mají dokonce můj portrét. S černou páskou přes roh...“

„To je snad dobře, ne? Ať věří, že jsi mrtev!“

„Jde o něco docela jiného. To místo už nepatří tomu, komu tehdy. Ani jeho dědicům; patří člověku, který mne nikdy neměl rád. Nebyl jsem jeho přítel, ani jsem mu nezajišťoval větší zisky. A teď mě uctívá, protože lidé, kteří mne znali, k němu chodí utrácet svoje peníze! Chápeš?“

„Uráží tě to?“

„Ne, samozřejmě. Templář se nesmí ničeho štítit. Ani těch kšeftmanů. Jen jsem se zarazil na prahu... a pak odešel. Už nikdy tam nevstoupím.“

„No, hlavně že se na něj nezlobíš.“

„Musel bych se zlobit na čas, který plyne. Věci se mění k horšímu. Nebudu proti nim bojovat, nemá to smysl.“

„Ale víckrát tam už nepůjdeš.“

„Půjdu, kdybych tam měl něco na práci. Nemysli si...“

„Dobře. Nepůjdeš tam pro svoje potěšení.“

„Být ve společnosti takových lidí může být moje povinnost. Ne potěšení.“

„Co je tedy potěšení? Myslím skutečné?“

„Sedět tady s tebou a popíjet.“

Povzdychl jsem, ale napil se. S chutí. Cítil jsem, jak mi od hrdla dolů klouže příjemné teplo.

„Hlavní důvod, proč Valérie opustila Atanor a vydala se do Evropy, bylo rozhodnutí, zda čarodějky mají dovolit všeobecné odblokování, nebo ne. Ano, upřesním to. Většina lidstva je ovládána civilizačními bloky, které určují její jednání. Domníváš se, že je to správné, nebo je lepší ponechat každému na vůli, co má dělat? Podle vlastní přirozenosti?“

„No... to vidíme kolem sebe.“

„Aha. Takže ty tím taky nejsi nadšen!“

„Ale jo, mně se to líbí a souhlasím se vším... jenom by se to možná mohlo trochu zmírnit! Nezacházet do takových extrémů...“

„Výtečně. Jak to chceš udělat?“

„Na to bych se právě rád zeptal tebe.“

„No vidíš. A já se zeptal Valérie. Va se nad tím hluboce zamyslela a pak rozhodla, že se ještě jednou vrátí do světa lidí. Přestože už nechtěla. Ovšem nebylo to jen na základě mé žádosti, o totéž ji požádaly některé její kamarádky, jiné čarodějky. Ani ony si nejsou jisté.“

„Prosím, zkrať to. Řekni mi rovnou výsledek!“

„Cha cha. Bez výsledku. Nedá se to rozhodnout jednoznačně.“

„Ale sakra!“

„Jakékoliv uvolnění způsobí lavinový efekt. Představ si společnost zcela ovládanou pokryteckou morálkou: vladař potřebuje udržet masy v klidu, proto jeho kněz káže naprostou poslušnost zákonům, které nikdo nechce, nikdo je nedodržuje a v podstatě nemají smysl. Vladař nechce, aby je dodržovali; jen aby to předstírali. Kdo má námitky, je potrestán nebo zesměšněn. Tím myslím dvorního šaška. Všichni ostatní...“

„Prosím, zkrať přednášku!“

„Jistě. První uvolnění způsobí řetězově další. Vladař třeba dovolí překračovat zákony své milence, svým dětem... někomu z oblíbenců. Lid to vidí, reptá, vzpouzí se. Vladař musí přísně zasáhnout a trestat; jen tak se lid na chvíli uklidní. Ale ne navěky...“

„Dějiny znám. Pokračuj.“

„My jsme použili opačný extrém. Dovolili lidem jednat podle přirozených sklonů. Připustili individuální morálku; stanovili, že jeden člověk může dělat něco jiného než druhý, a oba mají pravdu. Sotva to pochopili, zpětný chod se stal nemožný. Nemůžeš přinutit ženu, aby se znovu stala pannou.“

„Můžeš jí zabránit, aby byla kurvou.“

„Výtečně! A když nebude chtít poslechnout?“

Neodpověděl jsem. Tomáš věděl, jak zní odpověď.

„Va dělala průzkum mezi děvčaty v tom bordelu. Většina by si přála, aby si je vzal nějaký správný muž, odvedl je odtamtud a žil s nimi. Mít děti, malou usedlost, slepice, králíky, prase v chlívku... Jenže toho manžela si představují zcela nereálně. Jako muže, který by měl rád jenom ji, přestože jiné ženy by jim záviděly... zkrátka propletenec z Červené knihovny. Nikdo, koho znají, se do té role nehodí.“

„Ne, že bych tě nesledoval, Tomáši, ale nechápu, kam tím směřuješ.“

„Deset procent má chuť vstoupit do kláštera. Už nikdy nevidět žádného chlapa, jsou všichni hnusní a odporní. To radši ošetřovat debilní děti. Ty jsou vhodným objektem pro záchranné spolky. Dalších deset procent jsou holky, které sex baví; nevydržely by bez chlapa, ba co víc, bez střídání chlapů. Potřebují vzrušení a zábavu. Ty jsou na svém místě, dokonce bych doporučil poslat na takové místo všechny ostatní se stejnou tendencí. Hrozná tragédie je, když je někdo nutí žít jako počestná manželka. Několik jsem jich poznal. Strašlivý osud...“

„Není to tak, že jsi některým z nich v těch tendencích pomohl?“

„Každé, která to potřebovala. Pozor, takové tendence má mnohem více žen, ale některé to dokážou korigovat rozumem. Podřídit se...“

„Fajn. Stejně nechápu, kam vedou ty tvý procenta.“

„Dojdu k tomu. Deset procent jsou světice, ty odděluji. Deset procent nezdolné kurvy. Třicet procent ženy, které si přejí počestně se vdát a mají dost rozumu, aby nepožadovaly příliš nesplnitelné ideály.“

„Zbývá padesát procent. Co ty?“

„Mix. Naprostá směsice všelijakých tendencí. Jo, ještě bych oddělil malé procento takových, které se chtějí realizovat... bojem. Holky, pro které je rvačka lepší zábava než sex. I když, většinou to spojují...“

„Souhlasím, až na to malé procento. Mám dojem, že je jich víc.“

„Není; to se ti jen zdá, protože jsou shromážděné právě tady. Přidejme další procento na skutečně profesionální čarodějky; holky ochotné opustit hmotný svět a odejít někam do astrálu, bez ohledu na to, že tím ohrožují vlastní život. Samozřejmě, obě tendence přitahují spoustu obdivovatelek, ty vydrží tak během studií, pak dostanou rozum a odpadnou.“

„Proč vlastně mluvíš stále jen o ženách?“

„Protože toho se týkal Valériin výzkum. Spočítala si to, zkategorizovala, nakonec mi to předala. A teď se chce vrátit na Atanor.“

„Pořád ještě nechápu, k čemu skutečně došla!“

„Ohledně těch padesáti procent k ničemu. Je nutné ponechat je, aby si své tendence a záměry vyjasnily samy. Vnější ovlivnění je samozřejmě možné; v klasické společnosti by se podřídily. Docela rády, i když by pociťovaly frustraci a depresi, často si stěžovaly a tak. Ale vydržely by a vcelku byly šťastné. Tak to funguje už dlouhá staletí.“

„Takže ty doporučuješ nedělat nic?“

„Valérie rozhodla nedělat nic. Ovlivňovat jen ty, které ji požádají. Ale ty dokonale odblokovat, aby byly samy sebou. Bez ohledu na to, že se to leckomu nebude líbit.“

„Například mně?“

„Ty nejsi nejhorší problém, císaři. V podstatě nikdo z našich lidí. Pravý problém nastane, až dojde ke konfrontaci se zbytkem světa.“

„Ach jejda!“

„Jakmile si svět uvědomí, jak jsme nebezpeční, přijde nás zničit. Bude to tvrdý zápas. Zjistil jsem to ve Vatikánu; na jedné straně vědí, že se to musí stát, na druhé tomu chtějí zabránit. A to jsou ti moudřejší. Podstatně nebezpečnější bude, až obchodníkům začnou utíkat peníze. Kdyby se rozšířila nezávislost na předmětech, lhostejný vztah k nabízeným požitkům...“

„Ano, chápu. Po válkách za krále, za vlast a za víru nastane boj za větší rozmach obchodních domů?“

„Naprosto přesně. Budoucí století nám to předvede.“

Řekl jsem „Fuj!“ a pro jistotu se napil.

Tomáš si pohrával se zlatým pohárem ozdobeným rubíny, ve který mimovolně proměnil svůj hliněný pohárek.

„Přes veškeré pokusy o vyjasnění situace církev trvá na tom, že hlavním zdrojem hříchu je sex. Ve všech myslitelných podobách. Odmítá uvažovat o mé verzi, že hřích se týká hlavně peněz. Možná proto, že samotní představitelé církve peníze milují a touží po nich. Po sexu už většinou ne, zejména starší a zasloužilí. Jistě, mohl bys namítnout, že ani já netrpím chudobou; dokonce ani nedostatkem přítulných dívek. Ovšem fakta...“

Neříkal jsem nic. Až po chvíli:

„To o těch penězích... zjistila Valérie?“

„No, vlastně ano. Je to jeden z uzávěrů jejího výzkumu. Obává se, že vliv peněz bude nejhorším nebezpečím budoucnosti. Mnoho nezvládnutelných proudů, občas protichůdných, občas... nevystopovatelných. Takže...“

Zvedl jsem prst, abych upozornil na otázku: „Obává se Va tohoto nebezpečí, protože mu nedokáže čelit?“

Tomášovy ruce sevřely na pár okamžiků pohár křečovitěji.

„Ano, to není vyloučeno. Pokud se týče oblasti emocí, v tom vyniká. Když chce, dokáže lásku vyvolat nebo zchladit. Pohrává si s tím, dokonce ráda. Udělat pořádek ve financích, obávám se, nedokáže.“

„Mohl bys zkusit dohlédnout, aby...“

„Udělám, co budu moci. Prozatím s tím... vlastně ano, používal jsem tyto metody také. Ovšem v dobách, kdy to bylo mnohem jednodušší. Lepší informace mají J-M. Případně jejich kamarádka Lucka, ta je ve financích hodně dobrá. Ale slyšel jsem, že s ní zrovna teď nekamarádíme.“

„Slyšel jsi správně.“

„Nepřátelské území, že? Moje holčičky tam bojovaly zdatně, řekl bych. Bez ohledu na to, že nenapravitelně pošpinily svoji pověst...“

„Julka na tohle řekla Dianě: Pouze svoje vagíny.“

„Vtipná panenka, uznávám. Valérie to v závěru neudržela pod kontrolou, začalo jí být líto kamarádek a chtěla jim pomáhat. Hodně závažných změn.“

„K lepšímu?“

„Jak se to vezme. Pár holek změnilo profesi, pár zmizelo v nenávratnu. Pár mužů poznalo, co to znamená naštvat čarodějku. Nevím, co přesně se jim stalo, ani to nechci vědět.“

„Efektní rozloučení?“

„V tom jsem jí naštěstí zabránil. Měla v úmyslu roztomilý žertík: na odchodnou nechat oplodnit všechny ženy, které tu noc budou mít pohlavní styk. Případně vzbudit touhu v těch, které by si ho jinak nedopřály...“

„To by se líbilo Dianě. V rozsahu?“

„Evropy, myslím. Omlouvala to potřebou vybít nějak nasbíranou energii. Jenže potom si popovídala se svými zrcadly a nechala toho.“

„Ohoho! A důvod?“

„Myslím, že někde došlo k zániku vesmíru. Byla z toho smutná.“

„Bojovala?“

„Určitě, do poslední chvíle. Její dvojnice tam zahynula, i další. Znovu tentýž případ; a nevíme, co to způsobilo.“

„Co třeba... čerti?“

„Těm jde o ochranu našeho světa možná víc než nám. Ne, není to nic, co sem patří. Možná to, co se naši pokoušejí chytit v Infernu. Mimochodem, jak to tam pokračuje?“

„To by ses měl zeptat svého syna. Od jeho odchodu jsem tady moc božských bytostí neviděl...“

„Ano, Denis se... No ano, Denis. Když se chtěl oženit s Assamou, vyptával se tp, jestli mi nebudou vadit jeho černé děti. Teď mám v rodině bytosti, které s lidstvem nemají vůbec nic společného; a už se ani neptá.“

„Já vím, viděl jsem je.“

„Ani zdaleka ne všechny. A vůbec si to nepřej, nejsou... Možná vypadají roztomile, to nepopírám. Ale lidského v nich není nic. Jsou zvláštní.“

„Tvoje děti rády žijí rychle a nebezpečně.“

„Správná definice. Očekával jsem, že Denis zůstane se mnou a bude mi dělat radost. Já ho všechno naučím, uvedu do společnosti, představím ho krásným ženám a významným mužům... Tak s Denisem se mi to už určitě nepodaří. Možná s některým dalším potomkem.“

„S Chrisem.“

„Chris, obávám se... je víc Valérie než můj. Vězí velmi hluboko v magii; tím chci říct, že myslí jako čaroděj. Bezpochyby někam dojde, a to brzy, já ale nevím, kam. Asi si vytvoří vlastní svět.“

„To zní, jako byste o něj s Valérií bojovali!“

Tomáš se poškrábal za uchem. „Myslím, že tak hluboko by se Va neponížila. Ale mohlo by ji to bavit! Poslední dobou ji baví zejména pokleslé a hanebné praktiky; čím větší blbost, tím... Něco si tím kompenzuje. Pro WZ jsou typické náhlé výkyvy nálady. Například, to jsem ti neřekl: zkusila si mužský vzor, balila holky a zkoušela je oplodnit vlastním spermatem...“

„To bych teda chtěl vidět!“

Tomáš zaváhal. „Obávám se, že uvidíš...“


Na rozdíl od odtažité a nepřístupné Valérie byl Bartolomćo velmi příjemný a usměvavý mladík s uhlazeným chováním a okouzlujícíma černýma očima; což okamžitě ocenily všechny přítomné dívky. Jenže on měl v úmyslu něco zcela jiného než milostné pletky: chtěl s námi vyjet na průzkum do nepřátelského území. Docházely nás totiž zvěsti, že nepřátelé usilovně verbují po přístavech různé dobrodruhy a darebáky, zřejmě z nich tvoří úderné oddíly pro boj v buši. Mohlo se nám to nelíbit, mohli jsme na ně dokonce nadávat, ale mám obavu, že jsme s tím začali my. Má to jisté výhody, samozřejmě; tito světem protřelí darebáci jsou mnohem tvrdší, zkušenější a bezzásadovější než běžný chlapec z Manchesteru nebo Yorku, navlečený do uniformy a poslaný do pustin. Většinou už mají za sebou nakažlivé nemoci, kulturní šok ze života v Africe a ztrátu většiny morálních zásad. Také bývá zvykem, že u padlých britských mladíků se leckdo shání po vysvětlení, proč je někde v divočině zabili divocí a krutí domorodci, což u dobrodruhů obvykle odpadá. A že budou nasazeni do první linie, bylo zřejmé.

Potěšitelným faktem bylo, že o službu u Angličanů nebyl tak velký zájem, jak sami očekávali. Kupodivu větší byl o službu u nás, což jsem vítal se smíšenými pocity; kdybych si byl jist, že k boji dojde, samozřejmě by se mi pomoc hodila, ovšem živit tu nezkrotnou chásku zbytečně není moudré z hlediska státní pokladny. A já se chtěl boji vyhnout a předpokládal jsem, že máme k tomu dobré předpoklady.

Prozatím jsme byli téměř nedosažitelní. Území, na němž se nachází Simbabwe, bylo formálně majetkem britské koruny; zatím jím prošlo několik cestovatelů, zběžně zaznamenali důležité hory, řeky a jiné opěrné body a oznámili místním kmenovým náčelníkům, že se stali britskými poddanými; do jaké míry to černoši vzali na vědomí, je různé. Poslední výspou civilizace v tom směru byly Viktoriiny vodopády, jejichž misijní stanici a patroly popsal Chris. Výše na sever se odvažovali jen ojedinělí hazardéři a pochybuji, že by se tam odvážila celá armáda s technickým zabezpečením.

Jedinou šancí Angličanů bylo napadnout nás po cestě ze Simbabwe k pobřeží – to patří Portugalcům až daleko do vnitrozemí a pochyboval jsem, že se odváží operovat na cizím území vojenskými oddíly. Je pravdou, že Portugalci měli zemi stejně málo osídlenou jako Angličané, i jejich nadvláda nad místním obyvatelstvem byla iluzorní; pobřeží ovšem ovládali vcelku spolehlivě a zcela jistě by dokázali znepříjemnit činnost Angličanům, kdyby jim tam vlezli. Soudil jsem, že pokud budou chtít zaútočit, položí se s vojskem do cesty naší pochodové trase někde na pomezí svého a portugalského území; v mapě byla tato území zakreslena jen velmi nepřesně a určení hranice by bylo složitou záležitostí.

Moje taktika byla zcela jednoduchá: zjistit, kam se Angličané nacpou, obklíčit okolí hlídkami a dávat pozor, aby se s nimi naši Reorti nedostali do konfliktu. Po opuštění Simbabwe obejdeme jejich postavení velkým obloukem, dojdeme do Beire a opustíme Afriku; než se to dozvědí, mohou si v opevnění trčet třeba rok, pokud je do té doby nesežerou vši a dravá zvěř.

Rada Arminů i Reortů s plánem vcelku souhlasila; kromě několika bojovných členů rady, jako byl Ao Harrap a Jednooký. Takže jsem vydal příkaz Tošio Yamanakimu, aby si vzal několik mužů a oddíl šelem a vyjel s nimi do Beire, kde naverbuje do naší armády ty z dobrodruhů, kteří se mu budou zamlouvat, včetně ženského pomocného oddílu; usídlí je v odděleném táboře a poskytne jim vojenský výcvik, čím tvrdší tím lepší. Pokud někdo nevydrží a uteče, není ho žádná škoda; ti, co zůstanou se stanou zdravým jádrem armády.

Tošio vyslechl moje příkazy s tváří planoucí vášnivým odhodláním.

„Udělám z nich samuraje nebo mrtvoly, pane! Budeš spokojen...“

„Ano, to budu rád. Především je pouč, jaké štěstí je stát se Arminským vojákem. A vysvětli jim, jaká blaženost je očekává, když se stanou našimi občany. Morálku nijak neutahuj, nech ji asi na úrovni, jaká je tady mezi námi; ale po vojenské stránce jim neslev a jakékoliv činy proti státu tvrdě stíhej. Chápeš, jak to myslím?“

„Chápu, pane. Budeš spokojen.“

S tímto slibem opustil Simbabwe a odjel, aby se stal generálem.

Bartolomćo si velice přál jet s ním jako poddůstojník; Tomáš by to klidně dovolil, ale já měl obavy, že Tošio by mohl být k mnohem bystřejšímu podřízenému nemístně shovívavý. Nepochybně by nastala situace, kdy by Bart svedl Oiči nebo nějaká jeho další dívčí verze přímo Tošia; přece jen bych nerad viděl, aby vrchním velitelem armády byla mentálně nevyrovnaná čarodějka. Tomáš se smál, Bart se šklebil. Ale poslechli.

Žádná WZ nedovolí, aby s ní bylo manipulováno, i když to má ráda. Takže jsem tušil pomstu, pokud možno zákeřnou. Nepřišla, ani na mne ani na Dianu, která ji očekávala přímo dychtivě. Buď Va změnila svoje návyky, nebo ji bavilo udržovat nás v nejistotě.

Kdo přišel na myšlenku, abychom uspořádali inspekční cestu na jih za účelem vyzvídání úmyslů Angličanů, vlastně ani nevím. Náhle se o tom mluvilo jako o hotové věci a nejisté bylo jen složení oddílu. Velitelem jsem měl být já sám, pochopitelně Diana, Bart... a kupodivu Tuáreg Khassim. Taky pár Wassongů a okolo dvaceti šelem, včetně Artanny a Gawíra. Největším překvapením byla kandidatura Zuzanky jako Dianiny komorné; když se to však začalo projednávat, Diana se přece jen zarazila a nechápala, nač by ji mohla potřebovat. Zuzanka stejně trávila většinu času s jedním mladým bojovníkem, trénovali spolu trafku na lva a dobře si rozuměli.

Nejsem podezíravý, ale už od začátku jsem tušil podivné věci. Vycházím ze zkušeností s Denisem; kdyby byl s námi, očekával bych všelijaké jeho proměny v různá kolemjdoucí zvířata, se kterými si bude patřičně užívat; pochopitelně zvlášť proto, aby prosondoval jejich mysl, ovládl ji, nalezl jejich ochranná božstva, spojil se s nimi a učinil z nich své spojence. Což jsem samozřejmě očekával taky od Val... od Barta. A pochopitelně taky něco nového a zvláštního, co vymyslí jen ona. Ovšem nestalo se nic, Bart jezdil s námi a choval se zcela netečně, vyjma příkazů, které bez odmluvy plnil. Jako by ani nebyl... jako by byl docela obyčejný jezdec.

Kupodivu dřív než mně povolily nervy Dianě. Stalo se to, když jsme tábořili v rozvalinách dávno zříceného reortského hradu kdesi mezi řekami Limpopo a Zambezi; přišli jsme přinutit místní lvy, aby urychlili stěhování, ale neustále jsme při jednání naráželi na jejich naprostou lhostejnost jak k vlastnímu osudu, tak k čemukoliv dalšímu. Po celodenním náročném, avšak bezvýsledném vyjednávání objevila Diana ve sklepení téměř setřené nástěnné malby, avšak Reorti neměli ani tušení, kdo je vytvořil a proč, dokonce ani co představují. Vybuchla, začala ječet a hádat se s nimi i s každým, kdo se objevil v její blízkosti; takové věci se jí občas stávají. Nevím přesně, co si kdo s kým řekl, než jsem přišel; všiml jsem si toho, až když Diana zběsile ječela na Barta, chrlila na něj nejrůznější sprosté urážky a hlavním motivem bylo: S ničím mi nepomůžeš!

Skoro bych z toho mohl mít srandu. Zatímco Diana byla rozpálená jako žehlička, těžko se držela, aby se na kluka nevrhla, Bart se tvářil neutrálně, téměř nechápavě. Odpovídal pouze bezvýraznými citoslovci a gesty, jimiž asi chtěl naznačit, že za nic nemůže. To ovšem Dianu rozčilovalo ještě víc; od pracovních přešla k osobním urážkám, týkajícím se sexuální orientace Barta, Valérie a všech Baarfeltů dohromady. Její urážky mi připadaly vynalézavé. Bartovy odpovědi spíš vyhýbavé; jejich smysl byl: Co vlastně chceš?

Na závěr předvedla Diana své parádní číslo: rozbrečela se. O jejím pláči mám jisté teorie, ale doposud jsem nenabyl naprosté jistoty, jak to s ním je. Jednoznačně, občas se dokáže vlastními slovy dojmout natolik, že jí tečou slzy; další příležitost jsou sentimentální filmy a divadelní hry. Naopak se odmítá rozbrečet, když dostává výprask nebo sama trénuje bojové sporty; ovšem v těchto případech si nejsem jist... Zkrátka, nevěřím jí ani ten její pláč. Hodně často ho hraje.

Bart ji nechal vybrečet. Vcelku bez reakcí, měl pořád ten svůj dobromyslně připitomělý výraz. Kdybych nevěděl, kdo to je... Nakonec to dopadlo tak, jak jsem myslel: Diana se ovládla, utřela si nos a řekla:

„Hele, už mě to nebaví! Zruš tuhle trafku a buď normální!“

Takže jsem měl krásnou příležitost sledovat, jak se Bart mění ve Valérii. Klidnou, věcnou a chladnokrevnou. Usedla naproti a zeptala se:

„Tak co po mně vlastně chceš?“

Diana na ni chvíli mlčky zírala. Pak řekla taky docela klidně:

„Co tak asi může chtít císařovna od své dvorní čarodějky?“

„Já bych řekla trochu zábavy a rozptýlení. Nudíš se, sestřičko!“

„Výstižné! Stanov diagnózu!“

„Hm... v tvém případě velmi složitá. Řekla bych: žiješ v bláznivém světě, ale jsi docela normální. Máš pocit, že všechny tvoje kamarádky mají daleko zábavnější život, než ty. Moc by ses chtěla taky zbláznit a prožívat jejich erotické průšvihy, ale nedokážeš to.“

Diana se zatvářila kočkovitě: „Zatím přesný. Pokračuj!“

„Strašně moc se ti líbí, když tvé dvorní dámy začnou předvádět ty svoje sexuální úlety. Hrozně ráda by ses přidala, ale nikdo tě nevyzve; a sama si netroufáš. Chtěla bys, aby tě zapojili, ale oni to neudělají.“

Diana zkřivila tvář. Neřekla nic.

„Celou cestu očekáváš, co vymyslím já; možná jsi už dokonce přišla na pár vlastních variant, podstatně vzrušivějších, než by bylo technicky možné. Štve tě, že já nic. Připadá ti, že jsem tě o něco ošidila. O potěšení dívat se na moje orgie?“

Diana pořád ještě mlčela. Jen vzdychla.

„Proč si nikdy netroufneš udělat něco sama?“

Tentokrát Diana možná odpovědět chtěla, dokonce už otevřela pusu; ale pak jen vzdychla a mávla rukou.

„Čekáš, až někdo začne. Někdo druhý, ne ty. Nebo až se tvůj muž zaplete s nějakou jinou, až ho některá svede. Jak moc by ses zlobila, kdybych to byla já? Jistě by ses mi chtěla pomstít, to je jasné, ale zároveň by ti spadl ze srdce veliký balvan. Mohla bys mu to oplatit...“

Diana opět vzdychla, ale teď nikoliv eroticky; trochu smutně.

Valérie mávla rukou do vzduchu a chytila si cigaretu. Už zapálenou.

„Tohohle jsem taky před lety nechala. Nechceš taky? Kdyby mi bylo o něco míň, dala bych se s tebou do té hry. Svedla bych Charryho jako holka (třeba nějaká cizí) a tebe jako kluk. Líbilo by se mi to. Co udělám teď... nevím. Opravdu nevím. Řeším to; na jedné straně bych se pobavila ráda, jenomže na druhé... nemám chuť. Připadá mi to hloupé. Zkusila jsem na téhle cestě pár věcí, které mě dřív bavily. Výsledek je frustrace. Jako u Tomáše.“

Diana už byla klidná. „No jo. Tak promiň...“

„Ale žádný promiň! Pochop, já taky... já se taky nudím a chtěla bych mít trochu zábavy! Jenže když dojde na věc, vydrží mě to bavit jen chvilku, než přijdu na to, jak je to udělaný. Něco hledám a dalo by se říct, že pořádně nevím co. Slibuju ti, že... Vlastně ne, neslibuju nic; stejně bych to nedodržela. Nevím dopředu, co udělám.“

„To se mi líbí! Jak se to říká: prvek nevypočitatelnosti?“

Va se zasmála. „Mohla bych tě snadno zhypnotizovat a pak s tebou udělat, co mě první napadne. Kurvila by ses s půlkou tábora, líbilo by se ti to, ještě by sis myslela, že je to tvé vlastní přání...“

„Tak proč to neuděláš?“ zazářily Dianě oči.

„Stačí, když si to budeš přát.“ odpověděla Valérie.

Diana se nad tím zamyslela. Neřekla nic a zvolna odvrátila tvář.

Valérie chvíli vyčkávala, až se zklidní. Sondovala její mysl, to Diana věděla; vnímala všechny zákruty její duše. Konečně řekla:

„Ještě ne. Nejsi připravená. Jestli někdy budeš, uspořádám ti takový kolotoč, že se nestačíš divit. Prozatím slibuju jen jedno: trochu zábavy, až přijdeme k nějakým lidem. Spokojená?“

Ne, spokojená Diana nebyla. Nikdy.

Ale já jsem radši odešel. Zdálo se mi, že mezi nimi není bezpečno.

Když jsem se asi za hodinu vrátil, povídaly si o kamarádce wézetce, která to napálila dvoustovkou do jiného auta, přerazila svodidlo, přelítla přes střední pruh na druhou stranu dálnice, tam se střetla s nákladním tahačem, ten ji chvíli roloval před sebou, nakonec ji to vymrštilo předním sklem a rozmázla se o reklamní bilboard. Co ta slova znamenají, nemám tušení. Dali ji v nemocnici (na JIPce!) jakž takž dohromady, ale obličej má rozsekaný na spoustu jizev; jenže pak přišla na to, že ty šrámy působí vyloženě eroticky a rozhodla se, že si je ponechá. Zvlášť když byly čerstvé a citlivé, velmi ji vzrušovalo, že ji tam chlapci líbali. Va předváděla, jak to vypadá; Diana byla okouzlená, chtěla jednak takové auto a potom...

„Já ti nařežu na holej zadek!“ zařval jsem výstražně, „Vám oběma!“

Diana se potěšeně zachichotala, Valérie na mne upřela svoje hluboké černé oči a... náhle jsem ji začal nenávidět tak prudce, že bych ji nejen surově seřezal, ale rozerval na kusy jako leopard vodušku kob. Když jsem si představil, jak ji rvu zuby a drápy, pocítil jsem erotické vzrušení, málem jsem se na ni vrhl a znásilnil ji. Jenže zároveň mi došlo, že to nejsou skutečné pocity, nýbrž její sugesce. Tak jsem se násilím zklidnil.

Va se ušklíbla: No dobře, tak jsi prozatím vyhrál!

A Diana vřískla: „Ty mrcho zrádná, já ti vyškrábu ty tvoje oči!“

Doopravdy se na ni vrhla a Valérie na okamžik ztratila body, protože se musela chechtat. Nebyla to mezi nimi první rvačka; ty první ve Španělsku mi připadaly zábavnější. Ta dnešní zase eroticky dráždivější; kdyby na místě Diany byla některá z Tomášových dcer, určitě by to skončilo sexuálním aktem. Diana je v tomto ohledu poněkud klidnější.

Chachá! tepla mi Va, Nechám to na tobě!

Dík. Nepochybně to bude náročná noc.


Druhý den jsme vyjeli poněkud později, ale to ničemu nevadilo, stejně nás nečekalo nic důležitého. Projížděli jsme dost málo obydleným krajem; pokud jsme navštívili nějakou černošskou vesnici, bylo jednání s místními veličinami obvykle krátké a dost nepříjemné, neboť o běloších měli mínění špatné, o Reortech však ještě horší. Rozhodně se nedalo říct, že bychom někde byli vítáni, leda že by někteří hostitelé spíš uvítali, kdyby se dalo sníst při slavnostní hostině nás.

Průzkumem jsme zjistili, že nikde není po britské armádě ani památky, dokonce se ani nemluví o tom, že by měla přijít. To bylo zjištění potěšitelné. Obhlédli jsme také místní pevnůstky, samozřejmě z bezpečné vzdálenosti a skrytě; ruch v nich odpovídal běžné činnosti, většina posádky celý den spala a celou noc hrála karty a popíjela. Důstojníci nevynikali kvalitou, nejspíš sem byli posláni za trest a úroveň vojska vypadala podle toho; černoši z okolí je šmahem označovali za zloděje a násilníky. Nebezpečí z této strany tedy nehrozilo. Postupem pátrání jsem usoudil, že se naši informátoři nejspíš mýlili a nebezpečí nebude tak akutní, jak se zdálo.

Když jsme se o tom přesvědčili, rozhodl jsem na závěr provést inspekci naší armády v Beire; otočili jsme tam tedy koně. Nebylo to daleko, a taky jsem trochu zatoužil promluvit zas s lidmi, sníst něco stravitelného, zapít to dobrou whisky a smýt v teplé vodě půlpalcový nános špíny.

V ležení nás nečekali, ale přivítání stálo za to. Tábor našli psi, neboť byl asi pět mil od města v ohybu jakési řeky, a místní lidé se mu vyhýbali. Doufal jsem, že se psi neprozradili a že přijdeme nepozorovaně. Skutečně jsme se kradli jako zloději od křoví ke křoví, aby si nás nikdo nevšiml; ale když jsme se dostali na dohled tábora, náhle se ozval hvizd a ze všech stran na nás mířily hlavně pušek. Dokonce i šelmy se daly oklamat, neboť útočníci se dokázali zbavit i charakteristického lidského pachu. Jejich úspěch byl tedy dokonalý.

Bez diskusí jsme zvedli ruce a já uznal jejich vítězství; odtroubili konec útoku, vylezli z křoví a zavolali taky Tošia, který zůstal v táboře a čekal na výsledek akce. Prohlížel jsem si ty lidi; dost se změnili, byli teď opálení a svalnatí, muži chodili nazí a ostříhaní, většinou také bosí a téměř všichni tetovaní po celém těle; to od nás přejali nejrychleji. Jejich důstojníci byli tvrdí, chytře vypadající chlapi, a jak se zdá, myslelo jim to dokonale; položil jsem jim několik otázek ohledně výcviku a dostal dokonale uspokojivé odpovědi.

Ani Tošio se netajil spokojeností nad výsledky výcviku; připustil, že pár desítek chlapů vzalo roha, aniž vrátili náborový příspěvek, ale ti, kteří zůstali, si rychle zvykli a jak se zdá, nalezli v takovém životě zalíbení. Tošio soudil, že jako armáda pro nás budou platnou posilou.

V táboře jsme poznali také ženy; platily pro ně stejné podmínky jako pro muže, vzhledem k dřívějším zvyklostem dost krušné. Vydělávat si pomocí vlastního těla je činnost sice duševně deprimující a dost odporná, ale neničí nijak zvlášť ruce a člověk po ní není unaven jako po poctivé práci. Od těch žen chtěli až doposud všecko možné, včetně služeb nejhnusnějšího rázu, ale práci chtěl někdo poprvé, takže jim trvalo dlouho, než si zvykly. Mnohá by zřejmě ráda utekla; ale díky Zuzance většinou neměly nic na sebe a ani holé hlavy by moc parády po světě nenadělaly. Tak musely zůstat; postupně odvykly líčidlu a okrašlování, naopak si navykly vařit jídlo a udržovat v pořádku tábor. A postupem arminské morálky si dokonce zvykly poskytovat lásku zdarma a jen tomu, kdo se jim líbil. Jak se zdá, byly na nejlepší cestě k nápravě mravů a přeměně v počestné a usedlé manželky.

Prozatím ovšem chodily rovněž neoděny, byly opálené jako muži a jako oni tetované; některé dokonce i na hlavě. Pokud se týče účesů, některé si nechaly vlasy volně růst, jiné se stříhaly jako muži. Bart šlehal pohledy sem i tam a za chviličku mezi nimi objevil dívku, která se dokonce chlubila kaštanovou hřívou; navíc chodila v košili a kalhotách nad kolena a zdálo se, že ještě plně nezapadla. Nebylo to nic divného, byl tu i hlouček mužů, kteří se dost odlišovali oblečením a delšími vlasy (zřejmě plnými cizopasníků). Tošio vysvětlil, že tahle parta přibyla předevčírem a doposud není ani zapsána do seznamů mužstva.

Bart uvázal koně k ostatním, projel táborem jako lasička a najednou stál vedle té dívky, ani si nevšimla, kde se tady vzal. Věděla samozřejmě, že patří k velitelskému sboru, bylo to na něm ostatně vidět. A nejspíš se jí líbil, přes špínu a stopy dlouhého pobytu v divočině to byl hezký chlapec.

„Ahoj kotě,“ pozdravil ji zdvořile, „Nová, co?“

„Nová jako stará! Co je ti po tom?“ odpověděla stejně tak.

„Nono, jen se neštěť...“ řekl a položil jí ruku kolem pasu, „Však já tě neukousnu...“

Dívka se mu zprudka vyvinula: „Tak hele, abys věděl – nejsem žádná děvka, rozumíš? Já se náhodou živím poctivě, a nemám zájem se jen tak tahat s každým obejdou!“

„To tě šlechtí! Já na ty... víš, moc nejdu. Mně se líběj jenom poctivě se živící holky. A co tak poctivýho děláš?“

„Hele nerej, jo! Kdybys měl kalhoty a na nich nějaký kapsy, tak bych ti ukázala, co všecko dovedu udělat...“

„Ty umíš tahat z kapes věci, aby si toho nikdo nevšiml?“

„No jistě – copak je to tak těžký?“

„Vůbec ne. Ale lidem se pokaždý nelíbí, když je šacuješ, že ne?“

„Lidi nevědí, co je to zdvořilost a dobrej vkus. Když nemám na živobytí, je snad přirozený, že se rozdělím s tím, kdo má! Máš něco proti tomu?“

„Nikolivěk. Dávati je křesťanská ctnost, i svatý Martin se rozdělil se žebrákem o svůj plášť, ačkoliv pochybuju, že oběma ta půlka pláště k něčemu byla. Z jakýho důvodu jsi nechala slibný kariéry kapesní zlodějky?“

„Jo – život je tvrdej, kámo. Můj otec, dobrý to člověk a mistr svého řemesla, strávil větší část života za mřížemi, protože lidé nechtěli jeho schopnosti ocenit jinak; a já v tý době bručela v polepšovně. A ježto jsem zatím povyrostla a tatíček se obával, že bych skončila v kriminále a tam se zkazila, rozhodl, že se posuneme o kousek dál, kde nás ještě neznají. Pohřbila jsem ho v Adenu...“

„Upřímnou soustrast. Teď seš tu sama?“

„Já se neztratím, dokud budou lidi nosit peníze neopatrně na místech, kam se dá šáhnout. Ale táta... víš, měla jsem ho ráda. A byl to jedinej chlap, kterej mě kdy měl rád.“

„Copak se o tebe nemohl někdo postarat? Snoubence jsi neměla? Taková hezká holka se přeci nemůže protloukat životem sama!“

„Zájemců by bylo dost; ale všecky hnusný! Jeden mě chtěl koupit do harému, další si mě chtěli vydržovat; ale já zatím neprojevila zájem. Někdo mi řekl, že zde berou lidi do zvláštní služby; tak jsem schrastila pár peněz a jsem tady. Je to tu sice divný, ale přijatelný.“

„Myslím, žes udělala dobře. Pomůžu ti ke kariéře, chceš? Mohla bys být třeba dvorní dámou u císařskýho dvora...“

„Jo, to je nápad za milión! Kde máš jakej dvůr, prosím tě? Co ty vůbec seš za komika, že máš takový kecy?“

„Don Bartolomćo Mendoza di Castro. Páže císařovny Diany.“

„Klaním se, Vaše Výsosti. Nejsem hodna líbat vaše nohy.“

„Když už, tak se mi říká Svatosti a tyká se mi. Jsem z bráhmanské kasty!“

„No, lhát a vytahovat se umíš perfektně. A co bych jako dělala u toho slavnýho císařskýho dvora?“

„Instruktorku přemísťování z cizích kapes do svých. Nesměj se, to je docela dobrý zaměstnání, asi jako noční zámečník nebo výrobce státem chráněných listin. To se u nás vyučuje na školách a skládají se zkoušky...“

„To bys mě dojal, kamaráde. Ty máš taky nějaký takový školy?“

„Ukaž mi trezor a já ti ho otevřu, jak si řekneš. A znám lidi, co tisknou peníze k nerozeznání od pravých. Když na to přijde, nevím, jestli bys mohla ve svým povolání soutěžit s... hm, kardinálem Baarfeltem! Jednou nám předváděl, jak má šikovný prsty a sebral všechno...“

„Koukám, jste pozoruhodná parta. Co by vyplývalo z té mojí funkce? Jaký bych třeba měla povinnosti?“

„Povinnosti určuje císařovna – a císař. Tam ti dva; ten vysoký černovlasý je náš panovník, Charry Guyrlayowe...“

„Charry Tygr? A ty se s ním fakt znáš?“

„Spolehlivě, i s jeho ženou. Tam ta malá blondýnka; je moc milá, určitě se ti bude líbit. Pověz mi, jak se jmenuješ, a já ti to zařídím...“

„Irma. Irma Langerová – ale já nevím...“

„Chvilku vydrž. Nebo ne, pojď zrovna se mnou...“ Bart vzal Irmu za ruku a vlekl ji k nám. Diana zatím pořádala průzkum mezi děvčaty, jak se jim situace líbí, a radovala se, neboť všechny se chtěly přidat a jít s námi do Arminu. Bart postrčil Irmu dopředu a referoval:

„Diano, tahle holka by se nám moc hodila ke dvoru jako tvá dvorní dáma. Je to kapesní zlodějka, moc šikovná...“

Diana se malinko zarazila. Miluje vtipy, ale musí je sama vymyslet, jinak ji občas vyšokují. „No... ovšem, taková nám moc chybí. Ty bys chtěl?“

„Pokud záleží na mém skromném doporučení...?“

Diana přikývla, ale stál jsem vedle ní a situace mi připadala praštěná. Chňapl jsem Barta za krátké černé kadeře a přitáhl si ho blíž:

„Poslouchej, co s ní máš v úmyslu?“

Bart na mě upřel svoje kouzelné černé oči: „Co bys myslel?“

„Tohle snad... to je snad už trochu moc, ne? Okamžitě... ne, to by... ale co nejdřív chci mluvit s Valérií! A tentokrát už jí řeknu...“

„No, co jí řekneš?“

Nedokázal jsem odpovědět; dusil jsem se vzteky.

Neublížím jí. Slibuju!

„Je to malá holka! Nezaslouží si, aby ji někdo takový jako ty...“

Co tak zlého se jí stane – pod mou ochranou? Opakuju, neublížím jí!

Na okamžik mi blesklo hlavou, že je to nějaký její další hloupý vtip; no dobře, když chce, ať si vtipkuje s námi, my už to vydržíme, ale zahrávat si s úplně cizí, nevinnou holkou, které se navíc jako kluk líbí a...

Najednou jsem cítil, jako by mě pohladila konejšivá dlaň. A ty oči se smály.

Ty seš stejně hrozně hodnej, Charry...

Tak jsem to vzdal. Nemá smysl bojovat s čarodějkou.

„A co bude s Irmou?“

„Ale jo, berem ji,“ mávla rukou Diana, „Vypadá jako fajn holka...“

„Děkuji všem za vstřícné pochopení!“ uklonil se Bart.

Odběhli. A já se začal zvolna uklidňovat. Konec konců, věříme Tošiovi, že existuje dívka Oiči, něco jako jeho sestřička. Věříme v roztodivné osobnosti, kterými nás obdařil Denis. Proč neuvěřit, že Valérie v sobě má brášku Bartolomća, který je stejně reálný jako ona a má stejně reálné potřeby, včetně touhy najít si děvče? A té malé se líbí, to je vidět...

„Vsadíme se?“ otázala se Diana.

„O co?“

„Když jo, tak se dám oholit.“

„To uděláš stejně, jak tě znám...“

„Tak o bednu koňaku, jako doma na Ostrově!“

„Ale co má být předmět sázky?“

„Že ji do čtyřiadvaceti hodin dostane.“

„A co chceš dělat? Mám snad tu mrchu přerazit?“

„Všiml sis, jaký na něj ta malá dělá oči? Zná ho deset minut a je na ní vidět, že mu neřekne ne; jak to ten kluk dělá, to do smrti nepochopím! Čtyřiadvacet hodin? Vsadila bych se, že ji svede do hodiny!“

„Sakra, Diano! Je to holka!“

„Bart je kluk, Charry. Stačí jediný pohled, aby ses přesvědčil!“

Vzdychl jsem. Diana se tiše řehnila. Ale já měl vztek.

„Závidíš jí? To se ti ta holka tak moc líbí?“

„Kašlu na ni! Jenom se mi to nezdá normální!“

„Takže nepřeješ Bartovi trochu potěšení?“

„Seřezal bych tebe i ji. Jenže... to už jsme jednou zkusili, že?“

„A když to Valérie nějak vyřeší?“

Mlčel jsem. Diana si přivolala Artannu. „Koukni, my potřebujem vědět, co bude Bart dělat s tou holkou... tam tou s dlouhými hnědými vlasy. Půjdeš za nima a budeš je šmírovat, jo?“

„Jistě,“ souhlasil leopard, „To je nějaká hra?“

„Určitě tě to bude bavit!“

„Tak jo.“ řekl a vyběhl za nimi.

Bart si všiml, že se leopard drží poblíž, a nejspíš pochopil i důvod, ale protože Irma neměla o ničem tušení, choval se, jako by byli beze svědků.

„To šlo tak rychle!“ divila se Irma, když od nás odešli, „Ti tvoji šéfové jsou fakt nějak moc prima! Já slyšela o starým Tygrovi docela jiný věci! Že je to rváč, opilec a kruťas...“

„Aby ses nedivila! Má taky svý mouchy, třeba nemá rád, když si něco začnu s nějakou holkou. Lepší ho nedráždit, kdyby se naštval, tak nám oběma nařeže řemenem na holej zadek!“

„Neblbni! To by fakt udělal?“

„To bys do něj neřekla, co? Jinak je docela hodnej, ale...“

„Takže ty dost riskuješ, když se se mnou bavíš, ne?“

„Kvůli tobě to klidně risknu!“

„Vidím, že to taky nemáš lehký. Vysvětli mi napřed, co všecko musím dělat, aby to bylo v lati a oni byli spokojený!“

Šli se vykoupat; Bart sebou plácl do kalné vody hned, Irma se musela napřed svlíkat, což chvíli trvalo. Okamžik zaváhala, když měla odložit poslední zbytky oděvu, zřejmě na to nebyla zvyklá; ale tady chodili nazí všichni, jak viděla, i její nová velitelka a ostatní šlechta. Tak se svlékla, sice s červenáním, ale přece; vlezla do vody a rychle se ponořila až po krk, aby nebylo nic vidět. Při tom zjistila, že je tam příliš mělko, takže sebou spíš plácla na mělčinu a tvářila se... snažila se vypadat, že tam vlastně vůbec není.

Bart na ni začal cákat vodu; vřískala a oplácela mu to, potom se začali na mělčině kočkovat. Smáli se, výskali a byli veselí, mladí a šťastní; když už nemohli, vylezli ven, natáhli se na písek a vyhřívali se. Irma otevřela brašničku, ve které měla celý svůj majetek, vytáhla z ní toaletní potřeby, vzala hřeben a pročesávala si mokré vlasy.

„Není to už vlastně zbytečný?“ otázala se.

„No... asi už sis všimla, že tady chodíme víc nakrátko.“

„Tím chceš říct, že bych se měla taky dát ostříhat?“

„Už to tak vypadá. Stejně jsi plná vší!“

„No dovol? Jak můžeš něco tak sprostýho říct?“

„Jako já!“ prohrábl si tmavé kadeře, „Z toho si nic nedělej, stačí spát jednu noc někde mezi lidma a už to je. Však si je zas necháš narůst!“

„Vy prý máte nějaký oheň, ve kterým se koupete!“

„Máme. Večer ho možná zapálíme, když budou lidi chtít. Můžeš to taky zkusit. Jak tam vstoupíš, všechno ti shoří: vlasy, šaty, všecko co budeš mít na sobě. Tak to bývá pokaždý...“

„To už je lepší ostříhat, ne? Dokázal bys to udělat?“

Bart vstal, prohlédl její toaletní potřeby a našel tam slušné nůžky.

„Drž jako ovečka!“ řekl a vzal ji levou rukou kolem krku. Přitiskla se k němu a ani se nehnula, dokud neskončil; pak nevěřícně potřásla hlavou a přejela si po ní dlaní.

„Jak vypadám? Strašně, že? Polekal by ses, kdybys mě takhle někde potkal? Lidi se mi budou smát, jak jsi mě zohavil...“

„Tak mi to oplať!“ řekl a položil jí hlavu do klína. Vzala nůžky a ostříhala mu vlasy nad čelem, ale dál se nedostala; náhle se rozbrečela, shodila ho s klína, zkroutila se téměř do klubíčka a útlá ramínka se jí třásla pláčem. Bart se trochu podivil; uchopil ji kolem ramen, hladil po hlavě, pak ji políbil za ucho; rozplakala se ještě víc a šeptala mu něco německy, čemu Artanna nerozuměl. Bart jí taky něco šeptal a pořád ji hladil a líbal. Tak rozevřela náruč a klesli spolu na rozpálený písek.

Prohrál jsem bednu koňaku. Do určené hodiny zbývalo ještě deset minut.


Tošio pro nás jako pro nejvyšší velitele vyhradil jeden z vojenských stanů; právě jsme tam s Dianou seděli a o čemsi hovořili, když vstoupil Bart. Hezký, usměvavý, s okouzlujícíma černýma očima. Vzbouřila se ve mně krev a chtěl jsem začít rovnou nadávat, ale vzápětí za ním vešla Valérie! Oba přišli blíž a usedli vedle sebe naproti nám.

„To... to není možné!“ vzdychl jsem.

„Proč? Chtěl jsi se mnou mluvit. Nevadí, že jsem vzala s sebou brášku?“

Násilím jsem se ovládl. „Nevadí. Jen mě zaráží, že vůbec nějakého brášku máš! Můžeš mi říct, jak jsi k němu přišla?“

Valérie se mírně usmívala. „Můžu; doufám, že to pochopíš. Oddělila jsem ho od sebe jako svoji nezávislou část. Další živou bytost.“

„Tím chceš říct, že on je docela... hmotný? Nezávislý? Další člověk?“

„Ano, tak něco.“

„A to už takový zůstane? Bude existovat... i dál?“

„Jako každý jiný člověk.“

„Nemáte spolu nic společného?“

„Jednu maličkost: otisky prstů. Kdyby nás podrobili daktyloskopickému či antropologickému zkoumání, našli by společné rysy... i genetické.“

„Tohle nějak nechápu...“

„Já ano,“ vzdychla Diana, „Tys ho vážně dokázala oddělit?“

„Získali jsem odpoledne spoustu energie. Potřebovala jsem ji vybít.“

Prohlížel jsem si je. Byli si velmi podobní, ovšem Bart byl vyšší, mnohem silnější v ramenou... a trochu mladší. Ačkoliv Valérie...

„Jak je na tom se znalostmi magie?“ tázala se Diana.

„Poněkud slabší. Nechtěla jsem ho učinit nešťastným.“

Měl jsem na to určitý názor, ale radši jsem ho spolkl. V hlavě se mi motaly různé varianty, jak reagovat; v každém případě bylo jasné, že tím padají námitky, které jsem měl až doposud. Taky jsem chápal, že Valérie (možná i Bart) tuší, na co myslím.

„Vnímám všechno, Charry, ale klidně počkám, až se vymáčkneš,“ usmála se, „Nechám tě uklidnit, chápu že je to trochu náhlé...“

„Je to šílenost! Představa, že si někdo sám ze sebe vytvoří kopii...“

„Ale on není žádná kopie! Je to nezávislá osobnost!“

„Prozatím nedal najevo žádnou reakci...“

„Vaše hádka mě baví podstatně víc, než kdybych se hádal sám.“ řekl Bart. Kouzelně se při tom usmíval.

„My se nehádáme!“ zaječela Diana.

„Promiň, císařovno. Máš samozřejmě vždycky pravdu!“

Učinil jsem dalších pár pokusů se uklidnit a myslet normálně.

Diana řekla: „Jak jsi na tom energeticky teď?“

„Dobrá otázka!“ usmála se Valérie, „Skvěle. Žádný přebytek; dokonce bych řekla mírný deficit. V mé situaci docela příjemná změna.“

„Přebytek E je nepříjemný?“

„Jak pro koho. Pro tebe určitě ne, ale u mne... představ si to třeba tak, že bys měla orgasmus každých patnáct minut, bez jakékoliv vnější příčiny. Nepochybně by se ti to první hodinu líbilo...“

„Nějak si neumím představit... poslouchej, to vážně prožíváš?“

„Rozhodně ne. Ale jak ti mám vysvětlit pojem energetického přepětí..? Tak třeba, že všichni kolem tebe jsou na tom špatně, jen ty jsi zdravá. A cítíš potřebu je ošetřovat, krmit, dodávat jim dobrou náladu... Několik let.“

„Já... já asi chápu. Všechno to zní tak nějak pěkně, akorát že dlouhodobě to může být děsná otrava. Správně?“

„Tak. Teď jsem se pořádně vybila; asi jako kdybych postavila most přes Gibraltarskou úžinu. Zhmotnit živýho člověka je dost náročný.“

„Aha. Ale zní to krásně... budeš to dělat často?“

„Určitě ne. Tohle byl první pokus... doufám, že i poslední.“

„Doufám, že ne!“ vmísil se Bart. Čekal jsem, že bude pokračovat, ale ne.

„Od teďka ti ale bude E zase přibývat!“ řekla Diana.

„Ano, to je pravda. Ale než to dojde tak daleko, chvilku to potrvá.“

„Musíš ho udržovat při životě i dál?“

„Ne, má vlastní bilanci.“

„Akorát...“ vpadl opět Bart, „Myslím, že nebudu trvale stabilní. Budu se muset pravidelně nabíjet a vybíjet...“

„Skvělý! O starost víc!“

„Mně to problémy dělat nebude! Dokonce se na to docela těším!“

„Těch holek, co ti budou muset pomáhat!“ zakroutila Va očima.

„Jeden nepříjemný fakt,“ pokračoval Bart, stále s úsměvem, „Kdybys někdy v budoucnu zemřela, sestřičko, nejspíš zahynu i já. Bez zřejmé příčiny.“

„Ano, to je skutečně možné.“ připustila.

„Na druhé straně, kdybych byl někdy poškozen do nepoužitelna, bude stačit tvůj jednoduchý zásah a budu zas plně funkční!“

„Tak to ti zaručit nemůžu! To by se muselo napřed...“

„Předpokládám to. Ještě líp: spoléhám na tebe.“

Diana zvedla ruku jako školačka. „Dotaz: když je Bart nezávislá osobnost, kde jsi pro něj vzala duši?“

Valérie zvážněla, dokonce i Bart. „Ano, to je správná otázka. Odpovídám: nevím. Odhaduji, že nějakou má. Cítím ho jako nezávislého; kdyby byl pouhá moje projekce, byla bych funkční buď na jednom, nebo na druhém místě. Cítím samozřejmě telepatické propojení, asi takové jako s Chrisem a dalšími dětmi, nebo se svými oblíbenými milenci. Budu v tom směru muset dělat nějaké další výzkumy. Rozhodně je to zajímavé.“

„Někteří lidé určitě řeknou, že je to proti přírodě. Možná i proti Bohu. Výrazný přešlap; co na to řekneš?“

„Nejsem si jistá, jestli jsem nepřekročila svoje pravomoce. Navzdory tomu jsem ještě naživu; takže odhaduji, že jsem neurazila Boha natolik, aby mne na místě srazil bleskem.“

Přestože hovořila rozverně, myslela to vážně. Ne že bych vnímal pocity, ale tohle vím. Blýskla po mně jedním okem a pokračovala:

„Tohle bych chtěla, aby bylo vytesáno do kamene: Čarodějka může udělat pokrok jedině tím, že překročí svoji pravomoc. Když bude dělat jenom to, co má dovoleno, může být dobrá, ale zůstane v průměru. Na druhé straně taková, co udělá hodně přešlapů, při jednom z nich někoho naštve a on ji zkrouhne. Vstoupí do dějin jako výstražný příklad.“

„Ale vstoupí tam.“ řekla Diana. „Nezůstane v šedivým průměru.“

„Tys tam vstoupila hned svým prvním státnickým činem. Jak jsi pro Armin zrušila Kalijugu, pamatuješ?“

„Ale ne! Vážně myslíš, že to něco platí?“

„Nevím, za jakých okolností jsi to řekla a co se stalo dál, ale všechno nasvědčuje, že tvůj příkaz vzali vážně. Až umřeš a přijdeš do nebe na vyhodnocení, pozeptej se na to. Jestli u toho budu, taky se zastavím. Hlavně je jasný, že takový akce posunujou vědomí za dosavadní meze!“

„Aha. Takže, co je zatím jasný: Stvořila jsi sama ze sebe tohoto mladého muže a vypadá to, že bude existovat delší dobu. Jako takový bude vstupovat do interakce s jinými, hlavně s děvčaty...“

„Dovolíte, prosím?“ Bart zvedl dva prsty stejně, jako předtím Diana, „Já s nimi nehodlám vstupovat do interakce, ale do postele. Ještě líp, budu je šoustat, až jim bude z uší syčet pára. Abych toho stihl co nejvíc, než se sestřičce něco stane a já se bez vlastní viny rozplynu na atomy!“

„Nemohl by ses vyjadřovat slušněji?“ pohoršila se Diana.

„Mohl. Ale to by tě určitě nezaujalo tak, jako mírná sprostota.“

Dianě hořely tváře, ale oči se smály. „Pěknej vejlupek, Va! Ještě štěstí, že jich nemůžeš takovejch udělat víc!“

„To je diskutabilní,“ odpověděl Bart, „Já myslím, že by mohla!“

„No, hlavně že to nedokážeš ty!“

„Tak to taky nevím. Neznám hranice svých možností; vím akorát, že jsi mi nepředala veškerý rozsah znalostí. Ovšem asi mám možnost se rozvíjet, takže na tom budu pilně pracovat. Jsem stejně schopný jako ty; dejme tomu trochu méně, ale sotva víc než o jednu úroveň. To se dá dohonit.“

Valérie se k bráškovi poprvé obrátila se skutečným zájmem.

„Oznamuji ti, že se hodlám co nejvíc rozvíjet, abych tě rychle dohonil. Už jsem si dokonce vytvořil tréninkový plán. Pro začátek se nebudu zajímat o výstavbu hmotných konstrukcí, ani o mezidimenzionální kontakty, dokonce ani o uctívání božstev. Hodlám se soustředit na společenské vztahy.“

„Na ženské?“

„Třeba i na kluky, když budou chtít.“

„Ty nemáš vůbec žádnou morálku!“

„Kde by se ve mně vzala, když jsem tvoje odnož?“

Diana sledovala jejich diskusi a usmívala se. „Očekáváte potlesk?“

„No... potěšilo by nás to.“ usmál se Bart.

„Kašlu na vás na oba! Rozhodně očekávám, že to tady trochu rozpohybujete. Od tebe to čekat nemůžu, Va; nemám pochybnost, že matné světélko tvého zájmu o věc zakrátko pohasne, jakmile se tento experiment stane jasnějším. Teď tě to baví, takže přímo jiskříš; doufám, že to vydrží dlouho, protože cítím rezonanci tvé energie až sem. A je to příjemné; co ty, Charry?“

„Jo, já taky.“

„Takže, Bartíku: potěší mě, když tvoje činnost povzbudí ostatní k vyšší aktivitě. Pokud mi v důsledku toho občas stoupne adrenalin, zasměju se nebo rozbrečím nebo vůbec se jakkoliv moje nálada změní od nuly!“

„Tím chceš říct, že mám volné ruce?“

„Já bych řekla, že úplně jinou část těla.“ ušklíbla se Valérie.

„Já bych jen poznamenal, že v důsledku jistých pochybností o mé osobní totožnosti nejsem trestně odpovědný za své činy!“ oplatil jí.

„To nemyslíš vážně!“

„Navrhuji experiment: pro případ, že bych byl dopaden a popraven, zůstanu mrtev nebo mě zase přivedeš k životu?“

„Počkej – to hodláš dělat něco, za co se dává trest smrti?“

„Pro začátek hodlám krýt ostatní, dokud nebudou v bezpečí. Řekl bych, že mně se toho nestane tolik jako vám.“

„No, dejme tomu...“

„Experiment číslo dvě: kdybych třeba někde vyloupil banku, čí otisky prstů se najdou? Včetně oční sítnice a genetického kódu, sestřičko! Kdo by měl v tom případě problémy s policií?“

„Ještě chvilku provokuj a zabiju tě sama!“

„Dobře, nebudu šaškovat, ale uvažujte se mnou: na celém světě není žádná bytost jako já. Každý z vás si vytváří svou osobní karmu; já jsem bez karmy vznikl a nejspíš bez ní taky zaniknu. Každý můj čin je součástí života Valérie. Proč bych si tedy nemohl dělat, co chci?“

„Takže myslíš, že bys dokázal provést něco skutečně zlého?“ zeptala se Va.

„Nevím. To by se vidělo... Vzhledem k tomu, že jako osobnost existuju pár týdnů a samostatně zhruba hodinu, mám příliš málo zkušeností na to, abych se mohl za cokoliv zaručit!“

Musel jsem mu přiznat, že má pravdu. Taky mi bylo jasné, že pokud běžně potkáváme polobohy, démony, čerty, vodní elementály a různé transformace, lze těžko právě jemu upírat právo na existenci. Dělá co umí, a my si budeme muset na něj zvyknout. Nicméně bych chtěl, aby hrál s čistým štítem; bude mít stejný úspěch, kdyby se poctivě přiznal, kdo je a jak vznikl?

Bart mne zamyšleně pozoroval. Vnímal, nač myslím?

„Dovolíš mi existovat, císaři, když vyhraju sázku?“

Mohl jsem říct, že mu nebráním... ale nesmysl. Pobídl jsem ho.

„Když přiznám Irmě všechny okolnosti svého vzniku – a ona to přijme!“

„Platí!“ vykřikla Diana dřív, než jsem stihl říct něco já.

„Platí.“ odsouhlasil jsem to tedy.

„A ještě něco, sestřičko,“ obrátil se k Valérii, „Žes mi snížila schopnosti v magii, je od tebe možná ohleduplné; ale zůstala mi tvá úroveň inteligence, takže tě můžu hravě dohonit. Zvlášť když se nebudu zdržovat nepodstatnými zbytečnostmi; těmi slepými uličkami, které jsi prošla a zavrhla. Co ty na to?“

„Těším se na spolupráci.“ usmála se.

„Ano, správně. Mnoho informací můžu taky získat Propojením.“

„Propojením... se mnou? Nejseš trochu drzej?“

„Správně, pohádejte se!“ vyjekla Diana, „Ještě se porvěte!“

Oba k ní na okamžik obrátili oči, naprosto stejné. Ale pak se vrátili ke svému vlastnímu sporu.

„Sestřičko, hraješ si ráda? A odvážila by ses vsadit vlastní kůži?“

„S tebou kdykoliv!“

„Dneska ne. Ale povedu to v patrnosti... a připravím se na tebe.“

„Budu se těšit.“


Existenci Bartovy starší sestry přijala Irma naprosto přirozeně; každý má přece nějaké příbuzné a že je sestra bráškovi hodně podobná, je normální. Víc ji zajímala koupel v Ohni, na kterou se všichni těšili. Valérie uspořádala slavnostní představení, dokonce se na to vystrojila do největší možné parády: zlatých šperků všude, kde to jen trochu šlo, dlouhých černých vlasů a jiskřivé aury, která se zjevovala dle potřeby. Irma byla první, komu byla dána příležitost; pochopitelně se bála vstoupit do plamenů, ale ten strach jí byl příjemný. Bart se ochotně nabídl, že ji bude držet za ruku a půjde do Ohně s ní.

Když vyšla, dokonale očištěná, přímo zářila nadšením. Osahávala hlavu sobě i Bartovi a nemohla se nabažit, jak je kůže hladká a jemná. Na první impuls souhlasila, že se půjdou milovat; poodběhli a rozdali si to, jak se jí líbilo. Potom leželi vedle sebe a vzájemně se prozkoumávali.

„Ten trik s tím Ohněm umí jen tvoje ségra, nebo ty taky?“

„Ještě jsem to nezkusil; ale možná bych to zvládl.“

„Bezva. Tak se potom ještě vykoupem... jen sami, jo?“

„Když budeš chtít, proč ne?“

„Fajn. A co umíš ještě?“

„Tebe vůbec nezaráží, cos dneska všechno zažila?“

„Proč by mělo? Takových pár maličkostí jako přijít o oblečení, pak o vlasy, nakonec o panenství, vykoupat se v Ohni, co nepálí, ale očišťuje, mezitím se párkrát pomilovat s nejhezčím klukem, jakýho jsem kdy viděla, získat postavení dvorní dámy císařovny a být obklopena kromě prazvláštních lidí taky mluvícími tygry, lvy, leopardy, psy a... vším možným, to přeci pro normálně myslící holku není nic divnýho! A to do půlnoci zbývá ještě... nejmíň hodina. Čím bys mě ještě mohl překvapit?“

„A co když mohl?“

„Jen do toho! Jsem velká holka, já se neleknu.“

Bart mlčel a usmíval se. Přemýšlel, odkud začít.

Irma se odvrátila a přejela si rukou po tváři. Na holou hlavu si už zvykla, ale pořád ještě ji zaráželo, že nemá obočí.

„Když jsem byla maličká, milovala jsem pohádky. Jedinej, kdo mi kdy něco vyprávěl, byla babička. Ona to teda nebyla babička, ale jedna stará kurva, co už nemohla šlapat, byla tak zchátralá, že by se na ni nechyt nikdo, ani nejhorší ožrala. Tak se starala o nás děti. Mě měla ráda a povídala mi všelijaký příběhy. Pohádky, a taky co viděla v divadle a četla v knížkách; já nejsem tak nevzdělaná, jak by sis myslel! Milovala jsem pohádky... jenomže pak babička umřela, já jsem vyrostla a každej mě přesvědčoval, že život je svinskej a žádný pohádky neexistujou. Co bys mi řekl ty?“

„Nevím, jak je to s pohádkama, Irmo. Ale spousta věcí se může stát, a já to můžu zařídit. Jsem... čaroděj. U nás se říká wizzard – WZ.“

„Bezva. Další bod pro tebe.“

„Tak dál. Valérie není moje sestra. Valérie jsem já.“

„Hezký, ale vysvětli to blíž!“

„Ještě dneska odpoledne, když jsme se milovali poprvé, byla Valérie a já jedna a tatáž osoba. Já jsem mužský Vzor, ona dívčí. Jinak se můžeme volně proměňovat jeden s druhým. To ti vysvětlím... časem se to asi naučíš taky. Protože se nám to líbilo, rozhodla se od sebe oddělit jednu část; tak vytvořila mne. Jsem starý pět hodin... no, o něco víc.“

„Skvělý. Ještě mi povídej něco takovýho!“

„Líbí se mi, že tě to vůbec nepřekvapuje.“

„Mělo by? Chtěla jsem, abys mi něco povídal!“

„Ale nevěříš mi!“

„Proč by ne? Vždycky se říkalo: to povídej Irmě, ta uvěří všemu.“

„Aha. Tak fajn; dívej se na mě!“

Před jejíma očima se proměnil ve Valérii. Přihlížela se zájmem.

„Hezký. Co umíš ještě? Třeba ve psa? Nebo v anglickou královnu?“

Zasmál se a proměnil se nejdřív na vlčáka, pak na staffordshirského teriéra.

„Na královnu bych taky mohl, ale nevím přesně, jak vypadá. Viděl jsem ji akorát na fotce v novinách. Jo, a na známkách...“

„To je ta... iluze, žejo? Přiznávám, umíš to líp než někteří ostatní.“

„Aha. Takže tohle už taky znáš!“

„Chodím na přednášky. A navzdory obecnému mínění nejsem blbá.“

„Slovo Propojení vám tam říkali taky?“

„No, někdo něco povídal. Prakticky jsem to ještě neviděla.“

„Tak se pochlub, co sis zapamatovala z přednášky!“

„Podstatou Propojení je, že při tělesném spojení dojde taky k mentálnímu. A duchovnímu. Představuju si to tak, že zespodu do mě narveš ocas jako uzemnění a shora mi budeš rvát do hlavy informace. Můžem začít!“

„Obdivuji tvůj duševní klid. Někteří jiní by se vyděsili.“

„Prozradím ti tajemství. Když děvky předstírají, že je vyděsila velikost zákazníkova penisu, a že se bojí, že je roztrhne, je to blbost; dělá se to kvůli prachům. Zákazníci mají rádi, když je holka oceňuje... Ve skutečnosti je to tadyhle uvnitř pružnější, než bys čekal...“

„To ti vyprávěla babička? V kolika letech, smím-li se ptát?“

„Nevím. Byla jsem maličká, ale babička říkala, že jednou to budu dělat, tak abych věděla. Že mám hrát vyděšenou, zvlášť když já budu ještě děcko a on pedofil. Nevím, jsem ještě děcko?“

„Podle těch reakcí bych řekl, že jo. Uvidím, co z tebe bude, až ti předám ty informace. Pokud ovšem chceš.“

„Tím myslíš, že to bude bolet? Jako pořádně bolet, ne jako...“

„Bolet to nebude. Kdyby tě pak bolela hlava, zklidním to. Nebo to budeš už umět sama. Je to příjemné, i když na poprvé trochu... zmatené.“

„Začínám se těšit. Tak už začni!“

Spokojeně zavrněla, když se s ní spojil. Potom pronikl do její mysli; vír zmatených představ ji uchopil, uchvátil a spolkl. Chvilku se v něm zmítala, pak se uklidnila a vychutnávala si život čarodějky Valérie; naštěstí pro ni v poněkud omezené verzi. Plná dávka by ji šokovala víc.

„Pane jo!“ vzdychla, když zas byla sama sebou a uvědomovala si to, „Teda, to byla věc! Mohl bys... uděláš mi to ještě někdy?“

„Existuje standardní postup. Teď jsi získala obrovské množství informací. Nevyznáš se v nich, máš v tom zmatek. Minimálně do rána žádné další přenosy. Měla by ses prospat, uklidnit se. Budou se ti vracet reminiscence; všelijaké vzpomínky. V neurovnaném sledu, budeš si je muset srovnat sama. Taky bys mohla mít různé halucinace... zjevení a tak. To nic, to přejde.“

„Jo. Tyhle věci jsem někdy někde... vyučovala, že?“

„Vlastně ano. Je to součást...“

„Propojení... je prý vzájemné. Tys taky přebíral moje vzpomínky?“

„Ano. Znám tvůj život; všechno, co si pamatuješ.“

„A co na něj říkáš? Hodím se na princeznu?“

„Proč ne? Bylo to docela zábavný. Budou ještě další vzpomínky.“

Irma několikrát zhluboka vzdychla. Odvrátila se a koukala do tmy; nemohla vidět nic, jenom zdálky od ohně se ozýval smích, zpívání, občasné výkřiky.

„Takže... ty seš vlastně holka.“ řekla konečně.

„No – jsem.“

„Všechno to jsou vzpomínky tvé sestry. Nebo tebe, já vím. Nic, co by se týkalo přímo tebe. Jsi na světě o hodně kratší dobu než já.“

„Přesně tak to je.“

„Hm... divný. Víš, že jsem nikdy neměla ani kamarádku? Teda jo, třeba jak mě zavřeli do pasťáku, tam byla fůra holek; jenže na všecky jsem si musela hlavně dávat pozor, aby mi něco neukradly. Nebo mě nepodrazily. Vlastně od tý doby, co umřela babička, nemám nikoho... Já vím, tátu. Jenomže ten se musel starat, aby nás uživil. A tátovi se některý věci blbě říkají.“

„Chápu.“

„Tvůj táta byl opravdu arcibiskup?“

„Velmistr Templářů. Ale i tak se to dá říct.“

„Ta ségra – ještě žije?“

„Před nedávnem tady byla. Je fajn, bude se ti líbit.“

„Já vím. Spávaly jste spolu a povídaly si před spaním. A když začala chodit s klukama, chlubila se ti a tys jí záviděla.“

„Doporučovaly jsme si kluky. Byly jsme veliký kamarádky.“

„Proto jste se v jednom kuse rvaly?“

„Správná rvačka je někdy lepší než sex.“

„Správná rvačka by měla do sexu přerůst.“

„Hele, to říká Veronika! Nesmíš jí všecko věřit!“

„Náhodou budu. Má větší životní zkušenosti než ty!“

Bart se rozesmál. I Irma se smála; oči a zuby jí blýskaly ve tmě.

„Hele, trafni se na holku! Ale ne na Va; schválně, dokázal bys oddělit ze sebe mladší sestru, tak nějak v mým věku?“

Bart se ochotně začal měnit v dospívající dívku, samozřejmě černookou a s kučeravými černými kadeřemi až na záda. Irma kriticky přihlížela a když měl Vzor hotov, spokojeně kývla.

„Jo, tak si to představuju. A teď ji odděl; ať jste se mnou oba dva!“

Bart... nebo spíš ta dívka, jen vykulila oči a potřásla kučerami.

„Ale to nejde! To já nemůžu!“

„Hele, když jsi byl kluk a píchal mě, tak jsi mi říkal, že pro mě uděláš všecko na světě. Teď nechceš ani takovou maličkost?“

„To nemůžu! Ani to neumím!“

„Hele – a že to umí ta tvoje ségra!“

„Valérie má obrovské znalosti a zkušenosti z mnoha životů! Nepředala mi je v plné šíři. Právě proto, abych nemohl vytvořit další osoby.“

„Jo takhle! Takže sestřička si tě pojistila... pěkná zrada!“

„Nevidím to jako zradu. Umíš si představit, kdyby od sebe každý oddělil, co ho napadne? To by nastal na světě pěknej zmatek!“

„Já neříkám každej. Jenom čarodějové – jako ty.“

„Ne, Irmo. Zdá se, že každé přání ti splnit nedokážu.“

„Aha.“ dívka se usmála, „Ale zůstaň takhle. Líbí se mi to. Jak ti budeme říkat? Měla jsem kočku Betty, vyhovuje ti to?“

„Dobrá, budu Betty.“

Irma spokojeně pokývala hlavou. Potom ji něco napadlo:

„Heleď, je pravda, že holky to taky dělají – mezi sebou? A jak?“

„No... hlavně jazykem.“

„Fajn. Tak na co čekáme?“


Ráno jsem se probudil ve skvělé náladě, jako vždy po koupeli v Ohni; a po následující bouřlivé noci s Dianou. O to divočejší, že promýšlela různé varianty, co asi provádí Bart s tou malou a tak. Pokaždé, když jsem jí navrhl, aby se přidala nebo aspoň šla podívat, trestala mě kousáním, škrábáním a výboji energie; už i to se naučila. Není pravda, že nedělá v magii vůbec žádný pokrok.

Pokroky Irmy jsem mohl spatřit na vlastní oči. Seděla před zbrusu novou obytnou buňkou s krásnou černovláskou, ve které jsem poznal Valérii ve věku okolo patnácti, možná ještě míň. Měly nějaký rozdrbaný módní časopis, který Irma kdesi sekla nebo vyhrabala na smetišti, prohlížely si ho a zkoušely jednotlivé přepychové róby. Tedy, Irma si je vytvářela (včetně složitých účesů proplétaných šňůrami perel, péry pštrosů a rajek atd.) a Betty dohlížela, zda to dělá správně. Iluzivní magie.

Valérii jsem našel u vody, ležela na písku, zřejmě meditovala; ale když zachytila moji přítomnost, otevřela oči, posadila se a urovnala do pozice vhodnější pro rozhovor (a méně vhodné pro sex). Znovu jsem pocítil touhu po jejím krásném těle, ale tentokrát vycházela skutečně ze mne, alespoň jsem si nebyl vědom žádného ovlivnění.

Va se usmála: „Věci by se krásně zjednodušily, kdybys dovolil, abych tě připojila na sebe a předala ti všechno, co mám.“

Zauvažoval jsem o tom; ale co by tomu řekla Diana?

„Před nedávnem jsme se o tom bavily. Taky by se jí to líbilo; říkala, že jestli se mi podaří tě sbalit, s potěšením se přidá!“

První reakce byla pochybnost, zda jí můžu věřit. Asi jo; Valérie je dlouholetá kamarádka, kdyby chtěla lhát, mohla to udělat už dávno. Jenže...

„Věci by se krásně zjednodušily, kdybys to postavila jako požadavek nejvyšší státní čarodějky. Oficiální žádosti by se nedalo nevyhovět.“

Neodpověděla hned; ty její velké zářivé oči mne důkladně prozkoumaly.

„Etika čarodějky je zvláštní věc,“ pronesla pak, jako by spíš přemýšlela nahlas než na něco odpovídala, „Když budu mít málo energie, seberu na poli prvního pasáčka vepřů a poručím mu, aby mě uspokojil. Ani nevzdechnu na jeho názory či pocity; ostatně soudím, že při mých schopnostech by se mu to mohlo docela líbit. Nebo třeba holku z ulice; moje zkušenosti s nimi nejsou nejhorší, sama jsem se divila. Vezmu si cokoliv, udělám cokoliv – právem vyšší kasty. I kdybych je musela zabít.

S vámi oběma mám potíž. Známe se strašně dávno. Miluji vás oba, ale také respektuji. Jako Denise, Julku, Maryšku... Jenže když mě navštívil Denis, touha po mně s ním tak cloumala, až mu syčelo z uší. Co mohlo být lehčí a příjemnější, než mu dát? A bylo to v pořádku, srovnali jsme se, propojili a od té doby jsme v mentálním spojení. Teď samozřejmě ne, když je mimo tento svět, ale možná bych ho dokázala najít i tam.

Vidíš, už tady mluvím hezky dlouho; kdybychom byli sjednoceni, stačilo by mi tp. Vlastně ani by nebylo potřeba, neměli bysme se o co hádat. Můžeš mi věřit, znám tě hodně let a pokaždý, jak tě vidím, začnou mi pocukávat stehna a tvrdnou mi bradavky. A kdyby s náma byla ještě Diana... představila jsem si to v meditaci a byla to parádní noc. Jenže...“ zarazila gestem můj komentář, „...pokaždé, když to chci realizovat v praxi, mě něco zarazí, až skoro varuje. Určitá vnitřní výstraha, víš?“

Ten termín mě trochu zchladil. A naopak nastartoval myšlení.

„Říkala jsi, že máš spojení se svými... dvojnicemi v altisvětě. Mohla bys zjistit, jestli to některá udělala a jak to dopadlo?“

V očích jí zaplanulo. Řekla rychle: „Ty vážně nejseš tak blbej, jak...“, ale to už prsty stavěla konstrukci svých magických zrcadel. Na okamžik nás obklopilo jiskření, Va upadla do transu a zaujala kromobyčejně divnou pozici, téměř nemožnou pro živého člověka. Potom se probrala, zrušila všechno, mlčky seděla a mnula si dvěma prsty kořen nosu. Vypadala... nejistě.

Když začala mluvit, byl její hlas tichý, bezbarvý a strojově mechanický:

„Prošla jsem okolo stovky alternativních světů. Na všech šesti osách, na kterých se dokážu pohybovat. Čímž chci říct: nejsou to všechny. Většinou je ta otázka nesmyslná, protože... ve většině jsme manželé, v nějaké formě. Ty přece znáš, jaké jsou vztahy mezi polobohy, téměř každý někdy v průběhu času vyzkoušel veškeré dostupné partnery... Nebo jsme sourozenci, z hlediska té kultury manželé rodem... Zkouším vybrat ty případy, kdy je konfigurace zhruba stejná jako tady. V jednom jsem se zdržela... déle...“

Už s ní mám dostatek zkušeností, abych ji nerušil a nechal říkat, co jí přijde na mysl. Není už v transu, ale ještě ne při smyslech.

„Tamten případ... hm, téměř stejná situace. Jenže... ty jsi tam podstatně autoritativnější. Vyšší... samčí práva. Patriarchální společnost; když ses stal Vládcem, deklaroval jsi svá práva na každou ženu, která se ti zalíbí. Včetně čarodějek. Pochopitelně jsi mě zařadil do harému jako jednu z nejoblíbenějších; dokonce spolu máme nějaké děti. Jenže... nejdřív jsme s tvou první manželkou byly kamarádky; pak jsme se začaly vzdalovat. Tam ta Diana je dnes mou největší konkurentkou. Bojujeme proti sobě, navíc proti dalším, těm mladým... na osobní růst nemáme ani jedna čas. Ustrnula jsem... stala se bezvýznamnou komerční čarodějkou. Navíc s podezřením, že někde jinde, v nepřátelské zemi, roste a jde nahoru nějaká jiná.“

Jak mluvila, její hlas nabíral na síle a výraznosti, a mně přebíhaly po zádech mrazivé záchvěvy. Docela jsem si to dokázal představit.

„Propojení bylo vzájemné. Ta sestra... naprosto nechápe, o co mi jde. Ona mi spíš závidí, že jsem nezávislá. Dost se na mě pověsila, dala jsem jí své koordináty a ještě se spojíme, ale... nevím. Dost zaostala...“

„Dobře, chápu. Nějaké další možnosti?“

„Některé další světy zanikly. Netvrdím, že jen v důsledku toho rozhodnutí. Zkrátka, tamty říše neměly štěstí. My ho zatím máme. Doporučují mi, abych si ho radši hlídala a nepouštěla se do blbých experimentů. Odhaduji, že bychom si pravděpodobně všichni zkomplikovali život.“

Zíral jsem na ni a hlavou mi táhly všelijaké myšlenky. Ona je vnímala.

„Ne, tebe z ničeho neobviňuji! Prostě, konfigurace v jiných světech je od té naší odlišná, nic víc. Jistě jsou možnosti, kde všichni žijeme v harmonii a dokonale si pomáháme. Já si dokonce myslím, že bych takovou harmonii dokázala vybudovat – i udržet. Jenom mi něco brání zkusit to v praxi.

A ještě: nemám ráda slova nikdy a vždycky. Já nevím, co udělám zítra; co když mě přemůže nezvládnutelná vášeň a já se ti vrhnu okolo krku? Líbilo by se mi to... Ale zatím jsem si pro odvedení zbytečných vášní vytvořila Barta – ať si chlapec užije s každou, která ho uvidí. Něco ti prozradím, co jsem se pokusila utajit před ním: Udělala jsem ho tak, aby dokázal každou ženu potěšit, jak se jí nejvíc líbí. Navíc dlouhodobě; nikdy mu nedojde energie ani chuť. Samozřejmě, je to trochu na úkor jiných vlastností, ale...“

„To mi připadá spíš jako pomsta!“

„Hele, nekritizuj, jo! Do mě si rejpej jak chceš, ale brášku...“

„A podívejme! Že by jeho kouzlo působilo i na tebe? Co bys dělala, kdyby se rozhodl začít svádět tebe?“

„Nic jinýho si nepřeju, než se pořádně zamilovat a vychutnat si to! Snad jsem na to i trochu myslela, když jsem ho utvářela; ale protože máme tp, já prožívám všechno zároveň s ním. To víš, že si to vychutnám!“

Její chování se začínalo dostávat do normálu, což mě potěšilo. Poděkoval jsem jí, ponechal ji v klidu a šel se podívat, zda už se probudila Diana.

Nespala; vyzvídala, kde jsem byl a když zjistila, že s Valérií, naježila ostny a začala mě obviňovat z nejrůznějších lumpáren. Vykrucoval jsem se, dokud jsem nepochopil, oč jí jde; pak jsem přiznal nevěru nejen s Va, ale též s Julií, Maryškou, Veronikou a dalšími hezkými děvčaty od dvora, kromě toho s několika děvečkami, servírkami, prostitutkami a husopaskami. Když Diana začala ječet, vztekat se, kousat a škrábat, nasekal jsem jí na holou prdel; no a potom...

Vstávali jsme v poledne.


Tošio Yamanaki byl samozřejmě nesmírně potěšen, že jsme navštívili tábor, podívali se na ukázky výcviku a ocenili jeho snažení. Jenže po třech dnech zdvořile naznačil, že přítomnost Valérie, Barta a Irmy poněkud rozptyluje pozornost vojáků, čímž narušuje jeho tréninkové plány. Nežádal, abychom ty výtržníky co nejdřív odvedli pryč a přestali vyrušovat, ani nemusel; nejsme tak nechápaví. Nařídili jsme mu uspořádat ještě jedno všeobecné cvičení za naší účasti (vyhověl velice rád), pak jsme jejich snažení ocenili oslavou (značně pozvedla náladu armády), rozloučili se a vypadli.

Možná bych měl ještě k té oslavě: já a Diana jsme ji sledovali z vyvýšeného místa mimo hlavní cvičiště. Mnozí se zpočátku poněkud ostýchali, měli pocit, že by některé věci dělat neměli; ale stačilo, aby se u nich objevil Bart a pobídl je, hned se začali chovat rozverněji. Jako první na to přišla Irma; měla dojem, že tomu či onomu by to slušelo s tou a tou, navrhla to a na Bartův pokyn se okamžitě stalo. Jásala, tleskala a byla nadšená; až do chvíle, kdy došlo taky na ni, tehdy začala vřískat a bránit se, ale její partner jí buď nerozuměl, nebo se domníval, že je to součást hry. Rozzuřila se do nepříčetnosti a když bylo po všem, vztekle mu to vyčítala, jenže Bart se pouze smál a ještě ji provokoval.

„Říkáš, že to jinak není správná hra? Tak se přidej! Ale jako holka!“

„Myslíš, že se bojím?“

Tak se do hry dostala taky Betty; k její cti nutno dodat, že se nevyhýbala ničemu a nikomu. Irma sledovala, co všecko vyvádí, obdivovala ji, dokonce si musela přiznat, že trochu závidí. Pokoušela se hloubkově analyzovat svoje pocity, ale než je rozebrala, vrhl se na ni nějaký voják a začal hloubkově analyzovat ji. Řvala vzteky a Betty se smála.

„Heleď, Bettynko! Já vím, že se mnou můžeš udělat, co budeš chtít; jenom doufám, že do toho půjdeš se mnou!“

„Už jsem se od něčeho cukla?“

„Zatím ne. Ale teď chci... chci, abys mě změnila na kluka! A já sama si pak najdu partnerku, jaká se mi bude líbit!“

Betty blýskla černýma očima. „Nezahrávej si! Nebo to bude nebezpečný!“

„No konečně! Na to se těším od začátku!“

Betty zvedla ruce v dramatickém gestu a předvedla magické kejkle.

Irma cítila, jak se jí mění tělo. Bolelo to; když vám rostou části těla, které předtím neexistovaly, vždycky to bolí. Chvilku řvala, jenomže pak si uvědomila, že kluci nebrečí. A ona teď je kluk. „A teď odprejskni a dej mi pokoj!“ požádala.

Betty zmizela bez jediného slova.

Irma (jak bych se sakra měla jmenovat?) chvíli bloumala po place, jenomže žen bylo málo, takže všechny byly obsazené. Až po dlouhé době narazila na jednu volnou; nebyla už nejmladší, avšak štíhlá, elegantní, s krokem pružným jako dravá šelma. Oči měla zelené, vlasy ostříhané na ježka a obarvené na zrzavo; že by prostitutka?

Když se jejich zraky setkaly, prohlédla si důkladně toho šikovného mladíka a ocenila jeho svalnatou postavu a poměrně nezralé mládí.

„Co bys rád, chlapečku?“ otázala se hlubokým, znepokojivým hlasem.

„Třeba to uhodneš sama!“ řekla Irma a přišla blíž.

Cizí žena se rozesmála; a tehdy Irmě blesklo hlavou podezření.

„Nejdřív chci mít jistotu, že nejseš maskovanej chlap!“

„To teda rozhodně nejsem; na to ti můžu dát čestný slovo!“

Irma si oddychla.

„Ale co seš ty? Cítím... nějakou magickou změnu!“

„Takovou, že vylučuje vzájemný kontakt?“

„Ani ne. Nezáleží mi na tom, co jsi. Určitě se mi to bude líbit!“

„Tak to mě taky!“ Irma ji objala a políbila na rty. Byl to dlouhý, vášnivý polibek; ta žena ji dokonce lehce kousla do spodního rtu.

Když se pak skáceli za nejbližší křoví a dychtivě spojili, prožívala Irma spoustu doposud nepoznaných pocitů. A ještě jeden navíc, když se partnerka ve chvíli nejvyšší extáze proměnila v leoparda; sice leoparda ženského rodu, ale s impozantními zuby a drápy. Nehodlala jí ublížit, to by Irma asi nepřežila; jen si ji hezky označkovala.

„Jo, kdybych se nenaučila pár triků, tak si nic neužiju,“ vysvětlila, „Vy lidi se taky rádi měníte v šelmy, ne?“

„To tě navedla Betty? Teda... Bart? Nebo dokonce Valérie?“

„Betty neznám. Barta jo, a docela ráda bych to s ním zkusila. A Valérie? S tou jsem zatím ani pořádně nemluvila...“

Irma to vzdala. Jestli jí leopardí dívka říká pravdu, nemohla nijak zjistit. Když na to přijde, byly na tom obě stejně. Dokonce přestala udržovat svůj mužský Vzor a vrátila se k původnímu vzhledu.

„Koukám, seš docela šikovná,“ konstatovala leopardice, „Nauč se taky nějakou hezkou kočku; uvidíš, že si užijeme spoustu zábavy!“

Bart se ukázal na první zavolání; okoukl její šrámy, prohlásil je za nepříliš nebezpečné a slíbil koupání v Ohni. Dívka leopard se hlásila, že chce taky; jenže ještě předtím by si dala...

„Jak chceš.“ řekl Bart a trafnul se na tygra.

Divíte se, že se Diana skvěle bavila?


První tři dny zpáteční cesty učil Bart Irmu iluzorní magii; drželi se dál od ostatních, výhradně spolu, nám ukazovali své pokroky při zastávkách. Přestože Irma neměla výrazné magické nadání a už vůbec žádnou sílu, tohle cvičení ji bavilo, protože splňovalo největší sen všech zlodějů: změnit podobu, někde něco ukrást a vrátit se do původního vzoru. Kromě krádeží plánovala taky vrátit se domů do Německa (a Anglie) a vyřídit si tam účty se všemi, kdo jí v životě ubližovali. Bart se smál.

Dalších sedm dní trénovala transformace. To už byla složitější práce, ale zvládla ji. Supervizi si vyhradila Valérie, Bart se ani nepokusil cokoliv namítat. Jednoho večera se u ohně zabrali do vášnivé diskuse, zda transformace mají zpětný účinek, totiž zda WZ přebírá něco z vlastností bytosti, do níž se proměňuje. Diskuse trvala celý večer, bez jasného výsledku. Kdybych měl říct já, asi ano; jinak by nebylo o co se hádat.

Průvodním znakem zvyšování jejího sebevědomí byla překvapující vzpoura: nanesla otázku, proč by všichni měli šaškovat při orgiích jen proto, aby se císařovna Diana pobavila a příjemně pošimrala svou úchylně voyérskou dušičku. Začala s tím u ohně za Dianiny přítomnosti a způsobila mírné oživení zájmu všech; protože se však většina smála, Irma se rozčílila a začala mít čím dál drzejší poznámky. K nesmírnému Dianinu potěšení.

Valérie Dianu dobře zná, chovala se neutrálně; Bart ji samozřejmě zná taky, včetně poznatku, že nejvíc si Dianu získáš, když se s ní dáš do hádky. Kupodivu tentokrát se Diana nerozčílila, nýbrž smála a provokovala další naprosto nespravedlivou šikanou, takže Irma soptila vztekem; teprve když se rozpálila do ruda, Diana mírně couvla, ale jen zcela nepatrně. Irmu nepotrestala, naopak pochválila; už dlouho touží najít někoho, kdo by měl odvahu se s ní hádat. Pokud Irmě její odvaha vydrží...

Valérie suše poznamenala, že v tomto případě se nedá mluvit o odvaze; při hovorech s Dianou je hlavní překážkou nechuť udržovat diskusi v případech, kdy je naprosto jasné, že císařovna pravdu nemá, ani se to nedomnívá, ale chce se hádat. Diana na ni vyjela, jak že to myslí. Va mávla rukou a řekla, že přesně takhle.

Bart koukal, usmíval se a pronášel jen nejnutnější poznámky. Zopakoval, že hádky raději poslouchá a baví se, než aby se do věci pletl.

Já jsem do diskuse nepřispěl téměř ničím.

Diana položila dotaz, zda Irma má něco proti sexuálním hrám všeobecně, či jen proti těm, na které se ona dívá. Irma se těsně před výbuchem zarazila; udělala si provizorní mentální ochranu, aby nechytala odezvy od všech kolem a mohla si promyslet, co říct. Pak zformulovala své námitky:

Všichni kolem se neustále snaží vymyslet něco, co by Dianu pobavilo, udělalo jí radost. I když je to zřejmý nesmysl! Irma po celý život byla nucena dělat, co řekli druzí, a když to neudělala, byla potrestána; tak to už rozhodně nechce! Prostě nechce dělat někomu šaška jen proto, aby ji pochválila nějaká stará vrána...

Diana polkla dvakrát naprázdno. Stokrát si mohla říct, že je to prostořeká malá holka, téměř děcko; uvědomovala si, že technicky by bylo možné, aby měla takovouhle dceru, že dospívající Irmě se skutečně může jevit jako stará. Ale pravda je pravda: Diana se poprvé setkala s odporem holky o celou generaci mladší. A správně pochopila situaci.

Hlavou jí bleskla vzpomínka na sněhovou pláň a na ní houf děvčat ve strakatých leopardích uniformách: Valérie, Veronika, Julka, Maryška, May-Britt, Magda, Tori... rozchechtané, bezstarostné holky s blýskavými šavličkami a co nejvýstřednějšími účesy, které považovaly za nejlepší zábavu provokovat vznešené měšťáky a jejich počestné paničky. Rozčilovat je třeba jen tím, že se musejí podřídit drzému frackovi, co si říká císařovna...

Jenže od té doby uplynul určitý čas; ty bezstarostné holky (pokud přežily válku) se provdaly, mají svoje vlastní děti, postavení, moc a vliv. Dosáhly postavení Ctihodných Matek, dokonce se tak v jednom světě říká čarodějkám. Vytvořily vlastní, všemi slušnými lidmi schvalovanou kulturu, jejíž součástí je rituální sexuální styk; pokud někdo nesouhlasí, jeví se jako osoba podezřelá, šířící nezdravé, pochybné, rozkladné názory. Nejvyšší odbornice přes morálku, vévodkyně Veronika, stanovila závazná kritéria: každá mladá dívka má společenskou povinnost se alespoň jednou sexuálně spojit s každým mladým mužem. Samozřejmě z tohoto pravidla existují četné výjimky; což je v pořádku, výjimka potvrzuje pravidlo. Jednou z výjimek je samotná Diana; pokud si však přeje, aby se v její přítomnosti konaly orgie, je bezpodmínečně nutné to okamžitě uspořádat.

Takhle to nikdy nikdo neřekl, nenařídila to žádná vláda, neschválil žádný parlament. Je to prostě společenská zvyklost, každý ji považuje na správnou a přirozenou; tím spíš že slyšeli, že v jiných zemích je to jinak. Je to součást naší ostrovní kultury, zdroj naší hrdosti a síly; odlišujeme se tím od staré, prohnilé, zapšklé a zatracené společnosti v Evropě. Jsme na ni pyšní stejně jako na velkoplošné tetování, spoustu náušnic a rolničky v prsních bradavkách. Správná princezna nemůže strpět, aby existoval někdo, s kým se nepomilovala a nepropojila mysl. Vypadalo by to divně...

K naší společenské prestiži patří také mládí. Vrchní čarodějka Valérie vypadá vlastním přičiněním jako puberťačka; všechny císařovniny dvorní dámy jen kypí zdravím, krásou, sportovní vyspělostí. Každé ráno se konají tvrdé rozcvičky, jejichž součástí je výcvik v boji šavlí, tyčí i holýma rukama; každá z nich je pyšná na to, že je minimálně stejně dobrá jako ostatní. Při těch rozcvičkách se zúčastňují též všechny slušné mladé dívky; stejně dravé v boji jako v sexu. A děti, které se těší, že až vyrostou...

A kdo stojí proti nim? Holka, která přišla předevčírem bůhvíodkud, bezvýznamná kapesní zlodějka, v boji naprosto neschopná, která si zatím nestihla ani vyzdobit tělo a uši olemovat zlatem. Ještě nic není, nic neznamená, sotva přičichla k životu mezi námi; tak co nám chce povídat? Drzá žába, která by měla radši mlčet! No tak řekni, co se ti nelíbí, ať ti můžem patřičně odpovědět! Jenomže ona se už zalekla vlastní odvahy, ucouvla do kouta a jenom zhlíží. Co chce a co nechce? Vlastně nic; ještě se nerozhodla. Jen se jí nelíbí to, co je.

Akorát řekla, že císařovna je stará vrána. Když na to přijde, nejspíš má stejné mínění i o ostatních dámách od dvora.

A Diana ví, že má pravdu. Že skutečně jsou staré vrány.

„No... tak jsme si to vyjasnili.“ řekla konečně, „Ne že bych tě chápala, Irmo, ale asi máš odlišný... názor. Myslím, že bych tě měla... prostě od teďka se nemusíš podřizovat rozkazům, které se ti nelíbí.“

Irma vykulila oči. Hezký – ale zas je to něco jiného, než chtěla.

„Jestli nechceš chodit na orgie, tak nemusíš!“

„Ale já chci!“ vykřikla Irma, „Já bych chtěla... jenomže...“

Chtěla říct, že sexuální hry se jí právě začaly líbit a samozřejmě v nich hodlá pokračovat, jen co bude mít příležitost, jenom nechce... co vlastně? Prostě má takový neurčitý pocit, že něco není v pořádku!

„Běžná psychická nevyrovnanost,“ konstatovala Valérie, „U nadaných wézetek celkem běžná. Že sis na to ještě nezvykla!“

Diana už si zvykla. Zvykla si i hbitě reagovat na změny situace.

„Mladá krev!“ konstatovala, „Ano, jen to nás může zachránit. Čistá mysl a mladé myšlení... je dobře, že máme takový dorost. My staří!“

Irma tam hodila zpátečku; nemá to smysl, místo aby prosadila svůj názor, dostala se do postavení výjimky z pravidla. Zkušená Diana se s odporem elegantně vyrovnala, jako vždy; schválila ji jako oficiální vůdkyni vzpoury, takže odteď se od ní bude čekat nesouhlas při každé příležitosti, aniž by se kdo zamýšlel nad tím, proč. Povolená opozice; nejhorší možné postavení, jaké si dokázala představit.

Přemýšlel jsem, zda mám nějak reagovat; nakonec jsem se rozhodl chovat, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Ono vlastně ne!


Jak jsme se blížili k Simbabwe, soustředili se Valérie a Bart na měření a vyhodnocování energetického proudu; v jednom kuse ho proměřovali kyvadly, spirálami, vrtulkami a jinými magickými pomůckami a téměř pravidelně se pohádali o výsledky. Používali při tom spousty odborných termínů, dělali si poznámky, srovnávali je a přeli se jeden s druhým. Chvílemi to dokonce vypadalo jako skutečný spor, takže by člověk věřil, že jsou to dvě osoby, nikoliv jedna ve dvou tělech. (O to se hádali občas taky). Nikdo z ostatních jim v plné míře nerozuměl, mladí sloužili hlavně jako pokusné objekty, což se jim však zjevně líbilo.

Pokud jsem pochopil podstatu problému, člověk s magickými schopnostmi... Ne! Různí lidé mají magické schopnosti různé síly; ty narůstají v blízkosti lepšího mága, nebo také E proudu. Někteří nemají žádné, jako třeba já, takže nemají šanci, leda by vstoupili do interakce se zkušenou WZ a něco od ní načerpali. (Další důvod Propojení). Mladý jedinec může... zkrátka načerpat, na něco použít nebo předat nebo transformovat sebe, jiného, okolí... všecko to jsou pro WZ důležité věci. Ostatní je chápou málokdy, já nikdy.

Irmu učil magii Bart. Kdyby byla hodná poslušná dívenka, prováděl by s ní ty svoje pokusy, měřil jí manu a sledoval narůstání. Vzhledem k blízkosti Simbabwe i přijímání od druhých. Jeho přístrojky jsou tak citlivé, že dokážou změřit rozdíl many na povrchu těla a v různých otvorech (vskutku, víc energie se soustřeďuje ve vagíně než třeba v ústech). Měří se to přístrojem, který vypadá jako teploměr; a všechny ty holky se tváří, jako že je to naprosto objektivní vědecká práce.

(Gynekolog je člověk, který má práci tam, kde jiní hledají potěšení).

Ale jelikož Irma nebyla hodná holčička a lékařským pokusům se vzpouzela, nastávaly problémy. Dvojího druhu: ostatní považovali za potřebné požádat ji před každým zkoumáním o souhlas, zatímco ona zuřila a přesvědčovala je, že nemá nic proti ničemu a že je záhodno zacházet s ní jako s normální holkou. S normální holkou se zachází tak, že ji v nečekaných chvílích někdo přepadne a zmocní se jí násilím. Za nejvhodnější se považují případy, kdy naprosto nemá náladu, je soustředěna na něco jiného, z nějakého důvodu se nemůže bránit atd. Pochopitelně ječí a vzteká se, i když za jiných okolností by nadšeně souhlasila. Je to mezi mladými taková hra. Irmu několikrát vynechali; pak si toho všimla a začala zuřit.

Možná bych měl podotknout, že každý takový útok je důvodem k rvačce, buď soukromé nebo všeobecné. Napadená dívka samozřejmě požádá o ochranu svého kluka, ji napadne holka, která by o něj taky stála atd. Hledání důvodů pro rvačku je u bojovníků rozšířené stejně jako u štěňat. V blízkosti E proudu však nastávala další varianta:

Kdo dostal chuť někoho napadnout, se nejdřív nenápadně transformoval na stvoření dle vlastní volby; nemusel to být pokaždé člověk, někteří mají v oblibě různé šelmy. Potom si vyčíhal objekt svého zájmu, těsně před útokem ho transformoval a vrhl se na něj. Oběť byla obvykle tak překvapena, že se nedokázala dost účinně bránit. Příklad pro pochopení: dívka má ráda tygry, změní se tedy v tygřího samce; nic netušícího chlapce, kterého by normálně pravděpodobně nepřemohla, změní v samici leoparda a znásilní. Pokud je útok skutečně překvapivý a šokující, kluk jí to nejspíš dlouho nezapomene a nedá si pokoj, dokud to neoplatí. Trénuje se tím ostražitost a obranyschopnost, kterou by každý měl mít.

Irmu tyto hry zpočátku šokovaly víc než ostatní. Ani se nedivím, aby si podobné věci člověk vychutnal, musí mít delší praxi. V té době pronesla pár neuvážených výroků ve smyslu, že se jí to nelíbí; když se postupně rozkoukala a začala mít chuť si taky hrát, byla už známa jako nesouhlasící jedinec a mnozí se jí vyhýbali. Přece jen, naši bojovníci radši vyzývají ke hře kamaráda, který se baví stejně jako oni, než někoho, kdo se doopravdy naštve a urazí. (Odborný důvod: emotivní výlevy jsou zdrojem čisté energie, která se každému hodí. Pokud je to energie negativní (E-), dokáže ji zpracovat pouze zkušenější WZ, ovšem ani ten jí nedává přednost před E+).

Takže: Irma si namydlila schody, ježto se deklarovala jako E- zdroj. Po ujasnění situace, když už byla ochotna emitovat E+, bývala vyzývána až jako poslední možnost, což vedlo opět k negativní reakci. Navíc fakt, že se mezi smečkou objevil někdo s aktivním odporem, vedl ke zvýšení pozornosti, takže mnozí dělali různé poznámky i přímá opatření. Irma se vztekala; ve skutečnosti si nepřála nic jiného, než aby se s ní zacházelo jako s každou jinou holkou, svoje nesmyslné začátky by nejradši smazala a... a vůbec. Jenže to už nešlo, byla profláknutá jako rebel a dalo se čekat, že její výjimečnost kamarádi při první příležitosti napráší i těm, kdo ji ještě neznají, čímž se problémy ještě rozšíří.

Kdyby ji aspoň někdo chápal! Bart, nejbližší člověk, se tomu jenom smál. Proč se vlastně zlobí? Každá z ostatních děvčat by si přála mít takovou pověst, být něčím výjimečná a zvláštní! Kvůli tomu jsme si konečně vyjasnili, že Bart není Valérie; neboť Va je mírná, ohleduplná a laskavá, kdežto Bart je potměšilý, krutý a zákeřný. A z toho důvodu vřele milovaný; každá holka si přeje změřit síly právě s ním. Ještě bych měl zdůraznit: každý z našich mladých je výjimečná osobnost, mimořádně dravý a agresivní jedinec vybraný ze značného množství ostatních. V první fázi odpadli ti, co moc zájmu neměli. V druhé ti, kterým bránily jakékoliv problémy, třeba zdravotní; také nechuť riskovat. Mezi zbytkem nastala tvrdá konkurence, kdy se pokoušel vyřadit každý každého. Jako závazné kritérium bylo stanoveno, že se žádný nesmí bát ničeho, ani smrti. Těla ani mysli.

Do jisté míry mi bylo Irmy líto; bojovala předem ztracený boj, jehož pravidla byla stanovena jinými, a ona je vlastně neznala. Vpadla rovnýma nohama do cizí kultury, nikdo jí nedokázal pomoci a ona by žádnou pomoc ani nedokázala přijmout. Co druzí považovali za nezávaznou hru, považovala ona za útok; a pokud vzniklo skutečné nebezpečí (a oni bojovali), většinou to ani nepostřehla, nebo to nebrala vážně.

A aby toho nebylo málo, s oblibou si dávala vlastní góly. Například když se svěřila, že má určité výhrady ke stříhání hlavy. Na někoho takového už dlouho čekali; naposled se výhrady projevovaly v generaci Julie, od té doby se všichni podrobili rituálním zvyklostem. Pro mladou generaci už to není otázka volby, nýbrž stanovení vhodného termínu, shodného s vůlí božstev. Nad tím Irma jen kulila oči; představu, že by rozhodování o účesu mělo ovlivňovat náboženství, nechápala.

S jejím náboženským přesvědčením to bylo taky složité. Byla původem Němka; příležitostně se zúčastňovala náboženských obřadů, když ji k tomu někdo donutil, a měla určité znalosti, převážně od babičky v rámci pohádek. Když byla později převychovávána v polepšovnách (několika), byly při tom taky katolické jeptišky a protestantské pečovatelky; k obojím cítila stejnou nenávist. Kázání při mši ani rozpravy kazatelů nechápala, znamenaly pro ni jen nepříjemnou povinnost; nicméně věděla, že při velkém shromáždění lidu (poutě, náboženské svátky) se dobře krade, ježto lidé jsou ve zvláštním rozpoložení a dávají si méně pozor.

Setkání s lidmi, kteří se o božstva nejen zajímali, ale brali je vážně, ji šokovalo. Ještě víc zmínky, že nadpřirozené bytosti do života lidí zasahují aktivně a často; sice takové příběhy milovala a ráda by je zažila, ale nevěřila, že by to bylo možné. Když o tom byla řeč, naslouchala s potěšením a radostí, ale nevěřila ničemu. Ostatní se zase smáli a vyhrožovali jí, že co nevidět to uvidí v praxi.

Čemu už vůbec nebyla ochotná věřit, je možnost, že by bohové (i když nižšího řádu) mohli vstupovat s lidmi do sexuálního kontaktu. Bart oponoval, že to Valérie dělá často a ráda; on sám to zatím nezkusil, i když by mohl. Irma se smíchem požadovala, aby to předvedl hned a na místě; Bart však váhal, neměl dojem, že by to uvítali. Jeho vysvětlování považovala za hloupé výmluvy a veškeré diskuse na toto téma za běžné žvásty.

V jejím světě se často vyskytovali lidé, kteří ze zištných důvodů předstírali nadpřirozené schopnosti; třeba prodavači zázračných elixírů proti čemukoliv. Irma neměla námitek jim v tom pomáhat, ale ani ji nenapadlo brát jejich řeči vážně. Sama to neprovozovala, neměla dost hbitý jazyk.

Její názory měly zajímavý důsledek: zvýšení frekvence perverzních způsobů sexu ve smečce. Pravda je: přirozený způsob styku je jeden chlapec s jednou dívkou, vše ostatní je sice zajímavé a zábavné, ale po vyzkoušení tyto praktiky většina opustila. Najde-li se však někdo, komu by se daly předvést a tím ho šokovat, každý to rád udělá; a tím člověkem byla právě Irma, která se kouzelně pohoršovala a byla-li zapojena, bylo jí to dost nepříjemné. Pro řadu lidí to byl hlavní zdroj zábavy.

Abych to tedy vyhodnotil a uzavřel: Irma způsobila příjemné oživení a zábavu. Což bylo dobré, nejhorším nepřítelem nám teď byla nuda. A jak jsme se blížili k Simbabwe, dalo se očekávat, že bude ještě veseleji.

 


Zpět Obsah Dále

25.08.2020 11:27

Errata: