Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 8. Magie zrcadel

Zpět Obsah Dále

 (WZ Z)

Zuzanka pevně sevřela oběma rukama kořeny stromu, který vytvářel jejich lůžko, a zaťala zuby, aby nesténala bolestí. Spáry příšerného lva jí drásaly křehké tělo, probodávaly ji skrz naskrz a rvaly ji na kousíčky, až málem řvala a z očí jí vytryskly slzy. To však byl teprve začátek; až nyní do ní vrazil svůj příšerný penis, probodl ji skrz naskrz, až nalezl konec míchy, zabodl do něj jeho hrot a pustil do něj svoji energii. Ta prorazila všechny zábrany, pronikla skrze páteř do spodní části mozku a žhavila jej až téměř k nesnesení. Zuzanka měla pocit, že se jí uškvaří mozek; a její mučitel jí znovu a znovu vrážel do těla vše, co k němu patřilo: penis, drápy i zuby.

Když to skončilo, téměř se nedokázala pohnout. Brečela a chvěla se jako v horečce. Až po chvíli přišla k sobě natolik, aby mohla zašeptat:

„Ještě jednou!“

Zatím nevyhověl, ale zůstal na ní ležet a mazlil se s ní.

„Mám strach, že tě jednou zabiju...“

„Tak zabij! Bude to fajn!“

„Neblázni. Tvoje lidské tělo je moc křehké...“

„Tak mě trafni na lvici!“

Už teď nebyla tak docela člověk. Nevěděla, jak definovat svůj stav, snad poločlověk – pololev. Dívka s velkou posilou lvích součástí.

„Už chápu Bonny, že chce být radši pes. Já bych chtěla být lev!“

„Věci nejsou tak jednoduché, jak si myslíš!“

Už se zklidnila natolik, aby mohla vnímat a myslet. Prohlížela si ho; když byl s ní, dával si pozor, aby byl pokud možno člověk. Co je jindy, ani radši nechtěla vědět. Tedy, docela chtěla, jenže...

Vašek, Wend, Wena. Nebo také Wašoriwe, lví démon. Samozřejmě vhodný partner pro čarodějku; ale ne malou hodnou Zuzanku, která přece nikdy doopravdy nechtěla... Lžeš, panenko! Proč sis to tedy přála? Myslíš, že tvá přání, tvé modlitby, byly jen prach hozený do větru? Že si je nikdo nepamatuje?

Chtělo se jí křičet, že to takhle nikdy nemyslela, že to byly jen dětské sny, přání hloupá a pošetilá jako ona sama. Ale znala odpověď: Toto je chvíle pravdy. Zahrávala sis, a tohle je výsledek.

Setřela si slzy. Voda... Kde jsi, Gérarde? Můj ohleduplný příteli...

Gérard seděl na jednom z převislých kořenů a usmíval se. Vaškovi nevadil, lvi přece taky pijí vodu. Věděla i to, co řekne:

Staň se vodou, sestřičko. Podvol se síle; každá rána tebou projde skrz, a ty ji přežiješ stejná, jako jsi byla...

Wend zvedl hlavu, nastražil uši a chvíli větřil. Zamračil se.

„Chtěla jsi zábavu. Budeš jí mít víc, než čekáš.“

„Děje se něco?“

„Přichází žena, se kterou jsem se nikdy nechtěl setkat.“

„Kdo to je?“

„Poznáš ji. Ale ještě je daleko. Ještě máme čas na jedno milování.“

Zuzanka jen zaťala zuby. Věděla, že to bude bolet.


Princezna Alt'ankh, Nejvyšší Čarodějka Reortů, byla stará lvice, jejíž uši byly kolem dokola olemovány cinkavými šperky. Další zlaté ozdoby měla na nejrůznějších částech těla, zvlášť nápadný byl těžký nákrčník. Vypadala důstojně a nepřívětivě; chvílemi z ní šla hrůza. Doprovázely ji další mladé lvice, ale též čestná stráž bojovníků. Ti jeli na koních, kdežto stará spočívala v nosítkách, nesených dvěma mezky.

Zuzanka stála v houfu ostatních a nedomnívala se, že by něčím vyvolávala pozornost; byly tu starší, hezčí a vyzdobenější dívky. Kulaté oči lví stařeny je však přehlížely bez zájmu, kdežto na ní ulpěly pohledem, ve kterém zaplály rudé ohníčky. Zavrčela nějaký příkaz a celá skupina se zastavila. Tlapa zdobená složitým náramkem s rubíny a smaragdy na ni ukázala:

„Pojď sem, děvče!“

Zuzanka napřed nechtěla věřit, že se to skutečně týká jí; jenže ostatní po té výzvě urychleně couvli a nechali ji osamocenou. Postřehla, že na ni ze všech stran míří hroty oštěpů, takže poslechla a přišla blíž. Čarodějka větřila, vnímala její pach, důkladně ji zkoumala.

„Zlo si tě poznačilo svým spárem,“ promluvila, „Přijímáš ve svém stanu pekelného milence! Měla bych tě zabít!“

Zuzance ani nenapadlo říct, ať to udělá. Tušila, že by neváhala.

„Hloupá holka! Skrze tebe může vstupovat na svět a škodit mu! Dovolila jsi mu, aby se stal hmotnou bytostí...“

Zuzanka jí rozuměla jen s obtížemi, Alt'ankh hovořila velmi zvláštním nářečím. Ještě zvláštnější byla řeč mladého bojovníka, který velel eskortě.

„Nesmysl, její smrt by nic nevyřešila. Nepotřebuji její krev. Ale chtěla bych, abyste chytili jeho! Hlídejte tu malou čubku, a až za ní opět přijde její ničemný milenec, chyťte ho!“

Tentokrát velitelově otázce rozuměla: „Živého?“

„Ty myslíš, hlupáku, že ho dokážeš zabít?“

Zuzanka pocítila určité zadostiučinění. Tihle ho nedostanou! Pak začala uvažovat, že by ho měla nějakým způsobem varovat. Jenže Alt'ankh po ní opět stočila svoje velké kulaté oči:

„Klidně ho zkus varovat, stejně tě neposlechne! Je příliš hloupý, než aby vyslechl dobrou radu. A kromě toho, už do tebe vložil svoje semeno. Blázni! Máš vůbec ponětí, co se z tebe zrodí?“

Zuzanka se doopravdy polekala. Přitiskla si dlaně na břicho; měla sice nejasné podezření, ale jejich vztah ještě netrval tak dlouho, aby mohla mít jistotu. Jedna z mladších lvic přišla blíž, důkladně ji očmuchala a dokonce olízla; obrátila se k Alt'ankh a něco jí naznačila.

„Naštěstí to je holka,“ vzdychla čarodějka, „Kdyby se z tebe zrodil lev, Wašoriwe by ho zabil. Dceru nechá žít, nebude tak nebezpečná.“

Zuzanka se konečně odvážila promluvit: „Ale matko...“

„Neumím si představit, co by se stalo, kdyby ho nechal vyrůst,“ pronesla stará zamyšleně, „Dva být rozhodně nemůžou... jejich vzájemný souboj by zničil nejdřív zemi a potom celý vesmír... To by tě ale nemuselo zajímat, stejně bys nepřežila ten porod...“

„Teda, já nevím...“ pokusila se zase Zuzanka.

„Pojď blíž! Ještě blíž...“ pronesla stará ještě o něco vlídněji, „Řekni, aspoň se ti to líbilo? Ano, já vím, on je krásný a okouzlující... a tys asi moc chtěla být lvem, co? Hloupá, moc hloupá holčička... ale nevadí, budeme se o tebe starat. I o tvoji dcerku. Jsi pod ochranou...“

„Tak tohle už vůbec nechápu! Před chvílí jsi mě chtěla zabít!“

„Kdyby to dítě byl syn, musela bych. Nedovolím zničit celý svět...“

„A jak víš, že něco takového hrozí? Co kdyby nebyl nebezpečný?“

Lvice jí olízla tvář, pak celou hlavu.

„Hloupá, hloupá holčička... nezná svět a jeho pasti! Příliš mladá... kdy vy lidé vůbec dospíváte? Kdybys byla lvice, byla bys už dávno dospělá. Svět je plný nepřátel, moje maličká. A nástrah. Dávej si na ně pozor!“

Zuzanka pocítila náhlou touhu ji pohladit. A udělala to.

„Už nebudu dlouho žít,“ pronesla Alt'ankh, „Ale jestli se mi podaří zůstat naživu dost dlouho, vychovám z tvé dcery novou ochránkyni. Čarodějku Reortů... strážkyni světa.“

Najednou Zuzance napadlo, že ta situace je vlastně směšná. Ještě si vůbec není jistá, že nějaké dítě má; ale čarodějka už ví, že to bude dcera, něco mezi člověkem a lvem, dokonce s magickými schopnostmi. Je to možné?

„Směješ se? Přestaneš se smát, až přijde na svět! Nebude ti dělat radost; spíš budeš brečet, až ti rozkouše ty tvoje směšné lidské bradavky až do krve! Ještě netušíš, co je to vychovávat lví mládě!“

„Když bude lev, tak jí budu říkat Leona!“ zasmála se Zuzanka.

„Leona... to zní hezky. No, uvidíme...“

Alt'ankh dovolila Zuzance poodstoupit a průvod se hnul dál. Což bylo dobře, zastavení už vyvolávalo zbytečnou pozornost.

Zuzanka se odpotácela ke svému obydlí. Byla to zřícenina reortského paláce, dost poničená, ale v troskách si roztáhla stanovou celtu a přebývala pod ní. Občas u ní přespával i Vašek; to už teď nepůjde, chytili by ho a... co by s ním tak asi mohli udělat?

Měla pocit, že by se urychleně měla poradit s někým, kdo se v něčem vyzná a komu se dá věřit. Jenže... kdo přichází v úvahu?

Nejzkušenější z čarodějů je Baarfelt, jenže toho se bála. Vlastně se tak trochu bála všech, ale jeho nejvíc. Ne tolik už jeho dcer; co kdyby třeba zkusila požádat Julii? Vždycky na ni byla hodná...

Julka seděla v houpačce ve svém apartmá a kojila malou Lýdii. (Houpačka byla volně v prostoru zavěšená klícka z barevných rohoží, v níž mohly matka i dcera příjemně odpočívat. Všechny předměty včetně větší části apartmá byly vytvořené magicky; snad vyjma několika drobností).

Zuzanka se v průběhu doby naučila zdvořile chovat. Vstoupila a když se na ni Julka usmála, vlezla za ní do houpačky a okukovala dítě. Malá se nedala ničím vyrušit a spokojeně se krmila. Zuzance připomínala velkou panenku, ale zároveň si uvědomila, že podle předpovědi by se i jí měla narodit takováhle živá hračka. Zaváhala.

Julie postřehla její myšlenku a tázavě zvedla hlavu.

Zuzanka se vskutku už uměla chovat; bez váhání se dotkla čelem jejího, spojila s ní mysl a předala jí všechny své vzpomínky. Julie ji uklidňovala; až na reportáž o divokém milování, tu si pustila třikrát.

„Skvělé!“ ocenila dokonce nahlas.

„Ani moc ne,“ postěžovala si Zuzanka, „Jak vidíš, mám starosti!“

Čarodějka ani stínem nezpochybnila závažnost situace. Usmívala se, avšak její mysl pracovala stejně hbitě jako sací ústrojí malé Lydie. Zuzanka se zamyslela, jaký je to asi pocit, když se jí v prsou vytvoří mléko a když je dítě saje. Vlastně se už ani nepamatovala na chuť matčina mléka...

Julka se zasmála. Pokynula, aby ochutnala; současně jí chvíli mnula prsní bradavku a když ji dostatečně podráždila, předala jí dítě, aby si to mohla zkusit. Zuzanku kojení nesmírně bavilo...

„To přestane, až to bude doopravdy,“ zasmála se Julka, „Já mám naštěstí mléka spoustu, musím krmit taky Sif a Iris a občas i ostatní děti. Doposud nevím, jestli jim to tak chutná nebo si jen chtějí hrát...“

Lydie vypila všechno, co v Zuzančině prsu bylo; když zjistila, že mléko přestalo téct, zakňourala, čímž dala najevo nespokojenost.

„Nic nebude!“ prohlásila Julka, „Ty by ses pořád jen krmila; budeš tlustá a ošklivá! Máš dost, teď bys mohla chvilku spát!“

Holčička poslechla, Julka ji uložila do vlastní houpačky a ponechala volně se pohupovat v prostoru. Zrušila velkou houpačku, čímž obě doskočily na zem, naplnila bazén posilující tekutinou a obě se do ní ponořily.

Všechny tyto činnosti byly pro Zuzanku zcela přirozené a normální, mnohé se už sama naučila. Čarodějky jsou rozmazlené a rády bydlí pohodlně.

Teď Julie zjistila, že se v jejím organismu nacházejí škodlivé zplodiny; zavřela oči, uši i nozdry, ponořila se až na dno a nechala svým tělem volně protékat hojivý roztok. Zuzanka znala rozličná vodní kouzla od Gérarda, tak cítila, jak voda prochází útrobami starší čarodějky a vyplavuje odtamtud vše, co není potřebné. Sama ten problém necítila, tak se nechala pouze volně promývat a konejšit.

Pak se Julie vynořila a usmála se. „Hodně ses naučila...“ řekla mírně.

„Přesto za tebou přicházím s prosbou o radu.“

Julka vztáhla ruku a ohmatala jí hlavu. Dotýkala se vlasů proměněných na lví srst, osahala vysedlé lícní kosti, odhrnula pysky a prohlížela si metamorfované špičáky. Na nic se nevyptávala, věděla, jak co vzniklo. I proč.

„Zamyslela ses nad budoucností?“ otázala se, „Co chceš ty sama?“

Byla to přesně ta otázka, kterou si Z kladla sama; promyslela a předala současný stav svých úvah. Byl poněkud neurovnaný, což ale nevadilo.

Julie se rozhodla mluvit nahlas, aby zdůraznila závažnost situace:

„Ano, je pravda, že mám s démony jisté zkušenosti. Převážně kladné. Znala jsem dva významné, ovšem lidské. Wašoriwe je lev; otázkou je, zda vskutku démon nebo... řekněme zlý bůh. Otázka, co jsou vyspělejší démoni.“

Zuzanka pocítila touhu oživit si její dobrodružství s Guy Ferozem a potom s Luckou; zvláště byla zvědavá na jejich sexuální styky. Julka navrhla, aby se s ní spojila a vychutnala si to. Zuzanka tím strávila příští půlhodinku a měla pocit, že ji to příjemně osvěžilo.

První otázka, kterou položila: „Proč mají lidé záporný postoj k démonům?“

„Nemají ho odjakživa. V předkřesťanské éře jim bylo jasné, že nespokojený či naštvaný bůh se může jevit jako zlý démon. A naopak.“

„Proto jsi démony rozmazlovala? Aby se uklidnili?“

„Ne. Rozmazluji je, protože se mi to líbí. Jsou to příjemné zážitky.“

Zuzanka chtěla odpovědět, ale vzpomněla si, jak se jí líbilo, když jí Vašek rval tělo na kousky, nejlépe zevnitř. Radši mlčela.

„Chceš se stát lvem?“ zeptala se J, „Přesněji: lví čarodějkou?“

„Proboha, to ne!“

„Pokud si vzpomínám, něco takového říkala Alt'ankh.“

Zuzanka se marně pokoušela namluvit sama sobě, že to byla jen legrace.

„Asi ne, když jsi za mnou přišla. Ale nespěchej, rozmysli se.“

„Chtěla bych být čarodějkou. Možná i lvicí. Možná obojím dohromady. Ale ne tak rychle!“

Julka rozevřela náruč, objala ji a položila si její hlavu na prsa.

„Hezky řečeno. Přímo skvěle; až jednou takhle bude mluvit Iris... Jenomže ona nebude. Ta by řekla: chci, a hned! Ty...“ Julka zmlkla, jen Zuzanku stále hladila. „Přišlo to rychle, a ty jsi ještě malá holčička. Až na to, že máš ještě jednu menší holčičku v bříšku. Lvíče. Nebo... něco mezi.“

Zuzanka vydala zvuk napůl mezi smíchem a pláčem.

„Zeptal se tě při každém dalším kroku, jestli to chceš, viď?“

Opět nesrozumitelný zvuk, ale bylo to ano.

„To oni dělají. Nechtějí mít problémy. Lidský samec tě klidně povalí na zem a přefikne, a ještě se ti bude smát, kdybys nechtěla. Oni se ptají...“

„Já chtěla!“ uznala Z za vhodné vysvětlit.

„Nevím přesně, co to mají za problém, ale nesmějí udělat nic, co nechceš. Nesmějí ani vstoupit do domu, kam je nikdo nepozve. Musíš vždycky jít první a pozvat je dál. Až když tam mají svoje... značky. Hraniční kameny. Proto nás potřebují, víš?“

„Četla jsem... o tom v knížkách. O upírech a tak.“

„Takže se nemůžeš vymlouvat, žes nic nevěděla.“

„Ale já věděla! Já jsem si to od malička přála! Prosila jsem... modlila se, aby se mi něco takovýho stalo! Záviděla jsem každýmu, kdo... hlavně tobě! Já – jsem – to – chtěla – víš!“

„Aha. Tak hodně štěstí. A pozdravuj Leonku, až se narodí!“

„Ty mě vyhodíš, aniž bys mi pomohla?“

„V čem potřebuješ pomoc? Rozhodla ses!“

„Je nějaká jiná možnost?“

„Ne. Rozhodla ses správně. Byly by možnosti, ale jsou všechny ještě horší.“

„Takže radu žádnou nemáš?“

Julka vzdychla. „Mám; samý blbý. Rychle se vzdělávat, nabírat manu jak se dá. Prostě dostat se na co nejvyšší úroveň, než to přijde. A zároveň všecko zapisovat do podvědomí té malé. S podmínečnou aktivací v případě, že se to stane nezbytným.“

„To vypadá jako příprava... na válku!“

„To je příprava na válku. Už jsme v ní až po krk.“

„Ty taky?“

„Ty a Leonka, já, Iris, Gina i Lydie, Sif a May-Britt, a každý, kdo se v poslední době aspoň jednou proměnil na lva. Lítáme v tom všichni.“

„V čem?“

„To je jediný, co nevím.“

„Není to trochu praštěný?“

„Je to hodně praštěný. Co ti o tom mám říct? Je to součást války, která se vedla dávno předtím, než jsme se narodily. Pamatuješ, jak za Denisem přišel Radegast a ti ostatní? Vůbec se neptali, jestli souhlasí s válkou kdesi v Infernu; vedla se kdysi dávno a povede se, až budeme obě mrtvé. Asi se do ní dřív nebo později taky zapojíme. To, co se stalo tobě, může být pokus zlepšit tvoje šance na přežití tam.“

„Ale... to je nespravedlivý!“

„Život není spravedlivej, Zuzanko. Život je ďábelsky veselá hra.“

Z se málem rozbrečela. Uvědomovala si, že kdosi k ní přišel, přestrojený za člověka, elegantně ji svedl a zavedl do ní lví geny. A tu malou lví holčičku. Možná to myslel dobře; ale chtěla to?

„Chtěla jsi být člověkem, než ses narodila?“

„Mohla jsem snad být něčím jiným?“

„Mohla. Jsi člověkem, protože sis na to zvykla. Přijalas, že jsi dívka ze slušné francouzsko-španělské rodiny, katolička, nadprůměrně inteligentní, podprůměrně vzdělaná, to poslední z vlastní viny. Docela dobré výchozí body, na to nezapomínej. Na světě je spousta lidí, co jsou na tom hůř.“

„Tím mi chceš říct, abych si zvykla?“

„Dodala bych: urychleně.“

Zuzanka nad tím chvíli přemýšlela. Pak se začala smát.

„Že bys mi tedy moc pomohla, to ne!“

„Radu už jsi dostala: vyzbroj se, sháněj co nejvíc informací a energie. Chystej se být čarodějkou...“

Zuzanka nespokojeně pokyvovala hlavou a představovala si...

„Ach, panebože! To snad ne!“

„To ano! Schválně, řekni to nahlas!“

„Znamená to taky, abych se snažila získávat další kontakty? Třeba se nabídla dalším... takovým bytostem?“

„Dost dobrá myšlenka.“

„Je to důvod, proč jsi to dělala ty?“

„Všecko, co jsem v životě udělala, bylo že mě to bavilo. Já jsem ve tvém věku neměla tušení, že něco existuje.“

„Kdy ses rozhodla být čarodějkou?“

„Já se nikdy nerozhodla. Marně přemýšlím, jestli se mě někdo zeptal...“

„Jak to teda u tebe začalo?“

„Bezmocným vztekem. Každý, kdo měl do prdele díru, mě šikanoval, poroučel mi co mám dělat, vykládal jak se mám chovat a... Strašně mě to štvalo; já se taky modlila, aby se něco stalo. Pak jsem se potkala s klukem, který mi byl hrozně moc podobný, jenže se jmenoval Heinrich von Raune a byl Rakušan, kdežto já Italka! A aby toho nebylo málo, objevil se další, byl Rus jménem Dimitrij Astarov a nebylo technicky možné, abychom byli sourozenci...“

Zuzanka ten příběh znala, ale stejně poslouchala s potěšením.

„No a pak jsem jednoho večera dostala pozvánku na císařský ples. Tehdy se mluvilo o Charrym, císaři nějakého obskurního ostrova, a jeho ženě Dianě; každý je považoval za podvodníky. S Dianou jsem se setkala, ona na mě jen koukla, rozesmála se a řekla, že mám v Polsku brášku Jerzyho. Nikdy jsem ho neviděla na vlastní oči, zahynul moc brzy. Ale řekla mi o Baarfeltovi a... pak mám chvilku nepřehledno. Kdo mi co řekl už nevím, ale šlo to hrozně rychle. Nezeptali se, jestli se chci stát Templářem. Spíš mi vynadali, kde jsem se flákala tak dlouho.“

Zuzanka se spokojeně zašklebila. „Co jsem teď já?“

„To, co jsem řekla. Lví čarodějka. Technicky něco mezi lvem a člověkem. Můžeš se chvilku vzpouzet, ale čím dřív si to ujasníš, tím líp.“

„Výtečně. Co s tím mám dělat?“

„Zůstat v klidu a být připravená k jakékoliv akci. Víc nevím.“

Zuzanka usoudila, že je to všechno a měla by odejít. Ale něco ji napadlo:

„Získávání energie; od kluků?“

„Hlavně. Já to dělám. Dělala jsem. Koukám, jak se tváříš; to chceš rozhovor jako matka s dcerou? Zastoupit tu tvou Mich?lle?“

„No... natrénuj si, co budeš jednou povídat Iris!“

„Iris nebudu povídat nic. Iris všechno ví už teď a těší se, jak mi bude zvedat svými lumpárnami krevní tlak. Malá věštba dopředu: nebude. Rozhodně ne úlety v oblasti sexu. Bude mít lepší a vypečenější hry.“

„No, ale já jsem začátečník! Tak mi pověz, co mi neřekla máma!“

„Hm... no, tak když chceš... Podívej, právě se ti stalo, že ses zamilovala. Do mizernýho pacholka, upřímně řečeno. Ovšem nedivím se ti ani trochu, já bych taky neodolala, kdyby se na mě soustředil. Jednoho mizernýho lumpa jsem měla tu čest znát. Ačkoliv moje první láska byl slušnej kluk. Teda... ke mně. Pár tisíc lidí v Německu má na něj jinej názor.“

„Vévoda Dunbar?“

„Jo. Byl moc milej, hodnej, laskavej, měl mě rád, nenaléhal abych mu dala předčasně, hrál se mnou stolní tenis a vozil mě na motorce. No řekni, tobě by se to nelíbilo? A byly tu vážný překážky, moje stydlivost a Říšská tajná služba. Kdybych měla čas, napíšu na to téma román.“

Zuzanka si to představila a roztouženě zavzdychala.

„No; a potom jsou ti ostatní. Chlapi, co tě příjemně pošimrají ocáskem a dovolí, abys z nich vyždímala co nejvíc energie. Ze začátku se budeš trochu stydět, jednak co s tebou dělají a potom, že je tak sprostě vysáváš. Pak si zvykneš. Až přijdou na to, že seš čarodějka, budou sami škemrat, abys je nešetřila a vysála tak důkladně, že se budou sotva plazit. Neboj se, že by nepřežili; chlap si dá pořádnej kus bifteku, zapije to pivem a je zase fit. Připravenej k dalšímu použití. Jen to nedělej každej den za sebou, to bys ho vážně ohrozila na životě!“

„To nezní moc poeticky!“

„Kdybys čekala na romantického trubadúra s červenou růží, ničeho se nedočkáš. Můžu tě naučit vzbudit v klukovi iluzi, že se do tebe právě šíleně zamiloval. Můžu tě dokonce naučit, jak zblbnout sama sebe, abys tomu věřila. Ale takový věci si nepouštěj moc často, aby ti to nezůstalo.“

„Jseš chladná a bezcitná...“

„Mrcha; proč to nedopovíš? Budeš taky taková, jen co si zvykneš. Neznám jinou možnost. Jistě, občas potkáš někoho, koho budeš chtít chránit jako vlastní mládě; možná k vlastní škodě. Pro wézetku je zamilovanost zhoubná, jenže na to přijdeš vždycky až potom. Není horší škodná než zamilovaná čarodějka. Taková dělá pěkný blbiny a... ne, to nemá smysl.“

„Takže navrhuješ, abych bez zábran sbalila každýho kluka, kterej se mi jen trochu bude líbit, vyždímala z něj manu a odkopla ho – jo?“

„Přesně tak. Když budeš mít chuť, můžeš přibalit sem tam nějakou holku. Případně šelmu. Případně... ne, strašidla a duchové se přibalí sami.“

„Bezcitný, sprostý, bezohledný.“

„Jo. A perverzní, hnusný, čuňácký. Časem budeš hledat čím dál odpornější způsoby; třeba já a ségra jsme dělaly kurvy. Chvilku nás to bavilo.“

„Co bude potom?“

„Potom... potom přijď. Zatím jsi moc mladá, abys přeskakovala povinná cvičení. Ještě jsi nezvládla nižší fáze.“

„Hm... je tady jeden problém. Vašek mi vyhrožoval, že mě zakousne, když...“

„Nezakousne, potřebuje tě. Rozbije ti hubu a trochu tě poškube drápy. To bys mohla bez problémů vydržet. Počítej s tím, že sem tam dostaneš výprask. Ale mě neber vážně, já dostávám nařezáno ráda.“

Zuzanka přikývla; věděla to z jejích vzpomínek.

„Můžu ještě... takový drobnosti, ale...“

„Můžeš cokoliv. Ale zeptej se verbálně!“

„Mladý efky z Ostrova mají takový... notýsky. Mají tam seznam všech kluků a odškrtávají si, kterýho už svedly. Jméno, znak, symbol...“

„Hele, až tak daleko to došlo? No fuj! Tak podívej, původní verze je manželská knížka, kterou vynalezla Blanche de Graccy, jedna kamarádka z války v Německu. Ona se totiž moc ráda vdávala a pokaždé, když se za některého muže provdala, napsala si jeho nacionálie na volnou stránku ve svém deníku. Včetně čísla konta; protože ve válce jich řada padla a Blanche se starala o vypořádání dědictví. Existovaly taky různé spolumanželky, jejich děti a... prostě, dost složité účetnictví. Blanche se v tom vyznala; dneska má z toho v Paříži banku s několika odbočkami ve světových metropolích.“

„Šikovná holka!“

„Viď! Taky jsem ji chválila; nás hlavně bavila její sexuální nenasytnost. Při tom v magii nic moc, naučila se sotva zapalovat si cigaretu. Ale ráda chodila k nám do kabaretu, vyměňovaly jsme si tipy na vhodné chlapy...“

„Občas jste se milovaly...?“

„Skoro pokaždé. Ale když se šla s náma kurvit, nechala si radši změnit obličej. Nechtěla, aby se to na ni vědělo...“

Zuzanka spokojeně kývla. „Holky říkají, když se za někoho provdají, je to pojistka, že jim on ani nikdo z jeho rodu už nesmí ublížit. Dokonce za ně musí bojovat... je to pravda?“

„Hm... no, do jisté míry ano. Ovšem v praxi... nechápu, jaký význam by mělo pro patriarchu nějakého rodu starat se, s kým se vyspal jeho nejmladší vnuk. Možná kdyby ta holka nebo její zástupce přišli vyjednávat, ale... mám dojem, že je to v podstatě bezvýznamné.“

Zuzanka se zamračila, vypadala zklamaně.

„U nás to funguje spíš naopak. Až se proflákne, že jsi dobrá WZ, bude ti fůra kluků nadbíhat a žehlit si to dopředu. Pojistit si, aby ses jim třeba za něco nemstila. Oni věří, když se s tebou vyspí, že jim nesmíš ublížit.“

„Hm... a je to pravda?“

„Samozřejmě! S drobnou výhradou: musí se ti to líbit. Když ti to udělá blbě, může to taky znamenat, že tě urazil. Naštvaná čarodějka...“

„Jo, jasně. Jak je to ve skutečnosti... v praxi?“

„No... různě. Ve většině případů si tě skutečně zajistí. Ovšem existují taky různí koumáci, co se snaží tě svést, znásilnit... oblafnout...“

„Co když se jim to podaří?“

„Hele, na rovinu: jestli se někomu podaří mě oblafnout, je lepší WZ než já a v tom případě si zasloužím cokoliv. Už teď bys měla vycítit, že na tebe někdo má chuť; v tom případě ji povzbudíš nebo zchladíš, podle nálady. Zásada zní: čarodějku nikdo nemůže překvapit; když se mu to povede, ať nechá praxe a jde do hor meditovat. A hanba její učitelce!“

„To je tvrdý odsudek!“

„Uměla bys zastavit někomu srdce? Třeba mně; předveď!“

Zuzanka zavřela oči; pokusila se vnímat tep srdce Julie, napojila se na ně a sladila s ním svoje. Pak se pokusila to druhé zastavit; Julka se nijak nebránila, dokud se to nepodařilo. Chvíli je nechala, až pak 'naskočilo.'

„No dobrý, ale trvalo to. Jeden rychlý impuls... Hlavně se nauč nereagovat přemrštěně, nemusíš hned zabít každýho, kdo na tebe skočí!“

„Kolik jsi ty zabila lidí?“

„Spoustu, bohužel. Ale zastavením srdce moc ne; několika jsem to udělala cvičně, když chtěli. Je to příjemné... vzrušující. Pocit blížící se smrti, ledová ruka svírající srdce... Líbilo se jim to.“ Julka odvrátila hlavu, na chvíli se zamyslela, „Jedna kamarádka tak nechávala svoje milence skutečně umírat. Přáli si to... Dokonce jí odkázali svůj majetek.“

Z se mohla zeptat, jestli je to etické. Ale věděla sama, že není.

„Problém je... náhlý impuls nenávisti. Občas se stává, že na tebe někdo nečekaně vyjede. Ne zrovna sexuálně, chce tě zabít nebo okrást... třeba je to někdo z nepřátelské menšiny. Cikáni, ti jsou nejhnusnější. Tehdy musíš své emoce udržet pod kontrolou. Nezabít je, ani když si to zaslouží!“

Zuzanka si skousla rty. Jak může vědět, že právě k Cikánům cítí největší strach a odpor? No jistě, přečetla si její vzpomínky...

„Nenech se ovládat. Trénuj... jednej s nimi přátelsky. Nedávej najevo, co k nim cítíš. Je to místo, kde jsi zranitelná!“

„Tys to zkoušela?“

„Naučila jsem se je tolerovat. Ale přátele mezi nimi nemám.“

„Někteří sloužili i v řádu!“

„Ano, Templáři je používali k vyřizování tam, kam sami nemohli. Veronika a Valérie se mi kvůli tomu smály... učily mě je snášet!“

„Nezdá se, že by se to dokonale povedlo!“

„Je to prokletý národ. Diana tvrdí, že je bohové vyhnali z Indie kvůli nějaké ukradené krávě. Dědičný hřích!“

„Slyším poprvé, že by Templáři uznávali dědičné hříchy!“

„Vidíš. Říkám ti to proto, že není lehké to překonat. Musíš trénovat.“

„Hm... ještě nějaké sporné body?“

„Jo, jeden zajímavý. Jednou v životě se mi podařilo trafnout na draka. Na první impuls z volné ruky, vzlítla jsem a šlehala oheň po všem, co se pode mnou hýbalo. Cvičně jsem to už nikdy nedokázala; takovej drak má problémy, v podstatě takový zvíře nejen nemůže lítat, ani přežít. Zkus si to!“

„Děkuji, nechci. Neumím si představit...“

„Holky se trafnou na něco lítacího, kdy chtějí; mají hubený těla, lehký kosti, akorát pak brečej, že je bolej ramenní klouby. A lokty. To dokážu, ale nedělám to ráda. Existující ptáky, nebo něco... otisknutýho v paměti. Ale nic vymyšleného, třeba gryfa nebo hydru. Dvouhlavýho orla, proboha!“

„Jak se dělá dvouhlavej orel?“

„Zeptej se Sif a Iris, ty to už párkrát zkusily. Dokonce říkají, že když se letí na velkou vzdálenost, je lepší spojit těla do jedný potvory s dvěma hlavama. Chvilku mává křídlama jedna, chvilku druhá...“

„Ale stejnejma křídlama?“

„Jo, správně. Složitá práce, asi jako kentaur nebo...“

„Nebo drak? Křídla a čtyři nohy?“

„Ještě přidej ocas s bijákem a oheň, kterej pliváš z tlamy.“

„Začínám ztrácet i tu představu...“

„Tak vidíš. A tohle jsem zvládla v afektu! Já jsem sakra tak dobrá! Ještě tak kdyby se mi to povedlo v klidu... A úplně nejvíc bych si to chtěla zkusit s dobrým partnerem. Víš, draci se páří v letu...“

„To vypadá skoro... životu nebezpečně!“

„Jo, přesně tak. Vím, že bych riskovala život. Ale zkusit bych to chtěla!“

Zuzanka potřásla hlavou. „Dostaly jsme se hodně daleko od věci! Závidím ti tvoje znalosti; ale prošla jsem si tvou paměť a stáhla si některý finty. Příležitostně bych...“

„Jsem pro. Nech si to projít šiškou, odzkoušej a nic si nedělej z počátečních nezdarů. Namlátíš si, každá si namlátila. Kdyby ti to nešlo nebo ses chtěla pochlubit, stav se; pomazlíme se, vyměníme energii a zkušenosti. Těším se na dobrou spolupráci...“

„Dík, to já ráda...“

„A ještě něco: Valérie sem táhne jednu novou, jmenuje se Irma a je krásně nevyrovnaná. Až se tady ukáže, soustřeď se na ni. Taky můžeš na kluka, co ji doprovází, jmenuje se Bartolomćo a je odnož z Valérie.“

„Jasně, už se těším! Dík a ahoj...“

Zuzanka vypadla v dobré náladě. Dokonce se těšila na další život.


Jenže první problém, který musela vyřešit, byl Vašek. Wašoriwe. Vlastně spíš jeho soupeřka, lví čarodějka Alt'ankh. Ne, že by od ní hrozilo nějaké nebezpečí; nebylo ji ani vidět, ani slyšet, jen bylo zapotřebí být co nejvíc obezřetná. Stará lvice samozřejmě nebude tak hloupá, aby bylo snadné odhalit její úklady, to by nebyla čarodějkou. Je třeba zapnout všechny senzory a bedlivě sledovat každé hnutí; Zuzanka pocítila příjemné mrazení, jako každá šelma, když se chystá do boje.

Od příchodu Alt'ankh se Vašek neukázal. To bylo nepříjemné, zvykla si na jeho divoké milování. Obávám se, že člověk mi už nikdy nebude stačit; snad dva nebo tři? Hloupá situace, začínat zrovna s démonem! Jenže všechny takové úvahy jsou nanic, věc byla vyřešena dřív, než si to uvědomila. Přivolat si nějakého jiného démona? Julka by to zvládla, ale...

Ale já jsem neteř Valérie, abatyše Atanoru. Čarodějky, která si v podzemí svého kláštera vybudovala síň plnou zrcadel, aby do nich chytila a uvěznila (?) každého, koho chce. Mám právo přivolat si Va a požádat o pomoc? Naučit se od ní stvořit magická zrcadla a...?

Vlastně... jsme přece v Simbabwe, zdroji síly! Když si řádně představím takové zrcadlo, mohla bych... Z si vytvořila určitou představu, promítla ji na stěnu a uvolnila energii. To zrcadlo bylo nádherné, křišťálové, odráželo celou prostoru i s jejím věrným obrazem, ale...

Ale vydrželo jen pár vteřin, pak se s třeskem rozpadlo na tisíc střepů. Zuzanka zařvala leknutím a uvažovala, co je špatně. Předně: než zavěsíme do prostoru něco hmotného, musíme na to buď vytvořit podstavec, nebo sílu, co to bude držet. Že se v apartmá Julky věci volně vznášejí, není samo sebou, ale odstíněním gravitace. Zároveň je dobře promyslet i kompaktnost křišťálového skla; Zuzanka ještě nic takového v praxi neviděla, natož aby to dokázala stvořit. Naštěstí nebyla hloupá, ponořila se do meditace a sbírala informace, jak při sobě drží atomy a molekuly různých druhů skla. Zjistila, že je jich tolik, že i letmý průzkum zabere celé odpoledne...

Když se jí podařilo vytvořit přiměřeně kompaktní zrcadlo na vhodném místě a držené správnou gravitační silou, byla tak unavená, že si musela lehnout. Energetický proud jí sice zajišťoval výživu, ale neuklidňoval; potřebovala něco plusových impulsů, aby se jen uvedla do rovnováhy. Například muže; ale kde zůstal Vašek, proč nepřijde? Nesmí přijít?

Vstala a prohlížela se v zrcadle, když už je jednou měla. Co viděla? Malou hubenou holku s odřenými koleny a lokty; hlavu a krk vzadu porostlé kratičkou lví srstí, oči barvy od zlaté do zelené, se šikmými svislými čárkami. Zkusmo vycenila zuby a prohlížela trháky. Měním se ve lva, no co?

Mezi náma, stejně chci být lev, tak jakýpak problém? Lvice... na bradě mi vyroste chomáč bílých chlupů, uši se posunou na hlavě výš a zakulatí se. Zkusila to; samozřejmě to bolelo, ale byla to příjemná bolest, už si zvykla a cítila uspokojení. Ruce a nohy změnit na tlapky, po těle naroste srst; a samozřejmě ocas s bambulkou na konci! Pokaždé když jí rostl ocas, cítila přímo extázi, zato když se ho musela zbavit...

Ale pozor! Když se stala naplno lvem, nebylo to nejlepší, mysl přešla do odpočinkové fáze (pokud neměla trýznivý hlad), myšlenky lenivě klouzaly od ničeho k ničemu a chtělo se jí ještě víc spát. Nejlíp se cítila, když se měnila, když byla napůl člověk a napůl lev. Který bod je nejvhodnější? Vyzkoušet, najít, zafixovat. Vytvořit Vzor!

Nasadila zpětný chod. Šlo to samozřejmě též rychle, jedním impulsem; zrušit všechno! Ale příjemnější bylo ubírat pomalu, vytvářet něco nového. Samozřejmě to bolelo, ale byla to příjemná, napomáhající, zjitřující bolest. Zastavila proměnu přesně v bodě, kdy její tělo bylo nejcitlivější; tehdy se neovládla a vydala ze sebe roztoužené kňučení.

A v té chvíli pocítila cizí přítomnost. Mocná, drtivá, přemáhající síla. Bytost, která ve svém vesmíru nemá soupeře. On.

Démonský lev neodolal vábení, přišel a zmocnil se jí tak vášnivě, že jen zasténala; pak do něj zaťala drápy a on do ní. Milovali se nelítostně, až z nich lítaly chlupy, řvali v extázi a svět kolem nich se vlnil a sršel. Konečně byla aspoň na chvíli šťastná...

„Tak už víš, kdo jsem, co?“ zeptal se, když se vybouřili.

„Pěknej podrazák!“ Podařilo se jí chňapnout mu po uchu a natrhnout mu je, než se stihl bránit, „Tohle máš za všecko!“

„Tak to si tak nechám – ať se mi třeba smějí!“

„Kdo by si troufal se tobě smát?“

„To by ses divila, ale jsou takoví!“

Zvážněla; vzpomněla si na Alt'ankh. Sotva se tak stalo, zlostně zavrčel.

„Přece jsi věděl, že je tady, ne?“

„Je všude, kde jsem já. Dokázala bys ji zabít?“

„Proč si ji nezabiješ sám?“

Sotva to vyslovila, vzpomněla si na důvod: žádný démon nikdy nikomu neublíží. Nesmí nebo nemůže? Potřebuje lidskou ruku, aby to udělala. Nebo lví tlapu, to už je jedno. Neublíží čarodějce, i když ona jeho ohrožuje.

„Jenže já jí taky neublížím. Budu s ní bojovat, pokusím se stát lepší než ona, ale... A vychovat naši dceru. Víš, že budeš mít dítě?“

„Alt'ankh je taky moje dcera.“ řekl, „Měl jsem ji zabít!“

„Kdo byla její matka?“

To nebyla dobrá otázka; na toto téma se rozhodně nemínil bavit.

„Je pravda, že syna bys zabil?“

„Nezabil. Leda vyhnal do jiného vesmíru.“

„Existuje nějaký, který není obsazen?“

Udělal velice ošklivý obličej a výhružně zavrčel. Pochopila.

Najednou pochopila ještě něco: od chvíle, kdy poznala skutečný stav věcí, přestala být jeho favoritkou. Ještě ji miluje, samozřejmě, ale jeho láska už odchází. Potřeboval nezkušené lidské děvčátko, které by ho s sebou vzalo mezi ostatní. Teď už jeho totožnost zná Zuzanka, Alt'ankh, Julka a každý, kdo je s ní mentálně propojen. Spousta lidí; v podstatě už není utajen. Má nejvyšší čas zahladit stopy a zmizet. S možností, že až objeví jinou malou hloupou holku, zopakuje si to.

„No to snad ne!“ vykřikla a začala ho nenávidět.

„Co se ti nelíbí? Děje se snad něco?“

„Jdi pryč, prosím tě! Radši jdi; už jsi toho zvrtal dost!“

Tvářil se nespokojeně, počítal s hezčím přijetím. Jenže Zuzanka cítila, jak jí cloumají emoce, a neměla náladu se nějak přemáhat. Tak chvíli vrčel, pak se smířil s porážkou a vyšel ven.

Ve chvíli, kdy se ocitl na volném prostranství, pocítila náhlé znepokojení, až výstrahu. Vykřikla, ale už bylo pozdě; z několika stran na Vaška padly zářící magické sítě, omotaly jej ze všech stran a strhly k zemi. Ne, všechny cíl nezasáhly, některé se mu podařilo odrazit nebo se jim vyhnout, ale stačilo to; a sotva se zastavil a klesl, už po něm skákali ze všech stran lví ozbrojenci. Rychle se změnil do (přirozené?) lví podoby, několik sítí se mu podařilo rozervat, ale...

Zuzanka okamžitě zapomněla na svou rozladěnost, nechuť a všechno, co ji odpoledne naučila Julka. Zavrčela, vycenila zuby a vrhla se do boje. Rvala se jako lev, utržila pár zranění, ale nedbala; a co víc, zároveň křičela o pomoc. Což zaslechlo několik kamarádů a aniž věděli, co se děje, vrhli se do boje. V jeho průběhu ztratila přehled o situaci a ocitla se vespod, takže po ní chvíli šlapali. Nohama i tlapami.

Přízračného lva nechytili, podařilo se mu dostat ze sítí. Zda silou nebo magicky, taky nevěděla. Měla dost svých starostí, inkasovala spoustu ran, kousnutí, škrábanců i pár magických šlehů. Když ji vytáhli zpod té hromady, jenom brečela a stěžovala si, co ji všechno bolí.

Konečně situaci ovládl výrazný hlas čarodějky Julie: „Pozor! Je dost vážně zraněná! A taky těhotná...“

Od té chvíle s ní už jen manipulovali, někam ji nesli, dotýkaly se jí jen přátelské a soucitné ruce. Julka ji strčila do bazénu a zalila hojivou tekutinou; zda spolupracoval taky Gérard, nevěděla.

Když se situace trochu uklidnila, Julka se nad ni naklonila a zamrkala:

„Už toho nech! Přestaň simulovat, tak zle ti zas není!“

Z vystrčila hlavu z vody a rozhlédla se. Poznala kromě Julky Maryšku, Sif a Iris, Chrise... ty děti koukaly trochu znepokojeně, dospělí už klidně.

„Zlomenýho nic nemáš a potrhaná kůže se ti brzo zahojí. Nechceš ji trochu stimulovat, abys měla po těle parádní jizvy?“

Zuzanka měla chuť poslat Maryšku do... kamkoliv; jenže měla bohužel taky rozbitou hubu. Dokonce se obávala, že se jí viklá levý spodní špičák.

„To je taky nápad, rvát se se lvy! To může udělat jen taková vylízaná... a ještě kvůli takovýmu syčákovi! Ztratilas rozum?“

„Je... je to můj manžel.“ vykoktala. Že otec jejího dítěte, už nedodala.

„My ženský jsme všecky pitomý,“ Maryška se zamyšleně podrbala na hrudi, kde měla výraznou jizvu, památku na zranění v bitvě. Když zabili Estragona, vrhla se na nepřátele se šavlí a vůbec nedbala, že...

„Jo, to je teď nejlepší program,“ konstatovala Maryška a hladila ji po lví srsti na hlavě a krku, „Podřimovat, vzpomínat a přemýšlet o blbostech. Klidně si pusť mý vzpomínky, jsou dost pestrý. Hlavně si nelámej hlavu...“

„Co se stalo... s ním?“

„Do temný díry, co jsem teď zrovna řekla?“

„Od...odpověz!“

„Zmizel. Netuším, kam. Ta stará hrozně zuří...“

Zuzanka spokojeně zakňučela; jenže zároveň nastal kdesi u vchodu ruch.

„Že já nedržela hubu! Už je tady!“

Z se pokusila otevřít jedno oko. Přicházela sem Alt'ankh a zlobně pošvihávala ocasem; nevypadala příliš přátelsky.

„Proč jsi to udělala?“ zavrčela, „Proč jsi ho chránila?“

„Utekl vám?“

„Díky tobě! Pomohlas mu! Nějakou podrazáckou lidskou magií!“

„Já?“

„Pustila jsi do sítí impuls, aby shořely!“

„Já? Blbost!“

Ona má pravdu, tepla Maryška, Taky jsem se divila, co to bylo!

Zuzanka se bezúspěšně pokusila obrátit k ní hlavu. Jenže ji krutě zabolelo zranění na krku, až zasténala.

Stará lvice se zatvářila znechuceně. Takhle podléhat emocím!

„Je to můj manžel,“ řekla Zuzanka, „A otec mého dítěte!“

Alt'ankh nenávistně zavrčela; pak se hbitě otočila a postříkala Zuzanku sprškou páchnoucí moči. Znečistila tím Julčin bazének, pár kapek padlo taky na Maryšku, která seděla na kraji. Pak beze slova odešla a vztekle švihala oháňkou; pokud něco říkala, nejspíš sprosté nadávky.

Sif a Iris se mlátily v křečích smíchu.

„No fuj! Ta bestie! Já ji zabiju!“ skučela WZ Z.

„Koukám, žes jí pěkně hnula žlučí!“ smála se i M.

Zuzanka se marně pokoušela umýt nebo otřít. Když se nemůžete hýbat, jde to mimořádně špatně.

„Bude to chtít trochu Ohně,“ odhadla Maryška, „Holky...?“

„Hlavně udělej něco s tím... zápachem!“

Maryška seděla na okraji bazénku, nohy ve vodě; teď tam vsunula i ruce, vyslala impuls, voda změnila barvu na mléčně bílou a začala vařit.

„Už je to dobrý?“

„Není to dobrý!“ Zuzanka málem brečela, nikdo ji nechápal a ona se skoro nemohla bránit, „Pořád to cítím... je to hnusný!“

„Je to pachová značka,“ konstatovala M, „Vyčistila jsem tu vodu...“

Oheň zapálil Chris, Sif a Iris pomáhaly vytáhnout Zuzanku z bazénku, vsunout ji do plamenů a vyčistit šrámy. Julka vlastně jen přihlížela.

Po koupeli se cítila velice unavená. Taky vzteklá, ponížená, zhanobená, opuštěná... nejširší repertoár E- emocí.

„Nejlíp bude, když půjdeš spát.“ rozhodla Maryška.

Zuzanka chtěla odporovat; jak může spát, když má tolik věcí na práci? Ale M jí něžně položila dlaně na hlavu, svět se s ní zatočil a... spala.


Ráno bylo zářivé, plné slunce a příjemného vánku. Zuzanka ležela na terase v houpačce, rány napatlané jakousi hojivou mastí. Kromě toho, že příjemně chladila, zanechávala na kůži modrofialové stopy.

Z nebe se střemhlav snesly dvě harpyje, prudce přibrzdily a přistály na zábradlí, kde se změnily v Sif a Iris.

„Holky! Aspoň jednu příjemnou zprávu! Prosím prosím!“

„Zaletěly jsme se podívat na karavanu, co se vrací. Charry a spol. Máme dva zajímavý přírůstky; jeden je Bartolomćo, přebytečná odnož od Valérie. Moc hezkej kluk, bude se ti líbit. Druhý je Irma, divoká čarodějka.“

„E?“

„Neškolenej talent. Zajímavá, asi se ti bude líbit. Bude legrace...“

„Jak vypadá?“

Ještě než to dořekla, už věděla, co má udělat: zrcadlo. Holky přihlížely a byly zřejmě spokojeny, neboť výsledek nekomentovaly. Zuzanka si důkladně prohlédla všechny členy karavany, hlavně Irmu.

„No, dobrá... akorát pořád nechápu, co je na ní tak zvláštního!“

„Spousta divoký magie kolem ní! Copak to necítíš?“

Necítila nic. Maximálně ji to rozladilo.

„No nic, to se zvládne. A co Bart? Ten je hezkej, co?“

Což o to, hezký byl; ale žádný dravec. Zuzanka si povzdychla, vzpomínala na Vaška. Už se neukázal a nemohla ani očekávat, že by se zbytečně vystavoval nebezpečí. Alt'ankh a její agenti byli na stráži dnem i nocí a kdyby po něm nalezli jen stín pachu, hned by spustili poplach.

V rozpacích si přejela dlaní po bříšku. Skutečně je pravda, že tam nosí jeho dítě? Malou lví holčičku, která jim jednou všem ukáže?

Jenže holky už se zase chystaly vzlétnout. O něčem se dohadovaly, aniž by Zuzanka pochopila, co je zaujalo. Jen zapráskaly křídly a vzlétly kamsi do modravé výšky...


 (Chris)

Dostal jsem příkaz uvést výše zmíněný příběh na pravou míru. Na mou duši nevím, jak to mám udělat. V podstatě je všecko pravda, až na to, že já to tak neviděl. Ovšem taky netvrdím, že vím úplně všechno, vlastně vím hrozně málo. Akorát že málokdo ví něco víc.

Tak stručně: Vaška jsem znal, byl to jeden z Denisových jezdců. Pochází z Moravy, to je taky pravda; nikdy se ničím neproslavil ani neprovinil. Že by byl inkarnací Přízračného lva Wašoriwe, potvrdit nemůžu. Ovšem nemůžu to ani s jistotou vyloučit; Vašek rád vypráví všelijaké vtipné příhody, částečně i o sobě, přičemž jejich uvěřitelnost není bezpodmínečná. Kluci ho mají docela rádi. Ohledně magie víc povídá, než předvede.

Pohádky Reortů jsou četné a nádherné; démona Wašoriwe se týká asi šedesát procent a ve většině vystupuje jako tajemný, nebezpečný nepřítel jiných hrdinů, kteří se ho zároveň bojí a obdivují jeho moc a sílu. Je nejmocnější; zároveň je však také zákeřný a může být zlý, pokud je vyprovokován. Protože se to o něm ví, každý se chrání ho něčím naštvat.

Čarodějka Alt'ankh skutečně přišla; je to stará lvice, dost nevrlá, jak je jejímu věku přiměřené. Mluvil jsem s ní jen jednou, nechala se pohladit, očmuchala mě a olízla; víc jsem ji neotravoval. Ani nebyl důvod. Jestli se Vašek dostal do nějakého konfliktu se lvy, nevím; ale asi jo, zaslechl jsem něco o tom, že ho urychleně poslali s nějakým vzkazem daleko od Simbabwe. Jenže to se dělá taky běžně.

Zcela jistě se do lví rvačky připletla Zuzanka. Proč, se nezjistilo. Než si toho lvi všimli a patřičně utlumili svoje útoky, trochu ji dorvali. Ono taky není nic rozumného se mezi ně montovat, mají přece jen spoustu drápů a zubů a velkou sílu. Rvačky mezi nimi propukají soustavně, z roztodivných příčin; rádi se rvou taky s leopardy a zejména tygry. Některé důvody jsou samozřejmě náboženské a politické; vlastně svým způsobem všechny.

Tak jsme se shodli, že Zuzanka ležela u Julky v apartmá a Maryška o ni pečovala. Podle mého názoru mohla vstát už daleko dřív, ale chtěla ukázat, jak je strašně nemocná a zraněná, aby si to každý dlouho pamatoval. Holky navrhovaly, aby se trafla na něco nezranitelnýho a zůstala tak, dokud se nesrovná. A pozor, WZ Z už trafky umí!

Slavnostního příjezdu karavany se nezúčastnila, byla pořád ještě nemocná. Soucitnou Dianu to dojalo až tak, že se na ni přišla podívat. Spolu s ní přišla na návštěvu i Valérie, Bart a za jeho ramenem vykukovala Irma. Diana okamžitě začala radit, co by všechno měla dělat, aby se dala do pořádku; na druhé straně Valérie mlčela, jenom koukala. Zamyšleně.

Zuzanka se tvářila částečně zkroušeně, částečně jako na stupni vítězů. Stihla obojí zároveň. Slušně poděkovala za účast a slíbila, že jak to půjde, hned vstane a začne zas plnit svoje povinnosti u dvora. Diana jí popřála rychlé uzdravení, pronesla ještě pár podobných mouder a vypadla.

Na řadě byla Valérie. Řekla: „Já jdu taky. Barte, postarej se o ty holky!“

„O obě naráz? To nemyslíš vážně!“

„Hlavně to nemyslím tak, jak to ty říkáš!“ ušklíbla se a odešla.

Zuzanka vykulila oči: „Co tím myslela?“

„Nic. Kecá blbiny!“

„Ale není to nějaký divný? Ty bys mě vážně dokázal vyléčit?“

„Vyléčit nevím. Ale mohl bych ti prohnat tělem trochu energie.“

„No ne! A jak bys to tak asi udělal?“

„Víš to velice dobře. Vsadím se, že by ses hned vzpamatovala!“

Zuzanka začala uvažovat, jak diskusi zamést do ztracena; jenže promluvila Irma: „Vsadíme se?“

Zuzanka na ni vrhla pohled, který dokázal vraždit a bourat městské hradby.

„Tohle je co?“ otázala se hlasem nesmírně pohrdavým.

„Irma. Z Beire. Moc milá holka!“

Zuzanka si to rozhodně nemyslela; zíraly na sebe jako dvě hyeny nad společnou mršinou. Kdyby byla Z při síle, vypadalo to na rvačku.

„Ona tady Julka má takovej bazének, že?“ usmíval se Bart, „Slíbila mi, že si v něm můžu smýt prach z cesty... která mi v tom pomůžete?“

„Cože? Já, nebohá zraněná, tě mám ještě obsluhovat v lázni?“

„A to já klidně!“ trumfla Irma, „Neboj, ruce mám šikovný!“

„Já slyšela hlavně zlodějský!“

„No to víš, musela jsem se živit vlastní prací! To si taková rozmazlená křehotinka nedokáže ani představit!“

Zuzanka polkla dvakrát naprázdno. „Cos to vyblila z tý drzý huby?“

„Já slyšela, že seš nějaká princezna, nebo co! Aspoň podle toho tetování na stehnech bych hádala...“

„No a kdyby, tak co?“

„Že takový princezny si dávám po večeři jako zákusek! Můžeš mít jmění jaký chceš; jak ti na něj šáhnu, jseš v tu ránu čistá jako Písmo svatý! Dávej bacha na mý zlodějský pracičky, jsou moc šikovný na fackování!“

„Takový volezlý kotě mi má nahnat strachu?“

„Tak bacha! Takovejch sem viděla, co se vytahovaly, pak dostaly petelici do čumáčku a seškrabovali je na lopatu, aby je mohli uložit do rakve...“

„Teda, seš neskutečně drzá! Hned je vidět, že seš z polepšovny!“

„Tam bys ty ani nepřežila, frajlinko! Náhodou, mě se báli i kluci o kolik roků starší!“

„To se báli na tebe lehnout, aby něco nechytli?“

„Já tě zabiju, ty mrcho!“ zavyla Irma.

„Ty, jo? Tak si pojď! Na takhle malý kousíčky tě roztrhám!“

Irma po ní skočila; obě spadly do bazénku a začaly se zuřivě rvát. Bart jen zíral, že Zuzance ani trochu nevadí dřívější zranění, soupeřku škrtila, tloukla pěstmi do nosu, do prsou, do břicha, snažila se ji utopit; Irma se jí zdatně bránila, chvílemi dokonce získávala převahu. Nezasahoval, nechal je, ať se vyřádí; až když jim docházely síly, navrhl:

„Že bych se teď do vás dal já? Už máte tu správnou náladu?“

Obrátily se k němu, oči jim planuly bojovou vášní.

„Ty by sis troufl na obě najednou?“

Ať to řekla kterákoliv, reagoval jednoznačně: skočil za nimi do vody. Pak rvačka nějakou chvíli pokračovala ve třech a najednou nebylo zcela jasné, kdo s kým co dělá...

Sif a Iris seděly na zábradlí před domem a natahovaly truchlivé supí krky před sebe. Když jsem chtěl vstoupit, nesouhlasně zakrákaly:

„Teď tam nelez. Až tak... za hodinku!“

„Ale ne, proč? Co tam dělají tak důležitýho?“

„O to se taky nezajímej.“

„Aha. Já jen... máma chtěla vědět...“

„Tvoje matka ví určitě úplně všecko. A ty určitě taky.“

„Jo. Jenom...“ Radši jsem zmlkl. Trafnul jsem se na supa a usedl vedle nich.

Konečně pravila Iris: „Myslím, že Bart bude dobrou náhradou za Denise.“


Jak to přesně dopadlo, není s určitostí známo, pouze důsledky: Zuzanka se přestala vymlouvat na zranění a přiznala, že je opět zdravá a plně funkční. Aby to dokázala, začala zařizovat další rozvalinu paláce, které na rozdíl od jiných začali říkat Rezidence. Nastěhovaly se tam všechny tři: Zuzanka, Irma i Betty, která se v nutných případech měnila na Barta. Nemám tušení, kdo s kým a jak žil; pouze jsem slýchal všelijaké drby.

Ať je to jak chce, Rezidence se rychle stala oblíbeným společenským střediskem, zvláště těch nejmladších; proslýchalo se, že se tam orgie pořádají každý den a zúčastňuje se jich zhruba dvojnásobek účastníků. Že si každý může užívat, v jaké podobě ho zrovna napadne, bylo jasné; ale přicházeli tam i hosté, kteří se nemohli vzdálit z prostoru ohraničeného zrcadly; prý s nimi byla ještě větší legrace.

Zuzanka a Irma se tvrdě vrhly na magické pokusy; zejména takové, před nimiž svoje žákyňky důrazně varuje Valérie. Kupodivu Betty se nevrhala do přední linie, zůstávala spíš zpátky a tahala je z malérů, když se do nich dostaly. Neměly žádné zábrany, neuznávaly žádné zákony; nebo spíš si samy vytvářely vlastní.

Až do zarazilo dokonce i tolerantní Dianu. Při vhodné příležitosti zkusila požádat Valérii, aby na děti dohlédla.

A Va odpověděla: „Jen ať si hrají. Hlavně, že nezlobí...“


 (Charry)

Čas rychle plynul a Reortů v táboře přibývalo; čas od času se pořádaly schůze náčelníků jednotlivých rodů a kmenů, v nichž jsem se vyznal čím dál tím méně. Projednávalo se, kdo ještě přijde, kdy a s kolika rodinnými příslušníky. Mnozí přicházeli buď osobně, nebo posílali svoje vyslance; ti nám líčili, jak se bojovníci jejich rodu v poslední době střetli buď s bělochy, či dokonce s černými lovci; teď mají řadu padlých a raněných. Také se vraceli poslové a hlásili, že sídla některých rodů jsou opuštěná a vyrabovaná, a sousedé se domnívají, že celé rody byly vybity; to se stávalo zejména v přímořských oblastech, kde byli běloši s puškami. Reorti vyslechli ty zlé zprávy klidně, ale viděl jsem na nich, že hoří touhou po pomstě.

Jednoho dne nám ohlásili strážní psi, že se od severu blíží velká karavana Reortů; popis té karavany byl tak zvláštní, že jsem raději dal svolení, abychom nasedli na koně a vyrazili těm příchozím naproti. Protože v táboře nebylo co dělat, jeli s námi téměř všichni lidé.

Už zdálky jsme slyšeli jakési cinkání, jako by někdo hrál na zvonky nebo harfu s tvrdými strunami; maďarsky vzdělaná Magda tvrdila, že to bude něco jako cimbál. Poté jsme zaslechli kňučivé zvuky trubek, rachot bubnů a táhlý smutný zpěv, do něhož se mísil dusot kopyt; současně jsme spatřili oblak prachu stoupající k nebi, který se stále přibližoval.

Potom vyrazili z oblaku prachu jezdci na rychlých arabských koních: mladí lvi s krátkými černými hřívami, bez brnění, jen v pláštích se střapci, které za nimi poletovaly. Každý z nich byl vyzbrojen krátkým vrhacím kopím a mečem, zavěšeným na krku; kromě toho měli u sedel krátké karabiny. Doletěli k nám jako vítr, zarazili a udiveně pozorovali směsici lidí i šelem; pak bez řečí zprudka obrátili a odlétli, jen barevné pláště za nimi vlály.

Zřejmě podali někomu hlášení, neboť karavana zmírnila rychlost, téměř se zastavila; její čelo se rozvinulo v široký vějíř a protože přestalo vířit tolik prachu, zalesklo se slunce na pancířích z lístkové oceli. Z prachu se vynořily mohutné hranaté přilbice s chocholy z barevných pštrosích per, pestré pláště a kopí, dlouhá a zakončená barevným praporkem pod hrotem. Zjistili jsme, že i jejich koně jsou pokryti pláty lístkové oceli, lehké, leč neobyčejně pevné; pod nimi měli čabraky pestrých barev, visící až na zem. Reorti pozvolna popojížděli směrem k nám, přestali s tou zvláštní hudbou, jen zbroj na nich řinčela; a zřejmě se řadili nebo tak něco, protože jeden popojel dopředu, pak zas dozadu, druhý, třetí sem a tam. Čekali jsme, co se bude dít.

Vtom jim někdo dal povel ostrým vznešeným zařváním.

Naráz se celá jízda vyrovnala do dlouhého půlměsíce; lvi zvedli štíty s vytepanými zlatými znaky slunce, zakryli se jimi téměř celí a do výřezů vložili svá kopí hroty dopředu. Pod jejich tlapami prostrčili kopí lvi z druhé řady, současně také oni se zakryli štíty – a nad jejich rameny se naježila řada hrotů třetí řady. Vznikl mohutný pichlavý ježek, výhružně naježený proti nám; na další signál se celý půlměsíc vydal pomalým, stejnoměrným krokem vpřed. Vypadalo to velmi impozantně; jako by se proti nám valila lavina oceli, nebezpečná a schopná zadupat všechny do země.

Jednooký zařval jakýsi příkaz; naráz všichni Reorti, kteří s námi byli, vyrazili před nás a sešikovali se do několika oddílů. Jednooký vytáhl z pouzdra ručnici a křičel na mne:

„Dovol, pane, abychom je napadli! Uvidíš, jak bojují Reorti!“

„Můžeš je napadnout, ale nikomu nesmíš ublížit! Slyšíš: nikoho nezabít!“

„Kdo se dá zabít, není hoden, aby žil!“ odpověděl klidně, otočil se a pobídl koně; jeho oddíl vyrazil s řevem za ním. Založili ručnice do ramene a za jízdy pálili na falangu, postupující proti nám; měl jsem dalekohled, tak jsem zřetelně viděl, jak se jejich kulky odrážejí od pancířů z lístkové oceli. Naši protivníci nijak nezneklidněli, vydrželi v sevřené řadě a pomalu jeli proti divoce útočícím lehkooděncům; dokonce ani nestříleli, ačkoliv jsem přesvědčen, že měli také pušky. Jen ta kopí se neúprosně blížila.

Potom se oba oddíly střetly; naši Reorti přestali střílet, částečně též proto, že jim došlo střelivo. Vytáhli meče a sekery a počali sekat do kopí, zatímco ti druzí je sráželi s koní. Nastal tam menší zmatek, v němž jsme se chvíli nevyznali; pak se ozval Jednookého řev, a vzápětí naši ochránci otáčeli koně a prchali. Sotva se trochu vzdálili od útočníků, sevřené řady falangy se rozestoupily a vzniklými uličkami vyrazila lehká jízda, jejíž jezdce už jsme viděli; s divokým řevem dostihla Jednookého oddíl a lvi se na sebe vrhli. Viděl jsem, jak jeden druhého strhávají s koní a rvou se na zemi. Bylo jich samozřejmě méně, takže by je naši rychle zmohli, ale těžkooděnci postupovali dále a nebylo radno se přibližovat jejich hrotům. Všiml jsem si, že když narazili na bojující dvojici, rozestoupili se a objeli je; vzadu je asi někdo roztrhl a toho nesprávného spoutal.

Jednooký se zbytkem oddílu dorazil zpátky k nám; těžce dýchal, jediné oko měl podlité krví. „Tak bojují Reorti, viděl jsi? Stačilo ti to, nebo se chceš také pokusit o štěstí?“

„A co napadnout je zezadu?“ navrhl jsem.

„V tom případě se jejich řada stočí do kruhu a vytvoří obranu v tom směru, ve kterém je napadneš. Chceš to zkusit?“

„Hm... Co říkáte, kamarádi, vyzkoušíme spojence?“

„Jasně!“ vyjela Diana, „Jdem jim učesat hřívu, ne?“

„Upozorňuji, že nemáme žádné zbraně!“ namítl Tomáš.

„Já jo!“ zatočila Valérie ve vzduchu stříbrolesklým magickým bičem.

„Jednooký! Zajeď k těm Reortům a řekni jim, že se pokusíme provést proti nim několik cvičných manévrů. Zeptej se jich, zda nebudou mít nic proti, když je napadneme!“

Jednooký švihl koně oháňkou a vyrazil vpřed; v jízdě zvedl přední packy vzhůru a počal vyzpěvovat jakousi rytmickou, vyzývavou píseň. Těžká jízda se zastavila na místě a jezdci vytvořili mezi pancíři uličku; v té zmizel.

„Navrhuji rozdělit se, ve chvíli střetu rychle objet jejich oddíl a napadnout jej zezadu! Pokud to provedeme dostatečně rychle a současně z obou stran, nestačí ten kruh uzavřít a dostaneme se jim do zad. Jeden oddíl povedu já, druhý Diana. Jasno?“

Všichni souhlasili, včetně Diany. Tomáš zůstal u těch, kdo chtěli pouze přihlížet, ostatní se rozřadili podle příslušnosti k plukům. Kdo uměli, co nejrychleji měnili povrch těla na leopardí či tygří kombinézu. Čarodějky se vyzbrojovaly nejrůznějšími druhy mečů, šavlí a vrhacích smyček.

Vyčkali jsme, až Jednooký vyjel z nitra pancéřového půlměsíce; když ujel několik desítek metrů, zvedl tlapy a naznačil nám, že se můžeme vrhnout do útoku. Současně se Reorti znovu pohnuli a pomalu klusali proti nám.

Zavelel jsem, pobodl koně a vyrazil proti nim; za mnou veškerá ozbrojená moc, kterou jsem měl k dispozici, lidé i arminské šelmy. Dianiny dívky bez váhání spustily zběsilý jekot, který ničil citlivé slechy šelem; Reorti se tím však nedali zmást, pokračovali v útoku a jevili snahu napíchnout nás co nevidět na hroty svých ostrých kopí.

Ale já těsně před těmi oštěpy zavelel, oddíl se naráz rozpadl na dvě poloviny a cvalem se rozlétl do stran. Reorti se trochu zarazili, vyslali lehkou jízdu a zahájili nějaký další manévr; to však jsem už byl téměř na okraji půlměsíce a viděl, jak se krajní bleskurychle stahují dovnitř a snaží se uzavřít kruh. Trochu při tom zmatkovali a já doufal, že se nám podaří vrazit dovnitř mezerou; ale vtom zevnitř kruhu přibyl nějaký záložní oddíl a rázem mezeru ucpal. Kolo bylo nyní zcela jednolité a neporušené, a my se málem srazili s Dianiným oddílem, který jel z druhé strany.

„Tak co teď, veliteli?“ křičel Mario Carialti, „Co s tím?“

Trochu jsem byl na rozpacích; ale pomohl mi Bart, který vytvořil stříbrné laso a zatočil jím nad hlavou: „Co zkusit tohle?“

„Máš pravdu! Chytejte je do lasa!“

„Ale opatrně, holky!“ varovala Julie, „Bacha, jste v prvním boji!“

„Chachá! Jak která!“ zaječela Zuzanka a vrhla se vpřed.

Bart roztočil laso nad hlavou; Reorty to zřejmě překvapilo, zvláště když se smyčka vznesla nad jejich hlavy, jednoho chytila za krk a strhla s koně. Vzápětí sundaly s koní jeho sousedy další smyčky. Vyjel jsem dopředu, popadl jedno dlouhé kopí a škubl s ním k sobě a mírně do strany, což majitel nečekal a sletěl vlastnímu koni pod nohy. Také další útočili, čímž vznikl přece jenom v řadách Reortů zmatek; přehnali jsme se přes padlé těžkooděnce do středu jejich obrany. To kopí bylo příliš těžké a nešikovné, připadalo mi nanic, ale sebral jsem někomu jeho štít, taky pěkně nešikovný pro lidské ruce, abych se měl čím krýt. Proti jejich těžkým mečům a sekerám jsme byli dost slabí; snad magicky vytvořené zbraně čarodějek by... Jenže než jsem to stačil promyslet, jejich oddíl se zase zformoval a uzavřel mezeru, což bylo na pováženou; my jsme zůstali uvnitř a mladí černohřívci se na nás vrhli.

Jeden z nich mne smetl s koně na zem, odhodil jsem ho sice stranou, ale to už na mně leželi další dva; vzápětí jim přišel na pomoc ještě třetí, což znamenalo můj totální konec. Vyrvali mi štít i šavli, sevřeli mne silnými packami a přidržovali drápy, abych se nevyškubl – a nechali mě lézt po čtyřech, kam mne postrkovali. Jak jsem viděl, Diana a Bart dopadli podobně, stejně jako ostatní, kdo se mnou šli do boje. Co se stalo s těmi venku, jsem netušil; předpokládám, že po našem zajetí vzdali další pokusy a stáhli se zpět.

Před nás vyjel mohutný lev v pancíři z lístkové oceli, ale bez přílby; okolo pyšné zachmuřené tváře mu spadaly dlouhé černé pletence husté hřívy. Oproti Vládci zlatohřívých Reortů se nijak neupravoval, působil nebezpečně a hrozivě. Trochu jsem si už odvykl nářečí severních Reortů, takže chvíli trvalo, než jsem mu porozuměl:

„Zvítězil jsem nad tebou, Vládče z Ostrova! Uznáváš to?“

„Uznávám. Ale nezvítězil bys, kdyby se jednalo o skutečný boj za pomoci střelných zbraní, to jistě víš...“

„Nikdo nemůže vědět, jak by vypadal skutečný boj. Střetáváme se, abychom se naučili bojovat. Schopnost v boji je největší pýchou Reorta; a jsem rád, že i ty soudíš stejně. Naučili jste nás, že je třeba dávat si pozor na létající smyčky lidí!“

„Máme i víc nebezpečných zbraní; poučím tě o nich, až bude čas. Prozatím jsem rád, že se nehněváš, že jsme tě napadli!“

„Je naším zvykem hrát si na boj, když se setkáváme! Kromě toho jsem nad tebou zvítězil; čeho bych tedy měl litovat?“

„Nezvítězil bys, kdyby ses postavil beze zbraně a bez pancíře proti mně v rovném souboji. Jsem silnější než ty...“

Lev se dunivě rozesmál. „Já jsem Kamenné srdce, Vládce severních Reortů s černou hřívou! Víš to, člověče?“

„A já jsem Charry Guyrlayowe, Vládce Arminu. A doposud nikdy jsem nebyl poražen v souboji muže proti muži!“

„Dokážu přerazit tlapou vaz buvola jedinou ranou!“

„Já dokážu totéž hranou dlaně. A bojoval jsem s tygry...“

Vládce černohřívků zprudka zavrčel a jeho poddaní pustili moje ruce. Protáhl jsem se a připravil k boji, zatímco on seskočil s koně a řekl: „Vzkaž svým, ať zanechají boje a přijdou sem, chtějí-li přihlížet našemu zápasu!“

Zatímco se sjížděli naši Reorti i Armini a vytvářeli velký kruh diváků, sledoval jsem, jak z mého protivníka dva mladí lvi snímají součásti jeho zbroje. Musím říct, že toho měl na sobě požehnané množství a i když lístková ocel je tenčí a lehčí než normální plech, muselo to vážit strašně moc. Ten lev to ovšem unesl; byl velký asi jako náš Tawarr a působil ještě větší pro tu mohutnou tmavou hřívu. Docela bych se ho bál, kdybych nevěděl, že lvi jsou většinou dost líní a málokdy se cvičí v boji, takže nejsou trénovaní; zato já zápasím každý den s některým ze svých tygrů, abych se udržel v patřičné kondici!

Když se všichni sešli, zkontroloval můj protivník prezenci; tvářil se, jako by ten, kdo se nepřijde podívat na jeho vítězství, se stal nadosmrti jeho nepřítelem. Nehodlal jsem mu vítězství dopřát, ale byl jsem si vědom, že udělá vše, aby se před zraky svých i cizích bojovníků předvedl.

Zahájil obezřetným plížením, jaké znám především od Tannarra, mistra lovu. Očekával možná, že na něj zaútočím sám, ale to potěšení jsem mu způsobit nechtěl; taky na to moc nespoléhal a ve chvíli, kdy se mu zdálo, že má pozornost ochabla, se na mě vrhl. Uhnul jsem stranou, jeho silné tlapy mávly do prázdna; vzápětí jsem mu skočil na hřbet, objal jeho tělo nohama pod břichem a ruce ovinul okolo krku. To nečekal; počal sebou škubat a trhat jako jankovitý kůň, potom se převalil na záda a lisoval mi tělo svojí váhou, ale to všechno znám od Aflargea a nepřekvapí mě to. Navíc se tomuhle lvíčkovi doposud nestalo, že by se ocitl ve vážnějším nebezpečí porážky a nevěděl co dělat, když nemá převahu; to Aflargeo zná dokonale. Váleli jsme se po zemi, zatímco moji fanoušci mohutně povzbuzovali; to lvi taky neznali, mezi šelmami se zápasí mlčky.

Pak se mu konečně podařilo mne setřást; bylo už na čase, protože se začínal dusit. Stál jsem na nohách zároveň s ním, a jak se na mne vrhl, dokázal jsem ho rychle přeskočit a pokusit se dostat ho zase do sevření; tentokrát už se nenechal, utekl mi tak dlouhým skokem, že jsem musel skočit třikrát, abych ho dostihl. Chvíli jsem ho honil, dokonce se na chvíli převalil na záda, bil okolo sebe všemi čtyřmi prackami s ostrými drápy, až usoudil, že to není dostatečně důstojná pozice pro bojovníka jeho věhlasu a nechal toho. Vyčkával jsem, dokud zas nestál na všech čtyřech; až pak jsem se rozhodl zaútočit. Vyčíhal jsem si chvíli, kdy se k tomu chystal on; a jen co se přikrčil, skočil jsem k němu a zachytil ho ve výskoku; během vteřiny jsem ho zvedl nad hlavu a praštil jím o zem, až to zadunělo. Překvapením zahekal, já na něj lehl, objal mu hlavu levičkou a pozvedl pravou ruku.

„Jedinou ranou ruky bych tě mohl zabít!“ vykřikl jsem.

Chvíli ležel bez hnutí. Pak řekl: „Pusť, vyhrál jsi...“

Seskočil jsem; protahoval se, vrčel a ohrnoval čenich. Zřejmě se jej porážka dotkla víc, než chtěl připustit; a jeho hlas zněl dotčeně, když se mě zeptal: „A je úder tvé ruky skutečně tak silný, že by mohl zabít lva?“

Namísto odpovědi jsem sebral nejbližšímu z jeho bojovníků kopí, opřel je špicí o zem a úderem hranou dlaně přerazil, až se třísky rozlétly kolem.

Lev přimhouřil oči: „Máš pravdu. Zvítězil jsi nade mnou a já to uznávám!“

Moje roztleskávačky začaly nadšeně křičet, ale Reorti byli tiše; pro jistotu jsem lidi umlčel pokynem ruky.

„Tak to bývá mezi přáteli a spojenci: jednou vyhraje ten, podruhé onen. Stane-li se, že budeme stát bok po boku proti nepřátelům, tam se ukáže, kdo z nás je lepší!“

„Tvá slova jsou moudrá,“ připustil, „Poslyšte všichni a pamatujte si: tento člověk je mým přítelem! Pokud by se stalo, že někdo ublíží jemu nebo jeho lidem, potom jej stihne i můj trest!“

„Děkuji ti, bratře!“ poklekl jsem, objal je a přitiskl tvář k jeho hlavě, „Jsem šťasten, že mám takového přítele!“

Nyní se hodila chvíle tak zvaného 'zdvořilostního ticha'; během té doby si všichni sdělili své názory na zápas i na nové přátelství. Lev vyčkával klidně, dokud nenastal klid.

„Přišel jsem sem do Simbabwe, abych spatřil tebe, Charry, a též Arminy z Ostrova, které jsi přivedl; neboť mne došla zvěst, že jsi přišel, abys uzavřel mír s Reorty a dokonce jim nabídl pohostinství ve své říši. Kromě toho přijal naše pohostinství náš přítel Pouštní vítr, který mi zpíval pověst o vaší cestě a o nesnázích, jež vás postihly. Vyprávěl též o tom, že jsi měl přítele Reorta z našeho národa, lva s černou hřívou; a že tento lev padl jako hrdina. Pravil jsem svým lvům: nemůže být špatný ten člověk, který byl přítelem lva; přestože lidé jsou zlí a nečestní a zabíjejí nás na potkání. Pojďte vy, kdož věříte mému slovu; spatříte lidi, kteří jsou tak dobří a vznešení, jako náš národ, zrozený z paprsků slunce!“

„Již dlouho naslouchám písním o statečnosti a moudrosti Reortů ze severu, lvů s černou hřívou; jejich sláva a pověsti o jejich hrdinských činech kolují i zde v Simbabwe a žádný Reort se nikdy neodvážil upřít jim jejich zásluhy. Kolovaly též zvěsti, že všichni černohříví Reorti padli na poli cti a slávy a není už, kdo by pozvedl z prachu jejich praporce; avšak vidím, že přežili a že jsou stále mocní a silní...“

Kamenné srdce chvíli váhal, než odpověděl: „Žijeme, avšak nejsme už silní ani mocní. To, co vidíš před sebou, jsou všichni černohříví, kteří zůstali naživu. Tito bojovníci, a potom ženy a děti, které jdou za námi. Všichni ostatní jsou již mrtví.“

Rozhlédl jsem se okolo sebe. Nyní černohříví Reorti odklopili hledí svých přílb, někteří je docela sňali; a já viděl jizvy na jejich hlavách, uťaté uši, vypíchnuté oči; taky na tělech se tu a tam nacházely zpola zarostlé jizvy, vypovídající o strašlivých ranách. Některý z nich dokonce ztratil celou končetinu, nebo ji měl po zlomení křivě srostlou.

„Váš národ byl přece mocnější než zlatohříví Reorti!“ řekl Jednooký, „Co se s vámi stalo? Byli jste mocní a vaše štíty zářily zlatem; nebylo národa, který by nepocítil hrůzu, jen je zdálky spatřil!“

„Naše zlato spatřili lidé. Napřed berberští kočovníci, pak i bílí muži: Francouzi, Španělé, Portugalci. Jejich vojenské oddíly přepadaly naše oázy, vraždily, loupily; krev Reortů i lidí z oáz tekla proudem do zlatého písku. Bojovali jsme a umírali, jak nám kázala čest; naši bratři z Kabylie a Maghrebu padli do jednoho, zůstali jsme jenom my, nejodolnější, saharští válečníci. Jsme poslední černohříví Reorti; mimo nás už není nikoho v celé Severní Africe.“

„Jsme tu my,“ odpověděl Jednooký, „Před dávnými časy jsme spolu bojovali skutečně, ne jen hrou jako nyní; tváří v tvář nebezpečí se však musíme spojit a být jednotni, abychom přežili. Proto jsme vás sem pozvali!“

„Když přišel Pouštní vítr k našim stanům, rokovali jsme o budoucnosti. Chystali jsme se zemřít v boji, protože naši přátelé z kmenů Tuáregů nám donesli zprávu, že se připravuje další tažení Cizinecké legie z Alžíru proti nám. Tehdy Pouštní vítr řekl, že nastala další možnost: odejít a připojit se k vám. Ti, kdož chtěli odejít, vzali svoje děti a ženy a opustili zemi svých předků. Kdo chtěli zůstat, zůstali a padli. Takový je zákon Reortů. Proto jsme nyní poslední.“

„Slyšel jsi o nabídce, kterou jsem učinil?“ ptal jsem se, „Můžeš se svým národem odejít do Arminu, na ostrov, který je naším domovem. A může být i vaším, budete-li chtít. Jsme připraveni přijmout tebe i tvůj národ.“

„Přišli jsme proto, abychom šli s tebou.“

„Buďte tedy vítáni v našem táboře.“

Po tomto uvítání jsme všichni opět nasedli na koně, ale nejeli jsme do Simbabwe; Kamenné srdce prohlásil, že za jejich armádou táhne karavana jeho žen a dětí, tak jsme vyčkali, až je spatříme. Čekali jsme dosti dlouho pod žhavým sluncem, avšak Reorti nechtěli jít naproti karavaně; až konečně jsme uviděli stoupající oblak prachu, který se začal blížit.

Opět drnčely podivné cimbály; teď už jsme si mohli tento hudební nástroj prohlédnout, byly to dlouhé a silné kovové struny, natažené na vnitřní straně štítů z lístkové oceli. Hrálo se na to drápy, případně zvláštním bičíkem, na jehož druhém konci byl ocelový háček. Reorti na to dokážou hrát docela melodicky, i když jsou to melodie pěkně barbarské.

Před karavanou a okolo ní pojížděli mladí a příliš staří lvi, mnozí ze starých zmrzačení, slepí, nemocní po zraněních. Také většina koček byla na koních a objížděla spoutané řady velbloudů, kteří nesli veškerý jejich majetek; obvykle patřilo pět až deset, výjimečně až patnáct velbloudů jedné rodině, byli srovnáni do řady a vedoucího vedla matka rodu za otěže. Na tom prvním velbloudu se také vezla ve vacích mláďata tak malá, že nemohla běžet nebo jet v sedle; starší mláďata ovládala velbloudy uprostřed karavany nebo na konci. Další velbloud byl naložen stanem a podpěrnými kůly, včetně dalšího zařízení, jako jsou kožešiny na spaní a tak. Zbývající nesli olovo a prach, kovové předměty, dřevěné předměty a poslední zásobu potravin a píce. Bohatší vezli s sebou také další zbraně, které neměla ochrana nebo sám otec rodu, sloužící u těžko či lehkooděnců; některé z těch zbraní byly vyloženě k ničemu. Blízko čela karavany táhla šestispřeží koní či velbloudů těžká, masivní a nemotorná děla, jaká vyrábějí i zdejší Reorti; vždy jsem se bál, že se dělo při výstřelu rozletí na kousky jako tehdy na Guyrlayowu.

Kamenné srdce sledoval, jak přehlížím karavanu. „Hledáš naše zlato? Hledal bys marně; nemáme téměř nic. Většinu zlata jsme dali Tuáregům, aby nám za ně přivezli zbraně, olovo a prach. Pro nás Reorty je vše dražší; a nemáme hory, ve kterých vy na jihu těžíte kovy. Pokud jsme znali doly a hutě, zabrali nám je lidé a využili pro sebe. V poušti už není nic než písek...“

„Někdy platí statečnost víc než zlato. Vy jste stateční a zkušení v boji; to bude možná brzy zapotřebí...“

„Umíme bojovat! Bude-li to nutné, zemřeme po tvém boku!“

„Zemřít v boji je lehké, ale není to k ničemu. Je třeba zvítězit, porazit nepřítele!“

„My ze severu jsme se odnaučili vítězit nad nepřáteli,“ řekl Kamenné srdce smutně, „Pro nás už válka není bojem za vítězství; jen smrt, nic víc.“

Na konci karavany hnali mladí lvi a zejména lvice ohromné stádo dlouhorohého dobytka; krávy bučely a odmítaly pokračovat, ale nad nimi svištěly biče pasáků a hnaly je dál a dál.

„Naše stáda byla kdysi nepřehledná a když se sešla na nějaké slavnosti, pokryla zemi od obzoru k obzoru. Toto stádo jsme převedli přes pouště, stepi a pralesy; jedli jsme jejich maso v těžkých dnech. Víc nám nezůstalo...“

Vyčkali jsme, až se celé stádo převalí okolo nás; pak jsme je opět předjeli a vraceli se do čela, ke zbrojnému oddílu.

„A kde je vůbec Pouštní vítr?“ zeptal jsem se, „Chtěl bych se s ním uvítat; a poděkovat mu, neboť jemu vděčím za život. Poznal jsem mnoho Reortů, ale právě jeho bych chtěl obejmout; nebýt jeho, nežil by nikdo z nás!“

„Nevíš?“ Kamenné srdce přimhouřil oči a potřásl hlavou, „Náš bratr Pouštní vítr vykonal svoji povinnost a odešel, protože svět a lidé na něj byli příliš zlí a krutí...“

„Cože? Je mrtev? Jak je to možné?“

„Žil u nás, byl členem kmenové rady; tehdy se doslechl, že v pohoří Hoggar v osadě Abú Tassil se ještě skrývá několik Reortů. Váhali jsme, jak jim podat zprávu, neboť v okolí jejich sídla byla rozmístěna posádka Cizinecké legie a její příslušníci kontrolovali celé území. Pouštní Vítr se nabídl, že projde a ochrání je při cestě; varovali jsme ho, ale on řekl: Přišel jsem, abych splnil svůj úkol. Kdybych je nechal bez pomoci, nebyl bych hoden vrátit se do Simbabwe... Jel tam, nalezl jeskyni, v níž se naši skrývali, a vyřídil jim příkazy rady; pak ještě pomohl naložit velbloudy a vedl je, protože otec rodu i dva jeho nejstarší synové padli a zbyly jen lvice a koťata. Při návratu se střetli s oddílem Legie; Pouštní vítr rozhodl, že na ně zaútočí a odvede je za sebou do pouště, aby ženy a děti mohly projít. Řekl, že se vrátí, aby na něj čekali na určeném místě; potom vyrazil proti lidem, dva zastřelil z ručnice a prchal do pouště. Už nikdy se nevrátil a nikdo neví, co se s ním stalo...“

Diana jela vedle mne a naslouchala; slzy jí tekly po vpadlých tvářích a vyrývaly stružky v prachu. Pohladil jsem ji po rameni.

„Zachránil mi život!“ vzlykala, „Byl tak silný, statečný a moudrý... šel s námi a uzdravil všechny, i když neměl rád lidi! Učinil pro nás tolik...“

„Odplácet dobro tomu, kdo nám dobro prokázal, není třeba,“ řekl Kamenné srdce, „Náš zákon říká: Učinil-li kdo dobro tobě, oplať to tomu, kdo tvoji pomoc potřebuje. Pamatujte si na statečnost a lásku Pouštního větru; a věnujte ji jiným. Padl za svůj národ, jak mu kázal jeho zákon...“

„Proč umírají vždycky ti nejlepší?“ povzdychla Diana.

„Ještě mnoho Reortů zemře, než dojdeme k cíli. Když jsme vyjížděli na cestu, zapadalo slunce do krve. Poteče krev, než dojdeme na místo, kde si postavíme stany...“

Pobodl koně a zvolna klusal podle karavany žen a dětí, mohutný a silný, s pletenci černé zcuchané hřívy; statečný válečník, který přešel Afriku, aby je zachránil. Jeli jsme za ním a přemítali, kolik síly musí být v každém z jeho jezdců, kolik odvahy osvědčily ty lvice a křehká lvíčata. Betty zajela k jedné rodině, kde z vaku vykukovaly zlaté hlavičky koťátek, vzala si to nejčipernější do náruče, mazlila se s ním a povídala mu něco do huňatého ouška. Mládě bylo ještě dost malé, ale s Betty se hned spřátelilo, chňapalo jí zoubky po nose a uších, olizovalo jí tvář. Ostatní koťata se mermomocí taky chtěla hladit, Betty je brala a předávala kamarádkám.

Černohříví Reorti odmítali usídlit se ve městě, rozbili raději tábor na pláni za městem. Přesto mladí bojovníci a hlavně lvice a lvíčata okamžitě vyrazili do ulic; museli přece vše pořádně prohlédnout a prozkoumat! Příchod nových koťat byl pro místní šelmičky i naše lidská mláďata úžasným potěšením, zvlášť Sif a Iris jásaly. A že si lvíčata ze Simbabwe a z Tassílie zpočátku moc nerozuměla, došlo hned první den k veliké hádce a pranici, která pokračovala po všech ulicích a do níž se okamžitě zapojil každý, kdo nebyl dost zodpovědný, zvláště Betty & spol. Napřed jsem myslel, že to bude mít diplomatickou dohru a rozepři budou muset rovnat Vládcové; ale nakonec všechno vyřešila Maryška, když vykouzlila déšť sladké mléčné kaše, která se snesla z nebe na účastníky rvačky. Slepila jim kožíšky, tlapky jim klouzaly v mléce a když postřehli tu skvělou chuť, nechali boje a začali se navzájem olizovat, jen jim růžové jazýčky kmitaly. Ani lidské děti se nedaly pobízet a zakrátko byli všichni strašně umatlaní, ale spokojení. Protože se jako z udělání nenašel nikdo ochotný očistit je Ohněm, trvalo jim celý zbytek dne, než si svoje zlaté kožíšky dokonale olízali.

Mimořádné potěšení ze střetnutí projevovala dívka Naike. V průběhu rvačky ji jeden z mladých lvů sekl prackou do obličeje a důkladně roztrhl tvář, čímž způsobil dvě dlouhé svislé jizvy a třetí maličkou; naléhala na čarodějky, aby ji ošetřily pokud možno tak, aby šrámy zůstaly, nejlíp se ještě zvýraznily. Dokonce tím otravovala i Juliin cowen.

O Naike jste už určitě slyšeli a kdybyste ji znali, nepochybně byste si ji zapamatovali; je nevšedně krásná. Patří ke kastě WF, bojovníků s magickými schopnostmi. Od chvíle, kdy přišla do Afriky, pilně studuje a získává informace lecjakým způsobem; jako mnohé jiné si touží vybudovat vlastní, pokud možno svéráznou osobnost. Jako třeba Bonny, jedna z jejích největších kamarádek. Nebo Efka, nebo... mnohé další.

Velmi hezké děvče byla Naike odjakživa; pak na tom začala aktivně pracovat a já popíšu současný stav: vysoká, štíhlá, graciézní, pružné tělo jako odlité z bronzu. Pohybuje se s elegancí kočkovité šelmy. Nesnáší dotyk látky, v nutných případech používá iluzi; obvykle těsnou kombinézu, černou či vojenskou leopardí. Na mnoha místech těla tetování, většinou upomínky od četných milenců. Kromě drobných kresbiček z dětských let žádné nevzniklo na její přání. Další však už odmítá; naopak vítá ozdobné stříbrné šupinky na výrazných místech, nejnápadnější namísto obočí. Moc jí to sluší.

Má výrazné oči, tmavé a hluboké, nikoliv však tak černé jako Valérie. Ví o tom, jak jsou přitažlivé, a snaží se je zvýraznit. Tomu slouží také již zmíněné stříbrné obočí, transformované z vlastní kůže. Vlasy mívala tmavě hnědé, ale často a ráda si dávala holit hlavu; jednak se jí to líbilo, jednak se ráda nechala zdobit, nejlíp experimentálně. Teď už má hlavu tak plnou všelijakých ornamentů, že se tam těžko něco vejde. Vlasy si narůst zatím nenechala, při slavnostech mívá nejraději průhlednou stříbřitou vlnu až na záda, občas sršící jiskřičkami. Moc pěkné.

K naprosté dokonalosti jí chyběla ještě nějaká výrazná deformace tváře, která by ji ozvláštňovala, něco jako znamínko krásy. Lví drápy jí tu touhu splnily víc než dostatečně, takže se teď obdivně zhlížela a přemítala, jak svou novou ozdobu zafixovat a zvýraznit. Že to bolí, jí naprosto nevadilo, už dávno všechny svoje pocity změnila na příjemné. Miluje bojové hry, cítí při nich sexuální vzrušení. Touhu po sexu pociťuje několikrát denně, způsob jakýkoliv, nejlépe neobvyklý. Partnery ráda střídá, muže vyzkoušela všechny dostupné, ženy spíš mladší, šelmy různého druhu hlavně na popud kamarádky Bonny, v poslední době na sebe dost láká místní strašidla. Několikrát se jí to podařilo a byla nadšená. Také obdivuje bytosti vzniklé záměrnou transformací, jako je sama. Časem ze sebe hodlá vytvořit něco, co by nemělo přímou souvislost s lidskou bytostí.

A ještě jedna novinka: velmi se do ní zamiloval jeden z náčelníků hyen, mohutný skvrnitý samec s nevyslovitelným jménem, kterému říká Girro. Naike se zúčastnila jejich slavnosti ve psí podobě na pozvání Bonny, moc se jí to líbilo, Girrovi ještě víc. Šelmy si obvykle nepodrží sexuální náklonnost k lidem po návratu do Vzoru, ale jemu zůstala, snad je ještě dychtivější. Naike se s ním několikrát milovala i v této konfiguraci, on hyena a ona člověk; líbilo se jí to, protože to bylo neobvyklé, bolestivé a ponižující. Zvlášť když to bylo před lidmi; někteří se děsili a druzí dokonce smáli, byla to dost příšerná scéna. Jak moc to s ním Naike myslí vážně, nevím; on s ní asi bohužel dost.

Když přišla do Rezidence, měla zajímavé přání: zjistit, zda existují také u hyen vyšší bytosti, ať už bohové nebo démoni. Lze to předpokládat; pokud se to potvrdí, chtěla vědět, jak je nalákat. Výslovně prohlásila, že nechce následovat Bonny a stát se hyenou, ani krátkodobě; ovšem občasnou schůzku by uvítala. Závidí Zuzance její kontakt s Wašoriwem a...

„Seš blbá? To chceš taky, aby tě zbouchnul?“ přejela si Z po bříšku.

„Blbá nejsem a zbouchnout se nenechám! Jak vidíš, ještě se to nepovedlo nikomu, a to jsem v životě žádnou hru neodmítla!“

„Tak aby ses nedivila! Démoni dokážou lecjakou ochranu překonat!“

Naike se nad tím zamyslela. Dalo se tomu věřit, naproti tomu nebylo radno budoucího milence provokovat. Věděla, že cokoliv řekne, může být v budoucnu použito proti ní.

„No, zkusíme to.“ řekla Irma, kterou to taky zajímalo, „Stav se někdy, až půjdeš kolem. Třeba do té doby něco zjistíme...“

Nezjistily ovšem nic; nebo aspoň já se to nedozvěděl.


Zato zahájily rozsáhlé čarodějnické pokusy. O jejich výsledku nevím taky nic; Valérie, Diana ani Julka se nesvěřily, jak dopadly. Valérie se smála a na každou námitku odpovídala standardně:

„Ať si hrají, jen když nezlobí!“

Dost mě to naštvalo: „Až začnou zlobit, smíchy se neudržíme!“

„Náhodou, to bys jim křivdil!“ řekla Diana, „Dokonce navrhly, že už jednou konečně zavedou pořádek do zákonů a nařízení. Kéž by to splnily!“

„Počkej, to nějak... ty chceš dovolit těm dvěma holkám, aby vypracovaly nějaké návrhy zákonů?“

„No a co? Je s nima Betty, ta pohlídá, aby to nebyly nějaký blbiny!“

„No, já nevím...“ řekl jsem na to, ale jinak jsem se udržel v klidu. Snad to nebude tak zlé...

Ačkoliv bych to očekával, nebyla Betty vůdčí osobností Rezidence. Naopak, chovala se téměř defenzívně; Zuzanka a Irma k sobě naopak pojaly láskyplný vztah a vytvářely další čarodějnickou dvojku, vzájemně propojenou. Ovšem na rozdíl od dosavadních stály v tiché opozici jak proti J-M, tak S-I; když jsem posuzoval činnost Betty, měl jsem pocit, že její největší starostí je stavět se proti Valérii. Rozumějte, já netvrdím, že to tak je, dokonce ani že chápu, co dělají WZ. Měl jsem prostě takový pocit.

Zuzanka se rozhodla pracovat na zdokonalování Irmy. Ta souhlasila; cítily zvláštní souznění vyplývající z naprosté rozdílnosti dosavadních osudů. Z se taky I nejvíc otevřela a vyprávěla jí četné zajímavé příhody ze svého předchozího života. Postupně vycházely najevo, jak se za ně přestávala stydět a začala se jimi chlubit. Tak jsem se je dozvěděl i já.

Svět řemeslných zločinců je vzájemně propletený na mnoho způsobů. Kromě zlodějů do něj patří prostitutky a jejich pasáci, hráči falešní i fanatičtí včetně majitelů heren, nejrůznější druhy podvodníků a v poslední době také obchodníci s lecjakým šmejdem. Ne každý, kdo se pohybuje v tom prostředí, musí být znalý veškerých tajných fint ostatních, ale vědí o sobě a chovají se k sobě s opatrným respektem. Železnou zásadou je, že neposkytují informace vyšetřovatelům. (Kromě jedné zvláštní skupiny; tzv. 'práskači' se tím naopak přímo živí.

Jednou z mírně podvodných metod jsou zázrační léčitelé, věštci a mystici všeho druhu. Naše WZ je krutě nenávidí a deptají, kdekoliv na ně narazí. Důvod je jasný: taková nekalá konkurence jim kazí pověst. Věc však není tak jednoduchá, jak by se zdálo; leckterá čarodějka se v případě nouze živí drobnými 'roztomilými' podvody, a mnohdy se stává, že řemeslný podvodník se začne o věc hlouběji zajímat a leccos se přiučí. Valérie se jednou v dobré náladě pochlubila, že nic jí tak nerozproudí krev jako souboj s čarodějnicí oddanou černé magii; je to zábavnější než souboje s kamarádkami, protože si konečně může do někoho pořádně praštit. (bleskem)

Irma se k takovým věcem dostala okolo desátého roku věku a zhruba rok se projevovala jako 'svaté dítě'. Organizátorka akce, bývalá prostitutka, pak kuplířka, přechovávačka a překupnice kradeného zboží atd. byla nucena se postavit na vlastní nohy, neboť její milovaný choť byl dočasně hostem ve vězení; nebylo radno pokračovat v dosavadních činnostech, protože by snadno mohla jít za ním. Nějakým způsobem přišla na to, že Irma má jakési vrozené schopnosti k práci s energiemi; naučila ji tedy E rozeznávat, předstírat jejich předávání platícím zákazníkům a tvářit se dostatečně svatě. Irmička byla talent a ta hra ji bavila, takže nic nestálo v cestě.

Zřídili v domku jednoho příznivce soukromý chrám; vybourali celé přízemí, aby byl co největší, strop i stěny vytapetovali čistě bílou tapetou, vytvářející iluzi čistoty. Na průčelní stěnu umístili velký portrét Irmy v té nejandělštější podobě, vedle stejně velký portrét nějaké dávnověké svaté, jejíž měla být inkarnací. Mezi obrazy velkou umělou květinu, pod ni pak křeslo, přes které přehodili zlatý přehoz (z laciné záclonoviny); na podlahu položili co nejlevnější koberec a narovnali řadu židlí nakoupených ze zrušené hospody. A mohlo se začít.

Důvěřiví zájemci byli vpuštěni do sálu, kde vyčkali, až se zcela naplní. 'Teta' a její pomocníci je uváděli a usazovali, přičemž se snažili vytvářet atmosféru mystického ticha; nikdo nesměl ani špitnout, ani zavrzat židlí. Když byl sál zcela plný, vstoupila Irma v bílé říze (připomínala anděla, hlavně díky tomu, že jedna z tetiček pracovala kdysi jako divadelní krejčová a uměla ušít drapérii). Usedla na křeslo a vyčkávala; věřící před ní padali na kolena a plazili se až k ní, přičemž ona k nim vztáhla ruce a prala do nich energii; poté se jim ještě významně zahleděla do očí, což v nich rovněž evokovalo mystické pocity. Když takto předala svoji božskou energii všem, odešla a dovolila jim se vzdálit do předsálí, kde je pomocníci pilně kasírovali. Mohli si tam také zakoupit její malé obrázky, posvátné amulety a jiné předměty, které by jim dodávaly energii až domů.

Zpočátku byly trochu problémy, než se pověst o její svatosti dostatečně rozšířila po kraji; potom však přicházeli nemocní, nešťastní a depresivní lidé ze široka daleka, mnozí se uzdravili či zlepšili a šířili slávu maličké svaté ještě víc. Fungovalo to krásně a mohlo i nadále, kdyby jim na to neskočila policie a tetičku s pomocníky zavřela. Irmu taky; to byl ten případ, kdy se dostala k jeptiškám a vytvořila si k nim mohutnou celoživotní nechuť.

Ale jak už bylo řečeno, věci nikdy nejsou tak jednoduché, jak se zdají. Za ten rok se Irma pohybovala neustále v prostředí, kde se probíraly různé paranormální jevy. Poslouchala, když se o tom mluvilo, a když neměla jinou zábavu, zkoušela si, co ji napadlo. A k jejímu velkému podivení se jí velmi rychle začalo dařit! Valérie by to posuzovala jako začátečnické štěstí, ale Irma na to byla sama; co jiného ji mohlo napadnout, než že je skutečně tou vyvolenou, svatou dcerou? Potom ovšem přišly věci nepříjemné: soudy, polepšovna, jeptišky... Pod peřinou si zkoušela pouštět energii z jedné ruky do druhé, až přišla na to, že existuje na těle jedno místo, kde to funguje líp než jinde; právě to místo, které jeptišky důrazně označovaly za nejhnusnější, nejodpornější, prokleté, nejlíp kdyby vůbec nebylo...

WZ Z reagovala okamžitě a jednoznačně: „Měla jsi pravdu. Dá se říct, že ioni je nejposvátnější část těla ženy. Vstupní i výstupní brána. Před její mocí se skloní každý: muži, šelmy i démoni!“

„To myslíš vážně?“

„To si nemyslím, to vím. Vyzkoušela jsem to!“

„Proč mi tedy lhali?“

„Protože jsi vyvolená čarodějka. Mocnější než druhé. Bály se tě!“

„Takže kdybych se rozhodla... třeba pomstít?“

„Jestli to už dokážeš... ovšem důkladně bych se na to připravila!“

To Irma chápala, zvláště s vědomím, že každý zázrak je zapotřebí důkladně zorganizovat. Navíc všichni její nepřátelé zůstali v Evropě, a tam se ze středu Afriky zasahuje těžko.

„A taky bysme měli mít vlastní cowen,“ pokračovala Zuzanka, „Potřebujeme mít za sebou pořádnou sílu, kdyby náhodou něco nevyšlo. A možná by nebylo nejlepší na to brát holky z Ostrova, už jsou moc... zkušený. Vytvoříme si vlastní z těch, co posbíráme po kraji! A samy si je vychováme!“

„Tak, správně! A rovnou pro ně vytvoříme ty zákony, co po nás chce Diana! Aby jim bylo od začátku jasný, kdo je tady pánem!“

Zuzanka souhlasila; přesně to si přála i ona.

Začaly tomu říkat KODEX. Kromě Zuzanky, Irmy a Betty spolupracovaly svými nápady i všechny ostatní holky; snad leda Priscilla a Axhar se odmítly zapojit, ačkoliv ani tím si nejsem jist. Starší čarodějky chápavě přikyvovaly a bavily se, když se předčítaly ukázky.

„Tělo Sestry je posvátný chrám, ioni pak jeho nejsvětější branou. Každý je povinen prokazovat jí úctu; při setkání či představení by měl projevit poctu dotykem, políbením či olíznutím a požádat, aby byl v co nejbližším termínu pozván vstoupit do Brány a zúčastnit se Obřadu. Pokud se zalíbí Kněžce i jejím Ochráncům, měl by přijímat účast na Obřadu co nejčastěji, aby všichni byli spokojeni.

Sestra má povinnost udržovat svůj Chrám v co nejlepším pořádku a zdobit jej tak, aby přitahoval pozornost všech, okouzloval je a lákal. Stejně jako jeden chrám není kopií jiného, tak by se měla každá žena odlišovat od druhých. Ke šperkům, jimiž zdobí své tělo, by měla přidávat též kultivovanost ducha, vzdělanost a moudrost.

Sestra by neměla bez vážné příčiny odpírat účast na Uctívání žádnému Bratru, pokud jí v tom nebrání nějaká jeho závažná charakterová vada. Stejně tak by Bratr neměl odmítat uctít Sestru, zvláště je-li přímo vyzván.

Od této povinnosti jsou Sestry a Bratři osvobozeni z následujících příčin:

1. mrtví,

2. těžce nemocní či zranění,

3. příliš mladí či příliš staří,

4. ti, kdož složili slib, že se nedotknou osoby opačného pohlaví,

5. ti, kdož složili slib, že se omezí pouze na jediného partnera,

6. šílení,

7. osoby zbavené cti.

Složení pocty jedné ze Sester znamená uctění celého Rodu; ten, kdo takto projeví svoji úctu, by měl být přijímán jako přítel. Vyjádří-li s tím souhlas též ostatní členové Rodu, stává se tato osoba i s celým svým Rodem příbuzným se všemi právy člena Rodu.

Ublíží-li někdo jednomu ze členů Rodu, budiž považován za nepřítele jak celého Rodu, tak všech spřízněných a spřátelených. Patří-li ke spřízněnému Rodu, měly by se představitelů obou sejít k jednání a spor vyřešit. Je správné, aby se jednalo až do chvíle, kdy dojde k narovnání.

Každý Rod by měl pečovat o svoji vnitřní čistotu. Zvrhne-li se některý Bratr či Sestra natolik, že je svému Rodu k hanbě, měl by být dříve, než stihne napáchat ještě více zla, potrestán či odstraněn. Přesto by měly být uspořádány pohřební obřady s oplakáváním a uctíváním, jako by se ničeho zlého nedopustil.

Dopustí-li se někdo cizí zločinu vůči členu Rodu, mají na jeho potrestání přednostní právo Sestry a Bratři z Rodu. Za tím účelem by měli svého nepřítele zřetelně označit vypálením cejchu, aby bylo zřejmé, komu patří. Pokud takového člověka dopadnou přátelé a chtějí prokázat Rodu dobrodiní, mohou dotyčného provinilce trestat při každém setkání; avšak pouze tak, aby nebyl ohrožen jeho život a pokud možno ani zdraví.“

Představil jsem si to v praxi. Dejme tomu, někdo se vloupá do sídla Rodu a vykrade je. Nikdo neví, kdo to byl, pochopitelně. Rod přivolá svou čarodějku a ta vyšle impuls; říká se tomu Šíp do tmy. Vypálí zloději na dálku cejch do čela; dokázala by to Valérie a Julie, možná leckdo další. Od té chvíle bude každý bojovník, který chudáka zloděje potká a povšimne si jeho označení, nešťastníka bít a všemožně týrat, ovšem nikdy ne tak, aby ho zabil. Řekl bych, že se co nevidět sám oběsí na osice.

Diana se jen smála a chválila je; prohlásila, že demokracie už bylo dost a každému je jasné, že se naprosto neosvědčila. Ještě jasnější je, že veškeré pokusy o demokracii jsou pouhá iluze, neboť si národ stejně může vybrat pouze z přítomných, což je prašť jako kopni. Navrhovala pro náš společenský systém termín 'tyranie' jako ve starém Řecku, přičemž oficiální název mé funkce by byl Velký Tyran. Jak by se v tom případě říkalo jí, zatím nebylo jasné, ale děvčata určitě na něco přijdou.

Líbila se jí představa, že císařské soudy v podstatě nebudou obtěžovány drobnými rozepřemi, neboť si je Rody vyřeší mezi sebou. Cachtala se na mělčině a snila o tom, že se vytvoří sekta, která bude řemeslné zločince pronásledovat a za patřičných obřadů obětovat démonům či božstvům v hněvivé podobě, jak bývalo zvykem v dávnověku. Dnes se na tuto povinnost dostatečně nedbá, takže se božstva určitě hněvají a není vyloučeno, že budou-li dlouhodobě neuspokojena, půjdou si stěžovat na vyšší místa. Jestli se tím pádem na nás naštve někdo tak mocný jako Šiva – ach jéje!

Ještě víc ji potěšilo, že účast na orgiích bude považována za náboženský obřad, čímž se z ní stává povinnost; doufejme, že to holkám dlouho vydrží. Bylo jí jasné, že se jedná o kampaň, kterou chtějí hlavně provokovat a po čase na ni zapomenou, ale snad mezitím otěhotní a napomohou dalšímu rozvoji obyvatelstva ve státě. Když jsem ji vyslechl, pokýval jsem na to hlavou, schválil všechno a šel spát. Diskutovat nemá smysl.

 


Zpět Obsah Dále

25.08.2020 11:27

Errata: