Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pekelný soud

Ibrahim pozorně prohlédl koberec v místnosti. Spatřil ještě několik kapek krve, které ve spěchu ďáblové přehlédli, také několik popálených míst na koberci. Všechno hned pomocí kouzelných pohybů uvedl do původního stavu, potom spokojeně došel ke křeslu a pohodlně se posadil.

Druhá část trestu bude asi pro Petra lehčí, ačkoli bude přeměněn ve zvíře na několik dlouhých let. To bude vedlejší. Rozhodující proběhlo tady. Petr si teď moc dobře rozmyslí, než aby ho napadlo překračovat Zákony. Nejlepší na tom je, pomyslel si Ibrahim jízlivě, že nejvíc bude na Petra působit právě ta jeho lidskost.

Ošklivé slovo. Nevadí - účelu bude dosaženo tak či tak. Každé překročení zákonů musí být potrestáno tak přísně, aby to viníka i ostatní od podobného činu odradilo. Tak to sice nestojí v žádném Zákonu, ale platí to. Účel světí prostředky - z toho hlediska bylo plně oprávněné, že spolu s Alvárezem vyslechli Petra před sabbathem a první část trestu vykonali na místě sami.

Jak ale křičelo to děvče! Skoro jako Inn... A ten její vyčítavý pohled!

Ach, Inn, chudinka! Jak ji ten divoch pomalu, důkladně bodal! A Ibrahim jen bezmocně přihlížel. To byla chvíle, kdy se stal zapřisáhlým nepřítelem všech lidí bez rozdílu.

Zemětřesení, které nedlouho předtím zasypalo Ibrahimův skalní palác, div oba nezabilo. Veškeré pohádkové bohatství zůstalo po zhroucenými skalami, Ibrahim zachránil jen jediný nevelký černý Kámen. S jeho pomocí rychle mizely trosky, ale právě když Ibrahim vydoloval druhý Kámen, začaly se skály opět chvět a Ibrahim od dalších záchranných prací upustil.

Jen tak pod širým nebem zůstat nemohli. Noci byly příliš chladné, ale co horšího, oba černé Kameny jim mohly vydávat jen ošacení, šperky, víno - ale žádné jídlo. Byly to Kameny, které Ibrahim nalezl v poušti nedávno a ještě s nimi příliš nekouzlil.

Museli se vydat co nejdříve na cestu. Jediný zachráněný kůň nesl Inn i oba Kameny, kdežto Ibrahim běžel vedle koně, aby jim cesta rychleji ubíhala.

Potřebovali nejprve nalézt nějakou oázu, od jejichž obyvatel mohl získat nějaké jídlo. Věděl, že cokoli dostane do Kamene, bude si moci kdykoliv vykouzlit znovu. Pak chtěl vyhledat nějakou vhodnou skálu pro stavbu obydlí, ale skálu pevnější, než byla ta první. Jakmile budou mít opět sídlo, získají snadno zpět všechny černé Kameny, které zůstaly pod skalami. Tím si byl Ibrahim jist a nedělal si těžkou hlavu.

K tomu se už nedostali. V jedné oáze se museli zastavit a ubytovat, protože Inn čekala dítě. Ibrahim bohatě zaplatil za pobyt i za ošetřování, ale snad právě tohle neměl dělat. Zvěst o jeho bohatství se rychle rozšířila, neuplynuly tři měsíce, ještě zdaleka nebylo možné s malým dítětem odejít do pouště, když oázu přepadli lupiči.

Bylo jich málo, ale byli silní a krutí. Přepadli malou oázu v noci, zapalovali chatrče a pobíjeli zděšené obyvatele sotva vyběhli z hořících chýší. Brzy byli pány osady, jenom Ibrahim se stačil ve své chýši zabarikádovat.

Vyhodil jim okénkem jako výkupné hrst šperků, ale oni je nepřijali, chtěli víc, chtěli všechno. Ani nevyjednávali, zapálili prostě chýši a čekali, až lidé uvnitř nesnesou žár plamenů a vyběhnou ven.

Ibrahim rychle začal hasit střechu nad sebou. Inn stála u Kamene a kouzlila mu vodu, Ibrahim velikým vědrem poléval hořící krovy, až oheň skutečně uhasili.

Jenomže nestačili v tom zmatku hlídat útočníky. Kožená smyčka vhozená oknem polapila Inn a než mohl Ibrahim pomoci, vyvlekli jeho ženu ven. Pak se pokoušeli dostat i Ibrahima, ale ten se opět chopil luku a černé šípy našly několik cílů, než se ostatní ukryli.

Pak teprve se začalo vyjednávání. Náčelníku lupičů bylo hej, měli jako rukojmí Inn, bezmocně ležící v poutech. Zlato a šperky jen pršely z okna. Ibrahim jim dal všechno nač si vzpomněli, jen aby dostal zpátky Inn.

Ale oni, když měli všechny měchy a vaky plné zlata, Inn pomalu, Ibrahimovi přímo před očima, ubodali k smrti.

Ibrahim nedbal jejich zpupných řečí, že takto dopadne každý, kdo se bude vzpírat Velikému náčelníkovi Gabé-aššám. Přísahal lupičům, že je všechny zahubí takovou smrtí, o jaké se jim ani nezdálo. Oni se mu jen smáli a odjeli.

Ibrahim se vrátil do zhroucených skal a opět se věnoval svému černému Kameni. Hledal krátce a nalezl, co potřeboval. Rozjel se potom do pouště ve stopách lupičů, až je nalezl.

Jedině hlídky nepoznaly Ibrahimovu pomstu dokonale. Aby nezpůsobily poplach, Ibrahim hlídače pozabíjel naráz. Ležení spalo, Ibrahim rychle přecházel od stanu ke stanu a všechny na koho přišel měnil - v kámen.

To už ale naráz nedělal. Přísahal všem smrt, ale nestál o jejich rychlý skon. Prováděl svůj úmysl pomalu, aby hrůza byla horší než záhuba sama. Jak pak vyli šílenstvím, když za sebou těžce vláčeli zkamenělé nohy, když vytřeštěně hleděli na své ruce, z nichž se stávaly kusy těžkého kamene!

Ibrahim je potěšeně pozoroval, chodil mezi nimi a občas přidal další díl do jejich utrpení. Bez rukou mu už nemohli ublížit. Odcházel do pouště a opět se k nim vracel a dal jim vždycky pocítit další vlnu hrůzy. Nezabíjel je po minutách, ale po dnech, aby se mohl co nejdéle radovat z jejich děsu. Jídlo jim před očima měnil v kámen, vodu v páru. Trpěli před jeho očima hladem, žízní, bolestí - ale především hrůzou, až někteří zešíleli a sami se pokoušeli odhryzat kameny místo svých rukou od zbytků vlastního masa a kostí. Vždycky jenom prodloužil oblast zkamenění až k jejich ramenům - a oni vyli hrůzou. Ale co to bylo platné, Inn tím život vrátit nemohl.

Do kamene pak zaklel ještě mnoho lidí. Všechny příbuzné těch zlosynů a pak i další. Někde to ale nebylo beze svědků - a lidé se Ibrahima začali bát.

Jako jediná památka na Inn zůstalo Ibrahimovi dítě. Na nějakou dobu je Ibrahim ponechal u lidí, ale když se ho lidé začali bát a začali mu strojit úklady o život, vrátil se do oázy, vyzvedl chlapce a odvezl si ho do svého nového sídla ve skalách.

Marett vyrostl ve skalách a po celých dvacet let nikdy nespatřil slunce. Za těch dvacet let ho Ibrahim naučil všem svým kouzlům - ale také ho učil nenávidět lidi.

Jednoho dne, to již byl Marett hotový muž, překvapil Ibrahima přímou otázku, proč nevyjdou mezi lidi když vládnou mocí, které se lidé tak bojí. Rozhodl se tedy jít opět mezi lidi, aby se Marett seznámil s jejich zvyky.

Ibrahim předváděl Marettovi všechny nectnosti, které na lidech mohl najít. Měl v tomto ohledu opravdu štěstí. Pouští šla válka mezi dvěma mocnými kmeny, oázy byly mnohde plné vyschlých mrtvol, došlo i na otrávené šípy, když se setkali s rotami ozbrojenců.

Pobyli ve světě jenom krátce a opět se vrátili do skal. Mezi lidmi se necítili bezpeční. Jejich cestování však zcela bezvýsledné nebylo. Marett v jedné oáze poznal soucit, takže si do skal přivezli opuštěné, hlady umírající dítě.

Holčička Aneil, jak ji sami nazvali, nezemřela. Zůstala s nimi ve skalách a časem vyrostla v krásnou dívku. Ibrahim byl tehdy již stár a potřeboval nové mladé tělo, ale Marett otce uprosil, aby nebral mládí Aneil, aby se spokojil jiným dítětem. Ibrahim beztak netoužil žít jako žena, nebyl by pak dost silným - a kromě toho se cítil nadřazeným, než aby byl ženou. Aneil zůstala naživu a stala se Marettovou ženou.

Maretta, Aneil i jejich děti pak Ibrahim učil tajemství černého Kamene. Nikdy nevztáhl ruku na žádného příslušníka vlastního rodu, ačkoliv jak měnil těla a jak je měnili oni, přestali být pokrevnými příbuznými v pravém slova smyslu.

Místo příbuzenství krve je spojovalo něco jiného. Bylo to příbuzenství kouzel. Vlastnictví tohoto tajemství z nich udělalo nejbohatší a nejobávanější obyvatele pouště - a oni to dobře věděli a střežili své tajemství proti lidem.

Tak vznikla Magie, pevná jako skála, jejíž členové přes občasné nedorozumění vždy drželi spolu a vždy byli ochotni navzájem si pomoci, kdykoliv šlo o ohrožení ze strany lidí.

Ibrahim si byl vědom, že žádná skála na světě není dost pevná a bezpečná. Proto si postavil v poušti více skalních paláců a učil je stavět i ostatní Mágy. Čarodějové se brzy rozdělili, ale příslušnost k Magii je nadále spojovala. Brzy vznikla tradice sabbathů, konaných nejméně jednou ročně, na nichž se Mágové setkávali, předávali si zde objevy a kouzla, řešili důležité problémy i krátkodobé spory a dohadovali se o dalším rozvoji Magie. Vznikly i první Zákony, které musel každý čaroděj dodržovat. Už tenkrát se neuposlechnutí přísně trestalo. Nejobvyklejším trestem byla dočasná ztráta lidské podoby a přeměna ve zvíře, ve zvláštních případech zostřená ztrátou kouzel.

Od lidské společnosti se Magie vzdalovala dál a dál. Co vlastně byli tehdejší lidé? Většinou hrubí špinaví a hladoví tvorové, stále stejní po celá tisíciletí, bez stopy vzdělání a bez viditelného rozvoje. Magie byla díky své nashromážděné moudrosti staletí, díky stále novým a novým objevům a hlavně díky kouzlům černého Kamene na jiné úrovni! Čarodějové proto lidmi opovrhovali a vycházeli mezi lidi jen tehdy, když bylo nutno pro některého Mága opatřit nové dětské tělo na výměnu.

Lidé ovšem také brzy poznali, že od čarodějů pro ně nic dobrého nepřichází. Také oni začali čaroděje nenávidět, ale jejich zbraně byly téměř nic proti zbraním Mágů. Naneštěstí leckdy i pouhý vystřelený šíp mohl ukončit život čaroděje.

A čarodějové se vždy mstili. Rozšiřovali mezi lidmi mor a jiné strašné nemoci, zabíjeli lidi tajně v noci i ve dne před zraky ostatních. Lidi tím zastrašili, ale nenávist mezi nimi zůstala a narůstala.

Mezi lidi se mohli vypravit jen někteří zkušení Mágové. Ostatní se drželi v tajných palácích a zkoumali další taje kouzel. Čarodějná obydlí byla zařízena s přepychem, nebylo nutno vycházet. Sám Ibrahim po několik dlouhých století ani nespatřil sluneční světlo.

Ale neuzavíral se jako hlemýžď do ulity. Jeho nejbližší Mágové, kteří občas mezi lidi zavítali, mu museli pravidelně sdělovat, jak to vypadá ve světě, mezi lidmi. Ibrahim si žil pohodlně, ale nezahálel. Neustále se vracel ke kouzlům.

Když objevil, jakým způsobem lze nalézt jakýkoliv černý Kámen, ať již na povrchu země či v hloubce pod zemí, nastal v historii Magie první velký zlom.

Ibrahim nechtěl, aby kdekoli na světě zůstal jediný kus Kamene, který by mohli využít lidé. Domníval se, že by lidé ovládnutím tajemství Kamene mohli dohnat a předhonit náskok Magie - a tomu nechtěl dopustit.

A tak se čarodějové opět rozdělili. Málo jich zůstalo na Sahaře. Většina se vydala hledat černé Kameny. Nejprve prošli Saharou, pak pralesy a nakonec nevelké ale pevné lodě čarodějů vypluly i na moře. V rukou Ibrahima a jeho Magie se postupně soustředily veškeré dostupné zásoby černého Kamene z celého světa.

V dobách, kdy Evropě vládli Římané, dokázala čarodějka Laviér stvořit prvního živého tvora. V průběhu několika málo desítek let zvládla natolik základní otázky oživení umělých tvorů, že od pouhého napodobování přešla k vytvoření nových, fantastických tvorů.

Tak vznikla zvířata s polorozumem, jak jim brzy Mágové říkali. Umělé kočky, sovy, psi, medvědi ale i ještěři měli inteligenci, která se ve zvlášť vydařených exemplářích dala srovnávat s lidskou. Laviér byla právem pyšná na svoje dílo. Její zvířata se stala důležitými pomocníky Mágů, někdy jako nenápadní zvědové, jindy jako ochránci, občas dokonce i jako vykonavatelé pomsty.

Laviér si dala za cíl předstihnout i ten nejdokonalejší výtvor přírody - člověka. Stvořila dokonalejší a dokonalejší výtvory, až byla sama spokojena.

Na jednom sabbathu pak předvedla tvora, kterého nazvala podle představ starověkých národů ďábel. Skutečně dělal čest svému jménu. Procházel zdmi, bořil skály, dovedl létat, mohl se propadnout půdou i potopit na dno oceánů, vzdoroval žáru uvnitř kráterů sopek i mrazům na pólu a některá kouzla mohl sesílat i bez jinak nutného černého Kamene. Proti jeho síle se nemohl postavit ani nejsilnější tvor na světě.

Tehdejší doby - jak je to už dávno! Romantika černých výzvědných kocourů, havranů, vlků, havranů a sov, služebných zvířat s polorozumem. Vytváření ďáblů byla tenkrát přece jen nákladná a zdlouhavá záležitost a ďáblů se tudíž nedostávalo pro každého. Když bylo zřejmé, že je nebude možné rozptýlit po všech čarodějných příbytcích, bylo pod Saharou postaveno Peklo a tam byli soustředěni. Znamenalo to jejich zaklínání a přivolávání pomocí křišťálových koulí a trpělivé čekání na jejich přílet, neboť do vzdálenějších míst to v těch dobách trvalo i ďáblům hodnou chvíli.

A pořád to unášení dětí a pronásledování lidmi.

Jak zuřivě lidé zabíjeli čaroděje, kdekoli je objevili! Výměnou těla bylo možné mrtvého zachránit, ale jen nedlouho po smrti a nesměl být poškozen mozek. Lidé si málokdy dávali práci s roztříštěním hlavy mrtvého, nechávali oběšené, sťaté či rozčtvrcené oběti přímo na popravišti, ale spoléhat se na to bylo ošidné. Sama Laviér zahynula, ačkoliv ji její ďábel sledoval a přispěchal jí na pomoc, když se jednou dostala do úzkých. Oba si nejspíš nebezpečí ani neuvědomili. Úzký šíp, vystřelený z bezprostřední blízkosti, prorazil čarodějce lebku a zmařil naději na její oživení.

S příchodem ďáblů se lidé obvykle rozprchávali hrůzou. V lidských pověstech se šířil mylný názor, že ďáblové nesou zkázu i čarodějům. Tento omyl zachránil mnoho čarodějů, ale nenávist lidí byla taková, že leckdy museli ďáblové bezduchá těla rvát mocí z rukou rozlícených davů. Ďáblové zachránili mnoho Mágů, ale mnoho jich zahynulo doopravdy. Tak zahynuli i Marett a Aneil - jediní Mágové, při jejichž smrti Ibrahim nezadržel opravdové slzy.

Konečně - to už je dávno, mávl v duchu rukou Ibrahim. V současné době již Magie nepotřebuje lidi a ani se o ně nestará. Její nesmírnou moc nemůže ohrozit nic na světě. Ale Zákony trvají dál. A dodržovat je budou všichni Mágové, tedy i ti, kteří se ani nepamatují na odvěké nepřátelství Magie a lidstva. A jestliže bylo jednou rozhodnuto, že Magie musí zmizet lidem s očí, že může zůstat jen ve starých lidských pohádkách, pak není myslitelné, aby některý z čarodějů opět vycházel mezi lidi a ukazoval jim, že svět kouzel skutečně existuje. Kdo z lidí se dozví o Magii, musí zemřít - to byl, je a bude První ze všech Zákonů Magie.


V místnosti se ozvalo cinkání a křišťálová koule opět vzplála fialovými záblesky. Ibrahim vstal a kouli pohladil.

„Za půl hodiny bude v Pekle mimořádný sabbath,“ ozvalo se, aniž se kdokoliv objevil.

„Rozumím, přijdu,“ odpověděl Ibrahim.

Pomalu, beze spěchu se ustrojil do slavnostního černého hábitu s vyšívanými žlutými znaky, pak teprve pohladil svou křišťálovou kouli, přivolal si k ochraně čtyři ďábly a dal se jimi odnést do Pekla.

Ve velkém sále, vyzdobeném černými, žlutými a červenými ornamenty, bylo již několik set čarodějů. Poslední opozdilci ještě přilétali skrz ohnivé Kruhy, které tu a tam vzplanuly a zase uhasínaly.

Kolem sálu, jako obrovské černé sochy, stáli čestnou stráž ďáblové. Na první pohled bylo možné poznat, že to jsou ďáblové Mefistofielova pluku. Tomuto sabbathu sloužil tedy Mefisto, jeden z nejmocnějších knížat Pekla. Bylo dobré, že to vyšlo takto, pomyslel si Ibrahim.

Většina Mágů byla jen nelíčeně zvědava, co se bude dít. Do pravidelného výročního sabbathu zbývalo přece dost času, svolání mimořádného sabbathu nemohlo být jistě bez příčiny. Někteří z evropských Mágů však jevili dojem, že cosi vědí.

Když přilétl Ibrahim se svými ďábly, všichni ztichli. Ibrahim chvíli počkal a pak do naprostého ticha zvolal:

„Jménem Magie zahajuji mimořádný sabbath. Kdo z Mágů není přítomen?“

Do naprostého ticha vstal jeden z čarodějů a oznámil.

„Chybí Petr ze Šumavy.“

„Nikdo víc?“ otázal se Ibrahim.

V sále zašumělo. Už dávno se nestalo, aby někdo z Mágů na sabbathu chyběl. Dost na tom, že jeden Mág nepřišel včas.

„Přiveďte Petra ze Šumavy!“ poručil Ibrahim ďáblům.

V okamžiku byli ďáblové zpět a přivedli skleslého Petra v jeho původní podobě, ale skoro úplně apatického. Místo aby ho však dovedli na jeho obvyklé místo, předali ho dopředu, před zraky všech ostatních Mágů.

Ibrahim udělil pak slovo Alvárezovi z Barcelony.

Alvárez, jeden z nejstarších evropských čarodějů, přede všemi obvinil Petra ze Šumavy z ohavného spolku s lidmi, kterého se dopustil, když si jako nesmrtelný Mág proti všem zákonům Magie vzal za ženu obyčejnou, smrtelnou dívku.

„Tento čin, tak odporný nám všem, musí být příkladně potrestán!“ hřměl Alvárez nakonec. „Kam by Magie dospěla, kdyby si její členové zadávali s obyčejnými lidmi, kterými každý pohrdá a které nenávidíme?“

Také Kurt z Mnichova si přispíšil se stížností. Podle něho Petr na jeho dobře míněnou radu odpověděl ohromujícím zábleskem xi-ítu.

„Což může zvrhlost dojít až tak daleko, že Mág napadne Mága jen proto, aby nemusel poslouchat dobré rady ke svému prospěchu?“ skončil vítězoslavně.

Při těchto slovech Petr trochu zdvihl hlavu a když Kurt skončil, odpověděl mu trpce.

„Jen ještě dořekni, Kurte, co to bylo za dobře míněnou radu. Řekl jsi doslova, že mě neudáš, když ti přenechám kus svého území, abys měl trochu větší lebensraum.“

Několik čarodějů se usmálo a Kurt usedl, rudý jako rak. Divnou situaci musel zachraňovat další svědek, kníže Druhého Pekelného pluku Ariel.

Ariel vylíčil střetnutí Pekelných pluků s Petrem věcně, bez přikrašlování. Když ale skončil, ozvalo se ze sálu:

„Cožpak nemá Magie své Elitní pluky, že se na přemožení Petrova hradu podílely pouze Pekelné?“

„O těch věcech nerozhoduji,“ podotkl Ariel klidně. „Dostal jsem příkaz a ten jsem věrně splnil.“

„Ticho!“ přerušil další otázky Ibrahim. „Nikdo se ještě nepřihlásil o slovo!“

Bylo to s podivem, ale vypadalo to, jako by se Petra někdo mínil zastávat. Ibrahim tušil, že v tom mohou vězet někteří mladší čarodějové, podobní Petrovi.

K jeho překvapení vstal a přihlásil se o slovo Angwert, jeden z nejstarších Mágů, o němž se možná právem říkalo, že je ze všech Mágů v kouzlech nejsilnější.

„Pokud znám Zákony Magie - a znám je dobře - měly být Pekelné pluky povolány až kdyby situaci nemohla zvládnout Elita,“ začal, sotva mu bylo uděleno slovo. „Pokud Petr ze Šumavy odmítl poslechnout Pekelné, bylo to zajisté proto, že to mohla být nejprve Elita, kdo ho mohl vyzvat jménem Magie. Peklo nikdy nebylo nadřazeno Magii a pokud se tak stalo, jak bylo vylíčeno Alvárezem a Arielem, byl tím porušen Zákon.“

V tichu, které zavládlo v sále, se pak Angwert obrátil k Petrovi a potichu, ale srozumitelně, takže ho slyšeli všichni, prohodil:

„A ty - ty jsi mladý blázen. Celá obžaloba stojí úplně nakřivo, jen se do ní opřít a sesype se - a ty se nehájíš. Byla to jistě tvoje poddaná a mohl sis s ní dělat cokoliv. Snad jsi jí neřekl kdo jsi a neukazoval jsi jí žádná kouzla. Ta svatba, nebo co jsi to s ní prováděl, nebyla podle obřadů Magie, spíš podle lidských obyčejů, že? V tom případě se ale nemáš čeho bát, nic takového přece před Magií neplatí.“

Starý Mág si sedl do naprostého ticha. Všichni v sále pohlíželi s úctou na starého čaroděje, o němž každý věděl, že je nejen znalcem kouzel, ale i znalcem Zákonů. Ale také se ohlíželi na Petra, který poté, co zpražil Kurta, svěsil hlavu a seděl, ani nevnímal co se kolem děje.

„Slovo má Petr!“ přerušil ticho rychle Ibrahim.

Petr ani nezvedl hlavu.

„Dělejte si, co chcete,“ řekl po chvíli. „Mně už to je jedno.“

„Navrhuji - trest dvacet let v medvědí podobě,“ oznámil zvýšeným hlasem Ibrahim, aby ukončil soud dříve, než dojde k nějakým hádkám.

„Nesouhlasím!“ vykřikl Miguel z Gibraltaru. „Dvacet let medvědem za spolky s lidmi, to nic není! Dříve se dávalo až padesát i sto let!“

„Myslím, že se Petr proti Zákonům tak neprovinil, byla to přece jenom jeho poddaná a žádné veřejné zázraky nikde nepředváděl,“ ozval se potichu Kaas z Haagu. „Ostatně - není legrace být v Čechách medvědem, tam medvědy střílejí.“

„Jak to, střílejí, vždyť v Čechách jsou medvědi jenom v cirkusech!“ rozkřikl se Miguel, rozezlený tím, že mu někdo odporuje.

„V pořádku, teď už tam nejsou. Není tomu tak dávno, co byli vystřílení,“ souhlasil Kaas.

Několik mladších čarodějů se tlumeně zasmálo.

„Přestaňte se už dohadovat,“ pokusil se Ibrahim uzavřít hádku dříve než se rozroste. „Má někdo něco podstatného? Ne? Dobrá, dávám hlasovat.“

„Mám dotaz,“ vstal stranou jeden z mladších čarodějů.

„Tak prosím, ale rychle,“ svolil Ibrahim nerad.

„Chtěl bych vidět to děvče,“ přál si čaroděj.

„K čemu?“ zkoprněl Ibrahim. Takovou otázku nečekal.

„Zajímá mě, jestli za to Petrovi aspoň stála,“ pokrčil Mág rameny.

„To nepůjde, je přece dávno mrtvá,“ zavrčel Alvárez z Barcelony.

„Zatím se o ní nejednalo a měla by být naživu,“ opáčil mladý čaroděj. „A jestli zemřela, můžeme ji svými prostředky oživit. Také by nám mohla něco říci, nebo ne?“

„Oživit? Vždyť už je spálená na prach!“ zachechtal se Alvárez. „To je mi opravdu líto, ale sám jsem to viděl.“

„V tom případě si myslím,“ suše prohodil mladý čaroděj, „že tu žádný z nás nemusel být. Jestliže je rozsudek vykonán dřív než se sejde soud, je soud už pouhá fraška. Příště nás nemusíte zdržovat a zbytečně svolávat sabbath.“

„Uklidni se, Drago,“ řekl na to úlisně Ženč z Nankinu. „Krásných děvčat ještě uvidíš, až tě přestanou bavit...“

„Co je mi to platné, když jste právě to jedno zahubili a spálili na prach!“ vykřikl Drago. „Tady jde přece o to, že se bez soudu Magie zasahovalo do záležitostí jednoho z nás. To byl přece jasný zásah na cizím území, což to nevidíte?“

Sálem to zašumělo.

„Ticho!“ vykřikl Ibrahim a všichni umlkli. „Byla to jen obyčejná pozemšťanka, podle Zákonů stejně musela zemřít. Na tom nemohl soud Magie nic změnit.“

„To není pravda!“ odmítl Ibrahimovo tvrzení Drago. „Zákony její smrt nepožadovaly. Petr dosud odsouzený nebyl, ona je tedy jeho poddanou a jestliže ji někdo zabil, pak se provinil proti Zákonům - a mnohem víc, než Petr.“

„Jak to?“ strnul nad tou smělostí Ibrahim.

„Jednoduše,“ pokračoval Drago klidněji. „Podle Zákonů je požadována smrt pro každého pozemšťana, který existenci Magie objeví, nebo se dostane do čarodějného hradu. Petrova poddaná o ničem nevěděla i kdyby se s ní Petr třebas oženil, nebylo to podle Zákonů Magie a před Magií to neplatí. Pokud jí tedy neřekl kdo je, nebo jí nepředváděl žádná kouzla, pak do toho nikomu z nás nic není. Což se nestalo - a tedy podle zákona o nezasahování na cizím území je vinen, kdo tu dívku zabil. A já teď trvám na jeho odsouzení. Případ je to docela jasný.“

Jestliže předtím bylo v síni ticho, teď všichni navíc zatajili dech. Každý se napjatě díval, jak se to vyvine dál.

„Já tvrdím, že ta dívka zemřela přesně podle Zákonů. Není důvod nikoho trestat,“ vzpamatoval se Ibrahim.

„Podle kterého Zákona?“ otázal se Drago.

„Podle prvního. Dostala se do čarodějného hradu, takže se dověděla o existenci Magie,“ oznámil Ibrahim vítězoslavně a rozhlédl se po sále.

Mohl být spokojen tím co spatřil. Většina čarodějů sice se zájmem jeho slovní souboj s tím holobrádkem sledovala, ale protože se jednalo jen o nějakou pozemšťanku, nikdo tomu sporu zatím nepřikládal větší váhu.

„Pak bych ovšem hrozně rád věděl, jak se do toho hradu dostala,“ pokračoval Drago v útoku. „Každé batole Magie ví, že to bez Kruhu nejde. Petr ji do hradu nevzal, jak ostatně potvrdil i kníže Pekelných Ariel. Pak ji ovšem vzal do hradu někdo jiný - a to je právě ten zásah na cizí území, nebo ne? Já to alespoň považuji za závažnější přečin, než celý případ Petra ze Šumavy. A trvám na tom, aby byl pravý viník souzen ještě před Petrem, protože jeho případ je mnohem závažnější. Jinak nemá nejmenší cenu, abychom se tu bavili o Zákonech,“ skončil Drago a posadil se.

Při jeho posledních slovech všichni přítomní Mágové ztratili humor. To už nebyla hádka, ale otevřené obžalování. Navíc každý věděl, že ten na kterého Drago svolává soud není nikdo jiný než Ibrahim, první z Mágů. A nejhorší bylo, že si nikdo nemohl vzpomenout, který ze zákonů by Dragův požadavek porušoval. Naopak, zákon o neoprávněném zasahování na cizím území byl jedním z nejstarších Zákonů Magie.

Ibrahim se však vzpamatoval. Povstal a pohybem ruky si zjednal ticho, ačkoliv by v síni byl slyšet i pád špendlíku.

„Tu pozemšťanku jsem vzal do hradu já,“ oznámil suše. „Když Petr odmítl dobrovolně vypovídat, vypátrali jsme spolu s Alvárezem o kterou se jedná a dali jsme ji kvůli svědectví přinést. V tom případě jsme se nemohli ohlížet na její zcela bezcenný život a jakmile vydala svědectví musela zemřít, což se také stalo. Stalo se tak až po pádu Petrova hradu, tedy v době, kdy již bylo na Petrově území zasahováno Pekelnými pluky. Ale to všechno bylo jen proto, že Petr porušil Zákon první, je to tedy jeho vina. Proto myslím, že bychom konečně mohli hlasovat o výši trestu. Návrh zní dvacet let. Je snad někdo proti?“

Drago v té chvíli věděl, že je zle. Otevřeným přiznáním postavil Ibrahim spor jednoznačněji: buď on, nebo Drago. Na této úrovni neměl Drago ve sporu naději. Mágové byli buď s Ibrahimem, nebo se ho báli. Ibrahim byl nejen nejstarší, ale i nejmocnější z Mágů. Ibrahimovy rozkazy přece poroučely Peklu, Ibrahim velel Elitním plukům ďáblů Magie i Pekelným, takže jen málo čarodějů našlo odvahu hlasovat proti němu.

„Myslím, že sčítání hlasů je už zbytečné,“ ušklíbl se Ibrahim na Dragovu adresu. „Většina je pro - nejlépe bude, když jednání ukončíme.“

„Jen dej sečíst hlasy pořádně, Ibrahime,“ opáčil Drago trpce. „Nehodíme snad do ohně všechny Zákony najednou.“

„Ale ano, když myslíš,“ rozchechtal se Ibrahim.

Drago vstal a rozhlížel se po sále. Mnoho čarodějů pod jeho pohledem sklopilo oči a někteří, ale těch bylo málo, změnili dokonce svůj původní úmysl a přidali své hlasy proti Ibrahimovi. Přesto byli Dragovi příznivci i nadále v menšině a když bylo sčítání u konce, Drago se unaveně posadil. Čtyři pětiny pro Ibrahima. Prostě - katastrofa.

Ibrahim se výsměšně zasmál, když byl přečten výsledek.

Sabbath byl pak rychle ukončen. Mezitím, co se Mágové rychle ztráceli do ohnivých Kruhů, pozoroval Drago bezmocně, jak dva ďáblové odvádějí Petra ze Šumavy, aby ho v lesích na jeho bývalém území zanechali v medvědí podobě...


Ibrahim se nechal svými ďábly přenést do svého hradu. Jeho ranní dobrá nálada byla ta tam. To štěně Drago zkusilo obžalovat jeho, Ibrahima! Jeho, bez něhož by neexistovala Magie! A vůbec, uvědomil si náhle, jak mohl ten holobrádek tak jistě tvrdit, že Petr té mrtvé skutečně nic neřekl?

Ibrahim skoro skočil ke křišťálové kouli. Ale sotva ji pohladil, blýskl vnitřek červeným plamenem a zase pohasl. Znamenalo to, že Dragova koule, nebo možná už má to novější Vidio, je kamsi spojená a s Dragem se není možné domluvit. Hrome, s kým se ten spratek může teď po sabbathu domlouvat?

Ibrahim znovu zkusil křišťál koule. Objevilo se modravé světélkování a vzápětí nato tvář jakési staré čarodějnice.

„To jsi ty. Ibrahime?“ rozzářila se babice. „Gratuluji ti, tomu pískleti Dragovi jsi to nádherně nandal!“

„Nemám náladu na gratulace, Mariko,“ zavrčel Ibrahim. „Nemůžeš mi raději zjistit, s kým se právě teď Drago baví?“

„Nevím co chceš, Ibrahime,“ zarazila se čarodějnice. „Právě jsem se mu chtěla vysmát, ale není to možné. Na každé volání zůstává hluchý, asi má zabrzděné Vidio.“

„Jak to, zabrzděné? Vím přece, že se teď právě s někým bavil.“

„Já zase vím, že se bavit nechce,“ odsekla babice.

„Jak to můžeš tvrdit tak určitě?“ urazil se Ibrahim.

„Neříkám ti to poprvé, Ibrahime, neuzavírej se novotám. Pořiď si místo křišťálové koule to nové Vidio, skoro všichni už je máme. Je lepší než koule - a můžeš si pořídit i dvě, tři... Já teď mluvím s tebou, ale současně se snažím dovolat na Draga, takže jsem si zcela jistá, že Drago neodpovídá,“ štěbetala čarodějka.

„Poslyš, Mariko, s módou mi můžeš být ukradená. Jako by nám nestačily naše starodávné křišťálové koule! Pamatuješ, s jakou slávou je zaváděli? Vidíš, už je to taky hezkých pár století...“ mávl rukou Ibrahim. „Ale já nepotřebuji vědět, co je lepší než kouzla osvědčená staletími, potřebuji vědět, co dělá Drago. Ty jsi k němu blíž, nemělo by ti činit obtíží poslat k němu jednoho skřítka. Vezmu ho klidně na sebe!“

„Ale to víš, že nečinilo, už mu tam jeden letí. Mám mu poručit, aby dával zprávy tobě, nebo chceš, abych Draga sama sledovala?“ úslužně brebentila čarodějnice.

„Nech to na mě,“ rozhodl raději Ibrahim.

Chvíli bylo ticho. Obraz Mariky zmizel. Až po chvíli se Marika opět objevila:

„Už je na cestě,“ oznámila spokojeně. „Ale přece jenom bych ti radila, Ibrahime, neuzavírej se před...“

Nedomluvila. Ibrahim nakvašeně sfoukl její obraz. Baba hubatá, myslel si, co se dá dělat, ona už je taková. Rok od roku je to s ní horší - a to už hubatí skoro dva tisíce let. Ta se vysmívala i katu, který ji někdy v šestnáctém století pálil žhavým železem a když ji přivolaný ďábel z inkviziční mučírny vysvobodil, ještě mu vynadala, že se loudal.

Pohodlně se usadil do polštářů a s úsměvem vzpomínal na staré časy. Ale pak se znovu zachmuřil, když si vzpomněl na dnešní sabbath. Něco tu nebylo v pořádku. Kdyby někdo ještě před pouhými sto lety otevřeně vystoupil proti Ibrahimovi, čarodějové by ho byli ukřičeli. A dnes? Celá pětina byla pro něho! Když se to vezme nestranně, Drago byl podle Zákonů v právu, ale stejně bylo těch hlasů pro něho příliš mnoho. Nejhorší je, kdyby ho nechal mluvit ještě o něco déle, možná by přemluvil i další.

Ale co, měl na své straně prastaré Zákony Magie a přece prohrál. Pro příště tedy postačí, aby byl alespoň částečně v právu i on, Ibrahim, a ten skrček opět pohoří.

Křišťál koule fialově blýskl a ozvalo se cinknutí.

Ibrahim kouli lehce pohladil a spatřil uvnitř obličej Draga. V pokroucených obrazech koule se Ibrahim vyznal dobře a hned poznal, že Drago nevolá jeho, ale že je plně zaujatý rozhovorem s někým druhým. Ibrahim se vítězně usmál. Ohnivý skřítek se tedy dostal až k Dragovi a Ibrahim se teď dozví, o čem a s kým se ten holobrádek Drago domlouvá. Zatím se mu zdálo, že Drago nic nezpozoroval a Ibrahim se postavil až ke kouli, aby viděl co nejlépe.

„Myslím, že teď musíme pomoci Petrovi,“ hovořil Drago. „Já si ho k sobě vzít nemohu, na mě teď budou všichni koukat zle i tak, ale myslím si, že ty bys mu mohla pomáhat, jistě ti ho je líto. Mohla bys ho třeba půjčovat ostatním, je to koneckonců medvěd mnohem chytřejší než jsou obvyklé dětské zvířecí hračky s polorozumem, batolatům bys udělala velkou radost. Můžete si ho brát do hradu, to snad nezakazuje žádný Zákon, ostatně - kdo už neměl v hradě aspoň čarodějnou kočku či sýčka s polorozumem?“

Tak tohle teď leží Dragovi v hlavě, šklebil se Ibrahim útrpně. Budiž, postarat se o kamaráda v neštěstí není zrovna špatná vlastnost. Mágové musí držet pospolu.

„Poslyš,“ pokračoval Drago najednou úplně jiným tónem. „Prosím tě, podívej se, co máš právě pod stolem?“ zeptal se nečekaně.

Vzápětí nato z křišťálové koule vylétl do Ibrahimových očí bodavý oheň, zavrtal se mu svou zářící silou do obličeje - a ochromený čaroděj se pomalu svezl na podlahu vedle stolečku s pohaslou koulí.

 


Zpět Obsah Dále


12.09.2015 23:20

Komentáře: