Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Jirka

„Vy jste ale troubové!“ důrazně ale polohlasem plísnila čarodějná dívka vlčí smečku.

„Holedbáte se svou staletou lesní moudrostí, ale zatím vidím, že nemáte ani oči v pořádku. Copak jste nepoznali, že tenhle před vámi neuteče?“ pokračovala neúprosně.

Vlci stáli bezradně kolem. Někteří se olizovali, jiní se dívali do země.

„Věřím vám, že jste mu ponechali dost času. Kdyby byl zdravý, jistě by se včas zachránil. Ale to vás nenapadlo, že není něco v pořádku, když kulhá? Cožpak nepoznáte zlomenou nohu?“ vyčítala jim už klidněji a skláněla se nad bezvládným tělem chlapce.

„Styď se, Šedivý! Je ti už třista let, cožpak ses za tu dobu vůbec nic nenaučil?“

Veliký vlk hleděl provinile stranou, jen se jednou bez příčiny olízl.

„A co je tohle?“ ukázala dívka na chlapcovu botu. Vlk se se zájmem podíval zblízka.

„Který moula se mu pověsil zubama za nohu? A k tomu za tu zlomenou? Jestli tohle bylo míněno jen jako strašení, tak to bylo opravdu poslední, co ještě chybělo. Muselo být přece každému z vás jasné, že při takové bolesti mezi vás zaručeně spadne!“ rozhlédla se dívka přísně po vlcích.

Vlci se zježili strachem, ale žádný nedal najevo, že by o tom něco věděl. Někteří se dokonce pokoušeli předstírat, že je zajímá něco jiného než řeči jejich paní.

„Mám já s vámi trápení!“ vzdychla si čarodějka. „Proč jsem si vás na mamince vyškemrala? Abyste pomáhali Petrovi, ale ne abyste mi přidělávali starosti, rozumíte? Měli jste Petra obskakovat jako lokajové - a vy zatím děláte psí kusy po lese. Ale to vám povídám, to se teď změní. Zalezete si do své jeskyně a nehnete se z ní, dokud vám to nedovolím, nebo dokud vás nezavolá Petr. A kdyby vás ďáblové na kusy trhali, nikomu nikdy neřeknete, co se tu stalo. Já to nějak zařídím. Ještě že je teď právě sabbath a mám pár hodin času. Koukejte zmizet a ať se mi neukážete na očích, jinak to s vámi špatně dopadne, rozumíte?“

V jejím hlase bylo náhle cítit rozhodnutí, že svá slova splní. Vlci ani nepotřebovali polorozum, aby poznali, že jde do tuhého. Stačil proto jediný pokyn ruky, aby celá smečka vyběhla ozlomvaz do lesa, takže jinak uznávaný vůdce Šedivý běžel až skoro na konci.

Ita je sledovala pohledem, dokud poslední vlk nezmizel mezi stromy. Pak se opět sklonila k bezvládnému chlapci.

„Co mám s tebou dělat?“ zeptala se ho, ačkoliv vzhledem k jeho bezvědomí žádnou odpověď nečekala.

„Kdybych tě tady nechala bez pomoci, těžko by ses odsud dostal - a i kdyby, asi bys o tom setkání mluvil,“ sama pro sebe nahlas uvažovala.

„Tohle bys asi za pouhý sen nepovažoval, to určitě ne. Stopy od vlčích zubů bych odstranila, ale jistě by ses někde takovým dobrodružstvím pochlubil. Stačil by jediný skřítek, byl by to tvůj konec,“ šeptala pomalu, zatímco přemýšlela, co dělat. Přitom se jemně dotkla rukou jeho čela, jen aby mu odhrnula vlasy s očí. Sama se toho dotyku najednou polekala, jako by právě teď udělala něco nedovoleného.

Raději se opět věnovala chlapcově zlomené noze. Původně to byla asi zlomenina bez komplikací, ale vlčí zuby a pád se stromu způsobily, že chlapcova levá noha byla skoro vylomená a rozdrcené kosti trčely z rány. Čarodějka rukama opatrně nohu narovnala, položila ji na mech a chvíli vzpomínala. Pak úplně potichu cosi zašeptala.

Kolem chlapcovy nohy vzplála slaboučká mihotavá modravá záře. Když pohasla, uchopila dívka chlapcovu nohu do ruky a zkusila ji ve zlomeném místě ohnout.

Scelené kosti držely pevně a dívka se nadechla pýchou. Tohle kouzlo ještě nikdy nezkoušela - a přece se jí podařilo hned napoprvé.

„Tak - to bychom měli,“ potvrdila si s uspokojením. Pak se zase zamyslela, co dělat dál.

„Asi to jinak nepůjde,“ vzdychla si nakonec. Opět cosi zašeptala a kolem sebe a chlapce opsala rukou kruh. Vzplanul plameny a chlapec i s dívkou se propadli do země. Plameny ještě krátce vyšlehly vzhůru a pak zhasly úplně.

Na mýtince zůstaly zřetelné stopy trampských bot, stopy vlčí smečky a tři - čtyři nezřetelné otisky měkkých dívčích mokasínů.


„A já zase tvrdím, že se Magie nesmí poddávat blahovůli k lidem!“ opakoval Ibrahim za nadšeného souhlasu všech svých stoupenců. „Vám se nelíbí můj návrh, mně zase váš. Vždyť je to šílenství, vzít si člověka mezi Mágy! Ze žádného člověka nikdy nebude pořádný Mág, i kdyby dělal nevím co! Každý ví, že mezi Mágy a lidmi je rozdíl jako mezi lidmi a opicemi.“

„Tvoje přirovnání, Ibrahime, pořádně pokulhává,“ namítl Drago. „Udělat z člověka Mága není tak těžké, jak nám tady líčíš. Je to vlastně jen a jen otázka kouzel.“

„To je docela dobře možné,“ připustil Ibrahim. „No tak si pro mě za mě vezměte toho svého člověka - ale ten potom bude jako všichni ostatní jednou do roka zabíjet.“

„To je přece pravý opak našeho návrhu!“ namítal Drago. „My chceme přiblížit Magii lidem, kdežto tvůj návrh chce jen znovu obnovit staré nepřátelství. To přece nemá smysl.“

„Nesmysl je vodit smrtelníky mezi Mágy,“ odsekl na to Ibrahim. „Každé batole dnes ví, že lidé čaroděje nenávidí na smrt.“

„To dávno není pravda, Ibrahime,“ odporoval mu Drago. „Ale kdyby vstoupil v platnost tvůj zákon, brzy by se nás lidé začali opět bát, snažili by se bránit a měli by pravdu. Takový zákon by nás vrátil o celá staletí nazpět. Pochop to konečně, Ibrahime!“

„Vždyť já vás docela dobře chápu,“ ušklíbl se Ibrahim. „Jste sice blázni, ale pochopit vás není tak těžké. Zkuste pro změnu pochopit vy mě. Pro mě a pro mnohé další je zrovna tak nepřijatelné to co chcete vy. Dobrá, mohu vám ustoupit. Odvoláte-li svůj návrh, odvolám i já. To je vše, co pro vás míním udělat. Rychle si to rozmyslete, než dám hlasovat.“

Ibrahim se spokojeně zašklebil. Ponechal Dragovi právě jen možnost čestného ústupu. Drago jistě couvne, ačkoliv asi se skřípěním zubů. Teď se Drago rozhlížel po sále, po všech, kteří byli s ním. Kaas z Haagu krčil rameny: vidíš, nepůjde to, vždyť jsem to říkal. Ngoro z Ruwendzori zavrtěl hlavou: zkusíme to jindy. Petar ze Zagrebu si povzdychl. Ingrid si mnula nervózně ruce a její obličej byl zarputilý.

Holenkové, dostali jste to, myslel si Ibrahim. Teď vás mám přesně tam, kde jsem vás chtěl mít.

Drago nakonec také pokrčil rameny.

„Dobrá, bude po tvém, Ibrahime. Stáhneš-li svůj zákon, nebudu trvat na tom, aby se hlasovalo o našem,“ připustil.

„Vidíš, vždyť jsem věděl, že se dohodneme,“ vítězně se rozhlédl po sále Ibrahim. „Ono se nesmí se vším moc hrr! Má ještě někdo něco? Jestliže ne, přejdeme k dalším problémům. Už jsme ztratili dost času - a bez výsledku.“

„Já mám návrh!“ vstal uprostřed sálu starý Mág jménem Čen-jü-tsien z Pekingu. „Není to ovšem žádný nový zákon, jen úprava a upřesnění platného zákona O hraničních sporech.“

„Prosím - máš slovo,“ oddechl si Ibrahim. Starý šťoural Čen-jü teď všechno důkladně zamotá, hodinu se bude přít sám se sebou a nakonec, jako každým rokem, odejde s nepořízenou. Z této strany žádné nebezpečí nehrozí. Čenovy litanie bude beztak poslouchat každý nanejvýš půl hodiny, pak už bude Čen mluvit naprázdno, ale aspoň uplyne čas zábavněji.

Také ostatní Mágové si oddechli. Než Čen-jü-tsien došel k podiu, sálem ševelila živá diskuse k předchozímu průběhu jednání. V nastalém šumu zaniklo několikeré slabé cinknutí, kterého si povšimli opravdu jen ti, jimž bylo určeno.

Jen Drago, Petar, Kaas, Ngoro a málo dalších pozdvihlo k uchu ozdobný náhrdelník, odkud se ozval tichý šepot Ingrid z Göteborgu.


„Tak už konečně vstávej, nešiko nemotorná!“ budila Ita chlapce. Ten pomalu otočil hlavu a otevřel oči, ale díval se kolem sebe ještě nechápavě.

„Tak co, nešiko, jak se ti vedlo mezi vlky?“ zasmála se na něho trochu křečovitě.

„Kde to jsem - a kdo jsi ty?“ otázal se chlapec.

„Jsi u mě,“ řekla prostě dívka. „Můžeš mi říkat Ita, na to jméno slyším odmalička. A jakpak říkají tobě?“

„Jirka,“ odtušil chlapec a pomalu se posadil. „Jak jsem se sem dostal?“

„Ále - to vlci,“ mávla rukou Ita. „Ti šediváci zvrtají co mohou, ale už si svoje slízli. Vylekali tě, viď?“

„Vlci... ano, to byl hrozný sen,“ vzpomínal chlapec.

„Pěkný sen,“ odtušila dívka. „Stáhli si tě se stromu za zlomenou nohu, byl jsi bez sebe, když jsem tě tam našla. Máš štěstí, když jsem tě musela vzít sem, také jsem ti spravila nohu, aby ses nemusel v lese...“

„Cože?“ vyskočil chlapec úplně, až dívka v úleku raději uhnula stranou. Chlapec opatrně spustil nohy na zem, pak se zkusil postavil a když se nic nedělo, dupl si.

„To není možné! To bys musela čarovat,“ nechtěl věřit svým smyslům.

Ita neříkala nic, jen se zase usmívala. Ale nebyla tak klidná, jak vypadala navenek. A je to tady, pomyslela si. Už poznal, že jsem čarodějka, co udělá teď? Je to přece člověk, když mě bude chtít zabít, budu ho muset sežehnout, ale to já přece nechci!

„To není možné! To přece není možné,“ opakoval si znovu a znovu chlapec. Pak si konečně uvědomil, že kolem něho něco není v pořádku a rychle se rozhlédl.

„Ito! Kde to vlastně jsme?“ otázal se znovu.

„Jsi u mě - už jsem ti to říkala,“ opakovala.

„Ale kde to je? Vždyť tady není nikde žádné okno - ani dveře - a to divné světlo... Kde jsme doopravdy?“

Chlapec přistoupil skoro až k dívce, jako by se chystal vzít ji za ramena.

„Nepřibližuj se ke mě!“ vykřikla dívka najednou a opět uskočila dozadu. „Nechoď ke mě - nebo zemřeš!“

„Ale proč?“ zarazil se chlapec.

„Protože jsi člověk a já čarodějka. A nedívej se tak na mě, bojíš se mě či co?“ natáhla proti němu ruce, jako by ho chtěla odstrčit.

Z jejího tónu vycítil skutečnou výstrahu a zastavil se. Chvíli tak proti sobě stáli mlčky, ale pak se na ni chlapec opět usmál.

„No - vymýšlet si dovedeš pěkně!“ přiznal jí.

„Nevěříš mi?“ trochu se uklidnila dívka. „Tak se dobře dívej!“

Natáhla k němu ruku dlaní vzhůru. Na té dlani se slabě zablesklo a kde se vzala, tu se vzala, objevila se stříbřitá koule. Chlapec se znovu zarazil.

„Co to je?“ podivil se po chvilce.

„Chtěl jsi, abych tě o tom přesvědčila,“ pokrčila dívka rameny. Pak kouli upustila, ale než dopadla na podlahu, opět se lehce zablesklo a koule zmizela.

„Chtěl jsi vidět nějaké kouzlo - prosím, viděl jsi.“

Oba opět chvilku mlčeli.

„Zajímavý trik,“ řekl Jirka. „Ty jsi od cirkusu?“

„Trik?“ nasupila se. Uchopila prsty jedné ruky vlastní nos - a natáhla si jej na čtvrt metru.

„Sáhni si - tohle je podle tebe také jen trik? Já jsem vážně čarodějnice! Mám z tebe udělat kočku, abys uvěřil?“

Chvíli se na ni díval opravdu udiveně. Po chvíli si Ita nos jemně zatlačila zpátky do původní podoby. Zíral na ni už trochu jako na zjevení. Dívce teď šlehal z holé dlaně vzhůru skoro půlmetrový plamen, aniž by cosi držela.

„Nikdy bych to do tebe neřekl,“ vrtěl hlavou. „Vypadáš jako docela obyčejné děvče - a jsi docela hezká. Ty že jsi čarodějnice?“

„Ještě nevěříš?“ uklidnila se konečně i Ita a plamen na dlani jí uhasl. „Vzpomeň si na vlky! Každá normální smečka by tě roztrhala na kusy, nemyslíš? Ale mí vlci jsou zvířata s polorozumem a mají přísně zakázáno zabít nebo zmrzačit člověka. Chtěli tě jenom postrašit a přehnali to. Možná byli ještě víc překvapení než ty, když jsi spadl mezi ně.“

Usmála se, když si vzpomněla na bezradnou smečku. Jistě byli paf, ale ze mě! Báli se, co s nimi udělám, pomyslela si v duchu. Máma by je nechala zkamenět za menší neposlušnost.

Zase oba mlčeli. Chlapec byl překvapen a možná trochu zaražen její hrozbou, kdežto Ita stále nevěděla, jak dál. Už je to tady, znělo jí hlavou znovu a znovu. Zahubit ho nechci a také mu nic neudělám, pokud mě sám nenapadne, uvažovala. Je to přece jen úplně jiné než když jsem byla mezi lidmi. To mě všichni považovali za obyčejné děvče, ale tenhle dobře ví, kdo doopravdy jsem.

„Jestli je to tak jak říkáš,“ začal opět chlapec, „pak ti musím poděkovat.“

„Tomu nevěřím!“ pomyslela si užasle. Nahlas.

„Čemu nevěříš?“ zeptal se chlapec.

„Ty mi - děkuješ?“ vyhrkla s podezřením.

„Zachránila jsi mě přece před vlky,“ řekl upřímně.

Teprve v té chvíli si Ita vzpomněla, jak se přesvědčit, zda ji chlapec neklame. Je to člověk, jistě nic neví o čtení myšlenek a právě proto ho ani nenapadne svoje pocity v duchu zapírat. Rychle se v duchu soustředila, aby pronikla do jeho vědomí. Nemá se to - ale je to jen člověk.

...a vlastně mi také uzdravila nohu, měl jsem ji docela určitě zlomenou... poslouchala ho jako z dálky.

...možná je čarodějnice, ale vůbec na to nevypadá. Zdá se, že se mě trochu bojí, ale já jí přece nechci ublížit... Trochu se mračí, co bych mohl udělat, aby se nebála? Vždycky jsem si představoval čarodějnice jako staré ošklivé babizny a tohle je docela hezká holka. Ale ti vlci, ti byli hrozní, říkala, že by mě roztrhali a určitě mluvila pravdu, hrůza... bílé zuby, chraptivé oddechování - a pak bolest... jestli mě opravdu zachránila, pak není zlá.

„To snad nic nebylo - co jsem měla dělat jiného?“ mávla rukou Ita. Trochu se zastyděla, uvědomila si, že poslouchání myšlenek se mezi Mágy počítá k hrubým nezdvořilostem, ale co jsem měla dělat, ospravedlňovala se sama před sebou, musela jsem se dozvědět pravdu. Bez těch myšlenek bych mu asi nikdy neporozuměla, vždyť jsem byla mezi lidmi párkrát, naposledy na Petrově svatbě...

V té chvíli Itě přelétl mráz po zádech. Vzpomněla si na slova medvěda Petra, jak jí popisoval vraždění ubohé Jitky. Trhali ji na kusy, hrůza! A přitom byla Jitka úplně nevinná, o ničem nevěděla - a já tady tomu chlapci vykládám věci, za které je podle Zákonů smrt! Teď ho ovšem budu muset seznámit se vším, aby nikdy mezi lidmi nemluvil o tom, co se dnes ode mě dozví, protože jinak... ne, jenom na tohle nemyslet!

„A neboj se mne, nechci ti ublížit,“ dodala smířlivým tónem hlasu. „A říkej mi Ito, opravdu nejsem zlá.“

„Dobře - ale ty mi zase říkej Jirko,“ roztál i chlapec. „A neboj se mě, ani já ti přece nechci ublížit,“ opakoval jí její vlastní slova.

Pohlédla na něho, usmála se - a pak se rozesmáli oba.


„Poslyš, Čene, vždyť ten tvůj návrh nic nového neříká, jenom to, co starý Zákon říkal dvěma slovy, říkáš ty celou bohatě rozvitou větou,“ zasmál se Angwert.

„Jak to, neříká nic nového?“ zarazil se Čen-jü-tsien. „Já to tedy zopakuji. Povídám: znění bude takovéto:...“

„U všech ďáblů - zadrž!“ vykřikl se smíchem Angwert. „Nebo se mi stane i to, že na sabbathu usnu!“

Opravdu, prostým pohledem do sálu bylo vidět, že mnozí Mágové předstírají spánek, pokud jej vůbec předstírají.

„Není třeba, abys svůj návrh opakoval, Čene,“ přidal se i sám Ibrahim. Výborně se celé dvě hodiny bavil, ale ještě nebylo projednáno všechno a bylo nutno Čena zastavit.

„Kdo si to chce poslechnout, tomu náš Jolly celý projev za trest zopakuje,“ ušklíbl se a hodil očima po prastarém papouškovi s polorozumem a zázračnou pamětí. Papoušek Jolly na požádání kdykoliv zopakoval kterýkoliv projev, pronesený na posledních čtyřech stech sabbathech.

„V tom případě navrhuji, aby se o návrhu váženého Mága Čen-jü-tsiena jednalo až napřesrok, až si to všichni dokáží řádně promyslet,“ navrhl s vážnou tváří Ženč z Nankinu. „Po pravdě se přiznám, ač jsem rovněž původem z říše Středu, do jemných slov nového znění Zákona jsem pořádně nevnikl.“

„Ale do té doby to zase všichni zapomenou!“ ohradil se dotčeně Čen-jü. „Ať se hlasuje - a to hned!“

„No, jak myslíš,“ odtušil pobaveně Ibrahim. Zachoval si i teď vážný tón, ačkoliv mu koutky úst škubalo smíchy, jako ostatně všem, kdo nespali.

„Tak tedy hlasujeme!“ pokynul Apadielovi.

„Kdo je pro novější znění Zákona O hraničních sporech, podle návrhu Mága Čen-jü-tsiena?“ zeptal se ďábel hromovým hlasem, aby probudil ty z Mágů, kteří spali doopravdy.

Pekelný kníže Apadiel chvíli počkal, ale bylo to stejně zbytečné. Ani jeden z Mágů nepodpořil návrh starého Čena, takže Apadiel nenapočítal ani jeden hlas pro.

Starý Mág uraženě odcházel na své místo a sabbath již pokračoval dalším bodem programu.

Agatha z Montevidea oznámila všem Mágům, že se rozhodla zrodit dceru. Měla na to právo, jako každá čarodějka. Jednou za pět set let směla mít každá dítě a mohla sama rozhodnout, jakého bude pohlaví. Znamenalo to nové dělení Jižní Ameriky, aby budoucí čarodějka měla už od svého narození nějaké území i s poddanými. Mezi všemi sousedními Mágy vznikly samozřejmě tahanice, žádnému se nechtělo uvolnit ani kilometr ze svého území, ačkoliv se povětšinou jednalo o liduprázdné pralesy.

Dohady pokračovaly i ohledně stavby kouzelného hradu, ale proti první části sabbathu to bylo bezvýznamné. Každý už věděl, že dělení území musí být provedeno na tomto sabbathu, takže nemělo smysl rozbíjet jednání jako u Dragova návrhu.

Drago neustále sledoval Ibrahima, ale ten byl zjevně spokojen, jak hladce se mu podařilo pro tentokrát nad Dragem zvítězit. Satan přímo hýřil dobrou náladou. Drago ale dobře věděl, že tentokrát to neskončilo. Postačil jediný pohled na Ingrid z Göteborgu a její zaťaté pěsti. Jednání s Ibrahimem skončilo fiaskem, ale Magii čekalo druhé kolo - a vzhledem k plným ingridům, kterými disponovala Ingrid, Drago, Petar a částečně už i Ngoro, nedalo se předem odhadnout, jak druhé kolo skončí.

Zdálo se ale, že aspoň zbytek sabbathu proběhne v klidu a Drago se pomalu uklidňoval též. Už aby to bylo za námi, myslil si - a jistě nejen on. Některý sabbath proběhl rychle jako sen, ale ten letošní jako by se táhnul bez konce...


„A nebojíš se, že teď všechno co mi tady povídáš sdělím ostatním lidem?“ zeptal se chlapec.

Seděli oba na malých poduškovitých sedačkách u nízkého stolku a dívka stále chlapci nabízela vybraná jídla, jako by to ani nebyl člověk, ale některý ze známých Mágů.

„To právě nesmíš nikdy udělat,“ řekla trochu strnulým hlasem. „Říkám ti to nerada, ale podle zákonů Magie se nikdo z lidí nesmí dozvědět, že Mágové skutečně existují. Kdybych se řídila podle těchto zákonů, musela bych tě nechat sežrat vlkům, abych neporušila přirozený průběh věcí. To jsem ovšem nechtěla a proto jsem zasáhla. A sem jsem tě nevzala proto, abych ti řekla všechno o sobě a o Magii, ale hlavně abych ti dostatečně přesvědčivě vysvětlila, že musíš mlčet, je-li ti život milý.“

„To je to tak nebezpečné?“ podivil se chlapec.

„Víc než si jen dovedeš představit,“ přikývla vážně. „Zákony podsvětí jsou k lidem kruté. Kdyby se někdo dověděl, že jsi byl v mém kouzelném hradu, byla bych také potrestána, ale tebe by to stálo život. Ani si nedovedeš představit, jak strašlivá smrt by tě čekala. Máte vy lidé vůbec představu o ďáblech? Nemyslím vaše hloupoučké čerty z pohádek, které převeze kdejaký hlupák, myslím skutečné démony. To je taková hrůza... i já se jich bojím, ačkoliv mi nesmějí nic udělat.“

„Cožpak existují i ďáblové?“ divil se.

„Ano, dokonce i Peklo, kde na trůně sedí Ibrahim Satan. Arabové mu říkají původním jménem Šejtan a je to nemilosrdný a krutý vládce. Vládne všem a trestá i nás čaroděje, když se mu vzepřeme. Na lidi už vůbec nebere ohledy.“

„To je snad jenom sen!“ vydechl chlapec.

„To není jenom sen!“ ohradila se. „Peklo existuje velmi dlouho, nachází se pod Saharou - a je čím dál tím mocnější. Zprvu to byl jenom poněkud větší podzemní palác, dnes je to cosi - obludného.“

„A existuje také nebe?“

„Jistě máš na mysli lidskou báji o nebi jako protipólu Pekla. Já o žádném nebi nevím,“ řekla smutně.

„Škoda,“ podotkl. „Myslel jsem si, že dobro a zlo jsou na světě vyváženější. Víš vůbec něco o Bibli?“

„Slyšela jsem o ní,“ pokrčila rameny. „Lidská kniha, ve které je hodně pravdy, pokud ji chápeš jako historii jednoho vašeho kmene. Je zajímavá i tím, že se v ní píše o některých čarodějích. To se ani Satanovi nepodařilo zatajit.“

„Které čaroděje máš na mysli?“

„Jesuse z Nazaretu a Judu Iškariotského.“

„Kristus tedy existoval?“

„Kdysi si umínil, že lidi převychová. Dvakrát ho za to lidé zabili. Nejprve ho ukřižovali, ale jeho veliký přítel Juda Iškariotský ho vzkřísil. Satan se pak dověděl, že Jesus předváděl lidem zázraky, svolal soud Magie a odsoudil Jesuse i Judu na dvacet let do podoby lvů. Když si trest odpykali, pokračovali oba v kázání - mezitím si ovšem museli vyměnit těla, nikdo je nepoznával a navíc se poměry mezi lidmi hodně změnily, lidé je mezi sebe nepřijali a Římané je v cirku oba předhodili lvům. Ti jim sice neublížili, jenže to byl další zázrak, proto následoval další soud a trest, tentokrát na celých sto let. Opět se vrátili mezi lidi, ale navštěvovali je tajně a když je lidé zajali, nikdo z Mágů jim už nepomohl a lidé je společně upálili na hranici. Zemřeli v Římě v roce sto osmdesát pět. Nikdo už je neoživil.“

„To je ale úplně jiný pohled na dějiny! Nedalo by se to nějak dokázat?“

„Raději se o to nepokoušej! To by vyšlo najevo, že znáš něco co nemáš vědět. Slib mi, Jirko, že nikomu nic neřekneš, prosím tě,“ žádala ho Ita úpěnlivě, ani si neuvědomovala, že by nad její prosbou mnohému Mágovi vstávaly vlasy na hlavě.

Čarodějka prosí - smrtelníka! Neslýchané!

„Věřím ti Ito. Slibuji ti, že si všechno nechám jen pro sebe,“ souhlasil chlapec.

„Tato tajemství lidé nesmějí nikdy znát, stejně tak se nikdo z čarodějů nesmí vědět, že jsi byl u mě.“

„Ale nebojíš se, že sem teď někdo za tebou přijde?“

„Všichni Mágové jsou na sabbathu,“ ujistila ho rychle. „Sabbath trvá do rána a do té doby nikdo přijít nemůže. Já totiž ještě nejsem rovnoprávná čarodějka, ale příštím rokem budu přijata mezi Mágy a pak budu muset být na sabbathu jako ostatní.“

„Takže - už tě nikdy neuvidím?“ posmutněl trochu.

„Třeba ano,“ kývla rychle. „Možná se přijdu brzy mezi lidi podívat, třeba se setkáme. Jistě mě poznáš, i když budu vypadat jako obyčejné děvče, ale ani pak nesmíš dát najevo, že mě znáš jako čarodějku. Mohlo by se prozradit, že jsi byl u mě a nikdy bych tě nespatřila. Víš, my mladší nemáme rádi zabíjení lidí, ale zákony Magie jsou přísné a kdo z nás je nedodržuje, sám je potrestán.“

„A co se může stát tobě?“ vyzvídal chlapec.

„Nedávno se stal podobný případ,“ povzdychla si Ita. „Jeden můj známý si našel mezi lidmi nevěstu. Ďáblové mu ji před očima roztrhali na kusy a on sám teď jako medvěd bloudí po lesích. Není to daleko od místa, kde jsem našla tebe, zde bylo totiž jeho území. Občas ho podporuji, ale jeho Jitce už nikdo život nevrátí.“

„Říkáš - jako medvěd?“ nevěřil chlapec.

„Ne jako obyčejný medvěd,“ upřesnila čarodějka. „Od všech medvědů se liší tím, že mu byl zachován rozum. Ale to je všechno, co zbylo z jeho čarodějné podstaty. Ani kouzla mu nenechali, takže si pracně shání jídlo a neustále se musí skrývat před lidmi, aby ho nevypátrali a nezastřelili.“

„A to už bude... pořád?“ zhrozil se Jiří.

„Jen dvacet let, ale to nic není proti vědomí, že Jitku ztratil navždycky. Víš, Jirko, je mi smutno, ale nejde to jinak,“ Chlapec si povšiml slzičky v očích čarodějné dívky. Chtěl jí otřít oči, ale dívka se před ním uhnula a odvrátila se, aby si otřela oči sama.

„Za chvíli tě opět vrátím mezi lidi,“ řekla po chvilce mlčení. „Musím ti ještě říci, že po světě obcházejí skřítci, pro lidské smysly neviditelní a nezjistitelní. Musíš si dát pozor na to co říkáš, i když si myslíš, že jsi sám a široko daleko nikdo není,“ varovala chlapce.

„Stejně by mi to nikdo neuvěřil,“ pousmál se. „Sám jsem nechtěl věřit ani tomu, co jsem viděl na vlastní oči.“

„Nejlépe by bylo, kdybys na všechno zapomněl,“ potřásla smutně hlavou. „Přišla bych pak někdy za tebou jako obyčejná pozemšťanka, mohli bychom spolu mluvit o všem možném a mohlo by to být docela krásné. Mohli bychom se spřátelit.“

„Ty nemáš přátele mezi čaroději?“

„Mám, proč by ne? Kaas z Haagu si se mnou často hrával, když jsem byla ještě malá žába, Johny z Kalifornie mi dělal kouzelné hračky, ale dodnes mi dluží zlaté prasátko,“ usmála se a chlapec s ní.

„Nebo třeba Drago z Bosny, ten mě nedávno naučil mocná protizákonná kouzla...“

Plácla se přes ústa a zmlkla, tohle bylo asi opravdu příliš.

„Mám dojem, Ito, že víc než já, budeš muset dávat pozor ty, aby ses někde neprořekla,“ usmál se pozemšťan.

Dívka se chvilinku dívala podezřívavě, ale pod tím jeho úsměvem rychle získala takový... hřejivý pocit...

Ne, tenhle člověk není zlý, myslela si, určitě je lepší než devět Mágů z deseti. Proč jsem se ho vlastně obávala?

A přitom pro něho již v této chvíli Zákony Magie žádají smrt - a já nemohu udělat nic jiného, než ho občas z dálky pozorovat.

Jestli dnes sabbath schválí Dragův Zákon, napadlo náhle dívku, mohla bych si Jirku mezi lidmi vyhledat! Ach, kéž by se to podařilo! Zlatý Drago, kdo mohl vědět, jak včas přijde s tou nevídanou možností!

Ita se usmála a chlapec její úsměv opětoval.

Do konce sabbathu je ještě čas, ubezpečila se. Chvilku tu snad může se mnou být - aspoň půl hodiny...

 


Zpět Obsah Dále


12.09.2015 23:20

Komentáře: