Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

In flagranti

Sabbath se chýlil ke konci. Podstatné již bylo řečeno, hlavní problémy, jak se zdálo, byly vyřešeny. Většina Mágů sice věděla, že jeden z palčivých problémů zůstal nedořešen, ale debata o Zákonech byla uzavřena, další spory mohou podle jednacího pořádku propuknout až na dalším výročním sabbathu. Mnozí si říkali, že je to dobře. Nic se nezměnilo, za rok bude času dost. Pro povinné zabíjení by možná nehlasovala ta potřebná většina, ten Zákon byl zbytečně tvrdý k lidem, kteří konec konců Mágům nic zlého nedělali. Kromě toho by vyhledávání obětí znamenalo práci navíc, což některé Mágy nijak nelákalo.

Na druhé straně - přijmout do Magie člověka by byla úplná absurdnost. Takový člověk by mohl zůstat nepřítelem Mágů, jenže by získal kouzelnou moc a to by bylo nebezpečné.

Někteří z Mágů jsou jistě spokojeni, pomyslil si Drago. Ovšemže - Ibrahim a jeho parta. Mají ke spokojenosti důvod, zvítězili! Nu, však se uvidí...

„Mám návrh,“ vstala pojednou Marika z Alp.

„Máš slovo, povídej,“ pokynul blahosklonně Ibrahim.

„Ibrahime - a vy všichni!“ spustila Marika ze široka. „Myslím si, že někteří z nás nemohou být spokojeni výsledky tohoto sabbathu, jak by to mělo být.“

Při těchto slovech kývla hlavou směrem ke Dragovi, až se zachmuřil a zbystřil pozornost.

„Ne že bych chtěla obnovovat spory o Zákonech, já také s Dragem nesouhlasím,“ pokračovala čarodějka. „Jenom se mi nelíbí, že se Drago tváří smutně. Myslím si, že bych ho měla něčím potěšit a proto bych chtěla navrhnout jednu jedinou výjimečku z ustanovení Magie.“

„To ses měla přihlásit, když jsme mluvili o Zákonech,“ namítl Ibrahim a trochu se mračil. „Nechceš s tím počkat na příští sabbath?“

Ale zastavit Mariku v řečnění není nijak snadné. Spíše zastavíte rozjetý rychlík kamínkem, položeným na kolejnici.

„Napřesrok by to už nebyla výjimka,“ opáčila Marika zčerstva. „Navrhuji totiž, aby Magie předčasně přijala mezi Mágy Itu z Prahy. Napřesrok ji stejně budeme muset přijmout, protože nám z věku batolat vyroste. Kouzlit umí velmi dobře, rozum má také, možná víc, než někteří Mágové s věkem daleko úctyhodnějším.“

Výsměšně pohlédla na Dicka z Irska, který se už pár set let udržoval v mládí šestiletého dítěte, neboť se mu to tak líbilo. Jeho skutečný věk nezabránil ovšem tomu, aby ho čas od času někdo shovívavě nepohladil po hlavě jako dítě.

„Čarodějka takové síly, jako je Ita, by neměla zůstávat mezi batolaty Magie, vždyť takhle se můžeme pomalu každému desátému Mágovi vysmát, že umí méně než batole.“

Při těchto slovech se zase velice významně podívala na Alváreze z Barcelony. Tomu se nikdy neopominula posmívat pro jeho příslovečnou nešikovnost v čarování. Několik čarodějů sledovalo její pohled a upřímně se zasmálo, zatímco Alvárez zrudl zlostí.

„Tak co, chci toho tolik? Já ovšem dobře vím, že Ita dá nejvíc na Draga z Bosny, který ji učil kouzlům více než její vlastní matka - Maruše, nezlob se, je tomu tak. Drago jistě uvítá, když se jeho žačce dostane zaslouženého vyznamenání.“

Marika skončila kupodivu rychleji, než kdokoliv z Mágů včetně Ibrahima očekával.

„Dobrá, návrh je to jednoduchý, dávám hlasovat ihned,“ přivolil Ibrahim. Prosím, ať se stane, hovořil jeho obličej, tohle není žádný zásadní ústupek.

Jak se dalo čekat, návrh Mariky prošel zcela hladce. Proti hlasovali pouze tři Mágové. Čen-jü-tsien byl ještě do krve uražený nepochopením svého návrhu, Dick z Irska, spolu s a Alvárezem z Barcelony se cítili výpadem Mariky dotčeni a chtěli udělat aspoň něco proti jejímu neobvyklému návrhu.

„Dobrá, pošlete pro Itu Mefistofiela,“ přikývl Ibrahim, když byly hlasy sečteny.

„Proč Mefista?“ namítl kdosi. Ibrahim udiveně pohlédl do sálu a setkal se s pohledem stojícího Angwerta.

„Ďábly posíláme odjakživa pouze pro opozdilce, kteří se zapomněli dostavit včas na sabbath,“ vysvětloval mu Angwert. Ibrahim jen zaskřípal zuby. Angwert! Pochopitelně, kdo jiný! Zřejmě vůbec o nic nejde, proto hledá jemnosti v Zákonech a ustanoveních, pedant jeden!

„Ita se přece neopozdila ani nezapomněla. Je pravda, že takový případ ještě Magie nezažila co pamatuji - a pamatuji toho hodně - proto si myslím, že bychom měli pro Itu poslat někoho z Mágů, aby akt přijetí byl slavnostnější. Navrhuji Alváreze z Barcelony.“

Po slovech Angwerta nastalo chvíli ticho.

Lišák Angwert! myslel si Ibrahim. Ale budiž, ať je více slávy, konec konců o nic nejde. Vlastně má Angwert pravdu.

S tímhle jsme nepočítali, pomyslel si Drago. Hrady jsou prázdné, nehlídané, snad s výjimkou hradu Ingrid. To abychom je po sabbathu pečlivě prohlédli, aby v nich nepřibyli další skřítkové-špioni. Ačkoliv Alvárez není z Mágů, kteří by byli schopni nějakého mimořádného kouzla, určité riziko tu je. Co kdyby teď Alvárez všechny naše hrady uzamkl? Pak by mohl bez rizika vyvolat konflikt a nehnuli bychom ani prstem. Není to nakonec léčka?

„Můžeme jí to klidně sdělit až ráno,“ zabručel nasupený Alvárez, „Beztak ještě spí.“

„To bych ji nesměla trochu znát,“ ušklíbla se Marika. „Určitě nespala celou noc, jak je zvědavá. Ale neboj se jí, Alvárezi, když nebudeš moc dotěrný, však ona ti neublíží.“

Několik čarodějů se zasmálo a to rozhodlo.

„Nemyslete si, že se jí bojím!“ vyletěl Alvárez docela nakvašeně. „Přitáhnu ji sem třeba za vlasy, kdyby nechtěla.“

„O to neměj strach, ta určitě poletí sama napřed, jenom aby nakonec nepřitáhla za vlasy tebe!“ přisadila si Marika k velikému obveselení všech Mágů.

„Už toho nechte!“ přerušil začínající hádku Ibrahim. „Ty, Alvárezi, přivedeš Itu a my tu zatím připravíme nějaké slavnostní překvapení,“ nařídil přísně.

„Budu tu jako vítr,“ slíbil Alvárez. „Nebojte se, já jí to vyřídím se vší parádou.“

„Apadieli - odblokuj Kruhy!“ pokynul Ibrahim.


Ita pojednou vylétla z podušek a nahnula se nad stolek. Uprostřed misek a pohárů vyšlehl zelený plamínek a místností se rozeznělo jemné zvonění.

Do konce sabbathu je ještě půl hodiny času, pomyslela si čarodějka, takže to může být jedině některé Batole. Asi Anitka, té je to nejvíce podobné. Ale ani jí nesmím svěřit, že tu někdo je. Musím Jirku okamžitě poslat zpátky na svět, ale jak to provést? Když uvolním Kruh, bude tu Anitka dřív, než stačím nasměrovat Jirku ven. Zkusím to, snad se to nějak povede. Ale to musím zablokovat přímo Anitku a ona to pozná a nebude na mě týden mluvit. Ach jo!

„Jirko, prosím tě, musíš se ihned vrátit,“ otočila se k chlapci. „Vysadím tě v lese, kde jsem tě našla. Vlků už se bát nemusíš, jsou zalezlí a neobjeví se. Později se za tebou přijdu podívat, ale pamatuj, nesmíš se prořeknout, rozumíš?“

„Co se stalo?“ ožil chlapec.

„Někdo mě chce,“ odtušila dívka, ale její pozornost už byla soustředěna jinam.

„Co mohu dělat, musím-li jít, půjdu,“ souhlasil klidným hlasem. „Měj se tu hezky a někdy brzy přijď!“

„Spěchej, Jirko - a někdy si na mě vzpomeň!“ povzdychla si dívka. „Okamžik - teď zhasne tenhle plamínek a objeví se kruh z plamenů. Musíš rychle vskočit doprostřed, rozumíš? To je jediný způsob, jak se dostat z čarodějného hradu. Neboj se a nevykřikni!“ upozorňovala chlapce.

Jiří chtěl dívce podat ruku na rozloučenou, ale náhle se zachvěl. Dívka si ho už nevšímala, jen pozorovala modravé vlnky na plamínku. Najednou natáhla před sebe ruce, jako by chtěla stolek odstrčit, ale strašlivě přitom zbledla.

„To přece není Anitka! To je někdo z Pekla!“ zašeptala s hrůzou v hlase.

„Stalo se něco?“ strachoval se chlapec.

„Jirko, je to zlé, nemohu tě poslat na svět,“ chvatně mu vysvětlovala dívka. „Chce mě navštívit někdo z Pekla. To nesmím zablokovat, budeš se muset schovat tady v mém hradě.“

Ale kam? pomyslela si zoufale. Ani do Kamene ho zaklít nemohu, mám málo síly a Synkr není v pořádku... jedině bych ho ukryla za černou stěnu do ložnice...

„Jirko, prosím tě, schovej se! Ne, tady ne, tudy musíš projít stěnou, neboj se, je prostupná. A buď tam zticha nebo se stane něco strašlivého. Nesmí tě tu nikdo najít!“ jednou rukou strkala chlapce ke stěně, zatímco druhou rukou stále blokovala Kruh.

„Prosím tě, pospěš si, jde ti o život!“ skoro vykřikla. Ovšem, je to člověk, nezná prostupnou hmotu, omlouvala sama jeho pomalost.

Konečně chlapec zmizel ve stěně. Ita si trochu oddychla a odblokovala ohnivý Kruh.

Z podlahy se vynořil Alvárez z Barcelony, oblečený ve slavnostním starodávném obleku. Hned bylo vidět, že přichází rovnou ze sabbathu. Ita za ním chtěla zrušit Kruh, ale tuto nezdvořilost si včas rozmyslela. Jakkoliv je Alvárez známý nešika, toho by si určitě všiml.

„Salve, Ito!“ pozdravil ji Mág obřadně. „Jdu ti vyřídit potěšující zvěst. Magie se rozhodla, že budeš dnešního dne mimořádně přijata mezi Mágy. Jsi na to sice ještě mladá, ale je o tobě známo, že se v kouzlech vyznáš dobře skoro jako my starší. Mám ti proto vyřídit, aby ses se mnou dostavila už na zbytek dnešního sabbathu, jak ti coby právoplatné člence Magie přísluší.“

„Kdy se tam mám odebrat?“ zeptala se Ita.

Není to jistě tím, že by něco věděli, oddechla si, to by se mnou takhle nemluvil.

„Pojď rovnou se mnou, bude to nejlepší,“ kývl Mág.

To nepůjde! uvědomila si Ita. Půjdu-li teď na sabbath, Jirka zůstane tady. A po sabbathu se ke mně určitě nahrnou batolata, ne-li všechna, tak určitě Anitka a Máří a možná i některé ze vzdálenějších, určitě by Jirku objevily.

„Ale já nejsem připravena, počkáte asi pět minut? Musím se na to obléknout, takhle snad do Pekla nepůjdu. Prosím tě, Alvárezi, skoč tam napřed a vyřiď všem, že se jenom trošičku zdržím,“ pokoušela se Ita Alváreze vystrnadit.

„No tak zde počkám s tebou, však se tolik nestane. Času máme dost, jen se jdi klidně obléknout,“ mávl rukou Alvárez a hrnul se ke stolku. „Já si tady sednu a počkám na tebe.“

„Budu tady ihned,“ přikývla Ita a zamířila ke stěně, za kterou se skrýval chlapec.

„No, přede mnou se tak stydět nemusíš, tebe znám dobře ještě jako novorozené,“ pochechtával se Alvárez a sedl si.

Co teď? přemýšlela rychle Ita. Prošla stěnou a spatřila chlapce, jak se bezradně rozhlíží. Ložnice byla na pohled úplně prázdná, no ovšem, ten by se tu neschoval, nemá kam... Posunkem naznačila chlapci, aby byl zticha a uvažovala dál.

Musím odtud Alváreze nějak dostat, pomyslela si jasně a určitě. Kdybych ho měla zmrazit a poslat do Pekla napřed.

„Ito, koho jsi tady měla přede mnou?“ zvolal Alvárez. „Koukám, že jsi tu pořádala hostinu pro dva!“

V dívce by se krve nedořezal. Ovšem, nic jsem nestačila uklidit, všechno zůstalo tak, jak vstali od jídla. Ale co, to se dá vymluvit, pomyslela si. Svedu to na Anitku.

„Ito, to přece není možné! Odkdy se v noci sama touláš po lesích?“ podivil se Alvárez za stěnou.

„Jak to víš?“ uklouzlo dívce nechtěně.

„Je tu na podlaze bláto,“ vysvětloval Alvárez ochotně. „A taky jehličí.“

Dívčin pohled sjel na chlapcovy boty. I to mu přiznám, pomyslela si Ita zoufale, ale teď aby dědek vypadl, nebo na všechno přijde!

„Na co že mám přijít?“ zavrčel Alvárez přímo za dívkou a - vynořil se ze stěny.

No a to je konec, pomyslela si Ita. Je to nezdvořáctví, lézt někomu do ložnice a číst cizí myšlenky, ale to je asi to jediné, co Alvárez umí.

„Ito! Co to má znamenat?“ trhl sebou Alvárez. Dívka se ohlédla a podle směru, kterým se Alvárez díval, poznala, že objevil chlapce.

„Co to má znamenat?“ opakoval zlověstně Alvárez, ale už se vzpamatoval úplně. „Ty hádě! Ty tady máš - člověka! No to je přece skandál!“

Než se nadála, pevně ji popadl kolem pasu a vyvlekl ven z její ložnice.

„Ahá, tady to máme!“ vykřikoval Mág a držel dívku tak, aby proti němu nemohla použít svých kouzel.

„Ty sis myslela, že Drago prosadí svůj nesmyslný Zákon, že? A jak vidím, neztrácela jsi čas! Jenomže Drago pohořel, na celé čáře pohořel - a tebe čeká soud Magie, holčičko!“

Ita se vzpírala, ale suchý kostnatý stařec byl fyzicky silnější než ona. Kouzla použít nemohla, natolik byl Alvárez čarodějem, aby jí v tom zabránil. Ačkoliv se vzpírala, vlekl ji neúprosně k ohnivému Kruhu.

Nesmím se mu vzdát! pomyslela si Ita. Dostane-li mě ven z hradu, bude to konec s Jirkou!

„Jirko, pomoz mi!“ vykřikla zoufale.

Volala člověka na pomoc proti čarodějovi - hrůza! Ale co jí zbývalo? Jedině člověk by jí mohl pomoci, pokud ovšem něco svede proti čarodějovi!

Ze stěny se vynořil chlapec. Bleskově se rozhlédl, ale mnoho času neztratil. Nemohl použít žádná kouzla, ale co má dělat, pochopil ihned - i když po svém.

„Necháš ji být!“ vykřikl a vymrštil se proti Alvárezovi jako ocelová pružina, pěstí přímo do kostnatého obličeje.

Alvárez vykřikl bolestí, ale než stačil cokoliv udělat, dopadla na jeho nos druhá rána. Vytryskla krev. Takhle asi bojovali lidé s čaroději, pomyslela si dívka a chvěla se.

Také Alvárez se zapotácel. Mohl by chlapce sežehnout, ale to by musel pustit z objetí dívku a uvědomil si včas, že slabá dívka, kterou drží v náručí, je mnohem nebezpečnější než fyzicky mnohem silnější člověk. Možná by toho smrtelníka zahubil pouhým pohybem ruky, ale Ita by také použila kouzel a tady, uvnitř jejího hradu, by proti ní neměl žádnou naději na vítězství. Musel stůj co stůj vyvléci vzpurnou čarodějku na sabbath. Pak sem přiletí ďáblové a se smrtelníkem udělají krátký proces. Proto jen zaúpěl, ale vlekl dívku dál a ještě rychleji směrem ke Kruhu.

Ukázalo se, že chlapec chápe mnohem víc než starý Mág doufal. Místo dalších úderů uchopil čarodějnou dvojici oběma rukama a trhnutím jimi smýkl stranou, dál od Kruhu.

„Pustíš ji nebo ne?“ uslyšela dívka jeho zadýchaný hlas a vzápětí další rána dopadla na obličej otřeseného Alváreze. A pak najednou byla volná... Alvárez ji pustil a ona, jak se mu vzpírala, upadla na zem. Postřehla včas Alvárezův pohyb, kterým chtěl sežehnout chlapce. Reagovala na poslední chvíli a ještě v pádu stačila zablokovat všechna Alvárezova kouzla uvnitř svého hradu.

Proto dopadla tak tvrdě, až se jí zajiskřilo v očích. Slyšela ještě zuřivý křik Alváreze, ale když se nadzdvihla, spatřila jen, jak čaroděj prolétl podlahou.

Nestačila jsem mu zrušit Kruh, pomyslela si s hořkostí. A on je už v Pekle a teď mě přede všemi Mágy obviní.

„Jirko, uteč!“ vykřikla zoufale a rychle se zdvihala. Rychlým pohybem vytvořila další ohnivý Kruh, kterým chtěla vrátit chlapce na svět.

„Nemohu ti nějak pomoci?“ zaváhal Jiří.

„Nemůžeš, musíš pryč!“ vykřikla naléhavě.

„Ale kam mám utéci?“ ptal se chlapec.

„Skoč rychle do Kruhu! Vidíš ty plameny na podlaze?“ ukazovala dívka chlapci cestu.

„Jako ten... prve?“ váhal ještě.

„Ano!“ vykřikla skoro zuřivě. „On odešel do Pekla, tebe posílám na svět!“

„Tak už jdu, měj se tu!“ přikývl chlapec - a odrazil se do ohnivého kola plamenů.

Bylo však již pozdě. Podlaha se prudce nahnula, ozvalo se hrozivé skřípění a hučení a chlapec dopadl metr stranou od plamenů Kruhu. Vzápětí nato plameny Kruhu uhasly, jakoby je někdo sfoukl.

Dívka rychle pohnula rukama, podlaha se zhoupla nazpět a vyrovnala, ale hučení neutichlo, naopak ještě zesílilo.

„Pozdě, Jirko!“ vykřikla Ita do hluku a skřípění.

Ze stěn na několika místech vyšlehly modravé plameny, které rychle hasila kouzelnými pohyby.

„Co to je, Ito?“ vyděsil se chlapec. „Zemětřesení?“

„Něco mnohem horšího, Jirko,“ vzlykla dívka skrz slzy bezmoci. „Už tě nemohu poslat na svět, zůstaneš tu se mnou. Kolem mého hradu už jsou ďáblové!“


Sál trpělivě čekal...

Drago napjatě sledoval obličej Ibrahima. Ale Ibrahim byl už zase klidný a kolem úst mu hrál jeho potměšilý úsměv. Před Ibrahimem stál na vozíku obrovský dort, vykouzlený na oslavu Ity z Prahy a jejího přijetí mezi Mágy.

Z planoucího Kruhu se vynořil Alvárez. Skoro ho poznat nemohli, obličej, vlasy i vousy měl od krve, stejně jako skvrny na plášti. Všichni ztuhli.

„Ibrahime, Ita má v hradu člověka!“ vykřikl Alvárez do ticha sálu. „Napadl mě, vidíte? Ta holka ho na mě poštvala a ještě ho chránila, abych ho nemohl sežehnout! To je přece skandál, jaký Magie nepamatuje! Což je něco takového možné? Taková zvrhlost, pomáhat člověku proti Mágovi - takovou bys chtěla Mariko přijmout předčasně mezi nás? Hrůza!“

„Tohle už přestává všechno!“ vykřikl Ibrahim nakvašeně. „Za tohle bude dvacet let v medvědí podobě málo - a ať se ji někdo pokusí obhajovat!“

Při prvních Ibrahimových slovech se síní ozvalo slabé zazvonění. Drago mechanicky uchopil amulet a přitiskl si jej k uchu a s ním i někteří další čarodějové.

„Přece ji v tom nenecháme?“ poznával tichý, ale podivně rozhodný hlas Ingrid z Göteborgu. „Kruhy nejsou zablokované! Teď - nebo nikdy!“

Drago pohlédl na Ingrid, ale zahlédl na jejím místě jen pohasínající kolo plamenů. Ihned se vzpamatoval. Rukou kolem sebe udělal ohnivý kruh a také se propadl do země. To už ze svých míst vyskakovali všichni čarodějové, někteří proto, že je pobouřila zpráva Alvárezova, někteří beze slova zmizeli v ohnivých kruzích.

„Co to má znamenat?“ zvolal Ibrahim. „Ale to je přece vzpoura! Ďáblové, ke mně! Za Magii - za Satana!

Angwert se vzpamatoval, zaklel a také zmizel v Kruhu. Vzplálo a zase pohaslo několik dalších Kruhů a další místa se uprázdnila.

To již se vzpamatovali i ďáblové, přítomní na zasedání. Ozvalo se zapraskání jako od elektrického výboje a všechny ohnivé kruhy v celém Pekle zhasly. Pozdě, jak svědčil jediný pohled do poloprázdného sálu. Na místě zůstali jen ti, kteří nic netušili ani nechápali, co se vlastně děje.

„Ibrahime, co se to vlastně děje?“ vykřikl kdosi.

Ibrahim však neměl čas na vysvětlování.

„Barbieli,“ obrátil se spěšně na nejbližší kníže Pekel. „Zůstaň v Pekle a všechny tu hlídej. Ven smíš pustit jenom toho, koho ti dovolím.“

„Spolehni se, Ibrahime,“ uklonil se obrovitý ďábel.

„První a Druhý Elitní pluk přivede ihned do Pekla Itu z Prahy. Nepůjde-li dobrovolně, pozvete si jako posilu Třetí Elitní a případně První Pekelný!“ nařizoval Ibrahim.

„Zařídím,“ uklonil se Apadiel, další Pekelné kníže.

„A všichni ostatní, připravte své pluky na pomoc proti vzbouřencům, kteří porušili Zákony Magie!“ nařídil Ibrahim ostatním ďáblům.

„Teď mě pusťte do mého hradu,“ obrátil se na Barbiela. „Můj hrad je kromě Pekla a hradu Angwertova nejsilnějším ze všech. Jeho síla může též pomoci k vítězství. Boj budu řídit odtud.“

Ozvalo se zazvonění a před Ibrahimem vzplanul ohnivý Kruh. Ibrahim se odrazil a proskočil skrz podlahu, naplněný odhodlání zničit tentokrát vzbouřence tak, aby se již nikdy nemohli proti Magii postavit.


„Pojď sem, ke mně, Jirko,“ pokynula dívka chlapci. Sama se posadila ke stolku, ale byla ve střehu.

„Můžeš mi, prosím tě, srozumitelně vysvětlit, co se tu vlastně stalo?“ otázal se jí Jiří.

„Posaď se Jirko,“ pobídla čarodějka svého hosta smutně. Hučení venku za zdmi poněkud zesláblo, ale trvalo. Chlapec se opatrně posadil.

„Teď už ti řeknu úplně všechno,“ slíbila dívka pomalu. „Kolem mého hradu jsou ďáblové a dotírají na obranná kouzla mého hradu. Proto tě nemohu vrátit na svět, jak bych chtěla. Zůstaneš se mnou až do konce, než mě přemohou. Raději bych se toho ani nedožila!“

„Nemohu ti v něčem pomoci?“ nabídl se rychle.

„Už jsi mi pomohl - ani nevíš jak,“ usmála se smutně na něho. „Ale teď už proti mě nestojí jediný čaroděj jako před chvílí, ale dva nebo tři pluky skutečných démonů. Asi si ani neumíš představit, co to znamená. Já jsem se jim vzepřela, ale můj hrad nepatří k nejsilnějším a moje síla ubývá každým okamžikem. Slyšíš to hučení? To se střetává moje kouzelná síla se silou ďáblů.“

„Ale tady se kromě toho hučení nic neděje,“ chtěl na to namítnout.

„Jak bych ti to vysvětlila,“ zamyslela se trochu Ita. „Zkusím ti dát příklad z vašeho, lidského světa, jen nevím, jestli to bude to pravé.“

Na chvíli se odmlčela.

„Představ si třeba, že letíš vysoko nad zemí v letadle. Najednou se zhoupne podlaha a letoun se nakloní dopředu. Pak se všechno zdánlivě uklidní, ale neletíte vodorovně, od toho zhoupnutí míříte přídí k zemi. Je sice klid, ale víš, že se každou chvílí přibližuje skalnaté pohoří, o které se letoun nezadržitelně roztříští. Tak nějak je tomu s námi. Můj hrad ještě odolává, ale dlouho nevydrží - a pro tebe je pastí, ze které už nikdy nevyjdeš.“

„A co bude s tebou?“ otázal se chlapec.

„Pokud mě zajmou, čeká mě trest,“ pokrčila dívka rameny skoro lhostejně. „Ale já jsem čarodějka, co se mi může stát horšího, než že budu pár desítek let pobíhat jako zvíře? To se dá přežít, z toho si těžkou hlavu nedělám. Jde mi o tebe. Ty jsi pro všechny Mágy jen člověk, tebe mi zabijí - a já, ač jsem to nechtěla, jsem vlastně příčinou tvé zkázy.“

 


Zpět Obsah Dále


12.09.2015 23:20

Komentáře: