Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Víla z Luxembourgu

Jiří naučeným pohybem ruky vytvořil v rohu místnosti ohnivé kolo, jak mu Ita nařídila. Plameny poslušně vyšlehly, ale dívka se neobjevovala. Navíc zhaslo i oranžově orámované okno Vidia a chlapec se ani nemohl zeptat, co se děje.

Z plamenného kola začal stoupat dým. Zprvu jenom slabé proužky, bílé jako beránky na obloze, ale potom stále hustší a tmavší, až se z plamenného kola valil dým jako by podlaha hořela. Navíc se ozývalo zlověstné tlumené hučení. Chlapec si to uvědomil a zbledl.

„Ito, co je s tebou?“ vykřikl, ale odpověděl mu jenom jeho vlastní hlas, odražený od stěn místnosti. Dým škrábal v krku, na plamenný Kruh už nebylo ani vidět.

Najednou bylo slyšet jakési plesknutí a slabé sténání. Jiří poznal hlas, Ity a oddechl si.

V tom se ozval výkřik. Křičela Ita a v jejím hlase bylo tolik živočišné hrůzy, až se chlapec roztřásl. Nechápal, co se dělo, jen z toho výkřiku mohl soudit, že něco strašlivého - a on nemohl nijak pomoci.

Dívka vykřikla podruhé. Z tohoto výkřiku vyzařovala jen čistá bolest. Její křik byl v půli přerván suchým prásknutím a kouř konečně přestal vystupovat z podlahy. Ačkoliv netušil co se vlastně děje, vrhl se Jiří po hlase na pomoc, bude-li aspoň nějak platný. Konečně spatřil mladou čarodějku, ležící na zemi bez pohnutí.

V první chvíli si pomyslel, že je dívka jen zabořená do země a nedivil se tomu. V tomto podivném světě asi neplatily některé fyzikální zákony, mezi jinými zákon o neprostupnosti hmoty. Vždyť se dalo procházet i zdí, jako by žádná nebyla. Kolem dívky se ale rychle rozlévala jasně červená krev a teď se dokonce dívčiny ruce křečovitě sevřely.

„Ito!“ vykřikl chlapec a sklonil se k dívce. Uchopil ji za ramena a chtěl ji nadzdvihnout a vytáhnout z podlahy, aby se jí mohl podívat do obličeje, ale zjistil, že její tělo je nějak podivně lehké - a s vytřeštěnýma očima zvedl do výšky jen hlavu, ruce a ramena dívky...

Chtěl by se hrůzou odvrátit, ale nemohl. Udělalo se mu špatně, chvíli bojoval s nevolností, ale přemohl se.

„Ito... Ito,“ šeptal bezmocně. Bylo mu hořko, věděl, že tentokrát je doopravdy konec. Nemohla by pomoci kouzla? Což se již jednou dívka nevyléčila tak, že se to podobalo jedině zázraku? To přece bylo zrovna tak nepochopitelné, jako mnohé jiné věci v tomto světě kouzel.

To bylo přece také tak zoufalé - jako teď!

Bylo to krátce poté, co zohavenou dívku poprvé políbil. Seděli spolu beze slov, nepotřebovali si nic říkat. Držel ji v náručí a ona plakala strašlivým pláčem bez slz. Také on to neměl lehké, ale na jejím místě to muselo být ještě horší.

Dvakrát se mu vytrhla a musela odrážet jakousi neznámou sílu. Skřípění bylo pokaždé ukončeno výbuchem, místnost bez oken se vyrovnala, ale hučení nepřestávalo. Jakoby za stěnou pracoval nějaký obrovský stroj, občas se ozvalo duté bušení a podlaha se v té chvíli roztřásla.

Pak se ozvalo rachocení, jako by se hroutil hrad. Oba vyskočili, dívka opět cosi šeptala, ale tentokrát se neozval žádný výbuch. Dokonce utichlo i hučení za stěnou.

Ita v první chvíli zoufale vykřikla a objala chlapce, jakoby u něho hledala ochranu. Také on ji přitiskl k sobě. Drželi se jeden druhého, ale najednou se dívka zaposlouchala a její zničená ústa se roztáhla do příšerného úsměvu.

„Někdo nám pomáhá, Jirko!“ řekla udiveným hlasem. Jemně přitom od sebe chlapce odstrčila.

„Zkusím reverz, odstup ode mě trochu, prosím tě,“ přála si s nadějí v hlase.

Nechápal sice co to znamená, ale nechtěl jí odporovat a ustoupil dozadu.

Narazil přitom do stolečku a na okamžik se ohlédl, když vtom pocítil závan tepla a podivné suché třesknutí. Opět se podíval na dívku - a ztuhl překvapením.

Ita před ním stála opět netknutá jako před tím zákeřným plamenným úderem. Jizvy po spáleninách rázem zmizely, oválný obličej byl opět orámován světle žlutými vlasy, dokonce ani její ruce nebyly spálené. Čarodějka se dívala na chlapce tak šťastně, že ten neodolal, přiskočil k ní a políbil ji.

Nebránila se, naopak, sama ho rovněž políbila - ale teď už nemusel zavírat oči hrůzou z jejího strašného zranění.

„Vidíš, Jirko?“ usmívala se Ita mezi dalšími polibky. „Někdo nám pomohl, nejsme proti Peklu sami! Drago mi nedávno naznačoval, že se chystá pustit do zápasu se Satanem, možná nám pomáhá. Jestli je to on, máme ještě naději oba - dokonce i ty, slyšíš?“

Jiří si těžko dovedl představit něco horšího, než s čím se až dosud setkal. Kouzla Itina hradu, jakkoliv byla mocná, projevovala se tady uvnitř jenom chvěním, otřesy a hučením, snad příliš podobným práci obyčejných pozemských strojů. Zde v této nevelké místnosti bez oken a dveří vůbec nebylo znát, že několik desítek kilometrů nahoře na povrchu Země v těchto chvílích pomalu ale nezadržitelně pukají skály, drnčí sklo a lidé i zvířata pobíhají bez sebe strachem. Což v té chvíli ještě nebylo nic proti tomu, co právě v této chvíli panovalo na jihovýchodě pohoří Dárfúr. Tři tisíce metrů vysoká Džabal Marra se pomalu potápěla do rozlévajícího se jezera do běla rozžhavené lávy, zahalené do deset kilometrů vysokého sloupu šedivého dýmu tvořeného sopečným popelem. Tam byl nasměrován první úder Johnyho z Kalifornie a kdesi v hloubce tam hořel Synkr, zdroj síly Magie...

Ita samozřejmě nezůstala jenom u radosti nad překonáním nejhoršího přímého nebezpečí. Jakmile se vzpamatovala, hned začala osnovat plány na další akce.

Jiří jen podvědomě cítil nesmírné síly, jimiž čarodějka vládla. Občas se zachvěla podlaha, tu a tam z některé stěny vyšlehl nespalující plamen, to bylo zdánlivě všechno. Dívka byla zaujata tímto soubojem kouzel, ale ve volných chvilkách usedala ke stolku a vytrvale nabízela chlapci obzvláštní pochoutky z podivných jídel na stole, odlišných od všeho co dosud spatřil. Dal se snadno zlákat, ochutnal od všeho něco. Věděl, že v tomto utkání není nic platný, tady nerozhodovaly svaly, ale kouzla, která neznal.

Pak se Ita zamyslela a požádala chlapce o pomoc. Jiří přijal rád, chtěl být aspoň trochu užitečný v tomto zápase, který byl přece také o něho.

A tak po prvé a naposledy v životě uviděl zblízka přes ohnivé okénko Vidia bezcitnou tvář vládce Pekel, prvního ze všech čarodějů, Ibrahima Satana.

Jiří se chvěl vzrušením, když promluvil na tisíciletého tlouštíka, jemuž z očí čišela zloba.

S jakým pohrdáním se Satan rozchechtal, když spatřil člověka, který neznal kouzla! A ty jeho vyhrůžky - až padne Ingrid a Drago! A co to říkal o knížatech Pekelných pluků, že někteří zahynuli? O něčem takovém Ita mlčela.

Pak Jiří viděl na vlastní oči jasný snop ohně sežehnout silného Mága. Ita oplatila Ibrahimovi stejnými plameny, jako předtím on sežehl ji.

Mág se pomalu zhroutil a Ita neztrácela čas. Uprostřed místnosti se náhle s horkým třeskem objevil nestvůrný černý démon, ale dívka jeho objevení přešla sotva několika slovy. Jiří pochopil, že si Ita třímetrového obra stvořila pro svou ochranu, ale dívka teď neměla čas na vysvětlování a spolu se svým ďábelským ochráncem se propadla netknutou podlahou, kde jen krátce prošlehovaly plameny vytvářející ohnivý kruh.

Tam, kam odešla, se muselo odehrávat něco strašlivého. Nejprve to naléhavé varování čaroděje Draga z Bosny, aby Ita ihned opustila nebezpečné místo, pak to, jak naráz zvážněla, když jí vzkaz vyřídil - a nakonec dým, výkřiky hrůzy a smrt. Tentokrát nemohl doufat v zázrak. Ita byla mrtvá a její tělo začínalo chladnout. Chlapec se sklonil a ještě jednou zlíbal bledé, chladnoucí rty čarodějky...

„Ito, proč jsi raději nezůstala tady?“ zašeptal hořce. „Ito, probuď se, udělej něco... nechci abys zemřela, mám tě rád, slyšíš mě?“

Teprve po dlouhé chvíli vstal. Místnost byla najednou podivně prázdná, mnohem prázdnější, než když tu sám čekal na návrat Ity. Nic se přece nezměnilo, stěny byly pokryté stále stejnými barevnými ornamenty, uprostřed místnosti stál malý stoleček s vybranými lahůdkami čarodějného původu, Jirkovi však všechno připadalo šedivé a hořké. V těch stěnách kolem byla skryta kouzla, ale nevěděl, jak a k čemu je použít.

Na stole vyskakoval plamínek.

Jiří už pochopil, že chce někdo mluvit buď s ním, nebo spíš s Itou. Neměl by dávat někomu cizímu příležitost škodit mu skrz to nebezpečné okno, ale potřeboval někomu vypovědět, jaké neštěstí se tady stalo. Vytvořil jediným pohybem ohnivé okénko Vidia a naštěstí ihned poznall Draga z Bosny, přítele nešťastné Ity.

„Ita se ještě nevrátila?“ zděsil se Drago, když chlapce spatřil samotného.

„Drago, Ita... je mrtvá!“ odpověděl chlapec skrz slzy.

„Zůstala tam, viď?“

Čaroděj jakoby naráz zestárl.

„Právě se vrátili moji ďáblové. Ibrahimův hrad zničili se vším všudy. Nemohl jsem tomu zabránit.“

„Ita tam nezůstala, Drago. Zabilo ji to až tady,“ Jiří vybuchl v nezadržitelný pláč.

„Co je s ní?“ ožil Drago.

„Zůstala z ní jen hlava a ruce,“ vzlykal Jirka.

„Co to říkáš?“ rozjasnil obličej čaroděj. „Ty máš její hlavu? Potom ji můžeš oživit! Ale ty to neumíš, nebo ano?“

„To je ještě možné?“ vykřikl chlapec udiveně.

„Ovšem,“ přisvědčil Drago. „Reverzem to jde i v takovém případě. Pak ještě není nic ztraceno.“

„Co mám dělat?“ vyhrkl chlapec s novou nadějí.

„Nemám čas, abych ti teď vysvětloval reverz,“ odmítl mu pomoc Drago. „Záhubou Satana boj ještě neskončil. Nemohu ti ani Itu oživit, nemohu kvůli ní opustit svůj hrad. Ale nevěš hlavu, kouzla jsou mnohem mocnější než si myslíš. Pokud bys s oživením Ity spěchal, pozvi si k sobě Anitku, je to její velká kamarádka, ta vám jistě pomůže.“

„Jak to mám provést?“ otázal se rychle Jiří.

„Doufám, že umíš používat Vidio, to je právě to kouzlo, jehož pomocí teď spolu mluvíme. Umíš také odblokovat Kruh? Snad ano, vzpomeň si, to je kouzlo, které umožňuje propadat se podlahou mezi plameny,“ zjišťoval Drago.

„Snad to zvládnu,“ přikývl chlapec.

„Sláva, aspoň se k tobě Anitka nebude muset dobývat,“ usmál se Drago s ulehčením. „Vytvoř si tedy Vidio a poruč si Anitu z Luxembourgu. Pusť ji k sobě, ona jistě všechno dobře zařídí,“ radil chlapci a zmizel i s ohnivým rámečkem Vidia.

Chlapec se letmo podíval na to, co zůstalo z Ity. Tváře mrtvé dívky byly bledé jako z parafínu. Rozechvělým pohybem vyvolal Vidio a podle Dragovy rady žádal o rozhovor Anitku.

„Rut fa?“ ozvalo se dětským hlasem a na Jiřího se díval nevinný obličejíček dívenky sotva desetileté.

„Lif kso?“ podivila se, ale pak se najednou dovtípila a další slova, která řekla, byla česky.

„Poslyš, že ty jsi ten člověk u Ity?“ zamrkalo děvčátko spiklenecky.

„Ano, jsem,“ vzchopil se Jiří. Nechtěl dávat před malou dívenkou najevo zoufalství.

„Ita je mrtvá,“ dodal pomalu, aby holčičku nevyděsil.

Na tu to zřejmě nijak otřesně nepůsobilo.

„Když je mrtvá, tak ji reverzuj!“ poradila mu klidně.

„Neumím to,“ přiznal. „Drago z Bosny mě odkázal na tebe. Prosím tě, pomoz Itě!“

„Proč ne?“ usmála se na něho Anitka líbezně. „Pustíš mě k sobě? Na dálku skrz Vidio to nesvedu.“

Vidio zhaslo a poblíž ležícího těla Ity opět vyskočily z podlahy slabé plamínky. Jiří rychle ohnivý Kruh uvolnil.

Podlahou prolétla postavička drobné dívenky. Chlapec si rychle setřel slzy a popošel jí naproti. Ohnivý Kruh zhasl a dívenka se zvědavě zeptala:

„Jak se jmenuješ?“

Chlapec se zachvěl. Ita byla přece mrtvá a jestli ji mohlo něco oživit, potom jedině zázrak, ale dívenka se místo patřičného spěchu ptá na takové bezvýznamné věci.

„Jmenuji se Jirka. Záleží na tom?“

„Jistěže na tom záleží,“ přisvědčila dívenka. „Nějak ti přece musím říkat, ne? Víš, jak mě zajímáš? Ještě nikdy jsem neviděla člověka smrtelníka uvnitř hradu. Víš ty vůbec, co se v podsvětí kvůli tobě semlelo?“

Pusa jí jela jako namazaná.

„Anitko, prosím tě, pomoz nejdříve Itě!“ skoro vybuchl Jiří. „Nevšimla sis, co se jí stalo?“

Holčička se zarazila, ale hned se vzpamatovala a trochu posměšně nakrčila nosík.

„Vy lidé jste ale pro každou hloupost vyplašení! Přece mám dvě oči a vidím. Je sice mrtvá, ale jinak jí nic není,“ opáčila skoro uraženě.

„To že nic není?“ vydechl zoufale.

„Myslela jsem, že si s tebou trochu popovídám, když nás Ita neslyší. Ale abys neřekl, já ti ji zreverzuju.“

Pohnula rukama směrem k mrtvému zbytku čarodějky a Jiří opět uslyšel ten suchý třesk a ucítil závan tepla.

A zázrak se opakoval!

S podlahy pomalu vstávala Ita - živá a - celá.

„Ito!“ vykřikl chlapec radostně.

„Jirko! To jsem ráda, že jsem zase tady,“ oddychla si dívka jako z velkého napětí. Vzápětí se už objímali.

„Co tady děláš, kotě?“ všimla si konečně Ita Anitky.

„Křísila jsem tě reverzem. Prosím tě, co jsi to vlastně vyváděla?“ zeptala se jí holčička jízlivě.

„Zabila jsem Ibrahima,“ odpověděla jí vážně Ita.

Jiří poprvé spatřil v obličeji Anitky údiv hraničící až s posvátnou hrůzou. Dívenka jen němě zírala na Itu.

„Vážně?“ vydechla jen úžasem.

„Vážně. Pak mě ale v jeho hradě napadli Dragovi ďáblové a tak-tak jsem se odtud dostala, i když možná ne celá, pokud se mi to jen nezdálo.“

„To se ti vůbec nezdálo,“ ušklíbla se dívenka. „Prosím tě, co tě tak zřídilo?“

„Vypadala jsem hrozně?“ vyptávala se Ita.

„Příšerně!“ ujistila ji Anitka. „Jirka tady nad tebou brečel a málem mi dal pohlavek, když jsem podle něho dost nespěchala s reverzem.“

„Opravdu?“ podívala se Ita na chlapce, až zčervenal.

„No vážně! Ale povídej, jak to bylo u Ibrahima?“

„Já jsem nic jiného dělat nemohla,“ ospravedlňovala se Ita. „Něco mě tam zadrželo. Ani můj ďábel se z toho nedostal a to přece něco znamená, nemyslíš? Na poslední chvíli jsem poručila, aby mě prohodil Kruhem, ale ani to už nešlo, táhlo mě to zpátky. Raději jsem zrušila Kruh, aby tu ze mě zůstalo aspoň něco. Věděla jsem, že mě to zabije, ale nic jiného mi nezbývalo. Naštěstí to bolelo jen krátce.“

„A Ibrahim?“ dychtila Anitka.

„Spálila jsem ho na prach,“ odtušila dívka. „Mnohem dříve, než jeho hrad napadli Dragovi démoni. Už není a nikdo ho neoživí. A ty ho, Jirko, nelituj, není ho žádná škoda. Za ta tisíciletí zahubil Ibrahim tolik lidí, že by to vydalo na slušně velké město.“

„Já jsem se také bavila,“ ušklíbla se Anitka. „Poslala jsem třiadvacet porcí xi-ítu, dva Mágy jsem poslala na pustý ostrov úplně bez kouzel. Že nevíš koho? Aigiose a Ženče. Ti koukali, zvlášť Aigios!“

„Anitko!“ vydechla Ita. „Ty kotě nerozumné...“

„Jen nech na hlavě, Iti,“ odfrkla si dívenka. „Vzít si o sabbathu na hrad člověka, taková drzost tedy nenapadla ani mě. Škoda - byl to vlastně docela dobrý nápad.“

„Ale pak jsem se o něho bála, ani nevíš jak,“ přiznala Ita. „Teď když Ibrahim není, už je to veselejší, ale když mě oblehly Elitní pluky, vypadalo to hrozně.“

„On se zase bál o tebe,“ připomněla jí Anitka a Jirka znovu zčervenal. „Měla jsi slyšet, jak mě poháněl. Škoda, že je mi teprve deset let, taky bych si našla takového kluka.“

„Já ti tu pusu zašiju, čertovo kvítko!“ okřikla ji Ita, ale usmívala se a také trochu zčervenala.

„To je mi vděk!“ postěžovala si Anitka. „Nic... nic, už jsem pryč!“ ušklíbla se a skočila do plamenného Kruhu.


„Ngoro, Ngoro, jak je to u tebe?“ volal Drago.

„Lucifer a Marbuel se vzdali, když uslyšeli, že Ibrahim padl. Zdá se, že kromě Pekla je už celá Afrika v klidu.“

„Ingrid přemohla Angwerta,“ oznamoval na oplátku Drago. „Teď se s Johnym dala do Severní Ameriky. V Evropě a v Asii je klid. Barbiel si vyžádal čas na rozmyšlenou, ale myslím, že to vzdá. Zachytili jsme dva obrovské údery, zřejmě proti nám použil už i Nejvyšších rezerv. To, že jsme vydrželi, asi Barbielem otřáslo. Padne-li do naší moci i Peklo, vzdají se všichni ostatní. Pod Tureckem vzdoruje Belzebub se zbytkem svého Pekelného pluku, zatím neútočíme na Kurta z Mnichova. Zbývá Mior a jeho parta v Jižní Americe. Neměli jsme na ně dosud čas, nechali jsme je na pokoji a podařilo se jim vysát sílu z několika neobsazených hradů, takže jí mají dostatek. Johny má ale plný ingrid, zatím se do toho příliš nemíchal, kromě toho jediného slíbeného úderu enterátorem šetřil silou pro případ opravdové nouze, takže Mior i se svou partou nemá naději. A to by bylo asi opravdu všechno.“

„Jak je to s Petrem?“ zajímal se Ngoro.

„Kurt ho stále drží jako rukojmí, ale už nevyhrožuje. Hrozně zesinal, když se dozvěděl, že jsme zničili Synkr a že padl Ibrahim s Angwertem. Teď by chtěl nějak zachránit svou kůži. Proto drží jako rukojmí Petra. Necháváme ho na pokoji, však on přijde k rozumu,“ ujišťoval Drago.

„A co ten člověk u Ity?“ optal se zvědavý černoch.

„Viděl jsem ho a líbí se mi,“ usmál se Drago. „Docela hezký chlapec. Kouzel se nebojí a některá jednodušší se již naučil používat. Je prý skutečně u Ity poprvé, ale Ita ho ponechala ve svém hradě samotného, když šla zničit Ibrahima. Myslím, že z něho bude čaroděj jedna radost.“

„Takže si Ita nevybrala špatně?“ usmál se Ngoro.

„Nevím, jak k němu přišla,“ pokrčil Drago rameny. „Teď ho učí kouzlům zákony - nezákony, jakoby si ho chtěla u sebe nechat natrvalo.“

„Proč ne?“ usmíval se Ngoro. „Přece se ho teď nevzdá!“

„Mám taky dojem, že budeme mít plno práce s vymýšlením nových, lepších Zákonů,“ povzdechl si Drago. „Šlo nám zprvu jen o jediný, ale asi předěláme všechny, ne?“

„Když jsme to dopracovali sem, byla by škoda nevyužít situace,“ přitakal Ngoro. „Víš, pořád se obávámm, že nejsme v právu. Proti Ibrahimovi ano, o tom nepochybuji, ale zdá se mi, že jsme stále cosi dlužni lidem jako Ingridin Olaf, nebo ten chlapec od Ity. Víš, Ibrahim kdysi shrabal všechen Černý Kámen jen pro sebe a pro svoje děti - což jsme vlastně i my. Já si myslím, že Černý Kámen i ostatní kouzla, kterých dnes užíváme, nejsou po právu naše. My jsme vlastně lidi o kouzla okradli.“

„Neber to zase tak tragicky,“ utěšoval přítele Drago. „Kdybychom dali lidem kouzla dřív než jich dorostou, možná by se jimi pobili. Vzpomeň si na Hirošimu! Lidé jsou na sebe někdy tak krutí, že snad ani Satan nebyl takový. Já to znám kousek ode mě. Takovým lidem přece kouzla dát nesmíme.“

„Ale jinak budeme lidem pomáhat a nejen kouzly, aby se měli lépe než dosud. Budeme jim muset dát příklad, aby mezi sebou přestali válčit a stavět pro jiné koncentrační tábory, věznice a mučírny. Ale k tomu budeme muset začít u sebe. Což nejprve převychovat některé Mágy jako Kurta z Mnichova s tou jeho cestou nach Osten, krále hurikánů Aigiose, Kologína s Mafií a další, kteří jsou rozhodně horší než lidé. Snad nám to nebude trvat celá staletí, ale za pouhý rok to těžko stihneme. A budeme muset více spěchat, my Mágové jsme díky kouzlům téměř nesmrtelní, ale lidé zatím ne - aby se toho dožili někteří z těch, kdo žijí na Zemi dnes.“

„Vidíš, takhle jsem ještě neuvažoval,“ přiznal Drago. „Budeme muset pořádně přemýšlet, abychom nedostali lidi i Magii do slepé uličky, jako se to podařilo Ibrahimovi. Ale u všech démonů - já pevně věřím, že to zvládneme. Jsme přece Mágové, ne?“

„Skoro bych řekl, že jsme především lidé,“ povzdechl si Ngoro. „Patříme přece všichni k jednomu druhu, Homo Sapiens. Od zvířat bychom se měli lišit především rozumem. Jinak by nás mohli předčit i medvědi, vlci a papoušci s polorozumem.“

„Je nejvyšší čas, naučit se být zase lidmi.“


 © Václav Semerád, Klášterec n.Ohří, 1981

Zpět Obsah

#sl


12.09.2015 23:20


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Věrka: 20/10 v 13:28 na téma: §Manu : „Někteří lidé si zkrátka nic jiného než chatrče nezaslouží,“ mínil Dobryňa.Asi trochu rasistické, ale výstižné!20.10 SW: Ježkovy zraky! Co je na tom rasistického? To přece platí, jak by se to řeklo politkorektně, "napříč rasami"! Stejně o obyvatelích chatrčí v Bangladéši, Chánova i o squatterech v Praze! Kde to upřednostňuje nějakou rasu? €::sorry€:6 Nanejvýš určitý typ lidí. Ale na ty to sedí! (20.10.2017 15:11)

Domů
Statistiky

"Odstup, Satane! (převrat v pekle)" (komentáře)

Téma=§Sata Hlasovalo 9, celkem 41 hvězd, průměr=4.56.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: sedum = (nejsi robot?)    (6 příspěvků).  

! Dnes 1 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

2. Jméno: Saurus

 

 

 Přidat přílepek!?

18.02.2007 v 15:57 id: 65985

Docela jsem se pobavil. Procházel jsem známou stránku sci-fi (legie). A našel jsem tam kritiku knihy "Odstup satane". Přiznám se, tuhle kritiku neznám. Ani kritika. Budu to muset napravit. Ale označit Semerádoviče za Mičurina, to smekám klobouk. Jak je vidět, jsou na světě i lidé jízlivější, jak já! Tak co Václave? Jak se cítíš jako malý Mičurin?

 

No kdo to nečetl, tak je to na adrese:

 

http://archiv.neviditelnypes.zpravy.cz/scifi//clanky/13311_0_0_0.html

 

Tedy pokud tu jsem ještě čitelný. Ten nafoukaný savec už mě mohl totálně odstřihnout. Budu si muset překontrolovat tuhle stránku z neevidovaného stroje. A pokud tam nebudu, bude konec tohohle svinstva.

 

S úctou Saurus!


3. Jméno: SW

 

 

 Přidat přílepek!?

08.07.2004 v 21:19 id: 10346

Odstup Satane jsem psal kolem roku 1980. První verze byla hodně technická (tj. Ita měla ve svém hradě obrovský řídící pult jako v jaderné elektrárně apod.) Pak jsem to přepsal do verze, kde nebyl žádný řídící pult, ale modernější hlasové ovládání atd. Tato verze se kupodivu zachovala (jeden ze tří průklepů). Když jsem se k ní nechtěl vracet, moji andílci to tajně přenesli na počítač. Čímž mě sice dojali, ale znemožnili mi modernizaci textu, že bych tomu jen ublížil Dokonce mi nedovolili udělat korektury (za pravopisné chyby výjimečně nemohu). Měli pravdu v tom, že bych to při přepisování určitě trochu předělal. Výběr verze tedy nezáležel na mně.


4. Jméno: werenys

 

 

 Přidat přílepek!?

02.05.2002 v 20:29 id: 3118

Teda oproti Zoidee a Kerré je to trochu víc drsnější, ale jinak dost dobrý ,


5. Jméno: BrandIt

 

 

 Přidat přílepek!?

03.05.2002 v 07:12 id: 3116

to werenys: jo jo, tak už to chodí s dobrými knihami od dobrého spisovatele.

To SW: a propo, začínám mít chuť něco namalovat sám, aby už to konečně vyšlo. Jaké máte požadavky a nároky ?



Komentáře

Začátek