Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Sirotek Jitka

Zpět Obsah Dále

Ačkoliv jsem vyjel brzy ráno, do městečka jsem dorazil až k večeru. Spojení sem bylo totiž prabídné. Vlakem jsem dojel do okresního města, ale dál jsem musel místními linkami. Proč jsem si vlastně ještě nekoupil auťák? Asi protože jsem ho doopravdy až dosud nepotřeboval. Až teď by se mi hodil, jenže to už je »pozdě Bycha honění«, co jsem nestihl doteď, jen tak nedoženu.

Být dnes v Čechách závislý na hromadné dopravě není nic záviděníhodného. Čekání na kdejakém křížení a přestupování, linky na sebe nenavazují, kdo sestavuje jízdní řády, měl by si na to pořídit počítač a pokud to sestavují počítačem, pak mají hodně pitomý software. Počítače jsou samy o sobě blbé bedny, chytrý může být jen jejich software, ale ani ten nemůže být chytřejší než jeho tvůrce. A pokud dělá software pitomec, jako že i takových je ve světě hafo, jsou podle toho pitomé i počítače.

To říkám já, IT-specialista. Vidím softwarovým gigantům až pod pokličky a není to nádherný pohled, jak doufají laici. Úspěch v počítačích má jen ten, kdo dovede včas ukrást dobrý nápad, dát ho do svého systému a ještě trochu rozšířit, aby ho autor nepoznal a nemohl se soudit. Když například softwarový gigant Microsoft brojí proti počítačovým pirátům, je třeba připomenout mu projekt »doublespace«, který Microsoft bez skrupulí ukradl jiné firmě. Ta ho pochopitelně zažalovala, jenže právníci Microsoftu dokázali proces zdržovat tak dlouho, než programátoři Microsoftu vyvinuli stejně fungující verzi, o které již mohli hrdě prohlašovat, že je »vlastní, neukradená«. Soud nakonec přece jen prohráli, takže kdo tu firmu nazve pirátskou nebo zlodějskou, má to podepřené rozsudkem. »Presumpce neviny« platí jen do vynesení rozsudku.

Přitom se Microsoft snažil patentovat si kdeco. Kdyby uspěl s patentem na »bublinkové třídění«, mohl by vybírat poplatky od všech softwarových firem. Naštěstí mu to nevyšlo, neboť princip »bubble-sortu« je známý již od středověku, takže se dnes naštěstí patentovat nedá.

Programy pro řešení »dopravního problému« však už jsou také známé dlouho a přesto jsou jízdní řády v Čechách odflinklé, spoje na sebe nenavazují a často musí cestující jezdit oklikami, což by se při jízdě autem nestávalo.

Když jsem tedy dorazil v podvečer na náměstí městečka, kam jsem byl předvolán, nezbylo mi než se poptat po noclehu. V tom se na mě pro změnu usmála Štěstěna, neboť hotel přímo na náměstí byl jako stvořený k ubytování unavených poutníků. Jak také jinak, od toho přece hotely vznikly...

Sotva jsem však vstoupil, paní Štěstěna se podívala někam jinam. V hotelové recepci totiž seděl starší pán a brejlil na mě tak otráveně, jako by z něho kapal sarin či jiné vojensko-teroristické svinstvo. Až jsem se bál podat mu ruku, aby mi ji neotrávil.

„Co u nás ve městě chcete dělat?“ zavrčel na mě, když si opisoval údaje z mého občanského průkazu.

„Řekl bych, že vám to může být jedno,“ odvětil jsem. „Ale nejsem tady z vlastní vůle, předvolali mě na zdejší ouřad.“

„Ten je přece touhle dobou zavřenej!“ zavrčel zbytečně, to nám bylo jasné oběma.

„Proto se taky musím někde ubytovat,“ opáčil jsem. „Kdyby sem vedlo lepší spojení, stačilo by mi přijet zítra.“

„Vy nemáte auto?“ podivil se.

„Doposud jsem nic takového nepotřeboval,“ ujistil jsem ho. „A kdyby nebyly zapadákovy jako je ten zdejší, ani bych auto nechtěl. A doufám, že už se do další takové vsi jen tak brzy nedostanu.“

„Tak to teda prrr!“ naštětil se recepční. „Takhle naše město urážet nenechám!“

„Ale necháte,“ řekl jsem klidně. „Kdybyste nebyli takoví zapadlí vlastenci, měli byste slušnější spojení se zbytkem Čech.“

„No jo,“ řekl recepční, „kdyby nám nevadilo, jaká chamraď sem přijede, postavili bysme vetřelcům slavobránu. Jenže o žádné příživníky nestojíme, víme?“

„Kdyby se hotely všude chovaly k hostům takhle, přišly by o kšefty a zkrachovaly by,“ řekl jsem. „To vám ještě nedošlo?“

„Chcete se ubytovat, nebo se chcete hádat?“ zeptal se mě.

„Jestli mě nechcete, řekněte mi, kde je tu jiný hotel, docela rád půjdu jinam,“ kontroval jsem. „Mám za sebou otravnou cestu, kterou jsem si nevymyslel já, ale zdejší ouřad. Jsem naštvaný na dopravu a toužím jen po jednom, uvést se do horizontální polohy a nějak přečkat do zítřka. A protože to jednání na zdejším ouřadě potrvá podle všeho déle, musím tady vydržet třeba i pod vodou.“

„Pod vodou se blbě spí,“ ujistil mě. „Vím co mluvím, já se za mlada potápěl.“

„Přece se říká, že někdo spí, jako by ho do vody hodil!“ musel jsem mít něco proti.

„Taky se říká, že pravda vždycky vyplave nahoru jako olej na vodě,“ přidal recepční. „Nad vodu vyplavou i utopenci, jenže to už je pozdě, stejně jako u té pravdy.“

„Byla by s vámi docela zábava, ale já opravdu netoužím po disputacích, ale po posteli,“ řekl jsem.

„Těch máme dost,“ ujistil mě. „Takže moment počkejte, už volám naši Manču, ta vás tam zavede.“

A skutečně, krátce poté sestoupila po schodišti starší paní v hotelové uniformě pokojských.

„Sám?“ podívala se na mě.

„Dvakrát byste mě mohla vidět jedině pod vlivem pořádné opičky, což nepředpokládám,“ ujistil jsem ji.

„Vy máte správně proříznutou pusu!“ prohlásila s úsměvem.

„Nech komplimentů a odveď pána do pokoje, tvrdil mi tu, že ze všeho nejvíc touží po posteli,“ pobídl ji recepční. „Jistě je ušlej po cestě.“

„Jestli mu nevadí, že v té posteli bude sám...“ ujelo jí.

„Snad mu v posteli nechceš dělat společnost!“ řekl recepční už zase tím jedovatým tónem jako na začátku.

„Aby ty sis nepřisadil!“ komentovala to klidně. „Pojďte, mladej pane, jednolůžka máme až nahoře...“

Vedla mě pak po schodech až do čtvrtého patra, kde měl tento hotel jednolůžkové pokoje. Rozsvítila mi v něm, ukázala mi příslušenství a před odchodem ještě dodala:

„Na snídani si seběhněte dolů, do naší restaurace. Snídani nepočítáme v ceně, aby byly levnější pokoje a hosté si mohli sami vybrat, co chtějí. Předem říkám, že halal jídla nemáme, ale mladý pán nevypadá na muslima, tak to snad nebude vadit.“

„Vadit mi to nebude,“ přikývl jsem. „Klidně si dám ráno vepřovou šunku, bude-li v nabídce.“

„Raději vám doporučím uzené s vajíčky, náš kuchař je dělá, že by si i císař oblízl!“ informovala mě, ale už byla na odchodu.

„Díky za tip a zatím dobrou noc!“ projevil jsem se jako správně vychovaný, zdvořilý chlapec.

„Dobrou noc, mladej!“ řekla a zavřela za sebou dveře.

Pravda, utahaný jsem byl, takže jsem, jak se říká, okamžitě »padl za vlast«.

Ráno je moudřejší večera.


Ráno jsem si opravdu dal v hotelové restauraci doporučená míchaná vajíčka s uzeným a chlebem a byl jsem docela příjemně překvapený. Jednak jídlem, bylo mimořádně mňam, ale i cenou, která nevypadala jako spočítaná na německé peněženky. Celkově mi ten hotel připadal cenově přístupný i pro Čechy. Navrch jsem si dal kafe, ale pak už jsem vyšel z hotelu na náměstí, abych se tu poohlédl za denního světla. Večer to zaručeně vypadalo jinak.

Jenže pozvánka byla na odpolední jednání, takže jsem měl na prohlídku městečka celé dopoledne. Což jsem odhadl nejvýš na hodinu, možná na dvě. Městečko nebylo velké, pamětihodností tu asi mnoho nebude. Bylo tu všude čisto, ale lidí jsem venku moc neviděl. Náměstí bylo úplně prázdné. Obejít je nebylo těžké, nemělo ani moc velkou rozlohu. Bylo trochu do kopce, ale tak to bývá ve většině městeček na Vysočině, na rozdíl od rovinatého Polabí, kde jsem nějakou dobu bydlel s rodiči, než si mě strejda po jejich smrti vzal k sobě do Prahy. Domek po rodičích tenkrát prodal v dobré víře, že mi peníze na knížce jednou přijdou vhod. Netušil, že banky peníze znehodnotí příšernou inflací, takže za peníze stržené za rodinný domek jsem mohl uspořádat jen nepříliš bohatou promoční hostinu. Skoro jsem byl rád, že nemám tolik příbuzných, abych je musel hostit na dluh. Ale to by mi strejda ani nedovolil, i když jsem byl v době promoce už dávno plnoletý.

Obcházel jsem náměstí pomalu, aby mi procházka vystačila co nejdéle. Zastavoval jsem se u každého krámu, jako kdybych rozvažoval, co si mám koupit, i když jsem nemínil kupovat nic. Nic jsem přece nepotřeboval. I kdybych něco koupil, musel bych se s tím tahat tou příšernou dopravou zpátky a to se mi opravdu nechtělo. Dost na tom, co mě tady ještě čeká!

Kolem obecní radnice jsem prošel bez zastavení. Ta budova byla zbytečně honosná, jak už to u radnic bývá, ale nebylo na ní nic opravdu zajímavého.

„Haló, pane!“ ozvalo se za mnou znenadání. „Nejste vy pan Jindřich Bábovka z Prahy?“

Ohlédl jsem se, kdo mě volá. Byla to jakási copatá, nohatá holka, blonďaté, odhadem dvanáctileté vyžle v modrých džínách a strakatém tričku. Odkud mě ale zná? Mé jméno přece znal jen recepční. Že by to hned rozkecal po celém městečku? Jako je to v tom vtipu, kde se baví dvě drbny: »Ale to ti povídám, ať to tajemství zůstane jen mezi našimi dvěma městy!«

„Jsem,“ odvětil jsem trochu nevlídně.

Vyžle zatím doběhlo ke mně a udělalo přede mnou pukrle.

„Dovolte mi tedy představit se. Určitě už mě taky znáte, ale nejspíš ve zlém. Tak tedy, já jsem ta Jitka Karasová, co mám být vaší budoucí dcerou, pokud mě ještě včas nevykopnete.“

Ježkovy zraky, tohle jsem tedy nečekal! Ale vždyť přece dobře vím, proč jsem se již včera vypravil do zdejšího zapadákova! Jen jsem nečekal, že na mě má budoucí svěřenkyně vybafne hned po ránu na náměstí. Snad si tu neběhá bez dozoru, jak se jí zachce?

„Ty tady někde bydlíš?“ zeptal jsem se jí pro jistotu.

„Ani ne, bydlím v Saxamuru1,“ odvětila bezelstně. „Ale dnes mě chtějí naši radní prodat do otroctví nějakému Bábovkovi z Prahy, tak vás tu od rána vyhlížím u všech autobusů!“

„Říkáš – do otroctví?“ pozastavil jsem se nad tím.

„Bohužel,“ vzdychla si a naráz, jako mávnutím kouzelného proutku, zesmutněla. „Z mého pohledu to tak vypadá.“

„Z mého pohledu to je ale jinak,“ řekl jsem. „Nejsem přece otrokář a nemám zájem o otroky.“

„Jenže mně nic jiného nezbývá,“ kývla smutně hlavičkou. „Budu otrok tak jako tak, ať chci nebo nechci.“

„Já naopak žiju v domnění, že jsi to byla ty, kdo přivedl na mou stopu zdejší ouřady,“ namítl jsem.

„Pravda,“ přikývla. „Na vašem mínění taky moc nezáleží. Jenže vy mě můžete ještě odkopnout do nějakého pasťáku. To je ale taky otroctví, takže si nevyberu.“

„Snad mi to nepřeješ?“ udělal jsem zamračený obličej.

„Především to nepřeju sobě,“ řekla bezelstně. „Co vy máte společného s pasťákem?“

„Snad nic,“ odvětil jsem. „Ale uškodilo by mi to víc!“

„To snad ne!“ podívala se na mě nechápavě. „V pasťáku bych byla přece já!“

„To jo,“ připustil jsem. „Ale já bych se pak v životě nesměl podívat do zrcadla! Z vlastního ksichtu by se mi zvedal žaludek.“

„Jo takhle to myslíte!“ rozjasnila se. „Takže, jestli uvažuji správně, pasťák mi opravdu nehrozí?“

„Přece ze sebe neudělám bestii!“ řekl jsem.

„Takže... takže budete můj nový náhradní táta?“

„Opravdu bys to tak chtěla?“ podíval jsem se na ni.

„No že váháte!“ odvětila nadšeně.

„A nechtěla bys radši místo toho nového staršího bráchu?“ navrhl jsem jí jinou možnost.

„Chtěla,“ přikývla vážně. „Jenže oficiálně to tak nepůjde.“

„A neoficiálně?“ usmál jsem se na ni.

„To bych vám pak ale musela tykat!“ vymiňovala si.

„V naší rodině jsme si všichni tykali,“ ujistil jsem ji.

„Tím líp!“ přijala to. „Tak tě tedy k nám vítám, brácho!“

A skočila po mně, objala mě kolem krku a zůstala mi viset na krku jako závaží. Ale jako závaží mi ani nepřipadala. Tu holku prostě beru, pomyslel jsem si. Nelitoval jsem už ani dlouhé cesty, ani zabité dovolené.

„Já věděla, že mě neodkopneš!“ vrněla mi do ucha. „Přece jen, my sirotci musíme táhnout spolu!“

„To máš vlastně pravdu,“ řekl jsem už taky nadšeně. „Oba jsme sirotci, to si budeme rozumět!“

„Tak pojď se mnou na radnici, ať už to máme oficiálně!“ pustila se mě, ale popadla mě za ruku a táhla směrem k radnici.

„Moment,“ vzepřel jsem se trochu. „Předvolání mám až na odpoledne.“

„To už ti budu ukazovat Saxamur!“ ujistila mě.

„Jenže na ouřadě nás dva teď ještě nečekají,“ namítl jsem.

„Ale už tam jsou!“ ujistila mě. „Viděla jsem tam jít starostu Krále i písaře Hanzlíka. A ti budou rádi, až nás budou mít s krku. Mají i tak jiných starostí dost!“

Přestal jsem se tedy vzpírat a nechal se vést po schodech ke dveřím zdejší radnice. Jitka se tu očividně vyznala, bude asi lepší nechat ji jednat.

Pomohl jsem jí s otevíráním těžkých dubových dveří, jaké bývají v těch starých honosných budovách, stejně jako skutečnost, že přízemí těchto budov je nejméně o pět schodů výš nad úrovní náměstí, aby příchozí musel nejprve těch pět schodů vystoupat a uvědomil si, že navštěvuje ouřad, který je hierarchicky poněkud výš než obyčejný plebs.

Uvidíme!

line

Jestli jsem opravdu něco neočekával, tak to byla neskutečná rychlost zdejšího ouředního jednání.

Jitka mě prostě vtáhla do první kanceláře od vchodu, kde už seděl starosta s písařem – dneska by se snad mělo říkat »se svým sekretářem«. Ve většině radnic je na tomto místě žena. Mnohde dnes vládnou radnicím starostky, ale zdejší ouřad zřejmě není tak feminizovaný.

Takže starosta a jeho písař...

„Tak vám ho sem vedu!“ ohlásila Jitka náš příchod. „Čekala jsem ho u autobusů a on nejspíš přijel už včera.“

„Koukám, že ses s ním domluvila, že tak zvesela!“ usmál se na ni starosta. „Jen jestli je to ten pravý!“

„Přece by mi nelhal!“ namítla. „To se ví, že jsem se ho hned optala, jestli je to on a on mi to potvrdil. V čem je tedy problém?“

„Trochu oficiálně to musí bejt!“ ujistil ji starosta.

„Naštěstí mám předvolání i osobní doklady s sebou,“ řekl jsem konečně i já.

„To je snad nutné!“ opáčil starosta. „Bez nich by to nešlo. Na čestné prohlášení vám můžeme vydat leda ztracenou a někým nalezenou peněženku, ale i pak bych ty doklady měl vidět.“

„Přijet na jednání bez dokladů bych si nedovolil,“ souhlasil jsem. „I když... na předvolání je až odpolední hodina.“

„To by totiž odpovídalo prvnímu slušnému autobusu,“ řekl starosta. „Tady Jitka vás vyhlížela od rána, to ale nemělo smysl, ranními autobusy jste prostě přijet nemohl. Musel byste přespat někde na cestě a to se tak nějak nedalo čekat.“

„Přijel jsem včera večer a přespal jsem v hotelu naproti,“ dovysvětlil jsem to.

„Tak mi tedy půjčte doklady, ať učiníme zadost ouřednímu šimlíkovi,“ požádal mě s úsměvem.

Občanku zkontroloval ale pečlivě, jako kdyby na tom nějak záleželo. Byl jsem ale klidný, neprokazuji se přece padělanými doklady, kontrolovat mi je sice může, ale uznat je musí.

„Takže pro pořádek,“ zvedl konečně oči od dokladů, které mi rovnou vracel. „Jste skutečně Jindřich Bábovka a neprotestujete proti ouřednímu rozhodnutí ustavit vás poručníkem zde přítomné nezletilé Jitky Karasové?“

„Neprotestuji,“ řekl jsem. „Souhlasím s ním.“

„Takže vám ji ouředně předávám do péče,“ opáčil starosta slavnostnějším tónem. „Práva a povinnosti jste si jistě přečetl, tak se tím nemusíme zdržovat.“

A podával mi ruku tak, že mi nezbylo než mu ji stisknout.

Čímž vlastně oficiality skončily – a já jsem tedy poručník.

„A buďte na ni hodnej, nebo si mě nepřejte!“ dodal starosta ještě dobrácky. „Jituš je miláček Saxamuru!“

Nebylo ještě poledne a půlka jednání už byla za námi. Hned jsem se zajímal i o další část, podle papírů předem naplánovanou až na pondělí, jenže v tomto bodě mě starosta Pavel Král zklamal.

„Jitku jsem vám předat mohl,“ řekl. „Ale na to ostatní musí být advokát. Takže si na pana Tomsu počkáte až do pondělka. On sem totiž jen dojíždí a ve městě bývá jen v pondělí a ve středu. Rozuměli bysme si, kdybyste taky neměl rád advokáty, jsme rádi, že tu nebydlí, ale občas jsou chvíle, kdy to bez nich prostě nejde.“

Naše společnost je často nelogická až běda! Živou holku mi může předat starosta, ale na mrtvé věci už musí být advokát...

„A nemohli jste obě záležitosti naplánovat na stejný den?“ řekl jsem trochu vyčítavě.

„To by šlo kvůli Tomsovi jedině na pondělí,“ řekl starosta. „A vy byste měl srdce nechat slečnu Jitku trápit se až do pondělka v nejistotě?“

Podíval jsem se na »slečnu Jitku«. A uznal jsem, že by to nebylo fér. Dost na tom, kolik nejistoty si prožila do této chvíle.

„Do pondělka tady vydržíte,“ ujišťoval mě. „Přeneste si své věci z hotelu k Jitce, ať není v baráku sama. A ona už vás jistě nenechá na pokoji. S ní se určitě nudit nebudete.“

Ani jsem netušil, jaké proroctví právě řekl... 

 


------------------------ Poznámky:

  1 Skalní hradby, zdi (latinsky)

Zpět Obsah Dále

13.11.2020 10:15