Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Saxamur

Zpět Obsah Dále

Když jsme vyšli ze skal, zaujaly mě hned dvě věci.

Především obloha. Když jsme vešli mezi skály, byla obloha bez jediného mráčku a svítilo slunce. Tady byla obloha souvisle zatažená. Tak náhlá změna počasí byla opravdu podivná. I když se slunce schovalo za mraky, světla byl dostatek, skoro bych řekl, že tu bylo víc světla než před Skalami.

Jitka ukázala před sebe a hrdě mě upozornila, že před námi leží »Saxamur«. Nebyl to žádný jeskynní komplex, ale nádherné, udržované městečko jako z cukru. Rozkládalo se v malebném údolíčku a jen pár okrajových domků se šplhalo do mírného svahu napravo. Až na pár vyšších a rozlehlejších budov v centru byly všechny domky prakticky stejné. Nebyly to drobné řadové domky, nalepené jeden na druhý, typické například pro Londýn, ale spíš klasické české venkovské rodinné domky s velkými zahrádkami. Ze zvědavosti jsem si v duchu ohradil myšlený čtverec, spočítal domky v něm a odhadl, kolik těch čtverců pokryje plochu městečka. Vyšlo mi, že městečko má kolem dvou tisíc domků a pokud je v každém tří až čtyřčlenná rodina, žije tu od šesti do osmi tisíc obyvatel.

Saxamur bylo tedy takové běžné české okresní městečko, nic víc, ale ani nic méně. Trochu mě zarazilo, když jsem zapátral očima po obvyklé dominantě – u českých městeček to vždy bývá kostel. Tady ale žádný nebyl. V centru byla jediná vyšší rozsáhlá budova, ale podle mnoha velkých oken to kostel nebyl.

Jitka již spěchala na zmrzlinový pohár, takže se neohlížela napravo nalevo a poháněla mě, už abychom tam byli. Náměstíčko bylo od skal sotva kilometr a nutno říci, tady se již žádné fraktály neprojevovaly, takže jsme za pouhou čtvrthodinu oba spolu seděli na předzahrádce před zdejší restaurací a lžičkou pomalu, nábožně pojídali zmrzlinový pohár, který jsem pochopitelně platil za oba. Zdejší restaurace sídlila právě v tom nejvyšším a nejrozsáhlejším domě. Místní mu říkali »obecní dům«, nebo také jen »obecňák«. Z náměstí byla vidět dvě velká boční křídla a restaurace zaujímala jen malou část. Když jsem se později dozvěděl, co všechno se v té budově nachází, točila se mi z toho hlava.

„Jak se ti Saxamur líbí?“ zeptala se mě.

„Je to tu takové... miloučké,“ řekl jsem.

Saxamur je osmkrát větší než »Vraní Hnízdo«,“ řekla hrdě.

„Tys ještě nikdy nebyla v opravdu velkém městě, že?“ řekl jsem klidně.

„Tam... za Fraktály... jsou ještě nějaká větší města?“ optala se mě opatrně. „Jak veliké je třeba tvoje město, ta... Praha? Nebo jak se to jmenuje...“

„To se nedá srovnávat,“ ujistil jsem ji. Saxamur má podle mě tak šest, nanejvýš osm tisíc lidí...“

„Osm tisíc osm set dvacet šest i se mnou a s tebou,“ dodala rychle, zřejmě si to nějak zjistila, když o ní jednali na radnici.

„Praha má hodně přes milion,“ řekl jsem. „To je... víc než sto krát tolik. Protéká jí řeka Vltava, ale Praha je nejen v údolí, ale i na okolních kopcích. Z jednoho konce na druhý ji najednou ani neobhlédneš. Tys ještě v Praze nebyla? Nevadí, uvidíš!“

„Príma! Pojedeme se do té Prahy podívat?“

„Nejen podívat!“ řekl jsem. „Budeme tam bydlet!“

Po těch slovech ztuhla jako kdyby vedle ní udeřil blesk.

„Počkej...“ řekla zaraženě. „Já myslela, že budeš bydlet se mnou v Saxamuru!“

„To asi ne,“ řekl jsem. „Stěhuješ se ty ke mně, ne já k tobě. Mám v Praze dobře placenou práci, co bych v Saxamuru dělal? Odjedeme spolu do Prahy, budeme tam bydlet, najdu ti tam školu, ty si najdeš nové kamarády...“

„Máte tam někde Fraktálové skály?“ vyhrkla rychle.

„To nemáme,“ přiznal jsem. „Ale v Praze jsou divadla, plno kin, určitě si najdeš spoustu kamarádů a kamarádek...“

„A Fraktálové lesy tam taky nejsou, že?“ zkoušela mě.

„Lesíky tam jsou, jenže asi nejsou fraktálové,“ řekl jsem. „Ale jsou tam parky, ve kterých běhají veverky.“

„Veverky...“ řekla zklamaně. „Nic víc? Veverky tu žijí také, ale Ebažgu jsou zajímavější. Máte v té Praze vůbec Ebažgu?“

„Čemu vlastně říkáš »Ebažgu«?“ zeptal jsem se pro jistotu.

To slovo jsem ještě nikdy neslyšel.

„No, podle obrázků by to byly opice,“ snažila se mi je nějak přijatelně popsat. „Podobají se zkrátka opicím. Mají ruce jako my, jenže mají na každé jen čtyři prsty a nohy mají stejné jako ruce. Někdy se přidržují i ocasem, žijí totiž na stromech. Jsou príma a čtyři Ebažgu chodili se mnou do třídy. Opice prý nemluví, ale Ebažgu nám o přestávkách vyprávěli krásné báje.“

Pravda, o takovém druhu opic jsem ještě nikdy neslyšel. Ale možná si Jitka jen vymýšlí. To děti dělají, některé si dokonce se svými hračkami povídají. Mají bujnou fantazii a v dětských hrách mluví i dřevěné hračky. Kluci se tak baví i s autíčky. Doufal jsem, že jde o nějaké plyšáky. Kdysi byli v Čechách v módě mončičáci, což může být zdrobnělina z anglického »monkey« neboli opice. Kdoví, možná jsou to právě oni, jen jim tady říkají »Ebažgu«.

„Opičky v Praze žijí v zoologické zahradě,“ řekl jsem. „Ale máš pravdu, nemluví.“

„A máte v Praze fyfytýce?“ zeptala se. „To jsou takoví velcí mluvící ptáci. Nevyprávějí báje, ale dovedou skvostně nadávat.“

„Mluvící ptáci?“ zarazil jsem se. „Myslíš asi papoušky?“

„Ne, pokud jsem četla, papoušci možná mluví, ale jen to, co někde uslyší a hlavně, nerozumí tomu. Fyfytýcové umí překládat z češtiny do řeči Burufjegů, kteří jsou líní učit se česky a jejich řeč je pro nás lidi moc těžká. Neslyšíme totiž její ultrazvukovou část a bez ní tomu není rozumět. Říkal to učitel Stehlík, kdysi se tím hodně zabýval.“

Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění. Mluvící ptáci, kteří dovedou překládat z jednoho jazyka do jiného, mluvící opičky... jako bych četl nějaký hodně starý středověký cestopis, kde se to také hemžilo neuvěřitelnými zvířaty. Brehm řadil mezi opice i Africké černochy, takže i on měl »mluvící opice«. Což se časem ukázalo jako omyl, stejně jako popisy velryb s koňskými hlavami a neexistujících mýtických bytostí, jako pták Noh. I když ten snad mohl být jen trochu zkomolenou představou obřího ptáka »moa«, který ve středověku snad ještě žil.

„Hele, Jindro, proč chceš tak nutně do Prahy?“ zkusila to na mě s prosíkem. „Copak si nemůžeš najít něco u nás v Saxamuru? To mám jet s tebou do města, které je – možná – trochu větší, ale kde nejsou Fraktálové skály ani les? A co tam budu dělat? Školu mám i tady a tady jsem topoložka, kdežto tam budu úplná nicka.“

„Já bych byl zase nicka tady,“ opáčil jsem. „Máte tady snad dost velký podnik, aby potřeboval počítačovou síť?“

„Máme tu Továrnu,“ řekla neurčitě. „Ale počítače... nevím. Vím, kdo má v Saxamuru internet, mohla bych tě s ním seznámit, ale já to znám jen z doslechu.“

„Hele, holka, to máš těžký,“ řekl jsem. „Říkáš si topoložka, ale chodíš teprve do školy. Vydělávat budu já a musím mít takové zaměstnání, abych vydělával dost pro nás oba. Rozumíš?“

„Jo,“ řekla. „Už jsem slyšela, že budu mít sirotčí důchod, určitě by mi stačil. Co kdybych zůstala v Saxamuru? Chodila bych tady dál do školy a ty bys zatím v Praze vydělával.“

„A proč mi tě tedy svěřili?“ namítl jsem. „Jednak ti mám pomáhat přežít, ale taky mám dohlédnout, abys nezvlčila.“

„Já přece nezvlčím,“ snažila se mě přesvědčit, neboli lidově řečeno »ukecat«.

„A to právě není jisté,“ řekl jsem. „Doteď tě hlídali rodiče, snad tě nenechali spustit se s nějakou pochybnou partou. Odteď jsem na jejich místě a kdybych byl tvůj pravý rodný bratr, měl bych tu povinnost taky. Nejsem proti tomu, abys ve mně viděla staršího bráchu, ale jeden z nás dvou musí mít zkrátka rozum.“

„Jindro... Jindro... pojď to aspoň zkusit...“

„Co chceš zkoušet v pátek odpoledne?“

„Pojďme za Aloisem, má počítač s internetem,“ navrhla mi. „Třeba nám poradí...“

„A ty si myslíš, že k němu můžeme takhle v pátek po obědě jen tak vtrhnout? Co by si o nás pomyslel?“

„Když mu řeknu, že jsi expert přes počítače, uvítá nás jako vzácné hosty otevřenou náručí!“ slibovala.

„Dobře, dojez zmrzlinu a půjdeme,“ souhlasil jsem, neboť mě zajímal člověk, který se v takové díře zabývá počítači. Potkat kolegu není nikdy nuda. „Ale nejprv bys mi měla ukázat, kde bydlíš. Nechci všude chodit s batohem.“

„Tak jdeme!“ zvedla se. „Ještě dojez tu zmrzlinu, já už ji mám v sobě.“

Ani bych si nevšiml, jak rychle ji do sebe naházela.

„Honit se nenechám,“ řekl jsem sveřepě, ale také jsem začal vyškrabávat pohár a dojídat zbytky opravdu chutné zmrzliny.

Pak jsem se ale zvedl a protože jsem oba poháry zaplatil již předem, mohli jsme odejít.

line

Domek po rodičích, kde Jitka bydlela, ležel o dvě ulice dál. Ulice v Saxamuru jsou široké a kolem domků jsou poměrně velké zahrádky. Zdejší domky jsou rozsáhlé a pečlivě udržované. Jitčin domek po rodičích nebyl výjimkou. V přízemí byla velká obytná kuchyň a čtyři pokoje, v patře byly údajně čtyři další větší pokoje.

„Tomu se dá říkat »můj dům – můj hrad«!“ řekl jsem docela obdivně. „Kdo bydlí nahoře?“

„Tyhle domky počítají s tím, že dole bydlí děda s babičkou, aby nemuseli běhat po schodech, nahoře ostatní,“ vysvětlovala mi Jitka ochotně. „My dědu ani babičku nemáme, tak bydlíme dole. Nahoře jsou u nás pokoje prázdné.“

Jitka měla pokojíček dole vedle obýváku, vyzdobený podle svého vkusu. Hrdě mi v něm na zdech ukázala zarámované, ručně malované nádherné obrazy. Na jednom byla sama, další obrázky podle ní zachycovaly školu, městečko z vršku a její rodiče. Byly to obrázky krásně namalované, jako od profesionálního malíře.

„Kdo tě to namaloval?“ zeptal jsem se při pohledu na její vlastní, opravdu mistrovsky namalovaný portrét.

„Všechny obrázky malovala Mlufchu,“ ujistila mě. „Dlouho se mnou seděla v jedné lavici a má mě ráda. Jenže naše úča nás rozsadila, protože jsme obě nedávaly pozor.“

„Takže spolužačka?“ podivil jsem se opravdu upřímně.

Bylo proč. Tyhle obrazy neměly běžnou úroveň výtvarného projevu dvanáctiletých dětí! Mohl by se jimi chlubit i akademický malíř. A následující vysvětlení tomu nasadilo takovou korunu, jakou jsem namouduši nečekal.

„Mlufchu je Ebažgu,“ sdělila mi Jitka. „Řekni, umí pražské opičky takhle malovat?“

Tohle se mnou pěkně zamávalo. Nemaloval to akademický malíř, ale opice! Proboha! A chodila do školy s dětmi a učitelka je musela rozsadit, protože nedávaly pozor... obával jsem se, že to se mnou bací a Jitka mě ještě bude muset omejvat.

„Tohle že namalovala opice?“ lapal jsem po dechu.

„Žádná opice!“ popřela to Jitka. Ebažgu nejsou opice! Tak o nich mluvit nesmíš!“

„Vždyť jsi sama říkala, že tak vypadají!“ namítl jsem.

„Jen vypadají!“ řekla Jitka. „Ale jsou tisíckrát chytřejší, čas od času opravují i učitele, když se splete nebo když něco neví!“

Auvajs! Opice, opravující učitele, když něco neví! Čeho se tady ještě dočkám?

„Víš co?“ řekla. „Nech si bágl v předsíni a jdeme za Aloisem.“

Poslechl jsem ji a odložil batoh. Pak jsme vyšli z domu. Všiml jsem si ale, že při odchodu nezamkla vchod. A upozornil jsem ji na to.

„No jo, vy Pražáci jste zvyklí zamykat,“ odfrkla si. „Tady se nezamyká, víš? Ani není čím. Dveře nemají zámky, protože tady se nekrade. Něco jsem o zbytku Čech četla a zámky na dveřích se mi zdají nejhorší ze všeho. Vlastně ukazují, že někdo v Čechách ještě krade. Opakuji ti, tady to tak není, tady se prostě nekrade.“

Stačil mi letmý pohled na dveře a vytřeštil jsem oči. Dveře měly jen kliku, ale chyběla klíčová dírka. Jak to, že jsem si prve nevšiml, že neodmykala? Jo, už vím, to jsme se bavili o internetu, takže jsem to prostě přehlédl. Vlastně až teď jsem si všiml, že zdejší dveře jsou krásně vyřezávané. Sakra, to muselo dát práce! A kolik takové venkovní dveře stojí? No nic, nebudu se divit, asi je to tady možné.

(Čímž jsem přehlédl další záhadu... ale patří mi to...) 

„Tady nikdo nekrade?“ musel jsem se chtě nechtě ujistit.

„Občas kradou některá lesní zvířátka,“ řekla Jitka. „Ale těm se to nedá vyčítat, prostě shánějí něco na zub. Domovní dveře ani okna ale nepřekonají, takže se nám v domech nic neztrácí.“

„A co kdyby sem někdy přišel nějaký zloděj, třeba z Čech?“ zajímalo mě.

„Neprojde skrz Fraktálové skály,“ ujistila mě. „Projdou jimi jen místní, kteří sem patří – a ti nekradou.“

„A co když sem někdo přijde na návštěvu?“ napadlo mě. „Třeba tu má příbuzné, strýčka nebo tak...“

„Návštěvy zachytí lidé z »Vraního Hnízda«,“ ujistila mě. „Kdo se začne vyptávat na cestu do Saxamuru, toho první člověk dovede na radnici, kde ho vyslechnou a obvykle ho rovnou otočí zpátky. Jenom ti, kdo někoho v Saxamuru mají, se na to mohou odvolat. Pak si pro ně musí někdo přijít nebo přijet a provést je tam. Jinak, jak už víš, sám tam nikdo neprojde. Skály to poznají.“

„A co kdyby začal krást někdo, kdo do Saxamuru patří?“ napadla mě poslední možnost. „Bydlí tady a prostě začne krást.“

„Odebrali by mu zdejší domovské právo,“ otřásla se.

„To by mu zabránilo krást?“ chtěl jsem vědět.

„To si tedy piš!“ řekla tvrdě. „Vyprovodili by ho za »Vraní Hnízdo« a zpátky by už nesměl. Ale pokud vím, naposledy se to stalo někdy před Třicetiletou válkou. Přijít o domovské právo je tady jediný trest, zato horší než poprava. Ten poslední potrestaný se prý beztak kousek od města oběsil. Ani se mu nedivím. A ty mě chceš odvléci do nějaké hloupé Prahy, místo aby sis vážil, že si tě k nám chci vzít!“

Rozohnila se a zdálo se mi, že má plné oči slziček. Tedy, to jí musím uznat, vlastenka to je příkladná! I když by se tomu dalo říkat »lokál-patriotka«, což už zní méně vznešeně.

Mezitím jsme došli k jinému úhlednému domku, kde měl bydlet Jitčin známý, pan Alois. Jitka beze slova a bez zazvonění stiskla kliku a táhla mě dovnitř, jako kdyby tady byla doma. Hned za dveřmi jsme se ale potkali s majitelem domku, jako by nám šel naproti. Když spatřil Jitku, usmál se na nás.

„Aha!“ řekl s pochopením. „Jituš si vede nového tátu!“

„Nebo bratra,“ opravil jsem ho.

„To je snad jedno, pojďte dál!“ pozval nás oba. Bylo znát, že Jitku dobře zná.

Byli přece sousedi...

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

24.11.2020 21:50