Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Zubníček

Zpět Obsah Dále

Pan Alois dostal nápad přivolat sem kolegu Karla.

Divil jsem se, že tu mají mobily a přitom je nenapadlo volat mi do Prahy místo posílání ouředních lejster.

„Zdejší mobily do Prahy nedosáhnou,“ omlouval své radní pan Alois. „První závadou je, že v nich nikdo nemáme SIM-kartu. Tady se zkrátka volá bez ní, i když mobily po zapnutí protestují, že jim SIM-karta chybí. Přesto se tu volat dá. Ale bez karty se dá volat i v Čechách, ovšem jen na některá hodně malá čísla, třeba na hasiče nebo záchranku. Tady je to rozšířené na všechny. Karel sehnal u jedné firmy v Čechách retranslační vysílače. Byly drahé jako kráva – no, spíš jako několik krav. V Saxamuru je jeden, druhý je v Dobropoli, ale to nám stačí – bohužel k moři se volat nedá. Chybí tam to... prej »pokrytí« signálem. Tady to ale stačí.“

„Nemáte tu víc konkurenčních operátorů?“ zeptal jsem se.

„Nemáme,“ přikývl pan Alois. „Ty dva retranslátory patří městům, ty také hradí provoz. Spravuje je Karel. Takže voláme mobily zadarmo. Což stačí, hodně lidí se beztak dohovoří pomocí telepatie. Ta je ještě výhodnější, ale nemá ji každý. V poslední době nám tu proto pomáhají pozemské mobily.“

Auvajs! A ke všemu tohle! Telepatie!

A kdybych ještě věděl, že Jitka patří mezi telepatky... Mělo mě trknout, jak nám pan Alois vyšel naproti, když jsme mu vtrhli do domu. Vždyť se musel odtrhnout od práce a my jsme na něho ani nezvonili, ani neťukali... telepatie jsem si ovšem nevšiml...

Karel se přihasil za chvilku, také pěšky, neměl to daleko. Tím jsme vytvořili po latinsku »kolegium« a debatovali skoro až do večera. Až mi bylo líto Jitky, která statečně předstírala, že nás poslouchá a že ji to dokonce zajímá. Neodvážila se nás přerušit, nebo naši debatu předčasně ukončit. Jistě si uvědomila, že pro ni bude děsně důležité, když tady najdu práci, která by mě zajímala natolik, abych praštil výhodnou a dobře placenou prací v Praze a odstěhoval se do zdejšího Zapadákova.

Bylo to přece především v jejím zájmu!

line

Došli jsme »domů« za šera, ale ne že by se setmělo, spíš jen mraky klesly níž. I tak bylo vidět na cestu. Tady v Saxamuru na noc nezapínali veřejné osvětlení a jak jsem si všiml, nebyly tu podél ulice ani lampy.

„S tím by se mělo něco dělat,“ navrhl jsem.

„Ale co?“ ptala se mě Jitka. „Říkáš – lampy. Ale ty by asi musel někdo obsluhovat. Kdo?“

„Automat,“ řekl jsem. „Divím se, že tu jste potmě jako ve strašidelném hradu. Veřejné osvětlení přece pomáhá vyrovnávat rozdíly mezi denní a noční zátěží elektráren.“

„To těžko,“ řekla Jitka. „Tady žádná elektrárna není.“

„Ježkovy zraky!“ zděsil jsem se. „Takže tu jste každý večer potmě jako barbaři ve starověku?“

„Proč?“ naježila se Jitka nad těmi barbary. „Tohle světlo ti nestačí? Větší tma tu už nebude. A v domech si přece svítíme.“

„Ale čím, když ne elektřinou?“

„Elektřinu přece máme,“ ujistila mě.

„To má každý dům vlastní sluneční panely a akumulátory?“

„Tak nějak,“ řekla Jitka. Bábuchóty máme odedávna, řekla bych už od starověku.“

„Proboha! Snad ne od Ebažgů?“

„Nejspíš od nich,“ řekla. „Tohle náhodou neznám. Budeš se muset zeptat strejdy Aloise. To je zdejší elektrikář.“

Vešli jsme – bez odemykání – do Jitčina domu a ejhle, hned za dveřmi se rozsvítil veliký čtverec na stropě předsíně. Nikde jsem tu neviděl vypínač, takže to zřejmě bylo na nějaké čidlo. Když jsme přešli do obýváku, rozsvítilo se světlo tam a v předsíni samo zhaslo. Světelné čtverce měly stranu tak tři čtvrtě metru, na chodbě byl jen jeden, v obýváku hned pět.

„Horší je, že nemám pořádné zásoby,“ zamrzela se na sebe Jitka. „Pochop mě. Byla jsem tu pár dní sama, všechno tu na mě padalo, na jídlo jsem vůbec nemyslela. Takže dneska nebudeme debužírovat. Udělám jen vajíčka na cibulce, chceš?“

Nebyl jsem proti. Jitka mě zavedla do kuchyně – přesněji, neprotestovala, když jsem ji následoval, sama mě tam nelákala. Kuchyně byla jiná než naše standardní kuchyňské linky. Centrem zde byla velká kachlová kamna s kovovými pláty, jaké jsem viděl naposledy... tuším že v nějakém muzeu, nebo tak nějak. Stranou ale stála lednička, i když bych ji nepoznal. Vypadala jako dřevěná skříň, jenže když ji Jitka otevřela, rozsvítilo se v ní světélko. Měla tam plato vajíček, cibuli a pár hrnků a láhví. Plato s vajíčky si vyndala na pracovní stůl vedle kamen a začala loupáním cibule.

„Nechceš mi pomoci nakrájet cibuli?“ zeptala se mě, když viděla, jak nečinně přihlížím. „Já po cibuli brečím,“ dodala na svou omluvu.

Převzal jsem tedy od ní prkénko, nůž a cibuli a dal jsem se do krájení na jemno. Jitka mezitím lžící z hrnku vykrojila šištici sádla a položila s pánvičkou na studenou plotnu.

„Neměla bys nejprve zatopit?“ napověděl jsem jí.

Jenže v té chvíli začalo sádlo na pánvičce prskat, jako by už bylo rozpálené.

„Máš už tu cibuli?“ obrátila se na mě netrpělivě Jitka.

Dokrájel jsem cibulku a podal jsem ji Jitce i s prkýnkem. Vysypala ji do pánvičky, kde to hned zaprskalo a cibulka se začala bouřlivě smažit. Ale i když jsem stál blízko, vůbec mi do tváře nesálalo horko a plotna vypadala jako studená. Svědčilo to jedině o účinnosti toho procesu – žádné zbytečné ztráty.

Dali jsme si tedy smažená vajíčka na cibulce – byla docela mňam. K tomu nádherně vypečené housky. Dvakrát mňam! Na to ještě něco, co se podobalo kakau, i když to mělo úplně jinou chuť, s kakaem to mělo společné jen že to bylo sladké. Třikrát mňam!

„Teď bych ti navrhla, aby ses po dlouhém cestování v klidu vykoupal,“ řekla. „Určitě musíš být utahaný. A vezmi si do vany zubníčka, ať to máš při jednom.“

„Co je to »zubníček«?“ zeptal jsem se. Mělo to zřejmě něco společného se zuby, ale co? Měl jsem s sebou v batohu kartáček i vlastní pastu, ale co s nimi ve vaně?

„Vy neznáte zubníčky?“ zeptala se mě Jitka.

„Možná tomu jenom jinak říkáme,“ napadlo mě opatrně. „I když ve vaně si zuby obvykle nečistíme...“

„A kde?“ vytřeštila na mě oči. „Čím si v Praze čistíš zuby?“

„No přece kartáčkem a pastou,“ odpověděl jsem jí.

„Cože?“ vyjekla „Rejžákem?“

„Ne, kartáčkem na zuby,“ odmítl jsem její představu, která mi opravdu připadala jako středověké mučení.

Jenže Jitka mi mlčky ukázala malé akvárium, nacházející se v koupelně. Leželo v něm šest malých růžových koulí o průměru dvou centimetrů, tak nějak vypadají některé druhy žvýkaček.

„To jsou »zubníčci«!“ vylovila jednu z těch koulí a podala mi ji. „Dej si ho do pusy a nech ho dělat co umí. Jen ho nekousni a nedejbože abys ho spolkl, to by na tebe ostatní zanevřeli. On ti vyčistí zuby dočista, zubníčci na to mají nádherná chapadélka a chobotky, uvidíš, nebo lépe řečeno, ucítíš. Nebudeš litovat! Zubníčci nám spravují i narušený povrch zubů, proto v Saxamuru nenajdeš zubaře. O těch jsem četla horrorů! A až v puse ucítíš, že se ti sbalil do kuličky, vrať ho zpátky do nádržky. Uvidíš a ucítíš ten propastný rozdíl mezi pusou po jídle a čistou. A už nikdy tě nenapadne huntovat si zuby rejžákem!“

Vana měla podivný tvar, nejlépe se v ní dalo napůl sedět, napůl ležet. Také měla dva kohouty. Jedním se pouštěla voda, ten druhý bylo podle Jitky nejlepší nechat jak je, řídil teplotu vody.

Vložil jsem si podle Jitčina návodu opatrně do pusy kuličku »zubníčka« a hup do vany. Voda byla příjemně teplá a v puse jsem cítil, že z kuličky vyrašilo několik chapadel. Začaly mi čistit zuby, všechny najednou. Chapadla se občas změnila v malé choboty, kterými zubníček odsával ze zubů i z mezer mezi nimi všechno, co tam nepatří. Připadal jsem si jako krokodýl, který si nechává vybírat ze zubů nečistoty od ptáků klubáků. Je to vlastně podobný druh symbiózy. Ani krokodýl nesmí klubákům ublížit, ostatní by se na něho vykašlali. A jestli zubníčci skutečně spravují zubní kazy, to by byla teprve výhra!

Musím přiznat, proti čištění kartáčkem to bylo jemnější, příjemnější, ale podle všeho důkladnější. Než jsem se jaksepatří vykoupal, zubníček skončil a sbalil se do hladké kuličky, takže jsem ho vyjmul, natáhl jsem se a vhodil ho do akvárka k ostatním.

Tohle opravdu není marné!

line

Přestal jsem litovat svého nádherného zaměstnání v Praze a už jsem se těšil na přinejmenším stejně zajímavé v Saxamuru. Nakonec – jak ráda říkala moje babička – všude je chleba o dvou kůrkách a s poctivostí nejdál dojdeš. Škodolibí k tomu dodávají: ...ale předjíždějí tě zloději v mercedesech...

Jenže tady je ostrov Saxamur v jiném světě, kde se nekrade, ve dveřích jsou jen kliky, bez zámků a klíčů. To bude zajímavé!

Jitka mě naučila zhasnout – říkala tomu »udělat tmu«. Tady se to na noc dělá všude, jinak by tu bylo v noci příliš světlo. Stačí ťuknout prstem do okenního skla a to zčerná do dalšího ťuknutí. Asi proto tu jsou okna velká a nedělená. Jedno okno – jedno sklo, aby to šlo rychle zhasnout. Po zčernání skla se na minutku naplno rozsvítí světla ve stropě, ale pak samy zhasnou. Mají to tu zkrátka vypiplané k dokonalosti!

První noc u své svěřenkyně jsem spal jako by mě do vody hodil, i když to je nesmysl, protože ve vodě se blbě spí. Vzbudil jsem se ale sám, nádherně vyspalý a hned jsem vyskočil z postele. Nevypadá to špatně! A ke všemu ten čistý vzduch! Žádný smog, žádné výfukové plyny! V kamnech se nezatápí, kdoví, jestli tu mají komíny!

Měl jsem známého, který tvrdil, že se do Prahy přistěhoval za čerstvým vzduchem. Všichni si ťukali na hlavu, ale jen než se dozvěděli, že se právě přistěhoval ze Severních Čech, sužovaných uhelnými velkoelektrárnami a navíc chemičkou. Pochvaloval si, jaký je v Praze nádherně čistý vzduch! Ani není vidět, co dýcháte! Ten nešťastník měl samozřejmě pravdu, i když jen ve srovnání se vzduchem pod komíny těch elektráren.

Jenže tady byl vzduch nejen čistý, ale spíš voňavý. Jak je to možné, když jsou dnes zamořené celé Čechy? Cožpak sem skrz Fraktálové skály neprojde ani ten všudypřítomný technologický smrad? Zřejmě ne. Fraktálové skály dokázaly vcucnout stíhačky Messerschmitt, ale nevcucnou obyčejný průmyslový smrad. Jako kdyby byly inteligentnější než naši národohospodáři!

Přitom tu mají Továrnu...

Ano, jenže nemá nic společného s dýmajícími kovozávody, s kyselou chemičkou nebo s mastnými rafineriemi. Pracují tam se změkčovači a zkapalňovači minerálů, umožňujícími manipulaci s kamením jako s těstem. Části, kde vyrábějí dřevěně vyhlížející výrobky, jako okna nebo dveře, prý říkají truhlárna, i když tam dřevo nikdy neviděli ani z rychlíku. Zdejšímu materiálu prý říkají »zadřevo« a je to opravdu náhražka za-dřevo, jenže má asi lepší vlastnosti než pravé dřevo.

A všechno zdejší sklo je prý také »zasklo«, tedy náhražka za-sklo, která vydrží podstatně víc než originální sklo. Také s ním pracují v Továrně.

Měl bych se tam jít někdy podívat...

line

Jitka rozhodla, že dopoledne musíme nakoupit. Tvrdila, že má vymetenou ledničku. Byla sice sobota, ale to prý nerozhoduje. Hokynářka Krásná – zaplesal jsem nad tou profesí, v Čechách již dávno zaniklou – prý beztak nemá pevně určené otevírací hodiny. Kdo vstoupí do jejího krámu, rozklinká nade dveřmi zvoneček a Krásná ihned přijde prodávat.

No – to »ihned« je také relativní... Když nemá hokynářka co dělat, nebo si jen čte, případně plete svetr, odloží co má v ruce a vystartuje. Když ale sedí na oné místnosti, kam i císař pán chodí pěšky a sám... může to trvat i déle. A když jí právě teď něco kypí na plotně, ozve se přes dveře jenom: »Nemůžu, obslužte se sám!« a krám s obsluhou se operativně změní v samoobsluhu.

A to včetně placení! Tady jsou totiž lidé opravdu poctiví!

Občas se stává, že se hokynářka odtrhne od plotny až když je zákazník na odchodu a krám prázdný. V tom případě Krásná jen zapíše tržbu a vrací se k plotně.

Saxamuru se nekrade, lidi si důvěřují a peníze souhlasí!

Pro člověka z Čech je to až neuvěřitelné!

Dnes jsme však přišli brzy, Krásná ještě ani nezačala vařit, navíc byla zvědavá na Jitčinu návštěvu, takže nás obsluhovala se vší úctou a ještě radila Jitce, co by si měla ještě koupit a případně jak by to měla upravovat. Byly to takové mateřské rady od pečlivé sousedky. O Jitce tady samozřejmě všichni všechno věděli, jenom moje maličkost tady byla neznámou veličinou.

Nákup jsem nesl domů já, ale Jitka se do vaření oběda moc nehrnula.

„Dneska si jen vezmeme něco s sebou a uděláme si pěkný výlet, chceš?“ navrhla mi. „Nejprve na hodinku k moři, pak ti ukážu Fraktálový les a nakonec mám pro tebe překvapení, něco takového jsi zaručeně v životě neviděl. Chceš?“

To se ví, nebyl jsem proti.

Oběd naskládala do nevelkého košíčku – všiml jsem si, že je to půlka pečeného kuřete, housky, láhev nějakého nápoje a ještě něco, co jsem v tom fofru ani nepostřehl, ale co jsem viděl, to vypadalo lákavě, takže jsem se neobával, že budeme o hladu. Pak mě ale maličko zarazilo, když Jitka otevřela kůlničku na dvorku a spatřil jsem... skleněný koblížek stojící na hraně, neboli gežůr alias automobil či helikomobil rodiny Karasových.

„Moment,“ zarazil jsem se. „Na tohle nemám řidičák!“

„Já taky ne,“ odvětila klidně. „Ale umím to řídit, kdežto ty asi ne, nebo se pletu?“

„Nepleteš,“ vzdychl jsem si. „Ale opravdu nebývá zvykem, aby něco takového řídila dvanáctiletá holka bez řidičáku!“

„V Čechách,“ podotkla významně. „Tady je Saxamur. Jízda gežůrem je tu rovnocenná jízdě na kole, až na to, že na kole tu jezdí jen sportovci, kdežto gežůr tu má každá rodina a řídí ho ten, kdo ho zrovna potřebuje.“

„Už jsi to někdy řídila?“ ukázal jsem jí na vozidlo.

Opravdu to nevypadalo jako automobil. Opravdu se to víc podobalo koblížku stojícímu na hraně. Opravdu to mělo z obou stran průhledné dveře, vpředu a vzadu čelní a zadní sklo, ale tím veškerá podoba s auty končila. Předně tomu chyběla kola. Naspod byl trochu zploštělý, jakoby odkrojený, a na té plošince stál. Pod sedačkami a nad hlavami byl gežůr neprůhledný a nejspíš se tam ukrýval pohon, ale nemohl to být klasický motor, neměl by co pohánět. Nepochyboval jsem, že se to samo pohybuje, ale vůbec jsem nechápal jak. Ale necítil jsem se odborníkem ani na klasická auta, takže mě to ani tolik nebolelo.

„Jezdila jsem s tím po celém ostrově,“ chlubila se Jitka.

„No jo, ale s rodiči...“

„Bez rodičů!“ zdůraznila ihned. „Naši mi věřili. Jsem přece topoložka, v Saxamuru se neztratím. Tak co, jdeme na to?“

Otevřela dveře na pravé straně. Vypadaly jako plexisklový disk v černém rámu, nejprve se odtáhl od karoserie a zhoupl se směrem nahoru a dozadu. Jitka uložila košík s jídlem do prostoru za sedadlo, s naprostou samozřejmostí se posadila a své skleněné dveře stáhla dopředu a dolů, až zabouchly. Na levé straně, kde v českých autech sedí řidič, se stejným způsobem otevřely druhé dveře a vybízely mě k nasednutí.

„Bojíš se?“ zeptala se mě trochu posměšně.

To rozhodlo. Nemohu přece před ní vypadat jako zbabělec. Jestli s tím jezdila už dřív, pak to je asi tady v Saxamuru možné. Je tu takových anomálií víc, nemá smysl se jim divit. To bych se pak musel divit pořád. Jsme přece v jiném světě!

Pokusil jsem se tedy nasednout a musím potvrdit, nasedalo se do toho pohodlněji než do běžných aut. Dveře byly přece jen větší a sedačka pohodlnější. Sháněl jsem se po bezpečnostních pásech, ale marně. Nebyly tu. Buď se to dá chápat jako selhání konstruktérů, nebo gežůry nepotřebují pásy, protože nehavarují. Tu druhou možnost bych uvítal víc.

I když jsem se zapomněl starat o dveře, najednou se vedle mě ozvalo zabouchnutí, dveře byly na svém místě a Jitčin gežůr, nebo ani-nevím-jak-to-nazvat, pomalu vyjel z kůlničky. Pak ale nabral směr kolmo vzhůru, vystoupal nad vrcholky střech, pak se otočil a rozjel se.

To byl tedy fofr! Myslím, že ani Formule-1 by proti němu neměla šanci. A ke všemu neuznával zatáčky. Jitka je po startu nasměrovala a pak už jsme letěli po přímce. Mírně jsme přitom stoupali, zatímco terén pod námi naopak klesal, takže jsme brzy letěli vysoko nad údolím. Ten směr byl ale nutností, protože jsme měli před sebou terénní hřbet a podle dosavadního směru jsme se přes něj měli přehoupnout poměrně těsně.

Což se brzy stalo a potom... potom jsem šikmo dolů před sebou spatřil – oceán. Oceán, sotva dvacet kilometrů od městečka Saxamur, které je od Čech vzdálené půlhodinku chůze! Ale bylo to tak a brzy jsme již klesali k blízké liduprázdné pláži.


Ostrov Saxamur se z této strany nejvíc podobal křídovému pobřeží Anglie kolem Doveru, proti francouzskému Calais. Strmé skály však nebyly křídově bílé, ale zrzavé. Nevím, co to bylo za minerál, křída to nebyla. Spustili jsme se podle nich a přistáli na kamenito-písčité pláži téměř až u vody, poblíž velké dřevěné roubené chaty. Měla černá okna a vypadala opuštěně.

„Ta je tu, kdyby tu chtěl někdo přespat,“ ukázala mi na ni Jitka. „Uvnitř je lednička se zásobami trvanlivých potravin, ale my tam nepůjdeme, protože hned poletíme. A až teď mi došlo, na co jsme zapomněli. Letíme k moři a nemáme s sebou plavky!“

„Mohli bychom se tam jen trochu omočit,“ navrhl jsem. „Jen po kolena do vody, nemusíme hned plavat. Mimochodem, ani nevím, jestli umíš plavat?“

„V moři je to snadnější než v řece,“ ujistila mě. „Navíc je zdejší moře slanější než Atlantik i než Jadran. Takže víc nadnáší, voda tady nese sama a naopak je obtížnější se potápět. Nebude ale lepší letět dál? Jen po kolena, to není vončo.“

„To říkáš ty,“ namítl jsem. „Já to beru z jiné stránky. Ty jsi tu byla možná i víckrát, ale já jsem u zdejšího moře nebyl, takže přece nemohu odjet – nebo odletět – a nesmočit si aspoň kolena.“

Uznala to a otevřela dveře.

„Dobře, aspoň po kolena!“ přistoupila na můj návrh. „Ale po tvoje kolena, protože máš delší nohy!“

Naštěstí jsem měl krátké kalhoty, stačilo mi zout se a mohl jsem vstoupit do vody. Očekával jsem, že Jitka zůstane na břehu, nanejvýš si smočí chodidla, ale nijak se nerozpakovala a shodila kromě bot i džíny. Měla však pod nimi naštěstí modrý – něco jako cvičební nebo spartakiádní úbor, nemusela se přede mnou stydět. Dobrodili jsme se až tam, kde mi voda sahala ke kolenům a Jitce už málem začínala smáčet ty její skoro-plavky. Povinně jsme si vyzkoušeli, jak je moře slané – skutečně bylo – a tím naše dnešní »koupání« skončilo.

Vylezli jsme z vody. Mít plavky, zdrželi bychom se tu snad i déle, voda byla teplá »jako kafe« a vzduch také nebyl studený, ale Jitka to očividně nechtěla zbytečně protahovat. Mlčky jsme se obuli, nasedli, bouchly dveře a gežůr se s námi vznesl.

„Příští zastávka bude u Fraktálového lesa!“ řekla stručně. „Tam něco uvidíš!“

line

Zajímalo mě, jak tu »koblihu« Jitka řídí. Chybělo tu totiž něco jako volant, pedály nebo knipl jako u letadel. Přede mnou však nic takového nebylo a před Jitkou také ne.

Když jsem se ale zeptal, Jitka mi ukázala malou kuličku, která se nacházela v sedačce mezi nohama. Tak proto se mi zdálo, že má Jitka pořád ruce v klíně! A ona takhle řídí auto!

Pak mi ukázala, že mám na sedačce úplně stejnou řídící kuličku a navrhla mi, abych si řízení vyzkoušel. Že ona sama řídí od svých pěti let a vůbec nic to není. Bylo jen třeba kuličku na hraně sedačky najít a povytáhnutím zapnout.

„Ono je pak jedno, kdo řídí,“ vysvětlovala mi. „Dvojí řízení je ohromná vymoženost. Například když mě to táta učil, párkrát jsem zazmatkovala a v tom případě táta převzal řízení a srovnal to za mě. Ale chyby jsem brzy přestala dělat, vždyť je to snadnější než jízda na kole. Mimochodem, na kole jezdí sotva desetina lidí v Saxamuru, říkají si »sportovci« a jsou na to pyšní. A mají hodně stará, vysoká kola, přední obrovské, zadní malé... Ale všichni umí řídit gežůry. Kdežto naučit se řídit auta v Čechách, to je prý strašně složité a to bych si netroufla. Táta to uměl, ale...“

No jo, zase se rozbrečela. Ale bylo to pochopitelné. Vždy když si vzpomněla na rodiče, byla okamžitě naměkko. Pamatuji se, že mě tohle taky pěkných pár let pronásledovalo, takže jsem ji naprosto chápal. Chápe to každý, kdo to zažil. Někdy i ti, kdo nic takového nezažili, ale to jsou spíš výjimky.

Nechala mě vyzkoušet si řízení a musím potvrdit, řídí se to opravdu snadno. Jenže pak mi s omluvou řízení sebrala a řekla, že budu mít ještě fůru času naučit se to, ale teď by nás to zdržovalo, protože letíme k Fraktálovému lesu. A při rychlosti, kterou gežůr vyvinul, a vzhledem k tomu, že jsme k cíli letěli nejkratší možnou cestou, totiž po přímce, byli jsme tam poměrně brzy.

„Fraktálový les je ten černý les před námi,“ ukazovala mi levou rukou, zatímco pravou nepouštěla řídící kuličku. „Letíme teď asi pět kilometrů vysoko, to vypadá jako docela obyčejný les. V Saxamuru takhle vysoko nikdo nelétá, ale v Čechách vedou nad Fraktálovými skalami letecké linky a z těch nic podezřelého není vidět. Prý ještě výš létají jakési satelity, ale ty už jsou úplně mimo dosah, takže nikdy nic nezpozorují. Vidíš sám, jak vypadá úplně nevinně.“

Musel jsem jí potvrdit, že tenhle les je možná rozsáhlý, ale Křivoklátským lesům se nejspíš nevyrovná.

„Dobře, drž se, naletím na něj z nižší výšky!“ upozornila mě a zamířila šikmo dolů.

Naletěla nad les zhruba v poloviční výšce – a najednou se krajina pod námi skokem změnila. Les byl náhle mnohem větší a stranou tekla řeka, která tam předtím rozhodně nebyla. Kolem lesa byly dříve tmavozelené louky, ale ty jednak prudce ustoupily a navíc změnily barvu na světlezelenou.

„To byl, panečku, skok, co?“ obrátila se na mě rozjařeně Jitka. „Že sis toho nestačil ani všimnout?“

„Mám dojem, že jsme se ocitli někde jinde než prve,“ řekl jsem opatrně.

„Jo, jsme u Třetího Fraktálového lesa,“ souhlasila ochotně. „Ten skok měl čtyři sta osmdesát kilometrů. Dobrý, co?“

„Čtyři sta osmdesát?“

To už na mě bylo trochu moc. Při rychlosti družic by to trvalo... přesně minutu, spočetl jsem si. Jenomže tohle nebyla ani vteřina! Rychlost družic jsme tedy překročili nejméně šedesátkrát, ale spíš stokrát.

„To už není přirozené!“ řekl jsem vážně.

„To není otázka rychlosti, ale topologie,“ řekla Jitka. „V té chvíli se prostor trochu zkroutil a my jsme ve skutečnosti proletěli odhadem jen asi dvacet metrů. Pak se prostor narovnal – a oddělil nás těmi čtyřmi stovkami kilometrů.“

„Ale jak dlouho to poletíme zpátky?“ vyhrkl jsem.

„Letět přímo, tak hodinu,“ souhlasila. „Ale mohli bychom si to buď prodloužit nebo zkrátit. Já jsem pro prodloužení. Přece nevynecháme to slíbené překvápko!“

„Ale jak dlouho poletíme?“ zeptal jsem se.

„Tak třicet vteřin,“ řekla a zamířila opět nad Fraktálový les.

Bliklo to opět a tentokrát zmizela řeka a místo ní pod námi byly jakési skály, větší než Fraktálové skály u městečka. Takže to bliklo ještě jednou a pod námi byla tentokrát poušť, obklopující opět tu charakteristickou skupinku skalních sloupů. Všude kolem nás se rozprostíraly jen písečné duny, občas nějaké skály, ale jen ty Fraktálové měly tvar sloupů.

„Teď jsme přesně ve středu ostrova,“ referovala mi Jitka. „Už pan Lojza ti říkal, že je tady malinkatá poušť, protože mraky sem nedoletí a vyprší se dřív.“

„Nádhera!“ komentoval jsem to nadšeně. „Jako Sahara!“

„Co bys dělal, kdybych tě předem nepřipravila na to, co se bude dít?“ obrátila se na mě vyčkávavě.

Musel jsem se zamyslet. Stát se mi tohle bez varování, asi bych především zpanikařil. Protože svět kolem mě, zdánlivě tak bezpečný a neměnný, se začal chovat nelogicky a nepřirozeně.

„Co bys dělal, kdybys třeba pilotoval nějaké letadlo a ocitl se znenadání a bez varování tady?“ pokračovala v otázkách.

„Nevím,“ řekl jsem. „Být pilot, nejspíš bych se koukal co nejrychleji dostat dolů na zem. Zkusil bych přistát na první rovné ploše a třeba i nouzově.“

„Správně uvažuješ!“ pochválila mě. „Podívej se, kam teď míříme. Co tam dole před námi vidíš?“

Podíval jsem se směrem, kam mi ukazovala – ostatně jsme tam mířili a náš cíl se rychle přibližoval. A teď jsem to spatřil.

„Stojí tam nějaké malé letadlo!“ řekl jsem překvapeně.

„Správně,“ přikývla „Messerschmitt BF-109-G-2 leteckých sil Luftwaffe, který se nevrátil z pátracího letu v lednu 1942.“

Stíhačka stála normálně na rozkročeném podvozku, jako by tady přistála včera. Zdálo se mi, že přistála ještě normálně.

„A našla jsem ho až já,“ dodala Jitka pyšně.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

28.11.2020 11:24