Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Elektřina

Zpět Obsah Dále

Mezitím jsme přistáli poblíž, Jitka vyskočila ven a běžela k letadlu. Naskočila zezadu na křídlo, po čtyřech došplhala až ke kabině, otevřela si prosklený kryt a hupsla dovnitř. Pochopil jsem, že to nedělá poprvé. Opuštěný letoun se jí asi líbil, i když to byla hodně neobvyklá dětská prolézačka.

„Tak co?“ ohlédla se po mně. „Byla bych správné letecké eso Luftwaffe?“

Zahýbala uvnitř kniplem a ocasní plochy se začaly kývat sem a tam, nahoru a dolů.

Neodolal jsem a vystoupil jsem také, abych si tu stíhačku prohlédl zblízka. Povrch měla už omšelý, ale jako vrak ještě ani zdaleka nevypadala. Akorát pneumatiky na kolech byly splasklé, neudržely vzduch ty desítky let. Také jsem se vyšplhal na křídlo, bylo tu už trochu oblýskané, a vysoukal se ke kabině, kde si Jitka hrála na pilotku a přičinlivě hýbala vším, čím to šlo.

„Nejsou tam nějaké stopy po pilotovi?“ zeptal jsem se jí.

„Nejsou,“ odvětila. „Odešel od letadla a už se k němu nikdy nevrátil. Zabloudil ve Fraktálových skalách. Toho jediného našli ještě v tom roce. Pochopitelně zmrzlého a okousaného od lišek.“

„A co tohle letadlo?“

„Možná by mohlo i odstartovat, kdyby se z nádrží za ta léta nevypařily poslední zbytky benzínu a nevybily se baterie. Našla jsem je já!“ vypjala se hrdě. „Hledala jsem vloni zatoulané drony, dali mi na to detektor magnetů. V letadlech jsou magnety pěkně silné, to se nedá s drony srovnávat. Drony jsem našla a navíc jsem objevila i oba Messerschmitty.“

„A kde je ten druhý?“ zeptal jsem se.

„Trosky druhého leží dvě stě kilometrů odsud ve Čtvrtém Fraktálovém lese. Kolem jsou normální husté lesy, přistát se tam tímto letadlem nedá. V troskách je ještě zaklíněná kostra druhého pilota. Nepřežil havarii. Možná by udělal lépe, kdyby vyskočil na padáku, ale v konečném výsledku by se to nelišilo. Oba dva měli zkrátka smůlu. Zanesli je po pár dnech do hlášení jako zmizelé a už je v Čechách nikdo nikdy živé nespatřil. Až vloni já.“

Otřásl jsem se. Obě ty smrti byly kruté. Ale byli to okupanti a ty nikdo na světě nelituje, i když za schvalování jejich smrti hrozí trest. Kulka za Heydrichiády, až patnáct let dneska3. V obou případech to soud pokrytecky vydává za »schvalování terorismu«.

„A... jak je to daleko od města Saxamuru?“ zeptal jsem se.

„Od našich Fraktálových skal, které je za války vcucly, je to sem vzdušnou čarou něco přes pět set kilometrů,“ odpověděla.

Vylezla z kabiny Messerschmittu a seskočila na kamenitou půdu. Nic tu nerostlo, bylo tu sucho, asi proto bylo to letadlo tak zachované. Ale poblíž skal písečné duny nebyly. Tady byl povrch úplně hladký. Jestli to tak bylo i v roce 1942, byla by to široko daleko jediná vhodná přistávací plocha. Pilot přistál, pak odešel hledat pomoc do Fraktálových skal a skončil stovky kilometrů odsud, zmrzlý a okousaný od lišek. Přitom musel být na dosah záchrany! Zmrznout mohl jen ve Fraktálových skalách u Země! Tady je přece pořád léto! Tak blízko cíle... to je tedy smůla!

„Víc leteckých neštěstí se tu neodehrálo?“ zajímal jsem se.

„Havaroval tu ještě jakýsi Američan se stíhačkou Mustang P-51-A,“ vzdychla si. „Ale spadl i s letadlem na dohled od vsi Mokráčky. Už se nedozvíme, jak se dostal k Vranímu Hnízdu. Vůbec tam neměl co dělat, je to daleko za demarkační čárou. Spíš by tam mohli létat Rusové, ale ti se drželi víc na sever.“

„Co se s ním tady stalo?“

„Nedokončená otočka nad Fraktálovými skalami skončila pochopitelně v Saxamuru,“ pokrčila Jitka rameny. „Chvíli tu bloudil, pak asi hledal místo na přistání, jenže pak mu došlo palivo a při přistávání převrátil letadlo na záda. Vesničané k němu sice brzy doběhli, zvuk leteckého motoru tady zburcuje každého, ale zpod letadla ho dostali už studeného. Ušetřil jim aspoň starost, co s ním. Byl to přece jen spojenec, pohřbili ho tedy na hřbitově.“

Pomalu jsme se vraceli ke gežůru.

„A v poslední době?“ zeptal jsem se.

„Naštěstí už nic,“ vzdychla si. „V posledních letech nějaká letadla fotografovala terén poblíž Vraního Hnízda. Někdo se jich naštěstí domákl, na věži kostela sedí často někdo s dalekohledem, a náš nejvyšší topolog Klásek zaklíčoval neboli zamkl po dobu fotografování Fraktálové skály mezi námi a Čechami. Byly potom neprůchodné i pro nás, ale aspoň se nemohlo nic stát.“

„Ale co kdyby je už neodemkl?“ napadlo mě. „Pak by se městečko Saxamur úplně odtrhlo od Čech?“

„To jde jen nakrátko,“ zavrtěla hlavou. „Nejdelší zamčení bylo někdy kolem roku 1915. Měšťané se rozhodli úplně oddělit Saxamur od Rakousko-Uherska, aby znemožnili odvody mužů do armády. Ve Vraním Hnízdě zůstaly tenkrát jen nejkurážnější ženské a pár stařešinů. Jenže v zamčených Skalách narůstalo napětí a to se po roce uvolnilo parádním zemětřesením. V kronice je zapsáno, že to byl desátý stupeň Richterovy stupnice, to prý na Zemi ještě nikdo nezaznamenal. Celý ostrov Saxamur se prý vlnil jako vlny na vodě. Nikomu se nic nestalo, bylo to v noci a všichni byli v postelích, takže se nikdo nepotloukl, domy stavěné z abega jsou pevné, ale Ebažgové nás před dlouhodobým zamykáním varovali. Šlo by to, kdybysme odemkli zamknuté Fraktálové skály na opačné straně. Ale ty zamkli Ebažgové kvůli Maorům.“

Saxamur má i jiné spojení se Zemí?“ navnadilo mě to.

„Měl,“ opravila mě Jitka. „Dokonce jich bylo víc. Některé vyřadili Ebažgové už dávno, prý jsou v polárních krajích, odkud se sem hrnula zima, led a sníh. Jak sám vidíš, je tu pohoda. Někde na opačném konci Země poblíž Nového Zélandu byly další Skály v teplé oblasti, jenže tam žili Maorové, kteří sem chodili na lov Ebažgů. Ebažgové se s nimi nedokázali domluvit kvůli neochotě Maorů, ti v nich viděli jen kořist. Maorové byli lidojedi, uzavřít jim přístup do Saxamuru bylo správné. Dodnes se nikdo neodváží navrhnout odblokování Skal. V Saxamuru je dnes klid a mír.“

„Třeba už jsou dneska Maorové civilizovaní,“ namítl jsem.

„Možná,“ připustila. „Stejný klid a mír je v Čechách i bez Sudeťáků. Taky vypadají civilizovaně a taky jim nikdo nevěří, že by zase nedělali neplechu. Angličané prý mají velice rozumné heslo »Safety first4«. Je to zkrátka jistější. A Japonci zase říkají: »Kdo udělá tutéž chybu dvakrát po sobě, zaslouží si dvojnásobný trest«. A opravdu na tom něco je. Já bych to ani se Sudeťáky, ani s Maory už nikdy nezkoušela. Nevěřím jim.“

Vybalila zpod sedačky košík s naším studeným obědem. Rozlomila zručně půlku kuřete na čtvrtky, jenže ty pak dala ve skleněné misce do přihrádky v zadní části gežůru, odkud je po chvilce opět vytáhla. Čtvrtky kuřete byly horké a tím víc voněly. Není to marné vozit s sebou mikrovlnku, gril, či co-to-bylo.

Oba jsme nasedli, ale Jitka před nás umístila podnos široký přes celou šířku kabiny. Na podnos dala misky s čtvrtkami kuřete, malou ošatku s houskami a velkou skleněnou láhev. Už jsem se lekl, že je to víno, ale byla to jen dobrá limonáda. Obě dveře jsme nechali odsunuté nahoru a dozadu, takže kabinou vál slabý větřík. Obědvat v gežůru je příjemnější než v restauraci.

„Ráda sem létám,“ přiznala Jitka. „Opuštěná stará německá stíhačka, poblíž Fraktálové skály, je to tu takové... romantické.“

Dojedli jsme, Jitka sklidila podnos. Zbytky balila do utěrky a prohlásila, že je donese zubníčkům. Prý mají rádi i kosti.

„Spořádají jakékoliv odpadky,“ ujistila mě. „Nenechají ani holé kosti, potřebují je kvůli vápníku. Něco z toho nám pak vrátí při spravování zubů.“

„Nestálo by za pokus rozšířit je i na Zemi?“ napadlo mě.

„Nestálo,“ zavrtěla hlavou. „Například Maorové. Co mohli, to sežrali. Zubníčky, Ebažgy, požrali se i mezi sebou. Pro ně je škoda i dobrého slova.“

„Třeba už se změnili,“ namítl jsem.

„Myslím, že důležitější je, aby se sem lidožrouti nedostali,“ mínila. „Nedávno si Ondra Vacků stáhl z internetu článek, že se ve Švédsku chystají obnovit lidožroutství. A myslí to prý vážně, stojí za tím i jedna univerzita5. Zatím prý chtějí pojídat jen nebožtíky, je to prý ekologičtější než pohřbívání a spalování, ale kdyby jim to prošlo, určitě někoho napadne, že čerstvé maso je zdravější a je to hned v celé Evropě. Beztak to tam přinesli vetřelci, co se dnes do Švédska jen hrnou.“

„Do Čech se to snad nedostane, aspoň doufám,“ řekl jsem.

„Čechům to může už dnes Evropský svaz nařídit,“ odfrkla si s pohrdáním. „Nejdřív jim nařídí natahat si do Čech lidožrouty a pak jim nařídí »sjednotit s nimi zvyky«. Jen do Saxamuru žádné dlouhé velmocenské prsty nedosahují. I kdyby jedli lidské maso v celém světě!“

S těmi slovy zavřela dveře, vzletěla a zamířila nejkratší cestou k blízkým Fraktálovým skalám. Ani jsem se nedivil, když jsme následujícím bliknutím přeskočili na dohled od městečka.

Jitka byla fakt dobrá topoložka.

line

Než Jitka uložila »rodinný gežůr« do »garáže«, jak honosně nazývala kůlničku na dvorku, nechala mi podržet košík se zbytky z našeho oběda. Pro zubníčky... Vysypala jim zbytky z utěrky do jejich akvária, do rána tam bude opět čisto, ujišťovala mě.

„Ještě se můžeme projít do naší školy,“ navrhla mi. „Ať víš, kde se vzdělávám.“

Byl jsem pro a tak jsme opět pěšky vyšli na ulici. Škola prý není tak daleko, aby se vyplácelo vytahovat na to auto.

„Zajímalo by mě, na co zdejší auta jezdí,“ zahájil jsem další debatu za chůze ke škole. „Neviděl jsem, že bys do auta nalévala benzín, nebo něco takového. Navíc jezdí neuvěřitelně tiše.“

„Jezdí na elektřinu,“ odpověděla mi ochotně. Bábuchót je pod sedadlem a kefaž máme nad hlavami. Bábuchót je něco jako elektrická baterie, podobné jsou i v domech. Kefaž je pohonná jednotka, která vyvíjí orientovaný tah zvoleným směrem. Tak je to aspoň napsané v učebnici, ale podrobnosti fakt nevím.“

Nečekal bych, že to bude vědět malá holka, když jsem nic z toho nechápal ani já, promovaný inženýr. Podrobnější informace si budu muset sehnat jinde, snad to tu někdo ví. Ačkoliv bych se neměl divit, kdyby to věděli jen odborníci z civilizace, která tyto stroje vyvinula. Jak mi už Jitka řekla, jsou to opičkám podobní »Ebažgu«. Tady jsme se zkrátka my lidé setkali s úplně odlišnou civilizací a můžeme využívat dobrodiní technologií, na které jsme sami nepřišli. Mráček je v tom, že se to omezuje na Saxamur. Na druhé straně jsem se tomu nedivil. Ani tomu, že »Ebažgu« odmítli kontakt s Maory, kteří se k nim chovali nerozumně a nepřátelsky. Asi můžeme být rádi, že se Ebažgové po tom všem s námi lidmi vůbec stýkají. Celkový dojem z lidstva nekazí jenom primitivní Maorové. Pojídají lidské maso, ale světové války se jim rozhodně připsat nedají.

A buďme vděční, že ze všech Fraktálových skal na Zemi se jedny – a to ty nejpoužívanější – nacházejí v Čechách.

line

Škola opravdu byla nedaleko. Byla totiž v obecním domě, té rozsáhlé budově, kde jsme si pochutnávali na zmrzlinových pohárech. Kromě tří klasických tříd tu byla i velká kuchyně, dvě jídelny, dva velké sály a navíc nějaké byty. Jídelně se nedalo říkat »školní jídelna«, byla to restaurace pro všechny. Pro děti byla přednostně, ale kuchařky a kuchaři vařili i pro dospělé. Neplatily tu zkostnatělé předpisy, které spojení školy s hospodou vylučují. Podobným budovám se na Zemi dříve říkalo »kulturní dům«, jenže nikdy neměly tak univerzální a dá se říci nepřetržité využití. Asi proto kulturní domy na vesnicích časem zchátraly, kdežto zdejší »obecňák« byl nejdůležitější budovou města.

Ve školních bytech bydleli tři mladí učitelé a jedna postarší kuchařka, kterým stačila garsonka. Ženatí učitelé a vdané učitelky prý bydleli ve vlastních domcích.

A protože dnes vyučování nebylo, nebyly tu děti, ale lokál byl plný dospělých. Chlapů i ženských. Kdo se sem nevešli, seděli na předzahrádce, kde jsme byli předtím i my.

„Hleďme!“ uvítal nás mladě vyhlížející vousatý muž. „Jituš nám přišla ukázat svého nového taťku!“

Pochopitelně jsme byli rázem středem pozornosti. Zdálo se, že sem děti takhle odpoledne nechodí, ale Jitce se nikdo nedivil.

„My jsme se ale dohodli jinak,“ řekl jsem hned na úvod.

„Jakpak?“ pobídl mě vousáč.

„Jitka bude moje mladší sestra a já její starší bratr,“ objasnil jsem náš nově domluvený »příbuzenský« vztah. „Nejsem od ní tak daleko věkem a bude to přirozenější.“

„Taky dobře!“ řekl vousáč. „Ale jako její bráška bys měl spolu s ní chodit do školy, ne?“

„Proč?“ ušklíbl jsem se. „Když mám diplom inženýra...“

„Tady může chodit do školy i inženýr,“ nedal se tím vyvést z míry vousáč. „V Saxamuru máme stroje, které v našem starém světě nikde nenajdeš.“

„To by se tu musel najít někdo, kdo jim opravdu rozumí – nejen že je umí používat, ale rozumí principům! Pak bych ovšem nějakým školením nepohrdl.“

„Výborně!“ pochválil mě vousáč. „To jste náš člověk! Ale tady to vykládat nebudu, ostatní by nás rušili a my bychom jim také překáželi... zítra je neděle, to taky ne... co takhle v pondělí hned po vyučování v horní třídě?“

„To nepůjde,“ řekl jsem. „V pondělí mám ouřední jednání s advokátem... s nějakým Tomsou...“

„Nemáte,“ zasmál se vousáč. „Ještě jste si nezvykl, že do Saxamuru nemá žádný advokát přístup? To by tak hrálo, tahat sem právníky a jiné darmožrouty! To by byl konec naší idyly!“

„Ale říkal mi to přece starosta Král?“ vyhrkl jsem.

„Jistě, říkal,“ souhlasil vousáč. „Potřeboval, abyste se tady v Saxamuru nenásilně ubytoval, nejlépe u Jitky. Počítal s tím, že až zjistíte, jak to tu chodí, hodíte v Praze výpověď a zůstanete tady s námi. No a Kája s Lojzou se už včera pochlubili, že jste jim slíbil spolupráci. Tím pádem může skončit výmluva s advokátem, jste zkrátka náš člověk a v pondělí odpoledne tady v horní třídě!“

Podíval jsem se přísně na Jitku.

„Tys to věděla, že?“ řekl jsem přísně.

„Věděla,“ špitla. „Ale pan starosta mi zakázal prozradit ti to předčasně. Strašil mě, že by ses pak mohl naštvat a odjet se mnou do Prahy. Dneska už jistě chápeš, proč tam nechci! Pro mě by to bylo opravdu otroctví.“

„Jo, dneska už ti to věřím,“ přikývl jsem. „Ale mohla jsi mi to říct dřív. Vždyť jsi viděla, že jsem se s pány Aloisem a Karlem včera dohodl! Ta šaškárna s advokátem mohla přestat už včera, ne?“

„No, snad mohla,“ připouštěla neochotně. „Ale to ses ještě neseznámil s našimi zubníčky! Jistotu bych měla teprve až by se tobě samotnému nechtělo vracet!“

„Ale tu teď máš,“ ujistil jsem ji. „Mýty mohou padnout!“

„Ono jich už víc ani není,“ špitla potichu. „Možná jen pár detailů... ale tak nepodstatných, že si na ně teď ani nevzpomenu.“

„Vyklopíš mi je cestou domů,“ rozhodl jsem. „Nemusí tady všichni vědět, s čím vším jsi mě doteď vodila za nos!“

Trochu jsem vypadl z role staršího bráchy a sklouzl jsem do mentorování, ale... na Jitku jsem se nezlobil. Ukázala mi toho za jediný den tolik, že bude týden trvat, než si to všechno v hlavě přeberu a urovnám.

Nicméně jsme se oba zvedli a obrátili se na odchod domů. Jitka by tu byla jediné dítě a to mi připadalo nemístné. Takže jsme nezdržovali, rozloučili se a vypadli z hospody. Pardon, ze školy. Obecňák byl opravdu zajímavý mišmaš pod jednou střechou.

line

„Poslyš, kde jsou teď všechny zdejší děti?“ zeptal jsem se Jitky, když jsme spolu blížili k novému domovu.

„Dneska dávají starý film »Tři mušketýry«,“ řekla. „Teď se asi všichni koukají.“

„Kde »dávají«?“ zajímal jsem se.

„V televizi,“ doplnila.

„On sem dosáhne televizní signál?“ divil jsem se.

„Jistěže ne,“ odvětila. „Televizi máme až v poslední době. Lojza s Kájou přesvědčili městskou radu, že přinese hodně zábavy. Nebylo to snadné, ale nakoupili »ve světě« televizory, připojili je k počítačům místo monitorů a spojili je do sítě. Kvůli kabelům lidem rozkopali zahrádky, naštěstí podle plotů, takže to nevadilo.“

„Skoro se divím, že tu zůstaly ploty, když se tu nekrade,“ napadlo mě.

„Ploty jsou tu kvůli divočákům, zajícům a liškám,“ ujistila mě. „Nebýt té zvěře, nebyly by nutné. Bez nich by ale zahrádky každou chvíli přeryla divoká prasata, stromky okousali zajíci a co dovede liška v kurníku, to si jistě umíš představit.“

„To teda umím,“ přisvědčil jsem a Jitka pokračovala.

„Televizní »Studio Skála« se nejmenuje podle Fraktálových skal, ale protože to vede Ivan Skála. Přivezl si z vandru ohromné zásoby stažených filmů, zařídil si »filmový server« a každý večer něco »pustí do sítě«,“ rozvíjela dál téma televize. „Rozuměj, jsou tam zatím velké společné disky, i když uvažují i o jejich náhradě, na těch discích je spousta filmů, dají se spouštět i nezávisle, jenže přece jen je lepší, když Skála nějaký film vybere a spustí ho do »televizního kanálu«. Pak se všichni dívají na totéž a druhý den se o tom společně diskutuje. Ve škole, v hospodě i v Továrně. Něco jako kdyby to všichni viděli společně v kině.“

„A takové společné kino tu není?“

„Předtím tady bylo, ale byly s ním problémy,“ vzdychla si trochu. „Měli jednu promítačku a filmy vozili z Vraního Hnízda. Tam bylo sesterské kino, které si filmy půjčovalo oficiálně. Jenže jak říkám, byly s tím problémy. Půjčovna vyžaduje platit za každé promítání, jenže každý film se musel promítat dvakrát, ve Vraním Hnízdě i v Saxamuru. Navíc jsou v kinech vždy promítačky dvě, protože filmy bývají na více cívkách, aby se další díly nasazovaly v klidu na druhé mašině a pak se jenom přepnuly stroje. Tady i ve Vraním Hnízdě však bylo jen po jedné promítačce a po každém dílu museli diváci čekat na nasazení dalšího kotouče. Z okresu sem přidělili dva stroje a získat další mašiny bylo nemožné. To bylo dost nepraktické, někdy až trapné.“

„Já bych to tak trapné neviděl,“ řekl jsem omluvně.

„Tak to fungovalo dlouhá léta, od poslední světové války až donedávna,“ řekla. „Pak naši vandrovníci zjistili, že filmy se dají stáhnout z internetu nebo zaznamenat z pozemské televize. Tím odsunuli promítačky do muzea, od té doby máme »Studio Skála«, které filmy každému dodá až domů. Hlavní rozdíl proti televizi je v tom, že naše funguje jen v podvečer. Od šesti pro děti, od osmi pro dospělé. Ale taky v tom, že v naší neuvidíš jedinou reklamu ani politické žvásty. Skála do televize převedl naše vnitřní zprávy, ale ty jen nahradily bývalý městský rozhlas. Nejsou denně, ale jen když je potřeba něco rozhlásit. Pak jsou vložené mezi vysíláním pro děti a filmem pro dospělé.“

„Říkáš, že máte filmy stažené z pozemského internetu... ale to je tak trochu pirátské, ne?“

„Není,“ odvětila. „Anebo je, jak chceš. Skála říká, že co je jednou v éteru, to je prakticky dostupné všem. Většina filmů má nahoře hlavičku nějaké televize – Čété, Nova, Prima, ale i jiné... Samozřejmě jsou zbavené reklam. Byly v éteru, kde si je mohl stáhnout kdokoliv, takže už vlastně ani pirátské nejsou.“

„Stahují je vandrovníci...“ zachytil jsem se toho. „Znamená to, že lidé ze Saxamuru občas vandrují do Čech?“

„I dál,“ souhlasila. „Nejčastěji studují v Praze. Rozumí se, že jen takové obory, které mohou uplatnit i tady. Nejvíc studentů studuje lékařskou fakultu. Lidi jsou nemocní i v Saxamuru, takže tu doktory potřebujeme, i když ne všechny. Například zubaři se tu neuživí, jistě chápeš proč. Můj táta studoval zemědělskou fakultu v Praze v Suchdole a odtud si sem přivedl i mou mámu. To jsou výjimky, kdy se sem dostanou lidé zvenku, kteří sem původně nepatřili. Tenhle způsob je tu ale normální.“

„Nevadí vám, že studenti bydlí dlouho mimo Saxamur?“ zeptal jsem se. „Co kdyby se jim tam líbilo a už by se nevrátili?“

„To se od založení Karlovy univerzity ještě nestalo,“ řekla s úsměvem. „Komu by se chtělo zůstat v Praze? Všichni chápou, že studium je užitečné. Pro ně i pro Saxamur. A studují jen obory, které budou v Saxamuru přínosem pro všechny.“

„Čili – na některých školách vandrovní ze Saxamuru nejsou, chápu to správně?“

„Přesně tak,“ souhlasila. „Co by tady dělali třeba právníci? Nebo filosofové či teologové? A už vůbec ne ty úplně nesmyslné obory, jaké se dnes studují. Paraziti sem rozhodně nesmí! Uplatní se tu nejvíc lékaři, ty nám spolupráce s civilizací Ebažgů nedává. Ebažgu občas pomohou i v tom, ale jejich lékaři jsou zvyklí na jiné pacienty. To je jako kdybys chtěl po našem doktorovi, aby ošetřoval kočky.“

„Zvěrolékaře tady nemáte?“

„Právě že máme,“ ujistila mě. „To jsou profese, kde je třeba vystudovat oboje. Nejprve jeden směr, pak druhý. Je skoro jedno v jakém pořadí, jestli nejprve biologii u Ebažgů a zvěrolékařskou fakultu až potom, nebo to vzít opačně. To se ví, potřebujeme tady i agronomy, uplatní se tu strojaři, elekrikáři... i když pro ně je asi lepší vyučit se rovnou u Ebažgů...“

„Ale jestli jsem to pochopil, Ebažgu nemají počítače,“ řekl jsem. „A měli by zájem o ty pozemské.“

„Jistě,“ přikývla. „Ale i na Zemi jsou přece počítače teprve v počátcích. Ebažgu nejvíc vadí, že ty první, co vzali na zkoušku, strašně rychle přestaly fungovat. Chodící třicet let starý počítač je bílá vrána, většinou se pokazí mnohem dřív. A tak je to na Zemi se vším. Všechno se hrozně rychle rozbije, pokazí a rozpadne.“

„To je ta pozemská »řízená spolehlivost«, vlastně by se to mělo nazývat »nezřízená nespolehlivost«.“

„Však jsem u toho byla s tebou, když na to Lojza nadával!“ připomněla mi hned. „Ti dva se teď zabývají pokusy, jak zvýšit spolehlivost pozemských součástek. A mají i úspěchy. Získali od Ebažgu nějaké součástky a úspěšně jimi nahrazují pozemské.“

„To mě bude taky zajímat,“ řekl jsem.

„Tak třeba vysychající a občas i vybuchující kondenzátory nahrazují mikrovyrovnávači »grese«,“ sdělovala mi. „Slibné jsou i knihy »fokri«. Lojza s Kájou doufají, že na jejich základě vytvoří lepší záznamové médium než pozemské disky, flešky, dévédéčka a cédéčka.“

„To si ovšem troufají!“ komentoval jsem to. „Pozemské disky mají už dnes terabajty! V čem mají být fokri lepší?“

„Především budou spolehlivější,“ řekla. „Pozemská média ztrácí schopnost zobrazit vloženou informaci za deset let, »fokri« vydrží neporovnatelně déle. Ebažgu tvrdí, že i desetitisíce. Lojza s Kájou sestrojili knihovnici Maruši Králové stroj pro přepisování pozemských knih do »fokri«. Její parta už to převádí kolik let. Na začátku převedli všechny zdejší knihy, pak z Vraního Hnízda a teď si objednávají v knihovně ve Vraním Hnízdě knihy z Prahy. Místo aby je někdo prostě četl, udělají z nich součást »fokri«.“

„To mi připadá jako »digitalizace« knih v Národní knihovně v Praze,“ podotkl jsem.

„Ano, jenže parta Maruše Králové má jistotu, že ve »fokri« vydrží knihy desetitisíce let. Samozřejmě mají větší elán, když vědí, že jejich práci ocení i jejich praprapotomci!“

To bylo opravdu k zamyšlení. Budu se muset co nejdřív, nejlépe hned v pondělí ráno, připojit k Aloisově partě. Jestli se jejich záměr podaří, mohl by to být průlom v počítačové technice. Budu při tom, nebo ne?

Nebude to marné!

line

Doma mi Jitka ještě ukázala, jak je to tady s elektřinou. Neuměla mi to vysvětlit, ale to bych jí nezazlíval. Jen se zeptejte doma nějakého dvanáctiletého, jestli ví, kudy se elektřina dostává do vypínačů a zásuvek! Kdo vám to správně vysvětlí, je hvězda.

Základem zdejší elektrifikace není rozvod elektřiny z velké společné elektrárny, ale nepříliš velké domovní bábuchóty. První pohled vám nic neřekne. Kovová krabice asi jako tři krabice od bot vedle sebe, má jednu páčku a dva izolované vývody. Ta páčka je hlavní vypínač a z těch vývodů se odebírá elektřina pro celý dům. Není to střídavý proud, ale stejnosměrný (starý pán Edison by měl radost!), o napětí čtyři sta čtyřicet voltů, tedy maličko víc, než jsme zvyklí. Když se dotknete vodičů, dostanete stejnou ránu. Což ale nikoho nebolí, protože nikdo na dráty nesahá, ani na zem spadlé... ačkoliv tady je to nesmysl, žádné venkovní dráty, které by mohly padat na zem, tu nejsou. Po bouřce neodstraňují čety z rozvodných závodů stromy padlé na vedení, nespojují přetrhané dráty – nic takového! Nejsou tady venkovní dráty, nejsou tu čety z rozvodných závodů a vlastně ani ty rozvodné závody. A co víc, nejsou tu ani ty bouřky. V domech nejsou elektroměry, elektřina je zdarma. Bábuchóty nejsou akumulátory, ale vyvíječe. Na dotaz, odkud ji získávají, však už Jitka odpovědět nedokázala.

„Říká se, že z nějakých neutrin,“ řekla nejistě.

Jak to ale bábuchóty dělají, nevěděla. Nevadí, někdo mi to snad zodpoví. I když to vypadá tak trochu jako perpetuum mobile, není tomu tak. Odněkud tu energii získávat musí. Právě neutrina odnášejí ze štěpných reakcí bezúčelně až čtyřicet procent energie. Kdo ji dokáže využít, má po starostech. Nejvíc neutrin přichází totiž z hvězd a naše Slunce není výjimkou.

To platí i pro zdejší koblížkovité gežůry. Zdroj proudu bábuchót mají pod sedadly a víc jsem se od Jitky nedozvěděl.

Budu rád, když to budou vědět zdejší inženýři.

 


------------------------ Poznámky:

  3 Vražda na tyranu není zločinem... ale "naši" tyrani jsou přece svatí...

  4 Bezpečnost především

  5 Magnus Söderlund, profesor Stockholmské vysoké ekonomické školy, propagoval kanibalismus ve švédské televizi TV4

Zpět Obsah Dále

Errata:

28.11.2020 11:24