Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Cesta do Prahy

Zpět Obsah Dále

Rozhodl jsem se v pondělí nejít ani k Aloisovi, ani do školy. Pojedu do Prahy, podám řádnou výpověď v zaměstnání i z bytu a přivezu si všechen svůj – zatím skrovný – majetek.

„Príma, pojedu s tebou,“ řekla Jitka.

Jenže okamžitě se postavila proti mému nápadu odhlásit se z bytu. A také proti tomu, že tam pojedeme autobusem. Místo toho na chvíli strnula a pak se ke mně obrátila.

„Tak jsem to zařídila,“ oznamovala mi. „V pondělí pojedeš se mnou autem půjčeným z Vraního hnízda. Máš přece řidičák. Za druhé, neměl bys dávat výpověď z bytu, ale věnovat starostovi Královi klíče a dispoziční práva. Byt bude platit Vraní Hnízdo pro naše vandrovní. Navíc ti zajistí doručování všeho co ti ještě může dojít na starou adresu. Máš něco proti tomu?“

„Prosím tě, jak jsi na to přišla?“ podivil jsem se.

„Vyjednala jsem ti to se starostou, panem Králem,“ řekla jako by se nechumelilo. „Ty to nevíš? Jsem přece telepatka! Pan starosta Král je taky telepat, takže mezi sebou nepotřebujeme ani mobil či co podobného.“

Jitka že ovládá telepatii? Trochu mě tím, pravda, zaskočila. To jsem fakt nečekal. Pak to ale vypadalo logicky. Až teď jsem pochopil, jak je možné, že nás pan Alois čekal ve dveřích, když se Jitka poprvé rozhodla navštívit ho.

A to ostatní taky nemělo chybu. Předám-li byt starostovi, pomohu městu, neboť získá další byt pro studenty. To by podle mého mínění šlo. A jestli mi za to půjčí klasické auto za účelem odvozu věcí, nebudu se trmácet po české síti hromadné dopravy, která je dnes vážně v příšerném stavu. Každý kus patří jiné firmě a výsledkem je jen chaos a drahota.

„Když už máš telepatii, zařiď mi zrušení schůzek,“ požádal jsem ji. „Nejprve musím vyřídit Prahu.“

Souhlasila a v krátkosti všechny obvolala. Vlastně jen dva, Aloise a vousáče ze školy. Pan Karel prý telepat není, ale pan Alois mu to už řekne, ti dva jsou beztak pořád spolu.

„A pan Stanislav Kubík je ředitel naší školy,“ informovala mě dodatečně. „Ten fousáč přece! Je to moc fajn ředitel.“

„Jen bych hádal, že o něm nikdo na Okresní školní správě nemá ani tušení, že?“ přijal jsem to.

„Jistě,“ souhlasila Jitka. „Nikdo taky naši školu neotravuje všemi možnými i nemožnými kontrolami. Slyšela jsem, že dneska spojují zvláštní školy s obyčejnými. Nevíš, který osel něco tak pitomého vymyslel?“

Mám o inkluzi ve školách ještě ostřejší mínění. Považuji ji za zločin na dětech. Zaostalým dětem nepomohou, normální děti zbrzdí. Za to by se mělo trestat, ne odměňovat!

Saxamuru se všichni, nejen ředitel, starají, aby škola měla úroveň. Nepoměřují se s jinými školami, ale »vandrovníci« přinášejí občas ze světa novinky a dalším vzorem jsou Ebažgové, takže bych řekl, že úroveň vyučování ve škole v Saxamuru je nad úrovní ostatních škol v Čechách. V Saxamuru vzdělání uznávají. I když jsou nejvíc zaměření na zemědělství, nezanedbávají ani ostatní obory.

line

Obyvatel Saxamuru nebylo nikdy dost, aby byli soběstační ve všem. Továrnu měli jen jednu a ta, jak jsem pochopil, vyráběla hlavně »trvanlivé výrobky«, jaké se nedaly koupit »ve světě«, tedy ve zbytku Čech. Aby bylo za co »ve světě« nakupovat, museli mít také něco na prodej. A většinou šlo o potraviny.

Obchody zajišťovalo Vraní Hnízdo.

Už za komunistů se někteří papaláši divili, kolik toho tak malé městečko vyprodukuje. Když si někteří porovnali oficiálně udávanou výměru polí s množstvím prodávaného obilí, brambor, ovoce, zeleniny, masa a mléka, »trochu jim to nesedělo«. Přitom mohli porovnávat jen to, co se dostalo do oficiální statistiky. Ani ve Vraním Hnízdě totiž nebyli hlupáci, aby všechno prodali do státního výkupu. Nejvíce potravin prodali za všech režimů, od Rakouska přes První republiku, Protektorát po socialismus a jeho pád, načerno. Vraní Hnízdo mělo sítě rozhozené v širokém okolí. V družstevních prodejnách prodávali jejich potraviny rádi, neboť je dostávali levněji a více na nich vydělali. Za komunistů za to hrozil trest za »nedovolené podnikání«, dnes je to pod paragrafem »krácení daní« a výše hrozících trestů ještě stoupla, ale lukrativní výdělky za to vždycky stály a ochota riskovat nemizela.

A totéž se dělo na straně nákupu.

V dobách přídělového hospodářství to bylo složitější, ale černý trh kvetl i tehdy. Dnes je to jednodušší, nikdo se nediví ani velkým nákupům.

Dodávku televizorů do Saxamuru prý muselo vézt nákladní auto. Jeho šofér se divil, jak ubohá a úzká silnice do městečka vede. Rozčilovalo ho, když mu ve skalách vysadila satelitní navigace a musel jet podle pokynů místního spolujezdce. Brblal, že by se na úzké cestě nevyhnul ani protijedoucímu motocyklu, natož autobusu. Naštěstí se spokojil ujištěním, že autobus potkat nemůže, autobusy zde nejezdí a případné nevítané setkání vyřeší místní, kteří to tu znají a budou si jistě vědět rady.

Rakušané, Němci i komunisté si na důležitá místa prosadili své lidi. Rakousko-uherským úřadům postačilo obsazení četnické strážnice, která však byla ve Vraním Hnízdě umístěná až na okraji městečka, takže sice s přehledem kontrolovala příjezdovou cestu, ale od vedlejší cesty do Skal byla co nejvzdálenější. Četníky sem posílali za trest a ti proto přílišnou horlivostí neoplývali.

Němci byli důslednější a dosadili si Říšské správce přímo na radnici, jenže každým rokem o jednoho přišli, neboť umrzl na výletu do Skal. Až potom konečně ustoupili a jmenovali na místo Říšského správce »loyálního« místního občana. Když později do Vraního Hnízda přijelo auto s Revolučními gardami, zmizelo při »pronásledování zrádců a kolaborantů« ve Skalách, do okresního centra se nikdy nevrátilo a vyšetřovatelé nově ustanovené Policie narazili na hradbu mlčení. Nikdo z občanů Vraního Hnízda neměl potuchy, že by do městečka nějaké auto poslední dobou přijelo.

Komunisté si dosadili své lidi za předsedu MNV a předsedu místního JZD, jenže oba do roka utekli. Nesnesli pomyšlení, že je všichni občané ignorují. I v hospodě seděli jen spolu a když byla hospoda plná, místní raději postávali u sousedních stolů, než aby si k nejvyšším funkcionářům někdo přisedl. Hospodský vyzývavě obsluhoval jen hosty u okolních stolů, funkcionáři si museli pro pivo chodit k výčepu. Vrcholem přezíravosti bylo, když předseda JZD poručil pro celou hospodu rundu a s vytřeštěnýma očima hleděl na obrovský tác netknutých panáků slivovice, který před něho hospodský postavil se slovy: »On to nikdo nechce!«

Až místní lidé jako funkcionáři uspěli. Jediné, čeho papaláši na okrese dosáhli, bylo přejmenování Rolnického spolku Pokrok na Jednotné zemědělské družstvo Pokrok – to pak prosperovalo jako málokteré, družstvo tu totiž bylo už za Rakouska a změna jeho názvu byl jediný a přitom zcela bezvýznamný ústupek.

Bylo mi to velice sympatické.

line

Domluva se starostou Králem byla jednoduchá.

Dnes nebyl úřední den, takže mě k němu Jitka zavedla až domů. Bydlel sice od nás trochu dál, ale bylo to směrem na Skály, takže bychom šli kolem tak jako tak.

„Á, náš nový počítačový expert!“ uvítal nás. „Jitko, stavte se na náměstí Vraního Hnízda a vyzvedni tam u pana Hanzlíka auto, už o vás ví. A jeďte opatrně! Neštěstí už snad bylo dost!“

Prošli jsme Skalami – tentokrát jsme ukázkově nebloudili, Jitka dostála své pověsti topoložky, a brzy jsme se hlásili u písaře pana Hanzlíka, který o nás už opravdu věděl. Byl přece telepat.

„Na jak dlouho to odhadujete?“ zeptal se mě, když mi dával klíčky od auta.

„Nevím, ale nechci se nikde zbytečně zdržovat,“ slíbil jsem.

Auto, už trochu postarší škodovka, stálo v garáži za radnicí. Bágl se studeným obědem jsem dal dozadu, nasedli jsme a vyjeli. Na palubní desce se rozsvítila satelitní navigace, Jitka tam honem chtěla naklofat cíl naší cesty. Nechal jsem ji, ať si hraje, jen jsem se snažil dostat někam, kde už budu mít aspoň mlhavé tušení o další cestě. Kupodivu jsme se do Prahy dostali a přistáli jsme v ulici poblíž mého dosavadního bytu.

A jdeme nakládat!

line

V mém dosavadním bytě jsme nechali všechen nábytek – co s ním v Saxamuru, studentům poslouží lépe. Odvezli jsme si můj soukromý počítač, nebyl úplně nejnovější, ale bral jsem ho hlavně kvůli archivu, ale hlavně moji sbírku dévédéček starých českých filmů. Staré české filmy považuji za lepší než novější. Dévédéčka byla většinou za lidových padesát korun, což je docela reálná cena, všechno nad to je nemravný zisk producentů (proto tak ječí proti »pirátům«). Vždyť i na starých filmech se dá vydělat, třeba po padesátce místo pětistovky, nemusí pršet, stačí když kape, dá se to dohnat množstvím – a pamětníci si přijdou na své.

Měl jsem jich pěknou sbírku, ale nepouštěl jsem si je tak, jak jsem je koupil. Tyhle padesátikorunové filmy nemají ochranu proti kopírování, takže jsem si každý film přehrál na vlastní disk, DVD putovalo do skříně, filmy jsem si pouštěl z disku, ale měl jsem dobrý pocit, že nejsem pirát, i když podle našich zákonů je i tohle za hranou. Některé zákony zkrátka považuji za nemravné od samého počátku.

Všechny tyto filmy byly již mnohokrát vysílané v televizi, takže je v Saxamuru považují za »Public Domain«. Moje sbírka tak přispěje ke zvýšení kvality »filmového fondu« Ivana Skály.

Nepříjemné setkání mě čekalo s dosavadním šéfem.

Chtěl jsem od něho vlastně jen jedno – souhlas s okamžitou výpovědí. Ostatně jsem měl dojem, že mu tím příliš neublížím a ukázalo se, že byl pravdivý. Šéf začal hláškami, že mi nevoní práce, radši se courám kdesi po Čechách, kde nejsem k sehnání.

S překvapením jsem zjistil, že mám v mobilu dva nepřijaté hovory. Pochopitelně – v Saxamuru jsem byl z dosahu telefonních sítí a obě hlášky mě dostihly až když jsem se s Jitkou vynořil ze Skal. Ale to jsem měl úplně jiné starosti, spěchal jsem za panem Hanzlíkem přebírat auto, takže jsem je přeslechl.

Odmítl jsem ale nařčení, že jsem hovory ignoroval úmyslně. Mohl jsem to dokázat, neboť upozornění na zmeškané hovory byly označeny datem a hodinou přijetí, takže bylo jasné, že jsem byl předtím mimo dosah sítí.

„Byl jsem v místě, kde nebyl signál,“ hájil jsem se.

„To není pravda, všichni operátoři se chlubí stoprocentním pokrytím Čech,“ nepřijal šéf můj argument.

„Byl jsem tam, kde to pokryté nemají,“ trval jsem na svém. „Stoprocentní pokrytí je trapný marketinkový trik. Nemohou mít pokryté všechno. V jeskyni, třeba v Moravském Krasu, byl bych také bez signálu. Nebyl jsem v jeskyni, ale v radiovém stínu za skalami, dokazuje to čas přijetí upozornění na zmeškané hovory.“

„Jenže jsme tu měli problémy a když jsi nebyl dostupný, musel jsem angažovat jiného experta. Mimochodem ochotnějšího a nejspíš i chytřejšího. Vytrhl nám trn z paty a jen se divil, jaké tu máme problémy. Jemu se to prý nestává.“

„A nechcete ho přijmout místo mě?“ sehrál jsem uraženého, neboť jsem pochopil, že stačí málo a dostanu od šéfa hodinovou výpověď, což bych uvítal víc než abych se s ním dohadoval, jestli bude či nebude trvat na dodržení výpovědní lhůty.

Šéf ale nepochopil, že to je přesně to, co já chci. Začal mi předhazovat, že mám nepřiměřeně velký plat. Ten expert prý dělá levněji a přitom je šikovnější. Jako správce by byl lepší než já, je přitom mladší a nestará se o žádného zděděného sviště.

„Proč ho tedy nevezmete?“ sehrál jsem menší rozčílení.

Skončilo to – pro mě – nejlepším způsobem. Výpověď jsem nepodával, ale dostal. A jak jsem byl v ráži, nevadil mi ani důvod, kterým mělo být hrubé porušení pracovní kázně, naopak jsem prohlásil, že v tom případě odcházím středem a nejenže nebudu požadovat odškodné, ale kliďánko oželím i poslední výplatu. Nejde mi ze zásady o prachy, ale o čest. Dnes odevzdám služební notebook a pak si za mě shánějte náhradu!

V té chvíli jsem měl pocit, že už šéfovi došlo, že to myslím vážně. Obrátil a začal mě chlácholit. Jenže když už řekl, že mám výpověď, těžko to mohl vzít zpátky. Pracoviště »Open space« má jednu výhodou, která je současně největší nevýhodou. Všechno je tam totiž slyšet. Zaměstnanci nesmí dělat hluk, aby se vzájemně nerušili, a když šéf něco řekne zvýšeným hlasem, slyší to všichni. Všiml jsem si, jak někteří natahují krky, aby jim z naší hádky nic neuniklo. Kdyby došlo na soud, měl bych tu svědků víc než dost. A šéf to věděl. Říká se, že vystřelený šíp a vyřčené slovo se nedají vrátit. Někdy je to docela dobře.

Otočil jsem se a vyšel na ulici, ale obratem jsem se vrátil. Šéf se v první chvíli rozjasnil, asi doufal, že jsem si to rozmyslel, ale vrátil jsem se jen abych mu vrazil do ruky služební notebook. Pak jsem se opět otočil a odešel.

Sbohem, kamarádi, tady už nebudu ani hodinu! A nového experta šéfovi od srdce přeju.

Třeba bude opravdu lepší.

line

Takže jsme měli povinnosti úspěšně za sebou a mohli jsme se obrátit na zpáteční cestu. Bohužel jsem v té chvíli propadl pýše a rozhodl jsem se ukázat Jitce Prahu, aby si nemyslela, že je tady jenom nuda, auta a prach.

Zakoupil jsem pro oba celodenní lístek a vydali jsme se na okružní jízdu Prahou. Kousek jsme se svezli metrem, pak jsme šli na tramvaj a prokládali jsme to pěšími procházkami. Jitce se to líbilo. Vstoupili jsme do jednoho chrámu a Jitku vnitřek uchvátil, stejně jako Karlův most se sochami – jen jsem jí musel vysvětlit, co to jsou hříšníci a proč by měli trpět v pekle. Obdivovali jsme panorama Hradčan, rozhlednu na Petříně, Národní divadlo, prošli jsme se po Václaváku a nakonec jsme si Prahu prohlédli shora ze Žižkovské věže, což se Jitce obzvlášť líbilo.

„Lidé v Čechách nelétají letadly,“ ukazoval jsem jí. „Proto si postavili vyhlídkové věže. Nemají tu Fraktálové skály ani lesy, ale dá se tu taky docela snadno zabloudit. Jenže nikdo tu nemusí v takovém bludišti zahynout. Vždycky tady najde někoho, kdo mu ukáže správnou cestu.“

„Netušila jsem, Jindro, že to tady tak znáš!“ řekla obdivně. „Ale těch lidí je tu... trochu moc. A všimla jsem si, že nás nikdo nepozdravil. Jako kdyby to ani lidi nebyli...“

„V Praze a ve většině velkých měst se lidé nezdraví,“ řekl jsem. „Zdraví se tu jen ti, kdo se dobře znají. To bys nedělala nic jiného než že bys zdravila nalevo napravo a ještě bys všechny nestihla pozdravit. Všimla sis, že nás nikdo nepozdravil, ale ani my jsme nikoho nezdravili. Tady je to zkrátka zavedené jinak.“

„A prosím tě, o jaké sviště se tady ještě staráš?“ zaskočila mě další otázkou. „Říkal to přece tvůj šéf!“

„Aha!“ došlo mi. „Říkal, že se ten druhý nestará o zděděné sviště, že? Koho jsem ale zdědil? No přece tebe, ty jsi ten svišť!“

„To tedy nejsem,“ načuřila se. „A co to vlastně je?“

„Svišťové jsou zvířátka, žijící v horách,“ vyhověl jsem její zvědavosti. „Před nebezpečím se navzájem varují hvízdáním. No a malým dětem se tak říká, protože často brečí a křičí. Ty už jsi větší, ale pro šéfa jsi byla jen »svišť«. Pro mě ovšem ne. Vlastně to není taková nadávka, svišť je docela milé zvířátko.“

„Ale v Saxamuru je to tisíckrát lepší,“ zhodnotila Prahu na závěr. „Nemáme věže ani rozhledny, ale z gežůru se rozhlédneme kde se nám zachce. A ani za to neplatíme, jako v téhle věži.“

„V Praze se platí vstupné víc než v Saxamuru,“ souhlasil jsem. „Však se také říká: »V Praze blaze, ale draze!« Platí se za místo, kde máme odstavené auto, platí se vstupné, platí se za dopravu i za průvodce. Jen ty máš tady dneska průvodce zdarma.“

„Ale těch památek je tu víc, než kolik jsme jich prošli, že?“

„Mnohem víc,“ přikývl jsem. „Praze se říká Stověžatá, ale věží a věžiček je tu víc než sto. Projezdit všechny trasy tramvají by nám trvalo mnoho dní, a to nepočítám autobusy. A těch lidí, co tu je! Mnohem víc než milion!“

„Ale pro ten milion lidí jsme my dva méně než vzduch,“ vystihla to svým způsobem. „U nás se zdravím s každým, každý mě zná a já znám je... a to nás je v Saxamuru taky přes osm tisíc, přesně osm tisíc osm set dvacet šest i se mnou a s tebou. Se všemi se znám a zdravím.“

„Já zatím ne,“ pokrčil jsem rameny. „V Saxamuru se cítím cize asi jako ty tady v Praze. Ale určitě si zvyknu...“

„Tak víš co?“ řekla. „Pamatuješ si jistě, kde máš auto. Pojď, pojedeme zpátky. Už se mi začalo stýskat po lidech. Tohle jsou víc loutky než živí lidé!“

„Dobře, pojedeme,“ přikývl jsem. „Ale pořádně se dívej, ať ti ještě zbytečně nic neuteče. Kdoví, kdy se sem zase podíváš.“

Já jsem se s tímto městem loučil víc. I když jsem se těšil na Saxamur, málo platné, tady jsem byl doma delší dobu.

Kdoví, kdy se sem zase podívám...

line

Vraceli jsme se pomalu, nikde jsem nejel rychleji než bylo nutné. Netroufl jsem si na dálnici, natolik jsem zase nedůvěřoval svým řidičským schopnostem, ale i po vedlejších silnicích jsme přijeli na dohled od Vraního Hnízda ještě za světla.

Konečně jsme projeli náměstím a pokračovali hlavní ulicí do Fraktálových skal. Zamýšlel jsem dovézt k nám věci a vrátit vypůjčené auto až potom. Silnice do skal tam při pohledu z velké výšky končila, ale s Jitkou na palubě jsme je projeli hladce. Tady navigace pochopitelně hlásila, že »nemá spojení se satelity«, takže přestala ukazovat, ale v Saxamuru to nevadilo.

Zdejší ulice jsou široké, ale chodí se po nich pěšky. Gežůry létají nad nimi a chodec se snadno vyhne. Auto z »vnějšího světa« tu je »trpěný vetřelec« bez práv.

Jitka mi pomohla odnosit všechny mé věci do domku. Budu tu teď doma stejně jako ona a »sourozenecký status« by měl dobře vystihovat naše budoucí vztahy. Samozřejmě domek po rodičích patří jí, já jsem v něm nájemník, ale v tom se jistě shodneme i bez požehnání ouřadů. Tady bylo i papírování jednodušší. Domek na ni převedli hned když osiřela a maškaráda s advokátem skutečně sloužila jen k tomu, abych se tu zaháčkoval a netrval na stěhování do Prahy. Jitka to chápala jako otroctví a v tom jsem s ní dneska souhlasil. Takhle to bude rozhodně lepší.

Normální automobil v Saxamuru způsobil pozdvižení jako každá neobvyklá událost. Zakrátko celé městečko vědělo, že jsem se přistěhoval. A dokonce natrvalo! Však si na mě lidé zvyknou!

Tím jsem byl tedy přijat za občana Saxamuru. Večer jsem se šel ukázat do obecního domu (bez Jitky, už se jí tam nechtělo), tam jsme probrali pár drobností s mými budoucími parťáky Lojzou a Kájou, domluvil jsem si návštěvu školy s panem Standou a předal panu Skálovi krabici DVD se starými českými filmy. Slíbil, že ji v pořádku vrátí, jen co si všechny stáhne. Budou mít nejspíš vyšší kvalitu než filmy stažené z televize a nebudou mít v obraze rušivé televizní emblémy. A je možné, že tu některé ještě nemají, pak bych měl zásluhy i na rozšíření repertoáru.

Nebyl jsem v obecním domě dlouho. Vrátil jsem se, abych si dohodl podrobnosti s Jitkou, která mi mezitím přidělila a uklidila dřívější »pokoj pro návštěvy«. Uznal jsem, že ložnice po rodičích by byla pro mě samotného příliš velká, menší pokojíček je určitě útulnější. Ale počítač jsem si přenesl do obýváku. Tvrdil jsem, že budu většinou pracovat tady, i když není vyloučené, že se budu chodit radit s ostatními.

Saxamuru nejsou ve dveřích zámky na klíč, mohu chodit »na konzultace« kdykoliv. Jitka tvrdila, že bude chodit poctivě do školy, což si mohu ověřit u ředitele Standy, který mi chce dát kurs techniky Ebažgů. Pochopitelně budu rád, není to povinné a mohu se dozvědět hodně novinek.

Na obědy budeme oba chodit do restaurace v obecňáku. Jitka se třídou, já sám, pokud si nechci sám vařit. To je uznávaný argument, proč nechodit na společné obědy a případně i večeře. Pro některé je to příliš daleko, takže se jim vyplácí vařit si doma. Že to jde, předvedla mi Jitka hned po mém příchodu. Přiznala mi, že její maminka, dokud byla naživu, vařila doma často a občas chodila vařit do školy, aby vypomohla stálým kuchařkám – třeba aby si mohly zajet k moři.

Jitčin táta byl také inženýr, jenže z oboru agronomie. Měl tedy dohled nad rostlinnou výrobou zdejšího družstva. Jmenovalo se, jak jinak, »Pokrok« a bylo ve vzorném pořádku. Zajišťovalo nejen potravinovou soběstačnost Saxamuru, ale i Vraního Hnízda a vždycky zbývalo dost přebytků, které se daly ve »starém světě« prodávat. V pokladně družstva zbývalo vždycky dost peněz na nákupy průmyslového zboží – pokud je nevyráběla Továrna.

Ta pokrývala většinu potřeb Saxamuru a mohla by přispívat i k finanční bilanci městečka, kdyby... výrobky Továrny nebyly křiklavě jiné než průmyslové zboží z »okolního světa«... Právě ta odlišnost byla jejich prokletím...

A nejvíc se lišily trvanlivostí...

Hlavní zásadou »starého světa« je co nejvíc omezit výdrž všeho, co se prodává. Kdyby neexistovala záruční doba, nebo by byla znatelně kratší, vyráběly by továrny »starého světa« zboží jen na pár dnů. Vietnamci a Číňané to tak dělají už dnes. Kdo si od nich koupí například boty, musí počítat s tím, že je má nanejvýš na čtvrt roku, pak se rozpadnou, nebo jim aspoň praskne podrážka a za deště budou »nabírat vodu« jako torpédovaný křižník. U nich se záruční doba ani nedá vymáhat. »Tak to nekupujte!« – a je to!

Dnes se ve »vnějším světě« rozmohla »řízená spolehlivost«, neboli »vědecké používání kurvítek«, součástek, které mají jediný úkol: hned po konci záruční doby výrobek poškodit pokud možno tak neopravitelně, aby spotřebitele donutily koupit si jiný.

Saxamuru je tendence přesně opačná.

Boty z Továrny přečkají toho, kdo si je zakoupil, a budou je nosit ještě jeho potomci. Stejně vydrží čalouněný nábytek. Oboje díky trvanlivosti materiálu »dušigde«, vyráběného podle receptury Ebažgů. Podobá se kůži, jenže netvrdne a zůstane pružný i po staletích. Boty se dědí nejen z otců na syny, ale i z dědů na vnuky.

»obecním domě« tu mají »bazar šatů a bot«, kam dávají nepoškozené šaty a boty, z nichž děti vyrostly. I Jitka měla botky z bazaru a už se chystala vyměnit je za větší. Bazar je nutný pro děti, které rychle rostou. Jen občas tam musí Továrna přidat nové.

Boty jsou většinou starší než ti, kdo je nosí, takže mohou mít »fazónu« z předminulého století. Nosí se však pohodlně, jsou nepromokavé, netlačí a nejsou s nimi problémy. A tak je tomu i s oděvy z materiálu »gaksýzé«. Ani těch si většinou nevšimnete. Kalhoty jsou stejné už stovky let a i když se ženy již rozloučily s povinnými desítkami spodniček, sukně zůstaly sukněmi. Jenže »gaksýzé« vydrží stovky let pořád stejně pevné a přitom na omak měkké, takže se velice příjemně nosí.

Kdo by vyhazoval peníze za boty nebo oděvy, které se musí rok co rok vyhazovat a kupovat nové a nové?

Má to ovšem i jednu nevýhodu. V Saxamuru zapomeňte na výstřelky »paní Módy«. Móda se sice čas od času vrací, problém je v tom, že zdejší ženy nevydrží chodit pořád ve stejném. Takže mají občas práci i zdejší krejčí a švadleny. Problém je, že výroba a úpravy oděvů se nedají, až na barvení, dělat podomácku. Krejčí a švadleny proto pracují v Továrně, kde mají patřičné stroje, nejen ty klasické šicí. Normální nůžky totiž na houževnaté »dušigde« ani »gaksýzé« nestačí, na tyhle materiály musí být paprsková pila, což je poměrně nebezpečný nástroj, neboť lehce krájí i ocel.

Jitka mi ukázala, jak zdání klame. Domníval jsem se, že má na sobě moderní džíny. Ukázalo se, že nejsou pravé. Kalhoty jsou z »gaksýzu«, jenže zbarvené jako »original jeans« i s naznačeným ošoupáním. Nosí je děti v Saxamuru i ve Vraním Hnízdě, odkud to zjevně do Saxamuru proniklo.

Jen obyvatelé Vraního Hnízda musí kvůli kamufláži chodit v pozemských oděvech. Rovněž »vandrovní« si nemohou dovolit chodit v oděvech z téměř nezničitelného »gaksýzu«, prozradili by se. A znemožní to prodej výrobků Továrny do »okolního světa«. Bez »kurvítek« jsou kupodivu neprodejné, což zajistí obchodníci. Přece nebudou lidem nabízet něco, co by jim do budoucna kazilo všechny kšefty!

Příchod počítačů znamenal vpád »vnějšího světa« do »světa trvanlivých věcí«. Ale pochopitelně vyvolal tlak na prodloužení jejich životnosti.

Ebažgové to vyjádřili jasně.

Zařízení, které nevydrží ani sto let, nemá budoucnost.

Inu – uvidíme!

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

28.11.2020 11:24