Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Za oceán

Zpět Obsah Dále

Po zkušenostech z Čech se naše pozice vyjasnila víc než jsme očekávali. Díky nově získané Bráně v kanadském Québecu jsem se nemusel vypravit za Atlantik letadlem, natož abych kvůli tomu podstupoval pověstné ponižující procedury na letištích. A ty by mě jinak čekaly jako že jedna a jedna jsou dvě. Do Spojených států bych necestoval ani za obchodem, ani s cestovní kanceláří, ani na návštěvu příbuzných, ale jako osamělý turista, což by na mě neomylně přivolalo pozornost imigračních úředníků. Říká se, že je to zaslíbené zaměstnání pro úchyly – beztrestně si osahávají koho chtějí a je známé, že si na lidech rádi smlsnou.

Fraktálové Skály v Kanadě však budou obrovskou výhodou. Do Spojených států je odtud kousek, navíc přes nekontrolovanou hranici. Je sice pravda, že na iniciativního troubu se dá narazit všude, a pohraniční kontroly mezi tato místa rozhodně patří, ale jen někde vás to bude opravdu mrzet. Doufejme, že na hranici mezi Kanadou a Spojenými státy jich není tolik.

Jitka zkontrolovala nově předané brány všechny, nedala jinak, než že si je musí prohlédnout. Naštěstí jí to trvalo krátce. Pochválil jsem ji – jako »topoložka« je prostě vynikající. Proč jí neudělat radost, když jsem viděl, jak jí každá pochvala blaží?

line

Řiditelné bakterie měly i další nevýhody. Jednou bylo, že se nedaly dlouho uchovávat. Život se zkrátka nenechá jen tak ošidit. Bakterie jsme po upotřebení vraceli do přepravního pouzdra, kde však dlouho nevydržely. Chovaly se jako běžné hnilobné bakterie. Bez potravy ubývaly, jako když v ledničce zapomenete kostku kvasnic. Chvíli tam vydrží, ale brzy se změní v černou hrudku.

V Americe bylo jejich uchování dvojnásob problematické. Fraktálové skály jsou v tak nehostinných a studených oblastech, že tam bakterie nevydrží. Sníh a led jim nevyhovují. Na sněhu by rychle zmrzly a navíc si neseženou potravu. Museli jsme je nosit v přepravních pouzdrech na vlastním těle, jen tak jsme jim mohli zajistit potřebné teplo. Podle doporučení Ebažgů jsme je měli ve dvou oddělených pouzdrech. Jedno utěsněné, na záložní bakterie, druhé s otvory, aby se telepaticky aktivované bakterie dostaly do volného prostoru co nejrychleji.

Jitka navrhla letět gežůrem. Okolí severoamerické Brány je podle ní liduprázdné, gežůr tam nebude vadit. Napadlo mě půjčit si raději ve Vraním Hnízdě obyčejné pozemské auto, jenže podle Jitky by nám tam bylo k ničemu. K tamějším Fraktálovým skalám nevede ani pěšina, natož silnice. Klasické auto by muselo mít pásy jako tank. Ale v noci si nás nikdo nevšimne.

Tak dlouho do mě hučela, až jsem s povzdechem ustoupil. Dobrá, poletíme tam za tmy gežůrem. Nejvíc na mě zapůsobilo, že v noci nepozorovaně přeletíme hranice Spojených států. Nerad bych se seznámil s procedurami jejich celníků.

Dohodli jsme se, že mě Jitka doveze za hranice Spojených států a pak se nenápadně vrátí do Saxamuru. Nemá smysl budit tam za dne pozornost mimozemským gežůrem.

A tak jsme to i provedli. Bylo docela působivé, když jsme z denního světla v Saxamuru vyjeli do nastávající Kanadské noci. V Kanadě bylo léto a to tam je naštěstí snesitelněji než v zimě.

Mimozemský gežůr rychle klouzal nad vrcholky stromů směrem na jih. Přelétli jsme nějaké říčky, pak cíp jezera, ale to už Jitka zpomalila. Blížili jsme se k obydleným koutům zdejšího zapadlého kraje.

„Tak – podle mě už jsme ve Spojených státech,“ prohlásila, když jsme dorazili k nějaké významnější silnici. Poznali jsme to podle toho, že se po ní i teď večer míhala auta. Jitka se snesla níž, abych mohl vystoupit.

Vyskočil jsem s batohem a zamával odlétající Jitce.

Jsem tedy ilegálně ve Spojených státech...

line

Telepatická úprava od Ebažgů má mnohé výhody. Například se můžeme s Jitkou bavit i na dálku. Má to jen nepatrné omezení. Telepatie neprochází skrz Fraktálové skály. Ebažgové na to mají fintu – natáhli si skrz skály kabel a po něm telepatii přenášejí. Ten kabel není kovový ani skleněný, ale zajišťuje spojení mezi Zemí a Saxamurem.

Jenže když mělo spojit Saxamur se mnou, bylo to přece jen dýchavičné. Retranslační kabel totiž vede jen do Vraního Hnízda, odkud musí telepatie překonat Atlantik. A to není málo. Spíš bych se měl divit, že to vůbec jde. Na tuto dálku už je telepatie natolik slabá, že se dá rozeznat jedině když jsem v klidu a v tichu.

Což není vždycky možné.

Původně jsme se dohodli, že se budeme bavit při každé vhodné příležitosti, jenomže vhodných příležitostí bylo v prvních dnech strašně málo. Cestoval jsem stopem na jih, jenže málokdy mě svezli majitelé osobních automobilů. Mnohem častěji jsem se vezl na korbě dodávek a nákladních aut, kde byl zpravidla větší řev od motorů i od větru. O klidu a tichu se mi mohlo jen zdát.

Po ránu jsem zdvořile poděkoval řidiči dodávky, který mě svezl necelou stovku kilometrů, odklidil se stranou od dálničního odpočívadla a vytáhl z batohu krmení. Pro mě bochníček chleba, pro kibriha vezeného v batohu misku slunečnicových semínek a pro bakterie zahnívající kousky masa. Nejvíc zásob jsem měl pro kibriha. Já jsem počítal s tím, že si leccos koupím a bakterie se spokojí zbytky. Starosta pan Král brblal, že jsou dolary vzácné a město jich má málo, ale Jitka ho přesvědčila, že je to nutné, takže nám vydal malý balíček dolarů, abych měl v té Americe z čeho žít.

Jitce šli zkrátka lidé v Saxamuru na ruku.

Ale teď se nám to hodilo...

line

Jízda stopem je ve Spojených státech jakž takž možná, ale nesmíte narazit na fanatiky.

Na jednoho jsem měl smůlu hned k ránu. Postával jsem na krajnici a přátelsky mával na projíždějící auta. Tak brzy nejezdilo mnoho nablýskaných osobních aut, jejich majitelé ještě vyspávali, nejvíc jezdilo dálkových kamionů, kteří na mávání neodpovídali, ale také menších dodávek, u kterých jsem očekával víc pochopení pro osamělého stopaře.

Jedna sice zastavila, ale namísto svezení mě čekalo nemilé překvapení. Z kabiny vyskočil černošský hromotluk, vypadal jako boxer těžké váhy, v ruce těžký železný řetěz – a hrnul se ke mně.

„Klekni a vomluv se, ty bílej vodpade!“ zařval na mě.

Uskočil jsem z dosahu jeho řetězu, ale chlápek se nemínil nechat odbýt jen tak.

„Povídám, klekni!“ hulákal dál.

„Proč?“ zeptal jsem se ho a ještě jednou jsem uskočil.

„Protože seš bílej, ty nulo!“ poskytl mi vysvětlení.

Došlo mi, že je to jeden z černých rasistů, kteří se vyžívají v ponižování bílých. Jenže co teď? Kdybych splnil jeho rozkaz, přišel bych o možnost uskočit, kdyby se mu zachtělo praštit mě tím řetězem. Když jeho požadavek nesplním, dám mu záminku zaútočit. Postavit se mu na odpor? Jednak je mezi námi rozdíl dvou váhových tříd, kromě toho je ozbrojený. Sice jen železným řetězem, ale i tím se dá zabíjet! Kdybych se dal na útěk, dohoní mě, vypadal i jako mistr světa ve sprintu.

Víc času jsem ztrácet nesměl. Nepřišel jsem do Spojených států, abych se nechal zmasakrovat prvním pošukem, který se rozhodne zchladit si na mě žáhu, i když jsem ho neprovokoval.

„Neklekám před nikým, ani před tebou!“ řekl jsem pevně, ale přitom už jsem aktivoval bakterie v pohotovostním pouzdru a nařídil jim vyrojit se ven. Bylo jich tam málo, doposud jsem je neměl na čem rozmnožit, ale i těch pár snad postačí. Vyslal jsem je proti němu v podobě dvou panožek.

„Zabiju tě, smradlavá nulo!“ řval vítězně grobián a zatočil nad hlavou řetězem.

Ještě jednou jsem uskočil, ale hrnul se na mě nezadržitelně. Neutekl bych mu, ani kdybych se otočil, natož pozadu. Ale ten metr mě zachránil. Těžký železný řetěz švihl tak těsně před mou hlavou, až mi obličej ovanul zvířený vzduch. Vzápětí však ucouvl naopak halama. Opět zařval jako tur, ale už to nebyl vítězný řev jako před okamžikem, teď v tom bylo nefalšované překvapení, smíšené s bolestí. Místo dalšího útoku ještě víc ucouvl a volnou ruku si tiskl na oči.

„Ty na mě budeš házet písek?“ přešel opět do výhrůžek. „To nebyl dobrý nápad! Za to si tě podám ještě víc!“

„To nebyl písek,“ křikl jsem na něho, ale hned jsem uhnul stranou, aby na mě nemohl zaútočit po hlase.

Halama se však už nepohnul. Pustil dokonce řetěz a oběma rukama si držel oči.

„Co je to za svinstvo?“ zařval, ale z těch slov jsem už cítil jen nefalšovanou bolest.

„Chtěl jsi zabíjet!“ křikl jsem nahlas. „Budeš tedy slepý!“

Odvolal jsem bakterie. Bylo jich teď znatelně víc než před okamžikem, ale stačilo to. V těch pár vteřinách rozežraly mému protivníkovi obě oči. Slepý chlap už nebude nebezpečný.

„Ty hajzle, bílá nulo, vodpade!“ vychrlil na mě ještě proud nadávek, ale tím si nepomohl. Shýbl se, nahmatal před svýma nohama řetěz, kterým mě sliboval zabít, ale teď už vůbec nevěděl, kterým směrem jsem a útok naslepo neměl naději na úspěch.

Tiše jako myška jsem ho oběhl. Dveře do kabiny dodávky byly otevřené, tiše jsem se vsunul na sedadlo řidiče. Pak jsem rychle nastartoval a rozjel se.

Při zvuku startéru se ke mně otočil a hodil po mně vší silou svůj řetěz, jenže ten jen sklouzl po čelním skle – tečným úderem nepoškodil ani sklo. Mezitím jsem se rozjel a jenom ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak tam nerozhodně tápe. Došlo mu, že jsem mu vzal auto a že mě už nemá na dosah rukou. Měl je jako lopaty, ale nebyly mu nic platné.

Rozjel jsem se na plný plyn a ujížděl po silnici. Přitom jsem uvažoval. Má obrana byla bezpochyby oprávněná, jen jsem při ní asi použil »nepřiměřené prostředky«. To je nejčastější záminka, aby mohl soud ztrestat každého, kdo se opováží bránit. Na druhou stranu je pravda, že ztráta očí je příšerné zmrzačení. Jenže ten halama jasně řekl, že mě zabije. Měl jsem se snad nechat zabít?

Být to v Čechách, nechtěl bych po tomhle padnout do rukou Policie. Mohli by mě zmlátit do krve, to se pak obhájí výmluvou, že jsem »kladl odpor«. I u nás má útočník neúměrně větší právní ochranu než napadený, nehledě na naše nepřizpůsobivé menšiny, ty jsou chráněné ještě víc. Když vám někdo z menšiny úmyslně rozbije auto, nesmíte mu ani nadávat. Policie pak nejenže neřeší škodu – v tomto bodě máte smůlu od okamžiku zjištění pachatele – ale obžaluje naopak vás, soud bude řešit jen »rasismus« a grázl se vám zplna hrdla vysměje.

Nevím, jak to je tady, ale když si před rasistickými černochy pokorně klekají i policisté, bude to podle všeho ještě horší. Takže nejsem v této chvíli jen »sprostý podezřelý«, ale jestli mě šerifové najdou, jsem prakticky rovnou »usvědčený zločinec«.

Je tam ovšem ta podmínka »jestli mě najdou«, což nemusí být zrovna jednoduché. A pak ta druhá – museli by rozpoznat, co jsem použil za zbraň. Útočné bakterie nejsou nikde tak obvyklé.

Jen mě trochu mrzelo, že jsem použil naši nejsilnější zbraň na takového primitiva.

Ten si tu čest ani nezasloužil.

line

Ukradenou dodávku jsem zaparkoval mezi stojící kamiony na prvním odpočívadle, aby to vypadalo, že řidič dodržuje nutný odpočinek. Zde ji šerifové najdou, až budou vyšetřovat »napadení jejího řidiče«. Předpokládal jsem, že jim samozřejmě sdělí značku svého vozu – ledaže by ho sám předtím ukradl, ale na takovou náhodu se přece nemohu spoléhat – a podle značky ji brzy objeví. Vysílačky jsou nesrovnatelně rychlejší než stará dodávka, musel jsem se jí proto zbavit co nejdřív. Řídit ji ve chvíli, kdy ji budou šerifové zastavovat, znamenalo – ve zdejším nářečí – být »chycen s horkou pistolí v ruce«. Z toho bych se nevykroutil. Nesměl jsem zkrátka dopustit, aby mě s ní spojovali. Bylo lépe zbavit se jí a dál trpělivě stopovat. Postaral jsem se však, aby po mně v dodávce nezůstalo zhola nic. Šerifové budou jistě hledat sebenepatrnější stopy, takže jsem kabinu pro jistotu prošmejdil bakteriemi. Ať si pochutnají na sebemenších organických stopách – od otisků prstů po jakékoliv použitelné vzorky DNA.

Tak čistá byla kabina naposledy ve výrobní hale.

Pak jsem v klidu došel k pumpě navazující na odpočívadlo. Tam mě vzal dobrosrdečně vyhlížející chlápek, který jel do New Yorku, takže mě doveze skoro až do cíle cesty. Nemával jsem na něho v plné jízdě – to by nezastavil – ale před výjezdem z pumpy jel tak pomalu, že mu sešlápnutí brzdy nedělalo žádný problém.

„Vy se nebojíte jezdit stopem?“ zeptal se mě, když se rozjel po rovné silnici.

„Ani ne,“ odvětil jsem mu. „Okrást mě nikdo nemůže, nic u sebe nemám. Nejsem ženská, aby mě někdo znásilňoval. Proč by mi chtěl někdo jen tak ubližovat?“

„No – právě to se tady dneska rozmohlo,“ řekl Američan. „Teď jsou tady v módě dva nesmysly. Jednak hnutí »MeToo«, kdy vás může kdejaká štětka obžalovat ze znásilnění...“

„To těžko, na mně by si žádná nic nevysoudila,“ usmál jsem se. „Nevypadám přece jako zazobanec! A tyhle »nedámy« jdou přece hlavně po penězích, ne? Každá si snadno spočítá, že by musela nejdřív zaplatit právníka a pak by ze mě nic nevyrazila. To by byl hodně ztrátový kšeft, takže mě raději nechají být.“

„Nikdy nevíte, z jakého důvodu vás chce někdo zničit,“ řekl opatrně Američan. „Můžete mít závistivého souseda... nebo jste politikem... záminka se pak vždycky snadno najde.“

„Nejsem politik a nemám sousedy,“ řekl jsem s úsměvem.

„Pak vás ještě může zasáhnout druhý nesmysl,“ pokračoval raději Američan. „Mohou vás obvinit z rasismu. Stačí abyste se křivě podíval na někoho barevného a než se nadějete, máte jich na krku pět. Policie přijede, jak je v těchto případech zvykem, až za hodinu, nebo i za dvě. A to už můžete být tuhý!“

„To chce nestopovat barevné šoféry,“ přikývl jsem. Nedal jsem mu najevo, že už mám jednu takovou zkušenost.

„Úplně největší nesmysl je, že se k těm barevným přidávají i bílí,“ potřásl hlavou Američan. „Z toho si nic nedělejte, mladej, tomu nerozumíme ani my staříci. Svět se nám v »bullshit8« obrací a my jen zíráme.“

„Máte snad, aspoň vy staří, ještě zbraně, ne?“ namítl jsem.

„Jo, to máme,“ pokýval hlavou. „Když mě přepadne nějakej bílej smrad, odprásknu ho a jsem v pohodě. Jenže když zastřelím černýho smrada, je to už rasistický útok a půjdu pár let makat na správce nejbližší soukromé věznice, kde ale mají černí smradi absolutní většinu, takže si snadno spočítám, že živý ven nevyjdu. A všichni smradi to vědí. Ti bílí si na mě netroufnou, ti černí jsou si až příliš jistí. Samozřejmě mluvím o smradech, naštěstí nejsou všichni takoví. Ale z těch smradů musí mít každý respekt. Mají ho i policajti. Podstatně víc bílejch polišů zabijí černoši než kolik černochů zabijí bílí poliši, ale mluví se jen o těch »chudinkách« černejch. Jak říkám, svět se v »bullshit« obrací a my jen zíráme.“

Cákryš, ten Američan mi byl sympatický!

Ten nepochoduje společně s černými, nestrhává sochy Otců Zakladatelů, nepoklonkuje před kdejakým šmejdem, zato mu vadí beztrestné rabování, které tyhle protesty doprovází. A určitě není mezi rabujícími, spíš má s těmi šmejdy sám nějaké problémy.

Dva Američané. Jeden hulvát, druhý sympaťák. A nezáleží na barvě kůže, umím si to klidně představit i naopak. Ani tohohle bych nechtěl potkat navlečeného do uniformy US-mariňáků, ve které by – kdekoli ve světě – »chránil americké zájmy«.

Američané jsou zkrátka divný národ...

line

Ubytoval jsem se v »hostelu«, který mi doporučil Japonec, se kterým jsem se dal do řeči, když jsem vystoupil z podzemky skoro ve středu New Yorku. Řekl mi, že je to ideální hostel pro osamělé cestovatele a studenty, pokud mi nebude vadit, že je to »kazetový hotel«.

Nevěděl jsem, co to je, ale rozhodl jsem se prozkoumat to na místě. Japonec mi tvrdil, že tam je ubytování levné, akorát tam není dovoleno mít s sebou domácí mazlíčky. Což by mi ani moc nevadilo. Kibriha vypustím, ať se ubytuje sám, nějaké stromy si poblíž jistě najde, bakterie ukryji. Měl jsem s sebou zubníčka, ale ten ve své cestovní láhvi vypadal jako naložená feferonka, ten taky nebude vadit.

Japonský vynález - kazetový hotel. Útulné buňky na jednu noc.

Japonský vynález - kazetový hotel.
Útulné buňky na jednu noc.

Takže jsem se zakrátko ke svému překvapení dozvěděl, co je to »kazetový hotel«. Je to japonský vynález a pochopitelně ho v New Yorku provozují místní Japonci, ale ubytují každého aniž by se ptali, co tam chcete. Stačí když jim zaplatíte, přitom ceník nevypadá předražený. Oproti průměrnému dvojhvězdičkovému hotelu je cena za nocleh čtvrtinová.

Nesmí vám ovšem vadit, že za tuto směšnou sumu získáte právě jednu »kazetu«, tedy »pokoj« velikosti metr na výšku, metr na šířku a dva metry délky, kde je právě jedno lůžko. Vstup je prosklenými dveřmi metr krát metr a když se tam natáhnete, máte pocit, že ležíte v poněkud větší rakvi. Pravda, v té rakvi je vlastní televizor, takže můžete sledovat některý z mnoha desítek pořadů, elektrické zásuvky a wifi vás spojí k internetu, za mírný poplatek si můžete pronajmout i notebook a když stáhnete přes prosklené dveře širokou roletu, máte v rámci kazety i jakési soukromí. Dá se tu číst, sledovat notebook nebo televizi anebo spát, víc od toho ani nechtějte.

Víc jsem opravdu nechtěl. Dole v přízemí byla malá lidová restaurace, většina jídel byla sice japonská, ale dalo se tam sehnat i něco »klasického«, uvidíme!

Vyjel jsem výtahem do nejvyššího poschodí, kde měly být »otevřené balkóny«. Tam jsem vypustil kibriha a nařídil mu, aby si našel vhodné místečko na stromě. Parků a parčíků je dole jistě dost a draví ptáci snad ve městě nebudou. Kibrih na to zaštěbetal a odlétl. Měl jsem tedy všechno připravené k akci.

Sjel jsem do patra, kde jsem měl pronajatou »kazetu«. Bylo tam pusto, pochopitelně, bylo teprve dopoledne. Odskočil jsem si na společný, ale docela čistý záchod, na patře jich bylo jen pět, ale zjevně by to mohlo stačit. Byly zde i sprchy se dveřmi, které se otevřou po vhození deseti centů (automat přijímá větší i menší mince, menších musíte vhodit víc, ale na větší mince nevrací!), sprchu můžete okupovat libovolně dlouho... zkrátka pro studenty a osamělé cestovatele je to ideální.

Nesprchoval jsem se však dlouho, jen abych ze sebe spláchl cestovní prach a nechal přitom pracovat zubníčka. Chtěl jsem co nejdřív začít. Když zubníček skončil, otevřel jsem svou »kazetu«, rozsvítil si v ní a pomocí držadel a stupaček se vsoukal dovnitř. A hned jsem stáhl roletu na dveřích a utěsnil ji, aby světlo zevnitř nepronikalo ven. Pohodlně jsem se uložil, zhasl světlo v kazetě, aby mě nerušilo, a aktivoval roj bakterií. Jako kdybych se jím sám stal... vylétl jsem s ním z kazety, našel okno a odvážně se vrhl do hloubky, abych dole větrákem vletěl do »lidové jídelny«. Předtím jsem si všiml, že strávníci odnášejí použité nádobí do velkého koše, odkud je personál občas vybírá a odnáší umýt. Ušetřím jim práci, vyčistím použité nádobí pomocí bakterií. Jednak tím trochu překvapím personál, který se podiví, že nádobí není špinavé, ale zářivě čisté, jednak tím vykrmím bakterie. Bude jich více a budou akceschopnější.

Teď už jde jen o to, zda je použiji. Nechtěl bych být v kůži darebáka, který bude jejich cílem jako první.

I když – na pořadí asi nebude záležet.

A jeden už to přece odnesl...

 


------------------------ Poznámky:

  8 Kravské lejno

Zpět Obsah Dále

14.11.2020 22:32