Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Vyčkávání

Zpět Obsah Dále

„No, ty ale vypadáš!“ zhodnotil jsem ji, jen jsem se trochu vzpamatoval.

„Dobrý, co?“ zašklebila se na mě a snažila se, aby to pokud možno vypadalo ďábelsky. Přitom si sáhla dozadu a provokačně si začala pohrávat s tlustým černým ohonem, připevněným vzadu ke kombinéze. Na svatého Mikuláše by se uplatnila nejlépe.

„Tomu skoku říkají Ebažgové »slašud«,“ poučovala mě. „Je to fluktuace prostoru řízená Fraktálovými Skalami. Na rozdíl od přeskoku mezi Fraktálovými Skalami se dá řídit a já mám i na »slašud« velkou citlivost.“

„Má to jen jednu nevýhodu,“ zvážněl jsem. „Pan prezident si mohl pomyslet, že mě odnesl ďábel – nebo ďáblice – rovnou do pekel. Jenže v tom případě si mohl oddychnout, že má od našeho mírového plánu pokoj a může pokračovat ve válce s Bulharskem. Na to jsi nepomyslela?“

„To si nedovolí,“ zachmuřila se.

„Je to silně věřící člověk, proč by si nemohl myslet, že jsou na jeho straně i ďáblové?“ rozváděl jsem to dál.

„V tom případě ho přesvědčíme, že se mýlí,“ řekla Jitka.

„Jak?“ chytil jsem ji za slovo.

„O tom si popovídáme se Standou,“ řekla. „Mimochodem, to on mi sehnal tenhle kostým. Není to čistě můj výmysl.“

„Standa že by se dal k divadlu?“ nechtěl jsem tomu věřit.

„Víš, on vycházel z předpokladu, že prezident bude věřící člověk s takovou tou primitivní vírou,“ řekla. „Čisté Neznámo by ho taky zastrašilo, ale když si to převede do známějších, ale ještě zápornějších pojmů, tím víc ho to vystraší.“

„To by mě musel považovat za ďáblova spřežence a ne za hříšníka odneseného ďáblicí do pekel,“ řekl jsem.

„Třeba už tak uvažuje,“ pokrčila rameny. „V tom případě by vydal rozkaz ukončit válku s Bulharskem. Nám postačí sledovat hlavní zprávy. Jakmile se v nich objeví konec ohrožení Bulharska a návrat Američanů do vlasti, dáme tuhle maškarádu do muzea.“

„A když ne?“

„Tak si uděláme výlet do Cheyenne Mountain,“ vzdychla si.

To už jsme prošli pěšky skupinkou skal a před námi se mezi skalními sloupy objevila asfaltová silnička.

No jo, s Jitkou se neztratím!

line

V obecním domě jsme podrobně propírali výsledky našich »Spanilých jízd«. Bylo tu víc lidí než obvykle, téma přilákalo i ty, kdo do hospody nechodili. Ivan Skála přitáhl do největšího sálu obecního domu aparaturu k pořízení dokumentace a hlavně pro ty, kdo se nevešli do sálu a zůstali doma. Dnes večer se nepromítá, tohle je pro všechny důležitější – a nakonec i zajímavější.

Bohužel jsme moc obrazových materiálů nepořídili. Většinu času jsme všichni v klidu a přítmí proleželi na lůžkách, to nebylo nic zajímavého. A od bakterií se záznam pořídit nedal. Pamětníčci ho sice zaznamenali, ale vnímání bakterií bylo strukturované, než aby se vešlo na plochou obrazovku. Diváci v sále se proto museli spokojit vyprávěním účastníků.

Hned zpočátku jsme však měli i oponenty a kritiky. Někteří obyvatelé Saxamuru nesouhlasili s tím, aby naši lidé zasahovali do dějů ve světě. Prohlašovali, že jsme vydali Saxamur všanc usilovnému pátrání velmocí, což nemůže dobře skončit.

„Vždycky nás chránilo jen to, že o nás svět nevěděl,“ hlásal Vilibald Tvrzník, sedlák z menší osady Mokráčky. „Jakmile se svět o nás dozví – a věřte, že Američané mají opravdu skvělé špiony – bude to konec Saxamuru.“

„Od koho by se to ti »skvělí špioni« mohli dozvědět?“ optal se ho Stanislav Kubík.

„Třeba od našich studentů,“ navrhl Vilibald.

„Ti budou přece úplně mimo podezření,“ namítal Stanislav.

„Proč by byli zrovna oni mimo podezření?“

„Protože studují ve velkých městech,“ řekl Stanislav. „Svět ví, že jsme malé městečko, ale nikdo neví, že nejsme na Zemi. Naše skrýš je prostě neodhalitelná!“

„Kdykoliv se sedláci míchali mezi pány, špatně to dopadlo,“ neustupoval Vilibald, ale protože nezískal víc příznivců pro svůj názor, raději se s brbláním stáhl.

„Obávám se, že jenom bankéři za války nemohou,“ přispěl se svým názorem písař pan Přemysl Hanzlík, který se přišel účastnit besedy až z Vraního Hnízda. „Nepopírám, že na válkách vždycky vydělávali. Ale nejsou to jediní lehkoživkové, kteří měli z válek prospěch. Vezměte si takové armády! Kolik v nich je lampasáků, kteří by se jinak nedokázali uživit, a určitě ne tak dobře. Mají se jako prasata v žitě, občas sice musí i bojovat, ale i tam před sebe obvykle nastrkají obyčejné vojáčky... A tihle důstojníci nedají své dobré bydlo jen tak, dobrovolně. S tím nepočítejte!“

„Bez financování nic nezmohou!“ mínil Stanislav.

„Generálové si své prebendy vynutí i silou, když do nepůjde po dobrém,“ mínil Přemek. „Tomu se pak říká vojenská junta a není to na Zemi tak neobvyklé.“

„No – jakousi logiku to má,“ připustil Stanislav. „Pak ale bude našim protivníkem místo Kongresu vojenská junta. Pak bychom ji zkrátka museli zlikvidovat také.“

„Počkáme tedy dva až tři dny, až jak to bude jasné s invazí do Bulharska,“ navrhl Stanislav.

Na tom jsme se velkou většinou shodli a od té chvíle jsme se bavili o různých drobných detailech.

Uvidíme v nejbližších dnech!

line

Jenže už nazítří nás vymrštila na nohy zpráva, která ten den obletěla celý svět.

Prezident Spojených států obětí atentátu!  

Hlásaly to palcové titulky novin a televizní studia ukazovala záběry bezpečnostních kamer, které tuto tragédii ukazovaly.

Útočníkem byl několikrát trestaný násilník, který se však dobře znal s velitelem prezidentské ochranky, takže ho ochranka ze známosti pustila k prezidentovi a ani se neobtěžovala prohledat ho, jestli nemá zbraň. Měl ji a použil ji. Přitom vykřikoval, že je to trest za zotročování černých obyvatel Spojených států. Bylo to tím nesmyslnější, že sám byl bílý. Ochranka ho ihned odzbrojila a zabásla, ale bylo už pozdě. Násilník se jim vysmál, že mu je to jedno, má totiž rakovinu18 a soudu se beztak nedočká.

Prezidentského úřadu se téhož dne ujal viceprezident, složil předepsanou přísahu a oznámil národu, že za smrt prezidenta jsou zodpovědné Rusko a hlavně Bulharsko, které za to musí zaplatit.

Nevysvětloval, jak na to přišel, ale každému bylo jasné, že válka s Bulharskem je jistá.

line

Ten mizera viceprezident mě ale parádně naštval.

„Nemohla bys mě přenést zpátky do Washingtonu?“ zeptal jsem se Jitky po návratu z obecního domu.

„To nejde,“ zavrtěla hlavou a mračila se jako deset čertů.

Ten mizera viceprezident parádně naštval i ji.

„Mohla jsem tě přitáhnout k Fraktálovým skalám Québec, ale opačný směr prostě nejde,“ řekla po chvilce. „Když jsi byl ve sklepech Bílého Domu, zaměřovala jsem se na tebe a navíc jsem měla obraz od svého roje bakterií, takže jsem si mohla vybrat volné místo. I tak jsem se zhmotnila deset centimetrů nad zemí a měla jsem co dělat, abych neupadla. Ale skákat s tebou úplně do neznáma, to po mně nechtěj. Ani »slašud« není bez přísných pravidel. Kdyby se právě v tom místě někdo nacházel, zhmotnili bychom se přímo v něm a nepřej si vidět, jak bychom vypadali.“

„Jak to můžeš vědět?“ zamračil jsem se na ni. Zdálo se mi, že si to právě teď vymýšlí, aby mi nemusela vyhovět.

„Bylo to součástí rozšířeného školení Ebažgů,“ ujistila mě.

Ebažgové to měli nějak vyzkoumané?“ hádal jsem.

„Viděla jsem dokumenty z doby, kdy s tím začínali a neměli to ještě zmáknuté,“ řekla. „Nebyly to obrázky pro malé děti!“

To mě donutilo přestat se mračit a naopak se usmát. Jestli ty obrázky nebyly pro malé děti, jak je mohla vidět holčička, které v té době nebylo ani deset let? Ebažgové měli divná měřítka pro rozlišení dětí od dospělých. Zřejmě jim desetiletá holka připadala jako dospělá. No potěš koště, co všechno na tom školení viděla!

„Ale i tak je to úžasné,“ nedal jsem se odradit. „Co kdyby ses objevila v Bílém Domě a před zraky televizních kamer a tím pádem milionů lidí odnesla toho nového prezidentského šmejda? Ve tvém červeném kostýmku by to působilo efektně!“

„Myslíš, že by to zabránilo válce?“ zadívala se na mě hodně pesimisticky. „Já si to nemyslím. Podle mě by mělo větší význam zlikvidovat velitelství NORAD v bunkrech Cheyenne Mountain, nebo ještě lépe, udeřit přímo na ty intrikány, kteří za tím budou, na sídlo CIA v Langley.“

„Jenže to by asi nestačilo,“ řekl jsem. „Chtělo by to dát to najevo médiím. Ale jak? Když rozhodíme letáky po Spojených státech hodí je všichni do koše. Naše vyhlášení války, vylepené v jejich Kongresu, taky nikomu neukázali.“

„Mám v rukávu ještě jeden trumf,“ řekla pomalu. „Ale bylo by to dost drsné.“

„Povídej!“ vybídl jsem ji.

„Mohla bych tě zneviditelnit,“ řekla.

„To jde?“ vyhrkl jsem.

„Jde, ale...“ zarazila se. „Není to úplně bezpečné.“

„O co v tom jde?“ zeptal jsem se věcně.

„Vytvoří se takový válec... nebo elipsoid, případně i koule, které světlo obtéká, takže co je uvnitř, není zvenčí vidět. Má to nevýhodu, že uvnitř je absolutní tma. Pochopitelně, světlo dovnitř nemůže. Ale není to úplně neviditelné, při pohybu se prohýbá pozadí a hlavně se opticky kroutí podlaha. Na písku by to ani moc nevadilo, ale na podlaze s pravidelným vzorkem je to jasně znát. A samozřejmě tě to neuchrání ani před srážkami s lidmi. Když se někdo pohybuje proti tobě, nevidí tě, ale vrazí do tebe. Bohužel to nechrání ani před střelami, což je v Americe až moc reálné.“

„Jak by sis to tedy představovala?“ zeptal jsem se. „Když není zevnitř vidět ven, to je ten uvnitř slepý jako patrona, ne?“

„Je,“ připustila. „Vidíš jen černou tmu. Pokud se nedíváš pomocí roje bakterií.“

„Aha, takže bakterie ti pak nahrazují oči?“

„Přesně tak,“ přikývla. „Je to trochu nezvyklá perspektiva, ale my už jsme si na ni snad zvykli... Šlo by to i bez bakterií, ale musela bych tě navádět jako slepou bábu...“

„Dobře, s bakteriemi by to šlo,“ souhlasil jsem. „Tak dál?“

„Projdeš neviditelný do některé televizní stanice právě když bude vysílat zprávy,“ navrhovala. „Tam zruším neviditelnost a ty se objevíš přímo před kamerami. Dá se to udělat postupně, takže budeš zpočátku průhledný, to jistě lidi zaujme. Pak předneseš naši výzvu, vrazíš vyděšenému komentátorovi do rukou naše plakáty, načež se objevím a odnesu tě. Případně můžeš předtím prohodit, že chceš odnést, aby to nevypadalo, jako že tě odnáším do pekla. Jestli je ani tohle nedonutí zveřejnit naše prohlášení, pak nevím. Snad jedině přijít tam ještě jednou a vyhubit je se slovy, že takoví lháři jen matou veřejnost, tím škodí a proto nemají právo žít.“

„To bych řešil, až když se jim to podaří ututlat,“ řekl jsem. „Hardware na to mají. U většiny televizních stanic se všechno vysílá ze záznamů a pokud něco označují jako »živě«, mají v tom aspoň zpožďovací smyčku, která jim dovoluje pořad včas přerušit a přepnout jinam, kdyby se třeba komentátor svévolně rozhodl pustit do éteru pravdu... samozřejmě to mají udělané tak, aby ani náhodou pravdu mezi lidi nepustili, ale je otázka, zda to dokáží ututlat pod hrozbou likvidace.“

„Můžeme jim tím pohrozit,“ přikývla. „V tom případě bych to ale neodkládala. Americké letadlové lodě už proplouvají skrz Bospor, válka je na spadnutí. Není čas na zdržování.“

„V tom případě bych náš voj rozdělil,“ řekl jsem. „Třetina na televizní studio a dvě třetiny na sídlo CIA v Langley.“

„Jsem pro,“ přikývla. „Nech mě teď, jdu telepatit se Standou.“

„Začni, já si beru spojení s Borkem,“ souhlasil jsem.

line

Maličko jsme se zdrželi tiskem plakátů. To se nedalo příliš uspěchat, měli jsme jen jednu velkou laserovou tiskárnu a devět menších. V Saxamuru se počítače nacházely v každém domě, ale tiskárny byly společné v hobby-středisku v zadní části obecního domu. Staral se o ně, jak jinak, ředitel školy Stanislav Kubík. A měl je naštěstí ve vzorném pořádku, takže stačilo zapnout a spustit tisk. Bohužel rychlost tisku není nekonečná a vytištění stovek plakátů nám zabralo dost času Během té doby jsme si vyjasňovali detaily.

A pak jsme naložili balík do karavanu a se všemi třemi jsme vyjeli. Vedla nás opět Jitka, pod jejím vedením byla cesta Skalami do Québecu nejrychlejší. Pak jsme museli přeletět těsně nad terénem přes hranice oddělující Kanadu od Spojených států, a dál jsme už jeli v pohodě po amerických dálnicích.

Můj prvotní úmysl byl vtrhnout do některého studia CNN, kde by se mělo nacházet nepřetržité zpravodajství, ale nepohrdli bychom ani jiným televizním studiem. Které to bude, o tom se rozhodne na místě. Možná mu uděláme nezaslouženou reklamu, ale to nás nepálilo.

Cesta nám ubíhala v pohodě. Stanislav nás dva, mě a Jitku, poslal dozadu na lůžka, abychom se aspoň trochu vyspali. Slíbil, že pojede co nejklidněji – na dálnici mohl takový slib dodržet. Takže jsme s Jitkou zalehli tak jak jsme byli – Jitka si jen trochu umyla v koupelně obličej, aby svou načerněnou tváří neumazala deky, já jsem měl na sobě maskáče, takže jsem neměl problémy, ale oba jsme si nechali ošetřit ústa zubníčky, bez nich bychom ani usnout nedokázali. Na dobré věci si člověk zvykne rád.

Karavan naplňoval monotónní zvuk kol po asfaltu dole pod podlahou a šum vzduchu venku, oba jsme byli přece jen utahaní, takže jsme kupodivu oba rychle usnuli. Necítili jsme se jako rytíři před bitvou, ani jako vojáci před krvavým vyloděním. Jedeme jen do televize, kde předneseme vyhlášení války a současně návrh na příměří, které by mělo definitivně zastavit války ve světě. Může to být poslední akce, pokud bude mít úspěch, nebo jen další akce v pořadí, pokud neuspějeme a mediální bossové nás zcenzurují.

Upřímně řečeno, ani bych to těm bossům nepřál.

Protože kdo nás zcenzuruje, setká se s našimi roji řízených bakterií. Setkali se s nimi bankéři i kongresmani, jenže ti o tom nikomu nic neřeknou. Tohle ale může být v přímém přenosu.

Uvidíme!

 


------------------------ Poznámky:

  18 Podobně nechali policisté zavraždit Lee Harvey Oswalda, údajného vraha prezidenta J.F.Kennedyho. Ze známosti k němu pustili majitele nočního podniku Rubinsteina, který Oswalda zastřelil a krátce poté zemřel ve vazbě na rakovinu. Komise pak s průhlednou ochotou vyhlásila Oswalda vrahem, čímž atentát na Kennedyho elegantně spláchla. Skutečnost, že prezident Trump nedovolil odtajnění ani po 50 letech, však hodně naznačuje.

Zpět Obsah Dále

Errata:

28.11.2020 11:24