Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Média

Zpět Obsah Dále

Úkol posádky našeho karavanu byl, říkejte si co chcete, ze všech nejhorší. Vyvraždit centrálu CIA v Langley, i když to byl hodně rozsáhlý komplex budov, bylo nesrovnatelně jednodušší. Je otázka, co víc zapůsobí na veřejnost. Očekávali jsme, že se někdo pokusí všechno zamést pod koberec, jenže ani jedno, ani druhé snad úplně ututlat nepůjde.

Pak by bylo na řadě velitelství NORAD v komplexu bunkrů pod horou Cheyenne Mountain a kdyby ani to nestačilo, cílem dalšího nájezdu by byla vojenská akademie West Point ve státě New York. To by se ututlat nedalo. Jednak by to bylo kolem čtyř a půl tisíce studentů, ale především – velice prominentních synků.

Vilík Tvrzník tvrdil, že pobití takového množství mladých chlapců nám Američané nikdy neodpustí, ale nakonec převládl názor, že ti mladí synci – a snad i dcerky – se školí na zabijáky, ba dokonce na velitele. Většina jejich předchůdců proslula jako zdatní hrdlořezové. Ano, válečnická Amerika je považuje za svůj výkvět, ale jen málo se jich uplatnilo v civilním životě, nejvíc »zazářili« na vražedných misích.

Ve West Pointu studovali i velice prominentní generálové.

Přímo legendou byl George Armstrong Custer, který později zahynul v bitvě u Little Big Hornu i se svými bratry a se všemi vojáky Sedmé kavalerie. Velká škoda ho ale nebyla, mezi Indiány byl známý pod přezdívkou »Vrah žen« a že se pustil do bitvy proti vyššímu rozkazu nesvědčilo ani o jeho disciplině.

Známými byli i další. Ve West Pointu studovalo vysokou školu vraždění i několik amerických prezidentů – Ulysses S.Grant nebo Dwight David Eisenhower, ale i Jefferson Davis, prezident Konfederace a Grantův protivník. Vojenská akademie je zkrátka válečnickou pýchou Spojených států a útok proti ní by běžní Američané přijali hodně nepříznivě.

Jenže ti samí Američané nepokrytě fandí své armádě, která chystá peklo na zemi pro spoustu úplně nevinných Bulharů. Ba ne, musí na ně padnout aspoň malý šok.

Stanislav dojel v pořádku na severní okraj New Yorku, kde mě vyložil, otočil se a spolu s Jitkou se obrátili na zpáteční cestu. Já jsem zamířil k budově WarnerMedia, kde jsem hodlal najít aspoň jedno televizní studio s živým vysíláním – v budově jich je větší počet, snad se aspoň v jednom uchytím.

Nade mnou přitom balancovaly dva obláčky bakterií. Jeden jsem řídil a druhým mě sledovala Jitka, která si podle vlastních slov zatáhla v zadní části karavanu ložničku, aby tam měla ticho.

Nuž – s pomocí Boží, jak říkáme i my ateisti – vzhůru do té jámy lvové!

line

Nějakou dobu jsem bloudil po budově, občas jsem se tázal na cestu, ale až po dlouhém bloudění jsem narazil na vchod do pobočky CNN, kde mě zastavil turniket a bdělá ostraha, která mě poslala, abych »se zdekoval, šel si po svejch a neopruzoval«.

Stáhl jsem se tedy stranou a zkusil jsem oťuknout Jitku.

»Jo, slyšela jsem to,« odpověděla mi rovněž telepaticky. »Stůj klidně, ať to na tebe můžu zaměřit!«

Chvíli jsem tedy stál jako vyřezávaný dřevěný světec, pak ale svět kolem mě zčernal a ocitl jsem se v uhlově černé tmě.

Ihned jsem se soustředil na vnímání světa pomocí obláčku bakterií. Ano, ale viděl jsem jen nepřirozeně zkroucené dlaždice. Až po chvilce se mi před vnitřním zrakem objevil obrys válce, ve kterém se zřejmě nacházím.

Pomalu jsem vykročil k nevlídnému vrátnému a turniketům. Dostal jsem se tentokrát nepovšimnutý až k nim, načež jsem na ně položil ruce, nohama jsem se odrazil a přeskočil je.

Vrátný nic, ničeho si nevšiml, i když jsem pomocí obláčku viděl, jak se turnikety krátce, ale podivně zavlnily.

Teď už se nikoho nezeptám a sám musím najít, kde tu mají studio. I kdyby mě Jitka za nejbližším rohem zase zviditelnila, už by tady každý poznal, že sem nepatřím a jsem tu vetřelec.

Postupoval jsem tedy dál, naštěstí jsem tu asi nebyl jediný cizinec, protože tu měli různé orientační šipky. Vnímání pomocí bakterií má bohužel jednu obrovskou nevýhodu. Nevidíte barvy. A to ani černou a bílou. Rozeznáte jen tvary a plakát je z toho pohledu čistý šedý list. Naštěstí měli orientační cedulky plasticky vyvedené, gravírované, takže jsem se podle nich mohl orientovat. Tak jsem se dostal až do studia, odkud vycházel bodrý, silný hlas typického amerického komentátora.

Sáhl jsem na kliku – měli tu místo klasické kliky jen takový kulatý knoflík – a opatrně jsem otevřel dveře, které se z vnějšího pohledu podivně zavlnily, ale otevřely se a vpustily mě dovnitř.

Počkal jsem, až dovnitř »natečou« mé bakterie, pak jsem se otočil a stejně opatrně jsem dveře za sebou zavřel.

Čekalo mě nejhorší – vstoupit do světel reflektorů, abych se ukázal nejen komentátorovi, ale – pokud možno – i divákům.

Jdeme na to!

Bylo tu docela obvyklé televizní studio, uprostřed klasický stůl s komentátorem, za ním obrazovky, na které asi někdo podle pokynů režiséra promítá ukázky, získané reportéry přímo na místě děje. Obrazovky jsem nevnímal, jen jako šedé plochy s okrajem, ale jejich obsah mě beztak nezajímal.

Opatrně jsem vyjmul z batohu jeden z plakátů, položil jsem ho na stůl před komentátora – a odstoupil jsem.

Plakát se vystoupením z válce neviditelnosti objevil a ležel před zkoprnělým komentátorem. Sáhl po něm a přelétl ho očima.

„To snad ne!“ ujelo mu. „To snad není možný!“

„Proč to nemůže být možné?“ porušil jsem konečně ticho.

Svět kolem mě zvolna zesvětlel, musel jsem zamhouřit oči, jak mě to ostré světlo po dosavadní tmě oslňovalo. Jitka si zřejmě pohrála s tím, abych se objevoval pěkně pozvolna, od slabého, poloprůhledného obrysu po naplno viditelného vetřelce. Kladným vedlejším efektem bylo, že mi umožnila jakž takž si přizpůsobit zrak od naprosté tmy po záři reflektorů – i tak jsem pár okamžiků oslněním skoro neviděl.

„Hello, dobrý muži,“ oslovil jsem žoviálně komentátora. „Můžete divákům přečíst náš plakát? Ano, ten, co se před vámi před krátkým okamžikem znenadání objevil. Nahlas, prosím!“

„Člověče, kdo jste? A co tady chcete?“ vybuchl na mě.

„Kdo jsem?“ ušklíbl jsem se. „Voják Stonewallu, země vašich nepřátel. V současnosti vyjednavač, proto mě vidíte právě tady. Přečtěte už konečně náš dokument, ať to vědí i vaši diváci!“

„Na tom papíru je napsáno... Vyhlášení války!“ přečetl to.

„Správně!“ pochválil jsem ho. „Naše země totiž vyhlásila Spojeným státům válku. Jenže Spojené státy to dlouho nebraly vážně a když se mi podařilo přesvědčit vašeho prezidenta, aby mě vážně vzal, někdo ho zastřelil... řeknu vám, není snadné dělat u vás vyjednavače!“

„Tak – a můžete si mluvit, co chcete,“ změnil komentátor hlas do výsměšného tónu. „Střihač stihl poslat do éteru místo nás reklamy a už nás tam nepřepne. A už sem klušou naši bezpečáci. Špatně jste si vybral!“

„Dobře jsem si vybral,“ nenechal jsem se jeho jízlivostí vyvést z konceptu. „Doufám, že to pořizujete na záznam. A kdyby ne, budete vy osobně – a ten váš střihač – zodpovědní za to, že nepředáte vašemu národu vyhlášení války. Pak vám to soudy jistě spočítají! Vlastizrada, zanedbání vlastenecké povinnosti... Jako kdybyste se pokusil utajit bombardování Pearl Harboru a umožnil Japoncům dobýt Midway. Nebombardujeme vaše lodi, ale první úder vyvraždil váš Kongres a druhý, právě teď probíhající, sídlo CIA v Langley. A jestli ani potom nepřestanete s cenzurou, přijdete o velitelství NORAD pod horou Cheyenne Mountain. Nechápete? Čím déle budete cenzurovat, zatajovat a slabomyslně zatloukat, tím větší masakr nám umožníte! Je přece ve vašem zájmu zastavit naše akce, jenže nejprve musíte začít vyjednávat a to není možné, dokud nezjistíte, že jste i se svou skvělou armádou v háji!“

„Naší armádě se nemůže postavit žádná síla světa!“ odvětil trochu nabubřele komentátor.

„A to je ono!“ řekl jsem s úsměvem. „My se vaší armádě nepostavíme, nás totiž vůbec nezajímá. Zatímco vaše armáda se chystá kdesi v dálce trestat nevinné Bulharsko, ztrestáme stokrát citelněji vás, a to přímo na vašem území! Nepotřebujeme letadla za miliardy, sami jsme neviditelní a nezjistitelní.“

„To myslíte vážně?“ zbledl trochu komentátor. Zřejmě mu začínalo docházet, že v průšvihu nejsem já, ale on a jeho parta. „Ale takhle válčit není čestné!“

„Hleďte!“ zasmál jsem se. „A to mi říká příslušník národa, který nedávno sám vynalezl a zahájil války vedené pomocí dronů! Vy jste teď vlastně odsoudil i sám sebe!“

V té chvíli mi v hlavě zazvonila Jitčina telepatie.

»Zkrať to, Jindro!« požádala mě. »Právě jsem zlikvidovala dva bodyguardy, hnali se na tebe s pistolemi v rukou. Ale je jich tady víc, radši ať zmizíme!«

„Mimochodem, jsme přece i tady, v tomto studiu,“ řekl jsem pro zbývající osazenstvo studia. „Naštěstí nemáme v úmyslu vás hubit – to byste už tady na svých židlích zahnívali – dáváme vám poslední šanci varovat váš národ. Chceme vyjednávat, i když je to spíše ve vašem zájmu. Počet zmasakrovaných Američanů představuje už pětimístné číslo, nač čekáte? Jednejte tady a teď!“

»Nabíhá sem snad celá rota sekuriťáků!« varovala mě Jitka.

»Už končím!« ujistil jsem ji. »Připrav se!«

Komentátor mlčel, jen lapal po dechu. Nevadí!

„Jsem dnes spokojený,“ uzavřel jsem své vystoupení. „Řekl jsem, co jsem chtěl říci. Můžete být také spokojení, že jste mě zcenzurovali, dokud nezjistíte, že to byl gól do vlastní branky. Jestli máte čím, natočte si můj odchod. Pochopitelně neodejdu jako většina těch, kdo sem přišli. Dobře se tedy dívejte, nebude to žádný filmový trik! Sbohem!“

»Jituš, můžeš!« požádal jsem »sestřičku«.

Proběhlo to téměř stejně jako předtím v podzemí Bílého Domu. Přede mnou se znenadání objevila Jitka, objala mě kolem krku a vzápětí jsme byli na kraji Fraktálových Skal v Québecu.

Čekaly tu na nás všechny tři karavany a celý náš výsadek.

»Dobrý, Klásku, uvolni nám Skály!« řekla Jitka telepaticky.

„A jde se domů!“ zavolala vesele.

line

Zpráva, která oblétla celý svět a dorazila přes Vraní Hnízdo i do Saxamuru, nás dokonale uzemnila.

Parta, která měla na starosti sídlo CIA v Langley, spěchala. Nenapadlo je »přečíst si něčí myšlenky«, situace byla podle nich jasná. V Langley mají prověrky stupně »Přísně tajné« i uklízečky, civilisté tam nejsou ani v kantýnách. Pustili se do nich bez výběru a vyhubili rozsáhlý komplex budov včetně kuchařů a strážných. V jednom konferenčním sálu zlikvidovali i skupinu na nějaké důležité poradě a pochvalovali si, jak snadno je vyřídili.

Kdyby je tak napadlo někoho významného si »přečíst«! Asi by přinejmenším zpozorněli. Zjistili by, že je tam na návštěvě sám prezident Spojených států, který nedávno složil přísahu namísto zavražděného prezidenta. Spojené státy se najednou ocitly nejen bez zákonodárců v Kapitolu, bez největší centrály tajných služeb, ale i bez prezidenta. Nikoho nenapadlo, že kufříček, ležící u jeho nohou, je pověstný »atomový kufřík«, umožňující uvést do chodu veškeré strategické síly Spojených států a vyvolat celosvětovou Apokalypsu lidstva. Kdoví, co by se mohlo stát, kdyby tam přišli jako první lidé, kteří tam nemají co dělat!

Ale i když tam po nějaké době přijeli jiní zaměstnanci CIA, znepokojení tím, že se nemohli dovolat svých šéfů, a našli celý komplex budov plný mrtvol, bylo to jen o málo lepší než kdyby tam vtrhli bezdomovci – které by naštěstí něco takového ani ve snu nenapadlo.

V každém případě byly Spojené státy bez vrchního velitele, bez zákonodárců a s nefungujícími tajnými službami – což by asi mohlo být zdrojem nočních můr úplně všech Američanů. Raději jsme se rozhodli podniknout přesvědčovací akci k vyburcování vojenského velitelství, aby zastavili válku s Bulharskem a vrátili do samotných Spojených států pořádek. Vypadalo prapodivně, že jediné, co ze Spojených států funguje bez chyb, je invazní armáda vyslaná do další vylhané války.

Za touto zprávou přišla další, která nás nadzvedla ještě víc. CNN zveřejnila mé objevení v jejich studiu i naše vypovězení války, jenže nad způsobem zveřejnění jsme zůstali stát.

Střihač mé vystoupení sestříhal tak, že vypustil všechno, co se mu nehodilo, takže to vyznělo úplně jinak.

Začalo to tak jako ve skutečnosti, kdy jsem se poměrně zvolna zhmotnil před zkoprnělým komentátorem a první má slova souhlasila. Jenže pak se do toho vložil střihač...

line

„Hello, dobrý muži,“ oslovil jsem v záznamu komentátora. „Můžete divákům přečíst náš plakát? Nahlas, prosím!“

„Člověče, kdo jste? A co tady chcete?“

„Kdo jsem? Voják Stonewallu, země vašich nepřátel. Přečtěte už konečně náš dokument, ať to vědí i vaši diváci!“

„Na tom papíru je napsáno... Vyhlášení války!“

„Správně! Naše země vyhlásila Spojeným státům válku. První úder vyvraždil váš Kongres a druhý vyvražďuje v Langley sídlo CIA. Jste i se svou skvělou armádou v háji!“

„Naší armádě se nemůže postavit žádná síla světa!“

„My se vaší armádě nepostavíme, nás totiž vůbec nezajímá. Nepotřebujeme letadla, sami jsme neviditelní a nezjistitelní. Jsem dnes spokojený, počet zmasakrovaných Američanů představuje už pětimístné číslo! Sbohem!“

Sestříhaný záznam skončil. Obsah našich plakátů, kde byl i návrh na příměří, divákům neřekli. Následovala plamenná výzva občanům Spojených států, aby se dobrovolně přihlásili jako jeden muž do náborových středisek Americké Námořní Pěchoty. »Vlast v této chvíli potřebuje každého muže na obranu před nečestným a zákeřným nepřítelem, který nedodržuje ani elementární válečné konvence a vraždí Američany, muže i ženy.«

„Tohle je přece úplně jinak!“ vyskočila Jitka. „Ti zmetkové vystříhali všechno, co se jim nehodilo. Teď to vypadá jako když nám nejde o nic jiného než o vraždění! A ty jsi vlastně sehrál roli v náborové reklamě US Marines,“ podívala se na mě.

„Těm pitomcům to nezůstanu dlužen,“ slíbil jsem. „Tohle neměli dělat! Takovým lhaním to jen zhoršují! Jenže teď musíme něco dělat s válkou v Bulharsku! Jitko, pojeďme si teď pohovořit s generály do Cheyenne Mountain!“

„Jedu s vámi,“ řekl Stanislav. „Pojedeme jen my tři, už v tom snad umíme chodit.“

Nikdo neprotestoval. A protože čas nečekal, vypravili jsme se ihned. Tentokrát to byl jen náš karavan – já, Jitka a Stanislav.

 


Zpět Obsah Dále

14.11.2020 22:32