Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Pod oprátkou

Zpět Obsah Dále

Jitka byla ode mne oddělená dvěma mřížemi, takže jsem ji mohl utěšovat jen na dálku. Držela si na nose kapesník prosáklý krví z nosu, jak dostala pěstí od strážného, který ji zatýkal. Na mě se vrhli dva černoši s rozměry mistrů světa v boxu těžké váhy, na Jitku šli dva běloši, i když pěstí dostala od toho tmavšího. Byl to buď Mexičan nebo spíš Hispánec... jako džentlmen se nechoval ani jeden. Ovšem u strážných jsou důležité hlavně svaly.

Nevzpíral jsem se při zatýkání, takže mě aspoň nezmlátili. Ale jako kdybych i já cítil Jitčinu bolest. Chudák holka!

»Jíťo, jak se cítíš?« oslovil jsem ji soucitně telepaticky.

»Příšerně!« odpověděla mi stejnou cestou. »Pořád smrkám krev. Ale nejvíc mě štve, že jsem přišla o citlivost. A já husa jsem si na ní vždycky strašně zakládala. Teď budu úplná nicka!«

»Pokud se vůbec vrátíme do Saxamuru doplnil jsem ji, aby si uvědomila vážnost situace. »Neslyšela jsi, jak už pro nás připravují oprátku?«

»Naši to nenechají jen tak,« mínila. »Než se sejde soud...«

»Tím se neutěšuj,« řekl jsem. »Kdyby chtěli, vojenský soud sestaví během hodiny a za deset minut po něm už můžeme viset. Měli bychom něco zkusit. Poslyš, oběma nám zůstala telepatie. To znamená, že naše schopnosti úplně nezmizely. Třeba se něco stalo v našem okolí.«

»Přišla jsem nejen o topologický cit, ale i o schopnost řídit bakterie,« vzlykla.

»Já taky,« utěšoval jsem ji, aby viděla, že v tom nelítá sama.

»No vidíš!« chopila se toho. »Bez bakterií jsme bezbranní! A bez mé topologie se odsud nikdy živí nedostaneme.«

»Nefňukej!« napomenul jsem ji. »Když nad tím uvažuji, je docela možné, že jsme nepřišli o schopnost ovládání bakterií, ale právě jen o ty bakterie.«

»Jak to?« zbystřila pozornost.

»Mohli mít v tom konferenčním sále ultrafialovou ionizaci vzduchu,« rozumoval jsem. »Ultrafialové záření bakterie poměrně rychle hubí. Horší je, že jsme si toho včas nevšimli. Stačilo by schovat část bakterií pod oděv a uchránit je tak před vyhubením. Pochybuji, že mají v bunkru ultrafialovou ionizaci všude, v každé chodbě... potřeboval bych se dostat ke svému batůžku, který mi sebrali, mám tam pouzdro se záložními bakteriemi.«

»Počkej!« zarazila mě. »Já mám přece záložní bakterie ve váčku na krku pod košilí!... ...a sláva! Poslouchají mě!«

»Zaplaťpámbu!« oddychl jsem si. »Předhoď jim něco, třeba ten kapesníček s krví! Stačí trochu biologické hmoty, aby se na ní rozmnožily!«

»To je nápad!« rozjasnila se.

Podržela zkrvavený kapesník na své dlani. I skrz dvoje mříže jsem viděl, jak krev mizí. Za chvíli byl kapesník úplně čistý jako z pračky.

»Odděl mi půlku,« požádal jsem ji. »A počkej, podívám se za našimi strážnými.«

»Podívám se za nimi sama!« navrhla dychtivě.

»Ne,« zarazil jsem ji. »Odděl mi půlku a zbytek schovej pod košili. Nemá smysl, aby do ionizované místnosti vletěly oba roje. Postačí, když to zničí jeden.«

Převzal jsem od ní jeden roj a opatrně jsem s ním vyrazil směrem, kterým nás předtím opustili katové. Jak jsem čekal, byl tam vchod do strážnice. Uvnitř seděli nad jídlem kati a zřejmě nás pozorovali poloprůhledným zrcadlem. Bakterie skrz sklo nevidí, ale pomohl jsem si. Oblil jsem hlavu toho, který se tak těšil na přípravu oprátky, abych se podíval jeho očima.

A bylo to tak. Viděl jsem skrz skleněnou stěnu sebe i Jitku. To mi stačilo. Oddělil jsem se od hlavy kata a skrz ucho jsem zasáhl jeho mozek. Pak jsem stejnou cestou vyřídil i druhého.

Bohužel jsem cítil, že nemáme vyhráno. Toto »pracoviště« mají jistě pokryté kamerami. Oba kati sedí a bude chvilku trvat, než se zhroutí, ale pak jsme mohli očekávat další vlnu strážných. Ihned jsem nechal svůj roj nakrmit se na zbývajícím jídle, které nám oba kati laskavě zanechali, abych měl dost sil.

Na celé podzemí Cheyenne Mountain ani ve dvou nejspíš nestačíme. Můžeme tu udělat pořádnou díru do osazenstva, jenže o nás vědí a tudíž vědí, koho musí zlikvidovat.

Leda by tu byla ještě jiná možnost. A ta mě právě napadla.

»Jitko,« oslovil jsem sestřičku pořád ještě telepaticky, abych neposkytl žádné vodítko odposlechové službě. Pro ni jsme byli od začátku zticha, od našeho zatčení jsme nahlas neřekli ani slovo. Doufám, že to mistry odposlechu aspoň trochu naštve.

Jitka se na mě udiveně podívala.

»Jitko, soustřeď se trochu,« požádal jsem ji. »Dokázala by ses zaměřit aspoň na mě?«

»Vždyť jsme metr od sebe,« podivila se.

»Dokázala bys proskočit sem do té klece vedle mě?« zeptal jsem se jí. »Rozuměj, když se dokážeš zaměřit na mě, mohla bys proskočit metr ode mne – mimo tyhle klece?«

»Jo ták!« ťukla se do čela. »To by možná šlo!«

»Kdybys dokázala skočit ke mně a pak i se mnou ven z té vězeňské klece, dalo by se ještě něco dělat. Právě jsem bakteriemi zlikvidoval ty dva katy za stěnou. Můžeme někam zalézt a pak se pustíme do vojáků, souhlasíš?«

»Jsem pro!« telepatila nadšeně.

Postavil jsem se na kraj klece, aby měla co nejvíc prostoru. Pak se zachvěl vzduch – a stála proti mně. Hned mě ovšem objala a rozbrečela se, tentokrát spíš radostí, že jsme zase spolu.

»Počkej, nezdržuj!« zatřásl jsem s ní jemně. »Musíme ven z klece a pryč, tady mají jistě kamery, za okamžik bude poplach!«

Podívala se stranou a v té chvíli jsem pocítil trhnutí.

Stáli jsme na chodbičce mezi poloprůhlednou skleněnou stěnou a klecemi. Takže sešikovat roje a zjistit, kudy odsud!

»Poslyš,« navrhl jsem jí pořád neslyšně. »Půjdu napřed a ty mě budeš jistit rojem. Kdyby tě někdo začal ohrožovat, skočíš ke mně a dál budeme spolu, ale bude lepší, když budeme na ráně jen jeden. A budu to já, protože bych tě v nouzi nedokázal přemístit »slašudem« jako ty mě. Jasné?«

»Jsem pro... ale... prosím tě, najdi co nejdřív nějaký tmavý kout, ano? Kde by byl co největší klid! Zkusím poslat telepaticky zprávu do Saxamuru. Je to daleko, ale co když to tam projde?«

»Dobře, jdu první a hledám tmavý kout,« souhlasil jsem.

Nebyl to od ní špatný nápad. Jen jestli to půjde!

Vyšel jsem na chodbu. Tady bylo jasně osvětlené schodiště, po kterém jsem seběhl o patro níž, kde bylo větší šero. Schodiště tam končilo a pod schody byl kýžený tmavý kout. Zavolal jsem telepaticky Jitku a když ke mně skočila, zalezli jsme oba do stínu pod schodiště.

»Tak to zkus...!« vybídl jsem ji a umlkl jsem.

Schoulila se do mé náruče a na chvíli strnula. Trvalo to však nějak dlouho. Že by se dohadovala s někým ze Saxamuru?

Pak se ale opět rozbrečela, tentokrát nešťastně – a nemusela mi ani říkat, jak dopadla.

»Nejde to,« řekla. »Cítím jen jakýsi šum, jako kdyby poblíž tekl vodopád. A v tom šumu nic jiného necítím.«

»Nevadí, kočko,« utěšoval jsem ji. »Jsme tu spolu a teď se konečně můžeme pustit do těch pokrytců. Ale o jedno tě prosím. Kdybys narazila na ty nejhlavnější, obejdi je a nech je naživu. Musíme si tady nechat někoho, kdo s námi bude vyjednávat! A musí to být někdo respektovaný, aby mohl dohody prosadit!«

»I když ti nejvyšší jsou největší bestie?« podívala se na mě uplakanýma očima.

»I tak,« přikývl jsem. »A jdeme na ně?«

»Jdeme,« utřela si oči kapesníčkem.

line

Se svým silnějším rojem jsem zamířil z »vězeňského patra« po schodišti nahoru. Jenže na schodech jsem vletěl do pasti. Můj roj začal znenadání slábnout.

Zpozoroval jsem tři chlapy. Vedl je nějaký důstojník, v jeho výložcích jsem se nevyznal, ale bylo to nějaké »velké zvíře«, za ním postupovali dva maníci. A právě ti dva měli na zádech nějaké batohy a v rukou silné reflektory, kterými pečlivě osvětlovali vše kolem sebe. Že by ionizátory? Okamžitě jsem s rojem zaplul do nejbližšího výklenku. Důstojník zamířil po schodech dolů, tedy směrem k nám, zatímco ti dva smýčili všechny kouty.

Ve chvíli, kdy mi bylo jasné, že můj roj jejich pozornosti neunikne, jsem vyrazil proti nim.

Prolétl jsem smrtící ozařovanou zónou a napadl oba chlapy. Můj roj to zdecimovalo, ale pořád mi zbylo dost bakterií, abych mohl jednoho oblít a přečíst si jeho myšlenky, druhého jsem bez váhání vyřídil skrz ucho do mozku. A ihned jsem se soustředil na myšlenky prvního vojáka.

Tušil jsem správně. Ty přístroje byly ionizátory. Zářič měl velkou spotřebu a aby nebyl závislý na přívodu, byl napájený ze silné baterie nesené v batohu na zádech. Voják ale nevěděl skoro nic, prostě tady asanoval prostor podle pokynů svého důstojníka – teď už jsem věděl, že je to generál. Aby generál osobně velel vojínům? To už muselo stát za to! Ale protože jsem se nic víc nedozvěděl, zlikvidoval jsem bez milosti i druhého.

Generál s napřaženou pistolí v ruce sestupoval opatrně po schodišti. Rozhlížel se, ale nic podezřelého neviděl. Netušil, že ho pozoruje můj roj. Průlet ozařovaným prostorem ho zmenšil na malý obláček, ale když jsem zlikvidoval chlapy se zářiči, nechal jsem své bakterie nakrmit na mrtvých tělech. Za námi zůstaly dvě mrtvoly, kterým bakterie sežraly měkké části rukou a obličejů, takže z uniforem trčely jen kostěné hnáty a čisté bílé lebky. Můj roj tím zesílil a sledoval generála, který postupoval opatrně po schodech dolů a o mém roji neměl nejmenší tušení.

Oblil jsem jeho hlavu a napojil se na jeho myšlení.

Generál nepatřil mezi nejvyšší velení, ale věděl toho dost. Dozvěděl jsem se v jediném krátkém okamžiku více než za celý náš pobyt tady v pevnosti Cheyenne Mountain.

A musím přiznat, roztřásl mnou vztek.

line

Krátce jsem se domluvil s Jitkou, seznámil jsem ji se situací. Dva chlapy s přenosnými ionizátory jsem vyřídil, ale mohli by je nahradit jiní, bylo proto bezpečnější, když nechám generála Jitce a sám svým rojem nechám hlídat chodbu a schodiště, kde ležely mrtvoly vojáků. Jitka poslala svůj roj proti generálovi, ale neměla ho zabíjet. Přesvědčil jsem ji, že bude lépe, když ho zajmeme.

Připravil jsem se na pana generála dobře. Ještě mě neviděl, ale já jeho ano, navíc ze strany, viděl jsem už i sebe, jak se tisknu za spodkem schodiště. Jitku jsem neviděl, krčila se úplně v koutě pod schody. A ve vhodný okamžik jsem vykopl nohou proti ruce pana generála.

Pistole mu vylétla z ruky a odlétla stranou, zatímco já jsem se s generálem popadl do křížku. Ale hned jsem zjistil, že to není tak snadné, jak jsem si představoval. Ten chlap byl vysportovaný a brzy měl nade mnou vrch. Jenže právě když si na mne klekl, ozval se za námi Jitčin hlásek.

„Pánové, konec kočkování, teď se věnujeme jiné zábavě!19

Generál se ohlédl, ale když spatřil svou vlastní pistoli v ruce mladičké dívenky, ztuhl. Stála co nejdál, aby po ní nemohl skočit a mířila na něho. Proti pistoli byl ovšem bezmocný. Nezbylo mu nic jiného než znechuceně vstát a dát ruce nad hlavu.

„Výborně, Jituš!“ pochválil jsem ji udýchaně.

Došlo mi, že hrubou silou bych tady neuspěl. Ten generál byl silnější, uměl se prát, vyřídil by mě i beze zbraně.

„Ručičky sepnout za hlavou!“ poručila Jitka generálovi.

Neslyšel jsem ani skřípění zubů, ale poslechl. Co jiného mu také zbývalo!

„A teď se posadíme na zkřížené nohy!“ komandovala ho Jitka dál. „Muži mají při jednání sedět, žena bude jednání z dálky pozorovat...“

Také jsem se zvedl, ale zůstal jsem sedět proti generálovi. To by měl Vinnetou radost! I když ten posaz nebyl dobrovolný, ale pod hrozbou zbraně.

„Řeknu vám jen jedno,“ začal jsem. „Neudělali jste dobře, že jste se proti nám postavili.“

„Udělali jsme víc než si myslíte!“ řekl generál přezíravě. „Objevili jsme vaše zbraně. A řeknu vám, že biologické zbraně patří do zbraní hromadného ničení, takže plně ospravedlňují, co jsme proti vám nasadili i co teprve nasadíme.“

„Biologické zbraně?“ sehrál jsem údiv, i když mnou trochu zacloumalo, jak to mohli objevit.

„Naši experti objevili v komplexu Langley dosud neznámé vražedné bakterie,“ řekl generál se zadostiučiněním. „Všechny vaše oběti tím byly přímo prosycené. Jenže naši experti hned na místě zjistili, že vaše vražedné bakterie nesnášejí ultrafialové světlo přenosných dezinfektorů. Tím jsme účinnost vašich potvor eliminovali. A kromě toho jsme zničili vaši základnu v Kanadě, v provincii Québec. Vlastně jste si ji pomohli zničit sami!“

„My?“ teď jsem údiv ani nehrál, divil jsem se doopravdy.

„Před vaším odchodem jsme vám na oděv nalepili aktivní zaměřovací identifikátor GPS,“ řekl generál pomstychtivě. „Ani jste si toho nevšimli, když jste nás opouštěli. Zřejmě se vám při vašem přeskoku uvolnil z oděvu, ale našli jsme ho satelitem. Pak už bylo snadné poslat na to místo pořádnou prskavku. Bylo to do řídce obydlených míst, dovolili jsme si tedy poslat tam nukleární hlavici, která vaši základnu úplně srovnala se zemí!“

»Tak proto jsem Québec přestala cítit!« došlo Jitce, ale řekla to telepaticky jen pro mě.

„Bez vaší základny jste nahraní!“ pokračoval generál. „Měli jste tam nějaké teleporty nebo co, že? A když jsme vám je zničili, ocitli jste se u nás v pasti. A navíc jsme objevili, jak se chránit proti vašim zákeřným bakteriím. Dohráli jste! Game over20! Bude pro vás lepší, když mi vrátíte mou zbraň a vzdáte se!“

„To si vážně myslíte, že jsme padlí na hlavu?“ odmítl jsem jeho přání. „Vždyť jste už přiznali, že s námi vyjednávat nebudete a chystali jste naši popravu! Jenže takové jednání s parlamentáři je mezinárodně uznávaný a nepromlčitelný válečný zločin!“

„No tak mě zastřelte!“ odsekl s pohrdáním generál. „Však už toho moc nedokážete. Jste tady v pasti, nechápete?“

„Chtěl byste vědět, kde se zdrželi vaši muži s dezinfektory, co?“ řekla Jitka – zřejmě mu právě četla myšlenky. „Nedočkáte se jich, jsou mrtví. Zmýlili jste se, šlápli jste vedle. Na vašich lidech jste mohli najít nanejvýš naše hnilobné bakterie. Použili jsme je k zamaskování stop, na hnijících mrtvolách už skutečnou příčinu smrti nezjistíte. Nejsou úplně neškodné, ale těmi bychom vaše lidi nevyhubili. Jistě je máte někde schované, klidně si na ty vzorky sáhněte. Možná vám budou hnilobně smrdět ruce, ale nic víc. A poslali jste na naši základnu atomovku? Vsadím boty, že nikomu neublížila. Nanejvýš nevinným Kanaďanům, jestli účinky dosáhly k nejbližší dálnici. Žádná základna vybavená stroji – jak hádáte »teleporty« – tam nebyla a není. Měli jsme tam schované obytné karavany, ale ty jsme dávno uklidili. Ano, správně hádáte, je to kamufláž, ty karavany ve skutečnosti létají, to přece víte od Bulharů, ti se s tím setkali jako první. Zničili jste nám tam jenom zaměřovací bod, nic víc. Jo ták – chcete důkaz? Dostanete ho!“

„Jindro, pojď ke mně!“ obrátila se na mě nečekaně otevřeně.

Vstal jsem a opatrně jsem obešel sedícího generála.

Najednou po mně Jitka skočila, objala mě – strašlivé trhnutí – a nestáli jsme v podzemí pevnosti Cheyenne Mountain, ale na skalnatém ostrůvku u velice studeného moře, na kterém plavaly kry a ledová tříšť.

Jitce se povedl skok »slašud«!

Game over – konec hry!

 


------------------------ Poznámky:

  19 Volně podle Daga Badmana z filmu Limonádový Joe...

  20 Konec hry!

Zpět Obsah Dále

15.11.2020 07:49