Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Patagonie

Zpět Obsah Dále

„Kde to vlastně jsme?“ vyhrkl jsem, když jsme se trochu vzpamatovali.

„Patagonie, Ohňová země,“ řekla klidně Jitka. „Cokoliv je lepší než čekání na popravu.“

„Jak jsi nás sem dostala?“ vyzvídal jsem.

„Nejprve jsem si musela uvědomit, proč necítím Fraktálové Skály Québec. Nebylo to tím, že bych ztratila cit. Zmizely Skály Québec, atomovka je zničila i s naším gežůrem. Teprve potom mě napadlo soustředit se jinam, jenže jiné Fraktály jsou vzdálenější a tedy nezřetelné. Nejlépe mi to šlo u Fraktálu Patagonie. Už dřív, hned když nám je Ebažgové odblokovali, jsem se tu byla podívat. Jsme teď na ostrově Mornington v oblasti Magallanes y Antártica Chilena. Jen mám obavy, že tady není nic než skály. Ale furt lepší než vězení.“

V tom měla asi pravdu. Kolem nás byly skály a nic než skály. Pobřeží ostrova bylo kamenité, nic tu nerostlo. Nedaleko se tyčily typické skalní sloupy Fraktálových Skal, které tu působily trochu neústrojně – nebyly to pískovcové sloupy jako v Québecu nebo poblíž »Vraního Hnízda«, tyhle vypadaly jako dolomity, ale geologicky to byl nesmysl, aby sedimentární horniny trůnily na poměrně mladých vyvřelinách. Tak to prostě nebývá, divím se, že to tady nikoho netrklo. I když – kdo by si toho tady všiml? Široko daleko nebylo živáčka, jen vítr tu kvílel v kamenných štěrbinách. Místy ležel sněhový poprašek, v dolících spojený do souvislého pokrytí, občas i závěje.

„Tady to ale taky nevypadá dobře,“ řekl jsem. „Trosečníci by tu asi dlouho nepřežili.“

„Jsou tady ptáci,“ ukázala mi poměrně velké, ale vzdálené hejno jakýchsi racků, nebo co to bylo... „Budou tu někde hnízda a v nich vejce. A v moři budou ryby...“

Podíval jsem se do mořské vody, ale ryby jsem v ní neviděl.

„Moc bohaté loviště tu nebude,“ zhodnotil jsem to značně skepticky. „A na ptačí vejce zapomeň. Začíná zima, to není doba hnízdění. Nechceš radši skočit jinam?“

„Jenže tady jsme skoro na konci světa,“ vzdychla si. „Do Čech je odsud strašně daleko a do Québecu ani do Denveru se už vrátit nemůžeme. Starý svět Země je příliš velký, tady jsou Skály tak daleko od sebe, že se tu samovolně nepropojují. Saxamur je tak malý ostrov, že si mohu předem naplánovat, kam mě mají Skály vyplivnout, tady to nejde. Skály by mě poslaly jedině do Saxamuru, kdyby nebyly zamčené.“

„Odemknout je nemůžeš?“

„To jde vždycky jen z té strany, odkud jsou zamčené,“ řekla klidně. „To už máme vyzkoušené, ostatně to odpovídá teorii.“

„Poslyš, co kdybys mě to už konečně naučila?“ napadlo mě.

„Na to jsem moc slabá učitelka,“ vzdychla si. „Tohle nás vždycky učili a učí Ebažgové. Ono to není jen tak. Samozřejmě je podmínkou telepatie, ale pro topologii to nestačí. Ebažgové nás to školili v tréninkovém středisku, kde je všechno »jen jako«. Asi jako kdyby ses chtěl naučit pilotovat tryskáč. Neposadili by tě rovnou do nejnovější stíhačky a - leť, jak umíš! To by to dopadlo! Musíš se naučit vnímat vibrace Skal a Lesa. Když tě někdo hodí do vody, můžeš se naučit plavat, ale když tě hodí do »válce« pod jezem, nenaučíš se plavat, ale utopíš se. Ebažgové nás to učí rádi, ale jen malé děti. Dospělé do učení neberou. A já se to učit ani neodvážím. V každé skupině nás bylo pár citlivých – nechci se chlubit, ale mě si tam chodili i Ebažgové ukazovat – jenže také pár »lemplů«, kteří se to nikdy nenaučili. Byli schopní ve Skalách vytvořit »nekonečnou smyčku«, ze které se sami nikdy nedostali, případně hopsali ze Skal do Skal jako »jojo« a taky už se z toho sami nevyhrabali. Mimochodem, v češtině se tomu říká »překročit bludný kořen«, i když drtivá většina Čechů neví, co to doopravdy znamená. Tohle úsloví vyneslo mezi lidi těch pár, kteří měli štěstí, že je někdo z nás včas vysvobodil dřív než zemřeli.“

„To se stávalo?“ zeptal jsem se.

„Občas,“ přikývla. „Když tam vlezl nešťastný pocestný, těm jsme pomáhali. Teda já ne, ještě se mi to nestalo, ale byly takové případy. Když ale do Fraktálových Skal napochodovali vojáci, ty ze smyček nikdo netahal. To jsem ti asi ještě neřekla, ale některé smyčky neohýbají jen prostor, ale někdy i čas. Za pět hodin tam člověk zestárne o pět let. To možná trochu přeháním, ale stávalo se to jezdcům na koních. Koňům se do Skal nikdy nechtělo, ale když je tam jezdci přinutili jít, mělo to obvykle rychlý průběh. Zemřeli hladem během hodiny! Jezdci při tom dokázali i okousat pošlé koně... ale to se dělo naposledy ve válkách, dnes už ne...“

„Potěš koště!“ vzdychl jsem si. „Dobře, nenaučíš mě to, už mlčím. Ale řekni mi, co teď budeme dělat?“

„Musíme chvilku počkat,“ řekla. „Musím ti přiznat, že jsme Skály spolu rozkývali. Necítíš to? Nejspíš ne, ale já ano. Asi by bylo vhodnější pár dní počkat. Anebo vsadit vše na jednu kartu a zkusit odsud zmizet a ať se Skály kývou, když je to baví... Jde o to, kam? Québec je vyřazený, Saxamur daleko, na vybranou máme jen Afriku nebo Maory. Tam ani tam se mi moc nechce. Aspoň den bych radši počkala tady.“

„I když tady nic není?“

„Jsme tu přece dva,“ podívala se na mě a usmála se. „Pro jednoho by to byl trest, dva se mohou navzájem podporovat, ne?“

Podíval jsem se na ni. A usmál jsem se.

Přímo zářila optimismem.


S čím jsme ale nepočítali, bylo zdejší podnebí.

Na severní polokouli začínalo léto, tady začínala zima. Ta je údajně na jižní polokouli mírnější než na severní, nicméně tady už jsme byli poměrně blízko od Antarktidy. Teplo vypadá jinak.

Chvíli jsme obcházeli zdejší Fraktálové skály. Napadlo mě schovat se mezi sloupy aspoň proti vlezlému větru, ale Jitka mě ujistila, že to není dobrý nápad. Ze zkušenosti tvrdila, že mezi skalami je zima vždycky krutější než mimo ně. Jenže na volné pláni se studený vítr proháněl bez překážek a zábl, zvlášť když Jitka měla tričko s krátkým rukávem. Boty a kalhoty jsme měli vyhovující, materiál dušigde v zimě hřál a v létě chladil, jenže ten krátký rukáv do zdejšího podnebí opravdu nepatřil.

„Hele, Jindro, otoč se a nedívej se chvilku na mě!“ požádala mě brzy po našem »příletu«.

Z pouzdra na krku vylovila pár zavíracích špendlíků – což jsem ocenil, jako správná žena měla u sebe »taštičku užitečných drobností« – shodila ze sebe tričko, zavíracími špendlíky uzavřela krátké rukávy, aby na ni tudy nefoukalo a oblékla si tričko tak, že měla obě ruce uvnitř. Musela chodit opatrněji, kdyby upadla, ruce by zpod trička jen tak nevytáhla, ale přece jen jí tak bylo tepleji. Zejména když jsem ji objal kolem ramen a tiskli jsme se k sobě, až nám oběma bylo tepleji. Nakonec jsme se zastavili na závětrné straně zdejších Fraktálových Skal, kde nás skály přece jen trochu chránily před větrem.

Ostrov Isla Mornington, Chile

Ostrov Isla Mornington, Chile

„Poslyš, kočko,“ řekl jsem jí, když už se kolem nás začalo stmívat. „Tady oba v noci zmrzneme. Nezkusíme to jinde?“

„Ale kde?“ namítla. Měla už zimou promodralé rty, držela se posledními zbytky vůle. „Afrika je na stejné rovnoběžce jako Patagonie, stejně daleko od Antarktidy. Maorové jsou maličko dál od pólu a blíž k rovníku, ale ne o moc. Tady na jižní polokouli bude zima všude. A na severní polokouli jsou teď jediné Skály v Čechách u Vraního Hnízda, které skoro necítím.“

„Měli bychom to aspoň zkusit,“ mínil jsem. „Aspoň Afriku. Kdyby nic jiného, začne tam dřív ráno. Kromě toho jsou jistě blíž od Vraního Hnízda. Třeba se ti tam podaří skočit až do Čech!“

„Dobře, zkusíme to!“ vzdychla si.

„Obejmu tě, nemáš volné ruce,“ nabídl jsem se jí. Přijala tu nabídku vděčně, aspoň nemusela vytahovat ruce zpod trička.

A pak to s námi trhlo – jenže kolem nás tu byly skoro stejné neútěšné skály a navíc tu byla černá tma, protože jsme přeskočili několik časových pásem a ocitli jsme se tu kolem zdejší půlnoci.

„Tak tohle je ta žhavá Afrika,“ vzdychla si Jitka.

Vyšlo to značně ironicky. Zima zde byla skoro stejná, lišilo se to tím, že tu nefoukal tak silný studený vítr. Hned jsem Jitku na tu odlišnost upozornil, abych ji povzbudil, ale přijala to bez velkého nadšení.

Poslepu jsme narazili na pokácený strom. Byl skoro zteřelý, ale navrhl jsem, že se na jeho kmen posadíme.

„Dřevo je teplejší než kámen,“ ujišťoval jsem Jitku.

Jižní pobřeží Afriky - z místa poblíž Fraktálových skal nebyly žádné cesty vidět...

Jižní pobřeží Afriky - z místa poblíž Fraktálových skal nebyly žádné cesty vidět...

Posadili jsme se tedy vedle sebe a přitiskli se k sobě, aby nám bylo tepleji. Jitka se ke mně úplně schoulila, bylo nám spolu lépe než každému zvlášť. Pak jsem jí navrhl, aby si mi sedla na klín, aby neseděla na studeném kmeni. Využila toho vděčně, jistě předtím s holýma rukama víc vymrzla.

„Poslyš, Jindro,“ začala tiše, „zajímalo tě, jak jsem se k tobě dostala, že? Chceš to vědět?“

„No jistě!“ přitakal jsem. Bodejť by mě to nezajímalo!

„Tak poslouchej,“ řekla a zavrtěla se mi na klíně, aby si našla pohodlnější místo.

„To, že mi říkáš »sestra«, je samozřejmě jen tak,“ začala ze široka. „Naše rody se ale spolu skutečně dotýkají, i když poměrně kuriózně. Doufám, že mě proto nezavrhneš...“

„Toho se rozhodně neboj,“ ujistil jsem ji.

„Tak tedy – spojovacím článkem našich rodů byla sestra mé babičky,“ pustila se do rozboru našich rodokmenů. „Jmenovala se Magda Trojanová a byla sestrou mé babičky Hedviky Trojanové. Pochopitelně z matčiny strany, můj táta byl rodák ze Saxamuru, toho si teď nemusíme vůbec všímat. Přes něho příbuzní nejsme.“

„Dobře, vynech ho,“ pobídl jsem ji.

„Ta Magda Trojanová si vzala pana Františka Procházku,“ vrátila se tedy k linii Trojanových.

To už mě ťuklo víc. Tohle jméno mi bylo povědomé. Tak se přece jmenoval můj děda z maminčiny strany!

„Dědečka s babičkou Procházkových si vzdáleně pamatuji,“ vzpomínal jsem. „Ale babička se jmenovala Lidka!“

„No právě!“ řekla Jitka. „Magda Trojanová, sestra babičky, si vzala pana Františka Procházku. Takže se naši dědečkové stali švagry. Sleduješ?“

„Jo, ale babička se jmenovala Lidka!“ trval jsem na svém.

„Neříkám přece, že ne,“ souhlasila se mnou Jitka. „Protože ta Magda krátce po svatbě zemřela. Na nějakou nemoc, doktoři ani pořádně nezjistili proč, krátce po válce to bylo běžné. Tvůj dědeček si pak vzal nějakou Lidku Lipinskou, měli spolu tvoji matku, dál už to dobře znáš, jenže když se někdo stane švagrem, nepřestane jím být ani když jejich spojovací článek zemře, nebo se rozvede... jednou jsi švagr – vždycky jsi švagr, společensky se to tak počítá. Nafurt.“

„Babičku Lidku si ještě trochu pamatuji,“ souhlasil jsem. „Ale o nějaké Magdě jsem nikdy neslyšel.“

„Protože František a Magda se nejspíš měli moc rádi, proto to tvýmu dědečkovi raději nikdo nepřipomínal,“ řekla Jitka. „Ale naši dědové se stýkali dál, jak říkám – jednou jsi švagr, vždycky jsi švagr. Kdyby nebyla moje babička Hedva vdaná, možná by si ji František Procházka vzal namísto její sestry, ty dvě si prý byly hodně podobné, ale žádné fotky nemám, takže mi to budeš věřit. Anebo ne, na tom už nesejde.“

„No dobře,“ souhlasil jsem. „Takže jsme spolu příbuzní jen přes krátkodobé švagrovství našich dědečků, které se už nemohlo projevit, neboť Magda Procházková zemřela bezdětná.“

„Doufám, že mě neprokleješ, když jsem toho švagrovství využila, abych si tě našla jako poručníka,“ přitiskla se ke mně.

„Vše odpuštěno!“ ujistil jsem ji. „Naopak jsem rád, že jsem získal takovou fajn ségru!“

„To je dobře,“ řekla. „Podle společenských měřítek jsou naši dědečkové už navždy švagrové, takže my dva jsme příbuzní, což mi dalo jakési právo vybrat si tě, když jsem hledala, kdo by mi mohl legálně dělat poručníka. Mám v tom nějakou chybu?“

„Nemáš,“ odsouhlasil jsem její logickou konstrukci.

„Přiznám se, většinu hledání za mě udělala knihovnice paní Králová, manželka pana starosty,“ podotkla omluvně. „Já jen abys mi to uvěřil, paní Králová mi to kdykoliv dosvědčí. Tak dál! Tím, že se naše rody jen nakrátko zpříbuznily, i když se nespojily, neboť ti dva, František s Magdou, spolu děti neměli, to na druhou stranu znamená, že podle genů nemáme my dva vůbec nic společného. Ledaže bychom šli ještě hodně dál do minulosti. Nemusíme až k Adamovi a Evě, možná by se něco našlo už v posledním tisíciletí, jenže to už se tak nějak nepočítá. Ještě v tom nemám chybu?“

„Žádné logické chyby jsem si nevšiml,“ přikývl jsem.

„Takže by sis mě mohl klidně vzít za ženu a nebyl by to příbuzenský svazek, i když si teď říkáme »bratr a sestra«?“

„No... jsme »bratr a sestra«, ale nevlastní,“ přistoupil jsem na to. „Je to lepší než »poručník a schovanka«.“

„Hele – a teď vážně! Co kdyby sis mě doopravdy vzal za ženu?“ vyhrkla najednou.

To mě tedy zarazilo. Připadal jsem si, jako řidič, který jede po krásné dálnici a najednou zničeho nic narazí autem do zdi, která tam ještě před okamžikem nebyla. Příbuzenská konstrukce, kterou mi teď Jitka předhodila, měla doopravdy nějaké fraktálové vlastnosti. Bác bum – a jsme úplně jinde než předtím!

„Vždyť jsem dvakrát starší než ty!“ vyhrkl jsem první, co mě napadlo.

„A počkáš si na mě?“ zeptala se mě dychtivě. „Ty teď přece žádnou holku nemáš. Já jen, aby ses mi do nějaké nezakoukal...“

„Museli bysme na sebe ještě pět let počkat!“ spočetl jsem to bleskurychle.

„To snad vydržíme, ne?“ řekla. „Nebo aspoň tři roky, až mi bude šestnáct! Pak už to snad jde...“

„A tobě by nevadilo vzít si takového stařešinu?“ optal jsem se jí. „Kdybych přišel na tancovačku, už teď by na mě šestnáctky i osmnáctky po straně pokřikovaly, že jsem zombie a ať se vrátím do hrobu! Pro osmnáctky jsem stařešina a pro tebe ne? Co budeš říkat ještě po těch pěti letech? A po třiceti letech? To budeš žhavá čtyřicítka, já pětapadesátiletý kmet nad hrobem a budeš mi říkat »staroušku«!“

„Přísahám, nikdy ti nic takového neřeknu!“ slibovala. „Ani si to myslet nebudu! Čestně! Navždycky budeš můj počítačový expert a já tvoje topoložka! Proč by to nešlo?“

„Jituš, Jíťo!“ vzdychl jsem si. „Máš pravdu, žádnou holku ještě nemám. I když jsem začal pokukovat po našich parťačkách z karavanů...“

„U těch nemáš šanci!“ ujistila mě rychle. „Ne že by v tobě viděly zombii, ne že by po tobě taky nekoukaly, ale Ráďa i Zdenka už kluky mají, zjistila jsem si to. Zapomeň na ně!“

Bliklo mi hlavou, že tohle není náhlý impuls, jak jsem si v první chvíli pomyslel. Nejenže věděla, že žádnou holku nemám, což bylo ještě snadné, ale stačila si zjistit, jak jsou na tom naše parťačky z karavanů, aby jí některá nezkřížila plány... musela si to připravovat už déle...

„Ani jsem netušil, že už jsou obě zadané,“ přiznal jsem. „Ale když je to, jak říkáš, já ctím zásadu »na kamarádovo děvče se nesahá!« Náhodou mám v tomhle dost staromódní výchovu.“

„A počkáš si na mě?“ zeptala se znovu dychtivě.

„Když je to tak... počkám,“ slíbil jsem jí. „Ale navenek se před lidmi mezi námi nic nemění. Jsme bratr a sestra, jasné? Tak budeme, dokud ti nebude osmnáct a nebudeš plnoletá!“

„Beru!“ řekla rychle. „I když jsem někde slyšela, že to jde už v šestnácti!“

„Ano,“ potvrdil jsem jí to. „Ale pro nás to neplatí. Protože bych ti k takovému sňatku musel dát jako poručník svolení, což by šlo, kdyby sis chtěla vzít někoho jiného. To víš, proti tvýmu štěstí bych se nestavěl... Ale u mě by to byl jasný střet zájmů. I když v Saxamuru nejsou právníci, aby se toho některý chytl, asi by z toho byly v příbuzenstvu i u sousedů nemístné řeči, dvacet i třicet let bysme byli černé ovce, vyčetli by to i našim dětem, aby z toho měly mindráky... to opravdu nestojí za to. Chápeš?“

„Chápu,“ přikývla, i když trochu zklamaně. „Blaží mě, že už teď myslíš na naše děti. Ale tři roky jako pět, to vydržíme!“

„Mluv za sebe!“ napomenul jsem ji. „Ale za sebe ti k tomu dodám, že jsem taky pro. I když až za pět let!“

„Uvidíme, kdo to vydrží déle!“ usmála se.

 


Zpět Obsah Dále

15.11.2020 07:49