Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Domů

Zpět Obsah Dále

Teď už jsem se vůbec nevzpíral. Jitka byla na koni, tady to znala jako své boty. Nejprve jsme se obrátili a znovu vešli do těch Skal, jenže už jsme nevyšli u sopky mezi hořícími sloupy čediče, či co to bylo. Teď jsme vyšli mezi skalami v poušti, kolem nás jen skály a písek.

„Tam za tím velkým balvanem je Messerschmitt!“ ukázala mi na velký balvan. Odsud nebyl vidět, proto ho od války nikdo neobjevil, až Jitka, když tu hledala zatoulané drony...

„Ale nemáme čas, jdeme dál,“ opět mě obrátila a vplížili jsme se znovu mezi skály.

„Vracíme se – a nevracíme se,“ komentoval jsem to.

„Vracíme se, jenže jsem mezitím přehodila výhybku,“ řekla Jitka sebevědomě. „Skály reagují na telepatii, stačí jim opravdu málo a vedou jinam, vždyť jsi to už se mnou zažil mockrát!“

„Zažil,“ přitakal jsem. „Ale vždycky mě to znovu fascinuje, jak se tu vyznáš a jak tě Skály poslouchají.“

„Jsem zkrátka topoložka!“ usmála se na mě vítězně.

„Nejlepší topoložka v Saxamuru!“ dodal jsem obdivně.

Ještě mezi Skalami jsme vkročili na asfaltovou cestu. Prostě tu asfalt končil do ztracena a pokračovala písčitá cesta, jenže jsme šli opačným směrem, takže jsme nakráčeli na starou asfaltku. To už mi bylo jasné, že jsme skoro doma. A také jsme zakrátko vyšli ze Skal na dohled od městečka.

Před námi bylo město Saxamur.


Konference o analýze současného stavu Saxamuru a jeho války se Spojenými státy se účastnilo tolik zájemců, že se málem nevešli do Velkého sálu obecního domu. Přišli příznivci i odpůrci zasahování na Zemi, protože to, co se událo v poslední době, si tu pozornost opravdu zasluhovalo. Děje na Zemi tentokrát zasáhly až do Saxamuru a dotkly se tak všech.

Američané zničili termonukleární bombou Fraktálové Skály Québec. Byl to první ničivý zásah člověka do struktur Fraktálů a měl pochopitelně víc následků než jen to, že se jedny Fraktálové skály na Zemi vypařily se vším všudy, i s podkladovou skálou.

Zničení Fraktálových Skal se projevilo i v Saxamuru.

Celý ostrov zachvátilo zemětřesení srovnatelné s podobným zemětřesením roku 1915. Saxamur se na několik dlouhých minut rozhoupal jako vlny na vodě, místy vzniklo několik tornád, které vyvracely stromy i s kořeny. Domy v Saxamuru jsou naštěstí tak pevně stavěné, že se opět nikomu nic nestalo a když zemětřesení opět utichlo, bylo všechno jako dřív – až na pár prasklin, širokých až metr a hlubokých deset metrů, táhnoucích se napříč ostrovem. Ty časem zmizí, vodní eroze je brzy zahladí.

Všichni si však uvědomili, že se děje něco, co se může dotknout i lidí, kteří tomu dosud nevěnovali pozornost.

Američané na naše zničení použili neúměrné prostředky. Bylo to jako jít kanonem na vrabce. Navíc zbytečně. V kritickou dobu se tam nikdo z nás nenacházel, nebyly tam ani karavany, jen jeden koblížkovitý gežůr. Bombastické titulky amerických novin o »drtivém zničení největší základny teroristů« se s pravdou opět minuly. Ano, Američané zničili Skály, které nám sloužily jako základna k výjezdům do Spojených států, jenže bez sebemenších ztrát na naší straně. V tom hlavním tedy Američané neuspěli, jen zbytečně poničili území svých sousedů.

V Kanadě byla totiž zkáza mnohem větší. Zahynuly desítky řidičů kamionů a aut, kteří měli smůlu, že právě cestovali po jediné silnici, nacházející se v okruhu úplného zničení. Silnice vedla poměrně daleko od Fraktálových Skal, takže z ní ani nebyly vidět, ale tlaková vlna výbuchu tam dosáhla a způsobila zkázu projíždějících vozidel. Do padesáti kilometrů srovnala se zemí i kanadské lesy a při pohledu z vrtulníku na tu paseku si každý jen tiše hvízdl. Vypadalo to jako zkáza po Tunguském meteoru.

Kanada se zmohla na nesmělý dotaz, zda to opravdu bylo nutné a kdo odškodní její poškozené občany, ale s tím se Spojené státy nemínily zdržovat s poukazem na to, že obětí teroristů bylo ve Spojených státech mnohem víc, akce byla nezbytná na ochranu světové demokracie a rozhodně stála za to. Kanaďané mají být rádi, že se v okruhu totální zkázy nenacházelo žádné větší město. Američanům by ten úder stál za to i kdyby při něm zahynul třeba milion Kanaďanů.

A Kanadské protesty ustaly, jako když je sfoukne.

line

Úcta Američanů k lidskému životu!

Krátce před agresí Spojených států do Jugoslávie probíhala v Čechách ostrá diskuse na velice ožehavé téma „Úcta Američanů k lidskému životu“. Amerikanofilové velice hrdě prohlašovali, že Spojené státy jsou země vysoce humánní, která si lidských životů váží, a poukazovali na americké »inteligentní střely«, strefující se neomylně výhradně do vojenských cílů. A kdo tvrdil, že to tak asi není, toho ihned onálepkovali jako »ruského agenta« a zahrnuli nevybíravými, co nejvíc ponižujícími nadávkami.

Když přišly zprávy o rozbombardovaných školách, tvrdili Amerikanofilové, že »tam jistě byly vojenské štáby, čímž se školy změnily ve vojenské cíle«. A kdo tomu nevěří, je Putinův agent a měl by se odstěhovat do Moskvy!

Jenže když přišly obrázky z rozbombardované Bělehradské porodnice, Amerikanofilům došel dech i argumenty. Blekotali sice o »pochopitelném omylu«, ale museli oželet buď »inteligenci střel«, nebo humanitu Američanů. A brzy se ukázalo, že nemají pravdu ani v jednom. »Inteligentní střely« zasahovaly nemocnice, školy i jedoucí osobní vlaky a báchorka o »výlučném zasahování vojenských cílů« tak vzala za své. Nakonec přišla zpráva, která americké humanitě vzala křídla úplně. Francouzští piloti odmítli vybombardovat porodnici v Bělehradě s poukazem na to, že by to byl válečný zločin. Američané se jim vysmáli, že »mají moc slabé žaludky« – a porodnici vybombardovali sami. Nešlo tedy o omyl, ale o nepochybný válečný zločin, který ale Haagský soud odmítl stíhat, protože k tomu »není kompetentní«.

Inu, vítěze nikdo nesoudí!

»zvláště odolný žaludek« Američanů se »osvědčil« i teď, kdy jim nevadily ani desítky mrtvých civilistů v řadách spojenců.

Jenže my nejsme mezinárodní soud v Haagu, který se proti Američanům neodvážil postavit. Nezapomeneme ani půl milionu iráckých dětí, které Albrightová označila za »přijatelnou cenu«.

Nezapomeneme a neodpustíme.

line

Vysvětlila se i záhada nové brány mezi Zemí a Saxamurem, která nám umožnila vrátit se domů.

Podle zpráv ze světa od našich »vandrovních«, začala v téže době s výbuchem v Québecu nečekaná erupce sopky Karymskaja na Kamčatce. Počátek jejího výbuchu se úplně přesně shodoval s okamžikem zničení Fraktálových Skal. Místo Fraktálových Skal Québec tedy ihned vznikly jiné. Tím se dostatečně vysvětlilo, kde jsme se s Jitkou objevili skokem z ostrova South East Island poblíž Nového Zélandu, proč tyto Skály Jitka neznala i proč se podobaly bráně do pekel. Bezprostředně po svém vzniku byly nové Skály žhavé, ale jako všechny vyvřeliny jednoho dne zchladnou. Naše štěstí bylo, že nová brána nebyla uzamčená, jako všechny ostatní, takže nám umožnila přechod do Saxamuru.

Počet bran na Zemi zůstal stejný. Je však otázka, k čemu ta nová brána bude dobrá. Kamčatka je pustá oblast, jenže Rusové mají na Kamčatce a na Sachalinu vojenské prostory, kam nikoho cizího nepustí a na všechny cizince hledí jen jako na usvědčené špiony. Naděje na založení města podobného »Vranímu Hnízdu« zde byla nulová a nejspíš bude lépe bránu zamknout a ponechat ji jen jako nouzový východ na Zem.

Při té příležitosti jsme s Jitkou navrhli odblokovat bránu na ostrově South East Island nedaleko Nového Zélandu. Ujistili jsme přítomné, že už nehrozí, aby do Saxamuru přicházeli Maorové na lov Ebažgů. Ne že by se Maorové mezitím zcivilizovali, v tom měla pravdu Jitka, když tvrdila, že jim nemůžeme věřit. Prohlásili však Skály za natolik posvátné, že se neodvažují ani vystřelit šíp do jejich stínu, natož aby tam vkročili. Jejich víra v ničivost Skal bude navíc brzy potvrzená tím, že jsme v nich zmizeli a už se neobjevíme. Maorové budou navýsost spokojeni, krvelačné Skály spolkly další oběť, ale tím menší ochotu budou mít narušit jejich posvátnost.

Vilík Tvrzník však poukázal na to, že předkové dnešních Maorů si ze Skal nic nedělali a klidně chodili do Saxamuru na lovy Ebažgů, takže uměli Skalami projít beze škod. A další nebezpečí dnes hrozí od turistů. Jak známo, když rozhlásíte, že něco nejde, vždycky se najde iniciativní blbec, který to vyzkouší. Branami se dá při troše štěstí projít i intuitivně a nemá smysl riskovat, že se to někomu podaří a zaskočí nás.

„...a to by byl konec naší idyly!“ zakončil svou řeč.

Tuhle větu jsem už tady slyšel, používal ji kdekdo.

Dobrá, Maorové nám tedy budou dál ukradení. Což se nedá tvrdit o Američanech. A také tady se názory lišily. Je pravda, že hlasů pro pokračování války se Spojenými státy bylo podstatně víc než opatrných hlasů proti. Ke zločinům Američanů přibyly další – zajetí našich parlamentářů a především hromadná vražda nevinných Kanaďanů. Jenže všem bylo jasné, že se podmínky pro vyjednávání zhoršily. Nemůžete přece vyjednávat s někým, kdo se rozhodl, že vyjednávat nechce a bude popravovat i parlamentáře. Ale ponechat jim byť jen zdání vítězství, dosaženého podlostí a zločiny? Toho bohdá nebude, aby Saxamur z boje utíkal!

V jednom ale měli Američané nepopiratelný úspěch. Zničili naši »základnu«. V nás tím naopak probudili chuť ukázat jim, že takové vítězství je hodno starověkého krále Pyrrha, který kdysi po porážce Římanů, kteří rozhodně neprohráli lacino, prohlásil: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni!“

Pojedeme tedy dál. Nepůjde to z Québecu, půjde to jinak.

Nevzdáme to.

Shromáždění se nakonec rozešlo s jasným výsledkem – dát těm namyšleným generálům najevo, že šlápli na minu. Nemáme holé ruce, ukážeme jim, co si myslíme o popravách parlamentářů!

Řekl bych, že Američany čekají Jizerské časy, jak vzletně řekl pan Vilibald Tvrzník. Ale spíš Krušné.

Nedivte se. Pan Tvrzník nevytáhl za celý svůj život paty ze Saxamuru a v Čechách nikdy nebyl.

On si ta pohoří trochu pletl.


Vztah mezi mnou a Jitkou se samozřejmě změnil také.

Předtím byla pro mě Jitka chytrá příbuzná, kterou mám na starosti, i když ona má dovednosti, které jí mohu jen tiše závidět. Puberťačka s bláznivými nápady, se kterou se jistě nebudu nudit, ale ke které mohu cítit jen bratrskou náklonnost. Úmyslně nechci říkat »bratrskou lásku«, protože slovo »láska« mám vyhrazené pro jeden jediný druh citu a sice mezi mužem a ženou. A není to ani sex, protože »láska« je v mých očích víc.

Jenže najednou jsem si uvědomil, že ta střapatá rozpustilá blonďatá puberťačka je vlastně žena. A co víc, že je po psychické stránce vyspělejší než by odpovídalo jejímu fyzickému věku. A že tahle dosud příliš mladičká žena si mě vyhlédla a jde po mně tak cílevědomě, až to musím chtě nechtě ocenit.

To nebylo náhlé vzplanutí ve společné bezvýchodné situaci v cizí vzdálené zemi na pokraji smrti zmrznutím. Jitka mě takhle cílevědomě sledovala už dřív. Ověřila si, že jinou holku v Praze ani v Saxamuru nemám. Když zjistila, že občas pokukuji po našich parťačkách Zdence a Rádě, dala si práci se zjištěním, že jsou obě zadané a tudíž jí z této strany nehrozí, že bych právě v nich našel spřízněnou duši. A že by k něčemu takovému dojít mohlo, o tom nemá cenu pochybovat. Cítím se jako normální chlap, který by měl mít také normální rodinu. Věk na to mám, dokončil jsem vysokou školu, nejvyšší čas rozhlížet se po nějaké životní družce.

Jitka využila náhlého sblížení mezi námi díky kritické situaci na hraně života a smrti, aby mi to vyklopila. Kdyby se mi vyznala jindy, mohl bych to obrátit v žert a to by pro ni bylo příliš kruté. V takové chvíli jsem ale žertovat nemohl. A o to jí šlo.

Ale také tak se rozumí, že jsem nemohl jednat jinak než jak jsem jednal. V první řadě jsem cítil povinnost upozornit ji na nebezpečí, které mohla přehlédnout. Nebudeme ideální pár, mezi námi není věkový rozdíl zanedbatelný. A nejsem ani pedofil, tu úchylku považuji za odpudivou. Říká se, že pedofil má děti rád, ale to je katastrofální omyl, či spíše lež jako věž. Kdo má děti rád, neubližuje jim. I sexem se dá ublížit, ne že ne. U pedofilů je to tím horší, že zneužívají nevědomosti svých obětí. Takže – i když jsem si v kritické chvíli uvědomil, že mám vlastně tu rozjívenou puberťačku rád, nezbylo mi než položit mezi nás tu lhůtu – dokud nebude plnoletá. Jako ve starých pověstech či pohádkách, kdy muž tajně, na zapřenou zastupuje svého bratra, ale do postele mezi sebe a jeho ženu položí meč a nařídí jí, aby se neptala proč. Jitce jsem ihned vysvětlil, že ani zákonem povolené zkrácení té lhůty není možné. Byl by to střet zájmů, to by se s námi táhlo léta a obtěžovalo by to i naše budoucí děti... A Jitka to pochopila a nejen pochopila, ale přijala to. Tím nám to oběma ulehčila, ale jen o trochu.

Co nás teď ale čeká? No, nebude to med. Pět let života, kdy se k sobě musíme chovat »jako bratr a sestra«, i když dobře víme, že se časem chceme vzít. Kam se hrabou náboženské řehole, kdy jsou muži oddělení od žen a naopak! Jenže to bude nutné, jinak bychom si nemohli vážit ani sami sebe, ani jeden druhého.

Jitko, Jíťo, pěkně jsi nám to zamotala!

line

Saxamuru je světlo i v noci, rozcházeli jsme se za světla.

Až doma jsme si zatemnili okna, aby nás světlo nerušilo při spaní. Stačilo ťuknout do skel prstem nebo telepatií. Spát jsme ale nešli. Museli jsme si ještě ujasnit, co a jak bude mezi námi. Jitka uvařila dvoje kafe – pro jednou se snad nic nestane, když si je dá se mnou, zvlášť když je to »zdejší kafe« z rostlin, které na Zemi nerostou, takže má sice chuť kávy, ale není to taková droga jako kafe na Zemi. Sedli jsme si do křesílek. Zatímco Jitka vařila kafe, postavil jsem křesílka a stolečky do jedné čáry, křesílka uvnitř, ale každé na opačnou stranu. Budeme sedět proti sobě a hovořit z očí do očí. Stolečky jsem položil tak, abychom měli každý své kafe po ruce, ale každý na své straně jen to své.

„Hodně se na mě zlobíš?“ zeptala se mě na úvod, hned jak dosedla. A opatrně usrkla horké kávy.

„Ale vůbec ne!“ ujistil jsem ji. „Nemohla jsi to udělat lépe! Bylo to v takové situaci, že mi nezbylo než vzít tě smrtelně vážně. A o to ti snad šlo, ne?“

„Neřekla bych ti to, kdyby ses nedíval po jiných,“ přiznala. „Víš, zpočátku jsem si myslela, že budeš můj otrokář a už jsem si chystala alotria, co ti budu provádět. To jsi mi pokazil, když jsi mi navrhl to »bratr a sestra«. A bylo to hned úplně jinak. Bráchu jako jsi ty jsem si vždycky přála, takže mi to docela vyhovovalo.“

„Taky se mi to zdálo lepší než vztah poručníka,“ přisvědčil jsem. „Ale nemysli si, že by ti prošlo úplně všechno!“

„Já vím,“ sklopila hlavu. „Na lumpárny tě nikdo neužije, jsi na ně už trochu starý. Tím myslím moudrý, ne fousatý. Takže mi to dlouho nevydrželo. Ale když jsem viděla, jak žertuješ s Radkou, došlo mi, že bys mi jednoho dne mohl říct: »Hele, ségro, mám už nejvyšší čas na ženění, tak ti představuji svou nastávající...« a v té chvíli jsem si uvědomila, že nesnesu, abys odešel s nějakou jinou... a že tě mám vlastně ráda. Dřív bych ti ji přála, ale pak...“

„Prostě jsme se časově trochu špatně sešli,“ shrnul jsem to. „Kdybys byla o těch pět let starší...“

„Nedělal bys mi poručníka a nesešli bysme se vůbec...“

„Taky pravda,“ připustil jsem.

„Takže je to, jak jsem říkala,“ navázala na to hned. „Prostě jsme si souzeni. Osudu neutečeš.“

„No, já mám o osudu trochu jiné mínění,“ nesouhlasil jsem. „Spoléhat na osud... v Cheyenne Mountain nám chystali oprátky. Tam jsme se chystanému osudu vzepřeli – i když jen ty jsi měla možnost něco změnit.“

„Mě tam strašně zkrouhlo, že jsem přišla o svou citlivost,“ přiznala. „To ti byla pro mě rána, to si ani neumíš představit. Ale tys pak přišel na to, že nám zůstala telepatie a tedy nejspíš i cit, že jsme přišli o bakterie, ale ne o schopnost řídit je... a teprve pak jsem se zaměřila na cokoliv slabšího než Québec... a měla jsem pravdu, i ta Patagonie byla lepší než Cheyenne Mountain...“

„Tak vidíš!“ souhlasil jsem. „A druhý bod, kdy ses vzepřela osudu, bylo když tě napadlo, že vlastně nejsme bratr a sestra. Pro mě to bylo jasné. Jsme příbuzní, takže bude nejlepší vystupovat rovnou jako bratr a sestra, což znamená, že mezi námi dvěma, až na pár zlomyslností, nemůže být nic. Sestra není ženská – a basta. Ale takhle... zkrátka jsi to vyřešila nejlépe, jakékoliv jiné řešení by bylo horší. Uznávám ti to.“

„Takže si na sebe počkáme,“ uzavřela to.

„Ale téhle nástraze osudu se vzpírat nebudeme,“ dodal jsem s úsměvem. „Ovšem jen s tím odkladem,“ doplnil jsem hned.

„Chápu,“ přikývla. „I když bys mi mohl tu a tam dát občas aspoň bratrskou pusu.“

„Jo, ale jen na tvářičku,“ připustil jsem. „A ne na veřejnosti, aby nebyly řeči. Řeči asi stejně budou, ale nesmíme je přiživovat. Ale spát budeme každý v jiném pokojíčku, aby nás nic nelákalo. Jasné, ségra?“

„Jasné, brácho!“ řekla, ale dost kysele. Kdoví, jestli si to už nemalovala úplně jinak... ale to by fakt nešlo.

Moje babička ráda říkala starodávné veršované průpovídky a jedna z nich na tohle seděla.

 

Ať si srdce radost cítí,

náš svět to tak nechce míti.

Dříve nežli zajíček,

musí býti trávníček.

 

Takže – mám holku. Jinak, než jsem čekal, ale je to holka hezká, i když musí ještě trochu vyrůst, ztratit dosavadní hranatost a »zakulatit se«. Všiml jsem si – je to znát i skrz tričko – že nosí podprsenku. A něco v ní už má, jinak by ji nenosila. Ale vždyť je jí teprve třináct! Už za rok bude vypadat jinak... a což teprve za dva, za tři... V šestnácti si holky hrají na »úplně dospělé«, i když to občas přeženou...

Ale – nevím proč – se mi v hlavě vybavila chmurná balada Petra Bezruče »Labutinka«. O chlapovi, kterému nechtěli rodiče dát dívku, že je »ještě mladá«, takže se rozhodl, že si na ni počká. Jenže pak – pro Ostravu a okolí je to typické – se dozvěděl, že se mezitím spustila a je z ní prostitutka. Byla to Bezručova vlastní zkušenost? Kdo ví?

Ale ne! Tohle se v Saxamuru neděje! Saxamur je jen taková větší vesnice, tady se tyhle velkoměstské věci nedějí.

A Jitka na takovou potvoru nevypadá.

Snad to půjde...

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

28.11.2020 11:24