Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Úder blesku

Zpět Obsah Dále

„Děláme to špatně!“ řekl pan Stanislav na následující poradě v obecním domě. Probírali jsme, jak média ve Spojených státech neustále překrucují skutečnost. Jsme pro ně jen banda teroristů, která dostala od hrdinných Američanů pořádně na frak, což prostí Američané už několik dní po celých Státech bouřlivě oslavují.

Asi by je zchladilo, že jsme neměli jedinou ztrátu. Jenže podle jejich médií jsme přišli již o stovky fanatických bojovníků, zatímco nám se podařilo pouze zákeřně vyvraždit Kongres. To už utajit nešlo. Zato úspěšně zapřeli zkázu velitelství CIA v Langley, stejně jako naše snahy o vyjednávání.

S teroristy se přece nevyjednává!

„Když se to nedá protlačit v Americe, zkusíme to jinde. Navrhuji likvidaci některé vojenské základny v Evropě spolu s letákovou akcí přímo v té zemi. Tam to snad neututlají.“

První návrh byl na základnu Bond Steel v Kosovu. Jenže ta je mimo centrum Evropy a i kdyby se ji podařilo zlikvidovat, dalo by se to snadněji ututlat.

Takže padl návrh na základnu Rammstein, nacházející se v Německu poblíž Francie. Ani její likvidace nebude snadná. Je na ní více než třicet tisíc vojáků, jsou tam uskladněné atomové hlavice a obecně je to jedna z největších základen mimo území Spojených států. Zato bychom mohli podniknout letákovou akci nejen v Německu, ale i v sousední Francii, odkud je tam co by kamenem dohodil.

Nakonec jsme se na tom shodli. Objednáme si penzion do třiceti kilometrů od základny, kde se normálně legálně ubytujeme. Útok podnikneme v noci, nikdo nás nebude podezírat, oficiálně budeme přece spát.

Ještě jsme museli vymyslet, proč se chceme ubytovat, ale to nehrálo roli. Nějaká záminka se najde.

A samozřejmě jsme si zase natiskli větší množství letáků. Tentokrát jsme text nedělili na »Vyhlášení války«»Nabídka na příměří«, ale učitel Stehlík si na to sedl a vymyslel lepší variantu. Bylo v ní oboje, byly tam oba původní texty, ale byly tam všechny naše dosavadní akce i s protiakcemi našich protivníků, kde jsme hlavně zdůraznili atomový úder Spojených států na území pro ně spřátelené Kanady, spojený s množstvím zbytečně zmařených lidských životů, chystaná poprava parlamentářů, což se dá chápat jako obzvlášť odporné porušení obecných pravidel... ale na konci bylo zdůvodnění, proč chceme napadnout základnu Rammstein.

»Všechny naše akce, podniknuté na území Spojených států, se médiím podařilo utajit před světem, i když šlo o tak významné objekty jako Kongres nebo sídlo CIA v Langley. Domnívali jsme se, že zničení významných objektů upoutá pozornost Američanů i celého světa. Chceme jednat, ale veřejně a ne potají, aby mohli Američané naše vyjednavače beztrestně likvidovat. Ve Spojených státech jsme zveřejnění nedosáhli. Rozhodli jsme se proto přenést naše akce proti vojenským silám jinam, kde bude větší šance, že se to dostane na veřejnost a donutíme tím představitele Spojených států vyjednávat. A dokud nezačnou Spojených států skutečně seriózně jednat, budeme dál ničit jejich vojenské síly a s nimi ty, kdo je budou podporovat a financovat. Nezakrýváme, že je naším cílem odzbrojit Spojené státy a nejen je. Nemusí to být fyzickou likvidací vojáčků, ale dopadne to tak, když odmítnou vyjednávat. Můžete vojáčky litovat, ale uvědomte si, že si vojenskou kariéru zvolili sami a dobrovolně s vědomím, že budou zabíjet. Otcové tam dávají své syny na vojnu s nadšením, že sice budou vraždit, ale budou zajištěni. A to chceme změnit. Dobře placené vraždy už musí jednou skončit! Nám se zabíjení nelíbí, ale zastavíme naše akce, až dosáhneme cíle – míru na celém světě. Může to být hned, může to být po milionech mrtvých. Spolehněte se, že vytrváme.«

Vytiskli jsme naše letáky anglicky, německy a francouzsky. Přeložili je znalci těchto jazyků, většinou bývalí »vandrovní«. A přichystali jsme si je do menších balíčků.

Povezeme je s sebou...


Vyjeli jsme ve dvou automobilech, zapůjčených ve Vraním Hnízdě. První řídil Standa, spolujezdkyní byla Jitka a vzadu jsme se mačkali já, Borek a Michal. Ve druhém řídil Éda, vedle něho seděla Zdenka a vzadu byli Hynek, Jarda a mezi nimi Ráďa. Pohodlí jsme tedy moc neměli, ale cesta nám uběhla rychle a do pensionu jsme dorazili navečer. Tam už nás čekali s rezervovanými pokoji, čtyřmi dvoulůžkovými a dvěma jednolůžkovými. Jednolůžkové dostali Jitka a Standa, Ráďa se Zdenkou dostaly společný pokoj o patro nad ostatními a my chlapi jsme se podělili o zbytek. Na mě vyšel Michal, další obsadili Éda s Jardou a poslední pokoj zbyl na Borka s Hynkem.

Rozdělení po dvojicích nám nevadilo. Všichni přece máme telepatii, takže se domluvíme i skrz zdi a dveře. První klon dostal na starost Standa. K základně jsme měli něco přes třicet kilometrů, nejvyšší rychlost bakterií je kolem dvaceti kilometrů za hodinu, takže my ostatní jsme měli hodinu a půl pauzu. Ráďa a Zdenka se na pokoji zamkly, kdežto my ostatní jsme se brzy sešli dole ve společenském sále, kde už se bavilo jedenáct jiných hostů. Až na dva Holanďany to byli Němci, což nikomu nevadilo. Němci s Holanďany obsadili pro sebe terč se šipkami, byli u toho hluční a pokřikovali na ostatní. Tři Němky se zřejmě znaly z dřívějška a vytvořily skupinku, kterou jsme my Češi ihned překřtili na »pavlačový kruh«, ostatní jen sledovali velkoplošnou televizi, kde se ještě před naším příchodem dohodli na nějakém německém sitcomu, kterému se občas pochechtávali synchronně s pochechtáváním v pozadí.

Jestli něco nesnáším, tak to jsou stupidní sitcomy, v pozadí provázené klakou, co divákům okatě napovídá, kdy se mají smát.

Kupodivu z nás Čechů jsme neuměli německy jen tři. Já, Jitka a Borek. Hynek se zkoušel dát do řeči s Němci, kdežto my, co německy neumíme, jsme předstírali sledování televize, přičemž jsme se občas uchechtli s ostatními a občas jen s chechtotem na pozadí, aby to vypadalo, že sledujeme oč jde.

Zábava nám uběhla jako nic a po ní jsme postupně začali odpadat. Ne všichni naráz, ale nejprve my, co neumíme německy, po nás se postupně odpoutávali ostatní. Celkově to vypadalo, jako že jsme strávili příjemný společenský večer, ale pak jsme jeden po druhém odešli spát. Po dlouhé cestě nebylo divu.

Nic ale nebylo vzdálenější skutečnosti.

Standa mezitím doletěl skoro až k základně. Pomohl mu vítr v zádech, který mu cestu zkrátil na polovinu. Na dohled od cíle začal pěstovat bakterie, aby mohl začít oddělovat roje pro ostatní, my jsme je přebírali a zamířili každý podle plánu na první noc.

Úder tady pochopitelně nikdo nečekal.

Vyšla na mě vojenská kasárna, bylo to poměrně snadné. Je tu spousta vojáků pěkně pohromadě, když roj vletí do místnosti, kde už většina mužů buď spí, nebo se k tomu chystá, nevznikne ani náznak poplachu. Místnost po místnosti probírám skoro jako obilí kombajnem, po desítkách a stovkách. Nevadí mi, že je tu už tma, bakterie »nevidí« světlo, tmu ani barvy, jen rozhraní hmoty, to je snad ještě lepší než kdyby místnosti byly osvětlené.

Jitka čistila důstojnické domky. Bylo to složitější, nebydlelo jich tolik pohromadě, ale Jitka už to brala rutinně a měla jich »na svědomí« už také pěknou řádku. Museli jsme spěchat. Dnešní noc bude ještě pohodová, jenže ráno vypukne poplach a všechno bude zase trochu jinak. Čím víc Američanů zlikvidujeme dnes v noci, tím méně jich zbude na další dny, kdy se dalo čekat, že se začnou chránit. Ne že by jim to pomohlo, ale každý zmatek nás zpomalí. A kromě toho už tu nebude koncentrace vojáků tak vysoká. Tuto noc je kosíme po desítkách jako kombajnem, zítra to půjde jen po jednom jako kosou.

A ostatní se také činili. Dnešní noc bude pro Američany v Německu nejčernější nocí tohoto tisíciletí. Ale opravdu bych byl radši, kdyby ti pupkáči ze štábů konečně pochopili, že je nejvyšší čas uznat porážku a stáhnout se.

Beztak jim nic jiného nezbude.

line

Kolem páté hodiny ráno nás zastihl telepatický dotaz Standy na počet zlikvidovaných Američanů.

»Nemusí to být přesné, stačí odhad,« chtěl vědět Standa.

Odpověděl jsem mu, že to odhaduji na dva a půl tisíce, ale co já vím, například Jitka, se kterou jsem byl občas ve spojení, má počty podstatně nižší. Zato má na kontě jen důstojníky, kdežto já jsem se dostal do hromadných ubikací mužstva.

»Počty od Jitky už mám,« odvětil Standa a odpojil se.

Krátce před šestou mě Standa kontaktoval podruhé.

»Jindro, jestli nemáš právě rozjetou nějakou hodně vydatnou ubytovnu, další už ani nezačínej,« navrhl mi. »Myslím, že bude lépe naši akci ukončit. Zřejmě jsme způsobili Američanům větší ztráty než Němci v bitvě v Ardenách. A zdá se, že právě vypukl poplach. Rozpusťte roje a sejdeme se v restauraci u snídaně.«

»Myslíš si, že to postačí?« zeptal jsem se ho.

»Myslím si to,« odvětil. »Uvědom si, není nutné vyvraždit základnu do posledního muže. Počkal bych v penzionu, jaká bude reakce zdejších médií. Kdyby to zametala pod koberec, můžeme zítra v noci pokračovat. Jestli z toho bude dostatečná aféra, pak jsme tak jako tak vyhráli.«

»Máš pravdu,« odpověděl jsem mu. »Kdy bude snídaně?«

»Tak za hodinku,« odvětil Standa. »Dřív by to nepůsobilo dobře, večer jsme přece tvrdili, jak jsme utahaní. Jestli se ti ještě podaří usnout, zkus to, ať nepadáme všichni.«

»Rozumím, už spím,« odvětil jsem.

Naštěstí jsem byl opravdu ospalý. Po cestě i po noční bitvě. Těžko říci, co bylo horší. Rozpustil jsem svůj roj po vyvraždění ubytovny mužstva – až tam někdo vkročí, uvítá ho strašný zápach – otočil jsem se na bok a v minutě jsem nevěděl o světě.

To tedy byla noc!

line

Vzbudili mě až na desátou. Prý jsem spal tak tvrdě, že mě telepaticky nedokázala probudit ani Jitka a Standa rozhodl, aby mě nikdo nebudil. Jitce se to podařilo až později, to už byli všichni dole ve společenské místnosti.

Němci tam zasvěceně probírali hromadnou vraždu, neštěstí anebo o akci mimozemšťanů? Hovořili pochopitelně o základně, takže se zpráva o našem útoku konečně dostala mezi lidi. To ještě nic neznamenalo, dokud se to nedostalo i mimo město do médií. Ale už když jsem vstal a přiloudal se dolů, objevilo se to ve zdejší televizi. Zdá se, že tentokrát se to na veřejnost dostane. Zatím jen v Německu, časem snad i do Ameriky.

»Myslím, že jsme vyhráli,« komentoval to Standa telepaticky. »Navrhuji sbalit si pět švestek a vrátit se do Saxamuru

»To už jsme skončili?« podivila se Zdenka.

»Účelem bylo vyvolat takovou katastrofu, aby se konečně dostala do televize,« řekl Standa. »Když se to tam objevilo, vyhráli jsme a další pokračování akce postrádá smysl. To už by bylo jen samoúčelné vraždění a to ani nepotřebujeme. Naopak by nám to mohlo u veřejnosti ještě škodit.«

»Takže jedeme domů?« přidala se Ráďa.

»Ještě rozhodíme letáky,« rozhodl Standa.

Tahle akce byla pro nás kupodivu nejnebezpečnější, protože jsme ji museli udělat osobně. Přitom by nás mohla zdejší Policie zadržet a případně i zatknout.

Smůla byla v tom, že dálkové přeskoky »slašud« zvládla jen Jitka. Tvrdila, že to z jejich kursu konaného u Ebažgů nedokázal nikdo jiný, ale hned dodala, že tohle dokáže i z Ebažgů jen jeden z tisíce. Kursů se konalo víc, ale o nikom dalším neví. Ti, co se to přece jen naučili, skákali nanejvýš sto až pět set kilometrů, což by do Vraního Hnízda nestačilo.

Standa si zapsal úkol projednat s Ebažgy další kurs, co kdyby se objevil další talent, ale teď to byla hudba budoucnosti.

Napadlo mě, jak to vymyslet. Jitka k uskutečnění dálkového skoku potřebuje dvě souřadnice – vlastní a cílovou. Umístění cíle může získat různým způsobem. Předně zaměřením na některou Fraktálovou Skálu, tam je cílem vždy plošinka před první skálou a kdyby nebyla volná, Fraktálová Skála se ani nehlásí. Fraktálové Skály jsou poměrně silným zdrojem telepatie, ale nejsou vždycky dostupné. Telepatické zaměřování na ně funguje nejvýš na deset tisíc kilometrů, dál už měla i Jitka problémy. Druhou možností je vycítit souřadnice někoho z nás. Také to jde jen asi do deseti tisíc kilometrů, navíc se Jitka musí dozvědět, kterým směrem je na straně cíle volno, aby se tam vešla. Třetí možností je přeskok na přímou viditelnost. Tak se mnou skočila v Cheyenne Mountain ze zamřížované cely do uličky. To prý dovede více lidí, vyžaduje to ale přímou viditelnost, jinak by přeskok slašud mohl dopadnout špatně. Jitka se mi už zmínila o možných haváriích.

A právě těchto jejích schopností jsme mohli dnes využít.

Znamenalo by to, že nasedneme do obou automobilů a hned vyrazíme, abychom odjeli aspoň sto až dvě stě kilometrů. Jedno auto pojede rovnou domů, druhé to vezme nejprve do Francie. Jak ve Francii, tak v Německu vysadíme po dvou »nosičích letáků«, které bude Jitka odnášet přímo do Skal u Vraního Hnízda. Buďto po rozhození letáků, nebo kdyby je obtěžovala zdejší Policie.

Problém je, jak tvrdila, že se od Vraního Hnízda nezaměří na každého. Nejlépe jí to jde u mě a aby se mohla do Německa vracet, musím být tedy zde. Na některém dálničním odpočívadle proto rozvineme »základní tábor«. Řidiči s auty odjedou přímo do Vraního Hnízda, ostatní počkají se mnou. Tak můžeme být doma dříve než auty a navíc nás nebude cestovat tak velká skupina.

Jako »letákonosiči« se přihlásili Borek, Éda, Hynek a Michal, Standa a Jarda budou řídit auta. Já s Jitkou budeme v Standově autě, které pojede rovnou do Čech, Zdenka a Ráďa pojedou s Jardou přes Francii. Rozhodnuto a odsouhlaseno všemi.

Takže jsme opustili pohostinný penzion.

„Dobře děláte,“ schválila nám odjezd majitelka penzionu. „Co se stalo to neštěstí na základně, bude tu hrozný frmol. Cizinci to tu nebudou mít lehké. Radši jeďte a dobře dojeďte!“

Netušila dobrá žena, že příčinou toho frmolu jsme my. Přála nám šťastnou cestu... jestlipak by nám ji přála, kdyby věděla, co jsme vlastně zač?

Teď jde o to, jestli se v pořádku dostaneme domů...

Ale to už jsme neviděli černě.

 


Zpět Obsah Dále

15.11.2020 12:31