Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Vyčkávání

Zpět Obsah Dále

Možná nebyl nejlepší krok vyvléci se z jednání, ale určitě to byl jediný způsob, jak dát Američanům najevo, že měli jednat dřív a seriózněji. Trošku jsme jim dali sežrat jejich vlastní recept – aroganci a neústupnost. Postavit před ně víceméně hotový text dohody a nepřipustit diskusi, ve které by mohli uplatnit talent na »politiku dělových člunů«, navíc tutéž politiku otočit proti nim... Možná to od nás bylo hodně přes čáru. Ale musím trvat na tom, že si Američané takové jednání zasloužili. Už protože to tak sami ve světě dělali skoro všude a navíc nemravně dlouho. Ministryně zahraničí si jen pochvalovala, jak se jí dobře jedná, když jsou nablízku jejich letadlové lodě...

Snězte si to sami, hoši! Vyjezte si toho plnou mísu!

A mělo to být už dřív!

line

Jitka přišla za mnou hned další ráno s nápadem.

„Víš, Jindro, ideální by bylo, mít všude někoho, kdo by nás zaměřoval,“ začala.

„Na to je nás trochu málo,“ řekl jsem. „Možná bychom mohli udělat nábor mezi občany Saxamuru, ale čím nás bude víc, tím bude větší pravděpodobnost, že někdo přijde k úrazu. Opravdu se divím, že se nám ještě nic nestalo.“

„Nemusíme nikoho nabírat,“ řekla Jitka. „Mám jiný nápad. Máme přece na Zemi už dnes stovku havranů kibrihů. Zkoušela jsem se na ně zaměřit. Mají trochu slabší telepatii proti lidem, ale na pět set kilometrů zaměřím každého a na sedm set kilometrů s nimi navážu telepatický rozhovor. To by mělo stačit, abych jim vysvětlila, kde mají být, abych k nim mohla skočit. A zeptala jsem se dnes v noci Ebažgů, zda by nám mohli půjčit další. Jsou pro pod podmínkou, že je budeme střídat. Kibrihové si čas od času potřebují odpočinout, někteří by se rádi uhnízdili a vyvedli mladé, to víš, jsou to taky myslící tvorové. Slíbila jsem jim to a mám nabídku na tisíc kibrihů, kteří by se také rádi podívali na Zem a byli užiteční. Ebažgové je využívat nebudou. Uznali, že hospodské řeči, které od nich zatím získávali, nejsou ani zdaleka to, co by potřebovali.“

„Takže si z nich uděláš něco jako radiomajáky všude tam, kde chceme něco tajně zařídit? Chápu to správně?“

„Nejen to,“ souhlasila. „Mohou nás před cestou upozornit, co se tam na místě děje. A čistě teoreticky by nám tam mohli také opatrovat pohotovostní chomáč bakterií, takže bychom tam sami ani nemuseli. Kibrihové se sami uživí, lidé si jich nevšímají, vrány ani havrani nejsou, pokud vím, nikde lovnou zvěří, nikdo je neloví, až na naprosté zoufalce umírající hlady, takže se o jejich bezpečí nemusíme starat, akorát by bylo dobré občas je všechny zkontaktovat, aby měli pocit, že jsou užiteční. Povzbudí je to.“

„Myslíš, že to dokáží?“

„Proč ne?“ pokrčila rameny. „Na to, aby udrželi bakterie při životě, jsou určitě chytří dost. A nakrmit je? Bakterie potřebují cokoliv biologického, co se dá rozložit. Postačí, aby je denně zásobili vlastním trusem.“

„No, je to takové malé Kolumbovo vejce,“ pochválil jsem jí to docela upřímně. „Dáme se tedy do jejich rozmisťování?“

„Nespěchej!“ napomenula mě. „Teď máme jiné problémy. Ale můžeme je rozmisťovat při každé další cestě.“

„Máš pravdu,“ přikývl jsem.

Příště tedy povezeme zavazadlo – malou přepravní klícku na havrany – pardon, na kibrihy, aby se neurazili. Přepravní klec bude ovšem bez mříží.

Kibrihové jsou přece rozumní.

line

Zprávy ze světa se rozdělily. Část komentátorů se zalykala hněvem nad drzostí »teroristů«, kteří vyvraždili výkvět budoucí americké inteligence – i když považovat generalitu za inteligenci je podle mě značně přehnané. Aspoň v Čechách se o inteligenci důstojníků povídají stovky nelichotivých vtipů. To jsme ale my, Češi. Pro Němce i Američany je slovo důstojník odvozené od slova důstojnost – a proto bývají vrcholem obdivu.

Část reportérů a komentátorů se podivovala nad tím, jak je možné, že si Spojené státy s nepřítelem hladce neporadily, jako do této chvíle vždycky. A jen malá část obdivovala, že si nějaký náboženský fanatik troufl napadnout flotilu se dvěma letadlovými loděmi a s plným doprovodem, ke všeobecnému údivu uspěl a to dokonce beze ztrát, což vzbuzovalo na druhé straně pochybnosti. Ve válce přece mívají ztráty obě strany.

Jednání v Ženevě probíhala sice »za zavřenými dveřmi«, ale nějaké zprávy z nich na veřejnost přece jen prosákly.

Američané nejprve plamenně obvinili Rusy, že ti teroristé jsou ve skutečnosti příslušníky jejich zvláštních sil. Rusové jim nato předvedli záznam našeho jednání s ruským ministrem přímo v Kremlu a vyzvali Američany, aby potvrdili nebo vyvrátili cokoli jsme tam řekli o West Pointu nebo o letadlových lodích. Záznam končil naším bleskovým odchodem, při kterém se jeden Američan neudržel a se zaklením potvrdil, že jsme zmizeli přesně stejným způsobem ze záznamů sledovací kamery ve vězeňském oddíle Cheyenne Mountain.

„Děkuji za potvrzení, že to nebyly filmové triky,“ shrnul to ministr zahraničí Ruska jako vedoucí své delegace. „Obávám se, že jsme se u nás i u vás setkali s něčím, co přesahuje výkony naší civilizace. Jistě jste si všimli, že na tom záznamu se mnou mluvila jen jedna mladá dívka, ostatní byli celou dobu potichu. Sama to vysvětlovala tím, že jen ona umí rusky, takže to ostatním tlumočí, přičemž mezi sebou se všichni čtyři domlouvají telepaticky. Vážení pánové, už tohle nás mělo varovat! Kdyby to byla pravda, co by to znamenalo? Buď existenci nějaké utajené, velice pokročilé komunikace mezi těmi lidmi, anebo – což sice vypadá ještě divočeji, nicméně by to mnohé vysvětlovalo – že ty bytosti nejsou lidé. Přesněji – lidé možná ano, ale ne ze Země.“

„Nesmysl!“ odmítl to Američan. „Když jsme zničili jejich základnu v Québecu, ztratili na jistou dobu své schopnosti. Mohli jsme je bez odporu z jejich strany zabít, jenže jsme je chtěli dostat živé a to byla nejspíš chyba!“

„Neunáhlujte se,“ napomenul ho jemně Rus. „Uvědomte si, zkáza West Pointu časově souhlasí s akcí proti vašim lodím. Těch lidí je víc než si všichni myslíme.“

„Tvrdili, že jich je sedm tisíc, z toho deset vojáků,“ přidal svou trošku do mlýna Američan.

„Což by mohla být docela pravděpodobná posádka jedné větší mezihvězdné lodě,“ doplnil ho Rus.

V jednacím sále nastalo ticho. Tohle byla tak trochu bomba, kterou museli všichni trochu rozvážit, než to přijmou.

„Ale jak to?“ namítal Číňan. „Cožpak sem nějaká přiletěla? Vždyť sledujeme vesmír tak podrobně, že si všimneme kdejakého malého asteroidu! Aby nám proklouzla vesmírná loď s posádkou sedmi tisíc lidí? To přece nemůže být nic malého!“

„Ti vetřelci znají neviditelnost,“ řekl zlověstně Američan.

„Můžete to nějak dokázat?“ zarazil se Číňan.

„Stanice CNN to má na záznamu ve zpravodajství,“ ujistil ho Američan. „Přímo v newsroomu se znenadání objevil jeden z nich jako kdyby se tam postupně zhmotňoval. Neviditelnost by vysvětlovala hodně jejich úspěchů.“

„Tím chcete naznačit, že ta hypotetická mezihvězdná loď přiletěla k Zemi neviditelná?“ opáčil Číňan. „Čím to ale chcete dokázat?“

„Dokázat to nemůžeme,“ řekl Američan. „Ale neodvážím se to v této chvíli ani vyloučit...“

„Může to být ještě jinak,“ navázal na to Rus. „U nás tvrdili, že mají všechny dopravní prostředky starší než sto let. Přitom, jestli to správně chápu, nazývají tak své univerzální stroje, které mohou sloužit nejen jako automobil, ale i jako letadlo, loď nebo ponorka. Mám k tomu místu záznam vrátit?“

„Není třeba, slyšeli jsme to,“ zarazil ho Američan.

„Říkali, že je mají sto let,“ opakoval Rus zamyšleně. „Řekl bych, že je ve hvězdné lodi nepotřebovali. Ale po přistání ano... A všechny sto let staré? To by znamenalo, že přistáli před sto lety. Neviditelnost na to tenkrát ani nepotřebovali. A za těch sto let se přizpůsobili natolik, že je od nás domorodců nerozeznáme...“

„...nás domorodců...?“ vrtěl hlavou Američan.

„Z jejich pohledu jsme domorodci všichni,“ ujistil ho Rus. „Mohou se na nás dívat asi jako my se díváme na domorodce na Novém Zélandu, v Africe, na Sibiři, nebo v Moskevské vysočině i na východním pobřeží Spojených států. Všichni jsme pro ně jen domorodci. Je docela možné, že u nás mají svou tajnou kolonii. Donedávna jsme je vůbec nezajímali, proto nezasahovali ani do našich světových válek, ale v poslední době jsme naši techniku vyvinuli do takové úrovně, že začala ohrožovat i je. Dnes, kdy mohou naše nukleární zbraně proměnit svět v poušť, pochopili, že proti tomu i oni musí něco udělat. A tak je tu máme, pánové!“

„Ale co s nimi budeme dělat?“ zeptal se Američan.

„Obávám se, že nic,“ řekl Rus. „Ukázali nám, že jsou hodně před námi, takže nám asi nezbude nic jiného než je poslechnout.“

„Poslouchat nějaké vetřelce?“ vybuchl Američan.

„Donedávna jste byli všude vetřelci vy Američané,“ řekl Rus. „Karta se zkrátka otočila. Teď budeme poslouchat všichni bez výjimek. Jsou zkrátka silnější.“

„Ale přece... nebudeme poslouchat nějaké cizí vetřelce!“ trval na svém Američan.

„Obávám se, že budete,“ řekl mírně Rus. „Podívejte se: oni nám předem oznamují, že nám nechtějí vládnout. Tvrdí, že je jich na vládnutí celému světu málo a že po tom ani netouží. Že po nás vlastně chtějí jen abychom je neohrožovali. Podle mého mínění to není tak nepřijatelné. Ponechají-li nám suverenitu v rámci našich států, co si můžeme přát víc? Nehodlají nás vyvraždit, zotročit, ba ani okrádat. Takové nepřátele jakoby nám poslalo samo nebe! No, jestli přiletěli z vesmíru, může to tak být i doslova. V posledních sto letech jsme se jim předvedli jako nemyslící násilníci, na které platí jen síla – tak ji uplatnili. Odzbrojením by ale pomohli i nám. Bravo! Co vám na tom vadí?“

„To, že nám berou svobodu,“ řekl Američan. „Svobody se vzdát nesmíme!“

„Hlavně svobody bombardovat, co se vám zlíbí,“ podotkl Rus pohrdavě. „Fascinuje mě, jak sveřepě hájíte lidská práva pomocí bombardérů, kterými naděláte víc vdov, než by dokázali nadělat i nejhorší diktátoři. Takovou svobodu když vám vezmou, poděkoval bych jim. I když prohlásili, že stejně budou postupovat i proti nám. Proti tomu je totiž nejlepší – a možná jediná – rada: přestat připravovat války.“

„Jenže zničí veškerý náš pokrok! Lidstvo ustrne a přestane vynalézat, to bude náš konec!“

„Opravdu si myslíte, že armáda přinesla lidstvu všechny důležité vynálezy?“

„Všechny ne, ale aspoň ty nejdůležitější!“

„Nejdůležitější pro válku? A není to naopak? Že se armády vždycky zmocnily toho nejlepšího a rozvíjely hlavně ničivou sílu, místo aby to lidem sloužilo? Kromě toho máme dnes naději, že se od nich něco dozvíme.“

„Myslíte, že nám něco dají?“

„Mohli by,“ řekl Rus. „Ale nechce se jim. Ty jejich věci by náš svět spolehlivě rozvrátily.“

„Nějaké nové zbraně?“

„Ani ne... docela všední věci, většinou technologicky před námi, ale ne o mnoho... jenže systém našeho světa by se jejich zavedením velice rychle zhroutil. Vysvětlovali nám to a musím jim uznat, mělo to logiku. Velice drtivou logiku.“

„V čem jsou ty věci tak výjimečné?“

„Větší spolehlivostí a životností,“ řekl Rus.

„To jsou snad dobré vlastnosti,“ namítl Američan.

„Jenže způsobily, že nejdůležitějšími odvětvími jsou u nich zemědělství a potravinářství. Ostatní průmysl sice existuje, jenže většinu času nemá práci a tedy stojí.“

„A to se jim lidi nebouří?“

„Ne, považují to za normální. Proč by měli vyrábět zboží, které nikdo nechce?“

„Když to nikdo nechce, ať vyrábějí něco potřebnějšího!“

„Ale co?“ usmál se Rus. „Vždyť oni už všechno mají!“

„To chce vymyslet nějaké novinky! Novinky přece nejlépe ženou spotřebu vzhůru!“

„Spotřebu...“ zamyslel se Rus. „Ale ať přemýšlím jak chci, jako jediné spotřební věci mají jídlo. Proto je zemědělství spolu s potravinářstvím nejdůležitější. Ale – to je všechno.“

„Jak to?“ vybuchl Američan. „Tak třeba oděvy! Nikdo tam snad nechodí nahý! Móda se pořád mění, přichází s novinkami!“

„Oni nemají módu,“ zarazil ho Rus. „Rozumějte mi, u nás můžete rok co rok přijít s novými módními kolekcemi, protože lidé staré obnošené oděvy vyhazují a musí kupovat nové.“

„To je snad normální!“ řekl Američan.

„U nás,“ podotkl Rus. „U nich ne. Slyšel jste přece, že se jejich věci vyznačují spolehlivostí a životností. Představte si tedy oděv, který vydrží pět set let a pořád je jako nový. Stejně tak boty. Koupíte si jeden pár pracovních, jeden do společnosti – a víc jich pět set let nebudete potřebovat. Zdědí je vaše děti a po nich vnuci. Může se stát, že to vnukům bude malé, nebo naopak velké – tak si je v bazaru vymění za jiné. Funguje to hlavně u dětí, které rostou. No a jejich obuvnická továrna už sto let stojí. Bot je přitom dost, nikdo žádné další boty nepotřebuje.“

„Tak ať je vyvezou a prodávají jinde, ne?“

„Mohli by je vyvážet, ale neudělají to,“ řekl Rus. „Jen si to představte! Rozjedou továrnu naplno a vyvezou do Spojených států tolik bot, že na každého obyvatele připadnou tři-čtyři páry. Tím neodvolatelně vyřídí váš obuvnický průmysl. Lidé si další boty přestanou kupovat a vaši obuvníci už neprodají ani trepku.“

„Tak jim na jejich boty napaříme cla!“ napadlo Američana. „Klidně i sto procent!“

„I tak jejich boty stojí jako deset vašich,“ řekl Rus. „Dobře, napaříte na ně cla. Budou stát jako dvacet vašich bot. Kdo si je ale koupí, brzy zjistí, že to nebyl špatný nákup. Jak dlouho vám trvá, než sešlapete boty? Nebo než praskne podrážka? Půl roku? Za deset let investujete do bot také tolik, jenže po těch deseti letech sešlapete poslední pár, zatímco soused, který si koupil ty drahé, bude do smrti chodit v krásných nesešlapaných botách. Takže i vy půjdete a clo-neclo, koupíte ty nové. Na tohle přijde brzy každý a to bude konec obuvníků ve Spojených státech.“

„Můžeme vyrábět na vývoz!“ chytal se Američan stébla.

„Ale kam?“ zeptal se ho Rus. „Jak dlouho bude trvat, než budou mít nové boty všichni v celém světě? Možná deset, možná dvacet let, ale i kdyby to bylo padesát let, budete muset brány obuvnické fabriky zavřít, protože neprodáte ani cvičku. A přitom bude celý svět chodit perfektně obutý, sešlapanou botu uvidíte jen v muzeu Charlieho Chaplina. Totéž nastane v oděvech. Vezměme si jinou prestižní výrobu, třeba automobily. Ve Stounvólu jezdí auta – nebo to, co je nahrazuje – přes sto let. A taková jsou tam všechna! Za tu dobu jestli vyrobili všeho všudy deset nových, protože jejich počet přece jen stoupá. Spolehlivost? Nepotřebují servisy, to hovoří samo za sebe. Životnost? Nerozeznáte nové od starých, protože nová jsou stejná jako ta sto let stará.“

„To musí být ale kraksny!“

„Jo, přesně tak jsem si u nich uřízl ostudu!“ usmál se Rus. „Taky jsem je nazval »kraksny«. Jen nevím, která naše kraksna dosahuje rychlosti pět set mil v hodině. Nebo sto mil pod vodou, protože může sloužit i jako miniponorka. A připočtěte si, že nepotřebuje benzín, naftu, ani jiné palivo. Ropný průmysl jde ke dnu, ropné války jsou nesmyslným přežitkem. Chápete, co by to s námi udělalo? U nich se lidé neženou jako blázni vpřed, jenom vpřed!31 Mají stabilní nejen průmysl a zemědělství, ale celou společnost. Mají víc času, jezdí se často rekreovat k moři, mají čas na vzdělávání. A všechno stihnou, ani se nemusí povzbuzovat drogami. Co vy na to?“

„Jestli je to tak, pak jsou pro náš svět ještě nebezpečnější než kdyby nás ohrožovali atomovými hlavicemi!“ řekl Američan.

„Oni to vědí, proto se od nás sami oddělují,“ řekl Rus. „To my nejsme připravení stát se světem trvanlivých věcí. Buďme jim vděční, že se nerozhodli prorazit na naše trhy! Kdyby to udělali, zametou náš průmysl na smetiště a jak vidím, už vám došlo, jaké důsledky by to mělo. Nadávejme ale sami sobě! Zkazili jsme si to přece sami! Hirošimou počínaje, naprosto zbytečným nukleárním výbuchem v Kanadě konče. Kdyby je radioaktivita neohrožovala, nevšímali by si nás. Zatím jsme jim neškodili, ale přesvědčili jsme je, že bychom jim škodit mohli. Takže nás klepli přes prsty. A divíte se jim?“

„Vás taky klepli přes prsty?“ podíval se Američan na Rusa.

„Nás zatím ne,“ připustil Rus. „Ale naznačili nám, že i my můžeme oplakávat kadetní školy podobné Akademii West Point. Nemáme letadlové lodě, ale pyšníme se atomovými ponorkami, které oni objeví na sto kilometrů v libovolné hloubce a dokáží je v několika minutách zneškodnit. Na Američany si tedy nemáme vyskakovat. A to se rozumí, že si vyskakovat nebudeme, víme, že bychom si natloukli kokos. Příměří platí naprosto stejně i pro nás, Číňany, Indy i Pákistánce. A také pro Jevrosajuz a všechny, kdo mají nukleární zbraně.“

„Ale přece jen... taková potupná kapitulace...“

„Pořád myslíte jen na boj a válku a co není skvělé vítězství, je podle vás potupná kapitulace! Mě dost udivila jedna drobnost. Přišla řeč na šachy – prostě mi jejich zásah připadal jako dobrá šachová partie. U nás v Rusku jsou šachy populární... ale to už sem nepatří. A víte, co mi ten jejich... Stanislav řekl? Někdy kolem dvanáctého století prý přišly šachy do Evropy. Přišly i k nim, jenže jak rychle přišly, tak rychle je omrzely. A jestli víte, proč? Protože šachy je hra – boj. Účelem je zničit protivníka a porazit jeho krále, a to bez ohledu na oběti na obou stranách. Když si to prý lidé uvědomili, přestaly je šachy fascinovat. Proto tam nemají bojové sporty, jako box, zápas, judo a střelecké. Nevšimli jste si, že jejich lidé u sebe vůbec nemají střelné zbraně?“

„Ale zabíjet umí!“ namítl Američan.

„Ano, umí,“ přikývl Rus. „A navíc velice rychle a nezvykle přesně – pojem »vedlejší ztráty« znají jen od vás. Navíc zabíjejí záhadně. Prý jste ještě nepřišli na pravou příčinu smrti – a to jste měli možnost zkoumat desetitisíce mrtvol.“

„A vy to už víte?“

„Taky ne,“ řekl s úsměvem Rus. „Ani to nechceme vědět a doufáme, že to nebudeme potřebovat vědět. Když svět odzbrojí, nechají nás být.“

„Seberou nám ducha – esprit – celé naší civilizace! Rozvoj naší civilizace se zastaví!“

„Seberou nám jen válečnické instinkty,“ kontroval Rus. „Nebude jich škoda. Zastaví se rozvoj zbraní, ale otevřou se před námi jiné možnosti. Už to, že budeme vědět, že to jde. Možná od nich ledacos převezmeme. Vezměme si třeba jejich energetiku. Jsme dnes pyšní na naše atomové elektrárny. Oni je nemají. Před sto lety bychom byli pyšní na naše mohutné parní lokomotivy. Ani ty nemají. Nic takového prostě nepotřebují. Nemají satelity, nemají námořní lodě, nemají železnici, nemají spoustu věcí, bez kterých si nedovedeme náš život ani představit. Ale ne protože by je nedokázali vyrobit. Prostě je nepotřebují.“

„Ale něco snad musí mít stejné!“ namítal Američan.

„Jistě,“ přikývl Rus. „Například lékaře. Dávají je studovat v nejlepších univerzitách Evropy, i když ne všechny obory. Chybí jim obor »léčba drogových závislostí« – nepotřebují je, nemají drogy. Nemají zubaře... jistě, taky jsem se nad tím pozastavil, ale oni mi věnovali – zatím jen pro mou potřebu – párek »zubníčků«. To jsou taková malá zvířátka, kterým svěřují péči o své zuby. Na svou čest musím přiznat, zvykl jsem si na ně tak, že se už k naší původní zubní péči nechci vracet.“

„A proč nám je nedají všem?“

„Pro některé barbary na Zemi je jich škoda,“ pokrčil rameny Rus. „Někteří lidé jedí i to, co v civilizovaných zemích za jídlo nepovažujeme. Barbarům prý »zubníčci« zachutnali a chtěli další. Dali byste jim je? Kdysi se »Stouni« snažili vyjít s domorodci na nějakých odlehlých ostrovech. Splnili byste přání ubohé stařence, která dostala chuť na nožičku pečeného dítěte?“

„No jo, ale to jsou barbaři!“ namítl Američan.

„Ti barbaři by nedokázali upéct naráz celou vesnici, jako to dovede vaše bomba »daisy-cutter«,“ odfrkl si Rus. „Souhlasím s názorem »Stounů«, že se lidstvo musí zbavit barbarství dřív než dostane jejich novinky. Dětem sirky do rukou nepatří. Edison vynalezl žárovku, ale prosadil i používání elektrického křesla.“

„Takže nám doporučujete kapitulaci a odzbrojení,“ mračil se Američan jako deset čertů. „Pak mi ale vyvraťte názor, že to jsou vaši lidé!“

„Vyvrátím to snadno,“ řekl Rus. „Protože kdyby to byli naši lidé, už byste byli odzbrojení a obsazení. Víte, oni nemístně litují vaše vojáky. My dávno víme, jací to jsou zabijáci, my bychom se tak dlouho nerozmýšleli. Zejména kdybychom dokázali jako oni překvapivě proniknout i do vašich štábních bunkrů. Rozhodně bychom na to dali víc vojáků, nemusíme jimi tak úzkostlivě šetřit jako oni. Říkali, že jejich armáda má deset vojáků bez hodností, takže jsou všichni vojíni i generálové. Ano, uvědomte si to! Ty porážky vám uštědřila desetičlenná armáda! My bychom na to bez váhání vrhli sto tisíc vojáků! Ale i těch deset vám dalo parádní výprask! Naštěstí jsme pochopili, že stejný výprask čeká i nás, kdybychom se jim postavili. Vždyť my se jim vlastně ani postavit nechceme. I když nejsou naši, udělali za nás, co jsme navrhovali kdysi dávno – úplné odzbrojení lidstva. Vím, zatím mají zbraně všichni. Ale použít je se neodváží nikdo. Jak říkáte – fifty-fifty, win-win. Ani my, ani vy se to neodvážíte porušit. Protože už víte, příště by na žádné vaší základně a posádce nezůstalo naživu deset tisíc vojáků jako v Rammsteinu. Mohli bychom ještě zničit celý svět, ale proč? Komu by to prospělo? Raději odzbrojíme.“

„I kdybyste tím riskovali konečnou porážku?“

„Myslím, že by to byla porážka pro vás,“ řekl Rus.

„To těm Stonewallům tak důvěřujete?“

„A vy jim pořád nevěříte?“ podíval se na něho Rus. „Já na vašem místě bych hledal, jak ustoupit beze ztráty tváře. Povím vám ještě jednu radu. »Stouni« naznačili, že vás nechali naživu, aby měli s kým jednat, ale mnohem raději by jednali s civilisty. Až obnovíte Kongres a začne úřadovat prezident, cena života generálů prudce klesne.“

Generál zbledl, ale neřekl nic. Když přelétl očima přítomné, nezdálo se mu, že by se někdo postavil na jeho stranu. Ti zbabělci se zřejmě chtěli vzdát! Jenže – a tady musel uvažovat racionálně – jak se zdá, narazilo lidstvo na něco, co je nad jeho možnostmi. Nakonec je lépe zůstat naživu než být mrtvým hrdinou, zejména když to nikdo z přeživších neocení.

„Dobře, přednesu to našemu novému Kongresu,“ řekl.

Neustoupil. Ale odpor už neobhajoval.

Jednání mohlo skončit.

 


------------------------ Poznámky:

  31 ...a vpředu smrdí síra... (Karel Kryl)

Zpět Obsah Dále

Errata:

28.11.2020 11:24