Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Mešita

Zpět Obsah Dále

Jednání v Ženevě se dělo za zavřenými dveřmi, nicméně se jeho výsledky brzy projevily.

Američané začali stahovat vojáky z vojenských základen. Oficiálně se odvolali na »Smlouvu o oboustranném snížení počtů vojsk na ex-teritoriálním území«, údajně dohodnutou v Ženevě, ačkoliv nebyla podložená žádnou písemnou dohodou a žurnalisté jí proto předvídali krátké trvání, podobně jako slovnímu ujištění Gorbačovovi o nerozšiřování NATO na východ.

Ti obzvlášť pichlaví spustili kampaň o tom, že Rusko, Čína ani jiné země žádné základny nevyklízí, což Rusko okamžitě označilo za lež – Rusové prý stáhli několik desítek vojáků, což na procenta zhruba odpovídá procentům snižování Američanů. Jen je jejich vojáky víc vidět.

Nejdůležitější však bylo, že s tím Američané vůbec začali. Zřejmě jim došlo, že si hrají s nalezenou nášlapnou minou, o níž skoro nic nevědí, jen to, že asi bude nebezpečná.

Horší bylo, že na amerických univerzitách uspořádali »hony na špiony a jiné čarodějnice«, takže vážně hrozilo odhalení našich »vandrovních« studentů. Jitka je raději z univerzity v Princetonu preventivně odnesla. Zajímavé bylo, že jejich zmizení nevyvolalo žádný rozruch. No bóže, cizinci z Evropy, navíc z východní, kdo se po nich bude shánět? V jiných zemích byli naši »vandrovní« pevně uchycení, tak zkrátka budou i tihle studovat jinde...

Poté, co musely Spojené státy opustit své vojenské základny ve světě a stáhnout své vojáky, explodovala jim i Jižní Amerika. Vytvořila se AAS32 – Alianza de América del Sur, ke které se brzy přidaly všechny země na jih od Mexika a vyhlásily konec vlády gringů ze Severní Ameriky. Hrozilo, že vypukne hromadný lynč všech, kdo byli předtím nějak spojováni s gringy.

Spojené státy měly navíc nebetyčné problémy na »vlastním dvorku«. Problémy menšin jim přerostly přes hlavu. Samozřejmě platí, že černoch může bílému protivníkovi vyhrožovat vypálením domu, což mu bílý nemůže oplatit stejnou mincí, protože černoch žádný dům nemá a nemůže tedy o nic přijít.

Kde to došlo tak daleko, že černoši začali vypalovat i domy bílých policistů, tam nastal obrat. Bílý policista nemůže oficiálně zasahovat proti černým gangům, neboť by byl obviněn z rasismu, ale může se stát členem místní skupiny Ku-klux-klanu. Ani pak nemůže vyhrožovat černochům vypálením jejich domů, ale může upalovat samotné černochy. Policisté ani pak nemohou zasahovat proti černým, ale nebudou zasahovat ani proti bílým, zejména když budou sami mezi nimi.

Černošské organizace ovšem též přitvrdily a pak už se tomu dalo říkat »malá občanská válka«. Válka, kde byl pojem »zajatec« zcela neznámý, protože navzdory Ženevským konvencím o válce nebrala zajatce žádná strana.

Návrat vojáků ze základen ve světě do tohoto ohně jen přilil oleje, nebo spíš benzínu. Z propuštěných profesionálních zabijáků přibyly posily oběma stranám konfliktu a do konfliktů se občas zapletly i nerozpuštěné jednotky s těžkou výzbrojí.

Nová válka, přezdívaná jako »Sever proti Jihu 2« začínala nabírat na obrátkách, i když se od té první lišila. Ta současná měla spíš charakter partyzánské války, kde na straně partyzánů byly obě strany konfliktu – podle momentální převahy.

Nezdálo se, že se to podaří jen tak utišit.

Spojené státy však byly již zcela nebojeschopné a chránilo je vlastně už jen varování »Stonewallu« před zasahováním na cizím území.

I když bylo původně namířené proti nim...


Bez problémů proběhlo stažení ostatních vojenských »misí« z třetích zemí. Na schůzce v Ženevě byli zástupci Francie, Anglie a Německa. Po jednání se vrátili domů a výsledkem bylo, že se všechny země Eurosvazu jako jeden muž rozhodly ukončit svá vojenská dobrodružství v celém světě. Většinou vyklidily pole místním islámským raubířům, kteří se ochotně chopili příležitosti ujmout se moci. Zakrátko si založili vysněný Chalífát s hlavním městem Bagdádem, což způsobilo, že obyvatelé jiných věrouk a nevěrouk houfně prchali, aby si zachránili aspoň holé životy.

Rozhodli jsme se, že naopak jemně naznačíme islámistům, aby stejně rychle hledali tesařovu díru v Evropě.

Což ovšem nebylo snadné... Měl jsem nepříjemnou obavu, že jednání s islamisty může vést jen člověk se znalostí arabštiny. A to v celém Saxamuru byla jen Zuzana Ševčíková, která však tato jednání odmítla se slovy, že není kamikaze. Dalo se čekat, že ji nevezmou vážně, je to přece »jen žena«. Oni jsou už takoví.

Ale nakonec to šlo. V Evropě se naopak našlo víc islamistů, kteří ovládali jiné jazyky, dokonce i angličtinu.

Zahájili jsme přesvědčování islamistů v Čechách, kde se dá mluvit i česky. Požádal jsem o krátký rozhovor jednoho chlapíka v mešitě, ukázalo se dokonce, že je to místní »imám«. Jako své jméno uvedl sice Abdulláh, ale bylo vidět, že to byl nejspíš bývalý Pepík, měl zkrátka český vzhled a žižkovskou češtinou nemluvil až v poslední době, ale podle mého mínění od malička.

„Zajímáte se o islám?“ zeptal se mě, když viděl, jak zaujatě si prohlížím ornamenty na stěnách mešity.

„Tak trochu,“ řekl jsem. „Zajímám se o to, kdy islám odejde z celé Evropy.“

„Ty šmejde!“ rozkřikl se chlap. „Vypadni a už se sem nikdy nevracej! Islám ovládne celý svět! Když máme konečně Chalífát, půjde to ještě rychleji!“

„Naopak! Vy tady nemáte co dělat!“ odvětil jsem. „Chalífát máte v Bagdádu, z Evropy se budete klidit a to pěkně rychle!“

„Klidit se budou ti, kdo se nám postaví na odpor!“ ujistil mě. „Islám ovládne celý svět!“

„Neovládne,“ nenechal jsem ho ani domluvit. „Zajímá mě, kam půjdou ti, kdo se dali na Islám až tady. Byl jste přece Čech! Kam půjdete, až začnou muslimové houfně odcházet do Afriky? Tady v Čechách jim bude ouvej, ale ani tam to nebude snadné!“

„Ale vždyť to bude naopak!“ rozohnil se Abdulláh. „Brzy převezmeme vládu v Evropě a kdo to nepochopí, ten buďto včas uteče, což bych vám doporučoval, nebo přijde o hlavu!“

„Žijete v bludu,“ řekl jsem mírně. „Neslyšeli jste ještě, proč Američané stahují své vojáky z celého světa?“

„No právě!“ zajásal chlap. „Američané prchají jako zajíci před slovem Alláha a jeho proroka Mohameda! Satan je nechal na holičkách, prchají jati hrůzou z Alláha!“

„To si nějak divně vykládáte!“ vrtěl jsem hlavou. „Nebylo ve zprávách, že stahují své vojáky podle dohody s Ruskem?“

„Káfirské zprávy to tvrdí,“ připustil Abdulláh, „ale to je jen průhledná lest. Nechtějí přiznat, že utíkají před slovem Alláha!“

„Tady nejde o nějaké slovo Alláha, ale o dvě letadlové lodě s mrtvou posádkou, které se v Černém moři staly nebojeschopné. A o dvacet tisíc ztuhlých vojáků na základně Rammstein. Ani ty nevyřídilo pouhé slovo!“

Jenže v té chvíli mi v hlavě zaznělo Jitčino varování.

»Pozor na něho, má pod oděvem nůž a chce tě bodnout!«

Jitka samozřejmě nezklamala. Zatímco jsem čechomuslima zaměstnával a odváděl jeho pozornost, nalila mu bakterie rovnou do hlavy a napojila se na jeho myšlenky. Mohla mi tím dát včasné varování, ale také mě chránit, kdyby toho fanatika napadlo skočit po mně. K čemuž se už zřejmě chystal.

Místo abych ucouvl a dal se na útěk, zkusil jsem to jinak. Co asi udělá, když se střetne s Neznámem?

„Na vašem místě bych to nezkoušel,“ řekl jsem dobrácky. „Mohl byste dopadnout jako Američané v Rammsteinu!“

„Co nemám zkoušet?“ zarazil se a couvl ode mne.

„Tu kudlu,“ upřesnil jsem mu. „Ano, tu, co máte pod svým hábitem. Nechte ji tam, co je, nemám zájem vás zabíjet. Ale když mě napadnete, špatně to dopadne – jenže pro vás. Než ji vytasíte, budete mrtvý. Patřím k armádě Stonewallu, jsme rychlejší než kulka. Nůž je proti nám mnohem pomalejší.“

„Proboha!“ zbledl jako stěna za ním. Rozhodilo ho to tak, že zapomněl vzývat Alláha.

»Došlo mu, že mu čteme myšlenky,« informovala mě Jitka.

„Došlo vám to naprosto správně,“ odsouhlasil jsem mu to. „Ano, umíme číst myšlenky. Vytáhněte ten nůž a jste mrtev!“

„Pak jste Satanovi spřeženci!“ zaúpěl. „Ale tady je Alláhův dům, sem přece nesmíte!“

„Proč by ne?“

„Satan přece nesmí vstoupit do domu Alláhova!“

„Jenže já tu jsem,“ upozornil jsem ho na prostou, ale jasnou skutečnost. „Vidíte mě dobře. To může mít různé vysvětlení. Tak třeba, že nejsem spřeženec Satana. Druhá možnost – čím se tenhle dům liší od ostatních, že by měl být Alláhův? Je snad na něho zapsaný v katastru nemovitostí? Vsadím se, že není.“

„Ale je zapsaný na Muslimskou obec a ta patří Alláhovi!“ trval na svém Abdulláh.

„To říkáte vy,“ pokrčil jsem rameny. „Jenže já tady jsem a z toho by vyplývalo, že nemám se Satanem nic společného.“

„Anebo jste Satanovi pochopové,“ trval na svém muslim, „jenže vám Satan dává sílu vstoupit i do mešity! Tím hůř!“

„Nepatříme Satanovi,“ řekl jsem. „Nikoho nezotročujeme. To vy vyznáváte špatné náboženství. Nejste v tom sami, špatných náboženství je většina.“

„Ale které náboženství je správné, když ne Mohamedovo? Buddhismus? Hinduismus? Šintoismus? Nebo snad křesťanství?“

„Asi žádné z těch,“ řekl jsem. „Buddhismus je náboženství lenochů a parazitů, neboť pro buddhistu je práce pod jeho úroveň. Hinduismus dělí lidi na kasty, ze kterých není úniku, to také není spravedlivé. A tak můžeme pokračovat dál. Za nejbližší ideálu považuji rané křesťanství bez pozdějších deformací. Řekl bych, že do křesťanství nepatří kázání otrokům o poslušnosti, protože otroctví není nikdy spravedlivé a poslušnost otrokům kázali až ti pozdější, kteří sami měli otroky a nechtěli se jich vzdát. Jenže to už bylo fakticky proti Kristovu učení.“

„A co jste tedy zač?“ vrčel na mě čechomuslim. „Křesťané? Nebo dokonce ateisti?“

„Patřím k Stonewallu,“ řekl jsem. „To my jsme uštědřili ty drtivé porážky Američanům. Američané jsou excelentní válečníci, jenže u nás je dostalo to, že nevěděli, kdo jsme a hlavně kde jsme. Kdyby to věděli, nejspíš by nás velice rychle rozdrtili – vždyť na nás s tím úmyslem poslali i atomovou střelu. Ale tady jim jejich příslovečná statečnost a vůle k vítězství nebyla nic platná, neboť nevěděli, kam mají udeřit. S neznámým a neviditelným soupeřem se těžko zápasí. Kdykoli udeřili do prázdna, vysmáli jsme se jim. Sami přitom dostávali těžké rány, dokud nepochopili, že bude asi rozumnější poslechnout. Nechceme jim vládnout ani je připravit o jejich území. Chceme jen světový mír. K tomu jsme ale museli ty největší válečníky světa porazit, jinak to nešlo.“

Zíral na mě jako na strašidlo.

„Islám je také náboženství míru!“ řekl po chvilce hrdě.

„Poslyšte, tohle na mě vůbec nezkoušejte!“ zarazil jsem ho. „Islám je náboženství míru, který musí Mohamedovi bojovníci vybojovat na nevěřících a ty musí nejprve porazit a buď zabít, nebo zotročit. To je základ islámu, nesnažte se mi tady tvrdit, že je to jinak. Jenže mír na kostech většiny obyvatel světa nedává smysl. Takže mě poslouchejte: Vrátíte islám odkud vyšel, tedy na sever Afriky a na Arabský poloostrov. Zapomenete na plány na dobytí Evropy i dalších zemí. Tady nemá islám co pohledávat. Odstěhujete se a můžete světu ukázat, jak si dokážete udržet mír, když vás nebude nikdo napadat. Amerika i Evropské země také stáhnou vojáky na vlastní území a vzdají se ovlivňování bývalých kolonií. Jasné?“

„Ale to ještě na Arabském poloostrově zůstane Izrael,“ řekl čechomuslim rozzlobeně.

„Ten si vás přestane všímat také,“ ujistil jsem ho.

„To není tak jisté,“ namítal.

„Když před námi couvly Spojené státy, bude i pro ně lepší opevnit se na svém území, ale přestat vyrážet na válečné výpady.“

„Budou tvrdit, že jen odrážejí útoky,“ namítl.

„Nebudou, protože žádné útoky nebudou,“ ujistil jsem ho.

„Jak toho chcete ale dosáhnout?“ naštětil se.

„Umíme číst myšlenky,“ připomněl jsem mu. „My zjistíme, kdo opravdu kazí mír. A každý takový pokus patřičně ztrestáme. Když trest dopadne vždycky neomylně na pravé viníky, buď si ostatní uvědomí nesmyslnost těch útoků, nebo skončí v pekle.“

„Tak přece jste Satanova rota!“ vykřikl vítězně.

„Kdepak!“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale nedělá nám problém každého padlého bojovníka i mučedníka pokropit vepřovou krví, aby se mu nebe uzavřelo.“

„To je přece nelidské!“ zbledl opět.

„Proč?“ pokrčil jsem rameny. „Mrtvému už to bude nejspíš jedno, víc to zapůsobí na živé. A ti si asi rychle rozmyslí stát se mučedníky bez vidiny ráje!“

„Ale tím berete lidem naději, že jim bude po smrti lépe!“

„Nebereme,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen jim vezmeme chuť zabíjet jiné lidi. Stavět své vlastní štěstí na smrti a neštěstí jiných je podle mě zvrhlost.“

»Pozor, Jindro!« uslyšel jsem další Jitčino varování. »On už začíná uvažovat o cestě do ráje! Přemýšlí, jestli je jeho povinností zabít tě za urážky Alláha. Trochu jsi to asi přehnal.«

»Nepřehnal,« odmítl jsem to. »Nedávám mu naději, že by ho Alláh ochránil. Tak budeme muset jít proti všem.«

Pak jsem se usmál na Abdulláha.

„Víte, já vás skoro chápu,“ řekl jsem. „Myslíte si, že urážím Alláha. Korán tvrdí, že Alláh nemá rád lidi, kteří ho předpisově neoslavují. Boha ale nepotěšíte řezáním hlav těm, kdo neuznávají vaše náboženské předpisy. Nehledě na to, že u mě nemáte šanci. Víte přece, že o vašem noži vím. Mohlo by se vám stát, že nezemřete, ale jen ohluchnete nebo oslepnete, když už jste k mým slovům schválně hluchý. Aspoň o nich přemýšlejte. Nejste ještě takový fanatik, aby vás to úplně oslepilo.“

V té chvíli se vedle mě naráz objevila Jitka, ale opět jsem ji málem nepoznal. Změnila kostým, jistě aby služebníkovi Alláha neudělala radost, že mě odnesl čert rovnou do pekla. Popadla mě ale stejným způsobem a trhnutím mě přenesla na asfaltovou cestu před Fraktálovými Skalami poblíž Vraního Hnízda.

„Řekl jsi mu to nakonec správně!“ usmála se na mě.

„Prosím tě, co to máš na sobě?“ usmál jsem se i já.

„Čertovský kostým by dneska nebyl vhodný,“ řekla.

Byla oblečená do bílého a na zádech měla připevněná bílá andělská křídla.

„Až se příště přestrojíš za Mikuláše, smíchy se neudržím,“ zhodnotil jsem její převlek.

„Moment!“ pustila mě a jako kdyby se zasnila.

„No nic, jdeme domů?“ probrala se a položila mi řečnickou otázku, neboť nám v podstatě ani nic jiného nezbývalo. Návštěva v mešitě skončila.

„Nenechala jsi mu v hlavě bakterie?“ zeptal jsem se jí.

„Ty, co snímají myšlenky, jsou jen na povrchu,“ připomněla mi, i když jsem to také znal. „Ale trochu jsem si na něm smlsla.“

„Neměla jsi ho zabíjet!“ zamračil jsem se. „Právě tenhle by nám mohl být užitečný.“

„Však ještě bude,“ opáčila. „To se rozumí, že jsem ho nezabila, i když na tebe vytáhl kudlu. Chyběla mu sotva vteřina, aby zaútočil. Ale poničila jsem mu ušní bubínky. Uši používáme jako cestičku do mozku, ale postačí nám dírka jako od špendlíku, které si nikdo nevšimne. Když chtěl být ale pan Abdulláh hluchý, splnila jsem mu to doslova a udělala jsem mu do bubínku díru, že by jí prošel i hrášek. Napadlo mě to ve chvíli, když jsi ho varoval, že se mu může stát, že nezemře, ale jen ohluchne...“

„Tím spíš si bude myslet, že jsme zlí démoni!“

„To bych mu sebrala oči!“ řekla. „Tohle vezme jako vážné varování. Být hluchý je pořád lepší než být slepý!“

„Ale i tak je to docela nepříjemná rána,“ mínil jsem.

„Zasloužil si ji,“ řekla.

 


------------------------ Poznámky:

  32 Unie Jižní Ameriky

Zpět Obsah Dále

Errata:

28.11.2020 11:24