Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Konec džihádu

Zpět Obsah Dále

Po Středním Východu jsme se tedy museli obrátit na Afriku. Tam to však bylo podstatně horší. Paradoxně by mi byl milejší Chalífát vedený fanatikem a ne bývalým kamarádem ze studií, než oblast rozdělená na kmenové státečky, z nichž každý ovládá jiná sekta. Shodli se jen na tom, že všichni vyznávají islám, ale jinak na sebe stříleli kde mohli a počty mrtvých rostly.

Jak říkám – zlatem vyvážit osvíceného diktátora!

Ale Hasan to řekl správně. Chceme-li se zbavit nezvaných hostí, kteří jsou podle jistého přísloví horší než nepřátelé, musíme se obrátit i jinam. Dost na tom, že Chalífát spolkne Araby. Není ale možné divit se, že podle dosavadních zkušeností nechtějí mít nic společného s původními obyvateli centrální Afriky. Jsou to sice také muslimové, ale i Němci se považují za křesťany a přesto je v Čechách – také podle dosavadních zkušeností – nechceme. A není čemu se divit. Není Němec jako Němec, ani cizinec jako cizinec. S některými se vyjít dá, s jinými ne. Tak třeba v Čechách nevadí Vietnamci ani Ukrajinci, ti se chovají slušně, ale zásadně vadí Sudeťáci, protože se tady již znemožnili.

Jak to říkala Jitka? Maorům stejně jako Sudeťákům se nedá věřit, že by se v Čechách chovali civilizovaně. Zejména když se civilizovaně chovat nechtějí. Oni zkrátka chtějí vládnout a ostatní aby byli jejich otroky. A takové nemají rádi nikde.

Chtěl jsem Jitce převyprávět svou diskusi s Hasanem, ale umlčela mě.

„Poslala jsem na vás bakterie,“ řekla. „Neboj se, nikomu jsem neublížila, jen jsem si přečetla Hasanovy myšlenky. Myslím, že se mu dá věřit. Je sice pravda, že se do funkce Chalífy dostal intrikami a svých konkurentů se zbavil tvrdě, ale myslí to dobře a snaží se. Ani ta tvrdost není tak odsouzeníhodná, oni se na něho chystali ještě hůř. Mimochodem, ten tah s katem, co nesmí být muslim, mu musíme schválit. Zabraňuje to muslimům zabíjet jiné muslimy. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Hasan je zkrátka výhra. A nejen pro nás, ale i pro samotné muslimy.“

Takže jsme si udělali výlet do centrální Afriky...

Setkali jsme se postupně s několika místními vládci, ale bez kladného výsledku. Na dvou místech se mě pokusili napadnout, ale Jitka prokázala přímo mistrovství při ovládání gežůru, vždy se jí podařilo vecpat gežůr mezi mne a místní siláky. Při posledním setkání s místní bandou »vládců« je musela gežůrem doslova ze mne »seškrabat«. To už jsem schytal pár modřin a zařekl jsem se, že je to poslední případ, kdy s těmi hulváty jednám po dobrém. Primitivové rozumí jedině většímu klacku a protože jsme na ně žádný viditelný klacek nevytáhli, cítili se silnější, takže byli hned drzejší a hrubší. Jednat se s nimi opravdu nedalo. Jitka dokonce navrhovala použít bakterie, ale chtěli jsme se přece dohodnout a ne je zlikvidovat! Ochotu přijmout v dobrém bratry navrácené z Evropy zde nejevil nikdo.

Vyklopíme je sem tedy bez dohody a necháme je, ať se sami domluví. Když se hrnuli do Evropy, také nemohli očekávat, že je místní přijmou. To jen pár nesvéprávných vítačů – a zejména vítaček, včetně jedné zblázněné kancléřky – jim připravili uvítací slavobrány, i když sami viděli, jak nesnášenlivě a pánovitě se tito »hosté« chovají. »Hosté« si to zkrátka zopakují, jenže doma a za horších podmínek. Čekat to ale mohli a měli.

Do Saxamuru jsme se vrátili jen s polovičním úspěchem. Chalífát přijme Araby, ale ne ostatní Afričany. Aspoň to!

Teď šlo o to, jak je tam dostat...

Začali jsme proto v Německu rozšiřovat Hasanovy letáky. Naše jediná arabistka Zuzka Ševčíková je prohlédla a potvrdila, že nás Hasan nechtěl oklamat. Obsahovaly opravdu jeho prohlášení, ujišťující »všechny pravověrné muslimy«, že je v Chalífátu čeká přátelské přijetí. A pokud se nebude někomu v Chalífátu líbit, Chalífa mu umožní návrat domů. To se týkalo především Turků, žijících v Německu a pořád ještě vyznávajících islám.

Nakopírovali jsme si balíček letáků a vypravili se s nimi do Německa. Nečekal jsem, že by se proti nám Německá Policie otevřeně postavila. Prostě jsme ji obešli a letáky jsme vylepili v muslimských čtvrtích, kam se policisté neodvážili ani vstoupit, natož aby nám chtěli v něčem bránit. Při té příležitosti jsme do okolí těchto čtvrtí vysadili naše kibrihy, aby nám zajistili potřebné zaměřovací body.

Kupodivu zdejší muslimové letáky nestrhávali, ale svolávali se k jejich společnému čtení. Zuzka nám potvrdila, že součástí této »cesty domů« jsou blíže nespecifikované dary. Standa souhlasil a ujistil nás, že Továrna jede naplno, vyrobila zatím dvě stě tisíc oděvů a sto tisíc bot a jede dál, takže můžeme skutečně obdarovat každého, kdo se k »cestě domů« odhodlá.

Bylo to trochu neobvyklé rozhodování. Cesta domů s darem nebo zůstat a smrt. Takové rozhodnutí asi nebude tak těžké. Dáme jim ještě třetí možnost – zůstat, ale zříci se islámu. Kdo veřejně plivne na Korán, může zůstat a ještě dostane ochranu před svými spoluvěrci – teď už vlastně bývalými.

Ale nepočítal jsem s tím, že toho někdo využije...

line

Saxamuru nás čekalo jedno příjemné překvapení. Standa nám v ústraní představil dvě nové členky našeho teamu. Jednou byla desetiletá Cilka a druhou naopak už starší paní Irena. Obě prošly školením u Ebažgů na topoložky schopné skoků »slašud«. Cilka byla jedna z nových dobrovolnic, kdežto paní Irena se kursu u Ebažgů zúčastnila už před třiceti lety, kdy se naučila procházet a ovlivňovat Fraktálové Skály. Jen o sobě dosud nevěděla, že umí používat i skoky »slašud«. V současné době měly obě dosah pěti tisíc kilometrů pro telepatii a tisíce kilometrů pro »slašud«. Na Jitčin dvojnásobný dosah prozatím nestačily, ale u obou se dalo čekat, že se jejich schopnosti budou soustavným cvičením zlepšovat.

Paní Irena se o své schopnosti dozvěděla od vnučky, která měla schopnost skoků »slašud« také, jenže nedostačující. Vnučka ji z hecu vyzvala, ať si to vyzkouší a byla velice překvapená, že to babičce jde lépe než jí. Potlačila však rozladění, které na ni v té chvíli dolehlo, a přemluvila babičku, aby se přihlásila u Standy jako dobrovolnice. Měli jsme tedy místo jediné Jitky hned tři, čímž se naše možnosti znásobily. Jitka z nich byla nejlepší, ale úspěchem bylo, že to už neleželo jen na ní.

Plán na odsun muslimů se díky tomu pozměnil. Nebudeme už vybíjet mešity ani muslimské čtvrti, ale budeme je odesílat do Chalífátu. Otázka dobrovolnosti půjde stranou. Na jejich názor se ptát nebudeme a neponecháme jim možnost výběru – odsun nebo smrt. Přeneseme je zkrátka do Bagdádu, ať chtějí nebo ne. Hasan se o ně postará tak jako tak. Jenže místo jediného skoku se odsun rozdělí na dva. První je přenese do velké haly na severu Itálie, kde každý dostane batoh s oblečením a s nějakými potravinami, druhý skok je přenese do Bagdádu.

První skok bude záležitostí paní Irči a malé Cilky. Jejich úlohou bude čistit převážně no-go čtvrti. V tom jim pomůže hejno kibrihů, na které se budou zaměřovat. Kibrihové jsou inteligentní, takže je budou navádět na místa, kde by jim to co nejvíc usnadnili a zajistili jim úspěch. Zaměřování na kibrihy je snadné, protože se dokáží třepotáním křídel krátce zastavit ve vzduchu nad volným místem, kde se pak naše »vyhledávačka« objeví, popadne »oběť« a odnese ji do opuštěné tovární haly, kterou jsme si pro tento účel vyhlédli a pronajali. Tam bude připravená parta pod Standovým vedením, která »odsouvané« převezme, dá jim na záda batoh darů a případně je trochu uklidní – pro tento účel tam byla Zuzka, aby uplatnila svou znalost arabštiny. Druhý skok bude delší, až do Bagdádu. Zajistí ho Jitka a bude se zaměřovat na mě. O odsunuté se postará Hasanova garda, která je bude rozvážet na místa. Zpočátku budou asi bydlet ve stanech, ale Hasan slíbil, že začne ve velkém stavět domky. Jednak tím vyřeší bezdomovectví, které je v Chalífátu problémem, navíc dá práci vlastním i odsunutým. Financovat to budou americké banky v rámci válečných reparací Spojených států vůči zemím Středního Východu. To pro změnu vyjednal Stanislav na zasedání nové Společnosti Národů v Ženevě. Americké banky na to věnují všechno, co by jinak vložily během deseti let do zbrojení. To snad postačí, aby se napravily materiální škody, napáchané Američany v zemích Středního Východu během vylhaných agresí a při financování arabského terorismu. Banky musí mlčet, platit a být rády, že jim nepřičtou na účet odškodné za miliony zbytečně ztracených životů.

Takže jsme se pustili do odsunu. Nejprve z Německa, pak z Čech a dále ze zbytku Evropy. Nutno ale uznat, že nejvíc zásluh na tom měli inteligentní kibrihové. To oni vyhledávali ve městech ukryté mešity a muslimské čtvrti. Pravdou je, že při tom přehlédli muslimy, kteří se od ostatních odstěhovali, přestali navštěvovat mešity a svých krajanů se stranili. Obvykle už měli také práci, žili jako většina Němců a nemínili se zapojovat do džihádu. Tihle nás ale neznepokojovali – nebyli nebezpeční. Na podvratné akce jich bylo málo a neměli o ně ani zájem.

Zlatem vyvážit takové Araby!

line

Velkým problémem se staly smíšené rodiny.

Celých sedmdesát let po konci Druhé světové války Britové pečlivě utajovali kolaboraci Britů s Němci na ostrovech Channel Islands v Lamanšském kanálu. Zdálo se jim nepřijatelné přiznat, že zatímco se v Británii národ semkl proti nepříteli bez ohledu na útrapy, stejní Britové na okupovaných ostrůvcích s Němci vesele kolaborovali. Říkalo se tomu »horizontální kolaborace«, protože nejvíc kolaborovaly Britky. Do konce války se tam narodilo přes osm set novorozenců napůl Britů, napůl Němců. Po konci války se někteří Němci na ostrov vrátili a s matkami svých dětí se oženili, čímž tyto vztahy legalizovali, jenže Britové si to nechtěli za žádnou cenu připustit, aby se mohli sedmdesát let Francouzům posmívat pro jejich napůl německé, napůl francouzské levobočky.

U jiných národů to pochopitelně nebylo lepší, »horizontální kolaborace« kvetla po celé Evropě a když se do toho zamíchali vítězové, narodilo se díky Američanům i množství polovičních černoušků, u kterých se smíšený původ nedal zatajit. Ale to aspoň byli vítězové, u těch to veřejné mínění promíjelo.

Jenže když jedna šílená kancléřka natahala do Evropy plno černých muslimů, zasloužila se o vznik dalších kříženců. Problém nastal, když o křížence neměla zájem ani jedna, ani druhá strana. Vznikl tak skoro Nerudovský problém »Kam s nimi?«, který jsme se po mnoha diskusích rozhodli řešit podle Bible.

»Opustí žena matku i otce a následuje muže svého...«

Znamenalo to, že jsme při odsunu rodiny nerozdělovali, ale odsouvali je vcelku, tak jako ty, které byly kompletní od začátku.

Co ale s těmi, které si s vetřelci pořídily křížence, ale jeho otce si vzít nechtěly? Vždyť hodně těch dětí vzniklo ze znásilnění a tam se o kolaboraci mluvit nedalo. Tady byla dobrá rada drahá.

Jenže Stanislav měl nápad. Dokážeme přece číst myšlenky lidí pomocí bakterií. Považovali jsme to dosud za neetické, použitelné jedině ve vztahu k nepříteli, ale po delší diskusi jsme se shodli, že to nebude zavrženíhodné ani u těchto žen. Měly by to posuzovat jiné ženy, nesmí se to týkat ničeho jiného a měla by to být jediná výjimka za život. Na tom jsme se shodli, i když jsme v diskusi přenechali rozhodnutí ženám ze Saxamuru, které by to posoudily lépe než chlapi.

Pokud došlo k otěhotnění znásilněním, budou to posuzovat vstřícně. Znamená to, že se budeme zasazovat o to, aby výživné na tyto děti platil stát, který selhal, když tomu nedokázal zabránit.

Když si však žena takového křížence pořídila dobrovolně, bude odsunuta spolu s jeho otcem, ať si ho vzala, nebo ne. Jen ať se ukáže, jak se muslimové umí starat o své potomky!

K těm ženám to bylo možná nespravedlivé. Nečekaly, že by své muže následovaly do Afriky, spoléhaly se najisto, že se o ně postará sociální systém Evropy. Stejně si počínali všichni příchozí – proto si přece vybírali země s nejštědřejšími systémy, například s Německem, Švédskem a Francií, a opovrhovali zeměmi s nižší úrovní sociálního systému – chudší Itálií, Řeckem a východní Evropou. Jenže všichni dobře věděli, že vetřelci nejsou v Evropě legálně a »horizontální kolaborace« je také kolaborace.

Pro tyto ženy to bude kruté, nicméně si vybraly islám a tím si nechtěně zvolily i odsun. A bylo na mužích, jak se dokáží o své rodiny starat... a když se rozhodli, že se starat nebudou?

Pro muslima je i žena jeho majetek...

Trochu déle jsme váhali u Turků. Do Německa přicházeli za prací legálně, více se rozptýlili a nevytvářeli nebezpečná ghetta. Dalo by se říci, že se Němcům již přizpůsobili. Jenže všichni stále považovali za svou pravou vlast Turecko a nebezpeční byli tím, že vyznávali islám. A je známo, že by to nedělalo dobrotu. Druhá generace Turků se již začala projevovat násilnostmi, zapalováním automobilů i domů a obecnou nesnášenlivostí. Odmítali pochopit, že Německo patří Němcům a oni jsou tu jen trpěni. Tvrdili, že se tu narodili, takže jim Německo patří. Nechtěli tu jen žít, chtěli tu vládnout, jak jim Korán přikazuje.

Nebezpečný byl i tady především islám.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

28.11.2020 11:24