Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Narozeniny

Zpět Obsah Dále

Po odstěhování posledních muslimů z Čech jsme uspořádali v Saxamuru malou oslavu, i když víc než oslavu jsme potřebovali odpočinek. Také to tak nakonec dopadlo. Zatímco celý Saxamur dál slavil, my čtyři jsme se vytratili a šli dospat spánkový dluh.

Cilku si odvedli rodiče, Irena odešla sama za rodinou a my dva, já s Jitkou, jsme se vytratili domů.

Přiznávám, zahájení odsunu muslimů z Čech jsem odkládal jak jen to šlo. Zdůrazňoval jsem, že jich je v Čechách na rozdíl od sousedních zemí poměrně málo, že nedělají tolik problémů jako v Německu a ve Francii a že je jednodušší vybírat homogenní ghetta než vyzobávat muslimy rozprostřené mezi obyvateli, takže se na muslimy v Čechách dostane až při »dočišťování«.

Ve skutečnosti mi jich bylo trochu líto.

Nevím proč, ale uvědomoval jsem si, že osud konvertitů z původních Evropanů nebyl po odsunu do Afriky záviděníhodný. Arabové Evropany mezi sebe nepřijali a ani Hasan v tom nemohl nic změnit. I když prosazoval, že muslim muslima zabít nesmí, nedokázal zabránit prudkému poklesu počtu bělošských muslimů po usazení v Chalífátu. Umírali při divných dopravních nehodách, záhadnými otravami, někteří byli podřezáni, zpravidla za noci. Týkalo se to výhradně mužů. Ženy, následující arabské manžely, byly přijímány vlídněji – přesněji řečeno, jejich manželé si je před ostatními vždy lépe obhájili. Navzdory snahám Chalífy Hasana se vrahy nedařilo vypátrat a nemohli být tedy postaveni před soud.

Čekal jsem, že se to stane i Čechům, kteří se k muslimům neprozřetelně přidali. Podezíral jsem je, že tak učinili pod vidinou bohaté finanční podpory muslimských obcí v Čechách ze strany arabských naftových šejků, čili z typické české hamižnosti, která by se však odsunem obrátila proti nim. Tím, že jsme je odložili na konec, jsem jim chtěl poskytnout možnost a čas vycouvat, kajícně přiznat chybu a zavrhnout islám. Ani jsem nečekal, že budou tak »pevní ve víře«, aby nedokázali couvnout, zejména když odsuneme přednostně Araby a na české kolaboranty dojde až na konec. Někteří se tak opravdu zachovali. Dokázali tím, že se k islámu přidali z vypočítavosti, nicméně mohli zůstat, i když se většinou museli přestěhovat, aby nemuseli poslouchat trpké výčitky a posměšky sousedů a známých.

Ty, kdo se ale této víry nevzdali, jsme však odsunuli stejně jako v Německu. Byl mezi nimi trojnásobný počet žen než mužů, což odpovídalo stupni »horizontální kolaborace«, ale nevybočilo to z poměrů v sousedních zemích. U žen to bylo, bohužel, téměř vždy podloženo narozením smíšeného potomka, což odstoupení od víry prakticky znemožňovalo. Zmírňovala to však skutečnost, že vraždění bělochů v Chalífátu se týkalo téměř výhradně mužů.

Po odsunu posledního muslima z Čech jsme si sami přiznali právo na kratší přestávku s oslavou dosavadních úspěchů. Jenže jsme si měli před oslavou dopřát aspoň kratší odpočinek. Takhle jsme si oslavu nemohli ani jaksepatří vychutnat. Únavou jsme už přímo padali a postel byla naší největší touhou.

„Poslyš,“ řekla Jitka, když za námi zaklaply dveře hlavního vchodu našeho domu, „je sice fakt, že jsme ospalí jako koťata, ale jestlipak sis vzpomněl, že...“

„Já vím,“ řekl jsem tišším hlasem. „Budeš mít příští týden narozeniny. Oslavíme to jen spolu nebo v hospodě se všemi?“

„Radši bych sama, ale mám neblahé tušení, že nám to jen tak neprojde,“ vzdychla si Jitka. „Všichni ostatní by byli proti. Ale nevadila by mi nejprve velká oslava v hospodě a soukromé pokračování u nás. Přece jen – člověku je šestnáct jenom jednou v životě, to se musí oslavit!“

„Šestnáct – to ještě nic není,“ krotil jsem její nadšení. „Ale až ti bude osmnáct! To bude teprve paráda!“

line

Ráno jsme přišli společně na radnici v Saxamuru. Starosta Pavel Král už tam byl a písař Přemysl Hanzlík také.

„Copak máte na srdci?“ zeptal se nás.

„Přišel jsem s žádostí,“ řekl jsem. „O ukončení poručnictví nad Jitkou Karasovou, protože podle mého mínění už toho nebude zapotřebí. Můžete ji oficiálně prohlásit za plnoletou? Podívejte se, Jitka už toho prožila tolik, že je urážkou jejího intelektu držet nad ní ještě nějaký dohled. Víte přece o tom, že není jen nejlepší topoložkou, ale díky její citlivosti a schopnostem si Saxamur mohl dovolit úspěšný konflikt se Spojenými státy! Nemůžeme ji přece považovat za nesvéprávnou!“

„Aha!“ řekl pan Král. „No, upřímně řečeno, čekal jsem to, možná i dřív... pravda, Jitka žádný dohled nepotřebuje. Zákon ale tvrdí něco jiného. V Čechách se za plnoletého považuje až ten, kdo dosáhl osmnácti let. A k tomu Jitce pořád dva roky chybí.“

„Zákony zakazují podnikat soukromé vojenské akce proti Američanům,“ opáčil jsem. „Když jsme si je dovolili přestoupit, proč trvat na jiných zákonech, očividně vymyšlených pro úplně jiné podmínky? Souhlasím, není správné dovolovat dětem něco, na co evidentně intelektuálně nestačí. Desetileté dítě asi nedokáže samostatně spravovat majetek, potřebuje dohled, aby se nechytlo závadné party. Jitce je šestnáct, ale rozhodovala nejen o sobě, ale i o mém životě a smrti. Proč jí neudělit výjimku?“

„Výjimku...“ opakoval zamyšleně starosta Král. „Asi máte pravdu, Jitka si ji zaslouží. Dáme o tom hlasovat večer v hospodě. Stačí?“

„Stačí,“ přikývl jsem.

Rozloučili jsme se s oběma a vyběhli z radnice.

„Myslím, že to máme v suchu!“ řekl jsem.

line

Jenže když jsme večer přišli do hospody probíralo se tam něco úplně jiného. Ivan Skála dal výjimečně do televize Saxamur zprávy České televize, které vyvolaly bouřlivou diskusi.

Ve Spojených státech údajně řádí jakási záhadná teroristka Erínye. Specializuje se na sadistické vraždy známých politických, vědeckých a kulturních osobností a má některé příznaky společné s teroristickou podzemní armádou »Stonewall«, zodpovědnou za vyvraždění mladých kadetů Akademie West Point.

Tajemná Erínye si průběh svých vražd nahrává a umisťuje videa na americké sociální sítě pod názvy začínajícími klíčovými slovy »Erinye-Death-Report-(číslo) atd.«. Průběh je vždy stejný. Videonahrávka začíná titulky, vypočítávajícími údajné zločiny obětí – údajné, neboť v normálních právních státech se o žádné kriminální zločiny nejedná, natož aby za ně bylo možné ukládat tresty smrti. Poté se Erínye oběti představí slovy »Jsem Erínye, bohyně pomsty a zlého svědomí, která musí pronásledovat viníky, kde selhávají zákony lidské...« a když svou obžalobu dořekne, nedá oběti příležitost k obhajobě a sedmi ranami z pistole velké ráže ji prostřílí a usmrtí. Tím každá její videonahrávka končí.

Jako ukázka se tu objevila úvodní část videa uloženého pod jménem »Erinye-death-report-03-Barrack-Hussein-Obama.mp4«, ve kterém Erínye chladnokrevně zastřelila bývalého Amerického prezidenta. Před popravou mu vypočítala jeho údajné zločiny, mezi nimiž bylo zahájení dvou válek a pokračování ve válkách »zděděných« po jeho předchůdci, ...kterého o pár dnů později zastřelila za jejich rozpoutání.

Když se ale na obrazovkách objevila tvář tajemné Erínye, ozval se sálem šum.

„To je přece – Erika Váňová!“ poznala tajemnou »bohyni pomsty a zlého svědomí« většina přítomných.

„Váňo!“ zakřičel kdosi. „Víš ty vůbec, kde máš céru?“

„Ale Erička je přece na prázdninách v Praze, u tety Zuzky!“ ozvala se Váňová.

„Houby v Praze! V Los Angeles!“

„Ba ne, v New Yorku!“

„Říkali, že se objevuje po celých Spojených státech,“ dodal kdosi. „Prý naprosto nepředvídatelně!“

„Ale sousede! Jak by se tam dostala?“

„Vždyť umí skákat!“

„No jo, ale říkali, že jen do sta kilometrů!“ namítla Váňová plačky. „Proto ji ani nevzali na stěhování machometánů. Amerika je až za mořem, jak by se tam dostala?“

„Třeba gežůrem!“ navrhl kdosi.

Gežůr máme v garáži!“ namítla Váňová.

„Třeba si půjčila auto v Praze!“ plácl kdosi jiný.

„Česká auta přece nelétají!“ upozornil ho další. „Přes moře se nedostanou!“

„Tak si gežůr půjčila tady, v Saxamuru!“

„Komu chybí gežůr?“

Ukázalo se, že v Saxamuru žádný gežůr nechybí. Byla by to přitěžující okolnost, neboť v Saxamuru se nekrade. Jenže Erika v Americe byla, poznali ji všichni. Jak se tam ale dostala, když ne gežůrem?

„Nejspíš letadlem,“ nadhodil Standa. „Propašovala se na palubu některého letadla. Stačilo, aby si koupila letenku a skokem obešla letištní kontroly. Na to jí stačí přeskočit pár metrů. Pak už nemusela být ničím nápadná.“

„Ale za co si tu letenku koupila?“ namítala Váňová. „Měla bydlet u Zuzky, na cestu a do Prahy dostala kapesné pět stovek! To je tak na zmrzlinu, ne na letenku do Ameriky!“

„Vím já, jak je získala?“ pokrčil rameny Standa. „Tu pistoli jste jí přece také nedávali. Stačí, aby šla večer kolem obchodu se zbraněmi... zeptejte se Jitky, jak je snadné proskočit večer nebo v noci do zamčeného obchodu!“

„Hned ráno jedu do Prahy!“ sliboval Stanislav. „Vyposlechnu si Zuzku, co ta o tom ví.“

„Nemusíš!“ zarazila ho Jitka. „Pamatuji si její telepatickou rezonanci, zavolám jí hned. Na co se jí mám zeptat?“

„Co ví o Erice!“ opáčil Stanislav. „Řekl bych, že jsou v tom namočené obě. Zuzana o tom přinejmenším ví, jinak by se už dávno po Erice sháněla.“

Jitka na chvíli ztuhla – to je u telepatie obvyklé. Přeplněný velký sál obecního domu, kde se jinak pořádaly zábavy, sportovní akce, sokolská cvičení i všelijaké plesy, na ní chvíli visel očima.

„Máte pravdu,“ probudila se konečně Jitka z transu.

„Zuzana o tom věděla, že?“ nadhodil Stanislav.

„Věděla,“ potvrdila to Jitka. „Řekla mi, že od toho Eriku odrazovala, ale pak jí aspoň pomohla vylepšit plán. Necestovala tam letecky, ale pomocí skoků »slašud«.“

„Vždyť nedokázala přeskočit dál než na dvě stě kilometrů!“ namítla paní Váňová. „To moře je rozhodně širší!“

„Vzala si s sebou dva kibrihy,“ pokračovala Jitka. „Posílala je napřed a zaměřovala se na ně. Kibrihové jí pomáhali přeskákat mezi Evropou a Amerikou od lodi k lodi, pluje jich tam dost. Tak se tam dostala i kratšími skoky, nepotřebovala peníze ani letadlo. Šikulka, mrzí mě jen to, že jsme na tenhle fígl nepřišli my.“

„Kde ale sebrala pistoli?“ staral se pan Váňa.

„Jak říkal Standa... nejspíš z nějakého obchodu se zbraněmi, je jich tam dost,“ opáčila Jitka. „Možná takhle získává i peníze, aby měla z čeho žít. Zuzana je z ní ale nešťastná. Erika jí před tou cestou slíbila, že toho po třech popravách nechá a vrátí se, místo toho v tom pokračuje. Počet »Death-reportů« už dávno přesáhl dvacítku a každý týden přibudou tři-čtyři další. Zuzku teď kvůli tomu trápí svědomí, ale nemá na Eriku telepatické spojení, je to pro obě příliš daleko.“

„Vražednice!“ ozvalo se z přeplněného sálu.

„Nenadávejte nám, jó!“ okřikla ho Jitka. „Dali jsme se na vojnu, musíme bojovat. A k tomu patří mrtvoly, nebojujeme přece o to, kdo vypije víc piva! Slyšeli jste, že každému nejprve oznámí jeho zločiny – a má pravdu, lidské zákony v tom úplně selhávají. V žádném právním systému světa není zločinem financování ani vyhlašování válek, což neznamená, že to není darebáctví! Proto jsme přece vyvraždili Mezinárodní Měnový Fond i Americký Kongres! Erika v tom prostě jen pokračuje. My Češi říkáme, že vražda na tyranu není zločinem!“

„Ale to je určitě nebezpečné!“ strachovala se paní Váňová.

„To jsme zažili také,“ pokývala hlavou Jitka. „Kdo se dá na vojnu, musí bojovat. A k tomu patří i nebezpečí. Nás taky málem popravili. A taky jsme málem zmrzli v Patagonii a mohli jsme se upéct v sopce na Kamčatce. A jděte se podívat, jak je poďobané Standovo auto! Podle mě je Erika lehkomyslná, když se před každou popravou zdržuje dlouhým proslovem a dá darebákům příležitost vystřelit. Ale může to mít promyšlené lépe než si myslíme. Tihle papaláši mají určitě gorily, ochranku, bodyguardy – a nikdo Eriku okem nespatřil, nikdo se jí nepostavil na odpor. Umí to, šikulka!“

„Jenže Erča si cestuje po celých Spojených státech...“ začal pan Váňa. „Tak mi teď řekněte, jak jí mám nařídit, aby se ihned štandopéde vrátila domů?“

„To bude trochu problém,“ podrbal se pan Stanislav na hlavě.

„Já bych to nechala být,“ řekla Jitka. „Podívejte se: Erika se musí s koncem prázdnin vrátit do školy. Nic bych za to nedala, že se tam první školní den objeví jakoby nic.“

„Já jí dám »jakoby nic«!“ hromoval otec Váňa. „Tejden si nesedne!“

„To by byla úžasná odměna za to, že zachraňovala naši čest!“ zamračila se Jitka.

„Jakou čest?“ vybuchl pan Váňa.

„My jsme to totiž nedotáhli do konce,“ řekla klidně Jitka. „Rozprášili jsme Mezinárodní Měnový Fond, ale někteří gauneři zůstali naživu a intrikují dál. Třeba takový Sörös... každý o něm ví, že financoval kdejaký »majdan« v Evropě i u Arabů, natahal do Evropy milion muslimů, financoval »vítací neziskovky«, které mimochodem také nerušeně fungují... Erika napravila co mohla. Vezměte si její »reporty« – co jméno, to darebák se lvím podílem na zlu ve světě! Nic na tom nemění označování za dobrodince od jejich příznivců, darebáků k pohledání, ani že válečný prezident dostal Nobelovu cenu míru – to jsou jen cetky k obalamucení prosťáčků, kteří tomu pevně věří a chtějí věřit... spokojili jsme se, že Spojené státy couvly ze světa, ale největší obludy jsme jim nechali naživu! Stěhujeme muslimy do Afriky a Sörösovci je na druhé straně vozí do Evropy. A ještě mají tu nebetyčnou drzost navrhnout na Nobelovu cenu míru za »porozumění mezi národy« německou kapitánku, která Standovi poďobala kalašnikovem auto! Nechali jste ji naživu, ale místo aby ji za pirátské převzetí cizí lodi potrestali, dostala německé státní vyznamenání a novou loď! Nechali jsme ty vši škodit, Erika to za nás napravuje. A vy byste jí za to ještě zmaloval zadek!“

„To ji mám snad navrhnout na tu Nobelovu cenu míru?“

„Radši ne,“ zavrtěla Jitka hlavou. „Přece byste ji nenechal zařadit mezi tu sbírku supů a hyen! Správně udělala, když zabila válečného prezidenta Obamu! I když kvůli ní černoši v Americe demonstrují, rabují a nadávají jí do »rasistek« – a přitom byl v té plejádě potrestaných darebáků jediný černý! Spíš se obávám, že se včas nevrátí do školy a slízne za to neomluvené hodiny! Už jí mnoho času nezbývá!“

„Čert vzal neomluvené hodiny!“ vybuchl pan Váňa. „Ale co když některý z těch darebáků vystřelí dřív než ona?“

„Riskuje, holka,“ souhlasila Jitka. „Jedině kdybych se za ní vypravila i já...“

„Myslíš, že ji chytíš?“ podívali se na ni s nadějí Váňovi.

„To nebude tak snadné,“ věštil chmurně Standa.

„Naopak, bude,“ řekla Jitka. „Já ji přece vycítím na dálku. Zaměřím se na ni a zkusím se s ní spojit telepaticky. Vysvětlím jí, že už toho udělala dost a dost a že jí pomohu s návratem domů.“

„A co když se ti vysměje?“ zeptal se kdosi ze sálu.

„Pak se zaměřím na její kibrihy,“ řekla Jitka. „Víte přece, že tam má hned dva. Zajišťují ji, vyhledávají jí vhodná místa, kam se může teleportovat... řekla bych, že bez nich to nedokáže. Když mě neposlechne Erika, přesvědčím kibrihy. Jsou přece rozumní a když jí přestanou pomáhat, bude se muset chtě nechtě vrátit. Přenesu je přes Atlantik, aby nemuseli přeskakovat z lodi na loď.“

„To vypadá rozumně,“ řekl Standa. „Půjdete na to spolu?“

„Ne,“ řekla Jitka, až jsem se na ni překvapeně podíval. „Šla bych tam sama. Jindra mě převeze přes Atlantik, gežůrem to bude nejrychlejší, ale na dohled od pobřeží mě vypustí a vrátí se domů. Vezmu si také kibrihy, pomohou mi přesvědčit ty Eričiny. Zpátky se vrátím s Erikou i s kibrihy teleportací. Z východního pobřeží Spojených států do Čech doskočím.“

„To nevypadá dobře,“ sýčkoval pan Vilibald Tvrzník. „Jedno dítě jde zachraňovat jiné dítě a dospělí zůstanou sedět doma?“

„Vážně si myslíte, že jsem ještě dítě?“ změřila si ho přísně. „Už jste se díval smrtce do očí? Já několikrát! A vždycky jsem to ustála! Jindra je mým svědkem! Byli jsme většinou spolu, ale párkrát jsem sama čelila situaci, kdy nám oběma šlo o krk!“

„My jsme sem právě přišli, abyste Jitku uznali za plnoletou, protože je docela samostatná,“ pokračoval jsem. „Nemůžeme se přece držet jenom věku – Jitka má už tolik životních zkušeností, že strčí do kapsy mnohé dospělé. Vím, je jí teprve šestnáct, ale kdo jiný procestoval celý svět, jednal s prezidenty mocností, ocitl se v nejtajnějších prostorách Moskvy i Washingtonu? Můžete sice tvrdit, že jsem byl všude s ní, ale já musím potvrdit, že nejméně ve dvou případech rozhodovala ve vypjatých situacích za nás oba – a rozhodla správně, jinak bychom tu teď nebyli!“

„To jí ovšem kreješ!“ namítl pan Tvrzník.

„Mluvím pravdu!“ zamračil jsem se, dotklo se mě, že mě tu v Saxamuru někdo podezírá ze lži. „Většinou jsem rozhodoval za nás oba, ale ve dvou nejhorších rozhodla ona – a správně! Vynesla nás z pevnosti Cheyenne Mountain, když Američané atomovou střelou zničili Fraktálové Skály Québec v Kanadě a tím ta cesta znenadání zmizela. A podruhé to rozhodla u Kamčatské brány Fraktálové Skály Karymskaja, kde mě dokonce protáhla ohněm. Rozhodla ale správně, z Kamčatky jsme prošli do Saxamuru, i když ostatní brány byly uzamčené. Mimochodem, chápu, že jste prožili zemětřesení, proto jste brány zamkli, ale museli jste vědět, že jsme zůstali na Zemi! Ještě že ta nová brána Karymskaja zamčená nebyla! Vypadalo to s námi bledě a jen díky Jitce jsme se vrátili! Prokázala, že se umí samostatně rozhodovat i v těžkých situacích. Kdo by to na jejím místě zvládl? Nepodceňujte ji!“

Byla to tak trochu ťafka za ty zamčené brány, ale někteří to, jak se zdálo, nepochopili. Nevadí, pochopili to ti, kdo o tom něco věděli a týkalo se jich to...

„Já tvrdím, že dětem sirky do rukou nepatří!“ trval na svém pan Vilibald Tvrzník, který zjevně patřil mezi ty, kdo za zamčené brány nemohl a neměl s nimi nic společného. „Máme posoudit nezodpovědné chování Eriky Váňové a vy tomu chcete nasadit korunu plnoletostí Jitky Karasové! Nemám nic proti Jitce, je to šikovná holčina, ale při vší úctě k tomu co dokázala ji nemohu za dospělou považovat! Jsou to obě usmrkané žáby a potřebují ještě hodně času, než je budeme smět považovat za svéprávné!“

„Nechceme přece prohlásit za plnoleté obě!“ namítl jsem. „Erika je desetiletý žabec, i když nám nastavila zrcadlo, když se rozhodla naše protiválečné tažení dotáhnout do důsledků. Jenže Jitce bude pozítří šestnáct a prožila toho víc než jiní za padesát let! Tu přece nemůžeme považovat za nesvéprávné dítě!“

„Ale můžeme!“ trval na svém Tvrzník. „Takové uznávání by nás dostalo do stavu, kdy děti poučují rodiče! A to, nezlobte se, nemohu ani s přimhouřením obou očí považovat za správné!“

V následující debatě Stanislav a všichni členové komanda, které působilo na Zemi, Jitku podpořili, jenže jiní, nejvíce pan Tvrzník, ale k mému údivu i pan starosta Král, byli proti. U některých mě to mrzelo, zejména u Káji a Lojzy, jiní se k odpůrcům přidali asi z čistě konzervativního hlediska. Asi jsem neměl být tak jízlivý ke klíčníkům, kteří zamykali brány. Měl bych je pochopit – celý svět Saxamur se houpe jako loďka na moři za bouře, městečkem se ozývá zoufalý křik... od nezamčených bran to zaručeně nebylo, tak to zkusili vyřešit naopak jejich uzamčením. A protože se to začalo uklidňovat, nechali je zamčené v dobré víře, že to tímto krokem zachránili.

Bohužel, i v Saxamuru žije hodně lidí bez vyššího vzdělání. Přitom jsou pro celou obec nejpotřebnější – zemědělci mají nejvíc neustále se opakující práce, závisí na nich soběstačnost obce a je přirozené, že mají i největší váhu při rozhodování.

Když Stanislav navrhl hlasovat, naklepal na počítači údaje pro hlasování, všichni v sále vytáhli mobily a hlasovali. Hlasovali i ti, kdo seděli doma u monitorů a sledovali přímý přenos ze zasedání. A během minuty se ustálil výsledek.

 

Předmět: Předčasná plnoletost Jitky Karasové

Závažnost hlasování: nedůležitá – týká se jednotlivců

Potřebný počet hlasů: nejméně 10% ze všech.

Účast: 23,5%

Zdržel se: 76,5%

Pro:    48,6% z hlasujících, rovná se 11,4% ze všech.

Proti:  51,4% z hlasujících, rovná se 12% ze všech.

Rozhodnutí: Zamítnuto.

 

Jitka se pochopitelně mračila, ale nic jí to nebylo platné. Zdejší hlasování je závazné a má platnost zákonu. Proti výsledku se nedalo nic dělat.

»Nebreč!« obrátil jsem se na Jitku skrytě, telepaticky, aby to nikdo jiný nevnímal. »Velký holky nebrečí! Mám nápad – zkusím navrhnout další hlasování na oslavě tvých narozenin. To budou všichni ve vstřícnější náladě!«

»Hlasování se nedá opakovat!« ujistila mě naštvaně.

»Jak to?« nesouhlasil jsem. »Pokud vím, říkala jsi mi, že se dá rozhodnutí měnit, když se změní něco, co má zásadní vliv!«

»Co se může tak zásadního objevit?«

»Bude ti šestnáct!« usmál jsem se na ni. »Teď ti je pořád jen patnáct a to se všem zdá málo. Ale až ti bude doopravdy šestnáct pryč... a za dva roky už by to ani nebyla výjimka.«

»No dobře, prubnem to,« usmála se na mě.

Hlasování o plnoletosti jsme prohráli, ale když se jednalo o Erice, získal Jitčin návrh většinu.

Dal jsem pozměňovací návrh – do Ameriky nás dva, tedy mě a Jitku, doveze Standa gežůrem. Vrátí se a my tam budeme ve dvou. Sliboval jsem od toho jistější úspěch.

Jenže první se proti postavila Jitka. A její argument byl tak jasný, že při hlasování s velkou převahou vyhrál. Jitka tvrdila, že přes Atlantik spolehlivě přenese jen Eriku, protože je menší než já, ale se mnou už by mohla mít problémy.

Proti tomu se nedalo nic namítat. Jitka musela sama nejlépe vědět, co je možné a co už ne. A hlasování podle toho dopadlo. Jitčin návrh jasně vyhrál:

 

Předmět: Výprava Jitky Karasové pro Eriku Váňovou

Závažnost hlasování: důležitá – může jít o život

Potřebný počet hlasů: nejméně 30% ze všech.

Účast: 83,7%

Zdržel se: 16,3%

Pro:    68% z hlasujících, rovná se 56,9% ze všech.

Proti:  32% z hlasujících, rovná se 26,8% ze všech.

Rozhodnutí: Přijato.

 

O mém pozměňovacím návrhu se tedy ani nehlasovalo.

A Jitka poletí do Ameriky sama...

 


Zpět Obsah Dále

16.11.2020 17:08