Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Jitčin objev

Zpět Obsah Dále

Velení námořních sil Spojených států vyslalo na jednání do Indonésie jako »čestný doprovod diplomatické mise« námořní flotilu vedenou letadlovou lodí s plným doprovodem.

Uprostřed Pacifiku však došlo k nehodě, při níž letadlová loď znenadání přišla o všechny své lodní šrouby a musela přerušit plavbu. Potápěči zjistili, že šrouby zmizely a hřídele jsou těsně u trupu čistě oříznuté jakoby obrovským soustruhem.

Nebylo pochyb – zde opět, jenže bez sebemenšího varování, zasáhl Stonewall. Velení námořních sil nařídilo letadlovou loď tajně odtáhnout do suchého doku k výměně všech lodních hřídelů, plavbu dodatečně označilo za »cvičnou« a diplomaté se museli obejít bez podpory palebné síly flotily. Nebyli na to zvyklí, proto se jim nejednalo snadno jako dřív. Indonéský ministr zahraničí na dotazy novinářů odpověděl jen mlhavě, že požadavky Spojených států byly »značně přemrštěné« a tudíž pro Indonésii nepřijatelné.

Ministr zahraničí Spojených států ovšem zuřil, jenže bez podpory jeho flotily mu nezbylo než smířit se s výsledkem, který se nedal nazvat jinak než prohra. Nechal se ovšem slyšet, že »to bude Rusy mrzet«. Proč zrovna Rusy? Inu, jako vždy, když se Spojeným státům něco nepovede – za každým neúspěchem jsou Rusové, jmenovitě Putin, neboť Američané by samozřejmě bez ruského vlivu stoprocentně uspěli.

Aby ne, pod hrozbou vybombardování »do doby kamenné«!

V Evropě se zatím objevila fáma, že za neúspěchem jednání mezi Spojenými státy a Indonésií je tajemný Stonewall, který donutil Američany svou flotilu předčasně stáhnout a vyřadil ji tak z »diplomatické hry«. Evropská mainstreamová média to ihned onálepkovala jako »konspirační teorii«, »uznávaní politologové« ji bleskurychle »vyvrátili«, ale alternativní média ji šířila dál. Byla to totiž pravda, jako ostatně většina »konspiračních teorií«.

Další konspirační teorie se vynořila kupodivu v Izraeli. Při srovnávání statistik si tam lékaři všimli téměř skokového poklesu natality, neboli počtu novorozenců na tisíc obyvatel. Projevilo se to už i na bilanci porodnických klinik, kde znenadání prudce klesl zájem o jejich služby. Natalita v Izraeli poklesla podle jedněch údajů na necelých deset procent, podle jiných byl pokles ještě hrozivější a šel až pod čtyři procenta. Při srovnávání s okolními zeměmi se však ukázalo, že je pořád ještě relativně vysoká ve srovnání s natalitou sousedních Arabských zemí, kde se děti přestaly rodit téměř úplně a porodnost tam zachraňovaly pouze bezvýznamné menšiny, jako například Číňané.

Příčina byla stejná jako v okolních zemích. Ve spermatu všech muslimských mužů chyběly živé spermie. V Izraeli to tak rozšířené nebylo, některých mužů se podivná epidemie nedotkla, ale hrozivě stoupal počet mužů, které tato nemoc nemilosrdně vyřadila z reprodukce.

»Goldsteinova nemoc«, jak ji v Izraeli nazvali dle jednoho známého sexuologa a jak se v odborných lékařských kruzích brzy ustálilo, vytvořila problém nejen ve Středním Východě, ale rychle se rozšířila i do Spojených států a do Evropy. Jak se však ukázalo, ne všude. Jižní Amerika byla zcela bez této nemoci a v Evropě se objevovala jen sporadicky, takže nepředstavovala vážný problém.

Obvyklý pokus svést to na Čínu nebo na Rusko tentokráte nevyšel. V Číně se tato nemoc rozšířila na části území, obydlené převážně muslimskými Ujgury. Spojeným státům to dodalo další záminku na sankce uvalené na Čínu za »porušování lidských práv Ujgurů«, neboť podle Američanů šíření »Goldsteinovy nemoci« evidentně pomáhala nízká životní úroveň v těchto oblastech.

Čína na to odpověděla jízlivým komentářem, že stejně asi může nízká životní úroveň za šíření Goldsteinovy nemoci ve Spojených státech, což však sankce neodstranilo ani nezmírnilo. Když Američané zavedou sankce, na důvodu jim beztak nezáleží.

Svádět šíření Goldsteinovy nemoci na Rusko nebylo možné. V Rusku se rozšířila více než ve Spojených státech, zasahovala téměř pětinu obyvatel a sužovala nejen obyvatele s nízkou životní úrovní, ale i elitu společnosti. Předpoklady o závislosti šíření této nemoci na výši životní úrovně se tedy ukázaly jako mylné.

Ještě horší situace nastala v zemích subsaharské Afriky, kde Goldsteinova nemoc zasáhla téměř sto procent obyvatel, až na zanedbatelné množství křesťanských menšin, podobně jako tomu bylo už dřív u AIDS. Metla AIDS sice jako zázrakem zmizela, ale Goldsteinova nemoc zřejmě představovala stejně vážný problém. Nezvyšovala mortalitu, ale vyřadila natalitu, což bylo ještě horší.

V Izraeli se to snažili vyřešit umělým oplodňováním. Když muži neměli životaschopné sperma, lékaři je zajistili z dovozu. Problém to zdánlivě řešilo, jenže když ženy v Izraeli začaly rodit skoro výhradně černošské míšence, vznikl zákonitě problém jiný.

V Čechách lidé tento problém znali jen ze světových zpráv. A v Saxamuru, kde nepatrná skupinka informovaných věděla oč jde, si s tím hlavy nelámali vůbec.

line

Podnikli jsme »Spanilou jízdu« do sídla OSN v New Yorku. Pochopitelně jsme tam nejprve poslali kibrihy, aby nám vybrali vhodné místo. Kibrihové vynikají schopností vletět všude a jeden se schoval v zasedacím sále, kam mě pak navedl – s Jitkou jsme čekali v provizorním úkrytu v nejbližším lesíku a na kibrihovo zavolání jsem se objevil přímo u předsednické tribuny. Byl to efektní vstup. Využil jsem překvapení všech přítomných delegátů a oficiálně jsem shromáždění požádal o přijetí »Stonewallu« za člena OSN. Vyvolalo to značně protichůdné názory. Spojené státy byly okamžitě proti našemu přijetí a navíc použily svého práva veta, Evropský svaz stál samozřejmě věrně s nimi, Rusko s Čínou byly pro, ovšem veto překonat nemohly, takže »svobodné město Stonewall« přijato nebylo.

Vlastně jsme s tím počítali a podnikli jsme tento krok spíš proto, aby nám nikdo nemohl vyčítat, že jsme se o to nepokusili.

Američtí šerifové, kteří se mě chystali zatknout u východu z budovy OSN, pochopitelně vyšli naprázdno. Opustil jsem totiž budovu skokem. Beztak jsem potřeboval trénink – přece nebudu ve skocích »slašud« poslední! Až se přestanu zlepšovat, bude to známka, že jsem na stropě svých možností, ale dokud se zlepšuji, stojí za to trénovat co nejčastěji. Tohle ještě není můj strop!

line

Erika se otce bála zbytečně. Byl rád, že mu ji Jitka přivezla vcelku a ne v urně. A Eričino tajemství zůstalo u Jitky schované skoro týden... než se mi prořekla. Za to jsem jí ale vynadal, neboť když slíbím dodržovat tajemství, mám to dodržet. Výjimkou jsou situace, kdy dodržování tajemství ohrožuje někoho na životě, ale taková výjimečná situace zatím nenastala ani nehrozí. Jinak jsem Jitce schválil, že kamarádku v tom rozpoložení podržela. U Eriky se z toho může vyvinout i podvědomý odpor k sexu41, ale s tím se zatím nedá nic dělat.

Eriku samozřejmě bouřlivě přivítali spolužáci, ti jí ve škole uspořádali velkou »vítačku« a pevně věřím, že jí záviděli. Trochu ji zpražili učitelé, dokonce i Standa, když celou Eričinu anabázi po Americe komentoval slovy: „Vyšlo ti to, ale víckrát to nezkoušej, netušíš, s čím si hraješ!“

Erika to přijala se sklopenou hlavou. Nemohla mu přiznat, co se jí tam přihodilo a jistě si myslela, že by dostala větší kapky, kdyby to Standa věděl. Standa občas kritizoval sarkasticky, ale kdyby věděl všechno, byl by podle mě mírnější.

Ve Spojených státech mezitím vypukla další hysterie kolem Eriky – Erínye. Američany rozrušilo, že po její padesáté oběti nenásledovaly další. Skončilo to jako když utne. U těch padesáti šlo o důležité osobnosti, ale nikdo netušil, proč ta série skončila. Chvíli se ještě spekulovalo nad příčinou toho konce, ale nikdo na tu pravou příčinu nepřišel. Nakonec převážil názor, že Erínye od začátku plánovala padesát obětí a pak toho prostě nechala.

Zajímavější byl spor, zda to opravdu byly »odsouzeníhodné, zákeřné a zbabělé vraždy«, jak suverénně tvrdila většina médií, nebo zda nebyly pravdivé důvody, uváděné Erinyí v titulcích těch zmíněných »death reportů«, – v tom případě by ale šlo o popravy zavrženíhodných darebáků, které sice nebyly přísně podle zákonů, nicméně nebyly bezdůvodné. Média to samozřejmě nepřipouštěla a podnikla velké tažení proti »nenávistným pomluvám« včetně soudních žalob, jenže většina lidí jim nevěřila. Když některý soud vyhlásí něco za »nezpochybnitelnou a jedinou pravdu«, obvykle to bývá lež, i když někdy zabalená do útržků pravdy.

line

Jitka se ještě v Kalifornii Erice zmínila o některých nových fíglech, na které nedávno přišla. Potají si je vyzkoušela, samotné jí připadaly zpočátku nebezpečné, ale když je zvládla, přišla s tím jednoho dne za mnou. Pak jsme šli spolu do školy za Standou a pod jeho patronací uspořádala velké školení pro všechny »skokany«. Od těch, kteří podobně jako ona sama překonávali hravě jedním skokem tisíce kilometrů, až po ty, komu schopnosti stačily sotva na pár kilometrů a mohli tedy »skákat« jen na přímou viditelnost. Důležitá byla totiž ta přímá viditelnost...

Jitčin fígl byl následující – tak to zájemcům přednášela:

„Když potřebuji skočit do místa za limitem mých možností a navíc tam nemám nač se zaměřit, rozdělím si cestu tam na více krátkých skoků »podle viditelnosti«, podobně jako to dělala Erika při své cestě do Ameriky – »od lodi k lodi«. Až na to, že nepoužiji krátké skoky na místa zaměřovaná kibrihy, ale skočím na spodní okraj mraků na obzoru – případně co nejdál doskočím, což uvítají i ti, kdo mají limit příliš nízký a dosud tím byli z možností skoků prakticky vyřazeni.

Když se zhmotním ve výšce čtyř kilometrů, samozřejmě se ocitnu v situaci výsadkáře, kterému se neotevře padák – okamžitě začnu padat. Nesmíte zpanikařit a rychle se stabilizujte. Rukama nohama, dá se to nacvičit při seskoku padákem, ale jde to i bez něj. Když se stabilizuji, zaměřím se do dalšího viditelného bodu, nejlépe ve stejné výšce, ale co nejdál – a opět tam skočím. Tak se po kilometrech až stovkách kilometrů dostanu kamkoliv na světě.

V cíli se nejprve předposledním skokem snesu níž – tak do výšky kolem kilometru, to mi dá ještě dost času na stabilizaci – a poslední skok zaměřím do bodu, který shora dostatečně zřetelně vidím – všude se snad dá vybrat vhodné volné místo. Posledním skokem se zhmotním těsně nad zemí jako při libovolném jiném skoku – a jsem v cíli, kam bych se jinak nedostala. A i ti, kdo skočí jen osm kilometrů, se takhle mohou podívat až do Ameriky, do Japonska i do Číny. Jde to rychleji než letadlem, i nadzvukové stíhačky nechám daleko za sebou. Má někdo nějaké otázky?“

Ten fígl opravdu připomínal legendární Kolumbovo vejce. A mohli ho využívat všichni, kdo měli schopnost doskočit aspoň pár kilometrů daleko – což byli všichni »skokani«, i ti nejhorší doskočili při testech od osmi kilometrů dál.

„Hele – a co v noci?“ zeptal se kdosi.

„Správná otázka!“ přikývla Jitka. „Nejen v noci, ale také za deště a bouřky, kdy se spodní okraj mračen dotýká země, zvláště na horách. Opakuji jen, že je nutné tam vidět. Dá se skákat ještě když budou mraky pouhých tisíc metrů nad zemí, ale neodvážím se skákat tam, kde se spodní okraj mraků dotýká země nebo je tam přízemní mlha. Nedovolila bych si skákat ani do bouřkových mraků, kde bych se mohla ocitnout v dráze blesku. Ale to už vám dá selský rozum, bouřku nesmíte podceňovat. Blesk umí člověka zabít i na zemi, nezkoušejte to. Ani skočit do silného deště nebo do krupobití. Nejsem kamikaze!“

„Vichr by tomu nevadil?“

„To jsem prozatím nezkoušela,“ přiznala. „První zkušenosti mám jen za ideálního, bezmračného počasí, sem tam s nějakým beránkem na obloze. Omezte se zkrátka na vhodné podmínky, vždyť ani dopravní letadla nelétají za každého počasí! Hlavní je, že to jde i těm, kdo na dlouhé skoky nestačí. Tímto je vítám do našeho »Klubu skokanů«!“

Byla to opravdu revoluce. Dálkových skokanů, jako je Jitka, je poměrně málo. Skokanů na krátké vzdálenosti je podstatně víc a tohle mohou použít všichni. Tedy – i já.

Svět nám bude ležet u nohou...

 


------------------------ Poznámky:

  41 Klasickým příkladem byla známá herečka Květa Fialová

Zpět Obsah Dále

17.11.2020 12:47